načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Kmen - Sebastian Junger

Kmen
-11%
sleva

Elektronická kniha: Kmen
Autor: Sebastian Junger

- Moderní člověk žije v komfortu, o kterém se předchozím generacím ani nesnilo. Ale pořád má pocit, že mu něco chybí. Proč? Chybí mu totiž něco, co máme všichni hluboce ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  159 Kč 142
+
-
4,7
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Management Press
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 158
Rozměr: 21 cm
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: překlad: Petr Somogyi
Skupina třídění: Sociální interakce. Sociální komunikace
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-265-0668-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Moderní člověk žije v komfortu, o kterém se předchozím generacím ani nesnilo. Ale pořád má pocit, že mu něco chybí. Proč? Chybí mu totiž něco, co máme všichni hluboce zakódováno ve genech a bez čeho se nám žije strašně těžko - chybí nám pocit, že někam patříme, že jsme příslušníky nějakého "kmene", který za námi stojí, který se o nás postará a který se postará i o naše blízké.

(všichni chceme někam patřit)
Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Sebastian Junger - další tituly autora:
Kmen -- Všichni chceme někam patřit Kmen -- Všichni chceme někam patřit
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Kmen

Všichni chceme někam patřit

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.bizbooks.cz

www.albatrosmedia.cz

Sebastian Junger

Kmen – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


KMEN


KMEN

Všichni chceme někam patřit

SEBASTIAN JUNGER


Kmen

Všichni chceme někam patřit

Sebastian Junger

Překlad: Petr Somogyi

Obálka: Veronika Pruszaková

Jazyková korektura: Jan Brandejs

Odpovědná redaktorka: Jarmila Frejtichova

Technická redaktorka: Andrea Pastorčáková

Sazbu zhotovilo Grafické a DTP studio Fragment

Authorized translation from the English language edition: Tribe,

On Homecoming and Belonging

First published 2016 in the United States by Twelve, a division of

Hachette Book Group, New York

Copyright © 2016 by Sebastian Junger

Published by arrangement with Twelve, a division of Hachette Book Group,

New York

All rights reserved

Translation © Petr Somogyi, 2017

www.albatrosmedia.cz

eshop@albatrosmedia.cz

bezplatná linka 800 555 513

ISBN tištěné verze 978-80-2650-668-3

ISBN e-knihy 978-80-2650-687-4 (1. zveřejnění, 2017)

Vydalo nakladatelství BizBooks v Brně roku 2017 ve společnosti Albatros Media a. s.

se sídlem Na Pankráci 30, Praha 4. Číslo publikace 31 068

© Albatros Media a. s., 2017. Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace

nesmí být kopírována a rozmnožována za účelem rozšiřování v jakékoli formě

či jakýmkoli způsobem bez písemného souhlasu vydavatele.

Cena uvedená výrobcem představuje nezávaznou

doporučenou spotřebitelskou cenu

1. vydání


Tuto knihu věnuji svým bratrům:

Johnovi, Emerymu a Chiefovi.


OBSAH

ÚVOD 9

MUŽI A PSI 17

VÁLKA DĚLÁ Z LIDÍ ZVÍŘATA 44

PROCITNU V HOŘKÉM BEZPEČÍ 73

VOLÁNÍ Z MARSU 101

DOSLOV 125

POZNÁMKA AUTORA 127

PODĚKOVÁNÍ 131

LITERATURA 133

O AUTOROVI 158



9

ÚVOD

Na podzim roku 1986 jsem dostudoval přípravku na vysokou ško­

lu a vydal jsem se na cestu: měl jsem v úmyslu stopem procesto­

vat severozápad Spojených států. Do té doby jsem se v životě

sotva dostal na západ od řeky Hudson a představoval jsem si, že

tam někde v Dakotě, Wyomingu a v Montaně objevím nejen sku­

tečnou Ameriku, ale také své skutečné já. Vyrostl jsem na před­

městí Bostonu, kde byly domy místních ukryty za živými ploty,

chráněny rozlehlou zahradou a kde se sousedé v podstatě skoro

neznali. Ani to nebylo zapotřebí: ve městě se jen zřídkakdy stalo

něco, co by jen náznakem vyžadovalo nějaké kolektivní úsilí. Po­

kud došlo k něčemu špatnému, postarala se o to policie nebo ha­

siči, nebo alespoň obecní metaři. (Kdysi v létě jsem s nimi praco­

val. Vzpomínám si, že jsem se jednoho dne oháněl lopatou s příliš

velkou vervou, až mě předák napomenul, abych zvolnil, protože –

jak řekl – „Někdo tohle musí dělat celý život.“)

Naprostá předvídatelnost života na předměstí amerického

města ve mně vyvolala poměrně pošetilou touhu, aby se něco


10

ÚVOD

stalo, cokoliv, hurikán, tornádo – abychom se všichni museli v zájmu přežití nějak semknout. Aby se stalo něco, po čem by­ chom si připadali jako kmen. Netoužil jsem po nějaké destrukci nebo apokalypse, naopak: chtěl jsem zažít solidaritu. Chtěl jsem dostat šanci, abych dokázal, že jsem pro svoji komunitu a blízké přínosem, ale žil jsem v časech a na místě, kdy a kde se nic ne­ bezpečného prostě nestalo. Myslel jsem si, že toto je pro člověka naprosto nová zkušenost. Jak se mám stát dospělým ve společ­ nosti, která po mně nepožaduje žádné oběti? Jak se mám stát mužem ve světě, kde není k ničemu zapotřebí odvahy?

Bylo jasné, že podobným zkouškám budu doma jen těžko vy­ staven, ale pokud bych se dostal do situace, nad níž budu mít jen omezenou kontrolu – jako je například cesta stopem přes celou Ameriku – , by případně k něčemu zajímavému dojít. Koncem října 1986 jsem se tedy ocitl za městem Gillette ve Wyomingu, s batohem opřeným o zábradlí a s mapou Spojených států v kap­ se. Po mostě rachotily kamiony a řítily se směrem ke Skalnatým horám vzdáleným stovky kilometrů. Projížděly kolem mě picku­ py a jejich řidiči si mě pokaždé zkoumavě prohlíželi. Někteří stáhli okénko a hodili po mě lahví od piva, která se pokaždé roz­ tříštila na asfaltu, aniž by způsobila nějakou škodu.

V batohu jsem měl stan a spací pytel, ešus a přenosný vařič švédské výroby, do něhož bylo potřeba pokaždé nalít benzin a pomocí ručního pístu ho natlakovat. Kromě toho jsem onoho rána ve městě Gillette měl u sebe už jen jídlo na několik dní. A pak jsem si všiml, že po nájezdu na silnici ke mně přichází z města nějaký muž.

ÚVOD

Na dálku jsem si všiml, že má na sobě starou prošívanou kombinézu a v ruce černou krabici, zřejmě na jídlo. Vyndal jsem ruce z kapes a otočil jsem se k němu čelem. Došel ke mně a zkoumavě mě pozoroval. Měl rozježené zacuchané vla­ sy a jeho kombinéza se na stehnech leskla špínou a mastnotou. Vypadal docela přívětivě, ale já byl mladý, byl jsem tam sám, a tak jsem byl ve střehu jako ostříž. Zeptal se mě, kam mám namířeno.

„Do Kalifornie“, odpověděl jsem. Muž přikývl.

„Máš dost jídla?“ zeptal se.

Rychle jsem se zamyslel. Měl jsem spoustu jídla, všechno volné místo v batohu bylo vlastně vyplněné jídlem, a ten člověk ho zjevně měl mnohem méně. Kdyby mi kdokoliv řekl, že má hlad, tak bych se s ním rozdělil, ale nijak jsem netoužil po tom, aby mě někdo okradl. A připadalo mi, že právě k tomu se zde nyní schyluje.

„Mám jen kousek sýra,“ zalhal jsem. Stál jsem na místě, při­ praven na cokoliv, ale ten člověk jen potřásl hlavou.

„S kouskem sýra do Kalifornie nedojedeš,“ prohlásil. „Po­ třebuješ víc jídla.“

Pak mi vyprávěl, že žije v rozbitém autě a že každé ráno jde pěšky asi pět kilometrů do uhelného dolu za městem, aby se zeptal, jestli nepotřebují někoho na výpomoc. Někdy měl štěstí, jindy ne – a dnes tam pro něj žádná práce zrovna nebyla. „Takže já tohle potřebovat nebudu,“ řekl a otevřel krabici, kterou měl v ruce. „Všiml jsem si tě támhle z města a napadlo mě, že se jen přesvědčím, že jsi v pořádku.“

ÚVOD

V krabici byl sendvič se salámem, jablko a velký pytlík bramborových lupínků. Jídlo pravděpodobně pocházelo z míst­ ní farnosti. Nebylo možné ten dar odmítnout, tak jsem si ho vzal. Poděkoval jsem mu, schoval jídlo do batohu na později a popřál tomu muži hodně štěstí. Ten se pak otočil a vydal se pěšky zpátky do města.

Musel jsem na něj pak myslet po celý zbytek cesty. Musím na něj dokonce myslet celý život. Byl to velkorysý člověk, ale na světě je mnoho velkorysých lidí. Tento muž vybočoval z řady tím, že za mě přijal odpovědnost. Všiml si mě v dálce a šel pěš­ ky skoro kilometr z města k dálnici, aby se ujistil, že jsem v po­ řádku. Robert Frost kdysi napsal slavnou myšlenku, že domov je místo, kde vás musí přijmout, pokud tam přijdete. Definovat takto „kmen“ je o něco složitější, ale můžeme začít třeba tím, že se jedná o lidi, u nichž máte pocit, že se s nimi musíte rozdělit o poslední sousto, které máte k dispozici. Nemám tušení, proč to ten muž z Gillette tehdy udělal, ale choval se ke mně jako k příslušníku svého kmene.

Tato kniha zkoumá, proč je v moderní společnosti podobný postoj tak vzácný a cenný a proč nás jeho absence všechny silně ovlivňuje. Je o tom, co se můžeme naučit od kmenových spole­ čenství o loajalitě, příslušnosti k nějaké skupině a o věčném lid­ ském hledání smyslu naší existence. Snaží se zjistit, proč se mnoho lidí cítí lépe ve válce než v míru, proč se mohou obtíže stát požehnáním a proč na katastrofy často vzpomínáme s vět­ ším potěšením než na svatby nebo dovolenou u moře. Lidem nevadí těžkosti, ve skutečnosti po nich dokonce touží. Vadí jim

13

ÚVOD

ale to, pokud mají pocit, že je nikdo nepotřebuje. A moderní

společnost přivedla umění, jak si připadat nepotřebný, k napros­

té dokonalosti.

Je čas s tím nyní skoncovat. KMEN

17

MUŽI

A PSI

na dějinách Spojených států je možná nejvíce překvapivá

skutečnost, že jako jediný z moderních národů, z nichž se staly

světové mocnosti, to dokázaly navzdory skutečnosti, že se v jejich

sousedství nacházelo skoro pět tisíc kilometrů neprostupné divoči­

ny obývané kmeny žijícími téměř na úrovni doby kamenné. Od

války krále Filipa v 17. století až po poslední apačské loupeživé

nájezdy u Rio Grande v roce 1924 vedli Američané nepřetržitou

válku proti domorodé populaci, která se z technologického hledis­

ka skoro 15 000 let nijak nezměnila. Během tří století se v severní

Americe vytvořila rozvíjející se průmyslová společnost, která byla

rozdělena třídními rozpory a rasovou nespravedlností, ale součas­

ně ji držel pohromadě právní systém, podle něhož si byli všichni

lidé – alespoň teoreticky – rovni. Indiáni naproti tomu žili v ko­

čovných či polokočovných společenstvích, které byly většinou ří­

zeny na základě konsensu a rovnostářství. Jednotlivci si museli

KMEN

18

autoritu obvykle zasloužit, ne se ji jen zmocnit a vnutit ji těm, kdo ji byli ochotní akceptovat. Kdokoliv nebyl spokojený, měl plné prá­ vo přestěhovat se někam jinam.

Po mnoho generací žily tyto kultury vedle sebe a obě strany tak měly před očima dvě alternativy, jak žít. Na konci 19. stole­ tí se v Chicagu stavěly továrny a v New Yorku začaly vznikat slumy, zatímco o několik tisíc kilometrů dále na západě Indiáni bojovali s oštěpy a tomahavky. O tom, jaká je lidská povaha, něco vypovídá i skutečnost, že překvapivě vysoký počet Ame­ ričanů, většinou mužů, se rozhodl opustit vlastní společnost a začlenit se do té indiánské. Chovali se jako Indiáni, našli si indiánské ženy, Indiáni je přijali mezi sebe a v některých přípa­ dech dokonce bojovali po jejich boku. Opačným směrem ale tento proces téměř neprobíhal. Indiáni skoro nikdy neodešli od svého kmene, aby se přidali k bílým. Vypadalo to, že migrace probíhá jen směrem z civilizace ke kmenovému životu a západ­ ní myslitelé si museli dlouho lámat hlavu, aby vysvětlili, proč někdo tak jednoznačně odmítá jejich způsob života.

„Pokud vychováme nějaké indiánské dítě, naučíme ho náš jazyk a předáme mu naše zvyky,“ napsal v roce 1753 jednomu příteli Benjamin Franklin, „[stejně] stačí, aby jednou navštívilo své příbuzné, vyrazilo s nimi na lov – a už ho nebude nikdy možné přesvědčit, aby se vrátilo do našeho světa.“ A na druhé straně, pokračoval Franklin, pokud se podařilo z rukou Indiánů osvobodit bílé zajatce, bylo pak skoro nemožné udržet je doma. „Přestože za ně přátelé zaplatili výkupné a chovali se k nim s tou největší možnou pozorností a láskou, aby je přiměli zůstat

MUŽI A PSI

19

mezi Angličany, v krátké době došlo k tomu, že se těmto oso­ bám náš způsob života znechutil... a využily pak první vhod­ nou příležitost k útěku zpět do divočiny.“

Skutečnost, že mnoho bělochů dávalo přednost životu v kme­ novém společenství, představovala poměrně vážný problém v še­ desátých letech 18. století, během válek s Indiány na hranicích Pensylvánie. Na jaře roku 1763 svolal ottawský náčelník Pontiac místní indiánské kmeny k řece Écorces nedaleko bývalé fran­ couzské obchodní stanice Detroit na území dnešního státu Michi­ gan. Indiáni se cítili ohroženi postupujícím bělošským osídlením a teprve tváří v tvář tomuto nebezpečí se jim podařilo něco, co v dobách míru a prosperity nebylo možné: sjednotit se. Pontiac si myslel, že pokud indiánské kmeny vytvoří dostatečně širokou alianci, mohly by zatlačit bělochy zpět na území, kde žili před jednou či dvěma generacemi. Mezi Indiány žily stovky bílých osadníků, obvykle zajatců z pohraničních šarvátek, kteří byli při­ jati do jejich společenství. Někteří z nich byli s novým životem spokojeni, jiní méně. Koloniální úřady je ale všechny sledovaly s nedůvěrou a považovaly je za vážný politický problém.

Setkání indiánských kmenů koordinovali běžci, kteří doká­ zali za den pokrýt asi 150 kilometrů území a doručit náčelní­ kům jako dary wampumové pásy s mušlemi a tabák, společně se vzkazem, že se mají dostavit na důležité jednání. Z výzdoby pásu i ty nejvzdálenější kmeny poznaly, že schůzka se má konat patnáctého dne Iskigamizige-Giizis, měsíce vroucí mízy. Na břehu řeky Écorces se začaly objevovat skupiny Indiánů, které se zde utábořily a čekaly, až jednoho rána (v den, který angličtí

KMEN

20

osadníci označovali jako 27. duben) projde táborem starý muž, aby je svolal k válečné radě. „Vyšli ze svých příbytků, vysocí, nazí a divocí Odžibvejové, na zádech toulce a v rukách válečné kyje,“ psal o století později historik Francis Parkman. „Ottawo­ vé byli zahaleni do křiklavých pokrývek, Wyandotové na sobě měli pomalované košile, hlavy ozdobené peřím a na kalhotách našité zvonky. Brzy se všichni usadili na trávě do velkého kru­ hu, v několika řadách, aby zahájili tiché a vážné shromáždění.“

Pontiac byl velmi schopný řečník a na konci dne se mu poda­ řilo přesvědčit shromážděné bojovníky, že budoucnost jejich lidu je v ohrožení. Tři stovky bojovníků se vydaly k britské pevnosti, zatímco dva tisíce dalších čekaly v lese, až bude vy­ dán signál k útoku. Indiáni se nejprve pokusili zmocnit pevnos­ ti lstí, ale museli se stáhnout. Pak zaútočili, nazí, s divokým ře­ vem. Aby mohli nabíjet zbraně, schovali si munici do úst. Útok na Detroit byl odražen, ale brzy byla v plamenech celá hranice. Souběžně byly napadeny téměř všechny pevnosti a opevněné osady od horního toku řeky Allegheny až po pohoří Blue Ridge: Le Boeuf, Venango, Presque Isle, La Baye, St. Joseph, Miamis, Ouchtanon, Sandusky a Michilimackinac byly obsazeny a je­ jich obránci zmasakrováni. Z lesů se vynořili bojovníci a napa­ dali odlehlé farmy a osady na východním úbočí s jediným cí­ lem: povraždit a skalpovat všechny osadníky. O život přišlo asi 2000 bělochů. Kdo přežil, uprchl na východ a hranice Pensylvá­ nie se tak posunula až na úroveň měst Lancaster a Carlisle.

Angličané reagovali pomalu, ale rozhodným způsobem. Zbytky 42. a 72. skotského pěšího pluku, které se nedávno vrá­

MUŽI A PSI

21

tily z kampaně na Kubě, se shromáždily v kasárnách v Carlisle,

aby se připravily na tři sta kilometrů dlouhý pochod do Fort

Pitt. Připojilo se k nim 700 příslušníků místní domobrany a 30

stopařů a zálesáků. Skotové měli chránit boky kolony, ale záhy

se ukázalo, že to nebude možné, protože neustále čelili nějakým

problémům a nemohli najít v lese cestu. Velitelem byl mladý

švýcarský plukovník Henri Bouquet, který měl bojové zkuše­

nosti z Evropy a připojil se k britské armádě, aby zde získal

slávu a povýšení. Jeho rozkazy byly jednoduché: pochodovat

přes Pensylvánii, prorazit v lese sekerami cestu pro vozy a posí­

lit Fort Pitt a další obležené pevnosti na hranici. Zajatci se brát

nebudou. Indiánské ženy a děti budou prodány do otroctví. Za

každý skalp, mužský či ženský, který dokážou bílí osadníci

stáhnout z indiánské hlavy, bude vyplacena odměna.

Bouquetova armáda opustila Carlisle v červenci 1763 a za ně­

kolik měsíců porazila Indiány u Bushy Run a zajistila Fort Pitt

a několik okolních pevností. V létě následujícího roku se pak vy­

dala přímo do srdce indiánského území. Armáda si razila cestu

bohatým, plochým údolím řeky Ohio, některý den se posunula

o deset kilometrů, jiný zase o dvacet. Vojáci procházeli bujnými

lesy i otevřenou savanou, protkanou množstvím potoků a řek. Po­

dél břehů některých řek se táhly celé kilometry dlouhé kamenité

pláže, takže vozy se zásobami tudy mohly velmi snadno projet.

V lese chyběl nízký porost a vojáci jimi mohli bez obtíží projít či

dokonce projet na koni. Zdálo se, že se nacházejí v pozemském

ráji a Bouquet se téměř každý den ve svém deníku zmiňoval o ne­

uvěřitelné kráse okolní přírody.

KMEN

22

V polovině října dorazila armáda k řece Muskegham, hlu­ boko na území Šóniů a Delawarů. Čekala tam na ni indiánská delegace, která chtěla vyjednávat o míru. Bouquet se je poku­ sil zastrašit a seřadil své muže na nedaleké louce: pohled na řady ozbrojených mužů s bajonety nasazenými na mušketách, na Skoty v kiltech shromážděné kolem zástav svých pluků a na tucty zálesáků, kteří se oblečením nijak nelišili od Indiá­ nů a s velkou sebedůvěrou se opírali o své dlouhé pušky, mu­ sel evropskému plukovníkovi připadat v této divočině nesmír­ ně povzbudivý.

Bouquet nejdříve požadoval okamžité navrácení všech bí­ lých zajatců. Pokud se tak nestane ihned, bude to považovat za vyhlášení války. V následujících týdnech bylo k armádě přive­ deno asi 200 zajatců, více než polovinu tvořily ženy, děti a mládež, která si těžko mohla pamatovat, že kdysi žila jinde a jinak. Někteří zapomněli svá křesťanská jména a byli do knih zaznamenáni jako Červený kabát, Velká hlava, Křivá huba nebo Kyselá švestka. Ve Fort Pitt se k Bouquetovým vo­ jákům připojily desítky příbuzných zmizelých osob, a tak nyní docházelo kromě mnoha šťastných shledání i k bolestným scé­ nám plným zármutku a zmatku: mladé ženy, které se provdaly za indiánské muže, se nyní neochotně vracely ke svým původ­ ním rodinám; děti plakaly, když musely opustit své indiánské rodiny a jít k lidem, které nepoznávaly a pravděpodobně je považovaly za nepřátele.

Indiánům zjevně působilo velké utrpení, že se musí vzdát členů vlastní rodiny. Když se Bouquetova armáda na začátku

MUŽI A PSI

23

listopadu konečně vydala na pochod zpět do Fort Pitt, mnozí

Indiáni se vydali v jejích stopách, lovili pro své blízké zvěř

a pokoušeli se oddálit definitivní rozloučení tak dlouho, jak to

jen bylo možné. Jeden bojovník kmene Mingo odmítl opustit

svoji mladou ženu, původem z Virginie, přestože ho varovali,

že ho její bývalá rodina okamžitě zabije. „Není možné popřít,

že se objevily dokonce dospělé osoby, které projevovaly ne­

ochotu vrátit se ke svým,“ napsal o některých bílých zajatcích

William Smith, Bouquetův současník. „Šóniové museli někte­

ré své zajatce dokonce svázat... přesto se pár ženám, které

byly mezi nimi, podařilo osvobodit a utéct zpět do indián­

ských vesnic.“

Neochota některých zajatců, které osvobodila Bouquetova

armáda, opustit kmeny, jež je adoptovaly, vyvolávala nepříjem­

né otázky ohledně předpokládané nadřazenosti západní společ­

nosti. Bylo pochopitelné, proč se do původních rodin nechce

vracet malým dětem, stejně jako to bylo jasné v případě odpad­

líků jako nechvalně známý Simon Girty, který později hledal

u Indiánů ochranu a dokonce bojoval po jejich boku. Jak ale

upozornil Benjamin Franklin, existovalo mnoho osadníků, kte­

ří se dostali do zajetí už jako dospělí, přesto se však zdálo, že

dávají indiánskému způsobu života přednost před bělošským.

A co s lidmi, kteří se k Indiánům dokonce připojili dobrovolně?

Co muži, kteří jednoho dne odešli do divočiny a už se nikdy

nevrátili? V okolí hranice se našlo mnoho takových, kteří se

připojili k nějakému indiánskému kmeni, našli si tam ženu

a rozhodli se žít zcela mimo civilizaci.

KMEN

24

„Z tisíců Evropanů se stali Indiáni, ale nevím ani o jednom případě, kdy by se některý z těch domorodců rozhodl stát Evro­ panem,“ stěžoval si v roce 1782 francouzský emigrant jménem Hector de Crèvecoeur. „V jejich společenských vazbách musí být něco velmi přitažlivého a nadřazeného tomu, na co jsme tak pyš n í.“

Crèvecoeur pravděpodobně pochopil, že mimořádně komu­ nitní povaha indiánského kmene představuje něco tak přitažli­ vého, že ve srovnání s tím nejsou materiální výhody života v zá­ padní společnosti nutně tolik zajímavé. Pokud tomu tak je, pak se tento problém objevil v podstatě hned, jakmile Evropané do­ razili do Ameriky. V roce 1612 španělské úřady s údivem za­ znamenaly, že se asi čtyřicet nebo padesát Virgiňanů přiženilo do indiánských kmenů a že s domorodci otevřeně navazují vzta­ hy dokonce i anglické ženy. Tehdy žili běloši ve Virginii jen několik let a mnozí z těch, kdo se připojili k Indiánům, se naro­ dili a vyrostli v Anglii. Nebyli to tedy divocí hraničáři, kteří se jen třásli na to, aby se mohli připojit k divochům. Byli to synové a dcery Evropy.

„Navzdory tomu, že se indiánské ženy musí postarat o dříví na oheň, přípravu chleba a o vaření, nemají toho na práci zřejmě o nic víc než bílé ženy,“ napsala na konci svého dlouhého života Mary Jemisonová, která strávila mnoho let v zajetí u Seneků. Mary byla unesena z farmy svých rodičů na hranicích Pensylvá­ nie, když jí bylo patnáct let. Způsob života Seneků si ale natolik oblíbila, že když se v okolí objevila záchranná výprava osadní­ ků, která ji měla najít, raději se před nimi skryla. „Nebyl tu ni­



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist