načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Klub osamělých srdcí - Liselotte a Søren Hammerovi

Klub osamělých srdcí

Elektronická kniha: Klub osamělých srdcí
Autor: Liselotte a Søren Hammerovi

Detektivní román ze současné Kodaně. Kriminalista Konrad Simonsen má uzavřít vyšetřování zdánlivě náhodné smrti nenápadného poštovního úředníka. Při prohledávání jeho domu ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  119
+
-
4
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 62.4%hodnoceni - 62.4%hodnoceni - 62.4%hodnoceni - 62.4%hodnoceni - 62.4% 65%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2014
Počet stran: 405
Rozměr: 21 cm
Vydání: 1. vyd.
Název originálu: Ensomme hjerters klub
Spolupracovali: z dánského originálu ... přeložila Michaela Weberová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Brno, Host, 2014
ISBN: 978-80-729-4875-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Detektivní román ze současné Kodaně. Kriminalista Konrad Simonsen má uzavřít vyšetřování zdánlivě náhodné smrti nenápadného poštovního úředníka. Při prohledávání jeho domu objeví na půdě galerii osmnácti fotokoláží, zobrazujících stále tutéž překrásnou dívku. V mobilu zemřelého jsou rovněž fotografie jiné mladičké dívky, kterou jedinou propustil ze třídy spolužák předtím, než zahájil střelbu ze samopalu na učitele. Pátrání po totožnosti dívky z půdní galerie zavede Simonse o čtyřicet let zpátky do skautského tábora, kde se parta gymnazistů-outsiderů z Klubu osamělých srdcí společně připravovala k maturitě a kde se jejich cesta zkřížila s osudem Lucy, pohřešované anglické dívky. Simons je přesvědčen, ze Lucy byla zavražděna a že spolek Srdcí je do její vraždy zapleten.

Popis nakladatele

Vrchní kriminální komisař Konrad Simonsen se po infarktu vrací do kodaňského oddělení vražd. Všichni zde žijí vyšetřováním střelby ve škole, ale Simonsenovi je s­ ohledem na jeho zdraví přidělen bezvýznamný případ: přezkoumání smrti poštovního doručovatele Jørgena Kramera Nielsena, původně považované za nehodu. Při novém otevření případu se však zdá pravděpodobnější, že šlo o­ vraždu. Konrad Simonsen postupně získává další informace o ­Nielsenově životě a­ objeví souvislost s ­dávným případem mladé Angličanky Lucy. Než v ­roce 1969 zmizela, zřejmě pobývala se šesti dánskými studenty na chatě u­ moře. Setkání s­ Lucy ovlivnilo všechny členy Klubu osamělých srdcí, jak si studenti říkali, včetně Nielsena. Je na Konradu Simonsenovi, aby jejich dávné tajemství odhalil. Vyšetřování značně komplikuje nejen neochota bývalých členů klubu vracet se do minulosti, ale i­ to, že důležitý svědek, který by mohl objasnit mnohá tajemství Nielsenova života, je kněz vázaný zpovědním tajemstvím.  

Liselotte a Søren Hammerovi jsou sourozenci. Liselotte je vystudovaná zdravotní sestra, pracovala v ­několika nemocnicích v ­Řecku, Německu, Grónsku a­ také na ropné plošině. Søren je vzděláním pedagog, učil matematiku, dánštinu a­ angličtinu. Po ohromném úspěchu prvních dvou dílů jejich kriminální řady s vrchním komisařem Konradem Simonsenem  Bestie uvnitř   (2010, česky Host 2012) a­  Za všechno se platí  (2010, česky Host 2013) se nyní věnují pouze psaní. Práva na jejich románovou sérii byla již prodána do více než dvaceti zemí. Třetí díl řady  Klub osamělých srdcí  vyšel v­ Dánsku v­ roce 2011, čtvrtý díl  Dívka zĎáblova  močálu připravujeme k ­českému vydání.

Zařazeno v kategoriích
Liselotte a Søren Hammerovi - další tituly autora:
 (e-book)
Dívka z Ďáblova močálu Dívka z Ďáblova močálu
 
K elektronické knize "Klub osamělých srdcí" doporučujeme také:
 (e-book)
Washingtonský dekret Washingtonský dekret
 (e-book)
Indická nevěsta Indická nevěsta
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1. kapitola

2. kapitola

3. kapitola

4. kapitola

5. kapitola

6. kapitola

7. kapitola

8. kapitola

9. kapitola

10. kapitola

11. kapitola

12. kapitola

13. kapitola

Ediční poznámka

Liselotte a Søren Hammerovi



brno 2014

Klub osam1lých

srdcí



detektivní román host

Liselotte a Søren Hammerovi

Klub osamělých

srdcí


Liselotte Hammer Jakobsen, Søren Hammer Jacobsen

Ensomme hjerters klub

Copyright © Liselotte Hammer Jakobsen,

Søren Hammer Jacobsen & Gyldendal, Copenhagen 2011

Published by agreement with the Gyldendal Group Agency

Translation © Michaela Weberová, 2014

Czech edition © Host

— vydavatelství, s.

r. o., 2014

(elektronické vydání)

ISBN 978-80-7491-268-9 (Formát PDF)

ISBN 978-80-7491-269-6 (Formát ePub)

ISBN 978-80-7491-270-2 (Formát PDF pro čtečky)

ISBN 978-80-7491-271-9 (Formát MobiPocket)


Věnováno Merete Borreové,

skvělému člověku a vynikající redaktorce



9

1. kapitola

Třináctého srpna bylo na Policejním náměstí v Kodani zataže­

no a foukalo. Noc v centru byla celkem klidná: pár hospodských

rvaček, při jedné z nich se výtržníci i pobodali, ale rány byly jen povrchní, několik opilců, kteří teď vyspávali opici na záchytce, předávkovaná prostitutka — nic vážného nebo výjimečného. Nej­ horší případ byl opilý řidič, který ujížděl ulicemi jako šílenec před dvěma vozy policejní hlídky, které se ho snažily zastavit.

Nakonec jim skutečně unikl: za hvízdání pneumatik zabočil ze

Syd havnsgade na Sluseholmen a pak doprava do ulice Ved Stig­

bordene, kde sešlápl plyn k podlaze, vítězně se zašklebil do zpět­

ného zrcátka a skončil i s autem ve vodách přístavu. Nyní po něm pátrali potápěči, ale proud byl v těch místech silný, takže ho nej­

spíš hned tak nenajdou. Všichni doufali, že se řidiči podařilo včas

z auta vyváznout a dostat se na břeh, ale moc pravděpodobné to

bohužel nebylo.

Chlapec, který právě přecházel Policejní náměstí, byl hodně

tlustý. Na přechodu pro chodce před budovou policejní centrály

se důkladně rozhlédl na obě strany a teprve potom namáhavě

a pomalu vstoupil do vozovky. Když silnici přešel, zastavil se, vy­

táhl z kapsy kalhot kapesník, osušil si tváře a čelo a teprve pak po­

kračoval do ulice Nielse Brocka. Bolely ho nohy a do školy to měl ještě docela daleko. Sem tam se po něm někdo ustaraně a soucitně

ohlédl, ale hned zas spěchal dál. Většina lidí si ho však nevšímala.

Jeho oblečení bylo stejně ubohé jako on sám. Rodiče sice

měli peněz dost, ale tohle byl jeho způsob protestu. Jeden z mno­ ha. Na sobě měl bílé, sešlapané tenisky z loňského výprodeje míst­

ního supermarketu a seprané džíny spuštěné k bokům. Béžovou

bundu neměl dopnutou a jednu ruku měl zastrčenou dovnitř, jako by ji měl zlomenou. V bundě se ještě víc potil, protože do

10

tohohle počasí by mu bohatě stačila jeho vlastní tuková izolace.

Jenže on ji prostě potřeboval. Ukrýval pod ní totiž samopal.

Byla středa, osm hodin a šestnáct minut.

Pokud by byl vrchní kriminální komisař Konrad Simonsen ve

správný okamžik vyhlédl z okna, mohl toho chlapce spatřit. Ale

nevyhlédl. Místo toho sledoval policejní ředitelku, která právě

telefonovala. Byla proslulá svými nevkusnými a  často velmi vý­

středními módními kreacemi, a jak bylo na první pohled jasné

i jemu, nebyl dnešek žádná výjimka. Měla na sobě modrozeleně

kostkované na míru šité sako a k němu proužkované kalhoty

v téměř, ale přece jen ne úplně stejných barvách. Pomyslel si, že

jí chybí už jen nějaké to zabité zvířátko kolem krku, třeba liška,

aby ta hrůza byla dokonalá.

Byl v práci poprvé po osmi týdnech, a když ráno dorazil,

překvapilo ho, jak je nervózní. Teď už byl klidný. Roztržitě se

zahleděl na královnin portrét visící na stěně za zády ředitelky

a snažil se potlačit netrpělivost. Pak se na Její Výsost spiklenec­

ky zašklebil a znovu pohlédl na složku ležící na stole. Byla dost

tenká.

Policejní ředitelka konečně dotelefonovala. Obdařila ho ši­

rokým úsměvem, který nebyl ani strojený, ani upřímný, a rozho­

vořila se o tom, kolik lidí se jí během doby jeho nemoci vyptávalo,

jak se mu daří.

„Spousta lidí mi volala jenom kvůli tomu.“

„No, prosím, to se podívejme.“

„Nech toho, přestaň se tvářit, jako že je ti to jedno, a buď rád,

že si o tebe kolegové dělají starosti.“

Měla pravdu, a když jí tedy řekl, že je rád, pokračovala:

„Rozhodla jsem se, že tě formálně ponechám ve funkci. Nadá­

le budeš šéfem oddělení vražd, ale v praxi bude mít hlavní slovo

Arne Petersen...“

„Arne Pedersen — Pedersen, ne Petersen.“

11

Arne Pedersen byl jedním ze Simonsenových nejbližších

spolupracovníků, táhlo mu na čtyřicítku, byl ve svém oboru dob­

rý a myslelo mu to. Už dlouho bylo tak nějak jasné, že právě on

bude oddělení vražd šéfovat, až přijde čas, a v uplynulých dvou

měsí cích tomu tak opravdu bylo. Policejní ředitelka se omlouvala:

„Promiň, budu si to pamatovat. Takže i nadále bude fakticky

vést oddělení on, dokud nerozhodnu, že už jsi dost zdravý na to,

aby ses toho ujal. Zatím máš povoleno pracovat tři, maximálně

čtyři hodiny denně. Je to jasné?“

Naprosto jasné. Pomalu, s důrazem na každém slově to ještě

jednou zopakovala: „Tři, maximálně čtyři hodiny denně,“ a  do­

dala, že všichni jeho kolegové mají nařízeno jí nahlásit, pokud

by povolený čas přetáhl.

„A když se budeš cítit unavený, zůstaneš doma. Pamatuj si:

hřbitovy jsou plné lidí, co si o sobě mysleli, že jsou nepostrada­

telní.“

„Tak dobře. A kdy přesně budu trávit ty povolené tři hodiny

v práci, to si smím určit sám? Nebo o tom taky rozhoduješ ty?“

Ignorovala jeho ironický tón a odpověděla mu vážně:

„Pro začátek si to můžeš určovat sám a pak se uvidí.“

„Díky. Dostanu už konečně svůj případ?“

Pokračovala, jako by ho neslyšela:

„Když jsi byl na neschopence, předělali jsme ti kancelář. Je

tam teď oddělená část s pohovkou, kdyby sis potřeboval trochu

odpočinout.“

Bylo vidět, že se těšila, až mu o tom řekne. Vlažně poděkoval

a připadal si najednou starý. Pak konečně otevřela složku a s vy­

hýbavým pohledem ho informovala:

„No, on to vlastně žádný pořádný případ není. Jde mi spíš

o to, aby se to definitivně uzavřelo.“

Poklepala rukou na papíry ve složce a pak mu shrnula obsah.

Poslouchal ji a nestačil se divit, ale každopádně byl ochoten s ní

souhlasit, že to opravdu žádný pořádný případ není. Podrážděně

poznamenal:

12

„Takže místopředsedkyně parlamentního výboru pro právní

záležitosti si za tebou jen tak přijde a diktuje ti, co má policie

dělat? No to snad ne.“

„Máš pravdu, Simone, není to zrovna košer. Ale nemohl bys

vyslechnout pár svědků, no a... prostě se na ten případ trochu

podívat? A sepsat zprávu, kterou...“

Zaváhala a on to dořekl za ni:

„...kterou bys mohla dát místopředsedkyni.“

Ředitelka přikývla a dodala:

„Můžeš si přibrat i někoho dalšího, netrvám na tom, abys

to dělal ty osobně, hlavní je, aby ses nepřepínal. Ale říkala jsem

si, že by to pro tebe mohl být dobrý případ na začátek. Aby ses

pomalu zase zapracoval.“

Konrad Simonsen sebral složku a konstatoval:

„Tohle žádný případ není.“

Vtom uslyšel hudbu. Přesně takové neurčité tóny mu zněly

v uších, když se před necelými sedmi týdny probudil v nemocni­

ci. Zmocnil se ho strach, celého ho pohltil a ochromil, tak jako

se mu to od operace přihodilo už mnohokrát. Jeho šéfová se ho

polekaně zeptala:

„Je ti něco? Udělalo se ti špatně?“

S vypětím sil jí odpověděl:

„Slyšíš taky hudbu?“

Srdečně se zasmála a on si pár nekonečných vteřin nebyl

jistý, jestli tu hudbu také slyší, nebo jestli jí jen nevadí jeho ha­

lucinace. Pak vstala ze židle a zabouchala pěstí do stěny. Hudba

ztichla.

„Rezonuje to. Do sekretariátu přijali novou studentku na

výpomoc a ta má takový ten malý placatý přehrávač se sluchátky,

iPod nebo jak se to jmenuje, a když se opře hlavou o stěnu, tak

její lebka a zeď vytvoří dokonalý zesilovač.“

Ulevilo se mu a zároveň se ho zmocnila únava. Přesně tak

se mu to poslední dobou stávalo, nejdřív smrtelný strach a pak

ochablost.

13

„Proč jí to nezakážeš?“

„Zakázala jsem jí to, ale bohužel má tak trochu... jak bych to

řekla... nezávislý vztah k autoritám, takže...“

Dál už ji Konrad Simonsen neposlouchal.

Chlapec se samopalem došel ke své škole. Nacházela se v Marmor­

gade, krátké uličce spojující třídu Hanse Christiana Andersena

s Vester Voldgade, a byla to trojkřídlá čtyřpatrová cihlová budova

postavená počátkem dvacátého století. Školní dvůr se otevíral do

ulice a od chodníku ho odděloval plot. Hlavní vchod byl v cent­

rální budově vzadu, okázalé žulové schody vedly k obrovským

zeleným dveřím, které příliš neladily s celkovou architekturou

školy. Chlapec směřoval právě k nim.

Oknem v severním křídle ho zahlédla jeho třídní učitelka.

Už dříve si s ním chtěla promluvit o jeho pozdních příchodech;

chodil pozdě už před prázdninami a ani v novém školním roce

to nebylo lepší. Teď by po něm navíc mohla poslat nahoru papí­

ry, které potřebuje třídě předat, a ušetří si tak cestu do třetího

patra. S vidinou, že zabije tak říkajíc dvě pedagogické mouchy

jednou ranou, otevřela okno a zavolala na něj, ale chlapec k je­

jímu překvapení vůbec nereagoval, přestože od ní nebyl ani pět

metrů daleko. Povzdychla si, nebýval takový, ale asi to taky nemá

úplně snadné, chudák kluk.

Když se chlapec konečně vyškrábal po všech schodech až na

chodbu vedoucí k jeho třídě, posadil se na lavičku a snažil se po­

padnout dech. Nepočítal s tím, že mu to bude trvat tak dlouho, ale

byl unavený a nervózní a potřeboval se dát dohromady. Až když

po pár minutách uviděl svoji třídní učitelku, jak se k němu blíží

s papíry pod paží a cílevědomým úsměvem, vstal a vešel do třídy.

Spolužáci, které cestou na své místo míjel, mu nevěnovali

žádnou zvláštní pozornost. Chlapec stále přerývaně dýchal, ale

neposadil se. Stoupl si vedle své lavice a opřel se o stěnu. Ani

učitel, který stál u tabule a časoval nepravidelná anglická slovesa, se nedal příchodem chlapce vyrušit. Jen se k němu otočil, krátce a bezvýrazně na něj pohlédl a pokračoval ve výuce. Chlapec ho

pozoroval dlouhých pět vteřin a cítil rostoucí vztek, který v něm

probouzel odvahu.

Učiteli bylo něco přes třicet, měl blond vlasy, oblékal se tro­

chu nedbale a svým hezkým obličejem a přátelským vystupová­

ním si brzy získal dívky i chlapce. Navíc byl opravdu výborný

pedagog. V jakési předtuše se ještě jednou ohlédl přes rameno.

A tehdy spatřil zbraň. Krátká černá hlaveň mířila přímo na něj.

Tunelové vidění, nával adrenalinu. Zareagoval neuvěřitelně rych­

le, třemi energickými skoky se dostal ke dveřím a ještě stihl vzít

za kliku, než samopal spustil.

Třicet sedm výstřelů za necelé půl vteřiny.

Později byly všechny pečlivě zdokumentovány: jedenáct pro­

jektilů zasáhlo oběť do zad, tři do hlavy a jeden do levé paže.

Učitel byl mrtvý, ještě než dopadl na zem. Zbylých dvacet dva

výstřelů prošlo dveřmi, většina ve výšce dva a půl metru, zřejmě

proto, že chlapec zbraň dobře neznal a nepočítal s tím, že hlaveň

při výstřelu táhne nahoru. Tři kulky ovšem prorazily dveře ve

výšce asi metr a půl nad zemí a jedna z nich zasáhla chlapcovu

třídní učitelku procházející kolem po chodbě. Střela ji trefila do

ruky. Jiná kulka navíc odštípla z dveří třísku, která jí poranila

pravé oko a zůstala vězet mezi oční bulvou a očnicí, ale větší ško­ dy nakonec nezpůsobila.

Učitelka necítila bolest, ale byla v šoku. Automaticky natáhla

paži k oku a třísku si vytáhla. Chvíli nechápavě hleděla na pro­ střelenou ruku a pak omdlela. Trpěla chorobným strachem z krve.

Panika ve třídě dosáhla vrcholu. Většina žáků ječela a snažila

se dostat co nejdál od chlapce se samopalem. Jeden žák vyskočil

vzadu z okna. Měl neuvěřitelné štěstí, že nedopadl na tvrdý asfalt školního dvora, ale na střechu nákladního auta, které přivezlo do školy čisticí prostředky. Díky tomu nakonec vyvázl jen se zlo­

meným zápěstím a ošklivým šrámem na tváři. Jedna dívka se

schovala do skříně a podařilo se jí zajistit dveře zevnitř. Stočila

se do klubíčka, třásla se strachy a skoro ani nedýchala. Zbytek

třídy se tlačil v rohu nejdál od katedry, někteří žáci seděli nebo leželi a jiní se tiskli ke stěně, jako by jim to snad bylo co platné, pokud by chlapec opět vystřelil. Křik a jekot pomalu utichaly

a začínal se ozývat pláč. Všichni v hrůze sledovali i ten nejmenší

pohyb vrahovy zbraně. Chlapec se samopalem se svezl na židli

a najednou působil zmateně a nepřítomně. I jemu stékaly po

tvářích slzy.

Po setkání s policejní ředitelkou si Konrad Simonsen odnesl slož­ ku s případem do své kanceláře. Cestou došel k přesvědčení, že vlastně nebude vůbec špatné začít pěkně pomalu a v klidu s pří­ padem, na kterém nezáleží. Tohle poznání ho překvapilo, ale zároveň i uklidnilo.

Kancelář během jeho nepřítomnosti skutečně doznala změn,

jak o tom mluvila šéfová. Byla nyní propojena s vedlejší místností, v níž býval dříve sklad nejrůznějších kancelářských potřeb a vy­

řazených počítačů a monitorů. Nyní tam měl svůj neformální zvláštní koutek. Bylo tam čerstvě vymalováno, na podlaze ležel kancelářský koberec a nacházela se tam už trochu opotřebovaná kožená pohovka, lednička, kávovar a padesátipalcová televize, již nejspíš zdědil po Poulu Troulsenovi, bývalém kolegovi, kte­

rý odešel do penze. Na konferenční stolek před gaučem někdo

nachystal kávu, housky a obrovskou kytici a u stěn postávalo pár kolegů, mezi nimi i Komtesa, jedna z jeho nejbližších spolu­ pracovnic a také přítelkyně. Už téměř rok spolu bydleli v jejím

domě v Søllerødu, přestože on si stále ještě držel i byt ve Valby.

Navíc spal sám v pokoji v prvním patře, ale to bylo hlavně kvůli jeho nemocnému srdci. Komtesa ho na uvítanou políbila, což v práci téměř nikdy nedělala. Rozhlédl se a utrousil:

„To se ti povedlo pěkně ututlat.“

„To víš, jinak by to přece nebylo překvapení. Arne přijde za

chvíli, zrovna mu někdo volal.“


16

Pozdravil se s přítomnými a očima se zastavil na Paulině

Bergové, mladé ženě, se kterou úzce spolupracoval. Tedy ales­

poň dříve. Naposledy ji viděl téměř před rokem. V září loňského

roku byla unesena kvůli jednomu případu, který oddělení vražd

tehdy řešilo. Šílený muž ji ještě s další mladou ženou držel za­

vřenou v bunkru v Hareskovenu. Tu druhou ženu přímo před

očima Pauliny Bergové zabil. Paulinu pak nechal v bunkru sa­

motnou napospas smrti. Našli ji až na poslední chvíli. Od té doby

o ní komisař slyšel jen zřídka. Věděl, že prodala dům v Reerslevu

a koupila si byt v šestém patře činžáku v Rødovre, kde bydlí sama.

Ještě dlouho po návratu z nemocnice se bála vyjít ze dveří a dě­

sila ji spousta dalších věcí, například kočky a sklepy. Trpěla vel­

kými výkyvy nálad a měla problémy při setkání s novými lidmi,

zvláště s muži. Stýkala se jen s přáteli. Zřejmě v průběhu jeho

nemocenské opět nastoupila do práce. Jakmile ji uviděl, ozva­

lo se v  něm špatné svědomí. Jako její šéf se měl mnohem více

zajímat o  to, jak se jí daří. Jenže přesně tohle byla jeho slabá

stránka a  koneckonců měl v  poslední době sám svých starostí

celkem dost.

Mile ji pozdravil a všiml si, že se dala ostříhat nakrátko a že

je oblečená dost neformálně, lépe řečeno nedbale. Narovnala se

na pohovce, smutně se na něj usmála a pokrčila rameny, čímž

vyjádřila lépe než mnoha slovy, že by si také přála, aby to celé

bývalo bylo jinak. Komisař si pomyslel, že totéž platí i pro něj,

a obrátil se směrem ke kolegům:

„Děkuji vám za tak milé přijetí a taky za ty nádherné květiny.“

Nevěděl, co by ještě řekl, a tak už jen neohrabaně dodal:

„A teď už bychom se mohli pustit do snídaně. Vypadá to za­

traceně dobře.“

Vtom se rozlétly dveře jeho kanceláře a do místnosti vtrhl

Arne Pedersen s  divokým výrazem v  očích. Popadl Konrada Si­

mon sena za loket a zakřičel:

„Pojďte všichni okamžitě se mnou. Máme hlášenou střelbu

ve škole, je to hned tady na Marmorgade.“


17

Volnou rukou šermoval ve vzduchu a ukazoval přesně opač­

ným směrem, než škola ležela.

„Jeden žák zešílel a vrazil tam se samopalem. Je to masakr.“

Když Konrad Simonsen dorazil na dvůr školy v Marmorgade,

vládl všude chaos. Nikdo zřejmě neměl pořádně přehled o situaci a nedalo se zjistit, co se přesně stalo. Ještě horší bylo, že evakuace školy probíhala nahodile a nekoordinovaně. Všude kolem pobí­

hali dospělí i zmatené děti. Někdo spustil požární alarm, takže

mnoho učitelů předpokládalo, že jde o požární cvičení. Snažili

se tedy, jak předepisovala požární směrnice, soustředit třídu na školním dvoře a uprostřed nastalého zmatku spočítat, zda ni­

kdo nechybí. Venku na ulici se shromáždil dav zvědavců, kteří se tlačili na školní plot, a  z  oken protějšího domu se vykláněli

nájemníci a dychtivě sledovali dění. Na místě bylo také mnoho

policistů, ale ani ti nebyli schopní nějaké smysluplné akce a vět­ šina z nich jenom nečinně postávala s očima upřenýma k oknům

v druhém patře.

Konrad Simonsen oslovil pár učitelů, ale ani jeden nevěděl

nic přesnějšího. Až potom mu štěstí přálo. Tajemnice školy měla

možnost promluvit si se studentem, který unikl ze třídy skokem

z okna. Teď už byl v nemocnici, ale tajemnice Konradu Simon­ se novi tlumočila jeho výpověď, ze které vyplynulo alespoň pár

základních faktů. Bylo celkem jisté, že Robert Steen Hertz, žák desáté třídy, má v rukou samopal, z něhož dvakrát vystřelil a za­

bil dva učitele. Chlapec je nyní ve své třídě ve druhém patře, kde

drží své spolužáky jako rukojmí, pokud je už také nepostřílel;

to nikdo nevěděl. Ze třídy vedla čtyři okna, všechna obrácená do

dvora, tajemnice mu ukázala, která to jsou. Nacházela se zhruba

uprostřed budovy.

Konrad Simonsen toho obecně o střílení ve školách moc ne­

věděl, ale jednou věcí si byl jistý: ve všech případech, které znal,

propadli útočníci naprostému šílenství a v touze po krvi se snažili

zabít co nejvíc lidí. Rozhlédl se po školním dvoře a otřásl se hrů­

zou. Dávka ze samopalu vypálená z druhého patra by měla za

následek desítky mrtvých. Přinejmenším.

Tím byly priority dané. Co nejrychleji vyklidit dvůr, pak do­

stat pryč všechny čumily z ulice a také zajistit, aby obyvatelé pro­

tějšího domu ustoupili od oken. Zakřičel Arnemu Pedersenovi

do ucha, aby se postaral o přihlížející. Ulice se musí vyklidit a z obou stran uzavřít. Pak k sobě přitáhl pár policistů a učitelů

z okolí a v rychlosti jim vysvětlil, co mají dělat. Je potřeba dostat

všechny ven na ulici a pryč odtud. Musí to proběhnout rychle, ale ať nikdo neběhá a hlavně ať se děti nenatlačí na plot. Ještě jednou

jim to zopakoval a pak běžel doprostřed školního dvora, soustře­ dil kolem sebe další skupinku a dal jim stejné pokyny. Nějaký strážník mu podal megafon. Komisařův hlas se odrážel od stěn

budov. „Jděte všichni okamžitě pryč, ven na ulici! Jděte rychle,

ale neběhejte. Starší dohlédnou na mladší. Východ musí zůstat

volný, nikdo nebude utíkat, nikdo se nebude tlačit. Použijte obuš­

ky nebo pepřový sprej, ale zajistěte, aby východ zůstal volný.“ To

poslední bylo samozřejmě určené přítomným policistům, a přes­

tože to nebylo zrovna na medaili z rétoriky, všichni ho pochopili.

Zopakoval to. „Vyjděte na ulici a jděte pryč, neběhejte. Netlačte

se. Starší dohlédnou na mladší. Udržujte volný průchod, východ

musí zůstat volný.“

Zafungovalo to, situace se stabilizovala. Školní dvůr se pře­

kvapivě rychle vyprázdnil a brzy nato nebyl nikdo už ani na ulici

před budovou. Konrad Simonsen upustil megafon, který se ještě chvíli točil na chodníku. Stál uprostřed dvora a teprve teď pomys­

lel na svou vlastní bezpečnost.

„Musíme odtud zmizet, Simone.“

Stála za ním Komtesa. Na sobě měla neprůstřelnou vestu

a druhou držela v ruce. Očima přitom sledovala okna v druhém

patře. Zeptal se:

„Kde sakra vězí zásahovka? Víš něco? Jak je možné, že jim to

tak dlouho trvá? Tohle je přece přesně situace, kdy...“


19

Položila mu ruku na rameno, aby ho uklidnila.

„Budou tu do pěti minut.“

Podíval se na hodinky a zjistil, že on sám tu je teprve deset

minut, i když mu to připadalo jako hodina.

„Ve škole jsou ještě žáci.“

„Snaží se je dostat ven jinudy, pojď.“

Když ho v poklusu táhla pryč, vyptával se:

„A ty víš, k čemu tam došlo?“

„Vypadá to, že jsou dva mrtví, oba učitelé. Chodbu v druhém

patře jsme zajistili, ale dovnitř nepůjdeme, to necháme profesio­

nálům. Chlapcova třídní učitelka leží nehybně přede dveřmi do

třídy. Střelil ji do hlavy a je s největší pravděpodobností mrtvá.

Prozatím s ní nebudeme nic dělat.“

„A co žáci ve třídě?“

„O těch nic nevíme.“

„Kolik jich tam je?“

„Asi pětadvacet.“

Schovali se do bezpečí za policejním vozem zaparkovaným

na ulici před školou. Komtesa podala Konradu Simonsenovi ne­

průstřelnou vestu, kterou mu přinesla. Navlékl si ji a překvapeně

konstatoval, že mu padne jako ulitá.

Kolem nich ještě panoval zmatek. Zásahová jednotka dora­

zila ve dvou vozech, ale měla problémy dostat se přes uzávěru

u Vester Voldgade. Vjezd blokovaly dvě nešťastně zaparkované

sanitky a spousty zvědavců. Komisař překvapeně otočil hlavu.

Přímo za ním začala reportérka televizních zpráv vzrušeně hlá­

sat do mikrofonu, že každou chvíli mohou vzduch protnout další

kulky a že nikdo si nemůže být jistý životem, dokud masový vrah

pobíhá volně po škole. I  ona sama se schovávala za autem, ka­

meraman stál neohroženě na ulici. Konrad Simonsen dal pokyn

strážníkovi, aby je odtamtud dostal pryč. Pak se zeptal Komtesy:

„Je jisté, že ten kluk má samopal?“

„Ne, ale vypadá to tak.“

„Zatracený svinstvo.“


20

Chlapec brečel. Když zastřelil angličtináře, posadil se apaticky na

učitelskou židli za katedrou a nevěděl, co dál. Tak daleko prostě

nikdy nepřemýšlel. Dvakrát ze židle vstal. Poprvé se šel podívat

z okna na dvůr, kde všichni zmateně přecházeli a pobíhali. Po­

druhé šel a  povalil na zem svoji lavici, což postrádalo jakýkoli

smysl a přimělo jeho spolužáky vzadu ve třídě semknout se ještě

těsněji k sobě, jako by se tak mohli podělit o svůj strach. Většina

z nich se držela navzájem za ruce a všichni s očima rozšířenýma

strachem sledovali každičký chlapcův pohyb. Chlapec vstal, pře­

šel třídu a zastavil se pár metrů před nimi. Mnozí žáci si zakrývali

hlavu a někteří začali vyděšeně vzlykat. Chlapec ukázal zbraní na

jednu dívku a poručil jí:

„Odejdi, Majo.“

Vybraná dívka hned nepochopila, a tak výzvu opakoval, ten­

to krát už zoufale křičel:

„Vypadni, Majo. Tak běž už... táhni k čertu.“

Odpotácel se zpět k tabuli a sledoval, jak se dívka pomalu

a s úpěnlivou prosbou v očích protáhla kolem stěny ke dveřím.

Musela za dveře pořádně zatáhnout, aby odsunula mrtvolu ang­

ličtináře a mohla se protáhnout ven. Uklouzla po louži krve a s ná­

mahou přelezla třídní učitelku ležící na chodbě. Rozkřičela se.

V tom okamžiku se pokusily utéct další tři dívky, ale chlapec vy­

střelil několik ran do stropu nad nimi. S křikem se vrátily na

původní místo vzadu ve třídě. Sám by nedokázal říct, proč jim

vlastně v útěku zabránil. Možná proto, že to bylo něco, co ne­

schválil a neměl pod kontrolou, anebo možná proto, že na nich

mu nezáleželo. Vypálil krátkou dávku do mrtvého těla přede dveř­

mi, ale nepřineslo mu to žádné potěšení. Pak se opět rozbrečel

a zatoužil mít to všechno co nejrychleji za sebou.

Konrad Simonsen s Komtesou se ujali dívky, která k nim přiběh­

la. Ztratila někde botu a od hlavy k patě byla celá od krve. Měla ji


21

všude, na bílém tričku, na těsných džínách, na obličeji i na blond vlasech. Chvíli trvalo, než se oba policisté přesvědčili, že není zraněná. Komtesa jí přehodila přes ramena deku. Dívka se celá

třásla a bylo jasné, že bude muset do nemocnice.

Stáli nyní za minibusem výsadkové jednotky, kterému se už

tradičně říkalo golf, přestože to v tomhle případě byl Mercedes

Vito. Byl pancéřovaný, a navíc už nehrozilo nebezpečí střelby

z okna. Nebo by rozhodně netrvala dlouho, velitel zásahu dostal právě informaci, že odstřelovač už je na místě v činžáku za jejich zády. Komtesa se opatrně vyptávala dívky:

„Co se tam stalo? Jak se ti podařilo utéct?“

Dívka s námahou vyrážela jednotlivá slova a Komtesa si po­

myslela, že víc než tři čtyři otázky si nemůže dovolit.

„Nechal mě jít, ale když chtěli jít další, tak je zastřelil.“

„Zastřelil několik tvých spolužáků?“

Zakryla si uši zakrvácenýma rukama a sklonila hlavu.

„Chladnokrevně je postřílel, je to šílenec, psychopat. Neměli

šanci. Jenom proto, že chtěli taky pryč.“

Šílenec. Komtesa jí položila ruku kolem ramen. Lehce s ní

zatřásla. Velitel zásahu a Konrad Simonsen stojící vedle nich si vyměnili výmluvný pohled.

„Kolik tvých spolužáků je naživu?“

„Někteří jsou živí, někteří jsou mrtví, jak to mám spočítat,

a zbytek postřílí beng beng beng. Jako králíky.“

„Tohle říkal?“

Očividně nechápala, na co se ptají, a tak se Komtesa zeptala

ještě jednou:

„Říkal Robert Steen Hertz, že tvoje kamarády postřílí?“

„Neříká nic, jenom do nás střílí, jak se mu zachce. Svině. Co­ pak nikdo nic neudělá? Ustřelte mu hlavu.“

Komtesa svraštila obočí a Arne Pedersen, který se k nim

právě přidal, zamumlal:

„Tohle je k ničemu.“

Konrad Simonsen to uzavřel:


22

„Komteso, odveď ji, prosím tě, do sanitky.“

Vedoucí zásahu pohlédl s přimhouřenýma očima k oknům

třídy, jako by tak mohl získat pravdivý obrázek o dění uvnitř. On

musí rozhodnout, co dál. Zda mají jeho muži proniknout do třídy

a vraha zneškodnit, zda se mají pokusit vyjednávat, ať už jakkoli,

nebo zda má odstřelovač dostat rozkaz vystřelit, pokud bude mít

šanci. Dívčina výpověď ho nepřesvědčila, očividně byla v šoku

a znělo to nejistě. Jak z  nějakého amerického filmu. Nechtělo

se mu vydat rozkaz odstřelovači na takovémhle základě. Průnik

do třídy by na druhou stranu mohl mít za následek další mrtvé.

Zno vu vzhlédl a potom rozhodl:

„Hodíme tam omračující granát a půjdeme dovnitř, snad ješ­

tě není pozdě.“

Vtom se otevřely hlavní dveře školy a po chvíli bylo vidět ně­

jakou ženu. I na dálku bylo patrné, že je celá od krve. Klopýtala

dolů po krátkém schodišti a byla zřejmě vážně zraněná. Tím se

dívčina výpověď bezprostředně potvrdila. Po několika krocích

třídní učitelka opět zkolabovala a klesla bezmocně na zem. Velitel

zásahu dal znamení dvěma svým mužům a pak ukázal na ženu na

školním dvoře, kterou považoval za žákyni. Muži se pro ni roz­

běhli. Velitel zásahu mezitím otočil klopu bundy a vydával rozka zy

do malého mikrofonu, který tam měl připevněný.

„Tady Lima. Pokud budeš mít volný výhled, Palle, tak ho

zabij.“

Pak zakřičel:

„Zavolejte sanitku.“

Odstřelovač měl štěstí. Když s týmem dorazil ke škole, okamžitě

si vytipoval nejlepší místo, odkud bude mít volný výhled na okna

v druhém patře hlavní školní budovy, kde se drama odehrávalo.

Třetí patro protějšího činžáku. Vzal si z golfu svoji pušku a utíkal

do vybraného vchodu a po schodech nahoru. Měl na výběr dva


23

byty, ale dveře jednoho byly pootevřené, takže zvolil ten. Uvnitř

zrovna vysvětloval strážník obyvateli bytu, aby se držel dál od oken do ulice. Na odstřelovače se vyloženě usmálo štěstí. Majitel

bytu byl totiž penzionovaný důstojník, a přestože už mu bylo

skoro osmdesát, rychle pochopil situaci a co od něj potřebuje.

Strážník otevřel jedno z oken v obývacím pokoji, opatrně ho

uvolnil z pantů a postavil na zem. Odstřelovač mezitím odklidil

věci z parapetu. Společně pak k oknu přenesli důstojníkův maha­ gonový jídelní stůl, který se výškově až na pár centimetrů k oknu skvěle hodil. Odstřelovač si lehl na stůl a připravoval si zbraň.

Byla to Heckler & Koch PSG1A1, jedna z nejpřesnějších pušek na

světě, se kterou byl jako zkušený střelec schopný zasáhnout cíl

na vzdálenost až osmi set metrů. To tady nebylo vůbec zapotře­

bí, ke škole to bylo jen nějakých sto padesát. Všechno bylo úplně

dokonalé. Oznámil vedoucímu zásahu, že je připravený. Třikrát

zahlédl v  zaměřovači svůj cíl ve třídě naproti, ale pokaždé jen

krátce. Poprvé chlapec shodil lavici, podruhé a potřetí prošel ko­

lem oken nejdřív na jednu stranu a pak na druhou. Odstřelovač doufal, že rozkaz, který obdržel vzápětí, nikdy nepřijde. Požádal o potvrzení a dostal ho.

Ve třídě se chlapec se samopalem nakonec rozhodl, že nejlepší,

co může udělat, je pustit všechny spolužáky na svobodu a vzdát se. Byl unavený, vyděšený, hladový a chtěl pryč. Bylo mu jedno

kam, prostě pryč. A právě v té chvíli zaslechl houkání sanitky a po­

pošel k oknu nejblíže u tabule, kde si rukou zaclonil oči a snažil se zahlédnout, co se dole na ulici děje. Projektil hocha zasáhl do

čela nad levým okem a vyšel ven u spodního okraje lebky, odkud

pokračoval dál a trefil nohu převrácené lavice, odrazil se v sestup­

ném úhlu, prošel zámkem skříně a kolenem dívky, která tam byla

skrčená, pronikl jí do krku a dál páteří a pak se zavrtal do stěny.

Obě děti byly okamžitě mrtvé.


24

Na ulici se výstřel rozléhal mezi domy. Konrad Simonsen se

za zvukem automaticky ohlédl a pak se mlčky a vážně obrátil ke

Komtese. Přistoupil k nim velitel zásahu a řekl:

„Je to za námi.“

Bylo ke dvanácté a situace na škole v Marmorgade už byla pod

kontrolou. Zásahová jednotka z místa činu odjela, ve třídě pra­

covali technici a do školy dorazili přivolaní krizoví psychologové.

Všichni byli zasmušilí a strážníci spolu mluvili jen o práci.

Simonsenův pracovní den skončil a Arne Pedersen trval na

tom, že ho odveze domů. Navrhl, že než bude zpátky, vyšetřování

může vést Komtesa. Souhlasila.

V autě se Konrad Simonsen zeptal:

„To nemáš nic lepšího na práci než mi dělat řidiče?“

„Ale jo, jenže bych s tebou rád probral další postup.“

„Řekl bych, že to je celkem jasné. Do večera budou technici

určitě schopní říct, jak to celé fakticky proběhlo, a pak už ti bude

chybět jen motiv. Musíš samozřejmě taky objasnit, jak se Robert

Steen Hertz dostal k samopalu. A bude to chtít svolat tiskovku.

Jinak bych se hlavně snažil zjistit, jestli ten kluk jednal opravdu

sám. Pokud má kamarády, kteří mají přístup ke zbraním a  plá­

nují něco podobného, potřebujeme to co nejdřív vědět. A ještě

mě napadá jedna věc: jestli máš problémy s rozpočtem, tak teď

je nejlepší čas požádat o schválení zvláštních výdajů.“

Chvíli o tom diskutovali. Arne Pedersen měl spoustu otá­

zek a Konrad Simonsen mu je rád zodpověděl. Když zahnuli na

odbočku do Søllerødu, bylo téma už vyčerpané a Arne Pedersen

se zeptal:

„A co ty osobně? Dostal jsi nějaký případ? Zkrátka jak to šlo

u ředitelky?“

Bylo patrné, že se ptá jenom ze zdvořilosti. Myšlenkami byl

pořád u střelby ve škole.

„Něco jako případ jsem dostal.“


25

Arne Pedersen nereagoval a Konrad Simonsen dodal:

„A taky jsem slyšel hudbu.“

„Hudbu? Jakou hudbu?“

„Nevím přesně, ale bylo to vtipné.“

Pověděl mu o té příhodě v kanceláři. Arne Pedersen se pře­

kvapeně zeptal:

„A ty myslíš, že je to důležité?“

Zavrtěl hlavou. Ne, to rozhodně není.

Ale tehdy, když přišel po infarktu k sobě, znamenalo to pro

něj všechno.

Veselá, strhující hudba z tržiště, kde bylo místo pro každého.

Lesní rohy, které svými tóny rvaly starý svět na kusy a nesly své

úžasné publikum vstříc budoucnosti. Předzpěvák, který ho zahřál

na duši optimistickými vokály a na kratičký okamžik svým zpě­

vem utišil Simonsenovu bolest na hrudi. Jako by dostal druhou

šanci, příležitost si to rozmyslet, změnit svůj život, ano, možná

ho i celý pochopit. Pak na něj zaútočilo světlo, tělo ho svou va­

hou přitlačilo k zemi a bolest cítil všude. Marně se snažil hudbu

zachytit rukou, poslední tóny odezněly a bolestí z toho pohybu

zanaříkal. Někdo ho vzal za ruku a on otevřel oči.

Konrad Simonsen přišel do práce brzy, sám by dal přednost poz­

dějšímu vstávání, ale chtěl doprovodit Komtesu; ta teď měla prá­

ce nad hlavu s vyšetřováním střelby ve škole na Marmorgade.

Pokud tedy chtěl jet s  ní, musel se přizpůsobit. Komtesa se na

něj usmála. Byla po ránu čilá a  svěží. Mysli na to, že pak budeš

zase dřív doma, Simone. Měla samozřejmě pravdu, ale dorazit

domů brzy mu zrovna nepřipadalo jako výhra. Cítil se jako ubo­

žák a zlobil se sám na sebe. Vysvětloval si to tím, že si prostě ješ­

tě úplně ne zvykl na život po infarktu, a snažil se myslet na něco

jiného.

Když vstoupil do své kanceláře, našel tam Paulinu Bergovou.

Seděla na pohovce v jeho separé, jak se té místnosti začalo hned


26

přezdívat, a sledovala ranní vysílání televize. Položil desky na

psací stůl a šel k ní. Paulina vypnula televizi a bez nějaké větší

srdečnosti na obou stranách se pozdravili. Zůstal stát a prohlí­

žel si ji tak dlouho, až uhnula pohledem. Posadil se na opačný

konec gauče.

„Vypadáš jako bezdomovec.“

Byla to pravda. Měla na sobě odrané džíny a šedomodrou

pánskou košili ošoupanou na límci a na rukávech. Sešlapané

sandály měly prasklý pásek.

„Pokud se mnou chceš pracovat, musíš se oblékat slušně.“

„Co kdybych si zítra vzala svoje staré motorkářské kalhoty,

mám je ještě zastrčené někde ve skříni.“

Když viděla, že ho to nechává chladným, odsekla:

„Budu se oblékat, jak budu chtít.“

„To se teda pleteš, od zítřka se budeš oblékat tak, jak budu

chtít já. Jinak vypadni. Můžeš si vybrat.“

Zamračila se na něj, ale zůstala sedět. Přinesl jí složku, kte­

rou dostal od ředitelky.

„Jørgen Kramer Nielsen, narozen 1951 v Kodani, svobodný,

povoláním poštovní doručovatel. Bydliště ve Hvidovru, zemřel

po pádu ze schodů ve svém domě někdy kolem dvacátého února,

tedy před půl rokem. Přesněji nelze čas úmrtí určit, protože trva­

lo několik dnů, než ho našli.“

Bez známky soucitu poznamenala:

„Tak už to na světě chodí.“

Podrážděně se na ni podíval a pokračoval:

„V pátek dvacátého devátého února odpoledne objevil mrtvé

tělo soused z bytu pod ním na společném schodišti. Tou dobou

byl Jørgen Kramer Nielsen mrtvý již nějakou dobu, tělo začína­

lo páchnout. Soused zavolal záchranku a  automaticky povolali

i nás. Na místo neštěstí přijel hlídkový vůz se dvěma strážníky

a o chvíli později také okrskový lékař. Ten poslal policisty pryč,

prověřil okolnosti smrti a vypsal úmrtní list, ze kterého vyplý­

vá, že Jørgen Kramer Nielsen si nešťastnou náhodou zlomil vaz


27

pádem ze schodů. Takže: žádná kriminálka, žádný soudní pato­

log, jen rychle šup s ním do márnice a do rakve.“

„To byl ale idiot.“

„Jo, to máš pravdu, ale vysvětlení je prosté. Ten doktor přišel

přímo z pořádné pánské jízdy, táhlo to z něj na míle daleko a ne­

byl pomalu schopný jít rovně.“

„Byl opilý?“

„Nalitý jak dělo, na tom se všichni shodují. No, není to žádná

paráda, a bude hůř. Jeden ze strážníků, Hans Ulrik Gormsen...“

Tázavě se na ni podíval, jestli ho nezná. Zavrtěla hlavou,

a tak pokračoval:

„...měl podle svých vlastních slov prý hned od začátku po­

dezření, že toho pošťáka někdo zavraždil. Přesně takhle to řekl.

Jeho pochybnosti pramenily z polohy oběti a také z faktu, že

schodiště, na kterém Jørgen Kramer Nielsen upadl, mělo jenom

sedm schodů. Gormsen vyfotil mobilem spoustu záběrů mrtvého

těla a schodiště, změřil výšku schodiště tak přesně, jak jen to šlo,

a vyslechl souseda odspodu a mimo jiné mu vyhrožoval zatčením.

Zapomněl jsem se zmínit, že ten soused je kněz. Gormsen se

pohádal s okrskovým lékařem, který pak celou záležitost rychle

uzavřel. Jak byl ten doktor pod parou, tak to Gormsenovi nej­

spíš udělal na truc.“

„To si dokážu představit, ale co s tím máme společného my?

Tohle je samozřejmě pěkné svinstvo, ale na druhou stranu je

pravda, že většinu lidí, které najdou pod schody se zlomeným

vazem, nikdo nezabil.“

„Přesně tak a taky naprosto nic nenaznačuje, že právě Jør gen

Kramer Nielsen je výjimka. To taky Hansi Ulrikovi Gormsenovi

k jeho velkému zklamání naprosto jasně sdělil policejní advo­

kát, když za ním přišel s těmi snímky. Následně neuplynul ani

měsíc a Hans Ulrik Gormsen dostal novou práci jako bezpeč­

nostní šéf v soukromé firmě. Tam se tím „pošťáckým případem“,

jak to nazval, znovu začal zabývat — tentokrát spolu se svou

tchyní. Dala se snadno přesvědčit, že došlo ke zločinu. Bohužel


28

je jeho tchyně místopředsedkyní parlamentního výboru pro práv­

ní záležitosti.“

„A sakra.“

„No jo, ale stručně řečeno jde jenom o  to, abychom se tím

úmrtím dva tři dny zabývali, a pak sepíšeme zprávu, která potvr­

dí, že ten chlapík prostě spadl ze schodů.“

Paulina Bergová uhodla, kam míří.

„Aby ji naše ředitelka mohla ukázat té jeho tchyni, co?“

„Přesně tak. Máš pořád zájem? Nebo mám říct Arnemu, že

chceš radši dělat na té střelbě ve škole jako všichni ostatní?“

Rozzlobeně zašermovala rukama ve vzduchu.

„Ten malý tlusťoch? Jen to ne, to je hrozně depresivní.“

Na komisařovu výzvu, aby si dávala pozor na jazyk, nic ne­

řekla a chvíli jen tak zírala do prázdna. Konrad Simonsen trpělivě

čekal. Nakonec z ní vypadlo:

„Co o tom pošťákovi víme? Rejstřík trestů?“

Konrad Simonsen zavrtěl hlavou.

„Nevíme skoro nic. Máme jen tohle.“

Podal jí ze složky jeden papír.

Při roznášce pošty byl Jørgen Kramer Nielsen pátého břez­

na 1996 přepaden a zmlácen. Útočníkem byl čtyřicetiletý kovář

z Rødovru, který do té doby neměl s policií nikdy nic do činění.

Než na místo dorazil hlídkový vůz a zabránil dalšímu násilí, byl

už Jørgen Kramer Nielsen důkladně zmlácený. Odvezli ho do

nemocnice ve Hvidovru, ovšem později k tomu nechtěl ani je­

den z mužů nic říct a doručovatel odmítl podat trestní oznámení.

Kováře nějakou dobu vyšetřovali, ale k obvinění nedošlo.

Paulina Bergová si zprávu přečetla dvakrát, což netrvalo

dlouho, pak ji komisaři vrátila a vážným hlasem řekla:

„Pro ostatní jsem tabu, dokonce ani Komtesa mě nechápe

a nikdo neví, co se mnou. Jsem pro ně jako nechtěný dárek, něco,

co si nepřáli, ale co si nemůžou dovolit vyhodit. Hrozně moc bych

chtěla mít vlastní případ, jenže Arne mi nechce nic dát.“

„Ale no tak.“


29

„Každé ráno, když vstávám, mám pocit, že to bude můj po­

slední den. A s tím oblečením... prostě nenávidím svoje staré

oblečení, to, co jsem nosila, než... se to stalo. Mám z něj hrůzu.“

„Tak nos uniformu, takhle se mnou nikam nemůžeš.“

Najednou se na něj pousmála, upřímně, téměř optimisticky.

„Dobře, řekni mi, čím mám začít.“

Arne Pedersen vyčlenil na objasnění střelby ve škole na Mar mor­

gade hodně prostředků a brzy to přineslo výsledky.

Ukázalo se, že zastřelený učitel byl, jak to vyjádřil Arne Pe­

der sen, pěkná svině. Jmenoval se Tobias Juul a ve volném čase

prodával drogy, především dospívajícím dívkám, pár jich bylo

i z desáté třídy, kde učil. U něj doma našli široký sortiment drog:

extázi, amfetaminy, metamfetaminy a kokain, ale tím jeho po­

chybné aktivity nekončily. V okamžiku, kdy jeho děvčata — jak

jim sám říkal — byla už na drogách plně závislá a dlužila mu

hodně peněz, je začal sexuálně zneužívat. Nejdříve sám a pak je

prodával dalším.

Arne Pedersen informoval Konrada Simonsena o vývoji vy­

šetřování. Konrad Simonsen s tím sice neměl nic společného a už

vůbec o něm nemohl rozhodovat, ale Arne byl rád, že to s ním

může probrat a že u něj najde pochopení. Ohledně Tobiase Juula

ještě dodal:

„Ale dělal to jenom v malém, nebyla to žádná velká ryba.“

„A jak to souvisí s tou střelbou ve škole?“

„Předpokládáme, že šlo o banální žárlivost. Robert Steen

Hertz, to je ten chlapec, který střílel, chtěl pravděpodobně pomoct

jedné z těch dívek, Maje Nørgaardové. Patřila nejspíš k Juulo vým

děvčatům, když použiju jeho žargon. Pachatel do ní byl zřejmě

zamilovaný, jenže s tou svou postavou u ní neměl žádnou šanci.

Možná doufal, že ji tím zachrání nebo tak něco.“

„Vypadá to, že motiv je tedy celkem jasný. Ale co ta zbraň,

kde ji sebral?“


30

„Dobrá otázka. Jak se šestnáctiletý dánský kluk dostane k de­

víti milimetrovému samopalu ArmyTocx SA­5? To ještě nevím.

A ten optimismus ohledně motivu je zatím bohužel nejspíš ne­

patřičný. Mluvil jsem s Majou Nørgaardovou a ještě s jednou

dívkou, ale nepomohly mi ani trochu. Obě popřely, že by něco

věděly o tom... vlastně o čemkoliv, na co jsme se zeptali. Dá to

ještě práci. A rodiče je v tom ještě podporují, zvlášť matka Maji

Nørgaardové. Najala si dokonce advokáta. Povídám ti, je to pěkná

semetrika, šíleně důležitá a arogantní jako čert. Dcera z ní má

hrůzu, což se jí vůbec nedivím. Právě ta její máti nejvíc brání

na še mu vyšetřování, jenže co s tím nadělám. Možná nakonec

budeme muset posbírat fakta oklikou a spolehnout se na infor­

mace z druhé ruky.“

„Ale jaký k tomu má ta ženská důvod?“

„To přesně nevím, ale nejspíš se bojí odhalení, že její slaďouč­

ká holčička byla zapletená do něčeho nekalého. Jak na tom holka

ve skutečnosti je, to je jí očividně jedno. Ale řekni mi, jak to jde

s tím pošťákem?“

Arne Pedersen se při té otázce vesele ušklíbl.

„Děláme pokroky.“

„A co Paulina? Nedělá ti problémy?“

„Ne, vůbec ne.“

Konrad Simonsen začal vyšetřování u kněze, který byl sousedem

zesnulého poštovního doručovatele Jørgena Kramera Nielsena.

Jednak proto, že si chtěl prohlédnout jeho vilu, ale i proto, že

tenhle svědek toho nejspíš ví nejvíc. Takže bude mít do zprávy

co napsat.

Kněz byl příjemný třicátník a z komisařova překvapeného

pohledu na jeho bílý kolárek mu hned bylo jasné, nad čím uvažuje.

„Ano, jsem katolík. Zdá se, že to lidi trochu znejistí, pokud

to o mně předtím nevěděli, takže pro začátek vás můžu ujistit,

že nekoušu.“


31

Rozesmál se. Konrad Simonsen se smál s ním a podali si ruce.

Mužovo vyprávění o tom, co onoho dvacátého devátého úno­

ra zažil, bylo krátké. Vrátil se po dovolené domů a nalezl souseda mrtvého. Brzy se dostali k nejdůležitější otázce:

„Hýbal jste před příjezdem sanitky s tělem mrtvého nebo měnil jste nějak jeho polohu?“

„A proč bych to prosím vás dělal? Jørgen byl zcela očividně mrtvý, takže jsem mu už nemohl nijak pomoci.“

„Ano, pochopitelně. A co policisté? Změnil některý z nich nějak pozici těla oproti tomu, jak jste ho našel?“

„Myslíte, než ho záchranáři odnesli pryč?“

„No ovšem.“

Kněz se na chvíli zamyslel a pak nejistě odpověděl:

„Ten mladý kriminalista mu položil vedle obličeje krabičku si­ rek, než začal fotit mobilem. Pro srovnání ohledně velikosti, řekl bych. Pamatuju si, jak mě překvapilo, že má u sebe sirky, kdo pro­

sím vás dneska ještě s sebou nosí zápalky? Ale s tělem nehýbal.“

„Jste si tím jistý?“

„Ano... ano, jsem.“

„Mimochodem, ten člověk není od kriminálky.“

„Tak to je dobrá zpráva.“

„Taky bych řekl. Hlavní vchod bývá normálně zamčený?“

„Ano, vždycky.“

„Kdo od něj má klíče?“

„Samozřejmě já a pak moji noví nájemníci nahoře. Jørgen

je měl pochopitelně taky, dvě sady, řekl bych, ale to je jen moje

domněnka.“

„Nikdo další? Uklízečka nebo tak někdo?“

„Ne, pokud vím, tak ne.“

„Když už mluvíme o úklidu — jak často se myjí schody?“

„Máme dohodu, že každých čtrnáct dní. Střídáme se, ale... bohužel, je mi líto. Pokud máte na mysli nějaké technické stopy nebo jak tomu říkáte, tak se tu od února už dvakrát opravdu dů­

kladně gruntovalo. Poprvé jsem to tu pořádně vysmýčil já hned


32

potom a vzal jsem to pořádně vysavačem i šamponem na koberce,

přece jenom tu to mrtvé tělo docela dlouho leželo.“

Zarazil se, protože mu to bylo trochu nepříjemné, ale Kon­

rad Simon sen ho přiměl pokračovat:

„A podruhé?“

„Víte, moji noví nájemníci měli pocit, že to tu páchne. Ne, to

bych byl nespravedlivý, zdálo se to jenom té paní, a to až poté, co

se dozvěděla, jak Jørgen odešel. Tak jsme se s jejím mužem složili

a zavolali profesionální úklidovou firmu a ta pak chodbu a scho­

dy vyčistila ve velkém stylu. Pro klid v domě, jestli mi rozumíte?“

Konrad Simonsen si povzdechl.

„S tím už nic nenaděláme. Vadilo by vám, kdybych se tu tro­

chu porozhlédl?“

Kněz nic nenamítal.

Schodiště vypadalo jako jakékoliv jiné schodiště. Za vcho­

dovými dveřmi byla malá dlážděná hala a z ní vedly tři schůdky

na první odpočívadlo, kde byl vchod do přízemního bytu a od­

kud vedly delší schody k druhému odpočívadlu. Tam tehdy ležel

Jørgen Kramer Nielsen. Odtud vedly poslední schody ke vstupním

dveřím bytu v prvním patře, vedle nichž stála šatní skříň. Na všech

podlahách kromě vydlážděné haly byl položen koberec, zábradlí

bylo nově nalakované a černě se lesklo. Stěny zářily bělobou a čis­

totou a viselo na nich pár nudných zarámovaných obrazů něja­

kého neznámého umělce. Ze stropu v prvním patře visela velká

bílá skleněná lampa, která by nutně potřebovala oprášit, a okno

ve výši podlahy nejvyššího odpočívadla narušovalo svým kouřo­

vým sklem zalitým do olova dojem jistého maloměšťáckého vkusu.

Konrad Simonsen několikrát vystoupal po schodech až nahoru

a zase sešel dolů, ale přestože namáhal ducha i smysly, nevedlo

to k ničemu jinému, než že ho začaly bolet nohy.

Paulina Bergová probrala papíry a dokumenty z Nielsenovy po­

zůstalosti. Neobešlo se to úplně bez problémů.


33

Sdělila Konradu Simonsenovi:

„Jeho věci jsou uložené ve skladu stěhovací firmy Expres na

ulici Petera Adlera ve Hvidovru. Ale když jsem tam dorazila, řekli

mi, že si je má zrovna přijet vyzvednout nový majitel. Tak jsem

jim tam pohrozila čertem ďáblem a pak jsem letěla do Glostrupu

na pozůstalostní soud, aby je správce dědictví opětovně zajistil,

přestože už je předtím uvolnil k prodeji. Byla kolem toho strašná

spousta byrokratických keců a nejspíš si na mě pár lidí bude stě­

žovat, protože jsem to soudci i těm ostatním musela říct pěkně

od plic, abych dosáhla svého. Ale za to může sakra naše ředitelka,

měla jim to už dávno dát vědět.“

„Takže na policejní ředitelku jsi křičela taky?“

„Jo, na ni taky, i když s tou to ještě celkem šlo. Zato mi dali

pěkně zabrat ti škrobení panáci u pozůstalostního soudu. Před­

stav si, podařilo se mi najít Nielsenovu závěť, tedy přesněji ře­

čeno žlutou obálku, na které je napsáno ‚závěť‘. Nevím, co je

uvnitř, neotvírala jsem ji, ale okamžitě jsem zavolala správci

dědictví a řekla mu o tom. A co bys řekl, myslíš, že měl radost

nebo že se aspoň trošku zastyděl nad svou vlastní chybou? Ani

náhodou, naopak měl tu drzost po mně chtít, abych mu tu obálku

přivezla do Glostrupu. Tak na to jsem mu samozřejmě řekla, ať

se jde vycpat.“

„Samozřejmě.“

Omluvně se usmála.

„Měla jsem špatný den, to je mi teď taky jasné, ale co bys na

mém místě udělal ty?“

„Zajel bych do Glostrupu, ale na tom nezáleží. Postarám se

o to, pokud z toho budou problémy. Když jsi teď pro změnu tak

hezky oblečená.“

Paulina Bergová měla na sobě decentní šedou sukni ke ko­

lenům a šedý jednoduchý rolák. To oblečení by se dobře hodilo

k padesátileté knihovnici, ale oproti tomu, jak vypadala minulý

týden, to byl jasný pokrok. Ušklíbla se a komisař se zeptal:

„A našla jsi jinak něco zajímavého?“


34

„Těch papírů tam bylo fakt moc, nemohla jsem je moc detail­

ně zkoumat, tak jsem to jenom tak prolítla. Byl tam mimo jiné asi

milion školních sešitů s matematickými výpočty, nejspíš to byl

jeho koníček. Taky si schovával účtenky z místního supermarketu

Netto, měl je pěkně uspořádané za celých jedenáct let a na zadní

straně každé účtenky jsou vždycky napsaná dvě čísla. První udává

konečnou sumu na účtence, ovšem na to druhé jsem nepřišla. Ale

něco vyloženě zajímavého... nenašla jsem asi opravdu nic, ale to

se nejspíš ani nedalo čekat.“

Souhlasil s ní, že nedalo. Váhavě pokračovala:

„Něco trochu zvláštního se asi najde vždycky. U  každého.“

Pošťák například vlastnil starý fotoaparát, zvětšovák a veške­

ré příslušenství, ale žádné vyvolané fotografie neobjevila. Kromě

toho bylo z účtenek patrné, že si pravidelně kupoval dobíjecí kar­

ty, a přestože byla v bytě i nabíječka, mobil tam nikde nenašla.

Došla k závěru, že ho asi sebral pohřební zřízenec. O tom Konrad

Simonsen pochyboval, ale nahlas neřekl nic.

„Ještě něco?“

„Z účtenek z Netta je vidět, že měl nadměrnou spotřebu čisti­

če na okna. Nechápu proč, člověk by si myslel, že snad musel mít

někde nějaký skleník, ale nic takového neměl. A mimochodem byl

pěkně v balíku. V okamžiku smrti měl v bance 1,7 milionu korun,

které získal v roce 1999, když dům prodal knězi a sám zůstal v prv­

ním patře jenom jako nájemník. A za posledních pět let z účtu

nevybral ani na něj nevložil nějaké podstatnější částky, jenom

každý měsíc posílal čtyři sta čtyřicet korun katolické farnosti.“

„Takže byl katolík?“

Přikývla a podívala se na hodinky.

„Omlouvám se, ale za půl hodiny mám být u psychiatra a tebe

už taky brzy přijdou vyzvednout. Na co se mám podívat v pon­

dělí?“

To sám netušil, a slíbil jí tedy, že jí ještě zavolá. Když odešla,

podíval se taky na hodinky a zjistil, že měla pravdu: za chvíli se

pro něj někdo zastaví. Kolegové se v odvozu střídali, možná na


35

to měli i nějaký rozpis, to nevěděl a ani se neptal, ale doufal, že

dnes bude na řadě Komtesa. Moc se nevídali, večer přicházela

pozdě, a když ráno vstával, byla už často pryč. Teď je čeká víkend,

ale Komtesa asi stejně bude muset pracovat na té střelbě ve škole.

Povzdechl si a těšil se, až zas bude moci řídit auto sám. Vtom se

ozvalo klepání na dveře, na minutu přesně, no jo, opravdu na něj

dávají pozor. Vstoupil mladý strážník, kterého neznal.

V pondělí ráno ztrácel Konrad Simonsen čas rozhovorem se dvě­

ma zdravotníky, kteří tehdy v únoru odváželi mrtvé tělo Jørgena

Kramera Nielsena z vily. Dalo mu práci, než je našel, a z jejich

výpovědí se nedozvěděl vůbec nic. Ani telefonát lékaři, který vy­

stavil úmrtní list, k  ničemu nevedl. Prý se na ten případ bohu­

žel nepamatuje, což mu komisař naprosto věřil. Hanse Ulrika

Gormsena se mu nepodařilo zastihnout a víc už toho za ten den

nestihl. Čtyři hodiny utekly neuvěřitelně rychle.

Den nato, v úterý, bylo krásně, na jasném modrém nebi zá­

řilo slunce a komisař měl v plánu rozhovor s parťákem Hanse

Ulrika Gormsena. Byla to žena a přišla v dokonale upravené uni­

formě s policejní čepicí nanejvýš korektně zasunutou pod levou

paží. Strnulá jako cínový vojáček stála uprostřed kanceláře a tekl

z ní pot. Když jí nabídl židli, seděla stejně rovně a předpisově,

jako předtím stála.

Konrad Simonsen se jí vyptával na průběh událostí, aniž by

očekával, že uslyší něco nového. Ale ukázalo se, že si vzpomněla

na jeden detail, který přehlédl. Šlo o krev, lépe řečeno chybějí­

cí krev.

„No, on tam prostě ležel a byl mrtvý, ale nebyla tam žádná

krev nebo něco, prostě byl mrtvý.“

„Takže nekrvácel?“

„Ne, nijak zvlášť, neviděla jsem žádnou opravdovou krev.“

„Opravdovou?“

„Ano prosím.“


36

Nejradši by s ní zatřásl, aby se trochu uvolnila, ale to samo­

zřejmě nešlo.

„Viděla jste tedy něco, co vypadalo



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist