načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Když se řekne Fuchsoviny II - Irena Fuchsová

Když se řekne Fuchsoviny II

Elektronická kniha: Když se řekne Fuchsoviny II
Autor:

Pro velký zájem čtenářů o knihu povídkových fejetonů, KDYŽ SE ŘEKNE FUCHSOVINY, vyšlo v květnu 2011 pokračování, KDYŽ SE ŘEKNE FUCHSOVINY II. Čekají na vás kapitoly, které už ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99
+
-
3,3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Palmknihy
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 256
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-001-2569-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Pro velký zájem čtenářů o knihu povídkových fejetonů, KDYŽ SE ŘEKNE FUCHSOVINY, vyšlo v květnu 2011 pokračování, KDYŽ SE ŘEKNE FUCHSOVINY II. Čekají na vás kapitoly, které už znáte, např. Lidé kolem mě. Činoherní klub. Dojíždění. Moje rodina. Lázně. A jsou zde i kapitoly nové, např. Spisovatelka a Kolínské divadlo.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Irena Fuchsová

Když se řekne

Fuchsoviny II



Nakladatelství Beskydy

Irena Fuchsová

Když se řekne

Fuchsoviny II


Irena Fuchsová © 2011

Fotografie na obálce: archiv autorky

Fotografie Ireny Fuchsové © Marcela Brunclíková – Foto Vidrna

© Nakladatelství Beskydy 2011

IsBN: 978-80-87431-06-1


Tuto knihu věnuju mé mamince Ireně Tvrdíkové, rozenéČervínové, která se narodila 15. října 1922 v Kolíně.

Je z rodiny nejstarší. Je poslední, kdo z nás, mladších,pamatuje nejvíc.

Je zlatý důl vzpomínek. Je rodinnou kronikou. Je geniální vypravěčkou. Má dar, který nemá každý. Vypráví, a já to vidím před sebou jako film.

Píšu si na lístečky, na co a na koho se jí chci zeptat. A když řeknu, mami, a jak to bylo s tím...? mávne vševědoucně rukou.

„Tak to ti hned řeknu! sedni si. To je na dlouhý povídání, Irenko!“

A pak začne vypravovat... Moje rodina

Dokud nás smrt nerozdělí

Kolem roku 1954 u nás přibylo dětí, které dostaly dětskou obrnu

neboli polio. Bylo jich dost i v Kolíně a jeho okolí. Tyto děti byly

jedna z posledních „várek“, protože za několik let se u nás začalo

proti obrně očkovat.

Ke mně se bacil obrny nezachoval příliš macešsky, i když mi

už nikdy nikdo neodpáře podpis, který zanechal hlavně na mé

levé noze.

Tento podpis zajímal a vlastně stále zajímá, jednu zvědavou

paní z mého rodného Kolína. Od mých čtyř let, kdy jsem se stala

obrnářkou, ji moje levá noha přímo hypnotizovala. Když jsem

byla malá, tak jsem si to neuvědomovala, na rozdíl od babičky

a maminky, které nad zvědavou paní kroutily hlavou, a někdy se

i nahlas rozčilovaly.

Jednou se u ní babička zastavila a ptala se jí, proč na mě pořád

tak kouká. Paní sice ode mě pohled odvrátila, ale příště koukala zas.

A věříte, že jí to od roku 1954 drží pořád?

Když byly moje děti malé, používala jsem ji jako názornou

výchovnou pomůcku.

„Filipe, podívej se na tamtu paní,“ upozorňovala jsem syna.

„Až k ní dojdeme, bude koukat na tu moji nemocnou nohu, i když

nic neuvidí, protože mám kalhoty. Ale ona bude koukat a kou

kat. A takhle na mě koukala pořád, i když jsem byla malá holka.

Nikdy se na nikoho postiženého takhle nedívej, Filípku. Je to

nepříjemné. Ponižuje to. Bolí to.“

O pár let později přišla na řadu i dcera.

„Rituško, podívej se na tu paní. Teď se zastaví a bude mi koukat

na nohu, i když mám dlouhou sukni a ona nemůže vidět, že mám

jednu nohu slabší. A tohle dělá už třicet pět let! Když jsem byla malá,

tak se mi z toho jejího koukání chtělo mockrát brečet. Vždycky

mi to pokazilo náladu. Nikdy takhle na nikoho nekoukej. Nikdy.“

Rita ji neměla ráda. Jako úplně maličká na ni vyplazovala

jazyk a jednou ji chtěla jít kopnout do nohy. Za to, že ošklivě

kouká na její maminku, a to se přece nedělá.

7

Včera odpoledne jsem šla přes náměstí. Bylo rozehřátéslun

cem, trhovci pomalu skládali své stánky se zeleninou a s ovocem,

na lavičkách sedělo pár důchodců. Moje stará známá tam seděla

také a byla v největším hovoru. Když mě uviděla, zmlkla a šlehla

pohledem po mé noze stejně, jako to dělá už čtyřicet sedm let.

Po celém těle mi přeběhlo jemné mravenčení. stupňovalo se.

Uf. Rychle jsem se snažila z jejího pohledu zmizet. Dneska to

bolelo.

Nikdy jsem s ní o jejím koukání nemluvila. A nikdy s ní o tom

mluvit nebudu. Ale přiznám se, že i teď, když mi jejednapade

sát, mi její pohled někdy vadí.

Je mi líto doby, kdy jsem byla dítě – a ona koukala. Je mi líto

babičky a maminky, které se mě snažily před ní chránit – a ona

koukala. Bylo mi deset, čtrnáct, bylo mi osmnáct – pořád koukala.

Byla jsem těhotná, jela jsem poprvé s kočárkem – koukala. Šla

jsem s přáteli, se svými dětmi, s panem Fuchsem, se psem, šla jsem

sama – koukala, kouká a bude koukat, dokud nás smrt nerozdělí.

2001

P. S.

Už nekouká.

Dopsáno v roce 2010.

Když babička fandila

Nevím, jak vaše žena, pánové, ale já jsem fotbalový a hokejový

analfabet.

Nikdy nevím, kdo hraje na čí branku, nepamatuju si, jestli

jsme červení nebo bílí, a není mi jasné, jestli jsme právě teď dali

gól my, nebo naši soupeři.

To, s kým hrajeme, většinou po pěti minutách zapomenu,

a někdy si dokonce myslím, že hrajeme my, Češi, a až v průběhu

8

zápasu zjistím, že hrají mužstva dvou cizích zemí, ale náš národ

jejich souboj sleduje se zaujetím proto, že je výsledek důležitý

pro náš postup či sestup.

Máte pravdu, přijímám vaše nelichotivé poznámky na moji

inteligenci, ale uklidňuje mě víra, že nejsem výjimka. A snad mě

trošku může rehabilitovat to, že s posledním gólem, kdy všichni

kolem propukají v jásot, začínám plakat radostí a hrdostí a jsem

šťastná, že jsme to my, Češi, opět dokázali.

Nedávno, když se národ opět shromažďoval u televizních

obrazovek, jsem si vzpomněla na babičku z matčiny strany,

Annu Červínovou, která se narodila v roce 1898 a měla podobné

problémy jako já.

Bylo to v šedesátých letech, v době, kdy se černobílé televize

pomalu stávaly středem domácností, a rodiny, nejenom ta naše,

se dívaly na všechno.

Babička bydlela ve stejném domě jako my, ale o poschodí níž.

Televizi si nikdy nekoupila, stačilo jí rádio. Proč by si kupovala

televizi, když ji o poschodí výš měla její dcera a ona se chodila

dívat k ní?

Nevybírala si žádné speciální pořady, prostě přišla, sedla si

na židli a dívala se. Na všechno. I když byl v televizi fotbal nebo

hokej. Otec a oba bratři povykovali a babička těkala očima po

obrazovce a bylo vidět, že vůbec neví, která bije.

Bydleli jsme kousek od náměstí, v Husově ulici, vedle spoři

telny. A babička, když ji jednou naštvalo, že zase nepoznala, že

jsme to byli my, kdo střelil první gól, dala mému otci typicky

ženskou otázku.

„Karle, řekněte mi, odkud vlastně hrajeme?

Můj otec se podíval nejdřív na babičku a potom na televizi,

která stála mezi dvěma okny. Ta okna vedla do ulice, která

nalevo končila na náměstí. Napravo, vedle našeho domu, byla

spořitelna. A protože můj otec znal dobře svou tchyni, pochopil,

co chce slyšet a jeho odpověď se vepsala do rodinné kroniky.

„Matko, hrajeme od náměstí ke spořitelně.“

9

Babička uznale nad jeho vysvětlením pokývala hlavou a vpila

se do obrazovky, protože teď už jí bylo všechno jasné.

2001

Vzpomínky

Mám kamarádku, která si vedla sešitek a zapisovala si do něho

všechny slovní zkomoleninky, které používal její syn, když se učil

mluvit. Chtělo by se mi napsat, že jsem na takové blbosti neměla čas,

protože jsem šla pracovat, když Filipovi bylo půl roku, alezapiso

vat si podobné věci není blbost. Škoda, že jsem to nedělala,pro

tože takhle z paměti vylovím pouhé čtyři vzpomínky a to je málo...

Když chodil Filip do jeslí, byl jeho největší kamarád Pavel.

Jednou večer si Filip hrál ve svém koutku a pořád opakoval Pavel

mucha! Pavel mucha!

Cože?! On říká, mrcha, svému nejlepšímu kamarádovi?!Zara

zilo mě to a začala jsem se vyptávat, proč tak Pavlovi říká a jak

na to slovo přišel. A zjistila jsem, že se Pavel jmenuje Mucha.

Od Rity si pamatuju na tři kouzelná slůvka.

Prkalík – trpaslík.

Kemílek – kelímek.

Štrundl – štrúdl.

Víc si z jazykových začátků svých dětí nepamatuju, ale jak rostly,

občas mi trochu radost udělaly...

Ritě bylo dvanáct let, když šla s námi vybrat nový vysavač,

a protože měla luxování na starosti, vybrala ten nejvýkonnější

a hlavně nejtišší.

Za pár dnů jsem přišla domů, vysavač stál připravený vpřed

síni a dcera ve svém pokoji cosi horečně hledala na teletextu.

„Co hledáš,“ zeptala jsem se zvědavě, ale neodpověděla, do

konce se zdálo, že ani nevnímá, že jsem přišla. Když konečně

našla, co hledala a přečetla si to, hlasitě si oddechla.

10

„Jo ahá! To je tahle ETA!“ Otočila se na mě a konečně mi

všechno vysvětlila. „Před chvíli hlásili, že ETA zase vraždila.

A ona je to ta baskická separatistická organizace.“

Nic jsem nechápala.

„A jakou ETU jsi myslela?“ Ukázala na vysavač.

„No přece lux!“

Za pět let mi udělala radost znovu.

Přijela k nám dívenka z Rakouska, u které Rita bydlela před

rokem, když tam byla se školou na výměnném zájezdu. Dostala

jsem za úkol vymyslet dárek, který od nás dostane, procházela

jsem tedy kolínské obchody a v jednom půvabném kolínském

květinářství, kde mají různé výrobky od českých řemeslníků, jsem

objevila dárek pro rakouskou rodinu.

Nádhernou baňatou sklenici ke krbu, plnou velkých sirek

i s náhradními škrtátky. Už jsem si ji chtěla nechat zabalit, ale

pak jsem si řekla, že možná mají elektrický krb a poslala jsem

Ritě esemesku.

„Zeptej se jí, jestli mají krb na sirky nebo na elektriku.“

Vzápětí mi přišla odpověď.

„Voni nemaj krb!!!“

A Filípek? Ten mi udělal radost jako patnáctiletý. Přivezli

jsme si štěňátko, intelektuála Bena. Rozvalovalo se na zádech,

nožičky roztažené, Filip si ho prohlížel a pak se mě zeptal, a čím

čůrá?

2004

Ina

Určitě to znáte všichni. Za chvíli potřebujete odejít z domova

a máte kolem sebe spoušť, která vznikla vstáváním celé rodiny

najednou, do toho se vám pod nohy plete pes a toužebně kouká,

kdy ho konečně půjdete vyvenčit a konec téhle katastrofy je

11

nejlepší! Jako na potvoru zůstanete v bytě poslední a odejít

z takového nepořádku prostě nemůžete!

Nemůžete. Tečka.

Pro tuhle situaci mám následující recept, který mi zatím po

každé pomohl. Představím si svoji kamarádku a spolužačku Inu.

stojí za dveřmi našeho bytu a chystá se zazvonit.

V tu chvíli se převtělím do ní, stojím na prahu a vidím spoušť

po našem bytě. A už to jede!

Něco na ramínka do skříně, něco na věšák, něco do koše

na prádlo, narovnat v koupelně ručníky, ustlat, srovnat potahy,

naaranžovat polštářky, umýt nádobí od snídaně, uklidit drobky

na stole a na podlaze, kytkám ve váze vyměnit vodu, přeleštit

jablka na míse, utřít sporák a dát čisté utěrky.

Pak projdu byt a naposledy ho zkontroluju očima Iny. A jsem

spokojená.

Ptáte se, proč mě právě ona dokáže vyprovokovat k takovému

výkonu? Protože kdykoli jsem k ní před lety přijela nečekaně

na návštěvu, měla vždycky v bytě příjemně uklízeno. A to měla

čtyři děti...

16. září 2004

Tělocvična

Byl to dlouhý den. Z Prahy jsem přijela večer kolem desáté. Kdy

přijde Rita, zeptala jsem se pana Fuchse. Říkala, že přijde do

jedenácti, odpověděl a za chvíli spal.

V půl jedenácté jsem už také ležela, ale usnout jsem nemohla.

Čekala jsem, až ji uslyším odemykat. Převalovala jsem se.

A najednou jsem byla tam. V tělocvičně. V tělocvičně v Beslamu.

Procházím mezi ležícími a sedícími lidmi. Děti. Ženy. Mladé,

staré. A zase děti. samé děti. Chodím mezi nimi dlouho. Něk

teré tváře si už pamatuju.

12

Probouzím se do tmy a znovu zavírám oči. A zase jsem tam.

Chci jim pomoct, ale nevím jak.

Znovu se probouzím. Vstávám a jdu se podívat na mobil,

jestli tam nemám od Rity esemesku. Nic. Je skoro půlnoc. Mám

strach, i když jí už bylo dvacet. Když řekla do jedenácti, už tady

měla dávno být.

sotva si lehnu, jsem zase v tělocvičně. Nic se tam nezmě

nilo. Lidé jsou stále na svých místech. skoro se nehýbají. Je tam

zvláštní ticho. A pak někdo začne křičet...

slyším klíče ve dveřích a u Rity v pokoji se rozsvítí. Jdu tam

a sedám si do křesla. Nemůžu mluvit. Překvapeně se na mě

podívá.

„Co je?“

Polykám slzy. Je doma. Je živá. Uklidni se. Lidem v tělocvičně

jsi nemohla pomoct! Nemohla! Konečně můžu mluvit.

„Kde jsi byla? Táta říkal, že přijdeš do jedenácti.“

„Nene! Říkala jsem kolem dvanácté! Co je?“

„Čekám na tebe. Byla jsem celou dobu v tělocvičně.“

Koukáme na sebe. Ví, o čem mluvím.

„Mami... už jsem doma! Uklidni se.“

Přikyvuju.

„Já už jsem klidná. Ale bylo to strašný... to čekání na tebe...

v tělocvičně...“

Bylo deset minut po půlnoci, osmého září 2004.

Ráno bylo v novinách, že si teroristé pořídili z tělocvičny

videozáznam.

Přeju nám všem v roce 2005 mír v duších, mír kolem nás

a mír ve všech tělocvičnách na světě.

30. prosince 2004

13

Jitřenka I.

Jitřenka byla jídelna na kolínském náměstí, v místech, kde je

dnes ČsOB a Drogerie TETA. První Fuchsovinou o Jitřence

jsem probudila další „jitřenčí“ vzpomínky a ty potvory se kolem

mě pořád motají a pokud o ně nechci zakopávat, tak je musím

vrazit do Fuchsovin ještě jednou, dvakrát, třikrát...

Narodila jsem se několik desítek metrů od Jitřenky. Poprvé

jsem si ji uvědomila v šesti letech, kdy jsem měla šelesty na srdci

a babička, která bydlela ve stejném domě jako já, mě tam vodila

na kafe, aby mi „povzbudila srdíčko“.

Chodila jsem tam ráda, protože se tam scházela se svojísest

rou Babetou a s nevlastní dcerou, tetou Ančou. Babeta bydlela

ve Zlaté uličce u náměstí a Anča v ulici Karolíny světlé, která

navazovala na uličku Zlatou.

Všechny čtyři jsme to tedy měly do Jitřenky blízko. Poslou

chala jsem nekonečné příběhy o kolínských občanech a pila

kafe, které mi nechutnalo. Když se to dozvěděl táta, babičce to

zakázal. Škoda.

Brzy na to jsem si do Jitřenky začala chodit pro třicet deka

francouzského salátu a pět rohlíků. Po vánočním bramborovém

salátu a vepřovém řízku, to bylo moje nejoblíbenější jídlo. Deset

deka francouzského salátu stálo jednu korunu a patnáct haléřů

a jeden rohlík stál haléřů třicet. Celkem mě tedy tato lahůdka

stála pouhých pět korun!

Pospíchala jsem s ní domů, odnesla si ji do pokoje, který

měl okna do ulice, vzala jsem si knihu, kterou jsem právě četla

a začala hodovat na prádelníku, který stál mezi okny. Četla jsem

si, jedla a občas koukla na ulici, co je tam nového.

Babička o mé vášni věděla. Jednou, když jsem si běžela do

svého pokoje vyměnit knihu k hodování, protože ta, kterou jsem

si vybrala, se k mé pochoutce nehodila, se objevila ve dveřích

kuchyně s velkou lžící v ruce.

„Dáš mi ochutnat?“

„Ne! Nedám! Já se na to tak těším!“

14

Babička smutně pokývala hlavou a zase se vrátila do kuchyně.

Ona neměla na ten salát chuť! Ona mi chtěla zkazit moji

šťastnou náladu!

Nikdy jsem na tuhle chvíli nezapomněla. A vždycky jsem na

ni vzpomínala s výčitkami. Jsem hnusná a nenažraná!

A protože to není o Jitřence všechno, budu ještě dvakrát

pokračovat. TsU.

30. března 2005

Knihy pro tátu

Poslední dobou, kdy se počet mých vydaných knih dostal nad

pětadvacítku, vzpomínám často na tátu, který zemřel v roce 1982.

Byl velký čtenář, který kromě toho, že rád četl, i rád pil.

Od svých šesti let jsem mu chodila půjčovat knihy do oddě

lení dospělých v kolínské knihovně, na kterou jsem koukala

z oken naší velké obývací ložnice. Chodila jsem si, samozřejmě,

půjčovat i své knihy do dětského oddělení, ale to, že jsem získala

s tátovou legitimací i legální přístup do oddělení dospělých, byl

největší dar, který mi táta dal.

No... abyste si nemysleli, že mi dal jenom tohle, přidám ještě

pár darů. Dělil se s námi také o maso, které babička striktně

oddělovala do kastrůlku.

„To je pro tátu, až přijde z práce!“

Mockrát jsme s bráškou Kájou smutně koukali na svéminia

turní kousíčky masa v záplavě kolínek s omáčkou, a táta, jako

když to tuší, nám o několik hodin později své maso dal. Všechno.

„Jen ať si to, matko, vezmou, já maso nemusím,“ uklidňoval

babičku, svou tchyni, když protestovala. Také nám tlustě mazal

chleby máslem, které před námi babička schovávala. A rád dělal

pivní pomazánku, kterou nám rozděloval stejně štědře...

Tak. A to je všechno, co mi můj táta dal.

15

Největší spojení mezi námi existovalo přes knihy. Takovou

symbiózu mezi otcem a dcerou mi mnozí mohou závidět, vážně!

Od roku 1956 do roku 1982, kdy táta zemřel, četl jenom ty knihy,

které jsem mu z knihovny přinesla. Nikdy v knihovně nebyl(při

hlašovala ho tam maminka), nikdy mu knihy z knihovnynepůj

čoval někdo jiný. Vždycky jenom já. Dvacet šest let.

Měla jsem vynikající paměť! stačilo mi, že jsem rozevřela

knihu a věděla jsem, že jsme ji už s tátou četli, protože jsem,

pochopitelně, jeho knihy četla od svých šesti let s ním.

Když jsme ji ještě půjčenou neměli, zběžně jsem ji prolisto

vala, a usoudila jsem, nevím, podle čeho, že se nám určitě bude

líbit. A protože táta četl všechno, co jsem mu přinesla, myslela

jsem si tehdy, a myslím si to furt, že jsem se do jeho vkusutre

fovala přímo mistrně!

Měl knihy z knihovny na stole v kuchyni, na svém místě v ro -

hu, a já přesně věděla, kdy mám přinést další várku. I když si na to

nevzpomínám, musela jsem tu hromádku 4 – 5 knih pečlivěsledo

vat, musela jsem vědět, co táta už dočetl a co ještě čte, a tohle naše

knižní spojenectví, to byl můj dialog s ním. Dialog otce a dcery.

Dialog beze slov. Vlastně jsme si spolu takhle povídali pořád.

Opravdový dialog jsme spolu nikdy nevedli. Táta šel totiž

často z práce rovnou do hospody, ze které se vracel někdy i po

půlnoci, a když byl doma, seděl na svém místě u stolu, četl si

a o dva roky starší bráška Kája mu chodil do dvoulitrové baňky

pro pivo k Uxům (nyní Naivní restaurant).

Dva litry stály koncem padesátých let sedm korun dvacet

haléřů a bráška šel většinou třikrát. Když mi bylo sedm, přešla

tato povinnost na mě. V té době se narodil můj druhý bratr,

František, a já nedočkavě čekala, až mu bude sedm, a převezme

po mně žezlo, což se po sedmi letech opravdu stalo...

Ale knihy jsem do kolínské knihovny chodila tátovi půjčovat

jenom já. Tahle povinnost se u nás doma nedědila.

2010, srpen

16

Ina podruhé

Do drogerie u kolínského náměstí chodím ráda, protože je přímo

naproti domu č. p. 49, kde jsem se narodila. Je v místech, kde

stál dům, ve kterém bydlela moje největší kamarádka z dětství,

Ina. Ona je vlastně Anna, ale říkali jsme jí Ina.

Přibližně v místech, kde je dnes vchod do drogerie, byl vchod

do jejich dvoupatrového domu, kde měl její dědeček a strýc před

únorem 1948 kožešnictví.

Po stranách vchodu do domu byly úzké, od února 1948

nepoužívané výlohy. Byly do ulice zakryté deskami, které měly

na vnitřní straně zrcadla. Často jsme si do těchto výloh s Inou

vlezly, prohlížely jsme se v zrcadlech nebo jsme ležely vedle sebe

na zádech a poslouchaly, co se děje na ulici, několik centimetrů

za našimi hlavami.

Jednou jsme se tam nějak vrtěly, vrazily jsme do zrcadla a to

na nás začalo padat. Rychle jsme se zvedly, chránily jsme si

hlavu, a měly jsme štěstí. Mě netrefilo vůbec, a Ině se jeden malý

střep zabodl do zad.

Utekly jsme dozadu za dům, na zahradu, která byla v místech,

kde je teď obchod s dětskými kočárky, a tam jsme chvílivystra

šeně chodily dokolečka, ale nakonec jsme šly za maminkou Iny,

která měla zdravotnický kurs a jezdila s námi na školní výlety,

ta nám nejdřív vynadala a pak Ině zranění, které nebylo velké,

ošetřila.

„Mně je strašně líto, že jsme se s Inou poslední čtyři rokyztra

tily,“ řekla jsem dceři, když jsme jednou, po filmu Nevěsty na

zabití, začaly vzpomínat na své kamarádky.

„Odstěhovala se, nevím kam, jinak bych jí napsala, nebo se

za ní jela podívat. Od první třídy jsme bez sebe neudělaly krok.

Prožily jsme spolu tolik věcí! Ina je moje dětství.“

Ten film ve mně vyvolal přímo tsunami vzpomínek na moji

nejlepší dětskou kamarádku.

„Nevím, co se stalo. Napadá mě jediné vysvětlení. Půjčila

jsem jí před čtyřmi lety pět časopisů, kde jsem měla své povídky.

17

Ty časopisy už nikdy neseženu, ano, jsou pro mě důležité, ale

jestli je ztratila při stěhování, vzal je čert! Kvůli tomu mi přece

nemusí nezvedat telefon!“

To, jak důležité místo má Ina v mém životě, pochopil i pan

grafik z našeho nakladatelství, kterého jsem nikdy neviděla, a on

o mém životě příliš neví. Poslala jsem mu víc jak padesátfoto

grafií na obálku knihy, Když se řekne Fuchsoviny, která vyšla

v červnu 2010 a napsala jsem mu, ať z nich na obálku vybere,

jaké chce. Že mu do toho nebudu mluvit.

A když mi hotovou obálku poslal emailem, a já ji poprvé uviděla,

chvíli jsem na ni neviděla, protože jsem se rozbrečela. Pan grafik

totiž vybral deset fotografií, ke kterým mám nejužší citový vztah.

Jsou na nich všichni, kteří jsou můj život.

A na jedné fotografii je i desetiletá Ina se stejně starou Irenkou.

2010, červen

Pohádka o melounech

Před časem mi vyšel v magazínu ONA DNEs fejeton o tom, jak

jsem své dceři vykládala denně pohádku o zajíčkovi, který se

jmenoval, Dají Dají. Byla jsem přesvědčená, že do její dětské

dušičky ukládám obrovský vklad, ale mýlila jsem se.

„Máma mi nikdy pohádky nevyprávěla, ale táta jo,“ řekla po

letech své kamarádce a já se zhrozila. Proboha?! Pohádka pana

Fuchse se snad ani pohádkou nazvat nedá! Jsou to totiž pouhé

dvě věty!

„Melouny se kutálely Kouřimskou ulicí. Proletěly přes náměstí

kolem kašny a zarazily se u Bati.“

Uznejte sami, je snad tohle nějaká POHÁDKA?!

Když fejeton vyšel, byly v něm i „melouny“ pana Fuchse.Poli

choceně si o sobě přečetl, ale tím jeho sláva neskončila! Fejeton

vyšel v pondělí a v pátek večer mi přišel email od čtenářky Terezy.

18

„Dobrý den, vaše fejetony jsou milé, ale nečekala jsem, že

budou znamenat zlom v uspávání mého téměř tříletého syna.

Do tohoto pondělí jsem k postýlce usedala s náloží knih a než

jsem odehrála desítky pohádkových postav, uběhla téměř hodina.

V pondělí jsem nadhodila ony dvě věty o melounech a kluk se

řehtal jako blázen a nyní každý večer vyžaduje melouny. Tak tedy

pozdravujte autora pohádky a díky! Mějte se krásně.“

Šla jsem rozesmátá do pokoje, kde pan Fuchs sledovalhisto

rický pořad o druhé světové válce.

...Proč mají vlastně muži tolik rádi válečné dokumenty, to mě

napadlo už mockrát. Asi proto, že není válka, odpovídám siopa

trně, abych neprobudila negativní síly. Asi proto.

Když viděl, že se směju, zvědavě se na mě otočil, smířen s tím,

že přijde o zásah do nepřátelské ponorky, a já mu rychletlumo

čila obdivný email od Terezy. Jeho Veličenstvo pokývalo hlavou

a pak blaženě proneslo: No, vidíš!

A já se vrátila zpátky k počítači, odpověděla jsem Tereze, že

autora „pohádky“ potěšila a pak jsem si řekla, že napíšu tenhle

fejeton pro všechny maminky, které se, podobně jako Tereza,

a podobně jako před dvaceti lety já, poctivě snaží, večer co večer,

o pohádkový vklad do dětské dušičky.

Holčičky moje, mám takový pocit, že v tomto případě, méně

znamená více!

„Hoďte tam“ melouny a máte jistotu, že se vaše děti budou

nejenom řehtat, ale hlavně si je po letech budou pamatovat...

2010, únor

Tetička Palánová

Vedle kolínského gymnázia stála kdysi hudební škola a několik

výstavních vilek. Oboje „padlo za vlast“ v sedmdesátých letech,

a na prázdných místech se postavily paneláky.

19

stála tam i vila profesora a básníka Otakara Palána, který

učil v letech 1907–1936 na zdejším gymnáziu latinu a řečtinu.

O domácnost se mu starala Emilie Zápotocká z Bečvár, kterou

si vzal v třicátých letech za manželku. Byla mladší o pětatřicet

let a on, kromě mladé a hezké manželky, získal i laskavou aobě

tavou ošetřovatelku – od mládí totiž trpěl zánětem okostice.

starala se o něho až do roku 1954, kdy ve věku osmdesáti let

zemřel. Emilie zůstala ve vile vedle gymnázia sama a přenesla

starostlivou lásku na své neteře a synovce.

Zrodila se tetička Palánová.

Všechny děti, které byly z Bečvár, ale studovaly v Kolíně,byd

lely u ní ve vile a ona se o ně starala. Pomáhala jim, kdyžstudo

valy v Praze, i později, když založily rodiny.

Na začátku osmdesátých let jsem tetičku Palánovou „vyvdala“.

Od mého muže a jeho rodiny jsem o ní slyšela neuvěřitelné věci.

To je pohádka, říkala jsem si v duchu, někdo takový přece nemůže

existovat!

Jednou jsme na náměstí uviděli spěchající, sympatickou, starší

ženu. Pan Fuchs nás představil. Byla to tetička Palánová. Když

jsme se na sebe podívaly, otevřely se mi poprvé v životě dveře

do pohádky.

Chytila mě za obě ruce, usmívala se a voněla bezpečím a láskou.

„Irenko, vy jste tak krásná,“ vydechla nadšeně a obrátila se na

pana Fuchse. „Buď na ni hodný, Honzíku!“

Často jsme se pak spolu potkávaly, bydlela totiž jako my,

v Husově ulici, kde dostala garsonku, když její vila „padla za

vlast“. Každé ráno odtud pospíchala na autobus a jela do Bečvár,

kde bydlela část její početné rodiny. Pomáhala tam všem, kdo

pomoc potřeboval, starala se o svoji sestru, rozdávala spraved

livě svoji lásku mezi všechny.

A její úsměv pořád voněl po pohádce.

Před několika lety přišla k tetičce Palánové nemoc. Zůstala

odkázaná na pomoc druhých. A tehdy jí všichni, které celý život

obdarovávala péčí a láskou, začali její dobrotu vracet. Neteře

20

a praneteře se u ní střídaly, vozily ji na invalidním vozíku na

procházky, staraly se o ni, četly jí, byly prostě s ní.

I teď jsme se často potkávaly. Na lavičce na náměstí, nasta

rém mostě nebo u domu v Husově ulici, kde bydlela pořád.

Teď už nikam nepospíchala, seděla na vozíku, obklopená péčí,

a pokaždé, když mě uviděla, se rozzářila.

„Irenka...“

Nikdy mi nezapomněla říct, jak jsem krásná a vždycky mě

držela za ruku. Pořád voněla bezpečím a láskou. Povídaly jsme

si, tetička Palánová na vozíku, její neteř Maruška a já.

Když jsem tetičku v listopadu 2006 viděla na procházcenapo

sledy, vezla ji jedna z neteří. Tetička měla hlavu skloněnou na

prsa. Nešla jsem k ní. Možná jsem tušila, že tohle setkání by

bylo jiné...

Zemřela za dva měsíce, 13. ledna 2007, ve věku 98 let. Nad

její rakví mluvil farář Bedřich Blažek.

„Chodil jsem kolem jejich vily do hudební školy. Profesor

Palán, kterého jsem znal, sedával na verandě a paní mu tam

nosila kávu. Vidím to, jako by to bylo dnes...“

Kruh se uzavřel, tetičko Palánová. Pohádka skončila. Dě

kujeme.

21. ledna 2007

Taky hubnete?

Řeknu vám, loňské Vánoce mi daly! Zasklený balkon, to jepo

hroma! Lednička je proti němu trezor!

Dortíčky – mini laskonky, mini trubičky, mini bábovičky a ještě

asi deset druhů mini z cukrárny v Kouřimské ulici, chlebíčky –

šunkové, s vajíčkem, krabí, s uherákem a senegalské z Mléčného

baru, salátek a řízečky ode mě, cukroví od kouzelnice, paníHan

čilové, protože já péct neumím a proto mě to nebaví, to si radši

21

napíšu povídku, fejeton nebo blog na iDNEs.cz, – to všechno

bylo pěkně vyrovnané na našem zaskleném balkoně!

Vzali jsme si talířky, šli si tam vybrat, co jsme chtěli a pak jsme

se svalili u televize! To byl vánoční ráj! Výčitky jsem neměla,

říkala jsem si, hned po svátcích jedeme do maďarskýchtermál

ních lázní v Zalakaros, tam budeme mít ráno snídani a pakšmy

tec! Budu se celé dny vyvalovat v termálních bazénech a hubnout!

Zlatý voči! Paní průvodkyně nám hned první den doporučila

restauraci U Zlatého jelena, šli jsme tam jednou a pak jsme tam

chodili každý večer. Výborně tam vařili a hlavně měli jídelní

lístek v maďarštině, v němčině a v češtině. A nejenom to. Když

jsem si objednala minerálku, číšník chvíli přemýšlel a pak seši

roce usmál.

„Bu – blin – ky?“

Vyzkoušeli jsme jelena, bažanta, kachnu, husí játra, perkelt,

a když jsme si poslední den řekli, že si dáme něco malého,

přinesli nám toho tolik, že jsme to nedojedli...

Po návratu se stala naše digitální váha mým největšímnepříte

lem. Byla trapná! Ráno i večer. Byla trapná celý den!

Osmého ledna jsem objevila v MF DNEs článek o HUBNUTÍ.

Začetla jsem se do něj a přišel mi rozumný. Bylo tam všechno.

Chyby v jídle. Jak pomoci psychice, která někdy hubnutí brání.

Co nahradit na talíři a čím. Energetická hodnota jídla. Nadchla

jsem se a rozhodla jsem se k radikálnímu řešení!

Druhý den jsem šla do své pracovny v Kouřimské ulici a s se -

bou jsem si z domova nesla těstovinový salát s krabími tyčinkami,

čtyři malá rajčata, housku s kuřecí šunkou a dvě mandarinky.

Byla jsem rozhodnutá, že se tím nenadlábnu najednou, jak mám

ve zvyku, ale budu to jíst na etapy, přesně podle rad!

Jenomže...

stavila jsem se v obchodě s pracovními oděvy se svými dvěma

knihami, které jsem slíbila půjčit paní prodavačce. A ta dobrá

duše mi dala zabijačku! Dvě jelítka a dvě jitrnice. I chleba k tomu

přidala!

22

„Já hubnu,“ zaúpěla jsem zděšeně, ale ona mávla rukou.

„Nechte hubnutí na zítra. Jen si dejte jitrničky, ty dělal můj

muž! Jsou výborné!“

V pracovně jsem všechno schovala do ledničky a... hádejte,

jestli jsem večer něco z toho nesla domů!

Nicméně jsem se k hubnutí v MF DNEs vrátila. A vítězně!

Už mám zase svých necelých šedesát šest a to ještě není konečná

váha! A víte, proč vítězím?

Byla u mě na návštěvě kamarádka, která se po letech rozešla

s přítelem. Měla to udělat už dávno, protože tím rozchodem jí

narostla křídla!

Má plno plánů, je nádherně štíhlá, celá září a její vlasy jsou

jako z reklamy! I když je skoro o dvacet let mladší, řekla jsem

si, že chci vypadat taky tak krásně! Bude mi to sice trvat trochu

déle a bude to těžší, protože se s panem Fuchsem na stará bolavá

kolena rozcházet nebudu, ale první výsledky se už ukazují!

Začínají mi vyrůstat malilinkatá křidélka!

31. ledna 2007

P. S.

No, sebekriticky musím přiznat, křidélka nekřidélka,

že jsem od podzimu 2009 do konce roku 2010 nabrala

na svých šedesát šest kilo, zákeřně a nepozorovaně, dalších

osm a tím jsem se dostala na strašných sedmdesát čtyři! Hrůza!

Pas se mi ztratil, narostla mi prsa, která jsem nikdy neměla

a vypadala jsem jako tlustá housenka!

Ale koncem roku 2010 se stal zázrak. Bez hladu, a bez cvičení

jsem během tří týdnů shodila pět kilo! A váha jede pomalu dolů

dál.

Za všechno může kniha pana profesora Michała Tombaka,

Chcete žít do 150 let?, kterou přeložila dcera mého pana

nakladatele, Kristyna Ondraszkova a poprosila mě,

jestli bych si to po ní nepřečetla.

Takže jsem to pročítala, v hlavě se mi všechno poskládalo,

23

udělala jsem radikální změnu jídelníčku a výsledek? Šedesát šest

kilo je za dveřmi a bez hladu!

Bez hladu, prosím!

Pokud na tom chcete být jako já, můžete si tuto knihu objednat

u mého pana nakladatele tady:

www.beskydykniha.cz

Moje Silvestry

Tak máme za sebou dalšího silvestra. Můžu nostalgicky naněk

teré zavzpomínat?

Oslavy silvestra byly od mých osmnácti let spojené s kolínským

divadelním klubem. sešli se tady zaměstnanci divadla, jejich

příbuzní, kamarádi a známí, přijeli i herci z Prahy, a hodněkolí

ňáků dorazilo po půlnoci, protože divadelní klub byl otevřený

do rána a byl průchozí...

Už odpoledne se u baru sešly „kuchařinky“ a připravovaly

chlebíčky a jednohubky z přinesených pomazánek, klub bylsil

vestrovsky vyzdobený, skoro každý rok jsme připravovali nějaký

program, jednou jsme například prováděli návštěvníky celým

divadlem a na každém rohu na ně čekalo nějaké strašidlo, jindy

jsme se domluvili, v jakých přijdeme kostýmech, každý rok byl

prostě silvestr v divadelním klubu jiný a krásný, a na některý

nikdy nezapomenu.

Například na ten v roce 1978, kdy jsem byla v klubu s mým

prvním manželem. Všimla jsem si, že se moc nebaví, a tak jsem

se ho před půlnocí zeptala, co mu je. A on řekl, chovala ses celý

rok tak, že si nezasloužíš, abych se bavil.

Během vteřiny jsem zrekapitulovala nejenom uplynulý rok,

ale i naše čtyřleté manželství. Jak odešel ještě před narozením

syna pracovat do Prahy a domů jezdil párkrát za měsíc, protože

potřeboval vyprat, jak mi na syna dával jenom to, co dostal od

státu, což byl přídavek na dítě a několik desítek korun, o které

24

měl menší daně. Jak nepřispíval na bydlení, i když bydlel, na

jídlo, i když jedl, jak nepřispíval na nic. Jak jsme měli jet v létě

s naším tříletým synem do Bulharska, kam on létal každý rok

na dva měsíce, údajně kvůli ekzému, který jsem na něm nikdy

neviděla, a jak nakonec letěl opět sám, prý pro nás tři neměli

jízdenky na vlak, tak si koupil pro sebe jednu letenku. Jak se po

dvou měsících vrátil, a vyprávěl mi, jak si v Bulharsku užíval,

nejenom moře. Užíval si i s dcerou bytné, u které každé léto

bydlel.

Tohle všechno mi proběhlo hlavou, mozek se mi zavařil, a když

jsem se vzpamatovala, řekla jsem si, končím. Rozvedu se.

Nikdy také nezapomenu na oslavu silvestra v roce 1986 u ka -

marádky Marcely, která byla celý podzim nemocná, ale bojovala

a plánovala na jaře návrat do práce, a zrovna na silvestra, který

jsme slavili ve čtyřech, mi její manžel řekl, chvíli před půlnocí,

když jsme si šli dát spolu ven cigárko, že Marcela má rakovinu

plic a neví to. Ne, nezazlívala jsem mu, že mi to řekl, dozvěděl

se to pár dnů před silvestrem, na jeho místě bych to taky musela

někomu říct, ale návrat do silvestrovského pokoje k Marcele

a k panu Fuchsovi, patří k nejhorším chvílím mého života.

Naopak nejkrásnější silvestr jsem prožila, když jsem byla

doma sama, jenom s naším pejskem a pan Fuchs byl s dcerou na

Tenerife. Koupila jsem si velkou krabici obložených chlebíčků,

koukala jsem na televizi, o půlnoci jsem volala kamarádům na

všechny světové strany a ze všech světových stran volali kama

rádi mně, a volali také ti dva z Tenerife, a protože můj hlas zněl

šťastně a spokojeně, pan Fuchs mi už nikdy podobný, radostný

silvestr nedopřál...

A chcete vědět, jaký byl můj silvestr 2010? Pan Fuchs mě

vyvezl do Egypta. Říkal mi, budeme plavat na širé moře, a ažuvi

díme nad hladinou výčnělek, podobný ploutvičce žraloka, tak si

dáme závody, kdo bude dřív zpátky na pláži.

Řekla jsem mu, že do moře nepolezu, a budu se koupat uho

telu v bazénu, ale nejdřív se zeptám personálu, jestli se tam

25

nějakým potrubím nemůže žralok dostat, a pan Fuchs měuklid

nil, že prý se klidně můžu koupat v moři. Prý až žraloci uvidí

moji nohu po obrně, leknou se, odplavou a už se nikdy nevrátí...

2011, leden

Děti, Vánoce a nový stav

I dneska ještě občas slyším, že v rodině, kde nejsou děti, nejsou

pravé Vánoce. Možná to byla pravda dřív, kdy o děti nebyla

nouze, a tam, kde děti nebyly, se Vánoce opravdu příliš neslavily.

Tehdy to ještě šlo, neslavit je, nebyla taková mediální masáž jako

dneska, stačilo dát za okno svíčku, a měli jste klid.

Pravda, i dneska se dají Vánoce zaspat, ani tu svíčku nikamnemu

síte dávat. Druhý den se spokojeně probudíte a s úsměškemsledu

jete hory vánočního papíru u kontejnerů. Jen tak mimochodem,

zdá se mi, že stále víc lidí sní o tom, že Vánoce prostě zaspí...

Vůbec bych se nedivila, kdyby už brzy začaly být naprosto

normální několikadenní zájezdy, tzv. Vánoční útěky, zhruba od

20. 12. do 27. 12., do nevánočních, cenově dostupných míst, kde

o Vánocích neuslyšíte ani slovo. Vrátíte se nestresovaní, odpo

čatí a příjemně naladěni na silvestrovské radovánky. Dovedete

si představit tu nádheru?! Nic neshánět, žádné fronty, tlačenice,

shon, sbalit se 20. prosince a nazdar Vánoce, mě nedostanete!

Ale vrátím se k dětem. Když jsem byla malá, vzpomínám si,

že jsem jenom výjimečně zaslechla maminku, tety a babičku, jak

si povídají o někom, kdo nemůže mít děti. Daleko víc, a vlastně

pořád, se tehdy, v padesátých letech, mluvilo o tom, která žena je

v „novém stavu“. Takhle jsem si, jako pětiletá, špatně odposlechla

„jiný stav“.

„Nový stav“ mi vydržel do chvíle, kdy jsem si zahrála před tetou

Evou na dospělou a důležitě jí oznámila, že paní Kratochvílová

je v novém stavu...

26

Protože široko daleko v naší rodině nebyl nikdy problém s „novým

stavem“, začala jsem si tuhle problematiku uvědomovat až před

patnácti lety, když jsem nastoupila do Činoherního klubu adozvě

děla se, kolik známých hereček chce otěhotnět a nedaří se jim to.

A tak jsem se začala koukat kolem sebe. A poslouchat.

Jednou mladý rozhlasový reportér, v debatě s gynekoložkou,

řekl, předpokládejme tedy, že jsem rodič. A lékařka okamžitě

zareagovala. Co není, určitě bude.

A co když je ten mladý muž gay, napadlo mě. Co když se svojí

partnerkou děti mít nemůže? Co když děti mít nechce? Tehdy

jsem si poprvé uvědomila, jak jsou dnes podobné věty ožehavé,

protože je čím dál víc párů, které děti nemohou mít. Často jsou

na vině spermie, které jsou buď malé, líné, je jich málo, nebo se

netvoří vůbec. Pak přichází na řadu umělé oplodnění, o kterém

psát nemusím, protože o něm skoro každý, kdo čte tenhle feje

ton, ví své. I já mám ve svém okolí 4 – 5 konkrétních případů.

Na druhou stranu znám několik párů, které děti nemají, pro

tože je nechtějí. Chtějí si prožít svůj život po svém, chtějízodpo

vídat jenom sami za sebe, žít jenom pro sebe. Znám například

šťastné manželství Heleny a Petra. Jsou bezdětní, protože děti

nechtěli mít, dneska je jim kolem pětačtyřiceti a jsou šťastní stále,

dokonce víc než dřív, protože dneska je už nikdo „do dětí“ netlačí.

Pokud vám tenhle fejeton přijde trochu kostrbatý, tak...

Napsala jsem ho proto, že bych si moc přála, aby Vánoce byly

šťastné a spokojené i tam, kde nejsou děti. A také jsem ho napsala

kvůli vánočnímu pohledu, který jsem, spolu s dvanácti dalšími,

napsala už v listopadu, dala na ně datum 15. 12. 2010, a opřela je

u tohoto data o kalendář.

Včera jsem je opravdu poslala, kromě jednoho, který byl pro

moji tetu, Evu Jirsovou.

Moje poslední teta, poslední sestra mojí maminky, totiž 5.pro

since 2010, skoro v devadesáti letech, odešla.

Evo, teto moje milá, ať je ti ve tvém novém stavu dobře.

2011, leden

27

Stařeny a starci

„Otevřely se dveře, a vešla čtyřicetiletá stařena.“

„Tento důstojný kmet zemřel ve stáří čtyřiceti let.“

To jsou věty, které si pamatuju z románů červené knihovny,

které jsem jako dvanáctiletá hltala jeden za druhým. Zásobovala

mě jimi moje teta Anča. Mladším a mladým musím termín,čer

vená knihovna, vysvětlit.

Říkalo se tak knihám, které byly sladké, romantické, sneuvě

řitelnými příběhy, například o lásce bohatého šlechtice k chudé

posluhovačce, nebo o lásce pana továrníka k prodavačce květin.

V románech červené knihovny se žilo tak, jak se v běžném životě

nežije...

Kromě dvou vět, které jsem uvedla na začátku, si pamatuju

ještě jednu „červenou“ větu. Byla z knihy, která se jmenovala,

Ve spárech sadismu.

„Nejprve jí prostřelil levé kolínko. Když se v krvi kácela,pro

střelil jí i druhé.“

Protože moje maminka byla ve čtyřiceti nádherná ženská a táta,

o rok starší, byl fešák chlap, všem třem větám jsme se u nás

doma smáli a občas jsme je používali. Například, když přišla na

návštěvu mladá žena.

Věřte mi, že věta, otevřely se dveře, a vešla čtyřicetiletá sta

řena, nám k dobré náladě stačila. stejně, jako když se vrátil otec

z piva a uslyšel, tento důstojný kmet zemřel ve stáří čtyřiceti let.

Nezanedbávali jsme ani prostřelené levé kolínko, ale to není pro

tenhle fejeton důležité.

Je pravda, že dřív se lidé oblékali podle věku a stavu. Když se

žena vdala, musela se oblékat usedle, jak se na matku a manželku

slušelo. Když žena v padesáti letech ovdověla, jako moje babička

v roce 1948, život pro ni, alespoň navenek, skončil. Pamatuju si

ji na začátku padesátých let jako opravdovou babičku, s šátkem

na hlavě, s dlouhou, širokou sukni. To až později jsem sedozvě

děla, že měla milence, kvůli kterému se pohádala se svojí sestrou

Babetou, a dlouho pak spolu nemluvily.

28

Možná se mýlím, ale řekla bych, že uvolněnost v oblékání

přinesla až moje generace, která dospívala v šedesátých letech.

Minisukně, diskotéky, mejdany, džíny, 21. srpen 1968, dlouhé

vlasy – to bylo naše „tetování“, a protože se tetování, jak známo,

špatně odstraňuje, nechali jsme si ho skoro všichni.

stárneme pomalu, protože se nám nechce stárnout... Že to

není pravda? Tak dobře. stárneme tak, jako vy všichni, ale naše

oblékání nestárne. Pořád máme rádi džíny, pořád máme mezise

bou šedovlasé máničky, v amerických zelených bundách, a kdyby

si vedle mě teď stoupla moje babička, narozená v roce 1898,

a bylo jí šedesát, jako je mně, a byla by oblečená tak, jak ona

chodila v šedesáti a já, šedesátiletá, bych byla oblečená tak, jak

se oblékám... řeknu vám, to by byla pecka!

Škoda, že nejsem šéfredaktorka nějakého časopisu – takovárepor

táž o rozdílech v oblečení by určitě pobavila dost lidí, nejenom mě.

Myslím si, že se u nás, šedesátníků, nezměnilo jenom oble

čení, ale i myšlení. Je mladé a stárne pomalu, jestli vůbec stárne!

s mojí generací to budou mít naše děti nebo zaměstnanci domovů

důchodců těžké! My se totiž jen tak nedáme!

A víte, čemu můžu poděkovat za to, že jsem si vzpomněla na

čtyřicetiletou stařenu a čtyřicetiletého kmeta? Titulku v jednom

deníku.

Článek popisoval, jak se v Německu, u dvaašedesátiletéhodů

chodce, našlo obrovské množství munice. A titulek byl: Německý

stařík držel rekordní zbrojní arzenál.

2011, leden

Vlekaři, půjč nám na důchody!

„...Představenstvo svazu provozovatelů lanovek a vleků dnes

bude jednat o tom, jakým způsobem upozornit stát, že jim letošní

zimní sezóna způsobuje obří ztráty...“

29

To jsem si přečetla v novinách 16. ledna 2007. Nejsemmete

orolog, právník ani politik. Nemám lanovku ani vlek. A přesto

mě tahle zpráva naštvala.

Psala jsem kdysi v jednom fejetonu, že když potkám podob

nou zprávu, vysvětlím si ji po svém tak, že danou situaci převedu

na rodinu. Je to jednoduché, objektivní a dokonce bych řekla, že

i moudré. Posuďte sami.

Byla, nebyla, jedna Velká Rodina (dále VR), která kromě ji

ných pracovních aktivit měla také lanovky a vleky. Když byla

zima dobrá, dala VR část zisku z této činnosti stranou, na zimy

horší, a část zisku investovala, podle hesla „Zákazník, náš pán“.

Jedna část VR se ale před časem rozhodla, že se o jednu

lanovku a jeden vlek bude starat sama. VR se tedy sešla, pro

brala všechna pro a proti a nakonec souhlasila.

Dobře. O lanovku a vlek se pro příště bude starat Malá Rodina

(dále MR). Zisky budou pouze její a se ztrátami se musívyrov

nat sama.

Všichni byli spokojení, protože ve VR, kde vládne spravedlnost,

by ani nespokojení být nemohli.

Loňská zima byla k MR velmi štědrá. Dokonce tak štědrá, že

si její štědrost v tisku i v televizi členové MR pochvalovali. Letos

je to bohužel jiné. Už koncem loňského roku si MR stěžovala

a nikdo se jí nedivil. sníh nebyl a není. Hoteliéři sice byli docela

spokojení, prý lidé až na výjimky objednávky pobytů neruší,

ale co je to platné, na sjezdovku bez sněhu vám nikdo s lyžemi

nepůjde...

Ale vraťme se k naší MR, která se sama stará o svůj vlek

a o svoji lanovku. Když loni vydělala, ani ji nenapadlo, aby

v něčem pomohla VR. Ve VR se totiž vždycky najde něco nebo

někdo, kdo pomoc potřebuje, to přece všichni víme. Ale MR to

neudělala. Proč by to dělala? VR ji přece o nic nepožádala.

Ano, VR opravdu MR o nic nepožádala, protože jí to přišlo

blbé – jednou jsme se rozhodli, že zisky budou MR a teď by

chom od ní něco chtěli? Ne, to by nebylo fér. I když MR hodně

30

vydělala, nebudeme si jí o nic říkat, pomůžeme si sami, řekla si

VR a také to tak udělala.

MR ale přemýšlela jinak. Když po loňské štědré zimě přišlo

jaro a překulilo se léto, podzim a zima, a po sněhu ani památky,

rozhodla se MR, která loni sice vydělala, ale přesto jí nezbyla

žádná rezerva, že požádá o pomoc VR.

Jak to asi dopadne? Myslím, že to víte. VR, která je ke všem svým

členům stejně spravedlivá, řekne, ne, nepomůžeme ti. Všichni

jsme přece souhlasili s tím, že zisky budou jenom vaše a seztrá

tami se vyrovnáte. Pomozte si sami...

7. února 2007

Jitřenka II.

Koncem šedesátých let jsem před Jitřenkou často potkávala svého

strýce, Karla Kunara. Měl košíkářství a na dvoře hromady proutí,

jehož vůni cítím dodnes. Bydlel na kraji Kolína, v Orebitské ulici

– ale protože byl čerstvý vdovec, chodil na oběd na náměstí, do

Jitřenky. Měl to sice dost z ruky, ale chodil tam proto, aby se

podíval, jak říkal, „do města“.

Byl známá kolínská figurka. Nosil klobouk, černý oblek a psí dečky.

„Ahoj, strejdo,“ křičela jsem na něj a on se pokaždé zastavil,

usmál se a smekl klobouk.

„Zdravím tě také, Irenko!“

Vidím ho před sebou, pořád, i dneska, a přitom si nepamatuju,

kdy umřel. Ale vzpomínám si, jak tetu Kunarovou, jeho manželku,

v padesátých letech zavřeli. Měli v košíkářství asi dvacetzaměst

nanců, a když jim komunisti košíkářství v roce 1948 zestátnili,přiká

zali jim zaměstnat menší počet lidí, ale protože Kunarovi nechtěli

své zaměstnance propustit, zaměstnávali je dál a teta šla za to sedět.

stejně jako strejda Kunar, chodil do Jitřenky i pan Richtr,

další kolínská figurka. Galantní za všech okolností. spolužák mé

31

maminky. samotář. Chodil na dlouhé procházky kolem Labe.

Mě uctivě zdravil a s mým, o dva roky starším bratrem Kájou, po

sobě na náměstí stříleli.

„Kryj se, cizinče,“ křičeli na sebe, schovávali se za kašnu nebo

uskakovali před kulkami, které létaly z jejich natažených prstů...

Občas jsem si po něm střelila také, ale po mně pan Richtr

nikdy nevystřelil. Byla jsem přece žena, sice malá, ale žena.

Nebo Rupťupka. Nevím, jak se ta paní jmenovala skutečně,

protože se jí odjakživa neřeklo jinak, než Rupťupka. Vozila dětský

kočárek plný haraburdí, vedle ní šel pes a někdy i koza.Zaparko

vala kočárek se psem a s kozou před Jitřenkou, nakoupila a zase

šla dál.

Jako dítě mě strašně zajímalo odkud přišla a kam jde, ale bála

jsem se jí zeptat, a tak jsem o ní alespoň snila svůj sen.

Vyhraju v sazce a udělám z Rupťupky dámu! Obléknu ji, učešu,

nalíčím. A všichni budou čumět!

Hned u výčepu, na začátku Jitřenky, se scházely pořád stejné

tváře. Později mezi nimi nechyběl můj starší bratr, který tam rád

chodil na pivo. Zajímalo by mě, kam by chodil dneska, když je

Jitřenka zrušená, ale Karel mi to neřekne, protože odešel v roce

1979 do nebeské hospody, kterou mu nezruší nikdy nikdo.

Vzpomínky na Jitřenku vás čekají ještě jednou. Vydržte. TsU.

13. dubna 2005

TSU

Teď mě napadlo, že vy, co jste nečetli knihu, Když se řekneFuchso

viny, nevíte, co to je TSU. Takže, TSU znamená: Teď Se Usmívám!

Co se sněhem neroztaje

Zima byla krátká. Myslím, že to už mohu klidně napsat. Byla krátká.

sníh sice v Kolíně nějakou dobu byl, ale brzy roztál a zmizel.

32

Co nezmizelo, byla psí hovínka. To dost dobře nechápu. Po

našem Atíčkovi jeho hovínka uklidím vždycky, ať je teplo nebo

zima. Nedělají to všichni pejskaři, to mohu odpřisáhnout, pro

tože se mi kolikrát stalo, že jsem s Atíčkovými hovínky sebrala

i hovínka cizí, což poznám podle toho, že jeho jsou teplá a cizí

studená.

V tašce, v kabelce, v kapsách, všude mám igelitové pytlíky.Koli

krát se mi stalo, že chci vytáhnout z kapsy kapesník a vytáhnu

pytlík pro našeho psího miláčka, člena rodiny.

Ano, je jedním z nás! spí s námi v posteli, vleze za námi i na

záchod (jednou jsem to říkala Ondřeji Vetchému a ten se mě

zeptal, a je normální?) kouká na nás, když se koupeme, jí s námi,

sleduje s námi televizi, prožívá s naší rodinou dobré i zlé, a proto

ráda udělám to nejmenší, co za něho můžu udělat, protože on

toho není schopný – když se vykaká, seberu hovínko do igeli

tového pytlíku a vyhodím do nejbližšího koše nebo kontejneru.

Na obranu člena naší rodiny musím ovšem uvést, že on má

snahu po sobě uklidit! Zuřivě hrabe, většinou metr od hromádky,

nebo se mu povede strefit se do svého hovínka, ale v tom případě

mám zase co dělat já, abych uskočila... no, i tuhle maličkost už

máme s Atíčkem vychytanou. Když se vykaká, počkám, ažněko

likrát zahrabe a pak teprve začnu uklízet.

Ale vraťme se ke sněhu. Když napadl, sbírala se mi psí hovínka

dobře. Za prvé byla vidět i ve tmě, a za druhé jsem s nimi nabrala

i sníh, takže... no, prostě se mi hovínka našeho Atíčka ze sněhu

hezky sbírala. A když mně, tak proč ne i jiným pejskařům?

Víte, nemyslím si o sobě, že bych byla nějak extra vzdělaná, ale

že hovínka se sněhem neroztají a nezmizí do země a do kanálů,

to tedy vím stoprocentně! Z této své úvahy logicky vyvozuji, že

na rozdíl ode mě jsou někteří kolínští majitelé psů hodně, ale

hodně blbí.

V době krátké kolínské „zimy“ se totiž na sněhu černalyneje

nom hromádky, ale přímo hromady psích výkalů! Jedna vedle

druhé. A když sníh roztál a zmizel, hromádky i hromady zůstaly.

33

Všimli jsme si toho všichni a mám pocit, že si toho všimli iměst

ští strážníci a vytáhli do boje, což je sympatické.

Včera večer jsme šli s Atíčkem ven. O kus dál venčil svého

pejska pán, kterého znám. Nikdy jsem neviděla, že by po svém

psím kamarádovi uklidil hovínko. Nikdy.

Teď k němu pomalu došli dva městští strážníci. Asi ho dobře

odhadli, protože se zastavili, chvíli pozorovali pejska, chvíli pána

a nakonec mu jeden z nich položil otázku.

„A máte něco na to, když se ten váš pejsek vykaká?“

Pán, který po svém pejskovi nikdy nic neuklidil, strnul a mlčel.

Čekala jsem, že řekne, co je vám do toho, ale kdepak! Po chvíli

snaživě přikývl a já slyšela jeho Mám!, až k našemu baráku.

No, sice neměl, to se vsadím, ale zároveň si myslím, že příště

„něco“ určitě mít bude.

Takže naši milí, kolínští páni strážníci, ptejte se, prosím vás,

dál! Třeba ty naše kolínské hulváty do příští zimy trochuvycho

váte!

14. 3. 2007

P. S.

Nevychovali. Asi se málo ptali. V lednu 2011, když sníh roztál,

jsme všichni v Kolíně s hrůzou zjistili, že úroda hovínek jetento

krát opravdu obrovská... Budu muset napsat do nějakého psího

časopisu výzvu pro pejsky, aby si své pány trochu lépe vychovali.

Vyhrála jste!

Ta paní zavolala v době, kdy se mi to nejméně hodilo. Zaváhala

jsem, jestli mám telefon zvednout, ale nakonec jsem to udělala.

„Dobrý... den... To je... paní... Fuchsová?“

Z jejího pomalého a pohodového hlasu jsem lehce znervóz

něla a nasadila jsem tempo gazely, za kterou se řítí tygr.

34

„Ano, Fuchsová. Kdo volá?“

Řekla firmu – ne příliš srozumitelně, znělo to jakoteplápara

via, a že mi položí několik otázek. Na základě odpovědí prý budu

zařazená do slosování o pěkné výhry, ale to už jsem se naježila

a proti jejímu pomalému vysvětlování zazněl můj kulomet.

„Nezlobte se, ale já nemám ani vteřinu čas a hlavně jsemuta

haná a vůbec nemám chuť na něco odpovídat, takže...“

Nedala se a rychle (!) mě přerušila.

„To bude jedna otázka, paní Fuchsová! Vaříte na plynu?“

Mám plynový sporák, řekla jsem tedy ano, ona poděkovala

a rozloučily jsme se. No, bylo mi to trochu podezřelé, ale pustila

jsem to z hlavy.

Za necelý týden volal stejný ženský hlas znovu. Jásavě mi

oznámil, že jsem vyhrála výrobek, který mi bude pomáhat při

vaření na plynu, v hodnotě tří tisíc korun! Překvapila mě.

„Fakt?! A za tři tisíce? To je dobrý...“ Ale v hlavě se mi už

něco klubalo.

„Máte radost?“

Ženský hlas chtěl, abych své štěstí potvrdila, tak jsem řekla,

ano, mám radost, děkuju, a zeptala jsem se, jestli jí mámnadik

tovat adresu, kam moji výhru mohou poslat.

„Paní Fuchsová, výrobek vám bude předán slavnostně! My vás

zveme na večeři do restaurace ve Třech Dvorech...“

Aha. To, co se mi v hlavě klubalo, se v tu chvíli doklubalo a já

se rozesmála.

„Já si to myslela! Říkala jsem si, že ta zázračná výhra bude mít

určitě ně



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist