načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kluk z kostek - Keith Stuart

Kniha: Kluk z kostek
Autor:

KNIHA O AUTISMU, MINECRAFTU A RODIČOVSTVÍ: Alexovi se rozpadá život. Musí odejít od rodiny, protože si vůbec nerozumí se svým autistickým synem Samem a jeho žena Jody už s ním nedokáže ...
Titul je skladem 1ks - odesíláme ihned
Ihned také k odběru: Ostrava
doručujeme do Vánoc
Vaše cena s DPH:  279
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma
Doporučená cena:  329 Kč
15%
naše sleva
9,3
bo za nákup

hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7% 100%   celkové hodnocení
1 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PLUS
Rok vydání: 2017-01-18
Počet stran: 352
Rozměr: 130 x 200 mm
Úprava: 351 stran
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: přeložila Johana Eliášová
Vazba: vázaná s pap. potahem s lam. přebalem
Doporučená novinka pro týden: 2017-04
ISBN: 9788025906125
EAN: 9788025906125
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

KNIHA O AUTISMU, MINECRAFTU A RODIČOVSTVÍ: Alexovi se rozpadá život. Musí odejít od rodiny, protože si vůbec nerozumí se svým autistickým synem Samem a jeho žena Jody už s ním nedokáže dál žít. Navíc přijde o práci a ocitne se úplně na dně. Čeká ho tak nelehký úkol: musí se změnit a dokázat Jody i Samovi, že právě oni jsou pro něj vším. Jenže jak na to? Pro Alexe se odpověď skrývá v jediném slově: Minecraft. Kostkovaný svět populární počítačové hry se pro Sama s Alexem stává prostorem, kde spolu díky sdíleným dobrodružstvím konečně začnou komunikovat a chápat jeden druhého. Může počítačová hra opět dát dohromady jednu nešťastnou rodinu? Může obnovit pouto mezi snaživým, ale netrpělivým Alexem a jeho autistickým synem, pro něhož svět venku představuje jednu velkou hádanku? Keith Stuart pracuje jako novinář pro deník The Guardian, kde píše hlavně o počítačových hrách. Dříve přispíval do známého herního časopisu Edge i jiných periodik zaměřených na herní průmysl (The Official PlayStation Magazine, PC Gamer, T3) a publikoval články o digitálním a interaktivním umění v časopisu Frieze. V Guardianu se věnuje také hudbě, filmu a médiím a podílí se na tvorbě podcastu Tech Weekly. Žije v anglickém Sommersetu, je ženatý a má dva syny, kterým byla oběma diagnostikována porucha autistického spektra. Kluk z kostek je jeho první román. Překládá se do více než dvaceti jazyků a Keith Stuart v současné době pracuje na své druhé knize.

Kniha je zařazena v kategoriích
Keith Stuart - další tituly autora:
Chlapec z kociek Chlapec z kociek
Stuart, Keith
Cena: 196 Kč
 
Zákazníci kupující knihu "Kluk z kostek" mají také často zájem o tyto tituly:
Až bude smrt mou paní -- V tajných službách Otce vlasti Až bude smrt mou paní
Bauer, Jan
Cena: 199 Kč
Doktore, hlavu vzhůru! Doktore, hlavu vzhůru!
Taylor, Patrick
Cena: 278 Kč
Život jako hobby Život jako hobby
Mlynářová, Marcela
Cena: 257 Kč
Strašidelná knihovna – Ztracený duch Strašidelná knihovna – Ztracený duch
Hillestad, Dori Butlerová
Cena: 126 Kč
Postel hospoda kostel Postel hospoda kostel
Czendlik, Zbigniew; Zahradníková, Markéta
Cena: 265 Kč
Čáry života Čáry života
Rothová, Veronica
Cena: 254 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

7
Kapitola první
Odcizil jsem se.
To je první, co mě napadne, když vyjdu z domu,
přejdu cestu a nastoupím do našeho dobitého starého
kombíku. Správně by to asi mělo být „ odcizili jsme se“, ale
nejspíš je to hlavně moje chyba. Ve zpětném zrcátku
vidím svou manželku Jody, jak s dlouhými neupravenými
a zacuchanými vlasy stojí ve dveřích. Do boku jí zavrtává
tvář náš osmiletý syn Sam. Snaží se zakrýt si oči i uši
zároveň, a já vím, že to není proto, že by mě nechtěl vidět
odjíždět. Připravuje se tím na zvuk motoru, který pro něj
bude příliš hlasitý.
Zvednu ruku v hloupém, omluvném gestu, jaké člověk
udělá, když náhodou někomu vjede do cesty. Pak otočím
klíčkem a pomalu se rozjedu. Jody je najednou u okýnka
a jemně na něj klepe. Stáhnu ho.
„Opatruj se, Alexi,“ řekne. „Všechno si to, prosím tě,
vyřeš – měl jsi to udělat už dávno, když jsme ještě byli
šťastní. Kdybys to tehdy udělal, kdo ví, třeba bychom
byli šťastní i teď.“
Oči má zvlhlé a hřbetem ruky si zlostně utírá slzu. Pak
se na mě podívá a  můj smutný, provinilý výraz na její
vztek asi trochu zapůsobí. Její uslzený pohled trochu
zjihne.
„Pamatuješ, jak jsme byli kdysi kempovat v Cumbrii?
Jak nám tam tehdy ty kozy sežraly stan a tys chytl plíseň
na nohou? Ať už se teď děje cokoliv, takhle hrozné to
snad není, ne?“
Mlčky přikývnu, zařadím rychlost a rozjedu se. Když
se opět podívám do zpětného zrcátka, vidím, že Jody se
Samem už zašli zpátky dovnitř. Dveře jsou zavřené.
A je to. Devět let spolu a možná je se vším konec. Sedím
v našem mizerném autě a netuším, kam jedu.





8
Sam byl krásné miminko. Odjakživa byl nádherný. Když
se narodil, měl husté hnědé vlasy a velké svůdné rtíky –
jako takový malý počurávající se Mick Jagger.
Od první chvíle to s ním bylo těžké. Nejedl ani nespal.
Plakal a  plakal; brečel, když ho Jody chovala, a  brečel,
když ho položila. Jako by zuřil, že vůbec musí být na světě.
Než se konečně nechal trochu nakojit, trvalo to víc než
den. Vyčerpaná a zoufalá Jody ho držela u prsu a plakala
úlevou. Unaveně a zmateně jsem tomu přihlížel, v ruce
tiskl balíček čokoládových tyčinek a  časopisy; zbytečné
potěšení pro novopečenou maminku. Velmi rychle mi
došlo, že neexistuje nic, co bych jí mohl dát, abych jí to
ulehčil. Tak to je. Tohle je teď život.
Byl to pořádný fofr.
„Můžeš zůstat, jak dlouho budeš chtít,“ oznamuje mi Dan,
když se u něj o třiadvacet minut později objevím. Věděl
jsem, že Dan tu pro mě bude; nebo jsem aspoň věděl, že
bude v  neděli odpoledne doma, protože se tou dobou
obvykle z  něčeho vzpamatovává – ať už je to otvíračka
nového klubu, náhodný sobotní románek nebo vzrušující
kombinace obojího.
„Mám pro tebe volnej pokoj,“ řekne, když
nastoupíme do výtahu. „A  taky bych někde měl mít nafukovací
matraci. Jenom možná trochu uchází. Ale to ony vlastně
všechny, co? Spal jsi někdy na nafukovací matraci, která
by neucházela? Nespal, co? Promiň, kamaráde, ty teď máš
asi trochu jiný starosti. Je mi to jasný.“
Pak zaraženě stojím v jeho chodbě a v ruce pořád svírám
sportovní tašku Nike, kde mám v podstatě veškeré svoje
oblečení, notebook, nějaká cédéčka (proč?), hygienickou
tašku a fotku Jody a Sama z dovolené v Devonu před čtyřmi
lety. Sedí na pláži a smějí se, ale je to jen příšerná přetvářka.
Celý ten týden byl hotová noční můra, protože Sam nemohl
v divné nové posteli pod těžkou neznámou peřinou spát
a taky se hrozně bál racků. Takže nakonec spal s námi,
pořád se vrtěl a celou noc se budil – celou a každou –, až jsme





9
byli tak unavení, že jsme skoro nevytáhli paty z karavanu.
Další dovolené už jsme pak víceméně vynechali.
„Chceš se jít někam opít?“ nabídne mi Dan.
„Já bych... Radši bych si nejdřív někam dal věci a na
chvilku si sedl, jo?“
„Jasně. Postavím na čaj. Měl bych mít nějaký sušenky.
Určitě nějaký mám.“
Dan zamíří do kuchyně a já se dovleču do pokoje,
pustím tašku na zem a sesunu se na kancelářskou židli
u počítače. Na chvilku zvažuju, že ho zapnu a  napíšu Jody,
ale místo toho se dívám ven z okna. Co bych jí jako psal?
Ahoj Jody, promiň, že jsem nám posral manželství. Nešlo by na
těch posledních pět let nějak zapomenout? :)
Ve skutečnosti už ani nevím, jak s ní mluvit, natož jak jí
psát. Celé manželství jsme strávili obavami o Sama – kvůli
jeho výbuchům, mlčení, dnům, kdy na nás ječel, dnům,
kdy se schovával v posteli a vyhýbal se jakémukoli
kontaktu. Celé dny, dlouhé měsíce, jsme se snažili předcházet
dalším záchvatům. A jak jsme se to tak všechno pokoušeli
nějak zvládnout, to, co bylo mezi mnou a  Jody, prostě
vyprchalo. Teď je to najednou hrozně zvláštní, nebýt se
Samem, i  když je to zatím jenom pár hodin; ten tlak je
pryč, ale na jeho místo už nastupuje smutek. Citové
vakuum zřejmě není nic přirozeného.
Z  Danova bytu v  sedmém patře nového moderního
bytového komplexu na kraji města je vidět celý Bristol
rozprostírající se na horizontu; cihlové panorama
viktoriánských domků, kostelních věžiček a  kancelářských
budov z šedesátých let, tlačí se na sebe jako netrpěliví lidé
na cestě do práce. Tam venku jsou tisíce domovů, v nichž
žijí rodiny – rodiny, které se zrovna teď nerozpadly.
Začínám si říkat, že nějaký drink by možná nemusel být
špatný nápad. Ale jak na to byť jenom pomyslím, zamlží se
mi oči a pár vteřin trvá, než mi dojde, co se děje. Aha. Je
to tak, brečím. A pak mi po tvářích stékají obrovské slzy,
které za sebou nechávají vlhké cestičky, teče mi z  nosu
a celý se třesu.





10
„Čaj je hotovej,“ zavolá Dan z chodby. „Myslel jsem, že
mám i čokoládový esíčka, ale našel jsem jenom tyhle
sušenky. Nevím, jestli je to úplně ono.“
Objeví se ve dveřích, podívá se na mě a vidí, jak sedím
na podlaze u židle, hlavu v dlaních a neovladatelně
vzlykám.
„Tak dobře,“ řekne a opatrně položí čaj na stůl. „Já se
po těch esíčkách ještě podívám.“
Rozhodneme se, že se nikam opít nepůjdeme.
Později v noci se mi zdá, že se propadám do hnusné černé
bažiny, ze které není úniku. Když se s lapáním po dechu
probudím, je mi jasné, že to musel být nějaký zoufalý
projev mého emočního stavu – pak mi ale dojde, že matrace
pode mnou se rychle vypouští a já se skutečně propadám.
Tolik k mému podvědomí.
„Jak jsem se sem dostal?“ ptám se sám sebe a unikající
vzduch občas zasípá, jako když si upšoukne štěně. Víte,
jaké to je, uvažovat ve tři ráno nad životem? Všechno se
točí kolem chyb, které jste udělali, zpátky do minulosti
se táhnou trhliny selhání jako na popraskané, špatně
omítnuté zdi – i v té tmě je můžete všechny sledovat až
ke zdroji. Nebo si to aspoň myslíte. Nakonec se většinou
ukáže, že zdroj je neurčitý a nepřetržitě v pohybu – jako
díra v nafukovací matraci. Antičtí filozofové měli takové
rčení: „Poznej sám sebe.“ Pamatuju si, jak jsem se na
univerzitě učil o Oidipovi – prohřešil se právě tím, že nevěděl,
že ho hned po narození oddělili od rodičů, a proto by si
měl dávat sakra pozor, jestli chce opravdu zabíjet staré
muže někde na cestě a spát s ženskýma, co jsou dvakrát
starší než on. Kdo ale sám sebe doopravdy zná? Teda,
nechci tím říct, že na všechny čekají tak osudné chyby, jaké
udělal Oidipus – to by bylo v prdeli. Kdo ale doopravdy
ví, proč děláme, co děláme? Já jsem zaseklý v práci,
kterou nesnáším, dělám přesčasy, domů se plahočím za tmy
a pořád si říkám, že to je proto, že potřebujeme peníze,
potřebujeme bezpečí. Sam chodí k logopedovi, Jody ne-





11
může pracovat, protože on potřebuje její neustálou péči;
ona je ta, ke komu utíká, když ho děsí jeho vlastní chování.
Já rozpačitě postávám někde vzadu, strachuju se, nabízím
pomoc, která je k ničemu. Jak to můžu všechno zase dát
dohromady?
Kolem čtvrté ráno se mi nějak podaří upadnout do stavu
polovědomí, co by se s  kapkou velkorysosti dal nazvat
spánkem. Zdánlivě po pár minutách se ale skrz závěsy
začne prodírat světlo a  je pondělí ráno a  Dan stojí ve
dveřích v sakra úzkých boxerkách Calvin Klein a hladově
hltá z misky lupínky.
„Půjdeš do práce?“ zeptá se mě. „Můžu ti tu nechat
klíče. Tak za deset minut musím letět. Pomáhám Craigovi
s webem, kterej dělá pro jedno hudební vydavatelství ve
Stokes Croft. Dej si klidně lupínky a kafe. Jsi v pohodě?
Vypadáš trochu líp. Teda, vypadáš hrozně, ale aspoň
nebrečíš.“
Zmizí v koupelně. Podívám se na telefon, jsou tam dvě
zprávy, ale ani jedna není od Jody. Jsou od Daryla
z práce. V první stojí: Hejbni sebou, mám pro tebe dvě nový oběti.
A následuje: Teda, myslel jsem „klienty“. Obě smažu.
Pak se obléknu a vyjdu ven a vleču se do města. Slunce
je nízko a  jasně září na domy, světlo se odráží od oken
a hladkého betonu. Před dvaceti lety tady všude byly
polo rozpadlé továrny a prázdné pozemky, utopené
v poházených odpadcích a rozrůstajícím se plevelu. Pak se
ekonomika zase dala do pohybu a najednou tu stojí prvotříd ní
nemovitosti. Než se nadějete, stane se z toho futuristická
obytná oblast, gigantická zástavba pseudobrutalistických
domů napěchovaných úhlednými bytečky pro mladé
profesionály na vzestupu.
Podobných lidí jsem potkal hodně. Pomáhám jim tam
žít. Za své hříchy pykám tím, že jsem hypoteční poradce.
Mou prací je přeměřovat naděje a sny klientů
a porovnávat je s trhem nemovitostí a jejich našetřenými úsporami.
Jinak řečeno pomáhám lidem vyměnit všechno, co si kdy





12
vydělají, za garsonku, kde si člověk nemůže ani pověsit
fotku kočky, kterou si stáhl do svého chytrého telefonu.
Je to taková zvláštní rodičovská práce – podíváme se na
to, co máte a co si můžete dovolit; nebudeme to přehánět,
musíme zůstat nohama na zemi. Jaký je váš majetek? Máte
nějaké bohaté příbuzné? Procházíme si různé rozpočty.
Mladé páry čerstvě po svatbě nebo s  dítětem na cestě,
které sčítají své nuzné prostředky. Jejich dojemně nadějné
pohledy. Bude to stačit? Často ne. Zůstaňte ještě pár let
v  nájmu, šetřete. Tohle je moje každodenní praxe. Ten
systém je v háji; vidím celé čtvrti, kde mladí nemají šanci
si něco koupit. Místo toho se stěhují pryč od rodičů. Kam,
to nevím.
Dělám to už sedm let, prožil jsem vzestup i recesi
a pomalé zotavování. Původně to mělo být jenom takové
nouzové řešení. Kancelářská práce, která mi pomůže platit
účty, dokud se neobjeví něco lepšího. Uklouzl jsem ale na
cestě kariérního růstu a nezvládl se zase postavit.
Nakonec se ukázalo, že mi to jde – umím se vcítit do chudých,
pomoct bohatým. Mám velkou trpělivost s klienty, kteří
nerozumí tomu, o čem mluví – tuto schopnost jsem získal
během tří let rozebírání filozofie s  lidmi přesvědčenými
o tom, že Nietzsche měl pravdu. Když tomu peníze
odpovídají, uzavřu smlouvu, když ne, umím klienta vlídně
zklamat. To, co se ale děje doma, s počítačem a přístupem
k národnímu hypotečnímu trhu vyřešit neumím.
Neumím to vyřešit nijak.
Krátká procházka přes Avonu, podél přístavu, a  jsem
v práci, v malé soukromé realitní kanceláři jménem
Stonewicks, vmáčknuté mezi hospodu a sendvičový bufet
v hustě zastavěné nemoderní čtvrti v centru města. Daryl sedí
u  okna v  levném obleku, nabitém statickou elektřinou,
ještě mokré ježaté vlasy mu schnou v odrážejícím se
slunečním světle.
„Všecko v pohodě?“ zeptá se od stolu, aniž zvedne
hlavu od počítače. Darylovi je něco málo přes dvacet a sálá





13
z něj strojené odhodlání, ale zároveň pořád zvládá být za
všech okolností děsivě bezstarostný. Tenhle týpek vyloženě
nemůže dělat nic jiného než realitního makléře. Někde
v počítači má tabulku, do níž si zapisuje své prodejní cíle
na příštích třicet let. Když uzavře smlouvu, zatroubí na
debilní houkačku na kolo. Je to až žalostné, že se narodil
v devadesátých letech, a ne na sklonku šedesátých. Měl
to být mladý thatcherista. Zasloužil by si naducaný
kožený zápisník a Golf GTI. Místo toho má chytrý telefon
a Corsu. Je mi ho líto.
Zamumlám něco na odpověď a po rozvrzaných
dřevěných schodech zamířím do své kanceláře. A pak zavolám
Jody.
„Ahoj, to jsem já.“
„Ahoj.“
„Jak to jde? Co Sam?“
„Jde to. Je ve škole. Celou cestu brečel – nepomohlo
dokonce ani napodobování Toy Story. Když jsem dělala
Buzze Rakeťáka, praštil mě do pusy. Ale je fakt, že ten mi
nikdy moc nešel. Paní Ansonová řekla, že ho pohlídá.“
„Jsi v pohodě?“ zeptám se.
Následuje dlouhá pauza. Jeanette, sekretářka,
nakoukne dovnitř a napodobí pití z hrnku. Přikývnu a zvednu
palec.
Kancelář působí stroze. Sešlapaný bordó koberec
a upatlané okno s výhledem na malé parkoviště vzadu za domem.
Na stěně dřív býval obraz viktoriánského Bristolu, ale
sundal jsem ho a místo něho pověsil fotku Corbusierovy
vily Savoye, abych si připadal inteligentněji a  všechny
naštval. Je tu taky kartotéka a na ní tucet pohlednic
s poděkováním od mladých párů, které se vydaly do světa se
svými obrovskými dluhy.
„Tak co budeme dělat?“ zeptá se.
„Nevím. Promiň, musím končit, jde sem další pár.“
Jakmile zavěsím, vejde Jeanette s čajem. Už chce něco
říct, ale pak se na mě podívá a tiše položí hrnek na stůl.
Vrhne na mě soucitný pohled a odejde. Slyšela všechno.





14
Zbytek kanceláře se to dozví během deseti minut. Opustil
jsem svou ženu a autistického syna.
Chvíli si říkám, že jsem unikl rodinným mukám, ale
mýlím se. O hodinu později jdu do města na oběd
a zaskočím do malého bistra, kam jsme s Jody brávali Sama.
Uprostřed poledního shonu zahlédnu u jednoho stolku
Jody s kamarádkou Clare. Spiklenecky se hrbí nad dvěma
středně velkými latte. Zamířím k nim, prodírám se mezi
mladými matkami a studenty. Nevšimly si mě.
„Je tak strašně vzdálený,“ stěžuje si Jody. „Vůbec se na
něho doma nemůžu spolehnout. Vždycky má něco jiného.“
„Nezvažoval nějakou poradnu nebo tak něco?“ zeptá se
Clare. „Nebo řešil vůbec někdy, co se mu stalo?“
A samozřejmě že Jody a Clare se baví úplně o všem.
Samozřejmě že tady u oběda rozpitvávají náš vztah. Jsou tak
nenuceně, nestřeženě otevřené, jak to muži vůbec neumí.
Znáte to: „Zkus tenhle citronový dort, je výborný, no a co
ten emocionálně apokalyptický rozpad tvého devítiletého
manželství?“
„Ahoj,“ pozdravím trapně.
Obě zvednou hlavu, lehce vyděšeně.
„Jé, ahoj Alexi,“ řekne Clare. „Zrovna jsme o tobě
mluvily.“
„Slyšel jsem,“ odpovím. „Můžu si jenom na chviličku
promluvit s Jody?“
„Jasně, zrovna odcházím. Jody, uvidíme se později, jo?“
Jody tiše přikývne. Posadím se. Hraje si s  prázdným
sáčkem od cukru vedle hrnku.
„Takže Clare asi ví o všem, co?“ začnu.
„Jo, byla jsem rozhozená a  potřebuju mluvit aspoň
se svými přáteli, Alexi. Když my dva spolu nemluvíme.
Takhle se už žít nedá. Jsem hrozně unavená. Mám už toho
všeho úplně plné zuby.“
„Já vím, já vím. Potřebovali mě ale v  práci, jsme pod
hrozným tlakem. Mrzí mě, že jsem tu pro tebe a pro Sama
nebyl, mrzí mě, že se vždycky vykroutím z hlídání. Je to
prostě tak hrozně...“





15
„Těžké?“ dokončí Jody. „To teda sakra je, Alexi. Je to
sakra těžké. Ale on tě potřebuje.“
„Víš, jak někdy plynou týdny a on je úplně v pohodě?
Zbožňuju ho. A pak se to zničehonic vrátí. To je nejhorší.
Vždycky si říkám, že jsme se přes to dostali. Tohle a ještě
ta práce...“
„Ale Alexi, to není prací, je to v tobě.“
„Já vím.“
„A to je ono, Alexi. Proto potřebuju trochu času. Sam
nezvládá, jak na sebe křičíme. Máma se nabídla, že může
chvíli zůstat, kdybych potřebovala pomoc, a  taky je tu
Clare. Musíš si to v sobě vyřešit.“
„Co ta Samova škola? Máme už jenom pár měsíců na to,
se rozhodnout, jestli ho nezkusit přesunout.“
Co Sam? Celé naše životy točí kolem téhle věty! Sam
je planeta starostí a  zmatku, kolem které obíháme po
většinu našeho vztahu. Loni nám pediatr po
nekonečných měsících testů a rozhovorů sdělil, že se náš syn
nachází na horní části autistického spektra. Té funkčnější,
jednodušší části. Povrchové části. Má problémy s  řečí,
bojí se společenských situací, nesnáší hluk, některé věci
musí být po jeho, a  když je zmatený nebo vyděšený, je
agresivní. Skryté sdělení, které se schovávalo pod touhle
informací, ale bylo, že to máme v porovnání s některými
jinými rodiči ještě jednoduché.
A ano, ta diagnóza byla úlevou. Konečně nějaké
pojmenování. Když křičí a bojuje na cestě do školy, když se
v restauraci schovává pod stůl, když odmítá obejmout
příbuzné nebo na ně vůbec reagovat, kamarády nebo kohokoli
jiného kromě Jody, je to autismus. Může za to autismus.
Začal jsem autismus brát jako takového nenávistného
ducha, přízrak, démona. Občas to doopravdy je, jako bychom
žili ve Vymítači ďábla. Někdy by mě ani nepřekvapilo, kdyby
se mu hlava začala otáčet o tři sta šedesát stupňů a u toho
by zvracel zelený sliz po celém pokoji. Aspoň bych mohl
říct: „To je v pohodě, to je autismus – a ten sliz jde dolů
horkou vodou.“ Pojmenování ale pomůže jenom do určité





16
míry. Nepomůže vám spát, nezabrání vám se rozčilovat
a deptat, když po vás někdo něco hází nebo něco rozbíjí.
Nezabrání vám dělat si starosti o vaše dítě a jeho život, co
s ním bude za deset, dvacet, třicet let. Kvůli autismu to
není „já a Jody“, ale „já, Jody a problém se Samem“. Tak
mi to připadá. Ale říct to nemůžu. Nemůžu na to skoro
ani pomyslet.
„To všechno ohledně Sama...“ nedokončím, ale stačí to.
„Já vím. Ale ty potřebuješ pomoc. Musíš tomu čelit.
Nechceš se v sobotu zastavit? Vzít ho někam ven?“
Nervózně si pohrávám s telefonem, obracím ho
v dlaních. Představuju si Sama v parku, jak brečí a utíká pryč.
Proběhne branou. Vlétne do silnice.
„Bylo by to trochu složité, možná mě budou potřebovat
v práci.“
Ale vidím její ledový pohled, záblesk zlosti, který je
zjevný dokonce i v hluku kavárny.
„Ale jo, jasně,“ řeknu.
„Můžeme si pak promluvit o té škole.“
„Jo. Uděláme to tak.“
„Tak se měj, Alexi. Opatruj se.“
„Ty taky. Mrzí mě to. Hrozně mě to mrzí.“






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist