načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Když jsem potkal anděla - Irena Fuchsová

Když jsem potkal anděla

Elektronická kniha: Když jsem potkal anděla
Autor:

Kniha je plná povídek. O pedantovi, kterého vyléčila pastelka, o chytré kolii a ukradeném rotopedu, o archiváři s berlemi i o výletu do Moskvy, o lásce ke spisovateli, o zamilovaném vdovci ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99
+
-
3,3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Palmknihy
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 189
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-001-2564-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Kniha je plná povídek. O pedantovi, kterého vyléčila pastelka, o chytré kolii a ukradeném rotopedu, o archiváři s berlemi i o výletu do Moskvy, o lásce ke spisovateli, o zamilovaném vdovci i o vdovci, který se stal Mikulášem, o nešťastných i šťastných láskách.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Když jsem

potkal anděla

Irena Fuchsová



Irena Fuchsová

Když jsem potkal anděla



Nakladatelství Beskydy 2008

Když jsem

potkal anděla

Irena Fuchsová


Irena Fuchsová © 2008

Fotografie © Zdeněk Hejduk

Fotografie na zadní straně obálky

© Jan Vágner www.fova.cz

© Nakladatelství Beskydy 2008

ISBN: 978-80-904165-1-2


Když chybí jar

Po náročném týdnu jsem se těšila, jak strávím víkend doma.

Protože jsem svobodná a bezdětná, můžu dělat jenom to, co

budu chtít, což znamená, že nebudu dělat nic.

Nepůjdu na nákupy. Nebudu vařit. Nebudu uklízet. Ne

budu prát. Nebudu žehlit.

Budu spát, dokud se sama neprobudím. Až vstanu, zůstanu

v pyžamu. Popovídám si s kytičkami a s rybičkami. V sobotu

se přejím pizzou a to tak, že si ráno objednám pizza chleba,

v poledne pizzu s tuňákem a večer pizzu šunkovou.

V neděli v sobě pro změnu zlikviduju jakoukoli touhu po

číně. Objednám si ji dopoledne, odpoledne a objednám si

ji i večer. Tak. To bychom měli materiální stránku. A ci

tovou?

Před rokem jsem se rozešla s Jáchymem. Nebo on se mnou?

To je jedno. Důležité je, že se nám oběma ulevilo. Nikoho

zatím nehledám. Čekám, možná trochu zbaběle, až si měně

kdo všimne sám. Takže nebudou žádné telefonáty, žádnéschů

zky, nic. A rodina?

Maminka odjela ve středu do lázní a je tam nadšená. Sestra

je s rodinou u tchyně a tchána ve Francii. Návštěva nejbližších

mi tedy nehrozí a výčitky svědomí, že je nepůjdu navštívit, také

ne. A přátelé?

Pokud vím, nikdo z mých kamarádů nic neslaví ani ho nic

netrápí...

V pátek večer jsem si připravila dvě knihy, které bych si

chtěla přečíst, zatrhla jsem v televizním programu několik

filmů, které bych chtěla vidět, k posteli jsem si dala hromadu

časopisů, které jsem si za poslední měsíc koupila, aniž bych se

do nich podívala, a pak jsem začala vrnět spokojeností...

Ó, já se mám! Ó, já se mám! Ó, jak já se mám!

Před zprávami zazvonil telefon. Vítek. Bývalý spolužák

a můj velký kamarád. Víme o sobě všechno a pomáháme si

způsobem, který by dost lidí nazvalo přiblblou obětavostí.

7


„Dano, co děláš o víkendu?“

Mlčela jsem. Kdykoli zavolá a položí mi tuhle otázku,zna

mená to jediné. Přijeď, prosím tě, k nám na chalupu. Potře

buju pomoct s Květou.

Jeho žena Květa je laskavá a obětavá. Miluje ho, miluje své

tři děti, miluje práci na zahradě, uklízení, pletení, praní, miluje

nákupy, vaření, pečení a smažení...

Vytváří Domov s velkým D. Vytvářet Domov s velkým D je

její smysl života. Domov s velkým D vytváří i na chalupě, kam

si Vítek zve obchodní partnery a úspěšně dojednává důležité

obchody. Nádherná příroda, ticho a klid, vynikající oběd – to

jsou určitě příjemnější kulisy pro podepsání kontraktů nežra

chotící Praha!

Jenomže i v tomto ráji se občas vyskytne problém v podobě

jeho drahé ženušky. Květa to totiž se svou pečlivostí astarost

livostí někdy nepříjemně přehání. Opravdu jenom někdy, ale

když to na ni přijde, šílíme z ní všichni! Stačí, aby zjistila, že

zapomněla koupit něco, co jí chybí k dokonalé péči o nás, ado

káže být hodně nepříjemná. Jediný, kdo to s ní v takové situaci

umí, jsem já.

Co se dá dělat. Zachránila jsem Vítkovi už hodně obchodů,

a jak se zdá, o víkendu možná zachráním další...

... Když jsem v sobotu dopoledne zaparkovala auto u jejich

chalupy, dal mi Vítek pusu do vlasů a zašeptal, že to mám u něj!

Nedivila jsem se, že mu záleželo na tom, abych přijela.Smlou

vu, kterou se chystal se svým partnerem podepsat, se pyšnila

slušným počtem nul...

Nechaly jsme je s Květou v altánku a šly do kuchyně. Květa

už měla všechno připravené, tak jsme si udělaly kafe, sedly si

k oknu a pozorovaly ty dva, jak se sklání nad papíry. Za chvíli

Květa vyskočila.

„Opláchnu jenom dva talířky a hned jsem u tebe!“ Šla keku

chyňské lince a najednou strašně zařvala! Letěla jsem k ní, ale

to už vbíhal dovnitř i Vítek.

„Co se stalo?“

8



Květa se zdrceně opírala o linku a v ruce držela skoroprázd

nou láhev jaru.

„Nemám... nemám jar... já zapomněla koupit jar... co budu

dělat... musíš mi, Vítku, pro něj zajet... musíš...“

Vítek k ní došel a vzal ji za ramena.

„Uklidni se, miláčku!“

Vrhla se mu kolem krku a rozbrečela se.

„Vítku?! To neslyšíš, co ti říkám?! Já zapomněla koupit jar!

Jar! V čem budu mýt nádobí?! Musíš mi pro něj dojet! Musíš!“

„Květo, to nejde! Nemůžu! Už děláme poslední bod! Ne

můžu ho teď tady nechat a jet pro jar! Co by si o mněpomys

lel, proboha?!“

Nenápadně jsem se protáhla dveřmi a utíkala ke svémuau

tu. Když jsem se vrátila s plastovou lahví, stál v kuchyni iVít

kův obchodní partner a snažil se pochopit, o co vlastně jde.

Květa mu to vysvětlovala, Vítek stál nešťastně vedle nich, a já

se nenápadně protáhla za jejich zády ke kuchyňské lince. Když

si mě Vítek všiml, s ulehčením se na mě otočil. V očích měl

jedinou otázku.

„Vymyslela jsi něco?“

Vítězně jsem ukázala plnou láhev jaru, která byla ještě před

chvíli skoro prázdná. Květa na ni radostně vykulila oči.

„Dano?! Kde jsi ho vzala?“

Zatvářila jsem se, jako kdybych právě zachránila naši zemi

před kometou a pak jsem pečlivě zmačkala svou plastovou

láhev.

„Vozím v autě všechno. I přípravek na mytí nádobí. Nikdy

nevíme, co se stane a dobrá hospodyňka musí být připravená

na všechno, mám pravdu, Květo?“

Květa mě vděčně objala, poslala oba muže zpátky do altánu,

aby před obědem dodělali, co potřebují, a spokojeně se začala

točit po kuchyni.

Sedla jsem si do houpacího křesla, zavřela jsem oči ahou

pala se. Květa mluvila o dětech, které byly na škole v přírodě,

o Vítkovi, o sobě, co dělá celé dny, co vařila včera, co bude

10


péct zítra, a já jenom přikyvovala, občas jsem řekla, fakt? jo?

povídej! a Květa celá šťastná povídala a povídala...

Za půl hodinky přišli oba pánové dovnitř a spokojenost

z nich doslova kapala. Obchod byl uzavřen. V duchu jsemza

doufala, že ten, kvůli kterému jsem přijela, pojede po obědě

domů a já se budu moct vypařit hned za ním a budu mít ještě

kus soboty a celou neděli pro sebe!

Když jsme si sedli ke stolu a začali při jídle volněkonver

zovat, bylo mi jasné, že mě pan podnikatel považuje za slepici.

Vysvětloval mi podmínky smlouvy, na kterých se s Vítkemdo

mluvili, takovým způsobem, že by mu rozumělo i pětileté dítě!

V duchu jsem se smála, podobné smlouvy jsem totižuzaví

rala také, ale nechala jsem si to pro sebe. Pravděpodobně ho

už nikdy neuvidím, tak proč bych mu měla říkat, že mám větší

firmu než Vítek a obchody několikanásobně větší?

Když se mě zeptal, jestli umím také vařit jako Květa, při

kývla jsem. K čemu by mu byla informace, že nejlépe umím

telefonní čísla pizzerií?

„Takže také hospodyňka,“ pokýval hlavou a laskavě se na mě

usmál. „Proč ne. Takové ženy si zaslouží náš obdiv a úctu. K ži -

votu jsou potřeba jako voda a vzduch. Ale já mám rád ženy, ze

kterých jde strach! V pondělí mám například jednání se ženou,

které se trochu bojím. A to mě vzrušuje! Těším se na jednání

s ní jako malý kluk! Partnerka, která umí být i nebezpečná

– to je žena, kterou zatím marně hledám!“

Pak si mě už nevšímal. Domlouval s Vítkem podrobnosti

ohledně uzavřené smlouvy a po obědě opravdu odjel. Sbalila

jsem se půl hodinky po něm a Vítek mě doprovodil k autu.

„Dano, když si představím, co by se stalo, kdybys tu nebyla

a já jel pro pitomý jar někam do supermarketu a Květa by tady

zatím šílela, že nemá v čem mýt nádobí, tak si myslím, že bych

s ním tu smlouvu nepodepsal. Přijel bych s jarem a on by tady

nebyl! Nepočkal by na mě! A já bych se mu ani nedivil...“

Když jsem v pondělí ráno přišla do jednacího sálu a uvi

děla našeho zákazníka, zjistila jsem, že je to ten muž, který byl

11


v sobotu u Vítka. Představili nás, podali jsme si ruce a on se na

mě překvapeně podíval. Chtěl něco říct, ale já mu nedarovala

ani vteřinu a začala jsem.

Diktovala jsem podmínky a on je musel přijmout. Nic ji

ného mu nezbývalo. Pokusil se sice smlouvat, ale trvala jsem

na svém a on nakonec přistoupil na všechno, co jsem chtěla.

Když jsme skončili, všichni odešli. Opřeli jsme se do křesel

a koukali na sebe. A pak mezi námi začalo proudit zvláštní

teplo. Podivila jsem se. Že by chemie? Ale ale?

Chvíli jsem si v tom příjemném teplu a chvění a brněníle

bedila, a pak jsem si řekla, proč ne? Třeba to bude i něco víc

než jenom chemie!

„Nechcete jít na oběd?“

„Nepůjdete se mnou na oběd?“

Řekli jsme to současně a pobaveně jsme po sobě mrkli. Pak

jsme si sbalili své věci a za chvíli jsme stáli vedle sebe vevý

tahu. Důvěrně se ke mně naklonil.

„Smím se vás na něco zeptat?“ Přikývla jsem.

„Můžete mi říct jednu zásadní věc?“ Opět jsem přikývla.

„Jak to bylo s tím jarem? Opravdu ho vozíte s sebou?“

„Samozřejmě. Jako každá správná hospodyňka...“

Viděla jsem na něm, že neví, co má říct, ještě chvíli jsem ho

nechala a pak jsem se rozesmála.

„Ne. Nevozím. To byla finta na naši úzkostlivouhospodyň

ku! V té plastové lahvi jsem měla neperlivou vodu.“

Nechápavě na mě koukal. A tentokrát jsem to byla já, kdo

se k němu důvěrně naklonil.

Tak důvěrně, že mě musel vzít kolem pasu.

Tak důvěrně, že jsem cítila jeho kolínskou.

Tak důvěrně, že se nám oběma zatajil dech.

„Chceš tu fintu znát, cizinče,“ zašeptala jsem smyslně, on si

mě k sobě přitáhl a přikývl.

„Prozraď mi ji! Rychle nebo zvědavostí umřu!“

„Nenápadně jsem zbytek jejího jaru rozředila svouneperli

vou vodou!“

12


Mikuláš vdovec

„Dobrý den, pane Prokůpku!“

„Dobrý den, paní Novotná.“

Usmál jsem se na paní vrátnou a prošel nemocniční vrát

nicí. Šel jsem na návštěvu za manželkou, ale někdy jsem si

připadal spíš jako zaměstnanec nemocnice. Chodil jsem totiž

takhle už dva měsíce, každý den...

Když jsem stál před pokojem, kde Vlasta ležela, nadechl

jsem se a pak jsem se široce usmál. Kdyby mě někdopozoro

val, řekl by, ten chlap se zbláznil. Mračil se, teď se směje...

Vím, jak poslední dobou vypadám. Jako nespokojený, za

chmuřený dědek a přitom mi bylo nedávno šedesát. Co to

je, šedesát? To přece není žádný věk! V dnešní době, kdy si

založí stavební spoření stoletý důchodce, je šedesátník mla

dík! Rád bych se zase smál, ale nemůžu za to, že mi do

smíchu není.

Celé dny si představuju, jaký bude můj život bez Vlasty ata

kové představy by smích nevyvolaly v nikom. Ale teď stojím

za dveřmi nemocničního pokoje, kde leží moje žena, a musím

se k úsměvu přinutit...

Otevřel jsem dveře, a hned jsem uviděl na posteli u okna její

tmavé, rozzářené oči. Čekala mě, usmívala se na mě, a když

jsem k ní přišel, chytla mě za ruku. Co víc jsem si mohl vtu

hle chvíli přát? Z každého jejího slova a pohledu bylo vidět,

jak je šťastná, že jsem přišel.

Měli jsme se rádi čtyřicet let. Brali jsme se, když nám bylo

oběma dvacet a prvních dvacet let jsme prožili s běžnýmista

rostmi, jaké mají všechny rodiny s dětmi. Potom se dcera sesy

nem začali pomalu osamostatňovat, a my spolu prožili dalších

spokojených dvacet let. Nic nám nechybělo.

Děti jsme vychovali, v práci se nám dařilo, byt jsme měliza

řízený, na chalupě bylo všechno hotové, a tak jsme začaliobje

vovat radosti středního věku. Jezdili jsme na dovolené, chodili

do divadel, do kina, jezdili na výlety, scházeli se s kamarády

13


a na chalupě jsme si užívali vnoučata a návštěvy příbuzných

a přátel. Před rokem jsme oba oslavili šedesátku, společně

jsme odešli do důchodu a těšili se na další dvacítku, kterou

prožijeme společně. A kdyby jenom dvacet let! Říkali jsme si,

že máme před sebou ještě minimálně třicet let...

Měsíc po odchodu do důchodu začala Vlasta postonávat

a teď už dva měsíce leží v nemocnici...

„Mám pro tebe překvapení, Martine!“

„Jaké překvapení?“

Naklonil jsem se nad ni, protože jsem myslel, že to bude něco

tajného, přece jenom nebyla na pokoji sama, ale rozesmála se

a mávla po pacientkách rukou.

„Ženské ví, co ti chci říct! Zeptala jsem se ráno při vizitě

pana primáře a on souhlasil! Martine! Zítra jdu domů! Pustí

mě! Konečně mě pustí domů!“

Kdybych neseděl na kraji postele, asi bych upadl! Už ani

nevím, kolikrát jsem pana primáře prosil, aby mi ji dal domů!

A najednou...

Objal jsem její hubená ramena a přitiskl ji k sobě.

„Miláčku... já tě budu mít doma?“

Malou chvíli jsem byl šťastný. Když jsem si skoro vzápětí

uvědomil všechny okolnosti, došlo mi, proč ji chtějí najednou

pustit domů, a pocit štěstí zmizel. Sice jsem si to nechtělpři

pustit, ale věděl jsem, proč ji pouští...

Když sestra začala roznášet, léky, rozloučil jsem se.

„Vlasto, letím domů uklízet! Dojdu se zeptat, kdy pro tebe

zítra můžu přijet a pošlu ti esemesku, abys byla připravená.

Budu do rána uklízet, tak ne abys mi zítra vynadala, že je doma

nepořádek!“

Vlasta se na mě šťastně usmívala a i mně můj úsměv ještě

chvíli vydržel. Když jsem ale za chvíli klepal na dveře panapri

máře, nebylo po něm ani stopy.

„Pane Prokůpku, oba víme, jak na tom vaše paní je. Probral

jsem její zdravotní stav s kolegy a došli jsme k názoru, že nejlepší

pro ni bude, když si ji vezmete na poslední tři měsíce domů.“

14



16

Chtěl jsem se zeptat, a co bude za tři měsíce, ale pak jsem

beze slova přikývl, podali jsme si ruce, poděkoval jsem mu

a rozloučili jsme se. U sestřiček jsem se domluvil, že si pro

Vlastu přijedu hned ráno v osm hodin a pak jsem šel do ne

mocničního parku, sedl si na lavičku a poslal jí esemesku.

„Milacku, miluju te! Zítra v osm si te odvezu. Celou noc

budu uklizet. Hezky se vyspi. Martin.“

Za chvíli mi přišla odpověď.

„Opovaz se ponocovat! Koukej se taky hezky vyspat. At jsi

zitra plny sily. Hadej na co. Miluju te. Vlasta.“

Došel jsem domů, zamkl za sebou a pak jsem se vybrečel.

Do zásoby. Věděl jsem, že od zítřka brečet nesmím.

První měsíc nám všem přinesl naději. Vlasta přecházela po

bytě, dokonce i někdy uvařila, upekla, odvezl jsem ji na cha

lupu, aby viděla, jak tam všechno vyrostlo, a když bylo hezky,

chodili jsme na krátké procházky kolem domu. Dveře se u nás

netrhly. Každý ji chtěl vidět a ona byla šťastná ze zájmu, který

její návrat z nemocnice vyvolal. Chodili k nám naši společní

známí, kamarádi, její bývalí kolegové, spolužáci, a to nemluvím

o návštěvách dcery a syna s rodinami a o dalších příbuzných,

kteří k nám přijížděli ze všech koutů Česka.

Druhý měsíc byl jiný. Jednou zůstala ráno v posteli, zavolala

mě, a když jsem si k ní sedl, vzala mě za ruku.

„Ať k nám už nikdo nechodí, Martine! Jenom děti...“ Když

jsem se zeptal proč, usmála se. „Chci být s tebou sama. Chci

si tě užít...“

Od toho dne vstávala z postele, jenom když jsem ji vedl do

koupelny nebo na toaletu. Začala mě učit uklízet, nakupovat,

vařit a prát. Všechno dirigovala z postele.

„Martine, ukaž mi, jaké prádlo jsi dal na tmavou hromádku!“

Přinesl jsem z koupelny prádlo a ona si ho pozorně prohlédla.

„Tmavé ručníky můžeš prát se světlými. Ale když budeš mít

černou a bílou košili, tak je pohromadě nikdy neper. A když

budeš mít novou věc, tak ji nejdříve radši namoč ve vlažnévo

dě, abys viděl, jestli nepouští...“


17

Jednou mě poprosila, abych jí koupil velký sešit. Když jsem

ho přinesl, musel jsem si k ní sednout a ona mi krok za krokem

diktovala různé recepty, například na palačinky, které jsem

miloval. Také mě donutila, abych koupil myčku na nádobí a na -

učila mě, jak do ní mám špinavé nádobí ukládat.

Třetí měsíc už jenom ležela a pozorovala mě svýma krás

nýma tmavýma očima. V bytě byl zvláštní klid. Seděl jsem

v křesle vedle její postele, pouštěli jsme si hudbu, kterou jsme

měli oba rádi a dívali se na sebe. Rušil nás jenom doktor, který

jí denně jezdil píchat morfium...

„Martine, slib mi, že si vezmeš Jarušku.“

Když mi to řekla poprvé, myslel jsem, že blouzní a tvářil

jsem se, že nic neslyším. Ale chytla mě za ruku a opakovala to.

„Martine, slib mi, že si vezmeš Jarušku!“

Jaruška byla její největší kamarádka. Narodily se v jednom

týdnu, bydlely vedle sebe, chodily spolu do školy, byly spolu

na internátě a vlastně se stýkaly celý život, protože Jaruška se

z vesnice, odkud obě pocházely, nikdy neodstěhovala a my tam

každý týden jezdili za Vlastinými rodiči a později, když oba

v jednom roce odešli, jsme si jejich chalupu nechali a jezdili

tam dál.

Před pěti lety Jaruška ovdověla, nečekaně a bolestně. Její

manžel, můj kamarád, zahynul při autohavárii a ona tehdyvy

vázla s těžkým zraněním. Snažili jsme se jí oba pomoct, protože

zůstala sama, děti neměli. Často jsme ji k nám zvali a kolikrát

jsme si povídali až do rána...

„Martine, slib mi, že si vezmeš Jarušku!“

Pomalu jsem se na Vlastu podíval a čekal jsem, že uvidím

v jejich očích slzy. Ale ona na mě uličnicky mrkla.

„Nikoho jiného si vzít nesmíš! Nesnesla bych vedle tebeji

nou ženskou! Jenom Jarušku! Slib mi, že si ji vezmeš!“

Dlouho jsem na ni koukal. Prožili jsme spolu čtyřicet let.

Věděla, že odchází a naučila mě všechno, co budu potřebovat.

A teď chce mít jistotu, že nezůstanu sám. Až odejde.

Neměl jsem sílu ani chuť něco předstírat. I když jsme o tom


nikdy nemluvili, věděla, že vím, že se její odchod blíží. Věděla,

že vím, že to ví. A tak jsem na ni také mrkl.

„Dobře, ty dohazovačko! Slibuju ti to. Ale co když mě Ja

ruška nebude chtít?“

„A proč by tě nechtěla?! Copak jsi ošklivý? Jsi nejkrásnější

chlap široko daleko! Vysoký! Štíhlý! Vypadáš jako Bartoška!

A vypadáš dokonce líp, ani nemusíš mít jeho frajerské brýle

na hlavě!“ Rozesmála se, ale já se nesmál.

„Nejde o to, jak vypadám, Vlasto. Jaruška tě má ráda... proto

mě nebude chtít... bude si myslet, že ti to nemůže udělat!“

Mávla rukou a ukázala na velkou obálku, kterou jsem měl

na stole připravenou na staré dokumenty.

„Napíšu jí dopis. A až nebudeš chtít být sám, dáš jí ho a ona

si tě vezme.“

Co jsem měl dělat?

Podložil jsem ji polštáři, podal jí tužku, podložku, dopisní

papír a obálku, a nechal ji samotnou. Když na mě zavolala, měla

už obálku zalepenou a s úsměvem mi ji podala.

Přečetl jsem si, co na ni napsala velkými, tiskacími písmeny

a nechápavě jsem se na ni podíval.

Co to je?!

Vlasta se usmála.

„Víš, Martine, když jsme byly malé holčičky, často jsme

snily o tom, že nám ženicha přinese Mikuláš. Ježíšek ne, na

Vánoce je kolem stromečku vždycky hodně lidí, a my bychom

se před nimi styděly. Ale Mikuláš byl něco jiného. Když u nás

na vesnici chodil Mikuláš, tak chodil sám. Bez čerta, bezan

děla. Dělal ho pan Lacina, hajný. Sedl si do rohu pokoje, děti

tam za ním musely přijít a on s nimi tiše mluvil. Nikdo nikdy

nevěděl, co jim říkal, ale všechny se od něho vracely srozzáře

nýma očima. I já s Jaruškou...“

„A co vám říkal?“

Chtěl jsem, aby mluvila dál, protože na ní bylo vidět, že je

šťastná. Měla zavřené oči a usmívala se. Byla krásná...

„Bylo to jako pohlazení, Martine! Chválil nás, děkoval nám

18


za to, že nezlobíme rodiče, že se dobře učíme... Říkaly jsme si

s Jaruškou, jak by bylo krásné, kdyby nám jednou řekl, chceš

ode mě ženicha? Tak tady ho máš...“

Podívala se na mě, ale bylo na ní vidět, že sní i s otevřenýma

očima. Nechal jsem ji. Vzal jsem obálku a schoval ji.

A pak jsem na ni zapomněl. Nebyl čas.

Zůstal jsem sám.

Uběhly dva roky. Během nich jsem prodal byt, podělil děti,

něco jsem si nechal a odstěhoval se na chalupu. Prožil jsem

tam jednu zimu a chystal se na druhou.

Když jsem si začátkem listopadu sedl k hromadě krabic, kde

jsem měl složené všechny možné písemnosti a chtěl jekone

čně probrat a všechno zbytečné spálit, přišel jsem také na tu

velkou obálku pro Jarušku...

Seděl jsem u krbu a koukal do ohně. Seděl jsem dlouho

a oheň pořád hořel. Přikládal jsem, protože jsem nechtěl, aby

se mi ztratil obraz Vlasty, která se objevila nad plameny,usmí

vala se na mě a já měl pocit, že zase slyším její pohádku ože

niších...

„Když jsme byly malé holčičky, často jsme snily o tom, že

nám ženicha přinese Mikuláš...“ Pak jsem začal pálit obsah

krabic. Staré složenky, staré pojistné smlouvy, výpisy z účtů.

A druhý den jsem se začal chystat na Mikuláše.

Jarušku jsem za tu dobu, co jsem bydlel pár baráků od ní,

často potkával. Několikrát mi nabídla pomoc, ale když jsempo

každé odmítl, přestala. Potkali jsme se, prohodili pár slov aroz

loučili se.

Když jsem ten večer, co jsem našel obálku, koukal do plamenů

na Vlastu, uvědomil jsem si, že už nechci být sám. Pořád se

mi sice po Vlastě stýskalo, ale věděl jsem, že už ji nikdy ne

budu mít. A sám zůstat nechci. A ona to nechce také. Zpla

menů mi několikrát zašeptala, abych sám nezůstával. Abych

se znovu oženil. Abych si vzal Jarušku, jak jsem jí slíbil. ŽeJa

ruška bude souhlasit, že s ní mluvila...

Ve městě jsem si vypůjčil kostým Mikuláše, bílou paruku,

19


vousy i mikulášskou hůl, dokonce mi půjčili i nůši na dárky.

Vzal jsem si ji, i když jsem věděl, že do ní dám jenom jednu

jedinou věc.

Obálku s dopisem od Vlasty.

Obálku, na kterou napsala pět slov.

ŽENICH PRO JARUŠKU OD MIKULÁŠE.

20


21

Mami! Babi!

Chodila jsem se synem Lukášem do parku kousek od našeho

domu. Byl to spíš takový lesopark a nechodily sem jenomma

minky s dětmi, ale i pejskaři, jezdili tu cyklisté, běhali tu ti, co

chtěli shodit pár kil – prostě tu byla větší možnost k seznámení

než v normálním parku a to mi vyhovovalo. Sama jsem totiž

rozhodně zůstat nechtěla...

„Mami! Mami! Podívej se, co mám!“

Lukáš ke mně přiběhl a ukazoval mi injekční stříkačku.Vy-

děsila jsem se, ale abych ho nepolekala, usmála jsem se ana

táhla k němu ruku.

„Podej mi to, miláčku! Opatrně, aby ses nepíchl a neusnul

jako Šípková Růženka!“

Tuhle pohádku znal a neměl ji moc rád.

„Nechtěl bych, maminko, usnout a probudit se za dlouho!“

To říkal pokaždé, když na tuhle pohádku někde narazil.„Ne

mohl bych chodit do školky! A všichni kolem mě, co by ne

spali, by zatím vyrostli, viď? A já bych se probudil a byl bych

pořád malý...“

To se mu nelíbilo. Byl chytrý, můj malý mudrlant a měl svým

způsobem pravdu. Využívala jsem proto tuhle pohádku jako

výchovnou metodu dost často, a i proto mi teď injekční stří

kačku opatrně podal a já si oddychla, když jsem ji měla v ruce.

Položila jsem ji na lavičku a zkontrolovala ho, jestli se náho

dou nepíchl. Pak jsem se rozhlédla kolem sebe.

Kam s ní? Kam se vlastně mají házet použité stříkačky?Vy

trhla jsem několik stránek z časopisu, který jsem měla s sebou

a stříkačku do nich zabalila. Řekla jsem si, že ji odnesu dolé

kárny vedle našeho domu. Kdyby nic jiného, tak mi aspoňpo

radí, kam ji mám vyhodit.

„Dobrý den. Viděl jsem, co vám váš syn přinesl. Kdes to

našel, mladý muži?“

U lavičky se zastavil chlap jako hora. Zvědavě jsme si ho

prohlédli a pak Lukáš ukázal na křoví kousek od pískoviště.


„Tamhle! Simonka mi tam hodila auto, a když jsem hohle

dal, tak jsem to tam našel.“

Chlap přikývl a zamířil dlouhými kroky ke křoví. Prohledl

to tam a zase se k nám vrátil.

„Je to dobré. Už tam nic není. Asi to byl náhodný feťák. Dejte

mi to, mladá paní, zničím to u nás v kotelně.“

Vzal tu nebezpečnou věc jako by to byl nevybuchlý granát

a dal ji do tašky.

„Příště, až něco takového uvidíš, tak na to nesahej, ale řekni

o tom mamince. Nebo tatínkovi.“

Lukáš při zmínce o tatínkovi rychle zavrtěl hlavou.

„My tatínka nemáme. Už dva roky. Máme se jenom my dva

s maminkou.“ Přitulil se ke mně a já ho napomenula.

„Mlč, prosím tě. Nebo za chvíli řekneš, kde pracuju, a že

neumím dělat bramboráky.“

Všichni tři jsme se zasmáli a hromotluk ukázal na lavičku.

„Můžu si k vám sednout?“ Když jsem přikývla, představil se.

„Jan Hora. Nedávno jsem se sem přistěhoval. Dělám na

úpravně vody. Mám všechno po ruce. Byt i zaměstnání.“Uká

zal na paneláky kousek odsud. Byla mezi nimi vidět i modrá

budova úpravny vody.

„Jitka Nováková. A tohle je můj Lukáš.“ Hromotluk mi byl

sympatický. Na veliké chlapy jsem měla vždycky slabost.

„Vidíš, Lukáši, ty nemáš tatínka, ale máš maminku. To já

jsem úplně sám. Nemám maminku ani kluka, jako jsi ty,“pokra

čoval v seznamování náš nový známý a opatrně po mně koukl.

„Hm... a určitě byste takového kluka jako jsem já, chtěl,“

konstatoval bezelstně Lukáš a ve mně zatrnulo. Jeho touhu po

otci jsem znala a snažila jsem se ho v hledání nového tatínka

brzdit, ale tentokrát se mi to nepodařilo.

Pan Hora přikývl a Lukáš se rozzářil.

„Tak se k nám nastěhujte! Máme velký byt, tam byste se

vešel. Maminka by chtěla pro mě tatínka a pro sebe by chtěla

manžela, ale pořád mi říká, že si musí pořádně vybrat, aby se

nespálila.“

22



Hromotluk se na mě zvědavě podíval a já pokrčila rameny.

„Co neví, nepoví, ale má pravdu. Nerada bych si vybralašpat

ně. Nevybírám jenom pro sebe, ale i pro něho. A je to těžké,

to vám tedy řeknu. Hledám už dva roky a nic.“ Hromotluk se

usmál a pochválil mě jako pan učitel malou holku.

„Dobře děláte, že nepospícháte, paní Nováková. Mám štěstí,

že jste si ještě nikoho nevybrala! Mně se totiž líbíte. Oba.Ne

chcete mě? Lukáši! Co mi říkáš?“

„Jupííí!“ Lukáš zaječel na celý lesopark a začal tancovat kolem

lavičky. Rozesmála jsem se.

„Tak pomalu, pánové, pomalu! Jdete na mě moc rychle!“

Musela jsem dělat trochu drahoty, ale naše rychléseznamo

vání mi bylo sympatické. No a co? Máme snad kolem sebecho

dit týden, měsíc, rok? Já se mu líbím, Lukáš se mu líbí, a nám

se líbí on...

Na co čekat?

„Vždyť se nemusíme brát zítra,“ uklidňoval mě hromotluk

a nespouštěl ze mě oči. „A co se týče těch bramboráků, tak ty,

na rozdíl od vás, paní Nováková, umím! A jak!“

Začali jsme si povídat. Když Lukáš viděl, že má tatínkajis

tého, šel si zase hrát na písek se Simonkou, která tam na něho

čekala a my dva jsme o sobě za chvíli věděli všechno.

Domluvili jsme se, že spolu půjdeme druhý den do kina.

Honza koupí lístky a počká na mě u své úpravny. Kino jekou

sek odtamtud. Honza. Sice jsme si ještě vykali, ale řekli jsme

si, že si budeme říkat jmény. Byli jsme stejně staří, tak jaképak

oficiality.

„Babi! Babi!“

Rychle jsem se otočila a uviděla jsem na cestičce Matyáše,

svého vnoučka.

„Babičko! Podívej se! Vypadl mi zoubek! Musím ho ukázat

bráchovi! Kde je Lukáš? Tomu ještě nevypadl ani jeden!“

Přiběhl k naší lavičce, uvelebil se mi na klíně a ukazoval mi

malý zoubek, který držel v ruce.

„No vidíš! To je dobře, že je venku! Teď ti konečně naroste

24


druhý! A ten už bude velký! Nebolelo to, viď?“ Matyáš seroz

zářil.

„Vůbec ne, babičko! A maminka říkala, že mi koupí autíčko!

Jenom takový malý, víš, babičko? Za malý zoubek, malýautí

čko... Babi, a kde je Lukáš?“

„Tamhle!“ Ukázala jsem na pískoviště a Matýsek mi sklouzl

z klína.

„Tak já jdu za ním. Ten bude koukat! Brácho! Brácho!“

Kluci si říkali bráchové, i když byli strejda se synovcem. Ve

svých čtyřiceti letech jsem totiž byla maminka i babička. Janu

jsem měla v sedmnácti letech. Pospíšila jsem si, ale Oldu jsem

milovala a on miloval mě. Byla to láska z tanečních. A když

mi bylo třicet čtyři a Janě sedmnáct, otěhotněly jsme oběna

jednou.

Byla jsem šťastná, ale Olda druhé dítě nechtěl. V té době

nám to už pár let neklapalo. Nehádali jsme se, ale neměli jsme

si co říct. Vlastně jsme spolu jenom bydleli. Věděla jsem, že

občas navštěvuje svoji kolegyni, a i když mě to bolelo, chápala

jsem ho. Byla jsem jeho první holka a on můj první kluk.Za

tímco já neměla potřebu vyzkoušet si, jaké je to s jinými muži,

on to zkusil a asi se mu to zalíbilo...

Prostě druhé dítě nechtěl, ale já si ho prosadila. V hloubi

duše jsem trošinku věřila, že nás dá miminko zase dohromady.

Ale mýlila jsem se. Když se Lukáš narodil, Olda mi řekl, že se

chce rozvést. Vydrželi jsme to ještě tři roky, odcházel od nás

pomalu, ale nakonec odešel.

Rozvedli jsme se a já jsem už dva roky s Lukášem sama.

Jana s manželem a s Matyášem bydlí se mnou na jednompo

schodí a oba kluci jsou jako bráškové. Však si také tak říkají.

Brácha Matyáš a brácha Lukáš.

Honza se zvedl z lavičky a rozpačitě nade mnou postával.

„Copak? Už jdete?“

Díval se smutně. Jako pejsek, když ho přivážete ke stromu

a jdete od něj pryč.

„Proč jste mi lhala, Jitko?“

25


Nerozuměla jsem mu a chtěla jsem se zeptat, jak to myslí,

ale on řekl tiše nashledanou a pomalu odcházel od lavičky.

„Honzo! Počkejte!“

Zastavil se a otočil se na mě.

„Já jsem lhala? Tak o tom nic nevím. Ale jestli říkáte, že lžu,

a nechcete mi vysvětlit, proč si to myslíte, tak bude nejlepší,

když půjdete...“

„Babi! Babi! Ať mi brácha nebere to auto! Já si ho jenom

půjčím! Babičko, řekni bráchovi, ať mi ho nechá!“

Kluci se tahali na pískovišti o auto a Honza na ně ukázal.

„Musím vám něco vysvětlovat? Copak to není jasné? Vy

i Lukáš jste mi lhali. Lukáš vám říká maminko, a přitom je

to váš vnuk. Je to bratr vašeho druhého vnuka, toho, co k vám

přiběhl se zoubkem...“

Rychle mi všechno došlo a rozesmála jsem se. To ale Honzu

nepřesvědčilo o tom, že jsem nelhala. Pomalu odcházel a bylo

na něm vidět, že je z mé „lži“ hodně špatný.

Na cestičce se v tu chvíli objevila Jana, moje dcera. Došla

k pískovišti a Matyáš ji začal tahat za ruku.

„Mami, mami! Řekni bráchovi, ať mi půjčí auto!“

Honza právě procházel kolem nich a zastavil se. Jana kluky

několika malými pohlavky srovnala a pak se rozhlédla kolem.

„Kde máš mamku, Lukáši?“ Lukáš ukázal na lavičku a pak

si všiml, že Honza ode mě odchází.

„Kam jdete? Jak to, že už jdete? Mami! Mami! Proč už jde

pryč?“

Halekal na celý park a utíkal k Honzovi, který se rozzářil

jako sluníčko, popadl ho do náruče a nesl ho ke mně. Vstala

jsem a šla jim naproti.

„V naší rodině je to trochu složitější, Honzo. Lukáš jeopra

vdu můj syn. A ten druhý je můj vnuk.“

Honza se rozzářil ještě víc.

„Rodily jsme s dcerou stejně.“ Ukázala jsem na Janu a ta

k nám se smíchem přistoupila.

„Zase někdo, kdo má z naší rodiny zamotanou hlavu, mami?“

26


27

Hromotluk se na mě podíval, a když jsem koukla do jeho

dobráckých očí, nejradši bych mu dala pusu.

„Jitko, odpusť mi to, prosím tě... Nezlob se.“

Rozesmála jsem se.

„Já se nezlobím! Na tvém místě bych si myslela totéž!“

Druhý den jsme šli do kina, další den k nám přišel udělat

bramboráky, na které jsem pozvala i Janu s manželem a sMa

týskem, a netrvalo dlouho, naše rodina se rozrostla o jednoho

dobráckého medvěda...




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist