načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Klub zabijáků - Paul Finch

Klub zabijáků

Elektronická kniha: Klub zabijáků
Autor: Paul Finch

- Pro detektiva Marka „Hecka" Heckenburga to byl nejprve obyčejný pracovní den. Právě vyšetřoval tři vraždy na severovýchodě Anglie, když k němu doputovala zpráva, že z ostře ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  179
+
-
6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Domino
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 446
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu The killing club ... přeložila Zuzana Pernicová
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-749-8226-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Pro detektiva Marka „Hecka" Heckenburga to byl nejprve obyčejný pracovní den. Právě vyšetřoval tři vraždy na severovýchodě Anglie, když k němu doputovala zpráva, že z ostře střežené věznice uprchl Magor Mike Silver, šéf rozprášeného Klubu sympaťáků. Trasu jeho útěku vyznačila zkrvavená těla zabitých policistů.
Ale to ještě není všechno, co se má Heck dozvědět. Ještě se bude vraždit dál. Z celé Anglie přicházejí zprávy o krutě mučených a morbidně zavražděných lidech. Zdá se, že Klub se pustil do toho, čemu se v hantýrce podsvětí říká čištění: čistí zemi od všech, kteří s jejich kriminálním podnikáním mohou mít jakoukoli spojitost.
Policie okamžitě vyhlásí masivní pátrací akci a Heckenburg ani na okamžik nepochybuje, že se na ní bude podílet. Mýlí se. Bez jakéhokoli vysvětlení je postaven mimo službu. Heckovi se to nelíbí a zuby nehty se brání. Hodlá jít po gaunerech z Klubu, přestože oni se zároveň rozhodli jít po něm...

Zařazeno v kategoriích
Paul Finch - další tituly autora:
Stalkeři Stalkeři
 (e-book)
Stalkeři Stalkeři
Znesvětitel Znesvětitel
 (e-book)
Znesvětitel Znesvětitel
Mrtvý muž přichází Mrtvý muž přichází
Kořist Kořist
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

2017


Copyright © 2014 by Paul Finch

Translation © 2017 by Zuzana Pernicová

Veškerá práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být

reprodukována ani elektronicky přenášena či šířena bez předchozího

písemného souhlasu majitele autorských práv.

Z anglického originálu THE KILLING CLUB,

vydaného nakladatelstvím Avon, Londýn 2014,

přeložila Zuzana Pernicová

Odpovědná redaktorka: Karin Lednická

Jazyková redakce: Hana Pernicová

Korektura: Milena Nečadová a Iveta Muchová

Sazba písmem Minion Pro: Rajka Marišinská a Dušan Žárský

Obálka: Rajka Marišinská

Vydání první

Vydalo nakladatelství DOMINO, Na Hradbách 3, Ostrava 1,

v listopadu 2017

ISBN 978-80-7498-227-9


Pro moje děti Eleanor a Harryho,

se kterými jsme si, když byly malé,

vyprávěli spoustu strašidelných příběhů

a jejichž nadšení s věkem nijak neochablo



7

1. kapitola

Racčí skála byla poslední výspa země.

Nacházela se na nehostinném mysu jižně od široké zá­ toky Wash, daleko od jakékoli civilizace, a  musela odolávat neustálému náporu běsnících živlů. Žádné jiné místo na vý­ chodním pobřeží Anglie nebylo opuštěnější a pochmurnější, žádné nenahánělo větší strach tak naprostou odloučeností. Ale vlastně to bylo jen dobře, protože v  téhle věznici (ofi­ ciálně se nejmenovala Racčí skála, ale věznice Brancaster) si odpykávali trest ti nejhorší z  nejhorších. To není nijak pře­ hnané vyjádření, dokonce ani na poměry věznic s  nejvyšší ostrahou. Všichni zdejší vězňové si odpykávali nejmíň dese­ tiletý trest a byli mezi nimi nejzvrácenější vrahové, nejsuro­ vější lupiči a nejbrutálnější násilníci v celé Británii, nemluvě o gangsterech, teroristech a pouličních lumpech, pro které je výraz „vyšinutý“ slabé slovo.

Když superintendantka Gemma Piperová zajížděla v ono šedivé ráno na parkoviště pro návštěvníky, nestály tam žád­ né vozy. To ji ale nepřekvapovalo – návštěvy zdejších vězňů podléhaly přísným omezením.

Paul Finch

Vystoupila ze svého světlemodrého mercedesu třídy E a zadívala se na betonové budovy opodál. Byl teprve začátek září, ale tohle místo bylo vydáno napospas prudkému vichru od Severního moře; pěnil hřebeny vln, nadnášel hejna pokři­ kujících racků a cuchal Gemmě světlé vlasy. Zapnula si kabát až ke krku a stiskla pevněji v podpaží štos dokumentů.

Z příjezdovky se ozvalo vrčení blížícího se vozu a vzápětí kousek od ní zastavila bílá Toyota GT.

Nevšímala si jí a  dál si prohlížela komplex věznice. Kvůli přísným bezpečnostním opatřením budovy téměř postrádaly okna. Šedivé zdi jednotlivých bloků s celami byly strohé a jed­ notvárné, spojovací chodby se táhly pod zemí. Celý ten nehos­ tinný areál obkružovala vysokánská zeď korunovaná ostna­ tým drátem, skrz kterou vedla jediná ocelová brána. Zvnějšku zeď ještě obíhaly soustředné kruhy elektrických plotů.

Z  toyoty vystoupil řidič, vysoký muž s  atletickou posta­ vou, v obleku od Armaniho šitém na míru. Nakrátko ostří­ hané šedivé vlasy prozrazovaly, že už není nejmladší – bylo mu skoro padesát –, ale úzká, dobronzova opálená tvář, která se skoro pořád mračila, působila přitažlivě a nebezpečně zá­ roveň. Byl to náčelník Frank Tasker ze Scotland Yardu a také si nesl štos dokumentů v plastových deskách.

„Nechci vás poučovat, jak máte dělat svou práci, Gem­ mo,“ řekl a natáhl si na sebe nepromokavý plášť. „Ale už je potřeba nějak s tím pokročit.“

Gemma přikývla. „To je mi jasné. Dojde na to.“

„Rád bych si tím byl stejně jistý jako vy. Už jsme ho vyslý­ chali šestkrát. Zlomíme ho někdy, nebo ne?“

„Lidi jako Peter Rochester se zlomit nenechají,“ odvětila. „Musíte je udolat, pomalu, ale jistě.“

KLUB ZABIJÁKŮ

„Nemáme času nazbyt...“

„To si uvědomuju. Dosáhneme svého, slibuju.“

Tasker si odfrkl. „Nechápu, kde se v něm bere ta loajali­ ta. Oni na něj kašlou... tak proč by se na ně neměl vykašlat taky?“

„Nejspíš to má z armády,“ odpověděla Gemma. „Dotáhl to na hodnost výkonného rotmistra. To se v  cizinecké legii někomu, kdo není Francouz, hned tak nepovede – pokud se opravdu nevyznamená. A prý vyžadoval od svých mužů na­ prostou loajalitu. I  v  dobách, kdy byl nájemný žoldák. Aby něco takového fungovalo, musel jít ostatním příkladem.“

„Chcete říct, že Rochesterovi lidé důsledně drží partu?“

„Ano. To je jeden z  několika podstatných rozdílů mezi nimi a běžným organizovaným zločinem.“

Tasker pokrčil rameny. „Nebudu o tom s vámi polemizo­ vat. Vy máte tenhle případ nastudovaný mnohem líp. Ale po­ řád mě zajímá to hlavní: jak dlouho to ještě potrvá?“

„Podle mě už jen pár návštěv. Blížíme se k cíli.“

„A máte na paměti, co jsem vám řekl o seržantu Hecken­ burgovi?“

Pousmála se. „Ano, pane.“

„Nechceme, aby se k  tomuhle třeba jen přiblížil, Gem­ mo.“

„Nepřiblíží.“

„I za normálních okolností je jako utržený ze řetězu, ale tohle může fakt podělat.“

„Žádné strachy.“

„Překvapuje mě, že se ani nevyptává.“

„No... vyptává.“

To Taskera očividně znepokojilo. „A?“

Paul Finch

„Jsem jeho nadřízená. Když ho odkážu do patřičných mezí, poslechne mě.“

„Ví, kolikrát už jste Rochestera vyslýchala?“

„Má poslední dobou plné ruce práce. O to jsem se posta­ rala.“

Tasker se zamyšleně rozhlédl kolem. Nad mořem se sbí­ raly hory bouřkových mračen a táhly s sebou zamžené šero. Na okrajích parkoviště vířil bezbarvý písek. Drátěné ploty ve větru slabě drnčely. A uprostřed toho všeho se ponuře a tiše tyčila věznice, věčná skála bičovaná vichry, za kterou už není nic než zpěněné vlny.

„Pekelné místo,“ otřásl se. „Je tam čisto... to prostředí je skoro až sterilní. Ale když se člověk ocitne uvnitř, je mu jas­ né, že tohle je prostě konec. Hlavně na oddělení se zvláštním dozorem. To je jako krabice uvnitř krabice.“

Neklidně se ohlédl přes rameno.

„Děje se něco?“ zeptala se Gemma.

„Klidně si myslete, že jsem paranoidní, ale čekám, že se tu každou chvíli objeví Heckenburg.“

„Říkám vám, že má práce až nad hlavu.“

„S čím?“

„S  jedním z  nejošklivějších případů, na jaké jsem v  po­ slední době narazila. Vězí v tom až po uši. Nebojte se – máme Magora Mika Silvera a cokoli, co zbylo z Klubu sympaťáků, sami pro sebe.“

2. kapitola

Greg Matthews svým způsobem přesně odpovídal tomu, jak byste si člověka s takovým jménem představovali. Detek­ tiv seržant Mark Heckenburg – pro kolegy „Heck“ – to ne­ uměl přesně popsat, ale připadalo mu, že to jméno v sobě má zvláštní náboj a energii. Greg Matthews. Vyvolává dojem ně­ koho, kdo nemarní čas zbytečnostmi. A taky evokuje střed­ ní Anglii, dobré vzdělání a  finanční zabezpečení. A  přesně tak na Hecka působil člověk, kterého sledoval na videopře­ nosu z výslechové místnosti na policejní stanici v Sunderlan­ du.

Matthewsovi bylo něco málo přes třicet, byl podsadi­ tý, s nevýraznými rysy a nepoddajnými vlasy v barvě mědi. Když ho zatkli, měl na sobě značkové oblečení do „džungle velkoměsta“: zelenou vatovanou armádní vestu, šedou mi­ kinu s  kapucí, vyšisované džíny a  na nohou martensky. To všechno už mu pochopitelně zabavili a musel se převléknout do erárního mundúru, jen si směl ponechat kulaté brýle lennonky, protože bez nich byl slepý jako krtek.

Paul Finch

Nijak to ale neumenšilo jeho bojový zápal.

I  po tříhodinovém výslechu pořád sršel spravedlivým hněvem a metal kolem sebe nadávky, stejně jako když ho za­ týkali. „Můj problém to není, že má někdo těch stupidních nácků po krk!“ pronesl s  pečlivě artikulovanou výslovností ne typickou pro tyhle končiny. „Ale ani mě nepřekvapuje, že náckovská verbež jako vy se může přetrhnout, aby ho chyti­ la.“

„Zopakuji vám otázku, pane Matthewsi,“ opáčila inspek­ torka Jane Higginsonová. Působila uhlazeně a  zachovávala ledový klid. Tmavé vlasy měla ostříhané nakrátko a  pečlivě upravené a oproti Matthewsovi mluvila s mnohem silnějším místním přízvukem, který prozrazoval její dělnické kořeny. „Proč nám nedokážete povědět, co jste dělal patnáctého srp­ na večer?“

„Protože už je to pět tejdnů, sakra! A  na rozdíl od vás a těch vašich panáků na klíček si nemusím zapisovat každej prd do notýsku. Mimochodem, vy to určitě taky neděláte. Můžeme se kouknout do vašich záznamů a vsadím se, že tam nenajdeme ani popel o  obtěžování etnickejch a  sexuálních menšin, zastrašování demonstrantů, nelegálním prohledává­ ní soukromýho majetku, brutálním zacházení s obyčejnejma lidma a dalším zneužívání pravomocí, kterýho se dopouštíte dnes a denně...“

Matthews byl výřečný, to Heck musel uznat. A  nebylo divu – byl vůdcem samozvané „akční skupiny“ volně napo­ jené na různé militantní studentské spolky. On i jeho druho­ vé byli političtí buřiči, sami se označovali za anarchisty... ale že by byli i vrazi?

„Tak co nám můžete o patnáctém srpnu říct?“ nenechala

KLUB ZABIJÁKŮ

se odbýt Higginsonová. „S dovolením vám osvěžím paměť – byla to sobota. To by vám mělo trochu pomoct.“

„O sobotách dělám všechno možný.“

„A nevedete si žádný kalendář nebo diář? Tak pilný člo­ věk jako vy?“

Případná otázka, pomyslel si Heck. Byl u  toho, když Matthewse ráno zatkli – přišli si pro něj do jeho takzvaného ústředí, což byla v podstatě kůlna plná letáků a pamfletů, se stěnami ověšenými plakáty a akčními plány. Zabavili mu dva supermoderní počítače. Matthews nejen žvanil, ale i jednal.

„Jestli odmítáte spolupracovat, může to mít jeden jediný důvod, pane Matthewsi, a  to ten, že něco skrýváte,“ pozna­ menal detektiv konstábl, který dělal Higginsonové pobočníka.

„Anebo jste úplně zaslepený a  vaše pověst vám připadá důležitější než vaše svoboda,“ dodala Higginsonová.

Matthews vycenil zuby. „Strč si ty nabubřelý kecy za klo­ bouk, krávo.“

„Hlídejte si výrazivo a tón, pane Matthewsi,“ varoval ho konstábl.

„Jinak co? Zmlátíte mě?“ rozchechtal se Matthews. „Pře­ kvapuje mě, že už jste to dávno neudělali. Jen do toho, po­ služte si. Nic vám nebrání. Já to kliďánko vydržím.“

Heck se čím dál víc obával, že z tohoto zatčení nic nebu­ de. Matthews si vůbec neuvědomuje, že záznamy z výslechů se pečlivě evidují a nemůžou prostě jen tak zmizet. Když se k tomu přičte, že odmítl právníka a že zvláštní bezpečnostní útvar na něj ani na jeho skupinu nic nenašel, všechno na­ svědčuje tomu, že je jen pozér, a ne skutečný hráč.

„Vy se u mlácení lidí nezastavíte, co?“ řekl konstábl. „Kdy jste se rozhodli, že Nathana Crabtreeho zavraždíte?“

Paul Finch

„To je kravina.“

„Předtím, nebo až potom, co jste mu na internetu podva­ cáté vyhrožovali zabitím?“

Matthews nasadil pobavený výraz. „Jestli nemáte nic než tohle, tak vás lituju.“

Na internetu Matthews pravidelně navštěvoval nevybí­ ravé sociální sítě věnované extrémním ideologiím, většinou provozované ze zahraničí. Jejich typickou náplní byly za­ hořklé, nenávistné slovní výměny jedinců vystupujících pod směšnými přezdívkami. V normálních časech by bylo s po­ divem, že nevzdělaní primitivové jako Nathan Crabtree a ti druzí dva zavraždění, John Selleck a  Simon Dean – rádoby politicky angažovaní chuligáni s  pilinami v  hlavě –, navště­ vují jakékoli politické debatní fórum, ale internet podle vše­ ho čím dál víc slouží jako hlásná trouba pro aktivistické cvo­ ky.

Heck se odvrátil od monitoru a  přešel přes vyšetřovnu, kde pracovali na operaci Buldok, k nástěnkám s fotografiemi míst činu. Ta místa byla celkem tři, každé v jiné části Hendo­ nu, oblasti kolem sunderlandských starých doků.

První zavražděný, Selleck, zemřel ve zchátralé garáži, druhý, Dean, na břehu kanálu a třetí, Crabtree, pod železnič­ ním viaduktem. Z lesklých zvětšenin by mělo být snadno po­ znat, že všechny oběti jsou běloši mezi pětadvaceti a třiceti, ale nebylo. Následkem mnohočetných úderů do hlavy měli obličeje a  hrudníky zbrocené krví a  další krev je postříkala z rozšklebených šarlatových řezů na krku, takže úplně sma­ zala rysy tváří. Dokonce skryla i poznávací znamení jako jiz­ vy, tetování a  piercingy; odhalili je teprve patologové, když mrtvé odvezli a umyli.

KLUB ZABIJÁKŮ

K  vraždám došlo v  srpnu, v  rozmezí tří týdnů, a  u  po­ licistů vzbudily spíš překvapení než nevoli, protože Crab­ tree a jeho kumpáni byli dobře známí lotři. Hlásili se k volně organizované skupině, která si říkala Národní socialistická elita, a byli to v podstatě skinheadi, jen bez vyholených hlav, a nádavkem fotbaloví chuligáni a drobní drogoví dealeři. Po­ sledních pár let zastrašovali místní obyvatele, popíjeli, rvali se a  tyranizovali místní mládež a  pokoušeli se ji indoktri­ novat svou svébytnou verzí extrémního britského „patrioti­ smu“. Horovali proti muslimům, homosexuálům, levičákům a – aby si urvali pár bodů u obyčejných lidí – taky proti pe­ dofilům. Podle všeho brutálně ztloukli jednoho místního dů­ chodce jen proto, že se šuškalo, že je v  databázi sexuálních delikventů. Později se ukázalo, že ty zvěsti byly neopodstat­ něné, ale pachatele útoku se každopádně nepovedlo usvěd­ čit.

„Byl pedofil, ne že ne... a  kluci to věděli,“ prohlásil prý Crabtree, když vyšlo najevo, že oběť nic nespáchala. „Bylo potřeba zatnout mu tipec.“

Jenže teď někdo zatnul tipec dotyčným „klukům“.

A to přímo spektakulárně.

První oběť zavlekli do garáže, ztloukli do bezvědomí a pak jí ostrou, masivní čepelí podřízli krk. Tou dobou ještě nebylo zřejmé, o co jde – klidně se mohlo jednat o zpacka­ né loupežné přepadení nebo vyřizování osobních účtů. Jenže v  následujících dvou týdnech zemřeli rukou vraha ti druzí dva a  bylo nad slunce jasnější, že se jedná o  něco většího. Druhou oběť pachatelé mlátili tupým předmětem a  pak ji přivázali na plot kolem kanálu a podřízli jí krk stejnou čepelí jako té první. A u Nathana Crabtreeho zašli ještě dál. Než ho

Paul Finch

pod železničním viaduktem podřízli, ve vzpřímené poloze ho přivázali ostnatým drátem k cihlovému sloupu.

To třetí místo činu si Heck prohlížel nejdéle.

Ostnatý drát byl sadistický detail. Nejenže měl obě­ ti způsobit co největší utrpení, ale také naznačoval, že vrah si své počínání vychutnával. Ať už to provedl kdokoli – Heck nebyl tak úplně přesvědčen, že jde o dílo více pachate­ lů, ale neměl ve vyšetřování hlavní slovo –, projevil vůči obě­ tem zanícenou nenávist, zejména vůči Crabtreemu. To by se podobalo Gregu Matthewsovi – na internetu se s těmi slabo­ myslnými pravičáky porafal tolikrát, že by se toho Heck ne­ dopočítal –, jenže nic z jeho minulosti nenasvědčovalo, že by byl schopen takového násilí.

A navíc tu byl ten zatracený ostnatý drát.

Heck si nemohl pomoct, připadalo mu, že by to v  něm mělo probudit nějakou dávnou, hluboko zasutou vzpomín­ ku. Jenže zatím mu unikala.

„Vy si nemyslíte, že jsme dopadli toho pravého, viďte?“ ozvalo se za ním.

Heck se otočil. Uviděl detektiva seržanta Barryho Granta s  jeho typickým zatrpklým úsměvem. Když oddělení sério­ vých zločinů Hecka někam vyslalo jako konzultanta – nebo spíš jako vyšetřovatele­specialistu –, často narážel na určitý odpor, ale v případě seržanta Granta tomu tak nebylo. Ten se k němu zatím choval nadmíru přátelsky.

Grant byl nevysoký chlapík v  letech, který byl vždycky jako ze škatulky: kravata mu ladila k saku, košile nosil zapnu­ té až ke krku a kalhoty pečlivě vyžehlené. Úhledně učesané bílošedé vlasy a brýle v rohovinových obroučkách mu přidá­ valy roky, takže na policistu v aktivní službě vypadal kapku

KLUB ZABIJÁKŮ

staře – ale už mu koneckonců bylo dost přes padesát, takže takový dojem nebyl úplně nemístný. Heck ovšem zjistil, že jeho předností je mozek, ne svaly.

Pokrčil rameny. „Netvrdím, že jsme Matthewse sebrali neopodstatněně. Ale ty tupce podřezal někdo, koho poháně­ lo hodně silné přesvědčení. Bral to jako misi... a pečlivě si ji naplánoval a do puntíku ji splnil.“

Společně si prohlíželi děsivé fotky. Heck si vedle Granta připadal vyšší než jen něco málo přes metr osmdesát. Měl štíhlou, ale svalnatou postavu, drsné, životem poznamenané rysy a neposlušné černé vlasy, které vypadaly neupraveně, ať si je česal sebevíc. Jeho oblek stejně jako jindy působil zmač­ kaně a uváleně, i když si ráno vzal čistý.

„Prý si myslíte, že je to dílo jednoho člověka,“ pokračoval Grant. „Ne celé skupiny, jako je ta Matthewsova.“

Heck našpulil rty. Na schůzce po Matthewsově zatčení to několikrát nadhodil, ale měl dojem, že ho nikdo neposlou­ chá.

„Vím, že to tak na první pohled nevypadá,“ řekl. „Ale uvažuju takhle: Crabtree a  jeho kumpáni žili pro pouliční násilí a  většinou útočili jako parta. Nejmíň pět, šest jich je pořád na svobodě. Navíc jsou napojeni na fotbalové chuli­ gány, takže v případě potřeby můžou povolat do boje celou armádu. A znají to tady jako své boty. Znají každou uličku, každý podchod. Považují celý východní cíp Sunderlandu za svoje hřiště.“

„Tím spíš se zdá nepravděpodobné, že by je zvládl vyřídit jeden člověk,“ namítl Grant.

„Nezdá, pokud taky dobře znal terén,“ řekl Heck. „Ve všech třech případech šikovně vlákal oběti do pasti. Podle

Paul Finch

svědků Crabtree před vraždou někoho skoro kilometr honil – jinými slovy, pachatel si ho dovedl, kam potřeboval. Nikdo pochopitelně nedovede toho pronásledovaného popsat. Ne­ stihli si ho prohlédnout.“

„Jako obvykle, co?“

„A to ten dotyčný Crabtreeho pořádně prohnal – protáhl ho několika sídlišti.“

Na jiné nástěnce visela velká podrobná mapa Hendonu. Podle výpovědí svědků, kteří honičku letmo zahlédli, do ní někdo červeným fixem zaznamenal pravděpodobnou klika­ tou trasu, kterou Crabtree urazil –, a také trasy, kterými bě­ želi druzí dva zavraždění, protože všichni tři se z neznámých důvodů uprostřed své běžné denní rutiny najednou za ně­ kým rozběhli a honička je pokaždé dovedla přímo na místo, kde byli zavražděni. Každý z těch tří byl v danou chvíli sám, což nasvědčovalo tomu, že vrah vyhlédnutou kořist předem sledoval.

„Máme co do činění s pečlivým plánováním a důkladnou znalostí těch končin,“ poznamenal Heck. „Greg Matthews a jeho kumpáni nejsou žádní guerilloví bojovníci. Je to stu­ dentská pakáž. A navíc se nikdo z nich v Sunderlandu nena­ rodil.“

„Já mám taky o  Matthewsovi pochybnosti,“ řekl Grant. „Ale klidně to mohla udělat nějaká jiná parta. Nechápu, proč by to mělo být dílo jednoho člověka.“

„Říkejte tomu intuice, ale podle mě to provedl nějaký... Rambo.“

„Rambo?“

„Zaprvé už jsme prověřili všechny hlavní gangy ve vý­ chodní části města a k žádnému to nesedí. Zadruhé jsme ne­

KLUB ZABIJÁKŮ

zjistili vůbec nic od vašich práskačů, což víceméně vylučuje zbytek zdejšího podsvětí. Takže se obloukem vracíme zpát­ ky na politické kolbiště – k Matthewsovi a jemu podobným. Jenže... můžou o  sobě nakrásně prohlašovat, že vedou vál­ ku, můžou se oblíkat jako vojáci, ale to ani náhodou nejsou. Kdepak.“ Heck si zamnul bradu. „Hledáme někoho, kdo se pohybuje mimo záběr radaru. Někoho, kdo tady zná každý kout, ale přitom sem nezapadá, je vlk samotář...“

„Nezapomínáte, že jsme na severovýchodě?“ uchechtl se Grant. „Násilník, co sem nezapadá? To se pěkně zapotíme, než je prověříme všechny.“

Heck o případu přemýšlel i v policejní kantýně.

Byl čas oběda, takže uvnitř bylo našlapáno, na jídlo si zašli uniformovaní policisté i detektivové v civilu, dopravní stráž­ níci i civilní administrativní pracovníci. Heck byl tady na se­ verovýchodě teprve pátý týden a  kromě Granta se s  nikým nespřátelil, a tak seděl o samotě v rohu, popíjel čaj a doufal, že detektivové nakonec zadrženého propustí. Bohužel nemě­ li žádné další podezřelé a Heck se zatím při vyšetřování ni­ jak nevyznamenal, takže nemohl čekat, že místní detektivové budou jeho názorům přikládat váhu. Sice zdvořile uznávali, že je z oddělení sériových zločinů, ale nedělalo to na ně bůh­ víjaký dojem – a Heck to svým způsobem chápal. Oddělení sériových zločinů sice mělo dobrou pověst, ale sídlilo v Lon­ dýně, a ten spousta zdejších policajtů považovala za jiný svět. Mělo pravomoc posílat všem policejním sborům v  Anglii a Walesu „konzultanty“, lidi jako Heck, kteří měli zkušenost s  vyšetřováním rozmanitých sériových zločinů v  různých prostředích, jenže mnoho policistů to považovalo spíš za ne­ místné vměšování než za pomoc.

Paul Finch

„Bacha na mý hrance žvance,“ zaburácel za Heckem čísi hlas.

Těsně vedle něj někdo odtáhl od stolu židli, až zavrzala po linoleu.

„Jé, pardón,“ omluvil se ten uniformovaný policista, pro­ tože zároveň brnkl Heckovi o loket a tomu vyšplíchl z hrnku čaj. Ale kdovíjak omluvně se netvářil.

Heck mu přikývnutím dal najevo, že se nic neděje.

Policista si přisedl ke dvěma kolegům, kteří měli stejně jako on tácy navršené jídlem. Těm dvěma bylo odhadem mezi pětadvaceti a třiceti, kdežto tenhle byl starší, pupkatěj­ ší a  působil tak trochu hrubiánsky: zploštělé čelo, rozpláclý nos, široká ústa se zažloutlými křivými zuby. Když si sundal reflexní bundu a přehodil si ji přes opěradlo, odhalil soudko­ vitou postavu a rozbředlé chlupaté paže vyčuhující z ochran­ né vesty; když si sundal čepici, ukázalo se, že plešatí a řídké mastné vlasy si češe na přehazovačku. Hecka už si dál nevší­ mal, vyměnil si pár vtípků s kolegy a všichni tři se pustili do jídla.

Uniformovaní policisté mívají obvykle přestávky na jíd­ lo v jinou dobu než zaměstnanci pracující od devíti do pěti, takže ta hlučná skupinka momentálně asi nepracovala na směny, ale přeřadili ji k  jinému úkolu – nejspíš vypomáha­ la s operací Buldok. Heck se zas pohroužil do myšlenek, ale v takhle těsné blízkosti těch žvanilů se nemohl pořádně sou­ středit, protože ho jejich hovor rušil. Mluvili se silným míst­ ním přízvukem. Heck sám taky pocházel ze severu. Začínal v  policejním sboru v  Manchesteru a  teprve později se pře­ sunul k  metropolitní policii v  Londýně. V  hlavním městě už sice žil patnáct let, ale stejně mu připadalo, že sever zná

KLUB ZABIJÁKŮ

v mnoha ohledech líp než jih, ačkoli „sever“ je široký pojem – a Sunderland je od Manchesteru pořádně daleko.

Polda, který do něj předtím drcnul, pořád něco mlel. Heck mu sotva rozuměl. „Jo, to teda jo. Divnějšího chlapa jsem snad v životě nepotkal.“

„Ernie Cooper, povídáš?“ zeptal se ho mladší kolega s rovnou blonďatou ofinou.

„Jo. Je kapku cvok.“

„Tys dělal práci s veřejností na Wear Street, že jo?“ zeptal se druhý kolega, Asiat.

„Jo.“

„Tam to byla pěkná nuda, co?“

„Jeden by nečekal, že tam narazí na někoho jako Ernie Cooper,“ řekl starší polda. „Mrňavej rodinnej baráček. Zven­ ku vypadal jako sešlej brloh. Ale takový jsou tam všecky, to dá rozum. Ernie otevřel dveře – kalhoty od obleku, kravata, svetr. Jako by se chystal do kostela nebo tak.“

„Je mi jasný, kam míříš,“ ozval se blonďák. „Jde o to, co má vevnitř, že jo?“

„Jo.“

„Já u něj byl loni. Ohlásil rozbitý okna. Malí haranti mu je rozmlátili šutrama.“

„Myslel jsem, že jde do práce,“ pokračoval starší policista. „A tak jsem se zeptal: ,Jdu nevhod?‘ Ale on na to: ,Ne, pojďte dál.‘ Tak jsem šel a jenom jsem čuměl.“

„Památník druhý světový, co?“ řekl blonďák.

Heck nastražil uši.

„Jo,“ přitakal starší polda. „V životě jsem tolik věcí z války neviděl. A má to všecko dokonale uspořádaný. Dokonale na­ aranžovaný. Jako by mu na tom fakt záleželo.“

Paul Finch

„Podle mě je tím přímo posedlej,“ řekl blonďák. „Jeho táta Bert byl u  commandos nebo tak něco. Dostal metál za statečnost.“

Byla to jen volná asociace, jenže Heck zrovna dumal nad tím, co řekl Grantovi, a rozebíral vlastní myšlenkové pocho­ dy, které ho k té poznámce vedly: můžou se oblíkat jako vojá­ ci, ale to ani náhodou nejsou.

„A na stěně v obýváku má obří kudlu,“ líčil zrovna starší polda. „Už jenom z tý má člověk nahnáno.“

Heck se na židli otočil. „Mohl byste to zopakovat?“

Těm třem chvíli trvalo, než si uvědomili, že mluví k nim. A pak na něj zůstali nechápavě zírat.

„Nezlobte se... jsem detektiv seržant Heckenburg. Taky dělám na operaci Buldok.“

„Jo?“ řekl ten starší polda, ale dál se tvářil nechápavě.

„Přidělili mě sem z londýnského oddělení sériových zlo­ činů.“

„Jo?“ Tentokrát se ozval blonďák. Zjevně to na něj vůbec neudělalo dojem.

„Zaujalo mě, co jste povídali o tom chlapovi... o nějakém Cooperovi.“

„Ernie Cooper.“

„Říkali jste, že jeho táta byl veterán?“

„Jo,“ přisvědčil blonďák. „Ale už je pět let po smrti.“

„A kolik je Cooperovi mladšímu?“

Pupkatý polda, který dával nepokrytě najevo, jak ho štve, že ho někdo vyrušil od jídla, pokrčil rameny. „K šedesátce... nebo i přes.“

„Znáte ho?“

„Moc ne.“

KLUB ZABIJÁKŮ

„Má škraloup?“

Starší polda se zamračil. „Něco málo. Ale už z dávný mi­ nulosti.“

„Násilí?“

„Nic vážnýho.“

„Ale tvrdíte, že má doma nějaký velký nůž?“

„Jo, ale nepředstavujte si bůhvíco. Je to památka z  vál­ ky, přivezl si ji jeho táta. Kukri. Teďka už to bude starožit­ nost.“

Heckovi uháněly myšlenky jako o  závod. Kukri – často taky nazývaná khukuri – je ostrá, těžká, precizně zakřive­ ná zbraň používaná jednotkami Gurkhů v  britské armádě. Proslula tím, že je schopná nejen uštědřit smrtelnou bodnou ránu, ale taky účinně sekat. Cože to povídal jeden z  dokto­ rů, kteří ohledávali ty tři nedávné oběti? Něco jako: „Řezné rány jsou velmi hluboké – čepel jediným tahem hladce proje­ la svaly jícnu. Vrah musel použít pečlivě nabroušenou a vel­ mi těžkou zbraň...“

„Byl Ernie Cooper taky u armády?“ zeptal se Heck.

Pupkatý polda pokrčil rameny. „Pokud vím, tak ne.“

„Pracoval ve fabrice,“ dodal Asiat. „A  už odešel do dů­ chodu.“

„Je v  dobré kondici?“ zamyslel se Heck nahlas. Policisté si vyměnili pohledy. Teď už se tvářili spíš zmateně než po­ drážděně; nevěděli, co si o tom důkladném výslechu myslet. „O co mi jde... myslíte, že umí běhat? Možná je to důležité, chlapi, vážně.“

Blonďák pokrčil rameny. „Viděl jsem ho při kondičním běhu. Mám dojem, že dokonce byl v běžeckým klubu... bě­ hával ultramaratony. Ale v poslední době už asi polevil.“

Paul Finch

„Ne, běhá furt, občas ho vídám,“ řekl Asiat. „Ale sám. S nikým jiným ho běhat nevídám. Upřímně řečeno, vlastně jsem ho nikdy s nikým neviděl.“

„A jeho táta byl voják?“

„Jo,“ přitakal blonďák. „Bert Cooper. Ten je tady v okolí známá osobnost. Válečnej hrdina.“

„A byl u commandos?“ ujišťoval se Heck. „Víte něco přes­ nějšího?“

„Nebyl přímo u commandos,“ podotkl Asiat. „Četl jsem v novinách jeho nekrolog. Byl u paragánů. Bojoval v poušti a v Normandii, u Pegasova mostu.“

„No jasně, Pegasův most,“ přikývl blonďák. „Tam si vy­ sloužil ty metály. Aspoň to tvrdil můj táta.“

Heck se na židli opřel. „Rád bych se s Erniem Cooperem seznámil, jestli vám to nevadí.“

Starší polda pokrčil rameny. „Proč by mělo?“ Zalovil v kapse. „Můžu vám hnedka dát jeho adresu.“

„Možná by bylo jednodušší, kdybyste nás navzájem před­ stavil,“ řekl Heck. „Třeba by to pomohlo prolomit ledy.“

Polda se podíval na svoje společníky, jako by nemohl vě­ řit tak drzému požadavku. „Můžu se předtím aspoň najíst, nebo ne?“

Heck se zvedl. „Já taky potřebuju trochu času, tak hodinu. Můžeme se sejít dole ve dvě?“

„No... tohle snad za hodinu zbaštit stačím.“ Polda mávl rukou k  tácu navršenému hranolky, vajíčky, sekanou a  klo­ báskami. Ve sžíravější náladě by Heck opáčil, že vzhledem k pupku, který se mu takhle vsedě nadouvá přes opasek jako pneumatika, by měl být rád, jestli se příští hodiny vůbec do­ žije, jenže tím by si nijak nepomohl.

KLUB ZABIJÁKŮ

Navíc už přemýšlel o jiných věcech.

Třeba o Leibstandarte.

„Cože?“ zeptal se Jerry Farthing – tak se ten pupkatý pol­ da jmenoval. „Leibstan... jakže?“

„Celým názvem 1. divize SS Leibstandarte,“ řekl Heck usazený na sedadle spolujezdce ve Farthingově hlídkovém voze.

Farthing jel zamyšleně dál. „Takže nacisti?“

„Úderná jednotka bojující v  první linii. Totální fanatici. Většinu jich naverbovali v Hitlerjugend, když byli ještě příliš mladí na to, aby prokoukli Führerovy kecy.“

Farthing se tvářil zmateně. Takhle zblízka se z  něj sla­ bě linul nakyslý pach – pot, nemytá podpaží. A  s  holením ráno očividně zápolil – hrubou poďobanou pleť měl posetou drobnými škrábanečky. „Je mi jasný, že tím někam míříte... Jenom doufám, že to k něčemu bude.“

„Na jednom místě se Leibstandarte obzvlášť předvedla.“ Heck nahlédl do poznámek, které si načmáral do zápisníku. „U Wormhoudtu. Je to ve farmářské oblasti ve Francii, kou­ sek od Dunkerku. S pomocí samopalů a granátů tam zmasa­ krovali kupu britských válečných zajatců. Umřelo tam osm­ desát lidí... poté, co se vzdali.“

„Sviňárna,“ řekl Farthing, ale bylo na něm vidět, že pořád nechápe, proč by ho to mělo zajímat.

„To se stalo v  roce 1940,“ pokračoval Heck. „Roku 1945 se situace obrátila. Ta esesácká divize se ocitla v zadním voji, když se Hitlerovy jednotky stahovaly do Německa. V dubnu jich britské letecké síly celkem dost zajaly u Lüneburgu. Sly­ šel jste někdy o Lüneburgu, Jerry?“

Paul Finch

„Kdybych řekl, že jo, tak bych lhal.“

„No, kdyby druhou světovou vyhráli Němci, získalo by to místo hodně neblahý punc. Jako dějiště odpudivého válečné­ ho zločinu.“

„Pomstili jsme se za Wormhoudt?“

„Popravili tam nejmíň čtyřicet příslušníků Leibstan­ darte.“

„S čím kdo zachází, tím taky schází.“

„Jo. Tak to ve válce chodí. Ale nás zajímá způsob po­ pravy.“

„Proč?“

Hecka tohle nenapadlo okamžitě, když zaslechl, že otec Ernieho Coopera bojoval v  druhé světové válce a  Cooper sám je jí posedlý. Ale když padlo, že byl „u  paragánů“, na­ koplo mu to paměť – a pořádně.

Samozřejmě tomu pomohl i ten ostnatý drát.

„Britští výsadkáři, kteří ty esesáky zajali, je donutili běžet uličkou hanby,“ řekl. „Víte, co si pod tím představit?“

„Jo. Chlapi se postaví se z obou stran, a když zajatci běží mezi nima, tlučou je pažbou pušek.“

„Pažbou, polní lopatkou, prostě čímkoli, co jim přijde pod ruku,“ dodal Heck. „A potom – vybavilo se mi, že jsem o tom někde četl – přivázali zajatce ke kůlům. Podle někte­ rých líčení je přivazovali ostnatým drátem.“

„Prokristapána,“ vydechl Farthing. Očividně mu došlo, kam tím Heck míří. „Proboha! To myslíte vážně?“

„A pak je podřezali.“

„Podřezali...“ Farthing jako by se na okamžik ani nesou­ středil na řízení. „Jo, je to podobný tomu, co potkalo Natha­ na Crabtreeho...“

KLUB ZABIJÁKŮ

„Co potkalo všechny tři.“

„Jo, ale s Bertem Cooperem to nejspíš nijak nesouvisí.“

„Ale kdeže.“ Heck otočil v zápisníku list. „Cooperova jed­ notka z patnácté výsadkové brigády se na tom podílela. De­ sátník Bert Cooper byl jedním z  deseti mužů, které vyšet­ řovatelé zatkli. Dokonce ho podezírali, že právě on zajatce podřezával. Šest dní ho drželi pod zámkem a posuzovali dů­ kazy.“

Farthing trochu pobledl. „A jak to dopadlo?“

„Propustili ho na základě toho, že prodělal válečné trau­ ma. Místo aby ho obvinili a poslali za mříže, nafasoval čtyři měsíce psychoterapie.“

„Aha... Kde jste to všechno zjistil?“

„Jsou to veřejně dostupné informace, Jerry. Slyšel jste ně­ kdy o internetu?“

Farthing pokrčil rameny. „Nenapadlo by mě, co všechno se tam dá najít.“ Zjevně z  těch odhalení neměl radost. „Jak to souvisí s  jeho synem? Vždyť se to stalo před sedmdesáti lety.“

„No, jeho syn si kupříkladu schoval ten nůž. Nebo to aspoň tvrdíte.“

„Tak moment... Vždyť ani nevíme, jestli je to ten samý nůž. Nejspíš ne.“

Heck po něm vrhl pohled. „To myslíte vážně? Proč by si ho jinak vystavoval na čestném místě?“

„Říkal mi, že ho jeho otec sebral mrtvému Gurkhovi u Madanínu v roce 1943.“

„I kdyby to byla pravda, nevylučuje to, že ho o dva roky později použil k  zabíjení zajatých esesáků. Mohl v  tom do­ konce vidět jistou poetickou spravedlnost.“

Paul Finch

Farthing zavrtěl hlavou. „Nezlobte se, ale připadá mi to přitažený za vlasy.“

„Tak se podíváme přímo na Ernieho Coopera. Říkal jste, že má v trestním rejstříku záznam za násilí.“

„Ale nic vážnýho.“

Heck otočil další stránku. „Zranil manželku.“

„Ale stalo se to už dávno, ne?“

Heck četl z  poznámek. „V  roce 1977. Napadl ji během toho roku dokonce dvakrát. Ve druhém případě to bylo tak vážné, že ho opustila a  on skončil na dva měsíce ve vězení. V  roce 1979 seděl zase, tentokrát půl roku, protože místní irské rodině vyhrožoval, že ji zabije. Táta od té rodiny si v hospodě pustil pusu na špacír, že když IRA zmasakrovala osmnáct britských vojáků u  Warrenpointu, byla to odplata za Krvavou neděli. Ernie Cooper k nim pak v noci zašel, bu­ šil jim na dveře a okna a vyhrožoval, že je ve spánku upálí. Dva roky nato ho odsoudili zas... Dostal podmínku za to, že napadl několik členů Hnutí za jaderné odzbrojení, kteří o Dni veteránů chtěli položit bílé máky k hrobu neznámého vojína.“

Farthing pokrčil rameny. „Jo, ale to byl jeho poslední pro­ hřešek – a kdy to bylo? V roce 1981. Takže se nedivte, že už ho nemáme v merku.“

„Bylo to naposledy, kdy Coopera zatkli,“ opravil ho Heck.

„Poslední prohřešek to nebyl. Zdá se, že Ernie rád píše do­

pisy. V  místních plátcích mu otiskli tirády proti feťákům,

prostitutkám, pedofilům a ,špatným rodinám‘, jak je nazývá.

Tvrdí, že by je to chtělo všechny vyhladit, aby byl v  ulicích

zase pořádek. To cituju jeho vlastní slova.“

„Prostě je to pravičáckej magor...“

KLUB ZABIJÁKŮ

„Před pár lety dostal napomenutí, když nějakému klukovi násilím zabavil skateboard, protože prý obtěžoval celou ulici. Další partu děcek označil za drogové dealery a  vyhrožoval jim baseballovou pálkou.“

„No jo, no. Je cholerik.“

„A má obří kudlu, která kdysi posloužila k vraždě esesá­ ků,“ dodal Heck. „Tak co si o tom myslíte, Jerry?“

Farthing rezignovaně přikývl. „No dobře, tak si s ním po­ povídáme.“

3. kapitola

Sunderlandská čtvrť Hendon se v průběhu času moc ne­ změnila.

Z  valné většiny ji tvořily věkovité řadové domky, zane­ dbané věžáky a sem tam nějaký zchátralý průmyslový kom­ plex. Už v dobách, kdy tu prosperovaly doky, nechvalně pro­ slula zločinností, a jelikož ji v současné době sužovala vysoká nezaměstnanost, situace byla ještě horší. Heck s Farthingem zastavili v ulici, která byla pro tyhle končiny typická – šňůra řadových domků shlížející na neudržovanou zarostlou par­ celu obehnanou sešlým plotem. Průčelí byla ztmavlá špínou a dveře okopané a potlučené. Těch domů bylo celkem deset a jejich řada na obou nárožích končila obchody, ale Heck po­ chyboval, že by se v nich našlo něco víc než odpadky.

Konstábl Farthing zaparkoval svůj služební Vauxhall As­ tra před číslem tři, hned u  branky v  plotě. Když vystoupi­ li, opřel se do nich zářijový vítr. Ráno zuřila bouřka, vozov­ ka byla pořád mokrá a  podél obrubníku jedna louže vedle

KLUB ZABIJÁKŮ

druhé. Teď sice vykukovalo slunce, ale vítr přes něj co chvíli vrhal cáry šedivých mračen a o teple nemohla být řeč. Kolem nebylo ani živáčka. Záclony v nejbližších oknech se ani ne­ hnuly a nikde se nesvítilo.

Farthing zaklepal na vstupní dveře a  čekal. Heck postá­ val za ním. Nepřišla žádná odezva, za okny se nerozsvítilo. Farthing zaklepal znova. Pořád nic, uvnitř vládlo ticho.

Ohlédl se po Heckovi a pokrčil rameny. „No, aspoň jsme to zkusili.“

Heck ho ignoroval, podřepl a odklopil víko škvíry na do­ pisy. „Pane Coopere!“ křikl dovnitř. „Policie. Otevřel byste prosím?“

Z domu se pořád nic neozývalo. Heck zkusil zavolat ještě dvakrát, ale nebylo to k ničemu, a tak se napřímil.

„Vzdáváme to?“ zeptal se Farthing.

„Ani náhodou. Kdyby vás policie podezírala z vraždy tří grázlů z gangu a objevila se vám u dveří, než byste stačil od­ dělat ty ostatní, otevřel byste dobrovolně?“

„To si snad děláte legraci... Mluvil jsem s  ním jenom v rámci výslechů lidí z okolí. Jenom jsem se ptal, jestli v den vraždy Crabtreeho náhodou něco neviděl.“

Heck zalovil pod bundou, vytáhl poskládaný dokument, rozložil ho a přejížděl pohledem. „Nedozvíme se, co přesně viděl, dokud si ho pořádně neproklepneme.“

Farthing vytřeštil oči. „To je... to je povolení k domovní prohlídce?“

„Ne, pozvánka do salónu krásy. Jasně, že je to povolení k domovní prohlídce, co by to asi bylo, sakra.“ Heck se obě­ ma dlaněmi zkusmo opřel do dveří, ale ty se ani nehnuly. „Jsou bytelné. Zkusíme to vzadu.“ Vykročil po chodníku.

Paul Finch

„Vy jste se teda během oběda činil,“ chvátal za ním Farthing.

„Bez vás bych si ani neškrtnul, Jerry. Řekl jsem soudci, že Cooper už se několikrát dopustil násilí kvůli politice.“

„Kvůli politice?“

„Obouval se do hippies a přívrženců IRA. Taky jsem mu pověděl o  té impozantní kudle, co jste ji u  Coopera viděl. Pochopitelně budu potřebovat, abyste to podpořil vlastní vý­ povědí.“

„Kristepane... Povídal jsem vám přece, že ten nůž je sta­ rožitnost.“

„Bojový nůž je bojový nůž, Jerry.“ Na konci řady domů zahnuli do zaneřáděné boční uličky. „Každopádně máme povolení k domovní prohlídce... A tudy by to mělo jít líp.“

Vzadu za číslem tři úplně chyběla branka a  u  domu se rozprostíralo mrňavé vydlážděné prostranství. Na rozdíl od okolí bylo čisté a zametené. O uhlák se opíral sušák na prádlo a vedle něj stál košík s kolíčky.

„Já vám nevím,“ utrousil Farthing, když došli k  domu. V přízemí měl dveře a okno, obojí zavřené a zřejmě zajiště­ né zevnitř. „Nerad se někam dostávám násilím, i když mám povolení.“

Heck místo odpovědi hlasitě zabušil a  z  plných plic za­ řval: „Pane Coopere, policie! Je to opravdu důležité! Otevřete nám prosím!“ Půl minuty vyčkávali. Pak to Heck zkusil zno­ va. Ale ani další čekání nepřineslo ovoce. Heck se podíval po Farthingovi. „Když jste tu ráno zvonil, tak byl doma?“

„Jo. Pustil mě dovnitř, uvařil mi čaj.“

„Ale teď tu jednoznačně není. Souhlasíte?“

„Jo, vypadá to tak.“

KLUB ZABIJÁKŮ

„Fajn.“ Heck vrazil ramenem do zadních dveří a ty se roz­ létly, protože zrezivělý zámek okamžitě povolil. Dům tonul v ponurém šeru.

„Policie, pane Coopere!“ zavolal Farthing, když vcházeli do malé uklizené kuchyně. „Máme povolení k prohlídce to­ hoto domu!“

Pořád žádná odezva. Heck se rozhlédl. „Má to tady jako za škatulky,“ poznamenal.

„Jo, tenhle chlap na sebe dbá.“

„Chová se tak trochu jako voják, co?“

V  předsíni stál u  předních dveří botník a  Heck si všiml dvou párů zablácených tenisek. Přes zábradlí schodů do pat­ ra byl přehozený pršiplášť. Až na tyhle drobnosti bylo i tady dokonale uklizeno. Linoleum se blýskalo, jako by ho pravi­ delně vytírali. Ale opravdové překvapení Hecka čekalo, když vešli do obývacího pokoje, zvětšeného vybouráním příčky mezi ním a  jídelnou, takže vznikla poměrně velká obytná plocha. Všechny stěny pokrývaly zažloutlé výstřižky z novin.

Heck si zaujatě četl jeden titulek za druhým.

Sověti započali zimní ofenzívu

Britové triumfují v pouštní bitvě

Přesně jak zaslechl v  policejní kantýně, byl tenhle dům zcela zasvěcen druhé světové válce. Všemu, co se jí týkalo. A nebyla to jen nějaká dočasná výstavka. Z tisíců výstřižků pečlivě sesazených k sobě vznikla v podstatě tapeta, nedílná součást domovní výzdoby. A někdo ji provedl opravdu pro­ fesionálně; nikde nevykukoval ani kousek omítky. Heck se podíval do míst, která původně bývala jídelnou.

Paul Finch

Mussolini vysvobozen z horské pevnosti

Královské námořnictvo vplouvá do Pacifiku

Nechyběly zrnité fotografie, které celkový dojem ještě umocňovaly: promrzlí němečtí vojáci, jak se vzdávají v Rus­ ku, britské tanky valící se přes sluncem spálené pláně u  El Alameinu, přeživší ze zničené německé ponorky houpající se na vlnách znečištěných ropou jako kusy dřeva. Čtyři černo­ bílé fotografie byly zarámované a  stály na krbové římse. Ze všech se zubil tentýž mladý voják, většinou s rozcuchanými vlasy a uprášenou tváří. Jeden snímek ho zachycoval v místě, které vypadalo na pouštní hřbitov, a u ramene si držel malé­ ho voříška, na jiném třímal kulomet BREN.

„Slyšel jsem o lidech, co žijou v minulosti,“ utrousil Heck. „Ale tohle...“

„Do prdele!“ skočil mu do řeči Farthing. „Ten nůž je pryč.“

Stál u police, na které se vyjímaly různé pamětní předmě­ ty. Byla tam dvě vyznamenání ve tvaru černého, bíle olemo­ vaného kříže připevněného na černo­bílo­červené stuze – Heck v nich poznal Železný kříž druhé třídy. V nástěnné vit­ rínce trůnil vyrudlý červený baret se stříbrným odznakem zpodobňujícím orla se zkříženými dýkami v pařátech. A ve­ dle byl na zdi držák a v něm zahnuté dřevěné pouzdro obto­ čené černou kůží, s ostrou kovovou špičkou.

Heck ani nepotřeboval odborné znalosti, aby poznal poch vu na kukri. Nůž jako takový chyběl, ale zůstali tu jeho dva menší bratříčci čakmak a karda sloužící k jeho broušení.

„Třeba ho jenom odnesl nechat vyčistit nebo tak něco,“ nadhodil Farthing.

KLUB ZABIJÁKŮ

„I to by bylo kapku podezřelé, nezdá se vám?“

Než stačil Farthing cokoli říct, dům se zachvěl a pak zno­ va a znova. Po schodech dusaly těžké kroky, a pořádně rych­ le. Heck i Farthing se oba naráz vrhli ke dveřím a na okamžik se jeden druhému zamotali pod nohy. Když konečně vběhli do předsíně, už jen zahlédli vysokou postavu ve světlehnědé teplákové soupravě, jak vybíhá z předních dveří a zabuchu­ je je za sebou. Heck se k nim dostal první, jenže ho zaskočil zvláštní bezpečnostní zámek. Lomcoval klikou a mačkal tla­ čítko, ale marně.

„Pusťte mě k tomu,“ prosmýkl se kolem něj Farthing.

Povedlo se mu dveře otevřít a oba se vyřítili ven.

Ulice už zela prázdnotou, ale okamžitě zaregistrovali dvě věci: přední pneumatika policejního vozu byla rozříznutá až na kordovou vrstvu – jako by do ní někdo prudce sekl těž­ kou čepelí – a brána v plotě naproti přes ulici byla otevřená a houpala se v pantech.

„Do hajzlu!“ zařval Farthing a rozběhl se ke svému autu.

„Co je za tím plotem?“ zeptal se Heck a zamířil k bráně.

Farthing hmátl po vysílačce. „Co... Jo, tamhle. Tam není nic, jenom průmyslová pustina.“

„Dá se tam vjet autem?“

„Když nevyměním pneumatiku, tak těžko...“

„Na pneumatiku kašlete!“ Heck proběhl brankou. „A při­ volejte posily!“

Za plotem se z  mírného svahu chaoticky klikatila vyšla­ paná pěšina, stáčela se skrz hustý porost netýkavek, jejichž tobolky byly teď v září zralé a praskaly, kdykoli o ně Heck za­ vadil. Viděl na desítky metrů daleko, ale po Cooperovi nikde ani památky, což ho znepokojovalo. Vždyť tomu chlapovi už

Paul Finch

má být kolem šedesáti. Ale co dalšího to o něm povídali – že závodně běhal? Heck tiše zaklel. Mezi policajty znal fanatiky do fitness, kteří byli samí sval a  sršeli energií i  hluboko po šedesátce.

Vylovil z  kapsy vlastní vysílačku, oběhl trs bolševníku a zjistil, že cesta pokračuje podél zrezivělého plotu. O kus dál v něm zela díra a za ní se rozblácená pěšina vinula pod tmavý oblouk železničního viaduktu, ze kterého kapalo. Heck po ní uháněl a měl co dělat, aby v kožených šněrovacích polobot­ kách neuklouzl.

„Tady detektiv seržant Heckenburg,“ křikl do vysílačky. „Operace Buldok. Přepínám.“

„Ano, seržante?“

„Pronásleduji člověka podezřelého z vražd těch neonacis­ tů. Potřeboval bych posily a mít u vysílačky někoho, kdo to tady zná. Přepínám.“

Trvalo několik vteřin, než se dočkal odpovědi, ale nebylo divu, jelikož už čtyřicet metrů běžel pod viaduktem. Když se konečně vynořil na otevřené prostranství, uviděl před sebou blátivou stezku poházenou cihlami a kusy drátu, která vedla skrz rozbitou bránu na dvůr nějaké neurčité opuštěné bu­ d ov y.

„Nezlobte se, seržante, ale můžete mi potvrdit, že proná­ sledujete člověka podezřelého z těch vražd v Hendonu? Přepí­ nám.“

„Potvrzuji. Jmenuje se Ernest Cooper, běloch, dost vyso­ ký, asi tak metr devadesát, kolem šedesáti let.“

„A kde přesně jste?“

„To je právě ten problém – nemám ponětí.“ Heck by si nejradši nafackoval. Nezapamatoval si Cooperovu adresu

KLUB ZABIJÁKŮ

a z povolení k prohlídce ji přečíst nemohl, protože ho upustil v domě. Věděl jen tolik, že je někde ve východní části Sun­ derlandu.

„Můžete se spojit s konstáblem Jerrym Farthingem?“ Ne­ zapamatoval si ani Farthingovo služební číslo, za což by si zasloužil další černý puntík. „Ten to bude vědět.“

„Dobře. Čekejte.“

„Čekat nemůžu,“ utrousil Heck pro sebe a proběhl bránou na rozlehlou plochu vysypanou škvárou, asi někdejší parko­ viště. Necelých třicet metrů před ním se tyčila sešlá budova. Z horních pater na něj civěla vytlučená okna. Ze zdi trčela ve výšce nějakých čtyř, pěti metrů zrezivělá kovová konstrukce, zbytek stříšky, pod kterou nejspíš zastavovaly náklaďáky. Tu a tam zůstaly kusy oprýskaných cedulí, ale přečíst se nedaly.

Heck váhal, jestli má jít dál. Je možné, že by Cooper při své skvělé kondici utekl až sem? Ale neměl přece kam jinam běžet. Celá situace Hecka znepokojovala, protože jestli je Cooper pachatel – a vypadalo to, že ano –, tak prchl buď pro­ to, že ví o nějakém útočišti, kam se může zašít a uchovat si osobní svobodu, anebo chce hlavně dokončit vytyčený cíl, kterým je likvidace gangu Nathana Crabtreeho. Anebo obojí naráz.

Heckovi bylo jasné, že ho musí dopadnout hned teď, a tak vykročil k budově a rozhlížel se po nějakých identifikačních bodech, které by mohl nahlásit ústředně. Většina vstupů v přízemí byla zabedněná, ale z prostředních dveří bednění popadalo, takže zely do černé prázdnoty.

Heck jimi prošel s nejvyšší opatrností.

Obklopila ho neprostupná temnota – ale jen na moment. Brzo rozeznal zdroje slabého světla a  jeho oči se šeru při­

Paul Finch

způsobily, takže se před ním vyloupla prostora připomínající nevelkou vstupní halu. Byla z poloviny zatopená vodou a všu­ de se válely cihly a kusy omítky. Kdyby se tudy někdo pokusil naslepo proběhnout, nejspíš by si zlámal kotník. Heck postu­ poval pomalu, opatrně našlapoval na prkna a popadané trá­ my. Další dveře vedly do prostorné haly, kterou procházela dlouhá, nepříjemně úzká chodba se stěnami z drátěného ple­ tiva. Visely do ní kabely a  kusy tepelné izolace popadané ze stropu a vynořit se z ní dalo až po nějakých padesáti metrech.

Zase se zarazil. Když půjde dál, koleduje si o trable. Coo­ per má nůž kukri – a očividně se s ním umí ohánět. Jediným švihem vyřadil z  provozu policejní auto. Když už je o  tom řeč... Heck vztekle zaskřípal zuby při pomyšlení na Jerryho Farthinga. Zkušený polda jako on by měl vědět, že kontrolo­ vat poškození erárního auťáku má mnohem menší prioritu než zadržet podezřelého. Ale on to nepochybně ví. Odmítl se připojit k pronásledování, protože mu chybí motivace. Heck si nebyl jistý, jestli je důvodem strach, nebo lenost, ale ten hajzlík rozhodně není žádná hvězda.

Vtom ke svému úžasu zaslechl zvenčí vrčení motoru.

Prošel zaneřáděnou vstupní halou zpátky a bodly ho vý­ čitky svědomí, když uviděl, jak na parkovišti kolébavě zasta­ vuje Farthingova astra, přední pneumatiku rozpáranou na cáry. Chvatně k němu zamířil. „Dal jste ústředně vědět, co se děje? Já jsem jim nedokázal popsat –“ Zarazil se.

Ze sedadla řidiče se pomalu vysoukal Farthing, bledý jako křída a celý zpocený, a z druhé strany vystoupil někdo další. Štíhlý, vysoký muž přes metr devadesát. Bylo mu k še­ desátce, měl hranatý obličej a  bleděmodré oči. Šedivé vla­ sy měl ostříhané tak nakratičko, že vypadaly jen jako kulatá

KLUB ZABIJÁKŮ

záplata na lebce, a pod nosem upravený šedivý knír. Byl oble­ čený v hnědé teplákové soupravě s khaki páskem a za ten pá­ sek si k levému boku zastrčil nůž kukri. Byl to pozoruhodný výtvor; čepel se oslnivě blyštěla a konec rukojeti byl vytvaro­ ván jako lví hlava. Kromě toho ale třímal ještě střelnou zbraň – devítimilimetrový luger, ikonickou pistoli Třetí říše – a mířil s ní přímo na Farthingovu hlavu.

Nechali jsme se ošálit, uvědomil si Heck. Vyrazil z domu přímo k bráně v plotě a vůbec ho nenapadlo, že pronásledo­ vaný by se mohl skrývat mnohem blíž – pod policejním vo­ zem anebo přikrčený za ním.

„Řekni mi, žes napřed stačil zavolat na stanici,“ obrátil se k Farthingovi.

Ten ho ale nevnímal, protože drmolil na svého únosce. „Pane Coopere... tohle nemá cenu. Nezastřelíte nás. No tak, nemůžete přece –“

„Zmlkni,“ uťal ho Cooper tiše, ale rázně.

„Heleďte, jenom jsme vám přišli položit pár otázek –“

„Zmlkni, povídám!“

„Proboha, člověče... nemůžete nás zastřelit!“

„Neudělejte nic ukvapeného, pane Coopere,“ varoval ho Heck.

„Ukvapenost naznačuje něco zbytečného, nesmyslného, marného.“ Cooper mluvil se sunderlandským přízvukem, ale vytříbeněji než většina místních. Mávl pistolí, aby Far­ thingovi naznačil, že se má postavit vedle Hecka, a  ten bez námitek poslechl. „Ujišťuji vás, seržante Heckenburgu, že to k  čemu se chystám, takové nebude. A  teď prosím vyprázd­ něte kapsy. Vyndejte z nich veškeré zbraně, veškeré komuni­ kační prostředky a položte je na zem. Až to uděláte, zvedněte ruce nad hlavu.“

Paul Finch

Heck se sehnul a  vyskládal na zem vysílačku, mobil a pouta. Cooper ho pozoroval, upřeně, ale bez náznaku emocí. Jeho bleděmodré oči připomínaly Heckovi skleněné oči ply­ šáků; tak nepřirozenou barvu v životě neviděl.

„To vypadá na původní luger ze čtyřicátých let, pane Coo­ pere,“ poznamenal. „Taky válečná kořist?“

„Dovnitř!“ kývl Cooper pistolí k  otevřeným dveřím za nimi.

Heck se nehýbal z  místa a  protahoval si prsty. Rozhlédl se. Nebyli na dohled žádné výškové budovy, viděl jen vyso­ kánské siluety dávno opuštěných jeřábů. Slunce už nesvítilo, nebe se zatáhlo vatou bezbarvých mračen.

Cooper namířil Heckovi přímo na tvář. „Hněte sebou.“

Heck se s rukama nad hlavou otočil. Farthing udělal totéž a trochu přitom klopýtl; vypoulené oči mu v upoceném ža­ bím obličeji lezly z důlků.

„Ještě jste z toho nikdy nezkoušel vystřelit, co?“ prohodil Heck přes rameno.

„Ujišťuju vás, že je plně nabitá,“ odvětil Cooper.

„Jo, ale jak to podle vás dopadne, když z ní zkusíte vystře­ lit... poprvé po sedmdesáti letech?“

„Nezastavujte se,“ poručil Cooper.

Blížili se k tmavému vchodu. Farthing zaúpěl. Heck se po něm po očku podíval; konstábl byl bledý jako stěna a na tvá­ řích se mu leskly slzy.

„Takhle se z  průšvihu nedostanete, pane Coopere,“ řekl Heck. „Když nás zastřelíte, co potom?“

„Na tom vám nemusí záležet.“

„Ale co bude s  vámi? Když budete sedět ve vězení, tak si to se zbytkem Crabtreeho gangu nevyřídíte. Mohlo by to

KLUB ZABIJÁKŮ

dopadnout přesně opačně. Crabtreeho kámoši určitě mají za mřížemi známé...“ Uvnitř budovy to páchlo plísní a pod no­ hama jim křupaly úlomky cihel a další nepořádek.

„Kdybych se bál odplaty, nikdy bych se nevydal na tuhle dráhu,“ odtušil Cooper.

„Jakou dráhu máte na mysli?“ zeptal se Heck. „Oddělat pár nácků? Pokračovat v otcově skvělém díle?“

„Otec byl nejlepší z  nejlepších. V  nejtemnějších dobách téhle země bojovníci jako on zazářili.“

„Škoda, že se nedržel jen toho boje, co? Škoda, že to do­ pracoval na válečného zločince.“

„Popravit lidi zodpovědné za tak odporné skutky není žádný zločin.“ Cooperovi se nepatrně napjal hlas. „Otec byl čestný člověk. Věřil ve spravedlnost a tvrdý postup vůči zlu. Celou dobu... až do samého konce.“

Došli ke vstupu do pletivové chodby s uvolněnými kabely a kusy izolace. Otevřený prostor za ní tonul v ponurém pří­ tmí.

Farthing už skoro brečel nahlas.

„A jaké zlo páchal Nathan Crabtree a jeho kámoši?“ ze­ ptal se Heck. Šel dál a očima těkal ze strany na stranu.

„Už jen to, že se potřebujete ptát, o vás něco vypovídá... Ale jejich hlavním proviněním je, že jsou, jací jsou.“

„Vy se s jejich názory neztotožňujete? Já žasnu.“

„To jen dokazuje, jak málo toho víte, seržante. Taková sběř... Označují se za Brity, a přitom terorizují slabé a tresta­ jí nevinné. Označují se za vlastence, a přitom zostouzejí naši vlajku, očerňují naše jméno...“

„Jak jste to provedl?“ zeptal se Heck. „Jak jste je vlákal do pasti? Odhaduju, že netušili, že mají co do činění s trénova­ ným běžcem.“

Paul Finch

„Co to děláte?“ probral se ze slzavého otupění Farthing. „Nechceme to vědět, pane Coopere, zapomeňte na to. Ne­ chceme vědět nic.“

Cooper jako by jeho výbuch nevnímal. „Těm dvěma po­ skokům jsem dělal návrhy. Sexuální. Jednomu na veřejném záchodku. Druhému, když šel přes park.“

„To to bylo tak jednoduché?“ řekl Heck.

„Prostoduchá zvířata jednají pudově. A pokud jde o Crab­ treeho, tomu jsem předvedl jisté fotky, které jsem našel na internetu. V  hospodě jsem mu je nabídl k  prodeji. Bylo mi jasné, že se za mnou požene, jak dlouho budu potřebovat.“

„A když jste dorazil na předem vyhlédnuté místo, tak jste se vždycky prostě otočil a vytáhl luger?“

„S dobytkem je snadné pořízení. Byla hračka po



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist