načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Když syn píše líp než máma - Irena Fuchsová; Filip Fuchs

Když syn píše líp než máma

Elektronická kniha: Když syn píše líp než máma
Autor: ;

Kniha povídek KDYŽ SYN PÍŠE LÍP NEŽ MÁMA popisuje ženy a muže, malé i velké, dobré i zlé, šťastné i smutné, popisuje je ze všech stran, ve dne i v noci, v různých chvílích. Kniha ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99
+
-
3,3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Palmknihy
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 124
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-001-3334-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Kniha povídek KDYŽ SYN PÍŠE LÍP NEŽ MÁMA popisuje ženy a muže, malé i velké, dobré i zlé, šťastné i smutné, popisuje je ze všech stran, ve dne i v noci, v různých chvílích. Kniha KDYŽ SYN PÍŠE LÍP NEŽ MÁMA vám nabízí povídky dvou generací, lepšího syna a horší mámy.

Zařazeno v kategoriích
Irena Fuchsová; Filip Fuchs - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Irena Fuchsová

Když syn píše líp než máma


Irena Fuchsová © 2010

Autoři fotografií:

Fotografie na obálce: Jan Fuchs

Fotografie Ireny Fuchsové: Dalibor Puchta

Fotografie Filipa Fuchse: Pavla Šlapáková

© Nakladatelství Beskydy 2010

ISBN: 978-80-904165-8-1


Dokonalé manželství

Koukla jsem na hodinky. Mám co dělat!

Začala jsem se převlékat a přitom jsem měla před očima

Marka. Všechny ženské mi ho závidí! Je dokonalý! Vypadá

jako Robert Redford, když mu bylo třicet! Ano! Jsem už tři

roky manželka Roberta Redforda!

Mám chlapa, který se mě dotkne, a já se prohýbám rozkoší!

Narodili jsme se pro sebe! Někde jsem četla, že po světě chodí

ke každému jeho partnerský ideál, ale málokdo má to štěstí, že

ho potká!

My jsme se s Markem potkali.

Miluju na něm všechno! Je dokonalý a já chci být také

dokonalá! Snažím se, aby na mě byl hrdý! Dělám ředitelku

v reklamní agentuře a ve svých osmadvaceti letech jsem nej

úspěšnější ředitelka široko daleko! Majitel mi slíbil, že mě za

dva roky udělá spolumajitelkou!

Markovi jsem to neřekla, je to moje tajemství. Bude koukat,

až se mu za dva roky s velkou slávou pochlubím...

... Když mě za chvíli prozvonil, proběhla jsem náš krásnýbyte

ček, všude pozhasínala, zamkla a sjela dolů výtahem. Před dům

právě přijíždělo taxi. Marek dal totiž svoje auto na parkoviště za

domem a zavolal taxi – tak to dělá pokaždé, když jdeme na večeři.

Není dokonalý?

Objal mě a políbil. Pak mi zabořil obličej do vlasů a zhlu

boka se nadechl mé vůně.

„Mám abstinenční příznaky, miláčku! Musíme s tím něco

udělat!“

Pevně mě stiskl v pase a pak sjel rukama níž... ani nevím,

jak jsem se dostala do taxi! Začínal další z našich pohádkových

večerů!

Všechno by bylo úžasné, kdyby v restauraci neseděla uved

lejšího stolu rodinka s pětiletou dceruškou. Marek se tam

5


6

sice snažil nekoukat, ale ta prťavá holka mě strašně znervó

zňovala...

„Marku, musím ti něco říct,“ řekla jsem, hned jak jsme

dojedli, a když zvědavě kývl, začala jsem plakat. „Promiň mi to,

miláčku, ale já přece nemůžu za to, že jsem ještě neotěhotněla!“

Zatvářil se nešťastně, začal mi líbat ruce, pak zaplatil,zavo

lal taxi a jeli jsme domů.

V taxi jsem ještě trochu popotahovala a Marek mě pořád

hladil a líbal.

„Heleno, miláčku! Já ti přece neřekl ani slovo! Nenervuj se!

Až miminko přijde, tak přijde! Já na tebe přece nepospíchám,

ty moje holčičko...“

Věděla jsem, jak strašně touží po dítěti. Ale naše manželství

bylo zatím bezdětné. Nikdo z nás nemůže mít všechno, mám

pravdu?

Doma jsem šla do koupelny první já a pak jsem v ložnici

nedočkavě čekala na Marka. Ležela jsem na rozhozenýchpo

krývkách a představovala si, jak bude za chvíli svlékat moji

bílou saténovou košilku, ale on pořád nešel!

Slyšela jsem, že chodí v předsíni a po obývacím pokoji, sakra,

co teď kde hledá, proč už si nejde lehnout?!

Vstala jsem a vykoukla ze dveří.

„Miláčku, pospěš si! Už se nemůžu dočkat!“

Neodpověděl. To bylo divné! Šla jsem za ním do obývacího

pokoje a vytřeštěně jsem zůstala koukat na otevřený kufr, do

kterého házel svoje věci.

„Co se stalo?! Ty někam jedeš?!“

Neodpověděl, ani se na mě nepodíval. Jako když tam nejsem.

Proboha, co se děje?!

Prošel kolem mě a v ložnici si vzal ze svého nočního stolku

desky s různými dokumenty, vrátil se beze slova do obýváku,

hodil desky do kufru, zavřel ho, a odnesl do předsíně. Pak se

oblékl, vzal kufr a otevřel dveře na chodbu. Celou dobu se na


mě nepodíval a neudělal to ani teď. Koukal někam nade mě

a řekl dvě věty.

„Pro ostatní si přijedu zítra. Žádost o rozvod podám do

týdne.“

A byl pryč.

Měla jsem pocit, že omdlím! Co se stalo? Přece jsme se

chtěli milovat! Vůbec nic jsem nechápala. Chodila jsem po

bytě a říkala si, zdá se mi to. Jiné vysvětlení není. Ano. Zdá. Je

to zlý sen!

Marek je určitě pořád ještě v koupelně!

Šla jsem do koupelny a první, co jsem uviděla, byla otevřená

zásuvka u skříňky, kde mám vložky a svou růžovou taštičku.

Proboha! To snad ne!

Vrhla jsem se ke skříňce, podívala se dovnitř a pak jsem se

rozbrečela...

Moje růžová taštička, kterou jsem měla pečlivě schovanou

vzadu za vložkami, byla otevřená a vykukovalo z ní načaté

plato prášků proti otěhotnění...

7


8

Čekání na rozvod

„Tak povídej,“ kývla jsem na Vlastu, moji nejlepší kama

rádku, která se už deset let trápí se svým nevěrným, hulvátským

manželem jenom proto, že byl její první a ona si nedovedla

představit, že by někdy měla jiného chlapa.

„Která je to tentokrát?“

„Jeho sekretářka,“ pípla a oči se jí zalily slzami. A pak mi

mezi vodopády slz sdělila, že tentokrát je to vážné, protože jí

Vojta včera večer řekl, že se zamiloval a chce se rozvést.

V duchu jsem zajásala! Konečně ho nějaká uhnala a Vlasta

bude volná a začne žít normálně! Vojta si totiž dělal vmanžel

ství, co chtěl a Vlastu využíval jako hadr na boty. Jiná ženská

by se s ním už dávno rozvedla, ale Vlasta mlčela, trpěla, a když

byla se mnou, brečela.

Copak to byl nějaký život?!

„Prý jsem neplodná kráva...“

Podívala se na mě tak smutně, až se mi sevřelo srdce.

„Neblázni, ty budeš mít ještě dětí! Je ti třicet! Buď ráda, že

to s tímhle mizerou nešlo! Mít děti s chlapem, který má každé

dva měsíce jinou ženskou, to není žádné štěstí! Mám pravdu?“

Chvíli na mě koukala a pak pomalu přikývla. Sláva! A tak

jsem rychle kula železo, dokud bylo žhavé!

„Ale abys měla děti s jiným chlapem, tak se musíš rozvést!“

Znovu se rozbrečela.

„Vojta říká, že zůstanu do smrti sama. Že do mě nikdo ani

nekopne. Že byl se mnou se soucitu...“

Rozesmála jsem se.

„Jen se neboj! Aleš by se zbláznil radostí, kdybys ho chtěla!“

Aleš byl můj společník a Vlasta se mu líbila už hodnědlou

ho. Jenom nemohl pochopit, jak může být tak krásná ženská

s chlapem, který jí celé manželství zahýbá, chlubí se tím a je

na ni sprostý.


„Chceš vědět, proč s ním Vlasta je,“ položila jsem mu jed

nou řečnickou otázku. „Protože nikdy žádného jiného chlapa

nepoznala! Ona je v podstatě panna.“

Aleš se na mě nechápavě podíval a já svoji teorii vítězně

dokončila.

„Ano, panna. Ženská, která do třiceti let měla jenom jed

noho chlapa, je v podstatě panna!“

Aleš si tenkrát toužebně vzdychl.

„Vždycky jsem si přál, aby moje žena byla panna...“

A vida! Možná se mu jeho přání splní!

Začaly jsme s Vlastou probírat rozvod. Ráno jí totiž volal

Vojtův právník.

„Určitě se mnou bude vyjednávat o majetku. Řeknu mu, že

nic nechci. Ať si Vojta všechno nechá...“

Vytřeštila jsem na ni oči.

„Ty ses zbláznila! Necháš se deset let ponižovat, klepeš se

strachy, aby tě Vojta nenakazil, a když tě chce odkopnout,ode

jdeš s holým zadkem?!“

Další hodinu jsem do ní hustila, co musí říct právníkovi,

a když konečně pochopila, že je lepší, mít aspoň něco, než sevrá

tit zpátky k rodičům s jedním kufrem, vyšly jsme před kavárnu.

„Zítra se tady zase sejdeme. Povíš mi, jak jsi dopadla.“

S tím jsme se rozešly, Vlasta šla za právníkem, já se vrá

tila do firmy, a když jsem všechno Alešovi vypověděla, dostal

nápad, jak Vojtovi rozvod osladíme...

Druhý den za námi přišel do kavárny, společně jsme Vlastu

do našeho plánu zasvětili a ona okamžitě odmítla. Nenutili

jsme ji, věděli jsme, že čas hraje pro nás.

Jak se rozvod blížil, Vojta přitvrdil a jeho milenka také.

Chovali se k Vlastě tak hnusně, že se radši odstěhovala ke mně

a hledala si byt. Za rozvod už zaplaceno dostala, peníze byly

na jejím účtu a tak začala pomalu zvedat hlavu, všimla si Aleše

a konečně se, týden před rozvodem, nadchla pro náš plán...

9


10

A pak přišel ten slavný den.

Oba se vzdali odvolání, a tak když Vlasta vyšla před soudní

budovu, byla definitivně rozvedená.

Hned za ní se objevil ve dveřích Vojta s milenkou a ta

ho začala vášnivě objímat a přitom se na Vlastu vítězoslavně

šklebila.

V tu chvíli se k chodníku přiřítil mercedes, který jsem řídila

já, vystoupil Aleš s obrovskou kyticí rudých růží, rozházel je

po zemi, Vlasta po nich přešla k autu jako po koberci, Aleš na

celou ulici vykřikoval, jak ji miluje, jak bude konečně po pěti

letech jenom jeho, jak už nemusí svoji lásku skrývat, jako to

dělali pět let, a nakonec ji vášnivě políbil!

Pak nastoupili, ale než jsme se rozjeli, všichni tři jsme si

vychutnali pohled na vytřeštěného Vojtu a na jeho milenku,

která najednou vypadala jako zmoklá slepice...


Nevěsta od sousedů

Jezdil jsem k rodičům na víkend.

Mamince jsem přivezl hromadu prádla, na kterou užnedo

čkavě čekala, s tátou jsem v dílně prohlížel jeho vynálezy pro

domácnost, šel jsem se podívat na sestru, která bydlela s rodinou

kousek od nás, pohrál jsem si se synovcem a s neteří – prostě

jsem trávil víkendy se svojí rodinou.

Tento, pro mě ideální stav, mohl trvat stále, kdyby se Alenka

od sousedů nerozhodla, že si mě vezme. Když se k ní přidali

její i moji rodiče i sestra se švagrem, jezdil jsem domů spoci

tem, že jedu k zubaři, který mi bude trhat zub...

Alenku jsem znal odmalička, chodili jsme spolu na gym

názium, nebyla ošklivá ani hloupá, rozuměli jsme si, ale měla

smůlu. Nevzal bych si ji, ani kdyby byla ze zlata. Věděl jsem,

že se jí líbím, ale nezavdal jsem jí sebemenší příčinu, aby si

myslela, že se i ona líbí mně.

Ale nepomohlo to. Naopak. Poslední rok vytáhla do boje.

„Petříčku, je ti skoro třicet! To jsi nikdy nepřemýšlel o tom,

že se oženíš?“

Maminka se na mě podívala přes mísu buchet a já pokrčil

rameny.

„Ani ne, mami. Jsem pořád v práci a o víkendu jedu k vám.

Nemám na nic čas.“

„No právě,“ přidal se otec, který se zrovna vrátil z dílny. „To

my víme, že nemáš na nic čas. Proto chceme, aby sis namluvil

Alenku. Znáte se. Nemusel bys ztrácet čas nějakými námlu

vami. Stačí říct ano, a my vystrojíme svatbu!“

Zavrtěl jsem hlavou.

„Chci se oženit z lásky.“

„Láska přijde, až přijdou děti,“ usmála se maminka. Tak to

je konec, pomyslel jsem si. Oni to myslí vážně! Co budu dělat?

Musím něco vymyslet. Musím...

11


12

Příští víkend jsem nepřijel. Zavolal jsem domů a řekl jsem,

že musím doprovodit Vandu, svoji novou kolegyni, nadůleži

tou firemní akci. Další víkend poslal šéf mě a Vandu naslu

žební cestu do Říma a třetí víkend jsem přijel. Musel jsem.

Maminka mi denně volala a strachovala se, v čem chodím,

když mi už čtrnáct dnů neprala.

Když jsem šel od auta, vyběhla před dům a zalomila ru

kama.

„Petře, vrať se! Zapomněl jsi v autě tašku se špinavým

prádlem!“

„Nic nevezu! Vanda mi vyprala.“

„Vanda?!“ Maminka se na mě překvapeně podívala a pak

bezmocně rozhodila rukama. „Prý Vanda... kdo to je?“

„Přece ta jeho nová kolegyně, kvůli které dvakrát nepřijel,

maminko,“ ozval se od dílny otec. „Hned jsem ti říkal, že to

nebude jen tak! Tak Vanda?“

„Ano. Vanda,“ přikývl jsem a celý víkend jsem nemluvil

o nikom jiném než o Vandě.

„A kdy nám ji přivezeš ukázat, Petříčku,“ zeptala se

maminka, když jsem šel v neděli večer k autu.

„Třeba hned za týden, mami,“ navrhl jsem a maminkaspo

kojeně kývla na tátu.

„Tatínku, tak snad konečně budeme mít od Alenky pokoj!“

Vida, říkal jsem si cestou domů, tak Alenka se rodičům

nelíbí. Tím líp! Vanda se jim určitě líbit bude!

A měl jsem pravdu!

Rodiče, sestra, švagr i děti, se za týden nemohli Vandyna

bažit. Aby ne! Pohrávala si se všemi, jakoby to byly loutky!

V sobotu jsme na zahradě grilovali a vedle u sousedů se

občas pohnula záclona. Doufám, Alenko, že se brzy vdáš,

když vidíš, koho jsem si přivezl, říkal jsem si v duchu. Vedle

Vandy totiž Alenka neměla šanci, to viděla celá moje rodina

a museli to uznat i vdavekchtiví sousedé.


Když jsme se v neděli večer loučili, maminka se Vandy

zeptala, kdy zase přijede.

„Až za půl roku, bohužel,“ odpověděla Vanda smutně

a všichni si museli všimnout, že má co dělat, aby nezačala

plakat. „Letím ve středu pracovně do Brazílie. Doufám, že to

tady beze mě Petříček vydrží!“

Podívala se na mě s takovou láskou, že se všem kolemzata

jil dech. Pak maminka popotáhla a otec si odkašlal.

„Aby to nevydržel. Vydrží! Vždyť na tebe, Vando, čekal dost

dlouho! Až se vrátíš, přijeď. Už teď se na tebe všichni těšíme!“

Nasedli jsme, zamávali, a když jsme zahnuli za roh, oba

jsme si oddychli.

„Bylo to náročné, ale zvládli jsme to, viď,“ usmála se na mě

Vanda a já přikývl.

„Máme na půl roku pokoj. Mezitím se Alenka vdá, ty k nám

párkrát přijedeš a pak se rozejdeme, protože sis našla jiného.

Budu mít minimálně na dva roky pokoj, protože se, samo

zřejmě, z našeho rozchodu musím vyléčit a nemůžu si hned

hledat jinou...“

Oba jsme se rozesmáli a pak jsme začali mluvit o svých

partnerech, se kterými jsme už několik let žili.

Já s Jiřím a Vanda s Helenou.

13


14

Překvapení

Přemek dostal v pátek dopoledne klíče od svého nového bytu,

odpoledne na mě počkal, když jsem šla z práce, stavili jsme se

v supermarketu, nakoupili jídlo a pití, přijeli jsme před dům,

kam se už začínali stěhovat noví nájemníci, zaparkovali, vynesli

jsme tašky se zásobami před jeho nový byt, položili je na zem,

Přemek odemkl, pak mě vzal do náruče a přenesl přes práh.

„Takhle se to dělá, Klárko! Když nevěsta přijde poprvé do

svého nového domova, přenese ji manžel přes práh.“

Cítila jsem, že se červenám. Jak to myslí? Chodíme spolu

rok, a je nám spolu dobře. Nedovedu si vedle sebe představit

jiného kluka než Přemka. Koupil si byt a těšil se, až se konečně

odstěhuje od rodičů, ale nikdy nemluvil o tom, že spolu bu

deme bydlet! Nikdy!

A jaká nevěsta? A manžel?

„Klárko, vezmeš si mě?“

Nevím, jak to udělal, ale najednou držel v ruce obrovskou

kytici rudých růží a tvářil se strašně vážně! Cože?!

Přemek mě žádá o ruku?!

Nebyla jsem schopná něco říct, tak jsem nejdřív jenom

přikývla a pak jsem konečně řekla, na co čekal.

„Ano! Vezmu si tě!“

Přivoněla jsem ke kytici, ale hned jsem ji musela dát nad

hlavu, protože mě začal objímat a jak ho znám, zničil by ji!

Když viděl, co jsem udělala, rozesmál se.

„Nevíš, co blbnu, Klárko? Máme před sebou celý víkend a já

se na tebe takhle vrhnu...“

Nanosil tašky do kuchyně, kytku jsme vrátili do kýble s vo -

dou, a pak mě prováděl po bytě a společně jsme plánovali, kde

co bude. Kuchyň a jídelna byla jasná. Ložnice a dětský pokoj

také. I obývací pokoj. Vedle něho byl ještě jeden malý pokoj,

kde bude možná pracovna Přemka nebo moje, možná druhý


dětský pokoj – to jediné jsme ještě nevěděli, ale teď jsme to

neřešili.

„Hlavně, že máme na čem spát,“ skončila jsem prohlídku

bytu a skočila jsem na velkou molitanovou matraci,připrave

nou uprostřed ložnice a Přemek začal z obrovské tašky vyta

hovat peřiny, polštáře, věci na povlečení i ručníky. Nezapomněl

na nic!

A tak jsme se začali v našem bytě promilovávat víkendem.

Milovali jsme se všude, kromě balkonu, kde by nám byla zima.

Byl to nádherný, zásnubní víkend!

V pondělí ráno jsme se domluvili, že se sejdeme v našem

bytečku v pět odpoledne a začneme promýšlet, jak si hozaří

díme. Skončila jsem v práci o hodinu dřív, a šla jsem sepodí

vat do obchodního domu na záclony a koberce.

Spokojeně jsem zkonstatovala, že výběr mají velký a sjela

jsem do nižšího poschodí, abych se podívala na kuchyňské

nádobí.

Když jsem procházela mezi regály s kabáty a s bundami,

zdálo se mi, že jsem zahlédla Přemka, ale řekla jsem si, co by

tady dělal, je přece v práci, ale pak mi to nedalo a vrátila jsem se.

Nenápadně jsem vykoukla za regálem a... uf!

Byl to on! A právě pomáhal nějaké holce do nádherné bílé

bundy! Narovnal jí límec, pohladil ji po rameni, usmíval se na

ni, ona se na něho také culila a pak spolu někam odcházeli.

Šel za ní a zezadu si ji zamilovaně prohlížel...

Víc jsem neviděla, protože jsem se rozbrečela!

Vyšla jsem před obchodní dům a zastavila se. Půjdu domů.

Otočila jsem se a najednou se proti mně objevil s velkoutaš

kou v ruce. Zarazil se, vypadalo to, jako by se chtěl přede mnou

schovat a mně v tu chvíli bylo všechno jasný!

Přistihla jsem ho! A on to ví!

Už jsem na nic nečekala a rychle jsem odcházela na druhou

stranu.

15


16

„Klárko! Počkej! Klárko!“ Doběhl mě a postavil se mi do

cesty. „Klárko, promiň! Chovám se jako debil! Chtěl jsem se

před tebou schovat, protože...“

Sklopil hlavu.

Tak mi to řekni! Řekni mi to, přikazovala jsem mu v duchu.

Slyšíš?! Máš jinou holku, viď? Viděla jsem vás! Tak už toko

nečně řekni!

Pořád mlčel, a když se na mě konečně podíval, usmíval se!

On se usmíval!

„Svlékni se! Dělej!“

Nechápavě jsem na něj koukala, on se rozesmál a z tašky

vytáhl bílou bundu.

„Chtěl jsem si tě do ní obléct v noci, po milování, Klárinko,

ale chci tě v ní vidět už teď! Svlékni si kabát! Určitě ti bude!

Prodavačka měla stejnou postavu, teď si ji zkoušela...“


Klubová fanynka

„Tak a hotovo!“

Spokojeně jsem zaklapla desky s bakalářskou prací, ve které

jsem právě dodělala poslední „kosmetické“ úpravy a protáhla

jsem se. Konečně mám po dvou měsících volný víkend!

A v tu chvíli mi zazvonil mobil.

Byla to Vanda, se kterou jsem se nedávno seznámila vevla

ku. Dojíždí do Prahy do práce a já do školy. Sice jsem jidva

krát nemusela, ale dneska to s ní vydržím. Chtěla jsem totiž

někam vyrazit a samotné se mi nechtělo.

Řekla jsem jí, že jsem právě skončila s bakalářkou a chci

si vyčistit hlavu, nejlépe na diskotéce v Palmě, ona souhlasila

a za necelou hodinku jsme už křepčily na parketu. Když jsme

se vrátily k našemu stolku, cítila jsem, že ze mě konečně padá

napětí a únava, a spokojeně jsem se rozhlédla kolem.

Jednou, dvakrát, třikrát jsem přejela pohledem stoly a po -

každé jsem se zastavila u hezkého kluka, který seděl kousek

od nás. Nenápadně jsem na něj ukázala.

„Kdo to je? Znáš ho?“

Vanda se na něj otočila a přikývla.

„Znám. To je Marek. Chodila jsem s ním na gympl. Hodím

na něj síť!“

Vystartovala k němu a za chvíli ho přitáhla k našemu stolku.

Představili jsme se, a protože také studoval v Praze, mluvili

jsme chvíli o tom, na jakých školách jsme, ale když se začal

zajímat o téma mé bakalářské práce, Vanda ho vytáhla na

parket.

Nevadilo mi to, potřebovala jsem se trochu vzpamatovat ze

zmatku, který ve mně Marek vyvolal.

Byl jiný. V očích měl něco, co dnešním klukům většinou

chybí. Když se na mě podíval, cítila jsem, že mě opravdu vidí,

že ho zajímám, že pro něj nejsem jedna z anonymních holek,

17


18

kterou může sbalit, ale že si mě uvědomuje celou, nejenom jak

vypadám, ale zajímá ho i to, co cítím... na rozdíl od Bedřicha,

se kterým jsem se rozešla, když jsem začala studovat vysokou

školu.

Chodili jsme spolu dva roky. Skřípalo nám to, když jsem se

učila na maturitu, ale to se s ním ještě dalo vydržet, ale když

jsem začala jezdit do Prahy na vysokou školu, zaperlil po dvou

měsících větou, která náš vztah ukončila.

„Nepotřebuju mít doma inženýrku! Chci mít doma žen

skou!“

Po Bedřichovi jsem se pokusila dvakrát o vážnější vztah,

ale když jsem zjistila, že dotyčným pánům jde jenom o postel,

zůstala jsem radši sama a stala se úspěšnou vysokoškolskou

studentkou.

Říkala jsem si, až to přijde, tak to bude.

Když se Vanda s Markem vrátili ke stolu, povídali jsme si

vlastně jenom my dva, tancovat jsme chodili také jenom spolu

a Vanda si od nás nakonec odsedla ke známým, což jsme oba

uvítali.

Marek mě před půlnocí doprovodil domů a domluvili jsme

si rande na neděli.

„Markéto, nechceš jít na fotbal? Hrajeme s Příbrami.“

No, fotbal jsem sice nemusela, ale proč ne? Přikývla jsem,

domluvili jsme se, kdy se sejdeme a pak mi dal jednu malou

pusu na tvář a druhou, o trochu větší, na pusu! Byl sladký!

Sladký!

Úplně jsem se opotila při představě, že se s ním zítra zase

sejdu a on mi dá další pusu a... prostě jsem usínala šťastná

jako blecha!

Blecha. Nevíte, proč se to říká? Jako kdyby někdo mohlvě

dět, jestli je blecha vůbec někdy šťastná! Takže ne, neusínala

jsem šťastná jako blecha, usínala jsem, a byla jsem šťastná, jako

už dlouho ne...


Fotbal jsem sice přežila, ale za celou hru jsem nepochopila,

kdo proti komu hraje, a fandila jsem podle Marka, ale pro

tože ten moc nefandil, tak jsme většinou seděli a koukali, jak

se třicet chlapů, nebo kolik jich vlastně bylo, honí za jedním

míčem. A drželi jsme se za ruce, seděli jsme těsně u sebe, když

jsme si něco říkali, museli jsme se dotýkat ústy... vlastně to

pro mě bylo hodně vzrušující fotbalové utkání, i když jsem

zapomněla, kdo vlastně vyhrál...

V pondělí jsme spolu jeli do Prahy, opsali jsme si svojero

zvrhy, domluvili jsme se, kde se budeme mezi přednáškami

scházet, v úterý jsme šli do kina a ve středu to přišlo.

„V neděli hrajeme s Benešovem. Půjdeme?“

Zhrozila jsem se. Už zase? To snad ne? Na druhou stranu,

pokud mu stačí chodit na fotbal jednou za týden, a pokud mě

bude zase držet za ruku, tak proč bych s ním nešla. A tak jsem

radostně kývla.

Ano! Ano, Marku!

Půjdeme spolu zase na fotbal!

A tak jsme v neděli odpoledne zase vyrazili na hřiště. Byla

jsem šťastná, že jsme spolu a držela se ho jako klíště, ale když

se mě před pokladnou zeptal, jestli jezdím s klubem, když

hraje venku a ukázal na klubový autobus, vytřeštila jsem na

něj oči.

Proboha, on se zbláznil!

„Já vím, že jsi klubová fanynka, Markéto. Vím, že chodíš na

fotbal každou neděli, a že bez fotbalu nemůžeš být. Na tom

není nic špatného, ale musím se ti k něčemu přiznat. Radši

hned. Markéto, já fotbalu vůbec nerozumím.“

V duchu jsem zajásala a chtěla jsem vykřiknout, z toho si

nic nedělej, já taky ne, ale on mluvil dál.

„Poprvé v životě jsem byl na fotbale před týdnem s tebou.

Vůbec nic mi to neříká. Ale kvůli tobě ho budu mít rád,

Markéto. Slibuju ti, že si dneska spočítám, kolik chlapů je na

19




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist