načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Klára a Jonte - Pia Hagmarová

Elektronická kniha: Klára a Jonte
Autor:

Tentokrát se Klára zmítá mezi dvěma kluky – svým nejlepším kamarádem Jontem a jeho černovlasou kopií, bratrancem Sandrem. Klára neví, pro kterého z nich se rozhodnout, myslí si, že ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  93
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  99 Kč
6%
naše sleva
3,1
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Albatros
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 117
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: přeložila Petra Hesová
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-000-4421-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Tentokrát se Klára zmítá mezi dvěma kluky – svým nejlepším kamarádem Jontem a jeho černovlasou kopií, bratrancem Sandrem. Klára neví, pro kterého z nich se rozhodnout, myslí si, že Jonte se na ni zlobí, protože jí Sandro dal pusu, a tohle všechno ji tak zaměstnává, že skoro nemá čas na Stara, což štve zase ji.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






Klára a Jonte
Vyšlo také v tištěné verzi
Objednat můžete na
www.albatros.cz
www.albatrosmedia.cz
Pia Hagmarová
Klára a Jonte – e-kniha
Copyright © Albatros Media a. s., 2016
Všechna práva vyhrazena.
Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována
bez písemného souhlasu majitelů práv.

























S pozdravem všem dětem rodiny Nybergových!










9
1
D otáhnu Starovi podbřišník a on vztekle sklopí uši do­
zadu. Už se po  mně sice dlouho neohnal, ale stejně ho radši
po očku sleduju. Ze začátku, když jsme si ho přivezli, mě ně­
kolikrát kousl a  já pak měla na  rukou ještě dlouho modřiny.
Tomu bych se teď chtěla vyhnout.
„Ani to nezkoušej,“ zasyčím na něj.
Star okamžitě zbystří a  najednou vypadá jako nevinnost
sama. Ale v očích mu tančí rozpustilé ohníčky.
„Ty rošťáku jeden,“ řeknu něžně a podrbu ho na hlavě.
„To mluvíš se mnou?“ ozve se z Olleho boxu.
Nestává se zrovna moc často, že by si máma půjčila Lisina
koně. Myslím, že jí připadá trapné se ptát. Ale tenhle týden





10
jsou podzimní prázdniny, které Lisa tráví se svojí mámou, a je
jen ráda, že Olleho občas někdo projede.
Mít ve stáji společnost je vždycky zábavnější. Aspoň ne­
jsem na všechno to hřebelcování a kydání sama. I když máma
zrovna moc práce nezastane, většinu času jenom mele pantem.
Od chvíle, co se s Lassem vrátili ze svatební cesty v Itálii, mluví
pořád dokola jen o tom, jak to tam bylo úžasné. Už mi to její
omílání začíná lézt na nervy. Navíc máme dennodenně k jídlu
těstoviny.
Lasse je Lisin táta. Ze začátku jsme od  něj měly s  mámou
pronajatý byt, ale potom se do sebe Lasse s mámou zamilova­
li, a tak teď bydlíme všichni čtyři spolu, v našem velkém čer ­
veném domě na Malinové stráni. Já s Lisou si zvykáme na to,
že jsou z  nás najednou něco jako sestry. Dá se říct, že jsem
starší sestru vždycky chtěla, ale přijít k ní ve třinácti je trochu
zvláštní.
„Říkám si, jestli by Lise vadilo, kdybych vzala Olleho na 
projížďku do lesa,“ nadhodí máma. „Moc ráda bych si trochu
zaskákala.“
„Vzhledem k tomu, že tady Lisa není, ti to těžko může za­
kázat,“ odpovím.
„Tak to máš pravdu,“ přitaká máma se smíchem. „A ty jí to
nevyzvoníš, viď?“
Než vyrazíme, dáme si zahřívací kolečko na  kolbišti. Přála
bych si opravdový padok, ale zatím máme jen čtvercovou drá­





11
hu vytyčenou v každém rohu sloupkem. Lasse slíbil, že nám ji
oplotí, ale on většinou s plněním svých slibů nepospíchá, takže
si na padok asi ještě počkáme.
Star je čilý jako vždycky. Jakmile ho patami pobídnu, hned
chce vyrazit cvalem. Zato jízda na kruhu a obraty kolem před­
ku ho šíleně nudí. Pokaždé hned začne zvedat čumák a vzpě­
čuje se.
„Nedej se, Kláro,“ volá máma. „Použij vnitřní holeň a  nic
mu nepovol.“
Většinou je fajn mít mámu, která se vyzná v koních. Tako­
vých se moc nenajde. Občas mám ale těch jejích dobře míně­
ných rad po krk a přeju si, aby o jezdectví nic nevěděla. Tátovi
stačí předvést, že umím cválat, aby ho moje umění nadchlo.
Zato udělat dojem na mámu je mnohem těžší.
S Ollem jim to sluší. Olle je sice pony, ale tak mohutný, že
na mámu vůbec nevypadá malý. Klusá teď hezky na  otěži se
skloněnou hlavou, přesto mi nepřipadá ani z poloviny tak pěk­
ný jako Star. Olle je úplně obyčejný kůň. Mírný, trochu nudný
hnědák. Zato Star je každým coulem výjimečný.
Je šedivý, má malou, ušlechtilou hlavu a nohy jako strunky.
Jeho vlnitá hříva je tak dlouhá, že mu sahá až po břicho, a ocas
se mu vždycky po koupeli leskne jako stříbro. Chce se mi bre­
čet štěstím pokaždé, když pomyslím na to, že je můj. Taková je
to krása.
„Projedeme si překážkovou dráhu?“ zeptá se máma.





12
„Jasně,“ přikývnu.
Cestou k  lesu šustí koním pod kopyty suché listí. Větve
stromů jsou každým dnem holejší. Nastoupil opravdový pod­
zim, a co nevidět se může objevit první sníh. Ohlédnu se přes
rameno.
Náš velký červený dům stojí na kopečku, odkud svými čet­
nými okny s bílými rámy a mřížkou shlíží na celou Malinovou
stráň. Kaštan stojící vedle k němu natahuje své tlusté větve,
jako by ho chtěl obejmout. Na  zahradě roste několik třešní
a spousta maliní. Uprostřed trávníku má máma záhonky, kde
pěstuje brambory a  plevel. Stáj stojí hned vedle. Připadá mi,
jako bych tu žila odjakživa. Nejde mi do hlavy, že je to teprve
rok a  kousek, co jsme sem přišly. Na  náš byt ve  městě už si
skoro nevzpomínám, a to jsem přitom celé stěhování obrečela.
Překážkovou dráhu jsme si s Lisou postavily letos na pod­
zim. Pomáhal nám s tím můj spolužák Jonte se svým starším
bráchou Peterem. Když jsem si trasu projížděla poprvé, připa­
daly mi překážky obrovské, ale už jsem si na ně zvykla.
„Jeď za mnou a dodržuj odstup,“ nabádá mě máma. „Kdy­
bych náhodou spadla, nechci, aby mě Star pošlapal.“
Potom pobídne Olleho a vyrazí vstříc první překážce. Sta­
rovi není čekání vůbec po  chuti. Netrpělivě pohazuje hlavou
a poskakuje na místě.
„Uklidni se, ty trdlo,“ směju se a popustím otěže mezi prsty.
Další pokyn už Star nepotřebuje. Skokem se žene za Ollem.





13
Kolem nohou mu víří listí, a když se přeneseme přes první pře­
kážku, vyhodí nohama dozadu. Je to jen malý projev radosti
a nijak mě to neděsí.
Máma přede mnou zdolává jednu překážku za  druhou.
Dlouhé, světlé vlasy vykukující pod helmou jí vlají ve  větru.
Olle skáče s  klidem a  rozvahou jako obvykle. Zato já musím
Stara hlídat, protože se neustále potajmu snaží přidat do kro­
ku. Nesnáší být poslední a nikdy se nevzdává, i kdyby únavou
pletl nohama.
Procváláme zatáčkou a já vím, že za ní čeká vodní příkop.
Samotná zábrana není moc vysoká, ale stejně nahání strach,
protože člověk po skoku přistane přímo do potoka. Star potře­
se hlavou, abych mu trochu popustila otěže. Už teď však běží
až moc rychle a blížíme se k Ollemu čím dál víc.
Olle se přenese přes překážku a žbluňkne do potoka. Voda
mu sahá po kolena. Na chvíli se zastaví a trvá několik vteřin,
než se s  mámou zase rozjedou. A  těch pár okamžiků Starovi
stačí, aby ho dohnal. Všechno se seběhne tak rychle, že nemám
nejmenší šanci ho zastavit. Najednou vidím mámu s  Ollem,
a  když Star přeletí přes překážku, je mi jasné, že dopadneme
přímo na ně. Chytím ho oběma rukama za hřívu, pevně sevřu
víčka a čekám katastrofu.
Ozve se dusot kopyt, mámin křik a do tváře mi vyšplíchne
bahno. Star však cválá dál, takže nakonec opatrně pootevřu
oči. Starovi se nějakým zázrakem podařilo změnit ve vzduchu





14
směr a doskočit vedle Olleho. Teď uhánějí bok po boku a Star
odmítá pustit Olleho před sebe, i když tahám za otěže.
Máma se po mně ohlédne a přibrzdí Olleho, aby Star mohl
jít do čela. Olle nikdy zbytečně nejančí a nevadí mu, když ho
Star předběhne. Jakmile je Star první, zklidní se. Má totiž po­
cit, že vyhrál, a to mu stačí.
„Star je sice malý, ale je to pořádný bojovník,“ podotkne
máma, když zvolníme.
„Je to nejlepší kůň na  světě,“ odpovím a  popleskám Stara
po zpoceném krku.
„Udělaly jsme dobře, že jsme ho koupily,“ prohlásí máma
spokojeně. „Kdo by to byl čekal?“
Máma mi vlastně původně žádného poníka kupovat ne­
chtěla, protože jsme na to neměly peníze. Ale když Lasse po­
řizoval Lise Olleho, narazily jsme na  tomtéž místě i  na  Stara.
Byl tak zubožený, že ho mámě nabídli skoro zadarmo a  ona
přijala.
Od té doby se stala spousta věcí a o Starovi už nikdo nemů­
že říct, že vypadá uboze.
Necháme koně klusat lesní cestou na  volné otěži. Zpoza
mraků vykukuje chladné podzimní slunce a kapky vody v me­
chu mezi stromy se pod jeho paprsky třpytí. Vzduch je prů­
zračný tak, jak bývá jen na podzim, a mokré listí voní.
„Áááááách!“ vyhrkne máma zničehonic. „Ježdění je tak pri­
ma. Kéž bych to mohla dělat častěji.“





15
„Lisa ti Olleho určitě půjčí, když se jí zeptáš,“ řeknu. „Stejně
kvůli škole nestíhá jezdit každý den.“
„To je možné,“ odpoví máma. „Ale já bych si přála vlastní­
ho koně. Takového, na kterém se můžu svézt, kdykoli si zama­
nu, a kterého bych mohla po libosti opečovávat.“
„Vždyť máš Lasseho,“ prohlásím. „Ten by byl určitě rád,
kdybys ho opečovávala.“
Máma se uchichtne.
„To určitě. Ale starat se o mužského není to samé. Jak by se
podle tebe tvářil, kdybych vzala škrabku na kopyta a chtěla mu
vyčistit špínu mezi prsty?“
Při té představě se obě neovladatelně rozesmějeme a hihňá­
me se pěknou dobu. Nakonec ale máma znovu zvážní.
„Víš, že tě mám nejradši na  celém světě, Klárko, a  Lasse­
ho mám samozřejmě taky ráda. Jinak bych si ho nebrala. Ale
s koněm je to něco úplně jiného, co bych si v životě taky přála.
Víš, že se mi doteď zasteskne po poníkovi, kterého jsem měla,
když mi bylo jako tobě? Byli jsme nejlepší přátelé, přesně jako
ty a Star, a přála bych si znovu zažít pocit mít takového kama­
ráda, který je jen můj.“
Její hlas překypuje touhou. Zní úplně přesně jako já předtím,
než jsem dostala Stara. Sice je mi jasné, že máma ráda jezdí, a vím
i o poníkovi, kterého měla, když byla malá. Stejně mi ale připadá
zvláštní, že uvažuje jako já. Dospělí přece většinou prahnou spíš
po novém autě, myčce na nádobí a podobných hloupostech.





16
„Tak si nějakého kup,“ nadhodím.
„A za co?“ opáčí máma s  povzdechem. „To bych nejdřív
musela vyhrát spoustu peněz a  to asi nebude jen tak, zvlášť
když bych si v životě nekoupila los. Holt se s tím budu muset
nějak vypořádat. Zvládala jsem to bez koně doteď, tak se bez
něj určitě obejdu i dál.“
Potom jedeme mlčky. Kéž bych tak mámě mohla pořídit
koně, jako to udělala ona pro mě. To by koukala! Ale není
zrovna moc velká šance, že nějakého seženu za těch sedm set
korun, které mám na knížce.
Vtom máma seskočí z Olleho a hodí mi otěže.
„Podrž mi ho!“ zavelí a vnoří se mezi keře.
Vykoukne o pár minut později a v ruce drží jezdeckou hel­
mu až po okraj naplněnou liškami.
„A to jsem si myslela, že už dávno nerostou,“ prohlásí spo­
kojeně. „To bude mít Lasse radost. Doufám, že z nich připraví
nějakou opravdu dobrou večeři.“
U nás doma většinou vaří Lasse. Jedna z nejlepších věcí na 
tom, že se s  mámou dali dohromady, je možnost vyhnout se
máminým připáleným rybím prstům a nechutné masové omáč­
ce na  těstoviny. Lasse totiž vařit umí. Určitě by ho okamžitě
kdekoli zaměstnali jako kuchaře.
Když přijíždíme zpátky, Lasse stojí u stáje a čeká na nás. Teda
vlastně spíš jenom na mámu. Mně zůstane práce s odsedláním,
potom oba koně vyhřebelcuju a  vypustím do  ohrady. Lasse





17
s mámou zatím mají plné ruce práce s líbáním. Občas už mi tím
fakt lezou na nervy. Možná je nakonec dobře, že máma vlastní­
ho koně nemá. Nejspíš bych se o něj taky musela starat já.
„Mimochodem, volal Jonte,“ oznámí mi Lasse, když se od
sebe na chvilku odtrhnou.
„Co chtěl?“ vyhrknu dychtivě.
„Nemám páru. Myslím, že asi mluvit s tebou.“
Už jen zvuk Jonteho jména mě potěší. Potkali jsme se v létě
na  jezdeckém táboře a  je to první kluk, kterému jsem dala
pusu. Nebo ji možná dal on mně, nějak si nevzpomínám. Když
tábor končil, myslela jsem, že už se nikdy neuvidíme, ale pak
jsem na podzim nastoupila do sedmičky a sešli jsme se v jedné
třídě. Nevím, jestli se dá říct, že spolu chodíme. Jonte se mě
na to nikdy nezeptal a já jeho taky ne. Ale každopádně se mi
líbí.
Kromě školy se jednou týdně vídáme i v jízdárně, kde tré­
nujeme skoky. A  občas podnikneme společně vyjížďku. Ani
jsem nedoufala, že bychom se mohli vidět i o prázdninách, ale
teď mi volal.





18
2
C o má Jonte za lubem tentokrát? Dělala jsem, co jsem
mohla, ale nic jsem z něj nevymámila. A to jsem přitom v pře­
mlouvání celkem dobrá.
„Je to tajemství. Přijeď zítra a uvidíš. Sejdeme se na půli ces­
ty, abys třeba nezabloudila,“ bylo všechno, co mi do  telefonu
prozradil.
Celý večer chodím sem a tam a přemýšlím, jaké překvapení
mi mohl přichystat. Dárek sotva. Nedávno mi k narozeninám
jeden dal. Možná má nového koně. Nebo se dozvěděl o něja­
kém závodě, na který nás chce přihlásit. Ať si lámu hlavu se­
bevíc, nic mě nenapadá. Budu si muset počkat, až se s Jontem
uvidíme. Jdu si alespoň mimořádně brzo lehnout, aby mi to





19
čekání co nejrychleji uteklo. Máma má možná pravdu, když
tvrdí, že jsem od přírody hrozně zvědavá.
Jonte už mě doma navštívil mockrát, zato já u  nich ještě
nebyla. Ani nevím proč. Je napínavé, že se konečně dozvím,
jak to u nich vypadá.
Star nerad jezdí sám. Teď musí na  vyjížďku jen se mnou,
zatímco Olle se může dál vesele pást v ohradě. Když necháme
stáj za zády, začne srdceryvně ržát a Olle tomu nasadí korunu,
protože zařehtá v odpověď a rozběhne se podél plotu za námi.
Musím Stara pevně stisknout nohama, aby se vůbec dal do po­
hybu. A stejně se každou chvíli tvrdošíjně zastavuje a toužebně
ohlíží, dokud nevjedeme do lesa.
Potom už to jde líp. Po chvíli už Star kluše vesele jako ob­
vykle a na Olleho doma v ohradě jako by zapomněl.
„Dneska se vydáme na úplně nové místo,“ prozradím mu
a pohladím ho po krku.
Když jsme spolu sami, mluvím se Starem, jako by byl člo­
věk, a ne kůň. Samozřejmě mi neodpovídá, ale mám pocit, že
rozumí každému mému slovu. Nemusím před ním mít žádná
tajemství a taky vím, že mě nikdy nezradí. Když jsem smutná,
utěšuje mě už jen svou přítomností a  tím, jak do  mě žďuchá
svým šedivým čumáčkem. Možná to zní hloupě mít za nejlep­
šího kamaráda koně, ale je to tak. Star je prostě ten nejlepší
přítel, jakého si dokážu představit.
„Uvidíš, kde bydlí Daisy,“ řeknu. „To bude zábava, ne?“





20
Daisy je Jonteho poník. Je to světlá ryzka se smetanovou hří­
vou a ohonem a je docela bujná. S Jontem se k sobě hodí. Rádi se
prohánějí s větrem o závod. Pokaždé, když je vidím skákat, po­
padne mě strach, ale zatím z toho vždycky vyšli se zdravou kůží.
Při našich společných vyjížďkách se potkáváme na  půli
cesty u starého kamenného můstku. Po nedávných deštích se
kamenitým korytem valí proudy vody. Star předstírá, že má
z hukotu potoka strach, a odmítá přejít přes lávku.
„Přestaň dělat hlouposti. Už jsi tudy jel mockrát,“ domlou­
vám mu a pobídnu ho patami.
Se Starem to ale ani nehne. Uskakuje stranou a podrážděně
frká. Teď ho můžu pobízet, jak chci. Postavil si hlavu a přes žádný
strašidelný můstek na  ještě strašidelnějším potoce prostě nepře­
jde. Občas bych si vlastně skoro přála, aby byl poslušný jako Olle.
Vtom Star zvedne hlavu a ostře zaržá. Z lesíka na druhém
břehu se ozve odpověď. Přimhouřím oči, abych líp viděla. Mezi
stromy se vynoří tři jezdci. Jako první běží světlá ryzka, takže
je mi hned jasné, že je to Jonte. Zamávám mu na pozdrav.
Star má najednou naspěch. Nestihnu ho ani pobídnout ho­
leněmi a už kluše přes most. Nebezpečí očividně pominulo.
Ti tři se ke mně rychle přibližují. Jako druhý jede na svém
závodním hnědáku Lordovi Jonteho starší brácha Peter. Ale
kdo je ten třetí? Sedí na velkém poníkovi, který je černý jako
uhel. Rozhodně mi není povědomý.
„Nazdar, Kláro!“ zavolá Jonte.





21
Vlasy pod helmou mu trčí na  všechny strany a  modré oči
mu svítí. Pár dní jsme se neviděli a  mě najednou přepadne
ostych. Když navíc vidím, že s sebou přivedl Petera a nějakého
neznámého kluka, je to ještě horší.
„Ahoj,“ špitnu.
„Lisa s tebou není?“ vyptává se Peter a dívá se mi přes ra­
meno, jako by snad Lisa měla vykouknout odněkud z příkopu
nebo zpoza keře.
„Jela na prázdniny ke své mamce,“ vysvětlím mu.
Peter pokrčí rameny a snaží se nepůsobit zklamaně, ale dva­
krát se mu to nedaří. Od začátku školního roku Lise nadbíhá. Ta
ho nejdřív nesnášela, ale teď už s ním aspoň mluví. I když Peter
rozhodně doufá v něco mnohem víc. Je zvyklý, že na něj holky
letí.
Zvědavě pokukuju po  třetím jezdci. Má tak dlouhé tma­
vohnědé vlasy, že jsem ho nejdřív považovala za holku. U nás
ve škole jsou všichni okudlaní úplně nakrátko. Tak centimetr,
možná dva. Což je podle mě škoda, protože dlouhé vlasy vy­
padají mnohem líp.
„Tohle je Sandro,“ ukáže Jonte na neznámého kluka s dlou­
hými vlasy. „Jsme něco jako nevlastní bratranci, nebo jak to říct.
Každopádně je z rodiny. On je to překvapení, o kterém jsem ti
povídal.“
„Jo tak,“ hlesnu zaraženě.
Tak já se tady třesu na něco fakt napínavého a Jonte mi je­





22
nom přišel předvést polovičního bratrance! Jak to může pova­
žovat za překvapení?
Když Jonte vidí můj zklamaný výraz, dá se do smíchu.
„Sandro se k nám stěhuje,“ vysvětlí mi. „Bude s náma cho­
dit do třídy, a tak jsem si myslel, že bys ho ráda poznala, než
znova začne škola.“
To je samozřejmě jiná. Hned si Sandra prohlédnu s  vět­
ším zájmem a on mi to oplácí. Má hnědé oči a řasy tak dlouhé
a černé, až to hezké není. Sice se směje, ale vypadá smutně.
„Ahoj, Kláro,“ pozdraví mě. „Jonte mi toho o tobě spoustu
vyprávěl.“
„Ahoj,“ odpovím stydlivě.
A hned uvažuju, co o mně Jonte asi povídal. Má totiž docela
bujnou fantazii a rád si všechny historky přibarvuje.
„Na řeči bude čas potom. Teď jedem,“ rozhodne Jonte. „Daisy
se zblázní, jestli ji brzo nenechám proběhnout.“
„Jen to nesváděj na Daisy. To spíš ty by ses nejradši urval ze
řetězu jako vždycky,“ podotkne Peter. „První jedu já, pamatuj
si to. A jestli se mě zase pokusíš předjet, tak se neznám. Máš
štěstí, že jste si s Daisy dávno nezlámali nohy.“
Jonte si povzdechne a zatváří se otráveně. Vím, jak ho štve,
když Peter o všem rozhoduje jen proto, že je o tři roky starší.
Projíždíme lesem v  řadě za  sebou. Já jsem poslední a  Star
se musí činit, aby mu větší koně neujeli. Po chvíli se před námi
objeví velká louka.





23
„Kdo se první dostane na druhou stranu, je vítěz!“ zavelí
Jonte a povolí koni otěže.
Daisy překotně vyrazí a prožene se kolem Lorda jako vítr.
„No tak, brácho! Ukaž, co umíš,“ haleká Jonte.
Lord se snaží přidat do kroku, ale Peter ho drží jako ve svěráku
a Lord je zvyklý ho poslouchat. Star ovšem takhle vycvičený není.
Když vidí Daisy odjíždět, vyškubne mi otěže z rukou. Jakmile jde
o  závod, nehodlá se jen tak vzdát. Vmžiku proběhneme kolem
Sandra s  Peterem a  Star pádí dál, ať mu přitahuju otěže sebevíc.
Země nám ubíhá pod nohama a všechno se děje až příliš rych­
le. Tvář mi bičuje vítr a  špatně se mi z  toho dýchá. Neodvažuju
se ani pomyslet, co by se mohlo stát, kdyby Star škobrtl, nebo se
propadl kopytem do díry v zemi.
Ale tímhle tempem se na druhé straně louky ocitáme raz
dva, a jakmile Daisy zvolní, Star ji následuje. Oba supí a vzru­
šeně poskakují.
„Tobě už dočista přeskočilo!“ zahřmí Peter, když k nám do­
razí.
V  obličeji je rudý vzteky a  kleje, až se mu od  pusy práší.
Takhle rozčileného jsem ho ještě nikdy neviděla, ale Jonte se
tomu jenom směje.
„Klídek brácho, vždyť se nic nestalo, ne?“
„Ale tvoje zásluha to není,“ zavrčí Peter.
Pro jednou stojím na Peterově straně. Mohlo se stát cokoli
a Jonte mě měl aspoň upozornit, než vyrazil cvalem pryč. Ví,





Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její
plné verze je možné v elektronickém obchodě
společnosti eReading.






       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.