načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Kecy, kecy, kecičky -- Jak to vidím já aneb on to vidí často jinak - Karin Krajčo Babinská; Richard Krajčo

Kecy, kecy, kecičky -- Jak to vidím já aneb on to vidí často jinak
-15%
sleva

Kniha: Kecy, kecy, kecičky -- Jak to vidím já aneb on to vidí často jinak
Autor: ;

I neobyčejní lidé žijí své obyčejné životy. Jenom k tomu mají trošku jiné kulisy. Do života jedné nenormální rodinky můžete nahlédnout, když otevřete tuto knížku. Karin, na ... (celý popis)
Titul doručujeme za 5 pracovních dní
Vaše cena s DPH:  299 Kč 254
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
8,5
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7% 100%   celkové hodnocení
1 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » BIZBOOKS
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2017-11-06
Počet stran: 304
Rozměr: 167 x 225 mm
Úprava: 303 stran : ilustrace (převážně barevné), portréty
Vydání: 1. vydání
Vazba: brožovaná, šitá nitmi
Doporučená novinka pro týden: 2017-45
ISBN: 9788026506935
EAN: 9788026506935
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

I neobyčejní lidé žijí své obyčejné životy. Jenom k tomu mají trošku jiné kulisy. Do života jedné nenormální rodinky můžete nahlédnout, když otevřete tuto knížku. Karin, na začátku přítelkyně na konci už manželka Richarda Krajča, po celý rok psala blog, kde zaznamenávala nejrůznější momenty z jejich „kuchyně“. Možná vás překvapí, že mají podobné radosti a starosti jako my všichni. Karin o nich umí krásně psát a Richard je zase vtipně glosuje. V knížce kromě blogů mapujících rok života Karin, Richarda a jejich rodiny najdete bonusové přídavky – o prázdninách, o svatbě i o líbánkách. Budete si moct prohlédnout i spousty fotek, které nikde nebyly zveřejněny. Poslední kapitolka je věnována koncertu na Strahově, který Karin režírovala a kde kapela Kryštof oslavila 25 let.

Předmětná hesla
Babinská, Karin, 1974-
Krajčo, Richard, 1977-
* 20.-21. století
* 2016-2017
Režisérky -- Česko -- 20.-21. století
Hudebníci -- Česko -- 20.-21. století
Režisérky -- partnerské a rodinné vztahy
Hudebníci -- Partnerské a rodinné vztahy
Manželky umělců -- Česko -- 20.-21. století
Non-fiction
Osobnosti
Kniha je zařazena v kategoriích
Karin Krajčo Babinská; Richard Krajčo - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

26.1.2017

138 139

Mráz to nevzdává, sníh drží a u nás se z toho

všichni radujeme. S Richardem si spokojeně

notujeme, že to tam venku konečně zase

vypadá jako normální zima. Taková, na jakou

si pamatujeme z dob, kdy jsme byli ještě malí.

Jen někdy nevím, nakolik jsou ty vzpomínky

vlastně zkreslené. Sice si pamatuju, že jsme

se sestrou jako děti bobovaly na kopci před

domem, ale samozřejmě už nevím, jak často

to bylo. Zda také jen třikrát do roka či dvou,

nebo se sníh držel i několik týdnů.

Zjistila jsem totiž, že když myslím na zimu

mého dětství, nejvíc se mi vybavují zážitky

krásné a silné. Ty šedivé a všední mi dávno

z hlavy utekly. Všechno mimo sníh a krásu

je pryč. Ve své hlavě vidím ladovskou zimu

a velké bílé vločky, co se tiše snášejí

k zemi.

Jasmínka se vrátila z lyžáku živá

a zdravá. Už během výcviku jsem proklínala

skutečnost, že má s sebou mobil, protože

jsem díky tomu samozřejmě měla potřebu

kontroly. K té ale ona nemá vypěstovanou

zpětnou vazbu zodpovědnosti. Takže když

jsme se například domluvily, že mi večer

zavolá, a nikdo se neozval, byla jsem ještě

klidná. Když ale telefon mlčel i příští

večer, začala jsem být silně nervózní

a zaplavoval mě dosud nepoznaně intenzivní

pocit strachu. Vím, že zbytečně! Kdyby


140 141

Beruška s malým Ríšou ale nezůstali

pozadu. A tak se na nás ze zadních

sedadel hrnulo vyprávění všech trpaslíků

pěkně najednou. Zatímco Jasmínka sypala

z rukávu historky z lyžování a hlavně

barvitě líčila, kdo s kým tančil na diskotéce, Ríša

sděloval novinky o fotbale a kladl Richardovi záludné

otázky týkající se skóre jednotlivých zápasů Ligy

mistrů. Beruška nám do toho zaníceně popisovala všechna

bebíčka, která má momentálně na svém těle k dispozici.

Miluje totiž, když je ošetřovaná, a v naší rodině je ten

nejvděčnější polykač mých vitamínů.

S Richardem jsme jim dlouho pozorně naslouchali, divili

se, jásali i litovali a až mnohem, mnohem později

si rezignovaně zapnuli přikyvovacího autopilota.

Ta cesta se nám ale nakonec vyplatila. Zažili jsme přesně

to, pro co jsme si jeli. Báječné bláznění na bobech!

Na kopci hned za domem.

Jezdili jsme všichni a vytrvale, děti nadšeně křičely,

Richard nadšeně řval a já se snažila odhánět pejsky, kteří

nadšeně rvali dětem oblečení a odvážně se vrhali pod

jedoucí boby. Děti a štěňata, dokonalá mela.

Za posledních pár let se totiž komplet obměnilo

zvířecí osazenstvo statku. Nejdřív kočičky a pak

jsme se smutkem museli pohřbít i dva staré

pejsky. A přestože se Ríšova maminka dušovala,

se cokoliv stalo, byla bych nejspíš první,

koho by učitelé kontaktovali. Tím jsem se sice

mohla uklidňovat pořád dokola, ale stejně

to nezabíralo a já jen horlivě přemýšlela,

kterou z Jasmínčiných kamarádek bych měla

prozvonit. V hrůze mi došlo, že takhle už to

nejspíš bude vždycky! A že to asi bude ještě

mnohem horší, až doroste do puberty a bude

mít možná potřebu zodpovědnost vůči nám

vypnout úplně.

Máme se na co těšit!

Slízneme

to časem rovnou třikrát. Začínám rozumět

všem těm řečem, co jsem sice slýchávala, ale

zaplavena starostmi o miminko je považovala

za blahosklonné žvásty. „Malé děti, malé

starosti. Velké děti, velké starosti.“ Něco

na tom asi bude.

A protože Ríša s Beruškou na horách nebyli

a my chtěli, aby si také užili pořádných závějí,

jelo se na statek. K nelibosti Jasmínky, která

se tak obratem vracela stejným směrem, odkud

zrovna přijela. Naštěstí ale měla co vyprávět,

což v jejím případě znamená, že i kdybychom

jeli celé odpoledne, ticha se nedočkáme. „Víš,

že někdy hodně mluvíš?“ ptám se. „Vím.“ „A víš,

že se to někdy nedá vydržet?“ „Vím, ale nemůžu

si pomoct.“

(Asi to má po mně. Chudák Richard!)

Když děti

bobují... :-)


142 143

že další psy už nechce, nakonec nevydržela

a pořídila na statek rovnou dvě štěňata

najednou. Prý aby měla to loužičkové období

rychle za sebou a pěkně při jednom.

Loužička...

Krásný název pro drobnost

za štěňátkem. V našem případě se tomu říká

POTOPA.

To malinké tříměsíční něco je už

totiž větší než naše děti, protože to je fenka

vlkodava. Zatím sice klidné, pomalé, neohrabané

hříbě s čupřinou na hlavě, přesto už ale

dokázala sežrat skoro celou lavici. Chutná

jí víc než hračky a naštěstí víc než my.

Druhé štěňátko je půlroční hyperaktivní blázen,

který si myslí, že je nutné vyskočit nám až na

hlavu, kdykoli nás vidí. Je to umazlená směska

border kolie a velššpringršpaněla. Nesmírně chytrá

a ještě o trochu víc tvrdohlavá. Rozhodnutá stát

se čivavou. Jakmile má příležitost, nenápadně

se vytáhne někomu na klín, kde se rozvalí

a donekonečna nechá drbat. Při její velikosti

to vypadá dost divně a po pár minutách člověka

pěkně brní nohy. Doufám, že už moc nevyroste a také

že se ji ten malý vlkodav nebude snažit napodobit.

Psi k nám patřili odjakživa. Richard mi mnohokrát

vyprávěl o všech psích parťácích, kteří ho provázeli

už od dětství. Jejich jména se skloňovala při vyprávění

veselých i smutných historek. Život bez psa pro něj byl a je

nepředstavitelný stejně jako pro mě.

Já si svého prvního pejska prosadila proti všem, když

mi bylo asi deset let. S tichým souhlasem maminky jsem si za

naspořené peníze koupila štěně na tržišti. Sendy, něco jako

jezevčík. Tátovi jsme to neřekli, a když se po týdnu vrátil

ze služební cesty, chvilku trvalo, než situaci strávil.

Nakonec ale srdce té chlupaté kouličce otevřel stejně jako

všichni ostatní.

Sendy ale byla moje! Já se o ni starala, se mnou spala

v posteli, já ji ráno ještě za tmy venčila. A když jí bylo

půl roku, byly to moje oči, které viděly, jak ji zajelo auto.

Umřela mi v náručí. Probrečela jsem několik dnů a nebyla

s to se s tím smířit. Je to jedna z nejděsivějších

vzpomínek mého dětství. Na úplně opačné straně

ladovské zimy. V šuplíku zážitků smutných

a špatných, na které člověk myslet nechce, ale ony

se vynoří, když se chce jim. Nedají se vymazat.

Rodiče se na můj stesk nemohli dívat a navíc ani

oni už nechtěli bez pejska být. A tak jsme brzy

měli nové štěně. Už sice nebylo tak úplně moje

a starost se více přesunula na mámu, ale psi

už pak kráčeli celým mým dalším životem.


Belinka

Dorinka

144 145

A teď se k nim navíc přidaly

i kočky!

Náš Matýsek dlouho nebyl vůbec

náš, patřil jen k domu, kam jsme

se nastěhovali. Byli jsme pro něj

vetřelci a on byl protivný a drápl

nás, kdykoli měl příležitost.

Časem pochopil, že ho budeme

mít i přesto rádi, a tak

začal místo škrábání tiše příst.

Stal se domácím mazlíčkem, který

si nechá všechno líbit, a jakmile

si sednu, hned mi přistane

na klíně a dokazuje mi svou

lásku už pořádně hlasitým vrněním.

Matýsek je samostatná bojová jednotka, která nám pyšně

nosí myši a občas holuby. Minule jsem našla pod jídelním

stolem křídla. Zbytek holuba zmizel, aniž po sobě zanechal

byť drobnou kapku krve. Ta křídla vypadala tak přízračně,

až jsem doufala, že nám snad kocour pod tím stolem nesežral

anděla.

Děti a zvířata. Je jich věčně plný dům a já doufám, že to tak

zůstane co nejdéle. A že vzpomínky, které vytvářím každým

okamžikem svého života, už budou jen šťastné. Nebo alespoň

obyčejně všední. Že jsem si ze šuplíků smutných a ošklivých

zážitků vzala své ponaučení a už nebude potřeba znovu

je otevírat a cokoli tam přidávat.

Tu prostou modlitbu si říkám každý večer.

„Ať jsme všichni zdraví a šťastní.“

Matýsek




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist