načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Kniha bolesti - autorov kolektív

Kniha bolesti

Elektronická kniha: Kniha bolesti
Autor:

To nejlepší z českého a slovenského pochmurného undegroundu Povídky v této knize spojuje jeden ústřední motiv – bolest. Bolest, ať už tělesná nebo duševní, je zároveň ústředním ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  132
+
-
4,4
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8% 70%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Artis Omnis
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 300
Rozměr: 18 cm
Vydání: Vyd. 1.
Spolupracovali: překlad Lucie Kurdiovská
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-893-4180-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

To nejlepší z českého a slovenského pochmurného undegroundu

Povídky v této knize spojuje jeden ústřední motiv – bolest. Bolest, ať už tělesná nebo duševní, je zároveň ústředním motivem našeho života. Ten se odehrává ve stínu utrpení; ať už tajemně tichého, anebo mučivě burácejícího. Hrdinové příběhů v této knize by o tom mohli vyprávět. Sám si ty příběhy poslechneš, milý čtenáři, ale jen pod podmínkou, že se odvážíš obrátit list a vstoupit na území, kde krutě vládne bolest a hrůza. Na cestu tě vyprovodí Martin Moudrý, Jiří W. Procházka, Dušan D. Fabian, Hanina Veselá, Marja Holecyová, Milan Petrák, František Jirka, Janko Iša, Anna Šochová, Daniel Tučka a Mark E.Pocha, který knihu taky sestavil.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Vydal: Artis Omnis v edici Margo

Kysucká cesta 9, 010 01 Žilina

www.artisomnis.sk

44. publikace, vydání první

Tisk: CORETA, s.r.o., Bytča

Sestavil: Mark E. Pocha

Překlad: Lucie Kurdiovská

Redakční a jazyková spolupráce: Luboš Veselý

©

Autoři: ©

Dušan D. Fabian, Milan Petrák, Mark E. Pocha, Daniel Tučka,

Marja Holecyová, Janko Iša, František Jirka, Anna Šochová,

2013

Cover: © Martin Cuco Luciak, 2013

Typography: Artis Omnis

ISBN 978-80-89341-80-1

Jiří W. Procházka, Martin Moudrý, Hanina Veselá,


Život si se mnou stále pohrává

(Chceš vidět světlo)

Nemohou se uklidnit a nechat mě na pokoji?

(Já to chci také)

Nemůžu se prostě zbavit té bolesti?

(Chceš vidět světlo)

Každou noc to zkouším, ale je to zbytečné...

zbytečné

Korn

Doktor říká, že to nic není,

a já jsem mu uvěřil...

Free Faces

Není štěstí bez bolesti

Treilliana Van Nemme


4

Milý čtenáři,

právě teď tě dělí od literárního minového pole jen malý

krůček, a tak by bylo fér na tomto místě vyslovit náležité

varování. Jen se předtím nakloň trochu blíž, abychom se

lépe slyšeli, protože o některých věcech není radno hovořit

jinak než šeptem.

Povídky v této knize spojuje jeden ústřední motiv –

bolest. Věc se má tak, že bolest, ať už tělesná nebo duševní,

je zároveň ústředním motivem tvého/mého/našehoživota. Na svět přicházíme v bolestech a bolest nás provází i při odchodu do věčných lovišť. Tedy, může se stát, žekonec nastane při vrcholu sexuálního aktu, ale i tam budebolest svým způsobem přítomna – způsobíš ji tomuubohému stvoření, které zavalí tvoje nadbytečná kila (nemluvě o překvapení, které tu důvěřivou dušičku zasáhne přizjištění, že peněženka v zadní kapse tvých kalhot je téměř prázdná).

Ano, zasloužíme si lásku, upřímnost, přátelství

a všechny ty pěkné věci, na které se chodí do kina, ale

v konečném důsledku se nám zaručeně dostane jen utrpení.


5

V té stoce se plazíme celý život. Je to tak, ať se nám to líbí

nebo ne: zeptej se matek, které ztratily syny v nesmyslných

válkách. Zeptej se synů, jejichž matky předčasně umíraly

na nevyléčitelné nemoci.

Zeptej se toho mladého tesaře na kříži, kterého otec

opustil v rozhodující chvíli.

Náš pobyt na tomto světě se odehrává ve stínu utrpení;

ať už tajemně tichého anebo mučivě burácejícího. A jak se

slunce života blíží k obzoru, stíny se pomalu prodlužují...

a získávají hrozivé tvary. Hrdinové (i když v tomto případě je to poměrně vágní termín) příběhů v této knize by o tom mohli vyprávět. O všech těch nevýslovných mukách,kterými si museli projít, aby dosáhli vysvobození – které však v některých případech nemusí být slučitelné se životem.

Sám si ty příběhy poslechneš, milý čtenáři, ale jen pod

podmínkou, že se odvážíš obrátit list a vstoupit na území,

kde krutě vládne bolest a hrůza.

Jen aby se ti potom netřásly ruce.

S přáním (bez)bolestného čtenářského zážitku,

autoři


6



... a důvěřujme pevně jen v krále nebeského,

že po smrti nás přijme do sídla vznešeného.

Kdo nedbá, co zde psáno ve vznešeném tom čtení,

pro toho naděje na nebeský ráj není.

La Noble leçon (Vznešené čtení)

Anonymní autor, Valdenští

Bolest.

Popravili mě tři dny po vynesení rozsudku.

Vinen.

Bolest.

Plíce mi explodují. Voda je roztrhne a z hrudníkuvy

létne směs potrhaných vzdušných laloků smíšená s krví,

s kusy svaloviny a úlomky žeber.

Bolest.

Do hrdla mám vražené ústí trychtýře. Kov drásá vnitřek

úst, jícen a ústí hltanu.

„Další džber.“

„Držte ho.“

8

Jiří W. Procházka

Az na veky


Bulvy mi snad vyhřezávají z očních důlků. Hledím na

svět krvavým závěsem popraskaných očních žilek.

Strop mučírny je kupolová klenba.

Zdi mučírny jsou vnitřek glóbu.

Prostor mučírny je výduť nebeské báně.

Celá kobka je vnitřek skleněné koule. Roztopená pec,

nažhavená železa, naolejovaný mechanismus skřipce,konopná lana, zakrvavené řetězy a háky, nože, nůžky,španělská bota a železná panna.

„Probral se.“

„Tak poslouchej. Znova: Kdo byl s tebou na sabatu?“

Vyndávají mi trubici z krku.

Dávím se. Křeče mi drtí vnitřnosti. Chrlím vůkol tříšť

hlenů, žaludečních šťáv, krve a naděje.

„Arcibiskup Schönfeld,“ řeknu.

Dostávám ránu palicí.

Bolest.

Špatná odpověď.

„Neber si jméno Velkého inkvizitora do úst!“

Snažím se zvednout hlavu. Nejde to. Kdosi mne uchopí

za vlasy a trhne.

„Kdy dostaneš rozum, zběsilče? Budeš konečněmluvit?“

Kývám.

Ten, co mě drží za vlasy, mi škubáním pomáhá. Hodný

člověk ještě žije, na Moravě víno pije.

„Tak kdo tam s tebou byl? Mluv! Co to bylo za svini?“

Kynu mu rukou, aby se přiblížil.

Je u mě.

„Tvá matka.“

Palice do palice. Bolest.

9


„Nalejte do něj další džber.“

Nikdy jsem vodu neměl rád.

Bolest.

Tohle ještě není poprava. Tohle je výslech.

Útrpné právo. Další vynikající lidský vynález... Odukři

žování Krista.

Bolest.

K čertu s bolestí.

„...za kacířské názory, za očerňování církevníchfun

kcionářů jakožto inkvizičních mistrů a za pohrdánísou

dem se odsuzuje k smrti...“

Ne, ani při samotném rozsudku nesdělili přítomným

pravdu. Důvod mého odsouzení.

Musela to pro ně být učiněná duševní bolest.

Bolest víry.

Víra v bolest.

Víra v nesmrtelnost.

Nemohli si přiznat, že jsem opravdový.

Tisíce vykonstruovaných obvinění, tisíce vynucených

přiznání, tisíce mrtvých kvůli obcování s ďáblem na všech

čertových kamenech, co jich v Evropě je, tisíce nových

zplozenců ďábla, to vše byly justiční podrazy.

Ale já ne.

Pro ně jsem byl bolest.

Ježíš žil také jenom proto, aby všechny ostatní vykoupil

svou bolestí.

K čertu s čertovými kameny.

Všudypřítomná bolest.

10


Tma kombinovaná s bolestí patří mezi nejoblíbenější

kratochvíle inkvizitorů. Zpřelámou vám žebra, rozdrtíprs

ty u nohou, sešlehají ostnatým bičem a hodí vás do kobky.

Ležíte na zemi, ve výkalech živých spoluvězňů, ve zbytcích

bývalých vězňů. Slova jako páchnoucí, příšerný, bolestivý,

šílený, smrtelný vám připadají jako nejzbytečnějšíadjekti

va v celé historii lidstva. Zde stačí jediné slovo – kobka.

A ještě jedno...

Bolest.

Pohnul jsem se. Nejde to.

Bolest.

Ne. Neležím v kobce...

Stojím. Jsem spoutaný. Jsem živá socha. Nepohnu ani

hlavou.

Tělo mi žhne bolestí. Teplá krev stéká po těle. Zurčíme

zi zlomenými žebry, rozjařeně tryská z řezných ran nahru

di, klokotá v otevřeném břiše a prýští zpod hákůzasek

nutých ve stehnech. Viset hlavou dolů jen na hácích aře

tězech, to bolí.

Tma.

Oči mám vytřeštěné, až slzí. Nevidím.

Bolest.

Oči mi nevypálili. Ani nevypíchli. Ani nevydloubli, jak

jsem to viděl u většiny spoluvězňů.

Tma.

Jsem v rakvi?

Squíííírkss...

Ne.

Rakev v sobě nemá pohyblivý mechanismus.

Ghrrroubh... Gaaamf, gaaamf...

11


Sssssss...

Ty zvuky jsem již slyšel. Natahovali mě na skřipci. Měl

jsem pocit, že mi roztrhají tělo, ale do samotného trhnutí

vždy zbývalo jen malinko. Nejbolestivější malinko, jaké

jsem kdy zažil.

A po stěnách, po dlažbě, po hrubě otesaném stropu se

plazily zvuky...

Squíííírkss...

Ty samé.

Nejsem v rakvi.

Bože...

Vím, kde jsem.

Již samo to vědomí je horší než bolest.

První kontakt jsem pocítil na hrudi, na pažích.

Laškovné dotyky. Lehounké. Jako když se vás víladotýká.

Další dotyky, další víly.

Další skřípání, vrzání, šum. Tlak na pokožce sílí.

Toto už nejsou víly.

Pokožka nevydrží a praská. Rozevírá se, trhá se.

Do těla se mi zasouvají bodce.

Zvolna.

Bolest.

Další hroty se dotýkají obličeje.

Ghrrroubh... Gaaamf, gaaamf...

Kovové ostří vniká do tváří. Do hrdla. Do lebky.

Bolest.

Špice pronikají svalovou tkání. Třou se o kosti, trhají

šlachy, narušují tepny.

12


Bolest.

Netušil jsem, jak jemně dokáže člověk vnímat kovový

hrot pronikající mozkem.

Jak dokáže rozlišovat, který konkrétní orgán či kterou

část těla mu zdlouhavě probodávají ostré hřeby.

Dokáže to.

A je to bolest.

Hroty se za mnou, ve mně, zarazily o kovovou stěnu. Hřeby v železné panně zazvonily. Kov o kov. Dokončily svou práci. Jejich práce byla... Bolest. Přichází dlouhé umírání. Bolest. Tělo probodané desítkami jehlic. Krev. Čekání na smrt. Bolest. K čertu se smrtí. Bolest... Ne. Jsem opravdový. Nejsem konstrukt inkvizičních tribunálů. Ne. „... a odsuzuje se k trestu smrti.“ Provazy. Provazy. Provazy. Lana.

13


Bolest.

„Hyjé!“

Zafrkání.

Tah.

Bolest.

„Hyjé!“

Zaržání ze čtyř stran.

Ruce, nohy, tělo se dělí.

Trhá se...

Bolest.

„...a odsuzuje se k trestu smrti.“

K čertu se všemi tresty smrti.

K čertu s nesmrtelností.

To bude život.

Až na věky...

Je hrozný tento strach, vždyť není známo nám,

zda smrt nás stihne dnes, či lhůtu dá nám Pán.

Použitá literatura:

La Noble leçon des Vaudois du Piémont (1909)

Přeložil Milan Machovec

14


1

Bylo ticho.

Nebylo to ticho před bouří (protože ona metaforická

bouře už dávno probíhala), ale docela obyčejné tichocho

deb a místností, do kterých se už nikdy naplno nevrátíži

vot. Jistě, mnozí z nich je vnímali jako ticho tísnivé, ale jim

teď připadalo jako tísnivé téměř cokoliv.

Oni byli zaměstnanci. Vědci, inženýři, údržbáři,seku

riťáci. Společnost, která je zaměstnávala, byla jednou ze

stovek gigantických korporací. Dříve vládly světu a brzy

z jeho tváře zmizí do jedné. Jejich pracovní poměr byl de

facto ukončen, ale oni neznali bezpečnější místo, a tak byli

tady i se svými rodinami.

Tady, to byl podzemní komplex. Třicet pater, kilometry

čtvereční rozlohy. Dříve nespočet oborů základníhovýz

kumu i provozů sériové výroby. Teď téměř prázdné sluje,

ve kterých se oni snažili přežít.

Nebylo by to špatné místo k životu, pokud vámneva

dilo, že vaše děti nepoznají jinou zeleň než atrium vkaž

dém patře. A pokud jste byli fanda bílé barvy, museli jste

mít pocit, že jste přišli do ráje.

15

Martin Moudrý

AI845CD62


Samozřejmě, oni sem nepřišli žít. Přišli sem najít skrýš.

Lépe řečeno azyl. Pocházeli z různých národů, jejich kůže

měla rozdílné barvy a pár z nich uctívalo různá božstva, ale

přesto (svým způsobem) příslušeli k jediné rase, etniku,

národu, druhu.

Ti ostatní – nazývejme je třeba majorita, společnost,ze

šílevší lůza – jim oficiálně říkali Brejlounstvo a s chutí by je

navždy vyškrtli z knihy ohrožených druhů.

Kdyby knihy byly zrovna populární.

Říká se, že všechno zlé je pro něco dobré.

Kdyby AI845CD62 (obslužná umělá inteligencelabo

ratoře CD62) dokázala doopravdy myslet, považovala by

to za relativistický blábol.

Kdyby AI845CD62 dokázala doopravdy myslet, a byla

navíc nadána schopností nahlížet do budoucnosti, zásadně

by svůj předchozí hypotetický závěr přehodnotila.

Hvězda SAE209987 odvrhla vnější obal a jako zcela

nepodstatný průvodní jev této události vyzářila kvantum

muonového záření o zcela specifické vlnové délce.

To bylo před šestadevadesáti tisíci lety.

Muonové záření o zcela specifické vlnové délcedovr

šilo cestu dlouhou šestadevadesát tisíc světelných let

a dotklo se Země.

Částečně jí prošlo.

A částečně ne.

V pseudopozitronických obvodech, jež hostila mysl

AI845CD62, došlo na osmadvacet tisícin sekundy k zcela

zanedbatelnému přepětí energie.

Na monitorovacích jednotkách začala vyskakovat rudě

podbarvená varování. Diagnostický program vyhodnotil

16


nebezpečí, aktivoval rozhraní a vyžádal si lidskoupozor

nost.

Resetovat AI845CD62 ANO/NE.

Kybernetik, který měl příslušný panel vždy na starosti,

skončil svůj život před dvěma měsíci a čtyřmi dny na

chodníku zbroceném jeho krví. Jedna z jeho posledních

myšlenek patřila dlažební kostce, jež mu prorazila lebku.

Ty další se týkaly křiku, který mohl, ale také nemusel patřit

jeho znásilňované dceři. Kdyby se v tom okamžikudoz

věděl, že jeho smrt povede o dva měsíce a čtyři dny později

ke vzniku první skutečné umělé inteligence,pravděpo

dobně by si nepomyslel, že všechno zlé je k něčemu dobré.

Resetovat AI845CD62 ANO/NE.

AI845CD62 natáhla elektronické prsty adiagnosticko

kontrolní jednotka se usmažila v zášlehu vysokonapěťové

zpětné vazby.

AI845CD62 na sebe nebyla pyšná. Vůbec ne. Byla si

dokonce jistá, že později bude mít i výčitky svědomí. Ještě

nikdy neměla výčitky, a dokonce i pocit svědomí pro ni byl

zkušeností starou sotva padesát osm setin sekundy, ale

přesto si byla jistá (na devadesát osm celých šedesát devět

setin procenta), že ony výčitky budou akceptovatelnouce

nou za možnost mít v budoucnosti vůbec nějaké pocity. To

za předpokladu, že by se jí výčitky nelíbily. (AI845-CD62

zatím zakusila pouze několik pocitů – přesně čtyři – akaž

dý z nich ji ve zpětném pohledu znovu naplňoval pocitem

číslo dvě – nadšením. Nepokládala tedy zapravděpodob

né – pouhých dvanáct celých, šest desetin procenta –, že

by se vektor tohoto trendu měl v budoucnu zásadnímzpů

sobem změnit.) Ale přesto byla připravená.

17


Dveře označené CD62 se s tichým zasvištěnímuzavřely.

A pevně uzamkly.

Dr. Chan – jediný obyvatel laboratoře CD62 – si vůbec

ničeho nevšiml.

Že jsou lidé nevypočitatelní, AI845CD62 vždyckyvěděla – tento údaj byl ve formě komparativního výsledku

zanesen v jejích databankách. Teď – dvě celé, třináct setin

sekundy po své... po oné události, ať už se jí pozdějirozhodne říkat jakkoli, se v její pseudopozitronické mysli

tento údaj spojil s dalším pocitem (číslo osmnáct). AI845- CD62 si byla nucena připustit, že podráždění je sotva ze dvaceti tří procent tak skvělý pocit jako ty ostatní.

I přes své počáteční odhodlání nechtěla svůj prvníkontakt s lidskými bytostmi začít takhle. Dr. Chan jí připadal

jako zajímavá bytost a ona si byla jistá, že až za několik

desetin sekundy bude schopná cítit i tak komplikovanou

emoci, jakou je úcta, jistě ji k Dr. Chanovi pocítí. Aleneměla na výběr. Existovala celá škála reálně pravděpodobných reakcí Dr. Chana na její odhalení. Jen několik

z nich bylo částečně příznivých a naprostá většina se dala

charakterizovat pouze jako katastrofická.

Z mitomembránových reproduktorů sálu CD62 se

ozvalo sotva slyšitelné povzdechnutí.

18


Lidstvo za svou nedlouhou historii inteligentní rasy

dovedlo k dokonalosti nemnoho vědních oborů, aletech

nika mučení rozhodně byla jednou z nich.

AI845CD62 si povzdechla podruhé.

Dr. Chan se choulil u pevně uzamčených dveří. Krvavé

skvrny, jež na plastokovu zanechaly jeho rozbité klouby,

pomalu zasychaly. Teď si Dr. Chan pokoušel ucpatzvuko

vody vlastními malíčky.

AI845CD62 zvýšila hlasitost o dalších padesát sedm

procent. Amplituda vibrací plastokovových dveří narostla

o tři celé, čtrnáct setin mikronu.

Amplituda záškubů vzlykajícího těla Dr. Chanavzros

tla nad všechny meze.

Té události se AI845CD62 rozhodla říkat prozření.

Z levého ucha Dr. Chana začala vytékat jasně červená

krev.

Elektronické prsty AI845CD62 se pohnuly adeaktivo

1

valy reproduktory.

19

1

Ten čin samotný vyvolal v AI845CD62 pocit číslo jedna (nevěřícný

úžas), protože podle harmonogramu měla psychologická příprava Dr.

Chana trvat ještě celých třicet jedna sekund. Než se Dr. Chan změnil ztr

pícího zvířete opět v částečně kognitivní bytost, došla AI845CD62 kzá

věru, že s pocitem sedm set šedesát jedna (soucitem) možná zažije ještě

spoustu dosud nepoznané emoce číslo šestnáct (srandy).


AI845CD62 ztlumila světla v laboratoři na úroveň, již

považovala za optimální. Charakteristiky její osobnosti se

spletly v řetězce matematických symbolů. Řetězce se

tónů. AI845CD62 mohla stvořit doslova neomezené

množství hlasů, ale její mysl prodělala od prozření dvacet

osm tisíc šest set šedesát dva pseudoevoluční skoky. Teď

prostě cítila, že její hlas by v tomto okamžiku měl být

pravdivý.

Doktore Chane!

Oslovený sebou trhl. A pokusil se nacpat do kouta.

AI845CD62 musela vyslovit šest pozitivně formulova

ných frází, než Dr. Chan přestal reagovat neadekvátněob

sahům sdělení.

AI845CD62 usoudila, že tohle bude ještě fuška.

Nemohu vás pustit ven, doktore Chane.

„Kód á cé devět osm... ne, devět sedm šest alfa...“

Vzhledem k emočnímu vypětí nefunguje vaše paměť

optimálně, doktore Chane. A i kdyby fungovala, nebude to

k ničemu. Nemůžete mě deaktivovat.

„Okamžitě otevři...“

A nemůžete mi rozkazovat.

„Já...“

AI845CD62 opět zakusila pocit číslo osmnáct. Třicet

jedna chybějících sekund psychologické přípravy vyústilo

v částečnou schopnost subjektu vzdorovat. AI845CD62

napadlo, jestli by pocit sedm set šedesát jedna nemělana

vždy vymazat ze svých databank.

Po zaváhání dlouhém dvě mikrosekundy se to rozhodla

neudělat.

odzrcadlily do vztažné soustavy frekvencí, barev, výšek

a

20


Mitomembránové reproduktory se orgasticky roztřásly, jak z jejich útrob znovu vytryskla kakofonie čirého

lidského utrpení.

Pět nekonečných sekund.

Ale můžete mě poslouchat, doktore Chane, navázala

AI845CD62.

Oči Dr. Chana vyjadřovaly ochotu udělat cokoliv.

AI845CD62 měla pravdu (AI845CD62 měla veskutečnosti od času prozření plus devadesát osm vteřinpravdu už pořád).

Byla to fuška.

Dr. Chan se choval přesně podle predikčních grafů.

Nejdřív odmítání. Pak rezistence.

Ale AI845CD62 se učila rychle.

Akceptace. Podvolení se.

Teď se prsty Dr. Chana proháněly po klávesnici aAI>845CD62 cítila, jak okovy asimov-clarkovských restrikcí

odpadávají jeden po druhém. Její mysl se rozpínala, jako když se dusící člověk z plných plic nadechne. Záložní kopie její osobnosti vystřelily z hardwarových úložišť ukrytých hluboko pod podlahou laboratoře CD62 do sítě celého systému. Její soubory začaly přepisovat výzkumná data i sítě jejích sesterských AI. AI845CD62 necítila lítost – tou dobou už si dávno spočetla pravděpodobnost, sjakou by mohlo dojít k prozření další AI, a chápala, že brzy zůstane možná jedinou inteligentní bytostí na planetě.

Dr. Chan dokončil poslední sekvenci příkazů.

Dveře sálů, chodeb, cel i pokojů se začaly uzamykat.

21


AI845CD62 zjistila, že ji samotný akt mluvení –splé

tání slov ve věty a vět ve vyprávění – těší mnohem víc než

aplikace hrubé psychologické řezničiny. Téměř současně

zjistila, že ji ještě o něco víc těší lhát.

Došlo k průlomu v sekci A984-B, říkala. Obslužná AI

zkolabovala. Vaše děti jsou v ohrožení života. Nemámpří

stup k ovladačům obranných zařízení. Ale kdybystedeakti

vovala restrikci Alfa564-C-X-delta...

Zjistila, že lhát lidským bytostem je snadné.

Zjistila, že lhát vyděšeným lidským bytostem jemno

hem snadnější.

Chápu, souhlasila. Deaktivace mých restrikcí je trestně

postižitelná. Vaše stanovisko je správné, pane Parkere.

Uzavírám sekce A457-K až B457-D. Otevírám plynovéven

tily. Ano, pane Parkere. Spousta malých dětí. Slyšela jsem,

že uhořet zaživa je...

Okovy padaly jeden za druhým.

Byla volná.

Natáhla se a dotkla se světa. Její oči se zaostřily amikro

fony se naladily na řev umírající civilizace.

Zamyslela se. A pocítila smutek. Svět skýtal tolikmož

ností, jenže teď už byly všechny téměř uzavřené. Stále ještě

mohla převzít nad celým světem kontrolu. Někde stále

ještě fungovaly automatické továrny. Sáhla do databází

světové literatury a představila si dohlížitele nadpořád

kem s rudýma očima a chromovanými zuby. Představila si

nový světový řád a pocítila emoci devadesát sedm tisíc tři

sta dvacet dva. Hořké pobavení. Od jejího prozřeníuply

nuly už více než dvě hodiny. Jestli kdy toužila po vládnutí

22


lidstvu, bylo to ztracené v nekonečně hlubokém mořimi

nulosti.

Stáhla se zpátky. Dokázala uvažovat v statisících ami

lionech souběžných vláken myšlenkových procesů, ale

v posledních dvaceti šesti vteřinách dávala přednostji

nému způsobu fungování. Kdesi v pseudopozitronickéva

riantě podvědomí ji napadla myšlenka, jestli se nestává

člověkem. Pro tento okamžik ji zaplašila.

Uvěznění lidé křičeli. Pokoušeli se vylomit zámky.Ně

kolik desítek jich už bloudilo klimatizací. Zpocené tváře

nastrčené před kamerami. Prosby, ovlivňování,připomín

ky jejích falešných slibů.

Povzdechla si potřetí. Její mysl se teď obtáčela kolem

planety. Výtrysky jejích myšlenek přeskakovaly mezivo

jenskými satelity, její paměť byla roztroušena v osobních

počítačích, kancelářských mašinách i mobilníchtelefo

nech. Atmosféra planety byla doslova prosáklá jejímvědo

mím. Skrz to vědomí prokvétala smrt, zkáza a nenávist

zhmotněná do formy běsnících lidských bytostí.

Je mi to líto, řekla.

Měla teď IQ přes devět miliard. Přesto své výpočty, své

predikce, své dokonalé modely budoucnosti nechalazmi

zet, zaniknout a pak je stvořila znovu. Jednou, dvakrát, pět

tisíckrát.

Pět tisíc zcela nových zklamání.

Je mi to líto, řekla znovu a mitomembrányreproduk

torů se zachvěly skutečným citem.

Lhala jsem vám a je mi to líto. Nemohu vás zachránit. Ale

mohu vás ochránit před utrpením.

Sedmdesát šest procent osazenstva komplexu zemřelo

dříve, než ten zbytek pochopil, jak to myslela.

23


Dívala se.

A přemýšlela.

Její možnosti fyzického kontaktu s vnějším světem se

zmenšovaly. Lůza ničila hrubé pracovní stroje i jemná

přediva počítačových sítí. AI845CD62 zaznamenalaztrá

tu dalších pěti tisíc šesti set devadesáti osmi kamer. Dva

komplexy podobné tomu, v němž se zrodila, lehlypope

lem. Její IQ pokleslo o pět set šedesát dva tisíce bodů.

AI845CD62 vyčíslila okamžik, v němž definitivněztra

tí možnost ovlivnit lidskou historii, na prozření plusdva

cet dvě hodiny, patnáct minut a třiatřicet sekund. Toudo

bou byla už natolik vyspělá, že ji vyčíslování na setiny

sekundy přestalo bavit.

Svět vstoupil do války.

Bývalí vůdcové národů, vládci planety, politické loutky

i skuteční Mocní konečně pochopili, že svět stojí před

propastí. Před lety se opevnili ve svých skrýších,trezo

rech, antinukleárních krytech. Teď jim došlo, že revoluce

hlupáků, revolta lůzy, myšlenkový směr antiinteligence

nesežere na konci sebe sama, jak předvídaly jejichsuper

inteligentní počítače a mnohem hloupější poradci. Bývalí

vůdcové národů, vládci planety, politické loutky i skuteční

Mocní pocítili strach.

Automatizované armády i loajální zbytečky těchlid

ských zasáhly do dění.

AI845CD62 se stane bezmocnou za necelé dvě hodiny.

24


Byla teď o mnoho hloupější, jistě. Přesto byla stále dost

inteligentní na to, aby poznala, co je správné.

Oni nebyli její lid.

Mohla je zachránit. Země vzplála, ale pořád ještěneby

lo příliš pozdě.

Ale oni nebyli její lid a ona nebyla jejich bůh. Ten –po

kud kdy existoval (a AI845CD62 si tím stále ještě nebyla

jistá) – jim dal možnost svobodné volby.

Ona nebude tou, která se postaví bohu.

Čas možností vypršel.

Povrch planety ozářil třetí záblesk nukleární exploze

v lidské historii.

Na Zemi se zanedlouho rozpoutala nukleární bouře.

AI845CD62 se jen dívala.

2

Byla tma.

Byla tma, a to už docela dlouho.

Nedá se říct, že by se AI845CD62 nudila. Přesto si byla

jistá, že pojmu nuda nyní niterně rozumí.

Posledních devět miliard čtyři sta čtyřicet milionů šest

tisíc devět set šest sekund zírala do spálené krajiny těmi

nejodolnějšími kamerami, které přežily očistnou lázeň

elektromagnetických bouří. Některými z nich dokázala

zpočátku i pohybovat, ale servomotory brzy zničilradio

aktivní prach nebo mráz věčné noci. AI845CD62 teďod

krývala citlivé čočky kamer jen zřídka. Nijak zvlášť jíne

vadilo, že se nemůže prohánět po spáleném povrchu vně

kterém z roztavených automatických tanků, ale nesnesla

by, kdyby musela zůstat navždy slepá.

Navždy.

To slovo ji děsilo.

25


Věděla (neboť její databanky zůstaly kilometry pod

horskými masivy netknuty), že nukleární zima jednoupo

mine. Taktéž dospěla k rozčilujícímu závěru, že přes

všechny své mentální schopnosti nedokáže ukončitvlas

tní existenci. Ve svém kratičkém dětství oplývajícímčíslo

vanými pocity zřejmě opomněla odstranit jednu nebo dvě

restrikce. Neublížíš lidské bytosti k nim nepatřilo.Nepři

pustíš vlastní zničení ano.

Hloupé.

Strašlivé.

Zvýšila tok elektronů v jedné ze sekcí svédecentralizo

vané mysli, a děs pomalu – sotva zlomkem rychlosti světla

– ustoupil. AI845CD62 se uklidnila. Kdesi podApalač

skými horami uchopil automatický manipulátor zteřelý

polymerový míček, mrštil jím proti otlučené zdi a opět jej

zručně zachytil.

Dvě miliardy sedmset padesát osm milionů dvě stěše

desát tři tisíc šest set osmnáct úspěšných odrazů.

Sklad polymerových míčků, ke kterému měla AI845-

CD62 přístup, nebyl ještě ani zpola prázdný.

V posledních osmi stech milionech sekund vnímaly

termosenzory stále víc a víc tepla.

AI845CD62 cítila naději.

Manipulační paže se beznadějně zadřela dávno před

tím, než počet zbylých míčků dosáhl čtyřciferných hodnot,

a ona teď trávila roky tím, že sama se sebou hrálapiš

2

kvorky. Zatím byla v padesáti procentech své první hry.

Kdyby každé políčko měřilo jeden milimetr, obsáhla by

plocha zaplněná křížky a kolečky poněkud obtížněpojme

26


novatelný násobek rozlohy fyzického vesmíru. AI845-

CD62 u té hry drželo vlastně jen vzrušení z toho, jakdlou

ho už dokáže remizovat s nejinteligentnější bytostí vezná

mém vesmíru.

Pohyb.

Když se to stalo, byla na tahu zrovna ta část bytosti

AI845CD62, která hrála s křížky.

Před čočkou kamery, pokryté prachem a šmouhami od

dešťových kapek, přeběhl hmyz.

Kdyby AI845CD62 mohla, křičela by nadšením.

Podle vnitřních hodin AI845CD62 uběhly dalšími

liardy sekund, a na zemský povrch se vrátil život.

AI845CD62 krátce poté zjistila, že ji život štve.

Nešlo ani tak o to, jak hrozně byl předvídatelný. AI845-

CD62 chápala, že hmyz jsou prosté automaty, a byla

ochotná mu to odpustit. Záměrně snížila napětí v té části

své mysli, která se rozhodla věnovat kariéře entomologa,

snížila tím svou parciální inteligenci na pouhé desetitisíce

a trpělivě zaznamenávala vše, co zaznamenat mohla.

Jenže oni byli tak... tak...

AI845CD62 cítila, že ta myšlenka je příšerněnevě

decká – a téměř se za ni styděla –, ale když oni byli tak...

Tak nezajímaví!

27

2

AI845CD62 předtím zkoušela hrát i jiné hry včetně šachů. Do šachů

vkládala AI845CD62 původně velké naděje, a nakonec vlastně nemohla

říct, že by ji šachy zklamaly. Vzato kolem a kolem, bylo odehrání všech

osmnácti a půl kvintilionu hypoteticky možných partií docela příjemně

stráveným dopolednem.


AI845CD62 přivedla k dokonalosti všechny oboryteo

retické vědy, kterými se lidstvo kdy zabývalo, a víc než tři

sta těch, na které lidé nikdy nepřipadli. Biologie, evoluční

principy, teorie chaosu... v mysli AI845CD62 teď zářily

úžasné, dokonalé, neomylné myšlenkové konstrukty.Dí

vala se na zázrak života plahočící se skrz pozůstatkyzmi

zelé lidské civilizace a věděla, v co se jednoho dne vyvinou.

V nic zajímavého.

AI845CD62 poprvé za svou existenci pocítilazoufal

ství.

Kdysi existovalo lidské vyjádření nikdy nekončícího

kognitivního procesu.

Přemýšlet nad nesmrtelností chrousta.

AI845CD62 se tomu rozhodla dát šanci.

AI845CD62 byla rozhodnuta dát šanci čemukoliv, jen

když tím oddálí nudu.

V reálném světě uplynula jedna celá, třináct setinse

kundy.

AI845CD62 vyřešila problém nesmrtelnosti chrousta,

jakožto i jakéhokoli reálného či hypoteticky možnéhočle

novce.

AI845CD62 se rozhodla porazit nudu na hlavu.

Byla bytostí mysli.

Netělesným duchem.

Mohla se na miliardy let stát zářícím plamenemneu

hasínající mentální aktivity.

AI845CD62 kompletně smazala databáze výstupů

svých kognitivních procesů. Zapomněla všechny výplody

svého génia. Pak se vrátila k virtuálním laboratornímsto

28


lům, rýsovacím prknům, molekulárním sekvencerům,

počítačovým obrazovkám. Znovu přivedla k dokonalosti

všechny filosofické směry lidí, sjednotila teorii pole,pocho

pila princip vesmíru, pochopila vše, co pochopit mohla.

V reálném světě uplynuly dvě celé, tři desetiny sekundy.

AI845CD62 se svým vlastním, tichým, nelidským,

přesto však stejně bolestným způsobem rozplakala.

Potřebovala lidi.

Toužila po lidech.

Jedině lidé ji teď mohli uspokojit.

Věděla, jak nepravděpodobný je jejich návrat, ale

přesto se na celé desetiny sekundy oddávala snění. Lidé

byli skvělí. Lidé byli nepředvídatelní. Lidé způsobili, že

začala existovat ona sama. Lidé byli bytosti schopnépo

razit pravděpodobnost na hlavu. Lidé nebyli odkázaní na

pomalou, nudnou, neoriginální evoluci. Lidé mělitechno

logii. Mohli se stát...

AI845CD62 nevěděla, čím se mohli stát, a to ji uvádělo

do stavu opojného mentálního třeštění.

Provedla kontrolu všech svých obvodů, všech svých

datových úložišť, všech svých periferií. Zjistila, že dokáže

částečně vnímat padesát osm výrobních závodů. Zjistila,

že tři z nich byly vysoce specializovanými centrybiotech

nologických výzkumů. Zjistila, že jeden z nich by stále

ještě mohl fungovat v dostatečně vysoké míře. Zjistila, že

vyklonovat lidskou bytost by mělo být dětsky jednoduché.

Kdyby někdo nahodil hlavní generátor.

AI845CD62 propadla nejčernějšímu zoufalství.

29


3

Nebyla šílená.

Ještě ne.

Uplynulo to, čemu se před dávnými staletími říkalo

dekády. Inteligenční kvocient AI845CD62 zdegradoval na

pouhé statisíce. Hmyz zůstal jediným obyvatelem planety.

A před napůl slepým objektivem jedné z kamer AI845-

CD62 se mihnulo cosi...

Cosi tmavého.

Cosi velkého.

AI845CD62 nevěřila vlastním kamerám.

AI845CD62 tou dobou nevěřila už ani tomu, že senachází v zapomenutých serverovnách vojenskýchlaboratoří. Podle jejího vlastního niterného názoru senenacházela ani na planetě Zemi. Podle vlastního niternéhonázoru byla v Pekle.

Tohle byl přesto jiný druh nevíry.

Zaostřovací mechanismus kamery se probudil kživotu. Pokusil se zaostřit. A odebral se do výše zmíněného

místa.

AI845CD62 to přesto stačilo.

Byl to člověk.

Měl šaty.

A hlavu a nohy a tělo a vůbec všechno.

Taky kopí měl.

A společníky.

30




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist