načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Klub radosti a štěstí - Amy Tan

Kniha: Klub radosti a štěstí
Autor:

Celosvětově proslulý román o leckdy bolestném, často láskyplném, ale vždy hlubokém poutu mezi matkou a dcerou Roku 1949 se čtyři Číňanky, které se teprve před nedávnem přistěhovaly ...


Titul doručujeme za 4 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  254
+
-
ks
rozbalKdy zboží dostanu
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma
Doporučená cena:  299 Kč
15%
naše sleva
8,5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » MOTTO
Rok vydání: 2016-05-10
Počet stran: 352
Rozměr: 130 x 200 mm
Úprava: 308 stran
Vydání: Vydání třetí, v nakladatelství Motto první
Spolupracovali: přeložila Vladimíra Šefranka Žáková
Vazba: vázaná s laminovaným potahem a přebalem
ISBN: 9788026706151
EAN: 9788026706151
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Celosvětově proslulý román o leckdy bolestném, často láskyplném, ale vždy hlubokém poutu mezi matkou a dcerou Roku 1949 se čtyři Číňanky, které se teprve před nedávnem přistěhovaly do Ameriky, začnou jednou týdně scházet, aby spolu pojedly smažené závitky, zahrály si madžong a vyprávěly si příběhy. Své schůzky nazvali Klub radosti a štěstí. Téměř po čtyřiceti letech jedna z nich umírá. A když její místo zaujme dcera, dozvídá se nejen o matčině celoživotním přání, ale i o tragickém způsobu, jakým se vyplnilo. Odhalení vyvolá mezi ženami neodbytnou touhu poohlédnout se zpátky za stíny minulosti a zavzpomínat. Čtyři matky, čtyři dcery, čtyři rodiny, jejichž příběhy se ubírají směrem, kterým zrovna vane vítr… Amy Tan Narodila se roku 1952 v Oaklandu v Kalifornii, dva a půl roku poté, co její rodiče imigrovali do Spojených státu. Třebaže její rodiče očekávali, že se z ní stane neurochirurg z_povolání a koncertní pianistka ve volném čase, Amy se místo toho stala konzultantkou programu pro postižené děti a později spisovatelkou na volné noze. Roku 1987 navštívila poprvé Čínu a zjistila, že její matka měla pravdu: „Jakmile jsem vystoupila z letadla, zjistila jsem, že jsem doma.“

Kniha je zařazena v kategoriích
Amy Tan - další tituly autora:
Údolí úžasu Údolí úžasu
Tan, Amy
Cena: 347 Kč
Údolí úžasu Údolí úžasu
Tan, Amy
Cena: 187 Kč
Údolie zázrakov Údolie zázrakov
Tan, Amy
Cena: 239 Kč
Klub radosti a štěstí Klub radosti a štěstí
Tan, Amy
Cena: 140 Kč
The Valley of Amazement The Valley of Amazement
Tan, Amy
Cena: 212 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

13
Jing-mei Woová
Klub radosti a štěstí
8
Otec mě požádal, abych byla čtvrtá do počtu v  Klubu
radosti a štěstí. Mám nahradit svou matku, jejíž místo
u madžongového stolku zeje prázdnotou od té doby, co před
dvěma měsíci zemřela. Otec si myslí, že ji zabily její vlastní
myšlenky.
„Vzala si do hlavy nějaký nový nápad,“ prohlásil otec,
„ale než se dokázala vyslovit, ta myšlenka narostla tak, že jí
praskla hlava. Musel to být velmi špatný nápad.“
Doktor řekl, že zemřela na výduť na mozku. A její
přítelkyně z Klubu radosti a štěstí prohlásily, že zemřela jako
králík: náhle, uprostřed nedořešených záležitostí. Další schůzka
Klubu radosti a štěstí se totiž měla konat u ní doma.
Týden před smrtí mě zavolala, celá pyšná
a překypující životem: „Teta Lin uvařila na Radost štěstí polévku
z červených fazolí. Já uvařím polévku z  černého sezamového
zrníčka.“
„Nevytahuj se,“ napomenula jsem ji.
„To není vytahování.“ Řekla, že obě ty polévky jsou
skoro stejné, čcha-pu-tuo. Nebo možná řekla pu-tchung, úplně jiné.
Bylo to jedno z těch čínských slov, které znamená lepší
půlku ze smíšených úmyslů. Nikdy si nedokážu zapamatovat
věci, kterým jsem předtím nerozuměla.
* * *





14
Moje matka začala sanfranciskou verzi Klubu radosti
a štěstí v roce 1949, dva roky předtím, než jsem se narodila. Bylo
to onoho roku, kdy s  otcem odjeli z  Číny s  jedním
koženým kufrem plným samých svátečních hedvábných šatů.
Nebyl čas sbalit nic jiného, vysvětlila matka otci, když se
nalodili. Přesto se rukama horečně přehraboval klouzavým
hedvábím a pátral po svých bavlněných košilích a vlněných
spodkách.
Když dojeli do San Franciska, otec ji přinutil ty blyštivé
hadry schovat. Nosila pořád jeden hnědě kostkovaný čínský
úbor, dokud nedostala od Společnosti pro pomoc
uprchlíkům dvoje odložené šaty, oboje příliš volné, šité na
americkou míru. Společnost se skládala ze skupiny bělovlasých
amerických misionářek z  První čínské baptistické církve.
A  kvůli těm darům moji rodiče nemohli odmítnout jejich
výzvu, aby do této církve vstoupili. Rovněž tak nemohli
ignorovat praktickou radu starých paní, aby se zdokonalili
v angličtině v kursech studia bible ve středu večer a později
na zkouškách pěveckého sboru v sobotu dopoledne. Takhle
se mí rodiče seznámili s Hsuovými, Jongovými a St. Clairo-
vými. Matka cítila, že ženy v těchto rodinách měly také své
nevyslovitelné tragédie, které za sebou zanechaly v  Číně,
a  naděje, které nedokázaly vyjádřit svou angličtinou. Či
přinejmenším má matka viděla v jejich tvářích otupělost.
A všimla si, jak jim zajiskřilo v očích, když jim řekla o svém
nápadu s Klubem radosti a štěstí.
Radost štěstí byla věc, kterou si matka pamatovala z dob
svého prvního manželství v  Kuej-linu, než přišli Japonci.
Proto považuji Radost štěstí za její kuejlinský příběh. Byl to
příběh, který mi vyprávěla vždycky, když se nudila, když
nebylo co dělat, když bylo všechno nádobí umyto a 
umakartový stůl byl dvakrát utřený, když otec seděl a četl
noviny a kouřil jednu pallmallku za druhou, což byla výstraha,
že si nepřeje být rušen. Tehdy matka vytáhla krabici se
starými lyžařskými svetry od nikdy nespatřených příbuzných





15
z Vancouveru. Nastřihla spodek svetru, napárala
pokroucenou pletací přízi a  přivázala ji ke kousku lepenky. A  poté,
co se s  rozmachem pustila do rytmického odvíjení, začala
vyprávět. Léta mi vyprávěla stejný příběh, až na ten konec,
který byl stále temnější a vrhal dlouhý stín na její život,
a nakonec i na můj.
„Snila jsem o Kuej-linu, ještě než jsem ho spatřila,“ začala
matka čínsky. „Snila jsem o rozeklaných kopcích lemujících
klikatící se řeku s kouzelným mechem zeleně obrůstajícím
její břehy. Vrcholky kopců se utápěly v bílé mlze. Kdyby ses
po té řece plavila a živila se mechem, nabrala bys dost sil,
aby ses vyšplhala nahoru. A pokud by ti uklouzla noha,
svezla by ses do lůžka z hebkého mechu a jen by ses zvonivě
zasmála. Až bys jednou dosáhla vrcholu, všechno bys viděla
a pocítila bys takovou radost, že by ti stačila na to, aby ses
už nikdy v životě ničím netrápila.
V Číně o Kuej-linu snili všichni. Když jsem tam přijela,
uvědomila jsem si, jak ubohé byly mé představy. Když jsem
uviděla ty kopce, zasmála jsem se, a zároveň mě zamrazilo.
Vrcholky vypadaly jako ohromné hlavy smažených ryb,
které se snaží vyskočit z  kádě s  olejem. Za každým vrcholem
nabíhal stín další ryby a za ním další a další. A pak se
malinko pohnula oblaka a  z  kopců se náhle stali obludní
sloni, zvolna kráčející přímo na mě! Dovedeš si to představit?
A  na úpatí kopců byly tajné jeskyně. Vevnitř rostly visuté
skalní zahrádky ve tvaru a barvách hlávek zelí, zimních
melounů, ředkví a cibule. Byly to věci tak podivné a krásné, že
si to ani neumíš představit.
Ale já jsem nepřijela do Kuej-linu proto, abych se
obdivovala jeho kráse. Vzal mě tam můj manžel, mě a naše dvě
děti, protože myslel, že tam budeme v bezpečí. Byl
důstojníkem Kuomintangu; když nás ubytoval v  malé místnosti
v jednopatrovém domku, odjel na severozápad do
Čchung-čchingu.





16
Věděli jsme, že Japonci vyhrávají, ačkoli se v  novinách
psalo, že ne. Každým dnem, každou hodinou se do
města valily proudy lidí, zaplňovali chodníky, hledajíce střechu
nad hlavou. Pocházeli z východu i západu, severu i jihu. Byli
bohatí i chudí, Šanghajci, Kantonci, seveřané, a nejen
Číňani, ale i cizinci a misionáři všech vyznání. A pak tu byl
samozřejmě Kuomintang a  jeho armádní důstojníci, kteří si
mysleli, že nad ně není.
Byli jsme město zbytků smíchaných dohromady. Kdyby
nebylo Japonců, našla by se spousta důvodů, kvůli kterým
by se ti různorodí lidé servali. Chápeš? Šanghajci s 
rolníky ze severních vod, bankéři s holiči, rikšové
s barmskými uprchlíky. Každý se na někoho díval svrchu.
Nezáleželo na tom, že se všichni dělili o stejný zaplivaný chodník
a trpěli stejnou běhavkou. Všichni jsme páchli stejně, ale
každý z nás si stěžoval, že někdo jiný páchne ze všech
nejvíc. Já?  Já jsem nenáviděla důstojníky amerického
letectva, kteří pronášeli huhňavé zvuky, z nichž se mi
zapalovaly tváře. Ale nejhorší byli rolníci ze severu, kteří smrkali
do dlaní a vráželi do lidí a přenášeli na ně své špinavé
nemoci.
Takže chápeš, jak rychle pro mě Kuej-lin ztratil veškerý
půvab. Už jsem nešplhala na vrcholky, abych volala, jak jsou
ty kopce krásné. Zajímalo mě jedině, které z nich obsadili
Japonci. Seděla jsem v  temném koutě našeho domu, pod
každou paží jedno dítě, a čekala jsem s nervózníma
nohama. Když se rozezněly sirény varující před bombardováním,
já i mí sousedi jsme vyskočili a spěchali do hlubinných
jeskyní, abychom se ukryli jako divá zvěř. Ale člověk nevydrží
dlouho ve tmě. Něco uvnitř tebe začne zhasínat, až se z tebe
stane vyhladovělý živočich, šíleně prahnoucí po světle.
Venku padaly bomby. Bum! Bum! A pak zvuk pršících kamenů.
Uvnitř mě přešla chuť na zelí nebo na ředkev z visuté skalní
zahrady. Měla jsem před očima jedině mokvající střeva
starobylé hory, která by se mohla nad mou hlavou roztrhnout.





17
Dovedeš si představit, jaké to je nechtít být ani uvnitř, ani
venku, nechtít být nikde a prostě nebýt?
Když zvuky bombardování počaly slábnout, navraceli
jsme se zpátky jako novorozená koťata škrábajíce se zpět do
města. A vždy znovu mně vyrazilo dech, že kopce na pozadí
hořící oblohy zůstaly nedotčené.
Klub radosti a štěstí jsem vymyslela jedné letní noci, kdy
bylo tak horko, že i mouchy padaly k zemi, protože jim
křídla ztěžkla vlhkým vedrem. Všude bylo tak narváno, že
nezbylo ani místečko pro čerstvý vzduch. Z  kanálů stoupal
do mého okna v prvním patře nesnesitelný smrad a ten
zápach se neměl kam jinam podít, než se mi vrazit do nosu. Po
všechny noční i denní hodiny jsem slyšela vřeštění. Nevěděla
jsem, jestli to rolník podřezal hrdlo zaběhlé svini, nebo jestli
nějaký důstojník tluče polomrtvého rolníka za to, že mu leží
v cestě na chodníku. Nechodila jsem se dívat k oknu, abych
to zjistila. K čemu by to bylo dobré? A tehdy jsem si
pomyslela, že bych měla něco dělat, abych se pohnula z místa.
Napadlo mě dát dohromady čtyři ženy, každou na
jednu stranu mého madžongového stolku. Věděla jsem, které
ženy pozvat. Všechny byly mladé jako já, s dychtivými
obličeji. Jedna byla ženou armádního důstojníka jako já. Druhá
byla dívka vybraných způsobů z bohaté rodiny v Šanghaji.
Uprchla s  velice málo penězi. A  pak tu bylo děvče z 
Nan-ťingu, které mělo ty nejčernější vlasy, jaké jsem kdy viděla.
Pocházela z  nižší třídy, ale byla hezká a  příjemná a  dobře
se vdala, za staršího muže, který zemřel a  zanechal jí
lepší život.
Každý týden jedna z nás uspořádala večírek, aby se
vybraly peníze a  zvedla nálada. Hostitelka měla za úkol
podávat speciální jídlo tien-sin, které nosí štěstí všeho druhu –
knedlíky ve tvaru stříbrných prutů, dlouhé rýžové nudle na
prodloužení života, vařené burské oříšky kvůli početí synů
a  samozřejmě spousta pomerančů pro štěstí kvůli
plodnému, příjemnému životu.





18
Jaké hody jsme si dopřávaly z našich mizerných přídělů!
Nevšímaly jsme si, že knedlíky byly většinou nadité samou
vláknitou dužninou a pomeranče poseté červivými děrami.
Jedly jsme střídmě, ne že bychom byly přejedené, ale
abychom dokázaly protestovat, že už nemůžeme pozřít ani
drobeček, nacpaly jsme se předtím přes den. Byly jsme si
vědomy, že máme luxus, který si může dovolit jen málo lidí. Byly
jsme mezi těmi šťastnými.
Když jsme si nacpaly břicha, položily jsme do misky
peníze a  daly jsme ji na místo, kde byla všem na očích. Pak
jsme se usadily k madžongovému stolku. Můj stolek byl
rodinný kus a byl z vonného červeného dřeva, ne z toho, čemu
vy říkáte růžové dřevo, ale z  chung-mu, které je tak vzácné,
že pro něj v angličtině ani není slovo. Stolek měl velmi
tlusté čalounění, takže když se na něj vrhly madžongové pchaj,
bylo slyšet pouze to, jak o  sebe narážejí slonovinové hrací
kameny.
Jakmile jsme začaly hrát, bylo zakázáno mluvit, kromě
„Pcheng!“ nebo „Čch’!“, když jsme braly kámen. Musely jsme
hrát ve vší vážnosti a  myslet jenom na to, jak výhrou
zvýšit své štěstí. Ale po šestnácti kolech jsme zase šly hodovat,
tento krát na oslavu našeho štěstí. A  pak jsme si povídaly
celý večer až do rána, vyprávěly jsme historky o  dobrých
časech, které minuly, a  o  dobrých časech, které nastanou.
To byly nějaké historky! Ty příběhy vyplnily celý byt!
Padaly jsme smíchy. O kohoutovi, který vletěl do domu
a skřehotal na jídelních mísách, na těch samých, na nichž byl
o den později už ve všem klidu servírován! A o jedné dívce,
která psala milostné dopisy za své dvě kamarádky, jež
milovaly stejného muže. A o hloupé cizince, která omdlela na
záchodě, když vedle ní vybuchly rachejtle.
Lidé si mysleli, že neděláme dobře, když pořádáme
každý týden bankety, zatímco mnoho lidí ve městě hladoví,
živí se krysami a  později i  odpadky, jež kdysi žraly ty
nejubožejší z krys. Jiní si mysleli, že nás posedl ďábel – když





19
oslavujeme, zatímco v  našich rodinách vymřely celé
generace, lidé přišli o domov i majetek a byli od sebe odtrženi,
manžel od ženy, bratr od sestry, dcera od matky. Hmmm!
Jak se můžete smát? ptali se nás.
Nebylo to tím, že bychom neměly srdce či oči pro pláč.
Bály jsme se. Všechny jsme měly své trápení. Ale zoufat si
znamenalo toužit po něčem, co bylo nenávratně ztraceno.
Nebo prodlužovat, co bylo už tak nesnesitelné. Nakolik
může člověk toužit po svém oblíbeném zimníku pověšeném
ve skříni v domě, jenž vyhořel i s jeho matkou a otcem? Jak
dlouho se vám mohou v duchu vybavovat ruce a nohy
klátící se přes telefonní dráty a hladoví psi běhající po ulicích
s napůl ohlodanýma rukama trčícíma jim z huby? Co je
horší, kladly jsme si otázku, sedět a čekat na smrt s patřičně
zachmuřenými tvářemi, nebo zvolit vlastní štěstí?
A tak jsme se rozhodly pořádat večírky a hrát si na to, že
každý týden nastal nový rok. Jednou týdně jsme
zapomněly na zlo, které na nás bylo v minulosti spácháno. Nesměly
jsme myslet na nic špatného. Hodovaly jsme, smály se,
hrály hry, prohrávaly jsme a  vyhrávaly, vyprávěly si ty
nejzábavnější historky. A jednou týdně jsme mohly doufat, že
budeme mít štěstí. Ta naděje byla naší jedinou radostí. A tak
jsme začaly naše večírky nazývat Radost štěstí.“
Matka obvykle končívala své vyprávění vesele, chvástajíc
se svou dovedností ve hře. „Mnohokrát jsem vyhrála a přálo
mi takové štěstí, že si mě ostatní dobíraly, jak jsem se
naučila dobře podvádět,“ říkala. „Vyhrála jsem desetitisíce jüanů.
Ale nezbohatla jsem. Ani náhodou. Tou dobou papírové
peníze ztratily cenu. I toaletní papír stál víc. O to víc jsme se
smály, jen pomyslete, tisícijüanová bankovka, a to se s ní ani
nedala vytřít zadnice.“
Kuejlinský příběh mé matky jsem vždy považovala za
jakousi čínskou pohádku. Konec byl pokaždé jiný. Někdy
tvrdila, že za tu bezcennou tisícijüanovou bankovku koupila půl





20
hrnku rýže. A z té rýže navařila hrnec ovesné kaše. Tu kaši
vyměnila za dvě vepřové nožičky. Ze dvou nožiček se stalo
šest vajec, a z nich se vylíhlo šest kuřat. Příběh se neustále
rozrůstal.
A pak jednoho večera, když jsem žebrala, aby mi koupila
tranzistorové rádio, a ona odmítla a já hodinu tiše
vzdorovala, řekla: „Proč myslíš, že ti chybí něco, cos nikdy neměla?“
A pak mi vyprávěla úplně jiný konec toho příběhu.
„Jednoho rána ke mně domů přišel armádní důstojník,“
začala, „a řekl mi, abych se okamžitě vypravila za svým
manželem do Čchung-čchingu. A  já věděla, že mi říká, abych
utekla z Kuej-linu. Věděla jsem, co se stalo důstojníkům
a jejich rodinám, když přišli Japonci. Ale jak jsem měla odejít?
Žádné vlaky z Kuej-linu nejezdily. Má přítelkyně
z Nan-ťingu na mě byla strašně hodná. Podplatila někoho, aby ukradl
trakař, na kterém vozili uhlí. Slíbila, že bude varovat naše
ostatní přátele.
Naložila jsem na ten trakař své věci a  dvě děti a 
vydala jsem se s trakařem před sebou do Čchung-čchingu čtyři
dny předtím, než Japonci obsadili Kuej-lin. Od lidí, kteří
mě cestou předbíhali, jsem se dozvídala zprávy o masakru.
Bylo to strašné. Až do posledního dne trval Kuomintang na
tom, že v Kuej-linu je pod ochranou čínské armády
bezpečně. Téhož dne o něco později byly ulice Kuej-linu poseté
novinami popisujícími velká vítězství Kuomintangu a na těch
novinách, jako čerstvé ryby od řezníka, ležely řady lidí  –
mužů, žen a dětí, kteří nikdy neztratili naději, avšak místo
toho přišli o život. Když jsem ty zprávy slyšela, šla jsem
pořád rychleji a rychleji a při každém kroku jsem se ptala, byli
bláhoví? Byli stateční?
Tlačila jsem trakař k  Čchung-čchingu, až se mi
rozbilo kolo. Opustila jsem svůj nádherný madžongový stolek
z  chung-mu. Ale to už mé tělo cítilo tak málo, že nemohlo ani
plakat. Svázala jsem šátky do smyčky a na každé rameno
zavěsila jedno dítě. V obou rukách jsem nesla tašky, jednu se





21
šaty a druhou s jídlem. Nesla jsem je tak dlouho, až se mi
do rukou zařízly hluboké rýhy. A nakonec jsem tašky jednu
po druhé odhodila, když ruce začaly krvácet a klouzaly tak,
že už neudržely nic.
Cestou jsem pozorovala, že ostatní, jak se postupně
vzdávali naděje, udělali totéž. Byla to cesta posetá
drahocennostmi, jejichž cena rostla se vzdáleností. Štůčky jemných látek
a  knihy. Obrazy předků a  řezbářské nástroje. Až pak byly
vidět klece s housaty, ztichlými žízní, a ještě později
stříbrné urny poházené po silnici, to když už byli lidi příliš
znavení, než aby je nesli kvůli jakékoli budoucí naději. Než jsem
se dostala do Čchung-čchingu, přišla jsem o všechno kromě
třech svátečních hedvábných šatů, které jsem měla všechny
oblečené přes sebe.“
„Jak to myslíš, o všechno?“ vyhrkla jsem na konci. Byla
jsem ohromená z toho, že celý ten příběh byl naprosto
pravdivý. „Co se stalo s těmi dětmi?“
Ani na okamžik se nezarazila. Odpověděla tak prostě, že
bylo jasné, že k příběhu není co dodat: „Tvůj otec není můj
první manžel. Ty nejsi jedno z nich.“
Když jsem dorazila k Hsuovým, kde se dnes večer koná
sezení Klubu radosti a  štěstí, první, koho jsem uviděla, byl
můj otec. „Tady ji máme! Pokaždé přijde pozdě!“
oznamuje. Je to pravda. Všichni už jsou zde, sedm rodinných přátel
mezi šedesátkou a sedmdesátkou. Vzhlédnou ke mně
a smějí se, že jsem pořád nedochvilná, přes svých šestatřicet
pořád jako dítě.
Třesu se a snažím se to udržet v sobě. Když jsem je
viděla naposledy, na pohřbu, zhroutila jsem se a hlasitě se
rozvzlykala. Jednou mi kamarádka řekla, že prý jsme s 
matkou jedna jak druhá, že máme stejné jemné pohyby rukou,
stejný dívčí smích a postranní pohled. Když jsem to
s ostychem řekla matce, vypadala, jako by se urazila,
a prohlásila: „Vždyť o mně nevíš ani zbla! Jak bys mohla být jako já?“





22
Měla pravdu. Jak mohu být jako moje matka v  Klubu
radosti a štěstí?
„Teti, strýčku,“ opakuji a na každého kývnu. Vždy jsem
těmhle rodinným přátelům říkala „teto“ a  „strýci“. A  pak
jdu a postavím se vedle otce.
Prohlíží si fotky Jongových z  jejich nedávné cesty do
Číny. „Podívej,“ říká zdvořile a  ukazuje na fotografi i
skupiny turistů stojících na širokých dřevěných schodech. Na
obrázku není nic, co by svědčilo o tom, že je z Číny, a ne ze
San Franciska či z jakéhokoli jiného města. Ale otec se na
tu fotku vlastně ani pořádně nepodíval. Jako by mu
všechno připadalo stejné, nic ho nevzruší. Vždycky byl zdvořile
lhostejný. Ale jakže se čínsky řekne to slovo, které znamená
lho-stejný, protože člověku věci připadají stejné? Myslím, že
právě takhle ho zasáhla matčina smrt.
„Podívej na tohle,“ říká a podává mi další bezvýraznou
fotografi i.
Hsuovic dům je plný těžkých mastných pachů. Příliš
mnoho čínských jídel připravovaných v příliš malé kuchyni,
příliš mnoho pronikavých vůní zachycených v tenké vrstvě
neviditelné mastnoty. Vzpomínám, jak matka v  cizích
bytech a restauracích vždycky krčila nos a pak hlasitě
zašeptala: „Vidím a přímo cítím tu lepkavost.“
U Hsuových jsem nebyla už řadu let, ale obývací pokoj
je přesně takový, jak si ho pamatuji. Když se před
pětadvaceti lety teta An-mei a  strýc George přestěhovali z  Čínské
čtvrti do čtvrti Sunset, koupili si nový nábytek. Pořád tu
stojí a  pod zažloutlým igelitem vypadá skoro jako nový.
Stejná tyrkysová pohovka z uzlíkatého tvídu tvarovaná do
půlkruhu.
Koloniální kávové stolky z těžkého javoru. Lampa
z uměle popraskaného porcelánu. Jenom ten nástěnný kalendář,
bezplatně poskytovaný Kantonskou bankou, se každoročně
mění.
* * *






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.