načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Když muž miluje muže - Irena Fuchsová

Když muž miluje muže
-11%
sleva

Elektronická kniha: Když muž miluje muže
Autor:

Kniha čtyřiadvaceti krátkých povídek o lásce mezi muži.V knize povídek jsme konfrontováni se světem milostných vztahů homosexuálů, se světem, který je opředen mnoha mýty, nepravdami, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99 Kč 88
+
-
2,9
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Palmknihy
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 145
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-001-2565-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Kniha čtyřiadvaceti krátkých povídek o lásce mezi muži.
V knize povídek jsme konfrontováni se světem milostných vztahů homosexuálů, se světem, který je opředen mnoha mýty, nepravdami, odsuzováním a nepochopením. Prostřednictvím této knihy poznáváme, že velké city, vášně, touhy a naděje jsou vlastní lidským vztahům bez rozdílu pohlaví.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Spisovatelka Irena Fuchsová a výtvarník Martin Foretník věnují

tuto knihu Bohovi československých gayů, Jiřímu Hromadovi. Když muž miluje muže

Nakladatelství Beskydy 2009

Když muž

miluje muže

Irena Fuchsová

Když muž

miluje muže

© Irena Fuchsová, 2009, www.kdyz.cz

Illustrations © Martin Foretník, 2009, www.foretnik-art.com

© Nakladatelství Beskydy, 2009

Vydání druhé

ISBN: 978-80-904165-6-7

5

Lukáš

„Posaďte se, pane řediteli!“

Přestal jsem dýchat. Já to dostal! On mi to dal! Buduředi

telem téhle zpropadeně dobrý firmy, kam jsem se vetřel před

rokem jenom díky tomu, že jsem vošukal hlavního účetního

a dozvěděl se za to od něho dost zajímavých věcí na to, aby

moje vetření probíhalo s plnou parádou. Jak?

Nenápadně jsem kolem sebe solil jeho moudra a těm svyš

ším IQ jsem musel připadat jako génius a debilům jako vědma!

No, hlavně, že jsem nikomu nepřipadal jako buzna!

Majitel firmy, stokilový mrož s věčně mastnými dlouhými

vlasy, kterými si jako bývalá mánička z nostalgie hrdě špinil

košile a kvádro, ukázal na křeslo, ale když jsem se do něho chtěl

svalit, zarazil mě svojí tlustou prackou.

„Moment. Toho ředitele ti dám, Honzo. Ale musíš se oženit.

Ty víš, proč.“

Sakra. Takže to ví. Podíval jsem se na kalendář s nahotinkami,

který mu visel nad stolem. 20. ledna 1991. Zítra mi bude dvacet

osm. Doufám, že za dvacet let už takovou píčovinu od svého

šéfa žádnej buzerant neuslyší. Usmál jsem se. Jasně, že neuslyší.

Protože za dvacet let budeme majiteli všech dobrých firem MY!

„Žádný problém. Ožením se.“

Vezmu si Renatu. Je to lesba. Za rok se rozvedeme.

„Ale já chci, aby ses oženil opravdu. A měl dítě.“

Kretén. Měl jsem co dělat, abych se nepřestal usmívat, ale

ustál jsem to.

„Vždyť říkám. Žádný problém. Ožením. Ani dítě není

problém.“

Spokojeně kývl a zaškrtl si něco ve svém pověstném černém

diáři. Pokud tam měl napsáno Buzna Honza = svatba +par

chant, měl splněno.

V sobotu jsem se rozjel domů.

„Zdržíš se do zítřka,“ zeptala se mě maminka, šťastná, že mě

má po půl roce konečně doma.

„Nejenom do zítřka, mami. Chci si tě užít. Pojedu až vpon

dělí ráno. Nebude ti vadit, když tady budu otravovat zítra

odpoledne, až ti přijdou holky?“

Maminka se rozzářila.

„Honzíčku! Tys mi udělal takovou radost! Oslavíme tvoje

narozeniny! Minule jsme mluvily jenom o tobě! Celé odpo

ledne jsme mluvily jenom o tobě!“

Bude oslava narozenin! To se mi hodí!

Každou neděli k mamince chodilo asi dvacet kamarádek,

některé s sebou vodily i své příšerné dcery a vsadím se, že teď

už sem ty příšerky vodí i svoje klony. Není nad tradici...

„Co Martina? Je pořád svobodná?“

Maminka strnula, pak udělala dva toporné kroky ke křeslu

a sedla si.

„Honzíčku?! Honzíčku, ty... ty se ptáš na Martinku?!“

Nabírala dech a přitom na mě koukala tak zbožně, až jsem setro

chu zastyděl. Ale jenom trochu. Není čas na blbosti. Musí se jednat.

„To víš, že je Martinka pořád svobodná! Chodí sem s ma

minkou každou neděli. Nikdy tě nepřestala mít ráda. Nikdy.

Ta zůstane pořád svobodná.“

Co jí zbývá, ušklíbl jsem se, ale jenom v duchu, maminka ze

mě totiž nespouštěla oči, jako když tuší, že ze mě vyleze něco,

co ji konečně udělá šťastnou.

Martině jsme říkali Eiffelovka, byla vysoká, hubená, ošklivá.

Dole široká, nahoře nic. Mně to nevadilo, mně tedy ne, možná

i proto si myslela, že se mi líbí a zamilovala se do mě už asi ve

dvanácti letech. Já do ní taky. Když mi došlo, do koho jsem se

zamiloval a kdo miluje mě, vyděsil jsem se tak strašně, že se ze

mě stal homosexuál.

„Svobodná. To je těžký, mami! Když se nechce vdávat...“

Maminka vyskočila z křesla, jako kdyby do něho před chvíli

neomdlela a začala kolem mě křepčit.

„Honzíčku, ale ona by se vdala třeba hned! To přece víš,Hon

zíčku, to přece víš! Kdybys chtěl! Kdybys ty chtěl! Všechno

záleží na tobě, Honzíčku! Řekni ano a svatba bude!“

6

A byla. Za dva měsíce.

Maminka se kluka nedožila, škoda, udělal jsem tu píčovinu

sice kvůli kariéře, ale možná i trochu mamince pro radost.

Nebo ne?

Hm... asi ne.

V každém případě je škoda, že umřela. Bylo jí teprve šedesát.

A měla mě ráda.

Po smrti mámy jsem za Eiffelovkou a tím malým zmrdem

skoro nejezdil, vymlouval jsem se na práci a blablabla, a když

byl klukovi rok, přistěhovala se s ním do Prahy. Rodina by prý

měla být spolu. Nevím, proč se to říká, ale říká se to. Takže

jsem je měl oba v Praze.

Eiffelovce nevadilo, že s ní nespím.

Nevadilo jí, že jsem na ni sprostý.

Odpustila mi, že mě kluk vůbec, ale vůbec nezajímá.

Zvykla si, že jí dávám málo peněz a brala jako samozřej

most, že je mi šumafuk, jestli má na jídlo. Furt mě omlouvala,

protože mě furt milovala. Oddaně, psovsky. Sakra, to bynevy

držel ani heterák, natož gay!

Jasně, že jsem se chtěl rozvést. Půl roku po tom, co se ke mně

nastěhovali, jsem podal žádost o rozvod. Ale ona si postavila

tu svoji blbou a ošklivou palici a prostě se nerozvede a hotovo.

Vydržel jsem to čtyři roky! Chápete to? Čtyři roky! A pak

jsem ji začal mlátit. Když si i na to zvykla, zmlátil jsemněko

likrát i kluka, neuškodilo mu to, byl to čtyřletý rozmazlenýfa

kan, upnutý na Eiffelovku ještě víc, než já byl upnutý na mámu.

Máma. Škoda, že umřela. Kdyby neumřela, bylo by všechno

jinak. S ní bych Eiffelovku i kluka zvládl. S ní jo.

No nic.

Pár facek klukovi konečně zabralo. Eiffelovka se vrátila

k mamince a podala žádost o rozvod.

Rozvedli jsme se v lednu 1996 a od té doby jsem neviděl

ani Eiffelovku ani kluka. Platil jsem na něj, samozřejmě, ale

Eiffelovka se po dvou letech vdala – toho hrdinu bych tedy

chtěl vidět – a on chtěl kluka adoptovat. Souhlasil jsem a byl

jsem konečně definitivně volný.

Majitele firmy, který mi v roce 1991 nabídl místo ředi

tele a vlastně za tuhle trapnou píčovinu se svatbou, zmrdem

a rozvodem mohl, jsem odrovnal. Nebylo těžké na něj nahrát

několik podvůdků, které šly lavinovitě za sebou tak rychle, že

jeho společníkovi došla trpělivost.

Stal jsem se spolumajitelem firmy. To bylo v roce 2000.

Teď máme začátek roku 2009, a kdo myslíte, že jemajite

lem jedné z největších potravinářských firem? Jan Bor. Ano.

Majitelem jsem já.

Je mi nádherných a bohatých čtyřicet šest let. Mám všechno.

A dokonce jsem se na Silvestra zamiloval. Kde jinde než

v Pernikajdě, v nejlepším pražském klubu, jaký my, nádherně

bohatí teplouši máme.

8

V životě jsem tak zamilovaný nebyl. Dokonce jsem si říkal,

že jsem nikdy zamilovaný nebyl, že teprve teď to na měpři

šlo! Vážně! Šílel jsem po něm! Lukáš byl nádherný! Chytrý!

Mladý! A ďábelsky svinsky to se mnou uměl! Jak ten to se

mnou uměl!

Nevím, jak to dělal. Nenechal na sebe ani sáhnout, nesměl

jsem ho pohladit, políbit, nic, nic, nic! A přitom jsem měl po

každé schůzce pocit, že mě doslova vycucl, stačilo, aby se na

mě podíval!

Lukáš. Luky.

L U K Á Š.

„Co chceš, Lukáši? Řekni si, prosím tě, o co chceš, Lukáši,

všechno ti dám! Nic po tobě nechci, Luky! Alespoň ne to, co

si myslíš ty! Lukáši, prosím tě, chci, abys šel se mnou zítra na

večeři. Chceš auto, Luky? Koupím ti auto. Chceš byt? Koupím

ti byt. Luky, chceš založit účet? Máš ho mít. Dám ti na něj sto

tisíc. A nic od tebe nechci, Lukáši! Alespoň ne to, co si myslíš,

že chci. Pojď, Luky, prosím tě, poletíme na víkend do Chicaga.

Je tam jeden úžasný bluesový klub, hned vedle hotelu, kde mě

už znají, budeš tam mít svůj pokoj, prosím tě, poleť se mnou,

chci, abys se mnou večer poslouchal blues, Luky, prosím tě!

Máš přece rád blues, jako já!“

Tohle, a ještě jiné pitomosti ze mě vypadávaly čtyřiadvacet

hodin. A Lukáš se jenom usmíval a přikyvoval. Chtěl všechno.

Všechno, co jsem mu nabídl. Chtěl všechno a já mu všechno

dával. Měl ode mě všechno, na co ukázal.

Můj právník, který všechno zařizoval, se jen usmíval. Nic mi

nerozmlouval. Celé roky do mě hučel, ať se trochu odvážu. Co

máš z těch milionů, Jene, které vyděláváš? Tím mě otravoval

pořád. Tak teď to měl.

Po čtrnácti dnech jsem měl zvláštní pocit, že to, co kLuká

šovi cítím, snad už ani není láska! To byla závislost! Ano, byl

jsem na Lukášovi závislý. Chtěl jsem ho mít pořád vedle sebe.

Už jsem se ho nepotřeboval dotýkat, stačilo mi, že se na něj

můžu koukat, že ho můžu poslouchat, že se s ním můžu bavit.

9

A nejšťastnější jsem byl, když mě Lukáš poslouchal. A on

uměl poslouchat! Rozuměl mi. Ano. Rozuměli jsme si. Ano!

Rozuměli! Bezedně.

Alespoň já mu rozuměl. A byl jsem si jistý, že on rozumí

mně. Měli jsme mezi sebou souzvuk. On řekl á, já bé, on cé, já

dé... a tak dále a tak dále... nekonečně dále. Nikdy v životě

jsem s nikým neměl takový souzvuk! Nikdy s nikým.

Měl jsem pocit, že jsem to já osmnáctiletý, kdo se mnou letí

do Chicaga a kdo si se mnou povídá o blues. Blues jsemmilo

val od dětství, hrál jsem na foukací harmoniku, stejně jako

Luky! Vždyť on měl stejnou harmoničku, jakou jsem měl kdysi

i já! Nosil ji na kůžičce na krku, stejně jako jsem ji nosil já!

Když jsem ji u něho uviděl poprvé, prohledal jsem doma

všechny skříně, přihrádky, šuplíky a kufry se starými věcmi,

ale nenašel jsem ji. Chtěl jsem mu ji ukázat, aby viděl, jak jsme

si podobní, ale nenašel jsem ji.

„Už tě stál pět milionů,“ řekl mi začátkem března právník,

usmíval se a já se také usmál.

„Jenom?“

Dostal by ze mě i padesát milionů, kdyby chtěl. Každý den

jsem se modlil, abych ho viděl i druhý den. Asi jsem se modlil

dobře, protože jsem ho viděl skoro denně. A když jsem ho

jeden den neviděl, aspoň jsem mu telefonoval do bytu, který

jsem mu koupil a kde jsem nikdy nebyl.

Když se mnou nešel na oběd nebo na večeři, aspoň přijelau

tem, které ode mě dostal, a kterým mě nikdy nesvezl, zastavil

u chodníku, kde jsem čekal v zimě a v rozbředlém sněhu, vzal

si ode mě dárek, na který jsem ho nalákal a zase odjel.

23. března 2009 se to stalo.

Lukáš nepřišel na večeři. Přitom to byl on, kdo si vybral

tuhle restauraci, kterou já neměl příliš rád. Ty jejich mini

porce sice lahodných jídel, ale mini porce! Proboha, to nebyla

večeře! To bylo polykání drahého vzduchu! Po večeři v téhle

restauraci jsem měl pokaždé chuť na ovarové koleno shroma

dou křenu a kusem měkkého chleba...

10

Seděl jsem u našeho stolu a nespouštěl oči ze dveří. Když

měl zpoždění půl hodiny, zavolal jsem mu, ale nebral mi to.

Volal jsem dvakrát, pětkrát, desetkrát.

Byl jsem šílený. Potil jsem se. Začalo mě píchat u srdce.

Něco se mu stalo. Určitě se mu něco stalo! Volal jsem na

všechny strany, do nemocnic, na policii, domovníkovi do domu,

kde měl byt, ale nic, nic.

Normálně bych asi zavolal jeho rodině, kamarádům – ale já

nikoho neznal! Lukáš o své rodině nikdy mluvit nechtěl a já

to respektoval, ani já nechtěl mluvit o Eiffelovce a o klukovi,

který už stejně není můj, a kterého jsem čtrnáct let neviděl.

Vždyť já o něm vlastně nic nevím! Ano, vím, kde bydlí,pro

tože jsem mu tam koupil byt, znám značku jeho auta, protože

jsem mu ho koupil, znám číslo jeho mobilu, který jsem mu

také koupil. A to je všechno. Nic víc o něm nevím.

Když jsem si to uvědomil, zatmělo se mi před očima.Pro

bral jsem se na pohovce v kanceláři šéfa restaurace, doktor mi

něco píchal, personál kolem nás běhal, ale když jsem se zeptal

na Lukáše, pořád o něm nikdo nic nevěděl.

Omdlel jsem znovu. Odvezli mě do nemocnice. Nechali

si mě tam pár dní na pozorování, ale nezjistili nic, byl jsem

v pořádku.

Když jsem se vrátil domů, přišel ke mně právník a sdělil mi,

že Lukáš prodal byt i auto, zrušil účet v bance a zmizel.

„Musíte ho najít! Chci vědět, proč mě už nechce vidět!

Dám mu všechno, o co si řekne! Chci ho jenom vidět! Přece

mě nemůže takhle opustit...“

Právník krčil rameny, ale slíbil, že udělá, co bude v jeho

moci. Co udělal nevím, ale druhý den mi z firmy přinesli

dopis. Poznal jsem Lukášovo písmo. Měl krásný rukopis, i já

psal krásně, i v tom jsme si byli podobní, sakra, když konečně

potkám někoho, kdo mi je podobný, tak ho přece nemůžu

ztratit?

Opatrně jsem otevřel obálku, abych ji nezničil a stejněopa

trně jsem z ní vyndal Lukášův dopis.

11

„Je ti hodně zle, tati? To jsem rád. Takhle bylo mamince,

když jsi ji opustil. Ona tě milovala. A pak nenáviděla. Vdala

se jenom proto, abych měl jiné jméno. Když umírala, slíbil

jsem jí, že se ti pomstím. Svůj slib jsem splnil. Už mě nikdy

neuvidíš.“

Panu Janovi Beerovi věnuje Irena Fuchsová a Martin Foretník.

12

Dívka z Anglie

„Říkám ti, Heleno, náš syn je blbec! Takováhle šance! Do smrti

by nemusel máknout! A on ji nechce!! Můžeš mi říct, proč?

Proč ji nechce?“

Otcův hlas se rozléhal po obýváku a Jiří rozpačitě přešlápl

v předsíni. Váhal, jestli se nemá nenápadně vypařit dřív, než

si rodiče všimnou jeho příchodu, ale další věta, kterou řekla

matka, ho uzemnila.

„Třeba je Jiříček, víš, co myslím, ne? Když pořád nemá žádnou

známost! Honzo, no! Třeba je homosexuální!“

Helena zrudla a s hrůzou čekala, co na to její muž. Ten

zařval jako slon.

„Co?! Prosím tě, neříkej mi takovou kravinu, Heleno?! A po

kom by to asi měl, co? V naší rodině nikdy nikdo nebyl teplej!

To možná u vás, tam se to hemžilo všelijakejma umělcema,

tam by se možná něco našlo!“

Jiří tiše zaúpěl. Tak to je konec. Je to tady.

A za všechno mohli jejich sousedé s tou svojí Máňou. Za

posledních několik let se z nich stali milionáři, ale to jejich

ošklivé a hloupé dceři nebylo nic platné. Jednak se k nim

i přes jejich nepřehlédnutelné miliony nápadníci nijak nehr

nuli a potom, i kdyby se náhodou i někdo spletl a omylem je

požádal o její ruku, ona by odmítla.

Merylén, jak si nechala tahle sousedovic Máňa říkat,milo

vala totiž Jiřího a posledního půl roku se snažila víc než usilovně,

dostat ho před oddávajícího úředníka.

Jeho rodiče tím byli pochopitelně nadšení, protože bohatší

nevěstu neznali, ale s Jiřím nehnuli.

To je opravdu konec, pomyslel si Jiří. Máňu musím vyřešit

co nejrychleji a pak, fakt že jo, pak odcházím do Prahy. Už

jsem to měl udělat dávno a ne se každý den vracet do téhle

díry a ráno zase jet do Prahy.

V Komerční bance, kam nastoupil hned po vysoké škole,

má před sebou postup, který by hned tak někde neměl, a když

13

bude v Praze bydlet, bude to dobré pro něho i pro jehozaměst

navatele.

To jejich hnízdo, kde se před osmadvaceti lety narodil, se

vůbec za ty roky nezměnilo a jak na vás někdo něco nalepil,

už to na vás zůstalo navěky. A jestli něco takového napadlo

jeho mámu, obyčejnou ženskou, může to napadnout i někoho

druhého a malé město dokáže být pěkně zlé.

Jiřímu nešlo o něho, na celou tuhle díru se mohl vykašlat od

hodiny, ale měl ještě mladšího bráchu, který teď byl na vojně

a jako by už slyšel poznámky v hospodě, které by ho neminuly,

jako například: Hele a nejsi ty náhodou taky teplej, jako tvůj

brácha?

Otřásl se hrůzou. Ještě to tak.

Tak dobře. Vyřešíme Máňu a pak hurá do Prahy.

Ale teď se otočil a vyplížil se z bytu.

Když se večer vrátil, seděli jeho rodiče u televize a smáli

se odvážlivcům, kteří se nebáli předvést svůj pěvecký talent

v Carusošou.

„Á, náš mladej,“ otočil se na něho otec a šťouchl do matky.

Matka vstala, a sice tiše, ale nekompromisně mu oznámila

plán na sobotu.

„Jiříčku, byla tady Merylén a pozvala nás všechny na svý

dvacátý narozeniny! Má to v sobotu.“

Otec vstal také a na rozdíl od matky zařval.

„Půjdeš s námi, jasný? Protože o tebe jí jde nejvíc! Ne o mě

nebo o maminku, to snad chápeš, ne?“

Jiří si pobaveně sám nad sebou vzdychl. Dobře ti tak,chla

pečku! Já blbec, že jsem už odtud nezmizel dávno!

Cítil, že toho má akorát tak dost. Je mu už dost let na to,

aby mu někdo, byť to byl jeho vlastní otec, říkal „Á, náš mladej“

a šíboval s ním, kam se mu zamane a matčino „Jiříčku“ mu

vadilo také.

A protože se už odpoledne definitivně rozhodl, že tady končí

(je zajímavé, jak někdy jedna věta dokopne člověka k něčemu,

nad čím se rozmýšlí třeba i několik let), nevzrušeně odpověděl.

14

„Klidně, tati. Pokud tam budu moct vzít Vlaďku.“

„Jakou Vlaďku?“

Jeho matka vstala rychle z křesla a ztišila blonďáčka, který

v Carusošou oznamoval, že si osladí kávu. Jiří si povzdechl

a riskl to. Mámu miloval a věřil tomu, že je na něho napojená

přinejmenším stejně silně, jako on na ni.

„Přece Vlaďku, mami! Vzpomeň si! Vždyť jsem ti o ní říkal!

Vlaďku, co má v Praze byt. Před týdnem se konečně vrátila z té

Anglie! Pamatuješ přece, ne? Začali jsme spolu chodit před

třemi lety, rok před tím, než do Anglie jela.“

Helena se na svého syna pozorně podívala. Zdálo se jí, že

žádost o pomoc je v jeho očích dnes obzvlášť naléhavá, a tak si

promnula bradu, pak pokývala hlavou, jako že si už vzpomíná

a nakonec neurčitě pronesla.

„Jóóó...“

Jiří ožil.

„Víš, jak jsem ti říkal, že tam jela na dva roky hlídat děti svésestře

nice, aby si vydělala. Chtěla by tady teď začít podnikat v kosmetice.“

Teď už Helena neváhala a rychle přikývla.

„Už si vzpomínám, Jiříčku! Ano! Ano!“ Její tvář se rozzářila

úsměvem. „Už jsem si vzpomněla! Máš pravdu. Vlaďka. Ale to

víš, dlouho jsi o ní nemluvil!“

Helena nadšeně přikyvovala a Jiří, jako už tolikrát, ji němě

obdivoval.

„Jo, jo. Už si vzpomínám. Nedávala jsem ti pro ni nějakou

kytičku? Do toho jejího bytu?“

Pokojem zaburácelo, své bendžo naladím, jak otec zesílil

zvuk televize, aby nebyl u sousedů slyšet jeho řev.

„Jaká Anglie?! Jaká Vlaďka? Jaká kytička a jakej byt?!“Pře

křikl se na Vlaďce, začal sípat, matka televizi zase ztišila a pak

mrkla na Jiřího, aby věc vysvětlil.

„Byt Vlaďky, tati. Máma mi pro ni dala jednou kytku. Do

jejího bytu. Vlaďka má v Praze byt a já tam občas z banky

zaskočil na kontrolu, utřít prach, vyvětrat a tak... A občas jsem

tam přespal. Vždyť víš.“

16

Jiří se na tátu jemně ušklíbl jako chlap na chlapa. Jeho otec

se na něho chvíli díval a pak nechápavě zakroutil hlavou.

„Co vím?! Nic nevím! Copak mně se tady něco řekne?!

Nikdy jsi o nikom takovým nemluvil! Aspoň přede mnou ne!

Prej mu dala pro ni kytku!“

Otec Jan se vyčítavě podíval na svoji ženu. A takhle to bylo

celý léta. Kdepááák, její Jiříček a vona. A jejich tajnosti.

„Před tebou o tom sice nemluvil, ale já o ní vím všechno,“

zastala se syna Helena. „Kluci se vždycky svěřují spíš mámám.

A vsadím se, že jsem ti o ní říkala, taťko! Určitě!“

Otec Jan stále kroutil hlavou, ale přece jenom už ne tak

zarputile.

„Vzpomeň si! Vlaďka! Jmenuje se Vlaďka!“ Matka zvedla

kurážně hlas a její manžel rozpačitě rozhodil rukama.

„No, možný to je. Ty toho někdy namluvíš, že tě radšinepo

slouchám,“ připustil neochotně existenci Vlaďky ve své mysli

a v duchu si nadával, že z něj ti dva zase dělají vola.

„No tak vidíš,“ vítězně se usmála jeho žena. „A pak, Jiříček

si nebyl zase až tak stoprocentně jistý, že se mu vrátí, víš, taťko?

Přece jenom byla v Anglii! A dva roky! A to se holka hodně

změní! Mohlo se stát ledacos. Vždyť to znáš!“

„Co znám? Nic neznám! Já jezdil akorát tak na pionýr

ský tábor do Vlastějovic,“ načepýřil se otec Jan a Helena ho

pohlazením po rameni ukonejšila.

„Proto se s ní Jiříček před tebou radši moc nechlubil! Aby

ses mu nesmál, kdyby mu to nevyšlo!“

Jiří se na svoji matku obdivně zahleděl. Nejraději by ji objal

a políbil. Je fantastická!

Jeho otec si sedl zpátky do křesla a zmohl se pouze na mávnutí

rukou.

„Já jsem se mu tak někdy smál dovopravdy, jo? A jestli jo,

tak jsem si dělal srandu a von je blbej, když to nepochopil!“

Podíval se na svoji ženu, pak na svého syna a shrnul situaci

do tří slov.

„Voba jste blbí.“

17

Pak seděl a koukal na obrazovku, kde se široce usmíval další

soutěžící a hlavou se mu honila jedna myšlenka za druhou.

Kluk má tedy holku, která se mu vrátila z Anglie. Otec Jan

cítil strašnou úlevu. Balvan, co na něj navalila jeho ženaodpo

ledne, ten balvan z něho právě spadl.

Panebože, děkuju ti! To znamená, že ta blbost, co řekla

Helena o Jirkovi odpoledne, to, že je teplej, tak tahle blbost

je vopravdu blbost! Nakonec, nic jinýho to bejt nemohlo,

než blbost! Kde by se taky vzal v naší rodině buzerant, mar

jápano!

A ta klukova holka má byt. A našeho kluka si v tý jeho

Komerční bance vážej, takže možnost, že by chtěl měnit místo,

je minimální. Pořád by dojížděl a dojížděl, no a každodenní

dojíždění do Prahy není žádná slast, i když si člověk zvykne

na všechno. Bude tedy bydlet v Praze. No co, Praha je kousek

odsud, kluk může každou chvíli zajet domů!

A ten náš mladší, až se vrátí z vojny, bude mít aspoň kde

bydlet, protože mu Jirka uvolní to svoje první patro.

No, nakonec to bude možná pro rodinu lepší, než ta ošklivá

Mařena od vedle, s těmi svými miliony! Hm, hm, hm...

Otec Jan se spokojeně culil.

„Tak co, táto,“ špitla jeho žena a jemně se dotkla hřbetu

jeho ruky.

„Co by, Heleno,“ usmál se na ni její muž a pak se usmál i na

Jiřího. „Kluk je už dost velkej, ať si zařídí život, jak chce. My

mu do toho mluvit nebudeme. Má svůj rozum. A blbej není!

A kdy nám představíš tu svoji Laďku?“

„Vlaďku, táto,“ opravila ho Helena a usmála se hřejivě na

Jiřího. Synáčku můj zlatej, kdo by to do tebe řekl?

Jiří se na matku usmál také.

„Zítra jedu do Prahy, Vlaďka má ve čtvrtek přiletět z Anglie,

tak jí trochu uklidím byt a do soboty budu u ní, a v sobotu

přijedeme tak na hodinku, na dvě, na ty Mániny narozeniny.

Takže Vlaďku uvidíte a ona uvidí vás.“

Oba rodiče spokojeně přikyvovali.

18|

„Připravím nahoře pokoj pro hosty,“ prohlásila pohostinsky

matka, ale to Jiří okamžitě zamítl.

„Hned zase pojedeme, protože Vlaďka má příbuzné na

Moravě a musíme to všechno objet, než si začne zařizovat

svoje věci ohledně firmy.“

Matka pokrčila rameny.

„No co, tak někdy jindy.“ Usmála se na svého syna a Jiří se

na ni usmál také. Otec Jan, ten se usmíval sám pro sebe.

A kdyby jejich rodinný dům nebyl postavený tak solidně,

jako postavený byl, možná by pád tří balvanů ze srdcí tří

dospělých lidí nepřežil.

V sobotu Jiří opravdu s Vlaďkou přijel.

Maminku okouzlila a otce Jana taky, i když na jeho vkus

byla příliš nóbl.

„Člověk aby se toho pomalu bál dotknout, co,“ hrdě šeptal

zhrzenému otci Merylén a očima ukázal na přítelkyni svého

syna, štíhlou, elegantní blondýnku, která svým dokonalýmnalí

čením připomínala manekýnku.

Otec Máni přikývl a ani se nesnažil obě dívky srovnávat.

Co já s tou naší holkou budu dělat, pomyslel si smutně, ale

pak zaslechl, jak se jeho žena ptá sousedky, kdy že se vrátí

z vojny jejich mladší syn. A když uviděl, že Máňa zbystřila,

svitla mu trochu naděje. Sakra, ať mi nikdo netvrdí, že peníze

dneska nejsou všechno! To bych se na to podíval!

Jiří a Vlaďka se asi po dvou hodinách rozloučili s tím, že

Jiří si během příštího týdne bude pomalu odvážet své věci do

Prahy, aby rodiče mohli připravit byt pro brášku, který bude

z vojny do dvou měsíců doma.

Jiří byl šťastný, jako už dlouho ne. S Vlaďkou spokojeně

probírali uplynulé odpoledne a cesta do Prahy jim rychle

uběhla.

Odvezl ji až před její dům, a když se chystala vystoupit, sáhl

dozadu do auta a vyndal nádhernou orchidej.

„Děkuju ti, Vlaďko. Udělalas pro mě strašně moc.“

Vlaďka se přátelsky ušklíbla.

19

„Nedramatizuj to, Jiříčku. Vsadím se, že je vás víc než čtyři

procenta, takže doufám, až budu potřebovat helfnout v něčem

já, že mi zase pomůžeš ty a tví známí. Abych byla konkrétní,

nemáš náhodou někoho známého u společnosti Droždíčko?“

Koketně se rozvlnila a Jiří se usmál.

Byla dobře informovaná. Měl v Droždíčku kamaráda, a když

mu řekne, Vlaďku do něčeho určitě vezme.

„Dělají moc dobrý dabing a prý platí slušně! Prosím! Pro

sím,“ žadonila Vlaďka. „Já bych si potřebovala trochupřivydě

lat! Na šatičky, na šminčičky a hlavně na to mý divadlo...“

Jiří přikývl. Tahle mladá, talentovaná herečka, která hrála

v jednom z nejlepších divadel v Praze, si nějaké přivydělání

zasluhovala, nejenom za to, co pro něho dneska odpoledne

udělala.

„Zavolám mu ještě dneska a dám mu tvůj mobil, ano? Určitě

se ti ozve s nějakou nabídkou.“

„Jupííí,“ zavýskla Vlaďka, lehce Jiřího políbila na tvář,přivo

něla k darované orchideji, zamávala mu na rozloučenou,ode

mkla dům a zmizela.

A Jiří se rozjel do Mánesovy ulice, kde bydlel jeho přítel, se

kterým žil už tři roky.

20

Skloňování slova láska

Podstatná jména, stejně jako přídavná jména, zájmena a čís

lovky, skloňujeme.

To znamená, že vytváříme pádovými koncovkami sedm

pádů v čísle jednotném, a sedm pádů v čísle množném.

LÁSEK můžeme mít mnoho, ale někdy vystačíme i s jednou.

Skloňujme tedy slovo LÁSKA pouze v čísle jednotném.

Zbývá ještě dodat, že LÁSKA je podstatné slovo rodužen

ského a skloňuje se podle vzoru ŽENA. Ale pouze ženě nepatří.

Skloňování slova láska v čísle jednotném:

1. pád (na otázku) kdo? co? láska

2. pád (na otázku) (bez) koho? (bez) čeho? bez lásky

3. pád (na otázku) komu? čemu? lásce

4. pád (na otázku) (pro) koho? (pro) co? pro lásku

5. pádem oslovujeme lásko!

6. pád (na otázku) (o) kom? (o) čem? o lásce

7. pád (na otázku) (s) kým? (s) čím? s láskou

Pokud se někomu zdá, že zaškatulkovat lásku do sedmi pádů

nelze, doufám, že ho přesvědčím o opaku.

Bylo nedělní, listopadové ráno ve vesničce kousek od Prahy.

Vlastně už bylo skoro poledne, ale jelikož jsme s Robertem

vstali před chvilkou, tak pro nás nedělní ráno začínalo až teď.

Když si tu listopadovou neděli promítám před očima, vidím,

že jsme toho rána vstali ne dva, ale čtyři...

Robert stál u okna a dopadalo na něho listopadové slunce,

které už příliš nehřálo tělo, ale zato nádherně rozehřívalo duši.

Protáhl jsem se na naší manželské posteli a zhluboka vdechl

levandulovou vůni peřin. Ale nejenom tu. Robertovu vůni bych

poznal mezi desítkami vůní i se zavázanýma očima.

Dal jsem stranou babiččinu duchnu, potichu jsem vstal a ze -

zadu se k němu plížil. Když jsem byl kousek za ním, Robert se

nečekaně otočil a pevně mě objal.

Začali jsme se líbat.

Do toho jsme zezdola uslyšeli moji babičku, jak nadává

slepicím.

„Vy kurvy jedny slepičí! Utíkejte, nebo vám prdel koštětem

natrhnu tak, že z vás budou vejce padat! Ty buchty jsou pro kluky

a ne pro vás! Ludvíku! Roberte! Vstaňte už konečně a pojďte

si pro buchty na snídani, než vám je ty mrchy slepičí vozobají!“

Podívali jsme se na sebe a začali se chechtat. A za chvíli

jsme už z našeho podkroví dusali po schodech dolů, k voňa

vému pekáči buchet.

Moje babička nechodila pro silnější výrazy daleko. Byla to

maminka mého otce, který patřil k nejslušnějším lidem v mém

okolí. I moje máti byla slušná.

Pamatuju se, to mi bylo asi pět let, jak si stěžovala otci, když

se mnou přišla z parku. Nelíbilo se jí, jak maminky mluví

o svých dětech. Celá rudá šeptala otci slova, která kolem ní

v parku dvě hodiny létala.

„Posrala se. Pochcal se. Měl prdel od hoven. Prděla. Krknul

si, až mě poblil.“

22

1. pád

Kdo? Babička. Co? Láska.

Do toho parku se mnou už nikdy nešla.

Zpětně musím oba rodiče obdivovat, že nikdy přede mnou

sprostotu babičky neokomentovali jediným slovem. Ale ona

ta její sprostota byla zvláštním způsobem odzbrojující.

Byla prostě „hrubšího zrna“ a říkala to, co si myslela. U ní

neexistovala žádná autocenzura. A protože byla laskavý člo

věk, každý se těšil na to, co sprostého řekne, protože každý

věděl, že se v té její laskavé sprostotě neušpiní, ale zasměje se

a někdy i poučí.

Jezdili jsme k ní každých čtrnáct dní a moji slušní rodiče

řešili přede mnou babiččinu mluvu tak, že dělali, jako když

nic neslyší. Usmívali se a odpovídali babičce tak, jak mluvili

se mnou.

„Holka, trochu přiber, chlap má rád, když má ženskápořád

nou prdel,“ řekla babička a plácla moji matku po zadku.

Máti se usmála a přikývla.

„Ano, maminko. A víte, že ti vaši malí králíčci jsou roz

tomilí? Hlavně ten černý! Ludvíku, pojď, půjdeme se na ně

spolu podívat!“

Vzala mě za ruku a šli jsme ke králíčkům.

Rodiče přede mnou nepřikládali babiččiným sprostýmslo

vům důležitost a brali je jako něco běžného. A jenom proto

se mohlo stát, že jsem se ve druhé třídě stal pro učitelský sbor

jednou pro vždy „Sprosťákem“ a dokonce jsem dostal dvojku

z chování.

Paní učitelka se nás tehdy ptala, kde jsme byli o prázdninách.

Když přišla řada na mě, řekl jsem, že u moře a pak u babičky.

Paní učitelce to nestačilo a pokračovala ve vyzvídání.

Zeptala se, kde se mi líbilo víc.

Řekl jsem, že u babičky.

A zazněla třetí otázka. Proč?

A já po pravdě odpověděl.

„Protože jsme s babičkou hovno dělali. Akorát kurvu kozu

jsme vodili na pastvu. A hledali jsme posraný vajíčka, protože

ty svině slepičí furt zanášely.“

23



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist