načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Když je žena v lázních - Irena Fuchsová

Když je žena v lázních
-11%
sleva

Elektronická kniha: Když je žena v lázních
Autor:

Druhé vydání knihy KDYŽ JE ŽENA V LÁZNÍCH si rádi přečtou nejenom ti, kdo v lázních byli, ale i ti, kdo o lázních slyšeli jen vypravovat. Do lázeňského světa vás zavedou žárliví ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99 Kč 88
+
-
2,9
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Palmknihy
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 208
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-001-2562-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Druhé vydání knihy KDYŽ JE ŽENA V LÁZNÍCH si rádi přečtou nejenom ti, kdo v lázních byli, ale i ti, kdo o lázních slyšeli jen vypravovat. Do lázeňského světa vás zavedou žárliví manželé, nevěrné ženy, sadistická sestřička, záletníci, lázeňští lháři, nešťastné lásky, osudová lázeňská setkání, ale i lázeňské vejšplechty..

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Irena Fuchsová

Když je žena

v lázních

Nakladatelství Beskydy



Irena Fuchsová

Když je žena

v lázních

Nakladatelství Beskydy


Irena Fuchsová © 2010

Fotografie na obálce a uvnitř knihy:

Archiv Sanatorií Klimkovice

Fotografie na zadní obálce

© Miriam Pešková

© Nakladatelství Beskydy 2010

ISBN: 978-80-87431-02-3


Věnováno všem zaměstnancům Sanatorií Klimkovice,

kteří se o své pacienty starají s láskou a péčí od 18. 7. 1994,

a věnováno všem pacientům, kteří se v Sanatoriích

Klimkovice léčili, léčí a budou léčit...


Milí čtenáři tohoto druhého vydání,

poprvé jsem byla v Janských Lázních v roce 1954. Byly mi čtyři

roky. Diagnóza: poliomyelitis – nesprávně laicky dětská obrna.

Od roku 1990 jezdím do lázní pravidelně, protože některéobrnáře – bohužel mezi ně patřím– postihne po čtyřicítce tzv.postoliomyelitický syndrom a každoroční lázeňská péče je pro nás

manou nebeskou. Tuto informaci o svém zdravotním stavu na

sebe prozrazuji z následujícího důvodu.

V této knize píšu o postižených lidech – tak bych ráda, abyste věděli, že jsem na jejich břehu. I když břeh není to správné slovo. Jsem sice obrnářka, ale žila jsem a žiju „v proudu řeky“.

Mám pětatřicetiletého syna a sedmadvacetiletou dceru, jsem vdaná, od roku 1994 dojíždím z Kolína do Prahy doČinoherního klubu, kde napovídám, skoro třicet let publikuju v různých časopisech a od roku 2001 vydávám knihy takovou rychlostí, že ji opravdu nelze nazvat obrnářskou, vždyť toto druhé vydání je mojí dvacátou osmou knihou!

Teď tedy víte, že jsem „stará lázeňačka“ a lázeňský život dobře znám. A protože ne každý v lázních byl, musím Vám podat ještě jedno vysvětlení. Týká se několika erotickýchpovídek, které jsou v této knize. Většinou jsem je napsala v červenci v roce 1995.

Dorazila jsem tehdy do Klimkovic s velkým sešitem, který jsem chtěla zaplnit náměty na erotické povídky pročtrnáctideník NEI – REPORT, se kterým jsem v té době spolupracovala. Hned první den jsem si tady našla výbornou partu. Druhý den jsem se vytasila se sešitem a seznámila všechny se svým plánem.

„Každý den musím napsat námět na jednu erotickou povídku! Tak se snažte!“

Že to bylo opravdu takhle, mi může dosvědčit vozíčkářka Mirunka Nehybová z Kladna, která u toho byla a se kterou se dodnes přátelíme. Jak jednotlivé povídky vznikaly, upřesňuji vždy na jejich konci.

Víte, moji milí čtenáři, nerada bych, aby po přečtení této

knížky vznikl třeba jenom v jednom z vás pocit, že lázně =ero

tické hrátky od rána do večera a od večera do rána. Berte tuto

knížku prostě tak, že ji psala žena, obdařená fantazií, žena,

která jezdí každý rok do lázní, kde má čas na to, aby své fantazii

popustila uzdu – a to dokonce tak hodně, až je z toho kniha,

Když je žena v lázních, která je u čtenářů tak oblíbená, že se můj

nakladatel, Bronisław Ondraszek, rozhodl, že ji vydá podruhé...

Irena Fuchsová

klimkovická lázeňačka

Lucie neměla ráda ty ošklivé věci a tím pádem neměla ráda

ani muže.

První zkušenost s těmi ošklivými věcmi získala v sedmnácti

letech se spolužákem Jardou. Byl to tlustý kluk, který se strašně

potil, a když s ní dělal ty ošklivé věci, měl kapičku potu na špičce

nosu a Lucie s hrůzou čekala, kdy jí upadne na obličej a úplně

zapomněla na ty ošklivé věci, které s ní Jarda dělal.

Když bylo po, upadla kapička Lucii přímo do oka a Jarda

upadl vedle Lucie. Lucie si zuřivě utírala oko a Jarda zahučel.

„Nebreč. Máš to za sebou.“

Lucie si pořád mnula oko a utěšovala se tím, že kapiček mohlo

být víc. Jarda se zarazil. Byl sice tlustý, ale byl také sečtělý,

a tak věděl, že s pannou se musí jednat jemněji než s ostatními,

dávno deflorovanými buchtami. Prý proto, aby neměly trauma

na celý život a neztratily zájem o sex. Bylo mu sice srdečnějed

no, jestli nějakej chlápek, co přijde po něm, bude muset bojovat

s traumatem u téhle buchty, ale protože byl sečtělý, políbil Lucii

na tvář.

„Bylas fakt třída!“

Lucie si uvědomila, že se musí stavit ve třídě pro sešit a rychle

se začala upravovat. Jarda se také oblékl, vstal ze žíněnky a vy -

padl z tělocvičny, aby se vrátil na doučování z chemie, odkud

s Lucií před chvíli pláchli.

Protože kvůli té odporné kapičce Lucie ty ošklivé věci vůbec

nezaregistrovala, odhodlala se k nim podruhé až po třech letech

s Filipem. V pracovní době.

Filip byl pro změnu hubený a měl uhry. Proboha, proč si je

nevymačká, ptala se v duchu Lucie. Vždyť by stačilo tak málo!

Zrcátko, čistý kapesník a tvář natočit směrem ke sluníčku nebo

k lampě!

Filip na ní svým hubeným tělem chřestil o sto šest a Lucie si

představovala, jak by, mít takové akné, postupovala ona.

9

Ty ošklivé věci

Když ty ošklivé věci skončily, Filip, který už nemínil dál snášet

kritické pohledy na svůj obličej, vstal, natáhl si kalhoty,narov

nal kýbl a koště – v kumbálku pro uklízečku nebylo prosoulo

žící pár dost místa a tak došlo k jejich částečnému přemístění

z původních míst – a beze slova za sebou zavřel dveře.

Lucie si oddychla, pak se zhluboka nadechla a z pachudez

infekčních prostředků se jí zvedl žaludek. Zařekla se, že s těmi

ošklivými věcmi jednou provždy skončila.

Muže začala dělit do tří skupin.

Jardové. To byli ti tlustí, co smrděli a potili se.

Filipové. To byli ti hubení s uhry, které si neuměli nebo nechtěli

vymačkat.

A Kreténi. To byli všichni ostatní, Jardy a Filipy nevyjímaje.

Když bylo Lucii pětatřicet, porazila ji motorka. Ten mladej

Kretén jel určitě dělat někam ty ošklivé věci a na přechodu pro

chodce to neubrzdil.

Půl roku nato skončila Lucie v lázních.

Byl na ni pohled k popukání.

Staropanensky oblečená. Bílé letní sandály a červené silo

nové ponožky. To aby si neodřela nohy a potom, žádná slušná

žena nechodí nikdy naboso! Černá nebo hnědá sukně. Tak

rychle se neušpiní. A černé, tmavomodré nebo hnědé halenky.

Co nejméně nápadné! Aby si někdo, proboha, nemyslel, že

snad přijela do lázní s touhou po Kreténech a po těch ošklivých

věcech!

S ostatními pacientkami nechtěla mluvit o své práci – řekněte

sami, co je zajímavého na práci archivářky okresního města?

Nechtěla mluvit o své rodině – stejně nebylo o kom. Blízképří

buzné neměla a s těmi vzdálenějšími se nestýkala. Už dávno ji

přestalo bavit neustále vysvětlovat, proč ještě není vdaná a nemá

děti. A aby si teď v lázních vymýšlela náhradní příbuzné, to se

jí příčilo.

Ale o něčem mluvit musela. A tak mluvila donekonečna

o svém úrazu, o pobytu v nemocnici, o lécích, o komplikacích,

10

které ji potkaly jak jinak, než nedbalostí lékařů, o potížích, které

neustále má, o lázeňských procedurách, které jí nepomáhají, jak

čekala – a všichni jí měli brzy plné zuby a prchali před ní.

Nevadilo jí to. Na samotu byla zvyklá.

Pacient Pepík byl podobný typ. Šedivé vesty, které mu pletla

maminka, bílé košile, tesilové kalhoty, bílé ponožky.

Potkali se jednou kousek od lázní.

Lucie nesla dva balíčky lázeňských oplatek, které koupila

u místního podnikatele, který si vybudoval mini – prodejnu ve

své garáži a prodával oplatky o něco laciněji než v areálu lázní.

Když Pepíkovi vypočítala, kolik se dá ušetřit vlastně jenom tím,

že si člověk udělá před večeří příjemnou procházku, zeptal se jí,

jestli by tam s ním druhý den nezašla.

Lucie souhlasila.

Za prvé, Pepík nevypadal, že bude příliš velký Kretén. A za

druhé, Lucie měla dobré srdce, a když mohla ušetřit ona, proč

by to nedopřála i jinému.

A tak se scházeli každý den. Potkávali se během dopoledních

procedur, čekávali na sebe před koupelemi, půjčovali si navzá

jem noviny, a co bylo nejdůležitější – Pepík brzy převzal Luciin

název pro sex a tak když někdy mluvili „o těch ošklivých věcech“,

bylo jenom jim dvěma jasné, CO tím myslí a jejich maléspikle

nectví je sbližovalo víc, než si mysleli!

Jejich pokoje byly přesně nad sebou a tak si často na zeď

ťukali svou lázeňskou morseovku.

1 × ťuk Jdu k automatu na kafe. Jdeš také?

2 × ťuk Jdu na naši lavičku. Jdeš také?

3 × ťuk Jdu do knihovny. Jdeš také?

4 × ťuk Jdu do garáže nakupovat. Jdeš také?

5 × ťuk Jdu k vodotrysku. Jdeš také?

Odpověď na všechny tyto otázky byla buď 1 × ťuk, tozname

nalo ano, nebo 2 × ťuk, to znamenalo ne.

11

Potom ještě měli 6 × ťuk. To znamenalo, Kam chceš jít?

Tady oba ťukači ťukali podle nálady, například 4 ×, když se jim

zachtělo oplatek z garáže nebo 2 ×, když si chtěli jít sednout na

svoji lavičku.

A jejich lázeňská morseovka pokračovala dál.

7 × ťuk bylo, Jdu spát a 8 x ťuk znamenalo, Bolí mě hlava.

Tady nutno dodat, že oba, Lucii i Pepíka, hlava bolela dost

často.

Pacient v pokoji vedle Lucie jejich ťukání jakžtakž snášel. Ale

pak ho jednou začal bolet zub a on musel navštívit zubaře. Po

zákroku se mu ulevilo. Otupený injekcí za sebou zamkl dveře

svého pokoje, zatáhl závěsy, nařídil si budíka tak, aby nezmeškal

večeři a chystal se, že zalehne, když vtom se ozvalo prvních šest

ťuknutí.

Pepík se ptal Lucie, kam chce jít.

Pacient na další ťukání nečekal, vyjel výtahem o poschodí výš,

zjistil si číslo pokoje ťukače a vrátil se na svůj pokoj právě ve

chvíli, kdy Lucie Pepíkovi vyťukávala, že ji bolí hlava – což bylo

osm ťuknutí. A když začal Pepík ťukat také osmkrát, protože

měl stejný problém, zvedl pacient domácí telefon a vytočil číslo

jeho pokoje.

„Hele, mladej, nech už toho ťukání a jdi si s ní konečně za

šoustat! Já mám pokoj vedle ní, bolí mě zub a chci spát. Vona

má pokoj 316, kdybys to náhodou nevěděl, jakože to nevíš. Napiš

si to! 316!“

Pepík byl v šoku.

Aby se to nepletlo, zavolal pacient i Lucii.

„Mladá paní, dejte mu, místo toho vašeho přiblblýho ťukání,

konečně zašoustat, buďte tak hodná! A bude nám dobře všem

třem. Já totiž za tou stěnou, na kterou pořád ťukáte, mám postel

a chci spát, protože jsem před chvíli přišel od zubaře. Ten váš

ťukač má pokoj 416, jestli to náhodou nevíte. 416!“

Lucie zalapala po dechu a pacient se spokojeně zahrabal pod

deku. Ťukání přestalo.

12

Pepík i Lucie horečně přemýšleli, co mají dělat a ve chvíli, kdy

se Lucie odhodlala, že půjde za Pepíkem a otevřela dveře svého

pokoje na chodbu, stál Pepík za jejími dveřmi a právě natahoval

ruku, aby na ně zaklepal.

Lucie ho pozvala k sobě na pokoj. Poprvé. Šeptali si, aby je

ten sprosťák vedle neslyšel, ale ten už dávno spokojeně spal.

Lucie byla rudá. Pepík bledý.

Oba se navzájem utěšovali a Lucie nakonec z rozpaků zapnula

televizi.

Seděli vedle sebe na ustlané válendě a dívali se. Když se

v jedné chvíli Lucie natáhla po sušenkách, které vysypala nata

líř jako malé pohoštění, dotkla se Pepíkova přirození, které mu

drze nadzvedávalo tepláky.

„Ó!? A Toto je proč?“ Překvapeně a s odporem ukázala na

hrůzu, kterou nechápala. V televizi totiž šel Křesťanský magazín.

„Dej To okamžitě pryč, Pepíčku,“ přikázala Pepíkovi a ten se

rozpačitě bránil.

„Lucinko, já za NĚJ nemůžu! To ON! JEMU se strašně líbíš!“

Ale Lucie se s Pepíkem nemínila dohadovat, na čí straně

je vina.

„Nemluv a rychle s NÍM něco udělej! Mě to ruší, když tu

takhle mezi námi trčí! Ještě ti roztrhá tepláky!“

Pepík se vyděsil.

„A co s NÍM mám dělat, Lucinko?“

Lucie se zasmála a pohladila ho po ruce.

„Ty nic, Pepíčku! Co ty bys s NÍM asi tak dělal? ON ať udělá!

On! A hezky rychle!“

Pepík na Lucii vytřeštil oči.

„A co má udělat, Lucinko?“

„Cococo! Co asi? Vždyť ty víš! Ty ošklivé věci přece, Pepíčku!“

Lehla si, vyhrnula sukni, stáhla kalhotky a Pepík s NÍMudě

lal ty ošklivé věci.

No, ty věci nebyly zase až tak úplně ošklivé, to si uvědomili

oba a hned. Nicméně způsobně dokoukali Křesťanský magazín.

13

Když koukali na Vaňkovku, obrazově hudební koláž o chráněné

architektonické památce, ON je začal rušit podruhé! A Lucie

prostě nemohla koukat na televizi, když ON mezi nimi takbez

ostyšně trčel! To prostě nešlo!

A tak ho nechali udělat ty ošklivé věci podruhé...

... Pacient se zubem, který už nebolel, šel do jídelny na večeři

trochu se strachem. Bál se, že mu ti dva vynadají. Přece jenom

jim to nemusel říkat tak ostře, ale sami víte, jaké to je, když se

přijde od zubaře! Když je ale uviděl, ulevilo se mu.

Lucie vešla do jídelny a usmívala se. Za ruku si vedlarozzá

řeného Pepíka.

A pacientovi se zubem, který už nebolel, bylo jasné, že jestli

někdy něco od své sousedky uslyší, tak to určitě nebude ťukání

na zeď...

Věnováno všem, kteří do lázní přijeli sami, ale sami neodjížděli.

14

Kam ho zase odložila?

K hlavní budově lázní se blížil lahvově zelený Ford Escort.

Zavětřil jsem. Když Ford zastavil u recepce a vystoupila ři

dička, atraktivní blondýnka s dlouhýma nohama a vyndalanej

dřív invalidní vozejk a pak chudáka, kterému pomohla se na ten

vozejk vyškrábat, bylo mi jasné, že budu mít příští dva týdny o zá -

bavu postaráno. Málem jsem začal slintat jak Pavlovovi psi, já

zvědavec nadrženej a aspoň desetkrát do roka nevěrnej, ženatej

dobytek.

Lehká kořist to nebude, to mi bylo jasné z jejího pohledu,

kterým se podívala skrz mě. Vůbec nezareagovala na můj úsměv

a pozdrav. Nevadilo mi to. O to víc mě bude těšit, až tě dostanu

do postele, holčičko, pomyslel jsem si a představil si její dlouhé

štíhlé nožičky kolem mých zad, její výkřiky a její blonďaté vlásky

na polštáři.

To mi zatím k radosti bohatě stačilo.

Pohodlně jsem se usadil do křesla proti recepci a pozoroval

hemžení nových lázeňských hostů. Až po chvíli jsem si uvědo

mil, vedle koho sedím a rychle si odsedl co nejdál. Sakra! To

je pech!

Seděl jsem vedle Kozatky! Tak jsem říkal pacientce, která měla

prsa, Kdo hledá, najde! Sotva jsem se od ní odtáhl, ona se rychle

zvedla. Určitě si myslela, že jsem si tam sedl kvůli ní a řekla si,

když bude dělat drahoty, že mě rychleji dostane tam, kam mě

dostat chce. Do postele!

Chachacha! Mýlila se, holubička! A mýlily se všechny baby,

které si ještě před deseti minutami mohly myslet, že mě dosta

nou! Chachacha! Moje blonďaté eso stojí u recepce a jiná ženská

mě nezajímá!

K manželovi se moje eso chovalo velmi dobře, což jsemkvito

val dost nerad, protože mi to ztíží práci. Ženská, která se k tomu

svýmu chová jako ke špinavýmu, špatně vymáchanýmu hadru,

taková ženská už jakoby mi ležela v posteli. Ale je pravda, že to

15

by mě zas až tak nebavilo. Tohle bude jiný žrádlo! Tohle eso mi

možná zabere celý můj zbývající lázeňský pobyt.

Hned jak odpadne od recepce, tak začnu! Zeptám se jí, jaké

má číslo pokoje. To se v lázních ptám každé ženské a neřekli

byste, jak to na ně působí! Jako lavina! Mají o čem mluvit, já

se stávám bleskem populární a každá se už už klepe, kdy na

ni přijde řada a jak mi odpoví právě ona. Čím originálnějšíod

pověď, tím pro mě lehčí práce, holčičky! Už jsem v tom od

borník!

Ta, co řekne číslo svého pokoje hned, ta mi nedá, i kdybych se

rozkrájel! Třeba taková Kozatka! No jasně, ptal jsem se iKoza

tky, protože jsem gentleman. A Kozatka mi řekla, že její pokoj

má číslo 310 a ať přijdu dneska, hned po obědě!

Ztráta času! Ale ty, co se snaží být originální, ty, co se chtějí

zviditelnit, tak ty jsou jasné! Ty ze mě budou udělaný ještě dřív,

než začnu!

Kozatka se dovlnila k recepci a prohlížela si tam vystavené

pohledy – no jo, musím poslat pohled manželce a do práce – pak

se otočila, zamotala se a padala k zemi! Dívka za recepčnímpul

tem vyjekla a zakryla si oči. Když je otevřela, nechtěla se ani

podívat, kam Kozatka dopadla.

Bála se zbytečně! Kozatka dopadla do měkkého!

Chytil ji totiž do náruče ten chudák na vozejku, šedivej jako

myš. Budu mu říkat Myšák. Myšák držel Kozatku na klíně, oba

se smáli, něco si říkali a do toho se vracelo moje eso, manželka

Myšáka. Té budu říkat Krasavice.

Krasavice se vracela se zřízencem, který vezl od auta jejich

zavazadla. Když viděla, že se Kozatka válí po Myšákovi, zarazila

se, ale taktně nechala věcem volný průběh a šla do přijímacíkan

celáře.

Kozatce chvíli trvalo, než z toho chudáka vstala, ale konečně

se vyhrabala a stála zase na svých. Blbě se culila a Myšák se jí

omluvil.

„Promiňte mi to, slečno.“

16

Blbeček postiženej. Upadne na něj bidlo a on se mu omlouvá,

místo aby ho rovnou žaloval! A Kozatka, světe zboř se, Kozatka

s ním zakoketovala!

„A co když vám to neprominu?“

A pak celá rudá prchala k výtahu. Kulhavka hubená! Slyšel

jsem, že měla autonehodu a museli jí zkrátit nohu, ale to není

důležité, tyhle věci nejsou v lázeňských vztazích podstatné. Vláz

ních jsou prostě pacientky a pacienti.

No, zahrála to na něj, co vám mám povídat! Koukal za ní,

jako když vidí Číňana v chodském kroji! Ale možná to zahrála

kvůli mně! Abych viděl, jaký je o ni zájem! I to je možné!Kde

pak, v ženských se chlap nevyzná nikdy.

Když vyšla Krasavice z přijímací kanceláře, netvářila se moc

příjemně a tak jsem si řekl, že ji nechám z příjezdu vydejchat

a zkontaktuju ji později.

... Zdravili jsme se od první chvíle, co jsme se viděli u recepce.

Na tom není nic divného, v lázních se to tak dělá. A protože

seděli v jídelně vedle u stolu a přáli jsme si navzájem dobrou

chuť, řekl jsem si, že nebudu ztrácet čas a třetí den jsem se jí

zeptal, jaké má číslo pokoje.

A víte, co mi odpověděla? S tím jsem se tedy ještě nesetkal!

„Číslo pokoje máme 412. Ale můj manžel není homosexuál.

Takže neztrácejte čas.“

Originální to bylo, to nepopírám, ale od ní mi to přišlo dost

laciné. Co? Vám to tak nepřipadá? Ne? Myslíte si, že mě utřela?

No dobře, tak mě utřela. Vždyť jsem vám říkal, že to je eso,ne

říkal jsem to?

Když jsem se vzpamatoval, oklepal jsem se jako pes, který

vyleze z vody, a šel jsem nepokořen za svým cílem dál! Já to

nevzdám!

Myšák odjížděl každé odpoledne kolem druhé hodiny napro

cházku. Sám. Krasavice chtěla jít pokaždé s ním. Vypadalo to,

že se kvůli tomu i hádají, ale on neustoupil a odfrčel. Krasavice

stála před recepcí a dívala se za ním. Když u autobusové zastávky

17

zahnul doleva, šla si sednout pod slunečník na kolonádu, dala si

kávu nebo zmrzlinový pohár, četla si a čekala, až se Myšák vrátí.

A ten si dával na čas. Vracel se zhruba za dvě hodiny, kolem čtvrté.

Celé ty dvě hodiny měly baby v kavárně a na kolonádě o čem

povídat.

„Podívejte se na ni! Kam ho zase odložila?“

„Věřily byste tomu, že má manžela na vozejčku? Místo, aby

byla s ním, tak tady vysedává každej den u kafíčka a s cigárkem!“

„Honí chlapy! A von je, chudák, zavřenej na pokoji!“

„Ty vlasy si určitě barví! A všimly jste si jejich bot?“

„Jo! Má je zlatý!“

„Chudák, ten její manžel! Vemte si, že ona si s ním může dělat,

co chce! Mrcha!“

Dny ubíhaly a já začal být nervózní. Můj lázeňský pobyt se

krátil a situace s Krasavicí nevypadala růžově.

Jednou jsem seděl pod slunečníkem a popíjel kafíčko a vidím

Krasavici a Myšáka před recepcí, jak se zase dohadují. Nakonec

to dopadlo jako každý den.

Myšák jel k autobusové zastávce a zahnul doleva a Krasavice

si šla sednout pod slunečník. Sotva dosedla, zvedla se Kozatka,

která seděla kousek ode mě a vydala se k autobusové zastávce

také. Krasavice se po ní podívala a nepatrně se usmála. Trochu

smutně, trochu vesele...

Neumím to popsat! Bylo to záhadné pousmání. Ale co chcete,

ženský jsou záhadný. Třeba si vzpomněla na to, jak se Kozatka

zamotala a upadla u recepce na Myšáka, v ten den, kdy přijeli...

Sakra!

Najednou se mi v hlavě začalo všechno spojovat. Recepce. Jak

Kozatka spadla na Myšáka. Jak se Krasavice zatvářila, když ji

uviděla v objetí svého manžela. Jak se Myšák s Kozatkou smáli...

Dopil jsem kafe a šel nenápadně za Kozatkou. Byly dvě ho

diny, autobus jede až v půl třetí, co by teď dělala na zastávce?

Krasavice mě sledovala, pořád se usmívala a pomalu vytahovala

z pouzdra cigaretu. Baby vedle u stolku to hned okomentovaly.

18

„Vidíte, to už má dneska aspoň desátou!“

„Ten chudák jede zase sám a vona si tady vyhuluje!“

„To je tedy manželka, fuj! A to jí ten její pobyt určitě hradí

pojišťovna z našich peněz!“

Kozatka už byla za zadní budovou lázní, kousek nad golfovým

hřištěm. A vida! Kdopak to na ni čeká u lavičky? Myšák! Žádná

procházka!

Randičko!

Všoupli zadem do lázeňské budovy a zamířili k výtahu urecep

ce. Já si přivolal výtah k jídelně do druhého patra a po schodech

jsem vyběhl do třetího.

A už jsem je měl!

Viděl jsem záda Myšákova vozejku. Jel pomalu dlouhouchod

bou k pokoji číslo 310. Kozatka se sunula za ním, odemkla,pus

tila ho napřed a pak jsem slyšel, jak zamyká.

Tak co byste tomu řekli?

Ti dva se znají a Krasavice to ví! Ví, že se slízají každý den

u Kozatky na pokoji!

Vrátil jsem se vítězně ke slunečníkům, vítězně jsem přišel ke

stolku, kde seděla Krasavice nad svým kafíčkem a vítězně jsem

se zeptal, jestli si mohu přisednout.

Baby, když to viděly, omdlely. Jejich předpovědi se konečně

začaly naplňovat! Ta mrcha má chlapa!

Vítězně jsem se usmál.

„Manžel na procházce. Co kdybychom šli také? Třeba do lesa?

Tam ho určitě nepotkáme. Máme dvě hodiny čas!“

Krasavice mi úsměv vrátila.

„Špehoval jste je až před její pokoj? A nevadí vám, že jsem

snadná kořist? Podváděná žena svému manželovi nasadí parohy

s radostí. Myslíte si to, že?“

Upřímně jsem se vyděsil.

„Vám nevadí, že vás podvádí? On a podvádí vás?!“

„Trvá to mezi nimi už čtyři roky. Ondřej přišel před pěti lety

při autonehodě o zdraví, o zaměstnání, o kamarády. A také

19

o sebevědomí. Myslí si, že s ním zůstávám ze soucitu. Nevěří,

že ho mám pořád stejně ráda a že mi s ním je pořád stejněhez

ky, jako mi s ním bylo hezky před tím, než se mu to stalo.“

Odmlčela se a vyndala si cigaretu. Elegantním zapalovačem

ji zapálila a vyfoukla kouř nad moji hlavu.

„Vendulu poznal v Kladrubech. Hodně si navzájem pomohli.

Nic proti tomu nezmůžu. Je to jejich svět. Já jsem zdravá. Proč

bych se s Vendulou o něj nepodělila? Jednou za rok. Ondřejovi

to pomáhá. Když je mi nevěrný, má pocit, že se z něho stává

opravdový chlap. A mně to nevadí.“

A pak jsme si povídali o všem možném, koukali po ostatních,

nastavovali tváře slunci. Před čtvrtou vyjel od recepce Myšák

a od autobusové zastávky kulhala Kozatka.

Krasavice je pozorovala a drtila zbytek cigarety v popelníku.

„Zatím mi to nevadí.“

Jako by dopověděla to, co mezi námi dvě hodiny leželo.

A poprvé se na mě podívala.

Měla krásné, hnědé a smutné oči.

Co čekáte? Že jsem ji přece jenom přefik? Nebo že jsme si

vyměnili vizitky a já ji začal fikat později, doma? Omyl, vážení.

Omyl!

To, co mi řekla, ta její věta Zatím mi to nevadí, ten její po

hled – to mi připomnělo moji ženu. A dostal jsem docelaoby

čejný strach. Co když i moje žena ví o mých nevěrách? Co když

i mé ženě to zatím nevadí?

Co když...

Prostě jsem skončil! Stal se ze mě věrný manžel. A nesmějte

se mi!

Zase tak málo nás není!

Věnováno všem, kteří nevěří, že je máme rádi v dobrém i zlém.

20

Smutná paní

„Tak jak to bude letos o dovolené?“

Manžel si přinesl album, které dostal k narozeninám, a začal

do něho řadit fotografie naší chalupy, které se mu nashromáž

dily během léta, podzimu a zimy.

„Tati, ty máš naši chalupu asi v deseti albech, viď? A mě máš

jenom ve dvou!“

Ilona pokývala vyčítavě hlavou, ale po straně na mě mrkla.

Usmála jsem se. Měla pravdu. Chalupa byl manželův největší

koníček. Díky chalupě jsem mohla být každé léto v lázních auží

vat si tam klidu a procedur bez sebemenších výčitek, že jsem ho

nechala samotného. Věděla jsem, že je na chalupě a určitě zase

vymýšlí nějaký zlepšovák.

„Jo, holčičko, za to si můžeš sama!“ Manžel se Iloninou po

známkou nedal vyvést z klidu a dál zastrkoval fotografie do alba.

„Chalupa mi neodmlouvá, chalupa si nechá ode mě všechno

líbit, se vším souhlasí, je mi vděčná za všechno, co na ní udělám!

Ale ty?“

„Ale jen kdyby naše chalupa uměla mluvit,“ přidala jsem se

k Ilonce a ta vyprskla. „Kdoví, jak bys dopadl!“

Manžel se na nás podíval a zakroutil hlavou.

„Tohle dovedou jenom ženské! Já se jich na něco zeptám a ony

nejenom, že neodpoví, ale ještě na mě zákeřně zaútočí!“

Obě jsme si uvědomily, že se ptal na dovolenou a tak Ilonka

začala.

„Já jdu na měsíc na brigádu! Zase budu za paní pokojskou

a paní recepční ve svém krásném penzionu! A pak chceme jet

s Pavlem k moři.“

Ilona studovala na vysoké škole, ale přivydělávala si vpenzi

onu, který měl hlavně zahraniční klientelu. Měnila funkce podle

toho, co majitel potřeboval. Začala tam brigádničit už na střední

škole, a protože majitel byl slušný člověk, zůstala mu věrná. V re -

cepci si zdokonalovala němčinu a angličtinu a na pokojích se

22

učila pořádku. A před rokem se tam seznámila s Pavlem, také

vysokoškolákem, který tam pomáhá jako průvodce.

„A u mě to budou lázně,“ odpověděla jsem poslušně namanže

lovu otázku i já. „Jestli mi to vyjde, tak zase Klimkovice. A hned

jak rozdám vysvědčení. Jako každý rok. A až přijedu, tak naše

chaloupka...“

Manžel si smutně vzdychl.

„Pěkně to máte obě naplánované, pěkně! A já budu zaseotro

čit na chalupě.“ Podíval se na nás a v očích mu blýsklo. „Kdy

bych vám řekl, jak se těším, že si od vás obou měsíc odpočinu,

byly byste se mnou doma! Abyste mě potrestaly!“

Dál si hrál s fotografiemi, Ilonka si prohlížela časopis a jádo

píjela odpolední kávu. Takže léto máme vyřešené. Jako ostatně

každý rok.

Jsem učitelka a jezdím do lázní hned, jak začnou prázdniny.

Některé mé kolegyně si lázně berou v průběhu školního roku, aby

si nekazily dovolenou, ale já využívám na lázně učitelsképrázd

niny a nemocenskou si neberu. Vždyť stačí, že mám zadarmo

lázně! A každý rok! A pak, stejně bych si neměla nevyčerpanou

dovolenou kdy vybrat! Přece se nenechám suplovat!

Vstala jsem od stolu a šla si pro kalendář, abych si zapsala

návštěvu u paní doktorky, která mi lázně každý rok předepisuje.

Noha mě zabolela a chvíli trvalo, než jsem ji rozchodila.

Manžel moje potíže rád zlehčoval a moje kulhání okamžitě

okomentoval.

„Jen se na ni podívej, Ilonko! Nic na ní není vidět, ale do lázní

si jezdí každý rok!“

Ilonka se rozesmála a já se po něm ohnala kalendářem.

„Já ti dám, že mi nic není!“

„Já na tobě nic nevidím, ty simulantko!“

V tu chvíli jsem si vzpomněla na Smutnou paní.

„A nejsi sám! Povím vám, co se mi v lázních stalo minulý rok!“

A protože oba měli moje příběhy rádi, začala jsem jimvypra

vovat o Smutné paní.

23

„Smutná paní měla pokoj naproti mně. Mohla být o deset let

starší než já. Byla po operaci, dávali jí nový kyčel. Chodila sice

o berli, ale věděla jsem, že se její stav bude zlepšovat a nakonec

bude běhat líp než před operací. Chodila moc hezky oblékaná

a já si říkala, že to musela být krásná ženská.

Ona by vlastně byla krásná i teď, kdyby se netvářila tak tra

gicky. Bez jiskry, bez nálady, ploužila se po chodbě od výtahu ke

svému pokoji, jako by šla na popravu. Sotva mi odpověděla na

pozdrav! Až jsem si říkala, že ji přestanu zdravit, když je takový

morous!

„Copak vy, vám to běhá,“ ozvalo se jednou za mnou, když jsem

kolem ní „přefrčela“.

Zastavila jsem se u svého pokoje a hledala klíč. Pomalu ke

mně došla a nastavila mi svou smutnou tvář. Usmála jsem se

a mávla rukou. Chodila jsem sice svižně a cítila se výborně,

protože jsem byla odpočatá a rozmazlovaná procedurami, ale

věděla jsem, že tenhle stav nebude bohužel trvat celý rok.

„Ale neběhá! Tady mi nic nechybí, nožičkám je dobře, tak

nezlobí! Ale měla byste mě vidět během roku! Jsem učitelka,

a i když se snažím během vyučování sedět, přece jenom sekaž

dou chvíli musím od stolu zvednout. A než přejdete celou třídu

dozadu a zase zpátky k tabuli...“ Usmála jsem se a mávla rukou

nad svými stesky. „Ale teď jsem v ráji! Vznáším se! Nic mě nebolí!“

Smutná paní mě smutně poslouchala.

„Vy si tady připadáte jako v ráji? To se vám divím! Mně se tady

nelíbí! Jsem v lázních poprvé. Po operaci kyčle, víte? Připadám

si tady s tou svou berlí jako ten největší mrzák. Už nikdy nebudu

chodit.“

„Ale budete chodit! A buďte ráda, že je vám to, co vám je!

Byla jste na operaci přece proto, abyste chodila líp! Ale co já? Já

budu chodit čím dál hůř a žádná operace mi nepomůže. Musím

se prostě šetřit. A jezdit do lázní. Jezdím každý rok.“

Podívala se na mě a já si v jejím pohledu přečetla otázku.

Panečku, každý rok? Asi na to máš.

24

„A to si platíte,“ pokračovala podezíravě a já se pochválila,

jaký jsem dobrý psycholog!

„Ne, mám nárok na křížkové lázně. Každý rok.“

Prohlédla si mě od hlavy k botám. Viděla vysokou štíhlou

ženskou ve sportovní dlouhé sukni a v tričku. Ženskou, která

vypadala, že je zdravá!

„Ale něco si doplácíte, ne,“ pokračovala s podezíravýmpohle

dem a mně bylo jasné, že ji budu muset přesvědčit jinak.Roz

hodla jsem se, že udělám to, co často nedělám. Ukážu jí svoji

nemocnou nohu. Ne, že bych se za ni styděla, ale nevystavuju ji.

Celý život nosím kalhoty a od té doby, co se nosí dlouhé sukně,

to střídám. Lidé si všimnou, že na nohu trochu napadám, ale

proč tomu tak je, nevidí.

A tak jsem si na té lázeňské chodbě vyhrnula svou dlouhou

sukni a ukázala Smutné paní nohy. Pravá je sice na pohledzdra

vá, ale bolí někdy víc než ta nemocná. Vždyť té levé nemocné

od mých čtyř let pomáhá v chůzi! A nemocná levá? Stehno

skoro stejné jako to pravé, ale od kolena hubené lýtko, protože

sval byl zničený obrnou. Noha teď už vypadá jako tyčka. A čím

jsem starší, tím je hubenější a unavenější. Raději mocnepřemýš

lím o tom, co bude za deset, dvacet let...

Smutná paní vytřeštěně koukala na tajemství mé dlouhé sukně

a nemohla se vynadívat.

„Mám dětskou obrnu od čtyř let.“

Ukázala jsem na svou levou nohu a trochu ji zvedla, aby

Smutná paní lépe viděla. „Od čtyř let ji za sebou tahám. Zvykla

jsem si. Horší je, že se po čtyřicítce můj zdravotní stav zhor

šuje. Musím bojovat. Odpočívat, ale také rozumně svaly po

silovat.“

Smutná paní se podívala na svou berli a pak na mě.

„Váš zdravotní stav se bude jenom zlepšovat,“ utěšila jsem ji

a ona se trošku usmála. „Za chvíli budete chodit bez berle a na

operaci si ani nevzpomenete. Budete zdravá!“

Pustila jsem sukni dolů, upravila si ji, a když jsem se na

25

Smutnou paní podívala, překvapeně jsem zjistila, že celá září.

Chytila mě za ruku a pevně mi ji tiskla.

„Vy jste mi udělala takovou radost! Takovou radost! A víte

co? Jdu si koupit Překvapení! A Chvilku pro tebe! A vyluštím si

křížovky! To už jsem neudělala ani nepamatuju!“

Druhý den jsem ji potkala cestou na snídani. Vykračovala si

s berlí jako generál a na každého se usmívala. Když mě uviděla,

hnala se ke mně.

„To jsem se krásně vyspala! Zlatá ženská! Vás bych mělapotká

vat pořád! Kdybyste věděla, jakou mám dobrou náladu, když vás

vidím! A už se mi tu začíná líbit!“

A protože jsme se potkávaly často, z dobré nálady nevychá

zela. Našla si přítelkyně, vysedávaly na kafíčku a na lavičkách

v družných debatách, chodily na procházky, a když jsme sepot

kaly, nikdy se na mě nezapomněla usmát a pokaždé významným

pohledem zavadila o moji utajovanou nohu po obrně...“

„No vidíš, Mileno, jaká jsi kouzelnice! Udělalas tu ženskou

šťastnou a stačilo zvednout sukni!“

Manžel překvapeně kroutil hlavou a Ilonka vážně přikývla.

„Lidi by si někdy měli uvědomit, že jejich nemoc nemusí být

tak strašná. Že je někdy horší ta nemoc, která není vidět. Je

nomže to by museli mít vedle sebe moji mamku, která v pravou

chvíli zvedne sukni!“

Když Ilonka za chvíli odešla, můj drahý manžel vyprsklsmí

chy a pak mě objal.

„Ta naše holka tě perfektně zná, viď?“

A na můj nechápavý pohled mi ochotně podal vysvětlení.

„No, že ví, že ty opravdu dokážeš zvednout sukni v pravou

chvíli...“

Věnováno paní Jarmile z Brna, která dneska už zase vesele běhá.

26

Zájezd

Blonďatý fešák kolem čtyřicítky, v džínách a v tričku, nastoupil do

výtahu v šestém patře se mnou, a když jsem řekla, že jedu až dolů,

zmáčkl přízemí. Pak se na mě podíval a uznale pokýval hlavou.

„Vám to dneska ale sluší, mladá paní!“

Cítila jsem, jak se červenám. Kdyby byl ve výtahu ještě někdo,

tak by mě ta jeho lichotka do rozpaků nepřivedla. Ale potěšil

mě, to je pravda! Však jsem si dala záležet, abych z pokoje vyšla

upravená! Čas jsem na to měla, byla jsem přece v lázních!

Sklonila jsem hlavu a koukala do rozpisu procedur, jako kdyby

to byl recept na štěstí.

„To jo, pěkná mladá paní...“

To bylo jediné, na co jsem se zmohla a hned jsem se na sebe

naštvala. Reaguju jako stará baba. Je mi přece teprve čtyřicet pět

let! Copak to je dneska nějaký věk? Dneska, kdy si pán, kterému

je sto, založí spoření s Liškou?

Při pohledu do zrcadla, které pokrývalo zadní stěnu výtahu,

jsem se naštvala ještě víc. Vždyť mi to dneska opravdu sluší, tak

proč jeho chválu zpochybňuju?

Toho blonďatého fešáka kolem čtyřicítky, kterého jsem si už

několikrát všimla, jsem ale neobelstila. Mávl po mně rukou.

„Však vy to vidíte sama! V pokoji máte zrcadlo a ne jedno!“

To už jsem se trošku vzpamatovala a vzmohla se na trapnýpo

kus o koketérii.

„A jak to víte, kolik mám na pokoji zrcadel? Už jste byl u mě

na návštěvě?“

„Nebyl. Tady jsou všechny pokoje zařízené stejně. Mužské ižen

ské. A já nejsem tenhle typ, jak si myslíte. Omlouvám se, jestli

jsem se vás dotknul. Ale rád říkám ženám, že jim to sluší, když

jim to opravdu sluší.“

Asi se trochu urazil, protože pak už mlčel a jenom se malinko

usmíval. Z výtahu mě pustil první, beze slova se mi uklonil azmi

zel u recepce.

27

Užívala jsem si lázní už čtvrtý den. A ještě mám hodně dnů

před sebou. Bylo to tady božské! Všechno. Říkala jsem si, že

budu Klimkovice všude chválit! Nádherná stavba! Kolemlázeň

ského areálu obrovský park, krásné prostředí moderníchproce

dur, pohodlné dvoulůžkové nebo útulně zařízené jednolůžkové

pokoje, na pokojích televize, výborné jídlo a hlavně starostveš

kerého personálu o moje blaho... byl tady prostě ráj na zemi!

A já, jako když to tuším, jsem se sem těšila jako malá holka.

Bylo to poprvé po pěti letech, kdy jsem někam jela. Manžel

ode mě před pěti lety odešel k jiné ženě a nechal mě se dvěma

dětmi, které studovaly na vysoké škole. Každá žena, která si tohle

zažila, ví, jak mi bylo. Málo peněz bych mu ještě odpustila, ale

že ve mně vyvolal dusivý pocit méněcennosti, to mu neodpustím

nikdy!

V čem je ta druhá lepší než já? Jak dlouho s ní spal, než našel

odvahu říct mi to a odejít? Proč k ní vlastně neodešel dřív? Zpo

hodlnosti? Nebo proto, že mě pořád ještě měl rád? Čím jsem

náš vztah pokazila? A kdy a jak to začalo? Spal s ní a spal i se

mnou? Představoval si, že drží v náručí tu druhou, když líbal

mě? A když se přestal se mnou milovat, bylo to proto, že jsem

se mu hnusila?

Pořád se mi to válelo v hlavě, pořád, a není divu, že se to

někde v mém těle muselo objevit. Naštěstí se to projevilo jako

nezhoubný myom v děloze. Říkám naštěstí, ale problémy kolem

toho byly hodně nepříjemné. I to zná dneska hodně žen.

Když jsem byla po operaci, zrekapitulovala jsem všechnoko

lem sebe. Zdravotně jsem na tom dobře. Dělohu mi vzali a va -

ječníky nechali. Přechod mi prý přijde normálně v padesáti.

Výhoda je, že už nemenstruuju a problémy jsem nezaznamenala.

Jednou za rok jdu na kontrolu. A to je vše.

Obě děti mezitím dostudovaly a zbavily mě finančních starostí.

Syn má dobré místo a přiženil se do baráku. Čekají miminko.

Jeho nová rodina je fajn a bez žárlivosti musím uznat, že se tam

cítí jako doma.

28

Dcera začala pracovat ve výzkumném ústavu, a protože je

každou chvíli někde v cizině, vyměnila jsem náš velký byt za dva

malé a podělily jsme se. Synovi jsem dala peníze, které jsem za

výměnu dostala a tím jsem měla děti vyřešené a začala se starat

o sebe.

V práci jsem si udělala několik školení a kurzů a povýšila jsem.

Nesnažím se být nepostradatelná, ale těší mě, když si to o mně

myslí moji nadřízení.

V rodině a v práci máš všechno v pořádku, holka, tak se dej

po operaci do pořádku a až se z Klimkovic vrátíš, začni se v tom

svém Zlíně pomalu ohlížet po nějakém mužském, řekla jsem

si spokojeně a šla jsem si k vodotrysku sednout do pohodlné

lenošky.

Vodotrysk stříkal do výšky k prosklenému stropu, skrz který

mě hřály sluneční paprsky. Lázně byly totiž v jednom velikém

objektu, kde byla i kolonáda s vodotryskem, všude kolem vzrostlé

květiny, některé i dvoumetrové, pošta, kavárna, kadeřnictví,kos

metika, pedikúra, suvenýry, noviny, krámek s potravinami, prostě

všechno, co k lázním patří. Když pršelo nebo byla zima,nemu

sela jsem vytáhnout paty ven a přitom jsem měla pocit, že venku

jsem! A všude bylo plno laviček! Uvnitř na kolonádě, i v parku

kolem lázní.

Tady se nikdo nemusel cítit sám. Stačilo sednout si na lavičku

a za chvíli už vedle vás někdo seděl a povídání mohlo začít...

„Můžu vás pozvat na kávu? Pokud nemáte proceduru.“

Otočila jsem se. Zase ten blonďatý fešák z výtahu! Podívala

jsem se do rozpisu procedur, ale než jsem se v něm stačilazori

entovat, pokračoval.

„Taky bych se vám rád představil. Miloslav Lopatka. Všichni

mi říkají Mílo.“

Podala jsem mu ruku a rozpis mi spadl na zem. Sklonili jsme

se pro něj oba. Ucítila jsem příjemnou vůni. To sis u mě šplhnul,

chlape, řekla jsem si v duchu. Mám totiž ráda, když muži voní.

Když jsme se zase postavili, představila jsem se také.

29

„Libuše Kůrková.“

Uznale pokýval hlavou.

„Libuše. Libuše. To jméno se mi líbilo odmalička. Je vznešené.

Je staré. A je české.“

Šli jsme ke kavárně a já cestou studovala, jak to mám spro

cedurami. V duchu jsem si přála, abych měla aspoň chvilku

volna a přání se mi vyplnilo. Jodovou koupel jsem měla až za

půl hodiny.

„Ale místo kafe bych si dala mrkvový džus. Mají výborný! A je

zdravý!“

„Já vím. Chodím sem na něj. Dám si ho taky.“

Sedla jsem si ke stolku na kolonádě a Míla šel do kavárny pro

džusy. Slušelo mu to. Zezadu vypadal jako kluk. Byl štíhlý a zdál

se zdravý. A protože je v lázních normální, zeptat se druhého,

s čím tu je, udělala jsem to, hned jak přinesl džusy.

„Roztroušená skleróza. Jezdím sem každé dva roky. Držím to

pod kontrolou prášky. Dokonce jsem se vrátil do práce. Sice ne

na celý úvazek, ale k částečnému důchodu je to dobré! Aspoň

něco! Bojuju. Cvičím, dodržuju životosprávu. Pan doktor má ze

mě radost, ale nemyslete si, svatý nejsem!“

Oba jsme se rozesmáli a následujících dvacet minut jsme

nezavřeli pusy. Semleli jsme kde co. I to, že je také rozvedený.

Když se mě zeptal, s čím tu jsem, řekla jsem mu to. V lázních se

tyhle věci říkají snadno. Všichni tu jsme s něčím. Kdybychom

byli zdraví, tak tu nejsme.

Bylo mi s ním dobře. Žádný padesátiletý stařec, který si stě

žuje na manželku a vypočítává své zdravotní potíže. Tohle byl

normální, mladý chlap! Začali jsme si tykat.

„Líbo, nechtěla bys jet v neděli na výlet? Je to na celý den.

Vedle knihovny visí plakát. Vyjíždí se autobusem ráno v devět

hodin od recepce. Vracíme se na večeři. Oběd dostaneme usní

daně v balíčku. Napiš si na stravovací kartičku místo nedělního

oběda B. Balíček.“

Trochu se zarazil a zkoumavě se na mě podíval.

30



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist