načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Keltská brána - Vladimír Šlechta

Keltská brána
-11%
sleva

Elektronická kniha: Keltská brána
Autor:

Druhá polovina třiadvacátého století, dvě stě let po Apokalypse. Po nekonečných válkách zavládlo Století míru, které už trvá šest let. Pro Oggerda však (jak říká jeho přítel ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  144 Kč 128
+
-
4,3
bo za nákup

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Brokilon
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 338
Rozměr: 17 cm
Vydání: Vyd. 1.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-745-6101-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Chronologicky poslední díl zajímavé postkatastrofické sci-fi série Všechno na Mars - Oggerd renomovaného českého autora. Cyklus o vývoji světa po tzv. druhé energetické válce, kde na troskách atlantické civilizace prosazuje své zákony germánské Císařství, pokračuje v dalším samostatném románu. Svérázný hrdina příběhu, major císařské armády a zároveň kyborgizovaný válečník Oggerd tuší, že Století míru, které zavládlo, bude mít podstatně kratší trvání než má ve svém velkorysém názvu. Svěží extra napínavé dobrodružství, kde nechybí vtip, stojí tentokrát hodně i na Oggerdových parťácích. Oggerd společně s Gowerym a Hargem musí jít po stopě předapokalyptické anomálie deformující sám čas.

Popis nakladatele

Druhá polovina třiadvacátého století, dvě stě let po Apokalypse. Po nekonečných válkách zavládlo Století míru, které už trvá šest let. Pro Oggerda však (jak říká jeho přítel Gowery) „není míru pod lipami“. Jeho tým je znovu shromážděn a odeslán do nitra vylidněné Evropy, aby tam odkryl tajemství další předapokalyptické anomálie.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

VLADIMÍR ŠLECHTA

KELTSKÁ BRÁNA

Copyright © 2012 by Vladimír Šlechta

Cover © 2012 by Michal Ivan

Czech Edition © 2012 by Robert Pilch – Brokilon

ISBN 978-80-7456-101-6 (tištěná kniha)

ISBN 978-80-7456-102-3 (PDF)

ISBN 978-80-7456-103-0 (PDF pro čtečky)


Vladimír Šlechta

Keltská

brána

Nakladatelství BROKILON

PRAHA

2012


Knihy Vladimíra Šlechty

v nakladatelství Brokilon

Krvavé pohraničí

Gordonova země

3. Hořící přízraky

Likarijská trilogie

1. Nejlepší den pro umírání (Thompsonův rok)

2. Likario

3. Orcigard *

Samostatné knihy

Válečná lest (Příběhy vojáka z Pohraničí)

Oggerdovský cyklus

Střepy z Apokalypsy

Keltská brána

* připravujeme


5

Prolog:

Doba dešťů

Ležela na zmačkaném prostěradle nahá, naznak, s rukama

pod hlavou a s nohama mírně roztaženýma.

„Miluješ mě?“ zeptala se.

Neodpověděl. Seděl v rohu široké postele, nehybný jako socha z plastbetonu. Jen jeho ruce jako by žily vlastnímživotem. Levice svírala lipový špalíček a pravička zase zavírací nůž. Drobnými pohyby vyřezával figurku šachového koně.

Za otevřeným oknem, které vedlo do dvora, viselytřásničky deště. Listy prastarého dubu, který tu vyrostl dávno před Apokalypsou, se temně leskly. V posledních dnech se zdálo, že sytě zelená barva listů začíná matnět, to byla známkakončícího léta.

„Slyšel jsi mě vůbec? Ptala jsem se, jestli mě miluješ!“zvýšila Ajna hlas.

Neodpověděl ani teď. Na rozevřený výtisk Bornnského kurýra, přímo na známou fotografii dvou raněnýchcísařských mušketýrů, spadl další lipový odřezek. Tahle fotografie,

Vladimír Šlechta

přetiskovaná v čítankách, byla zjevně aranžovaná, ani po půl

století z ní však nevyprchal patos. Zraněný voják podepíral

svého druha a sám se opíral o mušketu. Z obouvyzařovalo odhodlání, které se neztratilo ani pod nánosem lipových

třísek.

Otevřená dvoustrana novin byla věnována kulatémuvýročí bitvy o Rühberg, v níž císařští mušketýři zastavili postup kanibalského barona Carnivora. Text s výraznými titulky doplňovaly reprinty černobílých, padesát let starýchfotografií. Na jedné se šklebil kanibalský voják se zuby obroušenými do špiček, na další bylo vyfoceno lesní zákoutí s bublajícím kotlem a přístřeškem s rozvěšenými kusy lidského masa. Také se tam nacházel detail oštěpu s pilovitým ostříma vějířem lidských prstů pod čepelí.

Dnešního večera měly započít oslavy na počest výročí bitvy, ale zdálo se, že vytrvalý déšť všechnu slávu zkazí.

„Že se vůbec ptám,“ odfrkla Ajna. „Jsem pro tebe jen kus masa, nic víc. Podpůrnej systém pro pičičandu.“

Konečně se pohnul. Odložil noviny, rozpracovanoufigurku i zavírák na vedle stojící židli. Předklonil se, dotkl se Ajnina kolena.

„Mám tě rád,“ řekl nejistě.

Spokojeně se usmála. Tohle byla největší důvěrnost, jaké byl Oggerd schopen.

Věděla, že by pro ni bojoval i krvácel, však už to takéudělal. Žil by pro ni i zemřel. Jejich vztah však nemělbudoucnost. Jenom přítomnost, která rychle spěla ke konci.

„To ses v lichotkách moc nepřekonal,“ řekla. „Ale já mám čistý svědomí. Tys mi zachránil život, já ti na oplátku poskytuju svoje tělo. Líbí se ti to, neříkej, že ne.Koneckonců – mně taky. Tahle naše dovolená s každodennímtělocvikem vleže mi udělala dobře. Měla jsem kyčle celý ztuhlý a díky tomu nepolevujícímu úsilí jsem si je pěkněrozhejbala.“

Keltská brána

Nechala dlaně za hlavou a opřela se jimi o matraci.Vzeřela se nohama, zvedla zadek dobrých třicet centimetrů nad zmačkané prostěradlo. Prohnula se do gymnastického cviku, kterému se říká most.

Po pravdě řečeno: nevypadala jako gymnastka. Měla tělo se širokými boky a plnými prsy, které se zdálo pěkněboubelaté, i když je zpevňovala stálým cvičením. Dojem boubelatosti podtrhovaly také její naducané tváře, našpulené rtya pikantní pršinosík. Vlasy měla blonďaté, ostříhané nakratičko.

Dům, ve kterém přebývali, se nacházel na náměstí Císaře Horsta Sibelia, což byla jedna z nejlepších adres v Bornnu. Samotná garsonka však nebyla žádné terno, vmáčkli ji do podstřešního prostoru a vešla se do ní jediná postel, stolek, židle a víc už nic, jen záchod v přístěnku. Tlak vody byl tady nahoře tak slabý, že trvalo celou věčnost, než nacmrndala alespoň polovina plechového umyvadla.

Utajený byt patřil utajené složce císařské armády, i z toho důvodu visel na zdi masivní telefonní přístroj hráškovězelené barvy. Ajna se tady scházela s Oggerdem téměř dvaměsíce, poslední dobou se tu utábořili prakticky nastálo. Utajení garsonky šlo do háje, touhle dobou už o ní věděl kdekdo.

„Taky si dokážu dát nohu za krk, ukážu ti to,“ řekla Ajna, stále udržující most. „Víš, co uděláme? Jestli přestane pršet, půjdu dolů na náměstí a uspořádám tampředstavení. Takhle, jak jsem. Bez oblečení. Ty budeš vybírat peníze a dohlídneš, aby všichni zaplatili.“

„Teď žertuješ, že?“ zachraptěl.

Plácla sebou na matraci, přetočila se a dotkla se Oggerdova ramene. Stejně jako ona byl i Oggerd nahý, do šera svítila jeho bledá pokožka, na kterou nikdy nedopadly sluneční paprsky. Bledá kůže na těle kontrastovala s černými chlupy na Oggerdově hrudi i s jeho opálenou tváří.

„Děláš pokroky, medvídku,“ zasmála se. „Už poznáš, kdy žertuju, a kdy ne. Jasně že se nemůžu producírovat jako

Vladimír Šlechta

nějaká štětka, koneckonců jsem dcera císařskýho radyFuchse. Leda bych tvrdila, že je to můj osobní příspěvekk oslavám. To by všichni pochopili.“

„Myslím, že z oslav nebude nic. Ten déšť jen takneskončí...“

„Škoda. Chtěla jsem si dát ve městě pořádnou večeři. V tomhle dešti se mi ale nikam nechce...“

„Tak zůstaneme tady a zahrajeme si šachy,“ navrhl.

„Cože? To byl vtip? Ty nejenže vtipy poznáš, ale dokonce je sám vymýšlíš?“

„Byl to vtip,“ připustil. „Ale šachy si zahrát můžeme.“

„S tebou už nikdy hrát šachy nebudu,“ ujistila ho. „Párkrát jsi mě vyklepnul tak ostudně, až se mi zdálo, že musíš bejt hrozně chytrej. Ale to ty nejseš, viď? Nejseš chytrej. Někdy z tebe blbost přímo odkapává.“

Neřekl nic. Díval se na ni očima, které téměř nemrkaly, a ona se zase dívala na něj. Když bylo ticho příliš dlouhé, řekla: „Nevěděla jsem, že jsi velel zepelínu.“

„To ano. Před sedmi lety. Říkali tomu provizorní velení, ale vydrželo mi téměř půl roku.“

„Četla jsem tvoji složku, ale výčet tvejch úspěchů během Století válek jsem přeskočila. Promiň. Zajímaly mě akorát ta tvoje vylepšení. Drátky v hlavě a tak... Ten zepelín, kterýmu jsi velel, to byl ten, kterej nás honil?“

„Nás pronásledoval ten druhý. Gryfon. Já jsem velel Kondoru.“

„Gryfon nebo Kondor, stejně jsou oba nachlup stejný. Jde o to, že Gryfon zahálí v hangáru. Komandant a jeho zástupci se podíleli na spiknutí, takže byli odklizeni.“

„Popravili je?“

„Ne, to ne. Oni technicky vzato jen plnili rozkazy. Rozházeli je, převeleli k jinejm jednotkám. Samozřejměpřeveleli jen ty, kteří přežili tvůj hrdinskej odpor.“

„Proč mi to říkáš? Co to znamená?“

Keltská brána

„Znamená to, že mi po ránu telefonoval strejček,“ukázala Ajna na zelený aparát. „Když jsi byl pro mlíko a noviny. Kromě jinýho se zmiňoval i o tom tvým velení zepelínu.“

„Telefonoval pan Dante Albrecht?“

„Jo, jasně. Jinýho strejčka nemám.“

„Volal z tvé kanceláře? Tohle je přímá linka, ne?“

„Né, myslím, že né. To on by se neobtěžoval. Prostě se mi na linku napíchli.“

„Aha... znamená to snad, že mě nechají velet Gryfonu?“ řekl Oggerd s nadějí v hlase.

Přitulila se k němu: „Zapomeň na to, že by ses vrátil k pravidelný jednotce, medvídku. Máme Století míru,coak sis nevšiml? Armáda zeštíhluje. Důstojníci odcházejí do výslužby předčasně a s polovinou penze. A vůbec, co bys dělal u pravidelný armády? Jsi přece specialista na průzkum Pustin.“

„Už nemám komu velet,“ řekl a znělo to hořce. „Můj tým byl rozpuštěný, to přece víš. Hargo nastoupil na Institut,prvního října začne semestr a on bude učit studenty. A Gowery je kdovíkde.“

„Já vím, kde je Gowery. Už jsem mu vzkázala, ať ukončí dovolenou a urychleně se vrátí, protože ho budešpotřebovat. A chudák Hargo má prostě smůlu.“

„Má smůlu?“

„Jo, medvídku. Kdo ti jednou zkříží cestu, toho se chytne smůla a už se ho nepustí. Jsou tady i jistý výjimky, jako třeba já. Jsem dcera císařskýho rady Fuchse a milovaná neteřinka Dante Albrechta, kterýmu říkají Inkvizitor, takže mě žádná smůla nepotká. Ale Hargova smůla spočívá v tom, žestrejček Dante pochopil, co chci udělat.“

„Co chceš udělat?“

„Chci s tebou mít dítě.“

„Cože?“ vyhrkl Oggerd užasle.

„Chci s tebou mít dítě, medvídku. Vlastně už ho čekám.“

Vladimír Šlechta

„Cože?“

„To jsi vážně tak blbej, nebo to jenom předstíráš, abys mi udělal radost? Mrouskáme se už dva měsíce, děláme to jako králíci, a všiml sis, že bych vyvěsila červenej prápor? Nevšiml. A víš proč? Protože se mi v bříšku rekordnírychlostí množí buňky.“

„Aha... ale... neměli bychom být manželé?“

„Ne. Promiň, medvídku. I mně by se líbilo mít tě za manžela, ale nejde to. Jediná možnost je tahle: ty a já serozejdeme a už se nikdy neuvidíme. No, můžeme se občas vídat, samozřejmě s důrazem na slovo občas. Pak budeme všichni šťastní, spokojení a naživu.“

„Ale...“

„Uvažuj: chceme, aby se strejda Dante nasral? Nechceme. To by pro tebe mělo fatální následky a já bych simusela vyplakat oči. Další otázka: chceme, aby se narodilo naše dítě? Já teda chci. Mám nejvyšší čas. Moje biologickýhodiny bijou na poplach, jestli chápeš, jak to myslím. A co ty? Chceš naše děcko?“

„Chci! Ano! Chci!“

„Tak to jsem ráda. Bála jsem se, že nebudeš chtít. Musíš nechat všechno na mně, medvídku, já se v tom vyznám líp, ve vší tý politice, intrikách a vražednejch spiknutích. Vzpomínáš na Basela? Milej kluk, jenže nevyrovnanej. Párkrát jsem se s ním pomuckala, jen tak z plezíru, abych nevyšla ze cviku... proboha, medvídku! Ne, abys Baselovi něco udělal, to bylo dávno před tím, než jsem tě potkala! Stejně to s ním stálo za prd, Basel je hroznej střelec, hop a skok, a hned je hotovo. Zdaleka nemá tvoji trpělivost a vynalézavost, kdepak... Už seš klidnej? Vydejchanej? Basel vezme naše dítě na sebe. Uzná ho za svý.“

„A co já?“

„Pro tebe chystá strejda Dante nějakou speciální prácičku, to je mi jasný. Žhavím tenhle zelenej křáp pokaždý, když

Keltská brána

jdeš po ránu na nákupy. Proto tady vylehávám. Ale já ve

skutečnosti nevylehávám, víš? Pracuju. Kontroluju kontakty

a zadávám podřízenejm práci. Už je mi jasný, že na tebepůjde strejček přes Harga.“

„Přes Harga? Hargo má učit na Institutu! Už tam pracuje!“

„Jo, pracuje, medvídku, to ano. Má k dispozici dvěstudentky, který tam nahánějí praxi, aby dostaly stipendium. Moc pěkný slečinky, jak jsem slyšela. Dělají Hargovi, co mu vidí na očích... Ne, že by se jim díval do kalhotek, takovej Hargo není, ale třeba se do toho taky jednou vpraví. Tyhle dvě děvenky mu asistujou při bádání, a navíc mu prejvyvářejí a perou... Aby o prázdninách nezahálel, dostal Hargo zadání. Podílí se na vědeckým výzkumu, kterej budevbrzku doplněnej vědeckým průzkumem. Jen co skončí deště, proběhne rychlá terénní akce. Budou s tím hotoví dřív, než začne semestr.“

„Znáš podrobnosti?“

„Ty právě neznám. Ale podle jednoho mýho informátora stahují z Baltu dělovej člun a posílají ho do Severního moře. Řekla bych, že to s tím souvisí...“

„A co to má společného se mnou?“

„Bude to kombinovaná akce technologů a vojáků. Strejček špekuluje, jak do toho zapojit i tebe, a už na to asi přišel. Už se vezeš, medvídku, a Hargo má smůlu, jak jsem říkala. Rychlej průzkum, vyřešení problému, do zahájení semestru hotovo. Protože budete s Hargem ohromně úspěšní, což vy budete, svěří vám administrativa mnohem náročnější úkol. Pošlou vás hodně daleko. O tom druhým úkolu nemám ani tuchu, ale předpokládám, že na něj dojde, protože vím, jak strejček uvažuje. Co je, medvídku, vypadáš hrozně smutně...“

Neřekl nic, jen Ajnu objal a přitiskl ji k sobě.

Vsedě se objímali. Po chvíli mu zašeptala do ucha: „Prozradím ti tajemství, medvídku. Přišla jsem na to, proč ti vymazali paměť. Myslím poprvé. V dětství.“

Vladimír Šlechta

„To kvůli mému otci...“

„Ne. Pleteš se. Byla to prostě tombola.“

„Nerozumím...“

„Tak se říká celýmu tomu procesu. Vědci prozkoumávají starý technologie. Občas se jim poštěstí a vytáhnou z trosek nějaký fungující zařízení. To je právě ta tombola. A jednoho dne, před čtvrtstoletím, vytáhli přístroj na mazání paměti. No a když už ho měli, tak ho prostě vyzkoušeli, to dá rozum, no ne?“

„Nechápu...“

„Neudělali to, aby ti uškodili, medvídku. Potřebovali vyzkoušet přístroj. Po ruce měli děcko od nežádoucíhorodiče, u kterýho by dvakrát nevadilo, kdyby se změnilov slintajícího debila. Z tebe se ale nestal slintající debil, protože ten přístroj fungoval fakt dobře. Tady se vnucuje otázka: na co ten přístroj před Apokalypsou potřebovali? K čemu jim byl dobrej?“

„K čemu?“

„To je právě to, co nevíme. Je totiž jistý, že společnost před Apokalypsou byla jiná, než jak si ji představujeme. Nepředstavitelná. Nedokážeme si ji ani představit. Máme jen mizivý informace o tom, jak Evropská společnostvypadala mezi energetickou válkou a Apokalypsou. Celý todvacetiletí se nám ztrácí v mlze.“

„Jak to?“

„Důvod je jednoduchej: žádný záznamy na papíru... Já vím, zní to šíleně, je tady přece spousta papíru, ale většina z toho jsou reklamy, oznámení o akčních slevácha učebnice pro malý děti. V jedenadvacátým století se totiž informace digitalizovaly. Místo záznamů na papíře se používalyelektromagnetické impulsy... A pokud se nám přece jen podaří přečíst nějaký datový úložiště, je tam těch dat přespříliš. Na každým harddisku, cédéčku nebo flešce jsou milionyinformací. Nepřeháním, doslova miliony. A většina z toho je balast.“

Keltská brána

„Balast?“

„Konkrétně pornografie. Kam šáhneme, tam najdeme porno. Věřil bys tomu, medvídku? Představ si: váženítechnologové prozkoumávají starou datovou schránku dnem i nocí. Bez ohledu na únavu se prokousávají přívalempornografie. Dokážeš si při tom představit Harga? Otevírají se před ním hlubiny, o kterých neměl ani tušení.“

Zachichotala se. Pod zešikmenou stěnou garsoniéry houstlo šero.

„Někdo ti volá,“ řekl Oggerd.

„Zapomněla jsem ten krám vytáhnout ze zdi,“ řekla Ajna, ale byla to lež.

Teprve teď hráškově zelený telefon zazvonil.

„Vzal bys to, medvídku, prosím tě?“

Oggerd se natáhl a zvedl sluchátko: „Haló?“

Ze sluchátka se vyřinul příval úsečných vět. Oggerd poslouchal, a když hlas umlkl, řekl: „Rozumím, pane. Budu tam za hodinu.“

Položil sluchátko do vidlice.

„Musím jít,“ oznámil Ajně.

„Já vím,“ řekla Ajna nešťastně. „Doufala jsem, že tonebude dneska, ale to udělal ten déšť. Zrušili oslavy a hledají, čím by se zabavili... Za ten čas, co jsme tady, jsi vyřezal skoro tři sady šachovejch figurek, medvídku. Dám je na hraní tomu děcku, až z toho bude mít rozum.“

Kapitola první:

Ossianova linie

Obsluha odstranila boční kryty gondoly, vpředu zůstala

kapotovaná pilotní kabina a vzadu zase uzavřená strojovna.

Mezi nimi už nezbývalo nic, jen prkenná podlaha a kolem

ní trubková konstrukce, za níž se rozevíral výhled domodravých dálek a hloubek.

Gowery se držel vzpěry a vykláněl se přes zábradlí. Neměl z hlubiny dobrý pocit, a navíc si připadal jako páté kolo u vozu. Všichni měli plné ruce práce a on jim akorátpřekážel. Vlastně mohl zůstat dole na zemi, nikdo ho tady nepotřeboval, ale kdo by odolal? Proletět se v zepelínu – to se našinci poštěstí sotva jednou za život.

Vznášeli se ve výšce šesti set metrů a shora bylo vidět, že je Země opravdu kulatá. Na severu, ve vzdálenosti půl druhého kilometru, visel sesterský zepelín Kondor. Vypadal jako vřeteno z tkalcovského stavu, na které tlustě navinuli světlou nit.

Severní moře se lesklo jako obrovské zrcadlo, viditelnost

Keltská brána

byla dokonalá. Dole, na klidné hladině, se pohupoval dělový

člun Wallengötz, doprovodná plavidla kolem něj sepodobala smítkům. Wallengötz byl pýchou císařského válečného

námořnictva a před pár dny ho sem převeleli z Baltu. Z řečí,

které se vedly, Gowery pochopil, že velitel dělového člunu

hrubě nesouhlasí se svým dočasným odvelením, což prý

dává hlasitě najevo. Jenomže tady, v Severním moři,žádné válečné lodě nejsou a nikdy nebyly. K čemu je tu držet,

když přes Ossianovu linii nepronikne nikdo, ani přítel, ani

nepřítel?

Gowery si namáhal oči, snažil se Ossianovu liniizahlédnout. Viděl jen vzdálený rozčeřený pás, táhnoucí se navodní hladině jako nějaká magistrála industriálního věku. Za Ossianovou linií, dál na západ, moře potemnělo, jako by se nacházelo v částečném stínu. Toho si však všiml jen ten, kdo věděl, že má hledat nějakou podivnost.

Na podlaze gondoly, která dřív vozila výsadkovéoddíly i náklady leteckých pum, se rozložila tlupa technologů se svým nádobíčkem. Všichni se snaživě hemžili,otáčeli stavěcími šrouby teodolitů, mávali psacími podložkami a huhlali do krátkovlnných vysílaček. Hal Hargo, který stál v jejich středu jako pevný bod uprostřed chaosu, vykřikoval: „Zaměřili jste Kondora? Máte stacionární body napevnině? No tak, máte je? Jak to, že je nevidíte! Támhle a támhle, přeci! Blýskají se tam zrcadla! Je to standardní triangulace, to snad zvládnete, ne? Nebo vám dělá potíže zrektifikovat libelu?“

Gowery si uvědomil, že nejméně dva z Hargovýchasistentů mají dívčí proporce. No jasně! Jsou to slečinky, i když se to dá přes ty hábity a kapuce těžko poznat. Vykrucují se před Hargem v pantomimě láskyplné oddanosti, přeúslužně mu přidržují písemnosti a podávají potřebné nástroje. Hargo předstírá, že si jejich vřelého obdivu nevšímá, ale veskutečnosti se v něm přímo vyhřívá. Přestal se hrbit, takže zmizel

Vladimír Šlechta

dojem podměrečného střízlíka, který dřív vzbuzoval. Je to tak:

Hargo má na výšku solidní průměr.

V zápalu vědecké vášně shodil Hal Hargo svou věčnou kapuci a nechal chladný vánek, aby mu čechral mastný culík.

Oprava: mastný culík se nekoná, protože Hargo mávlasy umyté, učesané a v týle sepnuté ženskou sponou. Na tvářích mu někdo zapracoval břitvou a zbavil ji všech těch osamělých vousisek. Hargo odložil i obvyklý pytlovitý hábit a navlékl se do nového pláště v barvě myší šedi s hněděobšitými průramky, náramenicemi a dalšími, zhola zbytečnými parádičkami.

Hal Hargo prostě prošel rychlou proměnou a z jehopředešlé osobnosti tu zůstaly jen kulaté brýle, pospravované izolační páskou.

Motory tiše pufaly, ze strojovny se šířila lahodná vůně spalovaného lihu. Z kapotované strojovny na zádi vybíhala dvě dlouhá ramena a na nich se líně otáčela dvojicečtyřmetrových vrtulí. Zepelín se takřka nehýbal, visel nad mořem, jako by ho někdo přilepil k modré obloze.

Napravo od Goweryho se opíral o zábradlí pilot kluzáku ve vatovaném kožíšku a s leteckou kuklou na hlavě. Také pozoroval protější zepelín a zadumaně potahoval z ručně baleného cigára. Za pilotem, už skoro u strojovny, senacházel katapult s upevněným kluzákem, trojice mechaniků v pokecaných kombinézách tam otáčela klikami rumpálů. Navíjela pružiny jak katapultu, tak samotného kluzáku.

Gowery si zimomřivě objal ramena, tady nahoře bylapěkná zima. Pod modrým pončem měl sice svetr z ovčí vlny, ale nestačilo to. Cítil rozmrzelost. Poté co odezněl úžas z té obrovské hlubiny, se začínal nudit.

Tohle že je ono úžasné dobrodružství ducha?

Nad hlavou se mu jako obrovský oblak vznášelo těleso vzducholodě. Takhle zblízka nevypadalo jako vřeteno, spíš jako trup obrovského, zle zraněného článkovaného červa.

Keltská brána

Vzducholoď, vyrobenou před více než třiceti lety, pocuchaly

bouře, vichřice i palba nepřátelských zbraní. Odsud,z podlahy gondoly, byly vidět rozsáhlé prolákliny a deformace,

podobné jizvám po vyřezaných nádorech.

„Tak co je s tím kluzákem! Jak to, že ještě nenípřipravený?“ zaječel z hloučku technologů Hal Hargo. „Hej, vy tam! Vy u toho kluzáku! S vámi mluvím! Pěnkavko, nestůj tam a šťouchni do něj!“

„Už to bude,“ křikl od katapultu šéfmechanik, štětinatý pořízek v umaštěné kombinéze. Potichu dodal: „Aby ses neposral, vědátore.“

Vzápětí si uvědomil, že ho slyší nejen jeho podřízení, ale i Gowery. Úkosem se na Goweryho podíval, pakpřešel k pilotovi a plácl ho do ramene: „Tak se tam nasoukej, Floxi.“

„Času dost,“ řekl netečně pilot. „Stejně nemáte dotažený péra.“

„Už to bude, Floxi,“ řekl další z mechaniků. Jeho slova dotvrdilo cvakání rohatky.

„Je to tam. Tak šup, Floxi, napáskuj se dovnitř.“

V tu samou chvíli zaznělo na přídi hlasité, jakobyplechové zachrchlání. Všichni se tam ohlédli a zjistili, že seprobudil k životu amplion, zavěšený na vnější stěně pilotní kabiny.

Ještě jednou to zachrchlalo, pak se z amplionu rozlehl hlas: „Všem jednotkám! Kch-kch... Všem jednotkám!Kch-kch... Mluví k vám plukovník Moltke! Kch-kch...Dozahájení operace zbývá deset minut!Chrrrrísk!“

No konečně, pomyslel si Gowery. Přece jen se začne něco dít.

Pilot hodil zbytek cigára přes zábradlí, přešel ke kluzáku

a začal se soukat do křesílka z ohýbaného dřeva. Usazoval se

milimetr po milimetru, směstnával se tam s pomocímechaniků, kteří mu urovnávali záhyby kožichu a roztahovalibočnice křesílka, aby se tam vešel i se svými vatovanýmikaťaty. Trvalo to dobrých pět minut, ale pilot se tam přece jen


18

Vladimír Šlechta

nasoukal. Mechanici ho přikšírovali širokými řemeny, pilot

si posunul letecké brýle na oči.

Z pilotní kabiny na přídi vyšel Oggerd. Gowery ho neviděl několik měsíců a dnes s ním prohodil sotva pár vět. Oggerda nechali velet zepelínu, což by měl přijmout s radostí,nedával však najevo žádné nadšení. Dokonce se ani neustrojil do parádní uniformy. Měl na sobě obvyklé oprané maskáče s velkými postranními kapsami, těžké šněrovací botya plastikový pancíř s matným reliéfem dravého ptákaa zalisovanými distinkcemi majora císařské armády. Z pancíře si jako obvykle odepjal ramenní kryty, z plastikových průramků vykukovaly krátké rukávy černého trika. Paže měl Oggerd nahé, zima mu nevadila. Neopomněl si však k opaskupřivěsit pouzdro na velkorážní pistoli.

Tmavé vlasy i vousy měl zastřižené nakratičko. Gowerymu připadal pohublý a snad i posmutnělý.

„Všem jednotkám!“ zachrastil znovu amplion. „Mluví k vám plukovník Moltke! Kch-kch... Gryfone, jstepřipraveni? Přepínám!“

Oggerd upřel pohled na pilota a ten mu ukázal vztyčeným palcem, že je hotov. Oggerd zdvihl mikrofon, zavěšený na spirálově zatočeném kabelu vedle amplionu: „Tady Gryfon! Tady Gryfon! Mluví major Oggerd! Všechny složky jsou v pohotovosti! Přepínám!“

„Kch-chrrr... zahajte odpočet... teď!“

„Start kluzáku za třicet sekund!“ vykřikl Oggerd přeshlavy technologů. Nemusel si brát megafon, jeho silný hlas byl dobře slyšet i přes pufání motoru, šustění vrtulía drnčení výztuh. Po chviličce čekání zvedl sevřenou pěst: „Deset sekund!“

Rozevřel dlaň a odpočítával: „Pět – čtyři – tři – dva... start!“

Šéfmechanik vyškubl zarážku, katapult vymrštil kluzák do volného prostoru. O vteřinu později a o deset metrů dál

Keltská brána

se s hlasitým klapnutím rozevřela netopýří křídla, dosud

složená podél trupu kluzáku. Rovněž se rozezněl frčivý zvuk

vrtule.

Z protějšího zepelínu se oddělilo nepatrné smítko, jiný kluzák. Oba letící trpaslíci se blížili jeden k druhému. Nosy zvedli vzhůru a využívali krátkého tahu vrtulí, aby se dostali co nejvýš. Pružina navinutá do bubnu za pilotním křesílkem dokázala roztáčet vrtuli necelé dvě minuty, pak už se musel pilot spoléhat na vzdušné proudy.

Z podvěsů kluzáků se automaticky odpojovaly sondy. Blik – blik – blik, zažehávaly se jedna za druhou. Zvolna, zavěšené na padáčcích, se propadávaly dolů a valil se z nich výrazný fialový čmoud. Slabý vánek je unášel k západu, dál od pevniny.

Oggerd se otočil k otevřeným dveřím pilotní kabiny a vydal povely. Pravá vrtule zepelínu, líně rotující pár metrů od Goweryho, se s cvakáním zastavila, kdežto levá zrychlila otáčky. Vzducholoď se stáčela k severu.

Přetočila se o více než devadesát stupňů, pak se pohnula v kursu na severo-severo-východ. Nabírala rychlost, zvolna se přibližovala k sesterskému zepelínu, zároveň mírněsměřovala k pevnině.

Tohle byla chvíle, na kterou čekali Hal Hargo a jehokomanie. Nahrnuli se k levému zábradlí a přes okuláry triedrů si prohlíželi fialově kouřící stopovky. Hal Hargo vykřikoval: „Asistent! Kontrolujete výšku? Kontrolujete vzdálenost? Jak daleko je první sonda? Tři sta metrů? Pozor! Brzy se dotkne bariéry! Hej, vy s tím fotoaparátem! Nestůjte jako dřevo a dokumentujte to!“

Zvolna míjeli linii sond. Dým z těch prvních se už sléval do jediné fialové stěny, středová část označkovanéoblasti vypadala jako obrovský plaňkový plot. Dál, tam, kde se setkaly oba kluzáky, čmoud dosud vytvářel izolované obláčky.

Vladimír Šlechta

A náhle, jako by to byl zrakový klam, začaly okraje fialové

mlhy mizet.

„To není možné!“ vykřikl jeden z technologů. „Jsme ve

výšce šesti set padesáti metrů! Jak to, že bariéra sahá až sem?“

„Vidíte to sám, pane kolego,“ ječel Hal Hargo. „Stopovky

mizí! Předpokládal jsem to! Bariéra sahá mnohem výš, jinak

by byla k ničemu! Ale pro jistotu: ať odpálí rakety!“

Oggerd popadl mluvítko vysílačky: „Tady Gryfon! Gryfon

Wallengötzu! Odpalte rakety! Přepínám!“

Dole, na palubě dělového člunu, se slabě začmoudilo.

O několik vteřin později, už docela zbytečně, zachrchlal

amplion: „Tady plukovník Moltke! Kch-kchrrr! Potvrzuji!

Wallengötzi, odpalte rakety!Chrrrísk!“

Z paluby dělového člunu se natáhly dvě bílé čáry spalin.

Vidlicovitě se od sebe vzdalovaly a zároveň se pod mírným

úhlem přibližovaly k Ossianově linii. Když vylétly na úroveň

zepelínů, zažehly se jejich druhé stupně a vyvalil se z nich

hustý dým, tentokrát černý.

Dvě černé čáry se nesly vysoko nad zepelíny jako dva

proudy z hasičských stříkaček. Jak ztrácely rychlost,vykreslovaly dokonalé paraboly. Než však dosáhly vrcholového

bodu, narazily do neviditelné stěny a zmizely.

Zmizely.

Zůstaly po nich jen dvě černé čáry, rychle se rozpíjející do

modravého nekonečna.

Technologové bzučeli jako hejno podrážděných vos: „To

je kilometr! Kilometr nad hladinou moře!“

Všechny přehlušoval Hargův ječák: „Říkal jsem to! Věděl

jsem to!“

„Doktore Hargo,“ odvážil se ho oslovit jeden z asistentů.

„Zdá se, že to není kompaktní přehrada, ale jakési... stěny?“

„To vidím také,“ odsekl Hal Hargo. Pro jistotu si všakpřiložil k očím triedr. Ostatně Gowery to viděl i bezdalekohledu. Fialová oblaka i černé spaliny z raket do čehosi narazily,

Keltská brána

ono cosi však nebylo jednolité. V jednom místě odplývalfialový kouř dál k západu. V bariéře zela mezera.

Během uplynulých chvil se Gowery pokoušel prodrat k zábradlí na levoboku, asistenti i mechanici ho všakodstrkovali. Mimoděk se přemístil až k pilotní kabině, teď stál dva kroky od Oggerda. Takže slyšel, jak Oggerd hlesl: „Pohybují se...“

Znělo to udiveně. Udiveně? Cožpak je Oggerd schopný nějakého údivu?

Gowery se na něj rychle podíval: „Co jsi říkal, Oggie?“

„Ty stěny se pohybují...“

Gowery, ať zíral, jak chtěl, žádný pohyb nerozeznal.

„Nepleteš se, Oggie? Já myslím, že je to zrakový klam, jak se tam rozpíjí ten čmoud...“

Z amplionu na stěně pilotní kabiny se znovu ozval hlas: „Všem jednotkám, kch-kchr! Všem jednotkám! Mluvíplukovník Moltke, kch-kchr! Z naší pozice vidíme v bariéře průrvu! Je tam nějaká stará vrtná plošina,chrísk! Veliteli Gryfona: proveďte kontrolní měření polohy! Ohlaste se!“

Oggerd popadl mluvítko, visící vedle amplionu, a křikl do něj: „Provedu! Přepínám!“

Houkl přes hlavy technologů: „Hargo! Kontrola polohy!“

Technologové se zahemžili kolem teodolitů a začaliv libelách honit bubliny, které se při pohybu vzducholoděrozutekly do stran.

Hlas z amplionu pokračoval: „Wallengötzi! Ohlaste se!“

Tentokrát zaznělo nesrozumitelné mumlání, chrčenía pískání, z něhož bylo rozumět jen slovům donnerwettera schweinerai!

„Wallengötzi, kch-chrr! Plujte k severu, dostaňte se pod nás, písk! Zadáme vám palebné úhly, chrrrr!“

Probíhala výměna čísel. Technologové provádělitriangulaci mezi Kondorem, Gryfonem a Wallengötzem. Hulákali údaje na Harga, ten je předával Oggerdovi, který je sděloval

Vladimír Šlechta

do mluvítka. Někdo jiný odpovídal z Wallengötze a další

zase z Kondora.

Vše trvalo necelých deset minut, dělový člun Wallengötz se během té doby přesunul zhruba pod zepelín Kondor. Nakonec se z amplionu znovu ohlásil plukovník Moltke: „Wallengötzi, chr-chr! Jste v ideální pozici. Škvíra je přímo před vámi, kch-chrrr. Shora vidíme starou vrtnou plošinu, chr–písk, na které je zřejmě umístěn emitor! Vzdálenost je tři sta šedesát metrů, směr sedmnáct stupňů od západu k jihu, chr-chr! Zkontrolujte náměr, písk! Namiřte a palte ze všech hlavní, kchrrr! Zničte emitor a Ossianova linie se zhroutí! Palte ve jménu Císaře, chr-chrrr!“

Zdola se ozvalo slabounképuc-pucuc, Wallengötz vypálil první salvu. Vědci na levoboku Gryfona soustředěněsledovali rozptylující se fialovou stěnu i obláčky kouře z kanónů.

„Tady odsud uvidíme houbelec,“ vyhrkl zklamaně jeden z vědců. „Okraj té neviditelné stěny nám zakrývá cíl. Oni mají lepší pozici.“

„Novou salvu!“ vykřikoval z amplionu plukovník Moltke. „Nabíjejte a palte, kchr-chrrr! Palte tříštivými granáty!“

„Pohybuje se k nám,“ vyhrkl Oggerd. Popadl mluvítko a zaburácel do něj: „Tady Gryfon! Tady Gryfon! Stěna se pohybuje! Směřuje k nám... Natahuje se po nás!“

Do jeho obvykle netečného hlasu se vloudil náznaknaléhavosti. Vědci se polekaně ohlédli.

Z amplionu se rozhlaholil plukovník Moltke: „Všemjednotkám, chrrr! Zakazuji vám jakékoliv ukvapené manévry! Veliteli Gryfona, uklidněte se, písk! Přepínám!“

Oggerd disciplinovaně počkal, až plukovník domluví. Pak odpověděl: „Toto je výzva o nejvyšší naléhavosti! Stěnabariéry se k nám rychle přibližuje! Průrva se uzavírá! Máme dvě minuty, pak nás dostihne! Obraťte stroje k pobřeží!“

„Zakazuji, chr-chrrr! Zakazuji vám to!“ ječel z vysílačky plukovník Moltke.

Keltská brána

Oggerd se otočil k vědcům a technikům na paluběGryfona: „Všichni se pevně držte! Držte se a nepouštějte!“

Zaburácel ke dveřím pilotní kabiny: „Levá vrtulemaximální otáčky! Pravá vrtule stát!“

Rozkaz byl splněn okamžitě, zepelín se zvolna otáčel. Gondola se naklonila. Pár lidí, kteří se zapomněli něčeho přidržet, uklouzlo a svezlo se k zábradlí. S nimi padaly tužky, lejstra, přístroje.

„Držte se!“ zaburácel Oggerd. Znělo to jako zařvání šelmy. Všichni, i ti klouzající, se instinktivně přidrželi nejbližšího kusu výztuže. Zepelín sebou trhl prudčeji, gondola senaklonila ještě víc. Měřidla, stolky i teodolity propadávaly skrz trubkové zábradlí a řítily se do modravé hlubiny. Vědecké publikace plachtily ve vánku jako opilí netopýři, šanony se rozprskávaly na jednotlivé listy. Nikdo z lidí však nespadl.

Gowery objímal svislou vzpěru. Ossianova linie mu na chvíli zmizela ze zorného pole a on už ji nedokázal najít. Jisté bylo jen to, že fialový kouř ze stopovek jaksi řídne. Jako by jej od západu něco pohlcovalo.

„Obě vrtule – plný chod!“ zaburácel Oggerd. „Směrpobřeží!“

Sesterský zepelín Kondor teď měli takřka na dosah, během manévrování se k němu přiblížili na slabých stometrů. Kondor se stále ještě držel bokem k bariéře. Plukovník Moltke, vzdálená postavička v bělostné uniformě,prokazoval neohroženost, pokoušel se ostatní strhnout vlastním příkladem. Stál vedle pilotní kabiny Kondora a simultánně křičel jak do mluvítka vysílačky, tak do megafonu: „Majore Oggerde! Zbavuji vás velení, kchr-chrrr! Čeká vás vojenský soud, písk! Wallengötzi! Otočte se zpátky k bariéře! Palte, kchrrr! Bojujte!“

Dole, na lesknoucí se hladině, uháněl k pobřeží i dělový člun Wallengötz. Většina doprovodných plavidel všakzůstávala na místě, některá dokonce mířila na volné moře.

Vladimír Šlechta

Gowery se křečovitě držel vzpěry a napínal zrak. Vykřikl

leknutím: „Támhle! Dole na hladině! Pohltilo je to!“

Nejzápadnější smítko, jedno z malých plavidel,zničehonic zmizelo.

To už se rozkřičeli i všichni ostatní. Kdo měl volnou ruku,

ten s ní ukazoval na zepelín Kondor.

Cosi jej uhryzlo.

Střední, nejrozměrnější plynové vaky Kondorasplaskávaly. Nevyfoukly se samozřejmě celé, v tom jim bránilapodůrná konstrukce, takže jen zvrásčitěly jako stará brambora.

V hrotech Kondora stále zůstával plyn, takže se zepelínneřítil volným pádem, jen se zvolna propadával dolů.

Z paluby Kondora se oddělilo několik skvrnek, o malou

chvíli později z nich vykvetly vrchlíky padáků. Pármechaniků se zřejmě pokoušelo uniknout, vánek je však neúprosně

zaháněl k Ossianově linii.

„Co se to děje? Tohle je sabotáž! Vzpoura, chr-chrrr!“křičel z amplionu plukovník Moltke. „Z toho se budetezodovídat!“

Pak přišel další úder neviditelné šelmy. Z Kondora se

v jediném okamžiku staly padající trosky. I ty však rychle

mizely. Cosi neviditelného je požíralo.

Šéfmechanik na palubě Gryfona začal hystericky řvát:

„Ježíši Kriste! Smiluj se nad námi!“

Křičeli samozřejmě všichni, tenhle však nasadil o oktávu

výš a přehlušil ostatní.

„Vzdalujeme se!“ zaburácel Oggerd. „Bariéra zůstává na

místě a my se vzdalujeme!“

Vyděšení lidé umlkali. Neměli důvod mu nevěřit.

Většina doprovodných člunů už byla pohlcenaneviditelným dravcem. Jen malá část plavidel zareagovala včas

a unikla.


25

Kapitola druhá:

Vyšetřovací

komise

Vyšetřovací komise zasedala v jedné z poslucháren Válečné

akademie v Bornnu. Byla tu velká okna, někdo je všakopatřil závěsy z těžké látky. Zřejmě proto, aby dovnitř nemohli

nakukovat zvědavci, tedy ti z nich, kteří by se nějakýmvynalézavým způsobem dostali až za kordon vojenské policie.

Zšeřelou místnost osvětlovaly svíce zasazené do dvoupětiramenných svícnů. Ne, že by nebylo možné zažehnoutplynové lampy, ale vyšetřovací komise zřejmě dávala přednost

blikotajícímu světlu svíček.

Obvykle se sem vešlo čtyřicet kadetů, teď tu, ve druhé řadě a čtyři židle od sebe, seděli jen dva muži: Oggerda plukovník Grossmann.

Ex-velitel Wallengötzu, plukovník Grossmann, byl plešatý chlapík s mohutným knírem, asi pětačtyřicetiletý.V poslední době si vydobyl dobrou pověst tím, že účinně zasáhl proti pirátům z baltského pobřeží, v podstatě je téměř zlikvidoval. S Oggerdem se od vidění znali. Samozřejmě: všichni vyšší

Vladimír Šlechta

důstojníci, kteří prodělali konec Století válek v aktivníslužbě, se vzájemně znali, vždyť jich nezůstalo naživu ani sto.

Ostatní důstojníci však neměli Oggerda v lásce, na jejich

vkus se stal majorem příliš mladý, v pětadvaceti. Něcotakového se neodpouští. Co na tom, že se Oggerdova kariéra

později zadrhla, takže už to nedotáhl ani o stupínek výš?

Seděli tu vedle sebe, oba v uniformách, ve kterýchveleli Gryfonu a Wallengötzu, pouze zbaveni osobních zbraní. Mlčeli, ani jeden neměl chuť do řeči.

Dveře do posluchárny se otevřely. Oggerd i plukovník Grossmann se ohlédli, přicházela vyšetřovací komise. Dva vojáci, za nimi dva příslušníci bratrstva technologů a jako poslední jakýsi úředník.

Oggerd i plukovník Grossmann se postavili do pozoru.

Pětice vyšetřovatelů zvolna došla za vyvýšenou katedru, kde pro ně byly připraveny židle. Jejich mluvčí, generál Braunfuchs, řekl huhňavým hlasem: „Nó, tak se asiposadíme, ne?“

Na nic nečekal a kecl si na prostřední židli za katedrou.

Generál Braunfuchs byl vyzáblý dlouhán v ošumělé,jaksi ulepené uniformě, který se vyznačoval prořídlými vlasy a impozantními licousy. Jeho jediného znal Oggerdz dřívějška, ostatní viděl poprvé.

Po pravici generála Braunfuchse se usadil mladičkýnervní oberleitnant v parádní uniformě ostrostřelců s červenými epoletami a zlatými knoflíky. Oberleitnant vypadal, že toho má hodně co říct, jen co se dostane ke slovu.

Po generálově levici se usadili oba technologové. Mžourali na obviněné zpod kápí, takže jim nebylo vidět do tváří. Jeden si oblékl pěkný plášť v barvě myší šedi s hnědýmlemováním, podobný tomu, jaký si vzal na palubu Gryfona i Hal Hargo. Druhý si nejspíš potrpěl na eleganci a dal přednost plášti uhlově černému se širokými fialovými lemy. Fialové byly i jemné rukavičky, navlečené na jeho hubených rukou.

Keltská brána

Pátým vyšetřovatelem, kterého nejspíš přibrali jen do počtu, byl obstarožní tělnatý úředník v konvenčním obleku s kravatou. Tváře měl naducané, oči zapadlé, vlasy mastné a prořídlé. Na rozdíl od ostatních, kteří přišli s prázdnýma rukama, si přinesl několik šanonů.

„Nó,“ zahájil sezení generál Braunfuchs. „Máme tady obvinění. Plukovník Abel Grossmann a major Oggerd. V obou případech se jedná o neuposlechnutí rozkazua zbabělost před nepřítelem.“

Ex-velitel Wallengötzu, plukovník Grossmann, se hlasitě nadechl, aby protestoval. Než však mohl něco říct,promluvil technolog v černém plášti: „Major Oggerd – a dál?“

„Co dál?“ otočil se k němu generál Braunfuchs.

„Oggerd – co to znamená? To je jméno? Nebo příjmení?“

„Nó, on má jen jedno jméno,“ vysvětlil generál Braunfuchs.

„Jedno jméno? To je trochu divné, ne?“

„Nó, možná jste slyšel o projektu Kyklop...“

„Kyklop? Jo, aha. Tohle je on?“

Úřednicky vypadající muž zdvihl jeden ze svých fasciklů a poslal ho přes generála Braunfuchse Černému plášti: „Tady je složka majora Oggerda,“ řekl nevýrazným, jakobyrozvařeným hlasem.

„Podívám se,“ pokýval Černý plášť. „Času je dost, nikam nespěcháme, že ne?“

Přitáhl si blíž jeden za svícnů, zalistoval v papírech. Po chvíli šustění se dobral nějakých informací.

„Co to tady máme?“ podivil se. „Projekt Kyklop...samozřejmě jsem o něm slyšel, avšak pouze rámcově. Představoval jsem si majora Oggerda staršího... většíhoa ramenatějšího... Není žádný střízlík, to určitě ne, ale do kyklopa má daleko. Navíc má dvě oči, tak jakýpak kyklop.“

„To slovo je podobné slovu kyborg,“ vysvětlil mu úředník rozvařeným hlasem. „Nic jiného v tom nehledejte.“

„Aha... tady vidím jeho předchozí zásluhy ze Století

Vladimír Šlechta

válek. Vyznamenání. Hrdina od Meussy a Dhienburgu...

Rychlý kariérní postup, který byl zastaven na příkazshora. Dobrovolník pro projekt Kyklop. Vážně dobrovolník?

Nebo se ho chtěl někdo zbavit?... A teď tohle... zbabělost...

vzpoura...“

Odmlčel se.

Mladičký oberleitnant přímo nadskakoval na židli, jak chtěl něco říct, slova se však ujal generál Braunfuchs: „Nó... abysme nějak pokročili. Klidně si v tom čtěte, já mezitím vyslechnu tady ty dva. Plukovníku Grossmanne, co můžete říct na svou obhajobu?“

Velitel Wallengötze si v mezičase rozmyslel, co má říkat. Vypadal jako kníratý strejc, ale myslelo mu to dobře. Svoji hodnost nezískal protekcí, ale vítězstvími ve skutečných bitvách.

„Nerozumím obvinění,“ vyhrkl.

„Čemu nerozumíte?“

„Zbabělost před nepřítelem. Copak tam byl nějakýnepřítel?“

„Nó,“ zamyslel se generál Braunfuchs. „Byla to vojenská operace, tak tam snad nějaký nepřítel byl, ne?“

„Hele,“ zaklepal Grossmann kloubem ukazováku naškolní lavici. „Já jsem jen plnil rozkazy. Moltke velel: otočte se a uhánějte k pevnině. Přesně tohle jsem udělal.“

„Nó, to neříkal zvěčnělý plukovník Moltke, ale major Oggerd,“ vysvětlil mu generál Braunfuchs.

„Jo?“ ušklíbl se dělostřelec. „Mně se ten hlas zdál nějakej divnej. Jak říkám: uposlechl jsem rozkaz. Dál už jsemz vysílačky neslyšel nic, protože se mi podělala.“

„Bodejť by se vám nepodělala, když jste do ní vystřílel celý zásobník z pistole,“ vykřikl mladičký oberleitnant.

Dělostřelec na něj zamžoural: „Nehody se stávají...“

Oberleitnant se až zalykal: „Dobře jste věděl, že dojde k vyšetřování! Proto jste zničil vysílačku!“

Keltská brána

Přesně na tohle plukovník Grossmann čekal. Napolo se vztyčil v lavici a zahřměl: „Drž hubu, zobáku! S kým simyslíš, že mluvíš?“

Mladičký vyšetřovatel sebou trhnul leknutím.

„Pánové,“ zahřměl dělostřelec. „Tenhle muž, nějakýoberleitnant, urazil mou důstojnickou čest! Žádámzadostiučinění! Souboj! Co si vybereš, hošíčku? Pistoli, a nebo šavli?“

Rozhostilo se ticho. Všichni se dívali na oberleitnanta, který se viditelně chvěl. Tohle rozhodně nečekal.

„T-to n-nemůžete...“ zablekotal.

Generál Braunfuchs mu konejšivě položil ruku narameno: „Klid, Alfréde. On tě jen tak zkouší. K žádnému souboji samozřejmě nedojde. Nó, plukovníku, co kdybyste se zase posadil?“

Dělostřelec si kecl na židli a znovu zaklepal na desku lavice: „Hele, já vím, že je to průser. Přišli jsme o zepelín a někdo za to musí bručet. Na Moltkeho to nehodíte, když jste z něj udělali hrdinu. Ale pokud to budete chtít přišít mně, tak vám to neusnadním! Buď mě zastřelte hned, nebo mě prostě nechte jít.“

Prohlížel si jednoho po druhém, oni se dívali na něj a mlčeli. Po chvíli vzájemného hypnotizování dělostřelec pokračoval: „Hele, všichni víme, že na forhontě je major Oggerd. Má nižší hodnost, je mladší než já a taky dal k tomu útěku povel.“

Vyšetřovatelé se naklonili k sobě a něco si tišešpitali. Pak promluvil generál Braunfuchs: „Nó, plukovníku Grossmanne, zdá se, že budete zproštěn obžaloby ve všech bodech.“

Dělostřelec se otočil k Oggerdovi: „Promiň, majore, ale takhle to chodí. Průsery se vždycky hodí na nejnižší šarži, to přece víš.“

Oggerd, ač se to vyvíjelo velice podivně, necítil nebezpečí. Dante Albrecht, zvaný Inkvizitor, ho chce odeslat co nejdál

Vladimír Šlechta

od Ajny, nikoliv zabít. Kdyby si přál jeho smrt, Oggerd by

už dávno byl mrtvý.

Něco se musí stát.

A opravdu: v tu chvíli vstoupil do vyšetřování dosudmlčící Šedý plášť: „Jen pro formalitu, co nám k tomu můžete říct, majore Oggerde?“

„Ossianova linie se dala do pohybu,“ řekl Oggerd netečně. „Při ostřelování se zřejmě aktivoval nějaký obranný systém.“

Šedý plášť vytáhl z hábitu zápisník a podíval se do něj: „Nikdo si žádného pohybu nevšiml. Ani přístroje honezaznamenaly!“

„Nó, ale bariéra se ve skutečnosti pohnula, ne?“ namítl generál Braunfuchs. „Natáhla se po Kondorovi a způsobila jeho zkázu.“

„Jak jste to mohl vidět, majore?“ zeptal se Oggerda Šedý plášť.

„Viděl jsem to...“

„Dokonce jste odhadl i rychlost. Rychlost pohybující se neviditelné stěny...“

„Zjevně to souvisí s těma drátkama, které má v hlavě,“ nadhodil Černý plášť, stále ještě listující ve složce. „Tady to čtu: má posílené vizuální vnímání. A dál: kumulativnídávkování adrenalinu i jeho zpětné odbourávání. Je hbitý jako šelma, ve tmě vidí jako kočka. Čich, hm, normální. Sluch velmi dobrý, ale to měl už předtím. Pánové,“ vzhlédl Černý plášť od papírů, „nepodcenili jsme naše zabezpečení? Tady tenhle člověkostroj nás může během dvou vteřin všechny zabít.“

„Nó, to on by neudělal,“ řekl generál Braunfuchspoklidně. „Major Oggerd je loajální důstojník.“

„Může mi někdo vysvětlit,“ plácl Černý plášť do papírů, „jak se major Oggerd dostal k velení Gryfona? Podleinstrukcí smí být nasazován jen na operace v Pustinách.“

„Nó, Severní moře jsou technicky vzato Pustiny. A majoru

Keltská brána

Oggerdovi jsme svěřili velení, protože už byl na místě.

Řízením vědecké části byl pověřen doktor Halgerd Hargo.“

„Jo. Koukám. Tříčlenné komando ve složení Oggerd,doktor Hargo a jakýsi poskok. Komando prozkoumává Pustiny, sekundárně je testován samotný major Oggerd. Zjišťuje se, co s ním dělají ty drátky v hlavě. Pěkné. Omlouvám se, ale musím to říct nahlas: ten, kdo pověřil major Oggerda velením Gryfona, jednal proti základním instrukcím. Tady se přeci jasně píše: protože nejsou známy všechnydůsledky kyborgizace, nesmí být major Oggerd pověřen velením jiným vojákům. Výjimkou jsou pouze diverzní akcea bojové průzkumy v Pustinách... Chtěli jste ušetřit peníze, co, Braunfuchsi? Oggerd už byl na místě, protože doprovázel doktora Harga. Svěříme mu velení a ušetříme jedendůstojnický plat... Mimochodem, prostudoval jste si zprávudoktora Harga, generále?“

„Nó, ještě jsem se k tomu nedostal, ale tady Alfréd jiseštudoval,“ kývl Braunfuchs k mladičkému oberleitnantovi.

„Ta zpráva je snůškou absurdních obvinění,“ rozohnil se oberleitnant. „Doktor Hargo nesmyslně napadá zesnulého plukovníka Moltkeho a zjevně nadržuje svému kumpánovi, majoru Oggerdovi...“

Černý i Šedý plášť sebou nesouhlasně cukli, oberleitnant zmlkl v polovině věty. Na pár vteřin se rozhostilo ticho,jakému se říká trapné.

Pak promluvil Šedý plášť: „Ten kluk to přehání, generále. Měl byste se ho zbavit.“

Černý plášť poklepal na složku: „Celá akce byla odzačátku chybně naplánovaná. Zesnulý plukovník Moltke jiprovedl stylem hrr na nepřítele a nebral ohledy na protestyvědců. Jedině díky duchapřítomnosti majora Oggerda a jeho, ech, posílené signální soustavě, jsme nepřišli o Gryfona a o dělový člun. A věřte, lovci lebek z baltského pobřeží se už dozvěděli, že byl Wallengötz odvelený. Narostl jim

Vladimír Šlechta

hřebínek. Pouštějí se v těch svých chatrných kocábkáchdaleko na moře a obtěžují naše obchodní lodě. Wallengötz se

musí urychleně vrátit zpátky a udělat tam pořádek. Buďte

si jisti, že bez něj bychom museli přerušit plavbu do kolonií

třeba i na rok.

„Aha,“ přikývl generál Braunfuchs. „Takže major Oggerd má pár bodíků k dobru.“

„Nikdo za nic nemůže?“ podivil se plukovník Grossmann.

„Nó, ne tak docela. Někdo musí nést odpovědnost za zkázu Kondora, jak jistě chápete, plukovníku. Plukovník Moltke byl ukvapeně prohlášen za hrdinu, s tím už nicnenaděláme. Jistě, odpovědnost se obvykle hodí na nejnižší šarži, ale v tomhle případě to možná vypadá na výjimku.“

„Mám přátele na nejvyšších místech!“ vykřikl dělostřelec.

„Budeme hlasovat,“ přerušil ho Šedý plášť. „Já jsem pro zachování majora Oggerda a pro obětování plukovníka Grossmanna.“

„Souhlasím,“ přitakal Černý plášť.

Úředník přikývl: „Přidávám se k vám, pánové. Jsem pro očištění majora Oggerda.“

„Nó, já jsem sice proti, stejně jako Alfréd, ale zdá se, že jste nás přehlasovali,“ zabručel generál Braunfuchs.

Šedý plášť ho upozornil: „Plukovník Grossmann správně řekl, že ho musíme zastřelit hned. Hned teď. Generále, je to na vás.“

Generál Braunfuchs povstal: „Plukovníku Grossmanne, slibuji, že vám bude zachována čest. Rovněž bude postaráno o vaši rodinu.“

„Tohle snad ne,“ vyhrkl dělostřelec. Zbledl, nepokusil se však o odpor.

Generál Braunfuchs vytáhl zpod katedry velikoupistoli a střelil dělostřelce do prsou. V uzavřeném prostoru byl výstřel ohlušující. Kulka odhodila tělo nazad, Grossmann narazil zády do lavice v další řadě. Zemřel okamžitě.

Keltská brána

Oberleitnant Alfréd vyskočil, chytil se za břicho a dávil se. Generál Braunfuchs mu strčil kouřící pistoli před obličej: „Nó, tohle je vyšetřovací komise, Alfréde. Přece bys nám to tu nepoblil.“

Alfréd spolkl to, co mu vystoupalo jícnem do úst. Pevně semknul rty. Kecnul si zpátky na židli a zdálo se, že nemá daleko k mdlobám.

„Mám nápad, co bychom mohli udělat s majorem Oggerdem,“ pronesl nevzrušeně Šedý plášť. „Pošleme ho na Polygon.“

A je to tady. Takhle to naplánoval Dante Albrecht, zvaný Inkvizitor. Tak se to i stane.

„Tam je přeci Herr Justin,“ namítl úředník.

„Nó,“ poškrábal se generál Braunfuchs hlavní pistole v licousu. „Justin se s tím nějak moc párá. Už je tamkolik – dva roky? Akorát tam válčí s nějakejma mutantama. Dává nám najevo, že ho nepodporujeme. Za vlastní peníze najímá ty, nó, žoldáky, což mě osobně dost sere. Major Oggerd s těma svejma drátkama v hlavě by to mohl rozštípnout.“

„Takže dohodnuto,“ přikývl Šedý plášť. „Teď byste měl Oggerdovi zavelet, generále. Je to váš podřízený.“

„Nó, to bych měl. Takže, majore, vaše rozkazy jsou tyhle. Zítra za svítání odjedete se svou skupinou na místo zvané Polygon. Nechám vám připravit rozkazy, pověření a cestovní plán. Máte nějaké dotazy?“

„Co je to Polygon?“ zeptal se Oggerd zvučným, naprosto netečným hlasem.

„Nó, to je taková Ossianova linie v malém. Když se vám podaří rozlousknout tajemství Polygonu, budeme mítv kapse i Ossianovu linii.“

„Trochu bych to poopravil,“ zavrněl Šedý plášť. „Kolem Polygonu je cosi jako Ossianova linie. Co je uvnitř, to už si budete muset zjistit sám.“

„Co bude mým úkolem?“



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist