načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Když zpívají cvrčci – Charles Martin

Když zpívají cvrčci

Elektronická kniha: Když zpívají cvrčci
Autor: Charles Martin

Reese svou ženu Emmu velmi miloval, a když zemřela, vzdal se práce chirurga a jako opravář lodí se uchýlil do malého jižanského městečka. Zde žije sedmiletá Annie, jejíž rodiče byli jako misionáři zabiti a kterou vychovává teta Cindy. Dívka ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  209
+
-
7
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » MOTTO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 357
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: přeložila Eva Hauserová
Skupina třídění: Americká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-267-1255-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Reese svou ženu Emmu velmi miloval, a když zemřela, vzdal se práce chirurga a jako opravář lodí se uchýlil do malého jižanského městečka. Zde žije sedmiletá Annie, jejíž rodiče byli jako misionáři zabiti a kterou vychovává teta Cindy. Dívka má nemocné srdce, a protože nemá pojištění, které by jí zajistilo nutnou operaci, vydělává si na ni prodejem limonády. Když Reese pozná Annie blíže, touží jí pomoci, ale zároveň se mu vrací staré vzpomínky a bolesti, které bude těžké překonat. Bude muset zvládnout svůj největší strach a čelit citům, které už dávno pohřbil.

Popis nakladatele

Naděje někdy přichází z nečekaných míst.

Reese Mitch je nemluvný samotář. Celé dny tráví u jezera Burton, opravuje lodě a snaží se zapomenout na minulost… Pak se ale shodou okolností setká s Annie, sedmiletou holčičkou s nemocným srdcem, a náhle stojí před obtížnou volbou. Možná by mohl dívce pomoci, ale dokáže překonat vlastní bolest a čelit svým tragickým vzpomínkám?

Zařazeno v kategoriích
Charles Martin - další tituly autora:
Hora mezi námi Hora mezi námi
 (e-book)
Hora mezi námi Hora mezi námi
The Mountain Between Us: A Novel (Audiobook) The Mountain Between Us: A Novel (Audiobook)
Když zpívají cvrčci Když zpívají cvrčci
 (audio-kniha)
Hora mezi námi Hora mezi námi
 (audio-kniha)
Když zpívají cvrčci Když zpívají cvrčci
 
K elektronické knize "Když zpívají cvrčci" doporučujeme také:
 (e-book)
Panský dům 1 Panský dům 1
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Když zpívají cvrčci

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.motto.cz

www.albatrosmedia.cz

Charles Martin

Když zpívají cvrčci – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


CHARLES MARTIN

Praha 2018


Přeložila Eva Hauserová


Pro Steva a Elaine



7

PROLOG

Zatlačil jsem na síťové dveře proti hmyzu, opatřené pružinou, vyšel ven a vyplašil dva kolibříky svádějící boj u krmítka. Když se zvuky jejich křídel vytratily nahoře ve větvích dřínu, ráno mě uvítalo oranžovými pruhy pronikajícími nad obzor. Okamžik předtím bůh zbarvil oblohu směsí černé a tmavomodré, pak přidal valící se cáry připomínající vatu a poprášil ji třpytivými body různé velikosti. Sklonil jsem hlavu na stranu, vykroutil oči tak, abych viděl svět vzhůru nohama, a usoudil jsem, že nebe teď vypadá jako obrovská žulová deska s výlevkou, obrácená dnem vzhůru a rámující oblohu. Možná že je bůh někde tady dole a popíjí ranní kávu. Jediný rozdíl je v tom, že nemusí číst dopis, který teď držím v ruce. Jeho obsah už zná.

Dole pode mnou řeka Tallulah neznatelně přecházela v hla­ dinu jezera Burton a tvořila s ním jedinou průsvitnou, nehyb­ nou plochu, nedotčenou vintage motorovými čluny a vodními skútry, které v 7.01 ráno proříznou její kůži a způsobí, že se její voda bude valit ke břehu. Za několik dalších okamžiků bůh vyšle slunce nahoru na oblohu, aby putovalo západním smě­ rem a pálilo, až bude kolem poledního třpyt vody bolet v očích a vytvářet před očima malebné šmouhy.

Vyšel jsem ze zadní verandy, dopis stále v ruce, a bos jsem se vydal po kamenných schodech dolů k molu. Kráčel jsem podél hráze, na nohou a obličeji jsem cítil chlad zvedající se mlhy a vystoupal jsem po schodech vedoucích na střechu přístavního domku. Uložil jsem se do houpací sítě tak, abych měl vyhlídku jižně na jezero, které mi vykukovalo nad levým kolenem. Provlékl jsem ukazováček mosazným kroužkem na konci krátkého provázku a lehce jsem zatahal, abych se začal pohupovat.

Pokud byl bůh opravdu tady dole a pil kávu, pak byl už u své­ ho druhého šálku, protože stačil dokonale vyčistit oblohu. Zůstaly jen oranžové pruhy.

Emma mi jednou řekla, že někteří lidé tráví celý svůj život tím, že se snaží boha předstihnout a možná proniknout někam, kde On nikdy nebyl. Zavrtěla s úsměvem hlavou, protože nechá­ pala, jaký k tomu mají důvod. Řekla, že problém je v tom, že takoví lidé po celý život něco usilovně hledají a v jednom kuse se za něčím ženou, ale když tam dorazí, stejně zjistí, že tam bůh už byl také.

Naslouchal jsem tichu, ale věděl jsem, že nevydrží. Za hodinu jezero vybuchne smějícími se dětmi s plovacími kruhy, výrostky na vodních lyžích a důchodci na nafukovacích člunech. Ti všich­ ni zaženou na ústup kanadské husy a cejny, kteří teď sledují dráhu z drobečků chleba, vytvořenou nějakým časným milov­ níkem ptáků a šířící se přes jezero jako cesta ze žlutých cihel. V pozdním odpoledni budou na stovkách mol vybíhajících na hladinu jezera syčet grily s dřevěným uhlím a šířit kolem sebe vůni párků, hamburgerů, uzených ústřic a kořeněných uzenin. A na zahrádkách a příjezdových cestách, které všechny sestu­ povaly k hladině jezera po svazích připomínajících ohromnou salátovou mísu, budou lidé všeho věku vláčet k vodě nafukovací matrace, rozkládat pod stromy polštářky pod hlavu, pomalu upíjet na břehu jezera mátové limonády a margarity a vsedě kývat nohama z palub svých hausbótů. V devět večer prak­ ticky každý majitel domu kolem jezera začne s každoročním hodinovým vystřelováním svátečních ohňostrojů a bude jeze­ ro zahlcovat hlukem a ozařovat záblesky červeného, modrého a zeleného deště. Rodiče budou upírat zrak vzhůru, děti se budou hihňat a jásat, psi budou štěkat, tahat za vodítka uvá­ zaná u stromů a budou u jejich kmenů vyhrabávat díry, kočky budou utíkat do úkrytů, veteráni budou vzpomínat a milenci se budou držet za ruce, tiše vyklouznou ven do svých oblíbených zákoutí a ponoří se nazí do bezpečí vody. To všechno budou zvuky symfonie svobody.

Byl totiž Den nezávislosti.

Na rozdíl od všech ostatních v Claytonu ve státě Georgia jsem neměl žádné rachejtle, párky, ani žádné plány na rozsvě­ cování oblohy. Mé molo mělo zůstat tiché a temné, gril studený a zanesený starými sazemi, popelem a pavučinami. Svoboda mi připadala jako něco vzdáleného. Jako vůně, kterou jsem kdysi znal, ale kterou už si nedovedu nikam zařadit. Kdybych to dokázal, byl bych prospal celý den jako moderní Šípková Růženka, otevřel bych oči až zítra a odškrtl bych si příslušný den v kalendáři. Ale spánek, stejně jako pocit svobody, ke mně přicházel málokdy a nikdy nebyl pevný. Většinou jsem si jen krátce zdříml, v nejlepším případě dvě až tři hodinky.

Ležel jsem v houpací síti, osamělý, jen s kávou a zažloutlými vzpomínkami. Vzadu za mnou se z vody zvedala mlha, vířila v miniaturních trychtýřích připomínajících tančící přízraky, unikala vzhůru skrz převislé větve dřínů a křídla kolibříků, a mizela ve vzduchu asi o deset metrů výš.

Má žena mi na obálku rukou napsala, kdy si mám přečíst dopis uvnitř. Kdybych ji poslechl, byl bych to udělal už před­ loni. Neudělal jsem to a nehodlal jsem to udělat ani dnes. Mož­ ná že si ho vůbec nedokážu přečíst. Je těžké si vyslechnout poslední slova na rozloučenou, když s jistotou víte, že jsou skutečně poslední. Výročí naší svatby už čtyřikrát minulo a já jsem pořád zůstával tady, uprostřed pustiny. Dokonce i cvrčci teď byli zticha.

Roztáhl jsem prsty na dopise, uhladil jsem si ho na hrudi a jeho rohy se mi rozprostřely po žebrech jako maličká papí­ rová křídla. Hořká náhražka.

Kolem posedávali lidé v houpacích křeslech, upíjeli mátovou limonádu a zapáleně se přeli o to, jaká denní doba je tady na jezeře nejlepší. Za svítání stíny dopadají před vás, jako by se snažily dotknout nadcházejícího dne. V poledne na svém stínu stojíte, zachycení někde mezi minulostí a budoucností. A za

soumraku stíny dopadají za vás a zakrývají vaše stopy. Podle

mých zkušeností lidé, kteří mají nejraději soumrak, obvykle

něco skrývají.

11

KAPITOLA 1

Na svůj věk byla malá. Pravděpodobně jí bylo šest, možná sedm,

ale vypadala spíš na čtyři nebo pět let. V těle porcelánové panen­

ky se skrývalo srdce uličníka. Na sobě měla krátké žluté šatečky,

žluté ponožky, bílé botky s páskem a slamák se žlutou stuhou,

která jí sahala až k pasu. Byla bledá a drobná a pobíhala kolem

jako něco mezi postavičkami Eloise a Tygra. Stála v centru měs­

tečka, na severozápadním rohu ulic Hlavní a Savannah, a křiče­

la z plných plic: „Liiiimonáááááda! Liiimonáááááda, za padesát

centů!“ Prohlížela si chodník a kolemjdoucí, ale ne upou ta la žád­

né zákazníky, a tak vytáhla krk co nejvýš, vystoupila na špičky

a z dlaní si udělala hlásnou troubu kolem úst. „Liiiimonáááááda!

Liiimonáááááda, za padesát centů!“

Její stánek s limonádou vypadal masivně a byl už omšelý

časem, ale přesto působil dojmem, jako by byl vyroben jen

narychlo. Stolek byl stlučený ze čtyř hranolků deset krát deset

centimetrů a z půlky desky palcové překližky. Vzadu za stol­

kem stály dva dvoumetrové hranoly pět krát deset centimetrů,

nesly druhou půlku překližky a mezi nimi byl natažený látkový

reklamní transparent. Někdo nasprejoval celý ten výtvor nažlu­

to a na transparentu bylo velkými hůlkovými písmeny napsáno

LIMONÁDA – 50 CENTŮ – PŘÍDAVKY ZDARMA. Ohniskem

všeho nebyla lavice, banner, žlutý chladicí box, ve kterém byla

uložena limonáda, a dokonce ani holčička sama, ale nádoba

z průhledného plastu na zemi před stolkem. Dvacetilitrová

lahev na vodu, usazená pěkně vepředu – a lidé holčičce pro­

jevovali sympatie a vhazovali do ní své přebytečné bankovky

a tichá přání všeho nejlepšího.

Zastavil jsem se a sledoval jsem starší ženu, jak přechá­ zí Main Street pod krajkovým slunečníkem a jak vkládá do polystyrenového kelímku postaveného na desce stolku dva čtvrťáky.

„Díky, Annie,“ zašeptala, když přijímala z holčiččiných natažených rukou přetékající pohárek.

„Rádo se stalo, slečno Blakelyová. Máte hezký deštník.“ Podél chodníku se zvedl lehký vánek, načechral žluté stužky, které dívence ležely na zádech, a odnášel její jasný, čistý hlásek dál ulicí.

Slečna Blakelyová vsála vzduch mezerou mezi zuby a zeptala se: „Už se cítíš líp, malá?“

Holčička k ní vzhlédla zpod kloboučku. „Ano, prosím.“

Slečna Blakelyová vyprázdnila pohárek a holčička přenesla pozornost zpátky k chodníku. „Limonááááda! Limonáááááda za padesát centů!“ Měla jižanský protáhlý přízvuk, který zněl hořkosladce, jemně a chraplavě. Vyzařoval esenci malé dívky a přitahoval pozornost jako ohňostroje čtvrtého července.

Nebyl jsem si tím úplně jistý, ale připadalo mi, že jakmile slečna Blakelyová odložila pohárek a pokývla holčičce na zna­ mení díků, vložila ještě do průhledné nádoby na vodu u svých nohou něco, co vypadalo jako dvacetidolarová bankovka.

To tedy panečku musela být limonáda!

A holčička byla ve vydělávání peněz velice výkonná. V plas­ tové lahvi se hromadily bankovky, ale přesto si zřejmě nikdo nedělal starosti, že by nádobu mohl někdo ukrást, a nejmíň ze všech malá prodavačka. Kromě cedule hlásající prodej limo­ nády jsem žádné jiné vysvětlení neviděl. Podle všeho nebylo potřeba. Odehrávalo se to na malém městě. Všichni to prostě věděli. Totiž všichni až na mě. Dříve toho dopoledne jsme s Charliem – mým sousedem přes zátoku jezera, jehož dům jsem měl v doslechu, a mým bývalým švagrem – brousili papírem mahagonovou palubu a podlaho­ vé mřížky lodi značky Greavette z roku 1947, ale došel nám smirkový papír dvěstědvacítka a zásoba lodního laku. Hodili jsme si mincí a já jsem prohrál, a tak jsem musel jet do města na nákup, zatímco Charlie chytal ryby z mola a pískal na děv­ čata oblečená v bikinách, která se s pištěním proháněla kolem na barevných vodních skútrech. Charlie moc neřídí auto, ale vždycky soutěživě trvá na tom, abychom si o to hodili mincí. A já jsem prohrál.

Dnešní cestu jsem podnikal v jinou dobu než obvykle. Málo­ kdy jsem do městečka jezdil dopoledne, zvlášť v době, kdy po chodnících proudí množství lidí mířících do práce a z práce. Abych byl upřímný, vlastně do městečka vůbec často nejezdím. Jen projedu po jeho okraji a zamířím do sousedních obcí a kaž­ dé dva měsíce měním obchody s potravinami a železářství, kde nakupuji. Nikde nejsem stálý zákazník.

Když už sem zajedu, pak obvykle odpoledne, patnáct minut před zavírací dobou, oblečený jako místní člověk do vybledlého denimu a baseballové čapky s reklamním nápisem na nějakou vrtačku nebo farmářské vybavení. Zaparkuju někde vzadu, stáhnu si čepici do čela, límec vyhrnu nahoru a oči sklopím k zemi. Vklouznu dovnitř, koupím, co potřebuju, a zase se vytratím a mým cílem je být tak nenápadný, až splynu s pro­ storem obchodu a zmizím pod podlahou. Charlie tomu říká pokradmé nakupování. Pro mě je to způsob života.

Mike Hammermill, bývalý majitel manufaktury v Maconu, nyní na odpočinku, si nás s Charliem najal, abychom připra­ vili jeho greavette, model 1947, na desátou výroční přehlídku starožitných a klasických člunů na jezeře Burton. Měla to být naše třetí účast za mnoho let, a pokud jsme kdy doufali, že to naklepeme klukům z Blue Ridge Boat Werks, potřebovali jsme k tomu teď smirkový papír. Na greavette jsme pracova­ li už skoro deset měsíců a blížili jsme se dokončení, ale ještě bylo potřeba dokončit práci na převodech a nanést osm vrstev lodního laku na palubu a na podlahové mřížky, než bude loď moci vyrazit na vodu.

_ _ _


14

Měl jsem vyprahlo v ústech a byl jsem zvědavý, a tak jsem přešel ulici a vložil do pohárku padesát centů. Holčička přitiskla prst na páčku hubičky chladicího boxu, až jí zbělaly klouby a ruka se jí začala třást, a nalila mi pohárek čerstvě vymačkané limo­ nády se spoustou dřeně a cukru.

„Díky,“ řekl jsem.

„Jmenuju se Annie,“ odpověděla a ustoupila jednou nožkou dozadu, aby mi mohla vyseknout poklonu, při níž připomínala slunečnici. Pak vzhlédla pod štítek mé čepice, aby nalezla mé oči. „Annie Stephensová.“

Přendal jsem si pohárek do druhé ruky, srazil jsem podpat­ ky k sobě a řekl jsem: „Díky; jeť tuhý mráz, a v srdci jest mi b o l n o.“

Zasmála se. „To sis vymyslel?“

„Kdepak,“ zavrtěl jsem hlavou. „Vymyslel si to člověk jmé­ nem Shakespeare v příběhu, který se jmenuje Hamlet.“ Většina mých kamarádů se dívala na seriály jako Waltonovi nebo Havaj 5-0, ale já jsem strávil pěkný kus svého dětství četbou. Dodnes nemám televizi. Moji mysl naplnila spousta dávno zemřelých spisovatelů svým stále přítomným šepotem.

Trochu jsem nadzvedl čapku a podal jsem jí ruku. „Reese. Jmenuju se Reese.“

Sluce mi svítilo do zad a můj protáhlý stín padal na chodník a chránil jí oči před sluncem jedenácté hodiny, šplhajícím výš na oblohu a stále víc pálícím.

Chvilku o tom uvažovala. „Reese je dobré jméno.“

Po chodníku se drobnými krůčky přiblížil muž se dvěma taškami právě nakoupených potravin, a tak se k němu otoči­ la a vykřikla tak hlasitě, aby to slyšeli i lidé vzdálení tři bloky: „Limonááááááda!“

Pokývl jí a řekl: „Dobré ráno, Annie. Za chviličku se vrátím.“

Otočila se zase ke mně. „To je pan Potter. Pracuje tamhle. Má rád limonádu s cukrem navíc, ale není takový jako někteří moji zákazníci. Někteří asi potřebují víc cukru, protože jsou sami dost kyselí.“ Zasmála se vlastnímu žertu.

Upíjel jsem po troškách a zeptal jsem se: „Jsi tu každý den?“ Jedna z věcí, které jsem se naučil za studií, někdy během dlou­ hých nocí, byla, že když položíte dost správných otázek, tako­ vých, které se dotknou tématu, ale nemíří na něj přímo, lidé vám obvykle sami nabídnou právě to, co hledáte. Je důležité vědět, na co se ptát, kdy se ptát, a co je nejdůležitější, jak zní začátky hodně dobrého rozhovoru s ležícím pacientem.

„Kromě nedělí, kdy Cici prodává živou návnadu v Butch’s Bait Shop. Ty ostatní dny pracuje tamhle.“

Ukázala k železářství, kde stála za pokladnou zády k nám odbarvená blondýna, prsty jí tančily na klávesách a pak odzvo­ nila něčí objednávku. Nemusela se ohlížet, aby nás viděla, pro­ tože se dívala do zrcadla velkého metr krát metr, které viselo na stěně nad pokladnou a dovolovalo jí vidět všechno, co se dělo u Anniina stánku.

„Cici?“

Usmála se a znovu na ni ukázala. „Cici je moje teta. S mam­ kou byly sestry, ale moje mamka by nikdy nestrčila ruku do něčeho tak ošklivého jako je hmyz nebo pijavky.“ Annie si všim­ la, že mám prázdný pohárek, nalila mi další a pokračovala. „Takže jsem tu většinu dopolední do oběda. Pak jdu nahoru, kouknu se na telku a zdřímnu si. A co ty? Co děláš ty?“

Reagoval jsem svou obvyklou odpovědí, která byla napůl pravdivá a napůl ne. Má ústa říkala „Pracuju na lodích,“ ale myšlenky mi zabloudily jinam a vedly samomluvu: Budu mít začas srdce na dlani, aby si do něj každá kavka směla beztrestně klovnout. Nejsem to, co jsem.

Přimhouřila oči a podívala se vzhůru, někam nad moji hlavu. Dýchala trochu namáhavě, chraptivě, protože byla zahleněná, zřejmě ji to neustále nutilo ke kašli, ale ona kašel potlačovala. Při řeči rychle couvla dozadu, nahmatala pod chodidly okraj chodníku a posadila se do skládací režisérské židle, která stála za jejím stánkem. Založila si ruce na hrudi a soustředěně dýcha­ la, zatímco stužky jejího kloboučku tančily ve větru.

Pozoroval jsem, jak se jí zvedá a klesá hruď. Vršek jizvy, lemované dírkami po sešití, jistě staré ani ne rok, jí vystoupil asi dva centimetry nad výstřih šatečků a zastavil se právě pod malou krabičkou na pilulky, kterou měla zavěšenou na řetízku na krku. Nemusela mi říkat, co je uvnitř.

Ťukl jsem levou nohou do dvacetilitrové lahve na vodu. „A na co je tahle nádoba?“

Lehce si přejela rukou po hrudi a tím odhalila další kousek jizvy. Lidé procházeli kolem po chodníku, ale ona se unavila a už nebyla tak hovorná. O pět domů dál vyšel z realitní kan­ celáře nějaký šedovlasý pán, vyběhl nahoru do kopce, sám se chopil pohárku, stiskl páčku chladicího boxu, řekl „dobré ráno, Annie“ a vhodil dolar do pohárku a další dolar do plastové lah­ ve u mých nohou.

„Dobrý den, pane Oscare,“ skoro zašeptala. „Děkuji. Na shle­ danou zítra.“

Pohladil ji po kolínku. „Na shledanou zítra, zlatíčko.“

Vzhlédla ke mně a sledovala ho, jak se vzdaluje ulicí. „On říká každému zlatíčko.“

Vložil jsem padesát centů do pohárku, když se dívala, a dva­ cet dolarů do velké nádoby, když se právě nedívala.

V posledních osmnácti letech, možná déle, s sebou nosím v kapsách nebo u pasu několik věcí. Mosazný zapalovač Zip­ po, přestože jsem nikdy nekouřil, dva kapesní nožíky s malými čepelemi, sáček s různě velkými jehlami a různými typy nití, a baterku Surefire. Před pár lety jsem přidal ještě jednu věc.

Pokývla směrem k mé baterce. „George, to je náš šerif, nosí hodně podobnou baterku. A jednou jsem takovou viděla i v sanitce. Určitě nejsi policajt nebo ze sanitky?“

Zavrtěl jsem hlavou. „Nejsem.“

O několik vchodů dál vyšel ze své ordinace doktor Sal Cohen a šoural se po chodníku. Sal už patří ke Claytonu jako místní pamětihodnost, všichni ho tu znají a mají rádi. Je mu kolem pětasedmdesátky a pracoval jako dětský lékař od chvíle, kdy získal skoro před padesáti lety atestaci. Ve své malé ordinaci o dvou místnostech byl svědkem toho, jak většina obyvatel Claytonu vyrostla z novorozeňat v dospělé lidi. Měl tvídové sako, vestičku ze stejného materiálu, kravatu zakoupenou před třiceti lety, rozježený knír, rozježené obočí, množství chloup­ ků v nose a uších, dlouhé kotlety, velké uši a dýmku. A v kapse vždycky nosil nějaké bonbony.

Sal se přišoural k Annie, posunul si dozadu tvídový klobouk, a když mu nabídla pohárek, vzal si dýmku do levé ruky. Zamr­ kal na holčičku, pokývl mi a pomalu upíjel. Když dopil, otočil se k Annie bokem. Vsunula mu ruku do kapsy saka, vytáhla mátový bonbon a usmála se. Sevřela cukrátko oběma rukama a zahihňala se, jako by našla nějakou vzácnost.

Sal krátce smekl klobouk, zavěsil si dýmku na spodní ret a vydal se ke svému starému cadillacu, parkujícímu u chodníku. Než otevřel dvířka, pohlédl na mě. „Uvidíme se v pátek?“

S úsměvem jsem přikývl.

„Už tu chuť cítím na jazyku,“ řekl, olízl si rty a potřásl hla­ vou.

„Já taky.“ A opravdu jsem ji cítil.

Namířil na mě dýmkou a řekl: „Drž mi místo, jestli tam při­ j d e š p r v n í .“

Přikývl jsem a Sal odjel jako starý člověk – prostředkem ulice a nikdo by ho nepřiměl spěchat.

„Ty znáš pana doktora Cohena?“ zeptala se Annie.

„Jo.“ Chviličku jsem přemýšlel a snažil jsem se přijít na to, jak to nejlépe vyjádřit. „Nám oběma... moc chutnají cheese­ b u r g e r y.“

„Aha,“ přikývla. „Mluvíš o The Well.“

Také jsem přikývl.

„Vždycky, když ho vidím, buď mluví o minulém pátku, nebo už se těší na ten další. Doktor Cohen má moc rád cheeseburgery.“

„To není sám,“ podotkl jsem.

„Můj pan doktor mi je nedovolí jíst.“

S tím jsem nesouhlasil, ale neřekl jsem jí to. Aspoň ne přímo. „Zdá se mi jako zločin zakazovat nějakému děcku jíst cheese­ b u r g e r y.“

Usmála se. „To jsem mu taky říkala.“

Dopíjel jsem svoji skleničku a ona mě sledovala bez netrpě­ livosti nebo obav. Nějak jsem věděl, že i když má u nohou hro­ madu peněz a i kdybych jí sám nedal ani penny, dolévala by mi tu limonádu, až bych buď celý zežloutl, nebo odplaval. Problém byl v tom, že jsem měl víc času než ona. Anniina naděje možná leží v té lahvi a měl jsem takový dojem, že by její víra v boha sice dokázala pohnout Mount Everestem a zastavit slunce, ale když nedostane nové srdce, nedožije se puberty.

Přejela mě pohledem nahoru a pak dolů. „Jak jsi velký?“ zeptala se.

„Jak vysoký, nebo jak těžký?“ zeptal jsem se já.

Přiložila si ruku naplocho do úrovně očí. „Jak vysoký.“

„Metr pětaosmdesát.“

„A jak jsi starý?“

„V lidských, nebo psích letech?“

Zasmála se. „Ve psích.“

Na chvilku jsem se zamyslel. „Dvě stě padesát devět.“

Znovu mě odhadla pohledem. „A kolik vážíš?“

„V librách, nebo kilech?“

Obrátila oči v sloup a řekla: „V librách.“

„Před snídaní, nebo po večeři?“

To ji zarazilo a poškrabala se na hlavě, vzhlédla podél chod­ níku do dálky a zase zpátky a pak přikývla. „Před snídaní.“

„Sto sedmdesát čtyři liber.“

Zase se na mě na okamžik zadívala. „A jaké máš číslo bot?“

„Evropské, nebo americké číslování?“

Stiskla rty a pokusila se znovu skrýt úsměv; pak si založila ruce v bok. „Americké.“

„Jedenáct.“

Podívala se mi na nohy, zjevně si chtěla ověřit, jestli jí říkám pravdu. Pak si urovnala šaty, postavila se zpříma a vypjala hrudník do úrovně špiček nohou. „No, mně je sedm. Vážím čtyřicet pět liber. Mám velikost šest a měřím sto pětadvacet centimetrů.“

V mysli se mi znovu ozval šepot: Pod kůží ženy schováváš srdce tygra.

„No a?“ zeptal jsem se.

„Jsi větší než já.“

Zasmál jsem se. „O trošku jo.“

„Ale...,“ vztyčila prst do vzduchu, jako by chtěla zkoumat směr větru. „Můj pan doktor říká, že až dostanu nové srdce, můžu ještě vyrůst.“

Pomalu jsem přikývl. „To je tedy hodně pravděpodobné.“

„A víš, co bych s tím dělala?“

„S tím srdcem, nebo s těmi centimetry navíc?“

Na okamžik se zamyslela. „S obojím.“

„A co?“

„Byla bych misionářka jako mamka a taťka.“

Představa někoho s transplantovaným srdcem, jak se plahočí v horku africkou džunglí, stovky kilometrů daleko od nějaké stabilní stravy nebo léků, od lékařské péče nebo od kohoko­ li, kdo by byl dost kvalifikovaný, aby dokázal potřebné léky a péči poskytnout, byla zhola nemožná a já jsem dobře věděl, že v něco takového se nedá vůbec doufat. „To by tedy na tebe byli doopravdy hrdí.“

Vzhlédla ke mně přimhouřenýma očima. „Oba jsou v n e b i .“

Chvilku jsem nic neříkal a pak jsem nadhodil: „To jsem si tedy jistý, že se jim po tobě stýská.“

Zmáčkla palcem páčku chladicího boxu a znovu mi napouš­ těla limonádu. „Mně se po nich taky stýská, ale vždyť se zase uvidíme.“ Podala mi pohárek a pak zvedla obě ruce do vzduchu, jako by vyvažovala váhu. „Za osmdesát nebo devadesát let.“

Napil jsem se a myslel jsem na to, jak je to nepravděpo­ dobné.

Znovu ke mně vzhlédla a z přimhouřených očí jí čišela zvě­ davost. „A co chceš dělat ty, až vyrosteš?“

Dopil jsem poslední doušek a shlédl jsem k ní. „Tohle děláš všem zákazníkům?“

Založila si ruce za záda a podvědomě srazila paty k sobě jako Dorotka v Zemi Oz. „A co dělám?“

„Tolik se vyptáváš.“

„No... asi jo, myslím.“

Naklonil jsem se k ní blíž a pohlédl jsem jí zblízka do očí. „Drahoušku, jsme ti, kdož hudbu hrají, jsme ti, kteří sny s n í .“

„To je zase ten pan Shakespeare?“

„Kdepak. Willy Wonka.“

Šťastně se zasmála.

„No, tak ti děkuju,“ řekl jsem, „Annie Stephensová.“

Znovu mi vysekla poklonu a řekla: „Na shledanou, pane Ree­ se. Prosím, zastav se tu znova.“

„Zastavím se.“

Přešel jsem ulici, vybral jsem správný klíč a odemkl svůj sub­ urban. S klíčem v ruce jsem se díval skrz přední sklo a vybavo­ vali se mi všichni ti, kdo na tom byli přesně jako ona, a mag­ netická naděje, která ze všech prýštila, naděje, kterou nikdy nemohla vykořenit žádná síla v pekle ani na zemi.

A v té chvíli jsem se rozpomenul, že jsem kdysi býval v ně­ čem dobrý a že jsem znával lásku. Ta myšlenka mi v nitru zněla ozvěnou: rozlévám se jako voda, všechny kosti se mi uvolňují, jako vosk je mé srdce, rozplynulo se v mém nitru.

Někde na východě se v kopcích zvedl silný vítr a hnal se vzhůru po Savannah Street. Hučel kolem starých cihlových budov, podél chodníku, protáčel vrzající korouhvičky, roze­ zníval melodické zvonkohry, až se přehnal přes Anniin stánek s limonádou, převrhl jí polystyrenový kelímek a rozházel nece­ lých deset dolarů v drobných a bankovkách po ulici. Vyskočila ze své skládací židle a vrhla se za penězi na křižovatku.

Postřehl jsem to příliš pozdě a ona to neviděla vůbec.

Dodávka s chlebem projela kolem mě po South Main. Prá­ vě svítila zelená, a tak vůz zrychlil, až se ozval výstřel z výfu­ ku a objevil se oblak bílého dýmu. Zaslechl jsem rádio uvnitř, vyhrávající country, a zahlédl jsem řidiče, který si právě dal do pusy sušenku, na křižovatce zabočil a zaclonil si přitom rukou oči proti slunci. Pak musel uvidět Anniiny žluté šatečky. Dupl na brzdy, až se zadní kola přestala točit a auto se začalo otáčet a poskoky šinout ke straně. Čím víc se dodávka stáčela, tím víc sílily její poskoky po asfaltu.

Annie se ohlédla po zdroji hluku a strnula. Upustila peníze, které držela v ruce, až se bankovky rozletěly do vzduchu jako velcí motýli, a přestala ovládat svůj močový měchýř. Nevydala ze sebe ani hlásku, protože se jí stáhlo hrdlo.

Řidič vykřikl: „Ježíšikriste, Annie!“ Stočil volant co nejvíc, až zadní nárazník dodávky narazil do předního pravého blat­ níku zaparkované Hondy Accord. Dodávka se odrazila od hon­ dy a zlomek vteřiny poté bok její korby udeřil Annie přímo do hrudi. Dutý zvuk nárazu jejího tělíčka na korbu byl hlučný jako rána z děla.

Stačila zvednout jednu ruku, která nesla největší sílu nárazu, a pak se svalila dozadu a kutálela se jako žlutý míč, klobouček jí odlétl jedním směrem a nohy a tělíčko na opačnou stranu. S dutým nárazem přistála na druhé straně ulice za kombíkem značky Ford, s levým předloktím zlomeným jako párátko. Poslední záchvěv východního větru zachytil spodní okraj jejích šatečků a přehodil jí ho přes obličej. Ležela bez hnutí, hlavou dolů z kopce, a na žlutých šatech teď měla rudé skvrny.

Dostal jsem se k ní jako první a hned po mně ta žena od pokladny železářství. V očích měla šílený pohled a nepříčetně ječela. Během dvou vteřin se kolem nás shromáždil dav.

Annie měla zavřené oči, tělo ochablé a kůži průsvitnou a bílou. Jazyk jí zapadl dozadu a zablokoval dýchací trubici, takže se dusila, obličej jí modral a celé tělíčko získávalo křído­ vý odstín. Nebyl jsem si jistý, zda neutrpěla poškození míchy, ale co nejlépe jsem jí znehybnil krk a pomocí svého kapesníku jsem jí jazyk vytáhl, uvolnil dýchací cesty a zajistil jí tak přísun vzduchu do plic. Věděl jsem, že sebemenší pohyb krku by mohl zhoršit zranění míchy, pokud by nějaké měla, ale musel jsem jí především zajistit volné dýchání. Vzduch znamenal život. Vzhledem k tomu, jaké možnosti jsem měl na výběr, jsem volil menší zlo.

Anniina hruď se teď rytmicky zvedala a klesala, a tak jsem nahmatal pulz na její krční tepně a druhou rukou jsem ode­ pjal svoji baterku a posvítil jí do očí, abych zjistil reakci zorni­ ček. Zatímco jsem pozoroval její oči, strčil jsem si baterku do úst, sundal jsem si hrudní snímač srdeční frekvence a umístil jí jeho senzor na hrudní kost. Hodnota pulzu na mých hodin­ kách se okamžitě změnila ze 62 na 156. Nahmatal jsem bod, kde byl tep jejího srdce cítit maximálně, a pak jsem oběma rukama proklepal hranice jejího srdce. Ověřil jsem si, co už jsem věděl – srdce měla skoro o padesát procent větší, než by mělo být.

Žena od pokladny uviděla, jak sahám Annie na dětský hrud­ níček, a vyťala mi silný políček. „Nech ji okamžitě bejt, ty zvrh­ líku!“

Neměl jsem čas nic vysvětlovat, a tak jsem držel snímač na místě a dál jsem sledoval Anniiny oči. Pokladní uviděla Annii­ ny zorničky a její nateklý jazyk a dřepla si k ní. Utrhla holčič­ ce z krku řetízek, rozsypala drobné pilulky z nádobky Annie po bříšku a odmrštila někam stranou nějaký drobný blyštivý předmět, možná zlatý. Skončil pod dodávkou, ztracený v blá­ tě u chodníku. Vzala dvě pilulky a chtěla je vložit Annie pod jazyk. Pořád jsem jednou rukou držel Anniino hrdlo a sledo­ val jsem ji pohledem, ale teď jsem chytil ženu za ruku, pevně ji sevřel a s klidem jsem na ni promluvil. „Jestli jí je dáte do úst, zabijete ji.“

Ženě zasvítilo v očích a její panika rostla, až se jí napjaly cévy na krku. Byla silná a skoro mi ruku vytrhla, ale držel jsem pev­ ně a dál jsem sledoval Annie.

„Pusťte mě. Vždyť ji zabijete.“ Rozhlédla se po davu, který se kolem nás utvořil. „On ji chce zabít! On zabije naši Annie!“

Dva mohutní muži ve vybledlých kombinézách a baseballo­ vých čapkách s nápisem John Deere, kteří předtím něco jedli v blízkém bufetu, ke mně přistoupili.

„Helejte, rači tu holčičku nechejte na pokoji. My Annie zná­ me, ale vás ne.“

Muž, který promluvil, byl skoro dvakrát těžší než já a na dohadování a vysvětlování jsme neměli čas, ale nikdo kromě mě to nevěděl. Pořád jsem držel pevně ženu za ruku, ale při­ tom jsem se otočil a nakopl jsem většího z těch dvou přímo do rozkroku, až si dřepl a pak se zhroutil do kleku.

Druhý muž mi položil obrovskou tlapu na rameno a prohlá­ sil: „Čoveče, to je můj brácha a tos teda neměl dělat.“

Volnou rukou jsem ho vší silou uhodil do břicha, což nebyl malý terč. Také se složil, lapal po dechu a dávil svoji snídani na chodník.

Obrátil jsem se k ženě, která pořád ječela a obracela se k davu o pomoc. „On ji zabije! Annie umře! Proboha!“

Bylo to pořád horší. Násilím jsem jí ruku rozevřel, ale nepo­ kusil jsem se jí pilulky odebrat. Podíval jsem se jí do očí a klid­ ně jsem řekl: „Dejte jí půlku pilulky.“

Zatvářila se zmateně a zřejmě si nebyla schopná uvědomit, co říkám.

Větší z bratrů se zvedl na kolena a chystal se mě sevřít rukou, ale nakopl jsem ho silně do břicha, ovšem ne natolik, abych mu zlomil žebro.

Žena shlédla k Annie a ke dvojici traktoristů, které jsem měl u nohou. Z jejího výrazu jsem vyčetl, že to, co jí říkám, se nesrovnává s tím, co si v minulosti buď přečetla, nebo jí někdo řekl.

„Ale...,“ začala.

Přikývl jsem, abych jí to potvrdil. „Začněte s půlkou a pak ji budeme sledovat. Kdybyste té holčičce dala pod jazyk tolik nit­ roglycerinu najednou, tlak by jí klesl tak nízko, že by už nikdy nestoupl.“ Pustil jsem její ruku. „Dejte jí půlku.“

Žena překousla pilulku napůl, druhou půlku vyplivla, jako by to byl vršek náboje do muškety, a tu první dala Annie pod jazyk. Annie byla při vědomí; měla potíže zaostřit zrak a paže jí visela jako loutce. Kolem nás se toho odehrávala spousta – lidé, troubení aut, vzdálený zvuk houkačky –, ale já jsem byl vycvičený k soustředění na tři věci: pulz, zorničky a dýchací cesty.

Nitroglycerin se rozpustil a Anniiny tváře brzy dostaly bar­ vu – byl to důsledek rozšířených cév, zvýšeného průtoku krve a okysličení periferie těla.

Žena na ni tiše promluvila. „Annie? Annie?“ Pohladila hol­ čičku po ruce. „Drž se, zlatíčko. Pomoc je na cestě. Vydrž. Už brzy přijdou. Slyším je.“

Annie přikývla a pokusila se usmát. Pulz jí maličko zrychlil a zůstával trochu nepravidelný.

Houkačka sanitky se blížila a já jsem v duchu odhadoval, jak dlouho jim bude trvat, než přijdou, provedou diagnózu a sta­ bilizují ji a pak ji převezou. Vycházelo mi, že Annie odděluje od pohotovosti v nemocnici asi dvanáct minut.

Annie teď mrkala a rozhlížela se po lidech kolem a já jsem se znovu obrátil k pokladní. „Teď jí dejte druhou půlku.“

Annie otevřela ústa a žena jí vložila pod jazyk druhou půlku tabletky. Když se rozpustila, vytáhl jsem z kapsy vlastní pouz­ dro na léky, vysypal jeho obsah a podal jí jeden malý dětský aspirin.

„A teď tohle.“

Poslechla mě. Odepjal jsem si zápěstní část snímače srdeční frekvence a připjal ji na zápěstí Annie. I když jsem ho utáhl na poslední dírku, byl jí pořád volný.

Houkačka se blížila a já jsem se podíval na ženu naproti sobě a ukázal jsem jí na hodinkovou i hrudní část snímače na Anniině těle. „Tohle k sobě patří. Zaznamenává to, co se děje s jejím srdcem. Doktor na pohotovosti, jestli je aspoň trochu dobrý, už bude vědět, co s tím.“

Zdravotníci dorazili o deset vteřin později a rychle si dřepli vedle mě. Viděli, že zvládám situaci, a tak se nejdřív obrátili ke mně.

Neztrácel jsem čas. „Trauma způsobené tupým nárazem. Zlo­ mená žebra vlevo. Uvolnil jsem dýchací cesty, spontánní decho­ vá frekvence 37. Cítil jsem krepitaci naznačující subkutánní emfyzém, podezření na částečný pneumotorax nalevo.“

Mladý zdravotník se na mě podíval nechápavě.

„Myslím, že jí splaskla jedna plíce,“ vysvětlil jsem mu.

Přikývl a já jsem pokračoval: „Pulz 155, ale nepravidelný. Krátká ztráta vědomí, nyní hodnota GCS na dvanáctce.“

Přerušil mě. „Její signál zazvonil.“

Pokračoval jsem: „Dostala dvakrát pod jazyk nitroglycerin, v pětiminutovém odstupu.“ Ukázal jsem na její jizvu na hrud­ ní kosti. „Má za sebou operaci srdce. Odhadem před dvanácti měsíci. A dále,“ podíval jsem se na hodinky, „před sedmi minu­ tami dostala snímač srdeční frekvence.“

Přikývl, přistoupil k holčičce a začal jí na ústa nasazovat kyslíkovou masku.

Za mými zády seděli bratři traktoristé s vyvalenýma očima a s otevřenými pusami. Pochopili, co tu dělám, a už se mě nepo­ koušeli odtáhnout pryč. Což bylo dobře. Měl jsem totiž pocit, že kdyby si to opravdu umanuli, povedlo by se jim to. Má výho­ da byla, že jsem je dokázal překvapit, ale teď jsem ji ztratil.

Zdravotník kontroloval Anniiny zorničky, požádal ji, aby dýchala normálně, a začal jí omotávat pravou paži nad loktem pásem na měření tlaku, zatímco se druhý zdravotník vrátil s fixačním límcem a transportním lehátkem. Za dvě minuty jí opatrně, aby ještě víc nepoškodili její zraněnou paži, zavedli do žíly hadičku s fyziologickým roztokem, aby pomohli zvednout její krevní tlak. Naložili ji do sanitky, posadili k ní tetu Cici a vyrazili směrem k Rabunské okresní nemocnici. Když zavírali dveře, teta hladila Annie po vláscích a šeptala jí něco do ucha.

Shromážděný dav se postupně rozcházel, vyklidil vozovku a policisté vyslýchali řidiče dodávky. Místní lidé ještě otáleli na chodnících s rukama v kapsách, potřásali hlavami a ukazovali směrem ke křižovatce a ve směru větru.

Obrátil jsem se k těm dvěma chlápkům za svými zády a na­ táhl jsem ruku, abych pomohl prvnímu z nich vstát. „Tak co, do smrti dobrý?“

Větší z obou mužů uchopil moji ruku a já jsem mu s náma­ hou pomohl do stoje.

Mávl rukou za odjíždějící sanitkou. „Mysleli jsme, že chcete Annie ubližovat.“

Pohledem jsem sledoval vůz, dokud nezmizel. Řekl jsem skoro jen k sobě: „Kdepak, pane. To v žádném případě.“ Po­ mohl jsem na nohy i druhému muži a oba odkráčeli. Potřásali přitom hlavami, urovnávali si čapky a dávali do pořádku své kombi néz y.

Za zády mi zahučel nějaký starší pán v plátěném klobouku a montérkách, jehož vysoké boty byly cítit naftou: „Kdy už tu holku konečně osud přestane pronásledovat?“ Plivl s velkou přesností černou slinu do kanálu. „Proč to musí být ze všech lidí z tohohle městečka zrovna ona? Život prostě není spraved­ livej. Jo, vůbec není spravedlivej.“ Znovu si odplivl, a zanechal tak na ulici skvrnu. Pak vykročil po chodníku směrem z kop­ ce dolů.

Když zástup lidí prořídl, dřepl jsem si k okraji chodníku a prohledal jsem bláto pod obrubníkem. Našel jsem drobný předmět, který jsem hledal, a vložil jsem si ho do kapsy. Byl obnošený a měl na zadní straně nějaký nápis. V dálce se vytrácel zvuk houkačky a ve vzduchu se vznášely vůně skořice, broskvo­ vého koláče, grilování a dieselových spalin. A možná také slabý závan jasmínovníku. Když jsem jel pryč, u nádoby na vodu sto­ jící u chladicího boxu se vytvořila fronta lidí, kteří tam mlčky vhazovali bankovky, než se vrátili ke svým zaměstnáním.

KAPITOLA 2

Uplynulo devět měsíců, než jsem ten klíč našel. Vložila ho na dno dřevěné krabičky, kterou jsem měl už od dětství, pod roze­ draný a zaprášený výtisk Tennysona. Po straně přívěsku klíče bylo vytištěno jméno banky a číslo schránky.

S Charliem jsme jeli do banky společně. Zaměstnanec zavo­ lal manažera, který ověřil moji totožnost, zavedl nás do malé místnosti se stolem a čtyřmi židlemi a pak zmizel. Vzápětí se vrátil celý popelavý s nějakými papíry, které jsem měl pode­ psat. Udělal jsem to a on znovu zmizel, a za chvíli se zase objevil s malou zavřenou krabičkou. Odešel a zatáhl za sebou závěs. Charlie po celou dobu seděl tiše s rukama na kolenou, v dokonalém ukázkovém sedu, a trpělivě čekal. Vsunul jsem klíč do zámku a otočil jím. Ozvalo se klapnutí a Charlie se po tom zvuku ohlédl. Zvedl jsem víko a uvnitř ležely tři dopisy, všechny s mou adresou. Písmo bylo nezaměnitelné.

Na přední straně prvního dopisu stálo Otevřít hned. Na dru­ hém Po roce. A na třetím Po dvou letech. Zvedl jsem oběma ruka­ ma první dopis, odlepil jsem prstem jeho chlopeň a vytáhl jsem dva papíry. První byla kopie dokladu o svěřenském fondu na 100 000 dolarů, což byla celá životní pojistka, kterou pro Emmu její otec uzavřel, když byla ještě holčička. Musel pojistku získat dřív, než kdokoli věděl o jejím zdravotním problému, a žádný z nich mi o ní nikdy nepověděl. Druhý list papíru byl dopis. Posadil jsem se na židli vedle Charlieho a začal jsem číst. Reese, jestli tohle čteš, pak se to nepovedlo. Znamená to, že jsem po smrti a ty jsi sám...

Viděl jsem jako v mlze, obličej mi ochabl a celý jsem se zhrou­ til jako domeček z karet. Charlie a jeden starší člen ochranky mě odvedli ven z banky a posadili mě na lavičku v parku, kde jsem se schoulil do klubíčka jako embryo a skoro celou hodi­ nu jsem se třásl.

Později toho dne jsem dopis dočetl. Pak jsem si ho přečetl znovu, a ještě jednou. Vědomí, že ho napsala předem, na mě působilo, jako bych měl v žaludku kámen. Zakončila ho tak­ to: Reese, nenechávej si tenhle dopis. Znám tě, ale nežij tím svým způsobem. Dej dopisu volnost. Dovol, aby ho unášel jemný vánek a aby odplul pryč tak, jako to udělal tolikrát Odysseus, když jsme byli děti.

Zavřel jsem oči a pocítil jsem na tváři její křehkou, skoro prů­ svitnou dlaň, jak se mě snaží posílit – navzdory mé slabosti.

Poslušně jsem vyhledal a odřízl tenké borovicové prkénko, navrtal jsem ho a přilepil k němu páskou stěžeň z balzy – složil jsem dopis, propíchl ho stěžněm, aby vytvořil plachtu, přilepil jsem na prkénko pod dopis dvoucentimetrovou svíčičku a polil jsem palubu loďky tekutinou ze zapalovače. Zapálil jsem svíčku a postrčil loďku do mírného, ale širokého proudu řeky Tallu­ lah. Voda ji unášela padesát metrů, pak sto metrů, až konečně svíčka dohořela až dolů, zapálila tekutinu vsáklou do paluby a celá loďka se vzňala. Plamen vyšlehl metr a půl, možná metr osmdesát do výšky a tenký proud popela a bílého dýmu vyšpl­ hal ještě výš. Pak se lodička otočila, naklonila na bok a zmizela pod bublinami na hladině. Potopila se do hloubky skoro tři­ ceti metrů, až spočinula na dně přehrady, v dávno zatopeném městě Burtonu.

Před prvním výročím toho dne jsem počítal každý den, pro­ budil jsem se před svítáním a seběhl jsem dolů k molu, kde jsem roztrhl obálku, přitiskl si dopis k obličeji a zhluboka se nadechl. Hltal jsem každé slovo a každý náznak její vůně. Představoval jsem si pousmání jejích rtů, kdyby se na nich formovala slova dopisu, sklon její šíje a pozvání v pozadí jejího pohledu. Sly­ šel jsem její hlas, pak její šepot, téměř neznatelně přes clonu vánku od jezera. Milý Reese,

dnes ráno, než ses probudil, jsem si četla. Ta slova mi to připomněla. Chtěla jsem tě probudit, ale spal jsi tak tvrdě. Pozorovala jsem tě, jak dýcháš, naslouchala jsem tvému srdci a cítila jsem to své, už podesetitisící, a snažila jsem se zachytit rytmus tvého srdce. Vždycky je tak stálý a silný. Přejela jsem konečky prstů po čáře v tvé dlani a obdivovala jsem sílu a něhu, která je v ní skryta. Věděla jsem už ve chvíli, kdy jsem tě poznala, a ještě víc to vím teď, že se tě dotkl sám bůh. Slib mi, že nikdy nezapomeneš. Slib mi, že budeš vzpomínat. „Uzdravuje ty, kdo jsou zkrušeni v srdci.“ To je tvá práce. Tvé poslání. Tím, že odejdu, se to nezmění. Před lety jsi mě uzdravil. „Především střez své srdce...“

Navždycky tvá

Emma

Ten den jsem strávil tím, že jsem se díval na jezero, objížděl jsem konečky prstů řádky jejího dopisu a stokrát jsem ho psal znovu, protože jsem věděl, že její ruka musela vykonávat stejné pohyby. Konečně, když se setmělo, jsem odřízl další prkénko, upevnil na něj stěžeň, polil palubu a záď loďky a odstrčil ji na hladinu. Světélko zmizelo ve tmě a po chvíli vzplálo v plovou­ cím pekle téměř o dvě stě metrů dál. Pak se plamen bez varo­ vání zakymácel a zmizel jako planoucí šíp, vystřelený přes zeď.

Uplynul další rok a já jsem odpočítával dny jako dítě před Vánoci – nebo odsouzenec, který naposledy prochází vězni­ cí k popravě. Nepotřeboval jsem se probouzet, protože jsem vůbec nespal, ale když konečně nadešlo ráno, pomalu jsem sešel k molu, podobný odsouzenci k smrti, a vsunul jsem prst pod chlopeň dopisu. Přemýšlel jsem. Uvízl jsem někde mezi ztrátou veškeré naděje a čirým peklem. Když teď budu pokračo­ vat a roztrhnu obálku, přečtu si poslední slova, jaká kdy Emma napsala. Získám jediný poslední něžný okamžik. Chvilku, kte­ rou jsme spolu nikdy neprožili. Od jejích posledních slov mě neoddělovalo nic víc než trocha vyschlého lepidla a celý dlouhý život, kdy už mi nebude nic zbývat.

Zvedl jsem dopis proti slunci a uviděl jsem pod obálkou sla­ bé náznaky jejího písma, ale slova jsem rozeznat nedokázal. Vytáhl jsem prst zpod chlopně, urovnal jsem obálku palcem a ukazováčkem a zasunul jsem si dopis do kapsy košile.

Uplynul další rok a nadešel další čtvrtý červenec. Obálka zvenčí zežloutla, pomačkala se, byla teď cítit po mém potu a písmo na ní vybledlo, což ještě zvýraznila skvrna od kávy pod chlopní. Uplynuly čtyři roky od chvíle, co jsem ty dopisy nalezl, ale málokdy minulo pět minut, v nichž bych si na Emmu nevzpomněl a nevybavil si ten den, ten večer, kdy se probírala prsty mými vlasy a řekla mi, abych se trochu prospal. Jak jsem se snažil vrátit čas nazpět, obletět zeměkouli jako Superman, modlit se jako Jošua nebo Ezechiáš a zastavit slunce.

V životě ale člověk nemůže napravit nic, co se stalo.

Stmívalo se, když se na větvi poblíž mě usadil sameček kar­ dinála, zazpíval a připomněl mi můj úkol. Houpal jsem se mezi zemí a nebem v objetí sluncem vybledlých, větrem ošlehaných a rozedraných prstů houpací sítě. Neochotně jsem vrátil dopis do kapsy košile a rozložil jsem noviny. Přilepil jsem kolík na místo, opatřil stěžeň plachtou, polil palubu loďky tekutinou ze zapalovače a jemně umístil na palubu svíčku. Nad mou hla­ vou, přes celý severní výběžek jezera, naplnily noční oblohu ohňostroje, ozývaly se výbuchy a umlčely cvrčky. Někde na jihu u jezera křičely malé děti a mávaly v kruzích prskavkami, aby vytvářely zlatavé hořící kruhy, kterými proskakovali ima­ ginární tygři. Od chvíle, kdy jsem našel ten klíč, uplynulo pět let. Moji jedi­ nou vazbu se světem venku představuje poštovní schránka v Atlantě, odkud mi přeposílají všechny zásilky do další poš­ tovní schránky v Claytonu, ale teprve poté, co je přesměruje poštovní centrum v Los Angeles, které se v ničem nevrtá. Když mi pošlete balíček, který má být doručený do druhého dne, bude dvakrát putovat přes celou zemi a dostane se ke mně za dva týdny. Pro všechny praktické účely tak neexistuji a nikdo neví, jestli a kam přijdu nebo odejdu. Až na Charlieho. A to, co ví o mém tajemství, je u něj v bezpečí.

Ve svém domě nemám žádná zrcadla.

Opatrně jsem položil lodičku na hladinu, postrčil jsem ji a tichá Tallulah ji zachytila. Jemný vánek ji houpal, narovnala se, otočila se na pravobok a plamínek olízl noční vzduch a špl­ hal nahoru. Svíčka dohořela, po palubě se rozlil oheň a roz­ zářil oblohu jako modrá létavice. Loďka vzplála, shořela a pak zmizela v tiché hlubině a jen ozvěny vzpomínek rozechvívaly mé prázdné a otřesené srdce.

KAPITOLA 3

Deset minut, které jsem strávil v čekárně pohotovosti Rabun­ ské okresní nemocnice, mi zaplnilo mnoho chybějících kous­ ků mozaiky. Většina lidí v Claytonu a okolí už příběh Annie Stephensové znala. Její rodiče byli misionáři a byli zabiti před dvěma roky v občanské válce v Sierra Leone; Annie měla sest­ řičku, dvojče, která ale zemřela ještě o rok dříve než rodiče – na vrozené srdeční komplikace. Annie teď žije se svou tetou Cindy a už před několika měsíci, poté co poslední operace příliš nepomohla zlepšit její stav, se stala akutní čekatelkou na transplantaci srdce. Poslední kapkou bylo, že její ejekční frak­ ce klesla pod patnáct procent. Už skoro před osmnácti měsíci jí její lékaři v Atlantě dávali jen šest měsíců života. A protože nemá žádné pojištění, naplnila už sedmkrát tu dvacetilitrovou nádobu na vodu a získala tak přes sedmnáct tisíc dolarů, které měly pomoci pokrýt cenu její operace.

Měl jsem pravdu, když jsem usoudil, že se nedožije puberty.

Běžná malá nemocnice jako tahle by za normálních okolnos­ tí neměla traumatologické oddělení na úrovni 2, ale první let­ mý pohled mi pomohl pochopit, že se o to hodně přičinil Sal Cohen. Mosazná destička na zdi hlásala Pohotovostní oddělení Sala Cohena. V Claytonu a okolí je ten příběh legendární. Asi před čtyřiceti lety Sal přišel o dítě, protože nemocnice neměla dostatečné vybavení. Šlo o dvě děti, předčasně narozená dvoj­ čata, ale k dispozici byl jen jeden inkubátor. Rozzlobilo ho to a původní dva inkubátory se časem rozrostly v nejlepší trau­ matologické oddělení severně od Atlanty.

Cindy McReedyová otevřela obě křídla dveří s nápisem Jen pro zaměstnance a vešla do čekárny. Vystoupila na židli, nevě­ domky přitom potahovala za rukávy své kostkované bavlně­ né košile, založila si ruce křížem na hrudi, jako by jí byla zima – nebo jako by nebyla zvyklá mluvit k většímu počtu lidí – a počkala, než se čekárna utiší. Působila dojmem, že potřebuje dohnat spánek za šest měsíců a že se obrazně řečeno pokouší udržet při žonglování ve vzduchu asi o osm kuželek víc, než na kolik stačí její síly. Takový vzhled jsem už viděl; nezlepší se to, dokud se to napřed ještě nezhorší. Zamáva­ la rukama nad davem a bratři traktoristé začali na všechny syčet „Pssst!“

Cindy si otřela oči a zastrčila si vlasy za uši. „Annie bude zase v pořádku. Má jen čistou zlomeninu paže... tím nárazem se kost přerazila... ale uspali ji, narovnali jí to a dali do sádry. Před chvilkou se probrala a hned chtěla eskymo.“

Všichni se usmáli.

Cindy pokračovala: „Ručička se jí úplně zahojí, i když poma­ lu. Teď je u ní pan doktor Cohen a dovoluje jí, aby prozkoumala kapsu jeho pláště.“

Všichni se znovu usmáli. Skoro každá ruka v této místnosti už někdy v té kapse hledala.

„A pokud jde o její srdíčko, pár dní si nebudeme jistí, co se bude dít. Annie je houževnatá, ale...,“ odmlčela se. „My... tedy doktoři... prostě nevědí. Musíme počkat a uvidíme.“ Znovu si založila ruce na hrudi a rozhlédla se po shromážděném davu. Otřela si slzu a nepatrně se zasmála. „Annie měla opravdu štěs­ tí, že se k ní ten cizí pán dostal dřív nežli já. Nebýt jeho... no, to už by tady Annie nebyla.“

Pár očí se stočilo ke mně.

Někdo z davu zavolal: „Cindy, mluvilas už s někým ze St. Joe? Už ji konečně přesunou do čela seznamu kandidátů na trans­ plantaci? Copak ji teď nepokládají za naléhavý případ?“

Cindy zavrtěla hlavou. „Problém není v nich, ale v nás... nebo spíš v Annii. Po té poslední operaci a tom všem...“ Cindy mávla oběma rukama, jako by smetávala drobky chleba z piknikového stolu, „jim Annie nedovolila, aby její jméno posunuli dopředu, dokud si nenajde správného doktora.“

Čahoun vedle mě vyhrkl: „Ale Cindy, propánakrále! Tak se vykašli na to, co ten prcek říká! Je to přece v jejím nejlepším zájmu. Až to bude mít za sebou, ještě ti poděkuje.“

Cindy přikývla. „To bych udělala ráda, Billy, ale je to trochu složitější.“

To je vždycky, pomyslel jsem si.

Cindy ztlumila hlas. „Annie může zvládnout už jen jedinou operaci. A kdoví, jestli se dokáže ještě jednou dát dohromady. Proto musí všechno být v dokonalém pořádku, nebo...“ Znovu sklopila pohled ke svým nohám a pak se zase podívala na Bil­ lyho. „Bude to pravděpodobně poslední šance.“

Malá podsaditá žena stojící vedle toho dlouhána ho plácla kabelkou a on si zastrčil ruce do kapes.

Cindy pokračovala. „Její kardiolog sem teď jede z Atlanty. Měl by dorazit asi za hodinku. Jakmile ji prohlédne, budeme vědět víc. Pak budeme muset ještě najít lékaře, který je dost dobrý a ochotný podstoupit to riziko, že ji bude operovat. A zase bude­ me mít před sebou stejné překážky: potřebujeme srdce, dál musí­ me najít někoho, kdo bude Annie operovat, ale taky ho musí přijmout ona. Její šance podle statistik, dokonce i kdyby měla nejlepší lékaře, jsou jen jednociferné a...“ Cindy se ohlédla přes rameno a znovu ztlumila hlas. „A s časem se nezvyšují.“

V čekárně se rozhostilo úplné ticho. Pokud se všichni před­ tím mlčky shodovali v naději, teď to pominulo.

Cindy vypadala na svůj věk, bylo jí kolem pětatřicítky a odha­ doval jsem, že její věcné vystupování je výsledkem jak její osob­ nosti, tak lekcí, které jí uštědřil život. Možná že to byl způ­ sob, jak se s tím vyrovnávala. Prodělala hezkých pár zkoušek a bylo to znát v jejím hlase i obličeji. Pískově blond vlasy jí sahaly k ramenům a teď byly staženy do prostého ohonu zele­ nou gumičkou, jakou se stahují noviny.

Nebyla vůbec nalíčená. Měla rovnou páteř a vytáhlou posta­ vu. Působila nepoddajně a přísně, ale měla svůj půvab. Chlad­ ná, ale nenápadným způsobem krásná. Komplikovaná, velmi zaměstnaná, ale také potřebovala oporu. Víc připomínala cibuli než banán. Její oči měly zeleň, jaká se obvykle objeví pod slup­ kou avokáda, a rty připomínaly červenou část broskve těsně u pecky. Její kostkovaná košile, obnošené džíny, ohon vlasů a paže založené na hrudi vypovídaly o tom, že funkce je pro ni důležitější než forma, ale měl jsem takový pocit, že jako každá žena v její pozici většinu svých forem skrývá prostě proto, že spotřebuje veškerý svůj čas na plnění svých povinností. Připo­ mínala mi Meryl Streepovou, pracující na kávové plantáži ve Vzpomínkách na Afriku.

Krása je tajemná a právě tak hrozná. Bůh a ďábel zde bojují na bojišti lidského srdce.

Sestoupila z židle dolů a řekla: „Kdyby bylo něco nového, vyvěsím to do výlohy obchodu.“ Pohlédla na staršího pána, který ustoupil ke straně čekárny a soustředěně naslouchal. „Je to v pořádku, pane Dillahunte?“

Přikývl a odpověděl: „Prostě zavolejte Mabel, vytiskne vám, co budete chtít.“

Když dav prořídl, Cindy zamířila k automatu na kolu a zača­ la hledat drobné mince. Všechno jí ale padalo z rukou, mince se jí rozletěly kolem nohou a pořád nemohla najít správnou částku.

V hlavě se mi mezitím svářily rozporné hlasy. Zatímco jsem prožíval vnitřní boj, vylovil jsem z kapsy čtyři čtvrťáky a podal jsem je na dlani Cindy.

Obrátila se ke mně a působila přitom dojmem, že se snaží ovládnout zimomřivý třas. Odhrnula si z obličeje pár pramín­ ků vlasů (okamžitě se vrátily na původní místo), vzala si ode mě čtvrťáky a stiskla tlačítko dietní koly. Kruhy pod jejíma oči­ ma vypovídaly o únavě, a tak jsem odšrouboval víčko plastové lahve a podal jsem jí ji. Upila, pohlédla na mě přes vršek lahve a řekla: „Ještě jednou vám děkuju.“ Sklopila zrak, zaryla špičku boty do odřeného místa v terakotové podlaze a pak se na mě podívala. „Doktor Cohen říká, že vám dlužím omluvu.“

Zavrtěl jsem hlavou. „Lékaři nemají vždycky pravdu.“

„Sal obyčejně ano,“ odpověděla.

Chvíli jsme spolu stáli mlčky a nevěděli jsme, co říct.

„Annie má v Atlantě opravdu dobrého lékaře. Právě jsem s ním dotelefonovala a říkal, že je zvědavý na informace, které si přečte z té věci na popruhu, kterou jste jí připnul na srdce. Říkal, že po ulici jen tak náhodou nechodí moc lidí, kteří by něco takového měli.“

„Někdy se to může hodit.“

Založila si zase ruce na hrudi, zvedla bradu a pohlédla ven z okna. „Sal mi taky potvrdil, že jsem ji mohla zabít.“

„Jmenuji se Reese,“ podal jsem jí ruku. „Představování jsme tam na ulici nějak vynechali.“

„Promiňte.“ Otřela si ruku o džíny a vztáhla ji ke mně. „Kdysi jsem bývala dobře vychovaná. Cindy McReedyová.“ Ukázala skrz dvojité dveře. „Jsem Anniina teta. Je to dcerka mé sestry.“

„Cici, jak jsem slyšel.“

Chvilku jsme zase stáli mlčky v čekárně plné lidského hovo­ ru. Ukázala na mé oblečení. „Za posledních pár let jsem potka­ la spoustu zdravotníků, ale vy mi je vůbec nepřipomínáte. Jak to, že víte, co je potřeba dělat?“

Vedle automatu na kolu viselo velké zrcadlo a odráželo celou mou postavu. Měla pravdu. Vypadal jsem spíš jako nějaký obkladač. A co hůř, už přes pět let jsem se neoholil. Až na oči bych ani já sám sebe nepoznal.

„Když jsem byl mladý, obejdoval jsem na pohotovosti. Uklí­ zel jsem tam a dělal, co bylo potřeba. Nakonec mi dovolili jezdit autem s hasiči a obyčejně jsme dorazili na místo jako první. To víte, sirény, auta, velké řetězové pily...“

Usmála se, což znamenalo, že mi to buď věří, nebo je příliš unavená, než aby o tom pochybovala.

„Pak na vysoké škole jsem pracoval na nočních směnách, abych měl peníze na knihy a školné.“ Pokrčil jsem rameny. „Je to jako jezdit na kole.“ Tohle byla pravda. Nelhal jsem jí – zatím.

„Máte lepší paměť nežli já,“ řekla.

Tenhle rozhovor jsem potřeboval nasměrovat jinam. Usmál jsem se. „Abych byl úplně upřímný, nejvíc se mi na tom líbily ty sirény a blikající světla. Pořád do toho občas strkám nos.“ I tentokrát byly oba mé výroky pravdivé, ale pravdy se dotý­ kaly jen letmo.

„No...“ Přitiskla si založené paže k tělu, jako by ji obešla zima. „Za ten dnešek vám děkuju... za to, co jste udělal.“

„Vidíte, skoro jsem zapomněl.“ Sáhl jsem do kapsy a vytáhl jsem malý zlatý sandálek, který měla Annie na krku, než ho Cindy odhodila ke kanálu. „Tohle vám upadlo... na ulici.“

Cindy natáhla ruku, a když uviděla, co jí podávám, musela zase potlačovat slzy. Podal jsem jí svůj kapesník a ona si otřela obličej. „To patřilo mé sestře. Poslali to v obálce zpátky z Afri­ ky, když... když našli jejich těla.“

Odmlčela se a nechala si vlasy spadnout do očí. S touhle ženou se život v posledním desetiletí nemazlil a stále toho měla pořádně naloženo.

„Annie to nosila od chvíle, kdy nám to pošta doručila.“ Opa­ trně si ho vložila do kapsy. „Děkuju... už potřetí.“ Ohlédla se po dvojitých dveřích. „Radši už se tam vrátím. Annie



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.