načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Keltští válečníci - Stephen Allen

Keltští válečníci
-15%
sleva

Kniha: Keltští válečníci
Autor:

V 1. století před naším letopočtem Strabo o Keltech napsal: „Celé jejich plémě... vášnivě miluje válku, plni nadšení se ochotně vrhají do bitev... a ať už je podnítíte jakoukoliv ... (celý popis)
Titul doručujeme za 4 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  267 Kč 227
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
7,6
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Computer press
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2008-04-30
Počet stran: 64
Rozměr: 170 x 243 mm
Úprava: 62 stran, j i.e. 10 stran barev. obr. příl. : ilustrace (některé barev.), mapa
Vydání: Vyd. 1.
Spolupracovali: ilustroval Wayne Reynolds
překladatel Jiří Kučera
Vazba: vázaná s laminovaným potahem
ISBN: 9788025120330
EAN: 9788025120330
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Populárně-naučná publikace shrnuje základní informace o keltských válečnících. Přibližuje způsob boje, organizaci vojsk, typy válečníků a jejich výzbroj. Text doprovází schémata, mapky, obrázky a fotografie dokumentující keltskou společnost. Bibliografie, slovníček pojmů a tipy na výlet.

Popis nakladatele

V 1. století před naším letopočtem Strabo o Keltech napsal: „Celé jejich plémě... vášnivě miluje válku, plni nadšení se ochotně vrhají do bitev... a ať už je podnítíte jakoukoliv záminkou, jsou připraveni čelit nebezpečí, i kdyby v tu chvíli nebyli vyzbrojeni ničím jiným než vlastní silou a odvahou.“ Tato kniha umožňuje porozumět životu keltského válečníka a jeho prožívání bitvy, ať už se jí účastnil jako pěšák, jezdec nebo vozataj. Podrobně popisuje keltskou společnost a zkoumá rituální charakter keltského válečnictví, od nahých gaesatae po bojovníky pomalované borytovou modří.

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Zákazníci kupující knihu "Keltští válečníci" mají také často zájem o tyto tituly:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

19

dle Caesarova tvrzení pro Gala ten nejhorší trest.

Takovýmto osobám se ostatní vyhýbali, neboť je

považovali za nečisté. Druidové téměř jistě zodovídali za uvalení geissi (kletby) na válečníka

a dohlíželi při skládání přísah.

VZHLED, OBLEČENÍ

A VÝBAVA

Vzhled

Jak na bojišti, tak i mimo něj, se keltský válečník

snažil, aby jeho bohatství a postavení bylo patrné

na jeho vzhledu, kvalitě oblečení a vybavení.

Řekům a Římanům, kteří byli zvyklí spíše na

tmavé vlasy a snědou pleť, připadali plavovlasí

Keltové zvláštní a exotičtí. Diodóros Sicilský je

podrobně popisuje:

„Galové jsou vysoké postavy, mají

mohutné svaly a bílou kůži. Jejich

vlasy jsou plavé, jednak od přírody,

jednak proto, že mají ve zvykuzdůrazňovat jejich barvu umělými prostředky. Umyjí si vlasy ve vápenném

mléce, a pak je stáhnou dozadu,

takže se příliš neliší od koňské hřívy.

Někteří z nich si vousy holí, jiní je

nechávají růst. Urození muži si holí

tváře, ale nechávají si růst knír, až

jim zakrývá ústa.“

Navzdory pověstem o značné tělesné

výšce archeologické nálezy dokládají,

že průměrná výška muže byla 1,7 m

(5 stop a 7 palců). Průměrný Říman

však měřil o několik centimetrů méně.

Zmínka o vlasech namočených do

vápenného mléka je zajímavá v souvislosti s duchovní symbolikou koně.

Takovouto úpravu vlasů zřejmě zvolili válečníci, kteří si vybrali koně za

svůj totem a chtěli takto získat ochranu

bohyně koní Epony. Pokrytí vlasů vápnem mělo také svůj praktický význam,

neboť takto zhrubly, ztuhly a do určité

míry poskytovaly ochranu proti ranám

do hlavy. Nevýhodou bylo, že opakovaná aplikace způsobila popálení pokožky hlavy

a vlasy vypadly. Takto upravené vlasy také znesnadňovaly nošení helmy, bylo všaknepravděodobné, že by Kelt o něco takového stál, měl-li

pocit, že je dostatečně chráněn svým totemem.

Vzhled válečníků v Británii byl ještě neobvyklejší díky jejich zvyku malovat či tetovat svá

těla tmavě modrou barvou získávanou z rostliny

zvané boryt barvířský. Podobné zvyky se vyskytovaly v mnoha kulturách a, kromě toho že byly

symbolem společenského postavení, téměř vždy

měly rituální význam. Jedinec byl chráněn aposilován posvátnou symbolikou tvarů tvořících víry

vykroužené na tváři, pažích a těle.

Oděv

O způsobu, kterým se Keltové oblékali, říká

Diodóros Sicilský toto:

Bronzové spony z počátku doby laténské. Jsou výrazně zdobené a

fungují stejně jako současný spínací špendlík. (Copyright Britské

Muzeum)

dle Caesarova tvrzení pro Gala ten nejhorší trest.

Takovýmto osobám se ostatní vyhýbali, neboť je

považovali za nečisté. Druidové téměř jistě zodovídali za uvalení geissi (kletby) na válečníka

a dohlíželi při skládání přísah.


20

„Oblečení, které nosí, je velmi nápadné

– haleny, které jsou nabarveny a vyšívány

nejrůznějšími barvami, a kalhoty. Také

nosí pruhované pláště, připevněné broží

na rameni, hrubé na zimu a tenké v létě, do

kterých jsou vetkána příčná vlákna tvořící

kostky, různých barev, těsně vedle sebe.“

Z dochovaných popisů a z útržků textilií získaných z hrobů si můžeme o oděvu keltského

válečníka udělat dobrou představu. Většina kusů

byla barevná, dobře v ypracovaná, z vlny nebo lnu.

Nejvýše postavení velmoži, jejichž oděv byl často

vyšíván zlatou nití, nosívali také hedvábí. Zmínka

o drobných barevných kostkách vyvolává představu tvídu nebo tartanového vzoru z pozdější

doby. Barvy, jakkoliv za novoty zářivé, rychle

vybledly, neboť barviva byla rostlinného původu.

Keltská záliba v okázalosti a zdobnosti našla svůj výraz ve špercích, které válečníci nosili, aby dali najevo své bohatství a postavení. Opět Diodóros Sicilský:

„Shromažďují velké množství zlata,

z něhož vyrábějí ozdoby nejen pro ženy, ale

také pro muže. Nosí náramky na zápěstích

a pažích a těžké nákrčníky z masivního

zlata, kruhy nesmírné ceny, dokonce zlaté

prsní pláty zbroje.“ Z keltských šperků středomořské pozorovatele nejvíce zaujal kruh nošený na krku, čili „torques“. Římané jej považovali za charakteristický pro keltského válečníka, přestože se neobjevoval pouze u Keltů. Torques mohl být vyroben ze zlata, bronzu nebo železa v závislosti nabohatství nositele. Jelikož ne všechny byly vyrobeny ze vzácných kovů, je docela dobře možné, že měly symbolický význam. Je téměř jisté, že byly výrazem společenského postavení – imperátoru Augustovi darovali Galové torques, který údajně vážil 45 kg (100 lb), v některých případech nesly zřejmě též podtón rituálního nebo náboženského významu. Mnoho keltských bohů je zobrazeno s torquesem na krku. Zbraně a vybavení Nošení zbraně bylo v keltské společnosti právem a povinností každého svobodného muže a sloužilo k tomu, aby jej okamžitě a zřetelně odlišilo od nesvobodné většiny. Základní výzbrojí keltského válečníka bylo kopí a štít. K tomu mohl přidat meč a, pokud patřil k nobilitě, nebo pokud mu to majetek a postavení dovolily, také přilbu a někdy též kroužkovou košili. Diodóros Sicilský podává podrobný popis:

„Do jejich výzbroje patří štíty velikosti

muže, ozdobené dle vkusu jednotlivce. Na

některých z nich jsou vystouplé bronzové

tvary, obratně vyrobené, sloužící nejen pro

Socha z 1. stol. př. n. l. Zřetelně vidíme typickou

kroužkovou košili, torques a opasek keltskéhoválečníka. Krátké vlasy a chybějící vousy i knír všaknaznačují, že jde o Gala v římských službách, nebo římského

velitele domorodé pomocné jednotky. (Musée Calvet,

Avignon)


21

okrasu, ale také k ochraně. Nosí bronzové

přilby s rozměrnými figurálními ozdobami, které nositeli dodávají zdání velikosti. Občas jsou k přilbě připevněny rohy,

jindy přední části ptačích nebo zvířecích

těl ... Někteří z nich nosí železné prsní pláty

nebo kroužkové košile, zatímco

jiní bojují nazí. Nosí dlouhé meče

zavěšené na železném nebobronzovém řetězu po pravém boku ...

Mávají kopími, která mají železné

listy, jež jsou loket i více dlouhé

a necelé dvě dlaně široké. Některé

jsou rovné, jiné zakroucené – když

zasáhnou cíl, nejenže vniknou do

těla, ale také potrhají ránu.“ Kopí bylo hlavní zbraní a symbolem válečníka. Řecký zeměpisec Strabon zmiňuje, že keltští válečníci nosili dva druhy kopí: jednu těžší zbraň pro bodání a druhou, menší a lehčí, kterou mohl vrhat nebo ji použít při boji zblízka.

Pausaniás, když píše o Galatech, zmiňuje,

že jejich jediným ochranným prostředkem jsou

štíty, typické pro tento národ. Z toho můžeme

usuzovat, že drátěné košile nenosili ani urození

Galaťané a že jejich štíty měly tvar, jenž Řekovi

připadal zvláštní.

Tato část kotle z Gundestrup zobrazuje válečníky, na koních i pěší. Žádný z pěšáků nemá přilbu, s výjimkou

postavy vpravo, muže ozbrojeného mečem, zřejmě vůdce. Ozdoba přilby této postavy a přileb jezdců připomíná

zvířecí totemy: kanec, krkavec, jelen, býk a kůň. Zřetelně vidíme keltské válečné rohy, carnyxy. Je všakotázkou, jak interpretovat postavu vlevo. Je zde snad pomocí symboliky samotného kotle zpodobněna reinkarnace

válečníka, který padl na bitevním poli? (Dánské národní muzeum)

Bronzová přilba ze severní Británie. Ochrana krku a lícnice bylyzřejmě bohatě zdobeny emailem nebo sklem. Tento vzor ovlivnil římský

styl v pozdním období republiky. (Copyright Britské Muzeum)


22

Meč byl zbraní vysoce postaveného válečníka.

Nosit jej znamenalo stavět na odiv symbolpostavení a prestiže. Z tohoto důvodu bylo mnoho

mečů a pochev bohatě zdobeno vzácnými kovy

a kameny. Lidové irské pověsti mluví o mečích

s jílci ze zlata a slonoviny. Archeologické nálezy

dokládají, že keltské meče byly kvalitní, pružné,

s břitkým a silným ostřím, což je v rozporu Withamský štít nalezený v řece téhož jména vLincolnshiru je zajímavý nejen svým obřadním charakterem, ale také vystupující středovou ozdobou a sotvapatrnou konturou kance, který byl původně přinýtován na bronzovou čelní stranu štítu. (Copyright: Britské muzeum)

Kresebná rekonstrukce pravděpodobné podoby

bronzového kance nanýtovaného na čelní stranuWithamského štítu. Je pravděpodobné, že jiné keltské

štíty byly také zdobeny, avšak jednoduššímzpůsobem – zvířecí totemy na nich byly namalovány.

(Copyright: Britské muzeum) s Polybiovým tvrzením, podle něhož se čepele v boji rychle ohnuly a válečník je musel narovnat chodidlem. Tento omyl zřejmě vznikl z rituálu „zabití“ meče, kdy byl meč úmyslně ohnut, a to

buď jako součást pohřebního obřadu, nebo jako

oběť bohům.

Přilby byly u Keltů k vidění vzácně, nosili

je jen ti, kterým věhlas a bohatství umožňovaly Bronzová přilba typu Coolus ze severní Francie. Povšimněte si otvorů postranách a vzadu sloužících pro uchycení řemenů, a také ornamentů na obrubě a chrániči zátylku. (Copyright: Britské muzeum)

Meč byl zbraní urozeného bojovníka. Tento výjimečný exemplář z Kirkburn

v Yorkshire měl jílec a pochvu zdobenou jasně červeným emailem a je příkladem

umění keltských mečířů. (Copyright: Britské muzeum)

Tato železná dýka ve tvaru listu a její pochva byly bohatě zdobeny barevným sklem, emailem nebo možnákorálem. (Copyright: Britské muzeum)


24

takto stavět na odiv své postavení. Mnoho přileb

bylo určeno spíše pro okrasu než boj, jak dokládají nálezy propracovaných exemplářů, např.

rohaté přilby z Waterloo, či skvostná přilba z rumunského Ciumeşti, která se zachovala včetně

složité vrcholové ozdoby ve tvaru dravého ptáka.

Zpodobnění určitých zvířat a ptáků nám připomíná mystický symbolismus, kterým tito tvorové

byli v očích válečníka obdařeni, a nadpřirozenou

sílu, kterou propůjčovali.

Drátěné košile byly na bojišti k vidění ještě

vzácněji než přilby. Nosili je jen urození, nejvýše postavení válečníci. Zbytky drátěných košil

byly poprvé objeveny v hrobech datovaných do

počátku 3. stol. př. n. l. a má se za to, že je

keltští kováři začali vyrábět někdy před rokem

300 př. n. l.

Luk ani prak nezaujímaly mezi zbraněmikeltského válečníka významné postavení, i když se

v boji do určité míry používaly. Pro užívání

luku máme jen málo archeologických důkazů,

přestože v nalezišti Alesia v Galii bylo objeveno

několik kovových hrotů šípů. Důkazy dokládající

užívání praku jsou naopak hojné. Velké množství

praků bylo odkryto na několika hradištích v jižní

Británii, což zřetelně naznačuje, že tato zbraň

hrála hlavní úlohu v obraně těchto míst. Existují

názory, podle nichž složité uspořádání hradeb

u vstupů byl koncipováno tak, aby maximalizovalo efektivitu této konkrétní zbraně. Užívání

praku při čelních srážkách na bojišti však není

nikde zmíněno.

Tuto skutečnost není těžké vysvětlit, když

vezmeme v úvahu étos válečníka. Luk i prak se

užívají na dálku, jsou to také zbraně užívané pro

výstrahu. Šípy i kameny mohou mířit na nepřítele, mohou být vystřelovány či vrhány hromadně

nebo v salvách, přesto všechny nenajdou cíl.

Co víc, zacházet s těmito zbraněmi se může naučit

každý, jsou efektivní i při neobratném užívání.

Je zaznamenáno, že galský vůdce Vercingetorix

k sobě povolal všechny lučištníky, co jich v Galii

bylo, aby nahradil své ztráty po obléhání Avarika.

Vyplývá z toho, že ačkoliv po jeho boku jižbojovaly tisíce válečníků (podle Caesara více než

250 000), lučištníci mezi nimi nebyli a zřejmě by

se s nimi za jiných okolností v boji ani nepočítalo. Po obléhání Avarika navíc střet pokračoval

obléháním Gergovie a Alesie, kde Galové utrěli konečnou porážku. Vercingetorix použil své

lučištníky k obraně svých pevností, stejně jako

prakovníci bránili britská hradiště.

V tomto případě musíme dospět k jasnému

závěru. Keltský válečník nepoužíval luk ani prak,

protože se mělo za to, že tyto zbraně jej nejsou

hodny. Jeho úkolem na bojišti bylo zaútočit na Bronzové pochvy dýk nalezených v Temži. Povšimněte si torquesům podobných tvarů na hrotech. K vidění jsou i na jiných exemplářích. (Copyright: Britské muzeum) nepřítele zblízka oštěpem a mečem a změřit své síly s protivníkem v osobním souboji. Držet se stranou a střílet na nepřítele z dálky bylo nemyslitelné. Nevědět kdo koho přemohl – kde pak zůstala čest? TVÁŘ BITVY Viděli jsme, jak se válčení v keltské společnosti rozšířilo a jak touha po postavení a koloběh loupeživých výprav přiváděly válečníka znova a znova na bojiště, kde mohl prokázat své kvality před zraky svých druhů i svých bohů. Přestože se v okamžiku, kdy došlo ke střetu keltského astředomořského světa, začala podoba bitvy rychle měnit, způsob, jakým k ní přistupoval keltský válečník, zůstával více méně stejný.

Polybiova zpráva o bitvě u Telamonu popisuje některé ze základních charakteristických projevů keltského vojska předtím, než se vrhlo do boje:

„Keltové postavili řady Geasatae z Alp tak,

aby strážili jejich týl, odkud očekávali útok

(Římanů), a za ně pak Insubry. Opačným

směrem pak ... obrátili Taurisky a Bóje ...

Své dvoukolové i čtyřkolové vozy umístili

na nejzazším konci každého křídla, shromáždili svou kořist na návrší a obklopili

ji jednotkami, aby ji chránili. Insubrové

a Bójové byli oblečeni do svých krátkých

kalhot a lehkých plášťů, Gaesatae však

ve své pyšné sebedůvěře odhodili svůj

oděv a stáli tam před celou armádou nazí,

bez ničeho, jen se zbraněmi v rukou ...

(Římané) byli zděšeni dokonalou formací

keltského vojska a strašlivým rachotem,

neboť tam bylo nespočet těch, kdo duli

na roh či troubu, celé vojsko pak vydávalo

válečný pokřik. Byl to takový lomoz, až se

zdálo, že zvuk nevydávají jen trubači avojáci, ale křičí sama země. Neméně děsivý

byl vzhled a gesta nahých válečníků stojících vpředu. Všichni to byli dobře stavění

muži na vrcholu sil, kteří stáli v prvních

řadách, ozdobeni zlatými torquesy a náramky.“

Pochva meče vyrobená z jasanového dřeva a spojovaná bronzem pochází ze Stanwicku, Yorkshire. (Copyright:

Britské muzeum)

Bronzové kování na rekonstruovaném štítu.Povšimněte si bronzového pásku na dřevěném trnu a puklici.

Další malý bronzový kotouč byl pravděpodobně také

upevněn na čelní straně štítu. (Copyright: Britské

muzeum)

TVÁŘ BITVY

Viděli jsme, jak se válčení v keltské společnosti

rozšířilo a jak touha po postavení a koloběh

loupeživých výprav přiváděly válečníka znova

a znova na bojiště, kde mohl prokázat své kvality

před zraky svých druhů i svých bohů. Přestože se

v okamžiku, kdy došlo ke střetu keltského astředomořského světa, začala podoba bitvy rychle

měnit, způsob, jakým k ní přistupoval keltský

válečník, zůstával více méně stejný.

Polybiova zpráva o bitvě u Telamonu popisuje některé ze základních charakteristických projevů keltského vojska předtím, než se vrhlo do boje:

„Keltové postavili řady Geasatae z Alp tak,

aby strážili jejich týl, odkud očekávali útok

(Římanů), a za ně pak Insubry. Opačným

směrem pak ... obrátili Taurisky a Bóje ...

Své dvoukolové i čtyřkolové vozy umístili

na nejzazším konci každého křídla, shromáždili svou kořist na návrší a obklopili

ji jednotkami, aby ji chránili. Insubrové

a Bójové byli oblečeni do svých krátkých

kalhot a lehkých plášťů, Gaesatae však

ve své pyšné sebedůvěře odhodili svůj

oděv a stáli tam před celou armádou nazí,

bez ničeho, jen se zbraněmi v rukou ...

(Římané) byli zděšeni dokonalou formací

keltského vojska a strašlivým rachotem,

neboť tam bylo nespočet těch, kdo duli

na roh či troubu, celé vojsko pak vydávalo

válečný pokřik. Byl to takový lomoz, až se

zdálo, že zvuk nevydávají jen trubači avojáci, ale křičí sama země. Neméně děsivý

byl vzhled a gesta nahých válečníků stojících vpředu. Všichni to byli dobře stavění

muži na vrcholu sil, kteří stáli v prvních

řadách, ozdobeni zlatými torquesy a náramky.“

Bronzové kování na rekonstruovaném štítu.Povšimněte si bronzového pásku na dřevěném trnu a puklici.

Další malý bronzový kotouč byl pravděpodobně také

upevněn na čelní straně štítu. (Copyright: Britské

muzeum)




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist