načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Když divadlo sundá masku - Irena Fuchsová

Když divadlo sundá masku

Elektronická kniha: Když divadlo sundá masku
Autor:

Kniha Ireny Fuchsové KDYŽ DIVADLO SUNDÁ MASKU, vás zavede do zákulisí divadla. Čekají na vás divadelní intriky, divadelní tragédie, divadelní lásky, divadelní nenávist, divadelní ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99
+
-
3,3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Palmknihy
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 172
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-001-2556-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Kniha Ireny Fuchsové KDYŽ DIVADLO SUNDÁ MASKU, vás zavede do zákulisí divadla. Čekají na vás divadelní intriky, divadelní tragédie, divadelní lásky, divadelní nenávist, divadelní přátelství, ale i vejšplechty ze zkoušek v Činoherním klubu.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Irena Fuchsová

Když divadlo sundá masku


Věnováno všem zaměstnancům druhé kategorie (ZDK), kteřídě

lají v divadle maximum pro to, aby zaměstnanci první kategorie

(ZPK) mohli hrát.


Na malým glóbusu nejde do naší zemičky ani zapíchnout špendlík,

jak je malá, ale voni si furt hrajou na to, že Hollywood po nich

brečí...“

Smutné konstatování starého herce

Nakladatelství Beskydy 2009

Když

divadlo

sundá

masku

Irena Fuchsová

Irena Fuchsová © 2009

Ilustrace na obálce

© kreslíř Jiří Novák

Fotografie na zadní straně obálky

© Vratislav Líbal www.foto-cz.com

© Nakladatelství Beskydy 2009

ISBN: 978-80-904165-5-0

7

Láska v přímém přenosu

Stáli jsme proti sobě jako dva nepřátelé! Proboha! Řekne mi

někdo, jak mám v co nejkratší době vysvětlit svému sedm

náctiletému synovi, jedinému člověku na světě, kterého mám,

a který je moje všechno, že ho miluju a vždycky jsem homi

lovala? Jak mu to mám rychle vysvětlit? Jak?!

Za hodinu musím být v televizi!

Ukázal na mě prstem, jako kdyby mě obviňoval ze všech

katastrof, které kdy postihly Prahu, a nenávistně ze sebevyrá

žel jedno slovo za druhým.

„Vždycky! Jsem! Byl! Až! Na! Pátém! Místě! Vždycky!“

„Neřvi na mě! Neřvi na mě, Pavle, nebo...“

Ohnala jsem se po něm a jeho nasupený pohled mě doslova

probodl. Sedla jsem si do křesla a dala hlavu do dlaní. Co se

to s ním za posledních pár měsíců stalo? Je vůbec možné, aby

se takhle změnil? Jediné dítě! Syn, kterému jsem obětovala

všechno, stojí proti mně a kouká na mě, jako bych byla cizí!

Ječela jsem na něj už skoro hodinu a jediné štěstí bylo, že

naše sousedka, slečna Drbohlavová, byla skoro hluchá dáma,

která nedělala celý den nic jiného, než koukala na filmy, ve

kterých jsem hrála. Ale i kdyby něco slyšela, myslela by si, že

se učím roli nějaké hysterky, a já bych jí to nevyvracela. Ona

ví, že divadlo je u mě na prvním...

„Na jakým pátým místě, sakra?! Jak to myslíš?!“

Ušklíbl se.

„Chceš to vědět, drahá paní Thálie? Nebo ti mám říkat paní

Radoková? Nebo se snad staneš letošní tváří té své slavnéte

levize? Proč jsem na pátém místě? Chceš vědět, kdo je přede

mnou? Chceš?“

„Chci. To mě tedy opravdu zajímá!“

Byl krásný, když se rozčiloval! Celý já! Jsme oba stejní! Aby

ne, žijeme jenom spolu, jenom my dva. Komu jinému by měl

být podobný? Lubošovi? Ten ani nevěděl, že jsem těhotná,ne

řekla jsem mu to. Neví, že můj syn je jeho. No a co? Už tehdy

jsem věděla a vím to stejně dobře i dneska, že by našemanžel

ství nevydrželo. Nepotřebuju mít chlapa a Pavlík nepotřebuje

otce. Nikdy jsem mu žádného tatínka nenutila. Nebyla jsem

bez sexu, ale domů jsem si tyhle pány netahala.

Natáhl přede mě ruku a začal mi ukazovat jeden prst po

druhém.

„Na prvním místě divadlo, na druhém film, na třetímtele

vize a na čtvrtém novináři! A někde za nimi, na pátém místě,

jsem já!“

Co to plácá? Na jakém pátém místě? Nikdy nebyl doma

sám! Nikdy! Slečna Drbohlavová byla naše dobrá víla! Říkal jí

Tetík. Možná proto, že mu chyběl táta. Tetík.

Slečna Drbohlavová neměla děti, neměla nikoho a bydlela

vedle nás! Její rodina jsme byli my dva. Pavlíka milovala a mě

zbožňovala. Byla pro mě nepostradatelná. Mohla jsem siuží

vat mateřství jenom díky Tetíkovi. I dneska mám jistotu, že

k ní může Pavlík kdykoli zaskočit!

„Pavlíku, když jsem nebyla doma já, byl tady Tetík. To ti

nestačilo? Máš ji přece rád! Byl jsi s ní pořád!“

Přikývl.

„No právě. Pořád.“

„Co mi vlastně vyčítáš? Moji práci? Já nemám pracovní dobu

jako maminky tvých kamarádů! Já pracuju čtyřiadvacet hodin

denně! Nikdy ti to nevadilo! Víš dobře, že potřebujeme pe

níze! Kupovala jsem tenhle byt! Máme chalupu! Chceš ode mě

k osmnáctinám auto! Jezdíme k moři, na hory, chodíš oblé

kaný, jako kdybys šel na módní přehlídku, platím ti školu...“

V tu chvíli jsem si uvědomila, proč vlastně tahle hádkaza

čala, a zvýšila jsem hlas.

„Víš, kolik mě ta tvoje škola stojí?! A ty tam nechodíš! Flákáš

se bůhví s kým a bůhví kde! Máš padesát osm neomluvených

hodin! Padesát osm! Slyšíš?!“

Vzala jsem ze stolu doporučený dopis, který jsem si od

poledne vyzvedla na poště a rozmáchla jsem se s ním proti

němu.

8

„Ředitel mě písemně upozornil, že máš neomluvené hodi

ny! Písemně! Chápeš?! Ještě jeden takový dopis a vyhodí tě!

Vyhodí!“

Vytrhl mi ho z ruky a hodil ho zpátky na stůl.

„Neboj se. Nevyhodí. Jsou rádi, že mě tam mají. Syna slavné

maminky! Děláš jim reklamu v každém rozhovoru, kterýdá

váš do všech těch přiblblých časopisů!“ Překvapeně jsem na

něj zůstala koukat. To mě nenapadlo! Trochu se mi ulevilo, ale

naštvaná jsem na něj byla pořád.

„Tak vidíš, jak ti moje práce pomáhá! Máš protekci všude,

kam se podíváš! Nic po tobě nechci! Nemáš doma žádnépo

vinnosti! Všechno udělá hospodyně! Ty máš jenom chodit do

školy, abys něčím byl! Nic jiného po tobě nechci! Já tedy ne!“

„Zeptej se mě, co po tobě chci já.“

Skoro jsem neslyšela, co řekl.

„Prosím?!“

Podíval se nade mě. Nenápadně jsem se tam podívala také.

Deformace! Kam se podívá kolega, tam se musíš podívat i ty!

To nám vtloukali do hlavy na škole.

„Samozřejmě, že se tě zeptám! Co po mně chceš? Co po

mně ještě můžeš chtít? Copak ti dávám málo?!“

Mlčel. Já také. Potřebovali jsme oddychový čas. Oba. Nikdy

jsme se takhle nehádali. Nikdy! Až poslední dobou. Strašně

mě zlobil! Bylo to vyčerpávající! Buď přišel domů pozdě v noci,

nebo ráno zaspal do školy, ztratil mobil, peněženku, dokonce

i tašku do školy, byl drzý, neodpovídal mi nebo naopak od

mlouval, byl pořád bez peněz...

„Jeden kolega tě viděl, že jsi byl na Václaváku v herně! Cos

tam dělal?!“

„Co myslíš, že se dělá v herně, matko?“

„Nebuď drzý!“

Co se to mezi námi stalo? Když byl dřív nějaký problém,

všechno jsme si vyříkali, v klidu, bez emocí, já ho objala, on

mě chytil kolem pasu, dali jsme si pusu a bylo po problému!

V noci, když jsem se vrátila z divadla nebo z natáčení a Tetík

9

odešel domů, šla jsem do jeho pokoje a chvíli nad ním stála.

Načerpala jsem sílu a šla jsem spokojeně spát.

Byl moje všecko. Vždycky byl moje všecko.

Koukal na mě, jako když na něco čeká. O čem jsme to...

„Tak mi řekni, co po mně chceš!“

„Abych byl u tebe na prvním místě, jako to říkáš v těchpo

dělaných rozhovorech! Abych konečně věděl, že mě máš ráda!“

„Ale já tě přece miluju! Pavle! Pavlíku! Ach, bože! Pavle!“

Bezmocně jsem rozhodila rukama a sedla si na velikýna

fukovací žlutý balon, na kterém jsem cvičila. Několikrát jsem

se na něm zhoupla, abych našla stabilitu a Pavel se rozesmál.

„Nehraj to na mě, mami! Děláš, že jsi na dně, ale přitom si

říkáš, co kdybych si zacvičila, když už na tom blbým balonu

sedím! To jsi celá ty! Každou minutu, každou vteřinuvyuži

ješ pro sebe! Pro slávu! Aby se o tobě vědělo! Vsadím se, že

mě jsi měla jenom proto, abys měla dítě! Protože herečka by

měla mít dítě! Měla by poznat, jaké to je, být matkou! Aby

mohla dobře hrát matky! Proto jsi mě měla? Ale tatínek by ti

překážel, viď? Tak jsme radši bez tatínka!“

„Tobě to vadí?“

„Ne. Nevadí. Určitě to byl herec, takže bych byl doma bez

mámy i bez táty, a teď bych tu před vámi stál, řvali byste na

mě dva a já bych vám řekl to samý! Máte jenom to svý hraní!

Nemáte mě rádi! Kašlete na mě! Tak víte co? Jděte do...“

„Pavle!“

Zarazil se.

„Promiň, mami.“

Podívala jsem se na hodinky.

„Už musím.“

Udělala jsem dva kroky ke svému pokoji, ale stoupl si

přede mě.

„Co s tím uděláš?“

Trochu jsem znervózněla. Jestli sebou nehodím, tak...Sa

kra, kdyby to aspoň nebyl přímý přenos!

„S čím mám co udělat, Pavlíku?“

10

„Chtěla jsi vědět, co od tebe chci! A já ti to řekl. Chci, abys

mě měla ráda. Abych byl... abych byl aspoň na druhým místě!

Protože na prvním nebudu nikdy!“

Natáhla jsem k němu ruku, ale rychle ustoupil, abych na něj

nedosáhla.

„Ale já tě přece mám ráda! Já tě miluju, Pavle! Jsi moje dítě!

Jsi můj nejbližší člověk na světě! Nikoho jiného nemám!Mi

luju tě! Udělala bych pro tebe všechno na světě! Všechno!“

„Tak mi to dokaž.“

Proboha! Jak?

„Zůstaň se mnou dneska večer doma. Nechoď nikam, mami!“

„Ale... Pavlíku, zrovna dneska nemůžu!“

„Já vím. Pořád koukáš na hodinky! Pospícháš do televize, viď?

Přímý přenos. Tam musíš být přesně! A tak to bylo vždycky!

Měl jsem horečku, tak Tetík volal doktora, protože tys musela

na premiéru, zlámal jsem si ruku, a tys dala taxikáři stovku,

aby mi pomohl domů, protože tys musela stihnout natáčení!

Jdi! Jdi, ať nepřijdeš pozdě! Přímý přenos ti je přednější než

vlastní syn.“

„Není mi přednější! Ale je to moje práce!“

„Mami, tenhle pořad není tvoje práce! Přiblblý bláboly!

Sladký úsměvy! Tenhle pořad je tak sladkej, že z něj pokaždý

přiberu dvě kila!“

„Tak proč se na něj díváš?“

„Protože jsi víc tam, než doma.“

Prosebně jsem zaťukala na sklo hodinek.

„Pavlíku, ale teď už opravdu musím! Dopovíme si to, až se

vrátím!“

Hodil hlavou.

„Tak jdi! Půjdu za Tetíkem! Ten je doma vždycky!“ Vyběhl

z bytu a bouchl dveřmi.

Celou dobu, co jsem se oblékala, volala si taxi, čekala před

domem, celou tu dobu jsem cítila na srdci strašnou tíhu. Jako

když mi tam leží balvan. Špatně se mi dýchalo a chtělo se mi

brečet.

11

Ztrácím ho. Sedmnáct let jsem se mu obětovala! Všechno

jsem mu podřizovala! A po sedmnácti letech ho ztrácím!

Nevím, jak jsem se dostala do studia, ale najednou jsem

tam seděla, usmívala jsem se na všechny strany a poslouchala,

na co se moderátorka ptá a co odpovídají dva kolegové přede

mnou.

Když měla přijít řada na mě, modlila jsem se, aby aspoň

jedna otázka byla jakžtakž! Aspoň jedna! Pavel se určitě kouká!

Ať vidí, že to není tak úplně blbý pořad! Ať vidí, že mám šanci

říct něco, co třeba někomu pomůže, potěší ho, povzbudí!

Konečně se ke mně otočila a rozzářila se. Zašklebila jsem se

také, pusu od ucha k uchu. Ptej se, holka, ptej!

„Pro vás, paní Deniso, jsem si připravila opravdu záludnou

otázku!“ Nadšeně jsem přikývla, a ona se otočila na druhou

kameru a zvedla významně prstíček. „Nesmím ovšemzapome

nout našim divákům připomenout, že v našem pořadu není nic

připraveného! Moji hosté mé otázky předem neznají! Určitě

i proto je náš pořad, u vás, našich milých a věrných diváků, tak

oblíbený a tak sledovaný! Možná bude mít brzy většísledova

nost než večerní zprávy!“

Proboha! Toho se snad nedožiju, pomyslela jsem si, ale to

už se na mě zazubila tak, že jsem si všimla, že má čtyřku vlevo

nahoře trochu křivou.

„A nyní otázka pro paní Denisu, herečku, která v posledních

letech získává všechny ceny, které se rozdávají! Představte si,

paní Deniso, že by k nám přiletěli Marťané. Co myslíte, že by

si měli prohlédnout v naší krásné zemičce, plné nádherných

lidiček? Kam byste Marťánky poslala?“

Chvíli jsem dělala, že přemýšlím, povytáhla jsem obočí, to

mi sluší, pak jsem svraštila čelo, to vypadá intelektuálsky a pak

jsem ze sebe vychrlila odpověď.

„Určitě bych je poslala do jižních Čech, kam jsme jezdili

za babičkou, a kde jsme se koupali v rybníčcích, honili se po

loukách, chodili po lesích. A pak bych je poslala...“

Představila jsem si, kam bych je poslala pak a v tu chvíli

12

můj úsměv zmizel. Chtěla jsem se znovu usmát, ale nešlo to.

Proboha, co se to se mnou děje?! Neochrnuly mi lícní svaly?!

Moderátorka seděla, jako by byla z vosku, diváci ve studiu

ztichli a mí dva kolegové, kteří už měli svůj kýbl ostudy atrap

nosti vylitý na hlavě, se snaživě usmívali. Odkašlala jsem si.

„A pak...“

Ve studiu bylo hrobové ticho. Slyšela jsem, jak mi tluče srdce.

Možná omdlím. A tak jsem se radši zhluboka nadechla.

„A pak bych je poslala do prdele!“

Kameramani strnuli, režisér v kabině vytřeštil oči, oba mí

kolegové se stali neviditelnými a sladké dřevo s křivou čtyřkou

vlevo nahoře zalezlo pod stůl.

Nevím, co bylo dál, protože jsem se vzpamatovala až vmas

kérně, kde jsem si vzala kabelku a sako. Procházela jsemchod

bami a každý, koho jsem potkala, na mě vytřeštěně koukl a hned

se podíval jinam, abych se s ním, nedej bože, náhodou nechtěla

zastavit! Stala jsem se ve vteřině pro celou televizi prašivou

ovcí a bylo mi to srdečně jedno.

Bylo mi jasné, že jsem v tomhle studiu pravděpodobněna

posledy. A nejenom to. Scénárista nekonečného televizního

seriálu, ve kterém hraju od prvního dílu, začal právě teďpřipi

sovat scénu, ve které mě hned zítra přejedou tři tanky.Neza

čnu točit ani jeden z filmů, ve kterých jsem měla hrát. Nebude

reklama. Možná nebudou ani žádné divadelní role.

Vyšla jsem před vrátnici, a chtěla si zavolat taxi, ale právě

jedno přijíždělo. Zastavilo kousek ode mě a vystoupil z něj

můj syn.

13

Premiéra

Blížila se premiéra. Premiéry mám ráda. I když dělám jenom

rekvizitářku, stejně mám pocit, že potlesk při děkovačce patří

i mně.

Miluju divadlo, protože mi pomohlo zapomenout.

V osmnácti jsem se totiž zamilovala. Poprvé a naposledy.

Mám já to ale štěstí, pochvalovala jsem si. Jsem poprvézami

lovaná a hned je to na celý život!

Byl o deset let starší a milovali jsme se dva roky. Plánovali

jsme si budoucnost! Měli jsme před sebou celý život! Vznášela

jsem se každý den ve štěstí! Vážně!

A pak mi řekl, že se bude ženit. Ale ne se mnou. Měl holku,

se kterou chodil deset let a zbouchl ji. Jí bylo třicet a její rodiče

mu dali nůž na krk. Deset let ses s ní tahal, máš od nás auto,

dostanete byt a chalupu – tak si ji koukej vzít!

A tak to můj milý se mnou během pěti minut skončil. Nebo

to trvalo dvě minuty?

Když jsem přestala mlátit hlavou do zdi, uslyšela jsem svého

kamaráda, jak mi říká, že v divadle potřebují rekvizitářku. Ať

se tam dojdu zeptat. Že mi divadlo na toho kreténa pomůže

zapomenout.

A tak jsem se ve dvaceti letech zamilovala podruhé.

... V den premiéry vypravilo divadlo autobus pro hosty

z Prahy. Těšila jsem se, že možná tentokrát přijede do našeho

sice oblastního, ale dobrého divadla někdo zajímavý, podíváme

se na sebe a bude to. Pozvu ho k sobě a udělám to, o čem sním

dva roky. Kleknu si a pomalu, pomalu mu budu svlékat džíny...

Představení dopadlo výborně, diváci nadšeně tleskali, my

v portálech také a kulisák Péťa se mohl ztrhat, jak točil klikou

od opony. Protože jsme to hráli i druhý den a scéna zůstávala

stát, uklidila jsem do rekvizitárny jenom nejdůležitější rekvizity

a za deset minut jsem se ponořila do premiérové vřavy v klubu.

„Vám to dneska sluší, Anetko,“ uklonil se mi Anděl, hvězda

našeho divadla. Chodil v bílém a byl to gay. Všichni jsme to

14

o něm věděli, on věděl, že to všichni víme, ale neusnadnil nám

to, hrál hru na ne-gaye a my ji hráli s ním. Teď mi poslal

vzdušný polibek a pak zmizel mezi premiérovými hosty.

Nedočkavě jsem se rozhlédla po klubu. Nevím proč, alevě

děla jsem, že dneska domů sama nepůjdu. To nebylo tušení!

Já to prostě věděla.

Stál sám v koutě, v ruce sklenici a měl úsměv trochu k jedné

straně. Vysoký, špinavý blonďák, černé triko a černé džíny.

Džíny!

Měla jsem snad k němu nejít?!

Za chvíli jsme si povídali, jako bychom se znali odjakživa.

Popíjeli jsme, tancovali, šli jsme se projít kolem divadla. Měla

jsem pocit, že jsem mu o sobě řekla i to, co bych nikdynepři

znala ani sama sobě. Ale i Viktor mluvil. O rodičích, o sestře,

o tom, že chtěl být architektem a místo toho se stal divadelním

výtvarníkem, že má kočku Sylvu a leguána Oldu, je svobodný,

bydlí v Praze a na naši premiéru se přijel podívat ze zvědavosti.

Když jsem mu řekla, že se mi o něm dva roky zdá, zasmál se

a lehce mě políbil na tvář.

„Ty se mi zdáš, Aneto, celý život.“

Kolem jedné hodiny odjížděl autobus s premiérovými hosty

zpátky do Prahy. Viktor nejel. Řekla jsem mu, že mám kousek

od divadla podnájem, a že u mě může přespat. Přikývl, a pak

jsme šli tancovat. Tiskla jsem se k němu a viděla jsem se, jak

si před něho klekám...

Klub se pomalu vyprazdňoval.

Odskočila jsem si, a když jsem se vrátila, Viktor u našeho

stolku neseděl. Rozhlédla jsem se, ale nikde jsem ho neviděla.

Protože na stolku stála jeho nedopitá sklenička, napadlo mě,

že se šel ven nadýchat čerstvého vzduchu a vyšla jsem před

divadlo. Ale nebyl ani tam.

Tak jsem se vrátila zpátky, a když jsem se chtěla zeptat

Haničky za barem, kývl na mě kulisák Péťa, kterého někdo

opřel o zeď.

„Hledáš ho marně, Anetko! Ve zkušebně ti ho fiká Anděl!“

15

Cesta do hlubin duše herečky

Ne! To už zvoní budík?! Před chvíli jsem zavřela oči... ach ne...

Rychle jsem ho zamáčkla, aby nevzbudil holky a Petra. Ať

mám aspoň pět minut pro sebe, proboha! Došátrala jsem se

do koupelny a se zavřenýma očima jsem se postavila před

zrcadlo.

Tři. Dva. Jedna. Teď.

No...ujde to.

Dobře, že jsem se v noci pořádně odlíčila, dneska bych měla

vypadat aspoň trochu k světu, mají se ozvat ze seriálu Lékárna.

Každý, kdo se v něm jenom mihne, ví, že má otevřené dveře

do všech dalších seriálů, které přijdou. Jestli mě vezmou, tak...

Radši na to ani nebudu myslet! Abych to nezakřikla!

Pak se jdu představit do Divadla AAA. Role, co mi nabídli,

je vynikající! Prý neslezu z jeviště! Pět představení za měsíc

a máme zaplacený nájem!

Na oběd nepůjdu, z ÁČKA poletím na metro, musím jet

na dabing přes celou Prahu, mám tam být v půl jedné, děláme

další tři díly Ponorky, a večer hraju u nás v divadle. Mám sice

trvalou smlouvu, ale divadlo mě neuživí, nikoho neuživí.

Sakra, co to zase zvoní? Budíka jsem přece zamáčkla!

Mobil!

Strhla jsem v předsíni z věšáku kabelku a zase jsem se

zavřela do koupelny. Sedla jsem si na vanu a vytáhla mobil.

Malinová! Produkční! Proboha! Je čtvrt na sedm! Co mi chce

takhle brzy?

Markétko, nebuď blbá! Ty nevíš, co chce?!

Málem jsem spadla do vany! Záskok v Lékárně! Potřebují

mě! Oni MĚ potřebují! Teď! Hned! Potřebují mě do Seriálu

s velkým S!

„Prosím, Hakenová,“ řekla jsem lhostejně a Malinová po

mně skočila jako vyhladovělý rájovec po nitěnce.

„Neruším, paní Hakenová? Nevzbudila jsem vás? TadyMa

linová! Omlouvám se, jestli jsem vás vzbudila!“

16

„Ne, to je v pořádku, paní Malinová. Už jsem vzhůru. Holky

za chvíli vstávají, vodím je do školky...“

Čekala jsem, že bude pokračovat, ale mlčela. Tak mluv! Řekni

to! Řekni, která milovaná kolegyně si zlámala hnátu, řekni, že

po ní přebírám roli, řekni, že pro mě posíláš auto, že si mu

sím vyzkoušet kostýmy, musím do maskérny, mezitím se budu

učit text a odpoledne určitě natočíme aspoň dva díly!

Kašlu na ÁČKO! Kašlu na dabing!

Tak řekni to už konečně! Mluv!

„Paní Hakenová, já naštěstí nikoho do školky voditnemu

sím, ale nemůžu spát, tak jsem si řekla, vyřídíš si po ránu

takové ty nepříjemné drobnosti, znáte to, na člověku to pak

zbytečně leží celé dopoledne...“

Jaké nepříjemné drobnosti? Co to kecá?

„Paní Hakenová, naskočila k nám Matulová. Znáte Matu

lovou, že? Takový výrazný herecký typ to je. Scénáristovi se víc

hodí do dalších pokračování Matulová. Omlouvám se, ale do

toho zasahovat nikdo z nás nemůže. To víte, dobrý scénárista

je bůh...“

„Ale vy jste mi přece slíbila...“

„Paní Hakenová, já, pochopitelně, vím, co jsem vám slíbila.

Ale teď vám říkám, že do toho zasahovat nemůže nikdo.Ni

kdo! Ani já. Prostě Matulová. Tečka. Ale zachovejte nám svoji

přízeň, ano? Když budeme potřebovat, ozveme se, samozřejmě!

Hezký den vám přeju, paní Hakenová!“

Čekala snad, že jí hezký den popřeju taky? Nasrat! Mlčela

jsem a ona se rolničkově zachechtala.

„Vidíte, vypovídala jsem se a ulevilo se mi! Půjdu si ještě na

chvíli lehnout, a když budu mít štěstí, tak možná i usnu!“

Tak oni mi to nedali. Sakra...

Dveře se otevřely. Petr, miláček můj. Okamžitě poznal, že

se něco stalo. Jsme jedna duše, jedno tělo! Milujeme se už

sedm let! Máme spolu dvě krásné holky! Nádherná dvojčata!

Na naši svatbu před šesti lety si všichni pamatují ještě dneska!

Byla úžasná! Byla...

17

„Co se stalo, Márky? Kdo ti volal?“

Tváří se vyděšeně, můj koloušek! Můj Bůh! Vrtím hlavou

a najednou brečím.

„Markéto! Slyšíš?! Tak mi řekni, kdo ti volal! Co ti říkal?

Kdo to byl? Byla to ženská? Poznala jsi její hlas? Co ti říkala?“

Sedá si na vanu vedle mě a objímá mě. Je sladký. Rychle mu

říkám, co mi právě oznámila baba Malinová a on se rozesměje.

„A kvůli tomu brečíš? Neblázni! To přežijeme!“

Je vidět, že se mu ulevilo. Má pravdu. Tak mi nedali roli,

no a co?

Vypijeme si spolu kafe, a pak už musí jít. Vezou ho naSloven

sko. Točí tam už druhý měsíc. Na Slovensku točí a v Česku seje

nom otočí. Byl doma dva dny a ani jsme se nemilovali. Nebyl čas.

Mezi dveřmi si dáme pusu a je pryč. Už zase je pryč.Ote

vírám dveře dětského pokoje.

„Holky, vstávat!“

V půl desáté jsem v Divadle AAA. Divadlo AAA – ikona

pražských divadel! Než se dostanu dlouhými chodbami doře

ditelny, každého, koho potkám, uctivě zdravím. Nikoho z těch

ksichtů sice neznám, ale vím, jak to v divadle chodí. Někoho

nepozdravíte a lůza z druhé kategorie vás skopne do černé díry,

ze který se jen tak nevyhrabete!

Režisér, dramaturg a dokonce i ředitel na mě čekají v klubu.

Sedáme si ke stolu. Režisér přede mě dává divadelní text.

„Paní Hakenová, vaše postava je důležitá pro celou hru.“

Dívám se do obsazení. Jenom jedna ženská postava? Zuzana.

To znamená... Já budu hrát Zuzanu? Budu mít hlavní roli! To

je úžasné!

„Zuzana,“ vydechnu nadšeně, ale všichni tři s úsměvem vrtí

hlavami, a když dovrtí, dramaturg na mě spiklenecky mrkne.

„Zuzanu jsme dali Veverkové! Bude jí čtyřicet, tak ať má

k narozeninám aspoň hlavní roli, když už se nenarodila sta

lentem...“

Pánové se smějí a já znovu koukám do obsazení. Jiná ženská

tam není! Režisér se usmál.

18

„Připsal jsem tam roli jenom pro vás, paní Hakenová. Pro

váš herecký typ.“

Tázavě zvednu obočí. To umím dobře, zvedat tázavě obočí.

„Ale v programu samozřejmě budete, paní Hakenová,“ řekne

ředitel významně, podá mi ruku a mizí.

„A koho tedy budu hrát?“

Dramaturg s režisérem se na sebe podívají a usmějí se.

„Hodiny,“ řekne hrdě režisér. „Připsal jsem pro vás roliHo

din, paní Hakenová. Budete na jevišti od začátku do konce!

Budete měnit výraz podle toho, co se bude na jevišti dít!

A to není všechno! Když bude potřeba, pohnete ručičkami...

hodinovými ručičkami, které budete mít na kostýmu, samo

zřejmě...“

Oba se smějí a já přemýšlím, co mám udělat. Odejít nebo

se zeptat, kolik mi za to dají? Než se rozhodnu, režisér po

kračuje.

„Paní Hakenová, za představení dostanete dvanáct stovek.

Na zkoušky chodit nemusíte. Dáme na jeviště židli, aby herci

věděli, kde budete stát. Stačí, když přijdete na generálky.Dva

krát si to sjedete a bude vám všechno jasné. “

Přikývnu. Není doba na hrdinství. Za dvanáct stovek budu

dvě hodiny divákům ukazovat, kolik je hodin. No a co? Až to

řeknu kolegovi Holátovi, ušklíbne se a řekne, Markétko, za

dvanáct stovek bych ukazoval i kozy! Kdybych je měl.

Pět minut před půl jednou jsem dojela na konec Prahy

do nahrávacího studia. Začalo pršet, všude plno bláta, kaluže,

a těsně před vchodem mě ohodilo auto. Když jsem se uvrát

nice utírala papírovými ubrousky, zastavil se u mě šéf dabingu.

„Snižujeme honoráře. O pět set.“

Utírala jsem se dál. Vychutnávala jsem si ho. Natočila jsem

už šest dílů! Xavera mi je doslova šitá na hubu! Můžu sidup

nout! A taky si dupnu!

„V tom případě je Xavera volná.“

Když vytahoval z kapsy mobil, nepohnula se mu v jeho

vychlastaným ksichtu jediná vráska a že jich tam měl!

19

„Renato, uděláš mi za osm stovek v Ponorce Xaveru? Jo,

dělala to Hakenová, ale za osm stovek to dělat nechce...Mů

žeš přijet za hodinu? Super!“

Když jsem vyšla ze studia ven, zaprasečilo mě blátem stejné

auto podruhé. Někdo si myslí, že vyděláváme miliony, číhá

u studia, a jak vidí nějakou herečku, startuje a šup do kaluže!

Neutřela jsem se. Bylo mi to jedno. Nevzali mě do Lékárny.

V Divadle AAA budu hrát Hodiny. A moje Xavera v Ponorce

skončila. Může mě potkat ještě něco horšího?

...Když dám holkám večeři, chvíli si povídáme, pak přijde

paní Volná, která je hlídá, a já se jdu oblékat. Mám od půl

osmé představení.

„Paní Hakenová...“ Volná stojí ve dveřích a usmívá se.

„Je mi to trapné, já bych vám o to neříkala, ale je ta krize...

a Jarda... to víte, chlapi! Prostě mi nařídil, abych si řekla

o stovku víc. Prý tři stovky za hodinu hlídání dvou holek je tak

akorát...“

Dávám jí za hodinu dvě stovky. Vydělá si za večer osmsto

vek. To je málo? Jde jí to do kapsy, nic nedaní! Nejradši bych

ji vyrazila, ale bydlí o poschodí výš, je v invalidním důchodu,

stačí zavolat a přijde. A holky ji milují...

„Paní Volná, já myslím, že se domluvíme. Od příštího

měsíce?“

„ Ode dneška. Znáte chlapy. Nevydržela bych s ním!“

Než jsem vyšla z baráku, všimla jsem si, že máme něco ve

schránce. Obálka. A docela tlustá. Pro mě. Bože. Zase nějaký

ctitel – grafoman. Určitě mi podrobně popisuje, jakými tra

gédiemi prochází a že ho při životě drží můj hlas, moje oči

a můj úsměv...

Taxi jsem si nevolala. Běžím na metro. Musím ty čtyři

stovky navíc někde ušetřit, sakra!

Když vpadnu do prázdné šatny, je tři čtvrtě na sedm. Magda

je už u maskérky a Olina, která hraje až ve druhé půlce, chodí

na osmou. Aspoň budu mít chvíli klid. Sednu si ke svému

stolku a zavřu oči.

20

Je zapnutý odposlech u inspicientského stolku a tak jsou

z jeviště slyšet kulisáci, uklízečka luxuje a rekvizitářka volá na

osvětlovače, aby jí posvítil vzadu na jevišti...

Půjdu se osprchovat a pak se začnu líčit.

Na chvíli zavřu oči, a když je otevřu, koukám na kabelku, ze

které vykukuje dopis od grafomana. Tak copak mi píše?

Kupodivu, žádný dopis v obálce není! Sláva! Jenom foto

grafie. A na všech je Petr. Objímá nějakou ženskou. Já to

nejsem, já to tedy určitě nejsem!

Jakoby mi někdo vrážel dýku do srdce a točil s ní. Sedím

a brečím. Když někdo zaťuká, schovám fotky do obálky, obálku

do kabelky a nakloním se rychle k zrcadlu.

„Dále! Sakra, něco mi spadlo do oka!“

Režisér. Sedá si, usmívá se na mě a pak to z něj pomalu

leze.

„Markéto, přece víš, co jsme si říkali při zkouškách! V té

hle roli musíš zářit! Jsi slunce, které se směje! Musíš všechno

prozářit! Každý divák si musí kus tvého slunce odnést domů!

Minule to bylo mrtvý. A to je špatný! Děje se něco? Problémy

doma?“

Začnu se smát.

„Prosím tě, jaké problémy doma? Péťa je na Slovensku, máme

s holkami klid! Žádné problémy nemám! Spíš jsem unavená.“

Znovu se skloním k zrcadlu. „Problémy... au! Mám problémy!

S okem! Au... au... Konečně! Už je to venku.“

Mžourám na něj opuchlýma očima.

„Neboj se, dneska bude všechno v pořádku. Budu zářit jako

deset sluncí!“

Dává mi pusu a mizí. Už nebrečím, ale hlavou mi letí tisíce

věcí. Co budu dělat? Hrát mrtvého brouka? Ano. Nic jiného mi

nezbývá. O ničem nevím. On to chce taky tutlat, ráno byl přece

tak sladký! Jak chtěl vědět, kdo mi volal! Jak byl starostlivý!

Vztekle kopnu do bot, které mi připravila garderobiérka.

Hovno starostlivý! Bál se, že ten, kdo mi volal, ho práskl!

Hajzl je to! Nevěrnej hajzl! A já mu tak věřila!

21

Až přijdu domů, pošlu mu esemesku, že se mi po něm

v naší velké posteli stýská!

Sakra! Nejradši bych mu všechny jeho věci vyházela oknem

na ulici! Ale nemůžu! Sama bych to s holkami neutáhla! Jenom

co peněz stojí hlídání! A já nechci být sama! Nechci! Dneska

chlapi na ženskou s dětmi neletí.

Kdo by se chtěl starat o dvě děti a o herečku, kterou vykopli

ze seriálu ještě dřív, než do něj vlezla?! Že já kráva pustilaPo

norku! A ještě štěstí, že jsem neodmítla v ÁČKU ty hodiny!

Aspoň že mám ty blbý hodiny!

Zvoní mi mobil. Vrhám se k němu. Petr? Ne. Zase ta kráva

Malinová! Ráno otravuje, protože nemůže spát, co chce teď

večer? Nemůže pro změnu usnout?

„Ano?“

„Paní Hakenová, neruším?“

Zabila bych tě! Zkazila jsi mi den, to mi chceš zkazit

i večer?

„Paní Hakenová, já se vám strašně omlouvám za to ráno...

já jsem prostě byla nějak dezorientovaná... celou noc jsem

nespala... vy určitě víte, jaké to je, nespat celou noc... před

stavte si, co se nám stalo, paní Hakenová! Scénárista přišel

dopoledne s tím, že potřebuje maminku, která má dvě dce

rušky! Prý všechny tři musíte naskočit už do příštího dílu!

Přistěhujete se kousek od lékárny, vy si v lékárně najdete práci,

váš život se propojí s lékárnou, prostě od příštího dílu budete

hlavní postava vy a vaše dcerušky...“

Zavřela jsem oči.

Ty hajzle! Zůstaň si na Slovensku! Nevracej se domů! My

tě nepotřebujeme! A nebudeme tě už nikdy potřebovat! Ještě

dneska v noci vyměním zámek! Byt je můj!

„Paní Hakenová, slyšeli jsme, že vaše dcerušky jsou nesmírně

šikovné! A všechno bude zajištěné, pochopitelně! Bude u nich

paní na hlídání... Tak co říkáte, paní Hakenová? Mohla byste

zítra podepsat smlouvu? Pošlu pro vás auto! A můžete vzít

s sebou holčičky? Tak co tomu říkáte, paní Hakenová?“

22

Začala být nervózní, už jsem mlčet nemohla. A proč bych

mlčela?

„Dobře. Děkuju, paní Malinová, za zprávu. Holky budou

štěstím bez sebe! Všude se předvádí! Auto pošlete kolemde

sáté. Nechám je ze školky doma, tak ať se prospíme...“

Kdyby teď zhaslo v celém divadle světlo, nikdo by to

nepoznal!

Kdyby zítra nevyšlo slunce, nic by se nestalo!

Zářila jsem jako deset sluncí a věděla jsem, že budu zářit

pěkně dlouho!

Konečně! Konečně! Konečně!

23

Vejšplechty

Zapsala si nápověda Fuchsová během zkoušek hry

Americký bizon aneb www.cinoherniklub.cz

Skončily čtené zkoušky ve zkušebně a začínaly zkoušky na

jevišti. Nechtělo se nám. Chvíli jsme si povídali a pak Petr

Nárožný odhodlaně vstoupil na jeviště.

„Pojďte, děti, zkoušet. Samo se nenakope. To říkal Klement

Gottwald, budovatelský heslo, bylo na sirkách!“

4

V září jsme vzpomínali na dovolenou.

„Mareček spal celý prázdniny do dvanácti hodin,“ usmál

se Michal Pavlata na Marka Taclíka. „Ať byl střízlivej nebo

nalitej...“

Petr Nárožný souhlasně přikývl.

„No dyk jo... a dobře dělal! Přece se nebude učit anglicky...“

4

„Marku, perete si,“ zeptal se jednou svého mladšího kolegy

Petr Nárožný. Marek přikývl.

„Peru.“

„A v ruce přepíráte?“

„Ne. V pračce!“ Petr pokýval hlavou.

„Je to těžký?“

„Není! Zmáčknete knoflík a je to!“ Ale Petra nepřesvědčil.

„Kdepak, knoflík! Já jsem si na to pořídil to nejdražší na

světě. Ženu!“

4

24

Petrovi Nárožnému se jednou zdála přestávka dlouhá a podíval

na hodinky.

„Pojďte, děti, zkoušet! Já musím před druhou zmizet. Točím.

Smrt hladem, to mi snad nikdo nepřeje...“

4

Zkouška se zastavila, čekalo se na Marka Taclíka. V zákulisí

byla slyšet inspicientka Markétka, jak ho volá, ale on senajed

nou zvedl z poslední řady v hledišti, odkud se díval nazkou

šející kolegy a pomalu šel k jevišti.

„Ach jo. Teď tam jdu já. Chtěl jsem se na sebe kouknout!

Těšil jsem se na sebe jak malej kluk!“

4

Michal Pavlata se v této hře jmenuje Teach. Jeho jméno se

čte: Týč.

„Myslím, že co se textu týče,“ promlouval k nám režisér

Ondřej Sokol, „je to v pořádku. A co se...“

Michal mu skočil do řeči.

„A co se týče Teache, je to v prdeli!“

4

Začínali jsme zkoušku druhým obrazem, který je po přestávce.

Petr seděl za stolem na jevišti a pokyvoval smutně hlavou.

„Lidi čekaj hezkou ženskou a von zase Nárožný... a tak to

bude až do konce...“

4

Na jevišti byl Petr Nárožný a Michal Pavlata. Těsně před tím

než začala zkouška, zazvonil Michalovi mobil.

„Uhde! To musím vzít! Volá mi Uhde!“

25



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist