načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Kluk z kostek – Keith Stuart

Kluk z kostek

Elektronická kniha: Kluk z kostek
Autor: Keith Stuart

Psychologický román upřímně vystavěný na příběhu rodiny řešící potíže autistického syna, kde kostičkovaný svět herního světa Minecraftu možná napomůže poskládat dohromady roztříštěné rodinné vztahy. Vztahy tříčlenné rodiny prověří autismus ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  189
+
-
6,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2% 90%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PLUS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 351
Rozměr: 21 cm
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: přeložila Johana Eliášová
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-259-0612-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Psychologický román upřímně vystavěný na příběhu rodiny řešící potíže autistického syna, kde kostičkovaný svět herního světa Minecraftu možná napomůže poskládat dohromady roztříštěné rodinné vztahy. Vztahy tříčlenné rodiny prověří autismus osmiletého Sama. Zatímco maminka Jody tuto situaci zvládá a dokáže se synem pracovat a vnášet do jeho složitého světa řád a klid, otec Alex rychle ztrácí půdu pod nohama, složitost výchovy takto komplikovaného dítěte ho irituje a situace vyústí jeho odchodem z domova. Sama nyní vidí jen občas a i tak se pokouší ze svých otcovských povinností co nejvíce vymluvit. Postupně však zjišťuje, že mu syn velmi chybí a nečekaně s ním nachází společnou řeč prostřednictvím specifického herního světa z kostek, Minecraftu. Sugestivní vylíčení skutečných problémů rodiny, do které zasáhl autismus.

Popis nakladatele

KNIHA O AUTISMU, MINECRAFTU A RODIČOVSTVÍ.

Alexovi se rozpadá život. Musí odejít od rodiny, protože si vůbec nerozumí se svým autistickým synem Samem a jeho žena Jody už s ním nedokáže dál žít. Navíc přijde o práci a ocitne se úplně na dně. Čeká ho tak nelehký úkol: musí se změnit a dokázat Jody i Samovi, že právě oni jsou pro něj vším. Jenže jak na to? Pro Alexe se odpověď skrývá v jediném slově: Minecraft. Kostkovaný svět populární počítačové hry se pro Sama s Alexem stává prostorem, kde spolu díky sdíleným dobrodružstvím konečně začnou komunikovat a chápat jeden druhého. Může počítačová hra opět dát dohromady jednu nešťastnou rodinu? Může obnovit pouto mezi snaživým, ale netrpělivým Alexem a jeho autistickým synem, pro něhož svět venku představuje jednu velkou hádanku?

Keith Stuart pracuje jako novinář pro deník The Guardian, kde píše hlavně o počítačových hrách. Dříve přispíval do známého herního časopisu Edge i jiných periodik zaměřených na herní průmysl (The Official PlayStation Magazine, PC Gamer, T3) a publikoval články o digitálním a interaktivním umění v časopisu Frieze. V Guardianu se věnuje také hudbě, filmu a médiím a podílí se na tvorbě podcastu Tech Weekly. Žije v anglickém Sommersetu, je ženatý a má dva syny, kterým byla oběma diagnostikována porucha autistického spektra. Kluk z kostek je jeho první román. Překládá se do více než dvaceti jazyků a Keith Stuart v současné době pracuje na své druhé knize.

Zařazeno v kategoriích
Keith Stuart - další tituly autora:
Kluk z kostek Kluk z kostek
 (e-book)
Chlapec z kociek Chlapec z kociek
Days of Wonder Days of Wonder
 
K elektronické knize "Kluk z kostek" doporučujeme také:
 (e-book)
Čáry života Čáry života
 (e-book)
Ledové srdce Ledové srdce
 (e-book)
Strašidelná knihovna – Ztracený duch Strašidelná knihovna – Ztracený duch
 (e-book)
Ve tvých očích Ve tvých očích
 (e-book)
Až bude smrt mou paní Až bude smrt mou paní
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Kluk z kostek

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.nakladatelstviplus.cz

www.albatrosmedia.cz

Keith Stuart

Kluk z kostek – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.




Přeložila Johana Eliášová



7

Kapitola první Odcizil jsem se.

To je první, co mě napadne, když vyjdu z domu, pře­ jdu cestu a nastoupím do našeho dobitého starého kom­ bíku. Správně by to asi mělo být „odcizili jsme se“, ale nejspíš je to hlavně moje chyba. Ve zpětném zrcátku vidím svou manželku Jody, jak s dlouhými neupravenými a zacuchanými vlasy stojí ve dveřích. Do boku jí zavrtává tvář náš osmiletý syn Sam. Snaží se zakrýt si oči i uši zá­ roveň, a já vím, že to není proto, že by mě nechtěl vidět odjíždět. Připravuje se tím na zvuk motoru, který pro něj bude příliš hlasitý.

Zvednu ruku v hloupém, omluvném gestu, jaké člověk udělá, když náhodou někomu vjede do cesty. Pak otočím klíčkem a pomalu se rozjedu. Jody je najednou u okýnka a jemně na něj klepe. Stáhnu ho.

„Opatruj se, Alexi,“ řekne. „Všechno si to, prosím tě, vyřeš – měl jsi to udělat už dávno, když jsme ještě byli šťastní. Kdybys to tehdy udělal, kdo ví, třeba bychom byli šťastní i teď.“

Oči má zvlhlé a hřbetem ruky si zlostně utírá slzu. Pak se na mě podívá a  můj smutný, provinilý výraz na její vztek asi trochu zapůsobí. Její uslzený pohled trochu zjihne.

„Pamatuješ, jak jsme byli kdysi kempovat v Cumbrii? Jak nám tam tehdy ty kozy sežraly stan a tys chytl plíseň na nohou? Ať už se teď děje cokoliv, takhle hrozné to snad není, ne?“

Mlčky přikývnu, zařadím rychlost a rozjedu se. Když se opět podívám do zpětného zrcátka, vidím, že Jody se Samem už zašli zpátky dovnitř. Dveře jsou zavřené.

A je to. Devět let spolu a možná je se vším konec. Sedím v našem mizerném autě a netuším, kam jedu.

Sam byl krásné miminko. Odjakživa byl nádherný. Když se narodil, měl husté hnědé vlasy a velké svůdné rtíky – jako takový malý počurávající se Mick Jagger.

Od první chvíle to s ním bylo těžké. Nejedl ani nespal. Plakal a  plakal; brečel, když ho Jody chovala, a  brečel, když ho položila. Jako by zuřil, že vůbec musí být na světě. Než se konečně nechal trochu nakojit, trvalo to víc než den. Vyčerpaná a zoufalá Jody ho držela u prsu a plakala úlevou. Unaveně a zmateně jsem tomu přihlížel, v ruce tiskl balíček čokoládových tyčinek a  časopisy; zbytečné potěšení pro novopečenou maminku. Velmi rychle mi došlo, že neexistuje nic, co bych jí mohl dát, abych jí to ulehčil. Tak to je. Tohle je teď život.

Byl to pořádný fofr. „Můžeš zůstat, jak dlouho budeš chtít,“ oznamuje mi Dan, když se u něj o třiadvacet minut později objevím. Věděl jsem, že Dan tu pro mě bude; nebo jsem aspoň věděl, že bude v  neděli odpoledne doma, protože se tou dobou obvykle z  něčeho vzpamatovává – ať už je to otvíračka nového klubu, náhodný sobotní románek nebo vzrušující kombinace obojího.

„Mám pro tebe volnej pokoj,“ řekne, když nastoupí­ me do výtahu. „A  taky bych někde měl mít nafukovací matraci. Jenom možná trochu uchází. Ale to ony vlastně všechny, co? Spal jsi někdy na nafukovací matraci, která by neucházela? Nespal, co? Promiň, kamaráde, ty teď máš asi trochu jiný starosti. Je mi to jasný.“

Pak zaraženě stojím v jeho chodbě a v ruce pořád svírám sportovní tašku Nike, kde mám v podstatě veškeré svoje oblečení, notebook, nějaká cédéčka (proč?), hygienickou tašku a fotku Jody a Sama z dovolené v Devonu před čtyřmi lety. Sedí na pláži a smějí se, ale je to jen příšerná přetvářka. Celý ten týden byl hotová noční můra, protože Sam nemohl v divné nové posteli pod těžkou neznámou peřinou spát a taky se hrozně bál racků. Takže nakonec spal s námi, po­ řád se vrtěl a celou noc se budil – celou a každou –, až jsme byli tak unavení, že jsme skoro nevytáhli paty z karavanu. Další dovolené už jsme pak víceméně vynechali.

„Chceš se jít někam opít?“ nabídne mi Dan.

„Já bych... Radši bych si nejdřív někam dal věci a na chvilku si sedl, jo?“

„Jasně. Postavím na čaj. Měl bych mít nějaký sušenky. Určitě nějaký mám.“

Dan zamíří do kuchyně a já se dovleču do pokoje, pus­ tím tašku na zem a sesunu se na kancelářskou židli u po­ čítače. Na chvilku zvažuju, že ho zapnu a  napíšu Jody, ale místo toho se dívám ven z okna. Co bych jí jako psal? Ahoj Jody, promiň, že jsem nám posral manželství. Nešlo by na těch posledních pět let nějak zapomenout? :)

Ve skutečnosti už ani nevím, jak s ní mluvit, natož jak jí psát. Celé manželství jsme strávili obavami o Sama – kvůli jeho výbuchům, mlčení, dnům, kdy na nás ječel, dnům, kdy se schovával v posteli a vyhýbal se jakémukoli kon­ taktu. Celé dny, dlouhé měsíce, jsme se snažili předcházet dalším záchvatům. A jak jsme se to tak všechno pokoušeli nějak zvládnout, to, co bylo mezi mnou a  Jody, prostě vyprchalo. Teď je to najednou hrozně zvláštní, nebýt se Samem, i  když je to zatím jenom pár hodin; ten tlak je pryč, ale na jeho místo už nastupuje smutek. Citové va­ kuum zřejmě není nic přirozeného.

Z  Danova bytu v  sedmém patře nového moderního bytového komplexu na kraji města je vidět celý Bristol rozprostírající se na horizontu; cihlové panorama vikto­ riánských domků, kostelních věžiček a  kancelářských budov z šedesátých let, tlačí se na sebe jako netrpěliví lidé na cestě do práce. Tam venku jsou tisíce domovů, v nichž žijí rodiny – rodiny, které se zrovna teď nerozpadly.

Začínám si říkat, že nějaký drink by možná nemusel být špatný nápad. Ale jak na to byť jenom pomyslím, zamlží se mi oči a pár vteřin trvá, než mi dojde, co se děje. Aha. Je to tak, brečím. A pak mi po tvářích stékají obrovské slzy, které za sebou nechávají vlhké cestičky, teče mi z  nosu a celý se třesu.

„Čaj je hotovej,“ zavolá Dan z chodby. „Myslel jsem, že mám i čokoládový esíčka, ale našel jsem jenom tyhle su­ šenky. Nevím, jestli je to úplně ono.“

Objeví se ve dveřích, podívá se na mě a vidí, jak sedím na podlaze u židle, hlavu v dlaních a neovladatelně vzly­ kám.

„Tak dobře,“ řekne a opatrně položí čaj na stůl. „Já se po těch esíčkách ještě podívám.“

Rozhodneme se, že se nikam opít nepůjdeme. Později v noci se mi zdá, že se propadám do hnusné černé bažiny, ze které není úniku. Když se s lapáním po dechu probudím, je mi jasné, že to musel být nějaký zoufalý pro­ jev mého emočního stavu – pak mi ale dojde, že matrace pode mnou se rychle vypouští a já se skutečně propadám. Tolik k mému podvědomí.

„Jak jsem se sem dostal?“ ptám se sám sebe a unikající vzduch občas zasípá, jako když si upšoukne štěně. Víte, jaké to je, uvažovat ve tři ráno nad životem? Všechno se točí kolem chyb, které jste udělali, zpátky do minulosti se táhnou trhliny selhání jako na popraskané, špatně omítnuté zdi – i v té tmě je můžete všechny sledovat až ke zdroji. Nebo si to aspoň myslíte. Nakonec se většinou ukáže, že zdroj je neurčitý a nepřetržitě v pohybu – jako díra v nafukovací matraci. Antičtí filozofové měli takové rčení: „Poznej sám sebe.“ Pamatuju si, jak jsem se na uni­ verzitě učil o Oidipovi – prohřešil se právě tím, že nevěděl, že ho hned po narození oddělili od rodičů, a proto by si měl dávat sakra pozor, jestli chce opravdu zabíjet staré muže někde na cestě a spát s ženskýma, co jsou dvakrát starší než on. Kdo ale sám sebe doopravdy zná? Teda, nechci tím říct, že na všechny čekají tak osudné chyby, jaké udělal Oidipus – to by bylo v prdeli. Kdo ale doopravdy ví, proč děláme, co děláme? Já jsem zaseklý v práci, kte­ rou nesnáším, dělám přesčasy, domů se plahočím za tmy a pořád si říkám, že to je proto, že potřebujeme peníze, potřebujeme bezpečí. Sam chodí k logopedovi, Jody ne­ může pracovat, protože on potřebuje její neustálou péči; ona je ta, ke komu utíká, když ho děsí jeho vlastní chování. Já rozpačitě postávám někde vzadu, strachuju se, nabízím pomoc, která je k ničemu. Jak to můžu všechno zase dát dohromady?

Kolem čtvrté ráno se mi nějak podaří upadnout do stavu polovědomí, co by se s  kapkou velkorysosti dal nazvat spánkem. Zdánlivě po pár minutách se ale skrz závěsy začne prodírat světlo a  je pondělí ráno a  Dan stojí ve dveřích v sakra úzkých boxerkách Calvin Klein a hladově hltá z misky lupínky.

„Půjdeš do práce?“ zeptá se mě. „Můžu ti tu nechat klí­ če. Tak za deset minut musím letět. Pomáhám Craigovi s webem, kterej dělá pro jedno hudební vydavatelství ve Stokes Croft. Dej si klidně lupínky a kafe. Jsi v pohodě? Vypadáš trochu líp. Teda, vypadáš hrozně, ale aspoň nebrečíš.“

Zmizí v koupelně. Podívám se na telefon, jsou tam dvě zprávy, ale ani jedna není od Jody. Jsou od Daryla z prá­ ce. V první stojí: Hejbni sebou, mám pro tebe dvě nový oběti. A následuje: Teda, myslel jsem „klienty“. Obě smažu. Pak se obléknu a vyjdu ven a vleču se do města. Slunce je nízko a  jasně září na domy, světlo se odráží od oken a hladkého betonu. Před dvaceti lety tady všude byly po­ lo rozpadlé továrny a prázdné pozemky, utopené v poháze­ ných odpadcích a rozrůstajícím se plevelu. Pak se ekono­ mika zase dala do pohybu a najednou tu stojí prvotříd ní nemovitosti. Než se nadějete, stane se z toho futuristická obytná oblast, gigantická zástavba pseudobrutalistických domů napěchovaných úhlednými bytečky pro mladé pro­ fesionály na vzestupu.

Podobných lidí jsem potkal hodně. Pomáhám jim tam žít. Za své hříchy pykám tím, že jsem hypoteční poradce. Mou prací je přeměřovat naděje a sny klientů a porovná­ vat je s trhem nemovitostí a jejich našetřenými úsporami. Jinak řečeno pomáhám lidem vyměnit všechno, co si kdy vydělají, za garsonku, kde si člověk nemůže ani pověsit fotku kočky, kterou si stáhl do svého chytrého telefonu. Je to taková zvláštní rodičovská práce – podíváme se na to, co máte a co si můžete dovolit; nebudeme to přehánět, musíme zůstat nohama na zemi. Jaký je váš majetek? Máte nějaké bohaté příbuzné? Procházíme si různé rozpočty. Mladé páry čerstvě po svatbě nebo s  dítětem na cestě, které sčítají své nuzné prostředky. Jejich dojemně nadějné pohledy. Bude to stačit? Často ne. Zůstaňte ještě pár let v  nájmu, šetřete. Tohle je moje každodenní praxe. Ten systém je v háji; vidím celé čtvrti, kde mladí nemají šanci si něco koupit. Místo toho se stěhují pryč od rodičů. Kam, to nevím.

Dělám to už sedm let, prožil jsem vzestup i recesi a po­ malé zotavování. Původně to mělo být jenom takové nou­ zové řešení. Kancelářská práce, která mi pomůže platit účty, dokud se neobjeví něco lepšího. Uklouzl jsem ale na cestě kariérního růstu a nezvládl se zase postavit. Nako­ nec se ukázalo, že mi to jde – umím se vcítit do chudých, pomoct bohatým. Mám velkou trpělivost s klienty, kteří nerozumí tomu, o čem mluví – tuto schopnost jsem získal během tří let rozebírání filozofie s  lidmi přesvědčenými o tom, že Nietzsche měl pravdu. Když tomu peníze od­ povídají, uzavřu smlouvu, když ne, umím klienta vlídně zklamat. To, co se ale děje doma, s počítačem a přístupem k národnímu hypotečnímu trhu vyřešit neumím.

Neumím to vyřešit nijak. Krátká procházka přes Avonu, podél přístavu, a  jsem v práci, v malé soukromé realitní kanceláři jménem Stone­ wicks, vmáčknuté mezi hospodu a sendvičový bufet v hus­ tě zastavěné nemoderní čtvrti v centru města. Daryl sedí u  okna v  levném obleku, nabitém statickou elektřinou, ještě mokré ježaté vlasy mu schnou v odrážejícím se slu­ nečním světle.

„Všecko v pohodě?“ zeptá se od stolu, aniž zvedne hla­ vu od počítače. Darylovi je něco málo přes dvacet a sálá z něj strojené odhodlání, ale zároveň pořád zvládá být za všech okolností děsivě bezstarostný. Tenhle týpek vyloženě nemůže dělat nic jiného než realitního makléře. Někde v počítači má tabulku, do níž si zapisuje své prodejní cíle na příštích třicet let. Když uzavře smlouvu, zatroubí na debilní houkačku na kolo. Je to až žalostné, že se narodil v devadesátých letech, a ne na sklonku šedesátých. Měl to být mladý thatcherista. Zasloužil by si naducaný ko­ žený zápisník a Golf GTI. Místo toho má chytrý telefon a Corsu. Je mi ho líto.

Zamumlám něco na odpověď a po rozvrzaných dřevě­ ných schodech zamířím do své kanceláře. A pak zavolám Jody.

„Ahoj, to jsem já.“

„Ahoj.“

„Jak to jde? Co Sam?“

„Jde to. Je ve škole. Celou cestu brečel – nepomohlo dokonce ani napodobování Toy Story. Když jsem dělala Buzze Rakeťáka, praštil mě do pusy. Ale je fakt, že ten mi nikdy moc nešel. Paní Ansonová řekla, že ho pohlídá.“

„Jsi v pohodě?“ zeptám se.

Následuje dlouhá pauza. Jeanette, sekretářka, nakouk­ ne dovnitř a napodobí pití z hrnku. Přikývnu a zvednu palec.

Kancelář působí stroze. Sešlapaný bordó koberec a upat­ lané okno s výhledem na malé parkoviště vzadu za domem. Na stěně dřív býval obraz viktoriánského Bristolu, ale sundal jsem ho a místo něho pověsil fotku Corbusierovy vily Savoye, abych si připadal inteligentněji a  všechny naštval. Je tu taky kartotéka a na ní tucet pohlednic s po­ děkováním od mladých párů, které se vydaly do světa se svými obrovskými dluhy.

„Tak co budeme dělat?“ zeptá se.

„Nevím. Promiň, musím končit, jde sem další pár.“

Jakmile zavěsím, vejde Jeanette s čajem. Už chce něco říct, ale pak se na mě podívá a tiše položí hrnek na stůl. Vrhne na mě soucitný pohled a odejde. Slyšela všechno. Zbytek kanceláře se to dozví během deseti minut. Opustil jsem svou ženu a autistického syna.

Chvíli si říkám, že jsem unikl rodinným mukám, ale mýlím se. O hodinu později jdu do města na oběd a za­ skočím do malého bistra, kam jsme s Jody brávali Sama. Uprostřed poledního shonu zahlédnu u jednoho stolku Jody s kamarádkou Clare. Spiklenecky se hrbí nad dvěma středně velkými latte. Zamířím k nim, prodírám se mezi mladými matkami a studenty. Nevšimly si mě.

„Je tak strašně vzdálený,“ stěžuje si Jody. „Vůbec se na něho doma nemůžu spolehnout. Vždycky má něco jiného.“

„Nezvažoval nějakou poradnu nebo tak něco?“ zeptá se Clare. „Nebo řešil vůbec někdy, co se mu stalo?“

A samozřejmě že Jody a Clare se baví úplně o všem. Sa­ mozřejmě že tady u oběda rozpitvávají náš vztah. Jsou tak nenuceně, nestřeženě otevřené, jak to muži vůbec neumí. Znáte to: „Zkus tenhle citronový dort, je výborný, no a co ten emocionálně apokalyptický rozpad tvého devítiletého manželství?“

„Ahoj,“ pozdravím trapně.

Obě zvednou hlavu, lehce vyděšeně.

„Jé, ahoj Alexi,“ řekne Clare. „Zrovna jsme o tobě mlu­ vily.“

„Slyšel jsem,“ odpovím. „Můžu si jenom na chviličku promluvit s Jody?“

„Jasně, zrovna odcházím. Jody, uvidíme se později, jo?“

Jody tiše přikývne. Posadím se. Hraje si s  prázdným sáčkem od cukru vedle hrnku.

„Takže Clare asi ví o všem, co?“ začnu.

„Jo, byla jsem rozhozená a  potřebuju mluvit aspoň se svými přáteli, Alexi. Když my dva spolu nemluvíme. Takhle se už žít nedá. Jsem hrozně unavená. Mám už toho všeho úplně plné zuby.“

„Já vím, já vím. Potřebovali mě ale v  práci, jsme pod hrozným tlakem. Mrzí mě, že jsem tu pro tebe a pro Sama nebyl, mrzí mě, že se vždycky vykroutím z hlídání. Je to prostě tak hrozně...“

„Těžké?“ dokončí Jody. „To teda sakra je, Alexi. Je to sakra těžké. Ale on tě potřebuje.“

„Víš, jak někdy plynou týdny a on je úplně v pohodě? Zbožňuju ho. A pak se to zničehonic vrátí. To je nejhorší. Vždycky si říkám, že jsme se přes to dostali. Tohle a ještě ta práce...“

„Ale Alexi, to není prací, je to v tobě.“

„Já vím.“

„A to je ono, Alexi. Proto potřebuju trochu času. Sam nezvládá, jak na sebe křičíme. Máma se nabídla, že může chvíli zůstat, kdybych potřebovala pomoc, a  taky je tu Clare. Musíš si to v sobě vyřešit.“

„Co ta Samova škola? Máme už jenom pár měsíců na to, se rozhodnout, jestli ho nezkusit přesunout.“

Co Sam? Celé naše životy točí kolem téhle věty! Sam je planeta starostí a  zmatku, kolem které obíháme po většinu našeho vztahu. Loni nám pediatr po nekoneč­ ných měsících testů a rozhovorů sdělil, že se náš syn na­ chází na horní části autistického spektra. Té funkčnější, jednodušší části. Povrchové části. Má problémy s  řečí, bojí se společenských situací, nesnáší hluk, některé věci musí být po jeho, a  když je zmatený nebo vyděšený, je agresivní. Skryté sdělení, které se schovávalo pod touhle informací, ale bylo, že to máme v porovnání s některými jinými rodiči ještě jednoduché.

A ano, ta diagnóza byla úlevou. Konečně nějaké pojme­ nování. Když křičí a bojuje na cestě do školy, když se v re­ stauraci schovává pod stůl, když odmítá obejmout příbuz­ né nebo na ně vůbec reagovat, kamarády nebo kohokoli jiného kromě Jody, je to autismus. Může za to autismus. Začal jsem autismus brát jako takového nenávistného du­ cha, přízrak, démona. Občas to doopravdy je, jako bychom žili ve Vymítači ďábla. Někdy by mě ani nepřekvapilo, kdyby se mu hlava začala otáčet o tři sta šedesát stupňů a u toho by zvracel zelený sliz po celém pokoji. Aspoň bych mohl říct: „To je v pohodě, to je autismus – a ten sliz jde dolů horkou vodou.“ Pojmenování ale pomůže jenom do určité míry. Nepomůže vám spát, nezabrání vám se rozčilovat a deptat, když po vás někdo něco hází nebo něco rozbíjí. Nezabrání vám dělat si starosti o vaše dítě a jeho život, co s ním bude za deset, dvacet, třicet let. Kvůli autismu to není „já a Jody“, ale „já, Jody a problém se Samem“. Tak mi to připadá. Ale říct to nemůžu. Nemůžu na to skoro ani pomyslet.

„To všechno ohledně Sama...“ nedokončím, ale stačí to.

„Já vím. Ale ty potřebuješ pomoc. Musíš tomu čelit. Nechceš se v sobotu zastavit? Vzít ho někam ven?“

Nervózně si pohrávám s telefonem, obracím ho v dla­ ních. Představuju si Sama v parku, jak brečí a utíká pryč. Proběhne branou. Vlétne do silnice.

„Bylo by to trochu složité, možná mě budou potřebovat v práci.“

Ale vidím její ledový pohled, záblesk zlosti, který je zjevný dokonce i v hluku kavárny.

„Ale jo, jasně,“ řeknu.

„Můžeme si pak promluvit o té škole.“

„Jo. Uděláme to tak.“

„Tak se měj, Alexi. Opatruj se.“

„Ty taky. Mrzí mě to. Hrozně mě to mrzí.“

17

Kapitola druhá

S trhnutím se probudím. Zdálo se mi o mém bratru Geor­

geovi – už zase. Jsem celý zpocený a dýchám zrychleně.

Chci se natáhnout po Jody, ale kvůli vyfouknuté matraci

mám přeleželou a úplně znecitlivělou ruku. Vyděšeně se

posadím a  divoce tou nepoužitelnou končetinou zamá­

chám, takže se praštím o zeď a o nohu Danova stolu. Chvíli

to trvá, než se mi do ní vrátí cit – a než si uvědomím, že

nejsem doma, ale sám v Danově prázdném pokoji. Z mat­

race se ozve ubohé „pffffffff“, jako by se mi tiše vysmívala.

Je pátek ráno. Dan si v koupelně zpívá „Shake It Off“ od

Taylor Swift a já si radši nechci představovat, jakými po­

hyby svůj zpěv doprovází. Posadím se, vyšmátrám z tašky

nějaké oblečení a vydám se do obýváku, ze kterého vede

francouzské okno na miniaturní balkonek, kam se Danovi

podařilo vecpat dvě skládací křesílka. V rohu místnosti

je malý kuchyňský kout se sporákem, ledničkou, myčkou

a dřezem – všechno dokonale čisté. Dan kuchyňku moc

nepoužívá. Ve zbytku místnosti se chaoticky mísí nábytek

z  IKEA, komiksy, ovladače k  videohrám a  nejrůznější

nahrávací a  přehrávací zvuková zařízení. Většinu jed­

né stěny zabírá dvaapadesátipalcová LED televize. Na

obrazovce je uprostřed přestřelky pozastavené GTA V.

Kdyby Dana a  jeho byt viděli architekti, co tyhle pro­

story navrhovali, nejspíš by si spokojeně plácli. Přesně

takové moderní mladé lidi měli při navrhování na mysli.

Takové, kterým je jedno, že se lednička a trouba nedají

otevřít najednou. Že se do dřezu nevejde lavor. Místo něj

má Dan obrovskou pikslu od margarínu. Nevadí to, pro­

tože tu stejně ne umývá nic jiného než hrnky. Stravuje se

buď v restauraci, anebo si dá super instantní nudle nebo

polívku z  kelímku. Po pravdě vůbec nechápu, co dělá, že si na tenhle vysněný staromládenecký bejvák vydělá. Svým způsobem je to děsivé, pozorovat jeho život a jak se bezcílně přesouvá od jednoho projektu k druhému a daří se mu přeskakovat propasti moderní ekonomiky. Já bych na to neměl. Ne teď. Po tom, co se stalo Georgeovi, jsem přišel o  veškeré ambice. Všechno potemnělo, možnosti se kolem mě uzavřely jako mříže vězení. Na vysoké jsem připomínal náměsíčného a  pak se protloukal od jedné jisté a nudné práce ke druhé. Dan si mezitím udržoval kamarády v nejrůznějších kreativních agenturách, které si ho najímaly na pomoc s tvorbou webových stránek nebo s  návrhy nových interiérů v  obchodech a  s  otvíračkami klubů. Nevím ale přesně, v čem ta jeho pomoc spočívá. Ten parchant má ale takovou kliku, že se na něj obracejí znovu a znovu. Bristol je místo, kde se neustále buduje nějaká nová zástavba, umělecké centrum nebo dočasné tržiště uměleckých řemeslníků postavené z přepravních kontejnerů. Dan se zjevně zná se všemi, kteří se kolem těchhle věcí točí; vždycky je tam, kde se něco děje.

Samozřejmě mu to hrozně závidím, odjakživa – od svých sedmi let, kdy se jeho rodina přistěhovala vedle nás a  na příjezdové cestě zaparkovalo jejich kobaltově modré BMW páté řady. Dan, bystrý a předčasně vyzrálý chlapec v  červených džínách a  žluté polokošili značky Lacoste, se vyvalil ven. S Emmou a Georgem jsme naše nové, okouzlující sousedy pozorovali ze zahrádky před domem a Dan se k nám přišoural.

„Čau, já jsem Dan, co hrajete? Můžu hrát s váma?“ ze­ ptal se protáhle.

A úplně si nás podmanil, stejně jako si od té doby pod­ manil úplně každého. Ale já, koho já znám? Znám Jodyinu kamarádku Clare a  jejího muže Matta, kteří mají čtyři děti a věnují jim všechen svůj čas. Znám realitní makléře a hypoteční poradce. Znám Jody a Sama. A to je všechno. Proč se mi nepodařilo trochu víc? Co se sakra stalo?

Sam. Stal se Sam.


19

V  práci si přečtu e­maily a  zjistím, že celá kancelář jde v  jednu odpoledne na povinný oběd do restaurace. Já, Daryl, Jeanette, další dva makléři Paul a Katie a manažer Charles. Paulovi a  Katie táhne na čtyřicet a  chovají se, jako by byli manželé už asi tak tři sta let. Jsou nedělitelná jednotka. Děti nemají. Nemovitosti jsou jejich děti. Mož­ ná to tak dokonce i někdy řekli, už si nepamatuju. Mluví spolu, jako by jejich vztah byl jeden dlouhý realitní ob­ chod – odsekávaným obchodním tónem. Občas si nechtě­ ně představím, jak se spolu milují a Paul je nahoře a křičí: „Dojde k výměně, dojde k výměně... DOŠLO K NÍ!“ Už se na ně nemůžu ani podívat. Charlesovi je přes čtyřicet a na místní realitní scéně je celkem nula. V tomhle věku už by měl být oblastním manažerem nějakého národní­ ho řetězce, nebo aspoň ředitelem naší nicotné firmičky. Pořád je ale u nás v kanclu a pachtí se s prodejem. Vlasy mu řídnou, pokožka se zvrásňuje. V druhém šuplíku má malou lahev whisky – prozradila nám to Jeanette. Nepo­ vedený obchod? Proč si trochu neulevit, dát si jeden dva loky. Bože, prosím, ať nedopadnu jako on.

Vybrali jsme restauraci U Královské hlavy, krásný tudo­ rovský hostinec na dlážděné ulici poblíž přístavu. Uvnitř to ale vypadá jako v každé jiné britské hospodě. Pokrou­ cený dřevěný bar celý mokrý od vybryndaného alkoholu, v  rohu blikající hrací automat, nevyhnutelný smrad na pánských záchodech, v dlouhém porcelánovém žlabu tu a tam pisoárová kostka. Kdyby nějaká kosmetická firma chtěla vyrobit typickou vůni britského flámu, pisoárové kostky by byly jasnou volbou. I když nevím, jestli by se L’Eau de Gateau D’Urine zrovna prodávalo. Ale aspoň mám o čem přemýšlet, zatímco odpočítávám vteřiny, než Daryl začne mluvit o práci.

Stoly jsou vesměs volné, takže si vybereme jeden u okna a vezmeme si zalaminované menu s nabídkou klasických britských hospodských jídel, což znamená mražené po­ lotovary, které někdo v  kuchyni strčil do mikrovlnky, vy kydal na talíř, a pokud se zrovna cítil na něco luxusněj­ šího, přidal snítku petrželky. Někdy mi připadá, že se takhle v Británii děje všechno, automaticky a bez zájmu. Tohle není opravdová hospoda a opravdové hospodské jídlo, je to jenom napodobenina něčeho, co si lidé myslí, že chtějí.

Bože, není divu, že jsem musel vypadnout z domu.

„Dám si rybu s hranolkama,“ oznámí Daryl. „Ale mu­ sím to sníst rychle, ve dvě mi přijde kupec toho baráku v Cliftonu.“

Proboha, už je to tady. Schovám se za své menu a uva­ žuju, jestli si radši dám pravé vydatné lasagne se spous­ tou mozzarelly, nebo se půjdu utopit. Avona by možná chutnala líp. Večer se k Danovi vrátím vyčerpaný a nervózní. Myslím je­ dině na to, že musím zítra ven se Samem, nejspíš do parku a pak do kavárny. Děsím se toho. Nechápejte mě špatně, Sama zbožňuju celým svým srdcem, ale je to s ním hrozně těžké. A já to zkrátka neumím. Když vidím, jak se začíná rozčilovat – když mu zakážeme dívat se na televizi nebo když se vzbudí a dojde mu, že musí do školy, nebo když nechápe, co budeme dělat o víkendu –, taky se vytočím. Stáhnou se mi vnitřnosti, přichází frustrace a pak už jde jen o to, kdo vybuchne jako první. Jenom Jody ho umí uklidnit. Jenom Jody.

Dneska odpoledne jsem se sešel s jedním párem ohledně hypotéky na malý řadový domek v  Totterdownu. Měli s sebou batole. „Je tak strašně upovídaný,“ postěžovali si. „Ani na chvilku nezmlkne.“ Přitom jsou to jenom kecy, doopravdy tím chtěli říct, jak je hrozně chytrý a vyspělý – tenhle buclatý chlapeček, který se mi přehraboval v koši a  pobrukoval si písničky z  Disneyho pohádek. Skoro jsem jim řekl, že můj syn uměl v jeho věku sotva tři slova, čtyři, pokud počítáte „šššlr“, což říkal fakt často a dodnes nevíme, co to znamená. Přátelé nám tehdy říkali: „No jo, děti, každé má svoje tempo, však on se tam dostane.“ A my uvážlivě přikyvovali a dělali, že nás to netrápí. Pak jsme si ale na internetu pročítali stránky o výchově. „Tady píšou, že by ve dvou letech měl zvládat padesát slov.“ Což nezvládal. Ani zdaleka. Dokonce nevím, jestli to zvládá teď, a to je mu osm.

Chudák Sam. Můj malý chudáček. Dan se chystá ven.

„Nepůjdeš taky? Je to zahajovací párty Vesmíru. Patří to tam jednomu kámošovi.“

Na tyhle večírky chodí pořád a  vždycky je to někde, kde to patří nějakému kámošovi. Znovu si říkám, jak to dělá? Je o dva roky mladší, ale to není všechno. Jeho ži­ vot pořád jede jakoby na tempomat a všechno se mu tak nějak mimovolně daří. Když mu před třemi lety umřel dávno zapomenutý strýc, ukázalo se, že Danovi odkázal svoje auto: klasické nebesky modré Porsche 911 Carrera. Dan ho skoro nepoužívá, takže auto v podzemní garáži pod tímhle barákem jenom nabývá na hodnotě. Zdá se, že Dan nemá žádné starosti, žádné opravdové závazky, kromě těch mnoha začínajících hudebních vydavatelství ve Stokes Croft, kterým náhodou s něčím pomáhá. Dan je Dan. A  byl takový celou dobu, co jsme spolu vyrůs­ tali, chodili do stejných škol, potkávali se se stejnými přáteli, stejnými děvčaty, stejnými šikanujícími surovci. Mně pomáhal ze rvaček, Emmu bránil před neohrabanou a nežádoucí pozorností na diskotékách. Ať už se mi dělo cokoli – rodičovství, celé to spektrum smutku, pochopení toho, že musím dělat tuhle pitomou práci, abych uživil svou tiše dysfunkční rodinu –, Dan si prostě jen tak žil a byl v pohodě.

Taky jsem býval v  pohodě, pár let. Asi tak čtyři. Na vysoké jsem se nějak dostal k vedení alternativní hudební společnosti jménem Zapomnění. Hráli jsme post­rock a takovou divnou elektronickou taneční hudbu v minia­ turních klubech plných podivínských muzikofilů, kteří si pořád hladili bradu. Občas jsme pořádali živé koncerty v  zaplivaných místních hospodách, a  jednou jsem do­ konce organizoval hudební festival ve staré nepoužívané továrně – účastnil se ho i místní tisk a později jej nazval „téměř neposlouchatelným“. Tuhle hlášku jsme si pak dávali na všechny naše plakáty následující dva roky. Dan k nám chodíval, když v Bristolu navštěvoval designérský kurz. Dělal nám plakáty, a dokonce nám vytvořil webové stránky. On u těchhle věcí zůstal, u mě se to všechno nějak vytratilo. Připletl se mi do cesty život.

„Asi zůstanu doma. Ale díky. Díky, Dane.“

„V pohodě, kámo.“ Zírám na vypnutou televizi – přestože Danův byt rozhod­ ně televizní zábavy nenabízí málo. Má kabelovku se čtyřmi sty kanály a hard disk napěchovaný filmy a seriály, je tam toho víc, než co je člověk za jeden lidský život schopný zhlédnout. Mně ale ta možnost volby připadá matoucí a otupující. Jak si dneska jeden má vybrat, na co se dívat? Co když se rozhodnete pro špatný seriál a existuje nějaký lepší, ale vy už jste do toho prvního investovali několik hodin života? Přesně tomu někteří lidé říkají „problémy prvního světa“.

Však je znáte – vždycky se škodolibě vynoří pod vašimi příspěvky na Facebooku nebo Twitteru a bezohledně se do vás pustí za to, že si děláte hlavu s obyčejnými každo­ denními záležitostmi. Jako rodič dítěte, které má občas ničivé sklony, si brzy odnesete jedno skvělé ponaučení: lidé hrozně rádi soudí. Hrozně rádi vámi ze svých zdánli­ vě dokonalých životů pohrdají. Ale o tom mluvit nechci. Potřebuju se něčím zabavit, abych přestal myslet na Sama a na zítřek, ale nic není ono. Nechci se na nic soustředit. Nemůžu. Jody říká, že potřebuju pomoc, a možná má pravdu. V hlavě se mi všechno točí, můj mozek je jako vír obav a starostí, nemůžu se ničeho zachytit.

Tak jo, nádech. Dobře. Věc se má takhle: musel jsem Jody a Sama opustit.

Odešel jsem, protože jsme se pořád jenom hádali a stre­ sovali. Musím se naučit, jak s tím přestat. Musím se s tím

23

tlakem vypořádat. Musím najít ten paprsek světla, který

mě odsud vyvede.

Asi teď nejsem zrovna v tom správném citovém rozpo­

ložení, abych konečně rozkoukal Perníkového tátu. Kapitola třetí Druhý den ráno mě Sam čeká připravený u dveří. Na sobě mikinu s kapucí, kterou má na hlavě, a pod ní jedno ze svých speciálních triček, kde jsou všechny švy schované, takže je na sobě necítí. Pro takové oblečení existují celé weby, jak časem zjistíte, když se potýkáte se všemi těmi vrtochy a úzkostmi. Na zásobování dětí, které se v našem světě necítí příjemně, stojí celé firmy.

„Jdeme do parku, tati? Jdeme do kavárny? Jdeš dovnitř, tati?“

„Na chvilku se stavím.“

Obývák bolestně a  důvěrně připomíná místo po vý­ buchu oblečení, knížek a hraček, všechno jako šrapnely rozházené po podlaze. Všude jsou hromady věcí – ruční­ ky, neotevřená pošta, noviny. Na staré pohovce se táhne mapa fleků od cereálií k snídani, televize je celá upatlaná otisky prstů a  police přetékají nepořádkem svědčícím o  rodičovských povinnostech. Rozestavěné kusy lega, motorky Playmobil, figurky akčních postav s chybějícími končetinami.

Moje cédéčka a  dévédéčka jsou nedbale naskládaná v rohu, garnýž vypadává ze zdi a závěsy samotné se marně pohupují ve vánku z otevřeného okna.

Tohle je domov, pomyslím si. A najednou s tím knedlí­ kem v krku nemůžu ani hnout.

Jody sejde dolů, dlouhé mokré kaštanové vlasy zabalené v  ručníku, zbloudilé prstýnky jí spadají kolem obličeje. Má na sobě džíny a plandavou mikinu. Vypadá unaveně a obezřetně.

„Ahoj Alexi.“

„Ahoj. Jak... jak to jde?“

„Tati, půjdeme do parku? Můžu si vzít balon? Tati, potřebuju na ten balon tašku?“

„Nevím, jestli ten balon můžeme vzít, půjdeme potom do kavárny a...“

„Ahhh,“ vyrazí Sam a už brečí.

„Měli jsme dneska pár těžkostí,“ procedí Jody mezi zuby. Rázem je u  Sama a  vezme ho do náruče. Její po­ hled je všeříkající. Sam zřejmě vstal už v pět, možná dřív. Určitě se snažil pustit si televizi a  pak dostal záchvat, když se ospalá Jody přišourala a vypla ji. Určitě se snažil udělat si snídani a všechno polil mlékem a pak se kvůli tomu rozbrečel. Určitě pak Jody znovu vzbudil, aby se zeptal, jestli si může pustit televizi, a brečel, dokud mu to nedovolila. Jako vždycky.

„Co se stalo?“ zeptám se zbytečně.

„Zrovna nedávali kreslené X-Meny, tak mě trefil ovlada­ čem do tváře,“ řekne. A taky že jo, má tam modřinu. Když mu byly tři, praštil mě do obličeje kyblíkem od Dupla a vyrazil mi zub. Byl jako Joe Pesci v Mafiánech – malý, legrační, ale stačilo, aby se v něm něco přeplo, a najednou byl schopný šíleného, extrémního násilí.

Cítím stále větší úzkost. Sam v dobré náladě je výzva, Sam ve špatné náladě je nepředvídatelný a hrozivý. V ža­ ludku se mi usazuje hrouda strachu. Co když uteče? Co když k něčemu dojde a já ho nebudu moci ochránit? Za­ plaví mě představy toho, co se může stát, když to do něho vjede. Na čele mě zalechtají krůpěje potu.

„Možná bychom mohli dělat něco jiného. Jestli nemá náladu...“ navrhnu pokorně.

Jody na mě vyčítavě zírá. Ten pohled moc dobře znám.

„Dohodli jsme se, Alexi,“ řekne se zaťatými zuby. „A já mu to napsala do plánu dne.“ Každé ráno kreslí Jody Sa­ movi průvodce dnem, aby viděl, kdy se musí obléknout, kdy bude jíst a co bude až do večera dělat. Sam ho s se­ bou o víkendech všude nosí a pravidelně do něj nahlíží. Pokud to je v jeho plánu, musí se to stát. Jako by to chtěla zdůraznit, stočí Jody pohled k  Samovi, který zápasí se suchým zipem na svých teniskách. To je další věc: tkaničky odmítá. A  suchý zip musí být tak utažený, že se bojím, aby mu chodidla v botách neodumřela. Všechno musí být utažené. Žádná poddajnost.

„Já vím,“ řeknu podobně jako ona se skrývaným vzte­ kem. „Ale když nemá náladu? Silnice kolem parku jsou hrozně rušné. Jenom si dělám starosti...“

„Nic se nestane,“ skočí mi do řeči Jody. „Nemůžeš se těmhle věcem pořád vyhýbat – a  už vůbec se nemůžeš vyhýbat vlastnímu synovi. To je ten problém, Alexi, já bych tady vůbec neměla stát a  přemlouvat tě, abys ho dopoledne vzal ven – abys za něho na tři zatracený hodiny převzal zodpovědnost!“

Už se chystám něco říct, ale přeruší mě.

„A nechci poslouchat nic o tom, jak to máš těžké v prá­ ci. Zkus si být doma a  čekat na další telefon ze školy, ve kterém ti oznámí, že Sam někoho zkopal nebo že ho někdo praštil nebo že prořval celé dopoledne. Zkus si mu uvařit večeři a  pak ji hodinu udržovat na přesně té správné teplotě, než ji celou sní. Zkus si to! Jsem úplně hotová. A ty mi nijak nepomůžeš! Přesně proto jsme teď tam, kde jsme.“

Na chvilku zavládne ticho, patová situace.

„Tati, jsem nachystaný,“ zavolá Sam. „Jsem nachystaný jít do parku. Bereme balon?“

„Tak jo,“ řeknu a  snažím se dýchat klidně. „Vezmeme balon a maminku tady zatím necháme. Potřebuje chvilku pro sebe.“

„Jdeme do parku?“

„Ano.“

„A pak do kavárny?“

„Ano, Same.“

„Můžu si dát šlehané mléko?“

„Ano.“

„Ale nejdřív půjdeme do parku?“

„Ano, nejdřív do parku a pak do kavárny.“

Kývnu směrem k Jody, ale jen stěží se jí můžu podívat do očí. Na okamžik jsem za možnost útěku vděčný.

„Tati, bereme balon?“ Park se nachází na kopci mezi čtvrtěmi Bedminster a Tot­ terdown, kus zeleného prostoru mezi řadami viktorián­ ských domů, na kterém se do všech směrů rozbíhají cesty jako vlákna obrovské pavučiny. Po okrajích jsou rozdro­ lené pěšiny, kudy se beze slov trmácejí a klopýtají běžci a navzájem si kříží dráhy jako zpocení roboti. Taky je tu malé hřiště s houpačkami a skluzavkami, které bylo posta­ veno v raných devadesátkách a pak ponecháno vlastnímu osudu. Houpačky už nemají žádná sedátka, takže jsou to jenom rezavé kovové rámy zbytečně zavěšené na řetě­ zech, jako nějaké venkovní sadomaso hřiště. Skluzavka je pokrytá graffiti a hanbatými anatomickými kresbičkami. Nevím, jestli by to radnice měla spíš zlikvidovat, nebo přihlásit do soutěže o Turnerovu cenu.

Sam si tiskne k hrudi svůj míč. Někdy si s ním kopeme, někdy ho ani na moment nepustí z rukou. Rozhlédnu se a snažím se odhadnout, co ho rozčílí.

Pravděpodobnost záchvatu vzteku na hřiši:

Kolemjdoucí dospělý, který na něj promluví: 10:1

Hlasitý pes: 8:1

Další děti, které by si mohly chtít zahrát fotbal: 5:2

Štiplavé kopřivy: 5:1

Vosy: 8:3

Meditační skupina těhotných žen za brankou (ta tam opravdu jednou byla a Samovi se to zdálo děsivé): 100:1

Absence pojízdného stánku se zmrzlinou: 1:1

Dneska je tu jenom pár dětí, a ty vypadají, že jsou úplně ponořené do nějaké hry na zrezlých sexuálních strojích, takže s  tím by problém být neměl. Jediní lidé se psem jsou daleko, takže budu mít čas Sama varovat. Stánek se zmrzlinou je na svém obvyklém místě v očekávání, že z pozdně letního teplého dne něco vytěží. Mohlo by to vyjít. V duchu si oddechnu. Tohle jsem se o autismu naučil poměrně brzy. Film Rain Man z roku 1988 s Tomem Cruisem a Dustinem Hoffmanem není dokument. Ne každý autista má nějakou zvláštní schopnost. Kdybych Sama vzal do bristolského kasina, neuměl by spočítat všechny karty a  vydělat nám menší jmění. Místo toho by akorát byl rozrušený vším tím hlu­ kem a krčil by se někde pod ruletou, dokud by si pro mě nepřišla ochranka kvůli tomu, že jsem do kasina vzal dítě.

Má ale celkem zajímavý pohled na svět, na což se usilov­ ně snažím nezapomínat, když moje hladina stresu přeteče, třeba když se mu snažím obléknout špatnou bundu nebo když mají fazole, co mu Jody uvařila, asi o dva stupně víc než obvykle. Samovi svět připadá jako obrovský motor a ten musí fungovat určitým způsobem a předvídatelně, aby se Sam cítil v bezpečí. Než se uvolní, potřebuje znát časové rozvržení a počínání všeho kolem, a navíc musí mít pořád po ruce ovladač, kterým to jde všechno vypnout.

Dívám se, jak běží k několika spadaným kmenům, na kterých si rád hraje, a přesně vím, jak to bude probíhat. Vyleze na jeden konkrétní strom, přejde po něm, a  až dojde na konec, zkontroluje, jestli se dívám. Zauvažuje, že přeskočí na vedlejší kládu, ale místo toho sleze dolů a pak na ni vyleze. Pokud si tam budou hrát nějaké jiné děti, shodí je dolů – ne proto, že by je chtěl šikanovat, ale proto, že tohle je systém popadaných stromů a ten musí určitým způsobem fungovat. Jiné dítě pro něj představuje chybu v systému. To, že ho shodí dolů, je pro něj určitá obdoba antivirového programu. „ODHALENO DÍTĚ. SHAZOVÁNÍ AKTIVOVÁNO. DÍTĚ ODSTRANĚNO. UPOZORNĚNÍ: DÍTĚ BĚŽÍ S PLÁČEM ZA RODIČI.“

Mohl bych tam po té ztrouchnivělé kládě lézt s ním, ale nelezu. Nikdy to nedělám. Houpu ho na houpačce, kopu si s ním, ale co se týče různého blbnutí, na to zkrátka ne­ jsem. Nejsem takový ten táta. Víte, co myslím – ti tátové v  konverskách a  tričkách s  Batmanem, kteří se zjevně zoufale snaží dokázat, že je s nimi sranda a že uvnitř jsou pořád dětmi a  že jsou pro své potomky super kámoši. Vyvádějí blbosti a dávají najevo své bujaré veselí, jako by hráli inscenaci filmu Toma Hankse Velký. Podezřele po mě pokukují, jak zpovzdálí mapuju potenciální nebezpečí. Hrát si pro mě není jen tak. Je to dřina. Dostat mysl do správného rozpoložení. Nechat všechno být.

Jak tak sleduju Sama, šplhajícího po promočených kmenech, v  myšlenkách se přenesu zpátky: zpátky do dětství, kdy jsme se s  Georgem v  parku poblíž našeho domu hecovali, kdo vyleze na prolézačce až úplně nahoru. George byl o dva roky starší, odvážnější, ne tak opatrný jako já. „Polez nahoru. No tak, Alexi.“ Teď si ale uvědo­ mím, že zapomínám, jaký měl hlas. Najednou chci Sama popadnout a držet ho a pak ho odvézt domu k Jody. Chci jí říct „Opatruj ho, Jody, opatruj ho“.

A jak o tom tak přemýšlím, uvidím ho: velkého psa, asi labradora, který se k nám řítí zpoza nedalekého křoví. Je tak padesát metrů daleko, ale všiml si Samova míče. Chce si hrát. Kurva. Vydám se k Samovi, nejdřív pomalu, pak naberu tempo. Musím dávat pozor.

„Same, neboj se, běží sem pes, nechceš mi dát ten balon?“

Sam se otočí a málem sklouzne dolů, pak vyděšeně za­ lapá po dechu. Pes už je kousek od nás, pobíhá sem a tam a štěká. Sam se na mě zděšeně otočí. Pustí míč a běží ke mně. To nejhorší, co může udělat. Pes se nemůže rozhod­ nout, jestli se rozběhnout za balonem, nebo za utíkajícím dítětem. Zběsile vrtí ocasem. Nakonec usoudí, že s chlap­ cem bude asi větší zábava.

„Same, Same, on si chce jenom hrát.“

Rozběhnu se, popadnu ho a otáčím se tak, abych byl mezi ním a psem. Třese se hrůzou a vzlyká. „Ne, ne, ne, ne,“ chrlí ze sebe. „To bude dobré,“ opakuju.

Pes doběhne k nám, skáče a štěká. Odstrkuju ho a roz­ hlížím se po majiteli. Zpoza keřů se vynoří žena středního věku, v ruce vodítko a míček. Usmívá se. Úsměvem psích páníčků. Takovým tím úsměvem, který říká: „Miluju psy, každý je miluje, kdo by propána mohl mému pejskovi něco upírat?“

„Chce si jen hrát. Zbožňuje děti,“ řekne.

„Můžete si ho zavolat?“ zeptám se tak slušně, jak to jen jde, ale v hlase mi zní potlačovaný vztek.

Žena změní tón.

„Je to přátelský pes, nikomu nic neudělá.“

Sam se mi noří do náruče, kňučí a vzlyká a snaží se dostat pryč. Žena si slyšitelně odfrkne, popadne psa za obojek a odvleče ho pryč.

„Pojď, Timmy, budeme si hrát tamhle.“

Dívám se za ní, jak odchází. Naprosto netuší, jakou hrů zu to její zatracené psisko způsobilo, netuší, že za tím možná bude něco víc než jen dítě, které nemá rádo psy.

„Hej!“ zavolám. „Měl by být na vodítku. Neumíte sakra číst?“

Otočí se, zjevně překvapená mou zuřivostí.

„No tak,“ řeknu tiše Samovi a uhladím mu vlasy z ob­ ličeje. Potichu naříká a sám sebe objímá tak těsně, že má úplně bílé klouby prstů. „No tak, chlapče. Půjdeme do kavárny.“

Když odcházíme, ohlédnu se a  vidím hlouček dětí, které si hrají s létajícím talířem. Jsou šťastné a samy mezi sebou spokojené, jejich rodiče sedí na nedaleké lavičce, povídají si, odpočívají. Bodne mě závistí. Jak lehký musejí mít život.

„Tati, teď bude kavárna?“

„Ano, jdeme do kavárny.“

„Můžu si dát šlehané mléko?“

„Ano.“

„Ten pes byl hrozný. Nemám rád psy.“

„Já vím.“

Tak to byl náš výlet do parku. Kapitola čtvrtá V kavárně je relativně klid. Nachází se mezi několika ob­ chody a je to jeden z těch pseudohipsterských podniků, které tady v  okolí poslední dobou vznikají, zacílený na střední třídu, a zejména na matky, co vyrůstaly na Přátelích a toužily po jejich kavárně Central Perk. Vybavení je celkem bohémské ve stylu hollywoodské restaurace 101. V  rohu stojí starý jukebox Rowe AMI a  na stěnách visí kýčovité šedesátkové fotky smyslných žen a  smutných, vykulených chlapců. Sama fascinují. Sedíme jako vždy vzadu na prostorné pohovce za velkým dřevěným stolkem plným komiksů a časopisů.

„Tati, proč má tamta paní zelený obličej?“

„Tati, proč mají ty děti nakreslené tak velké hlavy?“

Odpovím mu, že nevím, že taková prostě byla šedesátá léta.

Objednám si cappuccino, „nejlepší ve městě“, alespoň podle venkovní tabule, kde je mimo jiné také citát T. S. Elio­ ta napsaný protivně ujetým písmem: „Svůj život jsem od­ měřoval kávovými lžičkami.“ Přinese mi ho barista, který má – samozřejmě – knírek jako filmový padouch z  dva­ cátých let a  upnuté retro tričko, pod nímž se mu rýsují žebra, a Samovi s velkou slávou naservíruje jeho šlehané mléko. „Tady máte, pane, naše nejlepší šlehané mléko od těch nejlepších krav v celém Somersetu.“

Sam se obdivně zahihňá. Ten barista je jeho hrdina. Z  nějakého důvodu ho navzdory jeho společenské roz­ pačitosti fascinují charismatičtí a sebevědomí mladí lidé. Vůbec se jich nebojí, dokonce se jim i dívá do očí – což není vůbec obvyklé, mívá s tím problémy i u mě. Když byl batole, Jody ho brávala na oběd do univerzitní kantý ­ ny – byl z  těch studentů jako u  vytržení, takže mívala aspoň pár klidných chvilek pro sebe. Je to divné, ale roz­

32

tomilé. Je mi jedno, že jsem právě zaplatil čtyři libry za

náprstek horkého kofeinu, za tohle to stojí.

Konečně máme chvíli klidu a bylo by skvělé, kdybych

si se Samem mohl popovídat – zeptat se ho, jak to jde ve

škole, co doma, co máma –, ale tak to u něj nefunguje. Po­

vídání neprovozuje. Přinejlepším by přikývl nebo zavrtěl

hlavou na přímé otázky, ale spíš by se ode mě odtáhl a roz­

čílil se. Tyhle naše společné chvíle jsou křehké – nevím, jak

z nich vytěžit víc, abych zároveň všechno nezničil. Místo

toho mu beze slov podám svůj iPhone a vezmu si ze stolku

noviny. Sam se uvolní a  hned si otevře svoji oblíbenou

aplikaci Flight Track, která zobrazuje aktuální polohu

komerčních letadel na jejich letech po celé zeměkouli.

Když klepnete na  malou ikonu letadla, objeví se okno

s údaji o tom, odkud kam daný spoj letí. Těmihle infor­

macemi je Sam posedlý. Postupně se naučil všechny hlavní

aerolinky, nejčastější trasy, vzdálenosti mezi většími městy.

Tohle asi je jeho nejvíc rainmanovská výstřednost. Okolní

svět ho většinu času děsí – nebo pro něj přinejmenším

představuje výzvu spočívající ve zvládání té nekonečné

řady nepředvídatelných smyslových vje mů – takže bych

řekl, že Flight Track je určitý jeho způsob, jak ten svět

prozkoumat. Hrozně rád sedí a zírá na obrazovku, chce,

abych mu četl všechny informace, které si zobrazí. Občas

mu ukážu, kde je zrovna tento měsíc teta Emma. To je

moje sestra. Cestovatelka. Dva dny po svých osmnáctých

narozeninách nastoupila do letadla a už se nikdy nevrátila.

Sama to vlastně ani nezajímá, ale je to takový můj pokus

o to, celý ten proces trochu zlidštit. Ukážu na obrazov­

ce na Toronto. Minulý týden odtamtud Emma nahrála

několik fotek na Facebook. Je na nich se dvěma dalšími

ženami, které neznám, dělají blbosti na turistické projížďce

lodí a v pozadí se tyčí špičatá televizní věž. Vypadá jako

na všech svých ostatních facebookových fotkách: vesele,

šťastně, bezstarostně, žijící daným okamžikem. Tak úplně

jí to ale nežeru. V  jejím pohledu se skrývá něco, co si

pamatuju z dávných dob.

„Kdyby chtěla do Londýna na Heathrow, trvalo by jí to sedm hodin a patnáct minut,“ uvažuje Sam. „Mohla by letět z letiště Toronto Pearson. Letadlem British Airways nebo Air Canada. Proč se nevrátí?“

„Cestování ji baví,“ odpovím. „Ráda poznává nové věci.“

Je to zjevně trochu složitější. Buď ji cestování tak baví, nebo má strach vrátit se domů. Myslím, že to bude spíš druhá možnost. Ale z těch vzácných e­mailů, které mi píše, toho moc poznat nejde.

„Já můžu nové věci poznávat i tady. A taky na Mapách Google. Na Mapách Google taky můžu poznávat nové věci.“

„Já vím, ale to není úplně to samé, ne? Nejsou tam všich­ ni ti lidé, zvuky, vůně...“

„Nic z toho nemám rád. Jsem autista,“ řekne.

Oba se té chvilce Samova sebeuvědomění zasmějeme. I když já tuhle okolnost vnímám jako nějakou zlomyslnou příšeru, Sam se k ní vesele hlásí – obvykle pro pobavení ostatních nebo aby se dostal z průšvihu. Jiné děti viní za rozbitý talíř, počmáranou pohovku nebo záhadně zmi­ zelé sušenky své sourozence. Sam říká: „To autismus,“ a  nenuceně tak odmítá jakoukoli vinu. Když se na to dívám zpětně, říkám si, že jsme mu asi neměli autismus vysvětlovat tím, že jsme ho přirovnali k Hulkovi („Vidíš, Same, David Banner s tím taky nemůže nic dělat, můžou za to paprsky gama!“).

Chvilku jsme potichu a pak:

„Máma mi koupila Xbox,“ oznámí.

„Aha,“ já na to. „No teda.“

Okamžitě o tom mám pochybnosti. Sam je už tak dost mlčenlivý – opravdu potřebuje další záminku, proč trávit čas o samotě? Hraje si sám skoro pořád, dokonce i ve ško­ le – je to součást jeho poruchy nebo onemocnění, nebo jak tomu máme říkat. Nevadí mu hrát si s ostatními, dokud mu nijak nezasahují do toho, co chce dělat, a nesnaží se s  ním moc mluvit. Vypadá to, že jeho definice přátel je „lidé, které tak nějak snáším“. Což asi není až tak divné. Podobné vztahy máme všichni. Jakmile se na společenské systémy podíváte zblízka a začnete je rozebírat, zjistíte, že velká část vychází jenom ze zvyku. Procházíte si jednotlivé interakce: ptáte se, jak se kdo má, smějete se jejich blbým vtipům, říkáte, že se musíte potkávat častěji. Někde ve skrytu duše ale chápete, že to jsou vlastně jenom kecy. Tanec, série opakujících se společenských tiků. Není divu, že je z toho Sam zmatený. Pokud tomu dobře rozumím, autismus vlastně spočívá v tom, že při narození nedostane­ te žádnou příručku o tom, jak to všechno funguje. Samovi se zdá, že všichni kolem něj hrají takovou velkou hru a on ji musí pochopit za chodu. Je to pro něj vyčerpávající, i pro mě a pro Jody – protože my jsme ta jeho příručka. Musíme mu všechno vysvětlovat, pořád dokola, a některá pravidla mu nikdy nebudou dávat smysl. Třeba to, že ne vždycky je vhodné říkat, co ho zrovna napadne. Jenom za poslední měsíc jsme museli přetrpět několik jeho mučivých konverzačních výstupů:

(K Jodyině matce o jejích křečových žilách) „Proč máš v nohách trubky?“

(K  našemu obtloustlejšímu sousedovi) „Máte obličej jako želé.“

(K  řediteli školy během rodičovského setkání) „Táta ří ká, že tahle škola je pěkně na hovno.“

Takže si říkám, že možná není úplně nejlepší nápad dát mu herní konzoli, aby mohl dále utíkat. Nechávám ho sice hrát na svém telefonu, ale to je něco jiného: má rád aplikace s leteckým provozem a Google Earth, tam je aspoň nějaké propojení se skutečným světem. Ve hrách je ale hráč centrem vesmíru a veškerá aktivita se týká jeho. To je spíš opak toho, co by se Sam o životě potřeboval naučit. Ale na Jody se nezlobím, asi potřebuje nějaký oddech od jeho nekonečných otázek a záchvatů vzteku.

„Ještě si s mámou o tom Xboxu promluvíme,“ řeknu.

„Let VO 226 z Londýna do New Yorku je momentálně ve výšce jedenáct tisíc metrů,“ odpoví.


35

Domů – do Samova a Jodyina domova (nevím, jestli pořád ještě i mého) – se vrátíme něco málo po třetí. Jody stihla uklidit a vypadá svěže a skoro odpočatě. Bujné kudrnaté vlasy si sepnula do jakéhosi drdolu a polehává s novinami na pohovce.

„Můj chlapeček je tu! Stýskalo se mi,“ zvedne se a jde Sama obejmout.

„Byl hodný,“ řeknu. „Měli jsme malý problém v parku s jedním psem, ale Sam byl hodný.“

„Ten pes za mnou běžel,“ popisuje Sam. „V kavárně jsme měli šlehané mléko. Díval jsem se na Flight Track. Táta té paní se psem řekl ‚sakra‘. Mám hlad.“

To je další věc: před Samem nemůžete nadávat. Pokaždé si to zapamatuje a pokaždé vás prozradí.

Když vysvětlím, co se stalo, Jody mu udělá sendvič – jediný sendvič, který jí: s čedarem a indickou nakládanou zeleninou. Pak si odběhne hrát na svém novém Xboxu. Tohle jsou pravidla, podle kterých se řídí Samovo stravo­ vání. Na jeho seznamu jsou čtyři přijatelná jídla:

sendviče s čedarem a indickou nakládanou zeleninou

(bílé pečivo bez kůrky, žlutá zelenina nesmí být na

okrajích sendviče vidět),

rybí prsty a tenké hranolky (rybí prsty musí být

z Marks & Spencer nebo z Birds Eye. Ty z Lidlu ani

nezkoušejte.),

těstovinové kroužky na toustu (někdy jsou přijatelná

i písmenka, ale nikdy není úplně jasné kdy, takže to

za to nestojí),

zapečená kolínka se sýrem (ale jenom přesně podle

Jodyina receptu. Když je vařím já, skončí na stěně. Je

ale fakt, že to je celkem spravedlivé zhodnocení mých

kuchařských dovedností.).

K tomu můžete přidat cereálie k snídani, jogurt a ovo­ ce pečlivě nakrájené na kostičky. Pečlivě na kostičky. Už jste někdy krájeli jablko na krychličky o  hraně přesně jeden centimetr v pět ráno? Je to fuška – obzvlášť když se v porovnání se strávníkem Gordon Ramsey tváří mírně a přístupně. „Má novou herní konzoli, jo?“

„Jo, prodávala ji kamarádka po synovi. Asi je to nějaký starší model. Tak jsem si říkala, že by to mohlo být lepší než televize, aspoň sem tam.“

„Nebude pak ale trávit ještě víc času o samotě? Myslel jsem, že se snažíme, aby byl trochu společenštější.“

„Počkej, my že se snažíme?“

„Víš, jak to myslím.“

„Vím, jak to myslíš. Ale možná není nic špatného na tom, když máš s ostatními dětmi něco společného. Konzoli mají všichni jeho spolužáci.“

„Dobře, tak jo. Promiň. Ale žádné GTA, jo?“

„Ne, to je jenom pro mámu. Zjistila jsem, že jezdit po městě a bourat jedno auto za druhým má celkem terapeu­ tické účinky.“

Nastane křehká chvilka klidu. Jody začne roztržitě uklí­ zet časopisy a omalovánky ze stolu a z podlahy.

„Jak se máš?“ zeptá se.

„Jde to. Chybíš mi.“

Na chviličku při uklízení ztuhne.

„Taky mi chybíš,“ přizná tiše, než se dá znovu do pohy­ bu, jako by ten moment chtěla setřást. „Co pořád děláš?“

„Však to znáš, pracuju. A dívám se na Danovu obrov­ skou televizi.“

„Rozhodně se vyhni nové řadě Ve jménu vlasti, je to hrozná kravina.“

„Kruci, nechce se mi věřit, že se na ni díváš beze mě.“

„Dělám ti tím velkou laskavost.“

„Až se vrátím, můžeme začít s nějakou tou skandinávskou kriminálkou, které byly hrozně in asi tak před pěti lety.“

Rozpačité ticho. Na tohle je asi trochu brzy.

„Nevím, kdy to bude, Alexi,“ řekne. „Momentálně to tady s tebou nezvládám.“

„Já vím. Promiň. Nějak to vyřeším. Ale bylo by to super, vrátit se. I kdyby jenom proto, aby ses přestala dívat na debilní seriály.“

Jody se nuceně usměje.

„Ty jsi prostě tak strašně roztěkaný a nepřístupný,“ řek­ ne. „A když spolu mluvíme, tak je to vždycky spíš... hádka. Jenom se to všechno zhoršuje. Pamatuješ, jak jsme jeli za tvojí matkou, když byl Sam ještě malý? Rozbilo se nám auto a  Sam seděl v  sedačce a  brečel a  vřískal, byla tma a lilo. Ale my jsme prostě...“

„My jsme prostě zpívali všechny písničky z Malé mořské víly, ve správném pořadí. Měnil jsem pneumatiku a u toho zpíval ‚Pod hladinou‘.“

„Zvládali jsme to, ne? Poradili jsme si. Dělali jsme si z toho legraci. Teď už to legrace není. Ani zdaleka.“

„Jsem hrozně unavený. Práce, moc toho nenaspím a...“

Okamžitě si uvědomím, že tohle jsem říkat neměl.

„Bože, a jsme zase u toho,“ povzdechne si Jody. „Pořád tvrdíš, že v práci se to zlepší, ale nikdy se to ještě nestalo. Domů se vracíš vystre



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.