načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Když světlo projde špínou, zůstane čisté - Irena Fuchsová

Když světlo projde špínou, zůstane čisté

Elektronická kniha: Když světlo projde špínou, zůstane čisté
Autor:

Třicátá kniha Ireny Fuchsové, Když světlo projde špínou, zůstane čisté, je román o dívce, která v osmnácti letech, v roce 1968, začala pracovat v kolínském divadle. Autorka ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99
+
-
3,3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Palmknihy
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 400
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-001-2571-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Třicátá kniha Ireny Fuchsové, Když světlo projde špínou, zůstane čisté, je román o dívce, která v osmnácti letech, v roce 1968, začala pracovat v kolínském divadle. Autorka stěžejní část románu, týkající se let 1968 až 1992, napsala před dvaceti lety, pod pracovním názvem, Když jsme všichni měli doma komouše.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Irena Fuchsová


Když světlo projde špínou, zůstane čisté



Nakladatelství Beskydy

Irena

Fuchsová

––––––––

Když

světlo

projde

špínou,

zůstane

čisté

sv. Augustin


Irena Fuchsová © 2013

Fotografie na zadní obálce © František Stráník – www.stranik.cz

Fotografie od neznámých autorů, na přední obálce

a v knize: archiv Ireny Fuchsové a Jana Fuchse

Ostatní fotografie v knize: Jan Fuchs, Zdeněk Hejduk, Lubomír

Mazuch, Jaromír Novotný, Vilém Sochůrek, Miroslav Vlček.

© Nakladatelství Beskydy 2013

ISBN: 978-80-87431-19-1


Věnováno všem oblastním divadlům v České a Slovenské

republice, které se po 17. listopadu 1989 zapojily do stávky

na podporu požadavků studentů, kteří byli večer, 17. listo

padu 1989, brutálně zmasakrováni na Národní třídě.

Věnováno všem zaměstnancům oblastních divadel

v  České a Slovenské republice, kteří svou osobní statečností

čelili rodinám, nejbližšímu okolí, sousedům, spoluobčanům,

přátelům, kamarádům, nadřízeným v divadlech, soudru

hům z Okresních výborů Komunistické strany Českoslo

venska, funkcionářům Městských a Krajských národních

výborů, členům Lidových milicí ad.

Věnováno všem zaměstnancům oblastních divadel

v  České a Slovenské republice, kteří ve dnech po 17. listo

padu 1989, čelili i svému strachu.

Zaměstnanci oblastních divadel v České a Slovenské

republice, se ve svých městech, jako jedni z prvních, posta

vili veřejně na stranu zmlácených studentů, a společně

s  nimi vstoupili do stávky, což pro většinu z nich znělo 18. lis

topadu 1989 stejně absurdně, jako nabídka letu na Měsíc.

7


8


Když jsem tuto fotografii uviděla začátkem roku 2013

poprvé, zajásala jsem. Dvě moje tety Věry mě vezou

v kočárku. V Kolíně, u elektrárny za železničním mostem.

Budu mít v knize moji první fotografii po narození! Vzadu

na fotografii bylo totiž napsáno: 8. července 1950.

Veze mě nejstarší sestra maminky, Věra Sixtová, která se

během druhé světové války přestěhovala s manželem do

Prahy. Vedle ní jde její švagrová Věra, manželka mého strýce

Františka Červína, za svobodna Hroudová. Ti žili už dva

roky ve Skuhrově, na Českomoravské vysočině, kde strýc

učil. Určitě přijeli do Kolína jenom proto, aby mě viděli!

Nechala jsem fotografii zvětšit a ukázala jsem jí mamince

(* 1922), aby mi o ní něco řekla, a ona mě připravila o iluze,

jak to už devadesátileté maminky někdy rády dělají.

„Jak jsi na to přišla, že je to v Kolíně?! To je na Paváku! V Praze!

U Střeleckého ostrova! Tam jsme se chodili koupat!“

Takže teta Věra veze svoji dceru Věrušku, která je o něco

starší než já, a její bratr František se ženou Věrou,při

jeli do Prahy na návštěvu, a všichni se jdou koupat.

A přesně tak to je i s touto knihou.

Všechno je jinak. Jakákoli podobnost s kýmkoli, je čistě náhodná.

Tato kniha je román. Román o dívce, která

se narodila v roce 1950 v Kolíně.

9



11

1968 – duben – TESLA

Když pan Chmírko, šéf naší malé kanceláře, kde nás sedělo

osm ženských, zády k němu, abychom neviděly, co dělá,

za sebou zavřel dveře a jako obvykle šel trajdat po fabrice,

vrhla se statečná paní Beranová k jedinému telefonu, který

stál na jeho stole.

„Zavolám sestře! Dneska je v divadle.“

Zbystřila jsem. Koncem dubna jsem dala výpověď, a pro

tože mi ještě nebylo osmnáct, musí mě za měsíc pustit, a to

znamená, že za týden budu bez práce.

Divadlo? Mohla bych tam dělat nápovědu, napadlo mě.

Babička by mě to naučila, napovídala u dědy, v jeho kolín

ském ochotnickém souboru Kollár...

„Paní Beranová, vaše sestra v divadle dělá?“

Moje o třicet let starší kolegyně, obtočená sádlem, ale pro

rostlá dobrotou, už vytáčela číslo do divadla, ale slyšela mě,

přikývla a při čekání, až to její sestra zvedne, mi stačila říct,

že dělá na vrátnici.

„Marie, ahoj. Tady Věra. Stavím se odpoledne u tebe, co

říkáš?“

Bylo mi úplně jedno, co Marie říká. Můj nápad s nápově

dou mi přišel tak geniální, že jsem nemohla čekat ani vteřinu!

Vrhla jsem se k paní Beranové a pověsila se na její tlus

tou ruku, ve které držela titěrné sluchátko. Ostatní kolegyně

zvedly hlavy od šanonů, vytřeštěně koukaly, co se děje,

a  žádná z nich netušila, že se teď, právě teď, rozhoduje

o celém mém životě.

A je pravda, že jsem to v tuto chvíli netušila ani já.


1950 –1953

12

Maminčiny sestry v roce 1940. Dole Eva, Anča má blůzu s lístky, a Věra.


13

S Kájou


14

S maminkou a s Kájou


15

S babičkou, s maminkou a s Kájou, na kolínském mostě


195 4

16

Kolínské posvícení – dopoledne. Jdeme s tátou na kolotoče k lázním. Ten

den se do mě začala dostávat dětská obrna. Byla jsem od rána protivná.


17

Kolínské posvícení – odpoledne. Jdeme s maminkou na kolotoče

k lázním. Táta už někde sedí na pivu. Protože se ten den do mě začala

dostávat dětská obrna, byla jsem od rána protivná. Vzpomínám si na to.


1955

Chcete v krátkosti vědět, jaký byl můj život do té památné

chvíle, kdy jsem se pověsila na tlustou ruku paní Beranové

a žadonila, aby se, proboha, zeptala své sestry Marie, jestli

v kolínském divadle nepotřebují nápovědu?

Nechcete? Nevadí, koho to nezajímá, ať to přeskočí, o nic

nepřijde.

Myslím si, že dospělost přichází, když o sobě začínáme

rozhodovat sami.

Poprvé se mi to stalo v roce 1955. Vrátila jsem se ze svého

prvního lázeňského pobytu v Janských Lázních, a mým

rodičům jsem řekla, že tam už nikdy nepojedu. Nevím, koli

krát mi v dalších letech říkali, že pojedu do lázní, ale bylo to

často, a já si pokaždé stála na svém.

„Do lázní už nikdy nepojedu.“

A nejela jsem.

Podruhé jsem jela do Janských Lázní v roce 1999, a  to jenom

proto, že jsem se tam měla sejít s kamarádkou Mirunkou.

Protože tam na mě všechny vzpomínky z roku 1955  čekaly,

zákeřně poschovávané v tmavých chodbách v přízemí

hlavní budovy, vykukovaly za sochou Krakonoše, pobíhaly

po kolonádě, houpaly se v korunách stromů a objevily se

i na modrém nebi, řekla jsem panu Fuchsovi, když pro mě

přijel po třech týdnech, kterými jsem se propila, abych je

přežila, že do Janských Lázní už nikdy v životě nepojedu.

18


19

S tetou Evou, maminčinou o rok starší sestrou,

a s bratrancem Josefem, kousek od kolínského hřbitova


20

S maminkou a s bráškou Františkem, kousek od kolínského hřbitova


1956

Podruhé jsem o sobě rozhodla v roce 1956.

„A čím bys chtěla být, Irenko,“ zeptala se mě teta Eva,

sestra mé maminky.

„Budu herečka, Evo.“

Řekla jsem jí, Evo, protože s bratrem Kájou jsme říkali všem

svým tetám a strýcům, jmény. Většinou si zvykli, a ti, kterým

to vadilo, se s tímto oslovováním smířili až v naší dospělosti,

kdy jsme je „dorostli“.

„Ale ty přece nemůžeš být herečka, Irenko. Máš nemoc

nou nožičku. Herečky musí mít zdravé obě nožičky, víš?“

Přikývla jsem.

„Aha. To jsem nevěděla. Tak budu spisovatelka, Evo. Jed

nou mi vyjde kniha.“

„U tebe je možné všechno, Irenko,“ přikývla Eva.

21


19 62

22

Čtvrtá třída. Na škole v přírodě.

S největší kamarádkou, Ninou Strakovou.


23

S maminkou v parku Julia Fučíka


24

3 ZŠ ve Školské ulici. Pátá třída.

Mám ofinu, pionýrský šátek a stojím

ve třetí řadě odshora.


1963 – Uhelná Příbram

Potřetí jsem o sobě rozhodla v červenci, v roce 1963. Byla jsem

na kolínském Zálabí, na dvorku za domem Hroudových,

rodičů maminčiny švagrové Věry, která se svým manželem

Františkem, maminčiným bratrem, bydlela v Uhelné Pří

brami, kde strýc dělal ředitele základní školy, a Věra byla

v domácnosti se třemi dětmi.

Tehdy jsem si celé odpoledne s těmi dětmi hrála, a dva

bratranci, deseti a osmi letí a roční sestřenice, na mně

doslova viseli.

„Tebe bych potřebovala doma, Irenko,“ řekla Věra, která

nás s úsměvem pozorovala z lavičky a labužnicky vyfoukla

kouř z cigarety. Zbystřila jsem. Doma? Jak to myslí? To jako

v Uhelné Příbrami?

Věru jsem měla ráda. Když si se mnou povídala, věděla

jsem, že mě vidí a slyší. Fanda byl hodný, chytrý, nikdy nekři

čel, nikdy se nerozčiloval. A hlavně nepil jako táta. Konečně

bych se vyspala! Konečně bych mohla spát celou noc,

pomyslela jsem si a rychle jsem rozhodla o svém dalším

životě.

„Já bych k vám šla hned. A ráda. Pomáhala bych ti

s dětmi.“

Děti zajásaly a Věra si představila, co všechno by třinácti

letá Irenka zvládla. Bylo toho dost. Takže zbývalo jediné.

„Jíš hodně?“

Asi to pro ni byla důležitá otázka. Jedla jsem hodně a  ráda,

ale vytušila jsem, že by to nebyla nejlepší odpověď.

„Hm... tak normálně...“

Věra si začala skládat mozaiku pomocnice v její domác

nosti a bylo vidět, že ji složila stejně rychle, jak rychle jsem

se rozhodla já.

„Pojď sem...“ Položila cigaretu do popelníku, který stál na

zemi u lavičky, a objala mě. „Taky bych byla ráda, kdybys

u nás byla.“

25


Řekla jsem to rodičům, nevím kdy a jak, a vůbec si nevzpo

mínám, jak reagovali. Vzpomínám si jenom na babičku,

maminčinu matku, která za mnou jednou přišla, když jsme

byly doma samy a zeptala se mě, proč tam chci jít.

„Protože táta pije a hádá se s mámou. Nevyspím se.“

Babička na mě chvíli koukala, už nic neřekla a odešla.

K něčemu se ale musím přiznat. Táta sice pil, ale měla

jsem ho ráda. A hádala se spíš máma než on. Kolikrát jsme

jí v noci, když táta přišel z hospody a stál nad našimi poste

lemi, s bratrem Kájou říkali, aby už mlčela, aby ho nechala,

že usne, ale nedala si říct, a furt něco mlela a furt, a táta se

nedal a tak se hádali třeba do dvou hodin. Nijak zvlášť mi

to nevadilo, už jsem byla zvyklá a také to nebylo každý den.

Takže tátovo pití to nebylo. Lákala mě jiná zkušenost, jiné

zážitky, jiná rodina, jiná škola, jiní spolužáci. Byla jsem prostě

hodně zvědavá třináctiletá holka, která se v červenci  1963,

v Kolíně nudila.

A tahle znuděná třináctiletá holka nastoupila v září 1963,

do osmé třídy, v Uhelné Příbrami.

V deváté třídě jsem jen taktak udělala v Chotěboři přijí

mací zkoušky na Střední všeobecně vzdělávací školu – tak

tehdy někdo na několik let přejmenoval Gymnázium. Jen

taktak proto, že jsem na nějakou přípravu kašlala, hlavně

na matematiku. Říkala jsem si, že mi Fanda stejně přijetí

zařídí, tak co bych se namáhala.

Při přijímacích zkouškách vedle mě posadili hezkého

kluka a já s ním hned začala koketovat, a tak jsme byli

téměř okamžitě rozsazeni. Jak jsem se později dozvěděla, byl

to syn Fandova kamaráda, také učitele, a na rozdíl ode mě

udělal přijímací zkoušky nejlépe ze všech.

Také jsem po něm nemusela hned vyjíždět! Mohla jsem

od něho všechno opsat a bylo by.

Nakonec jsem přijímací zkoušky udělala také, ale jedině

díky tomu, že jsem byla dobrá v češtině, jinak by mi nepo

mohlo ani deset strýčků Fandů – ředitelů.

26


V červnu 1965 mi bylo patnáct let, skončila jsem v Uhelné

Příbrami devátou třídu, byla jsem přijatá na chotěbořskou

SVVŠ a můj život by mohl pokračovat dál na Českomorav

ské vrchovině, s vesnickými láskami, které jezdily na motor

kách, s vesnickými tancovačkami, s každodenním dojíždě

ním autobusem z Uhelné Příbrami do Chotěboře, s volností,

kterou bych určitě patřičně využívala, ale já se rozhodla, že

po prázdninách nastoupím na SVVŠ do Kolína.

Cítila jsem, že mi Uhelná Příbram začíná být malá.

Fanda s Věrou si oddychli.

19 67

Počtvrté ke mně dospělost nakoukla v dubnu 1967, a já opět

změnila svůj život.

Zaťukala jsem tehdy na ředitelnu a řekla panu řediteli

Haňkovi, že si moji rodiče nepřejí, abych dál chodila do ško

ly, a chtějí, abych studium ukončila.

Byla jsem ve druhém ročníku. I když jsem se skoro vůbec

neučila, prolézala jsem s průměrnými známkami, čtyřek bylo

sice víc, ale nepropadala jsem.

Mé rozhodnutí odejít ze školy, mělo několik důvodů.

„Chtěla bych studovat na novinářské fakultě,“ odpověděla

jsem na otázku naší třídní profesorky, když se nás na začátku

prvního ročníku ptala, co chceme dělat po maturitě. Chtěla

jsem být spisovatelkou, a nejenom, že jsem chtěla, také jsem

už teď pořád něco psala a hlavně jsem četla, četla a četla  –

prostě mi novinářská fakulta přišla pro budoucí spisovatelku

jako škola nejvhodnější.

Profesorka tehdy zavrtěla rezolutně hlavou.

„Tam nemáš šanci se dostat. O tom vůbec neuvažuj.“

Seděla jsem jak nakopnutá slepice a říkala si, tak co tedy

na téhle škole dělám? Já chci přece psát! Chci být novi

nářka. A spisovatelka! Chci, aby mi vyšla kniha!

27


Kromě tohoto zklamání pomohl k mému rozhodnutí ode

jít ze školy, i můj táta, který mi od první chvíle, kdy jsem

se vrátila z Uhelné Příbrami, s tím, že budu studovat na

SVVŠ, valil do hlavy, střízlivý nebo opilý, že jsem měla jít do

TESLY a vyučit se tam! Ano! Měla ses vyučit v TESLE a ne

chodit dál do školy! Na co ti bude škola? Na co ti bude ma

turita?

A potom tomu dost napomohlo, že jsem dostala ve dru

hém ročníku, v pololetí, trojku z chování. Moje třída tehdy jela

na hory, a já, se svojí nohou po obrně, zůstala doma. Oni se

na horách neučili, ale já se měla chodit učit do vedlejší třídy.

To jsem brala jako nespravedlnost, a tak jsem zůstala celý

týden doma, a dostala jsem za „neomluvené“ hodiny trojku

z chování, a to byl poslední hřebíček.

Škola mě definitivně přestala bavit.

Četla jsem. Pořád jsem četla. I při vyučování. V té době

jsem hltala Dostojevského. Četla jsem od něho jednu knihu

za druhou, a četla jsem i při hodinách a ředitel Haňka si

toho jednou všiml.

„My počkáme, až si to dočtete,“ řekl mi, a já mu poděko

vala a dočetla si Zločin a trest.

Ano, Dostojevskij mohl za to, že jsem začátkem dubna 1967

zaťukala na dveře ředitelny a řekla panu řediteli Haňkovi, že

si moji rodiče nepřejí, abych školu dál navštěvovala. Rodiče

o tom nevěděli a myslím, že jim to bylo srdečně jedno. Otci

určitě. Tomu se přiblížil jeho sen o TESLE.

Byla jsem měsíc doma a snažila si své příživnické nic

nedělání odpracovat. Uklízela jsem celý byt tak, jak se

u  nás v životě neuklízelo, ale byl rok 1967, bylo mi sedmnáct,

všichni museli někde pracovat, a otec začal být z mého

příživnictví nervózní, a tak jsem si pomalu zvykala na myš

lenku, že se tedy půjdu zeptat do té „jeho“ TESLY a poprvé

v životě požádám o práci, ale pak jsem dostala angínu,

a  poprvé v životě jsem polykala penicilin, aniž bych věděla,

že na mě čeká, do třetice, ještě jedno poprvé.

28


Když mi bylo trochu líp, přivedl bratr Kája k mé posteli

svého kamaráda Slavoje. Asi jsem se mu se zabaleným

krkem a v noční košili po babičce, zalíbila, počkal si, až

doberu penicilín a začátkem května mě pozval odpoledne

na procházku k Labi.

Krásně povídal, vedl mě podél Labe proti proudu, dál

a  dál, pořád povídal, já ho poslouchala ani nemukala a  vů

bec mě nenapadlo, co po mně bude za chvíli chtít, došlo

mi to, až když na trávu položil svůj šusťák, a na šusťák položil

mě, a já mu řekla, že ne, že nechci, protože jsem se strašně

bála, a on se málem zhroutil, že prý s TÍM TEĎ už nemůže nic

dělat! Že TEĎ mu prostě nemůžu říct, ne! Že on by nepřežil,

kdyby TEĎ nic nebylo! Že prostě TEĎ už TO musí být!

A prosil mě, prosil, a tak jsem ho nakonec nechala, aby

si TO udělal, když musí, a na to, že TO bylo poprvé, to vůbec

nebylo strašné TO, protože Slavoj nebyl žádné béčko, ale

o šest let starší proutník.

A když jsme šli potom zpátky k městu, Slavoj přede mnou,

já za Slavojem, zase mluvil a mluvil, ale já ho už neposlou

chala, protože jsem byla naštvaná.

Říkala jsem si, že mě Slavojovi tutově prodal můj bratr

Kája za dvě piva! Nebo za tři. Ano, už tehdy jsem svého bra

tra Káju, o dva roky staršího, podezřívala, a podezírám ho

i dneska, že prodal moje panenství Slavojovi za dvě piva.

Nebo za tři.

„Měla sis tam radši strčit klacek,“ řekl mi Kája, když jsme

s  matkou za čtrnáct dní šílely, protože jsem to nedostala.

Dva roky do mě hustil poezii Ginsberga a Corsa, a jeho prak

tická, nicméně pozdní rada, mi přišla tak roztomile beat

nická, že jsem si ji ani nemusela nikam zapisovat, protože

jsem věděla, že na ni nikdy nezapomenu.

Objednala jsem se na gynekologii, a když jsem tam měla

jít, dostala jsem to.

Nikdy jsem neviděla matku tak šťastnou! Musela jsem

jí dokonce ukázat, že opravdu krvácím, i když mi to přišlo

29


trapné a primitivní, ale musela jsem. Strašně to prožívala,

a  přitom o nic nešlo. Kdybych totiž byla opravdu v jiném

stavu, nemusela bych jít do té blbé tátovy TESLY, protože

bych se vdala a měla miminko.

Se Slavojem jsem se totiž během těch čtrnácti dnů sešla

u babičky v jejím bytě o poschodí níž, to zařídil také kuplíř

Kája, byli jsme tam sami, já Slavojovi řekla, že jsem to ještě

nedostala, a Slavoj řekl, že si mě vezme. A hned se chtěl se

mnou milovat podruhé, když prý teď budeme manželé, ale

já odmítla.

To víš, že jo, koupil sis mě od Káji za dvě nebo tři piva, tak

už mě nikdy v životě mít nebudeš, řekla jsem si a tak to také

bylo. Jednou a dost.

Nicméně když jsem to dostala, o svatbě jsme už se Slavo

jem nemluvili, i když jsme se vídali často, protože k nám cho

dil za Kájou. Ráda jsem ho neměla, a nevím, proč bych si ho

tedy měla brát, a tak se na mě zase začala šklebit tátova

TESLA.

Jsi nemakačenko, to jsem od něho slyšela pořád, dokonce

ho podezírám, že v té době přestal chodit i do hospody a šel

z práce hned domů, aby mi mohl říkat nemakačenko, seš

nemakačenko, koukej už jít někam dělat, nemakačenko!

A tak jsem se šla koncem května 1967 zeptat do TESLY,

jestli někoho nepotřebují k pásu, ale tam měli plný stav. Co

potřebovali, byla mzdová účetní do vzorkovny, protože ta,

co tam byla, měla každou chvíli rodit, a oni za ni nikoho

neměli. Maturitní ročníky ještě seděly ve školních lavicích,

a tak vzali mě.

Druhý den jsem nastoupila v šest hodin ráno, těhotná

mzdová účetní mi během osmi hodin vysvětlila svoji – moji

práci, druhý den už do práce nepřišla a třetí den rodila.

Zůstala jsem sama v kanceláři, která vypadala jako skle

něná kukaň – byla totiž nalepená k dílně a místo stěn, měla

skla. Seděla jsem tam se šedesátiletým vedoucím a jeho čty

řicetiletým zástupcem a z dílny, skrz ta skla, po mně mlsně

30


koukalo šedesát chlapů. V Tesle sice pracovaly většinou

ženy, ale ve vzorkovně, kam jsem nastoupila jako mzdová

účetní, pracovalo šedesát chlapů a jenom deset ženských.

A těmhle všem jsem měla dělat výplaty! Poprvé v životě

jsem slyšela o píchacích kartách neboli píchačkách, o  pa

ragrafech, dovolených, nemocenských, náhradních volnech,

přídavcích na děti, o dekádách, pracovních výkazech,

o  výplatních páskách, ale zvládla jsem to. A nejenom tohle.

Zvládla jsem i něco jiného a vůbec nevím, jak se mi to poda

řilo, protože jsem se o to nepokoušela.

Zamilovali se do mě skoro všichni chlapi ve vzorkovně.

„Kdyby naše manželky věděly, o čem se nám celou noc

zdá, vykoply by nás z baráku, a ráno by na tebe před

vrátnicí TESLY čekalo šedesát vlčáků s kufry,“ řekl mi jed

nou jeden z nich. Přitahovala jsem je, provokovala jsem je

a vůbec nevím, čím.

Měla jsem za sebou první sexuální zkušenost se Slavojem,

jednu jedinou, a věděla jsem, že do druhé hned tak nepů

jdu. A oni ze mě tuhle moji jednu jedinou zkušenost cítili,

a poznali i to, že ani jednomu z nich nedám. Tohle zjištění

pro ně musela být ďábelská kombinace, jinak by se do mě

skoro všichni nezamilovali!

Píšu – skoro –, ale nemusela bych. Na dílně totiž bylo pět –

šest mužů, kteří se sice tvářili, že o mě zájem nemají, ale tvá

řili se tak jenom proto, že přímo ve vzorkovně nebo v TESLE

pracovaly jejich ženy či dívky. Když jsem s nimi byla sama,

zkoušeli to na mě také!

No... tak dobře. Nebudu lhát.

Na tři muže ve vzorkovně, výše popsaná ďábelská kombi

nace, nepůsobila. Na tři.

31


1968 – Tesla

Účetní se po půlroční mateřské dovolené vrátila, a mně

nabídli na osobním oddělení jiné místo, protože jsem se prý

i bez vzdělání osvědčila, a TESLA o mě nechce přijít. Tak

jsem to zkusila, ale v té druhé kanceláři mě to nebavilo.

Bylo nás tady osm ženských a za našimi zády seděl

vedoucí, pan Chmírko, který nedělal celý den nic. Naštěstí

často z kanceláře odcházel, takže jsme si mohly povídat.

Jakmile se vrátil, žádná z nás už nepromluvila.

Jediný, kdo během těch pár měsíců, co jsem tady praco

vala, zavtipkoval, jsem byla já.

Paní Beranová se tehdy nahřívala u topení a pan Chmírko

stál kousek od ní. Nevím, jak se jí to povedlo, ale spálila se

o topení a vykvikla.

„Já myslela, že vás pan Chmírko štípl,“ řekla jsem a celá

kancelář, kromě pana Chmírka, vybuchla smíchy. Nikdy

před tím a nikdy potom, jsme se tak nezasmály.

Vsadím se, že se to z kanceláře dostalo ven na dílny

a  všude se říkalo, jak jsem si myslela, že Chmírko štípl svoji

podřízenou do zadku, a všichni se tomu škodolibě smáli,

protože celá TESLA věděla, že má na každé dílně své obdi

vovatelky, kterým věnuje svou přízeň, a on i obdivovatelky si

bláhově myslí, že o nich v TESLE nikdo neví...

Takže jsem jednou zavtipkovala, jinak jsme tiše, beze slova

pracovaly, a když pan Chmírko odešel z kanceláře, povídaly

jsme si.

Jednou si například ostatní začaly vypravovat, v kolika

letech přišly o panenství. Čtrnáct, patnáct, maximálně šest

náct let. Já se svými sedmnácti lety byla troškař.

„Já o to přišla v šestnácti,“ prohlásila jsem hrdě, když na

mě přišla řada, ale stejně mi nevěřily. Prý kecám. Prý jsem

o to musela přijít daleko dřív.

Naše práce spočívala v tom, že jsme chodily na dílny

a  zapisovaly, kolik kusů jednotlivých součástek se za směnu

32


udělalo. Byly to strašné nervy, protože když jsme se vrátily do

té blbé kanceláře s Chmírkem za zády, tak jsme ty vyrobené

součástky musely zapsat do šanonů, což by nebyl problém,

ale každý vyrobený kus měl v šanonu omezený počet listů

a hlavně, na těch omezených počtech listů, byl i omezený

počet vyrobených kusů!

Například jedné součástky se smělo vyrobit jenom tisíc

kusů za měsíc, ale na dílně jich nasekali jedenáct tisíc za

jeden jediný den?! A co teď s tím? Kam to mám napsat, když

v šanonech už žádný list na tuhle blbou součástku není?

Fakt už nevím, jak jsme to dělaly, ale vždycky jsme to

někam napsaly. A tak se na dílnách furt vyrábělo nad plán,

furt se vyrábělo něco, co vlastně teoreticky nebylo potřeba,

protože plán toho tolik vyrábět nechtěl, a stejně se to vyrá

bělo. Ten plán byl asi blbý a všichni to věděli a nejeli podle

něho, jinak si to neumím vysvětlit.

Do toho mi začala jít na nervy pevná pracovní doba

a  hlavně píchací karty. Píchačky. Každý zaměstnanec si

musel odpíchnout před šestou hodinou a pak na konci pra

covní doby, ve čtrnáct hodin.

Vadili mi zaměstnanci, kteří se schovávali před čtrnáctou

hodinou za budovami kolem vrátnice. Byli jako mravenci,

v  dlouhých řadách se na sebe mačkali, nalepení podél

zdí, a jak zahoukalo čtrnáct hodin, vyrojili se ze všech stran

a  hnali se k vrátnici a k píchačkám, honem, honem, už aby

byli venku a hurá k autům, na autobusy, na vlak, pryč z fab

riky, hurá domů, hurá do života, protože žít začínáme až teď,

když si odpíchneme...

Ráno se píchačky daly přežít, jak jsme přišli, tak jsme si

odpíchli, ale odpoledne? Hrůza.

Vyvlékala jsem se z toho tak, že jsem zůstávala přesčas, to

znamená, že jsem šla z práce třeba v 15.00 h. Nebo v 16.00 h.

Pak jsem mohla jiný den odejít dřív, třeba už ve 12.00 h. Ano,

tyhle výjimečné odchody mi pomáhaly přežívat píchačky

ve 14.00 h. a lidské mravence, poschovávané kolem vrátnice.

33


Ale hlavně mi vadila práce, která se do zblbnutí opako

vala a nedávala smysl.

Jedním příjemným zpestřením byla svačina, kterou nám

nosila svačinářka. Mně nosila každý den dvacet deka pol

ského salámu vcelku a tři rohlíky. Nebo pět? To už nevím.

Asi pět. Na oběd jsem nechodila a tři rohlíky by mi na osm

hodin nestačily, protože jsem ráno nesnídala.

Druhým zpestřením byly dvě lesby z vedlejší dílny, které

chodily kouřit na záchod, a já byla jediná, kdo se tam s nimi

bavil, i když jsem nekouřila.

V březnu 1968 jsem se šla zeptat na osobní oddělení, jestli

mě pustí, když dám měsíční výpověď, a jedna úřednice mi

řekla, to víte, že vás pustí, oni mají teď nahnáno.

Dodnes tu větu slyším. Nepochopila jsem ji tehdy, a  ne

chápu ji ani dneska. Oni. Kdo byli v TESLE, v březnu 1968, oni?

Nakonec mě opravdu za měsíc pustili. Koncem března,

když jsem dala výpověď, mi ještě nebylo osmnáct, proto mě

pustit museli, ať už „oni“ byl kdokoli.

Během dubna jsem přemýšlela, kam půjdu dělat, ale nic

mě nenapadlo. A pak řekla paní Beranová tu důležitou větu!

„Zavolám sestře. Dneska je v divadle.“

A já se jí okamžitě pověsila na ruku, ve které držela slu

chátko.

„Paní Beranová, zeptejte se jí, jestli nepotřebují nápovědu!

Řekněte jí, že chci dělat nápovědu!“

Visela jsem na její tlusté ruce jenom chvíli, protože mě

odhodila, ale hned se na mě usmála, a zašeptala, počkej

chvíli, Irenko!

Něco si se sestrou domlouvala a pak se jí konečně zeptala.

„Nepotřebujete nápovědu, Marie? Irenka dala výpověď

a hledá práci.“

Chvíli poslouchala a pak se rozčílila.

„Ne, Marie, tak to tedy ne! To v žádném případě. Irenka

přece nebude uklízet! Tak ahoj, v půl třetí jsem u tebe.“

Položila sluchátko, a naštvaně vrtěla hlavou.

34


„Ségra je úplně blbá. Že prý hledají uklízečku! Odmítla

jsem to! Slyšela jsi to, ne? Irenko, ty přece nebudeš uklízet!“

Zrudla rozčílením a já přikyvovala, abych ji uklidnila.

Samozřejmě, že nebudu uklízet. Jsem přece bohém. Zrovna

teď mě tahá do postele jiný kolínský bohém – malíř, a ještě

netuší, že se mu to nepodaří. A také píšu povídky jednou

větou, jako moje láska William Faulkner, ale musím na sobě

ještě hodně makat, protože těm svým dlouhým větám nero

zumím, i když jsem je napsala, a spisovatel přece píše proto,

aby něco sdělil čtenářům, tak by mu čtenáři měli rozumět,

ale když ani já nevím, co jsem napsala, tak jak by to mohl

vědět můj čtenář? Asi to moje psaní ještě není to pravé.

Dobře, spisovatelka zatím ještě nejsem, ale bohém jsem,

to tedy jo. A bohém přece nebude uklízet!

Odpoledne jsem jela z TESLY autobusem kolem divadla

a nemohla jsem z té budovy spustit oči. Jako když ji vidím

poprvé, fakt! Doslova mě do sebe vcucávala! Přitahovala

mě k sobě! Byl to zvláštní, intenzivní pocit.

Autobus dojel na náměstí, já vystoupila, a ten zvláštní,

intenzivní pocit zůstal mezi mnou a divadlem, viset jako

pupeční šňůra. Viděla jsem ji! Ano. Stála jsem koncem

dubna 1968, u kašny na kolínském náměstí, bylo půl třetí

odpoledne, náměstí bylo rozpálené sluncem, všude kolem

plno lidí, kteří šli, stejně jako já, z práce, a všichni se vyhýbali

pupeční šňůře, která se vznášela mezi mnou a divadlem,

a měřila sedm set třicet dva metrů.

Nedalo se s tím nic dělat. A já s tím ani nic dělat nechtěla.

Cítila jsem, že už jsem v divadle. Už tam uklízím. Uklízím

v  divadle a zároveň píšu, protože budu spisovatelka a jed

nou mi vyjde kniha.

Ano ! TO budu dělat.

Ano ! To CHCI dělat.

Chci být uklízečka v divadle a spisovatelka.

Celou noc jsem se převalovala, celé dopoledne v práci

jsem si zasněně představovala, jak chodím s koštětem po

35


divadle, a když jsem jela odpoledne autobusem z TESLY,

nejela jsem až na náměstí, ale vystoupila jsem u divadla a po

prvé jsem do něho vešla bočním vchodem pro zaměstnance.

U okénka vrátnice jsem vrátné řekla, že se jdu zeptat na

místo uklízečky, a sotva jsem to dořekla, zvedla se ženská,

která tam seděla a vyšla z vrátnice na chodbu, kde jsem

stála.

Byl to blonďatý generál, s vlasy, spletenými do copu kolem

hlavy.

Blonďatý generál, zvyklý řešit válečné situace a velet do

útoku.

Zlatovláska. Budu jí říkat, Zlatovláska, řekla jsem si

a usmála se na ni.

Sjela mě pohledem, v ruce cigaretu.

„Vy chcete uklízet?“

„Chci,“ přikývla jsem a představila si, co právě teď Zlato

vláska vidí. Štíhlou hezkou holku s vlasy na ramena a  v mini

sukni. Jasně, že jsem nosila minisukně, i když jsem měla

levé lýtko po obrně slabší. Byla jsem mladá. Proč bych neno

sila minisukně?

Krátké sukně jsem nosila ještě v roce 1975, než se mi na

rodil Filip, ale ode dne, kdy se narodil, jsem začala nosit

kalhoty a maxisukně. Nikdy potom jsem už nohu neukázala.

Jeho narozením mi narostlo sebevědomí, a právě proto jsem

si řekla, že teď musím být dokonalá alespoň na pohled, když

ve skutečnosti nejsem. Musím svoji nedokonalost schovat,

aby mému synovi nikdy nikdo nemohl říct, tvoje máma má

slabší nohu. My, postižení, máme přiblblé myšlenkové po

chody, co?

„Kde pracujete,“ vyptávala se Zlatovláska dál.

„V TESLE. V kanceláři. Ale dala jsem před měsícem výpověď.

Od 1. května jsem bez práce.“

„Vy pracujete v TESLE v kanceláři? A vy chcete jít uklízet?“

„Chci.“

„Já vás vezmu, ale musíte mi tady aspoň rok vydržet.“

36


„Vydržím tady dva roky, protože chci dělat nápovědu, až

vaše nápověda odejde za dva roky do důchodu. Včera jsme

sem volaly s paní Beranovou a...“

„Já potřebuju uklízečku,“ přerušila mě Zlatovláska. „Uklízí

se od šesti do deseti.“

Blaženě jsem se usmála. Budu mít plno času na psaní!

„Tak to budu mít celý den volno,“ vydechla jsem blaženě,

ale Zlatovláska mě hned vyvedla z omylu.

„Ne. Nebudete mít celý den volno. Večer vás potřebuju

v šatně.“

K blaženému úsměvu a k blaženému vydechnutí jsem

přidala blažené vzdychnutí.

„Tak to budu mít dýško!“

Vzdala to. Pochopila, že jsem opravdu odhodlaná uklí

zet a podezřívám ji, že jsem jí v tu chvíli byla sympatická!

Možná její sympatie ke mně trvala minutu, možná dvě, ale

to mi bylo srdečně jedno. Důležité bylo, že jsem na Zlato

vlásku teď, v tuhle chvíli, zapůsobila a ona mě přijala jako

uklízečku a šatnářku do kolínského divadla, a můj nástup

proběhl přesně tak, jak jsem si ho předcházející, probdělou

noc, naplánovala. Byl až příliš jednoduchý na to, abych ho

považovala za pátý stupeň k dospělosti, ale je pravda, že

změnil celý můj život.

Jakmile to Zlatovláska vzdala, daly se věci do pohybu,

protože, jak jsem správně vytušila, Zlatovláska byla všeho

schopný generál, a vůbec nevadilo, že má kolem své palice,

omotaný blonďatý cop.

Během následujících deseti minut jsem se stala uklí

zečkou a šatnářkou v kolínském divadle, s nástupem od

1. května 1968.

37


1968 – Krajské divadlo Kolín

Ráno od šesti do deseti jsem uklízela, pak jsem měla volno,

což znamená, že jsem si četla, psala, a s kamarády chodila

do kolínských hospod. Amerikan, Rychta, Savoy, Labužník,

Centrál, Hrádek. Jednou jsme chtěli s kamarádem Bobem

Bukovským – bohémem a malířem, projít všechny kolínské

hospody a v každé si něco dát. Nezvládli jsme to. Skončili

jsme kousek pod nemocnicí, v hospodě Na Bezovce.

Dvě deci vína stály pět korun, a protože jsem jako šatnářka

někdy dostala za večer i dvacet korun dýško, zařadila jsem

se mezi svými bohémskými kamarády do kategorie MB –

movití bohémové.

Přes den jsem se tedy nenudila, a večer, když bylo před

stavení, jsem přišla o půl sedmé do divadla, stáhly jsme

s  ostatními uvaděčkami a šatnářkami, potahy ze sedadel,

uklidily je pod pulty šaten, v sedm se rozsvítily ochozy, začali

přicházet první diváci, a to už jsem stála připravená za pul

tem šatny, před sebou šatnový bloček. Za každý vydaný lís

tek jsme Zlatovlásce odváděly korunu, a co bylo navíc, bylo

naše. Moje.

Jak říkám, byla jsem Irenka MB, movitý bohém.

Když začalo představení, uplatila jsem paní Kárníkovou,

moji kolegyni v šatně, čokoládou, kterou jsem předtím koupila

na balkoně v bufetu, aby hlídala kabáty i za mě, a vklouzla

jsem do hlediště, kde jsem z poslední řady, bez dechu, sledo

vala každé představení od začátku do konce.

Tyhle dva roky, kdy jsem čekala, až půjde nápověda do

důchodu, byly nejšťastnější v mém svobodném životě, a to

i  přesto, že mi nikdo neslíbil, že budu za dva roky nápovědu

dělat.

Stačilo mi ke štěstí, že jsem už nepracovala v TESLE.

Často jsem teď, když jsem uklízela například mezi řadami

v hledišti, kde byla v té době dřevěná podlaha, a já ji vkleče

drhla, vzpomínala na moji roční zkušenost s píchačkami,

38


na kterých se označovaly příchody a odchody z práce, na

kancelář s osmi mlčícími ženami, s Chmírkem za zády, na

nesmyslné zápisy o (ne)vyrobených součástkách, na celou

tu velkou kolínskou fabriku, a byla jsem šťastná, že se to

všechno ode mě vzdálilo tak rychle a do takového nedo

hledna, jako by to nikdy v mém životě nebylo.

Ale nelitovala jsem! Rok v TESLE byl pro mě obrovská

životní zkušenost. Jeden den jsem byla sedmnáctiletá stu

dentka SVVŠ a druhý den jsem dělala výplaty sedmdesáti

lidem. Poznala jsem život v továrně, na dílnách a v kance

lářích, poznala jsem všehochuť charakterů, protože jsem

se odmalička uměla dívat, poslouchat a nasávat do sebe

všechno jako houba, a také jsem... ano!

Také jsem poznala v sedmnácti letech zájem mužů. Ne

spoutaný zájem samců. To nebyli kanárci v kleci, to byli orli,

kroužící nad kořistí. Mladí, starší, i nejstarší. Byla jsem doslova

zkrápěná každodenním, celodenním zájmem několika de

sítek chlapů a mé ženské sebevědomí rostlo jako nejlépe

hnojená kytka.

Co víc si mohla přát sedmnáctiletá holka, plná komplexů

z nohy po obrně?

Nikdy potom jsem na rána ve vzorkovně nezapomněla.

Přišla jsem před šestou hodinou a k naší prosklené kukani,

přilepené k dílně, jsem musela projít úzkou chodbou mezi

skříňkami, které byly po obou stranách chodby, a byly ote

vřené, protože před každou skříňkou stál chlap a převlékal se.

Bylo to stádo polonahých těl, která se o mě otírala, i já se

o ně musela otřít, místa bylo málo, a jejich polonahá těla

byla všude a mezi těmi polonahými těly byla otevřená ta

dvířka skříněk, takže to byl takový můj každodenní ranní

slalom mezi jejich těly, co skříňka, to jiný dotyk, a bez dotyku

to nešlo, jinak bych uličkou neprošla a já projít musela! A co

nejrychleji!

Měla jsem totiž před sebou první ranní úkol mého pracov

ního dne!

39


Starý vedoucí si totiž každé ráno v naší kukani – kance

láři, připravil do sítka čaj a dal vařit vodu. Nic víc neudělal.

Připravil do sítka čaj, sítko položil do hrníčku, dal vařit vodu,

a pak si sedl ke svému stolu a koukal skrz skleněnou stěnu

do prázdné dílny.

Dílna byla prázdná, protože všichni chlapi stáli pořád ještě

polonazí u svých skříněk a čekali, až přijdu, protáhnu se

kolem nich, otřu se o ně, voda se už vařila, na hrníčku čekalo

sítko s čajem, a já se zatím otřela o třicátého druhého polo

nahého chlapa a ještě na mě dalších dvacet polonahých

těl čekalo, ale také na mě čekala ta vroucí voda v  konvi,

a když jsem se konečně těmi chlapy prodrala, jako polem

s vysokým obilím, vpadla jsem do naší skleněné kukaně,

hodila tašku na svoji židli, a...

... zalila jsem vroucí vodou sítko s čajem.

Uf. Splněno.

Už tehdy mě to napadlo a dnes, s odstupem skoro půl sto

letí, to vím určitě.

Ti chlapi ve vzorkovně se na naše společná rána těšili.

Užívali si je. Možná se i za těch šest měsíců, kdy jsem dělala

ve vzorkovně mzdovou účetní, zvedla produktivita práce.

Obdarovali jsme se oboustranně. Oni mi dali, v mých

sedmnácti letech, na začátku mého ženského života, celo

životní sebevědomí. A i když jsem se později chovala ve

svých vztazích nesebevědomě, chovala jsem se tak vědomě.

Mé celoživotní sebevědomí mi to dovolilo, protože chápalo

moji nespoutanou zvědavost. Chápalo, že chci poznat co

nejvíc. Že chci prožít mnoho různých situací a získat mnoho

různých zkušenosti, abych měla o čem psát. Bylo to nutné

a mně se to podařilo.

Ano. Díky celoživotnímu sebevědomí, které mi v roce 1967,

dali chlapi ve vzorkovně v kolínské TESLE, jsem svůj život

neodflákla.

A taková jsem přišla do kolínského divadla. Vysoká, štíhlá,

osmnáctiletá holka, s vlasy na ramena, s celoživotním sebe

40


vědomím v očích, ze kterých, kromě celoživotního sebevě

domí, koukala i budoucí spisovatelka, která byla přesvěd

čená, že už teď, ano, už teď, píše nádherné povídky, i když

některým úplně nerozumí.

Budoucí spisovatelka měla na sobě černé montérky s  lac

lem, které si hrdě koupila, a hrdě je v divadle při úklidu

nosila, chtěla v nich dokonce chodit i ráno z domova, tak

byla hrdá na to, že uklízí a v divadle k tomu, ale otec s mat

kou jí to rozmluvili a byla to jedna z mála věcí, které jí roz

mluvili. Měli pravdu, to budoucí spisovatelka uznala časem

sama, a byla to jedna z mála věcí, ve které měli její rodiče

pravdu.

Tohle stvoření tedy uklízelo od šesti hodin do necelých

deseti, prostory pro diváky. Ochozy kolem šaten, hlediště, WC

pánské i dámské, levé i pravé schody na balkon, pokladnu

na jedné straně vestibulu, a naproti pokladně kancelář

výtvarníka, vestibul i schody před divadlem.

To byl můj rajón. Moje království, na které jsem byla hrdá.

Není divu, že Šakal, první herec kolínského divadla, do

slova zešílel, když mě pár dnů po mém nástupu do uklízecí

čety, poprvé uviděl v ochozu, jak se oháním koštětem.

Chtěla jsem se mu představit, ale nešlo to! Nevnímal mě!

Byl v šoku! Oči mu šilhaly, jak nevěděl, kam se má na mně

podívat dřív, a po několika vytřeštěných, němých vteřinách,

se ode mě prudce otočil a pádil k vrátnici.

„Kdo to je?! Kdo to je?!“

Jeho hluboký hlas se rozléhal celým divadlem, ale sestra

paní Beranové, vrátná Marie Masopustová, které se říkalo

Sally, podle redaktorky Mladého světa, která radila čtená

řům v milostných vztazích, ho překřičela.

„To je naše Irenka, pane Šakal! Dělala v TESLE, v kance

láři! Ale chce dělat nápovědu! Tak ji naše Zlatovláska vzala

zatím jako uklízečku! Líbí se vám, co, pane Šakal?“

Jasně, že jsem se mu líbila, ale on se mi také líbil! A jak!

Znala jsem ho z kolínských ulic, věděla jsem o něm, že je to

41


kolínská hvězda, a jednou, asi rok před tím, než jsem začala

v divadle uklízet, jsem ho potkala kousek od našeho domu,

v Husově ulici.

Šel od spořitelny po obrubě chodníku. Přímo proti mně.

A  já šla od náměstí ke spořitelně, také po obrubě, chodilo

se mi totiž po ní dobře, netlačily mě dlažební kostky do

chodidel, takže jsme oba šli proti sobě po obrubě, a mně se

roztlouklo srdce a říkala jsem si, neuhnu ti!

Neuhnu! Neuhnu! Neuhnu!

To bylo moje první setkání se Šakalem, na které se on,

když jsem mu ho jednou připomněla, nepamatoval! Zasta

vili jsme se tehdy asi dvacet centimetrů od sebe a... jasně,

byla jsem to já, kdo uhnul! Přece jenom to byl TEN herec!

Známý kolínský Šakal! Musela jsem uhnout.

Tohle naše první setkání skoro tělo na tělo, se stalo

v  Husově ulici, naproti knihovně, kousek od našeho domu

č.  p. 49, který stojí vedle spořitelny, kam jsem stěží došla, jak

se mi rozrušením rozklepaly nohy!

Když se Šakal od Sally dozvěděl, kdo jsem, okamžitě se

do ochozu vrátil a už se ode mě nehnul. Koukal na mě,

čuchal ke mně, dotýkal se mě. Měl velké, hnědé oči, které

ze mě nespustil! Cítila jsem, že je ze mě v transu a byla jsem

nadšená!

On mě miluje! Šakal se do mě právě teď zamiloval! Pár

dnů tady uklízím a už se do mě zamiloval nejlepší herec

z kolínského divadla! Ale já ho také miluju! A když se dva

milují, tak se, co? Vezmou!

Budu se jmenovat Irena Šakalová!

Páni!

Spisovatelka Irena Šakalová!

Kdyby nemusel jít zkoušet, tak by tam stál, nalepený na

mně, celé dopoledne! Naštěstí za ním přišel inspicient, malý,

štíhlý chlápek, sjel mě pobaveným pohledem, řekl, Šáko, če

káme už jenom na tebe, pojď a nezdržuj se s tím pofidérním

stvořením, a Šakal nerad odešel zkoušet, a já se šla konečně

42


převléknout ze svých pracovních kalhot s laclem, na dám

ský záchod.

Moje dámy, jak jsem říkala svým třem kolegyním, paní

Mejstříkové, paní Kárníkové a paní Vyhlídkové, kterým bylo

dohromady tři sta let, šly domů už před půl hodinou, ale

moc se jim nelíbilo, jak se na mě Šakal lepí.

„Viděla jste? Kouká na Irenku, až z toho slintá,“ ušklíbla se

paní Mejstříková na paní Kárníkovou a ta mávla rukou.

„Nevšímejte si toho.“ Ale než šly domů, přišly se ještě obě

podívat, jestli už ode mě odešel, a když odcházely, obě ne

spokojeně vrtěly svými šedivými hlavičkami s trvalou.

To paní Vyhlídková z Vejfuku, ta byla jiná. Přišla k nám,

i  když se strašně styděla, a celá červená se mě zeptala, jestli

už půjdu domů. Chtěla mě od něho osvobodit, to mi bylo

jasné, ale já od něho nechtěla osvobozovat! Proč?!

Vždyť je to můj budoucí manžel!

Když jsem se převlékala na záchodě, koukla jsem na sebe

do zrcadla, a s překvapením jsem zjistila, že jsem ze Šakala

celá krásně rozjívená! Potěšilo mě to!

Čeká mě krásný, rozjívený den!

A tak jsem uklízela v květnu, uklízela jsem v červnu, po

malu jsem poznávala i ostatní herce, nejenom Šakala, na

kterého jsem působila jako med na mravence, seznamovala

jsem se se švadlenami, s truhlářem, údržbářem, znala jsem

už všechny hasiče, kteří mívali službu při představeních, uva

děčky a šatnářky, sekretářku pana ředitele, andělskou paní

Machaňovou, zaměstnance z náborového oddělení, rekvizi

táře, inspicienty a jediní, koho jsem poznávat nemusela, byli

kluci – kulisáci, které jsem všechny znala, a oni znali mě.

Byli jsme z jedné kolínské, bohémské líhně.

Přišla dovolená a já se chodila sama nebo s maminkou,

koupat do zálabského lomu, kam za námi často chodil i Sla

voj, nebo jsem si psala svatební oznámení na svém starém

psacím stroji, který jsem si koupila z první půjčky od spoři

telny.

43


Irena Tvrdíková a Miroslav Šakal oznamují všem příbuz

ným a známým, že tento den, bude jejich dnem svatebním.

Probírala jsem to i se švagrovou Martou. Kája se totiž oženil,

a bydleli s Martou v jeho pokoji za kuchyní. Já měla pokoj za

kuchyní z druhé strany a pak byl velký obývací pokoj, kde

spali rodiče a bráška František, kterému bylo jedenáct let.

Bylo to teď u nás někdy dost divoké. Když se táta opil, Karla

s Martou vyhazoval, druhý den o tom sice nevěděl, ale napětí

v bytě přetrvávalo.

A tak jsem si koncem června našla podnájem. Byl v posled

ním domku na zálabské skále, hned vedle Práchovny, která

se tyčí nad Labem. Potřebovala jsem přece klid na psaní,

ne? Takhle jsem si to zdůvodňovala, ale hlavní důvod byl, že

jsem se cítila být dospělá a k dospělosti patří vlastní byt.

Marta mi pomohla se stěhováním. Vezly jsme pár věcí na

kárce, kterou jsem si půjčila v divadle. A za tři týdny mi po

mohla odstěhovat se zase nazpátek.

Stýskalo se mi. Vážně. Netušila jsem, že se mi bude tak strašně

stýskat po rodině, na kte



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist