načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Klaun Kostička - Petr Scheuer

Klaun Kostička

Elektronická kniha: Klaun Kostička
Autor:

Víte, co se stane, když se dětem ve školce poskládá z dřevěných kostek klaun? Jen tak, sám od sebe najednou sedí, pak stojí a nakonec i mluví. Co se stane potom? No přece mu děti dají ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  89
+
-
3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » E-knihy jedou
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 100
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-751-2047-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Víte, co se stane, když se dětem ve školce poskládá z dřevěných kostek klaun? Jen tak, sám od sebe najednou sedí, pak stojí a nakonec i mluví. Co se stane potom? No přece mu děti dají jméno. A dál? Podívejte se... Varování: Učitelkám mateřských škol doporučujeme užití knihy konzultovat s ošetřujícím lékařem a během čtení nedbat přívalových emocí.

Zařazeno v kategoriích
Petr Scheuer - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

klaun

Kostička


Copyright

Autor: Petr Scheuer, 2014

Vydal: Martin Koláček - E-knihy jedou

2014

ISBN:

978-80-7512-045-8 (ePub)

978-80-7512-046-5 (mobi)

978-80-7512-047-2 (pdf)


Obsah

I. 5

Kde se Pavlínce seskládá nový kamarád, který se nakonec posadí. II. 10

O tom, jak ho paní učitelka neviděla a jaké dostal jméno. III. 18

O tom, jak věděl, že zmrzlina je dobrá, i když sám neochutnal. IV. 26

O tom, jak létali a Janička chtěla pořád, a ještě. V. 36

O tom, jak přišel o jednu kostičku, a jak ho paní učitelka uviděla. VI. 45

O tom, jak paní učitelka myslela, že se jí to zdálo. VII. 55

O nebezpečném beranovi, ale také něco málo o chechtavém slonovi. VIII. 67

O tom, jak se obrázky smály. IX. 77

O paní ředitelce a jak zůstali spolu, jen sami dva. X. 86

O tom, jak hráli ve třídě fotbal a paní ředitelka dala gól.

strana 5

Klaun Kostička

I.

Kde se Pavlínce seskládá nový kamarád, který se

nakonec posadí.

Stalo se to už dávno. Tak dávno, že si to ani vaši

rodiče nebudou pamatovat. Jen Pavlíkova babička

a Markétčin děda by o tom mohli vyprávět. Jenže od

té doby uběhlo už tolik dlouhých let, že to oba nejspíš

mají za nějakou pohádku, co jim kdysi kdosi vyprávěl.

Ale ne, nebyla to pohádka, tohle se jim skutečněpřiho

dilo, když byli ještě malí a chodili spolu do školky.

Markétčin děda se jmenuje Marek, a jmenoval se

tak i tenkrát, když si ráno v šatně dával bundu

pod obrázek vláčku, nazouval si bačkorky,roz

loučil se s maminkou a běžel do třídy, hrát si

a čekat, až si pro něj odpoledne přijdou.

strana 6

Zpočátku mu bývalo smutno, ale dávno zjistil, že smutek nepomůže, zvykl

si a začal si hrát, protože to pomáhá, aby smutno nebylo. Tenkrát si hrál

zrovna s kostkami a stavěl komín.

To Pavlínka, Pavlíkova babička, ale ještě úplně malinká, s copánky adírka

mi po zubech, co vypadly a nové ještě nestačily narůst, tak tahle Pavlínka

seděla v koutě a byla moc smutná, protože ona si ještě nezvykla a nevěděla,

že to nepomůže. Byla smutná a chtěla jít domů, za maminkou, za tatínkem

a za svou velkou sestrou, která už chodí do školy.

Marek si jí nevšímal, ale ona si všímala jeho. Pozorovala ho, jak staví, a byla

by ráda také něco tvořila, jen, kdyby se tatínek s maminkou aspoň dívali.

Nebo Barča, tak se jmenovala její starší sestra. A jak byla smutná, neměla

s  kým si hrát. Ani by mě to nebavilo, a ani by mi to pořádně nešlo, myslela

si, a smutně koukala na Marka, jak skládá kostku na kostku, až je komín

tak vysoký, že musí vstát, aby dosáhl až nahoru a mohl dát na vrcholek

další, zelenou kostku, když vtom se komín zakymácel a zřítil se na zem.

Zelená kostka zůstala v Markově ruce a on stál, jako by ji chtěl položit na

její místo, do vzduchu, tam, kde už žádný komín nebyl. A jelikož se díval

do vzduchu, tam, kde už žádný komín nestál, nemohl vidět to, co viděla

Pavlínka, která se nedívala tam, kde už žádný komín nestál, ale dolů, na

zem, kam spadly všechny kostky, ovšem neskončily rozházené po zemi,

ale...

Pojednou se Pavlínka vůbec nemračila, i poslední malá slzička, co zbývala

v koutku jejího oka, se začala vesele třpytit a Pavlínka v mžiku stála nano

hách a pospíchala ke kostkám, které se po zemi rozsypaly tak zvláštně, jako

by je poskládal někdo, kdo by chtěl udělat panáčka, postavičku se dvěma

kostkovanýma rukama, dvěma kostkovanýma nohama, jednímkostkova

ným tělem a jedním kostkovaným kloboučkem, a také – což bylo ze všeho

nejzvláštnější – s jednou kulatou a vlasatou hlavou z maličkého polštářku,

kapitola první

strana 7

Klaun Kostička

co kdysi ušila paní učitelka a býval zapomenutý u skříněk. takže tam na

zemi leželo místo hromádky kostek cosi, co vypadalo jako strakatý klaun.

„Co to je?“ divila se Pavlínka.

„Kde?“ Marek se konečně podíval na zem. A jelikož tam místo hromady

rozházených kostek uviděl kostkovaného klauna, zůstal i on koukats oči

ma vykulenýma podobně, jako zírala Pavlínka. To není možné, říkal si

Marek a zkusil zamrkat, jestli se mu to nezdá, ale i potom, rozmrkanýma

očima viděl pořád toho klauna, poskládaného z rozsypaných kostiček.

„Jak se máte?“ ozvalo se náhle.

Oba se překvapeně rozhlédli, kdo to řekl. Ale nikdo jiný tam nebyl – ten

hlas šel ze země, tam odtud, kde ležely rozsypané kostky a z nich sestavený

panáček, co připomínal klauna, který na ně, jak se zdálo, třeba .. snad ..

možná .. promluvil???

„Ahoj,“ pozdravila ho Pavlínka nejistě. Klaun však neodpovídal. Byl zti

cha, jen ležel a koukal.

„Co tady děláš?“ zeptal se Marek, ačkoli chtěl spíš Pavlínku napomenout,

že kostky přece nemluví, tak že se s nimi nemá bavit. Ale neřekl to ado

konce na ně sám promluvil, neboť...

Klaun sice pořád mlčel, ale pak na na ně .. mrknul. Okem, které bylobar

vami namalované na látku, na ně zamrkal.

Děti se musely smát, jak legračně to vypadalo.

„Proč se mi smějete?“ zeptal se ten klaun, co se sám poskládal zrozsypa

ných dřevěných kostiček.

On vážně mluví! Děti pocítily ohromnou radost, hned byly skloněné u něj

a opatrně se rozhlížely kolem, jestli se někdo nedívá, a zakrývaly ho, aby

nikdo další nemohl vidět, koho tam mají, aby jim ho nikdo nemohl vzít.

„Co tady děláš?“ zeptala se Pavlínka.

strana 8

„Ležím,“ řekl on. Pusou, kterou měl vymalovanou na látce, na malémku

latém polštářku, tak tou pusou si s nimi normálně povídal.

„Ale jak to?“ divil se Marek.

„Protože ona chtěla mít kamaráda, viď?“ obrátil se klaun k Pavlínce, jejíž

tvář se hned radostí rozzářila, jelikož si opravdu kamaráda přála, klidně

i takového, a klaun pokračoval: „A to její přání mě z kostek takhle hezky

vyskládalo, víš,“ dopověděl Markovi, kterého pak, když to slyšel, cosina

padlo. Jen zatím nevěděl, jak to má říct.

„Uklízíme, děti, půjdeme na svačinku!“ ozvalo se zatleskání paní učitelky.

Co teď?! polekali se Marek s Pavlínkou. „Musíš se někam schovat!“rozhlí

žela se honem Pavlínka.

„Proč?“ nechápal klaun.

„Aby tě paní učitelka neviděla,“ dozvěděl se od Pavlínky.

„Vy se jí bojíte?“ divil se klaun.

„Ne, ale...“ váhala Pavlínka. „My sem nesmíme brát svoje hračky. Ona by

tě mohla sebrat a zavřít do šuplíku, víš,“ vysvětlovala.

„Já nejsem žádná hračka,“ ohradil se klaun dotčeně.

„Já vím, ale ona to možná neví, tak se radši pojď schovat. Prosím,“ snažila

se Pavlínka.

„Já ale nemůžu chodit,“ řekl klaun, který se opravdu zatím vůbec nepohnul

a ležel na zemi jako stavebnice, jako ohrádka z kostek, jen namalovaná ústa

a oči se mu hýbaly, ale víc nic, ani maličko, ani o kousek.

„Tak my tě posbíráme,“ spěchala Pavlínka.

„To bych se možná rozpadl,“ odpověděl klaun nejistě.

„A už by ses nesložil?“ divila se Pavlínka.

„Nevím. Asi ne,“ zakoulel klaun svýma namalovanýma očima.

„A mohl bys být taky můj kamarád?“ ozval se náhle Marek, protože ho

konečně napadlo, jak to má říct.

kapitola první

strana 9

Klaun Kostička

„Kdybys chtěl,“ usmál se klaun namalovanou pusou.

„Já chci. A moc,“ rozzářil se Marek, a vtom se klaun pohnul, pokrčil levou

kostičkovou nohu, která se nerozpadla a zůstala správně poskládaná, pak

skrčil i pravou kostičkovou nohu, zvedl kostičkové ruce, posadil se avysko

čil a stál tam celý, i když složený z obyčejných dřevěných kostek, přesto se

nerozpadl a hýbal se a byl jako živý, neobyčejný kostičkový klaun, co přišel

za dětmi, aby se stal jejich kamarádem.

strana 10

Klaun Kostička

II.

O tom, jak ho paní učitelka neviděla a jaké dostal jméno.

„No copak vy dva tam, nepůjdete s náma nasvačin

ku?“ vykročila paní učitelka za dětmi ke skříňce, do

které se měl klaun schovat, ale seděl před ní na

zemi a volal: „Paní učitelko, pojďte, budeme

kamarádi.“

Děti se polekaly, že se paní učitelka bude

zlobit, co tam ten klaun dělá, a sebere jim

ho, nebo vezme kostky a uklidí je do krabice, aby

se klaun už nemohl složit, a snažily se překážet, aby

ho neviděla. Pavlínka se jí stavěla do cesty a Marek

klaunovi nenápadně šeptal, ať je zticha, že je tone

bezpečné a mohl by skončit v šuplíku, jenže paní

strana 11

učitelka viděla přes Pavlínku a dívala se přímo tam, kde klaun seděl.

„Tak honem,“ tleskla znovu. „Hezky ukliďte ty rozházený kostky, ať na vás

nemusíme čekat,“ pobídla ty dva. Ale víc nic, obrátila se a šla zpátky ke

stolkům, za ostatními dětmi.

„Ona mě nevidí?“ ptal se klaun zklamaně.

„Ona ho nevidí,“ kroutil hlavou Marek.

„Ona tě nevidí?“ divila se Pavlínka.

„No tok šup šup, pěkně zpátky do krabice,“ popoháněla je paní učitelka,

která živého klauna seskládaného z obyčejných dřevěných kostičekopravdu neviděla, protože ho ani vidět nemohla. Z dřevěných kostiček se přece

živý klaun nedá postavit, to je jasné a nemůže to být jinak, věděla dospěle

a rozumně. Takže se tam pro ni válely jen obyčejné kostičky. Ty viděla, ale

klaun, který z nich byl postavený, pro ni neexistoval; pro ni tam jednoduše

vůbec nebyl.

To je divný, říkali si Marek s Pavlínkou, když se skláněli ke klaunovi, ukrýt

ho do skříně, do krabice, kam patřily kostky, ze kterých se sám postavil.

Jenže on se nedal. „Já se s ní stejně skamarádím,“ vyskočil. „A uvidí mě! To

bych se na to podíval, aby mě neviděla!“ říkal rozhodně.

Ale do skříňky šel. A sám.

„Ty zlobíš!“ houkl Marek ještě za ním. „Musíš násposlouchat, jestli chceš s náma kamarádit,“ napomenul klauna, zavřel dvířka a šli na svačinku.

Po jídle běželi oba ke skříňce, abyněkdo nepřišel dřív a klauna jim nevzal

nebo nerozbil.

Jenže klaun v krabici nebyl, ležely tam

jen samé obyčejné kostky.

„Kde je?“ ptala se smutně Pavlínka a vzala dvě

kapitola druhá


strana 12

Klaun Kostička

kostky do ruky, jestli nevypadají trošku klaunsky; jestli se znovu samyne

poskládají. Ale ne, nehýbaly se, byly to jen obyčejné kostky.

„Kdepak seš?“ šeptal Marek do skříňky, nešťastný, že klaun zmizel. „Ty se

na mě zlobíš?“

„Jo,“ mračila se Pavlínka. „Určitě se zlobí, žes mu nadával. A byl to můj

kamarád. Já bych mu teda určitě nenadávala.“

„Tak promiň, nezlob se na mě, prosím,“ strkal Marek hlavu do skříňky.

„Klaune, on už bude na tebe hodnej,“ nakláněla se dovnitř i Pavlínka. „Že

jo, řekni,“ dožadovala se, aby to Marek potvrdil, a Marek hlasitězopako

val, že ano, že už klauna nebude napomínat, ale nic se nepohnulo, prázdné

ticho, všude jen samé obyčejné hračky a kostky, žádného mluvícího klauna

tam nenašli.

„Kuk!“ ozval se najednou dole, pod nejspodnější poličkou hlas toho jejich

opravdového mluvícího klauna, seskládaného z dřevěných kostek a zpol

štářku s namalovanýma očima a velkou usměvavou pusou. „Tady jsem!?“

smála se ta pusa radostně. „Já jsem se schoval, abyste se na mě nezlobili, že

vás neposlouchám, když já se na vás taky nezlobím, že mě neposloucháte,“

vysvětloval, zatímco lezl ven.

„Co budem dělat?“ vyhrkl, sotva byl venku.

„A nezlobíš se?“ měla Pavlínka ještě pořád strach.

„Neběháme!“ ozval se nato hlas paní učitelky, která se právě zlobila na

Kubu, že šel moc rychle.

„Něco zajímavýho,“ vymyslel Marek. A to už na strach zapomněla i Pavlínka

a oba spřádali, co zajímavého by se dalo podniknout.

„Třeba se někam schováme,“ napadlo Pavlínku.

„Třeba do nějakýho domu, kde straší, abysme to strašidlo jako přemohli“

rozvíjel Marek její nápad.

„A nebo by to byl hrad a já bych tam byla princezna a mohli bysme to


strana 13

strašidlo nějak ochočit, aby pak už bylo hodný,“ dodala Pavlínka jiné

vylepšení.

„Nezlobte mě, mládeži,“ přerušil je klaun. „To bych asi určitě nezvládl.“

„A co bys zvládnul?“ zajímal se Marek.

„Možná skamarádit se s paní učitelkou,“ připomněl klaun. „Aby si hrála

s náma.“

„Něco jinýho. Ona to neumí,“ vrtěly děti hlavami. A paní učitelka, jako

by jim chtěla dát za pravdu, volala na Adámka, který přeskakoval lavičku:

„Adame, přestaň skákat jako kozel! Zakopneš a rozbiješ si nos. A poteče ti

krev.“

„Tak třeba na schovku?“ ptala se Pavlínka.

„To je nuda,“ škaredil se Marek. „Já bych nejradši šel ven.“

„To nejde,“ bylo Pavlínce jasné.

„Nó, možná by to nějak šlo,“ naznačil klaun, že tohle by mohl zvládnout.

Kdyby... Klaun svým dvěma novým kamarádům naznačil, aby se k němu

sklonili, že jim to poví.

„Nehádáme se!“ zlobila se paní učitelka na dvě holčičky.

„Ona mi to bere!“ stěžovala si první, Lenička Žabková, protože ta druhá,

Lenička Fojtíková, jí vzala kruhy a nechtěla je vrátit.

„Tak si hrajte hezky spolu,“ uklidňovala je paní učitelka.

„Ale ona mi to vzala,“ zlobila se Lenička Žabková.

„Tak se nehádejte!“ řekla paní učitelka důrazně.

„Ale to není spravedlivý!“ prskala Lenička Žabková, zatímco Lenička

Fojtíková měla na tváři spokojený úsměv. A v ruce kruhy.

„A už mě nezlob,“ řekla paní učitelka Leničce Žabkové, která nezlobila,

a Leničce Fojtíkové, která zlobila, té neřekla nic. Takže se obě Leničky

rozešly; Fojtíková si šla hrát s kruhy a Žabková se nespokojeně šourala do

kouta, aby se tam vypořádala s tou hroznou nespravedlností.

„Poslouchejte, kdybych měl hodně kamarádů...“ vysvětloval zatím klaun

kapitola druhá


strana 14

Klaun Kostička

Markovi a Pavlínce.

„My ti nestačíme?“ polekala se Pavlínka.

„...tak bych toho zvládl mnohem víc,“ dopověděl klaun.

„A budeš pořád můj kamarád, i když budeš mít kamarádů víc?“ zeptala se

ještě Pavlínka, která o svého nového kamaráda nechtěla přijít.

„Budeme mít oba hodně kamarádů,“ odpověděl klaun. „Jestli chceš.“

A Pavlínka chtěla, tak se rozhodli najít mu další nové kamarády, a to právě,

když kolem nich procházela naštvaná Lenička Žabková.

A malou chvíli nato tihle tři, vlastně čtyři, i s klaunem, kráčeli společně

od skříňky s kostkami na druhou stranu třídy, a všichni pozorně sledovali,

kdo se dívá – a co vidí. Ani Lenička Žabková totiž zprvu klauna nepoznala;

teprve až za chvíli, až jí ho pořádně ukázali.

První se ozval Kubík.

„Jak to děláš?“ běžel za Markem, neboť se mu zdálo, jako by kostky za

Markem poskakovaly.

„To je klaun!“ napověděla mu Pavlínka.

„Nojo, ten je krásnej,“ ozvala se Klárka, která se také přišla podívat, co to

tam mají. Ona ho totiž uviděla hned.

„Kde?“ rozhlížel se Kubík.

„Tady,“ ukázala na kostky Lenička Žabková – a Kubíkovi se pojednouroz

zářila očka.

„Ahoj,“ zamával na klauna, a ten mu svou širokou pusou, namalovanou na

malém polštářku odpověděl: „Nazdárek.“

„Kde jste ho vzali?“ ptala se Klárka.

„On přišel sám,“ prozradil Marek.

„Sám se postavil. Z kostek,“ vysvětlovala Pavlínka. „Aby byl můj kamarád.

Vlastně teda náš,“ opravila se.

„Vezme nás ven,“ vykládal nadšeně Marek.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist