načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Když tělo bojuje s duší - Ruediger Dahlke

Elektronická kniha: Když tělo bojuje s duší
Autor:

Jak můžeme léčit alergie a infekce zlepšením stavu naší duše Lékař a psychoterapeut Ruediger Dahlke rozebírá aktuální zdravotní problémy současnosti. Tělesné onemocnění je ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  187
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  199 Kč
6%
naše sleva
6,2
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: CPress
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 224
Rozměr: 23 cm
Úprava: tran
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: překlad: Dagmar Sklenářová
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-264-1209-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Jak můžeme léčit alergie a infekce zlepšením stavu naší duše
Lékař a psychoterapeut Ruediger Dahlke rozebírá aktuální zdravotní problémy současnosti. Tělesné onemocnění je vlastně projevem vnitřního napětí, hněvu a potlačované agrese. Pokud se nevyrovnáme s principem agrese, obrátí se nakonec proti nám, takže ve výsledku můžeme bojovat proti sobě samým.
Autor čtenáře přiměje k zamyšlení, aby namísto svého vnitřního boje těla a duše našel odvahu ke změně.
Tato kniha je aktualizovaným vydáním knihy Agrese jako šance.
Další knihy Ruedigera Dahlkeho

- Nemoc jako symbol - http://www.albatrosmedia.cz/nemoc-jako-symbol.html


- Nemoc jako řeč duše - http://www.albatrosmedia.cz/nemoc-jako-rec-duse.html


- Princip stínu - http://www.albatrosmedia.cz/princip-stinu-cd.html


- PEACE FOOD Italská veganská kuchařka - http://www.albatrosmedia.cz/peace-food-italska-veganska-kucharka.html


- Strava pro klid v duši - http://www.albatrosmedia.cz/strava-pro-klid-v-dusi.html


- Strava pro klid v duši - recepty veganské kuchyně - http://www.albatrosmedia.cz/strava-pro-klid-v-dusi-recepty-veganske-kuchyne.html


Další tvorba Ruedigera Dahlkeho

Přednášky

Ke všem tématům zpracovaným v knihách, také na CD. Více na: www.heilkundeinstitut.at


Informace k seminářům, vzdělávání, tréninkům, přednáškám (v němčině)
Heil-Kunde-Institut Graz
Oberberg 92, A–8151 Hitzendorf
Tel.: 0043–316–7198885, Fax: 7198886
Internet: www.dahlke.at
E-mail: info@dahlke.at

Seminární centrum a centrum zdraví TamanGa
(25 Minut z letiště v Grazu)

Fastenwochen und Sommerakademie–Seminare mit Ruediger Dahlke — DaseinsZeit
Labitschberg 4, A–8462 Gamlitz
Tel.: 0043–3453–33 600
Internet: www.taman–ga.at


Psychoterapie, poradenství
Heil-Kunde-Zentrum Johanniskirchen
Schornbach 22, 84381 Johanniskirchen
Tel.: 08564–819, Fax: 08564–1429
Internet: www.dahlke-heilkundezentrum.de
E-mail: hkz-dahlke@t-online.de


Filmy
Die Schicksalsgesetze – die Suche nach dem Masterplan. Arenico, 2014 • Unser Biogarten. Scorpio,
2013. • Dr. Ruediger Dahlke Videobooks: DVD I: Geistige Gesetze – Spielregeln fur ein gluckliches
Leben. DVD II: Krankheitsbilder – Die Sprache der Seele und ihre Bedeutung. DVD III: Integrale
Medizin – Therapien aus ganzheitlicher Sicht. DVD IV: Vegan • DVD V: Fasten. Arkana, 2013ff.
Filmy s Ruedigerem Dahlkem (uber www.heilkundeinstitutat): Am Anfang war das Licht • Awake
• Der Heiler • Hesse – sein erstes Paradies.


Informace k práci Ruedigera Dahlkeho: www.dahlke.at
Dahlkeho seminární centrum: www.taman-ga.at
Internetový portál: www.mymedworld.cc
E-shop: www.heilkundeinstitut.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






Kdy ž tělo bojuje s duší
Vyšlo také v tištěné verzi
Objednat můžete na
www.cpress.cz
www.albatrosmedia.cz
Ruediger Dahlke
Když tělo bojuje s duší – e-kniha
Copyright © Albatros Media a. s., 2016
Všechna práva vyhrazena.
Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována
bez písemného souhlasu majitelů práv.





Ruediger Dahlke
KDY Ž TĚLO
BOJUJE S DUŠÍ
Duševní vzorce na pozadí infekcí, alergií, hyperaktivity
a problémů s očkováním
CPress
Brno
2016





Obsah
Pod ěkování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5
Předmluva k novému vydání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6
Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11
Část 1
Porozum ět prapůvodnímu principu agrese . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13
Vědecké a společenské hledisko . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14
Člověk jako zázračný produkt učení a funkce jeho prostředí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17
Jak se rodí agrese? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 26
Praprincipy – stavební kameny vyššího řádu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 29
Agrese a projekce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 70
Část 2
Agrese – chorobopisy a související životní úkoly . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 93
Dětské nemoci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 94
Infekce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 95
Alergie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 127
Autoagresivní onemocnění . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 147
Chrup a jeho chorobopisy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 167
Hyperaktivita u dětí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 193
Život – každodenní boj i svatá válka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 217
Dodatek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 220
Poznámky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 220
Autorova tvorba . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 223





Pod ěkování
Děkuji svojí matce za to, že snášela moji „hyperaktivitu“, podporovala množství zájmů, které
jsem měl, a dovedla pro ně najít ventil, i za to, že tolerovala můj nedostatečný zájem o všechno,
co mě nebavilo, a usnadňovala mi školu – téměř úplně podle mého přání. Svému dědečkovi
pak vděčím za knihy, které mi odkázal, zejména za knihu o józe a meditaci, jež mi pomohla
zmírnit – i mě samotného znervózňující – impulzivitu.
Za spolupráci a prohlédnutí rukopisu, za četné podněty, kritiku a korektury děkuji svojí
bývalé ženě Margit.
Na korekturách se podíleli také moji spolupracovníci z johanniskirchenského centra
alternativní medicíny – Christa Maleri, Freda Jeske, Gundi Kirkovic, Anja Schönfuss, Josef Hien
a Gerald Misera, stejně jako Prof. Dr. med. Volker Zahn. Prohlédnutí kapitoly týkající se zubů
a následných podnětů se zhostili zubní lékaři Dr. Marianna Braun a Dr. Michael Wirthgen, paní
Christině Stecher pak vděčím za spolehlivý lektorát kapitoly.
Zejména však děkuji pacientům centra alternativní medicíny, jejichž spolupráce, vlastní
výklady a postřehy stejně jako odvážný slovník mi často dodávaly odvahu sáhnout někdy i po
drsných popisech a označeních, a to v naději, že tak posloužím svým následovníkům kráčejícím
stejnou cestou.





P ředmluva k novému vydání
Největším úkolem ženy je přivést muže k jeho duši,
aby se dokázal spojit s prazákladem.
Největším úkolem muže je chránit ženu,
aby se mohla svobodně a bez újmy proměnit zde na Zemi.
přísloví Čerokézů
Psát nový úvod ke knize o agresi čtrnáct let po jejím vydání těší a bolí zároveň. Tehdy jsem
vlastně zamýšlel napsat knihu pro muže, jenže všichni, nakladatelství nevyjímaje, mě od takového
záměru odrazovali – muži prý příliš nečtou a kromě Železného Jana od Roberta Blyie ještě žádná
kniha pro muže nebyla úspěšná. Mezitím však některé knihy pro muže přece jenom vznikly,
například kniha Muži – Výzkum živočišného druhu (v originále Männer – eine Spezies wird
besichtigt, pod uvedeným názvem u nás vydalo roku 2009 nakladatelství Prostor, pozn. překl.)
od Dietricha Schwanitze; neurobiolog Gerald Hüther pak napsal titul Männer – das schwache
Geschlecht und sein Gehirn (Muži – slabé pohlaví a jeho mozek). Mezitím doba pro „mužské“
téma více nazrála, muži jsou vůči němu po vlně burn – outu a mnoha dalších vyčerpávajících
a oslabujících zkušenostech.
Zdá se mi, že „silné pohlaví“ je nyní také podstatně více připraveno se sebou samým
pracovat. Na seminářích zažívám radost mladých mužů, kteří se naučili spoléhat na sebe a na pestré
světy svojí duše. Důvod jejich radosti možná spočívá ve faktu, že v dnešní době není v žádném
případě snazší být sám sebou a v moderní společnosti kráčet mužnou cestou sebeuskutečnění.
Mužům je třeba pomoci – jen málo z nich o to však stojí, a když už muži přijmou pomoc, pak
jen se značným zdráháním. Dnes, v dobách syndromu vyhoření, však působí muži mnohem
otevřeněji než před čtrnácti lety.
Ze statistického hlediska žijí muži v mnoha zemích mnohem kratší dobu a celkově méně,
neúplněji. V moderním světě se muži často honí po kariérních žebříčcích, až k infarktu duše,
jako by chtěli kompenzovat lenost oněch mužů v tradičních společnostech, kteří nechávali
pracovat ženy a sami nanejvýš dokolečka tlachali, popíjeli čaj a pokuřovali. Moderní muži si říkají
později – a často příliš pozdě – o pomoc a jen zřídka – a často příliš pozdě – jdou k lékaři. Do
partnerské poradny přijdou (pokud vůbec) teprve tehdy, když už je ona i s dětmi za horami.
Muži jsou také podstatně citlivější vůči bolesti; jen stěží si to sice troufají přiznat, ale lékař to
nemůže přeslechnout. Ženě, která porodila děti, lze odebrat krev i narychlo a vestoje, zatímco
muže je lepší položit, svalovce nejlépe do protišokové polohy.
Muži se častěji nedokáží identifikovat ani s vlastním tělem, natož se svojí duší. Často ani
nevědí, že nějakou mají. Pokud se ho žena po představení v divadle zeptá, kde má auto, odkáže





7
muž zpravidla na kryté parkoviště. Nadále by nás tedy nemělo udivovat, že svoje auto – které
používá k umocnění životních očekávání, jež na něj kladou druzí – nechává pravidelně prohlížet,
zatímco sám si nedopřeje ani oddech, ani zdravotní dovolenou, o lázních ani nemluvě.
Ve s p o r t u s t e j n ě j a k o v práci se muži nechávají strhnout druhými k ctižádosti a programům,
jak docílit úspěchu – nebo k nim strhávají sami. V moderní společnosti nacházejí v rámci
postupující globalizace v uvedeném smyslu více než dost podnětů. Pokud muži provozují sport,
pak zpravidla příliš namáhavý a příliš zřídka nebo naopak příliš často. Všechno, co je baví, jako
fotbal, tenis, squash a golf, je nezdravé. Co však zdravé je – jako například pohyb v prostředí
s vyrovnaným obsahem kyslíku –, to je baví jen stěží.
K tomu dále přistupují patřičné porce viny a studu, spojené s dosavadním historickým
vývojem „mužské“ životní cesty. Spolu s umocňováním ženské síly ve společnosti se muži pocity
provinění uvědomují stále silněji, takže se stávají mocnou přídatnou zátěží, kterou mladí muži
nové generace musejí zdolávat. Z pocitů viny a studu nezřídka vzniká zlost a hněv, za nimiž se
ukrývá touha po respektu okolí. K osvobození od uvedených negativních energií a záporného
hodnocení, které s sebou přinášejí, i k jejich postupnému zpracování během života, kdy jsou
naléhavě potřeba. Zlost je jako budík, burcující k tomu, abychom si uvědomili svoji naléhavou
potřebu autonomie a sebeurčení, ale také ocenění a uznání skrze druhé.
Dnešní myšlení spočívá z velké části na přibližně osm tisíc let starém a stále dominujícím
principu viny, který jsme na sebe uvalili rozhněváním bohů. Vina způsobuje naši bázlivost, takže
nečiníme, co by nám prospělo. Stud nás tísní, takže se vyvarujeme mluvení, jakkoli by nám
ulevilo, a podobně jako první muž Adam v ráji po upadnutí do hříchu si i my hrajeme nejprve
na schovávanou a nechceme o ničem vědět. Jenže s podobnou strategií jsme neuspěli ani v ráji,
a jak nás učí zákony osudu, v počátku je obsaženo vše.
Zlost nás nadto zaslepuje, takže děláme věci, za něž se později stydíme. Čím více se
rozzlobíme, tím větší poté pociťujeme stud a konečně i vinu. Pokoušíme se tedy – ze studu – vinu
projikovat na jiné a říkáme: „Všechno je tvoje vina!“ Dělíme věci na dobré a špatné a zamotáváme
se do polarity, zatímco jeden pól oslavujeme a druhý nahlížíme jako zvlášť temný. Ani s tímto
přístupem však nevystačíme, což nám opět působí ještě silnější lpění na vlastní pozici a následně
rozpoutává hněv. Už Paul Walzlawick rozpoznal, že „stále více téhož“ nevede k dobrému řešení.
Tak opět vzniká morální stud a konečně vina, přesný opak pýchy.
Moderní muži ztrácejí stále více ze své pýchy, prodávají sebe samé a dostávají se na ženské
pozice, kterých si necení ani samotné (emancipované) ženy, které zase v hloubi svojí duše touží
být správnými muži. Aby se učinilo zadost Animě, musí se potkat s Animem, a nikoli s
demystifikovaným stydícím se „Animíčkem“. Muži potřebují v dané situaci více než kdy jindy
pomoc, která může vycházet pouze z osvobození principu agrese, prvního z životních principů
a přirozeně i prvního principu archetypálně mužského.
Před čtrnácti lety jsem dal své knize optimistický název Agrese jako šance, přičemž jsem doufal, že
tím pradávný mužský princip agrese osvobodím z pobytu ve špinavém koutě. Šlo mi o to, abych
onomu principu poskytl pozitivní vzpruhu, aby se již neukazovala pouze jeho neosvobozená





8 Když tělo bojuje s duší
stránka, jejichž projevů jsou plné učebnice dějepisu, ale také jeho stránka osvobozená a přátelská.
Chtěl bych proto pomoci vytvořit pole vědomí pro rozvoj pěkných vlastností principu agrese,
jako je odvaha a schopnost rozhodovat, připravenost ke konfrontaci nebo kuráž v civilním životě.
Ve skutečnosti se roku 2002 zdálo, jako by přinejmenším Evropa měla už dost všech válek
a zmaru, dost bídy nezpracované agrese – ať už marsovsko-mužského či plutonsky ženského
druhu. Ohlášeny byly mírové iniciativy a odzbrojení, Gorbačov se dobrovolně zřekl termínu
„východní blok“. Většina lidí se těšila na časy míru, přátelství a spolupráce pro blaho všech.
Bývalí protivníci se sblížili nad hroby svých blízkých a podali si ruku. Chuť žít v míru byla zjevná
i v politických jednáních.
O čtrnáct let později je však uvedený vývoj pryč a s marsovským principem to vypadá ještě
žalostněji, zejména na úrovních, jejichž obnovenou existenci bychom ještě před nedávnem
nepovažovali za možnou: Za všechny jmenujme studenou válku. Co se s námi jenom stalo, že se
v případě archetypálního marsovského principu agrese belháme stále znovu ve stejných stopách?
Zdá se, že se nejsme schopni oprostit od jeho stinné, neosvobozené stránky, zatímco jí nejraději
sloužíme ostrými slovy a zbraněmi. Přitom přece známe mechanismus projekce, který
zabezpečuje, že to špatné a zlé hledáme vždy u druhých a to dobré nacházíme u sebe.
Pokud se nevyrovnáme s principem agrese, obrátí se nakonec proti nám, takže k posledku
můžeme bojovat proti sobě samým. Uvedenou skutečnost by si měli vzít k srdci zejména
politikové, kteří se zaštiťují křesťanstvím. „Cokoli uděláš nejmenšímu z mých bratrů, udělal
jsi mně“ – „Miluj bližního svého jako sebe samého“ – „Milujte své nepřátele“: Pokud bereme
uvedené Kristovy výroky vážně, musely by nám znít v uších. My si však raději zakládáme
na tinnitus, neboť princip agrese se zdá ve své nejhorší neosvobozené variantě natolik
fascinující, že nás donutí pustit do větru všechna varování a raději se znovu spolehnout na násilí
a na pocity viny.
Pokud nás zlobí agresivní chování druh ých – ať se jedná o jednotlivce či o politické a
náboženské skupiny, či dokonce o celé národy –, musíme si uvědomit, že to má co do činění také
s námi a s naším vztahem k principu agrese. Pokud začneme bojovat sami se sebou, musíme vždy
prohrát. Pokud reflektujeme princip agrese pouze na negativní rovině, patříme už do počátku
k těm, kteří budou ztrácet. Na uvedeném faktu se nic nezměnilo, a proto ani nebylo nutné
něco měnit na textu prvního vydání knihy. Zůstává – co se týká společenských, kulturních
a politických podmínek – stejně aktuální jako dříve, a to bohužel i co do chorobopisů. Pouze
v případech, kdy se u jednotlivých chorob objevily nové možnosti terapie, vám je dále v textu
následně s radostí představuji.
Nezměnilo se tedy s ohledem na uvedené téma v posledních čtrnácti letech k lepšímu vůbec
nic? Ale ano! A právě v medicíně, kde jsem se v něco podobného neodvažoval vůbec doufat a kde
jsem to v žádném případě nečekal, došlo k určitému průlomu. Američtí vědci odhalili v půstu
velkou šanci, jakou půst provždy byl – dokonce i při léčbě rakoviny. Ruští psychiatři jej již celá
desetiletí nasazují u nejtěžších chorob.
Vlastní revoluce se však týká stravování: Špičkoví američtí vědci a lékaři, Colin Campbell
a Caldwell Esselstyn, (znovu)objevili rostlinnou, plnohodnotnou stravu bez zvířecích proteinů





9
jako široce použitelný léčebný prostředek a propagovali jej prostřednictvím obdivuhodného
množství studií. Německá školská medicína se naproti tomu stále upoceně drží těsně kolem
hrnců s masem od svých sponzorů z farmaceutického a potravinářského průmyslu. Lidé však
již procitli a zažili první vlnu veganství. Vzniklo tak velké pole vědomí, z nějž nyní můžeme
vytvořit nový, v každém ohledu zdravější a lepší životní styl.
Vysoce hodnotná rostlinná strava, kterou jsem pokřtil na Peace Food, má velmi silný vliv na –
v této knize pojednané a vyložené – chorobopisy, ať už se jedná o infekce, alergie či autoagresivní
choroby. Pokud k výkladům a k čestné rozluce s individuálním chorobopisem přistoupí ještě
důsledná výživová terapie ve smyslu Peace Food, výrazně se umocní možnosti zlepšení
zdravotního stavu nemocného, často dokonce i možnosti uzdravení. Spojení psychosomatiky, jak ji
představuji v titulu Nemoc jako symbol, s vysloveně zdravou a léčivou stravou, jakou představuje
Peace Food, umožňuje soulad duše a těla v nejlepším slova smyslu. Psyché a soma, duše a tělo,
jsou úzce provázány, přičemž duše nepředchází tělo jen formálně, ve slově psychosomatika.
Osobně jsem se pokusil zajistit rozmach oné veganské, z USA přicházející vlny, která se
aktuálně vyskytla v Německu, pomocí titulu Peace Food, vstup do nového stravovacího režimu
jsem se pak pokusil zájemcům usnadnit knihou Ve g a n s t v í p r o z a čá t e čn í k y. Peace Food – Veganská
kuchařka si kladla za cíl zlepšit úroveň nových pokrmů, titul Peace Food – Vegano Italiano pak
představuje určitý druh opusu na nový životní styl. Proč nespojit lehkost ve zdravotním slova
smyslu s lehkostí a hravostí italské kuchyně, která se všude těší takové oblibě? Titul Peace Food
rychle si pak klade za cíl zakořenit široký proud touhy po plnohodnotné rostlinné stravě ještě
pevněji v každodenním životě. A konečně titul Ta j e m s t v í ži v o t n í e n e r g i e v naší stravě zkoumá
téma stravy až k jeho kořenům, přičemž si všímá počátků manipulace související se stravováním,
která se v principu neliší od manipulace související s tvorbou názorů na politiku.
Vysoce hodnotná rostlinná strava ve smyslu Peace Food je schopna skoncovat s chronickými
záněty, jak se ukazuje na ústupu zánětlivého markeru, C-reaktivního proteinu (CRP). Strava
v novém stylu umožňuje imunitnímu systému načerpat novou sílu, čímž dokáže zlepšit či zcela
vyléčit alergie a autoimunitní symptomy, a to skrze tělesnou stránku člověka.
A výsledky se už ukazují. Roku 2011 vyšel titul Peace Food, roku 2012 pak německá produkce
masa opět citelně poklesla. Roku 2014 jsme byli ještě dále. V rámci nejoblíbenějších firem činných
v oblasti stravování poprvé ztratila první příčku Coca-Cola, a sice ve prospěch firmy Alnatura,
takže se nyní nachází na stejné úrovni obliby jako Demeter. Gratulace Alnatuře i Demeter – a také
nám všem, kteří se stravujeme uvědoměle! Roku 2014 musel vzít McDolald ́s na vědomí téměř
pětiprocentní pokles obratu, přičemž se firmám Kentucky Fried Chicken či Pizza Hut nevedlo
o mnoho lépe. Zde se nacházíme na správné cestě. Chtěl bych zde v této souvislosti výslovně
poděkovat dvěma odvážným americkým vědcům – Colinu Campbellovi a Caldwellu Esselstynovi.
Mnohé se podařilo udělat i v oblasti osobnostního rozvoje – už desítku let s radostí pořádám
další vzdělávání pro německou lékařskou komoru, tři roky pak zajišťuji vzdělávání v oboru
„integrální medicína“, jehož absolventi získávají přídatný lékařský titul „lékař pro přírodní léčbu“.
V něco takového bych se neodvažoval doufat ani ve svých nejodvážnějších snech – pozitivní
změny mě naplňují radostí a vděčností, pro medicínu pak znamenají novou naději.





10 Když tělo bojuje s duší
Kam se podíváme – ať se jedná o společenskou a politickou situaci či o naše stravování –,
tam se každá jednotlivá osoba vyzývá, aby se starala sama o sebe a vzala život do svých rukou.
Jestliže chceme mír, musíme za něj také ručit a prokázat odvahu, přičemž z politického
prostředí se nejspíše žádné pomoci nedočkáme. Pokud chceme být zdraví, musíme sami změnit svoje
stravování; ze strany školské medicíny jsme se k uvedenému tématu zpočátku nedočkali žádného
příspěvku, v poslední době pak jen sporého přispění. Mnozí stoupenci školské medicíny však
začínají spolupracovat, což se projevuje už nyní. Přinejmenším lze říci, že vlna pozitivních změn
vychází ze strany špičkových amerických mediků.
Starý hippie-slogan je dnes aktuálnější než kdy předtím, a to nejen na politické rovině:
„Představ si, že je válka a nikdo do ní nejde.“ Naše doba vyžaduje mnoho odvahy, možná také
v tom smyslu, že promlouváme ke svým nejlepším přátelům a snažíme se je přivést k rozumu,
vyprostit je z negativní roviny principu agrese. Po uvedené stránce je nové vydání knihy nyní
ještě aktuálnější než dříve. Když titul vyšel poprvé, byla politická situace napjatější a medicína
mnohem beznadějnější než dnes, kdy je tomu obráceně. Téma knihy bylo však důležité tehdy
stejně jako nyní.





Úvod
Dnes chce mít jen st ěží někdo něco do činění s agresí. Jen máloco nás více rozčiluje a ruší. Přesto
jsme s agresí neustále konfrontováni. Vždy se najde místo, kde zuří válka, většinou bychom
napočítali více násilných konfliktů, o nichž aktuálně čteme v novinách. Každý den jsme znovu
nuceni sledovat ve vysílaných zprávách otřesné záběry z války a násilnosti, přičemž těm, kteří se
podobné podívané dosud bránili, je už jasné, že pohled stranou situaci nevyřeší.
Jsme šťastní, když nemusíme některou z aktuálních válek zažívat na vlastní kůži. Sotva jsme
však začali věřit ujišťování politiků, že na evropské půdě už žádná válka nemůže vypuknout,
explodoval Balkán přímo před našimi dveřmi. Dokud to byli pouze američtí školáci, kteří
v amoku zabíjeli svoje spolužáky a učitele, otřeseni jsme se odvraceli, přičemž jsme mohli celou
záležitost přejít odkazem na laxní americké zákony o držení zbraní. Když se však stalo v Erfurtu
něco ještě hroznějšího, strnuli jsme hrůzou domácího původu.
Jak jen se může něco takového stát? Tak zní otázka, kterou si vždy po nových násilnostech
kladou lidé ze všech koutů světa. Uvedená otázka je sice stará, dodnes však na ni nikdo
nedokázal najít uspokojivou odpověď. Pomysleme jen na hrůzy nacismu, na vyvražďování národů či
na pronásledování Židů: Jak jen se mohlo něco takového stát právě v Německu?
Dokud hledáme řešení na úrovni viníků, nedostane se nám skutečné odpovědi. Jsou snad –
zůstaneme-li u příkladu z Erfurtu – vinni dramatem, které se tam odehrálo, rodiče nebo
pedagogové? Měli bychom snad přesunout vinu na okolnosti nebo opět na politiky, kteří schválili,
potažmo neschválili příslušné zákony?
Měli bychom nahlédnout, že téma agrese je v mnoha ohledech stále aktuální a že mu
neunikneme. Většina lidí je však ráda oželí, čímž zneuznává praprincipiální či archetypální charakter
agrese. V moderní průmyslové společnosti se její členové mlčky shodli na tom, že agrese je pouze
zlá a špatná; proto je ji také třeba sprovodit ze světa. Přitom je na první pohled patrné, že žádné
jiné téma neovládá život více. Pokud bychom se chtěli od principu agrese skutečně osvobodit,
bylo by se tak stalo už dávno.
S podobnou situací se setkáváme také v medicíně – ani zde nechceme vzít agresi na vědomí;
pokoušíme se ji potlačit. Od dob takzvané školské medicíny se proti projevům principu agrese, ať se
jedná o infekce či o alergie, bojuje doslova na nože. Ve všech zmíněných případech se jedná o téměř
válečnou rozepři mezi imunitním systémem a agresory z vnějšku. Velkou, mnohotvárnou armádu
původců nemocí – od parazitů přes bakterie až po viry – lze bez dalšího označit jako agresivní.
V případě alergenů není princip agrese už tak jednoduché vzít na vědomí, u tělesných tkání,
atakovaných v rámci autoagresivních onemocnění, se pak zdá souvislost jen těžko pochopitelná. Tato
kniha postupně ukáže, jak úzce všechny zmíněné problémy souvisejí s tématem agrese. V případě
nemocí se jedná o takříkajíc vnitřní násilí, zatímco noviny či televizní zprávy servírují násilí vnější.





12 Když tělo bojuje s duší
Té m a a g r e s e j e v h o d n é k připomenutí Paracelsova výroku o paralelitě člověka a světa:
Mikrokosmos je roven makrokosmu. Vedle mezinárodních konfliktů, které jsou řešeny vojensky,
neustále probíhá v každé jednotlivé zemi množství drobných válek a rozepří, ať už máme na
mysli například bitvy o převzetí podniků v hospodářské oblasti či nesčetné soudní procesy. A také
uvnitř samotných rodin vládne agrese ve formě hádek a každodenních malých válek zacházejících
až k násilnostem. A konečně v každém lidském těle se permanentně pouští do boje obranný
systém s bezpočtem původců nemocí.
Za daných okolností bychom jen stěží našli téma, které by pro nás bylo důležitější. Zároveň
se nám s žádným jiným tématem nepracuje tak těžce. O agresi přece nechceme vůbec nic vědět,
nechceme s ní mít nic společného a už teprve z ní nechceme nic čerpat. Potom však nemáme
žádnou šanci se s ní vyrovnat. Velká většina lidí agresi nenávidí natolik, že podezřívá každého,
kdo se jen pokusí se s ní vyrovnat.
Když rakouský nositel Nobelovy ceny Konrad Lorenz prizmatem stanoviska biologů poukázal
na skutečnost, že agrese patří k naší přirozenosti a že v našem životě plní důležitou funkci, bylo
mu podsouváno fašistoidní myšlení. Přitom skutečnost, že fašismus byl spojen s hrůznostmi
tak pevně jako žádný jiný systém, v žádném případě nepřipouští závěr, že všechny hrůzy jsou
fašistického původu. Tím méně může být ten, kdo se původem hrůz zabývá a přitom odhaluje
princip agrese, označen za fašistu, zejména pokud rozpoznal, jakou roli hraje tento princip
v soužití lidí a zvířat. Naopak – každý pokus o porozumění principu agrese může rozpoznat
fašistické tendence už v jejich zárodku, zprůhlednit je.
Uvedený příklad ovšem jasně ukazuje, jak velký panuje z agrese strach a jak rychle se ti,
kteří se jí zabývají, mohou stát terčem boje společně s celým principem. Navzdory zmíněnému
nebezpečí zůstává důležité se s agresí vyrovnat, právě kvůli tomu, aby se zabránilo další a stále
méně kontrolovatelné eskalaci její ničivé podoby.
Hlavní problém při nakládání s agresí představuje náš nepoměrně velký odpor. Vlivem toho
už vůbec nerozlišujeme, že uvedený praprincip má podobně jako všechny ostatní praprincipy dvě
strany. Vedle ničitelské podoby existuje také podoba spojená s odvahou a životní energií. Kniha,
kterou držíte v ruce, se věnuje oběma stránkám agrese, takže může zprostředkovat čtenáři přístup
k jejím život podporujícím aspektům. Tím se ozřejmují také šance spočívající v jednotlivých
odpovídajících chorobopisech – od revmatu po bolesti hlavy.





Č ást 1
Porozumět prapůvodnímu principu agrese






V ědecké a společenské hledisko
Odkud se bere agrese, a zejména její negativní stránka – násilí? Uvedená otázka zaměstnávala
vědce všech dob. Poté, co jsme se v poslední době tak hrůzným způsobem seznámili se zcela
novými podobami teroru, vynořují se stále znovu domněnky, že s agresí mají co do činění
moderní technické možnosti. Přispívají skutečně k hrozbě dalšího rozpoutání násilí videohry
a různá dobrodružství v kybernetickém prostoru stejně jako stále rostoucí moc masmédií?
Herbert Marcuse, vůdčí myslitel studentské revolty roku 1968, by s tím jistě souhlasil. Marcuse se
domníval, že násilí představuje tajné poselství masmédií. V modelech řešení konfliktů, které se
v masmédiích používají, dokonce identifikoval podněcování k preventivnímu používání násilí.
Mediální hrdinové sahají podle Marcuse častěji, rychleji a úspěšněji po brutálních prostředcích.
Skutečnost, že člověk může být brutální, je nezpochybnitelná. Rostla však jeho brutalita
spolu s během dějin, jak se zdá při pohledu do statistik? Je člověk spíše Homo brutalis než
Homo sapiens? Každopádně se zdá, že atribut „moudrý“ (sapiens) představuje spíše zbožné
přání než popis. Pokud vycházíme z faktů, vidíme, že se v období mezi let 1920 a 1970, tedy
během celého půlstoletí, životní očekávání lidí ztrojnásobilo, přičemž se zároveň časový odstup
mezi dvěma vraždami zkrátil na třetinu. Nebylo však ve středověku nekontrolovatelného násilí
ještě mnohem více?
Zodpovědnou za nárůst násilí by bylo možné činit populační explozi, potažmo větší
hustotu zalidnění. Jestliže se potkanům během experimentu postupně zužovalo jejich teritorium,
reagovali rovněž stále agresivněji.
Vina se hledá i u faktorů dědičnosti – ve smyslu vrozeného agresivního chování –;
přinejmenším se stejnou vehemencí se však agrese představuje jako naučená a přičítá se na vrub výchovy.
Uvedeným směrem uvažují také ti, kteří odhalili jako zdroj agrese samotnou společnost. Do
užšího výběru spouštěčů agresivního chování se pak dostaly také hormony a struktury
centrálního nervového systému.
Uvedený výběr názorů a argumentů má jistě něco do sebe, nemůže však objasnit problém
v jeho celku. Něco podobného ovšem vůbec nemůžeme očekávat, uvážíme-li, jak mnoho a jaké
roviny by bylo nutné při vysvětlování problému agrese vzít v úvahu. Existuje takové množství
odborníků a výzkumných směrů, které se cítí povolány vyřešit problém agrese, že nás jen stěží
může udivit počet příslušných knih a vysvětlujících modelů – obé jde do tisíců.
Ve d l e g e n e t i k ů n a b í z e j í s v o j e v y s v ět l e n í i biologové, zejména etologové, jako například
Konrád Lorenz. Svými argumenty přirozeně přispívají také lékaři, zejména psychiatři; nadto lze





15
zaregistrovat hlasy farmakologů a psychologů, antropologů a sociologů. Velkým tématem agrese
se zabývají rovněž teologové a filozofové, vědci zkoumající oblast komunikace či historikové.
Sotva bychom našli vědce, který by k problematice agrese neměl co říci. Protože však každá
vědecká disciplína zároveň pracuje pro sebe samu, přičemž na univerzitách probíhá výzkum stále
ještě spíše v duchu diverzity, rozmanitosti, takže se ze zřetele ztrácí jednota celku (uni), nevznikl
dosud žádný přesvědčivý koncept, který by dokázal odhalit všechny fenomény související s agresí.
Z vědecké sféry se vytratil starý Humboldtův ideál, vycházející ještě z univerzity v doslovném
smyslu slova, což je nyní v případě problematiky agrese nepříjemně patrné.
V důsledku výše řečeného můžeme následně jen krátce načrtnout nejdůležitější z teorií,
1

abychom později mohli začlenit jejich části do celkového obrazu na základě pochopení
všezahrnujícího prapůvodního principu agrese.
Člověk – dravé zvíře?
Biologii jednostranně poplatní vědci se snaží dokázat, že člověk odvozuje svůj původ od
masožravých dravců, na což údajně poukazují už jeho zuby, a z uvedeného důvodu musí být provždy
násilný a agresivní. Na rozdíl od zvířat se však kvůli nedostatku instinktů zabraňujících agresi
zvrhl v druh bestie, která se ocitla mimo jakoukoli kontrolu. Násilí se tak považuje za zděděný
způsob bytí, stále znovu prosvítající pod fasádou z kultury a pokroků civilizace. Niko Tinbergen,
finský otec srovnávacího výzkumu chování, údajně nazýval člověka „vrahem vylezlým z lochu“.
Vývin velkého mozku podle Tinbergena učinil člověka tím, čím je dnes: svým vlastním
největším nepřítelem. Uvedený poznatek lze doložit skutečností, že člověk je na základě svého vysoce
vyvinutého intelektu jako vůbec jediná bytost schopen – jako individuum nebo také
kolektivně – spáchat sebevraždu.
Uvedený způsob nazírání na problematiku agrese je obzvlášť pesimistický, neboť prezentuje
násilnou přirozenost člověka jako něco nepochopitelného. Z uvedeného úhlu pohledu se pak
rodí hlasy, jež proklamují právo silnějšího a které nacházejí svůj drsný výraz prostřednictvím
sociálního darwinismu. Zákon džungle se v jejich světle jeví jako vševládný a agrese stará jako
lidstvo samo – jakkoli druhá uvedená premisa platí, nemusí proto platit i ona první. Je třeba
stále znovu zdůrazňovat, že lidskou agresi lze uspokojit jen krátkodobě a že pokud se dříve držela
na uzdě, zjedná si opětovně průchod o to jistěji.
Říká se, že právo na vlastní teritorium si každý člověk brání se stejnou přirozeností jako pes.
Ta k é u v e d e n o u p r e m i s u l z e s t e j n ě j a k o k a žd o u j i n o u p o d p o ři t a r g u m e n t y v z e šl ým i z teorie, která
vychází z rozboru chování zvířat, stačí například pozorovat cestující ve vlakovém kupé, kteří se
„svoje“ území snaží bránit proti nově příchozím. Ovšemže je možné také uvedenou teorií
pomocí jejích vlastních argumentů otřást, ne-li ji dokonce zcela vyvrátit. Neboť teritorium definují
dokonce i zvířata zcela po libosti. Když se Baguira, velký pes mojí matky, který po léta považoval
za svůj revír velkou zahradu, přestěhoval do malého bytu v Mnichově, rozpoznal náhle jako
svoje nové teritorium tamní anglickou zahradu čítající mnoho hektarů a hned se rozhodl ji jako
takovou bránit. Jakkoli může být teritoriální nárok vrozený, je jisté, že je zároveň silně ovlivněn





16 Když tělo bojuje s duší
aktuálními okolnostmi. Na rovině lidského jednání bude uvedený fakt ještě zřejmější, pokud si
uvědomíme, že Angličané a Francouzi brání svoje kolonie v zámoří, že Němci kdysi viděli svůj
„životní prostor“ na východě nebo že Sověti bránili svoji říši v Bulharsku i v Československu, ale
také v Afghánistánu. USA pak dnes považují za sféru svých zájmů téměř celý svět.
Když se vědci používající biologické argumenty domnívali, že u některých násilných zločinců
odhalili takzvaný gen agrese (druhý chromozom Y), zavětřili jistí politikové příležitost k časnému
rozpoznání a vyselektování veškerých budoucích zločinců hned po narození. Mezitím vznikla
šetření,
2
která souvislost mezi druh ým chromozomem Y a násilnými zločiny provždy rozporovala.
Na druhé straně je nesporné, že například bolest spouští agresi u zvířat i lidí. Míra agrese je
přitom určena intenzitou bolesti. Marsovský princip, jímž se ještě budeme podrobně zabývat,
se přitom projevuje na rozmanitých rovinách. Ničivou agresi dokáže rozpoutat dokonce i teplý
jižní vítr, takzvaný fén. O alkoholu a drogách, jako jsou amfetaminy, je uvedená skutečnost
také známa.
Uvedeným směrem se vydal také známý biolog Desmond Morris, když předpokládal, že
v dekadentní, znuděné moderní společnosti zároveň automaticky roste biologicky zakotvená
potřeba násilí, aby si jednou zjednala průchod.
Podobné úvahy tvoří také součást nejrozmanitějších společenských teorií. Praotec socialismu,
Karel Marx, glorifikoval násilí, protože v něm spatřoval hybnou páku nové společnosti a
nevyhnutelný vývojový stupeň na cestě k velkému cíli. Mnozí revolucionáři smýšleli podobně,
přičemž jen málokteří žili tak bezostyšně uprostřed rozporů jako právě anarchisté, kteří požadovali
absolutní osvobození od vlády, protože podle nich byla stále nelidštější. Se stejnou radikalitou,
s jakou násilí zavrhovali, je však zároveň sami používali. Bakunin, jeden z jejich nejznámějších
zástupců, považoval chuť ničit za pozitivní tendenci. Není proto náhodou, že anarchisté dokázali
jen stěží něco vybudovat, zato však mnohé zničili.
Instinkty a takzvané zlo
Přívrženci teorie instinktů rozlišili až sedm různých druhů agrese, které jsou někdy přiřazovány
také k odpovídajícím oblastem limbického systému mozku. Vedle již zmíněné teritoriální agrese
se rozlišuje ještě agrese mezi rivaly, agrese při kořistění, agrese afektivní, ze strachu,
instrumentální a mateřská.
Pro Konráda Lorenze, nejznám ějšího zástupce teorie vrozené agrese, představovala agrese
instinkt. Ničitelskou agresi, tedy násilí, pak pokládal za projev chybného fungování zmíněného
instinktu. Lorenz hovoří o agresi jako o takzvaném zlu, které však má i mnohé dobré stránky,
například jde-li o obranu mláďat či o nastolení společenského řádu. Podle Lorenze vznikají
dokonce i láska a vůbec všechny osobní vztahy ritualizací chování, které je typické pro napadení
či ohrožení.
Z naznačeného směru vyplývá Lorenzovi i způsob řešení agrese: Naději upíná k možnosti
otupit prostřednictvím ritualizace mezilidské konflikty natolik, aby byly zvládnutelné
mírumilovným způsobem. Sportovní olympijská klání, mírová zápolení na poli vědy a techniky – například





17
při letech do vesmíru –, ale také například humor či hra by mohly představovat ritualizovatelné
ventily pro naše instinktivní agrese.
Člověk jako zázračný produkt učení a funkce jeho prostředí
Další přístup vychází z předpokladu, že veškeré chování je naučené a že prakticky každého vzorce
lidské reakce lze dosáhnout prostřednictvím dřívějších zkušeností a „drezúry“. Podle uvedeného
přístupu rozlišujeme dva spouštěče – dvě příčiny – agrese: frustraci a ohrožení nebezpečím.
K násilí dochází z dané perspektivy naučeného chování jednak pokaždé tehdy, když se nenabízí
jiné východisko, jednak v případě, že použití násilí přineslo již dříve úspěch.
Uvedený model činí z člověka objekt neomezené manipulace. Jedinec se stává loutkou svého
okolí, kterému tak připadá obrovský význam a také veškerá zodpovědnost. Jakkoli vliv prostředí
jako jediného faktoru nepostačuje pro objasnění fenoménu agrese, existuje celá řada dokladů
o tom, do jak značné míry dokáže určovat život člověka.
Friedrich Hacker, psychoanalytik a vědec zabývající se výzkumem agrese, zmiňuje v této
souvislosti slavný experiment J. B. Calhouna.
3
Ú čelem onoho pokusu bylo dokázat, že hustota
populace má u potkanů značný vliv na jejich agresivní chování. V přeplněném centru velké
ohrady se potkani chovali vysloveně zle. Zraňovali, znásilňovali a zabíjeli, zatímco v řídce obývaných
okrajových oblastech veskrze vládly právo a pořádek ve smyslu funkčního společenského řádu.
Podobně je tomu i v případě lidské kriminality, srovnáme-li hustě obydlená velkoměsta s málo
zalidněnými venkovskými oblastmi.
Je zajímavé, že nebezpečný život v džungli přeplněného centra ohrady byl velmi přitažlivý
pro „mírné“ potkany z klidných okrajových oblastí. Podobnou tendenci můžeme předpokládat
i u lidí. Klokotající metropole zůstávají pro lidi ze srovnatelně mírných venkovských oblastí
stále natolik fascinující, že je houfně přitahuje – navzdory pravděpodobnosti, že nově příchozí
skončí v ubohých slumech.
Pokusy s opicemi kromě toho ukázaly, že k ničivé agresi nevede pouze přeplnění teritoria,
ale také rozmanité formy sociální dezorganizace. Vedle toho lze dokázat, že agrese spouští také
strach, provokace, ohrožení společenského postavení, přerušení obchodu, zklamaná očekávání
a další frustrace.
Máme-li dostát svému úkolu, musíme zajistit, aby „bu ď – anebo“ mezi biologií na jedné
straně a sociálním prostředím na straně druhé při objasňování příčin vzniku agrese ustoupilo
smířlivějšímu „jak – tak“.
Faktor výchovy
Výchova k agresi sleduje podle Friedricha Hackera
5
podstatn ě jiné cesty, než se většinou
domníváme. Děti jsou zpravidla agresivními metodami vychovávány k tomu, aby nebyly
agresivní. Násilnická výchova k nenásilí však vytváří návyk na výchovnou metodu, aniž by vedla
k žádoucímu výchovnému cíli; místo aby zabraňovala násilí, pouze je předává dále. Dosahuje





18 Když tělo bojuje s duší
se tak opaku původního záměru. Děti, které jsou bité, aby už nebily druhé, se často stávají
skutečnými bijci. Tendence ke rváčství se z dítěte zjevně nedá vymýtit výpraskem. Co chceme
zakrýt modřidlem, to jednoduše zanechá modré skvrny na těle a na duši – spolu s poselstvím,
že bití je upřednostňovaná možnost, jak reagovat. Výchovný prostředek se tak stává mnohem
důležitější než vlastní výchovný cíl.
Dítě chce být zejména stejné jako jeho rodiče, a pokud ti sáhnou – byť jen výjimečně a
jedinkrát – po násilí jako výchovném prostředku, učiní jejich chování na dítě ten nejsilnější dojem,
takže je bude lákat k napodobování tak silně jako máloco jiného. Zmíněné výjimky ze zákazu
násilí představují značný problém. Každé dítě zažije spíše dříve než později násilí. Nejpozději při
výkonu vojenské služby mladí muži zakusí, že jsou přímo povinni připustit výjimky a povolit
uzdu násilí. Podle Friedricha Hackera hovoří vše pro to, že se ony výjimky ze zákazu násilí mění
v pravidla jeho používání. Všeobecné omezení násilí se tak stává spíše návodem k jeho použití
podle hesla: „Výjimky potvrzují pravidlo“. Nesmí se zabíjet, ledaže by to požadoval stát, nesmí se
bít, ledaže by vylétla ruka otci. Právem podpořené násilí, například zákony státu legitimizované
akty použití násilí, však svádí ke kopírování – jak oprávněnosti, tak i násilí samotného.
Podle Hackerových zkušeností je na druhé straně výchova, která by byla zcela prostá agrese,
nemyslitelná. Označit agresi jako zlo a zcela ji vyřadit ze hry by bylo zcela nerealistické, šlo by
o jednání předem odsouzené ke krachu. Iluzivní je také naprosté vyřazení frustrace. Ráj dětství
musí být pozvolna odkouzlen, a sice skrze poznání, že pozdější práva si lze vysloužit
prostřednictvím předchozích povinností a že život v posledku znamená boj.
Bití, týrání a jejich důsledky
V jistém velkoměstě o rozloze New Yorku bylo roku 1970 registrováno 2 500 případů týrání
dětí, přičemž dvacet procent z nich skončilo smrtí dítěte. Třem čtvrtinám týraných dětí bylo
méně než čtyři roky; čtvrtina dětí zažila týrání v prvním roce života; v deseti procentech případů
začalo jejich martyrium už v prvním týdnu života.
Překvapivý je rovněž sociologický profil tyranů. Mezi lidmi týrajícími děti se vyskytovalo
nadprůměrné množství osob s univerzitním vzděláním. Deset procent tyranů mělo nadprůměrné
příjmy. Za psychotiky přitom bylo možno označit méně než jedno procento z nich, za sadisty jen
1,5 procenta. Sklon k týrání projevovali častěji otcové, projevovali jej však většinou za
komandování své ženy. Matky týraly svoje děti sice méně často, zato však více extrémním způsobem
než otcové. Asi devadesát procent týrajících osob udávalo jako důvod svých násilných skutků
nekonečný křik a pláč svého dítěte. Jakmile už tyto osoby přistoupily k násilí, které sahalo od
škrcení přes masivní bití až k opařování či pálení, mohly zpravidla se svým počínáním přestat
teprve tehdy, když dítě umlklo.
V jedné studii z Los Angeles se uvádí překvapivé zjištění, že se v případě bitých či pálených
dětí obzvlášť často jednalo o potomky vytoužené a oproti ostatním dětem v rodině
upřednostňované. Původně byly tyto děti nejoblíbenější, pak ovšem své rodiče zklamaly a staly se terčem
jejich agrese, což jasně hovoří pro frustrační teorii vzniku násilí.





19
Méně překvapivé již bylo zjištění, že všichni týrající rodiče v dětství sami dostávali výprask.
Pocházeli z malých rodin, které žily uzavřeně, samy pro sebe. Přátelství a družnost nehrály pro
tyranizující rodiče žádnou roli, stejně jako jiné zájmy než práce či sledování televize.
Rodiče-tyrani nedůvěřovali ničemu cizímu a pořádek a čistotu považovali za největší vymoženosti svého
dobře chráněného domova.
Skupiny, které naproti tomu inklinovaly ke špatnému zacházení s dětmi nejméně, jsou podle
Hackera
6
následující: kočující pracovníci v zemědělství, lidé vyznávající hnutí hippies a
dospívající matky žijící společně ve větších skupinách. Při péči o děti a při výchově využívají zřejmou
výhodu – nemají nouzi o pomocnice, blízkost skupiny se zdá zabraňovat přehmatům.
Ty r a n i d ět í j s o u n á p a d n í z e j m é n a d o b r ým d o j m e m , k t e r ý n a své okolí dělají, a také svojí
nezávislostí, soběstačností a sklonem k izolaci. Jen stěží mají alternativu k násilí, neboť je
samotné určují jejich vlastní zkušenosti z raného dětství a spoléhání na tradici. Méně udivující
už je výskyt případů týrání dětí během vánočního období, neboť právě tehdy je tlak na „svatou
rodinu“ obzvlášť silný, takže se rodiče mohou nakonec přiklonit k vlastní temné stránce.
Týr a n é d ět i l n o u s nápadnou silou ke svým násilnickým rodičům a nezřídka jim do vazby píší
dojemné dopisy. Svoje „tresty“ většinou akceptují skrze rodiče a vykládají si je jako důkazy lásky,
které jen omylem překročily svůj obvyklý rámec. Samy sebe vnímají jako „zlé děti“, a dokonce
ještě mívají špatné svědomí kvůli svým „špatným skutkům“, z nichž vyplynuly pro milované
rodiče jenom mrzutosti. Pocity viny, které jim jejich rodiče vštípili, používají týrané děti jako
polehčující okolnosti pro týrající rodiče.
Uvedené skutečnosti jen dále podporují nedostatečný náhled rodičů na vlastní chování.
Zpravidla sami sebe vidí jako oběti a unikají do racionalizací typu: „Když se kácí les, létají třísky.“
V žádném případě nejsou znejistěni nebo bezradní, plní pochyb či bezmocní. Naopak – pevně
věří, že dokáží rozlišovat mezi dobrem a zlem, a sebe samé vidí na správné straně, na straně
dobra. Litují pouze extrémní formy svých opatření a skutečnosti, že byli dopadeni, nikoli však
tyranské „výchovy“ jako takové. Tyrani dětí zpravidla vůbec nepochybují o svém morálním právu
trýznit děti stejným způsobem, jak to zažili sami.
Uvedenou tendenci dále posiluje psychologický mechanismus identifikace s agresorem, tedy
s vlastními rodiči. Kromě toho představují rodiče pro děti přirozeně nejvyšší autoritu, o níž –
s krátkou výjimkou v období puberty – jen stěží pochybují. Hacker vychází z předpokladu,
že lidé týrající děti jsou vždy zásadně narušení, neboť jim jakékoli rušení domácího poklidu
připadá zcela nesnesitelné. Trpí nejtěžšími poruchami osobnosti a dopouštějí, aby situací dále
trpěly jejich děti.
Enormní fixaci na autority a následnou závislost na nich ukázal experiment s tématem
poslušnosti, jak jej roku 1961 provedl Stanley Milgram. Zatímco byly pokusné osoby domnělou
vědeckou autoritou povzbuzovány k tomu, aby jiné pokusné osoby trápily elektrošoky, vycházela
během experimentu na povrch hrozivá lidská závislost na autoritách.
V Milgramově experimentu určil vedoucí pokusu vlastní pokusné osoby, které se staly
„učiteli“ a jejichž úkolem bylo za pomoci systému trestů cvičit paměť jiné pokusné osoby, kterou však
ve skutečnosti představoval do pokusu zasvěcený herec. Vždy když domnělý „žák“ odpověděl





20 Když tělo bojuje s duší
špatně, měl mu dát „učitel“ ránu elektrickým proudem, přičemž si mohl vybrat z rozpětí mezi
15 a 450 volty. Aby „učitel“ získal představu o působení elektrického proudu na „žáka“, byla
mu uštědřena rána proudem o síle 45 voltů. Následně se „učitel“ pustil do tréninku. „Žák“
začal ihned s představením, neboť nedostával skutečné zásahy proudem. Zpočátku protestoval
jen zdráhavě, postupem doby stále prudčeji. Od 75 voltů začal sténat; při 180 voltech prosil
o slitování. Rány nad „300 voltů“ veškeré jeho protesty zdusily. Když chtěl některý z „učitelů“
s týráním přestat, napomenul jej vedoucí pokusu vahou celé svojí autority, že každý „učitel“ musí
pokračovat, že nemá jinou volbu. Podle návodu jim až dosud neznámého vědce skutečně dále
pokračovalo v mučení – a to až za použití nejvyšších dávek o síle „450 voltů“ – téměř 65
procent „učitelů“, jakkoli zcela zjevně trpěli křikem z magnetofonového pásku, který přítomnými
otřásal až do morku kostí. Mnozí se také dívali mimo trestaného „žáka“, přesto však v jeho
mučení nepolevili.
Šokující výsledky testu závisely zjevně méně na charakteru pokusných osob než na prostředí.
Když se pokusy prováděly v kancelářské budově, byla ochotná zajít do krajnosti už jen polovina
„učitelů“; pokud se však prostředí změnilo a pokus se prováděl v prostorách renomované
univerzity v Yale, uposlechly požadavku pokračovat v trestání „žáka“ až po krajní mez dvě třetiny
„učitelů“.
Obdobné pokusy se provád ěly i v dalších zemích. Vědci v Německu vycházeli z předpokladu,
že po hrůzných činech v Osvětimi bude možno počítat nanejvýš s třicetiprocentním podílem
pokusných osob, které zajdou ve své slepé poslušnosti až do krajnosti. Výsledek byl však otřesný:
85 procent testovaných osob bylo možno označit za všehoschopné, poslušné poddané, kteří
zacházeli až do krajnosti. Monstrózní výsledek zveřejnila bavorská televize, odvysílala také scény
ze série pokusů. Rozpaky nad výsledky testování se však držely v mezích, neboť téma jako takové
raději veřejně pojednáno nebylo.
Výmluvy později dotazovaných pokusných osob v roli „učitelů“ takřka vždy spočívaly v
ohrané písničce: Člověk vycházel z předpokladu, že vědci, autority, vědí, co dělají, takže jeden každý
z „učitelů“ jen stěží cítil vlastní zodpovědnost.
Stanley Milgram ze svého experimentu vyvodil závěr, že v naší kultuře zjevně existuje příliš
málo takových modelů neposlušnosti, které by bylo hodno následovat. Slova, která Milgram
neřekl, jsou však rovněž nabíledni: Existuje příliš mnoho modelů poslušnosti, potažmo návodů
na přizpůsobení. Následující sdělení možná bude na tomto místě působit nenadále a ukvapeně,
přesto však právě nyní odkažme na skutečnost, že právě na vrub oné poslušné přizpůsobivosti
jde dnešní rozmach rakovinných onemocnění.
Když psychoanalytikové jako Hacker zkoumali hlubší důvody týrání dětí, došli k domněnce,
že ve vztahu rodičů k dětem hraje vedle společensky dané a všeobecně očekávané lásky k dětem
roli ještě jiný, protikladný impulz, který může mít někdy až smrtelné následky. Je možné, že
týrající rodiče svým dětem nevědomě závidí život, který ještě celý leží před nimi a o němž se
domnívají, že jej sami již prohráli. Takovéto nevědomé snahy dokonce mohou být zodpovědné
i za válku, a to ve chvíli, když zestárlí politikové usoudí, že pošlou mladé občany svojí země
na jatka, tedy na některé z válečných polí na naší planetě. Název infanterie je třeba odvozovat





21
od anglického označení pro dítě (infant). Děti národa se v tomto případě stávají příslovečným
živým střelivem do kanónů. V každém případě je pro infanteristy, nejnižší stupeň vojenské
hodnosti, důležitá zejména poslušnost; naproti tomu samostatné myšlení mu je vyhnáno z hlavy už
při základním vzdělání. V situaci infanteristy je možno shledávat paralelu k mnohým formám
„výchovy“.
Čím dříve a brutálněji zažijí děti týrání, tím více se na něm stávají závislé, tím kompletněji
dochází k narušení vůle dítěte, ke znásilnění duše – a tím ochotněji také týrané děti také
interpretují týrání jako formu náklonnosti, kterou by zčásti vlastně ani nechtěly postrádat. A s tím
větší jistotou budou později sami podobně týrat druhé. Zlomení lidé budou chtít lámat druhé
a je lhostejné, zda se bude jednat o děti, o vojáky nebo o dětské vojáky. Tímto způsobem se
všichni stávají oběťmi: Týraní, ale také mučitelé, kteří dříve zažili špatné zacházení a nic jiného
se sami nenaučili. Tvrdým způsobem jen předávají dále, co jim bylo vštípeno a co reflexivně
zakotvilo v jejich duši.
Zde nachází svoje vysv ětlení a potvrzení také zkušenost, která říká, že násilí je nakažlivé
stejně jako infekční choroba. Za svoji ohromující „virovou podstatu“, která z něj dokáže udělat
zuřivou epidemii, násilí možná vděčí svojí zdánlivé opodstatněnosti.
Uvedený systém, který posiluje sebe sama, neboť proti němu neprotestují ani mučitelé, ani
týraní, nýbrž se k němu dobrovolně připojují, značně znesnadňuje možnost jakýchkoli zásahů
ze strany státu, neboť by způsobily jen další, podstatné zhoršení situace dětí. Terapie je pro
takové rodiny podobně obtížná jako pro odpovídající totalitní státy, které mučí a trýzní své
občany, a ještě to prezentují jako nejlepší věc, kterou pro ně mohou udělat. Obě zmíněné
instituce zakazují do svých záležitostí jakékoli vměšování zvenčí. Proto také mají volné hrací
pole – všichni kolem se raději dívají jinam, než aby si vzali utrpení, které by mohli zahlédnout,
za svoje. Obranný mechanismus potlačování se zde dostává plně ke slovu.
Sousedé přirozeně slyší podezřelý křik a pláč dětí, s nimiž se ohavně zachází, často také hluk,
rány a následně umlknutí, zpravidla však tomu, co slyšeli, nechtějí věřit – jednoduše protože
nesmí být pravda to, co pravdou být nemůže a protože se na něco takového nesmí ani pomyslet, protože
nikdo něco takového nesmí dělat bezbrannému dítěti. Groteskní rozměr hrůznosti se tak – podle
Hackera – stává její nejúčinnější ochranou.
7

Uvedené potlačující mechanismy se uplatňují v mnoha principiálně podobných situacích.
Klerikální mučící otroci jako nástroj inkvizitorů, sadisté v koncentračních táborech, váleční
zločinci na Balkáně, tyrani dětí všude na světě – jde vůbec o skutečné osoby, nebo jen o součást
přehánění, smyšlených hrůzných činů a zlých pohádek, které nám mají nahnat strach? Tak se ptá
dobrý občan, který na svoji otázku vlastně neočekává odpověď, nýbrž chce mít jen svůj klid.
Navíc takto uvažujícímu občanovi stále zůstává možnost uprchnout k protipólu. Takové
hrůzy sice mohou existovat, míní potom, jedná se ovšem jenom o ojedinělé případy, které činí
nemocní, sadisté a blázni. Normální lidé by něco takového neudělali, ani by na to nepomysleli.
A protože se onen občan sám považuje za bezpochyby normálního, nemá s celou věcí nic
společného, takže se může stát, že bude dlouho – často po celé roky – přehlížet a přeslýchat hrůzy,
které se dějí v sousedním bytě nebo v celé jeho zemi, podobně jako v dobách nacismu. Říká





22 Když tělo bojuje s duší
se přece: Dobře, že by dnes už něco takového nebylo možné! Uvedený špatný a úderný argument
dokáže každou debatu ukončit už v samém zárodku.
Proti působení otráveného šípu netečnosti existuje pouze jediný prostředek: radikální a
bezohledné ozřejmění a vysvětlení problematiky agrese. Uvedené potlačující argumenty je
snadné vyvrátit. Zmizení milionů Židů, vznik mnohých koncentračních táborů, nemizející modré
skvrny na končetinách dětí a paní ze sousedství není možné přehlížet. Ostatně lze podobně
těžko smést ze stolu i bezpočet alergií a infekčních chorob – představují naši nejlepší příležitost
k nahlédnutí našeho vlastního vztahu k agresi.
Institucionalizace násilí
Jakkoli existuje dostatek důkazů pro skutečnost, že děti jsou na počátku svého života spíše
drezírovány než vychovávány – dokonce v rodinách, kde se děti nikdy nebijí – a že také později
uplatňované vzorce chování, například v partnerské oblasti, mohou být zatíženy drezúrou,
zůstává přístup založený na naučeném jednání pro účely objasnění problematiky agrese stále příliš
jednostranný a omezený.
Podle Sigmunda Freuda, zakladatele psychoterapie, a zejména psychoanalýzy, je agrese pud.
Pud považujeme za organismu vrozené nutkání k obnově dřívějšího stavu. Freud vychází z
předpokladu, že pudy představují spojení mezi tělem a duší. Agresi pak Freud přiřazuje k pudu
smrti (thanatos), jemuž přikládá rozhodující význam, neboť anorganické podle něho předchází
organickému a smrt životu. Je nepochybné, že veškerý organický život spěje ke smrti, přesto
však Freuda v jeho přísném náhledu na pud smrti nedokázali bezvýhradně následovat ani jeho
kolegové analytici. Pro Alfreda Adlera je agresivní pud svébytné, na moc a prestiž nasměrované
nutkání, které se v rámci kompenzace vnitřního pocitu méněcennosti obrací navenek.
8

Psychoanalytik Friedrich Hacker nahlíží agresi „jako každému člověku vlastní niternou
dispozici a energii, která se původně projevuje aktivitou a později pak nejrůznějšími individuálními
a kolektivními, sociálním určením získanými a sociálním učením zprostředkovanými formami
od sebepotvrzování až po krutost.“
9
Tak dochází Hacker k formulování definice, která dává
prostor i jiným přístupům k agresi.
Násilí není podle Hackerova náhledu identické s agresí – jedná se pouze o obnažený, většinou
fyzický výraz téhož. Hacker formuluje: „Veškeré násilí je agrese, ale ne každá agrese je násilí.
Agresi a násilí je zásadně třeba rozlišovat...“ Dále svoji myšlenku rozvádí následovně: „Všechny
formy agrese mohou k posledku vést k násilí a jsou ohroženy nebezpečím primitivizace a regrese
k násilí. Stupeň a intenzita poznání nebezpečí zmenšují.“
10
Podle Hackera p ředstavuje použití
násilí z dlouhodobého hlediska bídnou strategii, neboť pro svoje počáteční úspěchy spočívající
ve schopnosti vzbuzení pozornosti a zformování společnosti svádí k opakování, otupuje a
vyvolává protinásilí, eskalaci násilí a stejně tak všeobecnou brutalizaci... Tvrzení, že násilí léčí rány,
které zasazuje, je čirý nesmysl. Opak je pravdou. Násilí


Ruediger Dahlke

RUEDIGER DAHLKE


24. 7. 1951

Dr. Ruediger Dahlke je německý lékař, psychoterapeut, psychosomatik a publicista.

Narodil se ve Freisigu v Německu. Vystudoval Mnichovskou univerzitu, kde promoval v roce 1978. Kromě toho se vzdělával v oblasti přírodního lékařství a homeopatie. Od roku 1979 působil jako lékař a psychoterapeut v Mnichově a zde také spatřila světlo světa jeho literární prvotina a jedno ze stěžejních děl jeho tvorby Nemoc jako cesta, která vysvětluje, že všechny nemoci, úrazy a zdravotní potíže jsou projevem duševní stránky našeho života a naznačují nám, že je v něm třeba učinit změny, přičemž mnohdy k úlevě postačí pouze změna postoje. Knihu napsal s význačným psychologem Thorwaldem Dethlefsenem.
V roce 1989 založil společně se svou první manželkou Lékařské centrum Johanniskirchen, které se záhy stalo vyhledávaným centrem spirituální psychoterapie, konaly se zde ozdravné pobyty, semináře a kurzy. V roce 2010 potom založil se svou spolupracovnicí Ritou Fasel seminární centrum TamanGa v rakouském Štýrsku. Farma uprostřed kouzelné přírody slouží jako společenské a vzdělávací středisko a plodiny vypěstované přímo na pozemcích jsou základem místního veganského jídelníčku. Ruediger Dahlke je dlouholetým veganem a propagátorem zdravého způsobu života.
Dalhke pravidelně pořádá semináře a přednášky v mnoha evropských zemích, nejčastěji navštěvuje Rakousko, Švýcarsko a Itálii. Velmi proslulým je i u nás v Čechách. Napsal více než 40 knih, které byly přeloženy do mnoha jazyků. Dahlke také často vystupuje v televizních a rozhlasových pořadech a působí na Akademii Dalhke v kurzech psychosomatické medicíny.

Na dříve zmiňovanou knihu Nemoc jako cesta tématicky navazují tato další díla: Nemoc jako symbol, Nemoc jako řeč duše, Nemoc jako řeč ženské duše a Nemoc jako řeč dětské duše, které osvětlují jak správně diagnostikovat zdravotní problém a vyléčit ho pomocí odstranění psychické příčiny.
Další stěžejní Dahlkeho kniha je Princip stínu. Autor vychází z učení C.G. Junga o temné stránce naší osobnosti, kterou ovšem musíme přijmout k tomu, abychom byli celiství. Dahlke radí, jak tento svůj stín najít, konfrontovat a nakonec přijmout. Kniha je doplněna CD.
Velmi ceněnou je kniha Agrese jako cesta, kde Dahlke vysvětluje agresi jako symptom jehož nepochopení vede k nejrůznějším typům společenského násilí a k poruchám fyzického zdraví. Říká, že potlačovanou agresí vznikají alergie, záněty, revmatismus či hyperaktivita u dětí. A přináší podobenství vnitřní agrese člověka s agresí na poli mezinárodní politiky.
Ruediger Dahlke je dlouholetým veganem a napsal řadu knih o jídle, stavování a jeho souvislostech se zdravím - Stávám se veganem -- 4týdenní program pro zdravý a dlouhý život je cesta k čistě rostlinné stravě, která může v konečné podobě pomoci člověku v jeho mentálním vývoji, Strava pro klid v duši je obhajobou veganského způsobu života, Dahlke nazval tuto svou filozofii Peace Food, Strava pro klid v duši přináší recepty veganské kuchyně podobně jako Peace food - italská veganská kuchařka.
V knize Stopy duše Dahlke ukazuje, jak z rukou a nohou vyčíst osud člověka a jeho životní úkoly. Psychologie peněz hovoří o vztahu k penězům, odpovídá na otázky ohledně jejich zákonitostí a radí, jak vhodně investovat. Své dlouholeté terapeutické zkušenosti popsal Dahlke v knize Mandaly léčí - terapie mandalou, říká zde, že mandaly jsou cestou k usmíření s mnoha důležitými tématy lidství. V knize Léčivá síla dýchání se věnuje holotropnímu dýchání a v díle Zbavte se toxinů v těle ukazuje přírodní cesty k očistě.

Dahlkeho knihy byly přeloženy do 24 jazyků, přitom čeština je druhý nejčastěji překládaný.




       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.