načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Klub divných dětí - Petra Soukupová

Klub divných dětí

Elektronická kniha: Klub divných dětí
Autor: Petra Soukupová

Kniha pojednává o čtyřech členech "klubu", z nichž každý má jiný hendikep. V očích druhých jsou divní, jiní, mimo očekávanou normalitu. Mila je hypersenzitivní snílek. Katka je ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  229
+
-
7,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 207
Rozměr: 24 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: První vydání
Spolupracovali: ilustrace Nikola Logosová
Skupina třídění: Česká próza
Literatura pro děti a mládež (beletrie)
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-275-0129-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Kniha pojednává o čtyřech členech "klubu", z nichž každý má jiný hendikep. V očích druhých jsou divní, jiní, mimo očekávanou normalitu. Mila je hypersenzitivní snílek. Katka je boubelka stále začtená v knihách. Petr je strašpytel a vypadá mladší než spolužáci. Franta chodí o berlích, natáčí videa a bývá trochu zlomyslný. Náhoda je svede dohromady a společně, odmítaní ostatními "normálními" dětmi, se rozhodnou pro útěk do přírody. Román o společnosti, o vztazích mezi lidmi, o dětech odmala vedených k soutěživosti být nejlepšími a zároveň nevybočovat, ničím se neodlišovat.

Popis nakladatele

Mila, Petr, Katka a Franta jsou divní. Nebo si to o nich ostatní aspoň myslí.

Desetiletá Mila má ráda zvířata — zvlášť hmyz a ze všeho nejvíc pavouky. Taky se umí „ztratit ze světa“. Když se na něco soustředí, všechno ostatní pro ni přestane existovat.

Petr chodí do čtvrté třídy, ale vypadá na prvňáka. Umí skvěle kreslit a v noci nemůže spát. Bojí se totiž tmy nebo spíš toho, co se v ní skrývá. A když už usne, zdají se mu hrozné sny.

Katka nemá žádné kamarády, připadá si tlustá a ošklivá. Bojí se mluvit s lidmi a šťastná je jenom tehdy, když si čte.

Franta má nemocné nohy a musí chodit o berlích. Je naštvaný na své postižení a bývá na lidi zlý. Baví se natáčením videí na YouTube, kterými rád provokuje ostatní.

Tihle čtyři se náhodou potkají. Na začátku nejsou ani přátelé, spíš divné děti, co spolu tráví čas. Pak ale společně zažijí něco, na co se nezapomíná.

Zařazeno v kategoriích
Petra Soukupová - další tituly autora:
K moři K moři
Zmizet Zmizet
Kdo zabil Snížka? Kdo zabil Snížka?
Nejlepší pro všechny Nejlepší pro všechny
Žít jako single Žít jako single
Klub divných dětí Klub divných dětí
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

2


1


2


3

KLUB

DIVNÝCH

DĚTÍ


4


5

PETRA

SOUKUPOVÁ

KLUB

DIVNÝCH

DĚTÍ

Host

Brno

2019


6

© Petra Soukupová, 2019

Illustrations © Nikola Logosová, 2019

© Host — vydavatelství, s. r. o., 2019

(elektronické vydání)

ISBN 978-80-275-0182-3 (PDF)

ISBN 978-80-275-0183-0 (ePUB)

ISBN 978-80-275-0184-7 (MobiPocket)


7

PRVNÍ

ČÁST

DIVNÝ

DĚTI



9

MILA

M Jsem divná, já to vím. Vím to už dlouho, takže jsem si už

zvykla, že se na mě lidi někdy dívaj. Zvykla je možná nepřesný,

protože mně to bylo vždycky jedno, jen jsem viděla, že lidi si

myslí, že divná jsem.

Jednou, když jsem ještě chodila do školky, jsem měla

zmrzlinu a seděla jsem na lavičce a čekala na mamku, která

asi nakupovala nebo nevím, ale v tu chvíli jsem uviděla, jak po

střeše toho obchodu chodí straka, a přestože tam byli nějaký

lidi, tak jsem slyšela, jak ta straka klape drápkama na tom ple­

chu, a jenom jsem ji pozorovala a ona ťapala kousek jedním

směrem a zase zpátky.

A najednou mi nějaká paní říká: „Holčičko, jsi v pořádku?“

A já jsem odtrhla oči od tý straky a podívala jsem se na tu

paní a ona ukazovala na moji ruku, v který jsem pořád držela

tu zmrzlinu, ale ta zmrzlina byla už úplně rozteklá a hodně

mi jí steklo na ruku a taky na šaty nebo na oblečení a taky

na zem. Takže jsem tu straku asi pozorovala dýl, než jsem si

myslela.

A to už se objevila mamka a ta paní na ni hned: „Je vaše

holčička v pořádku? Ona tady seděla bez hnutí jakou dobu!

Bylo to hrozně divný! Já jsem si prostě říkala, jestli nemá ně­

jakej záchvat nebo co...“

A já říkám: „Mami, já jsem pozorovala straku támhle,“

a ukážu na střechu, kde už samozřejmě v tu chvíli žádná stra­

ka není.


10

A mamka říká tý paní: „To víte, děti,“ a na mě se podívá

takovým tím svým pohledem jako: Bylo tohle nutný? Ale já po­

krčím rameny, já to přece nedělám schválně.

„Takže je fakt všechno v pořádku?“ říká ta paní, jako by

nám nevěřila.

„Jasně že jo,“ odsekne jí mamka. „Nebo s čím máte pro­

blém? Že se pokecala zmrzlinou?“

„No tak pardon, že se starám,“ odsekne i ta bába. Mezitím

mi začala být nepříjemná a takovým paním se klidně může říkat

bába, říkám si v duchu, jsem ještě malá, takže se trochu bojím,

aby mi mamka nepřečetla myšlenky a neviděla tam tu bábu.

„Jsi jako prase, viď,“ říká mamka, ale nezlobí se a podá mi

ubrousek.

„Mami, jsem divná?“ říkám v tu chvíli.

„Prosím tě, že to říká takováhle bába?“

„Ne, proto ne,“ říkám a myslím to vážně, protože já si mys­

lím, že jsem divná, ale nevadí mi to. „Děti ve školce mi to taky

říkají,“ řeknu teda mamce.

„Který?“

„Eliška, Sofinka, Anička, Adam, Daniel, druhej Daniel,

Fanda. Jo, a Johanka.“

„Tyhle všichni? A proč mi nic neřekneš?“

„Já nevím. Vždyť ti to teď říkám.“

„Jsou na tebe hnusný? Hned zítra jdu za učitelkama.“

„Nejsou, mami.“

„Určitě ne?“

Vrtím hlavou, ne, nikdo na mě hnusnej není.

Ještě jsme malý děti, dokonce ani Sašovi, kterej smrdí,

nikdo nenadává. To začne až později, ale to já už budu zvyklá.

Nebo prostě v pohodě.

Divná... divná je blbý slovo. To by byl každej divnej. „Kaž­

dej je nějakej, někdo rád pozoruje zvířata, někdo zase třeba


11

tancuje, proto není nikdo divnej, a ty neděláš nic hroznýho,

teda kromě toho, když se celá pokydáš zmrzlinou,“ dělá mamka

fóry a jde vyhodit ty ubrousky a taky zbytek mojí zmrzliny. Já si

jdu do fontánky umejt ruce, stlačím tu vodu dole, aby až dám

ruku pryč, vystříkla co nejvíc.

A ta voda mě celá postříká a mamka říká: „Jsi divná nebo

co?“ A smějeme se.

Ale vím, že se mě mamka jenom snaží potěšit, protože

i ona si myslí, že jsem divná. Často to totiž s tátou řeší, a to není

proto, že bych je poslouchala, ale je možný, že umím pozorovat

věci. Jasně že nejraději pozoruju přírodní věci, ty mě baví nejvíc,

lidi mě nebaví, ale když už náhodou pozoruju lidi, tak prostě

hned vidím, že se někdo chová divně a rodiče, vždycky když řeší

moji divnost, tak se taky chovají divně. Třeba táta za mnou při­

jde a bavíme se o něčem normálním, já nevím, třeba o koalách,

ale vidím, že táta cvaká propiskou nebo klepe prstama o stůl

anebo něco takovýho, a mamka totéž, ta zase když je nervózní,

tak na mě třeba vyjede a pak se hned omlouvá a taky na mě

dlouze zírá, jsem si všimla.

A jednou za čas přijde jakože se skvělým nápadem jakoby

nic, ale já vím, že je to jenom proto, že jsem zas udělala něco, co

jsem neměla. Jako když vymyslela, že budu chodit na chovatel­

skej kroužek, když mám tak ráda zvířata. Jako jo, mám je ráda,

ale v kroužku je to nuda, musíme furt dělat, co nám řeknou,

a vůbec si ty zvířata neužíváme. A oni mě stejně brzo vyhodí,

jestli teda můžou vyhodit dítě z kroužku, protože minule jsem

pustila na zahradu ježka a pak jsme ho všichni museli hodně

dlouho hledat a Honza, vedoucí, na mě skoro křičel. A stejně,

ježek je divoký zvíře, tak proč by si nemohl odejít do přírody.

Hlavní věc mojí divnosti je ale spíš to, že když se zabývám

svýma věcma, čas plyne jinak. Rodiče říkají, že jsem ve svým

světě, což je od nich hezký, dřív říkali, že jsem se zase zamyslela,


12

ale to nebylo moc přesný, protože já nepřemýšlím, já spíš pozo­

ruju. No prostě když jsem ve svým světě, tak čas plyne jinak, což

je vidět i na tý příhodě se zmrzlinou. A taky se někdy ztratím,

protože nevnímám, kam jdu.

Před obchodem ale sama zůstat můžu, protože mamka ví,

že nikam neodejdu. Ale když už jdu, tak je možný, že se ztratím.

A už jsem se taky ztratila. Hledala mě dokonce policie. Protože

tehdy jsem byla fakt malá. Já si to moc nepamatuju, pamatuju si,

že jsem strašně brečela, když mě najednou dojelo to policejní

auto a policajti vyskočili a popadli mě. Ale pak mi táta řekl, že

to tak nebylo, že mě našla sousedka, žádný policajti tam nebyli,

tak nevím.

Ale proč to říkám. Asi že často čekám na mamku před

obchodem. Nebo ne často, ale někdy.

A dneska tam sedím a koukám na holuby a pak jim nadro­

bím zbytek svý svačiny. A pak si na druhou lavičku sedne starej

pán, kterej hrozně oddechuje, což se nedivím, protože je teplo,

já mám jen triko a sukni a on má oblek a klobouk a vůbec vy­

padá jako z nějakýho starýho filmu. Mezitím se holubi vznesou,

to mám taky hodně ráda, když se vznesou holubi dost blízko,

tak rozvíří vzduch a člověk má pocit, že do něj snad narazí,

ale nikdy nenarazí. A taky miluju v zoo indonéskou džungli,

kde volně poletujou kaloni, což jsou netopýři, který jedí jenom

ovoce, ani ti do člověka nenarazí.

A ten pán v obleku normálně odněkud vyndá činčilu, ne­

chápu, kde ji měl, asi v kapse. Činčilu poznám, ačkoliv jinak se

v hlodavcích zas tak moc nevyznám, ale činčily máme v družině,

dvě, lidi je pojmenovali Pikachu (to kluci) a Charlotte (to holky).

Obě jména jsou pitomý.

Dívám se na toho pána, činčila mu šplhá po rukávu a na­

hoře mu zůstane na rameni a zdálky to vypadá, jako kdyby mu

něco šeptala do ucha. Vlastně mě to trochu překvapuje, že je


13

činčila taková, Pikachu a Charlotte jsou pitomý a koušou, a roz­

hodně si nedovedu představit, že by nezdrhly, kdyby je člověk

jen tak vypustil.

Zatímco přemýšlím, jak se cvičí činčila a jestli se do toho

chci pouštět, tak si k tomu pánovi přisedne kluk, trochu menší

než já, ale určitě školák, protože má tašku do školy. Dá tomu

pánovi napít z dětský lahvičky, kterou vzal z kočárku, kterej asi

hlídá, takže je to asi jeho a toho dítěte v kočáru děda. Pak pán

tomu klukovi tu činčilu půjčí a ona se dál chová hrozně způ­

sobně, asi je na toho kluka zvyklá. Vstanu, půjdu se zeptat, jak

se cvičí činčila, rozhodnu se.

Ale než k nim dojdu, objeví se klukova máma, znám ji,

jednou jsem byla s mým tátou u nich doma, protože táta s ní

řešil něco stavebního, můj táta je právník a stará se o stavební

věci, nevím přesně jaký, je to nudný. Ale tuhle paní jsem si za­

pamatovala, protože má na tváři takový hnědý znamínko nebo

spíš znameno, je fakt hodně velký, vypadá to jako hnědá mapa,

jako obrys města, hned pod okem.

Ale ona mě nepoznala a já ji taky nepozdravím, protože si

mě beztak vůbec nevšímá, všímá si jen kluka a toho pána, a asi

to není jejich děda, protože ta paní je naštvaná, že si kluk chová

tu činčilu. A ten kluk začne fňukat, je to ještě prcek, že tu čin­

čilu chce a že ten pán mu ji dá, a ta paní říká: „To přece nejde,

promiňte, pane. Pojď, Péťo,“ a odtáhne ho za ruku, zatímco kluk

vypadá, že bude brečet, a v kočárku to malý dítě brečet začne.


14

A ten pán se hrozně rozkašle, až je mi blbý ho tam nějak

nechat, když už tam stojím, ale pití s sebou nemám. „Nechcete

přinést vodu?“ řeknu. „Protože bych mohla skočit do obchodu.“

„Děkuju, jsi hodná, holčičko,“ zavrtí pán hlavou.

Pokrčím rameny, nic jsem neudělala, jenom jsem se na­

bídla.

„Nechceš činčilu?“ řekne.

„Jasně,“ řeknu já. „Ale...“

„Já už si ji nemůžu nechat. Ale je hodnej. Jmenuje se Papík.

Neboj se, je to skvělý zvířátko.“

Pán má takovou tu tašku na kolečkách a z tý vytáhne kra­

bici od bot, bez víka, a položí ji vedle mě. „Já ji nosím v kapse,

ale ty ji můžeš dát do krabice, než si koupíš něco lepšího,“ a pak

se zvedne a normálně odejde. Cestou chrchlá a nechá mě tam

sedět s činčilou, o který nic nevím, ale to nevadí, já si to najdu

na internetu, jak se o ni starat. Má hebkej kožich a fakt pěknej

ocas, na rozdíl od jiných hlodavců, co znám.

V tu chvíli se objeví i moje máma a řekne: „Co to pro­

boha je?“

„Činčila.“

„Čí to je?“

„Moje,“ řeknu.

Máma se rozhlídne, jako kdyby hledala někoho, čí ta čin­

čila je.

„Milo,“ řekne potom a tak mi říká fakt jenom, když se zlobí,

ačkoliv je to moje jméno, jsem Mila, ne Milena ani Milada ani

Míla, ale normálně mi naši říkají Mili nebo Miláčku nebo Mi­

luško. Ale teď máma řekne: „Milo, dovolila jsem ti akvárium

a želvu, a jestli se chceš ještě o nějakým zvířeti někdy vůbec

bavit, tak tu myš okamžitě vrátíš. Víš, že myši nesnáším.“

To je pravda, to vím, jen jsem na to zapomněla. Mamka

nesnáší myši a krys se doopravdy bojí. Jednou v létě jsme byli


15

někde na chatě a tam byla myš a mamka opravdu vyskočila na

židli a ječela, jako kdyby to byla scéna z Toma a Jerryho. A přes­

tože to bylo vtipný, tak jsem se nesmála, protože bylo divný

vidět mamku, jak se tak strašně něčeho bojí, navíc něčeho tak

legračního, jako je malá myška, kterou jsme pak s tátou nor­

málně odnesli na zahradu a tam vypustili a ona utíkala hlavně

pryč od nás. Ale mamka už na tý chatě nechtěla zůstat, a do­

konce se s tátou o tom asi hádali, myslím.

„To je činčila,“ řeknu, ale vím, že je to jedno.

„To je jedno! Tohle doma nebude a ty to dobře víš! Takže

to jdi vrátit a pak hned domů a ukaž, jestli máš zapnutej mobil.“

Ukážu.

Jasně že teď, když už je mi deset, tak můžu sama ven, ale

musím mít mobil pořád nahlasito a nesmím být venku potmě.

I tak se někdy trochu ztratím, ale nejsem malá, pak se zase

zorien tuju, umím normálně používat google maps a dojdu, kam

je potřeba. Takže teď už mě rodiče vozí jenom do školy, protože

se mi párkrát stalo, že jsem přišla pozdě a naše úča Mraveneční­

ková mi nevěřila, že jsem se nechtěla ulejt. Ale o úče Mraveneč­

níkový nechci mluvit ani na ni myslet, nemám ji ráda a vůbec.

„Slyšíš? Jdi to vrátit.“ Když mamka řekne „to“, tak to říká

tónem, jako kdybych držela třeba mrtvolu nebo shnilý ovoce

nebo něco jinýho odpornýho.

A pak popadne svoji tašku a rychle odchází, což dělá, když

je naštvaná. Dívám se na činčilu, pohybuje čumáčkem, co s ní

mám udělat, když pán odešel a já ho neznám?

Ale pak mě to napadne, vstanu, opatrně činčilu vložím

do tý krabice a jdu najít dům paní se znamínkem na obličeji.

Vím, v který ulici ten dům je, a myslím, že ho poznám. Sice ne­

vím, v kterým patře bydlej, ale vím, že na dveřích mají malou

nálepku Mickeymouse.



17

PETR

P Večer jsem vlastně rád, že Lucku máme, protože se mnou

spí v pokoji, a dokud neusne, tak se tam nebojím. Tom má svůj

pokoj, a stejně usne vždycky hned, takže je mi k ničemu. Ale

Lucka někdy usnout nemůže a volá mamku a ta sem musí při­

jít, anebo se Lucka v posteli pořád mele a to mě uklidňuje, tím

usnu spíš já. Ale i když ona usne dřív, tak poslouchám, jak od­

dechuje, dali mi ji do pokojíku kvůli tomuhle, kvůli tomu, že se

bojím, proto mám pokojík s mladší ségrou a brácha je klidně

v pokoji sám. A je pravda, že jsem rád, že tam nejsem sám, že

slyším její dech.

Ale taky to často nestačí, ani její dech nedokáže zasta­

vit můj mozek, snažím se nemyslet na nic, ale tím víc na něco

myslím, tím spíš nemůžu spát a jediný, co chci, je mamka, jako

kdybych byl malej. A i když mám rozsvícenou lampičku, tak

to nepomůže úplně, lampička svítí málo, spousta míst v po­

kojíku jsou černý díry. Rozsvítit si úplně zas nemůžu, když

Lucka spí.

A někdy se bojím tak moc, že nedokážu ani vstát z po­

stele, protože pod postelí, kde je samozřejmě nejčernější díra,

se může ukrývat něco, co mě popadne za nohu, když ji spustím

dolů z postele. Někdy se bojím míň zrovna tohodle tvora, co

žije pod postelí, a něčeho jinýho víc, a tak dokážu z postele vy­

skočit a hrozně rychle doběhnout do ložnice, ale to zas nemá

rád táta, protože on si pak musí jít lehnout ke mně do pokoje

a z mý postele ho bolí záda, říká. To je mi ale obvykle jedno,

protože sám vzhůru ve svým pokoji prostě nebudu.


18

Táta obvykle vrtí hlavou a říká něco jako „Takovej velkej

kluk a bojí se tmy, neblázni a pojď spát k sobě, podívej se na

Toma, jak spí, a to je ve svým pokoji úplně sám, a je mladší“

nebo „Péťo, strašidla nejsou, prosím tebe, jsou to herci v těch

filmech“. Ale zaprvý, já se nebojím tmy, ale věcí, co v ní můžou

bejt, a samozřejmě vím, že strašidla nejsou, chápu, že to jsou

herci, nejsem malej, teda jsem malej, ale je mi osum a osum

měsíců, akorát že jsem prostě hrozně malej, jsem nejmenší ze

třídy, dokonce i z holek, a to jenom proto, že moji rodiče jsou

malí, hlavně mamka. Ale o to nejde. Jde o to, že v noci, v tý tmě

najednou existuje nebo může existovat všechno.

Táta mi teda ukázal legrační video, jak Voldemort, teda

ten herec, co ho hraje, pije brčkem limonádu, a vysvětlil mi, že

je tak namaskovanej a jen čeká na natáčení toho filmu, a proto

musí pít brčkem, aby si nezničil to, jak mu namalovali ten obli­

čej. A nevypadal na tom videu tak děsivě jako v tom filmu, ale

stejně bych nechtěl, aby byl v noci v mým pokoji.

A jestli si táta myslí, že mi pomůže, když mluví o tom, jak

Tom hezky spí a ničeho se nebojí, i když je mladší, tak to se

teda plete, ale ještě jsem mu to neřekl.

No a teď sedíme ve vaně, Lucina mě trochu otravuje, abych

si s ní hrál, že naše vodní zvířátka plavou na lodi do Anglie a tam

jdou na čaj, což je pěkně nudná hra, ale vlastně i teď jsem rád,

že je se mnou. Navečer, jak se začne stmívat, tak už prostě ne­

jsem rád v místnosti sám. Tom si ještě dělá nějaký úkoly do

školy, on má dlouho trénink, tak pak musí dělat věci do školy

až po večeři, a Lucka už se musí jít mejt, tak jsem tu s ní já.

„Tak pojď, Lucinko,“ přijde mamka a začne Lucku tahat

z vany, chvilku to trvá, protože Lucka nechce, a dělají u toho

s mamkou různý legrace. Je zajímavý, že se mnou nebo s To­

mem už legrácky nedělá, ale třeba to dělala, když jsme byli malí,

a prostě s většíma dětma už rodiče tolik neblbnou.


19

Pak Lucku odnese vedle, aby ji oblíkla do pyžama, a já

zůstanu v koupelně sám, pračka pere a dělá zvuk, to je dobře,

protože ticho tomu mýmu strachu taky nepomáhá, i když teda

pračka někdy dělá i divný zvuky, takže i to je složitý.

Ale dneska je to stejně jedno, dneska se totiž stala divná

věc, a i když byla fakt dobrá, tak se teď zas bojím víc, a to už

jsem si myslel, že když je mi teď skoro devět, že už to bude

lepší. A možná to lepší opravdu bylo, protože párkrát jsem

usnul skoro normálně, ještě dřív než táta, a párkrát jsem se už

vůbec v noci neprobudil. Usnout a pak se probudit, to je ještě

horší, a nejen proto, že naši, když jdou spát nebo když jdou

v noci na záchod, tak nám zhasnou i tu malou lampičku a já se

probouzím do úplný tmy.

A u mamky jsem v posteli nespal už fakt dlouho, dokonce

táta řekl, že konečně bylo načase, a já jsem si myslel, že už se to

s mým spaním trochu vyřešilo, ale teď nevím, protože je jasný,

že dneska neusnu.

Stalo se totiž to, že jsem potkal kouzelnýho dědu, což zní

jako z nějaký pohádky, ale nevím, jak to jinak nazvat. Přitom já

vím, že žádný kouzelný bytosti nejsou, strašidla, žádnej Ježíšek,

nic, nejsem malej. Jenže tenhle děda kouzelnej prostě byl. Přitom

vypadal jako normální děda, starej a trochu smrděl, jako smrdí

starý lidi, přisedl si ke mně na lavičku. Já jsem čekal, než mamka

nakoupí, a hlídal jsem Lucku, která spala v kočárku, a nudil jsem

se a trochu jsem tam na tom slunci usínal. Když si totiž sednu

odpoledne, tak většinou začnu po chvilce usínat, zvlášť když je

tam nějakej uklidňující zvuk, a tam vrkali holubi. Asi bych usnul,

ale ten pán vypadal, že je mu vedro, a kašlal, až mi ho bylo líto,

a tak jsem mu nabídl Lucčino pití, malinovou šťávu v její plas­

tový lahvičce s jednorožcem. Mamka říká, že nás děti nechápe,

co máme na těch plastových lahvičkách, říká, že je to z nich

hnusný, ale člověk přece musí mít do školy v něčem pití, tak co.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist