načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Když jsem šel okolo vrat... - Jan Jeník z Bratřic

Když jsem šel okolo vrat...

Elektronická kniha: Když jsem šel okolo vrat...
Autor: Jan Jeník z Bratřic

Publikace Když jsem šel okolo vrat... je prvním úplným anecenzurovaným vydáním známých Písní krátkých Jana Jeníka z Bratřic(1756-1845). Soubor lidových písní zaznamenaných Jeníkem ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  59
+
-
2
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Artes Liberales
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Počet stran: 226
Rozměr: 19 cm
Vydání: Vyd. v tomto uspořádání 1.
Spolupracovali: k vydání připravili a ediční poznámku napsali Radim Kopáč a Josef Schwarz
předmluvu napsal Aleš Haman
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Artes Liberales, 2009
ISBN: 978-80-254-4235-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Publikace Když jsem šel okolo vrat... je prvním úplným anecenzurovaným vydáním známých Písní krátkých Jana Jeníka z Bratřic(1756-1845). Soubor lidových písní zaznamenaných Jeníkem z Bratřickvůli erotické explicitnosti řady popěvků nikdy nevyšel v úplnosti,což se týká i edičních počinů po roce 1989. Kniha vychází připříležitosti dvousetletého výročí od vzniku Jeníkova prvního souborulidových písní v roce 1810. Lidové písně jsou v publikaci uvedeny vúplnosti, většina z nich je doplněna komentářem, který přináší pohledna vývoj písně v národní kultuře, v Jeníkových souborech a vnovodobých edicích. Publikaci otevírají úvodní slovo editorů azasvěcená předmluva literárního vědce Aleše Hamana. Následují vlastnípísně z nejmladšího Jeníkova souboru(1838), doplněné v dodatcích písněmi z let 1810 a 1832. Připojena jeediční poznámka (s rozsáhlými poznámkami k rukopisným verzím idosavadním edicím), rejstřík a výběrová bibliografie.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Jan Jeník z Bratřic - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Jan Jeník z Bratřic

Když jsem šel okolo vrat...

Artes Liberales

Když jsem šel okolo vrat,

viděl jsem mou milou srát.

Mně se toho chtělo,

ono to vonělo

tak jako karafiát.

Když jsem šel okolo vrat...

Jan Jeník z Bratřic


Artes Liberales



Jan Jeník z Bratřic

Když jsem šel okolo vrat...



Jan Jeník z Bratřic

Když jsem šel okolo vrat...

Artes Liberales

Praha 2009


Editors & Commentary © Radim Kopáč, Josef Schwarz, 2009

Preface © Aleš Haman, 2009

Illustrations © Michal Machat, 2009

Editions © Artes Liberales, 2009

ISBN 978-80-254-4235-7


Obsah

Na úvod Starodávné písničky Jana Jeníka z Bratřic (úvodní studie Aleše Hamana) [Předmluva] (původní předmluva Jana Jeníka z Bratřic) Písně krátké Dodatek (Písně zařazené pouze v souborech z let 1810 a 1832) Ediční poznámka Rejstřík písní Výběrová bibliografie

9

11

15

19

191

203

215

223

Na úvod

Když Jan Nepomuk Vojtěch Baltazar Ignác Jeník rytíř z Bratřic (narozen 6. ledna 1756 v Radvanově u Mladé Vožice, zemřel 26. srpna 1845 v Praze, pohřben v Chotýšanech) v roce 1810 na prázdný list papíru krasopisně nadepsal titul své v pořadí už druhé rukopisné sbírky památek a dokumentů k české minulosti, tedy: Pamětihodno všelijakých... národu českého se dotýkajících věcí, možná sám netušil, jak mimořádné dědictví se chystá odkázat budoucím generacím. To se týká zvláště souborů písní, které Jeník označoval jako Písně krátké a které představovaly vůbec první ucelený záznam tohoto cenného lidového materiálu u nás. Záznam o to hodnotnější, že jednotlivé písně Jeník zapisoval v původní podobě, bez estetizující autocenzury a mimo dosah mravnostní nebo jiné cenzury.

Ta bohužel postihla veškerá dosavadní vydání Jeníkem zapsaných lidových písní – a edice, které nebyly zasaženy cenzurou, jsou neúplné z jiných důvodů (mj. proto, že se nedávno objevil dlouho nedostupný Jeníkův rukopis z roku 1832). Přítomné vydání je tedy úplně první, které představuje Jeníkův soubor tradičních lidových písní v jeho celistvosti. Jeník ovšem nezapisoval jen písně lidového původu, ale i písně umělé, kramářské nebo písmácké. Z tohoto souboru, který má pro bezprostřední poznání lidové písně pouze omezený význam, vybíráme podobně jako jiní editoři jen některé položky coby příklady.

Základem naší edice je poslední verze Jeníkova souboru lidových písní z roku 1838, k níž doplňujeme související sbírku lidových hádanek, označenou Jeníkem jako Hadačky. Jako dodatek připojujeme písně z předchozích dvou verzí (roky 1810 a 1832) Jeníkova rukopisného písňového materiálu, které se z různých důvodů neocitly v posledním souboru.

Většinu písní doplňujeme kratším či delším komentářem. Ten přináší pohled nejen na osudy jednotlivých písní v národní kultuře, ale i na to, jak se vyvíjely Jeníkovy písňové soubory a jak byly v průběhu let vydávány.

10

Chápeme toto vydání Písní krátkých jako drobný příspěvek k dvou

setletému výročí prvního záznamu lidových písní v Jeníkových ruko

pisných souborech v roce 1810. Předně ale doufáme, že kniha potěší

obdivovatele lidových písní v podání Jana Jeníka z Bratřic a získá si

další zájemce o toto pozoruhodné dílo.

Radim Kopáč a Josef Schwarz

Starodávné písničky Jana Jeníka z Bratřic

Česká obrozenská literatura bývá tradičně vykládána jako dílo vzdělanců z převážně humanitních oborů a povolání: kněží, vědců, pedagogů, právníků ad. Stranou pozornosti zůstávala profese, kterou obvykle s kulturní činností nespojujeme, totiž povolání vojenské. A přece se mezi našimi obrozenci objevují tři důstojníci rakouské armády, kteří se významně zapsali do dějin české literatury. První, kdo nás v této souvislosti napadne, je bezesporu Matěj Milota Zdirad Polák (1788–1856), známý především jako autor básně Vznešenost přírody, která ve své době byla považována za veledílo českého básnictví, ale také citovaný jako tvůrce jednoho z prvních novodobých českých cestopisů (Cesta do Itálie). To byl ovšem autor, jenž usiloval o vlastní tvůrčí projev. Vedle něho se můžeme setkat s osobnostmi skromnějších záměrů, jimž nešlo tolik o to prosadit se jako tvůrci, jako spíše přispět svou kulturní činností k obohacení a rozšíření hranic produkce, kterou bylo z hlediska obrozenské kultury možné a potřebné řadit k básnictví. K takovým kulturním nadšencům patřili zbývající dva důstojníci s literárními ambicemi.

Jedním z nich je Jan Ritter z Rittersberka (1780–1841). Do armády vstoupil v roce 1800 a účastnil se řady vojenských akcí v době napoleonských válek. Při tažení v Itálii v roce 1821 onemocněl, a v důsledku toho požádal o penzionování. Usadil se v Praze a věnoval se hudbě, vojenskohistorickým studiím a umění. Uspořádal sbírku České národní písně (1825); do ní zahrnul záznamy z tzv. guberniálního sběru národních písní organizovaného na popud rakouské vlády v Čechách pod záštitou nejvyššího purkrabího hraběte F. A. Kolovrata; využil v ní také materiál získaný od vojenského kolegy a amatérského sběratele Jana Jeníka z Bratřic (1756–1845). Ten poskytl stejné texty ještě dalšímu zájemci o lidovou píseň, Františku Ladislavu Čelakovskému (1799–1852), pro jeho chystanou antologii Slovanské národní písně.

Mezi Čelakovským a Rittersberkem panovalo však od chvíle, kdy vyšla antologie České národní písně, napětí. Jeho zdrojem nebyla jen řevnivost dvou sběratelů, kteří se setkali na stejném poli; motivy jejich sporu byly hlubší. Rittersberk totiž přistoupil k edici českých lidových písní především jako dokumentátor lidové slovesnosti, jemuž šlo o zaznamenání textů, respektive nápěvů, jak se zachovaly v lidovém prostředí. Přístup Čelakovského k lidové písni byl však již jiný a odpovídal, dá se říci, generačnímu rozdílu, který mezi oběma sběrateli existoval. Lidová píseň v chápání autora Ohlasů znamenala mnohem více než pouhý doklad lidové mentality (jak k ní přistupoval Rittersberk); pro Čelakovského byla – stejně jako později pro Karla Jaromíra Erbena – projevem tvořivých schopností národního ducha, reprezentací jeho básnivé povahy. Jestliže Rittersberk (a spolu s ním i Jeník z Bratřic) přistupoval k lidové písni jako osvícenský sběratel, jemuž šlo o lidovou píseň jako dokumentační materiál, tedy věcně – pak Čelakovský viděl lidovou píseň především jako nositelku estetické (i morální) hodnoty. Proto Rittersberkovu antologii (spolu s přítelem Josefem Vlastimilem Kamarýtem, jenž napsal na antologii odmítavou kritiku) považoval především za zneuctění jejích vydavatelů: „Mne to ale jak náleží těší, že sobě vydavatelé oněch písní jak náleží hodnou nečest způsobili, tak aspoň nepadne hanba na národ...“

Dnes již nemůžeme ani tušit, jak asi na Čelakovského zapůsobily texty, které vybral ze svých záznamů Jan Jeník z Bratřic, Rittersberkův souputník. V době, kdy zakotvil v Praze jako šlechtic s bohatými válečnými zkušenostmi a penzionovaný hejtman, patřil tento třiačtyřicetiletý muž k vítaným hostům v pražské měšťanské společnosti. Docházel například do salonu pražského právníka Jana Měchury, kde se mohl setkat mj. i s budoucí vůdčí osobností české politiky Františkem Palackým. Okouzloval tam přítomné – jak píše Eduard Bass v knize Čtení o roce osmačtyřicátém – svými vzpomínkami na častá milostná dobrodružství a též vojáckými historkami. Podivuhodná však byla Jeníkova paměť, s jakou zachraňoval ze zapomnění texty písní, které si pamatoval z dětství a z mládí a které v letech 1810–1838 zapisoval spolu s aktualitami do svých obsáhlých dokumentárních souborů, čítajících řady svazků a stovky stran a označených nejdříve jako Pamětihodno, později jako Bohemica.

Roku 1838 rozmnožil Jeník počet těchto písní na více než sto šedesát a umístil tento soubor do prvního svazku Bohemik z let 1838–1841. V úvodu k písním Jeník odkazuje na anglickou antologii české poezie připravenou v roce 1832 Johnem Bowringem (s tím byl v písemném styku Čelakovský, který mu dodával texty, mimo jiné i vlastní podvrhy domnělé české autorky pod jménem Žofie Jandová). Na závěr svého úvodu Jeník poznamenává: „Zajisto tento z ohledu své učenosti v celé Evropě známý Angličan John Bowring by se mnohem více zpěvu českému (našeho sprostého lidu) náramně podivil, kdyby jemu ještě ty mnohé pohoršlivé písně téhož obecného lidu, kteréž by cenzura v tisk také uvésti nikoliv nedopustila, též povědomé byly, protože zrovna takový tak nazvaný pohoršlivé písně s nejvtipnějšími a pak nejpodivnějšími nápady naplněné jsou.“ Tu se právě projevilo Jeníkovo osvícenské, ba dalo by se říci takřka libertinské stanovisko kladoucí myšlenkovou zajímavost nad moralizující a estetizující hledisko.

V Jeníkově souboru můžeme rozlišit prolínání několika tematických okruhů, přičemž některé motivy se staly inspirací i pro tvorbu umělou, která vešla do literární struktury pod žánrem „ohlasů“. Například v jedné písni se objevuje výraz „šelma sedlák“, s nímž se můžeme setkat u Čelakovského; jinde najdeme obraz „otrhánka“, který se objeví ještě u Jana Nerudy v Hřbitovním kvítí.

Písně vyjadřují bezprostřední cítění lidového zpěváka v nejrůznějších situacích a životních vztazích. Najdeme tu písně žalující na chudobu (Málo pšenic, málo žit; Třebas já pole, louky neměl; Třebas já byl votrhánek), na útrapy spojené se vpádem cizích vojsk (Zle, matičko, zle, matičko, zle; Nešťastný Brandeburku, cožs to udělal) i na násilné odvody (Když jsou mně hlavičku pudrovali). Jeník dokonce považoval za potřebné uvést zvláštní poznámkou píseň takřka villonovského ražení: „Následovní píseň [Nebo mě zabijou, pozn. AH] dávali sobě prazský zlodějové na Dobytčím trhu v jedné hospodě od muzikantův hráti. A že toho času každý zloděj, kterýž přes 20 fr. ukradl, býval oběšen, tak sobě přidávali srdnatost v témž zpěvu...“ Nechyběly přirozeně ani písně pijácké (Kde je mládek, tam je stárek). Zastoupeny jsou ovšem i vztahy rodinné, projevující se ve zpěvákových osloveních matky (Naše máma hodná máma; Každá matka ráda; Nastokrát děkuju mej milej matičce). Tradičně se tu vyskytují i písně s náměty milostnými, ať již ladění lyrického (Moje milá jak sníh bílá; Není na světě bylina; Černé oči, jděte spát), či epického (Když jsem já šel od své milý).

14

Co je však z dnešního hlediska nejdůležitější: Jeníkův soubor po

dal zároveň obraz lidové mentality nepřikrášlený romantickou snahou

autorů ohlasové poezie o její ideální podobu považovanou za kvinte

senci národní duše. Proto se v jeho souboru, jenž nebyl určen k pub

likaci, a nebyl tedy omezován ohledem na cenzuru, mohly vyskytnout

i texty otevřeně skatologické či sexuální. Pro dnešního čtenáře vycho

vaného moderní (a postmoderní) literaturou to nebude žádným pře

kvapením, naopak obraz předků z období zrodu našeho novodobého

národa mu to může jen přiblížit.

Aleš Haman

[Předmluva]

Česká řeč, bohužel, od mnohých nezdárných synkův vlasti naší, vzlášť při vyšším stavu národu našeho, jsa již od dávných časův docela opovržena, počínají ji cizinci v dalekých krajinách nemálo vychvalovati. Neboť ten a takový cizinec, kterýž jen trošinku jí se vyučí, uznává češtinu za krásně znějící řeč a její ohybnosti a harmonii nemůže dosti se vynadiviti.

Důkaz následovní:

Lord John Bowring, Angličan, jsa před mnoha lety při anglickém vyslanství v Petersburkgu. Tam v krátkém čase udělal s hezkým děvčetem ruským jakousi známost – zamiloval se velmi. Nemoha však s tou svou milenkou povolně rozmlouvati, ona se vynasnažila jej v řeči ruské vyučovat. Lord mladý, ke všemu schopný, brzičko řeč ruskou pochopil. A od té doby byloť jest ovšemť jejich obcování mnohem laskavější a zajímavější. Když se pak tento lord víc a víc v ruské řeči utvrdil, oddal se teď jedině literatuře slovenské.

Po několika letech napotom, navrátiv se do své vlasti, sešel se jednoho času v městě Londonu s jakýmsi Čechem, kteréhož hned k sobě pozval a v svém domě několik dní znamenitě uctil. A od kteréhož té známosti nabyl, jací učení Čechové jejich v češtině krásně vzdělané spisy v Praze v tisk uvádějí. Lord neobmeškal ihned do Vídně psáti, aby mu tamější vyslanec anglický mnoho kněh českých z Prahy opatřil a ochotně do Londonu odeslal. A tak se stalo.

Lord Bowring obíraje se teď s literaturou českou, zalíbily se mu nejvíce písně národní české, kteréž p. Čelakovský v Praze vydal. A tu, hned zprvu, učinil jest londonským obyvatelům to návěští, že by v Evropě žádný národ se nenalezl, kteréhož by obecný tak nazvaný sprostý lid tolik vtipu a lahodnosti ve svých písních najevo dával jako lid sprostý národu českého. A že on si předsevzal ty české národní písně do anglické řeči, též v rytmách, přeložiti a je pak pro obecnost v tisk uvésti chce. Vyplniv slib svůj vydal jest teprv leta 1832 svou nemalou práci na světlo. Tohle první vydání odchází v Londonu náramně. K nám sem do Prahy přišlo jest jen pět exemplárů. Titul vede tato knížka tento:

16

Výbor z básnictví českého

Cheskian Anthology

being

A History of the Poetical Literature

of Bohemia with translated specimens

by

John Bowring

Pravou vlast jen v srdci nosíme,

tuto nelze bíti, ani krásti.

Kollár

Our heart, our countrys casquet and detence

Our countrys nonne shall steal, nonne tear it thence.

Hudbu a zpěvy Čech miluje

London

Rowland Hunter S. Pauls Church – Yard

V témžto londonském vydání každé té přeložené písně jest první verš

český bez nejmenší chyby tisknutý a pak následuje ta do anglického

jazyka přeložená píseň v celosti. Ku příkladu takle:

[Citovány písně: Kdes, holubičko, bloudila; Pase ovčačka v zeleném háječku;

Matko, matičko!]

A tak dále.

Zajisto tento z ohledu své učenosti v celé Evropě známý Angličan

John Bowring by se mnohem více zpěvu českému (našeho sprostého

lidu) náramně podivil, kdyby jemu ještě ty mnohé pohoršlivé písně

téhož obecného lidu, kteréž by cenzura v tisk také uvésti nikoliv ne

dopustila, též povědomé byly, protože zrovna takový tak nazvaný

pohoršlivé písně s nejvtipnějšími a pak nejpodivnějšími nápady na

plněné jsou.

Aby se pak jakýsi rozdíl mezi zpěvem německého a českého, vyro

zumívá se sprostého lidu, v něčem seznal, uvedou se zde dříveji některé

17

německý písně a pak budou teprva český následovat. I tuť se lehounce

shledá, kterak český písně obecného lidu k sluchu a srdci znějí a jak

náramně ty německý neohrabané, bez vší ostrovtipnosti jsou. Totiž:

[Následuje pět písní v německém jazyce.]

Písně krátké

v větším počtu starodávné lidu obecného českého, kteréž při muzice neb hudbě

dávaly se hráti, při čomž od tanečníkův vesele se zpívalo a notně tančilo neb

rejdovalo.

Ačkoliv mnohé z těch písní nemálo pohoršlivý jsou, však přece jakási ostrovtip

nost a leckdes předivné a směšné nápady jim se odepříti nemohou. Z které

hožto ohledu chtělo se, aby se též taky zde, bez nejmenší proměny, vepsaly.

Sebral

Jan Nep. Jeník rytíř z Bratřic,

c. k. hýtman neb setník, třiaosumdesáteletý stařec neb dědek, jenž tento pří

tomný rukopis bez brejlí zde píše a jehožto hlava ještě šedivá není, neb onou

dosaváde kadeřavý vlasy ještě dosti zhusta krejou. Ale

v hubě nemá, jen zub jeden,

ten se hejbá – poleze ven.

V Praze

leta 1838.

Zpředu se řícti musí, že každá ta krátká píseň pro sebe jinou melodii neb arii

má, kteréž všechny v měkkém tónu sazeny velmi libě k sluchu a též k srdci

dorážejí. – Já tyto melodie všechny zpívat umím a líto jest mi, že muzikální

neb hudební umělost neznám, sicej by se byly zde též s tak nazvanými notami

napsaly.

21

- - -

Kdyby mně to Pán Bůh dal,

aby si mě dudák vzal!

Dudy bych mu nosila,

chleba bych mu prosila.

Kdyby mně to Pán Bůh dal,

jen aby mně zadudlal.

Oblíbenou a rozšířenou píseň mohl Jeník poznat už za svého působení

v plzeňském 35. pěším pluku, ke kterému patřila vojenská hudba i s dudá

kem. Karel Weiss skoro 120 let po Jeníkově prvním zápisu (1810) napsal, že

jde o jednu „z nejkrásnějších písní prácheňských, dávno již lidem zapomenutých“.

22

- - -

Terinko, bloudíš,

že za mnou chodíš,

a já mám jinou,

ty o tom nevíš.

Kdybys byl hodnej,

chodil bys k jednej,

ale žes nanic,

tak jich máš víc.

Jeden z textů, který Jeník poskytl F. L. Čelakovskému. Ten jej uvedl ve 2. dílu

svých Slovanských národních písní v přesné podobě. Ostatní sbírky však uváděly

mírně odlišné varianty.

23

- - -

Vzal jsem si babičku stařičkou,

myslil jsem, že něco má,

ona má v prdeli kohouta,

on jí tam kokrhává.

Mladík si z vypočítavosti vyhlédne starší nevěstu, po svatbě však zjistí, že je

nemajetná. Motiv pro české obrozence jistě přijatelný, jeho ztvárnění však

už rozhodně nikoliv. Proto se další sběratelé folkloru rozhodli píseň upravit,

i když v neprospěch (až dadaistického) vtipu (ona nemá nic – tedy „v prdeli

kohouta“ – a to „nic“ jí „tam kokrhává“). Z nepřijatelné „prdele“ se tak stala

„komora“, čímž se však původní smysl vytratil.

24

- - -

Žádnej neví, co já zkusit musím,

žádnej neví, co já zkusím!

Praženou polívku

na černým rendlíku

celej tejden jísti musím.

25

- - -

Kdybych já věděla, co dělá Matěj,

já bych mu poslala na pivo zlatej,

Na pivo zlatej, pěkně kulatej,

aby se nabumbal můj zlatej Matěj.

Častá píseň má poněkud odlišnou variantu u Karla Jaromíra Erbena, kde je

dívčina motivace pro poslání zlatky jejímu milému trochu jiná:

Kdybych já věděla,

co dělá Matěj,

já bych mu poslala

na víno zlatej,

na víno zlatej,

pěkně kulatej,

aby mě miloval

můj zlatej Matěj.

26

- - -

Když jsem já šel po jarmarce,

to byl smích!

Koupil jsem tam mej panence

věrtel slív.

Ona se jich napapala,

až se celá pokakala,

to byl smích!

Zjemnělou verzi písně uvádí ve svém rukopisném sborníku Václav Hanka:

Byl-lis, bratře, na jarmarce,

já sem byl,

koupil sem tam mej panence

věrtel sliv,

onať jest je všeckny snědla,

eště se jich nenajedla,

to je div,

to je div.

27

- - -

Hned jak jsem ráno vstal,

tak jsem se našoustal

kaší z mouky, z mouky, kaší z mouky,

polívkou z vejcete.

Copak mě nechcete,

holky hloupý, hloupý, holky hloupý?

Když jsem šel silnicí,

potkal jsem dívčici,

ona nesla v ruce turky, turky.

Já jí dal dobrej den,

ona hned: Vyndej ven

z kalhot kulky, kulky, z kalhot kulky!

turek = druh dýně

Jde o dva různé popěvky, které však Jeník ve všech třech verzích svých ruko

pisů uvádí jako dvě sloky jedné písně. První z nich ještě v roce 1950 v terénu

zaznamenal Vratislav Vycpálek, a to na Vožicku, tedy v Jeníkově rodném kraji.

Svého zapisovatele tam o 100 let přežily jen tři písně z celého jeho souboru,

a toto byla jedna z nich.

28

(Následovní píseň má svou melodii v podobenstvu kvákání slepice, když vejce

nese a pořáde kváká.)

Mohla jsem se dávno vdát, vdát, vdát,

nechtěla mi máma dát, dát, dát.

Jestli já tak zůstat musím,

budu na ni naříkat, -kat, -kat,

budu na ni naříkat.

Tento popěvek uvádí Jeník samostatně, i když později byl součástí delší písně.

O jejím lidovém původu se však vedou mezi odborníky debaty.

29

- - -

Kdyby se kněží ženit směli,

což by hezký ženy měli!

Každá by jen chtěla kněze míti,

aby mohla kněžnou býti.

Píseň je založena na kalambúru – slovní hříčce spočívající v mnohosti význa

mů, v tomto případě shodného ženského tvaru pro slova „kněz“ a „kníže“.

V 19. století byla cenzurována kvůli nepřijatelné představě toho, že by snad

kněží mohli vstupovat do stavu manželského.

30

- - -

Chlapče můj,

spodky zuj,

šněrovačku rozšněruj;

sukničku mně taky rozvaž,

potom si mě, kam chceš, poraž;

na slámu vší mocí,

nenatrus mně do očí.

V 19. století tuto píseň najdeme pouze v Jeníkových souborech, až znovu ve

20. století ji sběratelé zachytili a zapsali, byť v odlišných textových variantách,

jako třeba Josef Štefan Kubín:

Pepíčku muj,

kalhůtky zuj,

košiličku dej si vyprat,

nebudou tě blechy štípat,

pag budeš muj!

31

- - -

Třebas já byl, panímámo, cikán,

přece já vám vaši dceru zfikám.

Zfikám ji, zflekám ji zázračnou metlou

přes tu její fanfrlinku vzteklou.

Explicitně erotická píseň úpěla pod náporem umravňovatelů. Václav Hanka ji

neobratně upravil na opakované dvojverší:

Třeba já byl, panímámo, cikán,

jen dyž já vám vaší dceři vykám.

K. J. Erben zase nahradil poslední dva verše verzí:

Zfikám já vám Anduličku

metlou, metlou,

přes tu její košiličku

pěknou, pěknou.

Neznámý úpravce zasáhl i přímo do Jeníkova rukopisu z roku 1838, když

slovo „vzteklá“ (v originále „steklá“) upravil na „pěkná“.

32

- - -

Tatíčku nebeskej,

copak jsem tak hezkej,

že mě tak holky rády mají?

Matičko nebeská,

copak jsem tak hezká,

že mě ty chlapci vobímají?

Jeníkova verze písně se značně liší od variant zaznamenaných později v Čechách

i na Moravě a je vlastně jejich ironickou parafrází. Možná že právě tím Jeníka

zaujala, protože spatřoval nezamýšlenou směšnost původních textů, zvláště

pokud šlo o duchovní písně.

33

- - -

Naše dívka Anka samý sádlo,

nebyl jsem již u ní věru dávno,

ona jako řepu maso má,

všecko s sebou dobře dělat dá.

Co by asi za to páni dali,

kdyby jen jedenkrát s Ankou spali?

Chutnáť jest Anka, jadrná,

jikrnatá, trošku zarděná.

Analýza nápěvu této písně prokazuje, že jde o působivou parodii na duchov

ní poutní zpěvy. Projevuje se tu tak kontrast vysokého a nízkého, který byl

specifikem Jeníkova smyslu pro humor (o něm by se ostatně dala napsat celá

kapitola: J. Traxler v tomto směru přirovnává Jeníka k J. Haškovi, J. Werichovi,

M. Horníčkovi, V. Menšíkovi nebo B. Hrabalovi). Jeník byl také jediný, kdo

tuto zřejmě parodickou píseň zapsal.

34

- - -

Šla děvečka do krámu pro libru masa,

nechtěla od hrudí, jen od vocasa.

Od hrudí že smrdí, že není chutný:

Jen ty mně, řezníčku, od vocáska utni!

Píseň se zpívala k tanci šupák, při kterém „dvojice tančily šoupavou sousedskou“.

35

- - -

Já jsem se tě neprosil,

proč jsi za mnou přišla?

Tys mně dala veverku,

já jsem ti dal sysla.

To bych ráda věděla,

jaký jest to syslík,

když on leze do díry,

nechá venku pytlík.

Píseň žila ještě v polovině 20. století a její nářeční podoba je snad krásnější

než původní popěvek:

Nešél jsem za tebú,

samas za mňú přišla,

dalas mně veverku

a já tobě sysla.

Cože za veverka,

cože je za sysel,

co sa mně tej noci

mezi nohy vtisel.

36

- - -

Já mám mou milou, rozmilou,

ona jest z Kutné Hory,

ona má střevíčky pytlový,

otlačila si nohy.

Počkej, má milá, rozmilá,

potkáme tuhle ševce,

on ti tvý střevíčky podrazí,

pudem na cestu předce.

Popěvek je jedním z řady písní, které Jeník poskytl J. Rittersberkovi.

37

- - -

Šel sedlák s sedlačkou na posvícení,

sedlačka upadla, sedláček na ni.

Sedlačka pláče a sedlák skáče,

že bude za rok mít mladý sedláče.

38

- - -

Mladost, radost!

Nechte mě, mládenci,

dorost, dorost!

Jen až já budu veliká,

hned sobě namluvím ženicha.

39

- - -

Prodala pole, prodala louky,

koupila mu dva klobouky;

portepé, fedrpuš –

a ty, muži, doma kuš!

(Jiná tou melodií.)

Zahrejte mi, muzikáři,

kolik liber kunda váží.

Půjdeme k rychtáři

a on nám ji převáží.

40

(Též jiná.)

Má panenko starodávná,

pro tebe mě nechce žádná.

Pro tebe, skrz tebe,

odpusť ti to Bůh z nebe!

Tato směs tří různých popěvků dokládá Jeníkův smysl pro zemitý humor vyplýva

jící z kontrastu vulgárního (prostřední píseň) a vznešeného (poslední píseň).

Prodala pole, prodala louky:

portepé = třapec nebo třásně, obvykle jako odznak vojenské hodnosti, např.

na pobočné zbrani; federpuš = chochol z dlouhých ptačích per jako součást

některých uniforem za Rakouska-Uherska.

Ojedinělá píseň, kterou uvádí pouze Jeník.

Zahrejte mi, muzikáři:

Popěvek natolik nepřijatelný (z Dvořákova vydání z r. 1989 ho vyškrtl cenzor),

že ho až v roce 1911 zapsal (ale nepublikoval) sběratel František Homolka

a ve třech variantách o něco později i K. J. Obrátil ve svých Kryptadiích.

Inspirativní je i slovenská verze (z roku 1970):

Ej tam hore v Pováží,

sedum liber kunda váží,

ej sedum liber, půl deváta,

ako která je chlupatá.

41

- - -

Než bych dala radvanovským chlapcům, chlapcům,

raději dám vyzobati brabcům, brabcům!

Nedám, nedám, bojím se hříchu,

udělal bysi mně škodu na břichu.

Kromě Jeníka zaznamenal tuto píseň už jen K. J. Obrátil ve svých Kryptadiích,

a je tak poměrně jedinečná. Zajímavá je i tím, že patří k těm písním, ve kte

rých Jeník v různých úpravách svého písňového souboru mění místní názvy.

V tomto případě ve starších verzích stáli na místě radvanovských chlapců

chlapci plzeňští. Jinak Radvanov byl Jeníkovým rodištěm, a zřejmě proto se

coby místní určení v lidových písních Jeníkem zaznamenaných vyskytuje nej

častěji (celkem čtyřikrát; kromě této písně to jsou K Radvanovu cesta zelená

se; Radvanovský zámek mezi horama a V Oustajově povorali, k Radvanovu je

dou vorat). Z dalších míst z Jeníkova rodného kraje ještě nacházíme v písních

Ústějov (V Oustajově povorali, k Radvanovu jedou vorat) a (Mladou) Vožici

(Copak mě, má milá, neznáš, neznáš, vždyť jsem já z Vožice bednář, bednář).

42

- - -

Málo pšenic, málo žit,

nesmíme se oženit.

Pšenice jsou zelený,

musíme bejt bez ženy.

Popěvek oblíbený v Jeníkově době i později přežil až do 1. poloviny 20. století.

43

- - -

Vem si mě, můj milej, vem, vem, vem!

Dobrá hospodyňka jsem, jsem, jsem.

Já ráno vstávám,

kravičkám dávám,

kuželíček dopřádám,

zapřádám, vypřádám.

Po českých zemích i Slovensku obecně rozšířená taneční a svatební píseň, kte

rou sice Jeník zaznamenal samostatně, ale která se často objevuje s textem

Vem si mě, můj milej, vem, vem, vem a případně dalšími slokami jako útvar,

který třeba na Slovácku přežil až dodnes.

44

- - -

Kdybych byla věděla,

že mě budeš bíti,

byla bych ti nedala

přivoněti k řiti.

Kdybych byla věděla,

že mě budeš bívat,

byla bych ti nedala

na mém klíně líhat.

Kromě Jeníka tuto píseň kvůli zjevně obscénnímu obsahu zaznamenal jen

K. J. Obrátil ve svých Kryptadiích a v rámci rozsáhlejšího zpěvu Pavelčík

a Beneš ve svém sběru slováckých písní vydaném krátce po 2. světové válce.

Zajímavé je, jak je postupně expresivně stupňován obsah posledního verše.

Zatímco v Jeníkovi 1810 milá nedává milému líhat „na peřinkách“, u Jeníka

1838 a Obrátila mu nedává líhat „na klíně“ a ve slovácké verzi nakonec

„u méj řiti“.

Toto je pouze náhled elektronické knihy.

Zakoupení její plné verze je možné v

elektronickém obchodě společnosti

eReading.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist