načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Klub – Takis Würger

Klub

Elektronická kniha: Klub
Autor: Takis Würger

Hans, hrdina s některými rysy autora, v dětství tragicky ztratí oba rodiče a vyrůstá v internátní škole za vlažného zájmu jediné příbuzné, tety Alex z Anglie. Jeho koníčkem se stává box, při němž zapomíná na samotu a učí se spoléhat na ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 216
Rozměr: 21 cm
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z německého originálu Der Club ... přeložila Iva Kratochvílová
Skupina třídění: Německá próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-757-7786-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Hans, hrdina s některými rysy autora, v dětství tragicky ztratí oba rodiče a vyrůstá v internátní škole za vlažného zájmu jediné příbuzné, tety Alex z Anglie. Jeho koníčkem se stává box, při němž zapomíná na samotu a učí se spoléhat na sebe. Když končí školu, rozpomene se Alex na synovce a zařídí mu studium na univerzitě v Cambridgi. Hans se záhy dozvídá, že tetu nemotivovala snaha mu pomoci, ale spíše jej využít. Jen jako cambridgeský student se za pomoci Alexiných kontaktů z vyšších kruhů může stát členem prestižního Pitt Clubu a Alex chce, aby zjistil pravdu o zločinu, který se v klubu stal, a zjednal spravedlnost. Hans však dlouho netuší, co přesně má zjistit... Příběh postupného zrání uzavřeného samotáře s klíčovými, formujícími situacemi odpovídá půdorysu klasického bildungsrománu, k němuž přistupuje tajemstvím obestřená kriminální zápletka i obecné otázky viny a pomsty.

Popis nakladatele

Hans Stichler pochází ze skromných poměrů. Když mu jediná žijící příbuzná zprostředkuje stipendium na Univerzitě v Cambridgi a on má jako protislužbu vyřešit zločin, ještě netuší, k čemu se zavázal.

Hans se stane členem elitního Pitt klubu a zamiluje se do Charlotte, která ho zasvětí do života britské smetánky. Mladý student si brzy uvědomí, že v klubu — mezi koženými křesly, křišťálovými lustry, intarzovaným nábytkem a zvířecími trofejemi — se dějí věci, o kterých nikdo nechce mluvit nahlas. I Charlotte nejspíš něco skrývá. A právě za dveřmi legendárního Pitt klubu dostane Hans možnost volby: má se v zájmu dobra dopustit něčeho špatného?  

Originální a rafinovaná kombinace dojemného milostného příběhu, vývojového románu a napínavého vyšetřování, která ukáže, že zlo najdete i tam, kde byste ho rozhodně nečekali: v prestižním akademickém klubu. 

–––

Uznávaný německý novinář Takis Würger, který za rok boxování na Cambridgeské univerzitě polámal pěkných pár kostí, napsal silný a provokativní příběh.
- Library Journal 

Zločin slouží Würgerovi v románu Klub jako katalyzátor úvah o společenských vrstvách, násilí, moci, bohatství a maskulinitě. V celém příběhu se tato témata prolínají s boxováním, na němž autor ilustruje nebezpečí drsného chlapáckého přátelství. Závěr příběhu se dotýká problému spravedlnosti a vykoupení: komu se jich dostane, kdo si je zaslouží a jaká je jejich cena.
- Kirkus Reviews 

Takis Würger nabízí krátký, ale mnohovrstevnatý příběh s překvapivými zvraty, který je zároveň detektivkou i obrazem společnosti.
- Deutsche Presse-Agentur 

(román)
Zařazeno v kategoriích
Takis Würger - další tituly autora:
Klub Klub
Stella Stella
 (e-book)
Stella Stella
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Takis Würger

Klub




Der Club

Copyright © 2017 by Kein & Aber AG Zurich — Berlin

All rights reserved

Translation © Iva Kratochvílová, 2019

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2019

(elektronické vydání)

The translation of this work was supported by

a grant from the Goethe-Institut

Překlad této knihy podpořil Goethe-Institut

ISBN 978-80-7577-933-5 (PDF)

ISBN 978-80-7577-934-2 (ePUB)

ISBN 978-80-7577-935-9 (MobiPocket)


Autor upozorňuje, že jména postav a institucí v tomto

románu nemají nic společného se skutečností.

Nejedná se o pravdivý příběh.

Pokud existují reálné osoby a instituce se stejnými jmény a vlastnostmi jako v tomto románu, jde o naprostou náhodu. Pro Mili

11

Hans

Na jihu Dolního Saska se rozkládá lesnaté pohoří Deis

ter. Stával tam dům z pískovce, původně v něm bydlíval

lesník a potom se řetězcem náhod a za úvěr z banky stal

majetkem manželského páru, který se tam nastěhoval,

aby paní měla kde v klidu umřít.

Sužovala ji rakovina, desítky maličkých karcinomů

roztroušených v  plicích, jako by jí do nich někdo vy

střelil z brokovnice. Taková rakovina se nedá operovat

a  lékaři říkali, že  nevědí, kolik času ženě ještě zbývá.

Její muž architekt se proto vzdal práce a  zůstal s  ní

doma. Když otěhotněla, onkolog jí doporučil potrat.

Gynekolog řekl, že rodit může i pacientka s rakovinou

plic. Porodila drobného, hubeného kojence s křehkými

údy a hustými černými vlasy. Muž a žena zasadili za do

mem třešeň a synovi dali jméno Hans. Ten syn jsem já.

V mé nejranější vzpomínce ke mně maminka běží bosky

přes zahradu. Má na sobě žluté lněné šaty a  na krku

řetízek z červeného zlata.

Když vzpomínám na první roky svého života, je

vždycky pozdní léto a připadá mi, že rodiče pořádali

12

spoustu slavností, při nichž dospělí pili pivo z hnědých

láhví a my děti limonádu, která se jmenovala Schwip

Schwap. Během takových večírků jsem pozoroval, jak

si ostatní děti hrají na honěnou, připadal jsem si skoro

jako normální kluk a zdálo se mi, že se mamince z ob

ličeje vytratil stín, což ale možná způsobovalo světlo

táboráku.

Většinou jsem se na ostatní díval ze zadního kouta

zahrady, kde se popásal náš kůň. Chtěl jsem ho chránit,

protože jsem věděl, že  se bojí cizích lidí a  nemá rád,

když ho zkoušejí pohladit. Byl to anglický plnokrev

ník, kdysi to býval závodní kůň a  maminka ho kou

pila od koňského řezníka. Jakmile uviděl sedlo, začal

vyhazovat. Jako malého mě maminka vozila na jeho

hřbetě, později jsem na něm sám jezdil po lese, držel

jsem se jen stiskem stehen. Někdy jsem v noci vyhlédl

ze svého pokoje do zahrady a poslouchal, jak maminka

s koněm mluví.

Maminka znala v  lese každou bylinku. Na bolení

v krku mi vždycky uvařila sirup z medu, mateřídouš

ky a cibule a nemoc zmizela. Jednou jsem se jí svěřil,

že se bojím tmy, vzala mě za ruku a šli jsme do nočního

lesa. Řekla, že by nemohla žít s neustálým pomyšlením

na to, že se bojím, což mě trochu zneklidnilo, proto

že strach jsem míval často. Nahoře na cestě vedoucí

po hřebeni slétaly z větví světlušky a sedaly mamince

na ramena.

Každý večer jsem přes prkna v  podlaze dětského

pokoje slýchal její kašel. Ten zvuk mi pomáhal usnout.

13

Rodiče mi oznámili, že  rakovina přestala bujet, oza

řování, které mamince naordinovali po  porodu, bylo

úspěšné. Zapamatoval jsem si slovo „remise“, přestože

jsem nevěděl, co znamená. Ale podle toho, jak se ma

minka dívala, když ho vyslovila, to bylo něco dobrého.

Řekla mi, že jednou umře, ale že nikdo neví kdy. Věřil

jsem, že dokud se nebudu bát, bude žít.

Nikdy jsem si nehrál. Trávil jsem čas tím, že jsem po

zoroval svět. Odpoledne jsem chodíval do lesa a sledo

val, jak se pohybují listy, kterých se dotýká vítr. Někdy

jsem sedával vedle tatínkova ponku, přihlížel jsem, jak

soustruží dubové dřevo, a  čichal vůni čerstvých hob

lin. Objímal jsem maminku, zatímco vařila marmeládu

z  bílého rybízu, a  s  uchem na jejích zádech jsem po

slouchal, jak kašle.

Do školy jsem chodil nerad. Abecedu jsem se naučil

rychle a čísla mě bavila, protože byla tajuplná, ale zpí

vat písničky nebo vyrábět kytky z kartonu mě nudilo.

Teprve když jsme v  hodinách němčiny začali psát

příběhy, pochopil jsem, že by mi škola mohla něco dát.

Psal jsem texty o lese a maminčiných návštěvách u léka

ře a díky těm příběhům mi svět už nepřipadal tak cizí,

umožňovaly mi vytvářet řád, který jsem jinak postrádal.

Za kapesné jsem si koupil deník a začal si do něj každý

večer zapisovat. Nevím, jestli jsem byl šprt, ale pokud

ano, bylo mi to jedno.

14

Ve  škole byly různé skupiny: holky, fotbalisti, házen

káři, kytaristi, ruští Němci, kluci bydlící v  krásných

bílých domech na kraji lesa. Já jsem neměl rád žádný

míčový sport a nehrál jsem na žádný nástroj, nebyd

lel v žádném z těch bílých domů ani nemluvil rusky.

O přestávce se u mě zastavovaly holky, a když to viděli

kluci z mé třídy, smáli se mi, takže jsem se často raději

schovával za akvárium, kde jsem mohl být sám.

Na moje osmé narozeniny maminka poprosila

ostatní rodiče, aby k nám přivedli své děti. Tiše jsem

seděl, celý rozčilený jsem upřeně zíral na mramorovou

bábovku na stole a  přemýšlel o  tom, jestli se ty děti

budou se mnou kamarádit. Po svačině jsme hráli na

schovávanou. Utekl jsem do lesa a  vylezl na kaštan.

Tady mě nenajdou, říkal jsem si s radostí. Zůstal jsem

tam celé odpoledne a domů se vrátil až večer. Byl jsem

pyšný, že mě nikdo nenašel, a ptal jsem se rodičů, kde

jsou ostatní děti. Maminka řekla, že můj úkryt byl až

moc dobrý, a vzala mě do náručí. Mé úkryty budou asi

nadosmrti až moc dobré.

Když mi bylo deset, kluci o  přestávkách často hráli

s  míčem hru, kterou si sami vymysleli, tak násilnou

a tupou, jakou si můžou vymyslet jenom duševně ne

mocní nebo děti. Šlo při ní o to pronést míč až na dru

hou stranu hřiště a hráči druhého mužstva vám v tom

směli bránit všemi prostředky. Jednoho dne, nedlouho

před velkými prázdninami, dostal jeden kluk příušni

ce a zůstal doma. Potřebovali místo něho náhradníka

a zeptali se mě, jestli nechci hrát s nimi. Z toho pomy

šlení mě zachvátila panika, protože kluci se potili a já

cizí pot nesnášel, a navíc jsem věděl, že neumím chytit míč. Odmítl jsem, ale oni řekli, že beze mě nemůžou hrát. Pár minut jsem tedy pobíhal sem a tam po trávě

a těšilo mě, jak dobře se mi daří vyhýbat se situaci, kdy

bych musel vzít míč do rukou. Jeden spolužák se na mě

rozkřičel, ať se trochu snažím, jinak kvůli mně všichni

prohrají. Vzápětí se mým směrem rozběhl s  míčem jeden protivník, chodil už do osmé třídy a byl o hodně

silnější než já. Vždycky jsem býval drobný a tenhle kluk

hrál ragby v zemském výběru a teď se valil přímo na mě. Rychle jsem se rozmyslel, kde má to tělo, jež se na mě řítí, své nejslabší místo, celou vahou jsem vyskočil

proti jeho pravému kolenu a  rozkopl mu čéšku. Pak jsem vedle toho kluka klečel a opakoval mu, že mě to mrzí. Což on asi neslyšel, protože hlasitě brečel. Potom ho odvezla sanitka a jeho kamarádi mě chtěli zmlátit,

tak jsem utekl, vylezl na topol a usadil se nahoře do

tenkých větví. Nikdy jsem neměl strach, že bych mohl

spadnout. Dole se shromáždily děti a házely po mně

hroudami hlíny, které si přinášely z blízkého pole.

Když jsem přišel ze školy domů, už na mě čekal

tatínek, stál v dílně a brousil dřevo. Mezitím mu totiž

volal ředitel. Celou dobu jsem si říkal, že  to všech

no nebylo tak zlé, vždyť se mi přece nic nestalo, ale jen co jsem zahlédl tatínka a věděl, že jsem v bezpečí, rozplakal jsem se. Objal mě a já si oškrabával z košile

zaschlou hlínu.

16

Tatínek byl tak trochu jako já, dost mlčenlivý, a vů

bec si nevzpomínám, že by někdy hrál nějakou míčovou

hru. Byl ale taky jiný než já, rád se hlasitě a dlouho smál

a smích mu nakreslil do kůže vrásky. Toho dne položil

po večeři mezi talíře boxerské rukavice z černé hovězí

kůže. Řekl, že většinou je všechno v životě šedé, ale ně

kdy existuje jenom dobro a zlo, a když silnější ubližují

slabšímu, je to špatně. Dodal, že mě ráno přihlásí do

sportovního oddílu. Vzal jsem rukavice a  ohmatával

jejich měkkou kůži.

Rodiče měli v těch týdnech návštěvu z Anglie, u stolu

s námi sedávala maminčina nevlastní sestra, která sko

ro nemluvila německy a většinu dní prochodila po lese.

Měl jsem ji rád, přestože jsem jí špatně rozuměl, když

něco vykládala. Maminka mi vysvětlila, že její nevlast

ní sestra to nemá v  hlavě v  pořádku a  já na ni mám

být hodný, tak jsem jí každý den u kachního rybníčku

natrhal kytku blatouchů a postavil jí je na noční stolek

a jednou jsem ze stromu u kostela ukradl jablko, které

bylo velké jako obě moje pěsti, a strčil jsem jí ho pod

polštář, aby ho tam našla.

Až do osmi let jsem žádnou tetu neměl. Potom mi

umřel dědeček a maminka se dozvěděla, že má nevlast

ní sestru, která žije v Anglii.

Teta přišla na svět následkem nějaké aférky, dědeček

ji nikdy nepřijal za dceru. Po jeho smrti se ale maminka

s tetou dokázaly nějak sblížit, přestože byly každá doce

la jiná. Začínalo to vzhledem, maminka měla vysokou

17

postavu a z práce na zahradě silná předloktí. Teta byla

drobná, skoro křehká, trochu jako já, a  nosila úplně

kraťoučký sestřih, což mi tehdy připadalo úžasné.

Ten večer, když tatínek položil na stůl boxerské ru

kavice, teta tiše ukusovala chleba. Malinko jsem se před

ní styděl, protože mě viděla tak slabého, a  udivovalo

mě, že ona slabě vůbec nepůsobila, přestože byla taky

drobná a  na zátylku měla malý strup, který vypadal,

že se nikdy nezahojí.

V noci občas přicházela ke mně do pokoje a sedávala

na podlaze vedle mé postele. Když dnes nemůžu spát,

dívám se někdy na podlahu u postele, a jestliže otočím

hlavu rychle ze strany na stranu, mám na okamžik pocit,

že tam pořád ještě sedí.

Toho večera tam zůstala dlouho a  dívala se na mě.

Trochu jsem se bál, protože mi to připadalo divné. Vzala

mě za ruku a pevně ji stiskla, měla ruce jako malá holka.

Promluvila na mě německy, šlo jí to mnohem lépe,

než jsem čekal, její přízvuk zněl legračně, ale nesmál

jsem se.

„Když mi bylo tolik co tobě, byla jsem na tom taky

tak,“ řekla.

„Proč?“

„Neměla jsem tátu.“

„To byl nějakej důvod?“

„Tenkrát jo.“

Dlouho jsme tak seděli, představoval jsem si, jak

hrozný musel být život bez tatínka, a  palcem jsem ji

pohladil po hřbetě ruky.

18

„Ostatní ti ubližovali?“ zeptal jsem se.

Hlasitě se nadechla, stiskla mi ruku trochu silněji

a řekla větu, kterou jsem nikdy předtím neslyšel: „Jestli

se tě někdy dotknou, dej mi vědět, já je zabiju.“

Alex

Byl tak naivní. A měl fascinující měkký pohled, jako by

se pořád něčím trápil. Jako by měl v každém oku ukry

tou nějakou cizí, černou galaxii. Nikdy nezapomenu na

tu noc, na jeho výraz. Hans to neví, ale patří k té malé

hrstce důvodů, proč jsem tenkrát zůstala naživu.

V jednom z těch dnů, kdy pro mě nevycházelo slun

ce, jsem ho uviděla na zahradě sedět v trávě a posadila

se vedle něho.

„Jak je?“ zeptala jsem se.

Černé vlasy měl husté jako srst nějakého zvířátka.

Seděl vedle mě a já jsem v něm cítila stejnou tíhu, která

mě přes den otupovala a v noci nutila být vzhůru.

„Je mi smutno, teto Alex,“ řekl.

Nejraději bych ho byla objala, ale neodvážila jsem

se. Dlouho jsem věřila, že když se k někomu příliš při

blížím, moje zlé myšlenky na něho mohou přeskočit

jako španělská chřipka.

Byl jako voda nahoře v lesích, mírný a tichý. Musela

jsem na něho dávat pozor. Moje sestra to neuměla, vy

chovávala ho jen polibky. Co mu to bylo platné, že mu

slíbala slzy, když ho děti ve škole chtěly zmlátit?

19

Občas jsem ho tajně sledovala při boxerském trénin

ku, stála jsem za dveřmi tělocvičny a pozorovala ho přes

nažloutlé sklo. Nikdy jsem nechtěla mít děti a  určitě

by to nedopadlo dobře, ale pohled na toho chlapečka

mezi pohupujícími se pytli písku, sbírajícího sílu do

nich udeřit, mě dojímal. Bude se umět ubránit, jestliže

mu někdo ukáže jak.

Hans

Do tělocvičny padalo večerní světlo, od stropu visely na

řetězech boxovací pytle. Po tréninku jsem vždycky celý

zpocený nasedl do auta. Tatínek se na mě při hodině dí

val, teď jsme tu spolu seděli a nic neříkali. Viděl jsem na

něm, že je šťastný, nebo jsem si to tenkrát aspoň myslel.

Čtyřikrát týdně mě vozil na trénink a díval se. Potom

nám maminka upekla brambory s  cibulí a  kyselými

okurkami, říkala tomu selská snídaně. Jako dospělý

jsem to párkrát zkusil uvařit, ale chutnalo to nějak jinak.

O pár týdnů později mě kluci ve škole znovu chtěli

zmlátit. Zase jsem se před nimi dal na útěk, ale tentokrát

jsem si to rozmyslel a zastavil se. Otočil jsem se a zvedl

pěsti, jak mi to ukazoval trenér v boxu, pravičku k bradě,

levou před hlavu ve výši očí. Nikdo na mě nezaútočil.

Trénoval jsem, až mě bolely klouby v prstech. Boxo

vání pro mě bylo něco úplně jiného než ostatní sporty,

protože ode mě nikdo nečekal, že se u toho budu rado

vat, a mohl jsem zůstávat sám se svými bolestmi, svou

silou, svým strachem. Při boxování jsem se dostával tak

blízko k jiným klukům jako nikdy předtím. Když jsme

trénovali boj v klinči, čichal jsem jejich pot a vnímal

jejich horkost. Dráždilo mě to, ze začátku se mi z toho

často dělalo špatně, ale zvykl jsem si. Při vzpomínce

na tu dobu si dnes myslím, že pro mě druzí lidé začali

být snesitelní až poté, co jsem se s nimi začal prát. Nej

raději jsem boxoval na distanc, s nataženými pažemi, a protivníka jsem si držel od těla.

Ve třinácti jsem nastoupil ke svému prvnímu zápasu

a prohrál na body, to vím dodnes, ale protivníka si už nevybavuju. Tatínek seděl u  ringu. V  autě mi políbil

klouby na ruce a řekl, že na mě ještě nikdy nebyl tak

hrdý, na to se pamatuju přesně.

Když mi bylo patnáct, jeli jsme v listopadu na turnaj

do Braniborska. Cestou, kousek před Berlínem, byla na mostě přes Havolu na vozovce vrstva ledu. Auto dostalo

smyk a  narazilo do svodidel. Tatínek vystoupil a  šel

proti vozidlům jedoucím za  námi, aby nikdo nenajel do auta s jeho synem. Já jsem zůstal sedět na sedadle

spolujezdce a  bál se. Ve  zpětném zrcátku jsem viděl domíchávač s cementem, který měl na čelním skle nalepený blikající nápis „Hansi“. Ten vůz tatínka zachytil maskou chladiče a  roztříštil mu obličej. Domíchávač měl pomačkaný plech na přední kapotě. Na pohřeb si nevzpomínám, ani na následující měsíce.

O půl roku později jsem našel maminku ležet na zahra

dě, byla venku, protože jsem ji poprosil, aby mi večer

21

posypala míchaná vajíčka pažitkou. Pohybovala se

pomalu, koutky očí se jí leskly a vedle ní ležel košíček

s čerstvou pažitkou, kterou pro mě ustřihla. Dívala se

na mě. Připadala mi moc krásná.

Zavolal jsem záchranku, potom jsem seděl vedle

ní v trávě, čekal a poslouchal, jak je chrastění v jejích

plicích tišší a tišší. Stisk její ruky zůstal pevný, ale dech

jí nakonec umlkl docela. Při pitvě se zjistilo, že umřela

na včelí bodnutí, jed u ní vyvolal alergický šok.

Rakev byla z  třešňového dřeva. Tatínek ji řadu let

předtím vyrobil podle maminčina přání a vyřezal do

dřeva květiny. Lidé házeli malou lopatkou do hrobu

hlínu. Maminčina nevlastní sestra na sobě měla bílé

šaty, vzala hlínu rovnou do ruky a pustila ji na rakev. To

mě zaujalo a vzpomněl jsem si, jak maminka klečívala

na zahradě a trhávala jahody, a tak jsem taky sáhl do

hlíny rukou.

Tatínek umřel, protože jsem chtěl boxovat v Brani

borsku. Maminka umřela, protože jsem chtěl jíst vajíčka

s  pažitkou. Několik dnů jsem čekal, že  se z  té noční

můry probudím, a když k tomu nedošlo, naplnila mě

temnota tak silná, že se dnes divím, jak jsem to přežil.

Po pohřbu se mnou teta mluvila anglicky, plakala a při

každém slově jí cukalo levé oční víčko. Nerozuměl jsem

jí. Já jsem plakat nemohl, chtěl jsem křičet, ačkoliv jsem

nikdy nekřičel.

V kostele měli za oltářem kříž a na ten jsem se díval.

Ježíš, který na něm visel, měl ve tváři lhostejný výraz.

22

Svlékl jsem si sako a tloukl pěstmi do kostelní zdi, až

jsem si na levé ruce zlomil záprstní kost nad malíčkem.

Alex

Francisco Goya počátkem roku 1792 ohluchl, onemoc

něl tak silnou horečkou, až z toho ztratil sluch. Poté se

odstěhoval z Madridu do jedné venkovské vily a tam

namaloval na stěny jídelny a  salonu čtrnáct obrazů.

Nijak ty obrazy nepojmenoval. Můžeme předpokládat,

že  je nemaloval pro nikoho jiného, jenom pro sebe.

Říká se jim pinturas negras, černé malby. Krásný název,

podle mého.

Temná, rozčilující díla, plná násilí, nenávisti a  ší

lenství. Jsou geniální, ale těžko se na ně dívá. Jeden

obraz představuje boha Saturna, který požírá svého

syna, protože mu věštba předpověděla, že  ho jeden

z vlastních synů svrhne. Říká se, že se Goya kvůli své

hluchotě zbláznil. To šílenství je v očích boha na obraze.

Je to součást mé nemoci, jestliže cítím, že ke mně

obrazy promlouvají, nebo se to stává i jiným lidem?

Když umřela moje sestra, šílenství už v  mém životě

bylo. Není mi zatěžko to přiznat, protože to mnohé

vysvětluje. Lékaři tomu tak neříkali, mluvili o disociaci

a traumatu, ale já vím, že jsem se potýkala se šílenstvím.

Musela jsem ho porazit sama. Kdybych si vzala Hanse

k sobě, zničila bych nás oba. Nakazily by ho moje temné

23

myšlenky. Věděla jsem, jaké to je vyrůstat bez normální

rodiny, ale já bych pro něj normální rodinu stejně vy

tvořit nemohla. V internátě byl v bezpečí.

Goyův obraz Saturna vyjmuli ze zdi a dnes visí v Pradu.

Všichni jsou nadšení z těch očí, ale ty přece vůbec ne

jsou rozhodující. Rozhodující je jedno místo, které kdo

si přemaloval, protože by lidi příliš rozčilovalo. Já jsem

si ten obraz pořádně prohlédla. Pod tmavými plochami

táhnoucími se přes Saturnův podbřišek lze rozpoznat,

že ho Goya namaloval se ztopořeným penisem.

Já bych toho chlapce strhla s sebou do propasti. Ještě

jsem nebyla připravená. Ještě jsem to nebyla já.

Hans

Koně odvezli. Já jsem šel do internátu. Mým zákon

ným zástupcem se stala teta, myslel jsem, že  si mě

vezme k  sobě, ale neudělala to. Neodvážil jsem se jí

zeptat, proč se tak rozhodla. Prodala náš dům v  lese

a z utržených peněz mi zaplatila jezuitské gymná zium.

V  reklamní brožuře se o  internátu psalo: „Slušnost

a pořádek v každodenním životě, respekt vůči bližním

a ochota pomáhat jsou podstatné pro to, aby byl kaž

dému studentovi zaručen spořádaný pobyt v internátě

a usilovný, na učení a výkon zaměřený školní život.“ Ta

věta mě zneklidňovala.

24

V  kufru jsem měl patery kalhoty a  pět košil, spod

ní prádlo, ponožky, vlněný svetr po tatínkovi, řetízek

po mamince, čepici, větvičku z naší třešně, svůj hnědý

nelinkovaný deník a černé boxerské rukavice z hovězí

kůže.

Svatojánská kolej stála na úbočí Bavorského lesa a mně

připadala jako rytířský hrad, s věžemi a s cimbuřím na

hradbách. Po  staletí sloužila jezuitům jako poklidné

útočiště, za druhé světové války se tam scházeli někteří

členové odbojové skupiny Kreisavský kroužek a spřá

dali plány na zavraždění Adolfa Hitlera.

Když jsem internát viděl poprvé, mezi smrky pro

svítalo slunce a fén přinášel do země italské teplo. Po

važoval jsem to za součást celého toho klamu.

První den v  internátě jsem se ocitl v  pokoji předsta

veného, byl to vlídný mladý muž, seděli jsme u  stolu

pokrytého lněným ubrusem. Ohmatával jsem látku pod

hranou stolu a myslel při tom na maminčiny žluté šaty.

Představený řekl, že chápe, že budu potřebovat ně

jaký čas, ale já jsem věděl, že  nechápe vůbec nic. Na

čele měl bradavici a usmíval se, ačkoliv k tomu nebyl

žádný důvod. Vrtalo mi hlavou, proč si při tom zapiso

val nějaké poznámky.

Ve  Svatojánské koleji musel každý student v  pondělí

ráno odevzdat vzorek moči ke kontrole, jestli v ní ne

jsou stopy omamných látek. Studenti byli buď synové

25

bohatých podnikatelů, nebo kluci, kteří to s drogami

tak přeháněli, až si jejich rodiče řekli, že mniši si s nimi

třeba poradí lépe.

Na hradě žilo dvanáct mnichů, jedenáct z nich vy

učovalo, dvanáctý byl kuchař, jmenoval se páter Gerald

a  pocházel ze Súdánu. Měl jsem ho rád, protože byl

jiný a měl smutný úsměv. Páter Gerald byl nemluvný,

a  když už něco utrousil, bylo to anglicky a  jeho hlas

zněl hluboce a cize. Všechna jídla vařil moc doměkka.

První den jsem šel do umývárny a díval se na umy

vadla visící na stěně jedno vedle druhého, spočítal jsem

je, bylo jich čtyřicet, vypadalo to, že všichni tu musí žít

úplně stejně. V  noci mě pár studentů zasypalo papí

rovými kuličkami, které sežvýkali do tvrdých nábojů.

Dělal jsem, že jsem si toho nevšiml. Později mi ukradli

polštář. Po několika týdnech mi jeden starší kluk dal

záhlavec, když jsme čekali ve frontě v jídelně. Cítil jsem,

jak mi zrudly uši, a zašklebil jsem se, protože jsem ne

věděl, co jiného bych měl udělat, bolelo to jen trošku.

Ten kluk stál za  mnou a  hlasitě se zeptal, jestli se mi

stýská po mamince a jestli právě kvůli tomu po nocích

kňučím ze spaní. Otočil jsem se a pěstí jsem ho hákem

praštil do obličeje, mlasklo to, jako když se otevře skle

nice s marmeládou.

Všechno to pozoroval páter Gerald a chytil mě za ra

mena. Myslel jsem, že  budu vyloučen ze školy, a  byl

jsem rád, protože jsem doufal, že  bych se pak mohl

odstěhovat k tetě do Anglie. Nevěděl jsem, že internát

potřebuje peníze, protože pár mnichů investovalo do

26

islandských high-tech podniků a prodělalo velké sumy

z nadačního jmění. Kluk, kterého jsem praštil, byl navíc

známý výtržník a představeného určitě vskrytu potěšilo,

že si musel poležet na marodce. Za trest mi uložil jenom

přeskládat vinný sklep.

Po  té bitce se mi ostatní kluci vyhýbali. Nechával

jsem je opisovat své úlohy z matematiky a jednou jsem

se zeptal, jestli by si někdo nechtěl zahrát v  lese na

schovávanou, sbíral jsem k tomu odvahu několik dní.

Umínil jsem si, že  tentokrát neuteču tak daleko, ale

kluci neměli zájem a říkali, že schovávaná je dětinská

hra. Myslel jsem si, že jim musím říct něco víc o sobě,

tak jsem vykládal, že  mi pomeranče chutnají po  dob

rodružství a že jemné vlásky vzadu na krku některých

dívek vypadají jako cukrová vata. Kluci se mi vysmáli.

Jeden mnich mi řekl, ať prostě ignoruju, že  jsem

chudší než jiní studenti, a  dal mi bibli, ve  které byla

hedvábná záložka zastrčená do Starého zákona k  Jo

bovi: Hospodin dal, Hospodin vzal; jméno Hospodinovo buď

požehnáno. Vylezl jsem až nahoru na kostelní věž a za

hodil tu knížku daleko do Bavorského lesa.

Rozum jsem si zachoval, protože jsem se mohl vě

novat sám sobě, což mě většinou dokonce i bavilo, četl

jsem, chodil na procházky do lesa a zkoušel poznávat

ptáky. To jsem se naučil opravdu dobře.

Jednou, když jsme v  hodině náboženství už zase

probírali První knihu Mojžíšovu, jsem se zahloubal

nad tím, kterých sto lidí bych zachraňoval já, kdyby

měl nastat konec světa. Sto lidí, kteří by stáli za to, aby šli do archy, jsem dohromady nedal, ale tu loď bych

přesto zaplnil, širokou rodinou pátera Geralda. Nejvíc

ze všeho mě ovšem zaměstnávala jiná myšlenka. To,

co mě napřed zneklidnilo a potom rozesmutnilo, bylo

poznání, že nikdo by na svou archu nepustil mě.

Stýskalo se mi po rodičích a stýskalo se mi po na

šem domě, po vůni staré prkenné podlahy, po nábytku, který vyrobil tatínek, po  každém koutku mezi chladi

vými stěnami, se kterým se pojila nějaká vzpomínka.

Trochu se to podobalo hladu, který jsem cítil, když

jsem nesměl jíst před boxerským utkáním, protože jsem musel shodit dvě kila, abych se vešel do své váhové kategorie. Hlad jsem vnímal jako prázdnotu v  břiše.

Osamělost jako prázdnotu v celém těle, jako by ze mě

zbyla jen slupka člověka.

Teta mi ze začátku psala jednou měsíčně anglické dopi

sy, ve kterých mě informovala hlavně o tom, co se dělo

u ní v Anglii na univerzitě. Já jsem jí psal dlouhé dopisy o  zvucích ve  společné ložnici a  o  ostatních klucích,

a taky že se mi zdává o tatínkovi bez obličeje, jenže ona o to nikdy neprojevila sebemenší zájem.

Vinný sklep, který jsem měl přeskládat jako trest za tu

rvačku, byl chladný a dlouhý. Tu a tam jsem udělal pěst

mi pár úderů do vzduchu. Ani jsem se neptal, jestli bych

mohl v  internátě pokračovat s  boxováním. Rukavice

ležely v  kufru pod mou postelí. Svlékl jsem si košili

a boxoval se vzduchem, až mi z pěstí začal odkapávat

28

pot a při úderech dopadal na láhve. Ve tmě se pohnul

nějaký stín.

„Your left is too low.“

Podíval jsem se na mnicha. Teď budu mít průšvih.

Páter Gerald v černé kutně byl ve vinném sklepě prak

ticky neviditelný.

„You drop your left,“ řekl. Pravou dlaň držel zdviže

nou, jako by to byla boxerská lapa. Viděl jsem postave

ní jeho nohou a hned jsem poznal, že páter Gerald je

boxer. Na okamžik jsem zaváhal, potom jsem napřáhl

levou ruku a dotkl se pěstí jeho růžově zbarvené dlaně.

Vždycky jsem si kladl otázku, jak to, že lidé s tmavou

kůží mají růžové dlaně.

Páter Gerald o krok ustoupil a zdvihl obě ruce. Ude

řil jsem: levá, pravá. Páter naznačil hák. Uhnul jsem.

S každou další kombinací se rychlost úderů zvyšovala.

Vinným sklepem zaznívaly údery pěstí do dlaní. Byl to

rytmus jazyka, který si vystačí beze slov. Na závěr mi

páter Gerald dovolil udělat tři tvrdé údery pravačkou.

Zašklebil se bolestí a pak se zasmál.

„Já jsem Gerald.“

„Hans.“

Bylo to poprvé po dlouhé době, co jsem dobrovolně

promluvil.

„Thank you,“ zamumlal jsem.

Dalšího dne jsem si strčil do batohu boxerské rukavice

a vzal si je s sebou do vinného sklepa. Páter Gerald si

přinesl dva malé tvrdé polštáře z pohovky, do kterých

29

filetovacím nožem vyřezal otvory, aby se mu do nich

vešly ruce. Byly to ty nejměkčí lapy, do jakých jsem

kdy bušil.

„Let’s go,“ vybídl mě.

Hans

V internátě ubíhal měsíc za měsícem. Pokud jsem nebyl

ve vinném sklepě, vysedával jsem ve věži vedle kostel

ního zvonu, protože jsem si tam mohl nerušeně číst.

Někdy jsem se díval k okraji lesa a snil o tom, jak tam

po maturitě začnu nějaký lepší život. Vždycky v celou

hodinu se zvon rozezvučel, protože mnich dole zatáhl

za provaz, a já si zacpával uši.

Potom jsem dostal dopis ofrankovaný dvěma šeří

kově zbarvenými známkami s profilem královny Alžbě

ty II. Na přední straně bylo malými písmeny napsáno

moje jméno, měkkým, zaobleným písmem, o  kterém

jsem věděl, že patří tetě. Její dopisy nebyly nikdy srdeč

né, ale přesto jsem z nich míval radost, jiné dopisy jsem

totiž nedostával.

Ze začátku jsem u  Alex dvakrát strávil prázdniny,

celé dny ale pracovala, a když jsme spolu večer seděli

u stolu a pili teplé pivo, často plakala. Den co den mi

postavila na stůl pivo, jako by to bylo úplně normální,

a za svůj pláč se mi omlouvala.

Potom jsem tam už nejezdil a o svátcích a přes léto

jsem zůstával u mnichů. V internátě jsem měl německou

30

knihovnu a hodiny boxování s páterem Geraldem, ne

bylo to mnoho, ale pořád lepší než teta, která ve mně

vzbuzovala pocit, že jsem ten nejosamělejší člověk na

světě.

Dopis byl napsaný na světlehnědém papíře, anglicky

a příliš stručně.

Milý Hansi,

dlouho jsem se Ti neozvala, já vím. Doufám, že jsi

šťastný. Chtě la bych Tě pozvat do Cambridge. Je tu

jedna záležitost, se kterou bys mi možná mohl pomoci.

Náklady na cestu Ti uhradí St. John’s College.

S pozdravem

Alex

Četl jsem ten dopis pořád dokola a  pokaždé jsem se

zarazil u stejné věty: Je tu jedna záležitost, se kterou bys

mi možná mohl pomoci. Měl jsem jen málo vlastností,

které by mohly pomoct jiným lidem. Snad jsem uměl

dobře naslouchat, protože jsem hodně mlčel. Páter

Gerald říkal, že jsem talentovaný boxer, ale už dlouho

jsem nestál v ringu. Ve škole jsem měl dobré známky,

ale těch jsem dosáhl hlavně pílí. Učil jsem se, protože

jsem trávil čas raději s knihami než sám. Za jediného

přítele jsem mohl považovat mnicha ze Súdánu, ale ten

byl dvakrát starší než já, takže se nepočítal, jak jsem

si tehdy myslel.

Kdybych skočil z kostelní věže, nikdo by mě nepo

strádal. Připadá mi zvláštní, že  jsem nikdy nepocítil

touhu skočit. Chtěl jsem mít kamaráda, se kterým bych

si mohl dát pivo.

Vzpomínal jsem si na její bílé šaty. Nikdy jsem s tetou

nevedl žádný delší rozhovor a od té noci, kdy mi seděla

u postele v dětském pokoji, jsem věděl, že je tak trochu

divná.

Po  maminčině smrti jsem si ji vygoogloval a  pře

četl si její životopis na webové stránce jedné nadace

pro handicapované děti, ve  které se angažovala. Vět

šinu z  toho jsem si zapamatoval: Alexandra Birková,

narozená ve Stoke-on-Trent v severní Anglii, studium dějin umění v Cambridgi, doktorát kdesi v New Yorku,

ve dvaceti osmi letech profesorka v Cambridgi. V tex

tu o její kariéře se psalo, že v patnácti vyhrála druhé místo v národní malířské soutěži a při udělování ceny

poprvé v životě navštívila muzeum. Byla odbornice na evropské umění osmnáctého století a ve volném čase

běhala ultramaratony, běhy na vzdálenost delší než

čtyřicet dva kilometrů.

Večer toho dne, kdy mi od ní přišel dopis, jsem si

vzal nahoru na kostelní věž deku a  myslel na to, jak

často jsem si přál, aby teta vyjela nahoru po jedné ze

zdejších klikatých silnic, vyzvedla mě ze školy a objala mě, tak jako rodiče mých spolužáků vyzvedávali své děti, když začaly letní prázdniny. Aby pro mě přijela a odvezla mě k nějakému dobrodružství.

Nahoře v kostelní věži jsem si vybavoval její tvrdý

obličej, hubené tváře bez jediného gramu tuku. Alex

Birková mě nikdy neobjala, dokonce ani na maminčině

pohřbu.

Noc byla studená a kostelní věží profukoval vítr, až

se cínový zvon tiše rozezvučel.

O  dva týdny později jsem seděl v  St.  John’s College

v  Cambridgi, v  pracovně na nádvoří přiléhajícím ke

kapli, a díval jsem se přes Alexinu hlavu na obraz, který

za ní visel na zdi. Říkal jsem si, jestli staré obrazy během let ztmavnou, nebo jestli je už tak namalovali.

Nádvoří před její pracovnou vypadalo, jako by ka

menné dláždění položili někdy ve středověku, a nejspíš tomu tak doopravdy bylo. Tvrdé kožené podrážky ti

sícovek studentů za  ta staletí měkce ošlapaly každou

hranu kamenných kostek dokulata. Opíral jsem se tam

dole půl hodiny o  stěnu a  pozoroval studenty, vypadali jako mí spolužáci z  internátu. Nemohl jsem na nich najít nic, co by je vzájemně spojovalo, ani žádnou

zvláštnost, kterou by vynikali. Procházeli tudy mladí lidé tmavé pleti, Asiaté i  běloši, studenti ve  volných

bavlněných kalhotách, v krátkých sukních, v oblecích,

s batohy, s aktovkami, s plátěnými taškami, s knihami

v ruce. Napřed jsem si myslel, že nic jako typický stu

dent cambridgeské univerzity neexistuje, ale pak jsem

si všiml, že hlavně muži nesou hlavu o něco výš, než

jsem byl zvyklý, zdálo se, že o trochu lépe vědí, co jsou

zač, nebo to tak na mě aspoň působilo.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.