načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Když přijde soumrak - Nora Roberts

Když přijde soumrak

Elektronická kniha: Když přijde soumrak
Autor: Nora Roberts

- Bodine vede relativně poklidný život na prosperující rodinné farmě. Její podnikání naruší až návrat dlouho nezvěstné tety Alice a série násilných činů v okolí. Podezření ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  259
+
-
8,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » ALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 430
Úprava: 21 cm
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu Come sundown přeložila Soňa Tobiášová
Skupina třídění: Anglická literatura 
Jazyk: česky
Téma: romány pro ženy, milostné romány, farmy, anglická literatura
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-754-3853-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Bodine vede relativně poklidný život na prosperující rodinné farmě. Její podnikání naruší až návrat dlouho nezvěstné tety Alice a série násilných činů v okolí. Podezření padne na správce ranče Callena, který Bodine už dlouho přitahuje. Jenže ve vzduchu teď visí hrozba a nikdo se necítí před nikým v bezpečí.

Zařazeno v kategoriích
Nora Roberts - další tituly autora:
Kdo chce víc Kdo chce víc
Dům na útesu Dům na útesu
Co přetrvá věky Co přetrvá věky
Blízko plamene Blízko plamene
Ohnivé pouto Ohnivé pouto
Když přijde soumrak Když přijde soumrak
 
K elektronické knize "Když přijde soumrak" doporučujeme také:
 (e-book)
Dívka ve tmě Dívka ve tmě
 (e-book)
Stojednaletý stařík, který se vrátil, aby zachránil svět Stojednaletý stařík, který se vrátil, aby zachránil svět
 (e-book)
Outsider Outsider
 (e-book)
Faraonova šifra Faraonova šifra
 (e-book)
Tiché roky Tiché roky
 (e-book)
Clona Clona
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Copyright © 2017 by Nora Roberts

Translation © Soňa Tobiášová, 2019

Copyright © ALPRESS, s. r. o.

Všechna práva vyhrazena.

Žádnou část knihy není dovoleno užít

nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat bez písemného

souhlasu držitele práv, s výjimkou krátkých citací

nebo odkazů, které tvoří součást kritického hodnocení.

Z anglického originálu COME SUNDOWN

přeložila Soňa Tobiášová

Redakční úprava Anetta Nová

Grafická úprava obálky Tomáš Řízek

Vydalo nakladatelství Alpress, s. r. o., Frýdek-Místek,

v edici Klokan, 2019

shop@alpress.cz

Vydání první

ISBN 978-80-7543-642-9


Pro Jasona a Kat, nejlepší společníky na cestách




Část 1

CESTA

Horečka silná když se nás zmocní,

jeden jak druhý jinam se ženeme,

abychom chabou úlevu našli –

na novém místě pro bolest starou.

ISAAC WATTS




PROLOG

Západní Montana, 1991

A

lice Bodineová si ulevila za řadou prořídlých borovic,

k nimž se musela brodit po kolena sněhem. Holý zadek

s vytetovanou vážkou (co si pořídila v Portlandu) nechtěně vystavila ledovému větru a roztřásla se zimou.

Netušila, proč se vlastně schovává, když dobrých pět kilometrů nezahlédla jediné auto. Některých zvyků se člověk asi nezbaví tak snadno, blesklo jí hlavou a natáhla si džíny.

Už ji to ale zmáhalo. Všechno to porušování zvyků, pravidel, konvencí a něčích očekávání. A tak se – přesně tři roky potom, co vyhlásila osobní emancipaci vůči všemu obvyklému a obyčejnému – octla tady a vlekla tenhle napůl zmrzlý zadek zpátky domů.

Nadhodila si batoh na zádech a vracela se ve svých stopách zpět k silnici. V batohu měla všechen majetek, tedy náhradní džíny, tričko s logem AC/DC, triko s nápisem Grateful Dead, co stáhla z jednoho zapomenutého kluka někde v Los Angeles, mýdlo a šampon, co si odnesla z Holiday Inn v Rigby v Idahu, kde krátce dělala pokojskou, kondomy, nějaký ten makeup, patnáct dolarů třicet osm centů a zbytek dost slušné marjány, co zabavila klukovi, se kterým pařila v kempu ve východním Oregonu.

Říkala si, že se vrací hlavně proto, že jí došly peníze, a v žádném případě už nechtěla prát další špinavé prostěradlo po nějakém mizerovi. Zároveň pochopila, že stát se jednou z těch žen s mrtvýma očima, které viděla postávat v horších čtvrtích každého města, jímž projela, bylo strašně snadné.  n o r a r o b e r t s • k d y ž p ř i j d e s o u m r a k

A měla k tomu bohužel často blízko. Když je holce zima, má hlad a strach, pak prodat svoje tělo za trochu jídla a slušný pokoj se zdá najednou v pohodě. Nakonec, jde jenom o sex, ne?

Ale byla pravda – a pravdu si Alice občas musela připustit –, že některá pravidla nedokáže porušit. A také toužila po domově. Chtěla zpátky k mámě, sestře a prarodičům, do svého pokoje s plakáty na růžových stěnách a výhledem na hory. Přála si zase po ránu cítit z kuchyně vůni kávy a opečené slaniny a znovu si užít rychlé jízdy na koňském hřbetu.

Sestra Reenie se vdala – a nebyla to právě ta stupidní, tradiční svatba, co Alici nakonec donutilo odejít? Reenie už teď mohla mít i děcko, a přitom jistě stále vypadá perfektně. Jako vždy.

Ale i to už Alici scházelo, ta otravná dokonalost jejich Maureen.

A tak šla dál. Ve flísové bundě, co koupila v Goodwill a co příliš nehřála, a v botách, co měla už deset let, šlapala ve sněhu na úzké krajnici.

Nejspíš se jim měla ozvat z Missouly, pomyslela si. Měla spolknout hrdost a zavolat, děda by pro ni jistě přijel, a ten si kázání vždycky odpustil. Jenže se nechtěla vzdát představy, jak nečekaně přichází po cestě k ranči – možná tam dokonce hrdě nakráčí – a všechno se na chvíli zastaví.

Prostě zastaví. Pomocníci u koní, dokonce i koně a dobytek na loukách. A pak ji přiběhne vítat Blue, jejich starý pes, a na prahu se objeví maminka.

Návrat ztracené dcery.

Alice si povzdechla a chladný vítr ihned odnesl obláčky teplé páry.

Měla mít rozum. Ale když chytila stopa z Missouly, zdálo se jí to jako znamení. Zavezl ji přece pouhých dvacet kilometrů od domova.

Teď viděla, že to do setmění sotva stihne pěšky, což jí dělalo starosti. Měla sice v batohu baterku, ale baterie už docházela. Mohla si někde rozdělat oheň, jenomže představa spaní venku bez stanu, deky, jídla nebo vody, kterou dopila před několika kilometry, ji přece jenom nutila zapřít se a šlapat dál.  n o r a r o b e r t s • k d y ž p ř i j d e s o u m r a k

Snažila se představit si, jak ji uvítají. Budou rádi, že ji vidí? Snad ano, nebo určitě. Možná jí vyčtou, jak zmizela a že nechala jen krátký, povýšený vzkaz. Ale bylo jí tehdy přece čerstvých osmnáct a mohla si dělat, co chtěla. Což nebylo studium na vysoké, manželská klec nebo pitomá práce na ranči.

Toužila po svobodě, a tak si ji vzala.

Teď, v jednadvaceti, se vědomě rozhodla vrátit domů.

Možná by jí práce na ranči nebo pár lekcí na nějaké škole tolik nevadily.

Byla už dospělá ženská.

Dospělé ženské sice teď drkotaly zuby zimou, ale nezastavila se. Doufala, že tam babička s dědou stále jsou, i když si občas v úleku a s pocitem viny pomyslela, že je nejisté, jestli oba ještě žijí.

Ale jasně že žijí, ujišťovala se v duchu, vždyť byla pryč jenom tři roky. Babi se snad nevydrží zlobit dlouho, ne, možná jí akorát trochu vyhubuje. Podívej, jak jsi hubená! A co sis to proboha udělala s vlasy?

Pobavená tou myšlenkou si posunula lyžařskou čepici níž na krátkých vlasech, které si nechala zesvětlit, jak to nejvíc šlo. Líbilo se jí být blonďatá, už proto, že jí ta stylová barva mnohem víc zvýrazňovala zelené oči.

Moc se těšila představou dědečkova srdečného objetí, taky pořádného jídla – Díkůvzdání už bylo přece za dveřmi – a tím, jak bude své upjaté rodince vyprávět o dobrodružstvích, co má za sebou.

Viděla Tichý oceán, prošla se po Rodeo Drive skoro jako filmová hvězda a dvakrát byla placená jako náhradnice při skutečném filmovém natáčení. Dostat opravdovou roli bylo sice nakonec mnohem těžší, než si představovala, ale aspoň to zkusila.

Dokázala si, že se o sebe umí postarat. Viděla, vyzkoušela a zažila spoustu nových věcí, a může to nakonec udělat znova, jestli ji budou doma příliš otravovat.

Zamrkala a otráveně si utřela slzy, co se jí draly do očí. Prosit nebude, to ne. Nehodlá se dožadovat, aby ji vzali zpátky.

Přesto si nic nepřála víc než se konečně octnout doma.  n o r a r o b e r t s • k d y ž p ř i j d e s o u m r a k

Podle polohy slunce poznala, že do setmění na ranč nedorazí, a ve vzduchu ucítila nový sníh. Ale možná, jenom možná, by si mohla zkrátit cestu přes les a pole a dostat se do večera aspoň ke Skinnerovým.

Zastavila se a váhala. Bezpečnější je zůstat na silnici, jenže zkratka přes pole zase ušetří několik kilometrů. A kdyby zabloudila, dá se přenocovat v některé z chat. Najde se tady pár boud pro zálesáky – stačí vypáčit dveře. Rozdělá si tam oheň a při troše štěstí najde i starou konzervu s jídlem.

Zadívala se na nekonečnou silnici a pak na sněhem pokrytá pole, za nimiž se rýsovaly vrcholy hor s bílou čepicí na tmavošedém horizontu, oznamujícím soumrak a nové sněžení.

Později mnohokrát vzpomínala na tohle zaváhání, kdy stála v ostrém větru na kraji silnice, na těch pár minut, které ji dělily od rozhodnutí odbočit do pole směrem k horám a ztratit se ve stínu borovic.

Přestože šlo o první zvuk – kromě vlastního dechu, křupání sněhu pod nohama a kvílení větru – jaký za dlouhé hodiny slyšela, nejprve v něm hukot motoru nerozeznala.

Když si uvědomila, co slyší, vrátila se rychle na silnici a srdce jí při pohledu na přibližující se pick-up poskočilo.

Místo aby jen zvedla palec jako obvykle, zamávala na auto oběma rukama, aby dala najevo, že má potíže.

Možná se tři roky toulala po městech, pořád však byla holkou z venkova, čili věděla, že osamělé ženské, co potřebuje pomoc, tady zastaví každý.

Když řidič zabrzdil, Alice měla pocit, že nikdy neviděla nic krásnějšího než zrezivělý modrý ford s korbou přikrytou plachtou a nálepkou Pravý patriot na předním skle. A když se řidič naklonil a stáhl okénko, málem se vděčností rozplakala.

„Koukám, že byste potřebovala píchnout.“

„No, svezení by mi vážně bodlo.“ Krátce se usmála a prohlížela si ho. Potřebovala, aby ji naložil, ale zas tak hloupá nebyla.

Měl na sobě obnošený kabát s beránkem a na krátkých, tmavých vlasech hnědý klobouk. n o r a r o b e r t s • k d y ž p ř i j d e s o u m r a k

Pohledný chlap, pomyslela si, to nikdy neškodilo. Trochu starší, tak kolem čtyřiceti, a jeho tmavé oči působily přátelsky.

Z rádia zaslechla veselé country.

„Kam až jedete?“ zeptal se protáhlým přízvukem západní Montany, což jí také znělo jako hudba.

„Na ranč Bodine. To je...“

„Jasně, vím, kde to je, jedu kolem. Naskočte si.“

„Díky. Vážně moc děkuju.“ Shodila si batoh z ramene, a když nastoupila, uložila si ho k nohám.

„Měla jste poruchu? Žádného auta jsem si nevšiml.“

„Ne.“ Alice vděkem téměř nemohla mluvit, zvlášť když ucítila sálavé teplo topení v kabině. „Jedu z Missouly. Chytila jsem stopa, ale museli odbočit jinam asi deset kilometrů zpátky.“

„Vy jdete deset kilometrů pěšky?“

Alice blaženě přivřela oči, jak jí mrazem ztuhlé prsty na nohou pookřály.

„Jste první, kdo jel za celé dvě hodiny kolem. Netušila jsem, že budu muset šlapat tak dlouho. Jsem vám moc vděčná, že už nemusím.“

„To je velká štreka pro osamělou drobnou holku a navíc se stmívá.“

„Já vím. Měla jsem štěstí, že jste se objevil.“

„Měla jste štěstí,“ opakoval.

Letící pěst vůbec nezaregistrovala, tak nečekaně to přišlo. Měla jen dojem, že jí explodoval obličej. Přestože ztrácela vědomí, ještě se napřáhla před sebe.

Druhou ránu už necítila.

Muž se pohyboval hbitě, vzrušený, že mu takový dárek spadl do klína. Vytáhl ji z kabiny a přenesl její bezvládné tělo pod plachtu na korbu.

Svázal jí ruce i nohy, ucpal jí ústa a přehodil přes ni starou deku.

Přece jen si nepřál, aby zmrzla, než ji dopraví domů.

A to bylo mnohem dál než nějakých pár mil.

1

současnost

R

ůžové svítání zbarvilo sněhové čepice okolních hor. Z ml

hy se ozývalo troubení losů na jejich ranní cestě a na dvo

ře zakokrhal kohout.

Bodine Longbowová dopíjela kávu ve dveřích do kuchyně a ještě pár minut si užívala začátek hezkého listopadového dne.

Jediné, co mu chybělo, byla hodina navíc. Jako vždy. Už od dětství ji trápilo, že její dny nemají pětadvacet hodin, a dokonce si jednou sepsala, co vše by za tu dodatečnou hodinu dokázala stihnout.

Protože zemská rotace jí nehodlala vyhovět, musela se přizpůsobit jinak. Zřídkakdy spala déle než do půl šesté. Ještě před rozedněním už stihla poctivých šedesát minut cvičit, dát si sprchu, upravit se, převléknout, zkontrolovat e-maily a textovky, posnídat jogurt s granulemi, i když jí chutnal ještě méně než bez nich, a znovu si přečíst na tabletu svůj denní rozvrh.

Sice se jí dávno obtiskl do mozku a nic číst nemusela, Bodine si však potrpěla na důkladnost.

Když měla brzkou ranní rutinu za sebou, krátce si užila svoje latté – dvojité espresso s plnotučným mlékem a trochou karamelu, kterého se rozhodla v blízké budoucnosti vzdát.

Brzy se v kuchyni sejde zbytek rodiny – otec s bratry po kontrole zvířat na ranči a zadávání úkolů zaměstnancům. Hospodyně Clementine měla ten den volno, a tak bylo jasné, že se nejprve objeví matka a bravurně a zvesela všem připraví perfektní rančerskou snídani. A pak, když ty tři hladové muže nakrmí, dá kuchyň zase do pořádku a odpluje na Bodine Resort, kde pracovala jako vedoucí prodeje. n o r a r o b e r t s • k d y ž p ř i j d e s o u m r a k

Maminka Maureen představovala pro dceru nedostižný vzor a záhadu.

Maureen Bodine Longbowová totiž nepotřebovala delší dny, aby s přehledem stihla udržovat solidní manželství a ještě pomáhat s provozem dvou složitých společností – to jest ranče a rekreačního centra – a k tomu si naplno užívala života.

Jen co na to Bodine pomyslela, matka se opravdu zjevila na prahu. Krátké kaštanové vlasy jí rámovaly pohlednou tvář, z níž se usmívaly jasně zelené oči.

„Dobré ráno, dcerunko.“

„Dobré ráno. Moc ti to sluší.“

Maureen si přejela dlaní po štíhlých bocích v temně zelených šatech. „Dnes mám spoustu důležitých schůzek. Musím dělat dobrý dojem.“

Pak zašla do přilehlé spíže a vzala si starou řeznickou zástěru, přestože omastek ze slaniny by se snad ani neodvážil ty pěkné šaty poskvrnit.

„Uděláš mi taky jedno latté?“ zeptala se, když si zavazovala zástěru. „Nikdo je neumí tak dobré jako ty.“

„Jistě. Taky mám za chvíli schůzku – s Jessie.“ Bodine měla na mysli manažerku akcí Jessiku Baazovovou, která pro ně posledního čtvrt roku pracovala. „Kvůli svatbě Lindy-Sue Jacksonové. Linda-Sue má dorazit v deset.“

„Hm. Táta říkal, že Roy Jackson dost fňuká, kolik za tu svatbu vyplázne a že se jeho žena chová jak utržená ze řetězu. Ta by pro svou holčičku nejspíš objednala i sbor andělíčků, kdyby se dal sehnat.“

Bodine ohřívala mléko na maminčino latté. „Možná že i to by Jessie za náležitou odměnu dokázala.“

„Jde jí to u nás dobře, viď?“ Maureen postavila obří pánev na sporák s osmi hořáky a dala se do opékání slaniny. „To děvče se mi líbí.“

„Tobě se líbí každý.“ Bodine matce podala latté.

„No, život je pak snesitelnější. Na každém se dá něco pěkného najít, když se člověk trochu snaží.“

„Na Hitlerovi taky?“ pokoušela ji Bodine. n o r a r o b e r t s • k d y ž p ř i j d e s o u m r a k

„Hm, ten světu nastavil hranici, kterou už by většina lidí nikdy nechtěla překročit.“

„Ty jsi neskutečná, mami.“ Bodine se sehnula, aby Maureen políbila na tvář. Matčiných sto padesáti sedmi centimetrů totiž dosáhla už ve dvanácti a pak ji ještě o víc než deset centimetrů přerostla. „Ještě prostřu, než půjdu.“

„Měla by ses taky nasnídat, zlato.“

„Dala jsem si jogurt.“

„Vždyť ti nechutná.“

„Jen trochu, a jogurt je zdravý.“

Maureen si povzdechla, nechala slaninu odkapat a vhodila na pánev další. „Mám dojem, že se o sebe staráš líp, než jsem kdy dokázala já.“

„Ty jsi přece nejlepší máma na světě,“ prohodila Bodine a vytáhla z linky štos talířů.

Pak zaslechla hluk a dveře se otevřely. Do domu se hrnuli všichni důležití muži jejich života a s nimi dva psi.

„Koukejte si otřít boty.“

„Jako bych na to mohl zapomenout, Reenie,“ ozval se Sam Longbow a pověsil klobouk na věšák. S kloboukem na hlavě se ke stolu nesmělo.

Sam byl velmi vysoký, štíhlý muž, stále pohledný, přestože měl tmavé vlasy na spáncích stříbrné a kolem hnědých očí hluboké vrásky. Bodine si vždycky říkala, že tátův křivý levý špičák dodává jeho úsměvu jistou roztomilost.

Chase, o dva roky starší bratr, si také sundal bundu a klobouk. Byl stejně vysoký a dobře stavěný jako jeho otec – jako ostatně všichni Longbowovic děti – jen ve tváři a barvou vlasů se víc podobal matce.

Rory, o tři roky mladší než Bodine, působil jako kombinace obou rodičů. Měl tmavé vlasy, zelené oči a ve tváři vypadal jako dvaadvacetiletá verze svého táty.

„Budeš mít dost ještě pro jednoho, mami?“

Maureen se zadívala na Chase a povytáhla obočí. „To mám vždycky. Kdopak přijde?“

„Pozval jsem na snídani Cala.“ n o r a r o b e r t s • k d y ž p ř i j d e s o u m r a k

„Tak vyndej další talíř,“ nařídila Maureen. „Callen Skinner už s námi u stolu neseděl dlouho, co?“

„Takže je zpátky?“ zeptala se Bodine.

Chase přikývl a zamířil ke kávovaru. „Dorazil včera večer. Zabydluje se ve starém domě, přesně jak jsme se domluvili, a teplá snídaně mu jistě přijde vhod.“

Chase si dal černou kávu, kdežto Rory na tu svou mlékem a cukrem nešetřil. „Ani moc nevypadá jako kovboj z Hollywoodu.“

„Což našeho juniora zklamalo,“ prohodil Sam, zatímco si myl ruce ve dřezu. „Asi čekal oblek s třásněmi, naleštěné boty a stříbrný pásek na klobouku.“

„Vypadá skoro stejně, jako když odjížděl,“ pokrčil rameny Rory a nabral si horu slaniny. „Je jenom trochu starší.“

„Není ani o rok starší než já. A nech slaninu taky pro ostatní,“ ušklíbl se Chase.

„Je jí dost,“ uklidňovala ho Maureen a nastavila tvář, když jí manžel přišel políbit.

„Vypadáš jak ze žurnálu, Reenie, a voníš taky tak.“

„Mám dneska hodně schůzek.“

„Když jsme u schůzek,“ ozvala se Bodine a pohlédla na hodinky, „taky už musím jít.“

„Ale zlato, ty ani nepozdravíš Callena? Vždyť jste se skoro deset let neviděli...“

Osm let, pomyslela si Bodine a musela si přiznat, že je na Cala zvědavá, jenže... „Bohužel, nemůžu. Uvidíme se později, s vámi taky,“ dodala a líbla otce na tvář. „S tebou, Rory, bych potřebovala mluvit v kanceláři.“

„Budu tam, šéfe.“

Bodine si jenom odfrkla a zašla do komory pro připravenou aktovku. Oblékla si kabát, čepici, šálu a rukavice, a než vyšla do chladného rána, ještě prohlásila: „Odpoledne začne sněžit.“

Měla minutu zpoždění, proto cestou k autu zrychlila. Věděla dobře, že se Callen vrací, rodinná rada už rozhodla, že ho zaměstnají jako šéfa jezdců na ranči. Byl to přece jen Chaseův n o r a r o b e r t s • k d y ž p ř i j d e s o u m r a k nejlepší přítel, a co se jí týkalo, kdysi do něho byla zamilovaná – což obnášelo i to, že si kvůli němu sem tam poplakala.

Už se ani nepamatovala, co cítila v době, kdy z Montany odjel. Když teď projížděla po zasněžené silnici přes ranč, uvědomila si, že byl tehdy sotva starý jako dnes Rory.

Asi dvacetiletý, a jistě naštvaný a zoufalý, že přišel o velkou část svého dědictví, tedy o půdu, co jeho otec v nouzi – slušněji řečeno – prodal jejímu otci.

Nouzi si ovšem Skinner starší přivodil sám, protože všechno, co mělo zůstat na příští časy, prosázel. A navíc prý byl hodně mizerný hráč, jak jednou poznamenal její otec, přesto hraní propadl stejně jako jiní alkoholu.

A tak se Callen Skinner, když z milované půdy už zbylo jenom něco pod padesát akrů spolu s domem a kůlnami, rozhodl jít vlastní cestou.

Chase tvrdil, že si jako honák ve westernech vedl docela dobře.

Vrátil se až teď, když jeho otec zemřel, sestra se provdala a čekala druhé dítě.

Bodine se ale doslechla, že pozemky Skinnerových už nemají ani cenu půjček a hypoték, kterými jsou zatížené. Starý dům zůstal prázdný, protože Calova matka se před časem odstěhovala k dceři Savannah, která měla s manželem v Missoule pěkný domek a obchod se suvenýry.

Dalo se tedy čekat, že brzy dojde na další rodinnou radu kvůli odkoupení zbývajících padesáti akrů. Bodine už v duchu zvažovala, jestli by to místo lépe posloužilo jako součást ranče nebo rekreačního centra.

Dům by se dal možná opravit a pronajímat skupinám. Anebo jako zázemí pro eventy – menší svatby, firemní večírky či rodinné sešlosti.

Anebo by si mohli takové náklady ušetřit, dům strhnout a postavit tam něco zbrusu nového.

Bavila se takovými možnostmi, zatímco projížděla pod bránou s nápisem Bodine Resort, a hned si všimla, že v obchodním oddělení už se svítí. Na víkend plánovali trh s koženými 1 n o r a r o b e r t s • k d y ž p ř i j d e s o u m r a k a jinými rukodělnými výrobky, což mohlo přilákat ještě nějaké hosty do hotelu, anebo jen strávníky do restaurace Feed Bag, na které se zaměřoval Roryho marketinkový tým.

Zastavila před podlouhlou, nízkou budovou se širokou verandou, kde měli recepci.

A opět pocítila nesmírnou hrdost.

Nápad na takový podnik se sice zrodil dřív, než se narodila, a to v hlavě její babičky Cory, za pomoci prababičky a matky.

Avšak co začalo jako obyčejný ranč, se už rozrostlo v luxusní rezort s vynikající kuchyní, dokonalou obsluhou a zábavou či akcemi šitými na míru na třiceti tisících akrech pozemků. A to vše uprostřed neskutečné krásy západní Montany.

Spěchala tedy dovnitř kolem stolků, kde si několik hostů užívalo ranní kávu u masivního krbu.

Z kuchyně ucítila sezonní vůni dušené tykve na česneku, mávla na recepční a chtěla zmizet v kanceláři, ale zrzka Sal, kterou znala už od základní školy, na ni kývla, a tak se u ní Bodine zastavila.

„Mám ti dát vědět, že se Linda-Sue trochu opozdí.“

„Jako vždycky.“

„Ano, ale tentokrát to hlásí předem, protože prý musí vyzvednout matku.“

Denní plán dostal první menší trhlinu. „Její matka přijde na tu schůzku taky?“

„Bohužel,“ pousmála se trpce Sal.

„To nic, celá věc je stejně hlavně na Jessie, ale díky za upozornění.“

„Jessie tu ještě není.“

„Nevadí, přijela jsem brzy.“

„Jako vždycky,“ poznamenala Sal, ale Bodine už odbočila ke dveřím ředitelky resortu v zadní části traktu, tedy do své kanceláře.

Velikost místnosti se jí zamlouvala. Kancelář byla dost prostorná pro mítinky s jinými manažery nebo s personálem, ale zase ne příliš velká, takže schůzky mívaly vždy osobnější, intimnější ráz. 1 n o r a r o b e r t s • k d y ž p ř i j d e s o u m r a k

Z dvojitého okna byl výhled na dlážděné pěšinky v areálu, část budovy, kde sídlil Feed Bag a luxusnější restaurace Dining Hall a pak na pláně vinoucí se vzhůru k horám.

Bytelný psací stůl po babičce si však Bodine schválně postavila zády k oknu, aby ji výhled nerozptyloval. Měla tu i dvě vysoká kožená křesla ze staré kanceláře na ranči a menší pohovku, co kdysi patřila matce, ale teď byla nově potažená pevnou tkaninou jasně modré barvy.

Bodine pověsila kabát, čepici a šálu na věšák v rohu a uhladila si vlasy – černé, rovné po otci – stažené do dlouhého culíku.

Ale nejvíc se prý podobala dědovi, aspoň podle babičky, a když si prohlížela staré fotografie mladého Roryho Bodinea, který zahynul ve třiadvaceti ve vietnamské válce, musela uznat, že tam jistá podoba je.

Měl také zelené oči a široká ústa, vlasy na rozdíl od ní mírně vlnité, ale podobně výrazné lícní kosti, drobný nos a bílou irskou pleť, co vyžadovala spoustu opalovacího krému.

Bodine však ráda věřila, že obchodní talent zdědila po babičce.

Přešla k pultu s kávovarem, který vyráběl poživatelnou kávu, a hrnek si zanesla ke stolu, aby si prošla poznámky k prvním dvěma schůzkám.

Pak přijala první telefonát a přitom odpovídala na maily. Mezitím se objevila Jessica.

Měla na sobě šaty stejně jako Maureen, ale jasně červené barvy a na nich krémovou koženou bundu. Obula si nízké kozačky na vysokých podpatcích, které by ve sněhu zničila po několika minutách, ovšem měly naprosto stejnou barvu jako její šaty, jako by je snad v továrně barvili v jednom kotli.

Bodine musela promyšlený, uhlazený styl své kolegyně obdivovat.

Blond vlasy si Jessica jako obvykle v práci stáhla do hladkého drdůlku a rty v hezké tváři s jasně modrýma očima zvýraznila rudou rtěnkou.

Než Bodine dotelefonovala, Jess se posadila, také vytáhla telefon a cosi si v něm prohlížela. 1 n o r a r o b e r t s • k d y ž p ř i j d e s o u m r a k

Bodine zavěsila a opřela se v židli. „Ozve se ti koordinátorka Asociace westernových spisovatelů kvůli víkendovému pobytu se závěrečným banketem.“

„Udali nějaké počty a data?“

„Má jich být zatím devadesát osm a jde o devátý až dvanáctý leden.“

„Tenhle leden?“

Bodine se usmála. „Předchozí plán prý někdo stornoval, tak narychlo hledají něco jiného. Poptala jsem se a myslím, že to zvládneme. Po svátcích je tu vždycky klidněji, tak pro ně rezervuju Mlýn, kde by se mohli scházet a mít ten banket, a náležitý počet chat na osmačtyřicet hodin. Ta koordinátorka Mandy se zdá rozumná, snad jen trochu zoufalá. Právě jsem tobě, mámě a Rorymu poslala mail s podrobnostmi. Jejich rozpočet na akci by měl stačit.“

„Tak fajn. Promluvím si s ní o jídelníčku, dopravě, aktivitách a tak. Říkáš spisovatelé?“

„Jo.“

„Takže upozorním i Saloon.“ Jessica si dělala poznámky v telefonu. „Ještě jsem nezažila sjezd spisovatelů, který by nevzal útokem bar.“

„To je pro nás jenom dobře.“ Bodine ukázala prstem ke kávovaru. „Posluž si, jestli chceš.“

Jess nadzvedla zelený hrnek s víčkem a logem Bodine Resort, kde nosila vodu.

„Jak vydržíš bez kávy?“ nechápala Bodine. „Anebo bez coly? Jak můžeš žít akorát o vodě?“

„Protože existuje taky víno. Anebo jóga a meditace.“

„To všechno člověka uspává.“

„Když s tím špatně zacházíš. Ty bys speciálně potřebovala trochu víc jógy. A meditace by ti nejspíš pomohla omezit kofein.“

„Při meditaci se mi vždycky vybavují všechny věci, co jsem ještě nestihla zařídit.“ Bodine se opřela v křesle a otočila se v něm ze strany na stranu. „Ale tahle bunda se mi líbí.“ 1 n o r a r o b e r t s • k d y ž p ř i j d e s o u m r a k

„Díky. Využila jsem volný den a trochu v Missoule utrácela. To je vlastně stejně dobrá relaxace jako jóga. Sal říkala, že Linda-Sue dorazí později a bere s sebou matku...“

„Podle všeho ano. No, to se zvládne. Prostě zamluvíme padesát čtyři chatek na tři dny, nazkoušíme svatební banket, obřad a recepci a den před svatbou prakticky zabereme celý Zen Town.“

„Ta svatba je už za měsíc, není teda moc času na nějaké změny nebo dodatečné výmysly...“

Bodine se pousmála. „Už jsi potkala paní Dolly Jacksonovou?“

„S tou si poradím.“

„Když ne ty, tak asi nikdo,“ usoudila Bodine. „Tak si projdeme, co zatím víme jistě.“

Pročetly tedy své seznamy odshora dolů a pustily se i do menší vánoční party týden před svátky, když do kanceláře strčila hlavu Sal.

„Je tu Linda-Sue s maminkou.“

„Už jdeme. Moment, Sal. Objednej jim, prosím, nějakou mimosu.“

„Dobrý nápad.“

„Chytré,“ souhlasila Jess, když Sal zmizela. „Snad je to trochu obměkčí.“

„Linda-Sue není zas tak špatná. Chase s ní na střední chodil, tedy asi pět minut.“ Bodine vstala a upravila si hnědou vestu. „Ale trochu mimosy nikdy neuškodí. Hm, jdeme na ně.“

Pohledná, vnadná a trochu naivní Linda-Sue přecházela po hale a ruce si stiskla mezi ňadra.

„No není to krása, mami? Úžasná vánoční výzdoba – světýlka, stromečky a oheň v krbu. Jessica říkala, že Mlýn bude takhle zářit celý.“

„Jen aby. Myslím, že svícny, co jsem viděla v tom časopise, stejně potřebujeme. Vysoké svícny a dlouhé zlaté svíce. Ale ne blýskavé, jen klasicky temně zlaté.“

Dolly si svoje slova zapisovala do tlustého bílého diáře a tvářila se přitom trochu nepříčetně.

„A temně rudý sametový koberec, ne bílý. Natáhne se od místa, kde zastaví saně. Tak nejlíp vyniknou tvoje šaty. A taky n o r a r o b e r t s • k d y ž p ř i j d e s o u m r a k chceme harfistku, v rudém sametu se zlatým lemováním, aby hrála, než se lidi usadí.“

Jessica se zhluboka nadechla. „Budeme potřebovat hodně mimosy.“

„Máš pravdu,“ šeptla Bodine, nasadila úsměv a vešla do haly. Klasické svatbě ve zlatém se věnovala celých čtyřicet minut a pak se vytratila. Jessica se za čtvrt roku ve funkci event manažerky natolik osvědčila, že mohla ty dvě ženské dobře zvládnout sama.

Bodine měla navíc schůzku s manažerkou zásobování, potřebovala mluvit s jedním z řidičů a se šéfem stáje.

Mezi kanceláří a Bodine Activity Center, zkráceně BACem, se vinula asi kilometr dlouhá štěrková cesta. Jakmile Bodine vyšla na čerstvý vzduch, zachtělo se jí tam dojít pěšky.

Sníh už byl cítit výrazněji a dalo se čekat, že do pár hodin začne chumelit, i když zatím na obloze ještě sem tam probleskla modř.

Bodine minula několik malých vozů Kia, které měli hosté k dipozici pro přepravu v areálu, ale když z hlavní cesty odbočila, na chvíli docela osaměla.

Po obou stranách se táhly zasněžené pláně. Spatřila několik srn s tmavou zimní srstí a pak zaslechla křik jestřába a zadívala se, jak jí krouží nad hlavou. Se sokolnictvím měla do budoucna ještě velké plány.

Náhlý poryv větru zvedl ze země jiskřivé sněhové vločky, až zavířily kolem Bodine, zatímco její kroky zvonily na umrzlé zemi.

Brzy zahlédla pohyb, jak někdo ze zaměstnanců BACu přecházel ke koním v zastřešeném padoku. Pak ucítila i jejich teplý pach a taky olejovanou kůži, seno a krmení.

Zvedla ruku na pozdrav, když se k ní muž v těžkém kabátě a tmavém stetsonu natočil. Abe Kotter. Poplácal po boku strakatou kobylku, co hřebelcoval, a vyšel Bodine pár kroků naproti. n o r a r o b e r t s • k d y ž p ř i j d e s o u m r a k

„Brzo bude sněžit,“ prohodila.

„To bude,“ souhlasil. „Měl jsem tu párek z Denveru. Chtěli se projet. Zdálo se, že vědí, co dělají, tak jsem s nimi poslal Maddie. Právě se vrátili.“

„Dej mi vědět, když budeš potřebovat nějaké koně z ranče, na prostřídání.“

„Dám. To jdeš od hlavní budovy pěšky?“

„Hm, potřebovala jsem se projít. Ale možná bych zpátky sjela na koni a stavila se ještě u babiček v Bodine House.“

„Tak je ode mě pozdravuj, Bo. Osedlám ti třeba Three Sockse, ten by se potřeboval proběhnout, a aspoň ušetříš moje staré kosti.“

„Prej staré...“

„Vždyť mi v únoru bude devětašedesát.“

„Zkus si o stáří promluvit s mými babičkami a uvidíš...“

Abe se zasmál a znovu poplácal koně po zadku. „No jo, ale tu zimní dovolenou si chci vzít tak jako tak. Hned po Vánocích. Zajedeme si se ženou k bratrovi do Arizony a vrátíme se v dubnu.“

Bodine se trochu vyděsila. „Budete nám tu s Eddou moc chybět.“

„Zimy už jsou na mě dlouhý.“ Zkontroloval kobyle kopyto, pak vzal škrabku a očistil ho. „Moc lidí o jízdy ve sněhu nestojí, takže to Maddie může vzít na těch pár měsíců za mě. Je to rozumná holka.“

„Musím to s ní probrat. Je uvnitř? Taky s Mattem potřebuju mluvit.“

„Jo, je tam. Já ti zatím osedlám koně.“

„Díky.“ Chtěla odejít, ale ještě se obrátila. „A co budeš kruci vlastně dělat v Arizoně?“

„To kdybych věděl. Hlavně budu v teple.“

Bodine tedy obešla budovu, která od jara do podzimu sloužila jako zázemí pro raftaře, srazy motorkářů, jezdce a honáky všeho druhu. Jakmile ale napadl sníh, stodole podobná budova se vyprázdnila a cestou k recepci se kroky hlasitě rozléhaly.

„Jak to jde, Bo?“ zahlaholil manažer venkovních aktivit.

„Ale jde, Matte, co ty?“ n o r a r o b e r t s • k d y ž p ř i j d e s o u m r a k

„Je tu klid, tak doháníme resty. Dorazila jenom skupina běžkařů a skeetařů. Až zítra má přijet dvanáctičlenná rodina, co si chce zajezdit na koních. Dal jsem vědět Chaseovi. Prý si vyjížďky vezme na starost Callen Skinner.“

„To je pravda.“

Bodine s Mattem probrala doplnění inventáře a vybavení a pak vytáhla telefon, aby mu oznámila, co má na seznamu nového kvůli Jacksonovic svatbě.

„Pošlu ti mail s podrobnostmi. Zatím to tady jen blokuj a vyber lidi, kteří ti pomůžou.“

„Jasně.“

„Abe říkal, že Maddie je někde tady.“

„Jo, šla na záchod.“

„Dobrá.“ Bodine zkontrolovala čas na telefonu. Ještě chtěla zajet za babičkami a pak se musela co nejrychleji vrátit do kanceláře. „Chvilku počkám.“

Zašla k automatu. Jessica měla pravdu s tou vodou, jenže ona měla chuť na něco sladkého a vydatného, toužila se napít coly. Zatracená Jessica, pomyslela si, když do stroje zasouvala mince, a pak vytáhla láhev vody.

Právě si otráveně poprvé lokla, když se z toalet vynořila Maddie.

Bodine k ní zamířila a napadlo ji, že je nějak bledá, přestože se krátce usmála.

„Ahoj, Bo, zrovna jsme se vrátili z vyjížďky.“

„Slyšela jsem. Jsi v pořádku? Zdáš se mi nějak přepadlá.“

„Je mi fajn.“ Koňačka Maddie mávla rukou a vzápětí si zhluboka povzdechla. „Měla bys chvilku?“

„Jistě.“ Bodine ukázala k jednomu z malých stolků roztroušených po místnosti. „Je všechno v pohodě? Tady? Doma?“

„Všechno je prima, vážně.“ Maddie, Bodinina celoživotní kamarádka, se posadila a odsunula si klobouk ze světlých vlasů. „Jsem těhotná.“

„Ty že jsi... Maddie! To je báječné. No ne?“

„Je to báječné, úžasné a trochu strašidelné. Řekli jsme si s Thadem, proč čekat? Brali jsme se sice letos na jaře a říkali n o r a r o b e r t s • k d y ž p ř i j d e s o u m r a k si, že ještě rok dva počkáme, ale už se nám vlastně nechtělo, tak jsme na to vlítli.“

Maddie se zasmála a pak poklepala na láhev s vodou. „Můžu si loknout?“

„Vem si ji. Mám radost za tebe, Maddie. A jak se cítíš?“

„Prvních pár měsíců jsem dost zvracela. Vlastně po každém jídle, ráno, v poledne, večer. Taky se rychleji unavím, to je prý normální. A žaludek by se měl taky brzy uklidnit. Teď mi třeba bylo trochu zle, ale nezvracela jsem, tak jsem ráda.“

„Thad je určitě radostí bez sebe.“

„Je.“

„A jak dlouho už to trvá?“

„Jsem ve dvanáctém týdnu.“

Bo pootevřela pusu, zase ji zavřela a pak popadla vodu, protože se musela napít. „Už?“

Maddie si vzdychla a kousla se do rtu. „Chtěla jsem ti to říct hned na začátku, ale víš, že se to prý nemá, že je dobré vydržet přes první trimestr. Zatím to vědí jen naši rodiče, a i těm jsme to řekli až po měsíci.“

„No, zatím nevypadáš těhotná.“

„Brzo budu. Už teď nedopnu kalhoty v pase a nosím tam karabinku.“

„Nepovídej.“

„Vážně.“ Maddie na důkaz nadzvedla košili a ukázala na stříbrný skřipec. „A koukni na tohle.“

Zvedla si klobouk a naklonila se kupředu, aby bylo vidět několik centimetrů širokou tmavou pěšinku v blond vlasech. „Barvit si vlasy v těhotenství prý není dobré, takže si klobouk nejspíš do porodu ani nesundám. Svoji přirozenou barvu jsem neměla snad od třinácti, kdy jsi mi pomáhala s barvením, pamatuješ?“

„Hm. Trochu jsme použily i na moje melíry, vypadala jsem potom jako pruhovaná dýně.“

„Mně se to zdálo super. Jenže já jsem srdcem blondýna, Bo, a teď ze mě bude těhotná bruneta. Tlustá, pajdající, každých pět minu čůrající bruneta.“ n o r a r o b e r t s • k d y ž p ř i j d e s o u m r a k

Bodine to rozesmálo. Vrátila Maddie vodu, ta se napila a pohladila si zatím neviditelnou oblinu na břiše. „Cítím se zvláštně, jinak. Je to opravdu zázrak, Bo, já budu máma.“

„A skvělá máma!“

„Určitě se vynasnažím. Ale je tu ještě jedna věc, kterou bych teď neměla dělat...“

„Jezdit na koni.“

Maddie přikývla a znova se napila. „Chtěla jsem ten zákaz ignorovat. Bože, vždyť jezdím už od malička, jenže doktorka je neoblomná.“

„To já budu taky. Jak to, že jsi dneska jela se skupinou?“

„Hm. Chtěla jsem to Abemu už říct, ale myslela jsem, že to nejdřív musím povědět tobě. A najednou začal o tom, že práci vezmu za něj, když tu přes zimu nebude. Bála jsem se, že by tu cestu zrušil, kdybych mu pověděla, co a jak.“

„Nic nezruší a ty nevlezeš do sedla, dokud ti to doktor zase nedovolí.“

Maddie se nervózně kousala do rtu a otáčela víčkem lahve ze strany na stranu. „Taky jsem vedla jezdecký výcvik.“

„I tohle nějak pokryjeme.“ Jo, nějak už se to zařídí, pomyslela si Bodine, jako vždycky. „Kolem koní je přece víc práce než jenom ježdění.“

„Jasně. Začala jsem se starat o papírování, taky je můžu krmit, ošetřovat, vozit v přívěsu nebo převážet hosty sem tam, můžu i...“

„Co můžeš, je přinést mi seznam povolených a nepovolených činností, potvrzený od doktora.“

„Jenže doktoři to s opatrností přehánějí a...“

„Tak já taky,“ skočila jí do řeči Bodine. „Zkrátka chci seznam a ty se podle něj budeš řídit, nebo se rozloučíme.“

Maddie se zachmuřeně svezla v židli níž. „Thad říkal, že přesně takhle to dopadne.“

„Protože ses nevdala za pitomce. Má tě moc rád. A já taky. A na zbytek dne si vezmi volno.“

„Vůbec nepotřebuju volno.“ n o r a r o b e r t s • k d y ž p ř i j d e s o u m r a k

„Půjdeš domů,“ opakovala Bo, „trochu se prospíš a pak zavoláš svému doktorovi, aby...“

„Je to doktorka.“

„To je snad fuk, ne? Řekneš si o ten seznam a pošleš mi kopii. Dál se uvidí. Vždyť se nestane nic horšího, než že na pár měsíců vyměníš sedlo za psací stůl,“ usmála se Bodine. „A trochu ztloustneš.“

„Už se docela těším.“

„To je dobře. A teď jdi domů.“ Bodine vstala, naklonila se a ještě Maddie pevně objala. „A gratuluju.“

„Díky. Děkuju, Bo, tak já už to vyklopím Abemu. A taky, že všechno nějak zařídíš, ano?“

„Jasně.“

„Vlastně už to smím říct všem, vždyť jsem to chtěla udělat už ve chvíli, kdy jsem počůrala ten papírek. Hej, Matte!“ Maddie se zvedla a poklepala si na břicho. „Jsem těhotná.“

„A do háje!“

Bodine ještě zahlédla, jak Matt přeskočil přepážku a běžel Maddie zvednout v náruči.

Nejdřív se o těhotenství říká rodičům a pak zbytku rodiny, pomyslela si Bodine, ale Maddie tady měla zatraceně velkou rodinu.

2

C

estou přes pláň Bodine přemýšlela, co udělá a jak nejlé

pe vyřeší situaci, kdy měla přijít o dva své hlavní koňáky

zároveň. O jednoho do jara a o Maddie na celých osm měsíců. Skládačka, kterou je třeba sestavit.

Z nebe se už snášely první sněhové vločky, jako předvoj toho, co mělo přijít. Bodine si užívala čerstvého vzduchu, pohledu na jestřába kroužícího mezi vločkami anebo na zajíce, který pelášil přes pole, až se ztratil ve sněhu. 2

Popohnala Three Sockse do rychlého klusu, ale po chvíli ho nechala jen cválat, jak se rozhodl sám. Spatřila jednu z firemních dodávek, jak drkotá po cestě dolů od High Timber Cabins, a raději zvolila delší cestu s dokonalým výhledem na vrcholky hor čnící proti světle šedé obloze.

Na chvíli pustila všechno z hlavy. Hádanky a problémy vyřeší později. Minula bílé stany Zen Townu a stoupala do vrchu kolem chat zvaných Mountain View Estates, kde odbočila směrem k domu babiček.

Stál stranou od hlavní cesty, aby kolem zůstalo místo pro zahradu, kterou obě milovaly. Byl to bílý dům s velkými okny a prostornými terasami vpředu i vzadu, vábícími k posezení.

Bodine zajela s valachem do přilehlé stodoly, vděčně ho poplácala a pak přivázala. Vzápětí prošla sněhem k zadním schodům, kde si pečlivě otřela podrážky.

Jakmile vešla, ucítila z kuchyně báječnou vůni. Jen co se svlékla, šla si k hrnci přivonět.

Kuře s pórkem, oblíbené jídlo, pomyslela si a pak se rozhlédla.

Kuchyně s jídelním koutem byla spojená s obývákem s pohodlnou sedací soupravou a obří televizí.

Babičky milovaly seriály.

Právě běžel jakýsi díl se dvěma neskutečně krásnými protagonisty, Bodine zahlédla i košík se šitím, co patřil babičce, a prababiččino háčkování, ty dvě však nikde neviděla.

Nakoukla tedy do vedlejší kanceláře, používané jako hostinský pokoj. Uklizeno, jenže prázdno. Vrátila se do obýváku, kde hořel naplno oheň v krbu a odkud vedly dveře do dvou ložnic.

Už chtěla volat, když vtom zprava zaslechla hlas babičky Cory.

„Spravila jsem to! Říkala jsem ti, že to zvládnu.“

Cora vyšla ze své ložnice s nářadím v ruce. Přidušeně vyjekla a chytila se za srdce.

„Bože dobrý, Bodine! To jsem se lekla. Mami! Bodine je tady.“

I s nářadím v ruce vnučku objala. 2 n o r a r o b e r t s • k d y ž p ř i j d e s o u m r a k

Na nohou měla pantofle značky UGG, na sobě džíny a volný svetr, voněla Chanelem číslo 5 a byla štíhlá a hbitá tak, že se to k jejímu věku ani nehodilo.

Bodine vdechla její vůni.

„Copak jsi spravila?“

„No, v koupelně za ložnicí mi děsně teklo umyvadlo.“

„Mám zavolat údržbáře?“

„Mluvíš jako nějaká bába. Celý život jsem zvyklá spravovat všechno sama, tohle jsem spravila taky.“

„Jak jinak.“ Bodine ji políbila na obě tváře a s úsměvem se zadívala do Cořiných jasně modrých očí.

„Taky potřebuješ něco spravit?“

„Brzo přijdu o dva koňáky najednou, ale to nějak spravím sama.“

„Od toho tu jsme, no ne? Mami! Bodine je tady, prokristapána.“

„Však už jdu. Nemusíš tak křičet.“

Zatímco Cora své stylové mikádo nosila prošedivělé, prababička Fancy stále trvala na zrzavé barvě svého mládí.

Téměř v devadesáti se sice o něco hůř pohybovala, ale pyšnila se tím, že má stále všechny zuby, slyší všechno, co chce, a brýle potřebuje pouze na čtení a háčkování.

Byla drobná, spíše zaoblená a ráda nosila trika a čepice s nápisy, co si kupovala na internetu. Dnes měla na tričku větu:

TAKHLE VYPADÁ FEMINISTKA

„Jsi hezčí a hezčí pokaždé, když tě vidím,“ prohlásila, když ji Bodine objala.

„Vždyť jsem u vás byla před dvěma dny.“

„A pořád to platí. Pojď se posadit, musím zamíchat polívkou.“

„Voní skvěle.“

„Hotová bude tak za hodinku, jestli se zdržíš.“

„To bohužel nemůžu. Mám spoustu práce, chtěla jsem vás jen vidět.“ 2 n o r a r o b e r t s • k d y ž p ř i j d e s o u m r a k

Fancy zamíchala polévkou a Cora uklidila nářadí.

„Tak aspoň čaj a sušenky,“ navrhla rychle. „Na ty je vždycky trocha času.“

Bodine si připomněla, že chce jíst zdravě a vyhýbat se sladkostem a prázdným kaloriím.

„Včera večer jsme s Corou upekly máslové se skořicí,“ pousmála se Fancy a postavila vodu na čaj.

Proč zrovna máslové? Bodine vzdychla. „Tak si jednu dám. Posaď se, babi, já ten čaj dodělám.“ Vytáhla konvici, hrnky a sítko, protože sáčkový čaj babičkám do domu nesměl.

„Utíká vám seriál,“ prohodila.

„Kdepak, nahráváme to,“ mávla rukou Fancy. „Je mnohem lepší mrknout se na to až večer a přeskakovat reklamy.“

„Snažila jsem se jí vysvětlit, že se to dá nahrát, i když televize není zapnutá, jenže mi nevěří.“

„Protože to postrádá smysl,“ opáčila Fancy, „takže nechci nic riskovat. Slyšela jsem, že se Skinnerův hoch vrátil z Hollywoodu a bude pracovat na ranči.“

„Slyšela jsi dobře.“

„Ten se mi vždycky líbil.“ Cora postavila na stůl talíř se sušenkami.

„Opravdový fešák,“ souhlasila Fancy a vzala si jednu. „A rošťák k tomu, ale tak akorát, aby se neřeklo.“

„Chase ho vždycky dokázal správně přibrzdit. A tys do něho byla zakoukaná,“ dodala Cora.

„Ne ne.“

Babičky si vyměnily téměř stejný pohled a pousmání.

„Bylo mi dvanáct! A jak to vlastně víte?“

„To se pozná na očích.“ Fancy se chytla za srdce. „Bože, vždyť do toho bych se zakoukala i já, kdybych byla mladší, nebo on starší.“

„A co by na to řekl děda?“

„Že ženatej a mrtvej není to samý. Byli jsme svoji šedesát sedm let, než umřel, a koukat kolem jsme vždycky mohli oba podle libosti. Dotýkat se ne, to už by ženatej a mrtvej znamenalo to samý.“ 2 n o r a r o b e r t s • k d y ž p ř i j d e s o u m r a k

Bodine se smíchem zanesla konvici s čajem ke stolu.

„Řekni tomu chlapci, ať nás taky přijde pozdravit,“ nařídila Cora. „Pohled na pěkného kluka člověku zpříjemní den.“

„Vyřídím,“ odpověděla Bodine a zadívala se na sušenky.

Jíst zdravě tedy začne později. Když Bodine konečně vyrazila domů, spustilo se husté sněžení. Už odpoledne pocítila vděčnost za babiččiny sušenky, protože na oběd neměla čas a na večeři jela také pozdě.

Zaparkovala před rančem a chystala se sníst cokoli, co najde – tedy až po skleničce vína.

Rychle se v komoře svlékla, odložila aktovku a pak v kuchyni narazila na Chase, který si právě bral pivo z lednice.

„Na sporáku máš dušené hovězí,“ prohodil. „Mamka mi nařídila, abych ho ohříval, dokud nedorazíš.“

Tmavé maso chci taky omezit, pomyslela si Bodine.

Ach jo.

„A kde jsou všichni?“

„Rory má rande a mamka prohlásila, že se jde na zbytek života naložit do vany. Mám dojem, že otec je tam s ní.“

Bodine si přitiskla zápěstí na spánek. „Proč jsi mi musel nasadit do hlavy zrovna tohle?“

„Protože mně to tam nasadil tátův výraz a rád se podělím,“ usmál se Chase. „Dáš si taky pivo?“

„Spíš víno. Sklenička červeného denně je zdravá věc,“ dodala, když se ušklíbl. „Přečti si o tom něco.“

Možná si nalila sklenici příliš plnou, ale pořád šlo jenom o jednu.

„Takže Maddie je v tom.“

„Jak to kruci víš?“ Bodine se zamračila, jednou rukou pila víno a druhou si nabírala omáčku do misky.

„Poslala zprávu Thadovi, že to už řekla tobě a všem ostatním kolem, tak to řekl zas mně a všem ostatním kolem. Stejně jsem to čekal.“

„Čekal? Vážně?“ n o r a r o b e r t s • k d y ž p ř i j d e s o u m r a k

„Pozná se to na očích, víš? A taky podle nějakých těch narážek na otcovství a tak.“

„Jestli jsi něco tušil, proč jsi to z něj nevydoloval?“ Bodine bratra šťouchla do boku. „Kdybych to věděla o pár týdnů dřív, mohla jsem si tu podržet některého ze sezonních zaměstnanců. Ale to bych nesměla mít za bratra chlapa, co se nikdy na nic neptá,“ dodala a našla si lžíci.

„Takže sis vlastně sama odpověděla. Jdu s tím pivem vedle ke krbu.“

Bodine zapíchla lžíci do misky a šla za bratrem. Sedla si vedle na gauč a dala si nohy na stůl stejně jako Chase.

„Už jsem volala všem, co tu přes letní sezonu pracují. Potřebuju nejen jezdce, ale taky schopného manažera. A všichni už si na zimu sehnali jinou práci.“ Dala se do jídla a přemýšlela dál. „Ještě mám sice pár týdnů, než Abe odjede do té zatracené pouště, ale nerada bych najímala někoho, koho neznám a kdo nebude mít čas se trochu zacvičit. Je tu sice ještě Ben a Carol, ale není to zrovna dvojice manažerů.“

„Tak využij Cala.“

„Cala?“

„Jo. Ten v pohodě zvládne obojí. Umí to s koňmi a je i dobrý manažer. A kdyby se toho sešlo víc, vypomůžu ti já s tátou. Nebo Rory a máma. Vlastně taky babička by mohla, stejně jezdí každý den.“

„Dneska jsem se u nich zastavila. Když si všimla, že jsem přijela na koni, chtěla s ním sjet zpátky do BACu. Naštvala se, když jsem jí to kvůli sněhu nechtěla dovolit. V zimě by ale už jezdit neměla.“

Chase váhavě přikývl a lokl si piva. „Ale může dávat lekce.“

„No jo, to už mě taky napadlo. A jistě by se jí to líbilo. Kdybych si takhle mohla vystačit s lidmi z ranče, ušetřila bych si najímání cizích. Ty nejsi tak úplně marný.“

„Umím toho mnohem víc, než si myslíš.“

„A víš taky, kde seženeme kilometry rudého sametu, přes metr dlouhé zlaté svíce a harfistku v rudých šatech?“

„No, zatím ne. A k čemu, proboha?“ n o r a r o b e r t s • k d y ž p ř i j d e s o u m r a k

„Na svatbu Lindy-Sue. Dneska přivedla svoji matinku a ta si stěžovala skoro na všechno a přidala spoustu nových výmyslů. Zbytečně jsme na ně plýtvali pitím,“ zabručela Bodine.

„Chtěla jsi přece řídit středisko.“

„Jasně a většinou mě to baví. Samet a svíčky jsou stejně spíš problém Jessiky. Musela jsem ji obdivovat, že Dolly Jacksonovou trpělivě vyslechla a neposlala ji rovnou do háje.“

„Nevěřil jsem, že u nás Jessica vydrží tak dlouho.“ Chase se zadíval z okna na padající sníh. „Ale ještě nezažila montanskou zimu.“

„Ona vydrží. Proč by neměla?“

„Je to holka z města. A z východu k tomu.“

„Taky nejlepší event manažerka, co jsme měli od chvíle, kdy šla Martha před pěti lety do důchodu. Nemusím po ní všechno neustále kontrolovat.“

„Stejně to děláš.“

„Už ne tak často.“ Bodine se zadívala z okna na sníh padající tmou. „Možná ho napadne i třicet centimetrů. Měla bych poslat Lenovi zprávu, aby včas protáhl cesty.“

„Zase kontroluješ.“

„Je to moje práce.“ Zvedla tvář ke stropu. „Myslíš, že v té vaně jsou vážně spolu?“

„Klidně bych se vsadil, že jo.“

„Tak nahoru nepůjdu. Myslím, že potřebuju ještě jednu sklenici vína.“

„Přines mi další pivo, když tam jdeš.“ Pak také zvedl hlavu vzhůru. „Dáme jim ještě půl hodiny.“ Bodine strávila většinu dalšího dne kontrolou cest v resortu, schvalováním a zamítáním různých návrhů a urychlováním objednávky nového povlečení do chat.

Právě se pustila do procházení reklamních materiálů pro zimní sezonu – brožury, maily, webová stránka, Facebook a Twitter – když do kanceláře vpadl Rory. n o r a r o b e r t s • k d y ž p ř i j d e s o u m r a k

Usadil se pohodlně v jednom z křesel, jako by se chtěl nějakou dobu zdržet.

„Právě kontroluju zimní reklamu,“ prohodila Bodine.

„Prima, protože tam možná něco přibude.“

„Cože?“

„Máme nápad.“ S úsměvem se otočil, když do místnosti vešla Jessica. „Vida, přichází spoluautor. Mamka má práci, ale zastaví se taky, až se uvolní.“

„O co jde? Tahle brožurka jde zítra do tisku a oznámení na webovky dáme příští týden.“

„Pár dní to přece počká.“

Jessica věděla, že tohle není nejlepší způsob, jak s Bodine mluvit, a tak Roryho plácla po ruce a pak i štípla. Když se posadila, spustila: „Myslím, že bychom mohli zvýšit zisk, jaký v minulých letech přineslo Kovbojské vaření a Bodine Rodeo, ještě jednou akcí.“

„Rodeo je naše nejvýnosnější každoroční akce,“ dodal Rory. „Ale jen čtvrtina účastníků a diváků u nás taky přespí, nají se v našich restauracích, zajde do baru nebo využívá jiné služby.“

„To dobře vím. Většina těch lidí si vaří v kempech nebo spí v motelu a část lístků se prodá místním. Červnová akce Rope and Ride není tak navštěvovaná, ale víc lidí se tu ubytuje. Zčásti je na vině roční období.“

„Přesně.“ Bratr na Bodine namířil prst. „A v zimě tu máme co? Máme sníh. Spousty sněhu. Lidi sem začali jezdit z východu i z Kalifornie, aby viděli kovboje, projeli se na koni nebo ve voze, dali si hamburger z bizona a to všechno v luxusním balení.“

Rory zkřížil nohy v botách značky Freye v kotnících.

„V zimě si jich pár přijede zařádit na skútrech nebo si dát masáž ve vyhřáté chatě, ale jakmile začne pořádně chumelit, sníh je odradí, a my přicházíme o zisk. Proč náš sníh nějak líp nevyužít?“

Bodine už se naučila – i když jí to nějaký čas trvalo – nevidět v Rorym jenom mladšího brášku, pokud se jednalo o marketink. n o r a r o b e r t s • k d y ž p ř i j d e s o u m r a k

„Poslouchám.“

„Soutěž ve stavění sněhových skulptur. Víkendová akce. Řekněme pro čtyři kategorie – děcka do dvanácti, dvanáct až šestnáct, dospělí a rodiny. Bude to o ceny, reklamu pošleme do místních médií a na dvoudenní pobyt v chatách nabídneme slevu.“

„Ty chceš, aby tu lidi stavěli sněhuláky?“

„Ne sněhuláky,“ přidala se Jessica, „i když to už bude na nich, ale spíš sněhové plastiky, umění. Něco jako ty stavby z písku, co pořádají na Floridě. Ohradíme na to pár akrů, kde může být i místo pro děti s dozorem, budeme podávat horkou čokoládu a polévku.“

„A sněhové pusinky.“

„Sněhové pusinky,“ Rory užasle zavrtěl hlavou, „že mě to taky nenapadlo.“

„Půjčíme účastníkům nářadí, jako lopaty, hradla, nože a tak podobně,“ pokračovala Jessica, „ale ozdoby a doplňky už si musejí donést sami, pokud budou chtít. V pátek večer je přivítáme a přidělíme jim prostor a v sobotu v devět ráno se všechno odstartuje.“

„To by se musely nějak zabavit menší děti, ne?“ uvažovala Bodine. „Prťata neudrží dlouho pozornost a taky se musejí někde ohřát. Takže jídlo a svačinky. I pro dospělé, pokud budou stát o přestávku v teple.“

„Můžeme pro ně zřídit bufet ve Feed Bagu. Možná taky vyhřívané stany s masážemi krku a ramen. A pro děcka něco vymyslím.“ Jessica se zamračila. „Nějaké ty zimní radovánky jako třeba bobování... No a taky party s muzikou. V sobotu večer by se vyhlásili vítězové a rozdaly ceny.“

„To není špatný koncept, ale musíte mi co nejdřív dodat detailní plán, reklamní pobídky a přesnější rozpis cen. Taky fotografie a Sněhová Extravaganza by možná fungovala líp než soutěž.“

„Kruci, asi vážně fungovala,“ souhlasil Rory. „Ty nejsi šéfka pro nic za nic.“

„Jasně, tak na to nezapomínej.“ n o r a r o b e r t s • k d y ž p ř i j d e s o u m r a k

„Takže já se do té věci pustím.“ Jessica schovala telefon do kapsy a vstala. „Co kdybychom se sešli asi za hodinu, Rory, a dali hlavy dohromady?“

„Super.“ Rory se za ní chvíli díval, když odcházela. „Hm, ta hezky voní.“

„Hm. To jako vážně?“

Bratr nasadil okouzlující úsměv a zahýbal obočím. „Vážně.“

„Je na tebe moc stará a taky vyšší třída.“

„Věk je pouze stav mysli a já umím být taky klasa, když potřebuju. Ale nechystám se na ni,“ dodal. „Jenom mám oči.“ Rychle vstal. „A tady z toho nápadu vytěžím, co se dá, uvidíš.“

Bodine věděla, že tohle Rory s přehledem dokáže, ale neodpustila si varování: „Hlavně aby se aspoň pokryly náklady.“

„Držíš se zbytečně při zemi.“

„A ty jsi snílek. Už mazej, mám ještě práci.“

Vlastně jí nějaká i přibyla, uvědomila si, když se zadívala zpět na monitor s otevřeným návrhem reklamní brožury.

Teď bude muset do všech materiálů přidat novou nabídku a samozřejmě zveřejnit vše s dostatečným předstihem, aby obdrželi dost rezervací.

Vzala telefon a spojila se s designérkou.

Rory s Jessikou – a za pomoci Maureen – dodrželi slovo a v pět už měla na stole návrh nové akce, sloganů, designu i ceníku.

Něco poopravila, něco schválila a za další hodinu odeslala designérce nový plán. Považovala to však za dobře strávený čas.

Než odjela, zadívala se ještě směrem k Dining Hall, kde stálo několik menších aut a dostatečný počet SUV i trucků návštěvníků, co v areálu nebydleli.

Dobrá, obchody běží.

Sama také zatoužila po večeři a chvíli klidu, kdy nebude muset na nic odpovídat. Dnes asi půjde o něco dřív spát.

Zaparkovala před rančem, popadla aktovku a nesla ji do komory. V duchu si přitom plánovala večer: sklenice vína; večeře; dlouhá, horká sprcha; chvilku u knížky a spánek. n o r a r o b e r t s • k d y ž p ř i j d e s o u m r a k

Znělo to perfektně.

Pak ucítila vůni lasagní paní Clementine a napadlo ji, že Bůh snad přece jenom existuje.

Když vešla do kuchyně, vysoká hranatá Clementine, ženská, co si nenechala nic líbit, se zrovna hlasitě zachechtala.

„Kluku, ty ses ani krapánek nezměnil.“

„Nic na tomhle světě nemůže změnit to, jak tě baštím.“

Bodine ten hlas, ten šibalsky okouzlující tón hned poznala. Pak už se zadívala na Callena Skinnera – s pivem v ruce se opíral o linku, zatímco Clementine rovnala nádobí v myčce.

3

K

rapánek se tedy změnil, pomyslela si Bodine.

Už nebyl tak hubený jako tenkrát před odjezdem.

Dlouhé štíhlé nohy a boky mu zůstaly, ale výrazně nabyl v ramenou a tvář se mu prokreslila.

A že to i dřív byla skvělá tvář. Teď, s ostřejšími úhly a pevnější čelistí, ještě víc. Tmavohnědé vlasy nosil o něco delší, takže se mu kroutily za ušima a kolem límce.

Napadlo ji, jestli těm vlasům stále zlátnou konečky, když si na deset minut sundá klobouk. Když se otočil a zadíval se na ni, Bodine si uvědomila, že jeho oči se nezměnily ani trochu: byly zrádně šedé, a tak podle světla nabíraly odstíny zelené či modré.

„Nazdar, Bodine.“

Clementine se prudce otočila a zapřela se pěstmi o kostnaté boky. „No to je dost! Myslíš, že tady snad vedu kavárnu? Máš štěstí, že na tebe ještě něco zbylo.“

„Za to může Rory, protože mi před koncem pracovní doby přinesl novou práci. Ahoj, Callene.“

„Tak umýt ruce,“ nařídila hospodyně, „a honem ke stolu.“

„Ano, madam.“ 3 n o r a r o b e r t s • k d y ž p ř i j d e s o u m r a k

„Nedáš si pivo?“ zeptal se Callen.

„Ona teď pije červené, protože je dobré na srdce nebo tak něco,“ poznamenala Clementine. „Támhle to.“

„Vážně? Tak já ti naliju.“ Callen zašel pro láhev a sklenici, zatímco si Bodine poslušně myla ruce.

„A dej si trochu salátu.“ Clementine hodila do misky salát, něco na něj nakapala a všechno protřepala. „A nest



Nora Roberts

NORA ROBERTS


10. 10. 1950

Nora Roberts (tento její pseudonym je zkráceninou jejího vlastního jména Eleanor Marie Robertson) se narodila 10. října 1950 v Silver Springu v Marylandu jako nejmladší z pěti dětí. Navštěvovala nějaký čas Katolickou školu, kde se jí dostalo jisté disciplíny od jeptišek. Ona sama dnes říká: " Můžeš mít všechen talent světa, ale když nebudeš mít disciplínu sednout si a psát, nepovede se ti napsat a publikovat žádnou knihu."

– více informací





       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist