načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kluk mého srdce - Huntley Fitzpatricková

Kniha: Kluk mého srdce
Autor:

Nádherný román o selhání, o zklamání i o rozhodnutí, zda zkusit vše ještě jednou riskovat Tim Mason je kluk, na kterého se můžete spolehnout, když budete potřebovat najít otevřený ...


Titul doručujeme za 3 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  279
+
-
ks
rozbalKdy zboží dostanu
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma
Doporučená cena:  329 Kč
15%
naše sleva
9,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » COOBOO
Rok vydání: 2016-07-18
Počet stran: 420
Rozměr: 145 x 205 mm
Úprava: 417 stran
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: přeložila Magdaléna Stárková
Vazba: vázaná s laminovaným potahem
Doporučená novinka pro týden: 2016-30
ISBN: 9788075441683
EAN: 9788075441683
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Nádherný román o selhání, o zklamání i o rozhodnutí, zda zkusit vše ještě jednou riskovat Tim Mason je kluk, na kterého se můžete spolehnout, když budete potřebovat najít otevřený bar, když budete sjíždět schody na lyžích nebo když budete chtít jezdit na motorce po školních chodbách. Alice Garretová je… no určitě to není vhodná holka na nezávazné rande, zvlášť když kolem sebe má smečku ochranitelských bratrů. A i ona tuší, že Tim není zrovna vhodná volba. Nicméně někdy volbu nemůžeme příliš ovlivnit.

Kniha je zařazena v kategoriích
Huntley Fitzpatricková - další tituly autora:
Můj život u sousedů Můj život u sousedů
Fitzpatricková, Huntley
Cena: 254 Kč
Můj život u sousedů Můj život u sousedů
Fitzpatricková, Huntley
Cena: 187 Kč
Čemu jsem věřila Čemu jsem věřila
Fitzpatricková, Huntley
Cena: 206 Kč
Čemu jsem věřila Čemu jsem věřila
Fitzpatricková, Huntley
Cena: 140 Kč
Kluk mého srdce Kluk mého srdce
Fitzpatricková, Huntley
Cena: 168 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

7
TIM
Zavolali mě na kobereček k Neviditelnýmu.
Když za ním vejdu do šedivý jeskyně pracovny, sedí ke mně zády.
„Ehm, tati?“
Zvedne ruku, aby mě zastavil, a dál si něco čmárá do modře
linkovaného bloku. Obvyklý postup.
Očima sjedu celou místnost, krbovou římsu, koberec, knihovnu,
okno, ve snaze najít místo, kam se dá měkce dopadnout.
Smůla.
Máma si potrpí na různý „roztomilosti“ – medvídky v sezonních
oblečcích a polštářky s vyšitými hláškami, které si objednává přes
internet. Člověk o ně zakopává v celým bytě, ale tady jako na potvoru
neleží ani jeden, protože do tátovy pracovny jako vystřižený
z nějakýho románu mají podobný serepetičky vstup zakázán. Tady vládne
kůže v  temných odstínech a  tlumené světlo pronikající přes závěsy.
Zabodnu pohled do tátovy šíje a zavrtám se hlouběji do šedý
pohovky tvrdý jako žula. Potom si protřu oči a opřu se o lokty.
Na  stole se vyjímají fotky Nan, mého dvojčete, v  různých fázích
života jako hitparáda naducaných zrzavých kudrlinek, děr po
mléčných zubech a rovnátkových úsměvů. Všechny ale mají něco
společKapitola první





8
nýho – Naniny věčně ustaraný oči. Další dva obrázky visí na stěně.
Nan s  vyžehlenými vlasy, úsměvem jako ze žurnálu a  zarámovaný
výstřižek z novin, který vychvaluje ségřin proslov na oslavě Dne
nezávislosti u nás ve Stony Bay.
Já tu žádné podobenky nemám.
Visely tu vůbec někdy nějaké? Nevzpomínám si. Za starých
špatných časů jsem se před návštěvou tatíka vždycky slušně zhulil.
Odkašlu si.
Protáhnu si klouby na ruce, až lupnou.
„Tati? Chtěl jsi se mnou mluvit?“
Trochu sebou cukne. „Time?“
„Jo.“
Otočí se na  židli a  podívá se na  mě očima stejně šedivýma, jaký
jsme zdědili i já s Nan. Dokonale mu ladí k vlasům i k pracovně.
„No,“ začne.
Vyčkávám a snažím se nekoukat na lahev whisky na... Jak se tomu
kusu nábytku vlastně říká? Komoda? Když se táta vrátí z práce, počká
máma deset minut a potom přicupitá se stříbrným kyblíčkem plným
ledu, přesná jako ti potrhlí ptáci v kukačkových hodinách, kteří
vyskakujou zpoza dřevěných dvířek, kdykoli udeří celá. Táta musí mít
svou první skotskou přesně v šest.
Dneska se ale asi děje něco zvláštního, protože jsou teprve tři
a  kyblík s  ledem už tu stojí, orosený jako moje čelo. Už jako malý
špunt jsem věděl, že druhýho panáka nikdy nedopije a já do sebe budu
moct alkohol naředěnej ledovou vodou nepozorovaně kopnout,
zatímco si půjde před večeří umýt ruce. Nevím, kdy přesně jsem to začal
takhle dělat, ale řekl bych, že to bylo v době, kdy jsem poprvý dosáhl
na desku stolu.





9
„Máma říkala, že se mnou chceš něco probrat.“
Smete si neviditelné smetí z kolena, jako by se na mě nemohl ani
soustředit. „Řekla ti taky proč?“
Znovu si odkašlu. „Protože se stěhuju? Už se na to chystám. Ještě
dneska.“ Vlastně jsem měl být už deset minut v trapu.
Podívá se na mě. „Myslíš, že je to pro tebe to nejlepší?“
To je celý on. Já se stěhovat nechtěl, ale dal mi ultimátum. To
nejlepší, co jsem mohl udělat, jsem už dávno zvládl – přestal jsem pít.
A tak dále.
Jenže táta je mistr v překrucování, takže i když mi to poručil sám,
najednou otočil, abych se cítil ještě hůř než předtím.
„Na něco jsem se tě ptal, Time.“
„Jo, je to v pohodě. Asi je dobrej nápad se odstěhovat.“
Táta si položí bradu na  propletený prsty. Stejnou bradu, jakou
mám i já. Včetně důlku. „Jak dlouho to je, co tě vyhodili z Ellery?“
„Eh... osm měsíců.“ Bylo to na začátku prosince. Přijel jsem po Dni
díkůvzdání a ani si nestihl vybalit kufr.
„A kolikpak jsi od té doby vystřídal brigád?“
Možná si to fakt nepamatuje, a tak trochu mlžím: „Ehm... tři.“
„Sedm,“ opravuje mě.
Sakra.
„A z kolika tě vykopli?“
„Pořád dělám u...“
Odjede na křesle na půl cesty zpět ke stolu a zamračí se na displej
mobilu. „Tak z kolika?“
„No, u senátorky jsem skončil sám, takže jen z pěti.“
Táta se otočí a pátravě mě sleduje zpoza brejlí na čtení. „Vím moc
dobře, že jsi od senátorky odešel, Time. To mi vážně připomínat





10
musíš. A to jen si taky nech od cesty. Máš pocit, že je to něco, čím se
můžeš chlubit? Od února jsi přišel o pět ze sedmi míst a vyletěl ze tří
škol. Víš, že já nikdy v životě výpověď nedostal? Ani špatné
hodnocení nebo známku horší než dvojku? A tvoje sestra taky ne.“
Jasně. Naše dokonalá Nano. „Já jsem měl taky dobrý známky,“
bráním se, zatímco se moje oči vyhýbají přitažlivé síle fl ašky s whisky.
Nevím, kam s rukama. Nejradši bych si ubalil jointa.
„Přesně tak,“ zamručí táta. Potom se vymrští ze židle, stejně
šlachovitý a jen o kousek menší než já, hodí brýle na stůl, pročísne si
rukou na krátko ostříhaný vlasy a potom se soustředí na nabírání ledu
a nalévání whisky.
V nose mě pošimrá typický závan alkoholu a mýdla. Voní to fakt
dobře.
„Ty nejsi hloupý, Time, ale chováš se tak.“
Tak jo... Celý léto se mnou prohodil sotva dvě slova a teď se
najednou stará? Ale měl bych mu dát aspoň šanci. Odtrhnu oči
od karamelový tekutiny ve skleničce a podívám se na tátu.
„Tati... Já vím, že asi nejsem ten syn, kterýho by sis přál, ale...“
„Dáš si taky?“
Hodí led do další skleničky, postaví ji na tácek s logem
Kolumbijské univerzity na stolku u gauče a pošle to všechno mým směrem.
Potom si přiloží sklenici ke rtům, několikrát si lokne a zase ji dá na tácek.
Tohle je fakt ujetý.
„Hele,“ zasípu přes stažený krk nepřirozeně vysokým hlasem,
„od konce června jsem se chlastu ani ničeho podobnýho nedotkl. Už
je to padesát devět dní, ale kdo to počítá? Snažím se, jak můžu, a...“
Táta civí na rybičky v akváriu u zdi.
Jasně ho nudím.





11
„A budu se snažit dál...“ Odmlčím se.
Během dlouhé pauzy ani nevím, co se mu honí hlavou. Uklidňuje
mě jen to, že můj nejlepší kámoš je na cestě a můj volkswagen
parkuje před domem.
„Čtyři měsíce,“ řekne nakonec táta tak suše, jako by to četl
z papírku. A možná to vážně čte, protože má oči přilepený ke stolu.
„Cože?“
„Dávám ti ode dneška čtyři měsíce na to, aby ses dal dohromady.
V  prosinci ti bude osmnáct. Stane se z  tebe chlap. Pokud se podle
toho nebudeš chovat, nedostaneš kapesné a  přestanu ti platit
zdravotní pojištění i  pojištění na  auto. A  co se týče peněz na  studium,
převedu je na konto tvé sestry.“
Ne že by mě v téhle rodině někdo vítal s červeným kobercem, ale
to málo, co jsem měl, mi teď táta vytrhl zpod nohou a já jsem přistál
tvrdě na zadek.
Počkat... cože?
Do  prosince ze mě musí bejt chlap. Abrakadabra, simsalabim.
Jako bych měl datum spotřeby vytištěný tam, kde záda přestávají mít
slušný jméno.
„Ale... ale...“ koktám.
Koukne na  hodinky a  stiskne tlačítko, jako by právě odstartoval
stopky. „Dnes máme dvacátého čtvrtého srpna, takže máš čas zhruba
do Vánoc.“
„Ale...“
Ukáže mi dlaň, jako by chtěl vypnout tlačítko mých slov. Buď
ultimátum číslo dvě, nebo nic.
Nevím, co bych mu na to řekl, ale to je stejně šumák, protože náš
rozhovor skončil.





12
Hotovo, zameteno.
Rozpletu nohy, rychle vstanu a na autopilota zamířím ke dveřím.
Čím rychleji vypadnu, tím líp.
Pro oba.
I tobě pěknou nadílku, tati.





13
Kapitola druhá
TIM
„Ty se fakt chceš odstěhovat?“
Cpu poslední svršky do papundeklové krabice, když bez klepání
vejde máma. Ta nikdy neťuká, což je pěkně riskantní, pokud máte
doma věčně nadrženého sedmnáctiletého synka. Postává ve 
dveřích v  růžovém tričku a  džínové sukni. Cože to na  ní má vyšité?
Kraby?
„Jen plním příkazy, mami,“ zabručím, když do přeplněné krabice
přidám ještě kristusky a všechno to pořádně zmáčknu. „Tátovo přání
je mi rozkazem.“
Ucouvne, jako bych jí jednu natáhl. Asi jsem to trochu přehnal
s  tím tónem. Čistý jsem už dva měsíce, ale asi bych se měl zbavit
i těch pitomých hlášek. Ha.
„Měl jsi všechno, o čem jsem já ve tvém věku mohla jen snít,
Timothy...“
A už je to tady.
„Soukromou školu, lekce plavání, tenisový tábor...“
Jo, jsem alkoholik s nedodělanou střední, ale hele ten backhand!
Rychlým pohybem si uhladí faldy na modrém sáčku, když s ním
ve vzduchu několikrát škubne, až to práskne. „Co chceš dělat?





14
deš dál pracovat v tom železářství? A chodit na terapeutickou
skupinu?“
Z  máminých úst zní „železářství“ jako „bordel“ a  „skupina“ jako
„točení porna“.
„Je to dobrá práce a tu skupinu potřebuju.“
Máma pohladí komínek složených šatů bledou, pihovatou rukou
posetou modrými žílami. „Nevím, jak ti můžou pomoct cizí lidé,
když to nezvládla ani tvoje rodina.“
Otevřu pusu. Nejradši bych řekl něco jako: „Právě proto, že to
nevíš, potřebuju ty cizí lidi.“ Nebo: „Strejdovi Seanovi by ty skupiny taky
neškodily.“ Ale u nás se o takových věcech nemluví.
Navrch krabice přihodím pár mokasín, ze kterých jsem
pravděpodobně už dávno vyrostl, a natáhnu se k mámě, abych ji objal.
Ostře mě poklepe po zádech a pak se zase odtáhne.
„Hlavu vzhůru, mami. Nan se určitě dostane na  Kolumbijskou.
Jen jedno dítě ze dvou stojí za starou belu.“
„Jak to mluvíš, Time?!?“
„Promiň. Moje chyba. Myslel jsem za hovno.“
„To,“ zamračí se máma, „je ještě horší.“
Tak jo. Dyť je to jedno.
Dveře mého pokoje se znovu rozletí. A opět bez klepání.
„Nějaká holka, která má hlas jak při angíně, tě chce k telefonu, Time,“
řekne Nan a po očku sleduje, jak jsem si zabalil. „Páni, budeš to mít
pěkně zmačkaný.“
„To je mi fuk,“ oponuju, ale to už mi Nan sype věci z krabice na postel.
„Kde máš kufr?“ ptá se, zatímco třídí šatstvo na hromádky.
„Myslím ten modrej s monogramem.“
„Netuším.“





15
„Kouknu do sklepa,“ řekne máma, celá šťastná, že má důvod
zmizet. „To děvče, Timothy? Mám ti přinést telefon?“
Nějak nevím, jaká holka by mi tak mohla volat. Kromě Alice
Garrettový, která je ale ta poslední, která by vytočila moje číslo.
„Řekni jí, že nejsem doma.“
A už nikdy nebudu.
Nan rychle skládá košile podle barev a stylů. Popadnu ji za ruce.
„Zapomeň na to, to není důležitý.“
Zvedne oči. A sakra. Brečí.
My Masonové pro slzy nechodíme daleko. Jedno z irských prokletí.
Obejmu ji kolem ramen a párkrát ji trochu neotesaně popleskám
po zádech. Rozkašle se, zalapá po dechu a nakonec se roztřeseně rozesměje.
„Můžeš mě přijít navštívit, Nano. Kdykoli. Až budeš potřebovat
vypadnout.“
„Jenže to není ono,“ vysmrká se mi ségra do lemu košile.
A  má pravdu. Už nikdy se spolu celou noc nebudeme dívat na  fi
lmy se Stevem McQueenem, kterýho mám rád, protože je hustej, a Nan
zase, protože je fešák. Už nikdy se mi v pokoji nebudou objevovat
čokoládové tyčinky a  želé jako jediná účinná protilátka proti závislosti
na drogách.
„Naštěstí pro tebe. Už nikdy mi nebudeš muset krejt záda, až
někde propařím noc, a vymejšlet si výmluvy, proč jsem někam nepřišel.
A taky z tebe už nikdo nebude tahat prachy.“
Teď si mou košilí pro změnu utírá oči. Sundám si ji a  podám ji
Nan. „Abys na mě měla památku.“
I tu Nan doopravdy poskládá a potom celá zkroušená civí na
úhledný čtverec na  posteli. „Někdy mám pocit, že mi chybí všichni, který
jsem kdy potkala. Dokonce i Daniel. A Samantha.“





16
„Daniel byl nafrněnej panák a  mizernej partner. A  tvoje nejlepší
kámoška Samantha bydlí deset bloků odsud. To je deset minut cesty.
Stačí jí napsat esemesku.“
Nan si nespokojeně odfrkne a schoulí se do klubíčka. Zrzavé vlasy
jí visí přes fl ekatý obličej. Oba dva jsme zrzci, ale Nan vyfásla všechny
pihy. Má je úplně všude, zatímco já jen trochu na  nose. Zatváří se
pateticky roztřeseně, jak to umí jen ona. Ten obličej fakt nenávidím,
protože vždycky všechny úplně odzbrojí.
„Bude to v pohodě, Nan,“ poklepu si na spánek, „seš stejně chytrá
jako já, a  navíc to máš v  hlavě v  pořádku. Nebo si to o  tobě aspoň
většina lidí myslí.“
Nan sebou cukne. Naše pohledy se setkají. Bublina dlouho
nevyřčené pravdy konečně praskla a  její obsah se rozlil mezi nás jako
otrávená krev. Nan sklopí oči a  zase se věnuje košilím, jako by celý
svět stál na rukávech v dokonalém zákrytu.
„Ani ne,“ hlesne. I ona to radši nechává plavat.
Šmátrám po  dece na  posteli, až najdu cigarety. Jednu si zapálím
a zhluboka potáhnu. Vím, že mi to ničí zdraví a tak vůbec, ale jak někdo
může proboha přežít jeden jediný den bez kouření? Típnu doutnajícího
špačka o popelník a zase Nan poklepu po zádech. Tentokrát něžněji.
„Pššš. Jen klid. Znáš tátu. Chce to mít jako na drátku. Práci.
Maturitu. Univerzitu. Raz, dva, tři. Prostě to musí dobře vypadat. To
zvládnu.“
Nevím, jestli tím uklidňuju ségru nebo sebe, ale ta žhavá koule,
která se mi už nějakou dobu vrtí v žaludku, pomalu mizí. Prostě to
na něj zahraju. To mi jde.
Do pokoje nakoukne máma. „Je tu ten Garrettovic kluk. Hoď si
na  sebe aspoň tričko, Time,“ zasyčí pobouřeně a  ze šuplíku





17
ne tričko z  tábora. Myslel jsem, že už jsem ho dávno vyhodil. Nan
vyskočí, otře si oči a  osuší ruce o  šortky. Má asi milion
neurotických zvyků. Kouše si nehty, hraje si s vlasama, cvaká propiskou... Já
jsem životem vždycky proplul s falešnou občankou, pokerovou tváří
a úsměvem, zatímco ségra dělá provinilé obličeje snad i při modlení.
Někdo dupe po schodech a hned potom se ozve staccato zaklepání.
Aspoň někdo to umí! Dovnitř vpluje Jase a z čela si odhrne navlhlou
ofi nu.
„A sakra, kámo. Ještě jsme ani nezačali nakládat a z tebe už teče?“
„Dal jsem si sprinta,“ opírá se vyřízeně o kolena Jase. „Čau Nan,“
zvedne hlavu.
Zády otočená Nan jen rychle kývne. Když se obrátí, aby hodila
pár šikovně poskládaných ponožek do krabice, zvedne oči, a potom
je zase rychle sklopí. Na toho stejně všechny holky koukaj dvakrát.
„Sprinta? Od vás je to sem tak deset kiláků! Zcvokl ses?“
„Jen šest. A jinak jsem normální,“ protáhne si Jase nohy. „Celý léto
jsem proseděl v obchodě a moje kondička je ta tam. Ani po třech
týdnech soustředění nejsem tak rychlej, jak bych potřeboval.“
„Na  chcípáka ale fakt nevypadáš,“ pohodí Nan hlavou. Vlasy jí
spadnou zpět do obličeje. „Ne abys odjel bez rozloučení, Time,“
vyklouzne ze dveří.
„Hotovo?“ rozhlídne se Jase po pokoji, jako by ségřin hormonální
výlev ani nevnímal.
„Eh... jo, asi jo,“ zadívám se kolem jako bez života. Nenapadne mě
nic lepšího než si vzít popelník z mušle. „Aspoň oblečení mám
všecko. Balení mi nikdy moc nešlo.“
„Kartáček?“ navrhuje Jase. „Holicí strojek? Knížky? Sportovní
potřeby?“





18
„Myslíš pálku na  lakros z  Ellery? Tu už asi nebudu potřebovat,“
típnu další cígo.
„Kolo? Skejt? Plavky a  brejle?“ usměje se Jase stejně zářivě jako
plamínek zapalovače.
Máma vrazí do  pokoje tak bouřlivě, že dveře prásknou o  zeď.
V  ruce vleče deštník, obrovskou žlutou pláštěnku a  žehličku. „Ty si
taky přibal. Mám ti dát i nějaký deky? A kde je vlastně ten milý
mládenec, se kterým jsi měl bydlet?“
„To neklaplo,“ odpovím suše. „Mládencem“ myslela máma mého
kámoše z  anonymních alkoholiků Connella, který už zase jede
v chlastu i na perníku. Nedávno mi koktal do telefonu pár pitomých
výmluv. Toho si můžu odškrtnout. Nejlepší možností je byt v garáži.
„Je v té díře aspoň topení?“
„Proboha, mami! Vždyť jsi to tam ještě ani neviděla!“
„Dost spolehlivý,“ řekne Jase bez mrknutí oka. „Bydlel tam můj
brácha a ten si potrpí na pohodlí.“
„Tak jo, tak jen pěkně... pokračujte,“ vykoktá máma, pročísne si
rukou šedivé odrosty pod rudou barvou a dodá: „Nezapomeň
na dopisní papír od tety Nancy, kdybys musel psát děkovné dopisy.“
„To by mě ani nenapadlo,“ zamručím. „Jako si ho nevzít,“ opravím
se zdvořile.
Jase s úsměvem kývne a popadne krabici.
„A co polštáře?“ řekne máma. „Takový silák jako ty by je ještě zvládl
unést pod paží, ne?“ otočí se na Jase.
Ježiši.
Jase poslušně zvedne lokty a nechá si pod ně šoupnout dva
naducané polštáře.
„Hodím to do auta. Nemusíš spěchat, Time.“





19
Naposled si prohlédnu svůj pokoj. Na korkový nástěnce nad
stolem visí kus papíru s rudým nápisem HORKÝ KANDIDÁT v záhlaví.
Jedna z mála věcí, na který si z minulýho podzimu pamatuju, je pofl
akování se se stejně nanicovatými kámoši z Ellery okolo loděnice, kam
naše elitní zařízení schovávalo kajaky (a studenty s jointama).
Vymysleli jsme si dobrý antiprogram ke  všem těm uhozeným hláškám ze
školních ročenek. Horký kandidát na mladého milionáře. Horká
kandidátka na  hvězdu vlastní reality show. Horký kandidát na  smlouvu
do národní ligy. Ani nevím, proč jsem si ten cár papíru nechal.
Sundám ho ze zdi, pečlivě složím a  schovám do  zadní kapsy od
džínů.
Nan se objeví společně s Jasem, který na mě čeká na chodbě, a otevře
dveře od domu.
„Time,“ zašeptá ségra, když se mi studenou rukou zadrápne
za loket. „Slib mi, že úplně nezmizíš.“ Jako bych se odchodem z domu měl
vypařit jako mlha nad řekou.
Ale možná fakt zmizím.
Než dorazíme ke  Garrettům, stihnu vykouřit tři cigarety. Sotva
dohoří jedna, už zapaluju druhou. Kdybych si je mohl strčit do  pusy
všechny naráz, udělal bych to
„Měl bys toho nechat,“ koukne Jase z okna, aby mě netrápil
vyčítavými grimasami. Chci odhodit posledního špačka, ale pak se
zarazím.
Jasně, hoď vajgl mezi Patsyino šlapací autíčko a  Georgeovo
miniaturní nebesky modrý kolo s  postranními kolečky. Kromě toho –
Georgeovi jsou čtyři a myslí si, že jsem přestal.





20
„Fakt to nejde,“ povzdychnu si. „Zkoušel jsem to. Kromě toho už
jsem pustil k vodě pití, drogy a sex. Musím mít nějakej zlozvyk, abych
nebyl moc dokonalej.“
Jase odfrkne: „Sex? Toho by ses snad vzdávat nemusel, ne?“
Otevře dveře spolujezdce a vyklouzne ven.
„Rozhodně bych ho neměl provozovat tak, jako doteď. Od všech
holek, co dýchají, bych měl dát ruce pryč.“
Jase se zatváří trochu znepokojeně. „Na tom jsi byl závislej taky?“
zeptá se, když špičkou conversky dloubne do komínku starých novin
na sedadle.
„Ne že bych tím byl nějak posedlej, ale když chce člověk
zapomenout, je to celkem fajn.“
Kývne, jako by to chápal, ale je mi jasný, že neví, o čem mluvím.
Tak vysvětluju: „Na  večírcích jsem se zřídil a  nabalil si vždycky
nějakou holku, kterou jsem neznal a která se mi ani nelíbila. Nikdy to
nebylo nic moc.“
„Asi ne,“ vytáhne Jase hlavu z  auta, „když to bylo jen s  někým,
koho neznáš a  nemáš rád. Možná by se ti to líbilo víc za  střízliva
a s někým, na kom ti záleží.“
„Jo,“ zapálím si poslední cigaretu. „S tím hned tak nepočítej.“






       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.