načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Kluk mého srdce - Huntley Fitzpatricková

Kluk mého srdce

Elektronická kniha: Kluk mého srdce
Autor: Huntley Fitzpatricková

- Nádherný román o selhání, o zklamání i o rozhodnutí, zda zkusit vše ještě jednou riskovat. - - Tim Mason je kluk, na kterého se můžete spolehnout, když budete potřebovat najít ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  179
+
-
6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » COOBOO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 417
Rozměr: 22 cm
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: přeložila Magdaléna Stárková
Skupina třídění: Americká próza
Literatura pro děti a mládež (beletrie)
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-754-4168-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Hlavní hrdina Tim je středoškolák, kterého vyhodili ze školy. Otec ho vykázal z domu, jelikož kazí celkový obrázek spořádané americké rodiny a dal mu ultimátum. Tim má tak čtyři měsíce na to, aby si svůj život srovnal. Nastěhuje se do prázdného bytu, který nabízejí Garrettovi k pronajmutí. Zde se setkává s Alicí Garrettovou, do které se zamiluje. Podaří se mu splnit otcovo ultimátum a svůj život srovnat? A zvládne si získat Aliciinu přízeň, i když mu osud hází klacky pod nohy například v podobě malého syna, o kterém Tim vůbec nevěděl? Příběh, spadající do žánru "Young Adult", vypráví o osudu dvou lidí, kteří se potkali a zamilovali se do sebe, i přes to, že se jim do cesty stavěly překážky.

Popis nakladatele

Nádherný román o selhání, o zklamání i o rozhodnutí, zda zkusit vše ještě jednou riskovat.

Tim Mason je kluk, na kterého se můžete spolehnout, když budete potřebovat najít otevřený bar, když budete sjíždět schody na lyžích nebo když budete chtít jezdit na motorce po školních chodbách.

Alice Garretová je… no určitě to není vhodná holka na nezávazné rande, zvlášť když kolem sebe má smečku ochranitelských bratrů. A i ona tuší, že Tim není zrovna vhodná volba. Nicméně někdy volbu nemůžeme příliš ovlivnit.

Zařazeno v kategoriích
Huntley Fitzpatricková - další tituly autora:
Můj život u sousedů Můj život u sousedů
Čemu jsem věřila Čemu jsem věřila
 (e-book)
Čemu jsem věřila Čemu jsem věřila
Kluk mého srdce Kluk mého srdce
 
K elektronické knize "Kluk mého srdce" doporučujeme také:
 (e-book)
Navždy a věčně Navždy a věčně
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Kluk mého srdce

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.cooboo.cz

www.albatrosmedia.cz

Huntley Fitzpatricková

Kluk mého srdce – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2016

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Kluk mého srdce

Huntley Fitzpatricková



Věnováno mámě, která věděla, co je to mít ráda,

a měla slabost pro potížisty se srdcem ze zlata.

Tátovi, který vždy miloval a obdivoval silné ženy.

Georgii Funstenové a Patricii Youngové,

těm nejchytřejším a nejsilnějším ženám,

které znám.



7

Kapitola první

TIM Zavolali mě na kobereček k Neviditelnýmu.

Když za ním vejdu do šedivý jeskyně pracovny, sedí ke mně zády.

„Ehm, tati?“

Zvedne ruku, aby mě zastavil, a dál si něco čmárá do modře linkovaného bloku. Obvyklý postup.

Očima sjedu celou místnost, krbovou římsu, koberec, knihovnu, okno, ve snaze najít místo, kam se dá měkce dopadnout.

Smůla.

Máma si potrpí na různý „roztomilosti“ – medvídky v sezonních oblečcích a polštářky s vyšitými hláškami, které si objednává přes internet. Člověk o ně zakopává v celým bytě, ale tady jako na potvoru neleží ani jeden, protože do tátovy pracovny jako vystřižený z nějakýho románu mají podobný serepetičky vstup zakázán. Tady vládne kůže v  temných odstínech a  tlumené světlo pronikající přes závěsy. Zabodnu pohled do tátovy šíje a zavrtám se hlouběji do šedý pohovky tvrdý jako žula. Potom si protřu oči a opřu se o lokty.

Na  stole se vyjímají fotky Nan, mého dvojčete, v  různých fázích života jako hitparáda naducaných zrzavých kudrlinek, děr po mléčných zubech a rovnátkových úsměvů. Všechny ale mají něco společnýho – Naniny věčně ustaraný oči. Další dva obrázky visí na stěně. Nan s  vyžehlenými vlasy, úsměvem jako ze žurnálu a  zarámovaný výstřižek z novin, který vychvaluje ségřin proslov na oslavě Dne nezávislosti u nás ve Stony Bay.

Já tu žádné podobenky nemám.

Visely tu vůbec někdy nějaké? Nevzpomínám si. Za starých špatných časů jsem se před návštěvou tatíka vždycky slušně zhulil.

Odkašlu si.

Protáhnu si klouby na ruce, až lupnou.

„Tati? Chtěl jsi se mnou mluvit?“

Trochu sebou cukne. „Time?“

„ J o .“

Otočí se na  židli a  podívá se na  mě očima stejně šedivýma, jaký jsme zdědili i já s Nan. Dokonale mu ladí k vlasům i k pracovně.

„No,“ začne.

Vyčkávám a snažím se nekoukat na lahev whisky na... Jak se tomu kusu nábytku vlastně říká? Komoda? Když se táta vrátí z práce, počká máma deset minut a potom přicupitá se stříbrným kyblíčkem plným ledu, přesná jako ti potrhlí ptáci v kukačkových hodinách, kteří vyskakujou zpoza dřevěných dvířek, kdykoli udeří celá. Táta musí mít svou první skotskou přesně v šest.

Dneska se ale asi děje něco zvláštního, protože jsou teprve tři a  kyblík s  ledem už tu stojí, orosený jako moje čelo. Už jako malý špunt jsem věděl, že druhýho panáka nikdy nedopije a já do sebe budu moct alkohol naředěnej ledovou vodou nepozorovaně kopnout, zatímco si půjde před večeří umýt ruce. Nevím, kdy přesně jsem to začal takhle dělat, ale řekl bych, že to bylo v době, kdy jsem poprvý dosáhl na desku stolu.

„Máma říkala, že se mnou chceš něco probrat.“

Smete si neviditelné smetí z kolena, jako by se na mě nemohl ani soustředit. „Řekla ti taky proč?“

Znovu si odkašlu. „Protože se stěhuju? Už se na to chystám. Ještě dneska.“ Vlastně jsem měl být už deset minut v trapu.

Podívá se na mě. „Myslíš, že je to pro tebe to nejlepší?“

To je celý on. Já se stěhovat nechtěl, ale dal mi ultimátum. To nejlepší, co jsem mohl udělat, jsem už dávno zvládl – přestal jsem pít. A tak dále.

Jenže táta je mistr v překrucování, takže i když mi to poručil sám, najednou otočil, abych se cítil ještě hůř než předtím.

„Na něco jsem se tě ptal, Time.“

„Jo, je to v pohodě. Asi je dobrej nápad se odstěhovat.“

Táta si položí bradu na  propletený prsty. Stejnou bradu, jakou mám i já. Včetně důlku. „Jak dlouho to je, co tě vyhodili z Ellery?“

„Eh... osm měsíců.“ Bylo to na začátku prosince. Přijel jsem po Dni díkůvzdání a ani si nestihl vybalit kufr.

„A kolikpak jsi od té doby vystřídal brigád?“

Možná si to fakt nepamatuje, a tak trochu mlžím: „Ehm... tři.“

„Sedm,“ opravuje mě.

Sakra.

„A z kolika tě vykopli?“

„Pořád dělám u...“

Odjede na křesle na půl cesty zpět ke stolu a zamračí se na displej mobilu. „Tak z kolika?“

„No, u senátorky jsem skončil sám, takže jen z pěti.“

Táta se otočí a pátravě mě sleduje zpoza brejlí na čtení. „Vím moc dobře, že jsi od senátorky odešel, Time. To mi vážně připomínat nemusíš. A to jen si taky nech od cesty. Máš pocit, že je to něco, čím se můžeš chlubit? Od února jsi přišel o pět ze sedmi míst a vyletěl ze tří škol. Víš, že já nikdy v životě výpověď nedostal? Ani špatné hodnocení nebo známku horší než dvojku? A tvoje sestra taky ne.“

Jasně. Naše dokonalá Nano. „Já jsem měl taky dobrý známky,“ bráním se, zatímco se moje oči vyhýbají přitažlivé síle flašky s whisky. Nevím, kam s rukama. Nejradši bych si ubalil jointa.

„Přesně tak,“ zamručí táta. Potom se vymrští ze židle, stejně šlachovitý a jen o kousek menší než já, hodí brýle na stůl, pročísne si rukou na krátko ostříhaný vlasy a potom se soustředí na nabírání ledu a nalévání whisky.

V nose mě pošimrá typický závan alkoholu a mýdla. Voní to fakt dobře.

„Ty nejsi hloupý, Time, ale chováš se tak.“

Tak jo... Celý léto se mnou prohodil sotva dvě slova a teď se najednou stará? Ale měl bych mu dát aspoň šanci. Odtrhnu oči od karamelový tekutiny ve skleničce a podívám se na tátu.

„Tati... Já vím, že asi nejsem ten syn, kterýho by sis přál, ale...“

„Dáš si taky?“

Hodí led do další skleničky, postaví ji na tácek s logem Kolumbijské univerzity na stolku u gauče a pošle to všechno mým směrem. Potom si přiloží sklenici ke rtům, několikrát si lokne a zase ji dá na tácek.

Tohle je fakt ujetý.

„Hele,“ zasípu přes stažený krk nepřirozeně vysokým hlasem, „od konce června jsem se chlastu ani ničeho podobnýho nedotkl. Už je to padesát devět dní, ale kdo to počítá? Snažím se, jak můžu, a...“

Táta civí na rybičky v akváriu u zdi.

Jasně ho nudím.

„A budu se snažit dál...“ Odmlčím se.

Během dlouhé pauzy ani nevím, co se mu honí hlavou. Uklidňuje mě jen to, že můj nejlepší kámoš je na cestě a můj volkswagen parkuje před domem.

„Čtyři měsíce,“ řekne nakonec táta tak suše, jako by to četl z papírku. A možná to vážně čte, protože má oči přilepený ke stolu.

„Cože?“

„Dávám ti ode dneška čtyři měsíce na to, aby ses dal dohromady. V  prosinci ti bude osmnáct. Stane se z  tebe chlap. Pokud se podle toho nebudeš chovat, nedostaneš kapesné a  přestanu ti platit zdravotní pojištění i  pojištění na  auto. A  co se týče peněz na  studium, převedu je na konto tvé sestry.“

Ne že by mě v téhle rodině někdo vítal s červeným kobercem, ale to málo, co jsem měl, mi teď táta vytrhl zpod nohou a já jsem přistál tvrdě na zadek.

Počkat... cože?

Do  prosince ze mě musí bejt chlap. Abrakadabra, simsalabim. Jako bych měl datum spotřeby vytištěný tam, kde záda přestávají mít slušný jméno.

„Ale... ale...“ koktám.

Koukne na  hodinky a  stiskne tlačítko, jako by právě odstartoval stopky. „Dnes máme dvacátého čtvrtého srpna, takže máš čas zhruba do Vánoc.“

„Ale...“

Ukáže mi dlaň, jako by chtěl vypnout tlačítko mých slov. Buď ultimátum číslo dvě, nebo nic.

Nevím, co bych mu na to řekl, ale to je stejně šumák, protože náš rozhovor skončil.

12

Hotovo, zameteno.

Rozpletu nohy, rychle vstanu a na autopilota zamířím ke dveřím.

Čím rychleji vypadnu, tím líp.

Pro oba.

I tobě pěknou nadílku, tati.

Kapitola druhá

TIM „Ty se fakt chceš odstěhovat?“

Cpu poslední svršky do papundeklové krabice, když bez klepání vejde máma. Ta nikdy neťuká, což je pěkně riskantní, pokud máte doma věčně nadrženého sedmnáctiletého synka. Postává ve  dveřích v  růžovém tričku a  džínové sukni. Cože to na  ní má vyšité? Kraby?

„Jen plním příkazy, mami,“ zabručím, když do přeplněné krabice přidám ještě kristusky a všechno to pořádně zmáčknu. „Tátovo přání je mi rozkazem.“

Ucouvne, jako bych jí jednu natáhl. Asi jsem to trochu přehnal s  tím tónem. Čistý jsem už dva měsíce, ale asi bych se měl zbavit i těch pitomých hlášek. Ha.

„Měl jsi všechno, o čem jsem já ve tvém věku mohla jen snít, Timothy...“

A už je to tady.

„Soukromou školu, lekce plavání, tenisový tábor...“

Jo, jsem alkoholik s nedodělanou střední, ale hele ten backhand!

Rychlým pohybem si uhladí faldy na modrém sáčku, když s ním ve vzduchu několikrát škubne, až to práskne. „Co chceš dělat? Budeš dál pracovat v tom železářství? A chodit na terapeutickou skupinu?“

Z  máminých úst zní „železářství“ jako „bordel“ a  „skupina“ jako „točení porna“.

„Je to dobrá práce a tu skupinu potřebuju.“

Máma pohladí komínek složených šatů bledou, pihovatou rukou posetou modrými žílami. „Nevím, jak ti můžou pomoct cizí lidé, když to nezvládla ani tvoje rodina.“

Otevřu pusu. Nejradši bych řekl něco jako: „Právě proto, že to nevíš, potřebuju ty cizí lidi.“ Nebo: „Strejdovi Seanovi by ty skupiny taky neškodily.“ Ale u nás se o takových věcech nemluví.

Navrch krabice přihodím pár mokasín, ze kterých jsem pravděpodobně už dávno vyrostl, a natáhnu se k mámě, abych ji objal.

Ostře mě poklepe po zádech a pak se zase odtáhne.

„Hlavu vzhůru, mami. Nan se určitě dostane na  Kolumbijskou. Jen jedno dítě ze dvou stojí za starou belu.“

„Jak to mluvíš, Time?!?“

„Promiň. Moje chyba. Myslel jsem za hovno.“

„To,“ zamračí se máma, „je ještě horší.“

Tak jo. Dyť je to jedno.

Dveře mého pokoje se znovu rozletí. A opět bez klepání.

„Nějaká holka, která má hlas jak při angíně, tě chce k telefonu, Time,“ řekne Nan a po očku sleduje, jak jsem si zabalil. „Páni, budeš to mít pěkně zmačkaný.“

„To je mi fuk,“ oponuju, ale to už mi Nan sype věci z krabice na postel.

„Kde máš kufr?“ ptá se, zatímco třídí šatstvo na hromádky. „Myslím ten modrej s monogramem.“

„Netuším.“

„Kouknu do sklepa,“ řekne máma, celá šťastná, že má důvod zmizet. „To děvče, Timothy? Mám ti přinést telefon?“

Nějak nevím, jaká holka by mi tak mohla volat. Kromě Alice Garrettový, která je ale ta poslední, která by vytočila moje číslo.

„Řekni jí, že nejsem doma.“

A už nikdy nebudu.

Nan rychle skládá košile podle barev a stylů. Popadnu ji za ruce. „Zapomeň na to, to není důležitý.“

Zvedne oči. A sakra. Brečí.

My Masonové pro slzy nechodíme daleko. Jedno z irských prokletí. Obejmu ji kolem ramen a párkrát ji trochu neotesaně popleskám po zádech. Rozkašle se, zalapá po dechu a nakonec se roztřeseně rozesměje.

„Můžeš mě přijít navštívit, Nano. Kdykoli. Až budeš potřebovat vypadnout.“

„Jenže to není ono,“ vysmrká se mi ségra do lemu košile.

A  má pravdu. Už nikdy se spolu celou noc nebudeme dívat na  filmy se Stevem McQueenem, kterýho mám rád, protože je hustej, a Nan zase, protože je fešák. Už nikdy se mi v pokoji nebudou objevovat čokoládové tyčinky a  želé jako jediná účinná protilátka proti závislosti na drogách.

„Naštěstí pro tebe. Už nikdy mi nebudeš muset krejt záda, až někde propařím noc, a vymejšlet si výmluvy, proč jsem někam nepřišel. A taky z tebe už nikdo nebude tahat prachy.“

Teď si mou košilí pro změnu utírá oči. Sundám si ji a  podám ji Nan. „Abys na mě měla památku.“

I tu Nan doopravdy poskládá a potom celá zkroušená civí na úhledný čtverec na  posteli. „Někdy mám pocit, že mi chybí všichni, který jsem kdy potkala. Dokonce i Daniel. A Samantha.“

„Daniel byl nafrněnej panák a  mizernej partner. A  tvoje nejlepší kámoška Samantha bydlí deset bloků odsud. To je deset minut cesty. Stačí jí napsat esemesku.“

Nan si nespokojeně odfrkne a schoulí se do klubíčka. Zrzavé vlasy jí visí přes flekatý obličej. Oba dva jsme zrzci, ale Nan vyfásla všechny pihy. Má je úplně všude, zatímco já jen trochu na  nose. Zatváří se pateticky roztřeseně, jak to umí jen ona. Ten obličej fakt nenávidím, protože vždycky všechny úplně odzbrojí.

„Bude to v pohodě, Nan,“ poklepu si na spánek, „seš stejně chytrá jako já, a  navíc to máš v  hlavě v  pořádku. Nebo si to o  tobě aspoň většina lidí myslí.“

Nan sebou cukne. Naše pohledy se setkají. Bublina dlouho nevyřčené pravdy konečně praskla a  její obsah se rozlil mezi nás jako otrávená krev. Nan sklopí oči a  zase se věnuje košilím, jako by celý svět stál na rukávech v dokonalém zákrytu.

„Ani ne,“ hlesne. I ona to radši nechává plavat.

Šmátrám po  dece na  posteli, až najdu cigarety. Jednu si zapálím a zhluboka potáhnu. Vím, že mi to ničí zdraví a tak vůbec, ale jak někdo může proboha přežít jeden jediný den bez kouření? Típnu doutnajícího špačka o popelník a zase Nan poklepu po zádech. Tentokrát něžněji.

„Pššš. Jen klid. Znáš tátu. Chce to mít jako na drátku. Práci. Maturitu. Univerzitu. Raz, dva, tři. Prostě to musí dobře vypadat. To zvládnu.“

Nevím, jestli tím uklidňuju ségru nebo sebe, ale ta žhavá koule, která se mi už nějakou dobu vrtí v žaludku, pomalu mizí. Prostě to na něj zahraju. To mi jde.

Do pokoje nakoukne máma. „Je tu ten Garrettovic kluk. Hoď si na  sebe aspoň tričko, Time,“ zasyčí pobouřeně a  ze šuplíku vytáhne tričko z  tábora. Myslel jsem, že už jsem ho dávno vyhodil. Nan vyskočí, otře si oči a  osuší ruce o  šortky. Má asi milion neurotických zvyků. Kouše si nehty, hraje si s vlasama, cvaká propiskou... Já jsem životem vždycky proplul s falešnou občankou, pokerovou tváří a úsměvem, zatímco ségra dělá provinilé obličeje snad i při modlení. Někdo dupe po schodech a hned potom se ozve staccato zaklepání. Aspoň někdo to umí! Dovnitř vpluje Jase a z čela si odhrne navlhlou ofinu.

„A sakra, kámo. Ještě jsme ani nezačali nakládat a z tebe už teče?“

„Dal jsem si sprinta,“ opírá se vyřízeně o kolena Jase. „Čau Nan,“ zvedne hlavu.

Zády otočená Nan jen rychle kývne. Když se obrátí, aby hodila pár šikovně poskládaných ponožek do krabice, zvedne oči, a potom je zase rychle sklopí. Na toho stejně všechny holky koukaj dvakrát.

„Sprinta? Od vás je to sem tak deset kiláků! Zcvokl ses?“

„Jen šest. A jinak jsem normální,“ protáhne si Jase nohy. „Celý léto jsem proseděl v obchodě a moje kondička je ta tam. Ani po třech týdnech soustředění nejsem tak rychlej, jak bych potřeboval.“

„Na  chcípáka ale fakt nevypadáš,“ pohodí Nan hlavou. Vlasy jí spadnou zpět do obličeje. „Ne abys odjel bez rozloučení, Time,“ vyklouzne ze dveří.

„Hotovo?“ rozhlídne se Jase po pokoji, jako by ségřin hormonální výlev ani nevnímal.

„Eh... jo, asi jo,“ zadívám se kolem jako bez života. Nenapadne mě nic lepšího než si vzít popelník z mušle. „Aspoň oblečení mám všecko. Balení mi nikdy moc nešlo.“

„Kartáček?“ navrhuje Jase. „Holicí strojek? Knížky? Sportovní potřeby?“

„Myslíš pálku na  lakros z  Ellery? Tu už asi nebudu potřebovat,“ típnu další cígo.

„Kolo? Skejt? Plavky a  brejle?“ usměje se Jase stejně zářivě jako plamínek zapalovače.

Máma vrazí do  pokoje tak bouřlivě, že dveře prásknou o  zeď. V  ruce vleče deštník, obrovskou žlutou pláštěnku a  žehličku. „Ty si taky přibal. Mám ti dát i nějaký deky? A kde je vlastně ten milý mládenec, se kterým jsi měl bydlet?“

„To neklaplo,“ odpovím suše. „Mládencem“ myslela máma mého kámoše z  anonymních alkoholiků Connella, který už zase jede v chlastu i na perníku. Nedávno mi koktal do telefonu pár pitomých výmluv. Toho si můžu odškrtnout. Nejlepší možností je byt v garáži.

„Je v té díře aspoň topení?“

„Proboha, mami! Vždyť jsi to tam ještě ani neviděla!“

„Dost spolehlivý,“ řekne Jase bez mrknutí oka. „Bydlel tam můj brácha a ten si potrpí na pohodlí.“

„Tak jo, tak jen pěkně... pokračujte,“ vykoktá máma, pročísne si rukou šedivé odrosty pod rudou barvou a dodá: „Nezapomeň na dopisní papír od tety Nancy, kdybys musel psát děkovné dopisy.“

„To by mě ani nenapadlo,“ zamručím. „Jako si ho nevzít,“ opravím se zdvořile.

Jase s úsměvem kývne a popadne krabici.

„A co polštáře?“ řekne máma. „Takový silák jako ty by je ještě zvládl unést pod paží, ne?“ otočí se na Jase.

Ježiši.

Jase poslušně zvedne lokty a nechá si pod ně šoupnout dva naducané polštáře.

„Hodím to do auta. Nemusíš spěchat, Time.“

Naposled si prohlédnu svůj pokoj. Na korkový nástěnce nad stolem visí kus papíru s rudým nápisem HORKÝ KANDIDÁT v záhlaví. Jedna z mála věcí, na který si z minulýho podzimu pamatuju, je poflakování se se stejně nanicovatými kámoši z Ellery okolo loděnice, kam naše elitní zařízení schovávalo kajaky (a studenty s jointama). Vymysleli jsme si dobrý antiprogram ke  všem těm uhozeným hláškám ze školních ročenek. Horký kandidát na mladého milionáře. Horká kandidátka na  hvězdu vlastní reality show. Horký kandidát na  smlouvu do národní ligy. Ani nevím, proč jsem si ten cár papíru nechal.

Sundám ho ze zdi, pečlivě složím a  schovám do  zadní kapsy od džínů. Nan se objeví společně s Jasem, který na mě čeká na chodbě, a otevře dveře od domu.

„Time,“ zašeptá ségra, když se mi studenou rukou zadrápne za loket. „Slib mi, že úplně nezmizíš.“ Jako bych se odchodem z domu měl vypařit jako mlha nad řekou.

Ale možná fakt zmizím. Než dorazíme ke  Garrettům, stihnu vykouřit tři cigarety. Sotva dohoří jedna, už zapaluju druhou. Kdybych si je mohl strčit do  pusy všechny naráz, udělal bych to

„Měl bys toho nechat,“ koukne Jase z okna, aby mě netrápil vyčítavými grimasami. Chci odhodit posledního špačka, ale pak se zarazím.

Jasně, hoď vajgl mezi Patsyino šlapací autíčko a  Georgeovo miniaturní nebesky modrý kolo s  postranními kolečky. Kromě toho – Georgeovi jsou čtyři a myslí si, že jsem přestal.

„Fakt to nejde,“ povzdychnu si. „Zkoušel jsem to. Kromě toho už jsem pustil k vodě pití, drogy a sex. Musím mít nějakej zlozvyk, abych nebyl moc dokonalej.“

Jase odfrkne: „Sex? Toho by ses snad vzdávat nemusel, ne?“ Otevře dveře spolujezdce a vyklouzne ven.

„Rozhodně bych ho neměl provozovat tak, jako doteď. Od všech holek, co dýchají, bych měl dát ruce pryč.“

Jase se zatváří trochu znepokojeně. „Na tom jsi byl závislej taky?“ zeptá se, když špičkou conversky dloubne do komínku starých novin na sedadle.

„Ne že bych tím byl nějak posedlej, ale když chce člověk zapomenout, je to celkem fajn.“

Kývne, jako by to chápal, ale je mi jasný, že neví, o čem mluvím. Tak vysvětluju: „Na  večírcích jsem se zřídil a  nabalil si vždycky nějakou holku, kterou jsem neznal a která se mi ani nelíbila. Nikdy to nebylo nic moc.“

„Asi ne,“ vytáhne Jase hlavu z  auta, „když to bylo jen s  někým, koho neznáš a  nemáš rád. Možná by se ti to líbilo víc za  střízliva a s někým, na kom ti záleží.“

„Jo,“ zapálím si poslední cigaretu. „S tím hned tak nepočítej.“

Kapitola třetí

ALICE „V lednici,“ procedím mezi zuby, „je sova. Může mi to někdo vysvětlit?“

Moji tři mladší bratři na mě zírají nevinným pohledem. Mladší sestra ani nezvedne oči od displeje mobilu.

Zopakuju otázku.

„Harry ji tam dal,“ řekne nakonec Duff.

„Ale Duff mě naved!“ natáhne Harry.

George, můj nejmladší bratr, zbystří. „Jaká sova? Je mrtvá? Je bílá jako Hedvika?“

Píchnu prstem do zmraženého tělíčka zabaleného do oroseného sáčku. „Rozhodně mrtvá. A bílá není. Kromě toho někdo snědl vafle a do mrazáku vrátil jen prázdnej obal.“

Drobotina pokrčila rameny, jako by i to patřilo mezi nevysvětlitelná mysteria, podobně jako zmrzlá sova.

„Tak znova. Proč máme v mrazáku soví mrtvolu?“

„Harry ji chce donýst ukázat do školy, až zase začne vyučování,“ kápne božskou Duff.

„Sanjay Sapati loni přines opravdovou lebku, ale tohle je daleko, daleko lepší. Ještě má i oči. Jsou jen trochu shnilý.“ Harry si podmračeně zamíchá ovesnou kaši. Můj nápad se „snídaní na oběd“ se očividně moc neujal. Otočí lžičku, zatřese s ní, ale slizká kaše na ní drží jako přibitá, stejně tvrdohlavá jako můj bratr. Harry mi lžičku vyčítavě ukáže.

„Co je na stole, to se sní. A bez řečí.“

„Jenže já něco prostě říct musím. Tohle je hnusný, Alice.“

„Prostě to sněz,“ snažím se ze všech sil neztratit nervy. Je to jen dočasný. Jen než se táta uzdraví a máma nebude muset být na třech místech zároveň. „Je to zdravý,“ dodám, ale vlastně se sedmiletým bráchou celkem souhlasím. Už dávno jsme měli jet nakoupit, protože lednice nám teď může nabídnout možná tak vejce, jablečné pyré a kečup a ve spíži najdu jen Joelovu proteinovou ovesnou kaši. A v mrazáku leží chcíplá sova.

„Fakt ji tu nemůžeme přechovávat, kluci,“ snažím se nasadit mámin rozumný tón, „ještě by po ní chutnala zmrzlina.“

„Můžeme mít zmrzlinu místo tohodle?“ strčí Harry lžičku do ovesné kaše. Její stříbrný konec z ní trčí jako náhrobek na šedivém kopci.

Snažím se klukům namluvit, že tuhle kaši jedli Mášini medvídci, ale George s Harrym jsou skeptičtí a Duff už je v jedenácti letech na podobné povídačky příliš starý. Andy jen nakrčí nos a odpoví: „Najím se později, teď jsem stejně příliš nervózní.“

„Kvůli Kyleovi Comstockovi? To snad ne,“ odfrkne Duff. „Je to vůl.“

„Vůůůůůl,“ zopakuje osmnáctiměsíční Patsy z dětské stoličky.

„Ty tomu vůbec nerozumíš,“ urazí se Andy a odejde z kuchyně vyzkoušet další model na udílení cen z jachtařského tábora. Zbývá jí pouhých šest hodin, aby se rozhodla, co na sebe.

„Není to jedno?“ zeptá se Duff. „Jsou to jen blbý jachtařský ceny. Fakt se mi z toho zvedá žaludek, Alice. Je to jako kroupy. Tohle jedl naposled Oliver Twist.“

„A chtěl si přidat!“ trumfuju.

„Protože umíral hlady,“ hádá se Duff.

„Prostě si přestaň stěžovat a láduj do sebe tu mizernou kaši.“

George vykulí oči. „Máma takový slova neříká. Táta si myslí, že se to nemá.“

„Ale ti tu teď nejsou, ne?“

George smutně prohrábne lžičkou šedou masu, jako by v ní rodiče chtěl najít.

„Promiň, Georgie,“ řeknu kajícně. „Co takhle vajíčka?“

„Ne!“ ozve se unisono. Moje vajíčka už měli tu čest ochutnat. Protože máma teď jen běhá po doktorech kvůli sobě a fyzioterapeutech kvůli tátovi, jsou sourozenci plně vystaveni mému omezenému kulinářskému talentu.

„Když nám dáš na snídani ve městě, vyhodíme tu sovu,“ navrhuje Duff.

„Alice, hele!“ ozve se ztrápeně Andy. „Já věděla, že mi to nebude!“ Postává ve dveřích v šatech, které jsem jí půjčila. Tam, kde já mám bujný výstřih, visí Andy smutně kus látky. „Kdy už konečně přestanu mít lentilky pod kobercem? Ty jsi měla prsa už ve třinácti,“ protáhne vyčítavě, jako bych si uzurpovala poslední velké poprsí v rodině.

„Lentilky pod kobercem?“ rozchechtá se Duff. „A kdo to asi hodnotí? Určitě Joel. A Tim.“

„Jsi tak dětinskej, že mládnu jen tím, jak tě poslouchám,“ zavrčí Andy. „Alice, pomoc! Ty šaty jsou úžasný. A ještě nikdy předtím jsi mi je nepůjčila. Pokud si je dneska nebudu moct vzít, určitě umřu!“ pobíhá Andy po kuchyni a něco hledá. „Že bych je vycpala? Ale čím?“

„Drobkama?“ chechtá se Duff. „Ovesnou kaší? Nebo sovím peřím?!“

Ukážu na Andy lžičkou od kaše. „Nikdy nevycpávej. Buď hrdá na to, co máš. A nauč se to nosit.“

„Ale já bych hrozně chtěla tyhle šaty,“ zamračí se Andy. „Jsou dokonalý. Až na to, že mi nepadnou. Tam. Máš něco jinýho? Ploššího?“

„Ptala ses Samanthy?“ Zamračím se na Duffa, který si zrovna kydá ovesnou kaši za tričko. Aspoň že Harry neví, o čem je řeč. Doufejme. I tak se ale přidává k Andyiným mučitelům a vycpává si výstřih Patsyinými plenkami, které si vzal z čisté hromádky. Bráchova holka má rozhodně víc trpělivosti než já. Možná proto, že má jen jednoho sourozence.

„Ta jela s mámou doprovodit ségru na univerzitu a vrátí se nejdřív dneska večer. Alice! Co mám dělat?“

Při pouhé zmínce o Grace Reedové, Samanthině matce, zaskřípu zuby. Pokud naše rodina někdy měla opravdového nepřítele, musela to být ona. A hned za ní ta mrtvá sova. Panebože. Prosím, dostaň mě odsud.

„Mám hlad,“ zakňourá Harry. „Pokud nedostanu něco poživatelnýho, do večera umřu.“

„Hlady člověk umře až za pár týdnů,“ opraví ho George. Kakaový knírek ještě podtrhuje jeho výraz experta.

„Tady na mě všichni kašlou!“ vyrazí Andy ze dveří.

„Mlátěj s ní hormony,“ svěří se Duff Harrymu. Od té doby, co se jednou podobně vyjádřila máma, mají kluci pocit, že hormony jsou nakažlivá nemoc.

Na lince uprostřed příšerného nepořádku zadrnčí můj mobil. Zase Brad. Ignoruju to a nervózně otevírám skříňky nad linkou. „Tak se koukněte sami. Už tu není ani drobek, jasný? A než nás někdo tenhle týden hodí domů z obchodu, stejně nemůžeme nakupovat. Navíc na to není čas. A na peníze můžete zapomenout, takže buď sníte tu kaši, nebo budete hlady. Můžete dostat ještě tak burákový máslo s chlebem.“

„Už zase,“ zavrčí nespokojeně Duff, seskočí ze židle a plíží se ven z kuchyně.

„Hnusný,“ protáhne obličej Harry a vydá se za bráškou. Omylem přitom převrhne sklenici s džusem a... nehne ani brvou.

Jak tohle máma může zvládat? Štípnu se do krku, zavřu oči a zaženu tu nejhorší myšlenku ze všech: Proč to máma vlastně zvládá?

George ještě pořád lžičku po lžičce zápasí s kaší.

„Netrap se, kámo. Ty si přece jen ještě rád dáš burákový máslo, ne?“

George, plný čtyřletého světobolu, si vydechne a opře si pihovatou tvářičku o ruku. Sleduje mě tak pozorně, jako to kdysi dělával Jase. „Víš, že z burákovýho másla se dají dělat diamanty? Čet jsem o tom.“

„Četl,“ opravím ho automaticky, zatímco dosypávám rozinky na Patsyin podnos.

„Fuj je to,“ žvatlá Patsy, s přesností pinzety bere kuličky rozinek mezi prstíky a hází je na zem.

„Myslíš, že se daj diamanty dělat i z tohodle?“ ptá se George s nadějí v hlase, zatímco otvírám skleničku arašídové pomazánky.

„Kéž by, Georgie,“ povzdychnu si při pohledu na prázdnou skříňku nad oknem. Přesně v tu chvíli zahlédnu na naší příjezdové cestě tmavě modrý volkswagen, ze kterého se vysouká vyčouhlá postava se zrzavou kšticí rozpálenou sluncem jako hlava zápalky.

Úžasný. Tohle nám do výbušné rodinné směsi ještě chybělo. Tim Mason. Semtex na nožičkách. TIM Vlečeme se nahoru po  rozvrzaných schodech, Jase z  kapsy vytáhne klíč a rozsvítí. Protáhnu se kolem něho a hodím krabici na zem. Joelův starý bejvák má nízký strop, knihovnu z přepravek od mlíka, ošklivý gauč, miniaturní lednici, mikrovlnku, džínový sedací pytel s logem Sox, zdi polepený holkama v bikinách ze sportovních časáků a obrovskou lavici s haldou činek.

„To sem si Joel tahal všechny ty au-pairky? Myslel jsem, že to zvládne trochu líp. Tohle je pěkný klišé.“

Jase se zašklebí: „Vítej v  Prdelkově! Počítám, že au-pairkám to moc nevadilo, protože podobný věci od americkejch kluků čekaly. Mám ti pomoct ty holky sundat?“

„To nemusíš. Kdybych nemohl usnout, budu počítat části těla.“

Když Jase ještě jednou sjede očima garsonku, zhnuseně se zašklebí a vysype pár košů. „Bude ti to takhle stačit?“ zeptá se nakonec.

„Rozhodně.“ Sáhnu do kapsy, vytáhnu linkovaný kus papíru, který jsem doma sundal z nástěnky, a nalepím ho na lednici přes holku v miniaturních křiklavě rudých plavkách.

Jase se koukne na lístek a zavrtí hlavou. „Víš, že můžeš kdykoli přijít za náma nahoru, že jo, Masone?“

„Chodil jsem do  internátní školy, Garrette. Sám ve  tmě se fakt nebojím.“

„Nedržkuj,“ řekne Jase skoro něžně. „Občas nám tu stávkujou roury,“ ukáže palcem na dveře od koupelny. „Kdybys to nezvládl ani zvonem, napiš mi. Umím to opravit. A opakuju – u nás jsi vždycky vítanej. Ráno si se mnou můžeš dokonce zaběhat. Musím teď vyzvednout Samanthu, nakonec do  toho Vermontu nejela. Chceš se svézt s náma?“

„Já a dvě středoškolský holubičky v jednom autě? Neee! Myslím, že zůstanu tady a  otestuju ten zvon. A  když ho polámu, tak ti napíšu.“

S mávnutím ruky a úsměvem od ucha k uchu mě nechá osudu.

Stejně je nejvyšší čas zvednou zadek a padat na setkání anonymních alkoholiků. Všecko je lepší než dřepět sám ve  sklepě plným papírových poprsí a zaobírat se vlastníma myšlenkama.

Kapitola čtvrtá

TIM Setkání anonymních alkoholiků mě uklidnilo jen zčásti. Když zase nohama prohrábnu Garrettovic přerostlý trávník, objeví se v  mým zorným poli Jaseova starší ségra Alice, opalující se před domem.

V bikinách.

Navíc křiklavě rudých.

A s rozvázanýma šňůrkama.

Olivovou kůží.

Nehtama nabarvenýma na ohnivou oranžovou.

Musím ještě zmiňovat, že mě máloco potěší tolik jako pohled na Alici Garrettovou v bikinách?

Trumfnout by to mohla už jenom Alice bez bikin. Sice jsem ji tak nikdy neviděl, ale mám zatraceně dobrou představivost.

Podřimuje na  mrňavým modrozeleným lehátku, hlava s  věčně měnící se hřívou (teď zrovna hnědý melír) jí padá na stranu a kudrliny se suší v  letní výhni. Protože jsem starej nestyda, plácnu sebou na trávu hned vedle ní a pořádně si tu krásu prohlédnu.

Ach Alice...

Po  pár vteřinách rozlepí oči, zamžourá, zacloní si rukou čelo a kouká rovnou na mě.

„Teď,“ spustím, „je ideální chvíle zabránit ošklivejm neopálenejm místům. Rád ti s tím pomůžu.“

„Teď,“ usměje se na mě vražedně, „je ale ještě lepší příležitost odpálit a nechat si blbý kecy od cesty.“

„Ach Alice, přísahám, že až budeš hořce litovat, že se mnou už dávno nejsi, rád tě utěším.“

„Jen abych ti neukousla hlavu.“ Nakloní se, vytáhne si šňůrky od plavek, zaváže si je pevně kolem krku a zase se opře do lehátka. Panebože. Skoro jsem zapomněl dýchat.

Mluvit ale naštěstí můžu.

To mi jde vždycky.

„Možná bys mohla začít s  jemným oždibováním? A  třeba hned teď?“

Alice zavře oči, potom je zase otevře a  věnuje mi nečitelnej pohled.

„Proč se mě nebojíš?“ ptá se zamyšleně.

„Ale já se bojím. Jsi pěkně děsivá,“ ujišťuju ji, „jenže přesně to na mě platí. Totálně.“

Otevře pusu k odpovědi, ale to už se na příjezdovou cestu řítí rodinnej pick-up, ještě omlácenější než normálně. Z  pravýho předního blatníku se loupe barva. Zadní dveře natřeli základovkou. Celej bok auta vypadá, jako by ho někdo objel klíčem. Obě poklice na kola na mojí straně jsou v tahu. Alice chce vstát, ale položím jí ruku na hladký, dohněda opálený rameno a vtlačím ji zpátky do lehátka. „Jdu tam.“

Zamžourá na  mě s  roztomile nakloněnou hlavou a  promne si spodní ret bříškem prstu. Potom se znovu uvelebí a špitne: „Díky.“

Z auta vystoupí pan Garrett oblečený v něčem, co připomíná plážovou deku. Vypadá jako na drogách.

„Všechno v  pohodě?“ houknu na  osazenstvo auta tak trochu ze srandy, protože když otevřou zadní dveře, ozve se jen uširvoucí řev. Patsy, George i  Harry mají vedrem zrudlé tvářičky a  slušně se potí. Patsy má místo pusy jedno velký otevřený O a zoufale bulí. George má taky uslzený oči, zatímco Harry se prostě tváří nakvašeně.

„Já nejsem malej,“ oznamuje mi.

„To je přece jasný, chlape,“ potvrdím mu, i když má na sobě plavky s prťavýma červenýma hasičskýma helmama.

„Ona!“ píchne prstem směrem, kde tuším jeho matku, „nás odvezla z pláže!“

„Patsy musí spát, Harry, to přece víš. A vždycky si můžeš zaplavat v bazénu. A pokud budeš hodnej, zajdem po udílení jachtařských cen na zmrzlinu.“

„Bazény jsou pitomý,“ stěžuje si Harry. „Odešli jsme ještě předtím, než přijel zmrzlinář, mami. Má nanuky se Spidermanem.“ Šourá se nahoru po schodech na vyhublých nožkách s hněvivě ohnutýma zádama. Nakonec za sebou práskne síťovýma dveřma.

„Páni,“ vydechnu, „tejrání dětí.“

Paní Garrettová se rozesměje. „Jsem ta nejpodlejší matka na světě – mám to ze spolehlivejch zdrojů.“ Potom pohledem pohladí George a nakloní se ke mně. Do nosu mě zašimrá vůně kokosového opalovacího krému. Nejdřív si myslím, že chce asi čichem zkontrolovat, jestli ze mě netáhne chlast, protože jinak se ke  mně dospělí většinou nepřibližujou. Místo toho ale jen zašeptá: „Hlavně nemluv o asteroidech.“

Podobná témata mě většinou nenapadají, takže může být klidná.

Jenže George už s roztřesenými rameny svírá výtisk Stoplusjedničky. Do toho pořád vřeští Patsy, jako by ji na nože bral. Paní Garrettová jen kouká z  jednoho na  druhého jako saniťák vyhodnocující, koho ošetřit nejdřív.

„Já se postarám o to vřeštidlo,“ nabídnu se. Paní Garrettová mi věnuje vděčný úsměv a rozepne Patsyinu sedačku, což je super, protože já o dětských sedačkách vím úplný houby.

Jakmile je malá venku, upře na  mě očička a  okamžitě přestane vřískat. Sice ještě pořád trochu škytá, ale natahuje ke mně ručičky.

„Malá,“ žvatlá. Škyt, škyt, škyt.

Vůbec nechápu, proč mě to dítě tak baští. Když ji zvednu, spokojeně mě upocenýma dlaněma popleskává po tvářích a ani jí nevadí, že už bych se zase potřeboval oholit.

„Malá, malá,“ mumlá dál zamilovaně a  zubí se na  mě špičatými řezáky jako vampíří batole.

Paní Garrettová se usměje. Vezme si na  klín George i  s  pokrčeným časopisem a zaboří mu hlavu do svého ramene.

„Bude z tebe dobrej táta, Time. Někdy ve vzdálený budoucnosti.“

Abych zakryl pohnutí, nebo co mi to vlastně cloumá tělem, z mateřského poplácání po  zádech, radši vybafnu: „Tak na  to vemte jed. Zbouchnout nějakou holku! To by mi tak na seznamu mejch hříchů chybělo!“

Jakmile to vypustím z  pusy, dojde mi, že jsem pěknej vůl. Paní Garrettová pořád vypadá mladě a  to je jejímu nejstaršímu synovi dvaadvacet. Takže možná byla taky zbouchnutá brzo a  musela se vdávat.

A vůbec. Zbouchnutá? Taková slova se před rodiči neříkají.

„Je fajn mít plán,“ řekne paní Garrettová, jako by se nechumelilo.

Potom odnese George do  domu a  nechá mě samotného s  Patsy, která si o mě opře od slz ulepenou tvářičku. Alice zavírá oči, jako by se chtěla od téhle scény co nejvíc odpoutat, když už nemůže rovnou vzít do zaječích.

„Malá,“ žvatlá znovu Patsy, než mi vlepí uslintanou pusu na rameno. Pátravě mě pozoruje přes dlouhé orosené řasy, a nakonec pronese: „Cecík?“

„Promiň, holka, s tím ti nepomůžu.“

Raději ani nekoukám na  Alici, která si znovu rozvázala šňůrky od bikin. Zívne, protáhne se a útlý pruh látky sklouzne o kousek níž. Žádný neopálený místa. Na chvilku zavřu oči.

Patsy mě bafne za  ucho, jako by z  něho teklo mlíko. Ale možná že jí to jako náhrada za cecík stačí. Copak já se vyznám v miminech? Nebo v  batolatech, nebo jak se říká lidským mláďatům, když jim je rok a půl? Možná prostě jen potřebovala něco popadnout a bylo celkem jedno co. Já sám tohle znám nejlíp.

Kapitola pátá

ALICE „Alice?“

„Tati?“

„Poznám tě podle krokusů,“ řekne.

„Crocsy, tati. Ty boty se jmenujou crocsy.“

„No tak jo. Pojď dál.“

Odhrnu naškrobený nemocniční závěs. I měsíc po nehodě mám potíže nasadit uklidňující výraz zdravotní sestry. Nikdy jsem totiž netušila, že ho budu potřebovat při komunikaci s tátou. Vypadá líp. Má lepší barvu, míň hadiček a modřiny začínají blednout, ale pohled na tátu na nemocničním lůžku mi pořád nedělá dobře. Předtím jsem ho nikdy nezažila v nečinnosti. Teď ale jen leží a jediný pohyb, který ruší jeho strnulost, je hlazení máminých vlasů. Máma spí vedle něho, schoulená na příliš malé posteli.

„Pšš,“ varuje mě táta, „je utahaná.“

To mi došlo i bez něj. Jednou rukou ho objímá kolem ramen a druhou kolem pasu.

„Ty taky, co?“ řekne sice trochu zpomaleně, ale stejně klidně, jako když odháněl moje dětské noční můry, poslouchal vyprávění o nespravedlivých učitelkách a Sofii McCadeové, která v osmé třídě rozšířila pomluvu, že jsem si přes léto nechala udělat silikony.

„Zrovna jsem se tě chtěla zeptat na to samý, tati.“

Táta si odfrkne: „Vždyť se celej den jen povaluju.“

„Máš zlomenou pánev a po embolce poškozený plíce. To není zrovna procházka růžovým sadem.“

Trochu poodhrne máminu hřívu, aby se mi mohl podívat přímo do očí. „Ale co je vlastně procházka růžovým sadem? Slyšel jsem o ní, ale nikdy jsem to nezažil.“

„To netuším, ale když ti sem donesu semínka, zasadíš je?“

„Pokud budeš sázet i ty... Můžem z toho udělat závody. No tak běž, sázkaři!“

„Proboha, jen to ne. Už ani hlášku z Frajera Lukea. Co s tím filmem všichni chlapi mají?“

„Prostě si jen myslíme, že máme kliku, Alice,“ odpoví táta a pěstí si natřese polštář.

„Už ani slovo,“ natáhnu se pro karty ukryté ve známé krabičce, která se povaluje hned vedle erární karafy na vodu, misky ve tvaru ledviny na plivání po čištění zubů, změti jednorázových kelímků na zapíjení prášků a role leukoplasti k převazům. Doma se to na tátově nočním stolku hemží chatrnými, ručně vyrobenými stojánky na propisky, hrnky a haldami sci-fi knížek. Všemu vládne jeho fotka s mámou ještě ze střední. Máma má husté kudrnaté vlasy a on koženou bundu.

„Stejně bych neměl to srdce tě porazit,“ řekne táta s úsměvem, který se šíří od koutků očí po celé tváři. „A navíc mě dost zpomalujou všechny ty prášky proti bolesti. Byla bys ve výhodě.“

„Tvoje analgetika proti mýmu antitalentu?“

„No, zrovna jsem žádný nedostal, takže?“ Když se pokusí posunout na stranu postele, zbledne jako stěna, upře oči na strop, několikrát se zhluboka nadechne a zahýbe rty.

„Nádech, nádech, výýýýdech,“ zamumlám. Dýchání při porodu. V naší rodině to známe jako své boty.

„Nádech, zadržet, výdech pusou,“ řekne táta přiškrceně. „Pánbůh ví, že tohle bych měl umět.“

„A máma pořád tvrdí, že neumíš,“ snažím se usmát, ale nějak se mi to nedaří, a tak se radši zase soustředím na karty. Zamíchám poprvé, podruhé, potřetí. „Mám zavolat sestru?“

Natáhne se po balíčku a zamíchá je sám jednou rukou, jak to umí jen on.

„Jen pokud mi donese nějaký růže do sadu. Hele, stejně mě odsud za chvíli vyženou,“ vyhrkne najednou. „Není dostatek lůžek a já už tu hniju dost dlouho. Už mě opravili. Ani nevím, co mi tu chějí ještě vykládat.“

„A potom?“

„Pojedu domů,“ povzdychne si. „Nebo někam na rehabilitaci. To už je na nás.“ Zadívá se na mámu a usměje se přesně jako na té středoškolské fotce. Potom jí jemně zastrčí vyčuhující cedulku zpět za tričko. Máma se k němu ve spánku přitulí.

„Rehabilitaci pokryje naše smlouva s ďáblem,“ připomenu. Náš ďábel je sice vysoká blonďatá konzervativní senátorka, ale fakta mluví jasně.

„Tak to nemůžeš brát, Alice,“ zavrtí hlavou a hned zase zkřiví pusu bolestí.

Pořád mu není dobře, i když tvrdí, že mu to nevadí. Poslední stíny letního opálení blednou, linie jeho čelisti vystupuje o to jasněji a ramena tvoří jednu neproniknutelnou linii. Jako by za poslední čtyři týdny zestárnul o několik let. I když nám senátorka po Samanthě pořád posílá načančané saláty a gurmánské nákypy, nevyžehlí si to. Neumím jen tak slepě projet kolem reality jako ona.

„To Grace Reedová ti to provedla, tati. To ona nás zničila.“

„Podívej se na mě,“ zašeptá táta. Poslechnu ho a snažím se neucuknout pohledem, když moje oči zachytí vyholený kus hlavy, kde mu provrtali lebku, aby ulevili tlaku po úraze. Duff, Harry a George tomu prostě říkají „tátův divnej sestřih“.

„Nezničila nás, jen mě trochu potloukla. A k tomu mi kromě léčby zaplatí i rehabilitaci. To je skoro dobročinnost.“

„Žádná dobročinnost, tati. Jen spravedlnost.“

„Víš stejně dobře jako já, že je čas to pustit z hlavy, Alice. Vykašlat se na to a vrátit se domů. Potřebujete mě tam.“

Má pravdu. Já ho taky chci mít doma. Ze všeho nejvíc bych si přála, aby bylo všechno jako dřív. Abych zase přišla v noci domů – třeba z rande – a on seděl v křesle a obložený dětmi koukal na nějaký dokument na Discovery. Napůl vzhůru a napůl v říši snů by s ovladačem pevně v ruce řekl: „Víš, že Lindberghovo letadlo bylo jen z látky a lepidla? To je fakt úžasný, co ti lidi dokážou.“ Jenomže já jsem zdravotnice a umím číst jeho životní funkce i lékařské zprávy. Ať už lidé zvládnou cokoli, jejich tělo má své hranice.

„Sám víš nejlíp, co potřebujeme,“ řeknu nakonec, „a co musíš udělat.“

Táta sevře čelist.

Jak moc ho to asi bolí? Možná by přece jen měl brát ty prášky.

Rychle se zatvářím neutrálně a promnu si šíji rukou. Pokerový obličej.

To, v  čem se jinak s  mámou střídáme, dnes musím zvládnout sama. Udělala jsem snídani, zatímco máma měla ranní nevolnosti a domlouvala naší drobotině prohlídku u školního doktora. Odvezla jsem Duffa k očaři, ona vzala Andy k zubaři kvůli rovnátkům a nakonec kluky na pláž. Potom jsme všichni společně zamířili na udílení jachtařských cen. Máma musela na záchodě utěšovat Andy, když jí Jade Whelan řekl něco pitomého, a potom jí koupila jogurtovou zmrzlinu, zatímco já jsem za ruku vlekla tři nejmenší do Zmrzlihradu na párek v rohlíku. Potom odsvištěli na Jaseův trénink. Nakonec máma odvezla děti domů a stavila se za tátou v nemocnici, kde okamžitě usnula. Já jsem zůstala doma, dokud všichni kromě Andy neusnuli, a potom taky zajela navštívit maroda. Cestou jsem se musela stavit ve Starbucks na velké kafe, abych taky hned neodpadla. A to jsem jen mámin ubohý pomocník. Ani si neumím představit, co všechno musí zastat táta.

„Pokud půjdeš z nemocnice rovnou domů, budeš muset tahat George a Patsy a zvedat je do auta. Kromě toho tě čeká rozvážení Harryho a Duffa na fotbal a Andy na plesy. Jase bude potřebovat pomoc v obchodě. Už si ani minutu neodpočineš, tati, a na to ještě nemáš sílu. Jen by se to zhoršilo. Pro všechny.“

Otře si čelo.

„Nemám poučovat já tebe, Alice?“ povzdychne si.

Máma se zavrtí ze spaní a položí si ruku, kterou ještě před chvílí objímala tátu kolem pasu, na břicho.

Tam, kde roste další mimino. Jo. Občas na to skoro zapomenu. Na ni. Na to malé.

Táta natáhne nezraněnou ruku, aby ji položil na tu máminu. On nezapomíná nikdy. TIM Opřu se o římsu a bradu si podložím zkříženýma rukama. Noc bez mráčku, jen ve vysoké trávě, kterou Garrettovi už dávno měli posekat, koncertují nějací hmyzáci. Možná cvrčci? Nebo cikády?

Když se člověk pořádně zaposlouchá, zaslechne i šumění řeky.

Když se ve tmě rozkoukám, všimnu si jí.

Alice se opírá o kapotu Brouka a kouká nahoru. Na mě ne. Na oblohu. Úplněk a  nebe jako vymetený. Hvězdy. Alicina černá, oblá silueta kontrastující s bílým autem. Noha na blatníku a měsíční světlo rozlité po ohnutém koleni.

Ježišikriste.

Koleno.

Ach Alice...

Kapitola šestá

TIM Ráno vyskočím z  postele tak rychle, div se mi mozek neroztříští o lebku. Kde to jsem? Známý sžíravý pocit, ze kterého se mi točí hlava a pulzují spánky. Sakra.

Včera jsem se musel pořádně opít. Nebo tak něco.

Protože pokud ne, proč jsem tak dezorientovaný?

Teprve dvanáct holek ve dvanácti dost nefyziologických pozicích mi připomene, kde jsem se octnul. Setřu si pot z čela, padnu naznak na gauč tvrdý jako skála, na  kterým jsem včera usnul po  intimní chvilce s Xboxem, a poslouchám ticho.

Nikdy mi nedošlo, jak zatraceně tichý je dům, ve kterým není ani živáčka.

Jakmile se vyškrábu na nohy, strhávám ze zdi jeden plakát za druhým, až na nich zbude jen bílá malba a já funím jak parní lokomotiva.

Běhání. Nechodí se Jase proběhnout, když nechce na nic myslet? Prohrabávám se krabicí ve snaze najít sportovní šortky, ale nějak se nedaří. Do ruky mi padnou jen ubohý šedivý trenýrky. Ani s teniskami nemám kliku, a  tak na  sebe nakonec natáhnu jen opraný plavky a zamířím na pláž. Někde jsem četl, že členové speciálních jednotek běhají bosky v písku. Je to větší zápřah.

Zaběhnu si jen k molu, to můžou být tak dva kilometry. To by pro začátek stačilo, ne?

To rozhodně. Teda až na to, že dva kiláky jsou až nechutně moc. Molo se ještě schovává v  dálce jako sladká fata morgána, ale já už lapám po dechu a nejradši bych sebou praštil do písku.

Je mi, sakra, sedmnáct, proboha živýho. V  rozkvětu života a  na vrcholu fyzických sil. Prožívám zlatý čas mládí, o  kterém jednou budu vyprávět znuděným potomkům, ale jako vítr teda běhat neumím. Ani jako vánek. I  Patsy by mě předběhla a  po  výkonu by se na  rozdíl ode mě obešla bez kyslíkový bomby. Sesunu se na  písek. Jakmile se dotknu země, převalím se na  záda, zakryju si oči před ranním sluncem a nasávám vzduch, jako bych potahoval z cíga.

Musím přestat kouřit.

„Potřebuješ dýchání z  úst do  úst?“ ozve se nade mnou ženský hlas.

Sakra. Netušil jsem, že tu ještě někdo je, natož takhle blízko a  hlavně... Alice. Jak dlouho tu na  mě asi kouká? Sundám si ruku z očí.

A hele, další bikiny. Děkuju, Ježíšku! Jestli mám trapně zhynout, aspoň umřu šťastný. Tyhle jsou jako vystřižený z  bondovky, tmavě zelený s  limetkovým zipem uprostřed a  páskem někde mezi linií pasu a vyrýsovanými boky. Z toho pohledu mi cuká v prstech, a tak radši rychle strčím ruce do kapes. „Rozhodně,“ zalapám po vzduchu. „Potřebuju resuscitovat. Teď hned.“

„Pokud zvládneš žvanit, nebudeš to potřebovat.“

Olíznu si suché rty. „Ale na triatlon to asi ještě není, co?“

Najednou udělá něco, co bych nikdy nečekal. Položí se na  bok vedle mě, trochu se nakloní a usměje se stejně oble, jako je sama.

„Dobře, že máš aspoň tenisky,“ sklouzne pohledem k  mým nohám. „Počkej, ani to ne? Kdo proboha chodí běhat bez bot?“ Na okamžik proplete prsty na  nohou s  mýma, pak se odtáhne, sklopí oči do písku a nakreslí mezi námi dlouhý klikyhák.

„Záleží na tom?“

„Trakce, zlatíčko,“ zazubí se.

„To je nějakej zdravotnickej pojem? Dělají to tak speciální jednotky. Aspoň jsem to slyšel.“

Čekám, že si ze mě začne dělat srandu, ale ona se jen skoro neznatelně usměje. Potom ještě kousek, tak málo, že to postřehne jen ten, kdo jí upřeně civí na rty, což já asi dělám... Nakonec řekne: „Sny o vojáčcích bych možná odložila na dobu, až budeš mít lepší kondici.“

Na  tohle by se dalo hodně vtipně odpovědět, jenže Alice se přisune blíž a voní tak, jak je asi cítit Havaj. Svěže, sladce, zemitě, jako slunce a  moře dohromady, žhavě a  horce. Zelenošedé oči s  doteky zlaté...

„Hele, ty máš jen jeden důlek,“ řekne.

„A to je kosmetická vada? Kdysi jsem měl dva, ale jeden jsem ztratil po dost drsný pařbě.“

Žduchne do mě ramenem. „Ty si taky musíš utahovat ze všeho.“

„Protože je všechno k  smíchu,“ snažím se narovnat, ale zase padám s  frustrovaným vrčením naznak. „Pokud se na  to podíváš ze správnýho úhlu.“

„A jak poznáš, že se koukáš správně?“ skloní se Alice, zatímco dál nerušeně kreslí kruhy do písku nebezpečně blízko mého břicha. Ranní vzduch je průzračný a klidný. Ticho neruší ani vlny.

„Pokud je to k smíchu,“ zasípám, „tak na to koukáš dobře.“

„Hej, Aliceee!“ ozve se. Když zvednu hlavu, všimnu si Brada, Alicina libovýho kluka. Je to chlap jak hora s obrovskými rameny.

„Brade,“ vyskočí Alice na nohy a otřepe si písek z plavek. Halama ji poplácá po zadku a vrhne na mě pohled, který mě jasně varuje, abych mu nelezl do revíru.

Blbec.

„Jdeš pozdě, Brade. Time, Brad. Brade, Tim.“

„Čau Time.“ Brad, jednoslabičný muž. Udělaný jako ragbista, ale tvář má jako batole – červené, naducané tvářičky a očka jak korálky. Aby to trochu vyrovnal, nechal si na bradě vyrašit chabý strniště.

„Tak, Alinko,“ osloví Alici.

Alinko?

„Připravená?“

„Já už dlouho. To ty se někde couráš,“ řekne Alice ostře.

Dobře, holka!

Otočí se na  mě, prohrábne si prsty hřívu a  vysvětlí: „Trénuju na závody. Brad mi měří čas.“

„Takže ty běháš? Jak to, že jsem to nevěděl?“

Otevře pusu v údivu, že bych o ní měl vědět vůbec něco, ale potom zase sklopí hlavu a  utáhne si pásek na  bikinách, což okamžitě naláká můj pohled k jejímu břichu, pupíku a...

Radši se převalím na břicho.

Brad si odkašle a  se založenýma rukama bojovně vystrčí bradu. Tak jo, neandertálče. Pochopil jsem.

„Nebudu vás zdržovat,“ řeknu nakonec. Alice si ho změří nerozluštitelným pohledem, klekne si a skloní se ke mně. Ucítím její mátový dech. „Příště si vem tenisky, jasný, Time?“ ALICE Opírám se rukama o kolena a lapám po dechu po prvním sprintu. Do očí mi kape pot, a tak si odhrnu vlasy z čela ve snaze dostat za uši všechno, co se nevešlo do culíku.

Brad odšroubuje víčko lahve s vodou, podá mi ji a zadívá se mi pátravě do tváře. Potom řekne hlubokým hlasem: „Nechceš mi říct, co to mělo bejt?“ Palcem ukáže na Timovu siluetu v dálce, stále ještě zhroucenou na písku s hlavou opřenou o ruce.

„Myslíš Tima? To je nejlepší kámoš mladšího bráchy. Kecali jsme.“

Brad si promne bradu. „Nějak se mi to nechce líbit, Ali. Vážně je to všecko?“

Ještě si dvakrát loknu a umyju si tvář i ruce.

Tim vstává, zakrývá si oči a chvíli na nás kouká. Potom se vydá na druhý konec pláže. Nakonec se tam rozběhne ostrým sprintem. Žádné protažení, žádné rozehřátí. Prostě vyrazil jako střela. Ach jo.

„Ally?“

„Samozřejmě že to je všecko.“

Kapitola sedmá

ALICE Samova sámoška už zažila spousty našich rodinných scén. Harry propadá hysterickým záchvatům u regálu s hračkama, George se nikdy nemůže rozhodnout, jakou zmrzlinu chce, Patsy se rychle unaví a vříská. Tentokrát ale vyvádím já.

„Myslím, že to prostě bereš moc vážně,“ říká Joel a zvedá dlaně v obranném gestu, které říká Pozor! Přecitlivělá ženská! Přesně tohle mě dovádí k šílenství.

Zamávám mu papíry před očima. „Stojí tu dva červené dvoucentimetrové pořadače. Červené. Dvoucentimetrové. Vždyť je to úplně jednoduchý! A ty mi přineseš dva modrý pěticentimetrový.“

„No a co?“ poškrábe se Joel na krku, zatímco pošilhává po holce, která opodál hází do vozíku obrovská balení flitrového lepidla.

„Na seznamu do školy stojí červený, takže koupíme červený. Proto ty seznamy někdo píše, aby si lidi koupili to, co mají.“

„Al, nemyslím si, že tolik záleží na školních potřebách. Děsíš Patsy. A mě taky.“

„Tím líp,“ štěknu.

Patsy do mě zapíchne naducaný prstíček: „Zlobivá!“ Nenávistně si mě měří z pozorovatelny na nákupním vozíku.

„Tebe děsit nechci, miláčku. Jen tebe, Joeli, protože asi potřebuješ trochu probrat. Nejsi doma. Aspoň ne pořád, a tak nevidíš, že je to u nás na...“

„Tak o tohle jde,“ opře se můj starší bratr o hradbu papírových ubrousků a nakloní rošťácky hlavu. „Že nejsem doma. A je to venku.“

„Ne,“ protestuju. „To je to poslední. Proč bych se taky starala o to, že ses sestěhoval s holkou a začínáš výcvik na policejní akademii, když u nás se nic neděje? Teda kromě toho, že je to tam jak po výbuchu bomby? No a co? To je přece vedlejší, ne?“

Joel si povzdychne a natáhne ruku po čokoládových sušenkách na regálu se vzorky. „Al, je mi dvaadvacet, dodělal jsem školu... Potřebuju se někam pohnout. S Gisele spolu už nějakou dobu chodíme a rád bych věděl, jestli se to bude vyvíjet dál. Nechci do smrti bydlet v bytě nad naší garáží, chápeš? To by asi nebylo úplně ono.“

„Odkdy se ty o takový věci staráš?“ neodpustím si, když se vzdálím z doslechu Patsy, která mě ještě pořád tahá nazlobeně za tričko.

„Možná od té doby, co jsem oslavil dvaadvacátý narozeniny v nemocnici, když tátu srazila senátorka? Miluju naši rodinu, Al, a udělal bych pro ni všechno. Dokonce i pro tebe. Ale to neznamená, že se můj život zastaví.“

Počítám, že Joelovi ušlo, že u nás se teda rozhodně nic nezastavilo, ale zrychlilo do šíleného tempa. Předtím jsem jen chodila sem tam na přednášku, pár hodin strávila na praxi na rehabilitaci, občas zaskočila vypomoct do obchodu, ale jinak jsem si užívala pláže, Brada a svého nejoblíbenějšího ročního období. Existoval jen písek, sůl a kornouty se zmrzlinou.

Teď máme září na krku i se školou, tréninky, mimoškolními aktivitami... A všechno nabere ještě větší obrátky. Navíc potrvá, než se táta ze všeho vylíže. Máma je těhotná, Jase má rozvrh zaplácaný fotbalovými tréninky, Andy a Duff zkouškami s kapelou... Budeme si muset opatřit děvče na hlídání dětí. A co se týče mého vlastního života...

Zhluboka dýchej. Svěsím ramena, která se mi skoro dotýkají ušních boltců.

Joel hodí do vozíku obrovské balení sušených salámů. Popadnu je a položím zpět na polici. „Víš vůbec, co v tom všecko je?“

„Ty prostě Gisele nemáš ráda, že jo?“

„Naopak, Gisele je celkem fajn.“

Ve skutečnosti ji opravdu nesnáším. Když k nám přišla naposled, pumpoval jí Joel kolo, zatímco ona jen stála jako modelka v proužkovaných modrobílých šatech a červeném šátku a třepotala rukama. Radši ale držím jazyk za zuby. Joel se k ní stěhuje, což se pro jejich vztah rovná polibku smrti.

„No jasně. Tys to s Bradem ale taky nevyhrála, víš?“ podá Joel Patsy čokoládovou sušenku, kterou si naše roztomilá sestřička okamžitě rozmaže po obličeji, vetře do vlasů a naplácá na růžové tričko.

„Taky ho brzo pošlu k vodě,“ zamumlám, když listuju seznamem školních potřeb a v duchu si odškrtávám položky. Harry potřebuje pastelky a gumu, Duff už má skoro všechno, až na materiál na model sluneční soustavy. Andy si snad ve  čtrnácti dokáže nakoupit sama, nebo ne? „Randění zabere hrozně moc času.“ V kapse mi zavrní mobil, jako by chtěl potvrdit mé obavy. Když ho vylovím, vykoukne na mě další Bradovo selfíčko z tělocvičny.

„Alice,“ osloví mě Joel, zatímco hodnotí další kolemjdoucí děvče. (Gisele, máš to spočtený!) „Jenže randění by tě zaměstnávat mělo. Rozhodně víc než tohle,“ dokončí brácha myšlenku při pohledu na seznam školních potřeb.

„Tak malým dětem by se čokoláda dávat neměla,“ zabručí nakvašeně se tvářící ženština s vlastním potomkem přivázaným v jednom z těch podivných šátků.

„Nikdo se vás o radu neprosil,“



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist