načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Když se žena svléká - Irena Fuchsová

Když se žena svléká

Elektronická kniha: Když se žena svléká
Autor:

Tato kniha vyšla poprvé v roce 2002, a už tehdy se pro velký zájem čtenářů dělal její dotisk. Ženy se v ní pro muže svlékají, trápí je, pohrávají si s nimi, milují je, i se ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99
+
-
3,3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Palmknihy
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 155
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-001-2576-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Tato kniha vyšla poprvé v roce 2002, a už tehdy se pro velký zájem čtenářů dělal její dotisk. 
Ženy se v ní pro muže svlékají, trápí je, pohrávají si s nimi, milují je, i se jim mstí. Žijí s nimi v dobrém i zlém. Najdete zde spiklenectví žen, i nevěry mužů. Manželské páry mladé i starší. S dětmi i bezdětné. Manželství šťastná i manželství, končící rozvodem. V knize, Když e žena svléká, možná najdete i sami sebe.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Irena Fuchsová


Když se žena svléká


Nakladatelství Beskydy


Irena Fuchsová

Když se

žena svléká


Irena Fuchsová © 2011

Ilustrace na obálce © Jiří Novák

Fotografie na zadní obálce © Marcela Brunclíková – Foto Vidrna

© Nakladatelství Beskydy 2011

IsBN: 978-80-87431-13-9


Přátelé ze

severní Moravy

Monika.

Páni, když mi moje manželka poprvé řekla, že se jmenuje

Monika, tak se mi postavil. Poprvé v životě se mi postavil na

jméno holky! Mě to tak vyvedlo z míry, že jsem zapomněl, jak se

jmenuju! Nebudete mi to věřit, ale já v tu chvíli fakt nevěděl, že

se jmenuju Řepa. Napadala mě samá pitomá jména, jako Castro,

Lenin nebo Chaplin!

Monika pak všem říkala, že když jsem se jí poprvé podíval do

očí, ztratil jsem prý doslova řeč. Nevyvracel jsem jí to, protože

kdybych řekl, že se mi postavil na to její jméno, tak by se jí to

možná dotklo.

Monika by byla totiž ve svých sedmnácti kus, i kdyby se Monika

nejmenovala!

Monika byla nekrásnější ženská, jakou jsem do té doby potkal.

A že jsem jich na vojně potkal dost. Byly pěkné, ale žádná se

nejmenovala Monika.

Monika. Monika. Monika.

No prosím, a teď, po pětadvaceti letech, mi ani neťukne.

Vlastík vykoukl z okna verandy.

Monika ležela v záhonku s jahodami, zástěru vyhrnutou do

půlky tlustých, varhánkovitých stehen. Protože se jí zástěravep

ředu rozepnula, břicho se jí vyvalilo do jahod...

Já ale taky nemládnu, to je fakt. Vlastík se podíval z výšky svých

sto osmdesáti šesti centimetrů kriticky dolů, na svoji postavu.

Přes břicho si na pinďoura nevidím už pár let.

Monika. Monika. Monika. Monika...

Kdepak, nezabírá to. I když, kdo ví? Třeba se mi postavil a já,

jak na něj nevidím, tak to ani necejtím. Jako ti, co nosí brýle. Když

si je sundaj, tak neslyšej! Jo, je to tak! Aspoň to někteří říkají!

Monika. Monika?

Ale ne. Asi bych ho cejtil, i když na něj skrz to svý břicho

nevidím. Ále, co já se tady budu dohadovat, když si na něj můžu

7


šáhnout! Vlastík sjel opatrně pravou rukou do rozkroku a pro

hmatal se. Ale nic pevného nenahmatal.

No jo. Přikývl sám sobě. Měl jsem pravdu. Na Moniku už pár

let nezabírá! A že jsem si na to tak najednou vzpomněl?

Ahá! To ten dopis!

Hruškovi psali, že se už na mě a na Moniku moc těší. A když

jsem četl v tom jejich dopise to její jméno, tak jsem měl pocit, že

se mi postavil! A bylo to moc pěkný! Ale nevím, jestli to nebyl

jenom můj pocit. Protože když jsem ten dopis dočetl, tak jsem

si na něj sáhl, tak, jako před chvílí. A už mi nestál. Tak nevím,

jestli mi tu chvilku stál nebo nestál?

Ale pocit to byl pěknej. I ten jejich dopis byl pěknej!

Já totiž odpověděl na inzerát!

Už dlouho jsme si s Monikou říkali, že teď, když nám děti

odešly z domova a vnouče na cestě žádný, že je nám doma

docela smutno. Oba přijdeme z práce a co? Doma není co dělat.

Všechno jsme to udělali před lety.

snad jenom na zahradě je práce. Ale Monika se stejně vyvaluje

v těch svých záhonkách jenom proto, že nemá co dělat.

A já? Koníčka žádnýho nemám. Celý ty roky jsem pořádzve

leboval dům a zahradu. A pomáhal Monice s dětmi. Ale teď už

je na baráku a na zahradě dávno všechno hotový, holka se vdala,

kluk se oženil, oba mají svoje firmy, práce plno, děti zatím ne

chtějí, takže vnoučata žádný a tak jsme zůstali v baráku sami.

A pomalu si začínáme lézt na nervy.

Tedy, ne, že bychom se hádali, to ne. My jsme se vlastně nikdy

pořádně nehádali. Když se někomu z nás něco nelíbilo, tak to

tomu druhýmu řekl. Ten druhý si to přebral a pak buď ustoupil,

nebo jsme našli zlatou střední cestu. Doktor Plzák by z nás měl

radost. Ale možná, že se nudíme proto, že se nehádáme.

No, ale abych se začal s Monikou po pětadvacetiletém spokoje–

ným manželství hádat kvůli tomu, že se nudím, tak to tedy ne!

Nebo abych lezl na půdu a shodil ze střechy pár tašek, abych měl

co opravovat, jako to dělá Koláčný naproti, tak to už vůbec ne!

Ale abych to dopověděl.

8


Inzerát těch Hrušků se mi líbil. To jsem tedy ještě nevěděl, že

se jmenují Hruškovi.

„starší, zdraví, plnoštíhlí manželé, kteří se docela obyčejně

nudí, hledají podobnou dvojici. Nejraději sM. Napište, přije

deme, poznáme se. Bude nám Au! Au! Zn. Život začíná popět

ačtyřiceti.“

Líbilo se mi, že si na nic nehrají. Že přiznají, že se docela

obyčejně nudí! Přesně, jako já s Monikou.

A taky se mi líbilo, že jsou stejně staří s námi a pravděpo

dobně tedy prožívají totéž, co my. Děti zaopatřený, starostižád

ný. A že jsou ze severní Moravy, jako my, to se mi taky líbilo.

Při dnešních cenách benzínu je dobrý každý kilometr, který se

nemusí ujet.

A to jejich Au! Au!, to se mi taky líbilo! Bylo v tom něcotako

výho, no... srandovního. Ženský by to asi připadalo něžný, mně

to přišlo srandovní.

Přečetl jsem ten inzerát Monice a řekl jí, že na něj chciode

psat. Ať k nám přijedou některou sobotu. Když nám nesednou,

nebo my nesedneme jim, tak odjedou a my už je víckrát nepo

zveme, k nim taky nepojedeme a bude to.

Monice se ten jejich inzerát taky líbil. Akorát říkala, že ho

špatně vytiskli. Že tam správně má být: ...a nebude nám Au! Au!

A ne... a bude nám Au! Au! Oni chtěli určitě napsat... a nebude

nám Au! Au!, jako že nám bude dobře a ne Au! Au!

Takhle mi to Monika vysvětlila a měla asi pravdu.

V každém případě jsem na ten inzerát odepsal. Napsal jsem,

že se s nimi chceme poznat, že se taky nudíme a že podle toho

jejich inzerátu máme hodně společného. Plnoštíhlost, věk i tu

sM. A že se nám líbí i to Au! Au!

A oni nám odpověděli. Byli to ti Hruškovi z Ostravy, jak jsem

už říkal.

Vlastík opět vykoukl na zahradu.

Monika už jahody nasbírala, seděla teď v chládku a odpočí

vala. Vlastík se při pohledu na ni zakabonil. Třeba to u ní už není

plnoštíhlost. Třeba už je tlustá. Třeba jsem měl o Monice do

9


toho dopisu napsat, že není plnoštíhlá, ale že je tlustá. A pěkně

tlustá! No, a já vlastně taky.

Ále, mávnul nad tím Vlastík rukou. Když se jim nebudeme

líbit, tak ať si jedou, odkud přijeli. Do Ostravy je to od nás kousek.

„Moniko! Nezapomnělas, že zítra přijedou ti Hruškovi?“

Monika se na něho podívala a zavrtěla hlavou.

„Nezapomněla! Za chvíli jdu k Marušce, bude mi dělat hlavu!“

Vlastík spokojeně přikývl. Tak je všechno v pořádku, bram

bory jdou do řádku, jak říkával můj dědeček.

A šel prohlédnout kazety. Když bude zábava váznout, vždycky

můžu zapnout video, brumlal si, na televizi radši spoléhat nebudu.

Druhý den v sobotu, přesně ve čtrnáct hodin, jak bylodomlu

veno, se u vrátek ozval zvonek.

„Už jsou tady, Vlastíku,“ zavolala Monika a utíkala k oknu

v kuchyni. „Jsou to oni! Jdi jim rychle otevřít!“

Vlastík už scházel po schodech u domu.

Hm, ona je pěkná! Příjemná! A jak se hezky usmívá! Trochu

víc nalíčená, než je tady u nás zvykem, ale co chcete po vesnici!

Á, starej Richtr vod vedle už zase kouká! Ten má tuhle naši ulici

místo televize! Tomu aby tak něco uteklo!

„Dobrý den! Vítám vás! Jak jste nás našli,“ halasil Vlastík, když

otevíral branku.

„V pohodě! Ani jednou jsme se nemuseli ptát,“ uklidnil ho muž

a pevně mu stiskl ruku. „Já jsem Hruška. Mirek. A tohle je moje

žena Alice.“

Alice podala Vlastíkovi ruku a také mu ji pevně stiskla. To se

mu líbilo. Neměl rád, když lidé tiskli ruku, jako když nic nedrží.

„Já jsem Řepa. Vlasta Řepa.“ Vlastík se otočil a viděl, že z ba -

ráku vyšla i Monika. „A to je moje manželka Monika.“

No, proti Alici je sice moje Monika tlustá, to musel Vlastíkkri

ticky přiznat, ale tu trvalou jí včera Maruška udělala moc hezky!

A Hruškovi se na ni usmívají! Nevypadají, že by jim ta její tloušťka

nějak vadila!

„Tak pojďte dál. A nezouvejte se,“ zval hosty Vlastík do domu,

a když zacházel dovnitř jako poslední, ještě se přes plot podíval

10


na jejich auto. Mají Forda... no, my máme Felicii a jsme s níspo

kojený, tak jakýpak copak.

Vešel do předsíně, kde zjistil, že se opravdu nezuli. Ale mávl nad

tím rukou. Venku je sucho a boty mají čistý, vždyť vylezli z auta...

„Tak co si dáte,“ zeptala se pohostinně Monika a stáhlaubrou

sek z mísy buchet na stole. Alice k nim přivoněla a rozzářila se.

„Dala bych si kafe a tuhle jednu voňavou nádheru!“

Natáhla se nad buchty a Vlastík využil příležitosti a prohlédl si

ji pěkně od hlavy až k černým lodičkám.

„Co, jednu?“ Zasmál se a obdivně mlaskl. „Vy můžete klidně

i deset buchet!“

sakra, to je pěknej kus ženský! Prsa, boky, pěkně stavěná! A umí

se obléknout! Černá sukně se širokým páskem a černý svetřík, na

něm nějakej řetěz... a jak voní! skoro jako ty buchty.

„A vy? Co si dáte vy,“ zeptala se Monika Mirka a ten se na ni usmál.

„Když budete dělat to kafe, tak bych si ho dal taky. Třeba turka.

Děkuju.“

Za chvíli už seděli všichni nad kafem a nad buchtami apoví

dali si o tom, co dělají, o dětech, o poslancích, o prezidentovi.

samá taková ta vděčná témata.

A když už o sobě věděli všechno, začali si tykat.

Pak se najednou Mirek zvedl.

„Všiml jsem si, že máte nádhernou zahradu. Moniko, nechceš

mi ji ukázat? Nám se v tom našem paneláku může o zahradě

jenom zdát! A já miluju přírodu! Alice, ta je zase spíš domácí typ.

Ty s námi nepůjdeš, viď, miláčku?“

Alice po něm mávla rukou jako po komárovi. „Jen jděte sami!

Jděte! Já tady zůstanu s Vlastíkem.“

Vlastík spokojeně přikývl.

„Jen jděte! Já si dám si ještě kafe a buchtu. Jo, buchty, ty

Monika tedy umí!“

A tak se společnost rozdělila.

Monika chodila s Mirkem mezi záhony a ukazovala mu, kde

co je, až se dostali na konec zahrady, kde byla stočená hadice na

zalévání.

11


„Á, náš gumový pomocník! Mám rád hadice! Mám je moc rád.

A tahle je nádherně tenká! Tenká tak akorát!“

Mirek vzal hadici a ve vteřině ji celou rozvinul. „A co ty,

Moniko,“ obrátil se k Monice a švihal hadicí kolem sebe. „Máš

taky ráda tuhle gumovou hadici?“

Monika přikývla.

„Abych ji neměla ráda! Mám ráda všechno, co mi dělá dobře!“

Ale v duchu si říkala, že tu hadici tedy nemusel rozmotávat celou!

Nemusel ji vůbec rozmotávat! A proč na ni vlastně vůbec sahá?

Celou noc pršelo, dneska se zalejvat nemusí. Budu ji muset zase

stočit! To jsou holt tyhle městský!

Mirkovi zářily oči. Přistoupil k Monice, a najednou, Monika

ani nevěděla jak, jí tu hadici protáhl mezi nohama, potom kolem

krku a pak hadici ještě několikrát omotal Monice kolem prsou!

Monika skoro nemohla dýchat a říkala si, to ty šaty budou

pěkně vypadat! A tak blbě se žehlí! Budu je mít jako harmoniku!

A vůbec, co blbne s tou hadicí?

„A jak se ti líbí tohle, co,“ řekl tiše Mirek a hadici kolem jejího

těla utáhl ještě víc.

„Au! Au! To bolí,“ vyjekla Monika.

„To je dobře, že to bolí! Au! Au! To je dobře, že ti je Au! Au!

A teď ty! Na! Bouchni do mě! Ať mi je taky Au! Au! Dělej!“

Mirek strčil Monice do rukou hrábě, které byly opřené o strom,

a utáhl hadici kolem jejího těla ještě víc. Monika cítila, jak se jí

hadice zařezává mezi nohama a taky prsa ji bolela, ale nemohla

se ani pohnout, protože hadici měla kolem krku jako ohlávku.

Podívala se na hrábě, které držela. Co je zase tohle?! Co má

s nimi dělat? Podívala se na Mirka a ten se k ní otočil zády.

„Dělej! Bouchni mě těmi hráběmi! Au! Au! Bouchni mě!

A pořádně!“

Mirek řval na celou zahradu a přitom škubal za tu pitomou

hadici a ta se utahovala Monice kolem těla víc a víc! Ještě že

mám to sádlo, jinak bych už byla na kusy, pomyslela si naštvaně.

Koho to ten můj Vlastík pozval? Že von Mirek bude z nějaký ty

sekty, kde je bičujou, když nevodevzdaj příspěvky?

12


„Au! Au,“ zaječela, protože Mirek zase zatáhl za hadici

a Moniku to tentokrát zabolelo úplně nejvíc. „Au! Au!“

„Taky! Já chci taky! Taky! Au! Au! Dělej! Bouchni mě! Dělej,

Moniko! Au! Au! Bouchni mě!“

Mirek řval jako pominutý a Monika si řekla, že ho asi bude

muset opravdu praštit, nebo starej Richtr ještě zavolá policii!

Ten blázen škubal hadicí a škubal i s Monikou, a v okamžiku,

kdy Monika měla pocit, že ji hadice přepůlí, sádlo nesádlo, už

na nic nečekala.

Přehodila si v rukou hrábě a praštila Mirka zubatou částí přes

záda, jak nejvíc mohla. Mirek zařval bolestí, pustil hadici a začal

poskakovat po zahradě.

„Au! Au! Číms mě to praštila?! Ženská pitomá! Mělas mě

praštit násadou, ne tímhle! Au! Au! Budu mít v zádech díry!“

Monika odhodila hrábě a uraženě se vymotávala z hadice.

„Chtěls praštit? Chtěl! Já se tě neprosila, abys mě svazoval

hadicí. Já tedy ne.“

Mirek si ohmatával záda.

„Jak to, že ne? A kdo říkal, že má rád hadici, protože mu dělá

dobře?“

Ten je natvrdlej, pomyslela si Monika.

„Aby mi hadice nedělala dobře! A komu by nedělalo dobře,

když se nemusí tahat s konvemi?“

Mirek se zkusil opatrně předklonit.

„Záda mám snad přeražený... to je tedy vejlet! Proč jste psali,

že jste taky sM?“

Monika na něho nechápavě koukala.

„A proč bysme nenapsali, že jsme sM? A vy snad nejste severní

Morava, jako my?“

Teď na ni zase koukal nechápavě Mirek.

„Jaká severní Morava?! Jaká severní Morava, do prdele?!“ Pak

mávnul rukou a šel pomalu k domu, ze kterého právě vycházela

Alice, celá rudá.

„Jedeme domů. Jsou to blbci,“ vztekle vyjela na Mirka, když

k němu došla. „Řekla jsem mu, že budu jeho otrokyní, ať mi

13


poručí, co mám udělat, a víš, co mi řek?! Víš, co mi řek?! Řek,

abych umyla ty hrnky vod kafe, že si dá zatím pivo! Debil! A jaks

dopad ty?“

„Ani nemluv,“ mávnul Mirek rukou po Monice. „Vona mě

praštila hráběma! Ale ne násadou, jak jsem jí říkal! Představ si!

Vona mě praštila přímo těma špičkama! Kráva tlustá!“

Z domu vyšel Vlastík a tvářil se nešťastně.

„Alice, já se ti omlouvám, ale tys pořád chtěla něco mermomocí

dělat! Mě by v životě nenapadlo, abych návštěvě řek, aby umyla

hrnky. Ale já fakt nevěděl, co bys honem měla dělat. Monika

by určitě věděla líp, co bys mohla dělat...“

Mirek pohrdavě sykl.

„Jo, ta by tedy určitě věděla, co dělat! Pojď!“

Vzal Alici pod paži a odcházeli k vrátkům.

„Nechoď nikam,“ zarazil Vlastík Moniku, která se s nimi chtěla

jít rozloučit na chodník. „Oba jsou nakrknutý, nevím proč a starej

Richtr zase čumí! Zamáváme jim, jako že se s nimi loučíme! Mávej!“

A tak před domem stáli manželé Řepovi a mávali naštvaným

manželům Hruškovým, kteří nasedali do auta.

„Podívej se, oni nám ještě mávají, idioti,“ okomentovala lou

čení Řepových Alice. „s ním nebyla vůbec žádná řeč! Pořád mlel

něco vo severní Moravě a vo tom, že máme tolik společnýho...

To tedy jo! To tedy jo!“

Alice si vztekle zapálila cigaretu.

„Jsou úplně blbí,“ souhlasil se svojí manželkou Mirek. „Ta

jejich severní Morava! Vona mi to řekla taky! Že prej jsou taky ze

severní Moravy! Jako my! Že prej jsou taky sM! Jako my! Kdyby

mě ty záda tak nebolely, tak bych se tomu snad i zasmál!“

Když jejich auto zmizelo na konci dlouhé ulice, Vlastík sMo

nikou zašli zpátky do domu.

„To to dopadlo,“ řekl Vlastík nešťastně, sedl si ke stolu a vzal

si jednu buchtu. „A cos mu vyvedla ty, že šel k autu jakospráska

nej,“ zeptal se zvědavě a zakousl se do buchty.

Monika to už měla promyšlený. Než aby Vlastíkovi vyprávěla

o tý hadici, to radši bude lhát!

14


„On mě vzadu na zahradě, u hadice, začal najednou objímat!

Tak sem ho práskla hráběma!“

Vlastík se na Moniku obdivně podíval a s plnou pusou se

pokusil o hvízdnutí.

„Dobytek jeden,“ ulevil si a utřel vyprsknuté drobky ze stolu.

„Tak von mi tě vobtěžoval, Moniko?! No vidíš, mě by nenapadlo

na tu jeho vyzáblou kozu ani sáhnout a von mi tě vobtěžoval!?“

Vlastík položil buchtu, vstal a Moniku objal. Koukal seshora na

tu její čerstvou trvalou, a najednou cítil, že mu stojí!

„Moniko,“ zašeptal, ale nemusel nic šeptat, protože si tím už

byl jistý stoprocentně! stojí mu!

Ale to už ho ucítila i Monika a začala si rychle stahovat šaty.

Vlastík ze sebe serval kalhoty a za chvíli už na sobě leželi na

široké, kuchyňské válendě.

Když se Vlastík začal v Monice rytmicky pohybovat, konečně

jí došlo, jak to bylo s tím inzerátem! Voni ten inzerát vytiskli

dobře! Ty prasáci vod nás chtěli, aby jim vopravdu bylo Au! Au!

Musím to Vlastíkovi říct, až skončí, pomyslela si Monikaspo

kojeně, ale vzápětí tuto myšlenku zavrhla. O žádném Au! Au!

nesmí s Vlastíkem mluvit! Přece mu už řekla, že ji Mirek na

zahradě vobtěžoval! Ale vo tom, že ji vomotal tou hadicí, vo tom

mu neřekla!

Monika si vzpomněla, jak se jí ta hadice zařezávala mezi nohy,

v místech, kde teď cítila Vlastíka a náhle ji celou zalilo tak silné

a horké vzrušení, že se jí až hlava zamotala!

Celým svým tlustým tělem se vzepjala proti Vlastíkovi. Ten na

chvíli překvapeně strnul, aby vzápětí, s ještě větší silou, pokra

čoval v milování.

Když se později večer milovali podruhé, uvědomili si tito

starší, zdraví a plnoštíhlí manželé ze severní Moravy, že život je

krásný i v pětačtyřiceti...

15


Žárlivý JUDr.

Přišel jsem o obě nohy, když mi bylo dvaadvacet let.

Ne, nelitujte mě, prosím! Žiju bez nich už přes třicet let a žiju

dobře. Nedávno jsem viděl film „Už zase skáču přes kaluže“.

Měl jsem z toho kluka radost. My postižení dokážeme hodně!

Když chceme. Musíme ale chtít.

Zůstal jsem tedy bez nohou, s důchodem, a s pěkným dom

kem po rodičích. Moje dvě vdané sestry bydlely kousek ode mě.

Nic mi nescházelo. A navíc jsem měl lehké rozhodování, co se

svým životem dál.

Moji velikou láskou, už od narození, byly ženy.

Maminka často vzpomínala, jak jsem ji při kojení pevně chytil

za prso a nepouštěl, dokud jsem neměl dost. A jak jsemlabuž

nicky vychutnával každý lok mateřského mléka, a ručičkou jemně

hladil její prsa, jako bych jí děkoval za tu dobrotu, co do mě teče!

Při kojení to začalo a neskončilo. Jako tříletý jsem bránil

svoje stejně staré lásky před zájmem jiných kluků a ve škole

jsem v první třídě dostal od paní učitelky přezdívku Chuánek...

Prostě jsem ve své velké lásce k ženám pokračoval dál, i když

jsem neměl nohy.

Věnoval jsem ženám všechen svůj čas. Dělal jsem jim radost.

Zpříjemňoval jsem jim život. Všem.

Ano, chtěl jsem je všechny. Nechtěl jsem se ženit a uvázat se

na jednu ženu. Pořád jsem chtěl mít možnost výběru!

Ale nikdy jsem neměl dvě najednou. Tuto zásadu jsemdodržo

val. Vždy jsem miloval jenom tu, která byla pro „tuto chvíli“ mou

jedinou. „Tato chvíle“ trvala různě. Hodinu, den, týden, měsíc

jednou dokonce i tři měsíce!

To už začaly být nervózní i mé drahé sestřičky! Uklidnily se,

teprve když tato Tříměsíčková Liduška, jak jí potom říkaly, z na -

šeho městečka odjela. Odjela s nádhernými vzpomínkami,napl

něná silou a odhodláním, změnit svůj dosavadní, smutný život.

Když jsem od ní dostal první dopis, měl jsem radost. Naučila

se ode mě hodně a začala konečně žít.

16


Už jste možná pochopili. Nebyl jsem jenom invalidní chlíp

ník, který využívá toho, že ho útlocitné ženy litují a ty neútlo

citné jsou zvědavé na to, jaké to s ním je při milování, když

nemá nohy.

Byl jsem především lékař ženských duší.

A milovat se s uzdravenou dušičkou, to je radost! Ale to je na

román a já vám chci vyprávět jenom jeden příběh.

V našem městečku máme všechno, co mají ve velkých měs

tech. Máme tedy i advokáty. Jeden z nich, jistý JUDr. Vlastě

jovský, byl známý svou žárlivostí. Chytrý, laskavý, se smyslem

pro humor, chlap jako hora, který se rád napil, najedl a pobavil

při písničce třeba doránaokud ovšem jeho žena seděla těsně

vedle něho.

Tenhle příběh se stal před několika lety. V době, kdy se naše

cesty překřížily, nám bylo kolem čtyřicítky. Všichni jsme seznali

kdo by se také neznal v městečku, které má kolem deseti tisíc

obyvatel?

stalo se to v květnu.

Byl jsem už několik dnů ve svém domku sám a těšil jsem se na

červen, kdy měla přijet na několik dnů jistá dáma. Ten den jsem

byl na nákupu ve své bezbariérové samoobsluze.

Najednou tam kolem mě začala kroužit Magdička Vlastějovská.

Okamžitě jsem pochopil, že mi něco chce, a aby se dlouho

netrápila, usnadnil jsem jí to. Najel jsem k ní svým elektrickým

vozíkem a poprosil ji, aby mi podala Gulášovou polévku, která

byla vzadu v regálu, a já na ni nedosáhl. Ochotně mi vyhověla,

a pak se mě už nepustila. Přesně, jak si přála.

Před samoobsluhou, když jsem si na vozíku rovnal kalhoty na

svých protézách, se mě zeptala, kam dávám staré protézy.

„Měníte si je přece, Toníčku, nebo ne?“ Na tvářích se jí objevil

ruměnec. Byla rozkošná. Usmál jsem se na ni, jak nejlaskavěji

jsem uměl. Nemám rád, když se žena stydí. To degraduje její

půvaby i její duši.

„Měním ponožky, měním kalhoty, měním slipy, měním ipro

tézy, Magdičko.“

17


„A kam dáváte ty, které už nosit nemůžete,“ vyzvídala Mag

dička dál.

Důvěrně jsem na ni kývl, a když se ke mně naklonila, nasál

jsem nejdřív její parfém RED DOOR, který jsem miloval a teprve

pak jsem začal tiše hovořit. Tiše proto, aby se Magdička ke mně

musela co nejvíce naklonit...

„Měl bych je správně vracet – ale znáte to, Magdičko. Musel

by pro ně někdo ke mně dojet, a i kdyby pro ně někdo dojel, co

by s nimi kdo dělal? A tak je pro nás všechny jednodušší, když

řeknu, že jsou rozbité.“

Nadechl jsem se zhluboka ještě jednou. Bože, jestli ta ženská

voní takhle všude...

„Aha,“ smutně pokývala hlavou Magdička. „Vyhazujete je.“

Určitě takhle voní všude, rozhodl jsem s definitivní platností

a pak jsem se na ni usmál.

„To byste mě urazila, Magdičko. se vším, co je ženského rodu,

zacházím vlídně. Protézy dávám na půdu. Mám tam už čtyři páry.“

Magdička zajásala.

„A dal byste mi jeden pár? Toníčku! Toníčku! Prosím! Prosím!“

sepnula prosebně ručičky a já bych si ji nejraději posadil na

klín a rozjel se s ní ke svému domku...

„Klidně vám dám třeba všechny, Magdičko,“ nabídl jsem jível

koryse své mužské poloviny, ale Magdička že ne, že chce jenom

jeden pár, a že jsem strašně hodný a že jsem jí strašně pomohl

a že prý, jestli může, že by si pro ty protézy rovnou se mnou

zašla.

A tak jsme šli.

K půdě mám udělaný ze zahrady výtah a tak jsme se nahoru

vyvezli.

I když nosím protézy, stejně jezdím nejradši na vozíku. Cítím

se na něm bezpečnější, a hlavně mám volné ruce. Jsem mobil

nější! Z vozíku se ženy lépe loví, než když stojíte na protézách!

A tak jsem vjel vozíkem až na půdu a rozjel se rovnou k těm

svým starým protézám.

Když jsem z nich stáhl přehoz, Magdička vyjekla.

18


Před námi stáli čtyři chlapi, kterým chyběla horní půlka těla.

Protézy jsem totiž odkládal na půdu celé, tak, jak jsem je nosil.

s botami, ponožkami i s kalhoty.

Magdička chvíli přemýšlela a pak si tu jednu půlku chlapa

vybrala. Neříkala, na co ji potřebuje, a já se neptal.

Věděl jsem od chlapů v hospodě, že JUDr. Vlastějovský teď

někde koupil chalupu. Dělali si z něho legraci, že prý nejbližší

sousedé jsou v Domově důchodců, kde jsou samé ženy, a jenom

jeden stoletý stařík, upoutaný na lůžko.

Třeba to chtějí jako strašáka nad záhony, a jí je trapné mi to

říkat, pomyslel jsem si.

Dal jsem jí tedy půlku sebe do velkého pytle, svezli jsme se

zase výtahem dolů na zahradu, Magdička mě lehce políbila na

tvář a já se naposledy nadechl jejího parfému.

„Děkuju vám, Toníčku. Brzy se dozvíte, za co. A přijdu vám to

říct sem k vám, můžu?“

A byla pryč. Koukal jsem se za ní a měl jsem příjemné tušení,

že se spolu zase brzy shledáme...

...JUDr. Vlastějovský se ve své advokátské kanceláři pohodlně

opřel do křesla. Před chvíli odešel jeho spokojený klient a tak

měl před sebou volnou půl hodinku. Natáhl se po deskách svého

dalšího klienta a v tu chvíli se rozezněl telefon.

„Crrrr... Crrrr... Crrrr...!“

Zvonění bylo neodbytné. Budu to muset zvednout, povzdechl

si JUDr. Vlastějovský. Natáhl se pro telefon. Taky bych mohl

trochu zhubnout, pomyslel si a podíval se na své ohromné bři

cho, které se mu vyvalilo zpod saka. No jo, povzdechl si,zhub

nout, zhubnout. To by nesměla moje Magdička tak dobře vařit...

Magdička!

Zlý démon mu rozsvítil v hlavě žárovku žárlivosti a JUDr.Vla

stějovský podezíravě oslovil sluchátko.

„Co si přejete?“

Uslyšel tichý hlas, snad ženský, snad mužský.

„Tvoje žena má ve tvé posteli chlapa. Právě teď. Ve tvé ložnici!

Zdravím tvé zlaté parohy, smolíčku pacholíčku!“

19


JUDr. Vlastějovský zafuněl. Praštil s telefonem, vymrštil se

z křesla a začal na všechny strany řvát.

„Hóří! Hóří! Hóří!“

Okamžitě se otevřely dveře kanceláře jeho sekretářky i dveře

kanceláří jeho dvou společníků.

„Všichni tři! Teď hned! Nasedat do mého auta! Potřebuju

svědky!“

Během několika vteřin je všechny nacpal do svého auta

a vyrazili.

V tomto místě musím podotknout, že podobné výjezdyprová

děl JUDr. Vlastějovský sám, bez společníků a sekretářky, zhruba

pětkrát do roka, a to aniž by mu někdo telefonoval, že je v jeho

posteli cizí chlap. Před každým takovým výjezdem neopomněl

informovat své kolegy o tom, co mu mají přinést do vazby, která

na něho bude za několik desítek minut uvalena za vraždu jeho

nevěrné manželky.

A vždy po takovém výjezdu se po necelé půlhodině spokojeně

vracel a halasil ve dveřích.

„Tedy něco vám povím, přátelé! Neprojít se takhle nečekaně

po našem městě, ani nevím, kde tu máme jaký nový obchod!“

Tentokrát ale situace byla vážnější, neboť se právě telefonic

kým anonymem potvrdilo jeho mnohaleté, temné podezření,

jak zajíkavě informoval všechny v autě, zatímco se řítil městem.

Ano! Jeho Magdička je kurva. A co horšího, někdo o tom ví dřív

než on, její vlastní manžel!

Na zahrádce před svou honosnou vilou, odkopl drsnosrstého

jezevčíka Huga, který se mu radostí zamotal pod nohy. Hugo

hystericky zakvílel.

„AUU! AUU! AUU!“

„Tebe zabiju hned po ní! Takhle hlídáš můj dům,“ zařval na něj

JUDr. Vlastějovský a rozrazil dveře do haly. Velitelským poky

nem ruky pozval své tři svědky dál. Pomalu postupovali bytem,

až se zastavili před jedněmi dveřmi.

„To je ložnice,“ zašeptal JUDr. Vlastějovský a přichystal se

ke skoku. Vtom se rozlétly dveře a paní Magda prchala, napůl

20


svlečená, do koupelny. Bylo slyšet, jak se tam zamyká a pak se

do ticha, které v bytě zavládlo, ozývaly ze zamčené koupelny

jenom její hlasité vzlyky.

„Jdeme,“ zavelel JUDr. Vlastějovský a vedl celou výpravu do

ložnice.

Nejenom on, ale všichni uviděli ty nohy okamžitě! Ano! Pod

postelí vykukovaly nohy.

„Vylez! Vylez ven, ty hajzle,“ zařval JUDr. Vlastějovský.

„Nenadávat,“ procedil mezi zuby jeden z jeho partnerů.

„Ano! Nebudu nadávat! Já ho rovnou zabiju!“ JUDr. Vlastě

jovskému přeskočil v hysterickém křiku hlas. „Zabiju!“

Vrhl se k posteli, sehnul se, uchopil muže pod postelí za jeho

boty a prudce trhnul.

V prvních vteřinách to vypadalo, jako by ho jeho sok vší silou

odkopl od sebe! JUDr. Vlastějovský totiž odletěl zpátky, a kdyby

ho nezachytila těla jeho tří svědků, pravděpodobně by udělal díru

do skříně.

Ale zvláštní bylo, že JUDr. Vlastějovský neletěl od postele sám.

spolu s ním letěly i nohy toho chlápka!

„Pane doktore... proboha... vy jste ho přetrhl,“ pípla nešťastně

jeho sekretářka a zakryla si oči.

JUDr. Vlastějovský a jeho dva společníci němě zírali na půlku

chlapa, která se před nimi válela na zemi.

Do děsivého ticha, které nastalo, se ozýval pláč paní Magdy

z koupelny. Vteřinu po vteřině nabíral na intenzitě.

„Áááááá,“ zařval náhle JUDr. Vlastějovský a ostatním to začalo

také docházet.

„Kde seš?! Kde seš, ty prasáku bez nohou? Ty beznohej hajzle,

kterej se celej život vyvaluješ na vozejku a honíš ženský?! Do

uranovejch dolů bych tě nahnal, parchante! Tak ty si nedáš pokoj

a plazíš se v mém domě na těch svých pahejlech?! Kde seš?!“

A JUDr. Vlastějovský začal hledat druhou půlku chlapa. Neboť

nikoli dřevěné nohy, válející se na zemi, ale ta druhá půlka chlapa,

ta, která se schovala někde v jeho bytě, ta spáchala s jehoMag

dičkou ten hnusný zločin cizoložství!

21


Běhal po bytě, otvíral skříně, zásuvky, strhával ubrusy,odkopá

val závěsy, nadzvedával koberce.

„Kde seš? Že ti ten vlak neujel i toho tvýho prokletýho pinďoura!“

Potom se vrhl k telefonnímu seznamu a našel moje číslo.

Byl jsem doma a vůbec jsem netušil, co se v této chvíli děje na

druhém konci našeho městečka. Zvedl jsem telefon a klidně se

představil.

„Tak ty už seš doma?! Ty hajzle! Nadešla tvoje poslední ho

dinka,“ zařval na mě neznámý sprosťák a pak s telefonem praštil.

Řeknu vám, byl jsem z toho jelen...

V té chvíli v bytě JUDr. Vlastějovského vyšla z koupelny paní

Magda a svíjela se smíchy. Všem zúčastněným bylo okamžitě

jasné, že celou tu dobu v koupelně neplakala. Ne, ne. Ona se tam

chechtala!

Jako první se k ní přidala sekretářka. To víte, ženské. Pak se

přidali oba společníci a jako poslední se rozchechtal i JUDr.Vla

stějovský.

„To je ale blbý fór, Magdičko, to ti tedy povím,“ ucedil po chvíli.

„Teď abych se Tondovi šel omluvit...“

„Jenom Tondovi,“ zvedla tázavě hlas paní Magda.

„Jo! Jenom Tondovi!“ JUDr. Vlastějovský na paní Magdu za

hrozil prstem. „Tobě ne! Tobě tedy ne! Jen počkej! s tebou si to

ještě vyřídím! Takhle klamat úřední osobu! Za všechno můžeš ty!

Kdybys mi nezavolala...“

„Tak bys přijel možná také,“ tiše a smutně poznamenala paní

Magda.

JUDr. Vlastějovský spráskl ruce.

„Lidi! Tak lidi, řekněte jí něco!“ Obrátil se na sekretářku a na

své společníky. „Já jsem anděl, Magdičko, anděl! Kdybys viděla,

jaký zrůdy nám lezou do kanceláře a chtějí se rozvádět! Kdybys

je viděla! To jsou vrazi! Vrazi! Já jsem se tě nikdy ani nedotkl!

A miluju tě! A že trochu žárlím? No bóže!“

Do všeobecného smíchu, během kterého už celá společnost

spěchala do auta, stačila ještě paní Magda říct, že mi tedy zavolá

sama a všechno mi vysvětlí...

22


„Nebo, víš co, Brunďo?“

Paní Magda se zastavila u auta a s prstíkem na bradě přemýšlela.

JUDr. Vlastějovský miloval, když mu Magdička řekla Brunďo,

protože to pokaždé znamenalo příslib příjemného večera.Vyklo

nil se proto z okénka a laskavě se na Magdičku podíval.

„Copak, Magdičko,“ zeptal se a pohladil ji po ruce.

„Nejraději bych to šla Toníčkovi vysvětlit sama, víš, přece je

nom... tys byl na něho tak, ale tak strašně sprostý, Brunďo, že to

se snad ani po telefonu omluvit nedá!“

„Máš pravdu,“ souhlasil zkrotlý JUDr. Vlastějovský. „Zajdi

k němu.“

„A nebudeš na něho žárlit, Brunďo?“ Paní Magdička sezkou

mavě podívala na svého manžela a ten zbrunátněl.

„No dovol?! Žárlit na invalidu? Já?! Nikdy!“ Uraženě nastar

toval, ale pak přece jenom poslal paní Magdě polibek a rozjel se

zpátky do kanceláře.

A Magdička šla ke mně.

Nejdříve mi dopodrobna převyprávěla, co se stalo, a protože se

celou dobu smála, rozzlobilo mě to. Takhle využít mé nebohé

protézy! Takhle mi lhát! Magdička se sice hned začala kajícně

omlouvat, ale já jí jen tak odpustit nechtěl.

Omlouvala se tedy ještě víc a víc, ale nakonec dostala pěkně

na holou, protože to se nedělá, zlobit takhle chudáka svého

manžela! Možná, že jsem trochu víc přitlačil, protože Magdička

začala trucovat! Tak dostala na holou ještě jednou, protožetru

cování, to já nemám rád...

A takhle jsme si hráli a trucovali, a bylo to moc krásné...

Škoda, že jsme toho za ty tři hodiny, co se u mě paní Mag

dička za svého manžela i za sebe omlouvala, stihli tak strašně

málo. skoro nic.

A protože Magdičku to, co provedla, nepřestávalo mrzet,cho

dila se ke mně pořád a pořád omlouvat. To víte, chudák invalida,

ten má citlivou duši a dlouho mu trvá, než zapomene.

JUDr. Vlastějovský její návštěvy u mě schvaloval. A nežárlil.

Přece nebude žárlit na invalidu...

23


Jednou k ránu

Probudila jsem se ten den k ránu.

Chvíli jsem koukala do stropu, který už začal svítánímvyku

kovat ze tmy. Ještě než jsem natáhla ruku vedle sebe, do míst,

kde noc, co noc, leží můj manžel, věděla jsem, co se stalo.

Věděla jsem, že se moje ruka nikoho nedotkne.

Ležela jsem na naší široké, manželské posteli sama.

Dala se do mě zima a zároveň jsem cítila, že jsem se zpo

tila strachy. Můj manžel se v noci nevrátil domů. Nespal doma.

Nespal vedle mě.

Lehce jsem se dotkla neporušeného, nataženého prostěradla.

Z pokrývky na mě koukalo jeho pyžamo.

„To není pravda,“ zašeptala jsem chraptivě a lekla se svého

hlasu, který zazněl ložnicí. Jako by za mě promluvil někdo jiný.

Jako by mě někdo cizí chtěl ujistit, že se mi to jenom zdá! Mně by

to přece můj manžel nikdy neudělal.

Té první, té ano! Ale mně? Proč?

A pak jsem uslyšela hlas své babičky.

„Udělal to jednou, udělá to podruhé! Ale toho se už nedožiju,

Evičko!“

Babička měla tenkrát, před dvaceti lety, dvakrát pravdu.Udě

lal to podruhé a ona se toho nedožila.

Zavřela jsem oči a přenesla se do doby před dvaceti lety.

Bylo mi dvacet a nastoupila jsem na ředitelství jednohoveli

kého podniku. Potřebovali sekretářku a já se kádrovákovi zdála

nejvíce vhodná.

Byla jsem vysoká, štíhlá blondýnka, s prsy, za která jsem se

v patnácti styděla a ve dvaceti se jimi chlubila, uměla jsem opravdu

psát na stroji, uměla jsem opravdu těsnopis a hlavně, uměla jsem

opravdu německy a anglicky. Byla jsem opravdu dokonalost sama.

A to ještě nebylo všechno! Jednu věc jsem uměla nejlépe ze

všeho.

Uměla jsem se tvářit, co se mužských týče, jako když neumím

do pěti počítat. Nikdo v podniku nevěděl, že mám za sebou víc

24




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist