načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Když se zamiluje muž pošťáckou láskou - Irena Fuchsová

Když se zamiluje muž pošťáckou láskou

Elektronická kniha: Když se zamiluje muž pošťáckou láskou
Autor:

Povídky v knize KDYŽ SE ZAMILUJE MUŽ POŠŤÁCKOU LÁSKOU, voní tajemstvím zalepené  obálky. Tato kniha vám udělá radost, jako dlouho očekávaný dopis. Je to kniha,  která vám ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99
+
-
3,3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Palmknihy
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 139
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-001-2570-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Povídky v knize KDYŽ SE ZAMILUJE MUŽ POŠŤÁCKOU LÁSKOU, voní tajemstvím zalepené  obálky. Tato kniha vám udělá radost, jako dlouho očekávaný dopis. Je to kniha,  která vám přinese skoro vše, co nosí pošťačky a pošťáci ve svých brašnách.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

naKladatelství BesKydy


naKladatelství BesKydy

Když se zamIluje muž

pošťácKou lásKou

Irena Fuchsová


Irena Fuchsová © 2010

Ilustrace © Jiří Novák

Fotografie na zadní obálce © Jan Vágner

© Nakladatelství Beskydy 2010

IsBN: 978-80-87431-04-7


Věnováno České poště, která byla zestátněna za vlády Karla VI.,

v roce 1722, věnováno všem pošťačkám a pošťákům, kteří

denně stojí u našich schránek, věnováno všem zaměstnancům,

kteří nám rychle a bezpečně doručují zásilky, na které často

nedočkavě čekáme, věnováno všem pracovnicím apracovní

kům na poštách a kolem pošt, a věnováno všem, kteří si život

bez pošty nedokážou představit, což jsme skoro všichni...



je ženatý, ale vezme sI mě

„Michal si tě nikdy nevezme.“

Markéta dělala, že mě neslyší a koukala zamilovaně do hrnku

s kafem na svoji šťastnou budoucnost.

Unaveně jsem se protáhla. Bože, kdy to už konečně pochopí?

Celá nemocnice si o nich vykládá, směje se, jak zase jedna naivní

sestřička naletěla doktorovi, který si chce jenom užít, ale ona se

vidí ve svatebním!

Markéta byla moje největší kamarádka, bydlely jsme ve stej

ném paneláku, chodily do stejné školky, od první třídy jsme spolu

seděly a maturovaly jsme ve stejnou hodinu na zdravotnické škole.

Já pak šla na medicínu a Markéta nastoupila jako sestřička v ne -

mocnici, kde jsem za pár let začala pracovat jako doktorka.

A právě teď jsme spolu měly noční službu.

Naštěstí byl poměrně klid, tak jsme si před půlnocí udělaly

kafe a já se pustila do nepříjemného a pro kamarádku dost

nevděčného úkolu. Každá z nás to někdy zažila. sice to myslíme

se svými kamarádkami dobře, ale může se to obrátit proti nám,

protože láska je slepá...

Ale šla jsem do toho statečně. Pokusila jsem se Markétě na

tvrdo vysvětlit, že si ji Michal, doktor, se kterým se už tři měsíce

tajně schází, nikdy nevezme.

„To ti nevadí, že jste spolu jenom tady, v nemocnici?scho

váváte se, aby vás nikdo neviděl. Znáte všechny sklady. Kolik

kafí jsi už dala uklízečkám, aby ti půjčily klíč od svých kumbálů

s kýbly a košťaty? Když se potkáte, oba se tváříte, že jste se nikdy

neviděli, a ty si myslíš, že si tě vezme?!“

Markéta se usmála.

„Žárlíš, Alenko! Žárlíš na mě, jako na mě žárlí všechny ženské

v nemocnici! Miluje mě. A já miluju jeho. Tak proč by si mě

nevzal? Proč?“

Zaťukala jsem si na čelo.

„Proboha! Markéto!? Proč bych na tebe žárlila?“

7


„Nemyslím, že na mě žárlíš jako ženská. Máš Luboše. Ale jsi

doktorka.“

„No a?!“

„Vadí ti, že se Michal, doktor, tahá s obyčejnou sestřičkou.“

Její argumenty nemohly být hloupější. A to mě štvalo nejvíc.

Markéta, chytrá, přímočará holka, se poslední dobou chovala,

jako by neměla mozek. Cokoli jsem řekla, otočila proti mně. Měla

jsem sto chutí ji někam poslat a ona to poznala.

„Tak dobře... promiň. Tak tedy na mě nežárlíš,“ usmála se

smířlivě. „Ale když na mě nežárlíš, tak mi řekni, proč by si mě

nevzal, když mi pořád říká, že si mě vezme?“

A co ti má říkat, pomyslela jsem si, když tě chce dostat do

postele? Je ti třicet dva, na chlapy máš smůlu, chtěla by ses

vdát, mít děti, a tak náš pan doktor jde nejjednodušší cestou.

A úspěšně, jak je vidět.

Dobře. Budu ti to muset říct na rovinu.

„Nikdy si tě nevezme, protože se nikdy nerozvede.“

Mávla po mně rukou a napila se kafe.

„Alenko, to se ti to mluví, když o nás dvou nic nevíš. Rozvede

se, ale potřebuje čas. Už by se s ní dávno rozvedl. Chtěl se s ní

rozvést ještě dřív, než poznal mě. Ale uhnala ho. Je těhotná.“

Znala jsem Michala ze studií. se svojí ženou chodil odmatu

rity, oba pak společně studovali, a po jejich promoci byla velká

svatba. Její rodiče jim koupili dům ve stejné ulici, kde bydlí,

a Michal i s Renátou nastoupili po svatbě v naší nemocnici. Oba

byli oblíbení nejenom u pacientů, ale měli je rádi i kolegové.

Před půl rokem zůstala Renáta doma s rizikovým těhotenstvím

a Michal si po pár měsících začal s nejhezčí sestřičkou vnemoc

nici. s Markétou.

Ta si teď prohlížela hrníček s kytičkami, myšlenkami byla

u svého „manžela“, a mně nezbývalo nic jiného, než pokračovat

v boji o její zdravý rozum.

„Vsaď se, Markéto, že se s tebou rozejde hned, jak jeho žena

porodí.“

8


Tvrdohlavě zavrtěla hlavou a pak se na mě se sebejistýmúsmě

vem podívala.

„Nerozejde se se mnou. Rozvede se. A hned potom se vez

meme.“

Nejradši bych jí dala pár pohlavků! Neřeknu, kdyby jí bylo

osmnáct, ale je jí přes třicet! Kolikrát už viděla, jak to dopadlo,

když si doktor začal se sestřičkou? Desetkrát? A jak to desetkrát

skončilo? Rozchodem. Nána pitomá!

„Markéto, proboha, chlap, který čeká dítě se ženskou, kterou

má rád, se přece nebude rozvádět! Vždyť je to jasné! Deset a de -

set je přece dvacet, sakra! Jeho žena má rizikové těhotenství,

to znamená, že frekvence pohlavních styků tvého pana doktora

je minimální. Minimální! A Michal je normální chlap. Když je

celou noc s krásnou sestřičkou v místnosti, kde je postel a ta

krásná sestřička na něj zamilovaně civí, a kdyby jenom to, viď,

tak to dopadne tak, jak to dopadlo...“

„On ji ale nemá rád! Ona ho uhnala. Až se TO narodí, roz

vedou se.“

Bylo to vážně únavné! Docela jsem si přála, aby přivezli

někoho na příjem, nebo abych musela na operační sál. Dokonce

by mi stačilo, kdyby se ozval z některého pokoje zvonek. Ale

výjimečně byl na celém patře klid.

Markéta najednou vstala, klekla si přede mě a objala mě

kolem pasu.

„Alenko, já vím, že to zní strašně naivně, a že si myslíš, že

jsem úplně blbá, ale Michal se opravdu rozvede! On od níode

jde. Hned jak porodí. On se v té jejich rodině dusí! Tchyně ho

nenávidí! Tchán ho pořád sekýruje. Ať udělá cokoli, nic se jim

nelíbí. Pomáhali mu, když studoval, protože jeho rodiče peníze

nemají, koupili dcerunce barák a teď si myslí, že se k němu

můžou chovat jako k nějakému chudákovi! Všichni tři chtějí, aby

jim byl vděčný! A ona mu vždycky tvrdila, že nemůže otěhotnět!

Už na škole mu to říkala! Oba se smířili s tím, že děti mítnebu

dou, a najednou je v tom!“

9


Pustila mě, stoupla si a rozčíleně gestikulovala.

„Lhala mu?! Chápeš to?! Lhala mu! Chtěla ho uhnat. A také

mu to v hádce řekla! Že ho využila jenom jako otce svého dítěte!

Že by se svými nároky těžko hledala jiného, takže ho využila, ale

jinak ho prý k ničemu nepotřebuje! Řekla mu, až se TO narodí,

tak ať zmizí z jejího života! To mu řekla! A říkají mu to i její

rodiče! Tak co mi na tohle řekneš, co?!“

Ženatí nevěrní chlapi byli, jsou a budou, s tím se nedá nic

dělat. Když se ženatý chlap, který chce být „jenom“ nevěrný,se

jde s vdanou ženou, která chce být také „jenom“ nevěrná, a ani

jeden se nechce rozvádět, tak to bych ještě pochopila, i když s ne -

věrou v manželství nesouhlasím.

Ale když ženatý chlap zblbne svobodnou ženskou tím, že jí

lže, jako když tiskne, to přímo nenávidím! Takoví hajzlové by se

měli trestat! Ano! Měli by za trest chodit s cedulí na krku!

POZOR NA MĚ! JsEM MANŽELCE NEVĚRNÝ! A sVÉ

MILENCE LŽU, ŽE sE ROZVEDU, I KDYŽ sE ROZVÉsT

NECHCI!

Byla jsem si jistá, že Michal Markétě lže. Věděla jsem, že svoji

ženu miluje a ona miluje jeho. Věděla jsem, že nic z toho, co

Markétě napovídal, není pravda. Znala jsem totiž poměry v jeho

rodině víc než dobře. Vedle domu, kde bydlel Michal smanžel

kou, bydlela moje teta, která dělala celý život ve své čtvrtipoš

ťačku. A kdo jiný by měl znát své „ovečky“, než pošťačka?

Trochu jsem Michala chápala, ale opravdu jenom trochu. Jeho

žena měla rizikové těhotenství, pravděpodobně musel držet

sexuální půst, ale do takové situace se ženatí muži občasdosta

nou, a ve většině případů nejsou svým ženám nevěrní, protože

to prostě vydrží.

Michal ale pracoval v nemocnici, denně se potýkal s různými

stresovými situacemi, doma měl manželku s rizikovýmtěhoten

stvím, o kterou se bál, a tak když měl noční službu s nejkrás

nější sestřičkou v nemocnici, která se na něho sladce usmívala,

neodolal. Neodolal jednou, dvakrát, noční sex mu vyhovoval,

10


ale nepočítal s tím, že se Markéta zamiluje. A protože v tom

chtěl pokračovat, začal si vymýšlet. A ženy dobře ví, co všechno

chlapi v posteli naslibují, a že se jim příliš věřit nemůže.

Markéta, bohužel, věřila všemu.

„Až se To narodí, dáme tady s Michalem oba výpověď a pů

jdeme pracovat do ciziny,“ básnila, s očima rozzářenýma. „Michal

si už zjišťuje všechno, co bude potřebovat. Ona nebude dělat

žádné problémy. Bude mít TO dítě, barák, rodiče za zadkem,

peníze. Už Michalovi řekla, že po něm nebude chtít alimenty, že

chápe, že si bude chtít založit novou rodinu...“

Popotáhla a v očích se jí objevily slzy.

„Aleno, přesně takhle mi to řekl! Ona prý chápe, že si bude

chtít založit novou rodinu! Novou rodinu! Moji rodinu! Chápeš

to? Tu novou rodinu chce založit se mnou, protože mě miluje!“

V hlavě mi to šrotovalo. Když jsem si totiž před chvíli vzpo

mněla na tetu, která bydlí vedle Michala a zná jeho ženuodma

lička a s jejími rodiči se přátelí, něco mě napadlo. Moje teta je

moudrá ženská. Chtěla studovat psychologii, ale nedostala se na

školu, protože tatínek byl politicky nespolehlivý a maminka ho

v jeho nespolehlivosti s láskou podporovala.

„Každá správná pošťačka je víc jak psycholog! Je chodícípsy

chologická poradna! Je oko Děda Vševěda! správná pošťačka,

která se kolem sebe pozorně kouká, může zachránit i lidský

život!“

Takhle teta vysvětlovala svým politicky nespolehlivým rodi

čům, proč se rozhodla, že bude roznášet poštu a už se nikdy

nepokusí o přijetí na vysokou školu.

„Mám svoji psychologickou poradnu otevřenou denně v celé

naší čtvrti,“ hlásila příbuzným, když se všichni sešli na jakési

oslavě a hrdě se jim předváděla ve stejnokroji a s brašnou.

Tohle všechno vím z vyprávění babičky a maminky, ale že je

teta vynikající psycholog, to věděli nejenom ti, kterým celý život

nosila poštu, ale věděli jsme to i my, její příbuzní. Několikrát

poradila i mně, a dobře...

11


Jestli chci, aby mi pomohla s Markétkou, nesmím moji ne

šťastně zamilovanou kamarádku poplašit!

Usmála jsem se na ni, vstala jsem a pohladila ji po vlasech.

„Tak dobře, Markétko. Pravděpodobně se v naší nemocnici

stane zázrak. Pan doktor se rozvede a vezme si tě. Možné je

všechno. Pojď, projdeme pokoje.“

Udělaly jsme malou vizitu, uklidnily jsme paní Vávrovou, která

plakala, protože se bála operace, která ji čekala druhý den, daly

jsme prášky proti bolesti a na spaní třem pacientům, a pak už

jsme se na Michala nedostaly, protože jsme měly dva příjmy a po

nich mě zavolali na operační sál.

Když jsme se o víkendu stavily s mojí matkou u tety, sedly

jsme si chvíli na zasklenou, vytopenou verandu, odkud byl výhled

na vedlejší zahradu, kde bydlel Michal s manželkou. Byl nád

herný den, a oba byli zrovna venku. Michal odhraboval sníh a ona

mu pomáhala.

Každému, kdo se na ně podíval, muselo být jasné, že se tihle

dva mladí lidé mají rádi. Michal ji každou chvíli objal, anespouš

těl z ní oči. Nenechal ji udělat nic, co by jí mohlo ublížit.

„To by měla vidět Markéta,“ řekla jsem nahlas a moje matka

i teta se na mě zvědavě podívaly. Když mi slíbily, že si to, co

jim řeknu, nechají pro sebe, všechno jsem jim řekla a pak jsme

začaly Michalovu nevěru probírat ze všech stran.

„Možná jsem přišla na to, jak Markétě pomoct, Alenko,“ řekla

najednou teta. „A nejenom Markétě. I on,“ kývla na záletného

doktora ve vedlejší zahradě, „potřebuje pomoct. Když už si to

takhle hloupě zavařil.“

A pak nám řekla svůj plán.

... V pátek jsem se zastavila za Markétou na oddělení. Udělala

mi kafe a já procházela zápisy.

„Zase budu celou sobotu sedět doma a čekat, jestli třebaneza

volá,“ posteskla si. „V neděli jsem si radši vzala službu. Už aby

porodila. Pak konečně začneme oba žít! Už mám toho našeho

schovávání dost. Michala to už taky štve! Říkal, že má doma

12


peklo, ona prý něco tuší! A začala na něj být strašně sprostá!

A její rodiče s ním jednají, jako by byl jejich sluha! On, doktor,

a musí být na všechny jejich sprostoty ticho!“

Budu ji brát jako těžce nemocnou, pomyslela jsem si a sou

středila jsem se na splnění plánu tety - psycholožky.

„On je tak šťastný, když je se mnou,“ pokračovala Markéta

a usmívala se, jako kdyby vyhrála ve sportce. „Aleno, kdybys

viděla, jak je šťastný! Říkal, že kdyby mě neměl, tak už ani neví,

co je to normální lidské slovo!“

Chvíli jsem dělala, že přemýšlím, a pak jsem jí navrhla, aby

se mnou v sobotu jela na keramické trhy do Kouřimi. Celá se

rozzářila.

„Jasně, že pojedu! Chodila jsem přece do keramickéhokrouž

ku! Možná, že bych mohla zase začít něco dělat! Třeba tam bude

někdo, kdo má pec a mohla bych si u něho vypalovat hrníčky! Ty

mi šly totiž nejlíp!“

A tak jsme v sobotu ráno vyrazily do Kouřimi na trh, já si tam

koupila spoustu věcí na chalupu, Markéta se seznámila s jed

ním výtvarníkem, který ji pozval k sobě do ateliéru, kde prý má

dokonce dvě pece, a po obědě jsme se spokojeně vracely domů.

Když jsme přijížděly k našemu městečku, zazvonil mi mobil.

Volala mi teta. Prý upadla a bolí ji trochu ruka. Jestli bych se na

ni nepřišla podívat.

„Markéto, nebude ti vadit, když se na chvilku stavíme u mojí

tety? Během deseti minut pojedeme.“

„Klidně,“ přikývla Markéta a spokojeně si prohlížela pozvánku

na výstavu, kterou jí dal ten výtvarník, co má dvě pece. Kéž by se

v nich upeklo i něco jiného než hrníčky, napadlo mě, ale nahlas

jsem nic neřekla.

Za chvíli jsme zastavily před tetiným domem, vešly jsme

dovnitř, posadily jsme se na vyhřátou verandu, já tetě prohma

tala ruku, uklidnila jsem ji, že ji má jenom naraženou a pak jsem

šla udělat čaj. Z kuchyňky jsem slyšela tetu, jak se baví s Mar

kétou.

13


„Za chvíli začne nejkrásnější seriál, na který bych se mohla

dívat denně, Markétko!“

„A kde? Na Primě nebo na NOVĚ,“ zeptala se Markéta, a teta

se rozesmála.

„Kdepak v televizi, Markétko! Tady! Vedle na zahradě! Moji

sousedé jsou totiž nejzamilovanější pár, jaký jsem kdy poznala,

a že jsem jich za svůj pošťácký život viděla hodně! Ji znám

odmalička. Její rodiče mají totiž vilu na konci ulice a tady vedle

to koupili, když se sousedka Martička rozhodla, že se odstěhuje

za dětmi do Ameriky. Všichni tady ve čtvrti jsme byli šťastní, že

její dům zůstane ne v rodině, jak se říká, ale v ulici!“

Teta se rozesmála a Markéta se přidala.

„V ulici... to je dobré!“

slyšela jsem, že teta vstala a šla k oknu.

„Je radost je pozorovat. Ona čeká děťátko a on je tak šťastný!

A když k nim přijdou její rodiče, sedím nalepená na okně a jsem

šťastná s nimi! To je, panečku, rodinka!“

Ale to už jsem nesla čaj a teta na mě od okna kývla.

„Pojďte honem, děvčata! Koukám, že moji dva zamilovaní

jdou doprovodit rodiče k vrátkům. Chodí k nim každou sobotu

na oběd!“

Markéta zvědavě přistoupila k oknu, a když uviděla, kdo

vychází z vedlejšího domu na zasněženou zahradu, strnula. Já

položila tác na stůl a mlčky jsem si stoupla vedle ní. A tetapoví

dala a povídala...

Jak zná celou rodinu už šedesát let. Jak se mají všichni rádi.

Jak Michala přijali do rodiny jako syna už v jeho patnácti letech,

protože jeho rodiče o něho neměli zájem. Jak jsou všichni šťastní,

že je Renáta těhotná, protože jim doktoři říkali, že s otěhotně

ním bude mít problémy.

A nakonec ukázala na mě.

„Alenko, už byste se s Lubošem měli vzít a mít také miminko,

ráda bych se ho dožila!“

Rozesmála jsem se.

14


„Ty ses, teto, s Lubošem domluvila! Poslední dobou o ničem

jiném nemluví! Asi vás budu muset poslechnout!“

s Lubošem jsme chodili tři roky a nedávno jsme se rozhodli,

že se v létě vezmeme na starém hradu, kde náš kamarád dělá

kastelána...

Když jsme uslyšely Markétu plakat, obě jsme se rychlevzpa

matovaly a já ji objala kolem ramen.

„Neplač. Markétko, neplač!“ Teta ji objala z druhé strany.

„To byl můj nápad, holčičko. Vím, je to kruté, ale věř mi, že to

nebude dlouho bolet.“

Markéta si sedla, zakryla si obličej a hlasitě vzlykala. Podívala

jsem se na zahradu, kde se právě odehrávalo idylické loučení

rodičů s dětmi. Michal držel Renátu jednou rukou kolem ramen

a druhou ruku měl položenou na jejím bříšku. Rodiče je obapolí

bili, a pak s úsměvem odcházeli. Všichni čtyři na sebe veselevo

lali, a když rodiče zmizeli, ti dva se objali a zašli do svého domu...

„Proč mi to všechno říkal? Proč mi lhal? Proč?“

Markéta vzlykala a já s tetou jsme ji uklidňovaly.

„Holčičko, čím dřív se od něj odpoutáš, tím dřív ti bude dobře,“

radila jí teta a já přikyvovala.

„Půjdeš mi v létě za svědka! A do té doby už musíš někoho

mít! Půjdu s tebou do toho ateliéru! Pozveme toho výtvarníka

na svatbu, co říkáš?“

Nakonec jsme u tety zůstaly na večeři a pořád jsme probíraly

Renátu s Michalem. Bylo nám jasné, že Markéta o nich potře

buje mluvit, potřebuje ze sebe svoji bolest a zklamání vymačkat

jako hnis z rány, a pomáhá jí, že jsme u toho my dvě, já, její

největší kamarádka a moje teta, moudrá a laskavá dáma.

Když jsem Markétu pozdě večer odvezla před její domů, chvíli

jsme seděly v autě a mlčely. A pak Markéta těžce vzdychla.

„Děkuju ti, paní doktorko. sice to ještě bolí, do rána budu

určitě brečet, ale myslím, že nejhorší je za mnou.“

... Od té doby už s Michalem společně nesloužili. Markéta se

mu vyhýbala a zdálo se, že on to uvítal. Ani jednou ji nevyhledal,

15


nevolal, nepsal zamilované esemesky, když se měli potkat, vyhnul

se jí. Jejich velká láska po týdnu vyprchala, jako by nikdy nebyla.

Za měsíc jsme se domluvily s panem výtvarníkem, a odvezly

jsme do jeho ateliéru plnou bednu hrníčků, které chtěla Markéta

vypálit.

Když jsem viděla, jak na sebe koukají, řekla jsem si, léčba byla

úspěšná, pacient bude brzy naprosto zdráv a odešla jsem...

16


žena sI poradí

V sobotu ráno jsem se v posteli slastně protáhla. To proto, že

jsem ucítila vůni smažených vajíček, která se mísila s vůní kakaa.

Obojí jsem milovala. V sobotu dělal snídani Kája, v neděli já.

Aspoň tak jsme si to řekli, ale Kája byl zlatíčko a dělal snídani

i v neděli. Nejdřív ji přinesl na tácu mně, pak sobě, vlezl si

zpátky do postele, já mezitím našla v televizi nejhezčí pohádku

a víkendové ráno mohlo začít.

Myslíte si, že je nám šestnáct? Mýlíte se. Takhle si užívají volna

dva třicetiletí ekonomové, jeden z pošty a druhý z pojišťovny...

„Copak máme dneska v plánu,“ zeptala jsem se Káji s plnou

pusou a ten nad odpovědí nepřemýšlel.

„Myslel jsem, že bychom se mohli podívat k tetě Haně.Bratrá

nek se vrátil ze srí Lanky. s Milanem ses ještě neviděla, Romy!“

Přikývla jsem. Proč ne.

Kájova rodina se neustále scházela při různých oslavách,

všichni se pořád navštěvovali, seznamovali se s novými přírůstky,

rozevírali svou všeobjímající náruč a já si na to brzy a ráda

zvykla.

Doma jsem nic takového nepoznala. Byla jsem jedináček, naši

se brzy rozvedli, táta se odstěhoval a skoro jsem ho neznala,

maminka si před pěti lety našla přítele, se kterým se scházela

u něho, a já ho viděla za celou dobu dvakrát, a k babičkám

a dědečkům jsem nikdy cestu nenašla, protože oni mi ji najít

nepomohli.

Když jsme s Kájou byli minule u jeho babičky a děda se mě

po obědě zeptal, jak mám velkou rodinu, aby věděl, kolik nás

bude na svatbě, řekla jsem, že jestli si maminka vezme na svatbu

svého přítele, tak budeme tři a děda se rozesmál a objal mě.

„Z toho si nic nedělej, Romanko! My to zvládneme i za vás!

Nás bude určitě aspoň sto!“

Vlastně jsem se ani nedivila, že se Kája ještě neoženil. se svojí

velkou rodinou se nenudil, nikdy nebyl sám, pořád za někým

17


někam jezdil, dovolenou trávil s těmi, kteří jeli tam, kam on chtěl

jet také, a protože se při tak velkém počtu lidí neustále něcoosla

vovalo, a to většinou o víkendu, moc volného času neměl.

Když jsem mu to jednou řekla, uznal, že mám pravdu.

„Romy, jsi první ženská, která se mnou vydržela dva roky!

Každé moje rodina vadila. Všechny mě chtěly jenom pro sebe.

A do jejich rodin jsem nikdy nezapadl. Navíc, proč bych mělcho

dit někam, kam se mi nechtělo? Zvlášť, když ten den měla teta...“

Rozesmála jsem se a dopověděla jsem za něho.

„... teta Jindra padesáté narozeniny, na kterých jsi prostě musel

být, viď?“ Přikývl a objal mě.

„Romy, já vím, že jsi to neměla v životě lehké, ale věř mi, že

my ti všechno vynahradíme! Moje rodina je i tvoje rodina.“

Něco na tom bylo. Ne každá rodina si padne do noty sdru

hou rodinou, všichni bychom o tom mohli vyprávět. A v našem

případě to vyšlo dokonale. Moje rodina jsem byla vlastně jenom

já. Mamince jsem Káju představila a tím to pro ni skončilo.

A když jsme si před měsícem našli s Kájou pronájem, a já se

z našeho bytu odstěhovala, její přítel se k ní přistěhoval a já byla

„mimo hru“, jako ostatně pořád.

Nevadilo mi to. Měla jsem Káju, se kterým jsme se rozhodli,

že se za rok vezmeme, nastěhujeme se do bytu, který se už

pro nás staví, a budeme mít děti. Oba jsme si ale nejdřív chtěli

vyzkoušet společné bydlení. Co kdybychom náhodou po svatbě

zjistili, že si jdeme na nervy? I proto jsme si pronajali malý byt,

kde jsme o sebe sice zakopávali, ale už po měsíci nám bylo jasné,

že ponorkovou nemocí trpět nebudeme, protože nám to prostě

a jednoduše klapalo a to tak, že ve všem...

... Dokoukali jsme na pohádky, společně jsme uklidili naše

hnízdečko, abychom se večer nevraceli do nepořádku, a vyrazili

jsme k tetě Haně.

Bratránka Milana jsem ještě osobně neznala, ale slyšela jsem

toho o něm dost. Jezdil po světě, a když někde něco zajímavého

potkal, psal o tom do novin.

18


„Milan se ti bude líbit! Chodili jsme spolu na gymnázium! Byli

jsme nerozlučná dvojka, Romy!“

„A Milan někoho má?“

Kája přikývl.

„Všude má nějakou přítelkyni. Po celém světě. se žádnou se

nerozchází, protože nikdy neví, kdy se tam zase vrátí!“

Oba jsme se rozesmáli.

„Tak to jsem na něho zvědavá! Doufám, že nebudu zklamaná!“

„Vsadil bych se s tebou, ale nebylo by to fér, protože není na

co sázet. Milan nezklame nikoho!“

Kája měl pravdu. Byla jsem Milanem bezmezně nadšená, ale

jenom do té doby, než ho Kája pozval k nám.

„Přijdeš v pátek, přespíš u nás do soboty a dopoledne poje

deme do Pardubic!“

Rodinnou větev z Pardubic jsme s Kájou navštívili zatím jenom

dvakrát, takže to za týden napravíme. To bylo v pořádku. Ale

pozvání Milana k nám, v pořádku nebylo. Kde bude, proboha,

spát?! Měli jsme totiž jednu postel, jeden pokoj a malou ku

chyňku.

Přitočila jsem se ke Kájovi a nenápadně jsem se ho na to

zeptala. s úsměvem mě uklidnil.

„Neboj, Romy! Přivezu od našich skládací lehátko. Milan je

zvyklý spát přichycený za ucho na skále!“

Bylo mi srdečně jedno, jak se bude Milanovi spát na lehátku!

O to mi vůbec nešlo! Měla jsem po náladě, že mi bratránek zkazí

naše sobotní ráno, na které se těším celý týden! A to ještě nebylo

všechno!

„Milane, v neděli bychom mohli jet do Jablonce,“ hlaholil Kája

na celý pokoj. „Jaruška říkala, abych tě přivezl, až se konečně

vrátíš!“

Milan nadšeně přikyvoval.

„Fajn. Dorazím k vám v pátek večer, přespím, v sobotu vy

razíme do Pardubic, budeme tam celý den, večer u vás zase

přespím, v neděli pojedeme do Jablonce a...“

19


„A pak snad taky přijdeš domů, ne,“ ozvala se jeho maminka,

která si všimla, jak se tvářím. Vděčně jsem se na ni podívala

a ona na mě mrkla. Kája se ale nedal.

„Hano, nech toho! Chceme si Milana užít aspoň o víkendu!

Přes týden na něj čas nemáme. Romy, že ti nevadí, že u nás bude

spát? Neviděl jsem ho dva roky!“

„To víš, že mi to nevadí, Kájo!“

Usmála jsem se, ale v duchu jsem si přála, aby Milánek zase

rychle odjel co nejdál, nejlépe do Patagonie!

Celý týden jsem měla zkažený. Pořád jsem musela myslet na

to, že se v sobotu a dokonce i v neděli probudím, a vedle naší

postele bude lehátko a na něm bude spát bratránek Milan?!

Uf.

A jak jsem tak na to pořád myslela, přišla jsem na ďábelský

plán...

... V pátek u nás Milan zazvonil kolem sedmé hodiny večer.

Hodil si tašku do předsíně a šli jsme na večeři. Když jsme se

kolem půlnoci vrátili, pánové si sedli v kuchyni a nechali mě,

abych se umyla a zalehla a pak teprve začali v koupelněvegeto

vat oni.

Nejdřív odtamtud přišel Kája a chtěl si lehnout vedle mě, ale

zarazila jsem ho.

„Kájo, lehni si na lehátko! Milan je návštěva a je blbý, aby ležel

nepohodlně. Ať si lehne vedle mě, sem se krásně vejdeme!“

Kája zůstal překvapeně stát u lehátka, ale to už přišel Milan

a pátravě se po nás podíval.

„Co je, děti?“

Zářivě jsem se na něj usmála.

„Říkám Kájovi, že bude spát na lehátku. Host do domu, bůh

do domu. Já prostě nechci, abys ležel nepohodlně. Kája to vydrží,

viď, Kájo?“

Kája nerad přikývl.

„Jasně, že to vydržím, Romy! Máš pravdu! Pro hosta to nej

lepší! Milane, zalehni!“

20




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist