načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Kletba prince Fabrise – Dana Šianská

Kletba prince Fabrise

Elektronická kniha: Kletba prince Fabrise
Autor: Dana Šianská

V den svých dvanáctých narozenin se princ Fabris dozví, že ho postihla rodová kletba: nesmí už nikdy vzít do ruky žádnou zbraň, jinak celé království čeká záhuba. Jak se ale může ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Albatros
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 218
Rozměr: 22 cm
Úprava: barevné ilustrace
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: ilustroval Václav Šlajch
Skupina třídění: Česká próza
Literatura pro děti a mládež (beletrie)
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-000-5238-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

V den svých dvanáctých narozenin se princ Fabris dozví, že ho postihla rodová kletba: nesmí už nikdy vzít do ruky žádnou zbraň, jinak celé království čeká záhuba. Jak se ale může beze zbraně bránit svému proradnému strýci, který si na království brousí zuby? Když strýc vláká Fabrisova otce, krále Darena, do léčky, aby se ho zbavil, zůstane Fabris na všechno sám. Dokáže najít způsob, jak strýce porazit, aniž by se strašlivá kletba naplnila?

Popis nakladatele

Vydejte se na strhující výpravu za záchranou království!.

V den svých dvanáctých narozenin se princ Fabris dozví, že ho postihla rodová kletba: nesmí už nikdy vzít do ruky žádnou zbraň, jinak celé království čeká záhuba. Jak se ale může beze zbraně bránit svému proradnému strýci, který si na království brousí zuby? Když strýc vláká Fabrisova otce, krále Darena, do léčky, aby se ho zbavil, zůstane Fabris na všechno sám. Dokáže najít způsob, jak strýce porazit, aniž by se strašlivá kletba naplnila?

Zařazeno v kategoriích
Dana Šianská - další tituly autora:
Tonička a pirát Jedno Oko Tonička a pirát Jedno Oko
Dobrodružství začíná pod hvězdami Dobrodružství začíná pod hvězdami
 (e-book)
Zakázané prázdniny Zakázané prázdniny
 (e-book)
Tonička a pirát Jedno oko Tonička a pirát Jedno oko
Kletba prince Fabrise Kletba prince Fabrise
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

albatros

V den svých dvanáctých narozenin se princ Fabris dozví, že ho

postihla rodová kletba: nesmí už nikdy vzít do ruky žádnou zbraň,

jinak celé království čeká zkáza. Jak se ale má beze zbraně bránit

svému proradnému strýci, který si na království brousí zuby? Když

strýc vláká Fabrisova otce, krále Darena, do léčky, aby se ho zbavil,

zůstane Fabris na všechno sám. Dokáže najít způsob, jak strýce

porazit, aniž by se strašlivá kletba naplnila?

Pro čtenáře od 8 let

www.albatrosmedia.cz

CZ 299 Kč / SK: 11,99 €



Kletba prince Fabrise

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.albatros.cz

www.albatrosmedia.cz

Dana Šianská

Kletba prince Fabrise – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.




ALBATROS


© Dana Šianská, 2018

Illustrations © Václav Šlajch, 2018

ISBN tištěné verze 978-80-00-05238-0

ISBN e-knihy 978-80-00-05308-0 (1. zveřejnění, 2018)


7

Slavnost dvanáctiletých!

Tato dvě slova zní pro mnohé chlapce v zemi krále Darena přímo

magicky. Kluci se nedočkavě těší, až i jim bude dvanáct let a sám vládce je pozve na výjimečnou dětskou oslavu s mnoha soutěžemi

a horami úžasného jídla.

Přestože tato slavnost patří v království k nejoblíbenějším, nikdo

kromě krále netuší, proč je určena zrovna dvanáctiletým. Král o důvodu mlčí a tohle tajemství si zatím nechává pro sebe.

Když po roce opět nastal dlouho očekávaný sváteční den, k mohut

nému bílému zámku se zblízka i zdaleka začali sjíždět nadšení chlapci. Rachot přijíždějících vozů probudil v zámecké ložnici králova syna.

Plavovlasý a modrooký princ Fabris vyskočil nedočkavě z postele

a vrhl se k oknu. Když uviděl louku, důkladně připravenou na slav

nost, vypískl radostí.

Na dlouhém stole, obklopeném mnoha židlemi, stály džbány s vo

dou a mísy s jídlem. Opodál se mezi kmeny stromů neklidně pohupo

vala dřevěná kláda, na obou stranách důkladně uchycená smyčkou ze

silného lana. Každý z příchozích chlapců k ní vzhlížel s velikými oba

vami, neboť právě na tomto dlouhém hrbolatém kusu dřeva začínalo

dopoledne plné soutěží. Komu se ho podařilo přeběhnout bez pádu,

ten se mohl radovat. Pokud spadl, mohl v nejlepší soutěžní disciplíně,

jíž byla lukostřelba, vystřelit pouze jeden jediný šíp. O kus dál svítila

mezi stromy krkolomná prolézačka spletená z bílého lanoví. Přesu

nout se z jednoho jejího konce na druhý bylo nesmírně obtížné.

Kapitola 1


8

Když se Fabris vyklonil z okna, uviděl ještě žluto-červený lukostře

lecký terč a také ohraničený prostor pro souboje v šermu. Pozorně se

na místo příštích soubojů zadíval a srdce se mu nedočkavě rozbušilo

velikým nadšením. Vždyť tahle louka posetá skvělými soutěžemi je

určena i jemu. Protože také on, princ tohoto království, dnes oslaví

své dvanácté narozeniny.

Ale na rozdíl od ostatních chlapců se tenhle královský kluk nebál

žádné disciplíny. Po kládách přeběhne jako veverka. A pak budou

všichni koukat, jak umí střílet z luku. Co rána, to zásah!

Všem také ukáže, jak umí šermovat. A nakonec zvládne i poslední

soutěžní zkoušku, která na chlapce čeká u paty vzrostlého stromu. Po

jeho kmeni musí každý vylézt až do koruny a objevit tam jeden před

mět, důkladně schovaný mezi větvemi.

To bude hračka, pomyslel si princ bezstarostně a vesele poskočil

na místě. Rychle se oblékl do svátečních sametových šatů, popadl luk

a meč a po dřevěném zábradlí sjel do přízemí zámku.

V kuchyni, kam vlétl jako vítr, stála v bílé plátěné čepičce chůva

Beáta. Fabris už nebyl malé dítě a už ji tolik nepotřeboval, a tak aspoň

pomáhala kuchtíkům. Teď právě dozdobila veliký čokoládový dort

poupaty bílých růžiček. Když spatřila prince, snažila se dort ukrýt za

svými zády. Jenže Fabris se kolem ní prosmýkl jako lasička a nadšeně

si ho prohlížel.

„Ten je pro mě!“ smál se.

„Kdepak,“ lhala chůva. „ Je pro Bolura.“

Fabris se zatvářil naoko nešťastně. Bolur byl jeho bratránek, kte

rého v celém království nikdo neměl rád.

„Nevím, že by ho táta pozval na slavnost,“ ušklíbl se.

Chůva pokrčila rameny a dort položila na stůl.

Fabris rychle popadl slánku.

„On má rád slané!“ prohlásil vážně a zlomyslně se uculil.

Chůva se vylekala.

„Není pro Bolura,“ přiznala nakonec. „Ten, pro koho je, má rád

sladké!“


9

„Tak to určitě budu já!“ zasmál se Fabris. „Dej mi kousek,“ zaške

mral prosebně.

„Jak bych mohla?“ podivila se chůva. „Dvanáct let ti bude až za

dvě hodiny. Pak můžeš ochutnat! Zatím si dej bábovku a pořádně si

ji pocukruj.“

Zatímco princ snídal, jeho otec, král Daren, si ve svém pokoji zamy

šleně prohlížel narozeninový dárek pro syna. Byl jím nádherně zdo

bený luk s koženým toulcem, na němž svítil vypálený královský znak

a princovo jméno.

Král dobře znal princovu zálibu ve zbraních. Fabris byl široko da

leko nejlepším lukostřelcem. Vynikal i v šermování. Zbraně byly jeho

vášní a královský otec se obával, aby syna neovládly natolik, že by

jednou řešil problémy jedině s mečem v ruce. Tak jedná špatný král.

Ten dobrý použije zbraň jen jako poslední možnost, uvážil moudře

a zabalil luk do rudé sametové látky. Nato vykročil ke dveřím.

V ten okamžik se před ním zničehonic objevila maličká shrbená

stařenka s pronikavýma zelenýma očima.

„Kdo jsi?“ vyhrkl král překvapeně, „a kde se tady bereš?“

Stařenka se pobaveně usmála.

„Jsem Anakrá,“ řekla tiše.

Daren se zarazil. Vzpomněl si, co všechno o této podivuhodné ženě

slyšel. Anakrá byla před lety uznávanou vědmou a vše, co kdy předpo

věděla, se stalo. Minulý král Benid, Darenův otec, se její věštby velmi

obával, a proto se rozhodl, že ji nechá sprovodit ze světa. Jenže ona

zmizela beze stopy a nikdo ji od té doby nespatřil.

„Vítej na zámku. Co pro tebe můžu udělat?“ řekl král vlídně, když

se trochu vzpamatoval.

Vědma lehce pokývala hlavou.

„Pro mě?“ usmála se. „Pro mě nemusíš udělat nic!“

Král mlčel, protože nechápal, co tím chce stařenka říct.

„Co musíš udělat, bude důležité pro lid tvého království,“ pokračo

vala po chvilce.

„Ale v mém království je vše, jak má být!“ ohradil se.


10

Vědma na něj mlčky upřeně pohlédla. Její pohled byl mámivý

a přitahoval krále do zelené tůně jejích očí. Král se najednou nemohl

pohnout a místo stařenky před sebou spatřil celou svou zem. Bylo to

zvláštní, viděl ji naráz ze všech stran. Místo slunce v ní však řádila

bouře a lidé tu trpěli hladem a násilím cizích bojovníků. Jak rychle

se děsivý obraz zjevil, tak rychle i zmizel. Král zoufale sevřel hlavu

do dlaní.

„Co to bylo?“ hlesl tiše.

„Budoucnost,“ odpověděla vědma.

„Můžu tomu nějak zabránit?“ řekl a odhodlaně pohlédl staré ženě

do očí.

Anakrá vážně pokývala hlavou.

„Jsi dobrý panovník a zasloužíš si pravdu! Poradím ti, jak zhoubě

království zabránit.“

Panovník se vděčně usmál.

„Děkuji za tvou důvěru,“ pronesl upřímně. „Udělám všechno, aby

můj lid nikdy netrpěl.“

„Já o tvých slovech nepochybuji,“ řekla stařenka klidně. „Vím, jaký

jsi člověk.“

Tázavě na ni pohlédl.

Vědma pokrčila rameny a šibalsky zvedla jedno obočí.

„Nediv se, znám v této zemi každého. Ale to teď není důležité.“

Upřela na něj své hluboké zelené oči a chvíli si ho zpytavě prohlí

žela. Pak promluvila.


11

Na zámecké louce se houfovaly skupinky dvanáctiletých chlapců.

Oslavenci nedočkavě čekali, až přijde král a slavnost zahájí. Zpovzdálí

zatím zvědavě okukovali bíle prostřené stoly, na nichž se vršily talíře

neuvěřitelných dobrot. Šťavnaté pečínky, grilovaná křidélka, zvěřinové

paštičky, domácí chleba, čerstvé mléko, čaj i šumivá limonáda z bezi

nek, které nikdo nedokáže odolat. A těch cukrovinek, dortů i koláčků!

Chlapcům z pohledu na tyhle dobroty zářily oči vzrušením. Čeká je

úžasný den. Nejprve si zazávodí a zabojují. Potom usednou k tomuto

výjimečně bohatému a velmi lákavému stolu. Ochutnají ode všeho.

Princ Fabris byl jediný, koho stůl nelákal. Na rozdíl od ostatních

totiž nikdy nepocítil hlad. Kdykoli měl na něco chuť, byla tu Beáta

a její dobroty. Proto stůl jen rychle přehlédl a zadíval se jinam. Znovu,

tentokrát zblízka, zkoumal připravené soutěže. Rukou přitom svíral

rukojeť chlapeckého meče a druhou držel luk a toulec. Těšil se, až

jeho šípy zamíří do středu výrazně barevného terče. Svou fantazii roz

vinul i na šermířský souboj. Zvítězil v něm.

Tahle představa byla hřejivě příjemná a nenarušil ji ani pokřikující

dav čekajících chlapců. Princ zpozorněl, až když všichni v jeho blíz

kosti náhle ztichli. Zvedl hlavu a spatřil svého otce, jak pokynutím ruky

vítá svůj lid a krátkým proslovem zahajuje Slavnost dvanáctiletých.

Ozval se děkovný potlesk.

„Ať žije náš vládce!“ křičeli všichni nadšeně.

Král se vmísil do davu a kráčel od jednoho chlapce k druhému. Kaž

dému podal ruku a věnoval mu několik laskavých slov. Zbýval už jen

Kapitola 2


12

poslední oslavenec − jeho syn. Rázně k němu vykročil a vážným po

hledem se mu zadíval do očí. To nebylo dobré znamení!

„Otče, děje se něco?“ zeptal se princ udiveně.

„Pojď za mnou!“ vybídl ho otec. „Musím ti říct něco důležitého.“

„Teď, když začala slavnost?“ vykřikl Fabris vyděšeně. „Teď ne!“

zopakoval prudce. Ale hned se vzpamatoval a smířlivě sliboval: „Při

jdu za tebou hned, jak skončí soutěže.“

Daren mu položil ruku na rameno. Tohle Fabris znal. Otec to dělá

val pokaždé, když mu chtěl sdělit něco vážného.

„Věř mi, rád bych ti vyhověl. Avšak to, co ti musím říct, nepočká.“

Radost, která z prince ještě před chvilkou sálala, byla ta tam. Krev

se v jeho žilách bouřila vztekem. Král byl sice jeho otec, ale především

to byl král. Tomu se před ostatními neodmlouvá. Fabris sklopil oči,

spolknul vztek a bez dalšího otálení ho následoval.

Kdyby ale mohl, udělal by něco jiného. Hned teď by nahlas vy

křičel svou lítost. Vždyť se na tyhle narozeniny těšil celý rok! Má

právo soutěžit jako ostatní dvanáctiletí chlapci. Jenže místo aby sou

těžil, stoupá teď za otcem po schodišti. Místo aby bojoval s ostatními

chlapci, přemáhá slzy, které se mu zběsile tlačí do očí.

Otcův pokoj, kam mířili, byl až v nejvyšším patře zámku. Daren

do něj vešel rázným krokem a hned po něm dovnitř vstoupil i Fabris.

Zachmuřeně se na otce podíval, ale ten věnoval pozornost něčemu ji

nému. Soustředěně obcházel vysoká kamna a prsty přejížděl po mod

rých kachlích. Byl na nich vyobrazen lov na jeleny. Fabris tenhle výjev

znal nazpaměť. Jako malý chlapec sedával před rozehřátými kamny

a donekonečna si prohlížel namalované lovecké psy, kteří se s vypou

lenýma očima řítili za prchajícími jeleny.

Otec se zastavil a jedno vypoulené oko zmáčkl.

Část stěny se odsunula ke straně a místo ní se objevila mezera.

Otec se podíval na překvapeného syna, pobaveně se usmál a hbitě

se protáhl mezerou. Fabris ho udiveně následoval.

Před nimi se v temném příšeří strmě vzhůru vypínalo úzké scho

diště, na které odkudsi shůry stékal maličký pramínek světla. Daren


13

pomalu stoupl na první schod, cosi zaskřípalo a otvor se za nimi

zavřel.

„Ty dveře musíme příště namazat!“ zašeptal spiklenecky a objal syna

kolem ramen. „Dnes jsem ti chtěl dárkem udělat radost. Jenže ten, který jsem pro tebe měl připravený, už ti dát nemůžu. Tak ode mě

přijmi alespoň tenhle tajný vstup k věžím zámku. Víš o něm jen ty a já.“

„Je to krásný dárek. Ale mohl jsi mi ho dát až po soutěžích,“ namítl

Fabris vyčítavě.

Otec zavrtěl hlavou.

„Nemohl,“ odpověděl vážným hlasem a zblízka se podíval synovi

do očí. „Nahoře ti všechno vysvětlím. Moc bych si přál, abys to, co ti

řeknu, přijal statečně.“

„Já se ničeho nebojím!“ řekl Fabris sebevědomě.

Otec na něj zpytavě pohlédl a mlčky se vydal nahoru. Schodů bylo

tolik, že si Fabris oddychl, když uviděl poslední. Jakmile nadzvedli

víko, na okamžik je oslepil proud světla.

Stáli na doširoka rozprostřené plošině, jež na obou stranách končila

zámeckými věžemi. Prostor mezi nimi byl od jedné věže ke druhé lemován vnějším zděným hrazením, které bylo tak vysoké, že si Fabris musel stoupnout na špičky, když se chtěl podívat dolů. Z té výšky pod

sebou spatřil zámeckou louku, a když popoběhl na konec plošiny, uká

zala se mu příjezdová cesta k zámku i k jeho nádvoří.

„Dobrý výhled!“ řekl uznale. Vracel se k otci a cestou si plošinu po

zorně prohlížel. Vtom ho zaujal poloprůsvitný a do fialova zbarvený

oblak, který se vlnil blízko hrazení nedaleko jedné z věží. Vykročil k němu, ale přísný otcův hlas ho vrátil zpátky.

„Tomu místu se vyhýbej!“ rozkázal přísně. „Je to nebezpečný a velmi

tajemný prostor, v němž kdysi z ničeho nic zmizeli tři lidé a už se nikdy nevrátili zpátky. Víc o něm nevím.“

Fabrise zamrazilo v zádech. Co je to za podivné místo, že by v něm

zmizel? přemýšlel zaraženě. A kam by zmizel? Nebo by rovnou zemřel? Tahle vidina ho tak vylekala, že od toho strašlivého místa raději

odvrátil hlavu.

14

Plošina mezi věžemi byla od jarního slunce příjemně rozehřátá.

Král mlčky stál a poslouchal vzdálené výkřiky a smích soutěžících

chlapců. Fabris otce k řeči nepobízel. Přesto si v duchu toužebně přál,

aby už konečně promluvil. A také, aby už odtud odešli, vždyť dole na

něj čekají narozeninové soutěže!

„Ty jsi mého otce, svého dědečka, nikdy nepoznal,“ začal zvolna

Daren. „Někteří lidé si ho ještě pamatují a určitě ti o něm vyprávěli.“

Fabris přitakal. Věděl, že dědu nikdo neměl rád. Byl zlé povahy, krutý

a samolibý. Neustále válčil a jeho poddaní znali jen bolest a utrpení.

„Můj otec mnoho lidí odsoudil k smrti. Jednou zabil muže, který měl

jedenáctiletého synka. Ten chlapec zůstal sám. Opuštěně se potloukal

královstvím a živil se, jak se dalo. Svého krále nenáviděl a celý další

rok, den po dni si přál, aby krále stihl spravedlivý trest. V den svých

dvanáctých narozenin se s ním setkal. Král měl zrovna dobrou náladu

a chtěl chlapce obdarovat. Ze stáje nechal přivést koně a velkoryse

prohlásil: ‚ Je tvůj!‘

‚Od tebe nic nechci,‘ vykřikl chlapec odvážně. ‚Zabil jsi mého otce

a nikdo tě nepotrestal. Proklínám tě, ať tvá zlá duše nikdy nenajde

klid!‘

Král překvapeně vypoulil oči, vztekle vyskočil a v jeho ruce se za

blýskl meč. V ten okamžik na zem dopadla chlapecká hlava.“

Otec zmlkl a Fabris se otřásl hrůzou.

„A ty jsi to viděl?“ zeptal se zaraženě.

„Ano, byl jsem u toho a při pohledu na tuhle krutost jsem sám sobě

přísahal, že budu jiný a nedopustím, aby mou vinou kdokoli trpěl.“

„Tati, ty jsi opravdu jiný. Jsi dobrý král, kterého si lidé váží,“ po

chválil Fabris svého otce, který mu právě prozradil, proč se každý rok

koná Slavnost dvanáctiletých.

„Synku, před chvílí jsem po dlouhých letech uviděl nejznámější

vědmu tohoto království,“ zvážněl král. „Její věštby se pokaždé napl

nily. Jednou předpověděla něco i mému otci a od té doby se jí chtěl

zbavit. Poslal za ní své lidi, jenže ona na mnoho let zmizela beze stopy.

Neobjevila se ani, když můj otec zemřel. Přišla za mnou až dnes!“

15

Fabris vykulil oči.

„Copak ji nikdo neviděl, jak k tobě jde?“ divil se.

„Nikdo! Objevila se zničehonic. Řekla mi něco důležitého a pak bě

hem vteřiny zmizela.“

„Přišla kvůli mně?“

„Ano, synku, kvůli tobě. Prozradila mi, že onen dvanáctiletý chlapec,

ještě před tím, než mu otec setnul hlavu, skutečně seslal na otce kletbu.

Ta se však probudila až nyní a vybrala si tebe, neboť jsi poslední po

kračovatel našeho rodu. Pokud neuděláš to, co je třeba, postihne naše

království utrpení a bída.“

„A co mám udělat?“ zeptal se Fabris vyjeveně.

„Vědma mi naštěstí prozradila, jak kletbu zlomit. Musel jsem ale

přísahat, že o jejích slovech ani jeden z nás nikomu dalšímu neřekne.

Jinak se kletba naplní.“

„Co mám tedy udělat?“ zopakoval Fabris netrpělivě.

„Sluneční hodiny zakrátko ukáží, že ti je dvanáct let. Od té chvíle

musíš odložit všechny zbraně a už je nesmíš nikdy použít. Jedině tak

můžeš smýt krev z rukou svého dědy a zbavit království děsivé kletby.

Pokud neposlechneš a zbraň použiješ, ať v boji či k obraně, naše krá

lovství se dostane do rukou panovníkovi, který ho zničí.“

Fabris vytřeštil oči. Co mu to jeho otec, jeho milovaný otec říká? Jak

na něm může chtít, aby se vzdal zbraní? Proč zrovna on?

To přece nejde!

Král sledoval synovo zděšení i nesouhlas. Vztáhl k němu ruku, aby

ho pohladil a zmírnil jeho bolest, chlapec však uhnul. Otec mu byl

poprvé v životě tak protivný, že už vedle něj nedokázal zůstat ani

chviličku.

Hbitě se vysmekl z jeho blízkosti a otevřeným otvorem seběhl po

schodech dolů. Na posledním schodu se zastavil a počkal, až se stěna

rozevře. Dál už však na nic nečekal, hbitě proklouzl úzkým otvorem

a ve chvíli byl pryč.

16

Princ utíkal zámkem jako šílený. Nedíval se napravo ani nalevo

a schody bral dolů po čtyřech. Když seskočil na kamennou podlahu

přízemí, nezaváhal ani vteřinu a rychle přeběhl prostornou halou do

postranní chodby, stáčející se ke stájím. Tou prolétl jako vítr, ale na

konci prudce zabrzdil. Chvíli čekal, až se mu ztiší rozbouřený dech,

a pak po špičkách vešel do stáje. Zlatohnědý hřebeček jeho dupot sly

šel a teď napjatě hleděl ke dveřím. Jakmile se v nich chlapec objevil,

kůň radostně zaržál.

„Sluníčko,“ oslovil princ svého čtyřnohého přítele nezvykle vážně,

„jak se ti daří?“

Místo odpovědi kůň přejel svými hebkými pysky Fabrisovi po tváři.

„Uličníku,“ řekl princ tiše. Pak oběma rukama objal zlatou hlavu

milovaného koně a přitiskl se k ní. V ten okamžik napětí v jeho srdci

povolilo a princ se rozplakal. Slzy se mu bez zábran řinuly z očí a mi

zely v zlatohnědé hřívě.

Koník se trpělivě nechal objímat a přátelsky se o prince otíral. Byl

však zmatený, nechápal, co se jeho příteli stalo. Měl tohoto hbitého,

usměvavého chlapce, který s ním dennodenně vyjížděl na dlouhé pro

jížďky, moc rád. Ještě nikdy ho neviděl smutného, až teď. Nevěděl

proto, co má dělat, a tak se aspoň vymanil z princova objetí, zvedl

hlavu a nečekaně silně zaržál. Znělo to, jako by říkal: „Co je s tebou?

Jak ti můžu pomoci?“

Princ přestal plakat a rukávem si otřel z obličeje slzy. Tíseň ze straš

livého úkolu, který mu dal otec k dvanáctým narozeninám, mu stále

Kapitola 3

17

svírala hrud. Avšak zároveň si uvědomil, že jeho kamarád na něj trpě

livě čekal a teď by se rád proběhl.

Rychle Sluníčka osedlal a vyvedl ze stáje. Několikrát ho přitom přá

telsky pleskl po mohutném hřbetě. To bylo známé pobídnutí. Sluníčko

se vesele rozeběhl a chvíli cválal sám bez svého jezdce.

Když si dostatečně užil svobody, přiběhl zpátky a začal přešlapovat

na místě, jako by chlapce pobízel: „Tak rychle, nasedej. Na co ještě

čekáš?“

Během vteřiny byl Fabris v sedle. Sklonil hlavu a zašeptal mu do

ucha: „Kupředu! Běž rychle jako vítr!“

Pro zlatohnědého hřebečka to byl vytoužený povel. Šťastně zadupal

kopyty a vesele zaržál. Pak proběhl zámeckou branou a prudce vyra

zil na cestu, která se vinula do dálky mezi poli.

Z okna zámku jejich kroky zachmuřeně sledoval král. Uvědomo

val si, že Fabris je nyní z věštby velmi zklamaný. Věděl, že okamžitě

odjede na hřbetě svého milovaného koně pryč. Chápal, že jeho syn

potřebuje čas, aby pochopil, co na něm věštba žádá. Brzy se vrátí

zpátky, tím si byl jistý!

Teď však musí zahnat myšlenky na syna, protože ho na Slavnosti

dvanáctiletých čekají soutěžící chlapci. Určitě se hned budou vyptá

vat, proč princ nezávodí. Nebude jim lhát a řekne jen, že Fabris mu

sel odjet.

Daren si ztěžka povzdychl. Obavy, které se mu vloudily do srdce

při pohledu na synkův vyděšený obličej, ho znepokojovaly. Doteď

jeho království žilo šťastně. Nechal vychytat všechny lapky a násilníky.

Kaž dý měl práci a lidé tu žili spokojeně.

Bude to zítra stejné? napadlo ho, ale hned tuhle chmuru vytěsnil

myšlenkou, že všechno nakonec jistě dobře dopadne. Odvrátil se od

okna a pevným krokem sestoupil po schodišti dolů. Venku svět vypa

dal neporušeně. Sluneční paprsky krále objaly a doprovodily ho mezi

soutěžící chlapce.

Fabris zatím rychle odjížděl na hřbetě svého koně pryč a jízda

jarní přírodou ho uklidňovala. Louka, po které koník běžel, voněla

18

sladkými vůněmi květin. Svět pod modrým nebem byl klidný a ra

dostný a nic nenasvědčovalo tomu, že by se něco mohlo pokazit.

Princi najednou všechno, co prožil, připadalo tak podivné, že to určitě

nemohla být pravda. Během rychlé jízdy z něj smutek vyprchal a začal

o věštbě pochybovat.

Otec si myslí, že ho navštívila Anakrá. Vůbec ho nenapadlo, že se

za ni může někdo vydávat, uvažoval. Takovou šílenou věštbu by přeci

nikdo normální nevymyslel. Škoda, že jí táta uvěřil. Já bych to neudě

lal. Teď se ta bláznivá stařena někde směje, jak jí naletěl samotný král.

Fabris byl najednou přesvědčený, že odhalil pořádně hloupý podvod.

„Tátu napálila a mně zkazila narozeniny, babice jedna!“ zanadával

a hned se rozhodl, že o tom nesmyslu už nebude přemýšlet.

Dokonce ho napadlo, že by se měl vrátit. Jenže když si vybavil

rozhovor s otcem, k návratu pocítil velikou nechuť. Své narozeniny

oslaví jinak, než si původně přál. Slavnost musí oželet, ale naštěstí

ještě zbývá odpolední návštěva u kamaráda Ríši. Sice mu slíbil, že za

ním přijede až po slavnosti, když se však objeví dřív, kamarád se určitě

zlobit nebude. Ale nepojede za ním hned, protože potřebuje čas, aby

se ze všeho vzpamatoval. Pohlédl k lesu, který se černal v dálce. Nikdy

v něm ještě nebyl. Prozkoumá ho a pak to oklikou vezme ke statku

Ríšových rodičů.

Po opojné jízdě dorazil na kraj lesního porostu. Neznámý les byl

ponurý, velmi nevlídný a obklopený houštinou spletitých větví. Když

se jimi prodrali, vstoupili na tajemné a zšeřelé místo, kterému vládla

nevysoká černá skála.

Fabris seskočil na zem.

Skála k němu tajemně shlížela a téměř se zdálo, že ho zve k sobě

nahoru. Zvědavě se k ní vydal a svižně vylezl na vrchol, který končil

kamennou plošinou. Posadil se tady a po krátké chvíli ho zarazilo

podivné ticho. K tomu všemu ho začalo i podezřele brnět v zádech.

Rozhlédl se, ale nikdo jiný kromě něj a Sluníčka tady nebyl, a tak

se pro jistotu podíval ještě za sebe. V ten okamžik polekaně vykřikl

a jako popíchnutý vyskočil na obě nohy.

19

Přímo za ním ležel schoulený bílý had. Hlavičku měl napjatě vzpří

menou nad stočeným tělem a zelenýma očima se upřeně díval na

prince. Ten by odtud nejraději zmizel, jenže hadí pohled ho připoutal

na místo. Chlapec mu omámeně hleděl do pronikavě pichlavých očí

a cítil, jak ho hadí pohled uspává. Z posledních sil se té divné síle

vzepřel a odvrátil hlavu. Úprkem seběhl ze skály a rychle zamířil ke

svému koni. Avšak v půli cesty škobrtl o kámen a svalil se mezi keře.

Rychle vstal, ale zem se pod ním zbortila a princ se kamsi propadal.

Chvíli překvapeně a nehnutě ležel na dně jakési jámy. Pak zkusil

pohnout tělem, naštěstí bylo v pořádku. Pomalu se zvedl a pohlédl

vzhůru. Tam se nevyškrábe!

Rozhlédl se kolem sebe, a co uviděl, ho překvapilo. Blízko něj zel

do skály tajemný otvor, napůl zahalený vzrostlým keřem. Nahlédl do

vnitř a po krátkém zaváhání opatrně vstoupil do temné chodby. Po

několika krocích se chodba začala stáčet a princ se ocitl ve tmě. Na

padlo ho, že se vrátí, ale zvědavost ho přemohla, a tak se klopýtavě

vydal podél zdi kupředu.

Náhle temnotou nečekaně zazářilo teplé žluté světlo. Osvětlilo ma

lou jeskyni, do jejíž hliněné stěny byla zabodnutá hořící louč. Svítila

na malé lůžko, pokryté slámou, a také na začátek chodbičky vedoucí

kamsi nahoru.

Udivený chlapec si osvětlenou jeskyni zaujatě prohlížel. Najednou

ho příšerně vylekal stín lidské postavy, který po hliněných schodech

scházel dolů. Princ napětím skoro nedýchal a s obavami čekal, kdo se

před ním objeví.

Stín vyplul z příšeří chodby a změnil se v chlapce, kterému mohlo

být jedenáct, možná dvanáct let. Na jeho pohublém těle visely děravé

plátěné kalhoty a potrhaná kazajka. V jeho tváři, lemované zrzavými

kadeřemi byl smutek i velké zoufalství.

Princ mu chtěl vysvětlit, jak se sem dostal, ale odrbánek si ho ne

všímal, dokonce o něj ani nezavadil pohledem. Navíc kolem něj ne

ustále kroužila zvláštní průhledná šedomodrá mlha, která nedovolila,

aby se k němu princ přiblížil. Mohl ho jen pozorovat, a tak viděl, že

20

zrzek odkudsi vytáhl misku s vodou a vychrstl ji na hliněnou zeď. Pak

špičatým klacíkem vyryl do stěny několik písmen. Když skončil, došel

k lůžku a unaveně se na něj položil.

Princ si zeď zaraženě prohlížel. Bylo do ní vyryto: „Tatínku, schá

zíš mi!“

„Kde je tvůj táta?“ zeptal se zvědavě.

Chlapec neodpovídal. Smutně hleděl do stropu a po tvářích mu

stékaly slzavé potůčky.

Princ se znovu pokusil překonat tu zvláštní sílu, která mu bránila,

aby s neznámým chlapcem alespoň promluvil a nějak zmírnil jeho

stesk. To se mu sice nepodařilo, avšak najednou měl silný pocit, že se

ve svých myšlenkách na utrpení toho neznámého kluka nějakým zá

hadným způsobem napojil. Na hrudi se mu okamžitě rozhořela bolest,

která byla tak silná, že zavřel oči a usilovně se ji snažil zahnat.

Když je po chvíli otevřel, s úžasem sledoval, jak se chlapec, hořící

louč i lůžko ztrácí v modrošedých mlhavých vírech. Teď už na nic

nečekal a ve tmě, která nastala, se vydal po hliněných schodech na

horu k malému pramínku světla, jenž dovnitř pronikal úzkou skalní

štěrbinou. Namáhavě se jí protáhl ven a s velkou úlevou ponurou

jeskyni opustil.

Jakmile ho Sluníčko uviděl, vesele zaržál. Princ ho láskyplně pohla

dil po zlaté hřívě. „Nevěřil bys, co jsem v té jeskyni prožil,“ šeptal mu

do ucha vystrašeně. Strach mu ještě chvíli zběsile tepal v krvi a opustil

ho až ve chvíli, kdy jim nad hlavou opět zazářilo slunce.

„Jedeme za Ríšou! Ten bude koukat, až mu všechno povyprávím!“

zahalekal královský synek, když se vymotali z ponurého lesa. S tímhle

výkřikem se princ konečně trochu uklidnil.

22

Princův kamarád Ríša byl od malička nejraději v lese. Asi by tam

i spal, kdyby mu to táta dovolil. Jenže ten z toho nebyl zrovna nadšený,

a proto Ríša své noční výlety do lesa prováděl v utajení.

Avšak následující ráno ho pokaždé prozradilo. Slunce na obloze už

ukazovalo devět hodin a on pořád spal jako zabitý. Timon se většinou

pořádně rozčílil, jenže tím si příliš nepomohl. Ríša i navzdory jeho

křiku utíkal do milovaného lesa dál. Proto se rozhodl, že změní tak

tiku, a jednoho rána synkem pořádně zatřásl. Ten se jen přetočil ze

strany na stranu a zakňučel: „Tati, nech mě. V noci jsem měl špatný

spaní a ještě potřebuju spát.“

„Ubohý chlapče!“ politoval ho otec naoko chápavě a jedním trhnutím

z něj stáhl deku. „To špatný spaní, jak říkáš, bylo moc podivný. Šel jsem

se na tebe podívat, ale koukala na mě prázdná postel. Ale ty jsi v ní

určitě ležel, jen jsi byl neviditelný!“ dodal napůl vážně a napůl žertem.

Ríša na tátu překvapeně zamžoural. Čekal, že mu za noční výlet

vynadá, a on si z něho dělá legraci! To je zvláštní změna!

Ale Timon najednou zvážněl.

„Doufám, že tentokrát to bylo naposledy!“ řekl přísně.

Tohle slíbit nemůžu, pomyslel si Ríša a ztěžka si povzdechl. Ne

ochotně vstal z postele a rychle odkráčel z místnosti. Zpátky byl coby

dup a strčil otci před obličej dvě mrtvé koroptve.

„Vždyť víš, že já po lese nechodím jen tak,“ hájil se. „Chytil jsem

je večer a pak jsem byl až do půlnoci na čekaný. Musím přeci vědět,

kolik máme v lese selátek! Ve dne to nezjistím − jsou někde zalezlá.“

Kapitola 4

23

Pohled na budoucí oběd tátu trochu obměkčil.

„Jestli mi budou chutnat, odpustím ti,“ řekl nezvykle žertovně, ale

vzápětí rozhovor uzavřel přísným rozkazem, který se však Ríšovi do

cela zamlouval. „Noční výlet do lesa ti dovoluji jen výjimečně. Pře

dem mi o něm řekneš. A nebudu tě pak tahat z postele!“

Synek horlivě přikývl.

Brzy poté nastalo ráno, kdy na zámku začala Slavnost dvanáctile

tých. Noc předtím byl Ríša opět na čekané, jenže tentokrát ho otec

z postele skutečně tahat nemusel. Probudil se sám a nezvykle brzy.

Důvod byl prostý, nemohl dospat, protože se nedočkavě těšil na od

poledne, až na statek dorazí Fabris i jeho otec. Nebude to jejich první

návštěva. Daren s Timonem se totiž znali od dětství a svazovalo je

silné přátelské pouto. A to se přeneslo i na jejich syny.

Cesta ke statku vedla přes Třešňový kopec. Výhled na něj byl pouze

z okénka seníku. Ríša měl v plánu tam vylézt hned po obědě a kopec

hlídat, dokud neuvidí oba hosty. Pak sleze zpátky na dvůr a pořádně

rozhoupe malý zvon zavěšený na vysokém trámu. Bude to velkolepé

přivítání!

Jenže, kolik času ještě uplyne, než se objeví?

„To čekání je hrozné,“ vzdychl nešťastně, když v kuchyni sledoval

matku, jak připravuje oběd a slavnostní koláč.

„Však se dočkáš. Čas utíká rychle. Poledne klepe na dveře a odpole

dne už popadlo raneček a vydalo se na cestu,“ odpověděla Sáva vesele.

V poklidu dodělala oběd a koláč vložila do pece. Pak si rukou stáhla

z vlasů šátek. Dlouhé oříškové vlasy se jí rozlily kolem štíhlého obličeje

a jako hnědé vlny jí stekly po zádech.

Je tak krásná! pomyslel si Ríša obdivně.

Do dveří vstoupil otec.

„Moc ti to sluší!“ přidal se k synovi, jako by jeho myšlenky slyšel.

Sáva se rozesmála.

„Asi máš pořádný hlad. To se pak říkají nesmysly.“

Její muž ji láskyplně objal.

„Nesmysly?“ smál se. „Tak velký hlad zase nemám!“

24

Oběd se vydařil. Timon se mezi sousty dobrosrdečně chlubil, co

všechno ve své kovárně od rána udělal a kolik ukul podkov, kterými

zásoboval všechny jezdce v kraji. Pak přísně koukl na Ríšu, který už

netrpělivě posedával na židli.

„Klid, synku! Fabris přijede až po slavnosti,“ napomenul ho a ještě

mu varovně pohrozil zdviženým prstem. „Ne že do té doby zmizíš

v lese! Vezmi si motyku a okopej lán řepy!“ přikázal zamračeně.

„Řepu ne!“ zasténal Ríša. „S motykou to neumím, mohl bych se

zranit. A co pak?“

Táta zakoulel očima.

„Bude konec!“ pohrozil.

Ríša se zarazil.

„Konec čeho?“ ptal se udiveně.

„Přeci konec s návštěvou,“ řekl otec stručně. Tohle na synka platí!

„Aha,“ zabručel Ríša poraženě. Na plán s hlídáním Třešňového

kopce tak může zapomenout. Neochotně se zvedl, ale otcův přísný

pohled ho popohnal. Motyku si hodil přes rameno a rychle mu zmizel

z očí. Za vraty statku se podíval na slunce a odhadl, že je hodina po

poledni. Slavnost skončí kolem třetí, takže kolem čtvrté je Fabris tady.

„Ještě tři hodiny. To mě zničí!“ zaskuhral.

Nad políčkem s řepou se táhly huňaté remízky, plné rozkvetlých šíp

kových keřů. Tady, na úzkém pruhu trávy, Ríša znaveně zalehl a chvíli

pozoroval modrou jarní oblohu. Vlastně ji ani nevnímal pro samé

myšlenky, které se mu táhly hlavou.

Práci na poli nesnáším, uvažoval. Chvilku si odpočinu. Třeba se

pak stane zázrak a bude se mi do ní chtít.

Rozkvetlé šípkové keře omamně voněly a Ríša znenadání pocítil,

jak se jeho nedočkavost ztrácí a místo ní přichází klid. Vybavil si dárek,

připravený pro Fabrise. Představil si, jak mu ho podávají a jak oslave

nec překvapeně kulí své modré oči. To bylo poslední, co mu proběhlo

hlavou, protože myšlenky náhle kamsi uskočily a on sladce usnul.

Na druhé straně protějšího vrchu se v ten okamžik objevil princ

Fabris. Pomalu vedl svého koně do kopce a přitom se těšil, až budou

25

nahoře. Ještě pár kroků a už je vidět údolí. Vzedmuté stráně se ro

zestoupily a odkryly pohled na útulný statek. Téměř pokaždé v něm

ohlášenou návštěvu vítali rozezvučeným zvonem. Dnes, v den dva

náctých princových narozenin, však zvon mlčí. Fabrise to zamrzelo,

ale chápal, že v tuhle hodinu ho ještě nikdo nečeká. Jeho zamračený

obličej náhle rozjasnil pobavený úsměv. Na stráni poblíž řepného po

líčka spatřil v trávě spící postavu svého přítele.

„Zůstaň tu chvíli, “ přikázal udýchanému koni.

Ríša, vyčerpaný dlouhým čekáním, spal tvrdě. Princ měl chuť spáče

pošťouchnout, ale v jeho srdci nakonec zvítězila vlídnost. Posadil se

k němu.

Ať se vyspí, v noci byl určitě v lese na čekané, pomyslel si a v myš

lenkách se přesunul zpátky do jeskyně.

Znovu si vybavil každý okamžik a opět si lámal svou královskou hla

vičku tím, kdo byl ten podivný kluk. A vůbec, proč tam byl ve stejnou

dobu jako on? A jak to, že si ho nevšímal, neodpověděl a pak náhle

a beze stopy zmizel? A proč mu z celého zvláštního dobrodružství zbyl

jen nevylíčitelně úzkostný pocit smutku? Sice už tolik nebolí, ale stálé

ho ještě cítí.

Zatímco se důkladně probíral svými vzpomínkami, koník Sluníčko

bloumal po kopci a pochutnával si na svěží travičce. Když se dosta

tečně nasytil, zvedl hlavu a spokojeně zařehtal.

Ríša otevřel oči a polekaně vyskočil.

26

Na rozlehlém dvoře statku vybudovali Timon a Sáva malý ostrůvek

klidu. Mohutnou lavici a stůl obklopovaly trsy modrých kosatců a bí

lých kopretin. Tady se rodina scházela každý večer, pokud zrovna ne

pršelo a nebyla zima. Dnešek však bude jiný, nikdo nebude pracovat až

do večera, protože zanedlouho tohle místo pohostí vzácnou návštěvu.

Když Sáva nakrájela koláč a s tácem voňavého pečiva vyšla ze svět

nice, odpoledne zrovna vrcholilo. Timon vyšel z kovárny, omyl se v po

toce a oblékl sváteční šaty. Oba se svorně posadili k dubovému stolu.

„Měl bys zavolat Ríšu!“ pobídla Sáva svého muže, „ať už toho oko

pávání nechá, dřel se dost dlouho!“

Timon netušil, že jeho syn do země ani jednou nekopl.

„Máš pravdu,“ souhlasil. A ješitně dodal: „Musí se to s ním umět

a pak zastane pořádný kus práce!“

Než stačil synka zavolat, ozvaly se z venku chlapecké hlasy a smích.

Vrata se začala otvírat a do dvora nakoukla zlatohnědá koňská hlava.

Když Sluníčko spatřil známé tváře, vesele zařehtal. Ve zdejší stáji

hned zpozorněla klisnička Hvězda i starý kůň Vichr. Mysleli, že po

zdrav patří jim, a okamžitě hlasitě odpověděli.

„Zdravím vás!“ řekl Fabris vesele.

Strýc vyskočil a vřele chlapce objal.

„Buď vítán! Slavnost už skončila?“

Fabris se zarazil.

„Neskončila. Ale já už to tam nemohl vydržet,“ odpověděl princ po

pravdě a uhnul pohledem.

Kapitola 5

27

Timon nechápavě zakroutil hlavou.

„Vždyť ses na dnešní den tak těšil!“ divil se.

Fabris ještě nikdy nikomu nelhal. Avšak pravdu o tom, co se stalo na

zámku, říct nechtěl. Strýc se ale stále vyptával.

„A kdepak je táta?“

„Zůstal na slavnosti. Možná přijede později,“ odpověděl Fabris vy

hýbavě a rychle utíkal za svým koněm.

Timon se zklamaně zakabonil, až se Ríša, který k němu přiběhl,

pořádně lekl.

„Tati, ty se na mě zlobíš? Já tu řepu okopu zítra!“ sliboval provinile.

Otec však seděl zamyšleně a příliš ho nevnímal.

„Ríšo!“ ozvalo se ze stáje a v ten okamžik se Timon probral z rozjí

mání.

„Nezapomeň, že máme pro Fabrise dárek. Až ustájíte koně, přijďte

za námi!“ rozkázal.

„Jasně, tati!“

„Ríšo!“ ozvalo se podruhé. Teď už chlapec na nic nečekal a rozběhl

se za hlasem svého kamaráda.

Ve stáji bylo rušno. Koně si odbyli přivítání a teď k sobě natahovali

hlavy a jeden přes druhého něco breptali. Za tu dobu, co se neviděli,

měli spoustu nových zážitků a potřebovali si je sdělit.

„Ti toho napovídají, “ smál se Ríša.

Fabris zvířatům také pozorně naslouchal a napadlo ho přitom, že

Sluníčko jistě vypráví oběma koníkům o cestě k černé skále. Chápal

to, vždyť i on Ríšovi vyprávěl o tom, co v podivné jeskyni zažil. Seděli

nad řepným lánem a dívali se, jak Sluníčko netrpělivě přešlapuje na

místě. Po chvíli se k nim vzdorovitě obrátil zády a už si jich nevšímal.

Fabris se rozpovídal a Ríša ho udiveně poslouchal.

„Brrr, “ otřásl se, když se přítel na okamžik odmlčel.

„Asi mi to nebudeš věřit, ale já se v té jeskyni nebál. A teď mám

pocit, že se mi to všechno jen zdálo.“

„Něco na tom je,“ uvažoval Ríša, „kdyby to bylo skutečné, ten kluk

by přeci nezmizel!“

„Hm,“ zabručel Fabris nepřítomně, „kdybych aspoň věděl, kdo to byl!“ dodal tiše, zatímco jeho kamarád dál nahlas rozvíjel své myšlenky.

„Možná jsi viděl minulost. Táta jednou povídal, že dědeček pracoval na poli, a když zvedl hlavu, přímo před ním se odehrávala bitva. Vy

děšeně ji pozoroval a najednou zničehonic zmizela!“

„Tomu bych nikdy předtím nevěřil,“ přiznal Fabris a vtom na hrudi

znovu ucítil napětí a tíhu dnešního rána.

Když pak seděli ve stáji na hromadě sena, chytl Ríšu za rameno

a upřeně se mu podíval do očí.

„Musím ti říct ještě něco. Ale nesmíš to nikomu prozradit!“

„Ani tátovi?“

„Nikomu!“ přikázal Fabris nezvykle přísně.

„Tak jo! Budu mlčet jako hrob!“

Jakmile vyřkl svůj slib, Fabris se začal svěřovat.

„Táta ráno zahájil slavnost a pak mi přikázal, abych šel za ním,“ řekl a vtom ho přerušilo naléhavé zvolání.

„Kluci, kde jste!“

Ríša polekaně sykl.

„Musíme jít, nebo to schytám!“ řekl omluvně. „Pak mi to dopovíš!“

Fabris zklamaně přikývl. Chtěl mu povědět o falešné věštkyni, která

napálila tátu a jemu strašlivou věštbou pokazila narozeniny. Co se dá

dělat, poví to později. Teď na něj čeká strýček s tetou, aby mu po

přáli k narozeninám. Poznal to na nich hned, jak vešel do vrat statku

a uviděl, že jsou ve svátečním. Nepobíhali jako jindy od práce k práci, klidně seděli a tvářili se tajemně. Odhadl je naprosto přesně. Teta ho

přivítala milým úsměvem a zblízka mu pohleděla do očí.

„Můj milý princi,“ řekla dobrosrdečně. „Máme tě tu všichni rádi a přejeme ti, abys byl šťastný a měl jsi kolem sebe jen dobré lidi.“

„Děkuju vám!“

Něžně ho objala, tak jak ho možná kdysi objímala maminka. Kdyby

se nestyděl, zůstal by v jejím láskyplném objetí déle. Ale strýček už za

ní netrpělivě přešlapoval. Tvářil se nedočkavě a ruce přitom schová

val za zády.


29

„Sáva ti za nás popřála a já ti za nás všechny předám dárek,“ pronesl

slavnostně a podal princi novotou zářící meč.

Princ strnul. Překvapeně hleděl na blyštivé ostří čepele a na stříbr

nou rukojeť umně ozdobenou malým erbem s vytepanou hlavou koně

pod rozzářeným sluncem. Ten vytepaný koník je přeci Sluníčko!

„Strýčku, je nádherný! “ řekl ohromeně s hlavou skloněnou k meči.

Timon chlapce pozorně sledoval. Z jeho soustředěného zájmu

o zbraň vyzařovalo obrovské nadšení. Dárek ho viditelně okouzlil

a strýc tím byl velmi potěšen. Meč vyráběl dlouho, doslova si s ním

hrál a denně spokojeně pozoroval, jak pod jeho vlastníma rukama

vzniká krásné dílo.

Fabris po chvíli zvedl hlavu.

„Děkuji vám. Udělali jste mi velikou radost!“ řekl a oči se mu šťastně

rozzářily.

„A co já?“ ozval se Ríša. „Taky ti chci udělat radost! Mým dárkem

je souboj, na který tě vyzývám!“ zvolal obřadně, uklonil se a pozvedl

meč.

„Já si vždycky myslel, že jsi přítel, “ řekl Fabris na oko zklamaně, „ale

z tebe se vyklubal nepřítel!“

„Tak to není!“ hájil se kamarád. „Chci jen, aby sis dárek vyzkoušel.“

Fabris zdánlivě ustrašeně schoval obličej za štít, který mu podal

Timon.

„Bojím, bojím!“ smál se.

„Žádný strachy,“ utěšoval ho Ríša vesele, „bude to rychlý. Hned bude

po tobě!“

„Už se hrůzou třesu!“ pochechtával se Fabris. Miloval tohle jejich

špičkování, kdy si jeden utahoval z druhého.

„Vzdej se, než bude pozdě!“ vykřikl rozesmátý Ríša.

„Copak nevíš, že já se nikdy nevzdávám?“ odpověděl králův syn

a napřáhl meč do útoku.

V tu chvíli uslyšel v hlavě velmi pronikavý výkřik.

„Nesmíš!“

Zarazil se.


30

„Co se děje?“ nechápal Ríša.

„Ty jsi to neslyšel?“

„Co jsem měl slyšet?“

Fabris neodpověděl a tvářil se zmateně. Odkud se vzal výkřik v jeho

hlavě?

Ríša si kamarádovo chování vysvětlil po svém. Vodí ho za nos a to

mu nedaruje!

Sevřel rukojeť meče a vyrazil kupředu.

Fabris se na poslední chvíli probral ze zamyšlení a rychle nastavil

štít. Pak se svižně rozmáchl a jeho meč letěl vstříc meči soupeře.

Vtom v jeho hlavě znovu kdosi vykřikl.

„Nesmíš bojovat!“

Pokyn zněl rázně a chlapec v jediném okamžiku silou vůle zastavil

pohyb zbraně. Ríšův útok odrazil štítem a meč spustil k noze. Hned

nato se mu v hlavě rozezněla slova, která jeho otci řekla vědma.

„Jakmile bude synovi dvanáct let, musí odložit meč i luk. Jedině tak

může smýt krev z rukou svého dědy a zbavit království děsivé kletby.

Když z jakéhokoli důvodu použije zbraň, vaše království se dostane

do rukou panovníkovi, který ho zničí. Pokud tuto věštbu král nebo

jeho syn někomu vyzradí, nikdo už království od tragického osudu

nezachrání.“

Fabris se zděsil. Vždyť tohle už slyšel dnes ráno od svého otce! Po

prvé v životě se na něj zlobil. Myslel si, že si vymýšlí a chce ho donutit

k naprostému nesmyslu. Jenže tak nesmyslné to nebylo, když mu teď

neznámý hlas všechno zopakoval. Ten hlas byl přísný a Fabris vnímal

jeho naléhavost. Teď už nesmí meč ani pozvednout. Jenže přítel dál

útočí a nutí ho uskakovat, jako kdyby byl nějaká koza.

Udivený Ríša však přestal bojovat a spolu se svými rodiči nevěřícně

zíral na prince, který v tomto království platil za nejkurážnějšího bo

jovníka mezi všemi chlapci.

Princ viděl jejich pohledy a rozuměl úžasu v jejich očích. Vždyť po

prvé v životě vzdal souboj! Nejraději by se studem propadl do země.

Ale zem se pod ním nerozevřela a on tu přede všemi stál jako zbabělec.


31

„Fabrisi, co se děje?“ zeptala se potichu Sáva.

Zahanbeně na ni pohlédl a Sáva v jeho očích spatřila naprostou

bezradnost.

„Já... já nemůžu!“ řekl pohnutě a vrátil Timonovi meč. Ten jej udi

veně přijal.

„Nelíbí se ti?“ zeptal se opatrně.

„Nikdy jsem neměl krásnější meč!“ přiznal princ lítostivě a do očí

se mu vedraly slzy. Jen stěží je udržel za víčky. Nečekaně se ke všem

otočil zády a rozeběhl se ke stáji. Sotva osedlal svého koně, do vrat

stáje vběhl Ríša.

„Fabrisi, udělal jsem ti něco?“ ptal se vyděšeně.

Princ se jen mlčky vyhoupl do sedla. Úkosem pohlédl dolů, zavr

těl hlavou a beze slova zamířil k velkým dřevěným vratům. Zara

žený Timon je otevřel a princ kolem něj projel se sklopenou hlavou.

Zlatohnědý kůň nechápal, co se děje, a několikrát se zmateně ohlédl.

Teprve potom se poslušně rozběhl do Třešňového kopce.


32

Sluníčko se zlobí. Ještě si ani neodpočinul, a už ho Fabris zase honí.

Vzdorovitě pohodil hlavou a nespokojeně zařehtal. Fabris si ho ne

všímal. Se sklopenou hlavou seděl na jeho hřbetě a nic, kromě svých

myšlenek, nevnímal.

Dnes stál poprvé před Ríšou jako zbabělec. Nesměl se bránit a mohl

jen slabošsky uskakovat. Nikdo nevěděl, proč se tak chová. A nikdo se

to nikdy nedozví, protože důvod smí znát jen král, princ a vědma.

Je to nespravedlivé! Vždyť nikomu neublížil, proč má tedy pykat za

svého tyranského předka?

Zatímco se princ tiše utápěl ve svém zoufalství, Sluníčko marně če

kal na jeho pokyn. Rozhodl se tedy sám a vydal se na cestu k domovu.

Zrychlil krok, ale Fabris zpozorněl a plácnutím po hřbetě koníkovi

připomněl, kdo je tady pánem.

„Kampak sis to namířil? Já domů ještě nechci!“ řekl posmutněle

a odvedl svého čtyřnohého přítele z vyježděné cesty na táhlou louku,

která daleko na obzoru končila tmavými obrysy starého hradu.

Kdysi to bylo sídlo princových předků. Stálo vysoko nad údolím, aby

odolávalo nájezdům nepřátel. Fabris si tohle místo oblíbil a často ho

navštěvoval. Ale nikdy sem ještě nepřijížděl tak pozdě jako dnes. Jasné

denní světlo zmizelo a země se pomalu zahalila do večerního šera.

Konečně dorazili pod kopec, z jehož úpatí vedla úzká strmá ces

tička až k hradu. Koník po ní opatrně a beze spěchu stoupal, zatímco

jeho pán nedočkavě běžel napřed. Na posledním úseku cesty Slu

níčko zastavil, nozdrami nasál vzduch a chvíli ho zkoumal. Nikdo

Kapitola 6




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist