načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Klub radosti a štěstí - Amy Tan

Klub radosti a štěstí
-15%
sleva

Kniha: Klub radosti a štěstí
Autor:

Celosvětově proslulý román o leckdy bolestném, často láskyplném, ale vždy hlubokém poutu mezi matkou a dcerou Roku 1949 se čtyři Číňanky, které se teprve před nedávnem přistěhovaly ... (celý popis)
Titul doručujeme za 3 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  299 Kč 254
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
8,5
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » MOTTO
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2016-05-10
Počet stran: 352
Rozměr: 130 x 200 mm
Úprava: 308 stran
Vydání: Vydání třetí, v nakladatelství Motto první
Spolupracovali: přeložila Vladimíra Šefranka Žáková
Vazba: vázaná s laminovaným potahem a přebalem
ISBN: 9788026706151
EAN: 9788026706151
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Celosvětově proslulý román o leckdy bolestném, často láskyplném, ale vždy hlubokém poutu mezi matkou a dcerou Roku 1949 se čtyři Číňanky, které se teprve před nedávnem přistěhovaly do Ameriky, začnou jednou týdně scházet, aby spolu pojedly smažené závitky, zahrály si madžong a vyprávěly si příběhy. Své schůzky nazvali Klub radosti a štěstí. Téměř po čtyřiceti letech jedna z nich umírá. A když její místo zaujme dcera, dozvídá se nejen o matčině celoživotním přání, ale i o tragickém způsobu, jakým se vyplnilo. Odhalení vyvolá mezi ženami neodbytnou touhu poohlédnout se zpátky za stíny minulosti a zavzpomínat. Čtyři matky, čtyři dcery, čtyři rodiny, jejichž příběhy se ubírají směrem, kterým zrovna vane vítr… Amy Tan Narodila se roku 1952 v Oaklandu v Kalifornii, dva a půl roku poté, co její rodiče imigrovali do Spojených státu. Třebaže její rodiče očekávali, že se z ní stane neurochirurg z_povolání a koncertní pianistka ve volném čase, Amy se místo toho stala konzultantkou programu pro postižené děti a později spisovatelkou na volné noze. Roku 1987 navštívila poprvé Čínu a zjistila, že její matka měla pravdu: „Jakmile jsem vystoupila z letadla, zjistila jsem, že jsem doma.“

Kniha je zařazena v kategoriích
Amy Tan - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

13

Jing-mei Woová

Klub radosti a štěstí

8

Otec mě požádal, abych byla čtvrtá do počtu v  Klubu radosti a štěstí. Mám nahradit svou matku, jejíž místou madžongového stolku zeje prázdnotou od té doby, co předdvěma měsíci zemřela. Otec si myslí, že ji zabily její vlastnímyšlenky.

„Vzala si do hlavy nějaký nový nápad,“ prohlásil otec, „ale než se dokázala vyslovit, ta myšlenka narostla tak, že jí praskla hlava. Musel to být velmi špatný nápad.“

Doktor řekl, že zemřela na výduť na mozku. A jejípřítelkyně z Klubu radosti a štěstí prohlásily, že zemřela jakokrálík: náhle, uprostřed nedořešených záležitostí. Další schůzka Klubu radosti a štěstí se totiž měla konat u ní doma.

Týden před smrtí mě zavolala, celá pyšnáa překypující životem: „Teta Lin uvařila na Radost štěstí polévkuz červených fazolí. Já uvařím polévku z  černého sezamového zrníčka.“

„Nevytahuj se,“ napomenula jsem ji.

„To není vytahování.“ Řekla, že obě ty polévky jsouskoro stejné,čchau-tuo. Nebo možná řekla pu-tchung, úplně jiné. Bylo to jedno z těch čínských slov, které znamená lepšípůlku ze smíšených úmyslů. Nikdy si nedokážu zapamatovat věci, kterým jsem předtím nerozuměla.

* * *


14

Moje matka začala sanfranciskou verzi Klubu radostia štěstí v roce 1949, dva roky předtím, než jsem se narodila. Bylo

to onoho roku, kdy s  otcem odjeli z  Číny s  jedním koženým kufrem plným samých svátečních hedvábných šatů.

Nebyl čas sbalit nic jiného, vysvětlila matka otci, když se

nalodili. Přesto se rukama horečně přehraboval klouzavým

hedvábím a pátral po svých bavlněných košilích a vlněných

spodkách.

Když dojeli do San Franciska, otec ji přinutil ty blyštivé hadry schovat. Nosila pořád jeden hnědě kostkovaný čínský úbor, dokud nedostala od Společnosti pro pomoc uprchlíkům dvoje odložené šaty, oboje příliš volné, šité na americkou míru. Společnost se skládala ze skupiny bělovlasých amerických misionářek z  První čínské baptistické církve. A  kvůli těm darům moji rodiče nemohli odmítnout jejich výzvu, aby do této církve vstoupili. Rovněž tak nemohliignorovat praktickou radu starých paní, aby se zdokonalili v angličtině v kursech studia bible ve středu večer a později na zkouškách pěveckého sboru v sobotu dopoledne. Takhle se mí rodiče seznámili s Hsuovými, Jongovými a St. Clairo- vými. Matka cítila, že ženy v těchto rodinách měly také své nevyslovitelné tragédie, které za sebou zanechaly v  Číně, a  naděje, které nedokázaly vyjádřit svou angličtinou. Či přinejmenším má matka viděla v jejich tvářích otupělost. A všimla si, jak jim zajiskřilo v očích, když jim řekla o svém nápadu s Klubem radosti a štěstí.

Radost štěstí byla věc, kterou si matka pamatovala z dob svého prvního manželství v  Kuej-linu, než přišli Japonci. Proto považuji Radost štěstí za její kuejlinský příběh. Byl to příběh, který mi vyprávěla vždycky, když se nudila, když nebylo co dělat, když bylo všechno nádobí umyto a umakartový stůl byl dvakrát utřený, když otec seděl a četlnoviny a kouřil jednu pallmallku za druhou, což byla výstraha, že si nepřeje být rušen. Tehdy matka vytáhla krabici sestarými lyžařskými svetry od nikdy nespatřených příbuzných z Vancouveru. Nastřihla spodek svetru, napáralapokroucenou pletací přízi a  přivázala ji ke kousku lepenky. A  poté, co se s  rozmachem pustila do rytmického odvíjení, začala vyprávět. Léta mi vyprávěla stejný příběh, až na ten konec, který byl stále temnější a vrhal dlouhý stín na její život,a nakonec i na můj. „Snila jsem o Kuej-linu, ještě než jsem ho spatřila,“ začala matka čínsky. „Snila jsem o rozeklaných kopcích lemujících klikatící se řeku s kouzelným mechem zeleně obrůstajícím její břehy. Vrcholky kopců se utápěly v bílé mlze. Kdyby ses po té řece plavila a živila se mechem, nabrala bys dost sil, aby ses vyšplhala nahoru. A pokud by ti uklouzla noha,svezla by ses do lůžka z hebkého mechu a jen by ses zvonivězasmála. Až bys jednou dosáhla vrcholu, všechno bys viděla a pocítila bys takovou radost, že by ti stačila na to, aby ses už nikdy v životě ničím netrápila.

V Číně o Kuej-linu snili všichni. Když jsem tam přijela, uvědomila jsem si, jak ubohé byly mé představy. Když jsem uviděla ty kopce, zasmála jsem se, a zároveň mě zamrazilo. Vrcholky vypadaly jako ohromné hlavy smažených ryb,které se snaží vyskočit z  kádě s  olejem. Za každým vrcholem nabíhal stín další ryby a za ním další a další. A pak semalinko pohnula oblaka a  z  kopců se náhle stali obludní sloni, zvolna kráčející přímo na mě! Dovedeš si to představit? A  na úpatí kopců byly tajné jeskyně. Vevnitř rostly visuté skalní zahrádky ve tvaru a barvách hlávek zelí, zimníchmelounů, ředkví a cibule. Byly to věci tak podivné a krásné, že si to ani neumíš představit.

Ale já jsem nepřijela do Kuej-linu proto, abych seobdivovala jeho kráse. Vzal mě tam můj manžel, mě a naše dvě děti, protože myslel, že tam budeme v bezpečí. Byldůstojníkem Kuomintangu; když nás ubytoval v  malé místnosti v jednopatrovém domku, odjel na severozápad doČchung-čchingu.

Věděli jsme, že Japonci vyhrávají, ačkoli se v  novinách psalo, že ne. Každým dnem, každou hodinou se do města valily proudy lidí, zaplňovali chodníky, hledajíce střechu nad hlavou. Pocházeli z východu i západu, severu i jihu. Byli bohatí i chudí, Šanghajci, Kantonci, seveřané, a nejenČíňani, ale i cizinci a misionáři všech vyznání. A pak tu bylsamozřejmě Kuomintang a  jeho armádní důstojníci, kteří si mysleli, že nad ně není.

Byli jsme město zbytků smíchaných dohromady. Kdyby nebylo Japonců, našla by se spousta důvodů, kvůli kterým by se ti různorodí lidé servali. Chápeš? Šanghajci s rolníky ze severních vod, bankéři s holiči, rikšovés barmskými uprchlíky. Každý se na někoho díval svrchu.Nezáleželo na tom, že se všichni dělili o stejný zaplivaný chodník a trpěli stejnou běhavkou. Všichni jsme páchli stejně, ale každý z nás si stěžoval, že někdo jiný páchne ze všechnejvíc. Já?  Já jsem nenáviděla důstojníky amerického letectva, kteří pronášeli huhňavé zvuky, z nichž se mizapalovaly tváře. Ale nejhorší byli rolníci ze severu, kteří smrkali do dlaní a vráželi do lidí a přenášeli na ně své špinavénemoci.

Takže chápeš, jak rychle pro mě Kuej-lin ztratil veškerý půvab. Už jsem nešplhala na vrcholky, abych volala, jak jsou ty kopce krásné. Zajímalo mě jedině, které z nich obsadili Japonci. Seděla jsem v  temném koutě našeho domu, pod každou paží jedno dítě, a čekala jsem s nervóznímanohama. Když se rozezněly sirény varující před bombardováním, já i mí sousedi jsme vyskočili a spěchali do hlubinnýchjeskyní, abychom se ukryli jako divá zvěř. Ale člověk nevydrží dlouho ve tmě. Něco uvnitř tebe začne zhasínat, až se z tebe stane vyhladovělý živočich, šíleně prahnoucí po světle.Venku padaly bomby. Bum! Bum! A pak zvuk pršících kamenů. Uvnitř mě přešla chuť na zelí nebo na ředkev z visuté skalní zahrady. Měla jsem před očima jedině mokvající střevastarobylé hory, která by se mohla nad mou hlavou roztrhnout. Dovedeš si představit, jaké to je nechtít být ani uvnitř, ani venku, nechtít být nikde a prostě nebýt?

Když zvuky bombardování počaly slábnout, navraceli jsme se zpátky jako novorozená koťata škrábajíce se zpět do města. A vždy znovu mně vyrazilo dech, že kopce na pozadí hořící oblohy zůstaly nedotčené.

Klub radosti a štěstí jsem vymyslela jedné letní noci, kdy bylo tak horko, že i mouchy padaly k zemi, protože jimkřídla ztěžkla vlhkým vedrem. Všude bylo tak narváno, ženezbylo ani místečko pro čerstvý vzduch. Z  kanálů stoupal do mého okna v prvním patře nesnesitelný smrad a tenzáach se neměl kam jinam podít, než se mi vrazit do nosu. Po všechny noční i denní hodiny jsem slyšela vřeštění. Nevěděla jsem, jestli to rolník podřezal hrdlo zaběhlé svini, nebo jestli nějaký důstojník tluče polomrtvého rolníka za to, že mu leží v cestě na chodníku. Nechodila jsem se dívat k oknu, abych to zjistila. K čemu by to bylo dobré? A tehdy jsem sipomyslela, že bych měla něco dělat, abych se pohnula z místa.

Napadlo mě dát dohromady čtyři ženy, každou na jednu stranu mého madžongového stolku. Věděla jsem, které ženy pozvat. Všechny byly mladé jako já, s dychtivýmiobličeji. Jedna byla ženou armádního důstojníka jako já. Druhá byla dívka vybraných způsobů z bohaté rodiny v Šanghaji. Uprchla s  velice málo penězi. A  pak tu bylo děvče z Nan-ťingu, které mělo ty nejčernější vlasy, jaké jsem kdy viděla. Pocházela z  nižší třídy, ale byla hezká a  příjemná a  dobře se vdala, za staršího muže, který zemřel a  zanechal jí lepší život.

Každý týden jedna z nás uspořádala večírek, aby sevybraly peníze a  zvedla nálada. Hostitelka měla za úkol podávat speciální jídlo tien-sin, které nosí štěstí všeho druhu – knedlíky ve tvaru stříbrných prutů, dlouhé rýžové nudle na prodloužení života, vařené burské oříšky kvůli početí synů a  samozřejmě spousta pomerančů pro štěstí kvůli plodnému, příjemnému životu.

Jaké hody jsme si dopřávaly z našich mizerných přídělů! Nevšímaly jsme si, že knedlíky byly většinou nadité samou vláknitou dužninou a pomeranče poseté červivými děrami. Jedly jsme střídmě, ne že bychom byly přejedené, aleabychom dokázaly protestovat, že už nemůžeme pozřít anidrobeček, nacpaly jsme se předtím přes den. Byly jsme sivědomy, že máme luxus, který si může dovolit jen málo lidí. Byly jsme mezi těmi šťastnými.

Když jsme si nacpaly břicha, položily jsme do miskypeníze a  daly jsme ji na místo, kde byla všem na očích. Pak jsme se usadily k madžongovému stolku. Můj stolek bylrodinný kus a byl z vonného červeného dřeva, ne z toho, čemu vy říkáte růžové dřevo, ale z  chung-mu, které je tak vzácné, že pro něj v angličtině ani není slovo. Stolek měl velmitlusté čalounění, takže když se na něj vrhly madžongové pchaj, bylo slyšet pouze to, jak o  sebe narážejí slonovinové hrací kameny.

Jakmile jsme začaly hrát, bylo zakázáno mluvit, kromě „Pcheng!“ nebo „Čch’!“, když jsme braly kámen. Musely jsme hrát ve vší vážnosti a  myslet jenom na to, jak výhrou zvýšit své štěstí. Ale po šestnácti kolech jsme zase šly hodovat, tento krát na oslavu našeho štěstí. A  pak jsme si povídaly celý večer až do rána, vyprávěly jsme historky o  dobrých časech, které minuly, a  o  dobrých časech, které nastanou.

To byly nějaké historky! Ty příběhy vyplnily celý byt!Padaly jsme smíchy. O kohoutovi, který vletěl do domua skřehotal na jídelních mísách, na těch samých, na nichž byl o den později už ve všem klidu servírován! A o jedné dívce, která psala milostné dopisy za své dvě kamarádky, ježmilovaly stejného muže. A o hloupé cizince, která omdlela na záchodě, když vedle ní vybuchly rachejtle.

Lidé si mysleli, že neděláme dobře, když pořádámekaždý týden bankety, zatímco mnoho lidí ve městě hladoví, živí se krysami a  později i  odpadky, jež kdysi žraly ty nejubožejší z krys. Jiní si mysleli, že nás posedl ďábel – když oslavujeme, zatímco v  našich rodinách vymřely celé generace, lidé přišli o domov i majetek a byli od sebe odtrženi, manžel od ženy, bratr od sestry, dcera od matky. Hmmm! Jak se můžete smát? ptali se nás.

Nebylo to tím, že bychom neměly srdce či oči pro pláč. Bály jsme se. Všechny jsme měly své trápení. Ale zoufat si znamenalo toužit po něčem, co bylo nenávratně ztraceno. Nebo prodlužovat, co bylo už tak nesnesitelné. Nakolik může člověk toužit po svém oblíbeném zimníku pověšeném ve skříni v domě, jenž vyhořel i s jeho matkou a otcem? Jak dlouho se vám mohou v duchu vybavovat ruce a nohyklátící se přes telefonní dráty a hladoví psi běhající po ulicích s napůl ohlodanýma rukama trčícíma jim z huby? Co jehorší, kladly jsme si otázku, sedět a čekat na smrt s patřičnězachmuřenými tvářemi, nebo zvolit vlastní štěstí?

A tak jsme se rozhodly pořádat večírky a hrát si na to, že každý týden nastal nový rok. Jednou týdně jsmezapomněly na zlo, které na nás bylo v minulosti spácháno. Nesměly jsme myslet na nic špatného. Hodovaly jsme, smály se,hrály hry, prohrávaly jsme a  vyhrávaly, vyprávěly si ty nejzábavnější historky. A jednou týdně jsme mohly doufat, žebudeme mít štěstí. Ta naděje byla naší jedinou radostí. A tak jsme začaly naše večírky nazývat Radost štěstí.“

Matka obvykle končívala své vyprávění vesele, chvástajíc se svou dovedností ve hře. „Mnohokrát jsem vyhrála a přálo mi takové štěstí, že si mě ostatní dobíraly, jak jsem senaučila dobře podvádět,“ říkala. „Vyhrála jsem desetitisíce jüanů. Ale nezbohatla jsem. Ani náhodou. Tou dobou papírovépeníze ztratily cenu. I toaletní papír stál víc. O to víc jsme se smály, jen pomyslete, tisícijüanová bankovka, a to se s ní ani nedala vytřít zadnice.“ Kuejlinský příběh mé matky jsem vždy považovala zajakousi čínskou pohádku. Konec byl pokaždé jiný. Někdy tvrdila, že za tu bezcennou tisícijüanovou bankovku koupila půl hrnku rýže. A z té rýže navařila hrnec ovesné kaše. Tu kaši vyměnila za dvě vepřové nožičky. Ze dvou nožiček se stalo šest vajec, a z nich se vylíhlo šest kuřat. Příběh se neustále rozrůstal.

A pak jednoho večera, když jsem žebrala, aby mi koupila tranzistorové rádio, a ona odmítla a já hodinu tiševzdorovala, řekla: „Proč myslíš, že ti chybí něco, cos nikdy neměla?“ A pak mi vyprávěla úplně jiný konec toho příběhu.

„Jednoho rána ke mně domů přišel armádní důstojník,“ začala, „a řekl mi, abych se okamžitě vypravila za svýmmanželem do Čchung-čchingu. A  já věděla, že mi říká, abych utekla z Kuej-linu. Věděla jsem, co se stalo důstojníkůma jejich rodinám, když přišli Japonci. Ale jak jsem měla odejít? Žádné vlaky z Kuej-linu nejezdily. Má přítelkyněz Nan-ťingu na mě byla strašně hodná. Podplatila někoho, aby ukradl trakař, na kterém vozili uhlí. Slíbila, že bude varovat naše ostatní přátele.

Naložila jsem na ten trakař své věci a  dvě děti a vydala jsem se s trakařem před sebou do Čchung-čchingu čtyři dny předtím, než Japonci obsadili Kuej-lin. Od lidí, kteří mě cestou předbíhali, jsem se dozvídala zprávy o masakru. Bylo to strašné. Až do posledního dne trval Kuomintang na tom, že v Kuej-linu je pod ochranou čínské armádybezpečně. Téhož dne o něco později byly ulice Kuej-linu poseténovinami popisujícími velká vítězství Kuomintangu a na těch novinách, jako čerstvé ryby od řezníka, ležely řady lidí  – mužů, žen a dětí, kteří nikdy neztratili naději, avšak místo toho přišli o život. Když jsem ty zprávy slyšela, šla jsempořád rychleji a rychleji a při každém kroku jsem se ptala, byli bláhoví? Byli stateční?

Tlačila jsem trakař k  Čchung-čchingu, až se mi rozbilo kolo. Opustila jsem svůj nádherný madžongový stolek z  chung-mu. Ale to už mé tělo cítilo tak málo, že nemohlo ani plakat. Svázala jsem šátky do smyčky a na každé ramenozavěsila jedno dítě. V obou rukách jsem nesla tašky, jednu se šaty a druhou s jídlem. Nesla jsem je tak dlouho, až se mi do rukou zařízly hluboké rýhy. A nakonec jsem tašky jednu po druhé odhodila, když ruce začaly krvácet a klouzaly tak, že už neudržely nic.

Cestou jsem pozorovala, že ostatní, jak se postupněvzdávali naděje, udělali totéž. Byla to cesta posetádrahocennostmi, jejichž cena rostla se vzdáleností. Štůčky jemných látek a  knihy. Obrazy předků a  řezbářské nástroje. Až pak byly vidět klece s housaty, ztichlými žízní, a ještě pozdějistříbrné urny poházené po silnici, to když už byli lidi přílišznavení, než aby je nesli kvůli jakékoli budoucí naději. Než jsem se dostala do Čchung-čchingu, přišla jsem o všechno kromě třech svátečních hedvábných šatů, které jsem měla všechny oblečené přes sebe.“

„Jak to myslíš, o všechno?“ vyhrkla jsem na konci. Byla jsem ohromená z toho, že celý ten příběh byl naprostopravdivý. „Co se stalo s těmi dětmi?“

Ani na okamžik se nezarazila. Odpověděla tak prostě, že bylo jasné, že k příběhu není co dodat: „Tvůj otec není můj první manžel. Ty nejsi jedno z nich.“ Když jsem dorazila k Hsuovým, kde se dnes večer konásezení Klubu radosti a  štěstí, první, koho jsem uviděla, byl můj otec. „Tady ji máme! Pokaždé přijde pozdě!“oznamuje. Je to pravda. Všichni už jsou zde, sedm rodinných přátel mezi šedesátkou a sedmdesátkou. Vzhlédnou ke mněa smějí se, že jsem pořád nedochvilná, přes svých šestatřicetpořád jako dítě.

Třesu se a snažím se to udržet v sobě. Když jsem jeviděla naposledy, na pohřbu, zhroutila jsem se a hlasitě serozvzlykala. Jednou mi kamarádka řekla, že prý jsme s matkou jedna jak druhá, že máme stejné jemné pohyby rukou, stejný dívčí smích a postranní pohled. Když jsem tos ostychem řekla matce, vypadala, jako by se urazila,a prohlásila: „Vždyť o mně nevíš ani zbla! Jak bys mohla být jako já?“ Měla pravdu. Jak mohu být jako moje matka v  Klubu radosti a štěstí?

„Teti, strýčku,“ opakuji a na každého kývnu. Vždy jsem těmhle rodinným přátelům říkala „teto“ a  „strýci“. A  pak jdu a postavím se vedle otce.

Prohlíží si fotky Jongových z  jejich nedávné cesty do Číny. „Podívej,“ říká zdvořile a  ukazuje na fotografi iskuiny turistů stojících na širokých dřevěných schodech. Na obrázku není nic, co by svědčilo o tom, že je z Číny, a ne ze San Franciska či z jakéhokoli jiného města. Ale otec se na tu fotku vlastně ani pořádně nepodíval. Jako by muvšechno připadalo stejné, nic ho nevzruší. Vždycky byl zdvořile lhostejný. Ale jakže se čínsky řekne to slovo, které znamená lho-stejný, protože člověku věci připadají stejné? Myslím, že právě takhle ho zasáhla matčina smrt.

„Podívej na tohle,“ říká a podává mi další bezvýraznou fotografi i.

Hsuovic dům je plný těžkých mastných pachů. Příliš mnoho čínských jídel připravovaných v příliš malé kuchyni, příliš mnoho pronikavých vůní zachycených v tenké vrstvě neviditelné mastnoty. Vzpomínám, jak matka v  cizích bytech a restauracích vždycky krčila nos a pak hlasitězašeptala: „Vidím a přímo cítím tu lepkavost.“

U Hsuových jsem nebyla už řadu let, ale obývací pokoj je přesně takový, jak si ho pamatuji. Když se předpětadvaceti lety teta An-mei a  strýc George přestěhovali z  Čínské čtvrti do čtvrti Sunset, koupili si nový nábytek. Pořád tustojí a  pod zažloutlým igelitem vypadá skoro jako nový. Stejná tyrkysová pohovka z uzlíkatého tvídu tvarovaná dopůlkruhu.

Koloniální kávové stolky z těžkého javoru. Lampaz uměle popraskaného porcelánu. Jenom ten nástěnný kalendář, bezplatně poskytovaný Kantonskou bankou, se každoročně mění.

* * *




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist