načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Klejinčino tajemství – Zdenka Hamerová

Klejinčino tajemství

Elektronická kniha: Klejinčino tajemství
Autor: Zdenka Hamerová

Mladá žena Týna začíná nový život s druhým manželem a svými třemi syny ve zvláštní vile Klejince. Týna je velmi šťastná a věří, že od života dostala svou druhou šanci. Postupně jí však její nový domov začne nevybíravě a po svém dávat ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » MOTTO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2015
Počet stran: 322
Rozměr: 22 cm
Vydání: Vyd. 1.
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Motto, 2015
ISBN: 978-80-267-0293-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Mladá žena Týna začíná nový život s druhým manželem a svými třemi syny ve zvláštní vile Klejince. Týna je velmi šťastná a věří, že od života dostala svou druhou šanci. Postupně jí však její nový domov začne nevybíravě a po svém dávat najevo, že ji nehodlá přijmout. Začne to hrozivými sny, aby psychoteror pokračoval útokem Týniných vlastních věcí a podivnými nevysvětlitelnými jevy, kterými se nešťastná žena pro ostatní pozvolna čím dál více jeví jako psychicky narušený jedinec. Napínavý románový příběh na žánrovém rozhraní psychologického, detektivního i hororového vyprávění nenechává Týnu neznámému nátlaku podlehnout a mladá žena se sice se strachem, ale s odvahou pouští do pátrání po historii domu. A dostává se tak k dramatickému osudu rodiny Kleinovy, která nechala vilu postavit a jejíž osudy ovlivnila druhá světová válka. Pozvolna se tak všechny temné a tajuplné náznaky spojují v zásadní linii, která vydá své dlouho ukrývané tajemství a odhalí šokující pravdu. Psychologicko-detektivní román české autorky s tajuplnou zápletkou a doteky mystéria. Ve starobylé vile Klejince je "cosi" jinak.

Popis nakladatele

Nebezpečí může číhat i ve vlastním domě...

Týna se znovu vdala a začíná nový život s druhým manželem Martinem a třemi syny. Koupili napůl opravenou, sto let starou vilu, které místní lidé neřeknou jinak než Klejinka. Zatímco Týnina rodina je v novém domově šťastná, Týna má pocit, že ji vila nepřijala a že se proti ní všechno spiklo. Chtěla by zjistit, proč ji trápí děsivé sny, proč v domě nevydrží o samotě a proč na ni útočí její vlastní věci. Nikdo z nejbližších nechápe, co může mít za problémy v tak nádherném domě, a brzy začne být považována za labilní a psychicky nemocnou. Týna se pustí do pátrání v historii vily, aby zjistila, co ji vlastně pronásleduje. A pak zasáhne smrt…

Příhoda se skříní mi teď večer, když jsou všichni doma, připadá neuvěřitelná. Jenže modřiny na ruce a odřeniny jsou pro mne připomínkou a důkazem hrůzných chvil. Ležím v ložnici, poslouchám, jak Martin funí, a pozoruji skříň. Bojím se. Tak zvláštně se bojím, jako se bojí malé dítě. Strach a úzkost jsou o to horší, že nemají reálnou podstatu. Skříň nepraská, otevírá se krásně, ani neskřípe. Nechci vypadat jako blázen, ale byla bych přísahala, že dopoledne, když mi uvěznila ruku, se chovala „inteligentně“. Stejně jako nedávno hrneček. Samozřejmě. Je to blbost a jen si to namlouvám…

Zařazeno v kategoriích
Zdenka Hamerová - další tituly autora:
Bílá tma Bílá tma
 (e-book)
Bílá tma Bílá tma
Nářek ze tmy Nářek ze tmy
 (e-book)
Nářek ze tmy Nářek ze tmy
Příliš tenkej led Příliš tenkej led
 (e-book)
Příliš tenkej led Příliš tenkej led
 
K elektronické knize "Klejinčino tajemství" doporučujeme také:
 (e-book)
Vodní andělé Vodní andělé
 (e-book)
Jeptiška pro markraběte Jeptiška pro markraběte
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

motto



Praha 2015

Zdenka

Hamerová

Klejinčino

TA J EMSTVÍ


© Zdenka Hamerová, 2014

ISBN 978-80-267-0293-1


5

Leden Přátelé obsadili pohovku i křesla v obývacím pokoji. Martin přinesl sklenice i pití a všem nalil, co si kdo přál. Pak prohrábl kamna. Naštěstí nevyhasla. Do žhavého popela přiložil pár drobných polen, a když se oheň rozhořel, přidal dvě velká. Dvoukřídlé dveře do haly sice byly zavřené, ale stále někdo odcházel na záchod či do koupelny a po zemi se plížil chlad.

Týna sebrala kotě, které se důstojným krokem procházelo po podlaze. Zdálo se mimořádně přítulné a spokojeně vrnělo, ochotně se jí usadilo v náručí. Pak odešla do kuchyně a vrátila se s obloženou mísou, nad níž se všem rozjasnily tváře.

„Už jsem se lekl, že nám servíruješ tu kočku,“ po dotkl Přemek.

„Ještě nemá tu správnou váhu,“ uchechtl se Jáchym. „Ale noc je dlouhá, třeba na ni taky dojde.“

„Bože, ta sekaná je dobrá. Jsi anděl,“ nechal se slyšet Dušan.

„To je ze supermarketu?“ dobírala si ji Markéta.

„Náhodou jsem ji pekla sama!“ odbyla ji Týna a sledovala Rosťu, jak si na krajíc chleba nakládá bohatou vrstvu anglické slaniny, sýr a kyselou okurku.

„Ten se zrovna potřebuje takhle krmit,“ zašeptala Alice jedovatě.

Vtom se Martin napřímil. Zatímco se všichni dobře bavili, jeho koutky úst byly svěšené.

„Nechci kazit zábavu, ale když jsme takhle pěkně pohromadě,“ zvýšil hlas, aby ho všichni slyšeli, „měli bychom si něco vysvětlit.“


Zdenka Hamerová KLEJINČINO TAJEMSTVÍ

6

Bože, ne! Pomyslela si Týna. Problémy se mají řešit s čistou hlavou! Martin sice artikuloval správně, ale přece jen měl upito. Vždycky to na něm poznala podle očí a lehce propadlých tváří.

„Martínku, necháme to na jindy?“ navrhla a pokusila se do hlasu vložit co nejvíce bezelstné roztomilosti.

„Ne, nenecháme. Pamatujete si na mejdan u Alice na chalupě?“

„Který myslíš? Ten v červnu, nebo ten začátkem září?“ ujasnil si Dušan.

„Na grilovačce v září jste nám oznámili, že kupujete vilu a hodláte se stěhovat,“ vzpomněla si Markéta.

„Proč se ptáš? Stalo se tam něco závažného?“ zeptal se Rosťa s plnými ústy.

Alice mrkla na Týnu a skousla si ret. Taky tušila, co má Martin na srdci.

„Miláčku, opravdu bych to sem netahala,“ navrhla znovu Týna.

„Jen ho nech, aspoň si to vysvětlíme,“ zasáhla Alice.

„Jenže teď na to není ta pravá chvíle,“ odsekla Týna.

„Promiňte, že vás ruším,“ ozvala se Ida. „Ale neviděli jste Evu? Šla na záchod?“

Všichni se začali rozhlížet a Dušan vytřeštil oči. „No jo, kde je?“ vyskočil, jako by seděl na mraveništi, a odložil už druhou porci sekané.

„Vlastně si ani neuvědomuju, že by s námi vešla do obýváku. Není jí špatně?“ divila se Markéta.

„Venku jsem viděl, že koukala do mobilu, pak ho vypnula a zůstala stát přede dveřmi,“ oznámil Jáchym.

Když Martin viděl, že mu nikdo nevěnuje pozornost, otráveně se ušklíbl a uraženě zůstal v křesle.

Dušan rozrazil dveře do haly a houkl: „Evi, Evičko? Kde jsi?“ Pak vyběhl až ven a zavolal do mrazivé noci: „Lásko, jsi tady?“

„Prosím tě neblbni, co by dělala venku?“ vrtěla Alice hlavou. „Určitě vešla dovnitř. Má tam boty?“

Dušan kývl, pečlivě za sebou zavřel verandu a pak se


Zdenka Hamerová KLEJINČINO TAJEMSTVÍ

7

vřítil na toaletu i do koupelny, div neuklouzl po naleštěných dlaždicích. „Tady není!“ To už mu všichni stáli v patách a viděli, že v obou místnostech bylo zhasnuto.

„Možná si šla lehnout. Mrkněte se někdo do ložnice,“ poručila Týna a byla ráda, že nebezpečí hromadné hádky bylo zažehnáno. „Pojď se mnou do patra, nemůžu jít sama,“ vyzvala tiše Alici, když z ložnice zaslechli Přemkovo: „Tady taky není.“

„Co všichni šílíte? Chtělo se jí spát, tak se vytratila po anglicku,“ řekla Markéta a zívla.

„To je možné, nahoře se svítí,“ potvrdila Týna a stoupala s Alicí po schodech.

Eva zřejmě odkráčela, aby se uložila v některém z dětských pokojů. Dušan šel s nimi, ostatní se pomalu vraceli k občerstvení do obývacího pokoje. „Šla si lehnout, nechte ji být,“ zaslechli ještě Markétu. Týna rozsvítila v obou dětských pokojích, ale Eva nikde. Nahlédli do druhé koupelny a do pokoje, v němž Martin plánoval svou pracovnu. Všude bylo ticho a prázdno. Dušanovi se v očích zračila panika a zrychleně dýchal. Musí ji opravdu velmi milovat, chudák, napadlo Týnu a mimoděk ho pohladila po zádech. „Evo, my tě hledáme, nezahrávej si!“ zakřičela a tichá vila roznesla její hlas do všech tmavých koutů.

„Nemůže být jinde?“ zeptala se Alice. „Už jste ty pokoje obydleli?“

„Ještě ne. Vždyť tady nebydlíme ani tři měsíce.“

„Co když v některém z nich je?“

„Nesmysl! Je tam zima, tma a hrozný binec. Minulý týden tam strhávali staré linoleum z parket.“

Týna si objala paže, chladný proud vzduchu jí vyhnal husí kůži.

„Přesto bych se tam rád podíval,“ požádal Dušan.

„Klidně, nemělo by být zamčeno,“ pokrčila rameny.

„Dušane, nepohádali jste se? Vypadá to, jako by trucovala. Pokud je uvnitř, musí slyšet, že ji hledáme,“ řekla Alice a postupně s Dušanem otevírali všechny dveře. Nahlí


Zdenka Hamerová KLEJINČINO TAJEMSTVÍ

8

želi do prázdných zatuchlých pokojů, kam by Týna sama nevkročila ani za nic.

„Ne, obvykle se nehádáme,“ odsekl a otevřel velký sál s balkonem. „Eva tady prostě není,“ zaúpěl.

„A podíval ses dole pořádně? Má tam kabát a boty? Přece se nepropadla do země! Možná se šla projít,“ nabídla Alice řešení.

„Nešla by beze mne!“ křikl Dušan a hlas se mu začínal lámat do pláče.

„Dušane,“ chytila ho Týna jemně za paži. „Proč jsi tak vyděšený? Nemohl ji naštvat někdo jiný?“

„Ne! Nechápu, kam se poděla. Mám o ni strach!“

„Dveře na balkon jsou otevřené,“ všimla si Alice. Staré uvolněné parkety vrzavě oznamovaly každý její krok.

„Já jsem si to myslela, cítila jsem průvan,“ natáhla Týna krk, aby se podívala. „Zavři je, když už tam jsi,“ vyzvala ji.

„Mrknu se ven,“ oznámila Alice. „Třeba někde courá v parku a zahlédnu ji. Nebyla příliš opilá?“

„Nezdálo se mi,“ odpověděla Týna. „A nevstupuj až na balkon. Zábradlí se drolí a podlaze bych taky nevěřila. Víš, že je z téhle strany Klejinka zdevastovaná.“

Bylo ale pozdě. Alice už stála na balkoně. „Máš pravdu, kus zábradlí chybí,“ zavolala.

„Pojď hned zpátky!“ poručil Dušan a šel k Alici.

„Alice! Jsi praštěná, nebo co? Je strašná zima, vrať se,“ zanaříkala Týna, která si uvědomila, že zůstala sama. Kradmo se rozhlédla.

„Ježíšikriste!“ vykřikla Alice.

„Co je!? Hned se vrať!“ vykřikla Týna hystericky, protože zaslechla pád uvolněného kamene, nebo omítky. „Alice, děsíš mě!“

To už byl Dušan na balkoně taky. „Neudrží vás to, vy blbci! Nechytejte se zábradlí! Okamžitě pojďte zpátky!“

„To ne! Evičko, to ne!“ zakřičel Dušan a Alice pomalu opustila nebezpečný prostor balkonu.

„Evo! Evo!“ křičel Dušan a naříkal jako raněné zvíře.

„Co se stalo?“ pípla Týna, když se ze tmy velkého par


Zdenka Hamerová KLEJINČINO TAJEMSTVÍ

ketového sálu vynořila Alicina bílá tvář, z níž svítily šokované modré oči.

„Eva asi vypadla, leží dole pod balkonem,“ oznámila hlubokým bezbarvým hlasem. „Musíme jí pomoct.“

„Cože? Co to meleš?“ spustila Týna, než jí došel obsah jejích slov.

Dušan zacouval do sálu, pak se schoulil a plakal.

„Neřvi, zvedej se, Dušane! Musíme jí pomoct!“ zaječela Alice a divoce Dušana tahala za ruce, aby se konečně rozhýbal.

„Jak jí chceš pomoct? Copak jsi slepá? Vždyť spadla z toho pitomého balkonu,“ štkal Dušan. „Už jí nikdo nepomůže! Je mrtvá!“

Mrtvá? Týně se hrůzou stáhlo hrdlo. Jen tak stála, ruce svěšené podél těla, ústa dokořán.



11

1.

O dva a půl měsíce dříve: LISTOPAD „Ta vila je prostě nádherná,“ řekla Alice a pohladila jeden z kamenných sloupů na terase. „Závidím ti.“

„Až to opravíte, to bude přepych,“ zaskřehotala Ida chraplavým hlasem, který Týnu vždycky tak trochu rozčiloval.

„Co ty lípy? Nebudeš mít uvnitř vlhko?“ strachovala se Eva a zaklonila hlavu, aby pohlédla do korun velkých stromů.

„Snad ne,“ namítla Týna.

„Každý dům je trochu vlhký. Když nastydneš, prodám ti prvotřídní bylinné kapky a mořskou sůl k inhalaci,“ rozhodla Alice.

„Takové to léčivé bahno na pleť nemáš?“ zeptala se Ida. „Čert vezmi inhalaci. My chceme být krásné.“

„Bahno mám, ale s sebou jsem ho nevzala.“

„Já si koupím ostropestřec na imunitu,“ přidala se Eva. „Brala jsem ho loni v zimě a měla jsem klid.“

Alice se rozzářila povzbuzena úspěchem a vstřícností kamarádek. „Teď nabízím hlavně kapsle proti nespa vosti, depresím a stresu obohacené o výtažky ženšenu, rhodioly a schizandry. Je to novinka. Moment! Vzala jsem katalog!“ vychrlila a začala lovit v kabelce.

„Výborné byly ty pilulky, co jsem od tebe kupovala někdy v červnu. Tenkrát na vaší chalupě, vzpomínáš? Nemáš je?“ zeptala se Týna a mrzelo ji, že se řeč o jejich krásné vile tak lehce stočila k nějakým mizerným komerčním pilulkám.

„Teď si nemůžu uvědomit, co jsem ti to vlastně prodala,“ usmála se Alice.


Zdenka Hamerová KLEJINČINO TAJEMSTVÍ

12

„Uklidňující pilulky proti stresu, únavě a na zlepšení paměti. Lucky-energi, nebo tak nějak. Sice jsem byla ze začátku hrozně ospalá, stačila mi půlka denně, ale pak se to upravilo. Přežila jsem s nimi výpověď v práci, stěhování i handrkování s Patrikem.“ Taky žal ze ztráty maminky, ale nechtěla tu smutnou událost nahlas připomínat.

„Vzpomeň si, jak se jmenovaly, já je přivezu. To je výborné, že ti takhle sedly,“ zajásala Alice.

„Měla jsem už dvě balení. Teď mi končí, takže si dám chvíli pauzu. Ale podívám se,“ kývla Týna.

„Fajn, taky bych je zkusila,“ přidala se Eva.

„No a teď vás zvu do naší krásné, tuším, že prvorepublikové vily na čaj s rumem!“ zvolala Týna, aby upoutala pozornost a konečně přerušila dealerský záchvat kamarádky Alice.

„Dobře, ukážu vám pak i jiné novinky od Lucky-energi!“ zářila Alice. „Žlutá řada zvyšuje koncentraci, pomáhá při učení, bojuje proti stresu. Obsahuje ginko, guaranu, taurin...“

„Pomoc!“ zvolala Ida. „Zacpěte jí někdo pusu!“ Ale to už jim přítelkyně vítězně zamávala před očima barevnými prospekty.

„Ulož svoje dobroty zpátky do kabelky,“ ušklíbla se Eva. „A pojďme do tepla, chci vidět, jak vypadá vila uvnitř.“

Alice zklamaně smotala letáky i katalog a popotáhla. „Holky, vy se mi sice smějete, ale já tomu zobání věřím. Nemohla bych prodávat nic, co by neúčinkovalo. Všechno jsou stoprocentní přírodní látky, výtažky z bylin a vitaminy.“

„Krásně ti vymyli mozek,“ smála se Eva a Alice ji na oko naštvaně klepla katalogem po blonďaté hlavě.

Alice všem lezla na nervy věčnými kapslemi, pilulemi a vodičkami. Ale Týna měla pochopení. Přemek dlouho nemohl najít práci, ke všemu splácejí auto a Alici nezbývalo než se ohánět, co jí síly stačily. Neprodávala jen „doplňky stravy“ a vitaminy. Ale také kosmetiku, kopie parfémů a „zaručeně“ působící přípravky na hubnutí. Stala


Zdenka Hamerová KLEJINČINO TAJEMSTVÍ

13

se díky tomu postrachem mezi přáteli, protože její smutné modré oči a nevinný bílý obličej orámovaný tmavými kudrnami by vymámily, jak se říká, i z jalovice telátko. Ke všemu pracovala jako zdravotní sestra, čímž doplňkům dodávala punc věrohodnosti.

„Nejsme tady na nákupu, má milá,“ zavrtěla hlavou vysoká Ida. „My jsme tady proto, abychom omrkly nové luxusní bydlení manželů Simonových,“ připomněla. „A zrovna tady na té terase bych časem viděla proutěná křesla a houpačku.“ Otočila se na podpatku a stoupala po rozpadlých schodech k nepoužívanému hlavnímu vchodu.

„Pozor, ať si nezvrtneš nohu, ty kameny drží na dobré slovo,“ zvolala za ní Týna.

„Markéta bude smutná, že to neviděla,“ zalitovala Eva.

„Neměla jezdit na dovolenou, když se pořádá kolaudační mejdan v novém superdomě,“ odbyla ji Alice.

„No, já si myslím, že je Markétě líp než nám,“ usmála se Týna a vzpomněla si na svoji čtvrtou kamarádku, která jim tu chyběla do party. „Snad jim u moře vyšlo hezké počasí, tady už to za moc nestojí a lepší už to nebude,“ pronesla a přitáhla si kabát ke krku, přestože už byly skoro v domě. Otevřela zadní vchod a dámy vstoupily do předsíně, ze které vedlo několik dveří. Všechny si odložily, Ida vzala za kliku a dvoukřídlými prosklenými dveřmi vstoupila do haly. Hala se jim nepředvedla v celé své kráse. Schodiště nevyniklo, protože ho viděly zezadu. Před schodištěm se dělila příčkou, jako pozůstatek z dob, kdy tu byly činžovní, nebo snad podnikové byty, případně kanceláře. Přesto Týna očekávala další příliv údivu, vzdychání a obdivování, protože vila i tak působila majestátně. Kamarádky naplnily její očekávání a nešetřily chválou.

Mezitím se ze sklepa vynořili jejich manželé. „Proboha, co jste venku dělaly takovou dobu? Vždyť my už máme barák prohlídnutý od půdy do sklepa,“ pronesl Rosťa, manžel Idy.

Týna za nimi zavřela dveře, aby neutíkalo teplo a netáhl se dovnitř vlhký zatuchlý odér. Ida se přitiskla k Ros


Zdenka Hamerová KLEJINČINO TAJEMSTVÍ

14

ťovi a Týna si teprve teď uvědomila, jak legračně vedle sebe vypadají. Vysoká kostnatá žena s polodlouhými vlnitými vlasy a vedle ní se kutálí podsaditý zarudlý blonďák o půl hlavy menší. Možná by to byl hezký pár, dumala Týna. Kdyby on pár kilo zhubnul a ona přibrala, nevypadali by tak divně.

„Dole je kotelna a sklep, taky dvě velké suterénní místnosti, kde býval vinný sklep a prádelna.“

„Klidně by se tam dal udělat byt,“ uvažoval Přemek.

„Nebo protiatomový bunkr,“ usmál se Martin.

„Ale ne! Podívejte, kuchyně,“ vykřikla Eva a zmizela ve dveřích. „To je nádhera!“

„Ta mě taky nadchla,“ přiznala Týna potěšeně. „Nechápu, jak se předchozím majitelům podařilo tak úžasně a nenásilně zařídit kuchyň ve starém domě, a to v moderním a novém stylu,“ řekla důležitě a Martin ji shovívavě objal.

„Hm, obývák je taky pěkný,“ zhodnotila suše Alice obrovskou místnost, jejíž strop byl nesen dvěma sloupy a u jedné ze stěn stála krásná prosklená krbová kamna.

„Bože, to snad ani není možné,“ vydechla Ida tiše.

„Nemám ještě všechno vybaleno a uklizeno,“ řekla Týna honem, aby trochu odlehčila údiv svých přátel a pro ilustraci kopla do jedné z krabic plné knih.

„Nevadí, i tak to tady vypadá úžasně,“ pokýval Dušan uznale hlavou a objal Evu, která se k němu přitiskla. Chodila s Dušanem přibližně rok, možná ani ne. Ale vztah vypadal velmi vážně. Dokonce to vypadalo, že Evička konečně po pětatřiceti svobodných letech zatoužila po dítěti.

„Chlap z realitky tvrdil, že tady bývala jídelna a salon,“ upřesnil Martin. „Ale podle mě si vymýšlel. Pokud od padesátých let pořád někdo do baráku šťoural, těžko už se dneska ví, jak to za první republiky vypadalo. Leda tak v muzeu.“

„A zachovaly se nějaké dokumenty?“ ptal se zvědavě Rosťa.


Zdenka Hamerová KLEJINČINO TAJEMSTVÍ

„Víš, Rosťo, my jsme oba laici. Nezjišťovali jsme, jestli se něco zachovalo, protože by nám to bylo k ničemu,“ pronesla Týna a malinko zrudla.

„No a co tu máte ještě pěkného? Co třeba bar? Mám vyschlo v krku,“ odkašlal si Přemek a kecl na pohovku. Alice ho nespokojeně třepla prsty, jako malé nezvedené dítě.

„Neboj, na suchu vás nenecháme,“ řekl Martin a sáhl pod stůl. „Kapka pro zahřátí,“ pozvedl láhev ginu. Týna popadla chlebíčky, které měla připravené na kuchyňském pultu a sejmula z nich utěrku. „Co budete pít? Mám pivo, víno, pro řidiče nealko...“

Teprve teď se všem upřímně rozjasnily tváře.


16

2.

Dámy chtěly vidět zbytek domu, a tak je Týna prováděla dál.

„Máš ještě hodně práce s vybalováním a zařizováním, co?“ zeptala se Alice.

Týna velmi ztěžka otevřela zasunovací dveře velké vestavěné skříně v ložnici a odhalila osm papírových krabic a dvě velké tašky s věcmi. I kolem postelí se válely krabice nadité harampádím a noční stolky byly zarovnané lahvičkami, hygienickými potřebami, parfémy a dalšími drobnostmi, které zatím nebylo kam uložit. „Trochu se za ten binec stydím,“ zrudla Týna. „Nechápu, jak jsem mohla za léta dvou manželství nashromáždit tolik krámů, když mi k životu stačí pár šminek a fén.“

„Neomlouvej se. To my jsme ti sem vpadli, ač tady bydlíte sotva pár dní,“ řekla Eva konejšivě. „Pěkný šatník, bytelný,“ konstatovala a prohlédla se ve velkém zrcadle.

„Ten už tu zbyl po předchozích majitelích. A jsem ráda, protože je mi jasné, že celá rodina bude líná běhat po schodech nahoru. Tam totiž plánujeme velkou šatnu.“

„No, tyhle starosti bys v paneláku neměla,“ poznamenala Ida. Ochoz v patře byl lemován dřevěným zábradlím a strop nesly čtyři mramorové sloupy. „To je neuvěřitelné,“ jásala Eva. „Lidi, vy máte takovou kliku!“ Pak vpadla do jednoho z pokojů, kde seděl čtrnáctiletý Tomáš u počítače. Uprostřed místnosti mu stále leželo několik krabic s věcmi a nenamáhal se je vybalit.

„Pardon, mladý pane,“ uchechtla se Ida a tiše zavřela dveře. To už Týna otevřela dveře do velkého sálu. Objevila se před nimi nádherná velká a světlá místnost s parke


Zdenka Hamerová KLEJINČINO TAJEMSTVÍ

17

tovou podlahou a balkonem. Stejně jako ostatní, i tento pokoj byl zdevastovaný a nedodělaný. Parketovou podlahu zčásti zakrývalo zažloutlé děravé linoleum, rozdrolené zdi nesly mastnou válečkovou malbu a všude se válel nepořádek. Neodbytný štípající pach zatuchliny jen korunoval tu spoušť.

„No, vážení, to si teda dáte,“ pokývala hlavou Alice.

„Týno, kdybyste potřebovali, Rosťa zná dobrou firmu, která by vám tady mohla dost pomoct,“ nabídla Ida.

„Uvidíme,“ zabručela Týna. „Martin už má něco rozjednáno.“

„I tak je to nádhera,“ usmála se Eva. „Jednou tady každý budete mít svoje apartmá,“ otočila se na Týnu a unavené parkety pod linem jí zaúpěly pod nohama.

„Samozřejmě. A taky bar, kino, v suterénu saunu, posilovnu, bazén a bowling. A na zahradě tenisové kurty,“ souhlasila Ida.

„To by Martin musel být politik nebo předseda nějaké dozorčí rady,“ ušklíbla se Týna.

„Jak je velký pozemek? Teď frčí golf, mohli byste podnikat,“ zajímala se Alice a Týna si uvědomila, že tuto informaci pořádně ani neví, plot kolem vily žádný není. Snad až k parku? Nebo i park patří k vile? „Víš, že nevím? Po plotu není ani památky, musím se zeptat Martina.“ Když si kamarádky konečně prohlédly celou vilu, jako poslední navštívily zbytek haly – místnost za uměle vestavěnou příčkou. Místnost, kterou si Týna ve svých představách vysnila jako naprosto nejkrásnější a největší v tomto domě. Vždyť přístupová hala u hlavního vchodu měla kdysi za úkol ohromit každého návštěvníka. Jistě tam bude mramorová dlažba a spousta světla, ne? To si říkala, když s Martinem poprvé procházela dům s realitním makléřem. Ale kdepak. Po dřívější kráse nebylo ani památky.

„Teď jdeme do haly zepředu? Tam, co je hlavní vchod?“

„Ano,“ kývla Týna. Eva se zastavila a Týna přestala cupitat po schodech a překvapeně se k ní otočila.


Zdenka Hamerová KLEJINČINO TAJEMSTVÍ

18

„Proč nejdeš?“

„Chtěla jsem ti jen říct, že jsem ráda, že jsi šťastná. Myslím, že po tom, co se ti stalo s Patrikem i s rodičema, si konečně zasloužíš klid, lásku i tenhle vysněný barák,“ řekla tiše.

Týnu to oznámení dojalo a měla chuť ji obejmout.

„Děkuju,“ špitla. Ale to už její nos ovanul pach zatuchliny a hniloby. „Tohle je dostavěná příčka,“ oznámila družkám, když otevřela bytové dveře, které tam nikdy neměly co pohledávat. „Takhle strašně někdo v padesátých letech zmrzačil halu,“ podotkla smutně. „Celou dobu mi bylo divné, proč předchozí majitelé rekonstruovali zadní, méně honosnou část vily, když vepředu je nádherný hlavní vchod. Jenže když jsem to tady viděla poprvé, hned jsem důvody pochopila.“

„To je hrůza. V první chvíli ta vila vypadala jako fantastický kauf, ale když vidím ten nedodělaný zbytek, tak máte do konce života o práci postaráno,“ zamumlala Ida.

„Možná budou mít co dělat i naše děti, aby jim to nespadlo na hlavu,“ pokrčila Týna rameny a zadívala se na strop, kde v omítce zela puklina.

„Prosím vás, největší investicí byla střecha, odpady, voda a topení. Tohle všechno mají už hotové, udělali to majitelé před nimi. Nic je netlačí, chápete? Mají luxusní bydlení a spoustu času na to, aby v pohodičce dodělali zbytek. Tak jakápak hrůza?“ ozvala se Eva.

„Všechny ty příčky přijdou vybourat,“ máchla rukou Týna. „Od padesátých let byly ve vile kanceláře a byty. Předním vchodem se prý šlo do kanceláří a zadním vchodem do tří bytových jednotek. No, tak podle toho to tady vypadá, že jo.“

„A proč to ti lidé před vámi začali opravovat a pak to vzdali? Není tady nějaký zakopaný pes?“ nadhodila Ida. „Jako že je třeba budova staticky narušená, nebo stropy na spadnutí.“ Na důkaz svých slov se podívala na vlhký plesnivý flek v rohu místnosti.

„Makléř tvrdil, že bývalá majitelka onemocněla. Asi jí


Zdenka Hamerová KLEJINČINO TAJEMSTVÍ

nesvědčilo to prostředí. Nebo zjistili, že nechtějí bydlet na samotě a vrátili se do města,“ rozmýšlela Týna a v tom se jí za zády objevil Martin.

Objal ji zezadu kolem ramen. „Možná byla oprava nad jejich síly, kdo ví? Každopádně, my jsme jim vděční, viď, miláčku?“ Týna přikývla, zaklonila se a políbila Martina na tvář. „Mluvil jsem se stavbyvedoucím firmy Emberiza, u které měl předchozí majitel zadané opravy. Už to tady znají. Nikam nespěcháme, začneme okny, než bude mrznout.“

„Všimli jste si, že jsou plastová okna jen v té opravené půlce baráku?“ zeptala se Týna.

„No jo, tohle je hrůza,“ dotkla se Alice starých oprýskaných rámů a ihned ucukla prsty, jako by ji měly kousnout.

„To bude stát fůru peněz. Známe firmu, která by vám vyměření a žaluzie udělala zadarmo, jako bonus. K tomu parapety s desetiprocentní slevou,“ nabídla znovu Ida.

„Ne, já myslím, že nejlepší bude, když okna dodělá firma, která je začala dělat našim předchůdcům Babulovým,“ mávl rukou Martin. „V půlce listopadu přijdou udělat výměr. Platit jedný větší firmě všechno se sice prodraží, ale ručí ti za celou dodávku. Je to lepší, než když se ti v baráku motá pět různých firem, a pak když něco reklamuješ, házejí to jeden na druhého.“

„My máme jinou starost, kamaráde,“ ozval se Přemek, který se za nimi náhle vynořil. „Máš ještě gin?“

„Jasně, piva a vína máme železnou zásobu,“ ujistil všechny Martin. „Stejně jako chlebíčků a jednohubek!“

Týna něžně pohladila očima svého manžela. Říkají mu „kamaráde“ a baví se s ním, jako by ho znali odjakživa. To je nádhera. Její a Patrikovi přátelé přijali Martina mezi sebe.


20

3.

10. listopadu O tom, že koupíme dům a prodáme byt, jsme s Martinem uvažovali od chvíle, co jsme se vzali. Vlastně jsme tím oba začali být posedlí a stále jsme o tom mluvili. Ale myslím, že nebýt Martina, nikdy bych se sama nerozhoupala. Všechno jsem odkládala, hlavně kvůli mamince. Když už bohužel nebylo o koho pečovat a nic mne v Praze nedrželo, konečně jsem souhlasila. Náš dům, lépe řečeno vilu v Hájovicích u Prahy, našel Martin v letáku, který nám jednoho dne přišel do schránky... Byla to krásná veliká stavba, a když nás Martin naložil do auta a odvezl na obhlídku, získala si mne na první pohled.

Měla dva vchody, dvě tváře, abych tak řekla. Zadní vchod ze severozápadu byl sice obyčejný, ale opravený. Hlavní vchod z jihu byl nádherný, reprezentativní. Obzvlášť z dálky vypadal honosně, přímo pohádkově, jako namyšlená a hrdá dáma. Když jsem však přišla blíž, zjistila jsem, že je zchátralý a nepoužívá se. Ale to mi nevadilo, stejně jsem vyběhla po rozpadlých schodech, co vedly od rozježděné příjezdové cesty, a pohladila prohnilé dvoukřídlé dveře s oválnými okénky... Cítila jsem kolem srdce zvláštní radostné tetelení a pocítila touhu dům získat stůj co stůj.

Brzy jsme jeli na prohlídku znovu, tentokrát s realitním makléřem, takže jsem se těšila na návštěvu uvnitř. Příjezdová cesta byla zanedbaná a vyježděné koleje s námi házely ze strany na stranu. Čtyři mohutné lípy kolem domu už začaly barvit listí do podzimní žluté a propůjčily vile tentokrát trochu strašidelnou atmo sféru.

Mladý muž z realitky nás čekal s klíči v ruce a dopro


Zdenka Hamerová KLEJINČINO TAJEMSTVÍ

21

vodil nás rovnou k zadnímu vchodu, který v zašlých dobách zřejmě sloužil služebnictvu. Čekala nás nádhera kombinovaná se zdevastovanou hrůzou. Když pán viděl naše rozpaky, nezapomněl dodat, že za tu cenu má na vilu dalších dvacet zájemců, a díval se, co my na to. Martin odpověděl, že se musíme poradit a že se ozveme večer. Jenže abych pravdu řekla, já jsem už byla rozhodnutá a kluci taky. Martin váhal, ptal se, jestli je elektřina v mědi, jak je vyřešená voda, topení, odpad, stropy, byl se podívat na půdu, jaký je přístup na střechu, jak vypadají trámy, latě a okapy, pak zase lezl pro změnu do sklepa. Jenže mně už bylo všechno jedno, já cítila, že tady budeme šťastní.

Martin nakonec kývl. Dohodl s realitkou všechny podrobnosti, způsob zálohy, placení a vůbec, prostě všechno. Společně jsme pak dali příkaz a zaplatili dům z peněz, které jsme získali prodejem bytu mých rodičů. Konečně jsem se odhodlala prodat také svůj rodný dům po mamince a tatínkovi, který byl léta využíván jako chalupa k rekreaci. Náš bývalý byt v Praze jsme si zatím nechali a pronajali ho. Vím, že představa jeho prodeje by se nelíbila mému prvnímu manželovi Patrikovi. Jenže ten už stejně nemá do čeho mluvit. Dohodli jsme se s Martinem, že peníze uložíme a budeme je postupně investovat. A proč ne třeba do naší nové vily?

Martin s Patrikem, otčím a otec mých synů, spolu vycházejí celkem dobře, respektují se. Ale tentokrát se na mne Martin zlobil, že jsem Patrikovi prozradila, kolik jsem inkasovala za dům a byt. No nic, zpátky k vile...

Mezitím začalo listí opouštět uzlovité větve stromů a snášet se na náš neoplocený pozemek, po němž jsme nosili kufry, zavazadla a papírové krabice s věcmi. Ještě nás čekaly hodiny a hodiny práce s vymalováním, při nichž nám Patrik kupodivu pomohl.

Teď už jsou věci na svých místech a zatím jsme tady šťastni. Když mám chuť, vezmu si klíče a procházím všechna zákoutí milované vily. Snažím se odhadnout,


Zdenka Hamerová KLEJINČINO TAJEMSTVÍ

22

co asi kde dříve bylo... pánský salon, dámský salon, komůrky pro služebné, šatny... Jenže z původních vnitřních zdí možná zbyly jen ty nosné a schodiště. Chlap z realitky nám prozradil, že by tady mohl být ukrytý poklad, prý to někde zaslechl. Ovšem podle mého soudu chtěl spíš vzbudit naši zvědavost. Vzhledem k tomu, že vila má novou střechu a opravený suterén, jestli tu byl někdy poklad, už dávno ho někdo našel. Praskání trámů a oken mě v noci ruší. Byla jsem z města zvyklá na světla aut, lomoz tramvají a neustálé lidské zvuky. Zdejší ticho je tak „hlasité“, že každé ševelení větví mě děsí. „Copak děláš?“ přitulil se Martin a šustivě se sunul pod Týninu peřinu. „Zase píšeš deník?“ zeptal se.

„Ano.“

„K čemu to vlastně je?“ ušklíbl se.

„Až budu stará a sklerotická, přečtu si něco ze života,“ odpověděla pohotově. Od dětství si průběžně psala deníky. Ne vždy, většinou když se dělo něco neobvyklého. Byly to jakési časové schránky vzpomínek, nálad a příhod. Nahlédl jí přes rameno. „To bude hrozná nuda číst sáhodlouhé popisy starého baráku. To v knížkách nesnáším. Napiš radši, jak si Eva při našem kolaudačním mejdanu natloukla koleno, protože to přehnala s pitím. A jak potom raději nejela domů a zůstali tady s Dušanem spát na zemi mezi nevybalenými krabicemi našich krámů. A jak se pak ráno náš Péťa vyděsil k smrti, když o ně v obýváku zakopl. Nebo napiš, jak se Alice pohádala s Přemkem, ten se urazil a hodinu chodil nalitý po městě, aby vychladl.“

„Jééé, to tam psát nebudu,“ vzdychla nespokojeně. „Už končím, zavírají se mi oči.“ Na důkaz svých slov zívla, ale nebyla to pravda. Byla tak probraná, že by mohla tancovat a cítila v sobě zvláštní neklid.

„Piš třeba erotické povídky,“ doporučil. „Dám ti inspiraci.“


Zdenka Hamerová KLEJINČINO TAJEMSTVÍ

23

Sklapla blok a usmála se na něj. Martin ji objal a políbil ji do výstřihu noční košile. „Můžu k tobě?“ zeptal se, ale nečekal na odpověď. Zhasla lampičku, aby se nemusela dívat na své dávné panenky, které trůnily na prádelníku jako fronta na maso a připomínaly jí dětství. Pozorovaly je korálkovýma očima, jako by byly živé. Když prodávali domek po rodičích, vyklízeli i Týnin dětský pokojík. Neměla panny kam dát, jenže vyhodit je nechtěla. Vždyť je celá léta schovávala pro dcerku. Ale Tomáš, Péťa i Kamil byli kluci jako buci. Kdyby měla jistotu, že čtvrté dítě bude holčička, klidně by těhotenství riskla. Martin by byl rád.

„Miláčku, připadá mi, že ti jede hlava na plné obrátky,“ zamumlal jí Martin do ucha mezi polibky.

„Přemýšlím o holčičce,“ usmála se.

„Tak jo, pořídíme klukům sestřičku, to není špatný nápad,“ odpověděl uznale a Týna ho přitiskla k sobě. Vždycky, když si uvědomila trpělivost a lásku, s jakou jí Martin pomáhá vychovat tři syny, kteří biologicky nejsou jeho, zaplavila ji vlna vděčnosti a něhy. V duchu však zaslechla Patrikovu jedovatou poznámku: „Já se s klukama léta dřel a uznání žádný. Martin si přišel k hotovýmu a je hrdina.“

„Co to máš na zádech?“ zašeptal jí Martin do ucha. Na chvilku se zarazila, než si vybavila zvláštní příhodu s plastovým hrnečkem. „Ale nic,“ zašeptala. „Líbej mě.“

„Nějaký strup?“ nenechal se Martin odbýt.

„To nic není,“ zamumlala. Nechtělo se jí teď vyprávět o modrém hrnku ze silného plastu, co ji pozlobil, když uklízela nádobí. Vzala utěrku, aby ho otřela, jenže hrneček vyklouzl, poskočil a zakutálel se pod stůl. S námahou se pro něj ohnula, jenže sotva ho sevřela v prstech, hrnek opět vyklouzl a zakutálel se o kus dál. Jako by byl na nitce. Podlezla stůl, popadla hrneček a snažila se vstát, jenže to neodhadla, zvedla se příliš brzy a sedřela si záda o hranu. Hrnek jí opět vyklouzl. Vztekle ho popadla a nesla do dřezu opláchnout (sakra, potřebujeme myčku!), hrnek udělal přemet jako živý akrobat a opět upadl. Ve vzdu


Zdenka Hamerová KLEJINČINO TAJEMSTVÍ chu po něm marně hrábla, dotkl se jejích prstů a opět ležel na zemi, kde se párkrát otočil kolem své osy jako krasobruslař. Napřáhla nohu, vztekle ho nakopla, až přeletěl ke stěně. Od ní se s žalostným ťuknutím odrazil a letěl zpátky. Klepl ji přesně do holeně. Ano, tam do toho místa, co to nejvíc bolí.

Nechala hrnek na zemi a zadumaně otírala jiné kousky nádobí. Je nějaká nešikovná. Možná je to jakýmsi vnitřním neklidem, který ji najednou z ničeho nic popadl. Možná se jí i chvějí ruce. „A od čeho to máš? Nebolí tě to?“ vyzvídal Martin.

„Nebolí. Nevšímej si toho, nevím, od čeho to je,“ zalhala. Chtěla se nechat unášet doteky rtů a prstů svého muže. Venku skučel vítr, slyšela, jak se opírá do okenních tabulek, rve drobné větvičky stromů a hází je na střechu JEJICH domu. Co když podfoukne tašky a začne zatékat?

„Uvolni se, lásko,“ poručil, jako by tušil, že její myšlenky stále bloudí daleko za dveřmi ložnice.

Zavřela oči a cítila, jak Martin popadl cíp její noční košile a nedočkavě ji vyhrnul.


25

4.

Zdálo se jí, že ležela v posteli a bolelo ji břicho. Bylo vzedmuté, vnímala, že se stahuje a tvrdne v pravidelných intervalech, jako by ho někdo mačkal ve svěráku. Co jí to ten doktor dal? A kde to vlastně vzal? Nějaká žena jí vlhčila rty a konejšila ji. „To bude dobrý, dýchej jako pejsek, však to znáš,“ slyšela ji říkat. Rozhlédla se po místnosti, ale nic nepoznávala, kromě svého propínacího svetříku hozeného přes dřevěnou židli, sukně a punčoch.

„Kde to jsem?“ slyšela se sípat, „a kde je můj manžel?“ Její vlastní hlas zněl cize. Položila hlavu na polštář a zavřela oči.

Přišel nějaký muž a tvářil se ustaraně. „Jak to vypadá?“ zeptal se. „Nemám moc času.“

„Dobře, už to bude,“ odpověděla žena. „Připadá mi, že trochu blouzní, asi má horečku.“ Tlak byl najednou tak silný, že se jí samo od sebe stáhlo hrdlo, hrudník a svaly na břiše. Ucítila tep v hlavě, a aniž by se o to přičinila vlastní vůlí, obrovská vlna tlaku jí proběhla tělem až do zad. „Už začíná tlačit,“ konstatovala ta žena.

„Nevím, jestli není brzy,“ odpověděl muž naštvaně a umyl si ruce v bílém oprýskaném lavoru. Vnímala jeho postavu, jak se nad ní sklání. Jako doktor nevypadal, ale ona nějakým způsobem věděla, že to lékař je a uvolnila se. Sahal jí mezi stehna a na břicho, ale necítila to. Od pasu dolů byla v jednom ohni. „Pomozte mu,“ poručil doktor a měl asi na mysli dítě. Dítě! Bože můj, vždyť já rodím, pomyslela si Týna a přizvedla hlavu. Když přišla další vlna tlaku, už věděla, co má dělat, vždyť už rodila počtvrté. „No vidíte,“ pochválil ji lékař...

Po několika silných kontrakcích vyčerpaně zvrátila hlavu na polštář a uslyšela dětský vřískot, usmála se. „Bla


Zdenka Hamerová KLEJINČINO TAJEMSTVÍ hopřeju! Tři hoši a teď holčička, jako malovaná,“ pro nesl doktor.

Nevím, jestli je blahopřání na místě, napadla Týnu zlá myšlenka. Necítila žádnou radost, jen úlevu, že už to má za sebou a strach.

„Je krásná,“ řekla žena a zanedlouho jí položila miminko na prsa. Už neplakalo.

Týna se převalila na bok a v polospánku chytila Martina za ruku. V koutku mysli opředené spánkem ji napadlo, že je všechno v pořádku, je ve své ložnici, nic ji nebolí, všechno byl jen sen a může spát dál...

Cítila se naprosto zoufalá. Ještě ji bolelo celé tělo a nesnažila se zadržovat pláč. Zabalenou, čerstvě narozenou holčičku měla vedle sebe, ale byla příliš drobná, tělíčko bylo studené, ztuhlé a bílé, drobné rty promodralé. Odtáhla se. „Už ji odnes,“ řekla někomu, kdo byl v místnosti.

„Moje ubohé děvčátko,“ vzlykla a slzy jí stékaly do vlasů, rozmazávala si je hřbetem dlaně po tváři.

„Neplač, nebo dostaneš zápal,“ konejšil ji někdo. „Děvence už nic nechybí.“

„Já vím. Sama jsem to chtěla,“ vzlykla Týna. „Sama jsem to tak chtěla.“ Ale co pohřeb?

„Slyšíš? Co pohřeb?“ vykřikla. „Co jsi chtěla, miláčku?“ usmál se Martin. Otevřela oči. Martin ležel těsně vedle ní a pozoroval ji. „Mluvila jsi ze spaní.“

Týně bušilo srdce, ještě měla plnou hlavu snu, který jí nechal otisk v paměti, jako by jeho děj opravdu prožila. Dlouze vzdychla, šťastná, že to byl jen sen. „Představ si, zdálo se mi, že se mi narodila holčička.“

„No to je bezva!“ zajásal Martin.

„Narodila se mrtvá,“ řekla Týna pohřebním hlasem, jako by šlo o skutečnost.

„Ale prosím tě, sen je sen, ráno se probudíš a je den. Pojď ke mně,“ natáhl paže a přitiskl si ji k sobě.

Do rána vzpomínka na sen vybledla a do večera už všechny barvité detaily téměř zapomněla.


27

5.

15. listopadu Včera tady byli dva zástupci z firmy, co bude dělat okna v patře na tu stranu, co je hlavní vchod, dále v přízemí a velké vstupní dveře. Jen ty obrovské dvoukřídlé dveře budou stát skoro sto tisíc, protože jsou atypického tvaru a nelze použít to nejlacinější, aby se zachoval ráz vily. Balkonové dveře vyjdou na malinko méně a okna, darmo mluvit. Celkově budeme skoro o půl milionu lehčí. No to jsem asi přehnala, ale skoro. Vybrala jsem si, pochopitelně, vnitřní parapety v barvě olše a stříbrné žaluzie, tak jak je to v ostatních místnostech. Jednotlivá výměra jim zabrala nějaký čas a brzy dodají Martinovi cenový návrh. Martin chce, aby výměna proběhla co nejdřív, dokud pořádně nemrzne.

Podařilo se mi vyklidit další krabice s věcmi, a taky jsem už naplnila obě popelnice nepořádkem. Zbývá mi to nejpracnější, a to jsou knihy. Pokud chci, aby knihovna dávala nějaký smysl a všechno jsem v budoucnu našla, musím si dát tu práci a necpat Ferdu Mravence vedle Alexandra Dumase.

Je mi už pár dní divně. Začala mi migréna, trne mi šíje, bolí mě žaludek a je mi i bezdůvodně do pláče. Špatně spím. Nemám stání, a když mě něco, nebo někdo naštve, ihned chytám jako starý vztekloun. Doufám, že fakt nejsem těhotná. Ještě že mi Martin tak pomáhá. Kolikrát vypraví kluky do školy, připraví snídani i mně a večer mu nedělá problém pověsit prádlo nebo umýt nádobí. Musím si to užít. Až budu mít vybaleno se vším všudy, všechno se vrátí do starých kolejí a zase budu dělat všechnu práci v domácnosti jen já.


Zdenka Hamerová KLEJINČINO TAJEMSTVÍ

28

Včera, když šli Péťa s Kamilem od autobusu, našli černé kotě a přinesli ho domů. Malé černé vyplašené stvoření, vyhublé na kost. Nemám kočky moc ráda, ale je mi jasné, že podzimní koťata jsou odsouzená k smrti, pokud nemají nějaké zázemí. Nepřežilo by zimu. Nechala jsem se přesvědčit a vzali jsme kotě dovnitř. K domu kočka patří, no ne? Ani nevím, jestli je to holka, nebo kluk. Dokonce ani nevím, jak mu děti říkají. Pro mne je to prostě „Kotě“. Nový dům, nové zvířátko, to je legrační. Vzali jsme ho na veterinu kvůli odblešení a odčervení. Prášky, co nám doktor dal, jsem mu zasunula do masa. Vůbec si toho nevšimlo a všechno sluplo jako malinu. Pohladila černé kotě, které se jí otřelo o nohu. Za tu krátkou chvíli už se stačilo otrkat a občas bylo až vlezlé, jak chytalo nohavice, snažilo se všude vylézt, nebo naopak někam zalezlo a nebylo k nalezení. Ovšem bylo příjemné, že v tak obrovském domě nebyla sama. Tedy ne že by ji trápila samota. Role ženy v domácnosti ji bavila, ale připadala si unavená a bolavá, jako by celý den lámala kámen.

Nechtěla si zatím hledat práci. Pár týdnů potřebuje být doma. Musí se rozkoukat. Martin umí vydělat peníze a z pronájmu jejího bytu, z prodeje bytu rodičů i jejího rodného domu přece mají železnou rezervu.

Vypravila děti do školy, připravila svačiny, pití a vyprovodila je na autobus. Místní škola by byla možná lepší, ale oni se rozhodli, že kluci budou dojíždět do té předešlé. Nechtěla jim komplikovat život zvykáním si na jiné učitele, jiné spolužáky. Večer volala Eva, aby poreferovala, jak se jí hojí natlučené koleno. Ptala se, jak se kluci mají a moc se tomu zvláštnímu rozhodnutí divila. „Děti jsou hrozně přizpůsobivé, udělali jste chybu. Oni naopak potřebují kamarády v místě, kde bydlí. Nehledě na to, že mají před sebou spoustu let dojíždění.“ Týny se to trochu dotklo, koneckonců, co je Evě do toho, ale musela si připustit, že příští školní rok přestup zváží. Přinejmen


Zdenka Hamerová KLEJINČINO TAJEMSTVÍ

29

ším u Petra a Kamila. Tomášovi bude patnáct a u něj už to nemá cenu.

Vracela se z autobusové zastávky u staré fabriky a s uspokojením koukala na dům. Z dálky vypadal přímo úchvatně, i když malinko opuštěně. Byl až na konci městečka za parkem, nedaleko hlavní silnice. Až se trochu zabydlí, opraví okna, terasu i přední honosný vchod, budou mít bydlení jako v pohádce. Kdepak, investice do nemovitosti je sice spousta práce, ale zároveň budoucnost.

„Dobrý den,“ pozdravila ji malá starší žena v černém kabátě.

„Dobrý den,“ odpověděla s úsměvem.

„Vy jste se nastěhovali do Klejinky, viďte?“

„Kam?“

„No támhle do té vily přece,“ kývla žena. „Vy nevíte, že se jí říká Klejinka?“

„Ne,“ přiznala Týna. „To je zajímavé jméno.“

„Ano,“ přitakala paní. „A jak se vám tam bydlí?“ zeptala se žena zvědavě.

Týna se vyptávání nedivila. Lidé jsou prostě zvědaví, tak to chodí. Tím spíš, když se do malého městečka nastěhuje někdo nový. „Skvěle, děkuju. Bude tam ještě hodně práce, ale je nám tam hezky,“ odpověděla ochotně.

„To je dobře. Ale nemyslela jsem vaši rodinu. Myslela jsem, jak se tam bydlí konkrétně vám, víte?“

Týna zamžikala. „Mně? Dobře se mi tam bydlí. Bezvadně. Jsem tady šťastná.“

Paní se zazubila. „Tak to jsem ráda, je to krásná vila.“

Týna pokrčila rameny, nechápala, proč se paní ptala zrovna na ni. „Proč se ptáte?“ nedalo jí to.

„Ale, jen tak. Je to skoro samota, tak jestli se tam nebojíte.“

„Kdepak, ani náhodou,“ rozesmála se.

„Možná se brzy seznámíme blíž,“ zachechtala se žena, až jí rýhy kolem úst zvýraznily nos. Na okamžik vypadala jako stará čarodějnice.


Zdenka Hamerová KLEJINČINO TAJEMSTVÍ

30

„Proč myslíte?“ pípla Týna nesměle a dívala se, jak jí babka bez odpovědi mizí z dohledu.

„Chm,“ podivila se a za okamžik pustila rozhovor z hlavy. Vydala se zpět parkem kolem vzrostlých stromů, jejichž větve den za dnem shazovaly víc a víc listí. Ještě že tak, jinak bychom se brodili blátem i tady, napadlo Týnu. Čím více se blížila k příjezdové cestě a k domovu, tím více si uvědomovala zanedbanost snoubenou s nádherou. Možná i jakési tajemství, které takové domy obvykle skrývají. To tajemství šedivé omítky zastíněné stromy ji lákalo a zároveň děsilo.

Najednou stanula na rozbitých schodech a vyplašila havrany, co se usadili na jedné z lip. Špinavá okna ji pozorovala jako prázdné oči, listopadový vítr ji šimral na zátylku. Cítila pýchu a uspokojení, že tento krásný dům spadl do klína zrovna jim. Jak že se ten dům jmenuje? Ta babka to přece řekla... Ale to je jedno. Vystoupala po schodech a přes kamennou terasu ke starým dveřím s oválnými barevnými skly a pohladila starý oloupaný lak. Jen co se trochu zmátožíme po stěhování, dáme tě do pořádku, promlouvala k unaveným zdem. Uvolněný kámen se nečekaně pohnul a ona musela udělat krok do strany, aby neupadla. Otočila se a pomalu kráčela zpátky, prsty laskala zábradlí s ozdobnými kamennými tvary. Po krátkém dlážděném chodníku vedle rozblácené cesty pak, jako každý den, došla k verandě a opraveným dveřím v zadní části domu, ke vchodu pro služebnictvo, jak říkal pán z realitní kanceláře. I tady jí pod nohama šustilo všudypřítomné zlaté listí. O víkendu se snažila něco shrabat, ale zatím to nebylo nic platné. To už míjela okna zabydleného bytu. Visely v nich záclony, na vnitřních parapetech trůnily květiny. Tady se tajemství vytrácelo, tady už byla doma. Jedním krokem překročila malé schůdky a ohlédla se přes rameno. Až na jaře odklidí zbytek suti a starých cihel, bude tady zadní terasa. A houpačka. A křesílka a slunečník, usmála se.

V dálce na cestě mezi polem a loukou zahlédla ma


Zdenka Hamerová KLEJINČINO TAJEMSTVÍ

31

lou tmavou postavu. Loudavým krokem se ztrácela mezi

keři a vlál za ní dlouhý kabát jako černá křídla. Chvíli se

dívala, kdo to je a kam jde, pak se však otočila zpět ke

dveřím. Trochu ji pozlobil zámek, než se dostala dovnitř,

Martin ho bude muset promazat. Nebo raději rovnou vy

měnit, vždyť je stále původní. A taky pozemek oplotit.

Vstoupila z předsíně do haly a objalo ji příjemné teplo.

V kuchyni pak pustila rádio, aby přehlušilo ticho, a zadí

vala se na malý plastový hrneček, co ji tak potrápil. Vzala

ho do ruky a ušklíbla se. Nebylo na něm nic zvláštního.

Možná jsem dala příliš jaru do vody, uvažovala a otáče

la jím, jako by to byl míšeňský porcelán s neobvyklým

motivem. Popadla kostkovanou utěrku, otřela ho a vlo

žila do skříňky kuchyňské linky. Pak sundala džíny a tri

ko, aby vklouzla do něčeho pohodlnějšího. Vzala svršky

přes ruku a nesla je do skříně v ložnici. Vestavěná zašu

povací skříň se táhla od stěny ke stěně, od země ke stro

pu a byla obdařena dvěma velkými zrcadly, což s Marti

nem před usnutím velmi oceňují. Ovšem za normálních

okolností nebylo nic příjemného vidět svůj odraz třeba

při vysávání, stírání prachu nebo stlaní. Týna popadla ko

vání a snažila se křídlo dveří odsunout od stěny, ale nešlo

to. Trochu s dveřmi zatřásla a zkusila to znovu, dveře se

však ani nepohnuly. To není možné, ráno jsem tam brala

věci a s dvířky nebyl problém. Odložila oblečení na po

stel, vzala kování oběma rukama a trhla.

„Do háje!“ vyklouzlo jí. Něco se zaseklo, možná někde

v drážkách uvízl kus látky. Nebo na dně překážejí dvě ne

vybalené krabice od banánů, které zatím neměla chuť vy

prázdnit a vyhodit. Lomcovala zašupovacími dveřmi plná

zlosti. Sakra! Při posledním škubnutí křídlo dveří odsviš

tělo tak prudce, jako by do něj někdo vrazil. Týna málem

upadla na zem. Co to má být? Zavrtěla pro sebe hlavou.

Pomalu vstala, unaveně dýchala. Zasunula džíny i triko do

police, kopla do jedné z krabic, aby se posunula, pravou

rukou ještě rovnala oblečení, levou se lehce dotkla kování.

Vtom se dveře přibouchly. Taktak stačila uhnout. No je to


Zdenka Hamerová KLEJINČINO TAJEMSTVÍ

32

hle možné? Srdce se jí roztikalo. Co když je někdo uvnitř? Ale ne, to je blbost, ušklíbla se nad svou bujnou představou. Znovu těžce odsunula jednu stranu dveří a nazdařbůh sáhla mezi kabáty. Ne, nikdo tam není. Chystala se skříň zavřít. V tom se dvířka přibouchla a přimáčkla jí ruku v předloktí. Tentokrát ruku vyndat nestihla a skříň ji bolestivě uvěznila. Týna zakvičela, snažila se vyprostit. Volnou dlaní lomcovala za kování a doufala, že se jí podaří sevření dveří povolit. Dveře se však zvláštně vzpříčily.

„Do hajzlu, pusť mě,“ zakňučela zlostně a škubala celým tělem, až se kůže na ruce napínala a rudla. Dveře však držely jako zuby rezavé pasti. Ruka nešla ani ven, ani dovnitř, ostré dřevěné hrany tlačily, jako by někdo tlačil na ně. Nakonec rezignovala a přestala se cukat, tvář zkřivenou bolestí. „Dobře, ty megero jedna hnusná, dřevěná! Tak tady budu trčet do večera a přijde Martin, vezme sekeru a nadělá z tebe třísky!“ zakřičela vztekle, jako by skříň byla nějaký živý inteligentní tvor, a volnou zaťatou pěstí praštila do dvířek. Pak si pomalinku sedla do podřepu a opatrně táhla ruku úzkou škvírou dolů. Snažila se ji uvolnit alespoň k zápěstí, což se jí podařilo. Cítila, jak se jí dveře zarývají do kůže. Popadla jejich spodní hranu a škubla. Když vyjedou z kolejniček, bude mít vyhráno, ale drážky jsou bytelné a hluboké. Nic.

„Sakra!“ vykřikla Týna a lítostí se jí roztřásla brada. To přece není normální, vždyť s tou skříní nic nebylo! „Pusť mne, prosím. Namažu ti kolejnice, slibuji,“ zaškemrala tiše a popotáhla. Pak volnou rukou dveře pohladila. Ušklíbla se svému návrhu. Copak je skříň živý tvor, který by se nechal uplatit? Možná ano. Na světě je možné úplně všechno. Tak proč by teď nepřemluvila almaru, která se jí zakousla do ruky? Ne, ne, ne, pochopitelně: hovořit se skříní je směšný nesmysl! Ta kraksna se jen zasekla. Je nutné vzít rozum do hrsti a poradit si s tím. Pokusila se vrtět zápěstím sem tam, i za cenu, že bude sedřené. Ještě že na dně nelovila celým tělem. Ta bestie z dřevotřísky by ji zabouchla a udusila.


Zdenka Hamerová KLEJINČINO TAJEMSTVÍ

Znovu rukou škubla, ovšem dveře mačkaly jako svě

rák, jako zuby šelmy. A dlaň zůstávala uvězněná. Rozpla

kala se. Ta skříň je živá, jinak to není možné... Třesoucí

se volnou rukou vzpažila a chytila kování, aby se o ně

opřela. Pak do dveří několikrát kopla a sprostě zaklela.

V tu chvíli se křídla dveří bez nejmenšího odporu otevře

la a zápěstí bylo volné. Překvapeně zamžikala. Zahýbala

dvířky sem tam, kontrolovala kolejnice a drážky, zda ne

jsou poškozené, ale vše bylo v pořádku. Vzala za obě ko

vání a nevěřícně skříň otevírala a zavírala, vrtěla u toho

nechápavě hlavou.


34

6.

Večer stála zamyšlená u kuchyňské linky a popíjela příšerně hořký čaj, zatímco rodina večeřela. Děti k ní zvědavě otáčely oči. „Mami, ty nebudeš jíst?“ zeptal se udiveně Kamil.

„Ne, jen si dejte,“ usmála se. Mně by příbor mohl třeba propíchnout břicho, dodala pro sebe a ušklíbla se. „Vypadáš jako po bitvě,“ žertoval Martin a pozoroval Týnu, jak se souká do noční košile. K fialové podlitině na holeni a strupům na zádech přibyla rudofialová modřina na předloktí a sedřené zápěstí.

„Nějak jsem si nešťastně přibouchla ruku do skříně,“ objasnila. Tázavě se na ni podíval, neměla však náladu mu nepříjemnou příhodu vyprávět. „Měli bychom z jedné místnosti urychleně dodělat šatnu, místa je tu dost,“ navrhla.

„Kvůli tomu, že se ti zasekla dvířka od skříně?“ zeptal se Martin a v jeho hlasu zaslechla uštěpačný tón. „Ta skříň je v naprostém pořádku, jen musíš být opatrná, aby se do drážek nedostalo smetí.“

„Dobře,“ zamumlala a popadla svůj blok a propisku. Bolela ji hlava, pálily ji oči. Dneska žádné romány psát nebude. Usedla na postel, přikryla si pokrčená kolena a nalistovala prázdnou stránku. „Skříň je sice bezva, to ale neznamená, že by se z jednoho malého pokoje nedala udělat šatna,“ namítla.

„Pozvu řemeslníky co nejdřív. Ale bohužel šatna není to hlavní, co nás pálí, miláčku. Teď se budou dělat zbývající okna.“

„To nepočká do jara?“

„Samozřejmě, že počká. Jestli ti nevadí ty obrovské tepelné ztráty?“


Zdenka Hamerová KLEJINČINO TAJEMSTVÍ

„Ty budou tak jako tak,“ odfrkla.

Martin neodpověděl a za chvíli začal pravidelně oddychovat. Usnul, zatímco Týna stručně vylíčila deníku dopolední dobrodružství.

... Příhoda se skříní mi teď večer, když jsou všichni doma, připadá neuvěřitelná. Jenže modřiny na ruce a odřeniny jsou pro mne připomínkou a důkazem hrůzných chvil. Ležím v ložnici, poslouchám, jak Martin funí a pozoruji skříň. Bojím se. Tak zvláštně se bojím, jako se bojí malé dítě. Strach a úzkost jsou o to horší, že nemají reálnou podstatu. Skříň nepraská, otevírá se krásně, ani neskřípe. Nechci vypadat jako blázen, ale byla bych přísahala, že dopoledne, když mi uvěznila ruku, se chovala „inteligentně“. Stejně jako nedávno hrneček. Samozřejmě. Je to blbost a jen si to namlouvám...

Martin se otočil na bok. „Píšeš, miláčku?“ zamumlal.

„Ano. Myslela jsem, že spíš. Ruší tě světlo?“

„Ne. Jen jsem si vzpomněl, kde je kotě?“

„Nechala jsem ho v kuchyni, snad tam nebude naděláno.“

„Kočky jsou čistotné a učenlivé,“ opáčil.

„Zatím si musí vystačit s pískem v krabici, zítra koupím něco lepšího,“ slíbila. Otočila se zády a zhasla lampičku. Nebude se dívat na tu blbou skříň.


36

7.

20. listopadu Venku už voní jinovatka, je jen otázkou času, kdy začne mrznout. Skříň je úplně normální. Otevírá se divně, někdy jakoby ztuha. A hrany skříně jsou dost ostré, možná špatně opracované. Ale jinak mne už neděsí. Ráno dobrácky skřípla, nechala se otevřít, zavřít, necítím z ní žádné nebezpečí. I tak se u ní raději moc nezdržuju. Nehodu si nedokážu vysvětlit jinak než svou nešikovností, nebo zpříčeným šroubkem, ucpanou kolejnicí a tak.

Vůbec nejsem ve své kůži. Někdy si vzpomenu na něco nepříjemného nebo jsou kluci drzí a já hned cítím zlost. Nebo naopak lítost. A to jsem bývala až nepřirozený kliďas. Jako by na mě ta vila nějak působila. Vím, že to zní banálně, ale vnímám změnu, kterou si neumím vysvětlit. Proboha, co to píše za nesmysly? Ach jo. Odložila blok i tužku, pohlédla z okna na stromy a zem pokrytou zlatým listím. Jemně odsunula nohou malé kotě, co si hrálo s její nohavicí, aby na ně nešlápla. Co vlastně koťata žerou? Smetánek? Jogurt? V životě žádné neměla. Koupí radši zase kočičí konzervu. Včera mu nakrájela maso z polévky, ráno mu nalila mléko. Jenže si vzpomíná, že někde četla, že koťata by mléko neměla pít. No nic, dá si sprchu a pak se ve městě po něčem podívá.

V koupelně si pustila topení, svlékla se a roztáhla hustý závěs sprchového koutu. Vstoupila dovnitř na chladivé dlaždice a pustila vodu, tekla nejdříve ledová. Nechala ji odtékat a při tom uvažovala, jak asi vypadala koupelna dříve. Stará litinová vana, kotel, vlhké zdi... Voda se ko


Zdenka Hamerová KLEJINČINO TAJEMSTVÍ

37

nečně umoudřila. Týna nechala dopadat vlažné kapky na svou kůži, mydlila se a otáčela. Chladivý závěs jí proudem vzduchu olízl lýtka.

Ježíš, zase jsem si nechala pootevřené okno a nepřipravila k ruce osušku, zaklela pro sebe a vypnula vodu. Teď bude muset mokrá vstoupit na předložku a zamokří celou koupelnu, až si půjde pro něco na utření. Roztřásla se zimou. Chňapla za igelitový závěs a chtěla ho prudce roztáhnout, ale nalepil se jí na paže jako kůže nějakého slizkého zvířete. Vlastně, závěs byl v několika vteřinách úplně všude. Cítila ho na zádech, kolem boků i před obličejem. Obklopoval ji jako cizí paže, jako světlá úzká jeskyně, studil ji na mokrém těle.

Máchala rukama, křičela a v panické hrůze se otáčela kolem své osy, lomcovala sebou a marně se snažila dlouhý vlezlý závěs přemoci. Kde sakra může být nějaký otvor, to přece není možné, jsem pitomá, nebo co? Kdyby ji nepotkala příhoda se skříní, možná by se zasmála svému vyděšenému točení a mávání. Možná by se nezamotávala do závěsu víc a víc. Zkusila se otáčet na druhou stranu, třeba se rozmotá, ale klouzalo to a motala se jí hlava, před očima jí tančily stříbrné tečky. Copak závěs nikde nekončí? Copak vyplňuje celou koupelnu? Dobrá, půjde na to jinak. Vši silou trhla a pokusila se ho servat. Ale kroužky držely jako přibité. Nakonec se na závěs celou vahou pověsila. Nebylo to jednoduché, závěs byl kluzký a utíkal jí mezi prsty jako rybí šupiny. A ještě něco. Byla by přísahala, že se závěs začal stahovat. Nehýbala se, netočila, a přesto se závěs pomalinku šustivě stahoval. Vytřeštila oči do světlé tmy nekonečného závěsu a snažila se ho co nejpevněji chytit, zároveň si lokty dělat místo. Inteligence. Stejná jako se skříní a s hrnkem.

„Kristepane!“ vykřikla. „Pust mě, nebo tě rozstříhám na kousky,“ křičela, jako by ji požíralo veliké zvíře a právě se nacházela v jeho tlamě. Nakonec ze samého zápolení zakopla o schůdek z mokrých dlaždic a svalila se i se závěsem na zem. Prudkým pohybem tak vyrvala ze zdi


Zdenka Hamerová KLEJINČINO TAJEMSTVÍ celou konzoli, která ji klepla do hlavy, jako závěrečná tečka za podivným tancem.

„Au,“ vzlykla nešťastně. Seděla na dlažbě uvězněná



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.