načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Klapzubova jedenáctka - Eduard Bass

Klapzubova jedenáctka

Elektronická kniha: Klapzubova jedenáctka
Autor:

Starý Klapzuba, otec jedenácti zdatných chlapců, přetvoří jejich životní elán do jedinečné fotbalové jedenáctky, která nejdříve raketovou rychlostí opustí pralesní ligu, aby pak ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  49
+
-
1,6
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » CARPE DIEM
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 100
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-017-7067-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Starý Klapzuba, otec jedenácti zdatných chlapců, přetvoří jejich životní elán do jedinečné fotbalové jedenáctky, která nejdříve raketovou rychlostí opustí pralesní ligu, aby pak vítězila na všech hřištích světa. Naplní tedy – dodnes jako jediná česká fotbalová parta – fotbalový sen všech českých fanoušků. Doporučená školní četba.

Zařazeno v kategoriích
Eduard Bass - další tituly autora:
Klapzubova jedenáctka Klapzubova jedenáctka
 (audio-kniha)
Klapzubova jedenáctka Klapzubova jedenáctka
Cirkus Humberto Cirkus Humberto
 (e-book)
Klapzubova jedenáctka Klapzubova jedenáctka
 (CDmp3 audiokniha)
Povídky z kavárny - CDmp3 Povídky z kavárny
 (CDmp3 audiokniha)
Povídky s úsměvem Povídky s úsměvem
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

školní četba

Eduard Bass

KLAPZUBOVA

JEDENÁCTKA


PODPOŘTE NAKLADATELE

PŘÍMÝMI NÁKUPY

NA JEHO ESHOPU

knihy, CD, DVD

a digitální produkci

najdete na

www.eshop.carpe.cz

POMŮŽETE VYDÁNÍ

DALŠÍCH TITULŮ

Děkujeme a vážíme si vaší přízně!


Eduard Bass

Klapzubova

jedenáctka

Povídka pro kluky malé i velké

CARPE DIEM

2017


O knize

Starý Klapzuba, otec jedenácti zdatných chlapců, přetvoří jejich životní elán do

jedinečné fotbalové jedenáctky, která nejdříve raketovou rychlostí opustí pralesní

ligu, aby pak vítězila na všech hřištích světa. Naplní tedy – dodnes jako jediná česká

fotbalová parta – fotbalový sen všech českých fanoušků. Doporučená školní četba.

O autorovi

Eduard Bass (1888-1946)

Fejetonista, reportér, soudničkář a divadelní kritik. Vystudoval v Praze staroměst

skou reálku, vyučil se v obchodě svého otce kartáčnictví a studoval ve Švýcarsku

a Německu. Od roku 1910 vystupoval jako recitátor a zpěvák v Schöblově kabaretu

U Bílé labutě. Spolupracoval se satirickými časopisy. Později byl ředitelem v kaba

retech Pražská sedma a Rokoko. V letech 1920-1942 působil jako redaktor Lidových

novin. V době od května 1933 do 31. prosince 1938 byl jejich šéfredaktorem.

Dílo

• Pegas k drožce připřažený (1916)

• Jak se dělá kabaret? (1917)

• Náhrdelník: Detektivní komedie o jednom aktu (1917)

• Fanynka a jiné humoresky (1917)

• Letáky, 1917–19 (1920)

• Letohrádek Jeho Milosti a 20 jiných humoresek z vojny vojenské a ob čanské (1921) • Případ čísla 128 a jiné historky (1921) • Klapzubova jedenáctka (1922) • Potulky pražského reportéra (1929) • Šest děvčat Williamsonových a jiné historky (1930) • To Arbes nenapsal, Vrchlický nebásnil (1930) • Umělci, mecenáši a jiná čeládka (1930) • Holandský deníček (1930) • Divoký život Alexandra Staviského (1934) • Čtení o roce osmačtyřicátém – (1940) • Potulky starou Prahou – (1921-1941) • Cirkus Humberto (1941) • Lidé z maringotek (1942) • Pod kohoutkem svatovítským (1942) • Kázáníčka (1946)

Eduard Bass

Klapzubova jedenáctka

Používání elektronické verze knihy je umožněno jen osobě, která ji legálně

nabyla, a jen pro její osobní a vnitřní potřeby v rozsahu stanoveném autor

ským zákonem. Elektronická kniha je datový soubor, který lze užívat pouze

v takové formě, v jaké jej lze stáhnout z portálu nebo v aplikaci. Jakékoliv

neoprávněné užití elektronické knihy nebo její části, spočívající např. v kopí

rování, úpravách, prodeji, pronajímání, půjčování, sdělování veřejnosti nebo

jakémkoliv druhu obchodování nebo neobchodního šíření, je zakázáno! Ze

jména je zakázána jakákoliv konverze datového souboru nebo extrakce části

nebo celého textu, umisťování textu na servery, ze kterých je možno tento

soubor dále stahovat, přitom není rozhodující, kdo takovéto sdílení umožnil.

Je zakázáno sdělování údajů o uživatelském účtu jiným osobám, zasahování

do technických prostředků, které chrání elektronickou knihu, případně ome

zují rozsah jejího užití. Uživatel také není oprávněn jakkoliv testovat, zkoušet

či obcházet technické zabezpečení elektronické knihy.

Všechna práva vyhrazena.

Tato publikace ani její část nesmí být publikována, uchovávána v rešeršním

systému nebo přenášena jakýmkoli způsobem (včetně mechanického, elek

tronického, fotografického či jiného záznamu) bez předchozího souhlasu na

kladatelství.

No part of this may be reproduced in any form or by any elektronic or me

chanical means including information storage and retrieval systems, without

permission in writing from the author. The only exception is by a reviewer,

who may quote short excerpts in a review.

© Carpe diem, 2017

www.carpe.cz

Made in Moravia, Czech Republic, EU

ISBN 978-80-7487-241-9 (pdf)

ISBN 978-80-7487-242-6 (epub)

ISBN 978-80-7487-243-3 (mobi)

7

(I)

Byl jednou jeden chudý chalupník, jmenoval se Klapzuba,

a ten měl jedenáct synu. Ve své chudobě nevěděl, co s nimi,

a tak z nich udělal footballové mužstvo. U chalupy měl pěk

ný, rovný kousek loučky, z té udělal hřiště, prodal kozu, kou

pil za to dva míče a kluci začali trénovat. Nejstarší, Honza,

byl hrozný čahoun, šel tedy do branky, nejmladší dva synové,

Frantík a Jura, byli drobní a mrštní, ty tedy starý Klapzuba

postavil na křídla. Ráno v pět hodin už hochy probudil a vzal

je na ostrý hodinový pochod do lesa. Když ušli šest kilome

trů, obrátili se a zpátky to vzali klusem. Pak teprve dostali

snídani a po ní začali kopat. Starý Klapzuba přísně dohlí

žel, aby každý uměl všecko. A tak je učil brát míče ze vzdu

chu, umrtvit je, podávat, falšovat, střílet v klidu i v běhu, se

země i rovnou z podání, centrovat, dávat zadovky, driblovat,

hrát hlavou, kopat desetimetrovky a roh, házet aut, brát míč

s nohy, chytat jej na prsa, kombinovat třemi vnitřními nebo

spojkou, křídlem a halfbackem, přehrávat na křídla, podnikat

výpady nebo zase je zarážet, provádět dlouhé odkopy, umis

ťovat rány, vyťukávat drobnou kombinaci, dobíhat, vybíhat,

vyrážet míč robinsonádou, stáčet jej ve větru, dělat klamavé

pohyby, nestát ofsajd, přeskočit nastavenou nohu, hrát s jed

ním backem, kopat špičkou, nártem, holení, kotníkem, pa

tou. Jak vidíte, bylo toho moc, čemu se Klapzubovi kluci

musili učit, ale to ještě nebylo všecko. K tomu ještě přišla

zvláštní cvičení běhů a skoků. Musili běhat všechny vzdá

lenosti od padesáti yardů do dvou mil, skákat do dálky i do

výše, o tyči i trojskokem, provádět běh s překážkami a hlav

ně rychle startovat. A to ještě nebylo všechno, ještě musili

házet koulí, oštěpem a diskem, aby dostali pevná ramena,

musili se křížkovat v řecko-římském, aby celé tělo bylo pěk

né tuhé, musili přetahovat lano, aby měli celou postavu jako ze železa. Ale především, než vůbec něco začali, musili cvičit s lehkými činkami dechová cvičení, protože starý Klapzuba říkal, že bez dlouhého dechu a klidného srdce je každé cvičení zabiják. Zkrátka měli tolik co dělat, že se v poledne přihnali domů jako vlci, zhltli oběd a vylízali, kde jaký drobeček uvízl v hrnci nebo pekáči. Pak se natáhli jeden vedle druhého na podlahu nebo na zemi na dvorečku a hodinu odpočívali. Moc řečí při tom nebylo, každý byl rád, že může své tělo složit a ani se nehýbat. Za hodinku si starý Klapzuba vyklepal fajfku, hvízdl na kluky a už se šlo znova. K večeru si i starý Klapzuba natáhl kopačky, přidal se k svým klukům, aby jich bylo dvanáct, a pak hráli šestice na dvě branky. Večer vtrhli domů jako velká voda, Klapzuba jednoho po druhém vymasíroval, vychrstl na každého tři škopky studené vody (sprchy v chalupě neměli), pak jim dal lehkou večeři a po chvilce hovoru je zahnal spat. A ráno se začalo znovu, a tak se učili den za dnem po tři roky. Koncem třetího roku zajel Klapzuba do Prahy a přivezl tabulku, kterou přibil na vrata. Měla modrý rámeček a v něm na bílém poli stálo červenými písmenami:

SK KLAPZUBOVA JEDENÁCTKA.

A v kapse měl potvrzení od Středočeské župy, že se Klapzubova jedenáctka zařaďuje do třetí třídy. Kluci se hrozně zlobili, že jsou jen ve třetí třídě, ale starý Klapzuba jim povídal:

„Všecko musí být pěkně po pořádku. Dá Pámbu, že natřete i Slavii, ale napřed se k ní musíte dostat. Já jsem vás naučil všemu, čeho potřebujete, a teď se musíte sami probíjet kupředu. Jináč to ve světě není.

„Kluci ještě chvilku remcali, ale pak šli spat a jen Frantík s Jurou si šeptali, jak by asi mohli Rácovi utéci a Chánovi píchnout gól podle těla nebo jak by na Spartě ošulili Hoyera a mrskli mičudu Peyrovi do kouta.

Na jaře se začalo hrát o mistrovství. Klapzubova jedenáctka jela do Prahy na první match s AC Hlubočepy. Nikdo jí neznal, lidé se chechtali jejímu jménu a ještě více, když spatřili těch vyjevených jedenáct venkovských kluků s beranicemi, kteří nikdy nebyli v městě a které přivedl starý strejda s fajfkou v hubě. Ale když se Klapzubové rozestavili na hřišti a soudce pískl, začalo boží dopuštění. Devětatřicet k nule pro Klapzuby se skončila první půlka a do druhé AC Hlubočepy vůbec nenastoupily. Prohlásily, že se musil v župě stát nějaký omyl, tohle že přece není žádná třetí třída. Starý Klapzuba seděl na lavičce, poslouchal, co se kolem mluví a jen se škvířil a chechtal, přendával fajfku z koutku do koutku a svítil očima jako kocour. Až když slyšel, že i soudce uznává, že je tu nějaké nedorozumění a že to bude v župě hlásit, šel pro své kluky do boudy, poplácal je po rameni a odvezl si je domů.

Ve středu mu přinesl listonoš velké psaní. Stálo v něm, že se z usnesení župního výboru Klapzubova jedenáctka povyšuje do druhé třídy a že v neděli má nastoupit proti SK Vršovice. Starý Klapzuba se chechtal a jeho kluci se smáli s ním.

V neděli byli ve Vršovicích. Diváků přišlo moc tisíc, protože se po Praze rozkřiklo, jaké je to zvláštní mužstvo, ta Klapzubova jedenáctka. Starý Klapzuba si zase sedl s fajfkou na lavičku, mrkl na kluky a oni to vyhráli čtrnáct k nule. A zas byl z toho poprask a zas přišel dopis a Klapzubova jedenáctka byla v první třídě. Ted už se žádné skoky nedaly dělat. A tak poráželi klub za klubem: SK Kročehlavy 13:0, Spartu Košíře 16:0, Spartu Kladno 11:0, Čechii Karlín 9:0, Nuselský SK 12:0, Meteor Praha VIII 10:0, ČAFC 8:0, SK Kladno 15:0, AFK Vršovice 7:0, Union Žižkov 4:0, Viktorku 6:0 a na semifinále měli proti sobě Spartu. Ten týden jim starý Klapzuba dovolil jen lehká cvičení, hojně je | masíroval a v neděli před zápasem mužstvo přestavěl. Za dvě hodiny nato poslal své ženě telegram:

„Sparta poražena 0:6, Káďa (Pozn. edit.: vl. jm. Karel Pešek /1895-1970/, populární sportovec, fotbalista a hokejista.) si ani nebrnk!“

Tu neděli porazila Slavie Union 3:2 a za týden nastupovala Klapzubova jedenáctka proti ní. Na Letnou byl takový nával, že vojsko musilo vytáhnout a uzavřít ulice, všechny zápasy byly odřeknuty, aby každý mohl vidět Klapzubovu jedenáctku. Přijela na Letnou v autobuse. Starý Klapzuba seděl u šoféra a koukal po lidech. Odvedl své kluky do šatny, počkal u nich, až se převlékli, a pak povídal:

„Tak co, kluci, nandáme jim to?“

„Nandáme!“ řekli kluci a šli na hřiště. A tátu uvedli dva výboři do lóže, kde seděl pohromadě s pražským starostou, policejním ředitelem a ministrem financí. V lóžích je zakázáno kouřit, ale když starý Klapzuba vytáhl fajfku, mrkl policejní ředitel na policajty, že jako tenhle pán si tady může zakouřit. Zatím se na hřišti strhla velká rvačka mezi fotografy, protože každý chtěl mít snímek Klapzubovy jedenáctky a na hřiště se jich přihrnulo s aparáty asi šedesát. Konečně se mužstva postavila a soudce pískl. Klapzubovi kluci hráli svou nejkrásnější hru. Slavie byla taky ve formě, ale v půlce prohrávala 0:3 a v druhé to dostala ještě dvakrát. Celou Klapzubovu jedenáctku odnesli lidé na ramenou až do hotelu. Před hotelem byla taková tlačenice, že policejní ředitel požádal starého Klapzubu, aby promluvil s balkonu k lidu, jinak že se mu ani nerozejdou. Starý Klapzuba tedy vyšel na balkon, vyndal z huby fajfku, pošoupl beranici, a když hlučící a ječící tisíce dole se uklidnily a utišily, řekl:

„No jó! Tak to je tak! Já jsem jim řek: setsakra kluci, nandejte jim to! A oni jim to nandali. Inu není nad to, když kluci poslouchají svých rodičů!“

A to byla řeč, kterou starý Klapzuba promluvil k dvaceti tisícům lidí, když jeho jedenáctka vyhrála mistrovství celkovým skóre 122:0. (II) Ještě nebylo mistrovství dohráno a již byly cizí noviny plny zpráv o Klapzubových hoších. Zpravodajové velkých sportovních listů evropských rozjížděli se do Prahy, aby spatřili onen „zázrak zeleného trávníku“, a k chudé chalupě v Dolních Bukvičkách se trousili všelijací neznámí páni v raglánech a čepicích, kteří starému Klapzubovi nabízeli zápasy v cizině. Starý Klapzuba je vyslechl, vytáhl ze stolu starý Pečírkův kalendář, poznamenal si, co mu každý z těch pánů slíbil, a pak často proseděl hodinku nad těmito zápisy. Kluci věděli, že táta pro ně něco chystá, ale neptali se ho zbytečně, dokud neměli mistrovství v kapse. Když vyhráli svůj slavný zápas se Slavií, skoupili všechny noviny, kde byly o nich sáhodlouhé články a jejich fotografie, a přivezli je mamince. Rozplakala se, chudák, jak jsou ti její kluci slavní a vážení a děkovala pánubohu, že už to mají za sebou a že už se nemusí dřít.

„Copak to žblabolíš, Marie?“ řekl jí na to starý Klapzuba.

„Nu, dokud byli učedníci a tovaryši,“ povídala Klapzubka, „bylo mi jich vždycky líto, jak se musí prohánět. Ted jsou konečně mistři a mohou si odpočinout Jako tamhle mistr Kopejtko. Pořád musil rachotit, a co se udělal pro sebe, je z něho pán a práci za něho dělají tovaryši.“

„Ježíšmarjá, Marie,“ vrtěl povážlivě hlavou Klapzuba, „vy ženské nebudete sportu jakživy rozumět! Ty si teda myslíš, že si teď najmeme jedenáct lidí, aby za nás hráli a my že se na ně budeme jen koukat?“

„Toť se ví, že by to bylo nejrozumnější!“

„No, to jsem jakživ neviděl, co si může taková setsakraženská vymyslit! Teď teprve nám nastane největší starost! Kluci, pojďte sem!“

A Klapzuba vytáhl svůj kalendář, vyklepal fajfku, nasadil si na nos brejle a kouknuv přes ně, jsou-li už všichni, povídal:

„Když jsme tak všichni pohromadě, tož se koukněte Jurovi na nos!“

Všichni se otočili na Juru a ten se hrozně začervenal. Ale na jeho nose nebylo nic vidět.

„Jen se na něj dobře podívejte,“ domlouval táta, „jak on teď nosí nos vzhůru, že dal Slavii tři branky! A vy všichni to děláte po něm. Jako by výhrou v Cechách už bylo všecko vyřízeno! Máte mistrovství první třídy, dobrá. Jste nejlepší mužstvo v zemi. Taky dobře. A tím se chcete spokojit? To myslíte, že už vám stačí nadosmrti? Já myslím, že je to velký chybus. Člověk musí pořád chtít něco víc a někam výš. Po celý život. Kdo je mistrem doma, musí chtít být i mistrem ve světě. A nesmí přestat, dokud vůbec ještě něco zbývá, čeho nedosáhl. A vám zbývá skoro všecko. Tak tedy zase ten nos spusťte a nevytahujte se, on se vždycky ještě může někdo vyskytnout, kdo vám nařeže sedm k nule. Já jsem v té věci mluvil s mnoha velikými pány a rozhodl jsem se, že se kouknem po Evropě. Tadyhle mám napsáno, jak pojedem. Do Berlína, Hamburku, Kodaně, Kristiánie (Pozn. edit.: nyní Oslo.), Stokholmu, Varšavy, Pešti, Vídně, Curychu, Milána, Marseille, Barcelony, Lyonu, Paříže, Bruselu, Amsterodamu a Londýna. Jestli tohle všechno vyhrajete, můžete pak zvednout nos až k čepici. Ale do té doby si dejte zajít chuť a radši si jděte balit věci. Pozejtří odjedem do Německa!“

Kluci ho poslouchali jako pěny, ale když domluvil, vrhli se se strašlivým řevem na sebe a děsně se zmlátili radostí, že pojedou do světa. Pak přinesli mapu a ukazovali si, co všechno uvidí. Pak zase objímali mámu a tátu a Jura si vlezl do psí boudy, kde vrčícímu Vořechovi vyložil, kam všude pojedou. Večer musil jim starý Klapzuba pohrozit holí, aby je dostal do postelí. Ale když už sfoukl petrolku a sám šel spat, zvedl se Jura, naklonil se k Frantíkovi, vykřikl: „Dánsko!“ a dal mu herdu do žebra. A Frantík vykřikl: „Švýcarsko!“ a začal Juru škrtit. A ostatní křičeli: „Člověče, Norsko!“ – „Ty chytrej, Berlín!“ – „Ježíšmarjá, Paříž!“ – „A co Španěly?“ – „Anglie!“ a mazali se potmě polštáři. Byla z toho znovu veliká pranice a chumelenice, až se všichni udýchali. Pak se posadili na postele a radili se, jak kde na koho budou hrát. A tak byli plni ohně a hovoru, až bylo ráno.

I celý druhý den byla Klapzubova chalupa jako vzhůru nohama. Hoši rejdili sem a tam, snášeli věci, bez kterých se nemohou na cestě obejít, za chvíli je zas odnášeli jako nepotřebné a přitáhli nové krámy, všude bylo plno křiku a hluku, který neustal až večer, až když byla jejich zavazadla zcela připravena a oni sami zasedli k poslední večeři v Dolních Bukvičkách.

Maminka plakala, když se s nimi třetího dne loučila a bylo jí věru smutno, když pak chodila po chalupě sama. Jen Voříšek zůstal s ní a na krok ji neopustil, ledaže se někdy opozdil, když se musil podrbat. Za týden přišel k chalupě pošťák a přinesl telegram. Dvanáct k nule vyhrála Klapzubova jedenáctka v Berlíně a všecko prý zdrávo. „Pámbů zaplať!“ oddechla si maminka. „Já tomu všemu nerozumím, jsem jen starosvětská ženská, ale kdyby tam nebyla ta nula, bůhví, co by ten táta vyváděl!“

A pak chodil telegram za telegramem, noviny za novinami, dopis za dopisem a všude se mluvilo jen o vítězstvích. Velkým obloukem přejeli Klapzubáci ze severu Evropy na jih a vyhravše v Miláně 6:0, jeli se změřiti se Španělskem.

To už arci nebyli ti venkovští vyjevenci udivených zraků, jak se poprvé objevili na pražském hřišti. Okoukali se a otrkali ve světě, měli americky střižené šaty, špičaté botky, anglické čepice. Všichni byli velcí parádníci, zato starý Klapzuba se nijak nezměnil.

„Kdo mne potřebuje, vezme mne tak, jak jsem!“ říkával svým klukům, když ho lákali, aby se taky městsky ošatil. „V čem jsem zestárl, v tom už zůstanu!“

A pošinul na hlavě beranici, vytáhl z kapsy fajfku s namalovaným myslivcem a pustil každým bafem do kupé první třídy takovou vůni, že vždycky jezdil ve vlaku s hochy sám. Jiný té síly Klapzubova tabáku nesnesl. (III) Nejen celá Barcelona, ale půl Španělska bylo vzhůru nohama. Všude visely plakáty s velkým nápisem „Checco-Eslovaquia“, jak si Spanělé pokroutili jméno našeho Československa. A nikde se o ničem jiném nemluvilo, než jak dopadne zápas mistra Katalonie s tajemným mužstvem Klapzubů, o němž se všemi prostředky zpravodajské techniky roznášely nejúžasnější pověsti. Ale i kdyby tři čtvrtiny těchto zpráv byly vylhány a přehnány, jedna věc nemohla klamati. Bylo to celkové skóre klapzubovských zápasů, které pořád mělo na jedné straně nulu a na druhé cifru, která vypadala spíše jako letopočet než součet gólů. F. C. Barcelona tušil, že tu jde o celou jeho slávu a proto konal několik schůzí mužstva a výboru, aby se poradili, jak na ty Čechoslováky jít. Schůze byly rozčilující a bouřlivé, ale na konec v nich prorazil se svým názorem Alcantara.

„Pánové, myslete si, co chcete,“ pronesl na jedné z těch schůzí, „ale nejlíp bude, když je včas zchromíme l Jistota je jistota! Ještě jsem neviděl, aby centrhalfbek se zlomeným žebrem zachraňoval situaci!“

„Bravo!“ volali ostatní, „zlámeme mu raději tři! Jistota je jistota!“

„Kdyby bylo po mém, zchromili bychom nejdříve obě spojky a centrhalfbeka! To by pro první půlku stačilo.“

„A gólmana k tomu! S klíční kostí! Jistota je jistota!“

Pak se však vyskytl návrh, aby se zchromila obé křídla a jeden bek. Jiný Barceloňan hájil zásadu útoku středem a doporučoval taktickou kombinaci centr-centrhalf-bek-brankář. Jiní zas měli jiné názory, a kdyby se bylo vyhovělo všem, byla by celá Klapzubova jedenáctka za pět minut po písknutí na chirurgické klinice.

„Výborně!“ křičeli hráči, „pak jim nasázíme branek, kolik budem chtít!“

„Pánové,“ ujal se slova předseda, „jsem vskutku nesmírně dojat, když vidím vaše ušlechtilé úsilí, jak zajistiti vítězství našim barvám! Ale není všecko tak jisté, jak se vám zdá. Kdybychom je odkráglovali všechny, nedáme jim ani gól!“

„Proč ne? Jak to? Oho! To uvidíme!“ řvalo mužstvo.

„Pánové, nemohu si pomoci, ale nedáme jim ani jeden gól!“

„A proč ne?“

„Protože bychom byli pořád ofsajd!“

Hráči překvapením vyvalili oči a utichli. Vskutku, bylo jasno, kdyby nikoho neměli proti sobě, byli by vlastně ofsajd. Předseda využil tohoto překvapení.

„Myslím tedy, abychom nehnali věc do krajnosti. Myslím, že návrh Alcantarův pro začátek stačí. – Zchromte si spojky a střed zálohy a potom uvidíme. Když to nestačí, písknu na vás začátek naší národní hymny a složíte obě křídla a beka. A když to nestačí, prolomíme střední linii, jak zněl třetí návrh. Jen jim, pro Krista Pána, nechtě aspoň tri hráče na hřišti, abychom nebyli ofsajd!“

A tento zprostředkující návrh byl potom jednomyslně schválen a všichni se rozešli uspokojeni, že mají vítězství zajištěno. Druhého dne už to věděla celá Barcelona a všude zavládla nesmírná radost. Noviny hned přinesly fotografie Josífka a Tondy Klapzubových, kteří hráli na spojce, a Karlíka, který hrál ve středu zálohy, a k tomu připsaly sáhodlouhé pojednání, ve kterém se z historie, národopisu, přírodopisu a matematicky dokázalo, že to jsou tri největší surovci, na které si musí dát Barcelona pozor. A u všech holičů a ve vinárnách a v cukrárnách se lidé smáli a k těm třem fotografiím přikreslovali kluci tri křížky, že už je jako po nich, že jsou vyřízeni na věky věkův amen. Za takových okolností vjela Klapzubova jedenáctka do Barcelony.

Do zápasu měli tři dny volné a tak tedy chodili po městě

a okouněli všude, kde mohli co zajímavého spatřiti. Především se arci sháněli po novinách. Starý Klupzuba se o ně



Eduard Bass

EDUARD BASS


1. 1. 1888 - 2. 10. 1946

Český novinář, publicista, reportér, humoristicko-satirický spisovatel, dramatik, autor písňových textů a kabaretiér, představitel demokratického proudu. Vlastním jménem Eduard Schmidt.
Eduard Bass se narodil v Praze první den roku 1888, jako syn majitele kartáčnické firmy na Smíchově. V roce 1905 ukončil studia na staroměstské obchodní akademii. Po prázdninách podnikl cestu na zkušenou do Belgie a po návratu šel studovat chemii na pražskou techniku a zároveň byl učněm ve firmě svého otce. Na podzim 1906 studoval dočasně na technice v Curychu. V letech 1906-1916, kdy pracoval jako obchodní zástupce otcovy firmy, podnikl nesčetné cesty do zahraničí, kde ho všude ze všeho nejvíc zajímal svět kultury. Žil tak vlastně dvojí život - na jedné straně se snažil vyhovět otci, na straně druhé jeho srdce i mysl směřovaly jinam.
Již v roce 1907 začal Bass příležitostně vystupovat v Schöblově kabaretu v domě U Bílé labutě Na Poříčí, kde recitoval Gellnerovy a Šrámkovy básně (zde vznikl jeho pseudonym Bass, k čemuž ho inspiroval jeho hluboký hlas.). Od roku 1912 působil jako konferenciér v Lucerně a v letech 1913-1920 vystupoval v kabaretu Červená sedma. Zpočátku studentská zábava zde dosáhla výborné literární a divadelní úrovně. Bass se postupně stal recitátorem, hercem, zpěvákem, písničkářem, autorem a překladatelem kupletů a šansonů i autorem drobných próz a jednoaktovek.
Počátkem první světové války zkrachovala kartáčnická továrna v Hostivaři a tak se Bass mohl cele věnovat svému zájmu. Ze zdravotních důvodů byl ušetřen válečných útrap a byl písařem ve vojenské nemocnici na Hradčanech, odkud byl uvolňován na vystoupení. V té době se oženil se s herečkou a nadanou sochařkou Táňou Krykovou.
V letech 1916-1917 byl Bass zároveň ředitelem kabaretu Rokoko a psal do novin a časopisů: Nová doba, Právo lidu, Kopřivy, Humoristické listy apod. Po zániku Červené sedmy se svými spolupracovníky Jiřím Červeným a dalšími publikoval satirické kabaretní texty v edici Syrinx, kterou řídil, a v letech 1919-1920 redigoval satirický časopis Šibeničky.
Další dvě desetiletí života spojil Bass s Lidovými novinami, do jejichž redakce vstoupil roku 1921 a kde pracoval jako fejetonista, reportér, soudničkář, kulturní zpravodaj, divadelní kritik a autor tzv. rozhlásků. V létech 1933-1941 pak byl jejich šéfredaktorem. V Lidových novinách se sblížil s Karlem Poláčkem, bratry Čapkovými a dalšími. K jeho vynikajícím kolegům patřili i Rudolf Těsnohlídek, Ondřej Sekora, v Lidových novinách publikovali Vítězslav Nezval, František Halas , Konstantin Biebl a další.
Během okupace byl Eduard Bass nucen přerušit svou novinářskou činnost a věnoval se téměř výhradně spisovatelství, psal díla posilující české národní vědomí. Bassova dlouholetá a intenzivní láska k cirkusu vyústila na začátku II. světové války v rozhodnutí vytvořit románovou kroniku cirkusového podniku jako kolektivního díla lidí oddaných společné věci - Cirkus Humberto.
Na sklonku války zemřela Bassovi žena. Ihned po osvobození se stal znovu šéfredaktorem obnovených Lidových novin, které vycházely pod názvem Svobodné noviny. Pro nemoc však z redakce brzy odešel. Svůj poslední novinový článek napsal 28. října 1945. Ještě týž den ho stihla srdeční mrtvice.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist