načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Když tělo bojuje s duší - Ruediger Dahlke

Kniha: Když tělo bojuje s duší
Autor:

Jak můžeme léčit alergie a infekce zlepšením stavu naší duše Lékař a psychoterapeut Ruediger Dahlke rozebírá aktuální zdravotní problémy současnosti. Tělesné onemocnění je ...


Titul je skladem 2ks - odesíláme ihned
Ihned také k odběru: Ostrava
Vaše cena s DPH:  307
+
-
ks
rozbalKdy zboží dostanu
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma
Doporučená cena:  389 Kč
21%
naše sleva
10,2
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Computer press
Rok vydání: 2016-09-14
Počet stran: 224
Rozměr: 167 x 225 mm
Úprava: 224 stran
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: překlad: Dagmar Sklenářová
Vazba: brožovaná lepená
Doporučená novinka pro týden: 2016-38
ISBN: 9788026412090
EAN: 9788026412090
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Jak můžeme léčit alergie a infekce zlepšením stavu naší duše Lékař a psychoterapeut Ruediger Dahlke rozebírá aktuální zdravotní problémy současnosti. Tělesné onemocnění je vlastně projevem vnitřního napětí, hněvu a potlačované agrese. Pokud se nevyrovnáme s principem agrese, obrátí se nakonec proti nám, takže ve výsledku můžeme bojovat proti sobě samým. Autor čtenáře přiměje k zamyšlení, aby namísto svého vnitřního boje těla a duše našel odvahu ke změně. Tato kniha je aktualizovaným vydáním knihy Agrese jako šance. Další knihy Ruedigera Dahlkeho - Nemoc jako symbol - Nemoc jako řeč duše - Princip stínu - PEACE FOOD Italská veganská kuchařka - Strava pro klid v duši - Strava pro klid v duši Přednášky ke všem tématům zpracovaným v knihách, také na CD. Více na: www.heilkundeinstitut.at (duševní vzorce na pozadí infekcí, alergií, hyperaktivity a problémů s očkováním)

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Ruediger Dahlke - další tituly autora:
Nemoc jako cesta Nemoc jako cesta
Dethlefsen, Thorwald; Dahlke, Ruediger
Cena: 209 Kč
Nemoc jako řeč ženské duše Nemoc jako řeč ženské duše
Dahlke, Ruediger; Dahlke, Margit
Cena: 385 Kč
Princip stínu + CD Princip stínu + CD
Dahlke, Ruediger
Cena: 408 Kč
Nemoc jako symbol Nemoc jako symbol
Dahlke, Ruediger
Cena: 346 Kč
Nemoc jako řeč duše Nemoc jako řeč duše
Dahlke, Ruediger
Cena: 342 Kč
Princip stínu + CD Princip stínu + CD
Dahlke, Ruediger
Cena: 252 Kč
 
Zákazníci kupující knihu "Když tělo bojuje s duší" mají také často zájem o tyto tituly:
Když duše mluví řečí těla -- Stručný přehled psychosomatiky Když duše mluví řečí těla
Morschitzky, Hans; Sator, Sigrid
Cena: 246 Kč
Nemoc jako řeč duše Nemoc jako řeč duše
Dahlke, Ruediger
Cena: 342 Kč
Princip stínu + CD Princip stínu + CD
Dahlke, Ruediger
Cena: 408 Kč
Neuroimunita Neuroimunita
Schwartzová, Michal
Cena: 303 Kč
Nemoc jako cesta Nemoc jako cesta
Dethlefsen, Thorwald; Dahlke, Ruediger
Cena: 209 Kč
Mozaika souvislostí Mozaika souvislostí
Holub, Miroslav
Cena: 310 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky


Dětské nemoci
Počet chorobopisů, jež přímo souvisejí s agresí, je příliš velký na to, abychom zde mohli
podrobně vykládat každý jednotlivý symptom – rámec této knihy by přesáhl jen samotný výklad všech
infekčních chorob. Nutně tedy muselo dojít k výběru. Porozumění základnímu tématu agrese
může samozřejmě pomoci také u chorobopisů, které zde nejsou vyloženy, a prohloubit vhled
do souvisejících životních úkolů.
Některé chorobopisy související s agresí jsem kromě toho podrobně vyložil již na jiném místě,
na které proto níže vždy jen odkazuji. Mnohá specifická infekční onemocnění jsou uvedena
heslovitým způsobem v příručce Nemoc jako symbol (Krankheit als Symbol). Pohlavní choroby jako
syfilis či kapavka, které spojují Mars s plutonským principem, jsou zevrubně probrány v knize
přeložené do češtiny pod titulem Nemoc jako řeč ženské duše (v něm. jako Frauen-Heil-Kunde).
Problematice AIDS se věnuji v knize Člověk a svět jedno jsou (Der Mensch und die Welt sind
eins). Žaludeční vředy spjaté s problematikou kyselosti a pálení žáhy – obé ve vztahu k
Marsu (kyselost) a k Plutu (sebestravování) – pojednávám v knížce, která vyšla v češtině s názvem
Jak odstranit potíže s trávením – Význam a výklad žaludečních a střevních příznaků (něm. jako
Verdauungsprobleme). Problematice překyselení a nápravným opatřením se pak věnuji v titulu,
který vyšel česky pod názvem Zbavte se toxinů v těle – Přírodní cesty k očistě (v něm. jako Wege der
Reinigung). Vysokému krevnímu tlaku a srdečnímu infarktu se pak věnuji společně s dalšími
chorobopisy srdečně-cévního systému v titulu Srdeční potíže (Herz(ens)probleme, česky nevyšlo).
Tamtéž probírám také anémii, jež svědčí o nedostatku energie Marsu.
Specifické dětské nemoci, v nichž nachází princip Marsu svůj velmi jasný výraz, jsou
heslovitě zpracovány v knize Nemoc jako symbol. Celkově lze konstatovat, že dětské nemoci stejně
jako každý jiný chorobopis zároveň představují určitou příležitost. Pokud je vykládáme na pozadí
problematiky agrese, můžeme konstatovat, že jsou ideálními učebními kroky pro dítě a jeho
rostoucí organismus. Z pohledu mnoha homeopatů se jedná o skutečné vývojové choroby, které
skýtají možnost rozžehnat se s miasmatem jakožto s energií chorob, vrozenou lidstvu v průběhu
jeho dějin. Stěžejní úkol spojený s dětskými chorobami tedy zní: Vyrovnat se již časně, brzy
po narození dítěte, se zděděnými predispozicemi k chorobám. Nemoci dítě podněcují, aby se
s jejich původci vyrovnalo. Boj s miasmaty může zajistit, že je zděděné včas zpracováno, takže
se později může naplno věnovat tomu, co je vlastní, respektive ono vlastní uskutečňovat. Pro
uvedený postoj hovoří skutečnost, že malé děti po prodělaných nemocech zpravidla učiní
významný vývojový posun.





95
Dětské choroby vyjadřují marsovskou energii obzvlášť zřetelně, což je patrné například
z rychle stoupající teploty nebo z vyrážky. Dětský organismus je více připraven reagovat, dětská
duše se pak méně schovává za racionalizace a jiné obranné mechanismy. („Lehnout si do postele?
To si teď nemůžu dovolit!“) Horečka ukazuje prostřednictvím celkové mobilizace těla, jak akutně
se zde bojuje a v jakém rozsahu se musí pálit. Takzvané eflorescence neboli „výkvětky“ mají často
červenou barvu upomínající na marsovský princip. U spalniček je zase nápadným projevem
křiklavě červený „malinový jazyk“; ani zarděnky (rubeola) či spála nejsou takto pojmenovány
bez příčiny. Pod vlivem marsovského principu se odehrává také jiná infekční choroba – černý
kašel –, provázená týdny trvajícím úporným kašláním.
Spolu s dětskými nemocemi vstupují do našeho života již na jeho počátku síly Marsu a je
to tak dobře. V pozdějším věku by totiž dětské choroby byly jakkoli by pak už nebyly
dětskými, spojeny s podstatně větším nebezpečím. Situace má tedy i výraznou symbolickou rovinu.
Zkušenost ukazuje, že čím více dětských chorob dítě prodělalo, tím je nižší pravděpodobnost,
že bude později trpět alergiemi.
Pokud se Marsu včas a dobrovolně postavíme, abychom se s ním vyrovnali, budeme si pak
jistější před jeho přepadeními, a zejména se mu naučíme čelit.
Infekce
Útoky na obranný čili imunitní systém
Úkol imunitního systému spočívá v obraně – tedy v boji proti nepřátelům těla. Je určován
principem agrese neboli Marsu. Náš organismus představuje ideální životní prostor pro mnohé
druhy mikroorganismů. Prohánějí se po naší vnější pokožce, po našich vlasech či nehtech,
vyskytují se ale také na sliznicích, které představují přechodové zóny dovnitř těla. Mikroorganismy
lze vysledovat i uvnitř našeho těla, ať na jeho vnitřních hranicích, nebo dokonce v tkáních. Ne
všechny jsou nepřátelské, na mnohé z nich jsme odkázáni ve smyslu symbiózy, vzájemně
výhodného spojení. Pokud by v našem tlustém střevě nesídlily miliardy bakterií Escherichia coli, měli
bychom problémy s trávením; pokud by ženy neměly v pochvě Döderleinovy bakterie, bylo by
to nanejvýš zatěžující, neboť právě uvedené bakterie vytvářejí ideální prostředí; jejich absence
by navíc znamenala pozvánku pro nepříjemné jiné obyvatele.
Většina mikroorganismů a zárodků není ani užitečná, ani nebezpečná, nýbrž jednoduše
neškodná. Mikroorganismy sídlí na nás i v nás, avšak neškodí nám, pokud zůstávají na svém
určeném místě a nezískají převahu. Když se například bakterie Escherichie coli, které představují
požehnání pro střeva, ocitnou v pochvě, mohou zde způsobit problémy.
Jakmile si – samy o sobě nijak neobtěžující – zárodky vydobudou svoje stálé místo,
nezbyde již prostor pro potencionálně méně nebezpečné hosty. A právě v tom spočívá nebezpečí
antibiotické léčby: Jestliže jsou vlivem atibiotik zničeny všechny bakteriální organismy –
nepřátelské, neobtěžující i užitečné –, není nikde řečeno, že v příznivějších dobách budou moci
obsadit svůj životní prostor organismy žijící s naším tělem v symbióze, nebo alespoň neškodné





96 Když tělo bojuje s duší
mikroorganismy. Jestliže zůstaly v těle (například na základě vytvořené rezistence) nějaké
škodlivé zárodky, hrozí nebezpečí, že nyní spoluobsadí životní prostor užitečných mikroorganismů
a ocitnou se v převaze. Výsledek léčby je pak horší než výchozí situace. Nepřátelské zárodky slaví
po krátkém úspěchu antibiotik skutečné vítězství a začínají dlouhodobě ruinovat tělo.
Jestliže děti dostávají v prvních dvou letech života antibiotika, zvyšuje se jim riziko, že
později budou trpět alergiemi, o padesát procent. Jedná se o statisticky podloženou skutečnost,
která však v každodenní praxi pediatrů nenachází přílišnou odezvu. Je možné, že se riziko
zvyšuje v senzibilní vývojové fázi během prvních dvou let, kdy podáváním antibiotik
vznikne ve střevech dítěte dysbióza, směs bakterií v nepříznivém poměru, která může později vést
ke vzniku alergie.
Rozdělení mikroorganismů a škůdců v těle je přitom srovnatelné se situací v makroskopicky
viditelné oblasti. Mezi houbami, na které v přírodě narazíme, můžeme najít několik málo
chutných, dobře využitelných druhů. Mnohem více hub je naproti tomu nepoživatelných, ale nikoli
nebezpečných. Malou skupinu hub konečně tvoří houby jedovaté, a tedy (životu) nebezpečné.
Podobně je tomu s houbami mikroskopicky malými, jako jsou bakterie, viry a mikroorganismy,
které si náš organismus zvolily za svůj životní prostor.
Úkol obranného systému spočívá v zachování rovnováhy mezi mikroorganismy a v udržení
nebezpečných zárodků v mezích, hrozí-li, že získají v organismu převahu. Malá suma
potenciálních nepřátel může zdravý organismus zpravidla posílit. Velmi subtilním a účinným způsobem
o (tento) pořádek pečuje imunitní systém, když rozpoznává a atakuje nebezpečné zárodky,
zatímco neškodné a užitečné mikroorganismy ušetří.
Zásahy produktů školské medicíny do systému jsou naproti tomu spíše hrubé a
nasměrované proti veškerému bakteriálnímu či mykotickému životu, jak již napovídají samotné jejich
souhrnné názvy: Antibiotika se zaměřují na boj s životem (bakterií) a animykotika na boj s
houbami. Prostředky školské medicíny pokládají všechny zárodky bez rozdílu za škůdce. Zmíněná
nediferencovanost představuje obecně jeden z velkých problémů medikamentů preferovaných
školskou medicínou.
Jde tedy o bojová proti-opatření na bázi určitých chemických bojových látek či
„protiprostředků“. Ve vztahu k virům nedisponuje školská medicína dosud žádným příliš účinným
prostředkem, nýbrž pouze virostatiky, která jen brzdí množení virů. Málo diferencovaná účinnost,
která ztěžuje nebo zcela znemožňuje rozlišování mezi dobrými přáteli, nebezpečnými nepřáteli
a neškodnými „posedávači“, je zákonitě vždy škodlivou vlastností virostatik. Jestliže ukončí
určitou infekci antibiotika, tělo samo se ničemu nenaučilo. Naopak: Vnější pomoc proti nepříteli
činí tělo dlouhodobě závislé na takovéto pomoci a následně i stále slabší.
Situaci lze ještě více zprůhlednit analogií z oblasti makrokosmu. Pokud se určitá země
nebrání sama, ale spoléhá na oddíly najatých žoldáků, bude na koupených válečnících postupem času
stále více závislá, a tedy stále slabší. Jednou už bez nich nebude vůbec schopná existovat – a běda,
pokud by žoldáci časem zeslábli nebo nepřátelé zesílili. Přesně taková situace ovšem nastává
po nasazení terapie antibiotiky, jíž se však jednotlivé druhy bakterií učí stále lépe přizpůsobovat,
takže se stávají rezistentní. V nastalé situaci škůdcům prospívá evoluční princip selekce. Mezi





97
miliardami choroboplodných zárodků může díky mutaci, dědičné změně, přežít jediný z nich,
odolný vůči antibiotikům. Onen nebezpečný zárodek pak získává celý terén pro sebe, neboť mu
terapie všechny konkurenční zárodky odklidila z cesty.
Terapie antibiotiky si tak sama pěstuje ony nejnebezpečnější škůdce a ještě jim následně
pomáhá prorazit. Nastalá situace uvádí organismus, který se stal závislý na cizí pomoci, do
extrémního nebezpečí. Nyní je třeba, aby se znovu pomalu naučil bránit si svoji vlastní kůži. Také
na této úrovni zní kouzelné slovo „vlastní zodpovědnost“. V případě hospitalismu, tedy infekce
choroboplodnými zárodky v prostředí nemocnice, jsme se již kvůli přehnaným dávkám
antibiotik dostali do velmi prekérní situace. Nemálo lidí zažívá vznik svého hlavního problému až
na klinice, a to v rámci takzvaných komplikací. Nezodpovědné podávání antibiotik porážkovým
zvířatům zároveň produkuje nebezpečné rezistentní zárodky již v potravě člověka – zárodky se
pak šíří dále prostřednictvím potravního řetězce.
Postupy přírodní medicíny cílí narozdíl od alopatických proti–opatření školské medicíny
k povzbuzení a posílení seberegulačních sil obranného systému. Zmíněná opatření nejsou
zacílena proti domnělým nepřátelům, nýbrž přinášejí pomoc ke svépomoci, zatímco povzbuzují
tělo, aby se cvičilo v boji a dokázalo se lépe vyrovnávat s nároky, které se na ně kladou. Za
zmínku zde stojí všechny prostředky k utužování, jak je uvádí Kneipp. Přírodní léčba vůbec
sází zejména na takzvané terapie podněty. Pomocí drobných podnětů se organismus dostává
ze své rovnováhy, takže je povzbuzován, aby se začal z vlastní síly pohybovat opět ke středu.
Tím uvedené prostředky nemůžeme považovat za alopatické, tedy za prostředky nařízené proti
nepřátelům či symptomům, nýbrž za homeopatické, neboť jsou zacíleny podobným směrem
jako nepřátelé. Jsou činné způsobem, který nezpůsobuje přetěžování organismu, nýbrž jej
posiluje v jeho boji.
Pokud vezmeme v úvahu, že při každém potřesení rukou si lidé vymění průměrně 36 milionů
choroboplodných zárodků a při polibku na uvítanou dokonce 50 milionů zárodků, pochopíme,
v jak veskrze živém prostředí se pohybujeme. Naději, že bychom všechny tyto mikroorganismy
dokázali někdy vyhubit, lze označit za naprosto scestnou myšlenku. Mnohem reálnější se jeví
myšlenka, že se dokážeme s množstvím jiných forem života sžít, přičemž zároveň nasadíme
všechny síly na to, aby mnohotvárné rovnovážné systémy zůstaly bez kazu.
Náš organismus disponuje díky svému imunitnímu systému schopností čelit škůdcům již
za pomoci kůže jako svojí vnější hranice – ovšemže jej však musíme v jeho snaze podporovat,
a nikoli brzdit. Obranný systém má k dispozici – podobně jako určitý stát – rozmanité policejní
síly a vojsko připravené k boji. Všude na naší pokožce se nachází určitý druh hraniční stráže,
která zajišťuje, aby do těla nepronikli nepřátelé. Jak na vnější tělesné hranici, kde zajišťují
pořádek imunoglobuliny třídy A, dostatek „pohraničních hlídek“ či strážců pořádku najdeme
zpravidla také na sliznicích.
Největší a nejdůležitější úlohou imunitního systému je však ochrana vnitřního tělesného
prostoru. Zde se nachází určitý druh „policistů“, tedy granulocyty nebo bílé krvinky, které jsou
v případě potřeby vždy hned na místě. Kolem vetřelců, jako jsou například bakterie, dokáží
utvořit granulocytovou zeď, aby problém omezily na určité ohraničené místo. Mezitím si obranné





98 Když tělo bojuje s duší
buňky z frakce lymfocytů vyměří vnější rozměr škůdců, aby získaly určitý druh šablony, s níž
putují zpět ke „kováři – výrobci zbraní“ obranného systému, tedy do kostní dřeně. Zde se nyní
tvoří speciální zbraně, které budou určeny pouze pro uvedený typ útočníka.
Vedle toho existuje velký počet jiných mikroorganismů, jako jsou například makrofágy, což
v překladu znamená přibližně „velcí žrouti“. Zmíněné gigantické buňky neustále přecházejí mezi
tkáněmi v organismu. Vyhledávají cizí mikroorganismy a nepřátele. Podobné geniálně
zkonstruovaným obojživelným vozidlům mají schopnost plavat uvnitř cév i procházet jejich stěnami
do tkání. Pokud se určitá buňka nedokáže makrofágům prokázat jako tělu vlastní, okamžitě ji
sežerou: Nejprve se přes ni přehodí, pak ji do sebe pojmou a stráví.
Buňky nosí na svém povrchu určitý druh průkazu či otisk prstu, kterým se vykazují. Jakmile
hlídky objeví vetřelce, který se nemůže prokázat jako tělu vlastní – a přitom je lhostejné, zda se
jedná o zcela cizorodou buňku nebo třebas o třísku –, ihned se s ním pustí do boje. Zde také
spočívá jedna z příčin vzniku rakoviny. Buněčné „hlídky“ neidentifikují rakovinné buňky jako
cizí nebo nebezpečné, a proto je nechají naživu. Do tajemství buněčných „otisků prstů“ se vědci
intenzivně snaží proniknout.
V ideálním případě jsou škůdci jeden po druhém zlikvidováni, takže tělo zvítězí na celé čáře.
Může však také nastat případ, že jsou útočníci příliš silní, takže se jim podaří prorazit první
obranný val „policistů“ z řad bílých krvinek a zjednat si přístup do lymfatického systému.
Bojová metoda všech škůdců je stejná a spočívá v množení bez zábran, které jim má zajistit
nový životní prostor. Mnozí škůdci ze sebe přitom navíc uvolňují produkty látkové výměny, které
hostitelskému organismu škodí – rozhodujícím bodem je však vždy množení. Pokud škůdci již
jednou pronikli do některého z řídicích systémů těla, značí to akutní nebezpečí pro přežití a tělo
musí zmobilizovat svoje poslední rezervy.
Dochází k celkové mobilizaci, která se manifestuje zejména horečkou. Zvýšením tělesné
teploty organismus enormně vystupňuje procesy látkové výměny. S každým stupněm horečky
se zdvojnásobuje potenciál obranyschopnosti, neboť nyní se zintenzivňují veškeré procesy, a tedy
i produkce protilátek. To je také zřejmě důvod, proč je (téměř automaticky prováděné) snižování
teploty v rámci snah školské medicíny tak kontraproduktivní. Připravuje totiž organismus o jeho
nejlepší šanci na obranu. Jediný skutečný argument pro zahájení takovéto brachiální terapie
symptomů spočívá ve strachu před nanejvýš řídce se vyskytujícími křečemi z horečky. Přitom je
možné zmíněné křeče, pakliže se objeví, ještě vždy ošetřit. Jinak lze hodnotit metodu
povrchního odstranění symptomů právě ve vztahu k horečce jako dobře míněnou, avšak v principu
škodlivou. Uvedeným způsobem totiž tělo ztrácí schopnost mít horečku, takže se dnes můžeme
setkat s rostoucím počtem dospělých, kteří jednoduše nejsou horečky schopni. Takoví lidé jsou
skutečně nemocní a potřebují naléhavě ošetření metodami přírodní medicíny, aby se oné důležité
schopnosti obrany opět naučili.
Matky, které svým dětem horečku hned nesrážejí, dělají dobře, neboť tím podporují
posilování obranyschopnosti dětského organismu. Pro zachování dlouhodobého zdraví dokáží
riskovat krátkodobou obrannou reakci těla, jakkoli se může zdát dramatická. Takové matky se
většinou vyznají v používání tradičních domácích prostředků, jako jsou zábaly, a dokáží s jejich





99
pomocí udržet průběh teploty v hranicích, které lze tolerovat. Většina dospělých přitom může
mít horečku i přes čtyřicet stupňů Celsia, u dětí je to dokonce až jednačtyřicet stupňů.
Pokud škůdci proniknou do lymfatického systému, hovoříme o otravě krve. Projevuje se
zánětlivým začervenáním postižené lymfatické tkáně, které se pomalu rozšiřuje směrem k srdci.
Dříve laikové vycházeli z předpokladu, že zmíněný červený pruh nesmí dosáhnout až k srdci,
protože pak by dotyčný zemřel. Ve skutečnosti rozšiřování zánětlivého procesu ukazuje moc
škůdců. Dnes ovšem máme – díky školské medicíně – nasazením antibiotik šanci tento škodlivý
vývoj zastavit.
Jestliže škůdci proniknou do krevního řečiště, dochází k septikémii – k zaplavení organismu
příslušnými choroboplodnými zárodky. Nyní se rozbíhá boj na život a na smrt. Nemocný musí
ležet v naprostém klidu a veškeré svoje síly nasměrovat k obrannému boji. Už i školská medicína,
která dříve před otázkou obranyschopnosti těla spíše kapitulovala, rozpoznala nově příležitost
v regulování oslabených životně důležitých funkcí organismu, k němuž dnes využívá dokonce
i umělého kómatu.
Buď se organismu podaří porazit útočníky celkovou mobilizací pomocí koncentrovaným
napřením všech sil, nebo získají útočníci převahu, což povede k jeho smrti – a výhledově také
ke smrti škůdců. Dnes se však čím dál častěji objevuje i třetí možnost rozhodnutí zmíněného
boje: chronizace zánětu. Situace se pak podobá určitému druhu poziční války. Vlastní ostrá
válka minula, na obou stranách jsou však patrné ztráty a vysoká spotřeba životní energie. Oběma
účastníkům je souzeno pomalu vykrvácet v boji, který nemá před sebou žádný vývoj a který
nebere konce.
K chronizaci zánětu může dojít ve chvíli, kdy si škůdci najdou v organismu zákoutí, která
již nejsou zásobena životní energií v podobě dostatečného průtoku krve. Pokud je prokrvení
slabší, nebezpečí roste a šance na uzdravení se snižuje. Z hlediska škůdce se podařilo vytvořit
určité předmostí či enklávu. Uvnitř organismu tak vzniká výspa „cizího království“. Jakmile
se tělo ocitne v oslabení, může z oné „výspy“ přijít nový zásah škůdců. Škodlivá infekce se tak
nyní nachází ve výhodné výchozí situaci, zatímco organismus nyní musí počítat s trvalým
ohrožením, tedy s přítomností chronického konfliktu. Na duševní úrovni odpovídá situace téměř
vždy nevědomému lenivému kompromisu, který však nekoresponduje se skutečným duševním
nastavením a který trvale stravuje energii dotyčného dalšími a dalšími pokusy nenechat
vzplanout skutečný konflikt.
Význam a výklad infekcí
Ve smyslu knihy Nemoc jako řeč duše představuje infekce symbol – na úroveň těla pokleslého –
válečného stavu, konfliktu mezi vnitřními a vnějšími nároky. Jakmile vzniklému boji nebo
konfliktu nedáme žádný prostor ve vědomí, musí si hledat místo jinde. Tělo se nabídne jako jeviště,
na němž se mohou vědomě vyjádřit potlačená témata. Z toho vyplývá následující rovnice: Čím
méně rozporů je vedeno na vědomé úrovni, tím více válečných situací tělo musí demonstrovat.
Člověk otevřený konfliktům, který si je vědom nutnosti stálého vypořádávání se sebou samým





100 Když tělo bojuje s duší
i se svým okolím, bude trpět záněty méně než ten, kdo všechny konflikty neustále odklízí z cesty
a ty nevyhnutelné nadto ještě potlačuje. Člověk potlačující rozepře bude mít tendenci prožívat
negované boje na jevišti těla. Kdo nechá sám sebe podněcovat životem, dokáže se chopit výzev
a vede životní boj dobrovolně a vědomě, bude zároveň posilovat svůj obranný systém a dokáže
si úspěšně ubránit svoje tělesné hranice vůči vnějším nepřátelům. Kdo naproti tomu sám sebe
před nastalými boji ukrývá, musí počítat s oslabením svého obranného systému a se skutečností,
že svoje hranice otevře – v závislosti na potlačeném tématu – určitým škodlivým infekcím, takže
se potlačené konflikty začnou zástupně odehrávat na tělesné rovině. Kdo se tedy nechává životem
podněcovat, je proti škůdcům mnohem lépe chráněn.
Silná obrana vůči požadavkům života vede k oslabení imunitního systému, zatímco
odvážný život přispívá k jeho posílení. Kdo jde vstříc životu s jeho konflikty a ohroženími a čelí jim
s rozhodností, ten je před infekcemi relativně chráněn; bojuje vědomě a nemá zapotřebí nechávat
rozpory poklesnout na úroveň těla. Uvedené situaci odpovídají například zkušenosti někdejších
lékařů, kteří se odvážně vydávali léčit choleru do ohrožených městských čtvrtí či venkovských
lokalit, aniž by sami onemocněli. O Nostradamovi je známo, že choleru pronásledoval po celé
zemi, aniž by jí někdy sám onemocněl. Jeho žena a děti naproti tomu padly choleře rychle
za oběť. Pokud se vcítíme do situace zbytku Nostradamovy rodiny, je to pochopitelné. Rodina
lékaře doprovázela jistě spíš s nechutí a sužovaná strachem v zamořených oblastech, z nichž
ostatní v panice prchali.
Jiný příklad: Když Robert Koch objevil v Berlíně bakterie cholery coby vůbec první původce
infekční choroby, z Mnichova začal jeho objevu oponovat Max von Pettenkofer: Prostředí bylo
podle něho pro rozvoj chorob důležitější než samotné bakterie. Učená hádka eskalovala natolik,
že Koch poslal do Mnichova dvě zkumavky s bakteriemi cholery a Pettenkofer je – na podporu
svojí myšlenky – demonstrativně vypil před auditoriem, aniž by onemocněl. Jeho vrchní lékař,
který se nejspíše ze solidarity přinutil vypít druhou ze zkumavek, ovšem dostal choleru. Zjevně
postrádal skálopevné přesvědčení svého šéfa a také jeho duševní sílu.
Uvedená „anekdota“ ilustruje dvě věci: Za prvé, že na vzniku infekce má rozhodující vliv
spoluúčast duše, a za druhé, že její situaci a vliv lze snadno podcenit. Kromě toho je důležité,
zda má dotyčný k tématu, jež infekce demonstruje, nějaký vztah.
Pro předcházení infekcím je nutný náš odvážný postoj vůči všem konfliktům a vědomé přijetí
a strpění všech bojů, abychom tělo již předem zbavili zátěže a nenechali záležitosti eskalovat teprve
na jeho rovině. Taková forma prevence daleko předchází každou včasnou diagnostiku chorob.
Infekce mají šanci teprve ve chvíli, kdy je obranná síla organismu oslabena. Vojáci při útocích
jsou na tom podobně. Pokud je každý občan země připraven k její bezpodmínečné obraně, stává
se taková země neporazitelnou – nezávisle na síle aktuálního nepřítele. Přesvědčivý důkaz
uvedeného tvrzení poskytují partyzánské armády. Vietnamští pěstitelé rýže dokázali ze své země vyhnat
vojáky americké armády, tehdejší nejsilnější armády světa. Afghánští mudžahedíni zase vykázali
ze své vlasti kdysi vůbec nejpočetnější armádu Rusů. Niterné vědomí a připravenost k boji, jak
se projevují u jednoho každého občana, jsou tedy o mnoho důležitější a účinnější než silná
opevnění hranic. Podobná opevnění často vznikají z donucení, případně mohou být snadno zničena.





101
Skutečnost, že infekce znamenají pro tělo válečný stav, neozřejmuje pouze
anatomicko-fyziologické pozorování, nýbrž také hovorová mluva. Výraz „zápal“ ukazuje již sám o sobě, že
ve hře se ocitá oheň. Anglický výraz inflammation v doslovném překladu znamená „vznícení“.
Hovoříme tedy o tom, že jedna jiskra zažehne sud s prachem, způsobí explozi a může rozpoutat
i válku. Vojenské výrazy pak byly převzaty i k označení jiných rovin, na nichž Mars zuří.
Medikové pak hovoří v rámci anatomicko-fyziologické rovině rovněž o zásazích, přepadech, ostrých
bitvách či zápalech. Novináři převzali stejné výrazy k popisu sportovních utkání, když například
nazývají ostrou střelu s oblibou také bombou či raketou a jejího střelce pak častují veskrze
uznalým výrazem bomber či kanonýr. Když tedy útočník svého soupeře sám odstřelí, přinese mu to
slávu a peníze, jakkoli se může spíše jednat o popravu slabšího soupeře. Stejně jako stíhací piloti
pronásledovali letouny protivníků a bombardující rivalové obraceli v prach a popel celá města,
stejně jako ponorky potápěly nákladní lodi a ty se zase pokoušely zneškodnit je podvodními
bombami, vystřelují infekce cíleně svoje bakterie, zatímco ty vytvářejí v těle předmostí a stále
se pokoušejí ze svých pozic proniknout dále do těla. Na tělesné úrovni probíhají tyto boje bez
jakéhokoli ohledu na ztráty. Už japonští sebevražední útočníci, kamikaze, představovali pouhé
napodobení bojové taktiky v nitru těla.
Na tělesné úrovni se vede válka již od počátku velmi ofenzivním a brutálním způsobem,
ať už máme na mysli makrofágy, které polykají a tráví celé své nepřátele, nebo lysozomy, které
rozpouštějí tělesnou stěnu svého protivníka. To, co zbrojařští technici moderní doby právě
vynalézají, je již dávno přítomno a účinkuje v našem organismu někdy i celé miliony let.
Příklady infekcí
Jak víme, představuje každá infekce určitý konflikt, pokleslý na fyzickou úroveň. Postižený orgán
přitom odhaluje prostřednictvím svého významu rovinu, na které onen boj zuří, potažmo rovinu,
na níž by téma vlastně mělo patřit. Při zápalu plic je například třeba se ptát po významu plic
jako orgánu a po jejich funkcích. Jestliže si uvědomíme, že plíce odpovídají za výměnu vzduchu
a za komunikaci, odhalíme v chorobě snadno téma komunikačního konfliktu. Při nádechu
do sebe vždy nasáváme stejný vzduch, jehož molekuly se dříve nacházely v plicích nesčetných
jiných lidí a živých bytostí vůbec a jehož molekuly se do plic našich bližních opět dostanou
(tématem je zde výměna). Naše řeč by zase nebyla myslitelná bez vzduchového proudu, který
vychází z plic a jenž modulujeme v hrtanu a ústech (tématem je zde komunikace).
Původní argumenty školské medicíny, že problém lze řešit bez pomoci jeho výkladu, jen
s použitím antibiotik, dnes již nestačí. Za prvé dnes existuje stále více virální penumonií, při
kterých je nasazování antibiotik nesmyslné až přímo škodlivé, za druhé dnes lidé opět umírají
na zápal plic i na dýchacích přístrojích vysoce specializovaných nemocničních pracovišť, a to kvůli
rezistentním choroboplodným zárodkům. Situace na každé jednotce intenzivní péče nám ostatně
ukazuje, jak velmi rozvoj zánětu plic závisí na výchozím duševním naladění nemocného. Více
než polovina populace má pneumokoky, typické původce zápalu plic, v plicích, aniž by
onemocněla. Sotva se však takoví lidé dostanou jako pacienti na jednotku intenzivní péče, kde mohou






Ruediger Dahlke

RUEDIGER DAHLKE


24. 7. 1951

Dr. Ruediger Dahlke je německý lékař, psychoterapeut, psychosomatik a publicista.

Narodil se ve Freisigu v Německu. Vystudoval Mnichovskou univerzitu, kde promoval v roce 1978. Kromě toho se vzdělával v oblasti přírodního lékařství a homeopatie. Od roku 1979 působil jako lékař a psychoterapeut v Mnichově a zde také spatřila světlo světa jeho literární prvotina a jedno ze stěžejních děl jeho tvorby Nemoc jako cesta, která vysvětluje, že všechny nemoci, úrazy a zdravotní potíže jsou projevem duševní stránky našeho života a naznačují nám, že je v něm třeba učinit změny, přičemž mnohdy k úlevě postačí pouze změna postoje. Knihu napsal s význačným psychologem Thorwaldem Dethlefsenem.
V roce 1989 založil společně se svou první manželkou Lékařské centrum Johanniskirchen, které se záhy stalo vyhledávaným centrem spirituální psychoterapie, konaly se zde ozdravné pobyty, semináře a kurzy. V roce 2010 potom založil se svou spolupracovnicí Ritou Fasel seminární centrum TamanGa v rakouském Štýrsku. Farma uprostřed kouzelné přírody slouží jako společenské a vzdělávací středisko a plodiny vypěstované přímo na pozemcích jsou základem místního veganského jídelníčku. Ruediger Dahlke je dlouholetým veganem a propagátorem zdravého způsobu života.
Dalhke pravidelně pořádá semináře a přednášky v mnoha evropských zemích, nejčastěji navštěvuje Rakousko, Švýcarsko a Itálii. Velmi proslulým je i u nás v Čechách. Napsal více než 40 knih, které byly přeloženy do mnoha jazyků. Dahlke také často vystupuje v televizních a rozhlasových pořadech a působí na Akademii Dalhke v kurzech psychosomatické medicíny.

Na dříve zmiňovanou knihu Nemoc jako cesta tématicky navazují tato další díla: Nemoc jako symbol, Nemoc jako řeč duše, Nemoc jako řeč ženské duše a Nemoc jako řeč dětské duše, které osvětlují jak správně diagnostikovat zdravotní problém a vyléčit ho pomocí odstranění psychické příčiny.
Další stěžejní Dahlkeho kniha je Princip stínu. Autor vychází z učení C.G. Junga o temné stránce naší osobnosti, kterou ovšem musíme přijmout k tomu, abychom byli celiství. Dahlke radí, jak tento svůj stín najít, konfrontovat a nakonec přijmout. Kniha je doplněna CD.
Velmi ceněnou je kniha Agrese jako cesta, kde Dahlke vysvětluje agresi jako symptom jehož nepochopení vede k nejrůznějším typům společenského násilí a k poruchám fyzického zdraví. Říká, že potlačovanou agresí vznikají alergie, záněty, revmatismus či hyperaktivita u dětí. A přináší podobenství vnitřní agrese člověka s agresí na poli mezinárodní politiky.
Ruediger Dahlke je dlouholetým veganem a napsal řadu knih o jídle, stavování a jeho souvislostech se zdravím - Stávám se veganem -- 4týdenní program pro zdravý a dlouhý život je cesta k čistě rostlinné stravě, která může v konečné podobě pomoci člověku v jeho mentálním vývoji, Strava pro klid v duši je obhajobou veganského způsobu života, Dahlke nazval tuto svou filozofii Peace Food, Strava pro klid v duši přináší recepty veganské kuchyně podobně jako Peace food - italská veganská kuchařka.
V knize Stopy duše Dahlke ukazuje, jak z rukou a nohou vyčíst osud člověka a jeho životní úkoly. Psychologie peněz hovoří o vztahu k penězům, odpovídá na otázky ohledně jejich zákonitostí a radí, jak vhodně investovat. Své dlouholeté terapeutické zkušenosti popsal Dahlke v knize Mandaly léčí - terapie mandalou, říká zde, že mandaly jsou cestou k usmíření s mnoha důležitými tématy lidství. V knize Léčivá síla dýchání se věnuje holotropnímu dýchání a v díle Zbavte se toxinů v těle ukazuje přírodní cesty k očistě.

Dahlkeho knihy byly přeloženy do 24 jazyků, přitom čeština je druhý nejčastěji překládaný.




       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.