načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Klářin sen – Pia Hagmarová

Klářin sen

Elektronická kniha: Klářin sen
Autor: Pia Hagmarová

- Klára miluje koně a marně touží stát se jezdkyní. Když jí maminka oznámí, že se budou - stěhovat, je nejen nešťastná, ale i pěkně naštvaná, nechce se jí měnit školu ani ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99
+
-
3,3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Albatros
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2014
Počet stran: 148
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-000-3539-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Klára miluje koně a marně touží stát se jezdkyní. Když jí maminka oznámí, že se budou
stěhovat, je nejen nešťastná, ale i pěkně naštvaná, nechce se jí měnit školu ani kamarádky.
Přesto se jednoho dne obě vypraví na venkov prohlédnout si dům, v kterém by měly už na
podzim bydlet. Když Klára v zahradě objeví starou stáj, a nedaleko navíc i jezdeckou školu,
jen se jí zatají dech. Že by se snad vyplnil Klářin dávný sen?
První díl série (nejen) koňských příběhů pro děvčata.

Zařazeno v kategoriích
Pia Hagmarová - další tituly autora:
Milla 2: Zrada Milla 2: Zrada
 (e-book)
Klára na Malinové stráni Klára na Malinové stráni
Klářino vítězství Klářino vítězství
 (e-book)
Klářino vítězství Klářino vítězství
Klářin velký závod Klářin velký závod
 (e-book)
Klára a hříbátko Klára a hříbátko
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Pia Hagmarová



Pia Hagmarová

Albatros


Přeložila Helena Stiessová

Klaras dröm

© 1999, Pia Hagmar

Published by agreement with B. Wahlströms Bokförlag,

Forma Books AB, Sweden.

Translation © Helena Stiessová, 2011

Cover © Barbora Kyšková, 2011

www.albatros.cz

ISBN 978-80-00-02740-1


7

1

Koně klusají v kruhu. Ohony jim povlávají a kopyta klapají na suché zemi. Jezdecké přilby poskakují nahoru a dolů. Ve vzdu chu je cítit prach, pot a sluníčko.

Stojím u ohrady a závistí mě až bolí břicho. Některé holky v sedle ani nevypadají nadšeně. Je jasné, že jim nedochází, jaké mají štěstí. Sama bych dala nevímco za to, abych mohla být jednou z nich.

Už několik let toužím jezdit na koni. Ba ne, toužím není to správné slovo, není dost výstižné. Snila jsem o tom, fantazírovala, žadonila, brečela, vztekala se a zase prosila. Nebylo to nic platné. Moje mamka si myslí, že Björnerudská jezdecká škola není pořádná škola, „vždyť je to jenom obyčejný statek, kde mají pár starých utahaných klusáků“, a tak tam jezdit nesmím. Konec řečí. A jiná jezdecká škola široko daleko není. Pokusy mámu přemluvit už jsem skoro vzdala. Je to beztak k ničemu,


8

stačí, abych tichounce zamumlala slovo Björnerud, a mamka si s opovržením odfrkne.

Skoro všechny holky z naší třídy v Björnerudské jezdí. Blednu závistí, když vyprávějí, jak je to bezva a jaké tam mají úžasné koně. Občas se potrápím a jdu se na ně podívat. Bolí to, vidět ostatní jezdit a starat se o koně. Vždyť já nesmím žádného ani vyhřebelcovat. To můžou jenom ošetřovatelé a ti, kdo na koních jezdí. A tohle právo si každý žárlivě střeží.

Když usnu, mívám někdy sen, jak ke mně klusá velké stádo koní. Kopyta duní o zem a hřívy vlají. Chci být s nimi, jen si užívat jejich blízkosti. Jsou tak krásní, silní, plní energie.

Vlastně jsem si už několikrát ježdění vyzkoušela. Mamka si čas od času půjčí koně od kamarádky z práce, aby si sama zajezdila. Já smím s ní a taky se trošku projedu. Ale v padoku zkouším jenom chůzi a pár kroků v klusu, mamka je vedle mě. Maminka v mládí hodně jezdila. Dokonce i závodila. Teď už si skoro nic nepamatuje, jak sama tvrdí. Ale já si myslím, že jí to v sedle jde pořád dobře. Nemá strach cválat ani skákat přes překážky, které jsou mi až po ramena. Moc ráda se dívám, když jezdí. Vypadá v tu chvíli mnohem mladší. A vůbec ne tak maminkovsky jako obvykle. Zpod přilby jí poletují dlouhé světlé vlasy, které jinak nosívá pečlivě sepnuté širokou sponou. Ještě štěstí, že si zatím nenechala udělat ten hrozný babkovský sestřih nakrátko.

Pokaždé, když se vrátíme z ježdění, se mě ptá na totéž.

„Tak co, Klárko, nebylo to prima?“

Nikdy nevím, co na to říct. Jasně že to je bezva, ale zároveň je to příšerné. Smět si zajezdit jednou za půl roku je strašlivě


9

málo. Je to skoro horší než nejezdit nikdy. Protože když si můžu zajezdit, o to víc pak toužím jezdit doopravdy. Ale to mamka prostě nechápe.

„Kláro Anderssonová, já ti nerozumím,“ říkává a víská mě ve vlasech. „V jednom kuse mluvíš o tom, jak chceš jezdit na koni, a když si pak zajezdíš, nemáš ani za mák radost.“

„Ale mám! Jen chci jezdit častěji. Proč nemůžeme jezdit víc? Vždyť tebe to taky baví,“ odpovídám vždycky.

Mamka si povzdychne a mrkne do zpětného zrcátka, aby nešmátla vedle rtěnkou.

„Víš přece, jak to je, Klárko. Nemám skoro vůbec čas, a navíc mi připadá hloupé prosit Bettu, jestli si zase smím půjčit jejího koně. Skoro se neznáme, a nechci, aby si myslela, že ji využívám.“

„A co já? Já přece čas mám,“ žebroním. „Prosím, maminko! Že smím začít chodit do Björnerudské?“

Mamka si ani nedá práci s odpovědí. Předstírá, že mě neslyšela. Tak se tedy věci mají. Naprosto beznadějně.

Teď je to dokonce ještě horší než před měsícem. Přestože kousek od nás nečekaně postavili úplně skvělou jezdeckou školu, kde mají deset šikovných trenérů a koně jen se na ně vyhoupnout, stejně bych tam nemohla chodit. Nemáme na to peníze. Nemáme už peníze téměř na nic. Skoro se ani neodvažuju si říkat o týdenní kapesné, maminka vypadá pokaždé hrozně utrápeně.

Stalo se to dva dny předtím, než jsme měly vyrazit na dovolenou. Už jsem začala s balením.


10

Měly jsme s mamkou jet autem do Francie. Cestu jsme plánovaly celé jaro. Jenže pak přišla mamka jednoho dne domů a plakala.

Maminka je novinářka a píše takové ty články do novin. Dělá to už hromadu let. Zčistajasna se ale vydavatelé jejích novin rozhodli, že propustí sedm zaměstnanců, a jedním z těch, kdo měl přijít o práci, byla mamka. Tiše jako pěna seděla doma u jídelního stolu a zírala před sebe. Dokonce mi ani neodpovídala, když jsem se na ni pokoušela mluvit. Den nato byla rozzuřená jako vzteklý vlk, kopala do zdí a nadávala. Samozřejmě se nikam nejelo. Musíme šetřit. Vybalily jsme zpátky kufry a já se ani neodvažovala protestovat.

Asi tak týden se máma zlobila. Teď je pro změnu nešťastná. Po večerech, když si myslí, že spím, ji slýchám v pokoji brečet. Je to příšerné. Bolí mě z toho břicho. Strašně mi to připomíná, jak se před dvěma lety rozváděla s taťkou.

Někdy to už nevydržím a vplížím se do ložnice k ní. Většinou předstírá, že nepláče ani trochu, a je naopak ukrutně veselá. Nechce mi dělat starosti, to je jasné. Maminky mají čas od času vážně divné nápady. Jako kdybych se mohla strachovat míň, když vím, že mi lže. Ale občas se smím stulit v posteli vedle ní, a pak tam ležíme a děláme si starosti spolu. To je mnohem lepší. Je to vlastně moc příjemné, mám v tu chvíli pocit, že se mnou opravdu mluví a zajímá ji, co říkám. Jinak se ke mně často chová, jako bych byla malé dítě, přestože už mi brzo bude dvanáct.

Z upěchované peřiny si uděláme teploučké hnízdo a já si položím hlavu na maminčino rameno. Krásně a sladce voní.


11

„Je to marné. Nikde není volné místo. Vlastně ano, shánějí školníka. To bych mohla dělat, ne?“ postěžuje si kousavě.

Zahihňám se. Moje mamka a školnice, to by byla katastrofa. Vždyť sotva zvládne vyměnit žárovku. Místo ní to dělávám já. Už jen představa, že by ji někdo poprosil o pomoc s něčím technickým, je k smíchu.

„Nezbude mi než sbírat plechovky někde po ulicích. Nebo bych mohla celoročně prodávat vánoční noviny,“ pokračuje maminka v naříkání.

„Vždyť budeš ještě pár měsíců dostávat výplatu, to jsi přece říkala, a pak budeš na podpoře jako všichni ostatní,“ zkouším ji chlácholit.

„Ty jsi nějak chytrá.“

„Čtu totiž noviny,“ opáčím pohotově.

Myslím to jako vtip. Máma pořád omílá, jak se musím víc dívat na zprávy v televizi a pečlivěji pročítat všechny noviny, kterými se to doma jen hemží, abych věděla, co se děje ve světě. Ale mamka se ani neusměje. Vypadá to, že už jí vůbec nic nepřipadá legrační.

„To bude určitě dobrý, mami,“ utěšuju ji. „Můžeš být doma a psát tu knihu, jak pořád říkáš, že ji napíšeš, až budeš mít čas. Teď ho máš.“

Jenže mamka jen vzdychne.

„Nestačí nám peníze! Jak nás dvě uživím? Tenhle byt je už v téhle chvíli pro nás drahý. Že bychom se sebraly a přestěhovaly se k tvému tátovi? Z toho by měl určitě radost. Mohla bych jim třeba pomoct starat se o miminko, až se Elisabeth narodí. Mají v tom svém velkém domě přece místo i pro nás.“


12

Mamka nemá Elisabeth, taťkovu novou ženu, zrovna v lásce. Když o ní mluví, změní se jí hlas. Najednou je ostrý a příkrý. Je to tím, že se taťka odstěhoval od nás rovnou k ní. Těsně po rozvodu bylo u nás kvůli Elisabeth hodně křiku a hádek. Potom se to malinko uklidnilo. Ale když jsem se zmínila, že budu mít nevlastního sourozence, mamka se zase rozčertila a drží ji to doteď. Chce, aby mi Elisabeth vadila stejně jako jí. Zlobím se na tátu, že bydlí radši s Elisabeth než s námi. Ale Elisabeth je docela milá, vážně, a na sourozence se těším. To ovšem mamce nemůžu říct, protože by se naštvala.

„To asi není dobrý nápad, odstěhovat se tam, mami,“ špitnu.

„Ne, já vím, Klárko. Promiň, to byl jenom takový hloupý vtip. Tak co myslíš, vydržíme žít o chlebu a vodě?“

„Na pár makaronů snad vyšetříme, aspoň jednou za čas,“ uklidňuju ji.

Mamka se rozesměje. Konečně.

Jinak stojí skoro všechno za bačkoru. Týdny, které jsme chtěly strávit v zahraničí, jen tak rychle odplynou. Občas si vezmeme kola a jedeme na koupaliště, ale kromě toho neděláme nic. Naprosto nic. Příšerná nuda! Všechny kamarádky jsou někde na prázdninách, a s mamkou není zrovna zábava. Každý další týden vypadá víc a víc nešťastně.

Někdy ožije a vyrazí na nějaký pracovní pohovor. Půl dne se zkrášluje, aby vypadala reprezentativně, jak sama říká. Znamená to, že si natočí vlasy, namaluje si oči řasenkou a před zrcadlem si vyzkouší všechny šaty. Když odjede, zůstanou po ní v předsíni závěje všemožného oblečení. Za několik hodin se vrá


13

tí domů a nevydá ze sebe ani hlásku. Nemusí ani nic říkat, je mi jasné, že se pohovor dvakrát nevyvedl.

Jednoho dne přijdu domů – a všechno je jinak. Na koberci v předsíni se neválí žádné hadříky. Místo toho je prostřeno, na jídelním stole leží sváteční talíře a ve váze je obrovská kytice žlutých růží. To je jasně dobré znamení! Když je mamka opravdu šťastná, kupuje květiny. Sama teď stojí u sporáku a pobrukuje si. Další nepochybně dobré znamení. Vaření bere mamka jako jednu z nejotravnějších věcí na světě a nemívá nej menší chuť si k tomu ještě prozpěvovat. Voní to báječně. Hovězí plátky a opečené brambory s česnekem. Moje zamilované jídlo.

„Vezmi si něco k pití a mně přines víno,“ vítá mě mamka a obej me mě.

„Co oslavujeme?“ zajímám se.

„Co bys řekla?“ směje se maminka. „Mám práci! Nové místo v jedněch novinách, mnohem lepší než to předchozí. Víc peněz a zajímavější práce.“

Je to až příliš krásné, než aby to byla pravda. Chytneme se v pase a dlouho tancujeme okolo stolu. A pak se pustíme do jídla. Mamka přímo září štěstím. Takhle veselou jsem ji ještě neviděla. Aspoň ne od rozvodu. Neustále vykládá o novém zaměstnání. Jak milí se zdají být budoucí kolegové, o jakých skvělých tématech bude psát a jak úžasně fantastické to všechno je. Najednou zmlkne a vážně se na mě zadívá.

„Je tu něco, o čem si musíme promluvit, Kláro.“

„Copak?“ chci vědět.

„Ta práce není tady.“

„Jak to myslíš?“


14

„Pokud ji mám vzít, musíme se přestěhovat.“

Úplně ztuhnu. Stěhovat se? Do nějakého jiného města, kde nikoho neznám? To si nedokážu představit!

„Ale mami, to přece nemůžeme.“

„To víš, že můžeme, když budeme chtít. Mohla bys o tom aspoň přemýšlet? Prosím, Klárko.“

Najednou nemám chuť oslavovat. Povznesená nálada se zachrčením zmizí jako voda po koupání, rovnou do odpadu. Máma vidí můj výraz a pevně mě obejme.

„Třeba to bude moc fajn. Nedozvíme se to, dokud to nezkusíme. Klárko, netvař se tak nešťastně. Ještě jsme se přece nerozhodly, ne?“

Jenže mně je to jasné. Už v tu chvíli je mi jasné, že nemám naději. Máma se rozhodla. Chce se přestěhovat a začít v nové práci.

Ten večer nemůžu usnout. Hlavou mi víří všelijaké myšlenky. Stěhovat se! Už jen to slovo mě roztřese hrůzou. Jasně, po roz vodu jsme se s mamkou taky stěhovaly. Odešly jsme ze žlutého řadového domku, který rodiče koupili, když jsem se narodila. Opustit to místo bylo k uzoufání. Můj pokojík s květovanými tapetami, které jsem si směla sama vybrat. Velký strom za šeříkovým keřem, kde mi taťka pomohl vysoko mezi větvemi postavit domeček. Jahodový záhon, na němž jsme s mamkou otročily celé jaro. Jenže to jsme se stěhovaly do podnájmu jen o několik čtvrtí dál. Mohla jsem dál chodit do svojí třídy a cestu do školy jsem měla taky skoro stejnou.

Jestli se budeme stěhovat teď, bude to mnohem horší. Nová třída, nový byt, nové úplně všechno. Ležím v posteli a čím dál


15

víc se bojím, že mamka ty svoje plány na stěhování prosadí a nebude ji ani trošinku zajímat, co si myslím já. Ne že by moje třída byla nějak obzvlášť zábavná. Většina spolužáků je v pohodě, ale nic víc. Nemám tu žádnou nejlepší kamarádku, po které bych se ustýskala. Ale stejně! Do téhle třídy chodím už dlouho a jsem na svoje kamarády zvyklá.

Na nový byt jsem si taky zvykla, přestože jsem si myslela, že to nikdy nepůjde, když jsme se nastěhovaly. Tehdy jsem ho srovnávala s naším domkem a připadal mi příšerný. Ale teď je náš, mamky a můj.

Nejvíc ze všeho stejně myslím na tátu. Správně u něj mám být jen každý druhý víkend a tři týdny přes léto. Ale protože bydlí blízko, můžu se za ním zastavit kdykoliv chci, a taky to tak dělám. Když mamka pracovala dlouho do večera, chodila jsem k němu. Najedla jsem se a taťka mi pak pomáhal s úkoly.

Jestli se s mamkou odstěhujeme, nebudu už taťku vídat skoro nikdy. Z té myšlenky se rozbrečím. O to vlastně mámě jde, odstěhovat se od táty tak daleko, jak to jen jde. Nejradši by ho nadobro ztratila z očí, vím to. Jenže mamka by přece měla myslet na to, že je to pořád můj tatínek, i když už není její muž. Je nespravedlivé, že se musím stěhovat jen proto, že se rozešli ve zlém. Po tváři mi tečou slzy. Mamka nic neslyší, asi slyšet nechce, a já nakonec usnu. Když se vzbudím, polštář mám úplně provlhlý. Jsem vystrašená a cítím se bídně.

Pěkných pár dní se mamka o stěhování slovem nezmíní. Obcházíme to a děláme jakoby nic. Nakonec začnu opatrně doufat,


16

že jsem si plány na stěhování špatně vyložila nebo že si to máma rozmyslela. Ale jednoho večera, když sedím schoulená na pohovce a bez zájmu koukám na televizi, vyrazí mamka do útoku.

„Klárko, teď mě musíš poslouchat,“ řekne tím nejsametovějším hlasem.

Je to hlas sladký jako med, a to mě vážně děsí. Takhle zní jen tehdy, když mamka hodlá bezohledně prosadit svoji vůli. Potom přijde přesně ten proslov, který jsem čekala. Že tu novou práci musí vzít. A jestli to neudělá, nebudeme si stejně moct nechat náš byt a postěhujeme se tak jako tak. Že zkrátka a dobře nemáme navybranou.

„Ale co táta?“ ptám se úpěnlivým hláskem. Mám na krajíčku a do očí se mi tlačí slzy. Chci se s tatínkem vídat, kdykoliv mě napadne.

„Já vím, beruško,“ říká mamka a hladí mě po vlasech. „Nechci ti lhát. Nebude to už jako teď, je to tak. Ale zase se nestěhujeme daleko, jen patnáct kilometrů. Jezdí sem autobusy, dívala jsem se. Můžeš za tátou jezdit každý víkend, když budeš chtít.“

„Ale to není to samé. Teď za ním můžu kdykoliv,“ pofňukávám.

„Já vím, Kláro, vím to. Ale tu práci musím vzít. Takovou příležitost si nesmím nechat utéct.“

Ten večer brečím, dokud zase neusnu. Mamka leží vedle mě a drží mě v náručí. Taky pláče. Ale není mi jí ani trochu líto. Myslím, že to hraje. Vůbec ji nemrzí, že se odstěhujeme dál od táty. Jí se to pěkně hodí. Jediné, co ji mrzí, je, že nemám takovou radost jako ona.


17

Příští den se jedeme autem podívat na byty ve městě, kde bude mamka pracovat. Máma povídá páté přes deváté a dělá, že si nevšimla, jak jsem nabručená a smutná. Já sedím celou cestu tiše jako pěna a zírám rovně před sebe. Nevymámí ze mě ani slovo. Kdepak, nehodlám se ani trochu namáhat s veselým obličejem! Zaparkujeme na náměstí a rozhlížíme se kolem. Vypadá to tu jako v úplně obyčejném nudném městečku. Prázdné náměstí s vodotryskem, který nefunguje. Přeplněný odpadkový koš. Několik obchodů s potravinami, jeden kiosek s rychlým občerstvením a šedivý obecní úřad. Sem tam lavička, na které sedí několik staříků se sklíčenými výrazy. Mamka mě odtáhne do cukrárny a objedná zákusky se spoustou šlehačky a marcipánu.

„Pak se mrkneme, jestli se tu dá najít něco k bydlení,“ oznamuje mamka a snaží se o radostný tón. „Obvolala jsem spou - stu inzerátů a našla jsem tři byty, na které se dneska podíváme.“

„Jasně,“ odpovím a s povzdechem se dloubu ve zbytcích dortíku.

„Ale no tak, Kláro. Snaž se přece. Prosím,“ šeptá mamka a vy padá přitom nešťastně, jak to umí jen ona.

První byt, který si prohlížíme, vypadá otřesně. Ošklivý, trapný, příšerný. Přímo na náměstí. Je nemožné na něm najít něco hezkého, ale máma se o to samozřejmě pokusí.

„Podívej, je tu balkonek!“ vyrazí se strojeným nadšením.

Jen po ní loupnu okem. Jaký má smysl mít balkon, když jediné, co z něj uvidíme, jsou usoužení stařečci a vodotrysk bez vody?


18

Druhý byt, kam mě mamka dostrká, je ještě ohavnější. Dokonce ani ona už nedokáže vyslovit nějakou nadšeneckou poznámku.

„Poslední místo je kousek za městem,“ říká mamka a hledá v kabelce lístek s popisem cesty. „Doufejme, že to se nám bude zamlouvat víc. Jmenuje se to tam Malinová stráň. Nezní to pěkně?“

Vyjedeme z města a zabočíme na štěrkovou pěšinu, která se klikatí lesem. Větve kolem nás jsou mohutné a tmavé. Konečně se les otevře a smrky vystřídají lány pole. Obilí se pohupuje v jemném vánku a po stranách cesty se bělá záplava kopretin. V blátivé ohradě se potlouká podsaditý hnědý poník. Trochu mě zašimrá v žaludku. Pohled na koně mě vždycky přivede na lepší myšlenky.

„Tady to musí být,“ prohlásí mamka a zatočí do aleje lemované břízami se skloněnými větvemi.

Je to jako projíždět zeleným tunelem. Zastavíme na prostranství před velkým červeným domem se spoustou oken. Široké venkovní schodiště vede ke dvěma dveřím. Na jedněch je pověšený uschlý vánoční věnec z brusinkových větviček s červenými stuhami. Vystoupíme z auta a bezradně po sobě pokukujeme. Kolem je ticho a dům ani trochu nevypadá jako nájemní dům, spíš jako stará škola.

„Asi jsem špatně zabočila,“ poznamená mamka.


19

2

Najednou se dveře bez věnce otevřou. Vykoukne muž se strništěm na tváři a se zelenou kšiltovkou na hlavě. Vypadá vesele a přívětivě.

„Vy se jdete podívat na ten byt?“ zeptá se a usměje se, až se mu v koutcích očí udělají vrásky.

Mamka přikývne.

„Dobrá, už jdu...“

Přeruší ho ohlušující štěkot a pootevřenými dveřmi se ven vyhrnou dva lesklí černí labradoři. Řítí se po schodech a skáčou okolo nás s radostně vrtícími ocasy.

„Psů se nebojte! “ haleká muž. „Jsou zaručeně neškodní. Stačí, když jim přikážete, aby neskákali, a dají pokoj.“

Hartusíme s mamkou na psy ze všech sil. Ale v poskakování jim to nezabrání.

„Je to s nimi marné. Nevšímejte si jich. Pojďte nahoru, jestli


20

se chcete podívat na byt,“ volá zarostlý pán, aby překřičel rozdováděná psiska, a ukazuje na dveře se suchým věncem. „Já jsem jinak Lasse,“ říká a důkladně si potřese rukou nejdřív s mamkou a pak se mnou.

Hned jak překročíme práh bytu, cítím se moc dobře. Byt působí příjemně domácky, přestože v pokojích není žádný nábytek. Dovnitř okny svítí sluníčko a hází na lesklou dřevěnou podlahu veselá prasátka.

Procházíme s mamkou jednotlivými pokoji. Dole je velká kuchyně a obývací pokoj. V horním patře jsou dvě ložnice a pokoj s krbem. Jedna z ložnic má šikmý strop a žluté tapety s drobnými červenými kvítky. Pokojík je úžasně roztomilý. Přesně takový jsem si vždycky přála.

„Že je to krása, Klárko? Podívej! V kuchyni jsou kamna,“ volá mamka.

Zarostlý Lasse stojí v hale opřený o zeď a směje se, zatímco máma poletuje po bytě a vyráží ze sebe drobné radostné výkřiky. Skoro se za ni stydím.

„Za domem je políčko, kdybyste chtěly pěstovat brambory nebo kytky nebo něco takového,“ oznamuje Lasse a mamka znovu zavýskne nadšením.

„Kdybyste tu chtěly mít koně nebo ovce, taky by to šlo. Je tu stará stáj, kterou můžete využívat,“ pokračuje muž.

V tu chvíli zase vyjeknu já. Stáj. Opravdová stáj! Jsem z toho tak rozdychtěná, až úplně zapomenu, že se vlastně vůbec nechci stěhovat.

„Mami! Když je tu stáj, můžeme si koupit koně. Prosím!“

„Ale jdi, Klárko, za co bych toho koně koupila, nevíš?“


21

„Vždyť jsi říkala, že v nové práci budeš vydělávat víc peněz. Maminko, prosím, prosím!“

„Přece si nemůžeme pořídit koně, když na něm ani neumíš jezdit, beruško,“ opáčí mamka.

Lasse nás přeruší.

„Kousek odtud je jezdecká škola. Moc dobrá škola. Aspoň se to o ní říká. Každopádně mají jízdárnu a pěkné výběhy.“

Podívám se na něj a oči mi můžou vypadnout z důlků. Tenhle Lasse mi čím dál víc připadá jako vánoční skřítek nebo víla v pánském oblečení, která má za úkol splnit každičké přání.

„To zní dobře. Pokud se sem přestěhujeme, zajedeme se tam podívat,“ řekne mamka a mazlivě rukou pohladí matně černou desku kuchyňských kamen.

Obhlídneme si taky zahradu. Za domem rostou dvě jabloně s drobnými červenými jablíčky a obrovitá třešeň obsypaná plody.

Společně zkoumáme políčko, nebo spíš to, co kdysi políčkem bývalo. Teď tam roste trs pažitky a v několika řádečcích mrkev. Jinak si tam vesele bují plevel. Ale stejně není těžké si představit, jak krásně by záhony mohly vypadat. Stáj je malý červený domek stojící až v rohu zahrady. Červený nátěr je oprýskaný a na střeše chybí několik tašek. Pootevřeme dveře a nahlédneme dovnitř. V příšeří je nakupené haraburdí a starý nábytek. Je cítit prach.

Za našimi zády se zase zjeví Lasse.

„Stáj by potřebovala dát do kupy, to je jasné. Ale pod vší tou špínou je v docela slušném stavu. Vlastně doufám, že se sem budete chtít nastěhovat. Kdybyste jen věděly, kolik prapodiv


22

ných lidí se tu bylo na byt podívat, takoví, jaké bych za nic na světě nechtěl mít za sousedy. Jedna panímáma se mě dokonce zeptala, jestli bych nemohl celý dům přemalovat. Že by radši bydlela v bílém domě než v červeném.“

„Zavoláme vám, až se rozhodneme,“ řekne krátce mamka.

Bujaří psi poskakují kolem auta, Lasse stojí na schodech a mává nám na rozloučenou. Dostala jsem od něj velký pytlík plný temněčervených třešní. Nejsme ještě ani na silnici, a mamka už do mě dloubne. Přímo hoří nedočkavostí.

„Co tomu říkáš, Klárko? Taková krása! To bude jiné než bydlet v obyčejném nájemním domě.“

„Mhmm,“ zahučím s pusou plnou sladkých třešní.

Mamka bez ustání mluví a zní čím dál prosebněji.

„Můžeš jezdit za tátou každý víkend, když budeš chtít, a třeba i někdy navečer, kdyby se ti po něm moc stýskalo. Klárko, zlatíčko, že se sem taky chceš přestěhovat?“

Nechci se stěhovat. Ani sem na Malinovou stráň. Chci, abychom zůstaly v našem starém bytě a všechno bylo tak, jak je. Přesto mi vyklouzne otázka:

„Když se přestěhujeme, smím chodit do jezdecké školy?“

Mamka po mně mrkne koutkem oka a pak se rozesměje. Hlasitým smíchem plným úlevy.

„Jistěže můžeš. Začneme teď spolu nový život. Konečně! To víš, že se naučíš jezdit na koni. Možná bych mohla chodit taky, když tam budou mít nějakou skupinu pro dospělé.“

Jsem naprosto omráčená. To, po čem jsem tak dlouho toužila, mám najednou na dosah ruky. Jestliže budu souhlasit se stěhováním, můj sen se promění ve skutečnost. Jenže zároveň ztra


23

tím tátu a všechno, na co jsem zvyklá. Vzduch v autě náhle ztěžkne. Zhluboka dýchám a pokouším se jasně myslet. Podívám se na mamku a pochopím, že je rozhodnuto.

„Dobře, tak se teda přestěhujeme,“ řeknu. „Ale slib mi, že smím za taťkou, kdykoliv budu chtít, a taky že se můžu přihlásit do jezdecké školy.“

Slavnostně to stvrdíme plácnutím rukou a mamka si pak celou cestu domů nahlas a falešně vyzpěvuje.

Stěhování je náročná věc. Dřeme se s mamkou týdny, abychom naskládaly všechny věci do krabic. Jeden večer zavolá taťka a nabídne se, že nám pomůže s nošením krabic a s odvozem. Ale mamka ho odbude, přestože se jen snažil být milý.

„Nepotřebuju od tebe žádnou pomoc,“ odsekne mu.

Seberu se a odejdu do svého pokoje, kde se zamknu. Nevydržím poslouchat, jak se hádají. Ačkoliv vím, že je to hloupost, pořád doufám, že si to máma s tátou rozmyslí a vrátí se k sobě. Vím, je to beznadějné, ale nemůžu si pomoct. Taťka má přece místo mamky a mě svou Elisabeth s miminkem v břiše. Ale i když spolu rodiče už nikdy nebudou bydlet, myslím si, že by mohli aspoň přestat s těmi hádkami.

Týden předtím, než začne škola, se stěhujeme. Když mamka naposled zamkne náš byt, dám se do pláče. Slzy se mi jen řinou. A brečím ještě víc, když mamka nastartuje stěhovací vůz a odjíždíme pryč od toho ošumělého šedivého domu, kde jsme bydlely celou dobu od rozvodu. Na našem balkoně jsou pořád pověšené truhlíky, které jsem na jaře osázela. Přes jejich okraje se rozlévá záplava drobných, modře kvetoucích kytiček. Moje ky


24

tičky. Můj balkon. Můj život. Všechno necháváme za sebou. Stesk se mi rozlévá po těle. I mamka má zvlhlé oči.

„Nikdy bych neřekla, že mi bude smutno, až se budeme stěhovat z tohohle ošklivého baráku,“ zahuhňá.

Ale když vyjedeme z města, otrne nám, a jak přijedeme na Malinovou stráň, už není po smutku ani památky. Lasse nás pozve na dort se zeleným marcipánem, abychom se cítily jako doma, a přesně tak se cítíme. Taky nám pomůže dovnitř nanosit všechny krabice a mamka mu jako poděkování uvaří večeři. Ti dva si spolu povídají jako staří známí. Cítím se trochu odstrčená. Koneckonců je to mamka a já, kdo se právě nastěhoval.

„Byla to vážně dobrota,“ pochvaluje si Lasse a strčí si pod horní ret pořádný kousek žvýkacího tabáku. „A moc příjemný večer. Je to skoro jako mít zase rodinu.“

Vypráví mamce, že je taky rozvedený. Děti bydlí většinou u maminky, ale každý druhý víkend za ním jezdí.

„Hrozně se mi po nich stýská. Torbjörnovi je osm let a Lise třináct,“ říká a zní přitom tak nešťastně, až se málem rozbrečím.

Ne zrovna, že by mi bylo tak líto Lasseho. Ale co když můj taťka teď sedí doma a taky mu chybím? Najednou se mi po něm ukrutně zasteskne. Mamka si nevšimne, že jsem ztichla. Dál si povídají s Lassem.

„Mami,“ přeruším je. „Nemohla bych zavolat tátovi?“

„To víš, že můžeš.“

Vyťukám číslo a zvedne to taťka. Ale nevypadá to, že by mě nějak hrozitánsky postrádal a muselo by mi ho být líto. Vyprá


25

vím mu o stěhování a on jen s nezájmem odpovídá ano a ne. Nakonec mě přeruší.

„Zavolám ti jindy, holčičko, abys mi to dopověděla. Teď tu mám nějakou práci.“

Skleslá se vrátím k jídelnímu stolu, kde Lasse pořád ještě vykládá mamce o svém životě.

„Po rozvodu jsem dům přestavěl na dva samostatné byty. Bydlet v tomhle ohromném stavení sám, to má člověk až moc místa a připadá si opuštěný. Ale teď, když jste se sem přestěhovaly vy dvě, to tady doufám ožije.“

Konečně odejde Lasse k sobě. S mamkou celý večer vybalujeme věci. Uprostřed noci si sedneme v kuchyni s hrnkem čaje. Mamka zapálila svíčky, venku je tma. Za špičkami stromů vykukuje měsíc a propůjčuje břízkám v aleji stříbřité obrysy. Je to vlastně moc malebné.

„Klárko, já si myslím, že tady budeme šťastné,“ řekne mamka. „Mám takový dobrý pocit.“

Když se o chvilku později zavrtám do postele ve svém novém pokoji s šikmým stropem, cítím to taky. Malinová stráň je místo, kde budeme šťastné.

O týden později mi začíná škola. Sedmý rok, v nové škole a v nové třídě. Neznám jednoho jediného človíčka. Než mě tam mamka doveze, jsem celá rozklepaná. Hlavu mám plnou děsivých historek. Představuju si, že mě čeká nezájem a šikanování, jakmile vkročím na školní dvůr. Všichni přece vědí, jaké to je, přijít do nové školy.

Ale nic takového se nestane. Moje nová paní učitelka mě představí třídě a ukáže mi, do které lavice si mám sednout.


26

Všichni po mně zvědavě pokukují. Zčervenám, ale dělám, že jsem si toho nevšimla. Vedle mě sedí dívka s tupým nosíkem a hustými černými vlasy po ramena. Je malá a baculatá a vypadá mile.

„Ahoj, jmenuju se Anna,“ zašeptá.

Když zazvoní na první přestávku, shluknou se kolem mě všechny holky ze třídy a zajímají se, jestli bych s nimi chtěla skákat přes provaz. Samozřejmě že chci. Jsem štěstím bez sebe. Mají mě rády!

Po vyučování jdu s ostatními k zastávce a čekáme na školní autobus. Anna se drží blízko mě. Celý den byla za mnou jako můj stín.

„Jezdíš na koni?“ zeptá se najednou.

„Ne,“ odpovím jí. „Ale mamka mi slíbila, že můžu začít chodit do jezdecké školy, když jsme se sem přestěhovaly.“

„Skvělé! “ usměje se Anna, až se jí v kulatých tvářích udělají dolíčky. „Já jsem se tam přihlásila na jaře. Možná bys mohla jezdit v mojí skupině, když budeš chtít. Vždycky se tam najde nějaký kůň navíc.“

„To by byla krása. Zeptám se mamky,“ řeknu.

K zastávce zatočí můj autobus. Anna míří opačným směrem, takže čeká dál. Když nastupuju po schůdkách, slyším ji volat:

„Pojeď zítra po škole k nám, taťka nás do jízdárny hodí.“

Zamávám jí z okénka autobusu. Ve velkém červeném triku, které jí sahá do půli stehen, vypadá jako skřítek. Radostí ve mně všechno zpívá.

Mamka na mě čeká na začátku aleje, kde je autobusová zastávka.


27

„Tys mi přišla naproti?“ divím se.

„Měla jsem takovou starost. Celý den jsem jenom bloumala a myslela na to, jak se v té nové škole máš. Nakonec jsem prostě musela jet dřív z práce, abych se všechno hned dozvě dě la.“

„No, mami, ty jsi ale trdlo!“

Pak už to nevydržím a pustím se do vyprávění, jaké to ve třídě je, jak byli na mě všichni hodní, taky o Anně, a že chce, abych s ní chodila do jezdecké školy. Čím déle vyprávím, tím víc mamka září.

„Tak vidíš,“ povídá a šťouchne do mě. „Že to stěhování nebyla taková hrůza, jak sis myslela?“

Doma na kuchyňském stole leží objemný balík zabalený v lesklém červeném papíru.

„Rozbal to, je pro tebe,“ řekne mamka. „Dneska jsem to koupila. Jako útěchu, kdybys měla ve škole perný den. Ale dám ti to i tak.“

Roztrhnu papír a rázem mám v rukou jezdeckou přilbu. Opatrně prstem pohladím černý samet.

„Budeš ji potřebovat, když má z tebe být jezdkyně.“

Ten večer usínám a přilba leží v posteli vedle mě. Zdá se mi, že tryskem jedu na velkém černém koni bez sedla. S duněním uháníme lesem a vyděšení losi před námi prchají do všech stran. Spolu nás nic nemůže zastavit.

Jenže druhý den ráno jsem celá nervózní. Toužit po ježdění je jedna věc, ale pustit se do toho je něco docela jiného. Těch pár jízd, kdy jsem byla v sedle, stála mamka vždycky u mě, a teď to musím zvládnout sama. Cítím se takhle malinká a mám hroz ný strach.


28

Anna a já spolu trávíme každou přestávku. Vysávám z ní všechno, co o jezdecké škole ví, a naštěstí se nedá moc prosit. Její nejmilejší kůň se jmenuje Jesper, je hnědý a má černou hřívu i ohon.

„Je to ten nejhodnější kůň na světě. Až na to, když ho hřebelcuješ na břiše. To si musíš dát pozor, vždycky chce kousnout. Jednou mě kousnul do ruky a měla jsem obrovskou modřinu. Radši jsem to našim ani neukázala, táta by mi určitě už nedovolil jezdit. Jenom čeká na něco takového, aby mi ježdění zakázal.“

„A proč?“ ptám se zvědavě.

„Samozřejmě si myslí, že je to moc drahé. Jemu všechno připadá drahé.“

Po vyučování jedeme k Anně domů. Její maminka právě peče sušenky. Krásně to voní, až ven na ulici. Annina maminka je velikánská. Boubelatá a kyprá jako čerstvě upečený bochánek. Vlasy má vyčesané do hromady kudrlin na temeni hlavy, a když se k nám hrne s otevřenou náručí, volány na růžové zástěře jí divoce vlají. Nejprve sevře do náruče Annu, potom mě. Má ruce až po lokty od mouky.

„Pojďte, pojďte dál! Ty jsi Klára, Ančina nová kamarádka? Anna o tobě hodně vyprávěla.“

„Dobrý den,“ zamumlám v rozpacích a oprašuju si mouku, která se mi zachytila na tričku.

„Mám takovou radost, když si Anna přivede domů kamarádku. Pořád jí říkám, že by to měla dělat častěji. Máte chuť na sušenky, děvčata?“


Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení

její plné verze je možné v elektronickém obchodě

společnosti eReading.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist