načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Když je kolo v kufru - Irena Fuchsová

Když je kolo v kufru

Elektronická kniha: Když je kolo v kufru
Autor:

Kniha Když je kolo v kufru je opět plná povídek. O zbabělém hrdinovi, vynalézavé manželce, tyranském zahrádkáři, zneužívané holčičce… V knize Když je kolo v kufru jsou ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99
+
-
3,3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Palmknihy
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 155
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-001-2559-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Kniha Když je kolo v kufru je opět plná povídek. O zbabělém hrdinovi, vynalézavé manželce, tyranském zahrádkáři, zneužívané holčičce… V knize Když je kolo v kufru jsou povídky o synovi, který se vrátil, o manželovi, který zahnul, o lásce bez šance, o zlé tchyni i ustarané mamince. Když je kolo v kufru je kniha, která s vámi bude ve zlém i v dobrém.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Irena Fuchsová

Když je kolo v kufru



Nakladatelství Beskydy 2009

Když

je kolo

v kufru

Irena Fuchsová


Irena Fuchsová © 2009

Ilustrace na obálce

© kreslíř Jiří Novák

Fotografie na zadní straně obálky

© Jan Vágner, www.fova.cz

© Nakladatelství Beskydy 2009

ISBN: 978-80-904165-3-6


Věnováno mým dětem, Ritě a Filipovi a jeho Marcele.

Ritušce za to, kromě jiného, že mi jednou poslala tuhle esemesku:

„Teda, já vím, proč ty tvoje knížky nečíst, ta první povídka, no,

co k tomu mám říct. Ta druhá. Ať čtu co čtu, vidím sebe a tu naši

rodinu, nic ve zlým, je to síla. Papa.“

Filípkovi za to, kromě jiného, že mi před Vánoci 2008 řekl: „Já pro

tebe a pro tátu nic nemám. Ale zaplatím vám pohřeb.“

A Marcelce za to, kromě jiného, že je krásná, čistá, rovná, má smysl

pro humor, jaký mám já a Filip, a když s ní jsem, chce se mi lítat.

7



9

Skvělý plán

„Mami, ale já si ji nevemu!“

Liduna přestala kmitat jehlicemi a zvedla oči odsvětlezele

ného rukávku miminkovského svetříku.

„Jak to myslíš, Danečku, nevemu?“

„No, tak. Nevemu. Jednou jsem se s ní vyspal, nic víc. Ne

vím, proč bych si ji měl brát...“ Daneček popotáhl a udělal na

matku beránčí oči. Ty zabraly vždycky.

„A co je tohle?!“

Liduna trochu zvýšila hlas a pozvedla nad hlavu světleze

lený rukávek. Daneček si ho prohlédl a pak se ušklíbl.

„Ňáká roura.“

„Ne, to není ňáká roura. To je rukávek, Danečku. Rukávek

svetříčku pro tvoje děťátko.“

Daneček zavrtěl hlavou.

„Mami, dyk ti to říkám. Já si ji nevemu. Jednou jsem se s ní

vyspal, nic víc.“

„A kolikrát si myslíš, že jsem se vyspala s tátou já, co?“Da

neček sklopil oči beránka a mlčel. „No, vidíš. Taky jednou. Jste

voba stejný...“

Liduna začala znovu plést a Daneček si odkašlal. Sakra, jak

se to říká?

„Ale vy... vy jste se... milovali!“ Liduna se ušklíbla.

„Jo? A japa to víš? Dej pokoj, Danečku. Prostě se oženíš

a hotovo. Svetříček bude za chvíli hotovej...“ Zálibně sipro

hlížela světlezelený rukávek, pak najednou zpozorněla apodí

vala se významně na Danečka. „Slyšíš? Táta si pustil střílečku.

Dáme mu dvacet minut a pak mu to řekneme.“

Daneček se vyděsil.

„Co mu řekneme?“

„Že musí začít chystat svatbu. Má po hlasování, rozpočet

mu schválili, tak ať se chvíli stará vo rodinu.“

Danečkova tvář se rychle změnila. Vyděšený výraz zmizel.

Představa, že si bere Hanku, která se na něj pověsila na jednom


trapným mejdanu a zatáhla ho pod fíkus, byla tak strašná, že

mu bylo jasné, že musí bojovat. Zmobilizoval všechny sílyroz

mazleného jedináčka a zatvářil se tak, že jeho matce vypadla

ta blbá světlezelená rourka z ruky.

„Co se stalo, Danečku?! Je ti něco?“

„Mami, žádná svatba nebude. Až se to narodí, udělají se

ty... ty... testy. Když to bude moje, budu platit. Nic víc. Žádná

svatba, žádný kamaráčofty a žádný tyhle...“ Štítivě zvedlsvět

lezelenou rourku ze země a hodil ji matce do klína. „...tyhle

hnusy!“

Liduně bylo jasný, že to Daneček myslí vážně. Oldu klepne,

až se to dozví! To mu podtrhne židli pod prdelí! Kluk zbouchne

slušnou holku a nechce si ji vzít! Teď, zrovna teď se to musí

stát, když Olda může bejt zvolenej za toho... jak se ta blbá

funkce jmenuje... no, to je jedno, za koho, ale měl by vo šedesát

tisíc víc! Vo šedesát! Sakra... jak z toho ven? Jak z toho ven?

Daneček se hrdě narovnal. Mámě konečně došlo, že si tu

krávu nevemu! Je to dobrý. Určitě něco vymyslí. Jak začne mít

tenhle nepřítomnej pohled a hladí se pod levou kozou, tak už

na něco přišla... stopro na něco přišla!

Z vedlejšího pokoje se ozvala salva výstřelů. Liduna vstala.

„Jdeme za ním. Tohle mu stačilo.“

Vešli do pokoje, kde před stále střílející obrazovkou spal

v křesle Olda.

„Vypni to,“ kývla Liduna na Danečka a ten rychle poslechl.

Olda sebou trhl a zvedl ruku.

„Jsem pro! Kdo se zdržel? Senohrabe, cos to zase zmáčkl,

sakra?!“

Liduna ho pohladila po zrzavém ježku.

„Oldo... seš doma. Probuď se! Nerozčiluj se na ty debily.

Dáš si ještě pivo?“ Kývla na prázdný půllitr na stolku, neče

kala, co odpoví a šla do kuchyně. Daneček si sedl proti tátovi

a ten se pomalu probíral. Je doma. Doma. V klidu. Bože, to je

božský klid! Ale je tu nějaký ticho. Sakra!

„Kdo mi vypnul televizi?!“

10


Ale to už byla Liduna zpátky a podávala mu plný půllitr.

„Dala jsem ti na pařák ovar!“ Olda se na ni rychle podíval.

„Tys mi koupila ovar?“ Liduna přikývla a sedla si vedle něho.

„Jako vždycky po úspěšným hlasování, táto. Za chvíli ti ho

přinesu. Ale teď ti musíme něco s Danečkem říct...“ Olda ji

přerušil.

„A máš měkký housky?“ Liduna opět přikývla.

„Rozmrazila jsem je, když jsi mi volal, že jedeš. A teď po

slouchej. Svatba nebude.“

Olda na ni vytřeštil oči.

„Co nebude?! Minule jsi přece říkala, že musí bejt...“Podí

val se pohrdavě na Danečka a pak mávl rukou. Já nebyl jinej.

„Kluci z Moravy přivezou víno! Slováci zastřelí kance! Pivovar

dovalí dva sudy! Proč nebude, sakra?!“

„Daneček ji nemiluje.“ Olda si ulehčeně odfoukl a mávlru

kou.

„To přece není podstatné! Nebude už ten ovar ohřátý, Li

duno?“

„Ne, dej mu ještě chvilku a poslouchej! Oldo, náš syn se

nebude ženit s někým, koho nemiluje. Náš syn tedy ne.“

„Vždyť to máš jedno, Liduno. Je to jenom kvůli lidem. By

se posrali, kdyby si ji nevzal! Víš, co by to bylo pro opozici?“

Olda si přejel hřbetem ruky pod krkem. „Takhle by mě zařízli!

Takhle!“

Liduna přikývla.

„To my víme, viď, Danečku?“

Daneček sice nevěděl, co má vědět, ale pro jistotu pětkrát

kývl. Liduna se na něho spokojeně usmála a přisedla si kOl

dovi blíž.

„A proto jsem vymyslela skvělý plán, táto. Abychom odvedli

pozornost od Danečka, oženíš se ty!“

Olda na ni vytřeštěně koukal. Tak vono nestačí, že musím

celej den poslouchat kretény, který zvolil národ ještě větších

kreténů, já to mám i doma! Vůbec jí nerozumím. A to jsme

spolu dvacet let! Co to kecá?!

11


Jak se můžu, do prdele, voženit, když přece ženatej jsem?!

„Liduno, co to kecáš, Liduno, do prdele?! Proč bych se měl...

a vůbec... hovno hovno hovno hovno hovno...“

Začal chodit rozčíleně po pokoji, opakoval své oblíbenéslo

vo, hovno za hovnem a Liduna se spokojeně rozvalila v křesle.

Olda je chytrej kluk. Vždycky byl chytrej. Rychle pochopil, co

po něm chci, a protože ví, že to bude muset udělat, je trochu

nervózní. Kdo by nebyl. No, ještě ho nechám chvilku říkal

hovno a pak mu všechno vysvětlím...

„Jdu ti nandat ten ovar.“ Zvedla se a šla do kuchyně. Olda se

po ní nešťastně podíval a zrychlil otáčky po pokoji.

„Hovno hovno hovno hovno hovno...“

Taky bych si dal ovar, pomyslel si Daneček, ale táta hour

čitě všechen sežere... Ale to už se objevila ve dveřích Liduna.

Na obrovském talíři voněla hromada ovaru s hořčicí a u kraje

se válely čtyři housky, Olda přestal říkat hovno a sedl si ke

stolku.

„Jez a já ti zatím povím, jak si to představuju. Kdo je tam

u vás svobodnej?“ Olda, v puse první veliké sousto, dlouzepře

mýšlel a labužnicky žvýkal.

„Novotný.“

Liduna se rozesmála.

„Ale táto... Novotnýho si přece vzít nemůžeš! I když von by

si dal určitě říct!“

Oldřich se rozchechtal a kus ovaru mu upadl na koberec.

Tonda, bílý pudl, ho okamžitě sežral a čekal na další. Smál se

i Daneček i Liduna, ale ta přestala první.

„Ženskou myslím, táto. Mladší ženskou. Po třicítce. Maxi

málně do pětatřiceti. Žádnou babu pro tebe nechci!“ Olda opět

dlouze přemýšlel a ládoval do sebe další kus ovaru. Daneček

a Tonda na něho mlčky koukali a polykali sliny.

„Nevím, holka. Nevím...“ Napil se piva a utřel si pusu.„Her

got, přece víš, Liduno, že po ženských nekoukám...“ Začal

znovu jíst. Liduna si sedla vedle něho a položila mu ruku na

stehno.

12


„Oldo... a co ta... ta... ta! No, ta! Jak ji zvolili, protože se

poprala se zlodějem na tramvajový zastávce!“

Olda se podíval před sebe a bylo na něm vidět, že tahle

poslankyně by ho dokonce i zajímala... Ale hned se ovládl.

„Hergot, Liduno, ale teď už toho mám dost! Vo co vám

dvěma vlastně de?“

Daneček se zvědavě napřímil. Máma je jako tygr, když se

žene za tím... za tím... to je jedno, za kým. Třeba za králíkem.

Ví, co chce, a tátu do toho dokope, i kdyby stokrát nechtěl,

dokope ho do toho a já si tu krávu nebudu muset vzít!

Liduna se naklonila k Oldovi a nenápadně, aby to Daneček

neviděl, mu olízla ucho.

„Oldo, je to tvůj typ. Celá já za mlada! Začneš do ní dělat.

Hned zejtra. Do tejdne vás musí vyfotit někdo z PAŘÁTU. To

se zařídí. Nejdřív budeš zapírat. Já to taky popřu. Ukážeme se

spolu v divadle a PAŘÁT nás zase vyfotí. To se zařídí. Druhý

den u ní přespíš. Budou toho plný noviny. Nejenom PAŘÁT

vo tom bude psát, to je ti, doufám, jasný! To se zařídí. A já ti

pak dám nůž na krk! Buď vona nebo já! A protože ty jimilu

ješ, bude rozvod. To bude skandál, panečku! A po Danečkovi

neštěkne ani náš Tonda!“

Liduna vzrušeně oddychovala. To je skvělý nápad! Skvě-lý!

Olda odstrčil talíř s kusem ovaru a Daneček si ho rychle

přitáhl.

„Je to volný, tati?“

Olda přikývl.

„Sněz si to. Copak já mám náladu na večeři, když se nám

maminka zbláznila?“ Láskyplně se podíval na Lidunu. Jávě

děl, proč si ji beru. Ženská, se kterou se člověk nenudí, to je

výhra! Výhra!

„Liduno, řekni mi po pravdě, a to se musíme rozvádět? To

bych ji nemohl mít jenom jako... bokovku?“ Koukl na kluka,

jak se cpe ovarem, naklonil se k ní a také jí olízl ucho. Přitiskla

se k němu, ale hned se odtáhla a rezolutně přikývla.

„Rozvod být musí, táto. Protože ty si ji vezmeš!“

13


Olda svěsil ramena. Sakra, to bude namáhavý... to bude

energie... kolik vono jí je... jednatřicet? Asi tak nějak. Bydlí

hned vedle parlamentu, neměl bych to daleko... ale pozor!Po

zor! Votroubek říkal, že prej neumí vařit...

„Liduno, ale sem budu chodit furt!“

Liduna se rozesmála.

„A proč bys nechodil? Máš tady přece kámoše!“ Ukázala na

Tondu, který teď pro změnu žebral u Danečka. „Budeš se na

něj chodit dívat. A pak si zlámu třeba tu... nohu... Přemek mi

udělá sádru... To se zařídí... A ty sem občas zaskočíš, abys mi

s něčím pomohl! Sice se rozvedeme, oženíš se s tou čůzoupo

slaneckou, ale vona mezi nás ty svoje křivý poslanecký hnáty

nestrčí! Pořád budeme kamarádi!“

Olda několikrát polkl.

„A... až se ožením?“

Liduna vítězně vstala, vzala od Danečka vylízaný talíř a šla

do kuchyně. Když se vzápětí vrátila, vypadala jako královna.

Olda i Daneček vstali a čekali, co řekne. Liduna vzala Tondu

do náruče, nechala se olíznout a pak ho podala Oldovi.

„Dva roky to vydržíš. Ale táto, nesmíš ji zbouchnout! Slyšíš,

Oldo? Nesmíš! Stačí, že budeme platit za kluka!“

Olda přikyvoval. To je skvělý plán. Ale...

„A co bude za dva roky?“ Liduna se usmála a pohladila se

pod levým prsem. „Za dva roky ji necháš! Protože ti zahne.

To se zařídí. Rozvedete se, ty se k nám před volbama vrátíš,

pojedeme na dovolenou a zase se vezmeme.“

Daneček zpozorněl.

„Před jakejma volbama, mami?“

Liduna spojila svůj vítězný pohled s pohledem Oldy, který

na rozdíl od Danečka pochopil, před jakými volbami a nadul

se jako holub, a pohladila Danečka po zrzavém háru.

„Před prezidentskými volbami, Danečku. Před prezident

skými. Budeme jako seriál. Češi milujou seriály. A my budeme

s tatínkem dlouhej a úspěšnej seriál... a budeme vítěznej se

riál, že mám pravdu, pane prezidente?“

14


Olda přikývl. Liduna je geniální. Co ta už se navymýšlela

kravin, a vždycky z toho byl úspěch! Vždycky... Spokojeně vstal

a kývl na manželku a na syna.

„Jdeme spát. Mám před sebou zítra náročný den!“

Daneček dal matce vděčnou pusu a zmizel ve svém pokoji.

Olda s Lidunou si navzájem olízli ucho a než se společněvy

dali do ložnice, napsal si Olda do diáře poznámku na příští den.

„Vod rána koukat po ty čůze poslanecký, co si s ní musím

něco začít...“

15


Dojička a věno

Když moje třiadvacetiletá dcera začala chodit s Mirkem, zdálo

se mi, alespoň podle toho, co o něm říkala, že je to ideální

muž, ale ona si pořád nebyla jistá. Tak jsem jí poradila, aby ho

k nám pozvala, že si ho proklepnu...

„Mami, ale nebudeš po něm chtít, aby krmil prasata, viď,

že ne?“

Právě jsme zametly dvorek a seděly jsme spolu na lavičce

před domem, nastavovaly tváře lednovému sluníčku a pozo

rovaly „ruch“ na návsi. Rozesmála jsem se.

„Neboj se! Na to mám lidi!“

Před pěti lety jsem ovdověla. Manžel zemřel při autone

hodě, za kterou nemohl. Zajištěné jsme byly, měl vysokou

pojistku, ale nevěděla jsem, co s hospodářstvím. Blance bylo

osmnáct a studovala, já pracovala ve městě v pojišťovně a doma

se o všechno celé roky staral manžel. Měli jsme slepice,kach

ny, husy, prasata, ovocný sad i malé pole, kde jsme pěstovali

všechno možné.

Manžel pracoval také ve městě, jako údržbář, každý den se

vracel kolem půl třetí a do večera se věnoval „robotě“, jak ří

kal nekonečné práci, která na něho doma čekala, a na kterou

se těšil.

Rozhodla jsem se, že se všeho zbavím, ale druhý den popo

hřbu za mnou přišel Ludvík, náš soused a manželův největší

kamarád. Starý mládenec, který bydlel vedle nás.

„Jano, pomůžu ti se vším. Dneska je každá koruna dobrá,

nevzdávej se ničeho! Milan by to pro mě udělal taky, kdybych

byl ženatý a... a odešel takhle brzy jako on. A navíc jsem mu

to slíbil. Jednou jsme se vraceli z hospody a já mu musel slíbit,

že pomůžu tobě i Blaničce, kdyby se s ním někdy něco stalo.“

A tak jsme se domluvili na „vzájemné spolupráci“, a myslím,

že jsme byli spokojení oba. Vlastně všichni tři, protože Blanka

v tom byla namočená také. Vzaly jsme si prostě nad Ludvíkem

patronát. Pereme mu, vaříme, pečeme, zavařujeme, když po

16


třebuje něco zašít nebo ušít, tak nám to přinese, jednou za čas

mu vygruntujeme – jdeme na to s Blankou společně a máme

to za chvilku a Ludvík za to dělá všechno, co dělal můj muž.

No... ano. Všechno.

Když jsme loni na podzim česali jablka, sklouzla mi noha ze

žebříku a já spadla. Bolela mě tak, že jsem myslela, že ji mám

zlomenou! Ludvík mě vzal do náruče a odnesl mě k sobě do

kuchyně na kanape, a když mi nohu prohlédl, sedl si vedle mě

a opatrně mi kotník masíroval...

Ten den jsme už nic nenačesali a večer jsme šli akorátukli

dit žebřík a prázdné přepravky na jablka...

Blanka brzy poznala, co se mezi námi stalo, a přála nám to.

A lidi? Ti nás stejně dávali dohromady hned po manželově

smrti, tak jsme už teď nemuseli nikomu nic vysvětlovat. Žili

jsme si v našich dvou domech šťastně a spokojeně a nic nám

nescházelo...

„Nepůjdeme už dovnitř?“

Probrala jsem se ze vzpomínek a otevřela oči. Blanka už

vstala z lavičky a podupávala vedle ní. Sluníčko se totižscho

valo za štít Ludvíkova domu a bylo to hned znát. Ochladilo se.

Spokojeně jsme přehlédly uklízený dvorek, natřená vrátka,

plot i dům, který v létě prošel rekonstrukcí a teď zářil novými

okny, novou střechou i čerstvě nahozenými zdmi. Bylo to tady

jako v pohádce, ale stejně jsem měla trochu strach, aby se u nás

Mirkovi líbilo, ale když jsem to Blance řekla, rozesmála se.

„Mami, to bych se snad měla bát já, ne? Já s ním chodím!“

Přikývla jsem.

„No právě. Ty s ním chodíš, a přitom je ti úplně fuk, jestli se

mu tady bude líbit nebo ne.“

Blanka se na mě chvíli dívala a pak přikývla.

„Máš pravdu, mami. Je mi to úplně fuk. Nevím proč, ale

je to tak. Koupí mi třicet růží, dá mi je, když je kolem nás

nejvíc lidí, a všichni vzdychají, óóó, tolik růží, ten ji musími

lovat! Ale mami, on mi je nekoupil z lásky nebo aby mi udělal

radost! On mi je koupil, aby se ukázal před ostatními. Aby

17


všichni viděli, jak je galantní. Klekne si a vyzná mi lásku. Když

prší, přenáší mě přes kaluže...“

Vytřeštěně jsem na ni koukala. Ta moje holka se zbláznila?!

Copak jí tohle všechno nestačí?!

„Blanko, prosím tě, můžeš mi říct, na co si stěžuješ?! Víš, co

by za to jiná dala, kdyby...“

„Zadrž, mami! Mireček dělá tohle všechno před lidmi! Dělá

to kvůli kamarádům, aby viděli, jak je úžasný! Když jsme spolu

sami, nic takového ho ani nenapadne... Před týdnem lilo jako

z konve. Utíkal k autu, já za ním, a jemu bylo úplně jedno,

jestli se v kalužích utopím! Zapadl do auta a já lomcovalakli

kou! Zapomněl mi totiž otevřít dveře...“

Vzdychla jsem si.

„Tak dobře. To musíš vědět nejlíp ty sama. Uvidíme, jaký na

mě udělá zítra dojem. Měla bych přijet z práce o hodinu dřív.

Přijede vlakem?“

Blanka přikývla.

„Kolem poledne. Říkala jsem mu, že na něj počkám naná

draží. Zítra mám volno.“

Naplánované jsme to měly dobře, ale druhý den bylo

všechno jinak. Musela jsem zůstat v práci kvůli důležitému

obchodnímu jednání déle, stačila jsem to ještě Blance ozná

mit esemeskou a pak jsem musela mobil vypnout. Když jsme

kolem třetí hodiny skončili, běžela jsem na nádraží, vběhla do

posledního vagónu, výpravčí zapískal a pantograf se rozjel.

Všude bylo plno, lidé stáli i v uličce, ale všimla jsem si, že

jeden mladík má vedle sebe položený batoh a čte si, tak jsem

se prodrala k jeho sedadlu.

„Prosím vás, máte tady volno?“

Neslyšel mě, musela jsem to říct ještě jednou a pak konečně

otráveně zvedl oči.

„Máte tady volno?“

Potřetí jsem už trochu zvýšila hlas a ukázala jsem naseda

dlo, které blokoval svým batohem. Otráveně vstal, hodil batoh

nad sebe do přihrádky a zase si sedl.

18


„Jdi do hrobu, krávo...“

To, co jsem zaslechla, bylo tak sprosté, že jsem se musela

určitě přeslechnout. Něco takového by si přece nedovolil říct,

řekla jsem si a spokojeně jsem si sedla. Měla jsem to siceje

nom čtyři stanice, ale jak jsem utíkala k nádraží, trochu jsem

si namohla kotník, ten, díky kterému jsme se s Ludvíkem dali

dohromady. A protože jsem ještě k tomu měla tašku plnou

nákupu, byla jsem ráda, že sedím.

Sotva jsme se rozjeli, zazvonil mému sousedovi telefon.Mlu

vil sice potichu, ale i tak jsem slyšela každé jeho slovo.

„Ty vole, Pinďo, dneska se u tebe nestavím. Jedu zaDojič

kou... Vlakem, vole. Řekl jsem Dojičce, že mám auto v servisu,

nenechám si ho přece podělat od slepic, vole! Jinak dobrý,

Pinďo, vole. Dojičku mám na háku. Investoval jsem do vztahu,

vole! A brzy se mi to začne vracet. Za dva měsíce bude svatba.

Ty vole, vona má věno! Chápeš to, vole? Věno! Všechno se mi

vrátí! Všechno, Pinďo! Jinak bych do toho nešel, vole. A když

mi věno nebude na dluhy stačit, zastavím jim barák, vole. Jasně,

Pinďo, skladovací prostory tam jsou, zahrada, pole. Dneska to

vočíhnu... jo...“

Vyjeli jsme ze třetí stanice a já se už radši zvedla. Na mladíka

jsem se ani nepodívala. Pořád něco hučel do telefonu a kou

kal při tom z okna ven. Ani si nevšiml, že jsem odešla.

Ty jsi tedy dáreček, mladý muži, pomyslela jsem si. Kdybych

nepospíchala domů, počkala bych si, až budeš vystupovat! A šla

bych za tebou až k té nešťastné rodině, ke které si to jedeš

„vočíhnout“! A varovala bych je! Chudák holka. Dojička...Ta

kovou veš si nějaká slušná rodina nasadí do kožichu!

Vlak zastavil, lidé pomalu vystupovali, já mezi nimi. Vepředu

na nástupišti jsem uviděla blonďatou hřívu Blanky a podivila

jsem se. Co tady dělá? Mirek je přece už dávno u nás! Snad mi

nepřišla naproti, aby mi pomohla s nákupem?

Zvedla jsem ruku, že na ni zamávám, ale vlak se v tu chvíli

pomalu rozjel, tak jsem počkala, až kolem nás přejede, a po

tom jsem na ni zavolala. Celá se rozzářila.

19


„Mami! Já myslela, že přijedeš až tím dalším!“

Šla mi naproti, vzala mi tašku a kývla na mladíka, který

šel za ní.

„To je Mirek, mami.“ Mladík se rozzářil a pevně mi sti

skl ruku.

„Miroslav Chrabrý. Vy jste si tak podobné, paní Nerudová!

Blanka je celá vy! Víte, co se říká? Než se oženíš, dobře sipro

hlédni matku nevěsty. Vidím, že jsem si vybral dobře!“ Otočil

se na Blanku a něžně ji políbil. „Ukaž, miláčku, vezmu ti tu

tašku!“

Blanka mu podala tašku s nákupem a tázavě se na měpo

dívala. Netvářila jsem se totiž nadšeně a na mladíka jsem se

skoro nepodívala.

„Vraťte mi tu tašku.“

Natáhla jsem ruku a Mirek mi ji překvapeně podal.

„Já jsem ta kráva, která by už měla jít do hrobu. Ta kráva, co

si dovolila sednout si vedle vás ve vlaku.“

Zatvářil se jako andělíček a chtěl něco říct, ale skočila jsem

mu do řeči.

„A také jsem slyšela všechno, co jste říkal do telefonu ka

marádovi Pinďovi. O mé dceři jste mluvil jako o Dojičce. Že

prý máte Dojičku na háku. A že za dva měsíce bude svatba.

Věno prý budeš mít, Blanko, velké, ale kdyby náhodounesta

čilo, tak pan Mirek zastaví náš dům. Má totiž dluhy. A dneska

si to chtěl u nás očíhnout. Ale má smůlu, neočíhne si nic.“

Ukázala jsem na druhé nástupiště.

„Vlak vám jede za deset minut zpátky...“

20


Bábovka

Když maminka umřela, nemohli jsme se z toho s tátou dlouho

vzpamatovat. Možná to bylo i proto, že odešla nečekaně. Šla do

obchodu a na přechodu do ní vrazil opilý řidič. Byla na místě

mrtvá...

„Měl by ses oženit, Jakube,“ řekl mi jednou táta. „Chybí

tady žena.“

Měl pravdu, ani já jsem nechtěl, abychom v naší vile zůstali

sami dva, ale pořád jsem měl před očima mámu. Když jsem se

podíval na otce, smutně se na mě usmál.

„Druhou maminku nehledej, Jakube. Ta neexistuje. Aledív

ka, která nám ji bude alespoň trochu připomínat, existujeur

čitě...“

Za pár dnů jsem se potřeboval jet do Prahy a protože úřad,

kde jsem měl schůzku, byl v centru, sedl jsem do nejbližšího

rychlíku, všechno jsem zařídil a za dvě hodiny jsem jel zpátky.

Našel jsem si prázdné kupé a vytáhl noviny. Paráda, liboval

jsem si. To bych v autě nemohl.

Když si ke mně přišla sednout mladá žena s malým chla

pečkem, v duchu jsem zaúpěl. A je po klidu. Ale mýlil jsem se.

Dítě bylo vychované, spokojené, maminka si s ním tišepoví

dala, a já jsem noviny za chvíli schoval, protože jsem se na ně

chtěl dívat. Byli milí oba, a když jsem zaslechl, že jí chlapeček

říká teto, zbystřil jsem.

„Vy byste měla mít aspoň deset dětí! Báječně to s nimiumí

te,“ pochválil jsem ji, když vytáhla z tašky maňáska a začala

hrát malému divadlo. Přikývla.

„Deset ne, ale tři čtyři určitě mít budu. Až najdu tatínka.

Zatím jsem sama. Tohle je můj synovec Erik.“ Představili jsme

se, a když jsem zjistil, že je z našeho města, zeptal jsem se,

jestli nechce jít druhý den do kina. Chtěla a tak jsme se začali

scházet.

Byla krásná, usměvavá, vtipná. Rozhazovala kolem sebepo

hodu jako sněhová děla sníh. Nic pro ni nebyl problém, na

21


všechno našla rychle řešení, které bylo kolikrát překvapivé

a vtipné. Maminka byla také taková.

„Tak kdy mi ji přivedeš ukázat,“ řekl mi otec po dvouměsí

cích a usmíval se. „Co třeba v sobotu? Na svatého Valentýna?

Jsem na ni strašně zvědavý, tak mě nenapínej.“

Zeptal jsem se Heleny, jestli k nám chce přijít na návštěvu

a ona přikývla.

„Upeču vám bábovku.“

Věděla, že s tátou hospodaříme sami a nechtěla nám svojí

návštěvou přidělávat starosti. Když jsem pro ni v sobotu po

obědě přijel, s obrovskou valentýnskou kyticí, voněla bábovka

v celém jejím malém bytě. Dostal jsem velkou pusu a hned

potom obrovský balík.

Zvědavě jsem ho rozbalil, a když z papírů vykoukla hlava

psa, rozesmál jsem se.

„To je hlídač do vaší vily, Jakoubku! Počkejte na mě spolu

v autě, musím jenom zkusit, jestli už je bábovka hotová a hned

jdu!“ Tak jsem snesl psího hromotluka do auta a sotva jsem

ho tam nacpal, Helena přiběhla, bábovku v krabici, a za de

set minut jsem si ji vedl ke dveřím naší vily, kde na nás če

kal otec.

„Vítám vás, Heleno,“ řekl potěšeně a opatrně ji objal. Pak

nás odvedl do jídelny, kde už byly připravené hrníčky na kávu

i káva v konvici, a když Helena vyndala na stůl bábovku,vy

balila ji z alobalu a položila na talíř, přinesl z kuchyně nůž.

Helena se po něm natáhla, ale otec zavrtěl hlavou.

„Jestli dovolíte, Heleno, nakrájím ji sám. Už dlouho jsem

to nedělal...“

Helena trochu znervózněla a pak pootočila talíř s bábov

kou trochu doprava. Otec se nad bábovku naklonil s nožem

a natočil si ji o kousek blíž. Helena znervózněla ještě víc.

„Copak? Stalo se něco,“ zašeptal jsem a ona vzdychla.

„Stalo i nestalo, Jakube...“

Otec nakrájel bábovku, dal nám ji na talířky, popřáli jsme si

dobrou chuť a zakousli jsme se každý do svého kousku. Byla

22


výborná! Chvíli jsme jedli, ale pak se najednou otec zarazil

a přestal kousat. Helena zčervenala.

„Už je to tady,“ vzdychla si. „Kousl jste do něčeho, že jo?“

Otec s úsměvem přikývl.

„Kousl, ale to nevadí. Copak to je?“

Helena mu rychle ukrojila jiný kousek a pak prohlédla ten,

ve kterém něco bylo.

„No jo, je tam, potvora... aspoň se už nemusím bát, kdo ji

objeví...“ Šťastně se na nás usmála a pak nám konečně pro

zradila tajemství své bábovky...

Když chtěla zkusit, jestli je už bábovka hotová, zjistila, že

zapomněla koupit špejle, kterými zkouší těsto. A tak vytáhla

pytlík špaget a jednu zastrčila do těsta. Jenomže špageta se

zlomila a zůstala v bábovce...

Všichni tři jsme se rozesmáli a můj táta k ní natáhl ruce.

„Ani ti, Helenko, nebudu říkat, kolikrát něco podobného

udělala moje žena! Vítej do rodiny, holčičko!“

23




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist