načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Když umírá bestie - Roman Cílek

Když umírá bestie
-14%
sleva

Kniha: Když umírá bestie
Autor: Roman Cílek

Čím končí válka? A čím začíná mír? Dvě otázky, které jsou stěžejním motivem této nevšední knihy. Významný autor literatury faktu Roman Cílek, pro něhož je příznačné často ... (celý popis)
Titul doručujeme za 2 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  369 Kč 317
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
10,6
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: AOS PUBLISHING
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2014
Počet stran: 250
Rozměr: 304 x 216 x 27 mm
Úprava: ilustrace, portréty, faksim.
Vazba: Vázaný
Datum vydání: 1. 10. 2014
Nakladatelské údaje: V Ústí nad Labem, AOS, 2014
ISBN: 978-80-87624-22-7
EAN: 9788087624227
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Čím končí válka? A čím začíná mír? Dvě otázky, které jsou stěžejním motivem této nevšední knihy. Významný autor literatury faktu Roman Cílek, pro něhož je příznačné často až detektivní pátrání po neznámých či dlouho zastíraných skutečnostech, předkládá čtenářům v časovém oblouku od Vánoc 1944 do Vánoc 1945 strhující drama válečného finále i stejně nesnadného těsně poválečného období, na které nazírá bez zátěže černobílého vidění. Najdeme zde v chvějivém prostoru mezi prohrou a vítězstvím, radostí ze svobody i nedůstojnou mstou pohled na dění podstatné a rozhodující. Jsou zde však také příběhy zdánlivě titěrné, „jen“ obyčejně člověčí. Válka a její dozvuky se dotýkaly všeho a všech.

Značná část autorovy pozornosti se zaměřuje na zákulisní, tehdy přísně tajné dění, jímž se ti, kteří už skoro vše prohráli, snažili často až bizarními počiny, například vznikem záškodnických jednotek (Werwolf) této porážce zabránit nebo ji alespoň odsunout.

„Dějiny jsou součtem milionů neopakovatelných a tím i unikátních lidských osudů“, řekl před lety jeden moudrý člověk. A tato kniha je důkazem, jak výsostně pravdivá jsou tato slova. ((ze zákulisí nacistické porážky - drama všedních i nevšedních dnů))

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Roman Cílek - další tituly autora:
Mordcentrála X -- Léta 1933-1935: stopami dvou nacistických vražd Mordcentrála X
Doteky zoufalství Doteky zoufalství
Doteky hněvu Doteky hněvu
Smrt Trojského koně Smrt Trojského koně
Doteky stínů Doteky stínů
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

příloha

/ 1 /

PLAMENY

NAD

PLOŠTINOU

DUBEN ROKU 1945

Již jen šílenec či nepoučitelný fanatik mohl pochybovat

o tom, jaký bude výsledek války. Vše zůstávalo jen otázkou času v řádu dnů, týdnů či – nedejbože – ještě měsíců? Válka, trvající již šestý rok, se čím dál více dotýkala území historických zemí Čech a Moravy, jimž nacisté v březnu 1939 vnutili ponižující název protektorát. Vojska sovětského 2. ukrajinského frontu, útočící v bratislavsko-brněnském směru, rozprášila počátkem dubna německé jednotky na jihozápadním Slovensku a zatlačila je až k řece Moravě před Lanžhotem. Zhruba ve stejné době se probíjel 4. ukrajinský front přes polsko-československé hranice a mířil k Ostravě. Přidáme-li k tomu i skutečnost, že v Bavorsku postupovali k našim hranicím také američtí vojáci z elitní

ho V. sboru 3. armády generála George S. Pattona, dalo se

říci, že i v tomto koutě Evropy bylo už pro nacisty vše

ztraceno. Zlovolná totalitní ideologie nedovolovala však

přiznat konečnou porážku. Až do poslední chvíle mělo

v rámci ústupových operací a s tím souvisejících "vyčišťo

vacích akcí" trpět obyvatelstvo okupovaných zemí. Až do

vyvrcholení úplné katastrofy měli umírat lidé ve jménu

nesmyslných iluzí.

Úder za úderem.

13. dubna padla Vídeň.

15. dubna se z předmostí na řece Moravě rozvinul útok

na Brno.

Nic už nemohlo zastavit překotný běh dění. Blížilo se

válečné finále, v němž však chvílím ulehčení bude ještě

předcházet četná bolest. Valašsko z toho nevyjímaje.

VIZOVICE – BĚŽNĚ ANI NE PĚTITISÍCOVÉ

MĚSTEČKO BYLO NYNÍ SKORO AŽ K NEDÝCHÁNÍ

PŘEPLNĚNO MUŽI V UNIFORMÁCH

Každý z místních lidí musel tušit, že se cosi rozsáhlého

chystá. Kromě jednotek německého vojska se do Vizovic

sjížděly i elitnější skupiny ozbrojenců. V komnatách zdej

šího barokního zámku se usadilo esesácké stíhací koman

do, nazývané také "jagdkomando Skorzeny." Pro početněj

ší, zhruba třísetčlennou speciální jednotku Josef, stejně tak

podléhající Skorzenyho řídícímu štábu a doplněnou asi

pětadvaceti účastníky kurzu z řad slovenské s nacisty spo

lupracující Hlinkovy mládeže, cvičenými pro budoucí záš

kodnickou činnost, byla za ubytovací místo určena vizovic

Roman CÍLEK

KKddyyzzˇˇ uummíírráá bbeessttiiee......

(Dva dramatické příběhy

ze zákulisí posledních týdnů války)

Ploština taková, jaká kdysi – v čase předků – býva

la. Tradiční podoba zachycená místním malířem.


příloha

II ká škola. Velitelé obou složek, těch ze zámku i ze školy, se sešli k rychlé poradě.

Tři muži, kteří budou ovlá

dat nadcházející drama:  velitel stíhacího komanda

SS-obersturmführer Erich

Wienecke,

 velitel jednotky Josef SS

obersturmführer Walter

Pawlofski,

 jeho zástupce a také hlavní

instruktor SS-oberscharfüh

rer ing. Kurt Werner Tutter.

Zadání z nejvyšších míst

schváleného úkolu bylo jasné. Mělo jít o zásah proti Murzinově partyzánské brigádě Jana Žižky, jejíž jednotlivé složky operovaly v širokém lesním a horském pásu Vsetínských vrchů, Hostýnských vrchů a Moravskoslezských Beskyd, tedy v oblasti předpokládaných ústupových přesunů wehrmachtu, přičemž důraz se kladl i na výstražný zákrok proti podporovatelům partyzánů z řad obyvatelstva. Začátek operace se stanovil na časné ráno čtvrtka 19. dubna 1945. Ještě se také probírala otázka předběžné rozvědné akce.

"O to se postaráme," nabídl SS-oberscharführer Tutter.

A slib splnil.

"Dne 18. dubna asi v 17. hodin byl nařízen nástup," sdě

lil o tom při poválečném policejním výslechu osmnáctiletý účastník výcvikového kurzu Miroslav P. "Shromáždili jsme se na dvoře školy. Instruktor Tutter nám sdělil, že s pomocí agentů gestapa, nasazených mezi partyzány, bylo zjištěno, že na horské osadě Ploština se zdržují partyzáni. Měli jsme se spolu s jednotkami SS zúčastnit trestní výpravy. Zdůraznil, že je třeba pochytat partyzány i jejich pomahače a tvrdě je zničit. Potom jmenovitě vyvolal mne, Pavla V., Jozefa H. a další dva, jejichž jména si už nepamatuji. Oznámil nám, že zítra dopoledne uskutečníme průzkum na Ploštině a názorně tak předvedeme, co jsme se v kurzu naučili."

Ploštině a tamním lidem zbývala k životu jediná noc.

"Okolo 7. hodiny ranní naše rozvědná skupina nastoupila

na školní dvůr. Oblečeni jsme byli do uniforem slovenské armády bez označení hodnosti a vyzbrojeni pistolemi," pokračoval Miroslav P. ve výpovědi. "Instruktor Tutter se dostavil se dvěma protektorátními četníky. Za úkol jsme měli průzkum a zjištění, zda na cestě, kudy budou za námi postupovat ostatní, nehrozí léčka od partyzánů. Určili nám také legendu pro případné setkání s partyzány. Měli jsme se k nim jako Slováci, kteří už nechtějí sloužit Němcům, ochotně přidat. Jeden z nás se však měl časem vzdálit a oznámit vše, co jsme zjistili, našim velitelům. Od obyvatel jsme měli vyzvědět, kde a v jakém množství se partyzáni pohybují. Tutter nám potom připomněl, abychom byli stateční. Poté nás nákladní auto dovezlo až k jakési polní cestě. Auto odjelo zpět, zatímco my se s četníky vydali naznačeným směrem."

Nařídili jim, že se nesmějí bát.

Byli však příliš mladí, než aby to dokázali. Netají se tím

ani Miroslav P.: "Po chvíli se od nás odpojili oba četníci. Řekli, že jsme od Ploštiny vzdáleni asi pět kilometrů, a abychom dál už šli sami. Znejistěle jsme kráčeli dál. Potkali jsme jen jednoho staršího muže, který se zeptal, kam jdeme. Odpověděli jsme mu tak, jak jsme byli instruováni. Odbyl nás s tím, že o partyzánech nic neví. Před Ploštinou jsme se s obavami o život ukryli v lese. Pak už jsme jenom čekali, až přijdou ostatní, k čemuž došlo kolem poledne."

VRAŽEDNÁ VÝPRAVA SE CHYSTALA JAKO

VÁLEČNÁ OPERACE

Rozhodnutí a příprava. Nasazení agentů. Operační prů

zkum. Úder. O tom, jaká váha se přikládala takové akci

v oblasti, k níž se blížily ústupové přesuny wehrmachtu,

svědčí i šíře zapojení represivních složek nacistického reži

mu. Stranou nezůstalo ani gestapo. Po zadržení o tom

vypovídal kriminální komisař Helmut Heinecke:

"Jako poručíka SS mne zrovna přidělili ke služebně ges

tapa ve Zlíně. Bylo mi řečeno, že přicházím v pravý čas,

protože se chystá protipartyzánský úder. Od svého šéfa,

jímž byl kriminální rada Ziegler, jsem obdržel rozkaz,

abych se na tom spolu s třiceti osobami od zlínského gesta

pa podílel. Přikázal, že každý odpor se musí bezohledně

zlomit. Šli s námi i dva čeští muži v civilu, prý to byli prů

zkumní agenti gestapa nasazení u partyzánů, od nichž se

před nedávnem vrátili. Jeli jsme do vizovického zámku,

kde se přípravy chýlily k závěru."

Do 10. hodiny dopolední vznikl nad mapou operační

plán. Celkové množství asi 180 mužů rozdělili na dvě

poloviny: skupinu sever a jih. Ke každé z nich bylo přidě

leno zhruba dvacet psovodů s německými ovčáky. Rozkaz

ve věci střelby zněl jednoznačně: pokud se v lese narazí na

jakoukoliv osobu, je třeba ji vyzvat, aby dala ruce vzhůru

a okamžitě se zastavila, při neuposlechnutí se musí zahájit

zacílená a usmrcující palba. V případě, že by nějací v lese

se skrývající muži mávali po zahájení přestřelky bílými

kapesníky, nemělo se na ně střílet, protože by se jednalo

o slovenské průzkumníky, vyslané k partyzánům.

Vše bylo naprosto přehledné.

"Dostali jsme rozkaz vydat se na bojovou operaci," sdělil

při výslechu František M. z jednotky Josef. "Poklusem

jsme se museli odebrat do blízkého zámku, kde byla ubyto

vána jednotka SS. Byli jsme ozbrojeni a na sobě jsme měli

slovenskou uniformu, přes ní německý maskovací plášť.

Spolu s muži od SS jsme nasedli na nákladní auta, která se

rozjela mně neznámým směrem."



K zabíjení došlo ještě dřív, než vlastní akce započala.

Jižní obkličovací skupina poznamenala svou smrtonos

nou pozorností Újezd u Vizovic. A o tom, co se tu po upo

zornění jednoho z agentů zlínského gestapa stalo, víme ze

svědectví místního římskokatolického faráře Vladimíra

Růčka:

"Do obce přijela tři německá auta. U radnice stála marin

gotka kočovných brusičů. Esesmani se psy seskákali z aut

a hnali se přímo k nim. Pak jeden z nich vykřikl: ,Heraus!’

Načež majitel vozu Ladislav Rangl společně se svým šva

grem Rudolfem Pflegrem vystoupili z vozu, vytáhli průka

příloha

III

zy a Němcům je předkládali. Ti však odehnali Rangla a Pflegra stranou a bez vysvětlování či vyslýchání je několika ranami z automatu usmrtili. Ve voze zůstala ještě Ranglova manželka Vlasta s půlročním dítětem na rukou. Jeden z esesmanů po ní otevřenými dveřmi vypálil smrtící rány z automatu. Spadla na zem, ale křečovitě držela svého potomka, který jen Boží vůlí zůstal naživu. Po odjezdu Němců jsem šel k maringotce a odebral jsem mrtvé ženě z rukou dítě, které křičelo a bylo potřísněno matčinou krví. Paní Ranglová měla ještě dvouletého Zdeněčka. Ten byl strašlivou událostí, kterou musel vidět, tak vyděšen, že jsem ho našel zalezlého až vzadu ve voze."

Tři mrtví lidé.

A jediné provinění: potulný brusič nožů Rangl prý občas

hrával partyzánům na harmoniku...

HNED POTÉ SE VOZY ROZJELY

K VYSOKÉMU POLI

Na konci vesnice zazněl povel k sestoupení z aut. Kromě

šoférů, kteří odjeli někam zpět a měli se s dopravními prostředky vrátit až na znamení světelnou raketou, se všichni ostatní rozdělili do tří skupin. Jedna postupovala vpravo od Raškova domu na samotě Ryliska, druhá vlevo, třetí šla středem údolí. Cestou zadrželi účastníci zátahu osm až deset náhodně se tu vyskytujících českých mužů. Jedním z těch, kteří se takto hned na počátku akce dostali do rukou nepřátel, byl i Jan Machů, rolník z Vysokého Pole, v tom čase osmatřicetiletý:

"Vysazoval jsem v místech zvaných Láz lesní stromky

a pomáhali mi s tou prací synovci František a Josef. Josef odešel domů o něco dřív, což mu možná zachránilo život. Tak hodinu či půl druhé po poledni jsme se vydali k cestě na oběd i my dva, František a já. Zhruba dvě stě metrů od Vysokého Pole nás chytili Němci se psy. Viděl jsem také další esesmany, kteří v rojnici mířili směrem k Ploštině. Němci nás prohledali, ale i když nic nenašli, museli jsme jít s nimi."

Poté se postupující rojnice dostaly k osadě Ryliska.

Vypráví Františka Rašková: "Po poledni jsme se dozvě

děli o Němcích, kteří se prý k nám blíží. Partyzáni od nás okamžitě odešli a já zůstala ležet v posteli se svým nedávno narozeným synkem. Po chvíli opravdu dorazilo od Vysokého Pole asi patnáct Němců, kteří vtrhli do chalupy a ptali se na partyzány a na mého muže Františka, o kterém tvrdili, že je partyzánským komandýrem. Křičeli, že jim musím ukázat, kde je ukryté střelivo. Vše jsem s pláčem zapírala."

Vhodná příležitost pro oba

jidáše.

Oldřich Baťa při pováleč

ném výslechu přiznal: "Na

pokyn Němců jsme s Fran

tiškem Machů paní Raško

vou usvědčovali ze zapírání

s tím, že jsme jako údajní

partyzáni v jejich domě pře

spávali a ona nám vařila

a obsluhovala nás."

Statečná žena z pasek se

ze všech sil bránila.

"Když jsem navzdory těm

zrádcům stále opakovala, že

o ničem nemám ani tušení,

vyhnali mne z postele

a začali rabovat. Odcizili

nám šatstvo, prádlo a veške

ré cenné věci. I dobytek

a drůbež. Pak dům zapálili.

Už předtím odešel s partyzá

ny do lesa můj syn Franti

šek, kterého však zanedlou

ho Němci zadrželi a na pase

kách Ploština o něco později téhož dne upálili. Jelikož naše

stavení hořelo, utíkala jsem pryč a nesla jsem svého nedo

statečně oblečeného desetidenního syna do Vysokého Pole,

dítě se cestou nastydlo a zemřelo."

Nepříliš daleko od usedlosti Raškových, v té chvíli už

ztrácející svůj tvar v plamenech, se nacházelo další pase

kářské stavení. Třiašedesátiletá Terezie Belhová, která tam

bydlela, takto dne 13. ledna 1947 nadiktovala strážmistru

Šmitákovi z Vlachovic svou vzpomínku:

"Ještě krátce po obědě se u nás zdržovalo několik partyzá

nů. Připravovali jídlo pro skupinu, která se měla vrátit

z akce, zabili tedy jalovici a maso uschovali ve sklepě. Pak

přiběhla spojka partyzánské skupiny paní Kuníčková s tím,

že prý do Vysokého Pole přijelo mnoho Němců. Partyzáni se

stáhli do lesa a my jsme se synem Františkem odnesli maso

asi sto metrů od našeho stavení a zakopali je na poli. Sotva

jsme se vrátili, už byli Němci v domě. Ptali se na partyzány.

Odpověděli jsme záporně, ale nevěřili nám. Dovolili mi,

abych přes louku u domu odvedla kozu, zatímco můj syn

musel zůstat stát poblíž těch esesáků. Hned poté, co jsem

udělala několik kroků, zaslechla jsem za sebou dvě střelné

rány. Pak mne zadržel jeden z Němců a odvedl zpět k domu,

který v té chvíli již začínal hořet. Františka jsem nikde nevi

děla. Esesáci s policejními psy prohledávali okolí a našli

narychlo zakopané maso. Křičeli, že je to určeno pro party

zány, a pořád dokola to opakovali. Když mne pak konečně

přestali vyslýchat, postupovali dále na Ploštinu. Zůstala jsem

sama a jakmile dům dohořel, našla jsem v jeho troskách spá

lené tělo svého pětadvacetiletého syna Františka."

TO VŠE BYLA JEN PŘEDEHRA

Obkličovací manévr sevřel pak Ploštinu, nevelkou pase

kářskou osadu, ze dvou stran. Nejednalo se o klasickou

pátrací akci, protože esesáci z jagdkomanda a speciální jed

notky Josef sem šli v podstatě najisto. Už řadu měsíců trva

jící spolupráce zdejších lidí s partyzány z Murzinovy brigá

dy byla skutečně zrazena hned několika konfidenty ve služ

bách zlínského gestapa, což partyzáni v plné šíři nemohli

vědět. Jmenovitě se hovoří o Oldřichu Baťovi a Františkovi

Machů, ale vše je zatemněno mnoha poválečnými a dodnes

trvajícími dohady. Jedno však je jisté: po zuby ozbrojené

německé jednotky se na Ploštinu chystaly, jako kdyby táhly

do velkého střetu, ale ve skutečnosti se nesetkaly s žádným

odporem. Neodbytně se v této souvislosti nabízející otázka,

zda partyzánské jednotky z okolí měly zasáhnout, je nejen

Dva snímky Ploštiny po devatenáctým dubnu 1945: z deseti venkovských sta

vení zbyly jen trosky.


příloha

IV

těžko zodpověditelná a dodnes plná nejrůznějších názorů, ale i natolik lidsky citlivá, než aby ji bylo možno odbýt – jak se to občas dělávalo a dělá – černobílými hodnoceními.

Jak snadné je být dodatečným soudcem!

"Dodnes se nedokážu ubránit dojetí, když si na ten dub

nový den vzpomenu," svěřil se zkraje 90. let autorovi tohoto vyprávění spisovatel Ladislav Mňačko, rodák z Valašských Klobouk, který dění kolem Ploštiny jako šestadvacetiletý uprchlík z totálního nasazení v Německu a poté řadový příslušník jednoho ze zdejších partyzánských oddílů osobně prožil a s odstupem času o něm napsal poutavé literární dílo a filmovou předlohu s názvem Smrt si říká Engelchen.

Konala se tehdy horečnatá porada na okraji lesa.

Dilema mělo osudovou podobu. Bránit Ploštinu? Či se

naopak ve smyslu nepsané dohody s některými zasvěcenými pasekáři vyhnout otevřenému konfliktu? Obě řešení měla, jak to tak obvykle bývá, své klady i zápory. Které zvolit? Neomylní lidé se většinou vyskytují až poté, co jsou bitvy ukončeny, ztráty sečteny a nastává čas přemoudřelého hodnocení. Partyzáni v okolí Ploštiny zvolili jednu z možností – a jistě to pro většinu z nich nebylo snadné, navíc tušili, že se budou muset ze svých postojů přinejmenším morálně zodpovídat. Bylo tu ale ve hře tolik hledisek! Především nikdo nemohl vědět, s jakými konkrétními úmysly německé jednotky nyní – po půli dubna 1945! – přicházejí. Mají za úkol hledat a likvidovat partyzány, a když je nenajdou, odtáhnou? Snad ano, partyzáni pevně věřili, že ano. Pustit se s Němci do boje by znamenalo vložit jim do rukou přímé důkazy a možná tím s neodvolatelnou platností rozhodnout o osudu nejen samotné Ploštiny, ale možná i okolních obcí, které byly do odboje více či méně zapojeny. V opačném případě zůstávala aspoň částečná naděje, že úder nacistů nebude tak ničivý. Navíc bylo partyzánských bojovníků v bezprostředním okolí Ploštiny poměrně málo, mnozí se již ráno rozešli na akce do širokého okolí, zrovna toho dne se mimo jiné chystal a pak také odpoledne opravdu uskutečnil přepad autokolony wehrmachtu u Lidečka.

Bít se tedy s přesilou? Nebo ne?

Spojka ploštinského partyzánského oddílu František

Kůdela se tehdy oné vzrušené porady osobně zúčastnil: "Nejdříve padl rozkaz, abychom se připravili k boji. Pak přicházely hlídky a všechny hlásily, že po zuby ozbrojených Němců je velmi mnoho, a že postupují i se psy ze všech stran. Velitel oddílu Grigorij Slepcov, podle mého názoru člověk – třeba ve srovnání s výbušnějším Murzinem – velmi uvážlivý, nás po zhodnocení docházejících zpráv svolal a posléze i upozornil na beznadějnost situace. Zdůraznil také, že nikdo z nás nesmí živý padnout do rukou nepřítele. I raněného kamaráda, kterého nelze ošetřit a dopravit do bezpečí, je třeba zastřelit. Zástupce velitele Alex po něm zdůraznil to, co jsme všichni tušili – že přímým střetem bychom fašistům potvrdili svou přítomnost na Ploštině i všude v okolí, a ti že by neváhali vyvraždit třeba veškeré obyvatelstvo Drnovic, Vysokého Pole i Tichova. Dokonce jsme pak jaksi hlasovali, což u partyzánů, kde platily silné velitelské pravomoci, nebylo běžné. Všemi hlasy se přijal návrh, abychom se pokusili o opatrný ústup a vyhnuli se střetnutí."

OSUD OBYVATEL PLOŠTINY

TÍM BYL ROZHODNUT

Ti z nich, kteří přežili, se do minulosti vraceli jen neradi.

A nikdy to nedokázali bez zachvění hlasu. Vzpomínky na utrpení jejich blízkých a sousedů zraňovaly. A pobuřovala je vzpomínka na zradu. Hitlerovci, a to partyzáni mohli jen tušit, nepotřebovali dalších důkazů o jejich zdejším působení a nápomoci obyvatel. Přiváděli si přece důkazy proti Ploštině s sebou: v podobě dvojice odrodilců.

Františka Šašinová je v této roli viděla na vlastní oči:

"Utíkala jsem z pole domů, ale u naší ploštinské chalupy

už stáli Němci. A pak jsem uviděla... a to se mi skoro za

drhl dech... pak jsem zahlédla, jak František Machů, které

ho jsme znali pod jménem Pospíšil, bere klíč od domu

z domluveného místa nade dveřmi, a on o tom dobře věděl.

Sledovala jsem, jak bere ten klíč, odemyká a pouští Němce

dovnitř. Pochopila jsem, co to znamená. Že Machů i ten

druhý, kteří toho o nás tolik vědí, jsou zrádci. Vždyť právě

v naší chalupě byli Machů a Baťa po příchodu k partyzá

nům vyslýcháni. Proklínala jsem okamžik, kdy se jim dala

důvěra. Věděla jsem, že oba před několika dny od oddílu

utekli, ale nechtělo se mi uvěřit, že by tihle dva lidé, Češi,

kteří hovořili stejným jazykem, sedávali s námi u stolu... že

by tohle dokázali."

PLOŠTINA BYLA TEDY "DOBYTA"

A jak se zachovají "vítězové" bitvy, která bitvou nebyla?

Nesnadno se tom vypráví. Pouze matný odraz skutečnosti

dokáže postihnout nekomentovaný sled dílčích svědectví

z tábora těch, co zabíjeli či pomáhali zabíjet, a jako proti

váha k tomu vzpomínky místních lidí. Je to jen zlomek

z obrazu utrpení. I zlomek z obrazu krutosti, vymknuté

v agonii zlovolného řadu z jakékoli kontroly.

Úředník zlínského gestapa Augustin Ruber: "Skupina

domů jménem Ploština byla obklíčena značnou vojenskou

silou."

Václav K., příslušník kurzu při jednotce Josef: "Vlastní

akce započala na znamení světelnou raketou."

František Šašina z ploštinského stavení číslo 49: "Měli

jsme tři děti, třináctiletou dceru a desetiletá dvojčata Stan

du a Frantu. Sotva jsem se dozvěděl, že se k Ploštině stahu

jí Němci, běžel jsem do chalupy, abych uklidil věci po par

tyzánech. Podařilo se mi leccos v lese schovat, utíkal jsem

zpátky varovat děti, pak už mne ale sebrali. Měl jsem za

sebou dva roky první světové války přímo na frontě, ale

něco tak strašného jsem nikdy nezažil. Když nás zajali

a hnali zpátky, snad jsem úplně ztratil vědomí. Strachem –

nestydím se to říci. Strachem o rodinu, o děti i o sebe."

Oldřich Baťa: "Přikročilo se k výslechům zadržených

a hlavně k domovním prohlídkám."

Anděla Zichová z čísla 23: "Kolem půl třetí jsem se ve

světnici starala o tříměsíční dítě a byl se mnou i můj šede

sátiletý otec. Vtrhlo dovnitř asi pět esesmanů. Ptali se po

partyzánech. Nic jsme neřekli. Poté začali v bytě vše roz

hazovat, brali nám cenné předměty, jídlo a šatstvo. Uloupe

né věci nosili ven za chalupu."

Václav K.: "Při prohlídkách jsme zjišťovali, zda uvnitř

nejsou partyzáni, a snažili jsme se najít zbraně. Když se

třeba hledalo něco v posteli, rozřezali jsme peřinu i slamní

ky a vše rozházeli. Nehleděli jsme na to, zda se něco rozbi

je. Skutečným naším zájmem bylo však najít peníze, hodin

ky, prsteny a jiné cennosti, což jsme si ponechávali pro

sebe. Připouštím, že pokud jsme narazili na námitky obča

nů, chovali jsme se hrubě. Z potravin jsme si brali hlavně

slaninu a uzené maso. Vše ostatní jsme ničili."

Miroslav P.: "Mužské šatstvo jsme chystali k odvozu.

Mělo se použít k plnění záškodnických úkolů v týlu Rudé

armády."

A opět Václav K.: "Přestože jsme při prohlídkách nenašli

ani náboje, ani partyzány či letáky, začalo se s postupným

zapalováním jednotlivých usedlostí. Prakticky jsme si tím

vyzkoušeli, jaké mají tyto granáty účinky."

Tehdy třináctiletá Božena Šašinová z Ploštiny: "Stačila

jsem s oběma mladšími bratry uprchnout, protože otec nás

včas varoval. Utíkali jsme přes lesy a slyšeli jsme zdálky

střelbu a viděli ohně. Nahlas jsme všichni tři plakali. A pak

tam za námi přiběhl pes, který patřil Němcům. Strašně

jsme se ho báli, ale on nás jen očichal a vrátil se zpátky.

Měl s námi větší soucit, než ti lidé v uniformách."

V

Kriminální komisař gestapa Helmut Heinecke: "Stál jsem

na horní cestě a viděl podpalování zdejších objektů. Od hořících usedlostí se zbraněmi v rukou hnali muži SS hlouček asi deseti českých lidí, kteří museli mít ruce založeny za hlavou. Když nás průvod míjel, přistoupil blíž náš agent Baťa a hovořil s kolegou Ruberem."

Augustin Ruber: "Zeptal jsem se ho, zda se jedná

o osoby, které napomáhaly partyzánům. Odpověděl mi, že ano." Oldřich Baťa: "Je pravda, že u jednoho hořícího stavení jsem potvrdil, že jsme v něm jako partyzáni spali."

Osmdesátiletý Jan Stružka uvedl po válce ve výpovědi:

"Vše jsem zapřel. Ale Machů ukázal na kabát, který jsem měl na sobě: ,Poznáváte mne a tenhle kabát?’ Řekl jsem, že ne, ač to nebyla pravda. Ten teplý kabát jsem mu před časem jako partyzánovi sám dal, aby mu nebyla zima. Zapálili mi statek, ale nevím, proč mne na rozdíl od jiných nechali naživu. Asi jsem jim připadal příliš starý."

Augustin Ruber z gestapa: "Zadržené vesničany přivedli

k horní skupině domů. Donutili je lehnout si obličejem k zemi."

Helmut Heinecke: "Nikterak jsem se dále nezajímal

o tyto osoby a nevím tedy, jaký je vlastně postihl osud."

Postihl je, a u všeho přítomný komisař německé tajné

policie to nemohl nevědět, osud tak krutý, jako kdyby ani nepatřil do poloviny osvíceného dvacátého století.

Deset ploštinských domů hořelo.

A v plamenech umírali i lidé.

Václav K. z jednotky Josef: "Vraždění začalo těsně po

výsleších. Lidé byli zbiti do krve a někteří z nich donuceni vysvléknout se před popravou do spodního prádla."

Ploštinský pasekář František Šašina: "Když už domy

hořely, Němci zlomyslně řekli, že nám dávají pět minut a pak půjdeme do ohně. Viděl jsem, že důstojníci si nalévají ukradenou slivovici a přiťukávají si. Neustále jsem přemýšlel o tom, jak se zachránit. Pak v jednom z hořících stavení cosi vybuchlo, mezi esesáky nastal zmatek a mně bylo jasné, že toho musím využít. A opravdu se mi ještě s Janem Polčákem z Drnovic podařilo odplazit se stranou

a Němcům utéci. Z kraje lesa jsem se potom se slzami

v očích musel dívat, jak hoří dům, kde po léta žily genera

ce našich předků."

Ladislav H.: "Exploze Němce rozzuřily. Začali křičet, že

jsou to ukryté zbraně, munice a třaskaviny."

Jan Machů z Vysokého Pole: "Leželi jsme na zemi obli

čejem dolů, když se ozvala první detonace. Jeden z esesáků

na nás začal řvát: ,Auf!’ Pak na nás napůl německy, napůl

česky stále křičeli: ,Vy tedy nic nevíte o zbraních, o party

zánech...!’ Popadli mne za rameno, přistrčili k hořícímu

stavení Františka Šašiny a nařídili: ,Marš!’ Nechtěl jsem

čekat, až po mně střelí, a tak jsem vyraženým oknem skočil

dovnitř. Upadl jsem na zem a před žárem a kouřem jsem si

rukama chránil oči. Po chvíli jsem ucítil, že na mne něco

spadlo. Byl to František Trčka, kterého vehnali dovnitř

a zezadu zastřelili. Přímo na mém těle vykrvácel. Potom

hodili dovnitř odjištěný granát, který dopadl kousek ode

mne. Stačil jsem ho ještě před výbuchem uchopit a odhodit

ho do sousední místnosti, kde explodoval. To už však zača

la padat střešní krytina a měl jsem strach, že se dům na

mne zřítí."

Gestapák Augustin Ruber: "Pokud jsem si všiml, usmr

covali občany pouze příslušníci jednotek SS z Vizovic."

Komisař gestapa a poručík SS Helmut Heinecke: "Popí

rám, že bych komukoliv dal rozkaz k zabíjení civilistů."

Anděla Zichová: "Viděla jsem, jak vedou mého bratra

i několik dalších chlapů z Ploštiny a poté je jako bezcenný

dobytek ženou do ohně. Společně s otcem jsem utekla do

lesa a držela v náručí dítě. Tatínek však náhle vykřikl:

,Musím zachránit aspoň postroje!’ Nenechal se zadržet ani

mým pláčem či prosbami a rozběhl se k požáru. A už tam,

stejně jako můj muž i bratr, zůstal a zahynul."

O život zatím v hořícím domě bojoval Jan Machů:

"Vstal jsem ze země a létal mezi kouřem a plamenem jako

netopýr. Vlezl jsem do komůrky, kde měli Šašinovi ulože

ny brambory a hnojivo. Ze zoufalství jsem popadl motyku

a zcela nesmyslně jsem se snažil někam prokopat. Začaly

se hroutit i krovy. Nevěděl jsem, co si počít, a žár už se

nedal vydržet."

Miroslav P. z jednotky Josef: "Poté, co došlo v jedné

z chalup k výbuchům, přivedli ženu, která při výslechu

neustále plakala. SS-oberscharführer Tutter, další z našich

esesáckých velitelů Sonnberger a Emil H. poodešli bokem

a radili se. Pak vydali rozkaz."

Václav K.: "Zblízka jsem to viděl. Ptali se té ženy, co

bylo ukryto v zapálené stodole, z níž vycházel silný dým

a odkud se ozývaly opakované detonace. Nerozuměl jsem,

co jim odpovídala, protože stále naříkala. Zřejmě její zpo

vídání k ničemu kloudnému nevedlo, takže vyslýchající

Němec pokynul jednomu svobodníkovi z naší jednotky.

Ten vzal ženu za rameno a řekl jí, aby mu tedy šla okolí

stodoly blíže ukázat. Vrátil se za chvíli a nyní už byl sám.

Řekl, že je hotová. Výstřel jsem slyšet nemohl, protože

v celé obci se neustále ozývaly rány, výbuchy, křik a pláč."

Kdo byla ta, o které účastníci vraždění hovořili?

Anastázie Zichová, narozená 11. listopadu 1904 – jediná

žena z ploštinských obětí.

A její smrtí ukončeme toto bolestiplné vyprávění.

Anebo ne, ponechme raději dnes již nežijícího Jana

Machů, rolníka z Vysokého Pole, otce sedmi dětí, aby nám

při desetiletí již vzdáleném osobním setkání přímo na místě

této události dovyprávěl svůj příběh: "Mlely se ve mně vše

lijaké pocity. Nechtělo se mi umřít jen proto, že o tom

zabijáci, co sem přišli, prostě jen tak z vlastní vůle rozhod

li. Nevzdával jsem se – z touhy po životě, i jaksi jim

navzdory. Stále jsem hledal nějaký způsob záchrany. Něco

se přece musí najít, říkal jsem si. A když už pak na mně

téměř chytal oblek, popadl jsem kus plechu a jako primitiv

ní kryt jsem si ho dal na hlavu. Pak jsem vrazil přímo do

plamenů směrem, kde jsem tušil dveře. Náhodou jsem se

strefil a podařilo se mi dveře otevřít či vyvrátit. Ani vlastně

příloha

Pamětnice dění na Ploštině Anděla Zichová, jak ji

autor tohoto vyprávění vyfotografoval v 80. letech

minulého století. Poblíž místa, kde jsme tehdy stáli,

ztratila paní Zichová v onom přízračném dubnovém

dni posledního roku války otce, manžela, bratra,

švagra a rodinu manželova bratrance.


nevím, jak jsem se dostal ven. Uhasil jsem na sobě oheň v močůvce a dokutálel jsem se polomrtvý hrůzou a únavou na cestičku ke kapličce, kde naštěstí nestála žádná z německých hlídek. Až po chvíli jsem se odplazil dál do lesa. Hluboké popáleniny na lokti jsem přitom snad ani necítil. A pak jsem tam někde v horách celé hodiny běhal jako šílený. Domů do Vysokého Pole jsem se odvážil vrátit až kolem půlnoci. Samozřejmě jsem byl rád, že jsem vyvázl, ale strašně mě ranilo, když jsem se dozvěděl, že se totéž nepodařilo synovci Františkovi, kterého při svém postupu na Ploštinu sebrali společně se mnou. Jeho zabili a upálili. A bylo mu pouze jedenadvacet let."

ČTVRTEK 19. DUBNA 1945 SE BLÍŽIL

K ZÁVĚRU

Čtyřiadvacet hodin uplynulo od chvil, kdy na dvoře vizo

vické školy nastoupili frekventanti záškodnického německo-slovenského kurzu při jednotce Josef a z úst svého instruktora SS-oberscharführera Kurta Wernera Tuttera slyšeli – zřejmě poprvé v životě – jméno pasekářské osady Ploština. Tehdy se o protipartyzánské zastrašovací akci mluvilo v budoucím čase, nyní už se o ní mohlo, u katů i jejich obětí, hovořit jako o minulosti.

Františka Šašinová: "Když všechno skončilo a Němci i ti

ostatní odtáhli, byli jsme – já a můj muž – živí. Jenže co děti?! Nic jsme o nich nevěděli. Vrátili jsme se k našemu dohořívajícímu stavení a prohlíželi k nepoznání spálené pozůstatky těch, kteří tam zahynuli. A o jednom z těch těl jsme si mysleli, že je to naše dcera Božena..."

Božena Šašinová: "Naštěstí to dopadlo jinak a pro naši

rodinu lépe. Dostala jsem se s bratry při útěku až někam pod horu Klášťov. Rodiče nás zatím marně sháněli, všude se vyptávali, nešťastní a s pláčem. Ani neumím běžnými slovy popsat, jaké to pak bylo v jednom domě ve Vysokém Poli, kde jsme se konečně našli... jaké to bylo setkání."

Svědectví rolníka Josefa Trčky, v té době příslušníka par

tyzánského oddílu: "Bylo nás jen pár a měli jsme úkryt na vyvýšeném místě nad Ploštinou. Snad si dovedete představit, jak nám bylo, když jsme museli nečinně sledovat, co se děje. Co chvíli chtěl někdo z nás spustit palbu, ale v obavě o další životy místních lidí jsme jeden druhého zdržovali a varovali před neuváženými kroky. I když už potom fašisté odtáhli, stále se ozýval zoufale bolestný nářek, který mi až do smrti bude znít v uších. Snad sám Bůh to musel slyšet, vždyť k valašskému nebi, ke kterému stoupaly plameny a dým, je od Ploštiny tak blízko..."

O tom, co slyšel Bůh, si těžko lze učinit představu,.

Ale u mužů z hitlerovské trestní výpravy se dá předpo

kládat, že nic neslyšeli. Přesněji: nechtěli slyšet. Skoro až překotně – jak přiznává ve své poválečné výpovědi později popravený konfident zlínského gestapa Oldřich Baťa – opouštěli místa, kde za jejich zády zůstávala zkáza a slzy: "Při návratu se neudržovala žádná organizace pochodu, šli jsme v hloučcích a rychle, protože jsme vzájemně mezi sebou neskrývali obavy z partyzánů. Doprovázelo nás asi osm náhodně zadržených místních lidí, kteří nám museli nést rance s odcizeným šatstvem a potravinami. Příslušníci SS a gestapa se mezitím již dostali do povznesené nálady po alkoholu, který v chalupách ukořistili, chovali se výbojně a dávali najevo svůj hrdinský čin – vypálení Ploštiny.

Ještě alibističtěji se při výslechu v srpnu 1946 vyjadřoval

důstojník SS a kriminální komisař z gestapa ve Zlíně Helmut Heinecke: "Sešli jsme od Ploštiny dolů na silnici a čekali na auta. Když vozy přijely, bez rozloučení jsem nasedl a odjel. Měl jsem s veliteli speciálních jednotek SS z Vizovic již předtím ostrou debatu o bezúčelnosti krutého postupu, jehož jsem se stal na Ploštině svědkem. Označil jsem toto jednání za nevojenské. Odbyli mne, abych se do toho nepletl, protože mají pro podobné situace přesné

instrukce a plné moci. Prosím, aby se vše, co o svých

oprávněných protestech jako bývalý státní úředník uvádím,

zaprotokolovalo."

Václav K. z jednotky Josef: "Spěchali jsme z Ploštiny

kromě jiného také proto, že jsme měli hlad a doufali jsme,

že se budeme moci konečně najíst, protože během celé

operace na to nebyl čas a nikdo se o nás v tom směru

nestaral. Naši instruktoři a velitelé cestou opakovaně říkali,

že to, co se stalo, je prostě vyhlazovací způsob protiparty

zánského boje, a abychom si vše dobře zapamatovali."

Snad si zapamatovali: byla to velmi názorná lekce.

Doslova škola krve a plamenů.

A její závěr?

Stejně zrůdný jako vše předchozí. Ve Vizovicích i ve

Zlíně se z nakradeného jídla konala hostina supů, přičemž

ještě před rozchodem těchto dvou skupin došlo v Zádveři

cích k tahanicím o tyto věci a je protokolárně zaznamenán

případ, kdy se esesák s gestapákem porvali o tříkilový kus

slaniny. "Drůbež jsme si ve Vizovicích upekli," vypověděl

jeden z kurzistů od jednotky Josef, "kromě toho jsem osob

ně dostal chléb, sádlo a kus salámu." Podobně vypovídal

v srpnu 1945 i "protestující" kriminální komisař gestapa

Helmut Heinecke: "Moje skupina si do Zlína přivezla

několik slepic, králíků a snad i dva větší kusy masa, vše

jsme pak v místnostech služebny společně snědli."

Vrahové se rvali o kořist a hodovali.

Na Ploštině se zatím zvedal k nebi kouř z dohořívajících

domů.

Kouřové znamení zla.

Sčítali tu oběti. Shořelo deset domů a zmařeno bylo cel

kem sedmadvacet lidských životů, přičemž někteří z pase

kářů byli upáleni zaživa.

TAKOVÝ TO BYL ČTVRTEK 19. DUBNA 1945

A ve vzduchu se nad všemi a vším vznášel pach zneklid

ňujících myšlenek:

Co bude dál?

Už je konec přívalu hrůz?

Ne, bohužel ne, nebyl to ještě konec. Pohřeb ploštin

ských obětí se konal v pondělí 23. dubna na hřbitově

v Újezdě u Vizovic. "Modlili jsme se za účasti velkého

množství občanstva z celého okolí nad rakvemi svých blíz

kých, sousedů i známých," vzpomíná Stanislav Machů

z Vysokého Pole, "a neměli jsme ani nejmenší tušení

o tom, že právě v těch okamžicích se na druhé straně Vizo

vických vrchů, tam, kde leží vesnice Prlov, odehrává další

a stejně krutá tragédie."

PLOŠTINA – ČAS JAKO KDYBY TU LECCOS

SMAZAL A LECCOS NE

Když jsem byl v těchto místech před řadou desetiletí

poprvé a vše zde ještě vypadalo jinak, než je tomu dnes,

opakovaně jsem se stal svědkem toho, jak z lesa až přímo

ke stolu ve světnici zdejší rodiny Šašinových přicházela

srnka jménem Honzík. Přítulná, důvěřivá k lidské ruce,

z níž slízávala cukr. Důvěřivá snad proto, že její mladý

život poznamenávala jen setkávání s dobrými lidmi. Že

dosud nikdy nepoznala onu odvrácenou stranu člověčí

tváře, právě tady na Ploštině kdysi tak názorně předvede

nou. Když jste srnku pohladili, pár vteřin zůstaly v její

jemné srsti tmavé stopy vašich prstů, pak zmizely.

Vnímal jsem v tom tam na Ploštině, vskutku v blízkosti

nebe, až jakousi nadčasovou a naddějinnou symboliku.

Ale čeho by to měl být symbol?

Nepřípustného zapomínání? Či naopak pokorného

a úctyplného nezapomínání? Spravedlivého soudu nepod

platitelné věčnosti?

Nechť si čtenář zvolí, je to jeho výsostné právo.

příloha

VI


VII

příloha

/ 2 /

ZÁKŘOVSKÁ

TRAGÉDIE

Zaposlouchejme se, prosím, do melodie slov.

Tršice.

Zákřov.

Dolní a Velký Újezd.

A pak najednou v příčinné souvislosti s vyjmenovanými

názvy moravských obcí zvukový náraz, jako když obrněný

vůz prorazí přes hradbu mladých stromů na ztišelou lesní

paseku: Feuermittel. Vyslovte nahlas a s důrazem: Feuer

mittel! V překladu cosi jako rozněcovadlo, rozpalovač, pro

stě prostředek k podnícení ohně. Vskutku příznačné krycí

označení pro speciální ozbrojenou jednotku, jejíž bezohled

né nasazení lze jen s velkou nadsázkou označit za bojové.

Spíš se nabízejí přídavná jména dotýkající se vražd, své

volného týrání, krádeží a rabování.

Však se o tom mnohé již brzy dozvíme.

BŘEZNOVÉ A JEŠTĚ POCÍTITELNĚJI

PAK DUBNOVÉ DNY ROKU 1945

BYLY ČASEM ČEKÁNÍ

Kdy...?

Když už konečně...?!

Východní Moravy, v našem příběhu jde jmenovitě o pro

stor vymezený pomyslným trojúhelníkem Olomouc – Pře

rov – Hranice, se tato otázka týkala s naléhavostí úderů na

kovadlinu. Čtvrtého dubna vstoupila

Sovětská armáda do Bratislavy.

Jedenáctého dubna byl v rámci

masivního tlaku Sovětů od Sloven

ska směrem na Brno osvobozen

Hodonín.

Stačilo se nyní zahledět na mapu.

No ano, kdekdo se tehdy díval na

mapu.

Občané stále ještě okupovaných

oblastí Moravy a Čech, stejně jako

operační štáby obou válčících stran.

S pocity samozřejmě naprosto odliš

nými. Na straně těch, kteří se setr

vačností podobající se pohybu na

nakloněné rovině vedli boj, o němž

si většinou již ani nemohli myslet,

byť se to nahlas vyslovovat neodva

žovali, že v něm mohou ještě zvítě

zit, rostla nervozita. Plánování ústu

pových operací si svou složitostí

v ničem nezadá s přípravami frontál

ního útoku, a to tu ještě navíc bývá

přítomen rozkladný a zlobnou nená

vist vyvolávající prvek strachu

z budoucna a propastného zklamání.

Předurčili nás přece k trvalým

vítězstvím – proč tomu tedy tak

není?

Proč nás úprkem ženou před

sebou ti, jimiž nás naši vůdcové

učili opovrhovat jako neschopnými

podlidmi?

Proč oblasti, jež jsme na jaře 1939

– bože, jak se ten čas zdá skoro až

vesmírně vzdálený! – majetnicky

prohlásili za Protektorát Čechy a Morava, musíme dnes označovat za ohroženou bojovou zónu?

Spousta otázek, žádné smysluplné odpovědi.

A ještě k tomu hitlerovce kromě všech těchto nejistot

obtěžovali všudypřítomní partyzáni! Tedy ti, které ve své korespondenci zásadně nazývali bandami. Jakmile byla východní část Moravy prohlášena za operační území Schörnerovy skupiny armád Mitte (Střed), týkalo se zesílení tlaku vůči partyzánům a jejich podporovatelům z řad místního obyvatelstva mnoho nejrůznějších opatření. Ze Slovenska se do Přerova urychleně přemístilo velitelství týlových komunikací a spojů, označované kódovým pojmem Korück 551 a podřízené veliteli týlových jednotek generálporučíku Braunerovi. Padlo jasné rozhodnutí: všechny hlavní i náhradní přepravní tepny k zásobování fronty i k případnému ústupu jednotek je třeba udržet v nerušeném provozu.

A to dle zostřených hledisek, tedy za každou cenu!

Podle zaprotokolovaného svědectví po válce zadrženého

a souzeného přerovského gestapáka Gepperta se generál Brauner vyjádřil v tom smyslu, že "každý civilista, který bude v operačním území zadržen se zbraní v ruce, musí být bez jakéhkoliv dalšího řízení zastřelen". Velitelství 551, jemuž velel generál Schneeder, navázalo operativní součinnost s místními složkami bezpečnostních služeb, především gestapa, a mělo pro své úkoly k dispozici celkem sedm německých a dva maďarské bezpečnostní prapory. A kromě toho také speciální, velmi speciální jednotku, o níž se v tajném dálnopisu číslo 2024, odeslaném z řídící úřadovny gestapa v Brně, stroze uvádí:

"Podle sdělení pobočky Přerov dorazil 12. dubna 1945

do přerovského služebního obvodu kozácký prapor 574 (krycí jméno Feuermittel) tvořený třemi eskadronami (švadronami). Stanovištěm štábu a 1. švadrony se stal Velký Újezd, okres Hranice na Moravě, 2. švadrona je

Vypálené zákřovské stavení Františka Švarce


VIII

umístěna v Dolním Újezdě a částečně ve Staměřicích a 3. švadrona ve Výklekách. Průměrná síla jedné eskadrony asi 150 mužů. Velitel kapitán Panin (Rus). Německý spojovací důstojník kapitán Dittrich... Prapor až do nasazení podléhá polnímu velitelství 551 v Přerově. Úkol: potírání band, čištění Oderských vrchů od band, zajištění přísunové silnice Olomouc – Lipník – Hranice na Moravě. Spojení a spolupráce s pobočkou gestapa a oddílem ke zvláštnímu použití je zařízeno."

KOZÁCI?

KDE SE VZALI KOZÁCI NA

VÝCHODNÍ MORAVĚ?

Toť pozoruhodná a také neobyčejně krvavá historie.

Podle německých armádních a bezpečnostních zdrojů,

k nimž pronikl zejména historik Oldřich Sládek, stál u zrodu těchto ostře protisovětsky orientovaných jednotek plukovník wehrmachtu Helmuth von Pannwitz. Ctižádostivý oficír šlechtického původu si s pomocí svých kontaktů do nejvyších kruhů říše vymohl, že ho říšský vůdce SS Heinrich Himmler již 8. listopadu 1942, tedy v době, kdy se blížila k vyvrcholení bitva o Stalingrad, jmenoval velitelem "všech kozáckých formací". O tři měsíce později bylo početné hitlerovské armádní uskupení, soustředěné u Stalingradu, sevřeno do kleští a donuceno kapitulovat.

Období vítězného "bleskového tažení" tím skončilo.

Započala naopak éra postupného vytlačování hitlerovců

ze sovětského území provázená citelnými ztrátami. Každý, kdo byl ochoten jim v dané situaci jakkoli pomoci, se hodil. A to včetně svérázné kozácké pospolitosti, jejíž část se nikdy nesmířila se sovětským režimem a udržovala si své zastoupení i v zahraničním exilu. Nyní nadešel čas přejít od slov k činům. Z podnětu říšského ministerstva pro východní oblasti, v jehož čele stál fanatický nacista Alfred Rosenberg, vznikl Donský kozácký výbor, jemuž bylo uloženo – spolu s příslibem značných kozáckých privilegií po vítězném konci války – zformovat jednotky, které by byly určeny hlavně k působení na nemilosrdným způsobem vedené protipartyzánské frontě. Velitelem 1. kozácké divize se v červnu 1943 stal Helmuth von Pannwitz, nyní už povýšený na generálmajora. Výcvikový prostor se zřídil v Berdičevě na Ukrajině a již brzy poté se jednotlivé kozácké prapory vydaly k plnění svých zlověstných úkolů. Některé do Itálie, jiné do Chorvatska, ostatní na další místa rozbouřeného kontinentu.

Nás pochopitelně ze všech nejvíc zajímá prapor 574.

Ten, jemuž velel kapitán Panin.

Ten, jemuž přidělili mnohé naznačující krycí označení

Feuermittel – a vírem války bude posléze zahnán až do Tršic a Zákřova.

Vražedný protipartyzánský křest si příslušníci praporu

odbyli v prostoru Vinnice, Voronovice a Chdodorov na Ukrajině. Poté vedla jejich ústupová cesta, lemovaná čím dál větším počtem mrtvých, směrem na západ. V září 1944 prošli Dukelským průsmykem, poté působili na Slovensku a když se fronta znovu pohnula, dostali se na Moravu, kde jim krátce poté – jak o tom svědčí již citovaný dokument z archivu gestapa – byly svěřeny úkoly k vyostřenému protipartyzánskému působení na Přerovsku. Přesunuli se tudíž do Velkého Újezda, Dolního Újezda, Staměřic a Výklek.

Otrlí aktéři blížícího se dramatu se ocitli na scéně.

A započali se chovat tak, jak byli zvyklí.

Pobouřilo to dokonce i šéfa přerovského gestapa

SS-obersturmführera Streita, který v poválečném výslechu uvedl: "O příchodu kozáků do Velkého Újezda jsem se dozvěděl z četnické stanice v Tršicích, která hlásila, že kozácké oddíly plení nejen přímo v samotných Tršicích, ale i v okolních obcích. Toto jednání má negativní odezvu u obyvatelstva, což za dané vypjaté situace rozhodně není v našem zájmu." Společně s hranickým hejtmanem Jesch

kem se rozhodli situaci aspoň částečně zklidnit a přijeli na

poradu do kozáckého štábu ve vesnici Velký Újezd, jíž se

zúčastnili i styční důstojníci z různých německých posádek

v dané oblasti, k níž se přibližovala fronta. Samozřejmě, že

hlavním smyslem velkoújezdského rokování nebylo umrav

nění kozáků, kteří prostě jen dali najevo, že jejich zásobo

vání bylo vždy řešeno tímto svépomocným způsobem, což

jim nadřízené německé štáby až dosud tolerovaly. Tím

debata na toto téma skončila a do zápisu se dostala jen

neurčitě znějící věta, že na "vyživovací a ubytovací nároky

kozáckého praporu 574 budou přispívat okolní obce".

Odškrnuto jako vyřízený bod.

Vzápětí se přešlo k tomu podstatnému.

Prapor 574 sem byl štábní cestou přivolán, aby pomohl

rázným způsobem potlačit zdejší partyzánskou činnost,

zejména se to týkalo velmi aktivního oddílu s názvem

Juraj, který operoval v prostoru Olomouc – Přerov – Lip

ník nad Bečvou a který zejména svými útoky na komuni

kační síť a přepadáváním vojenských kolon působil značné

obtíže. Nezanedbatelný byl v této souvislosti také ohlas,

které měly tyto akce mezi radikalizujícím se místním oby

vatelstvem.

"S tím si poradíme," sebevědomě prohlásil kapitán

Panin.

Odmítl pak další vojenskou a policejní výpomoc a dal

najevo, že jsou zvyklí jednat samostatně a nemají rádi,

když jim někdo cokoli nařizuje. Postačilo by jim prý pouze

přidělení jednoho či dvou specialistů z gestapa, kteří by je

jako poradci dopodrobna zasvětili do zdejší situace.

Požadavek splnil SS-obersturmführer Karl Streit obra

tem.

Hned po návratu do Přerova vybral dva muže.

Kriminální asistenti Ernst Geppert a Josef Hykade patřili

mezi prototypy gestapácké nátury – a tím, že je Streit navr

hl k tomuto úkolu, předurčil i jejich příští osudy: oba klíčo

vým způsobem ovlivní blížící se zákřovský masakr a oba

za to, na rozdíl od jiných, ponesou hrdelní odpovědnost.

Přibližme si jejich životopisy.

Ernst Geppert se narodil v prosinci 1912 v Berlíně a již

v říjnu 1938, tedy v době, kdy ostudná mnichovská konfe

rence přiřkla naše pohraničí Německu, nastoupil ke gesta

pu, tedy tajné státní policii. Působil v Postupimi, Berlíně,

Vídni, na Slovensku, v Kroměříži, Prostějově a následně

pak v Přerově. Rok 1944 prožil u týlových a bezpečnost

ních složek na východní frontě, kde se podílel na několika

vyhlazovacích operacích. V prosinci 1944 se SS-oberschar

führer Geppert – "obohacen mnoha cennými zkušenostmi"

– vrátil do Přerova, kde ho v polovině dubna 1945 čekalo

přidělení ke kozáckému praporu Feuermittel. Služební kari

éra o rok staršího Josefa Hykadeho, český jazyk dobře

ovládajícího rodáka z Olomouce, původním povoláním

holičského pomocníka, byl o něco jednodušší: sloužil

u gestapa "pouze" v Brně, v okolí Budapešti a pak v Olo

mouci a Přerově, ale zato ve všech případech, jež mu byly

svěřeny, uplatňoval extrémně krutý, ba až přímo sadistický

způsob vyšetřování.

Oba pověřenci se okamžitě vydali do Vysokého Újezda.

Dohodli se s podobně smýšlejícími veliteli kozáckého

praporu Feuermittel a úder proti partyzánskému oddílu

Juraj a jeho pomocníkům mohl započít.

O ODDÍLU JURAJ PLATÍ TOTÉŽ,

CO O MNOHA PODOBNÝCH

Začínalo se z mála, často téměř z ničeho, od jednoho

odhodlaného jedince k druhému, a síla rostla v přímé úměře

s časem. V tomto případě stál u zrodu Josef Jakeš z Březiny

u Tišnova, který při své odbojové činnosti používal krycí

jméno Juraj, jež se pak později vztáhlo i na celou skupinu.

Zpočátku, a to dokonce již od roku 1941, se jednalo hlavně

o budování úkrytů pro pronásledované vlastence a získávání

příloha


a ukrývání zbraní, munice a dalšího bojového materiálu. K vyšší formě činnosti přispěl v roce 1944 Jakešův kontakt s Rudolfem Procházkou, který byl spolu s jinými jako odbojový a politický organizátor vyškolen v Sovětském svazu a poté vysazen nad územím protektorátu, kde se posléze stal velitelem partyzánského oddílu Prokop Holý. Z Procházkova podnětu přijal Jakeš do svého vznikajícího celku uprchlé sovětské válečné zajatce G. N. Dimitrijeva a A. T. Makajeva, současně začal získávat další spolubojovníky, v lednu 1945 například z mladých lidí, kteří byli posláni na zákopové práce v okolí Olomouce.

Oddíl Juraj se mohostranně rozrůstal.

Navázal také spojení s některými dalšími partyzánskými

a odbojovými celky, mimo jiné s Radou tří – Deltou a Murzinovou 1. čs. partyzánskou brigádou Jana Žižky. V prostoru Olomouc – Přerov – Lipník nad Bečvou poté jeho příslušníci uskutečnili stupňující se řadu akcí, na silnicích docházelo k přepadům německých kolon, podařilo se jim přerušit důležitý spojovací kabel wehrmachtu, všemi způsoby šířili výzvy k masovému odporu proti okupantům.

Hitlerovce takový stav dění pochopitelně znepokojoval.

"Tady někde bude zřejmě jejich operační centrum," hod

notili situaci při narychlo svolané operační poradě bezpečnostního štábu – a nad mapou zakroužila tužka.

Její hrot se dotkl Tršic.

"Nesmíme otálet," rozhodli se.

A také neotáleli: v březnu 1945 byla právě do Tršic

vyslána 1. rota policejního pluku SS 21. Úkol: zlikvidovat partyzánský oddíl Juraj a potrestat ty, kteří s ním spolupracovali. Muži z velení, štábu a jednoho ze stíhacích oddílů obsadili zdejší školu a učinili z ní svou základnu. Započali s pročesáváním okolního terénu, vyslali tam průzkumné agenty, vyslýchali občany a zastrašováním i sliby se snažili získat mezi nimi donašeče. Přes všechnu snahu se esesácká policejní rota nedobrala žádných viditelných úspěchů, takže po několika týdnech došlo k jejímu odvolání.

Ale to již skončil březen a započal osudný duben.

Situace se vyhrocovala.

Oddíl Juraj nejenže neustával ve svých akcích, ale

i vystupňoval přístup ke svým pronásledovatelům. Na

sklonku prvního dubnového týdne zajali partyzáni v lesním

prostoru dva podezřelé muže. Jeden z nich hovořil rusky

a vydával se za uprchlého válečného zajatce, druhým byl

Němec, který tvrdil, že dezertoval od své jednotky a nemí

ní prý již v prohrané válce nasazovat život za Hitlera. Par

tyzáni, poučení řadou zkušeností s nacistickými provokaté

ry, měli samozřejmě daleko k postoji lehkomyslné důvěry

a oba muže nejenže znovu a znovu vyslýchali, ale také je

podrobili zacílené osobní prohlídce, při níž – údajně – našli

na kusu látky do oděvu zašité potvrzení o příslušnosti

k německým bezpečnostním složkám. Rozsudek měl poté

jednoznačnou podobu a nebylo vůči němu odvolání: oba

muži byli 5. dubna zastřeleni. Zhruba v téže době došlo

k dalšímu incidentu. Partyzáni se zmocnili protektorátního

správce panství a lesmistra Iva Stolbu z Veselíčka, který

byl také velitelem místního volkssturmu, tedy hitlerovské

domobrany. Vyzvali ho, aby se s nimi odebral do ranošov

ského skladiště, oddkud chtěli získat zbraně, jichž stále

měli nedostatek. Některému ze Stolbových lidí se však

podařilo tajně zatelefonovat na nejbližší německé velitel

ství. K pile, kde se vše odehrávalo, se brzy poté začala sjíž

dět vojenská auta. Stolba toho využil, začal hlasitě volat

o pomoc – a umlčel ho až dobře mířený výstřel ze zbraně

jednoho z partyzánů.

Již tohle vše bylo pro Němce hozenou rukavicí.

Bojovníci z oddílu Juraj se s tím však nespokojili.

Devátého dubna uspořádali veřejné protinacistické

vystoupení přímo na návsi v Přestavlkách. V následujících

dnech přepadli a pokusili se odzbrojit četnickou stanici

a německý destrukční oddíl ve Velkém Újezdě, což se tak

zcela nepodařilo. Úspěšnější byli ve Vacanovicích a také

v Tršicích, kde nejenže odebrali četníkům jejich výzbroj,

IXpříloha


X ale dovolili si i přerušit filmové představení v místním kině a pronést tu k divákům burcující projev.

Pohár hitlerovského zneklidnění tím přetekl.

Vycítit to lze ze značně podrážděné korespondence mezi

jednotlivými složkami německých branných sil i represivních složek, přičemž výsledek tohoto dohadování již známe: do dané oblasti bude okamžitě přesunut drsně jednající a s gestapem úzce spolupracující kozácký prapor 574.

Krycí jméno Feuermittel.

Za značně zlomyslnou shodu náhod lze považovat sku

tečnost, že ke změně operačního terénu se v téže době chystali i velitelé oddílu Juraj, tedy Josef Jakeš a Anatolij Anankin, kteří měli až dosud svou štábní základnu v bunkru nacházejícím se severně od Staměřic. V Zákřově se uskutečnila tajná noční schůzka Jakeše a Anankina se spojkou od Dajana Bajanoviče Murzina, velitele silné 1. čs. partyzánské brigády Jana Žižky, který z titulu svých vyšších rozhodovacích pravomocí, posvěcených řídícími štáby Sovětské armády, určil oddílu Juraj nové působiště na Drahanské vrchovině s tím, že je třeba tam přejít okamžitě.

Oddíl Juraj se tedy na Tršicku s kozáky jaksi minul.

K čemuž lze připojit jen povzdech, který si dnes – na

rozdíl od časů dřívějších – můžeme dovolit:

Partyzánská jednotka se mohla přesunout jinam.

Občané obcí, o nichž hitlerovci a jejich násilničtí nádení

ci začali prohlašovat, že partyzány živili a všemožně podporovali, pročež je třeba za to náležitě ztrestat, se nikam odsunout nemohli.

"PROBOHA, PŘIJELI VLASOVCI!"

ŠLA ZPRÁVA KRAJEM

Nuže, nebylo to zcela přesné.

Speciální kozácké oddíly, vycvičené především k brutál

nímu potlačování partyzánského a odbojového hnutí, byly sice počátkem roku 1945, tedy již před prahem válečné katastrofy, opravdu začleněny do formální struktury Vlasovovy Ruské osvoboditelské armády (ROA). Pramálo to však měnilo na tom, že i nadále je ke svým účelům, zejména v oblastech, k nimž se blížila fronta, využívaly jednotlivé složky SS, tedy především gestapo.

Bylo tomu tak i s praporem Feuermittel.

Vždyť přece již víme, že štáb jeho velitele kapitána Pani

na, který se usadil ve Velkém Újezdě, posílili v polovině dubna 1945 "specialisté" z přerovského gestapa Ernst Geppert a Josef Hykade. Okamžitě také došlo k dohodě o dalším postupu. Při poválečném procesu s Josefem Hykadem vypovídal jako svědek i příslušník kozáckého praporu, jehož totožnost – zřejmě v zájmu dalšího zpravodajského využití – nebyla upřesněna. "Padlo velitelské rozhodnutí," sdělil svědek, "že budou bezodkladně vyslány do terénu skupinky, které se pokusí navázat spojení s partyzány pomocí legendy, že se tito muži budou vydávat za ruské parašutisty." Velitelem akce byl určen poručík Čornyj. První pokus v okolí Velkého Újezda se nezdařil a rozvědčíci za to byli svými nadřízenými zkritizováni. Následujícího dne byl průzkum nasměrován k Tršicím a především k Zákřovu.

A "uspěl".

Uvozovky sem patří zcela právem.

Poručík Čornyj a Ernst Geppert z gestapa totiž po návra

tu do štábu ne pouze jen s nadsázkou, ale přímo lživě vylíčili obec Zákřov jako centrum partyzánské podpory a dodali i možná lstí, či s pomocí místních konfidentů získaný jmenný seznam lidí, kteří by se na této nepřátelské činnosti měli tak či onak podílet. Podobně znějící hlášení předložili také ústředně přerovského gestapa.

Byl 18. duben 1945.

Válečné drama na evropské půdě v tom čase vrcholilo.

Zprávy z fronty nepřinášely znervóznělým hitlerovcům

i těm, kteří se s nimi spojili, nic povzbudivého, tlačil je

tudíž čas a tak velitel praporu Feuermittel kapitán Panin po

poradě se svými německými poradci usoudil, že ve vysílání

dalších provokatérů již není třeba pokračovat.

"Udeříme!" rozhodl.

"Kdy?"

"Ještě dnes večer."

Rozdělil většinovou část svého praporu na tři roty. Dvě

z nich měly prostor neprodyšně obklíčit, třetí byl



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist