načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Když chci zabít manžela - Irena Fuchsová

Když chci zabít manžela

Elektronická kniha: Když chci zabít manžela
Autor:

Soubor povídek, jejichž námětem jsou nejrůznější podoby vztahu mezi mužem a ženou. Nenáročné, místy až anekdotické povídky, většinou s předvídatelnou pointou, psané ich formou. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99
+
-
3,3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Palmknihy
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 188
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-001-2558-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Soubor povídek, jejichž námětem jsou nejrůznější podoby vztahu mezi mužem a ženou. Nenáročné, místy až anekdotické povídky, většinou s předvídatelnou pointou, psané ich formou. Vypravěčem jsou ženy i muži všeho věku. Vše se točí kolem motivu jak ho-ji sbalit, jak si ho-ji udržet, eventuálně jak se ho-jí zbavit.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Irena Fuchsová


Když chci zabít manžela


Nakladatelství Beskydy


Irena Fuchsová

Když chci

zabít manžela


Irena Fuchsová © 2012

Ilustrace na obálce © Jiří Novák

Fotografie na zadní obálce © František Straník – www.stranik.cz

© Nakladatelství Beskydy 2012

ISBN: 978-80-87431-17-7


LÁSKYPLNÁ INVESTICE

„Viděla jsi toho pracháče na trojce?“

Kontrolovala jsem poslední záznamy o pacientech a dopiso

vala všude dnešní datum. 12. 6. 1988. Na Jitku jsem se radši

ani nepodívala. Minulý týden jedna z nás omylem napsala jiný

měsíc a byl z toho průšvih! Ředitel běhal po oddělení a vztekal

se na sestřičky, na uklízečky i na holky, co vozí jídlo. A dneska

je tady zase!

Kontroluje právě toho pracháče na trojce, na kterého se Jitka

ptá. Asi to bude nějaký komouš...

Nechtěla jsem se rozptylovat, tak jsem radši jenom přikývla.

To jí ale nestačilo.

„Slyšíš, Lído? Viděla jsi, že má udělaný nehty? Ten chlap

chodí na manikúru! Tam já v životě nebyla!“

Tak. Mám to. Zaklapla jsem desky a podívala se na Jitku,

která si zamyšleně prohlížela svoje ruce.

„Poprvé v životě jsem viděla chlapa, co chodí na manikúru!“

Pracháč z trojky, o kterém mluvila, zkolaboval za volantem.

Přivezli ho v noci, a když se ráno probral, byla jsem zrovna

u něho a kontrolovala přístroje, na které byl napojený.

„Kde to jsem?“ Jeho pohled byl tak vystrašený, že jsem ho

radši rychle pohladila po ruce.

„Buďte klidný, všechno je v pořádku! Jste v nemocnici. Za

týden jste doma!“

Vytřeštil na mě oči.

„V nemocnici?! Proboha! Ve které?“

„V kolínské. Měl jste menší zdravotní problémy v autě. Kousek

od Kolína, proto vás dovezli k nám. Ale všechno je v pořádku,

nemějte strach!“

Sedla jsem si na kraj postele a pokračovala v uklidňování,

zatímco mě křečovitě držel za ruku.

„Před chvíli tady byl váš známý, pan Blecha, řekl mi, abych

vám vyřídila, že tu byl, a že vaše auto a vaše věci jsou v pořádku.

A že se nikomu nic nestalo. Šel teď za panem doktorem, a když

7


mu to dovolí, zastaví se za vámi ještě dneska. Buďte klidný.

Všechno je v naprostém pořádku.“

Chtěla jsem odejít, ale pořád mě držel a vytřeštěně se díval

na rukáv pyžama.

„Co to mám na sobě, proboha?“

„Nemocniční pyžamo.“

Těžce vzdychl.

„Příšerné.“

Chápala jsem ho. V noci ho kolegyně oblékly do toho, co bylo

ve skříni. Klíče od skladu nemáme. Skoro se nevešel na postel

a v pyžamovém kabátku o dvě čísla menším, opravdu nevypadal

jako manekýn!

Usmála jsem se a on se zatvářil jako pokárané dítě.

„Smějete se mi.“

Držel se mě pořád. Ach jo.

„Vy přece nemůžete za to, co máte na sobě! Přivezli vás v noci.

Sestřičky vás oblékly do toho, co měly. Já bych v takovém pyžamu

vypadala taky strašně...“

Konečně se trochu usmál. Měl hezký úsměv. Na to, že mu mohlo

být určitě padesát, vypadal jako kluk! Bezbranně, skoro dětsky!

„Nemáte pravdu, sestřičko! Vy byste vypadala krásně ve všem!

Ve všem! I v tomhle příšerném pyžamu!“

Najednou to už zdaleka nebyl bezbranný kluk! Cítila jsem, že

se červenám a radši jsem jeho lichotky rychle zamluvila.

„Víte co? Přinesu vám jiné a převléknu vás! Nebo vám manželka

přinese z domova?“

Zavrtěl hlavou a pak mi konečně ruku pomalu pustil.

„Nemám manželku. Nemám nikoho. Jsem sám. Ale nestěžuju

si, sestřičko! V tuhle chvíli mi je tak dobře, jako mi už dlouho

nebylo! Až na to příšerné pyžamo.“

„Kdybyste chtěl, končím ve dvě, můžu vám nějaké pyžamo

koupit a přinesu vám ho, pane... pane...“

Pořád na mě koukal. Byla jsem z něho tak popletená, že jsem

si nemohla vzpomenout na jeho jméno a vstala jsem, abych si

ho přečetla na kartičce na posteli.

8


„Veselý. Jmenuji se Rudolf Veselý, sestřičko.“

Rudolf. Tak se jmenoval můj dědeček. Babička mu říkala

Rudýnek. Rudolf Veselý.

Rozpaky ze mě spadly a nejradši bych si k němu zase sedla.

Měla jsem pocit, že k němu patřím. Že k sobě patříme! Proč ne?

Já jsem přece taky sama!

Co blbneš, okřikla jsem se v duchu. Máš službu a pan Veselý

je pacient jako všichni ostatní! Radši půjdu.

„Potřebujete ode mě ještě něco?“

Zavrtěl hlavou.

„O pyžamo si řeknu panu Blechovi, až přijde. Vás obtěžovat

nebudu, sestřičko. Už jste mi toho dala i tak hodně.“

Vedl si mě pohledem ke dveřím a já si po dlouhé doběuvědo

mila, že jsem žena a rozklepala se mi kolena...

Několikrát za směnu jsem se za ním zaběhla podívat, ale nic

nepotřeboval. Vypadalo to, že se přímo zázrakem zotavuje! Pan

Blecha u něho byl skoro dvě hodiny, šel mu i něco koupit do

města, a když odcházel, nakoukl do sesterny.

„Sestřičko, stavte se u pana Veselého, prosím vás. Něco od vás

potřebuje.“

Šla jsem tam hned a už ve dveřích mě zarazila nádherná vůně.

Na okně ležela obrovská kytice růží. Aha, bude chtít vázu! Ty

jsou krásné! Miluju růže!

Pan Veselý ukázal na kytici.

„Je vaše, sestřičko! Je půl druhé. Říkala jste, že jdete ve dvě

hodiny domů. Tak vám ani moc nezvadne.“

„Moje?! Za co?“

„Za to, že jste mi chtěla dojít koupit pyžamo.“

Teprve teď jsem si všimla, že už naše nemocniční pyžamo

nemá. To, co měl na sobě teď, vypadalo jako ušité ze zlaté látky.

Muselo být jemné a chladivé. A kvalitní! Taková látka se snad

ani nemůže zmačkat!

Určitě ho má z TUZEXU! Nebo si ho přivezl z Ameriky!

„Sluší vám!“

Spokojeně přikývl.

9


„Byl bych rád, abyste zapomněla na to, jak jsem vypadal ráno.“

Rozesmála jsem se a chtěla jsem odejít, ale ukázal na okno.

„Nezapomeňte si růže, sestřičko! A než mi utečete, řekněte mi,

prosím vás, kdy budete mít zase službu!“

„Buďte klidný, pane Veselý, nezbavíte se mě na dlouho! Měla

jsem mít službu až zítra odpoledne, ale kolegyně má nemocné

děti, takže mě tu dneska večer zase máte!“...

... Udělala jsem si na noční službu svačinu, trochu jsempokli

dila a pak jsem si sedla do křesla a pozorovala vázu, plnou růží.

Pan Veselý mi nešel z hlavy. Stavila jsem se pro růže, když

jsem odcházela domů. Byla jsem už převlečená a on na měkou

kal s takovým obdivem, až jsem měla strach, že nepřejdu jeho

pokoj bez zakopnutí.

„Sestřičko, v čepečku jste anděl, ale teď jste anděl s ďáblem

v těle! Jste nádherná žena! Nikdy v životě jsem neviděl taknád

hernou ženu!“

Nezmohla jsem se na nic jiného, než že jsem pípla, nashleda

nou večer, pane Veselý, a když jsem zavřela dveře jeho pokoje,

tlouklo mi srdce tak, že jsem se musela opřít o zeď.

Nevím proč, ale věřila jsem mu. To nebyly lichotky vděčného

pacienta! Copak by vděčný pacient poslal svého kamaráda pro

takovou kytici růží? On se do mě zamiloval!

Konečně se do mě zase někdo zamiloval!

Na ubytovnu jsem doslova dotančila! A teď sedím v křesle,

pozoruju růže a vzpomínám na své „lásky“...

... První byl Honza. Když jsme spolu začali chodit, bylo mi

osmnáct a jemu dvacet. Našli jsme si podnájem a plánovali

budoucnost. Trvalo to tři roky. Pak jsem jednou šla na noční,

a v nemocnici jsem zjistila, že mám službu až ráno.

Vrátila jsem se domů, natěšená, jak spolu nečekaně strávíme

večer, a našla ho v posteli se svojí nejlepší kamarádkou.

Banální, co?

Dva roky jsem se z toho léčila a ve třiadvaceti jsem sezami

lovala do doktora. Eduard byl nešťastně ženatý a sliboval mi, že

se co nejdřív rozvede. Když se mu za tři roky, během kterých

10


jsme se snad tisíckrát nádherně milovali, narodila druhá dcera,

rozešla jsem se s ním.

Hloupé, co?

Bylo mi dvacet šest a nechtěla jsem už žádného chlapa ani

vidět. Byla jsem pořád v práci, bydlela jsem na ubytovně a šetřila

si na družstevní byt. Nejezdila jsem na dovolenou, přešívala si

staré věci a šetřila jsem nejenom na byt, ale i na jídle.

Rodiče byli rozvedení, měli nové partnery, nové rodiny, od

nich jsem nemohla nic čekat. Musela jsem se o sebe postarat

sama.

Třetí zklamání bych už nesnesla, říkala jsem si a představovala

si svoji budoucnost ve svém malém bytě, kde budu spokojeně

stárnout. Spokojeně proto, že v nemocnici budu vážená vrchní

sestra, kolegyněmi a nadřízenými chválená a pacienty milovaná.

To přece není špatná představa...

A najednou sedím v tmavém pokoji nemocniční ubytovny před

kyticí nádherných růží, které jsem dostala od pacienta. Co na

tom, že je starší o pětadvacet let? Důležité je, že je svobodný!

A bezdětný! Je už sice v důchodu, ale nevypadá na to! Jezacho

valý! Aby ne, celý život pracoval na ministerstvu zahraničí, byl

dokonce vyslanec v Americe, takže nejenom ledacos zažil, ale

ani s penězi na tom nebude špatně!

Ano, tohle všechno jsem zjistila, než jsem šla ve dvě hodiny

domů. Stačilo zavolat sekretářce ředitele, se kterou jsem chodila

do třídy a říct jí, že jsem od pana Veselého dostala kytici růží

určitě za tři stovky a ona mi o něm řekla úplně všechno!

Prý je to náš prominentní pacient!

A copak mi to řekl náš prominentní pacient, u kterého jeředi

tel každé dvě hodiny na kontrole?

„Sestřičko, v čepečku jste anděl, ale teď jste anděl s ďáblem

v těle! Jste nádherná žena! Nikdy v životě jsem neviděl taknád

hernou ženu!“

Opatrně jsem pohladila růže a šla si vytrhat obočí a umýt

vlasy. A pak jsem ze skříně vyndala parfém, který mi zbyl po

panu doktorovi Eduardovi, a než jsem šla do služby, lehce jsem

11


se navoněla za ušima. Když se nad pana Veselého nakloním,

ucítí ho! Určitě ho ucítí!

... Moje noční služba byl zázrak! Moje noční služba byl sen! Jako

bych spala a snila! Ale já nespala ani nesnila! Skoro celou noc jsem

proseděla u Rudolfa na posteli. A když mě ve čtyři hodiny ráno

políbil, pocítila jsem po něm takovou touhu, až se mi zatočila hlava!

Za týden šel domů.

Ten den mi služba končila v šest večer. Vyšla jsem přednemoc

nici a zastavila se před vrátnicí. Na druhé straně silnice na mě

zablikalo nádherné auto. Seděl v něm Rudolf. Když jsemnastou

pila, políbil mě a pak mi podal malou krabičku. Byl v ní prstýnek.

Odvezl mě do své vily a za deset minut po tom, co se za námi

zavřely dveře, jsme se milovali...

Za čtrnáct dnů jsem rodičům oznámila, že jsem se vdala.

Je mi třicet a mám bohatého manžela, milá maminko. Nic od

tebe nepotřebuju.

Miluju ho, i když je o pětadvacet let starší, milý tatínku. Ani

od tebe nic nechci.

Rudolf byl starostlivý manžel, báječný milenec a kamarád, na

kterého bylo spolehnutí. Byla jsem vdaná tři měsíce, když se mě

zeptal, jestli s ním nechci zůstat doma. Souhlasila jsem a ráda.

Už jsem nesnila o družstevním bytečku a o roli uctívané amilo

vané vrchní sestry.

Teď jsem měla obrovskou vilu, zahradu se zastřešenýmbazé

nem, chalupu v horách, auto, kterým jsem jezdila do práce a účet,

na který mi Rudolf pravidelně posílal kapesné, které vydalo za

mé dva měsíční platy.

A ještě něco jsem měla. Plné zuby závisti, kterou jsem cítila

nejenom od svých kolegyň. Záviděli i doktoři.

Začali jsme žít s Rudolfem jeden pro druhého a prožili jsme

spolu úžasných patnáct let. Vedle něho jsem zapomněla, jak mě

zklamali dva chlapi, které jsem milovala.

A víte, i když jsem na ty mizery zapomněla, že mě nikdyne

napadlo, abych si vyzkoušela, jestli byli ošklivá výjimka? Nikdy.

Proč bych to dělala? Milovala jsem přece Rudolfa!

12


Patnáctileté výročí naší svatby jsme trávili v Maroku, v Aga

diru, v hotelu Sheraton. Jednou jsem si šla po obědě lehnout.

Usnula jsem, ale najednou mě něco probudilo. Posadila jsem se

na posteli. Někdo mě volá!

Letěla jsem na balkon a podívala se k bazénu, kde ležel Rudolf.

Ano, ležel na lehátku, ale nějak divně, pokrouceně!

Vyběhla jsem z pokoje, nezdržovala se čekáním na výtah

a seběhla jsem z našeho třetího poschodí po bezpečnostních

schodech, které vedly přímo k bazénu...

... Mozková mrtvice zanechala na Rudolfovi hodně stop, ale

mně se podařilo dostat ho z nejhoršího.

Byla jsem s ním čtyřiadvacet hodin denně. Byl moje dítě,

které mě potřebuje. Z naší ložnice jsem udělala pokoj, kde trávil

celé dny a měl tam veškeré pohodlí, a z vedlejšího pokoje jsem

nechala pro sebe udělat ložnici i pracovnu dohromady. Abych

mu byla co nejblíže.

Vlastně jsem znovu nastoupila do služby a stala se zdravotní

sestřičkou. Nevadilo mi to. Když jsem si naše manželství pro

mítla zpátky, nikdy jsem nepřestala být sestřičkou. Rudolf mě

potřeboval na každém kroku. Ale já si to neuvědomovala.

Když někoho milujeme, nemyslíme na to, jestli při něm

stojíme jako manželka nebo jako zdravotní sestřička, nemám

pravdu? A Rudolf si za svou lásku moji péči zasloužil...

Když se rozhodl, že najme řidiče, neprotestovala jsem. Do té

doby jsem řídila já, ale bylo pohodlnější sedět vzadu s Rudolfem

a věnovat se mu, než řídit a nevědět, co se s ním na zadnímseda

dle děje. A také jsem s ním občas potřebovala pomoct. I když mi

bylo teprve sedmačtyřicet a cítila jsem se výborně, Rudolfa jsem

někdy zvedala stěží.

Tomáš mezi nás zapadl během několika dnů. Byl o deset

let mladší než já, rozvedený a bez bytu a tak uvítal, že u nás

mohl i bydlet. Netrvalo dlouho a poznala jsem, že se do měza

miloval.

Jeho obdivné pohledy byly dojemné a to, jak se je snažil

zamaskovat, bylo ještě dojemnější.

13


Jednou za mnou přišel a řekl, že nám musí dát výpověď. Že

mě miluje, že po mně touží, a že se za to před Rudolfem stydí.

Jeho ženu přece milovat nesmí!

Co jsem měla dělat? Zvykat si na nového řidiče? Tomáš byl

dokonalý!

A pak...

Poslední dobou jsem začala pociťovat touhu po...

Snila jsem občas o tom, že...

Prostě se mi začalo stýskat po milování! A Tomáš mě miloval!

Začala jsem chodit do jeho malého bytu v podkroví. Vedle

byla zasklená veranda, kde jsem měla plno květin, i své milo

vané keře růží, a trávila jsem tady každou volnou chvíli. Nikdo

nemohl vědět, jestli jdu k růžím nebo k Tomášovi.

Nikdo?

Ano. Nikdo. V naší vile jsme byli jenom my dva a Rudolf,

a ten nic netušil. Byl šťastný, že je o něho postaráno. Věděl,

když zazvoní, my přijdeme.

Dusali jsme na jeho zazvonění z podkroví, Tomáš ze svého

bytu a já... já od svých milovaných růží. A dusali jsme často.

Někdy i dvakrát za den. Nepočítala jsem, kolikrát jsme spolu za

ty tři úžasné roky dusali. Kdo by to počítal...

... Když jsme přijeli z pohřbu a zavřeli za sebou dveře vily,

Tomáš mě objal.

„Miláčku, ty víš, že jsem tady jenom kvůli tobě. A rád tady

budu dál. Kvůli tobě. Miluju tě! Nikdy tě nepřestanu milovat!

Nikdy!“

Mlčela jsem. Byl moje jistota. Byl můj další život. Byl moje

všechno. Nemusela jsem nic říkat.

Lehce mě políbil na čelo.

„Jdu nahoru a budu čekat, až mě zavoláš.“

Odešel a nechal mě samotnou. Potřebovala jsem to. Šla jsem

do Rudolfova pokoje a začala se probírat jeho věcmi. Staré

doklady, fotografie, účty. Ve stolku, který měl u své postele, vtaj

ném šupleti, o kterém jsem sice věděla, ale nikdy jsem ho za jeho

života neotevřela, byly červené desky s nápisem, INVESTICE.

14


Usmála jsem se. Že by můj miláček investoval do něčeho,

o čem jsem nevěděla?

Na stránce č. 1, s nápisem DAL, bylo několik položek.

Kytice růží 335,– Kčs 12. 6. 1988

Bonboniéra 115,– Kčs 13. 6. 1988

Plyšák z TUZEXU 230,– Kčs 15. 6. 1988

Parfém Dior 550,– Kčs 17. 6. 1988

Prsten zásnubní 2 560,– Kčs 18. 6. 1988

Na stránce č. 2 byl nápis DOSTAL a položky pokračovaly.

Hladila mě po ruce 890,– Kčs 12. 6. 1988

Chtěla mi koupit pyžamo 650,– Kčs 12. 6. 1988

Nechala se políbit 3 000,– Kčs 13. 6. 1988

Rozesmála mě 550,– Kčs 13. 6. 1988

A tak to šlo dál a dál. Den po dni. Rok za rokem. Denně.

DAL. DOSTAL. DAL. DOSTAL. DAL. DOSTAL.

Celý náš společný život.

Podívala jsem se na poslední dvě stránky. Tak copak máme

tady?

Na stránce č. 2 328, s nápisem DOSTAL, bylo opět několik

položek.

Četla mi 600,– Kč 12. 2. 2007

Koupala mě 1 200,– Kč 12. 2. 2007

Vstávala ke mně v noci 3 × 2 000,– Kč 13. 2. 2007

Převlékala mě 7 × 2 100,– Kč 14. 2. 2007

Na stránce č. 2 329, s nápisem, DAL, bylo kupodivu také

několik položek.

Tomáš 2 × 4 000,– Kč 14. 2. 2007

Tomáš 1 × 2 000,– Kč 15. 2. 2007

Tomáš 1 × 2 000,– Kč 16. 2. 2007

Tomáš byl opravdu pracovitý! A čestný. Před týdnem, 16. února,

jsme se milovali dvakrát, ale podruhé jsme se nedomilovali,pro

tože na nás Rudolf zazvonil. A Tomáš si nechal zaplatit jenom

jedno milování.

Když mi bylo dvacet jedna, našla jsem Honzu s nejlepšípřítel

kyní v posteli. Banální.

15


Když mi bylo dvacet šest, narodila se mému doktorovi druhá

dcera. A to jsem tři roky věřila, že se kvůli mně rozvede!

Hloupé.

Teď je ale všechno jinak! Bude mi padesát a jsem bohatá

vdova!

Zamkla jsem INVESTICE zpátky do tajné zásuvky, a pak

jsem zazvonila na zvonek, na který zvonil Rudolf.

Během několika vteřin dusal Tomáš po schodech dolů.Zasta

vil se u Rudolfovy postele, stál, koukal na mě, mlčel a čekal.

Také jsem stála, koukala, mlčela a čekala.

A pak jsem otevřela dveře své ložnice a poprvé ho pozvala

k sobě...

16


PROUTNÍK A BACULKA

Zastavila jsem se v Papírnictví a koupila několik rolí vánočního

balicího papíru. Radši víc než míň. Tak už zase budou Vánoce!

Najednou jsem si uvědomila, že se na ně vůbec netěším!Zara

zilo mě to. Kde se ve mně ten neradostný pocit vzal? Vánoce

jsem přece vždycky milovala!

Loudala jsem se vánočně vyzdobenými ulicemi a snažila se

tomu přijít na kloub! Možná je to tím, že se bojím, že přes Vánoce

přiberu a Jaroušek bude mít zase ty svoje řeči! Byla jsem totiž

odmalička baculka po mamince i po tatínkovi a Vánoce byly pro

naši rodinu ve znamení hodování, takže jsme se s maminkou po

Novém roce nikdy nemohly dostat do sukně a táta do kalhot!

Jako holčičce mi kila navíc nevadila. Kotrmelec jsem sice

moc dobře neudělala, ale zato jsem byla ve třídě nejlepší vmate

matice! Ani později jsem si ze své otylosti nedělala sebemenší

problém. Dokonce jsem začala ve třinácti chodit do tanečního

kroužku a měli jste vidět, jak jsem to později v tanečních, na

zábavách a na diskotékách vytáčela!

A o kluky jsem nikdy neměla nouzi! Moje nejlepší kamarádky

po mně dokonce chtěly rady, jak to dělám, že je o mě takový

zájem.

Víte, co jsem jim říkala? Musíte mít sebevědomí, holky! Můj

tatínek maminku miloval takovou, jaká byla. Kolikrát jsem sly

šela, jak jí říká, že je nejkrásnější ve městě! A z maminky jeho

chvála dělala sebevědomou, nádhernou ženskou. A že měla

o dvacet kilo víc? Uměla je nosit! Nestyděla se za ně!

Díky mamince jsem pochopila jednu důležitou věc. Když má

ženská sebevědomí, tak žádný chlap její nedostatky neuvidí. Ale

ona pro to musí udělat jediné!

Nikdy, v žádném případě, nesmí chlapa na své chybyupozor

ňovat! Nikdy! Dám vám příklad.

Vadí vám, že máte málo vlasů? Třeba to tak opravdu je, ale

vy to před svým miláčkem nesmíte dát nikdy najevo! Nechte se

ostříhat tak, aby vám to slušelo, používejte gely, vosky, noste

17


extravagantní kloboučky, šátky – prostě na svoji hlavu upozor

ňujte, místo abyste ji schovávala!

A hlavně před chlapem nefňukejte, jak jste nešťastná, že máte

málo vlasů!

„Miláčku, že ti nevadí, že nemám tak krásné vlasy jako Hanka?“

To nikdy nesmíte říct! Chlapa nikdy nesmíte upozornit na to,

že se vám zdá, že jiná ženská má něco lepšího než vy! Nikdy!

Víte, co musíte říct, kdyby náhodou na její vlasy přišla řeč?

„Řeknu ti, že bych takovou hřívu jako má Hanka, nechtěla

ani za milion! Víš, co je s tím práce? A navíc vypadá pořádneu

praveně!“

A takhle to musíte dělat se vším! Žádná z nás není dokonalá,

ale když se svoje nedostatky naučíme nosit, budeme spokojené

my i naši chlapi!

Nedávno byla v jednom ženském časopise anketa s otázkou,

která mě doslova nadzvedla ze židle.

„Muži, vadí vám celulitida?“

Když jsem četla, jak se ti utřinosové, kterých se ptali, kcelu

litidě vyjadřují, měla jsem na šéfredaktorku vztek. Proč na to

vlastně chlapy upozorňuje? Přečte si to nějaký český Honza,

který do té doby nevěděl, co to slovo znamená, v hádce to na

svoji ženu vykřičí a ta z toho bude mít komplexy! Proboha! Jako

by pro společný život dvou lidí byla důležitá trošku nedoko

nalá kůže!

Tohle všechno jsem vám napsala proto, abych vás ujistila, že

jsem se ve své tělesné schránce, která má o pár kilogramů víc

než by měla mít, cítila výborně v deseti, v patnácti i ve dvaceti!

Před deseti lety, když mi bylo dvaadvacet, jsem poznala

Jarouška, nádherného, vysokého, štíhlého krasavce s modrýma

klukovskýma očima. Nastoupil u nás ve fabrice a já se do něho

zamilovala hned první den. Nevadilo mi, že ho předcházela

pověst největšího proutníka pod sluncem!

Sotva jsme se uviděli, třísklo to mezi námi, po šichtě na mě

čekal před vrátnicí, a druhý den jsme v jeho bytě společněvstá

vali do práce...

18


Všichni předpovídali, že mě za pár dnů nechá, že to prý takhle

dělá s každou, ale místo tohoto katastrofického scénáře jsme šli

za dva měsíce na radnici!

Jsme spolu deset let a máme dvě krásné děti, devítiletého

Jiříka a osmiletou Markétku. A naše manželství je pořád hezké...

až na to, že Jaroušek začal mít poslední dobou řeči o tom, že

jsem tlustá.

Ani se nedivím, že se netěším na Vánoce! Tady je zakopaný

pes! To zase bude pořád dokola! Nejez! Jsi tlustá! Jsi jako dvě

ženské, Baculko! Tak mi totiž začal před třemi lety říkat! Baculka!

Do té doby jsem byla Ivana a najednou Baculka...

Zastavila jsem se před vánočně nasvícenou výlohou jako

před zrcadlem. Sukně ke kolenům, volný kabát do půlky stehen.

Vypadám jako bečka. Jaroušek má pravdu! Jsem Baculka! Co,

Baculka! Jsem Bacule!

Koukám na sebe a najednou jsem se zarazila. Jaká Baculka?

Od svatby jsem přece nepřibrala! Po dětech jsem se zase rychle

dostala na svoji váhu! Když jsme spolu začali chodit, líbila jsem

se mu, jinak by si mě přece nevzal! A brát jsme se nemuseli!

A nikdy mi neřekl, že jsem tlustá! Líbila jsem se mu taková,

jaká jsem byla! To přece na chlapovi poznáte! Přišel třeba

z práce, ohřívala jsem mu jídlo a už stál v kuchyni za mnou

a mačkal se na mě!

Dokud jsem byla s dětmi doma, bylo všechno v pořádku, ale

jak jsem se vrátila do práce...

A v tu chvíli mi to došlo! Začal mi říkat, že jsem tlustá, když šly

děti do školy a já po sedmi letech do práce. To bylo najednou řečí!

Že bych měla nosit volné věci, aby moje špeky nebyly vidět!

Že bych neměla nosit tak krátké sukně!

Když jsem si koupila přiléhavý svetřík nebo úzkou sukni,kou

kal na mě tak kriticky, že jsem opravdu začala nosit volné věci

a delší sukně, i když se mi to nelíbilo, protože jsem vypadala

jako svoje babička a i ta vypadala líp! Ale když jsem viděla, že

je spokojený, mávla jsem nad tím rukou, změnila jsem šatník

a bylo to.

19


Koukala jsem na sebe do výlohy a říkala si, jak jsem mohla

být tak pitomá a nepřišla mu na to dřív? Vždyť je to jasné jako

facka!

Když jsem šla po mateřské do práce, Jaroušek začal žárlit!

A měl proč! Chlapi se totiž kolem mě pořád točili! A točili by se

ještě víc, kdybych nechodila oblékaná jako bečka...

Ten holomek si mě pojistil tím, že mě nenápadně a s úsměvem

připravil o sebevědomí! Jedno staré české přísloví říká, podle

tebe soudím sebe! A to na Jarouška sedí!

Před pár lety totiž začal jezdit po montážích. Netrvalo dlouho

a doneslo se mi, že má na každé štaci ženskou. Když jsem se ho

na to zeptala, smál se a všechno zapřel.

„Proč bych to dělal, když mám doma dvě? Ty totiž vydáš za

dvě ženské! Nepřibrala jsi zase, Baculko? Kup si volnější kabát,

dám ti na něj!“

Radši jsem příště mlčela a pomohla jsem si také příslovím.

Co oči nevidí, to srdce neželí. Jaroušek byl hodný táta, hodný

manžel, peníze vydělal, doma všechno opravil – byla bych blá

zen, kdybych ho otravovala hloupými otázkami, utěšovala jsem

se, ale dobře mi nebylo.

Užírala jsem se žárlivostí. A nejenom to. Pořád jsem si říkala,

v čem je, sakra, problém? Nikdy mu nevadilo, že jsem silnější,

proč mu to tedy začalo vadit, sotva jsem šla po mateřské do práce?

No, tak teď už to konečně vím...

... Naposledy jsem se na sebe podívala a pak jsem vztekle

dupla nohou. Dobře ti tak, káčo pitomá! Nechala ses oblbnout,

oblékáš se podle něj a ani se netěšíš na Vánoce, protože se bojíš,

co ti zase bude říkat! Ať si trhne nohou!

Rázovala jsem domů jako generál! Však já něco vymyslím!

O to strach nemám!

Doma jsem uklidila vánoční papír do skříně a v duchu si přála,

až ho za pár týdnů vytáhnu, a budu balit dárky, abych se zase na

Vánoce těšila jako dřív! Ale musím pro to něco udělat!

Jen počkej, Jaroušku! Tak ty si budeš užívat na montážích a já

budu chodit jako bečka ve volných hadrech!?

20


Začala jsem tím, že jsem udělala to, co ještě nikdy.

Nebyl doma, tak jsem mu šla prohledat tašku. Nic podezře

lého jsem nenašla. Jenom noviny, které v našem městě vychá

zely každý týden. Ležely až na dně. Nekupovali jsme je, tak jsem

je zvědavě otevřela a listovala v nich.

Na inzertní stránce byl zaškrtnutý inzerát.

„Ženatý muž hledá vdanou ženu k občasným schůzkám u ní

doma. Zn. Napiš mi!“

Bylo mi jasné, že si ten inzerát dal Jaroušek. Byl to důkaz, že

jeho pověst byla a je pořád pravdivá! Je to proutník!

Trochu mě sice potěšilo, že si chce jenom užít s vdanoupanič

kou a přiznává se, že je ženatý, ale když mi došlo všechno kolem,

naštvala jsem se! Copak nemá svoji ženu?

To mu nestačím, sakra!?

To si musí dávat inzerát a slízat se někde na sídlišti s nadrženou

paničkou? Tak to tedy ne, chlapečku!

Během deseti minut jsem měla s kamarádkou, která bydlela

na opačném konci města, všechno domluvené.

Nejtěžší pro mě bylo napsat první dopis, ale zvládla jsem to!

Napsala jsem, že jsem vdaná, ale že můj manžel jezdí často pryč

a mně je doma smutno. Že bychom se mohli scházet u mě doma.

Za týden přišla na adresu kamarádky odpověď. Od koho jiného,

než od Jarouška...

Že prý jsem žena jeho snů. A že mě chce poznat!

Ve druhém dopise jsem dělala drahoty, a chtěla vědět, jak si

naše schůzky představuje. Jaroušek mi podrobně popsal, co se

mnou všechno bude dělat a chtěl po mně totéž.

Tak jsem mu to popsala také... hm... ten třetí dopis se mi psal

moc hezky! Představovala jsem si Jarouška a řeknu vám, že

mě to docela vzrušilo! Jaroušek mi okamžitě odepsal a navrhl

schůzku v kavárně, která byla na opačném konci města, nežbyd

lel on, i než jsem bydlela „já“.

Vida ho, stratéga! Určil i hodinu a den. A už ode mě nechtěl

odpověď! Chtěl mě vidět! Prý beze mě nebude ani vteřinu!Pro

stě tam bude čekat a hotovo!

21


Ten den, kdy se měl sejít s tou vdanou poběhlicí ze sídliště,

která píše překrásné erotické dopisy, mi dal ráno pusu, a že prý

musí odjet na jednu akci a neví, kdy se vrátí. Možná večer, ale

možná bude pryč přes noc.

Jen za ním zapadly dveře, běžela jsem o poschodí výš ksou

sedce kadeřnici. Vzala jsem si totiž na dnešek volno, abych se na

rande s tím ženatým nevěrníkem připravila!

Za dvě hodiny jsem se v zrcadle nepoznala! Nakrátko ostří

haná a s melírem, jsem vypadala jako dvacítka! Pak jsem ze

skříně vyndala oblečení, které jsem si koupila už běhemdopiso

vání s Proutníkem.

Ano, Proutník! Tak jsme Jarouškovi říkaly s kamarádkou, ke

které jsem si nechala posílat jeho dopisy!

Pomalu jsem se začala oblékat. Rozevlátý kožíšek, který mi

končil těsně pod zadečkem, vypasovanou krátkou sukni a svetřík,

který mi sice obepnul prsa, ale přes bříško byl volnější.

Řeknu vám, když jsem se poprvé uviděla v zrcadle, doslova

jsem ztratila řeč!

Byla jsem zase kočka! Jako v době, když jsem byla s dětmi

doma!

Ty pacholku jeden, říkala jsem si v duchu, já ti dám, že jsem

tlustá, já ti dám, že se mám oblékat do volných hadrů, aby moje

špeky nebyly vidět! Teď něco uvidíš, ale špeky to nebudou!

Nesla jsem se vánočně vyzdobenými ulicemi a s radostí jsem

zjistila, že se začínám na Vánoce těšit už teď a to ještě nevím, jak

moje schůzka s Proutníkem dopadne!

A víte, že mi to bylo jedno? Byla jsem šťastná a spokojená, že

jsem se zase našla! Že mám zpátky svoje sebevědomí! Že se zase

sama sobě líbím a podle pohledů chlapů, kolem kterých jsem

procházela jako královna, mi bylo jasné, že se líbím i jim!

A jestli můj Proutník tak strašně potřebuje jinou ženskou, tak

ať si za ní jde! Buď mu stačím já, nebo mu sbalím kufry a nazdar!

Vykračovala jsem si odhodlaně naším městem a s potěšením

jsem chytala obdivné pohledy mužů a závistivé pohledy žen. Jen

se koukněte! To jsem kus ženské, co?

22


Do kavárny, kde jsem měla s Proutníkem schůzku, jsem přišla

o hodinu dřív. Chtěla jsem si vychutnat jeho překvapení pěkně

vsedě!

Dala jsem si zmrzlinový pohár, potom jsem si došla na toaletu,

trochu jsem se nalíčila, upravila a pak jsem seděla u kávy, nohu

přes nohu, listovala v novinách, kde vyšel Proutníkovi inzerát,

a které byly poznávacím znamením a pozorovala dveře.

Když Jaroušek přesně na minutu vešel, nepoznal mě. Co by

jeho tlustá, neforemná ženuška dělala na druhém konci města

v kavárně? Ta moderní, ostříhaná, s elegantní výstřednostíoble

čená, pěkná ženská, je sice jeho Baculce trochu podobná, ale

jeho Baculka to není!

Vrátil se ke mně pohledem, jednou, dvakrát, třikrát a pak jsem

to už nevydržela a zamávala na něj novinami.

„Haló! Tady jsem!“

Chudinka! Byl v šoku!

Pomalu přišel k mému stolku a sedl si. Seděl a mlčel. Když

přišel číšník, zavrtěl hlavou a nic si neobjednal. Seděla jsem

a mlčela také, ale na rozdíl od něho jsem se usmívala.

Když se mi zdálo, že mlčíme dost dlouho a nikam to neve

de, začala jsem koketovat s mladíky od vedlejšího stolku, kteří

po mně obdivně pokukovali tak okatě, že si toho Proutník

všiml.

Podíval se na mě, ale hned uhnul pohledem. Podíval se znovu

a tentokrát na mě civěl dlouho, předlouho. Jen se dívej, chla

pečku, říkala jsem si a začala si prohlížet noviny.

Pak jsem vyndala z kabelky dopisy, které mi poslal, a začetla

se do nich. Když jsem se na něj občas podívala, usmívala jsem

se. Odpouštím ti, holomku, říkal můj pohled! Ale dobře siroz

mysli, co teď uděláš!

Po půlhodině mlčení zavolal číšníka, zaplatil a pak se zvedl.

„Jdeme domů, Ivano! Děcka jsou už dávno ze školy doma

a my nikde!“

Vida! První výsledek! Žádná Baculka! Už jsem konečně zase

Ivana!

23


Šli jsme vánočním městem, a když jsem se do něho zavěsila,

neucukl. Naopak. Přitiskl si mě k sobě, a když jsme na přechodu

čekali na zelenou, políbil mě na ucho. Věděl, že to mám ráda,

ale už to dlouho neudělal...

Šťastné a veselé Vánoce Vám přeju! U nás šťastné a veselé

budou určitě!

24


ZÁZRAK

Helena zvedla hlavu od počítače a protáhla se.

„Tak dneska večer balíme! Já už se tak těším domů!“

Ty se těšíš, ale já bych tu nejradši ještě týden zůstal. Když si

představím, co mě čeká doma...

„Luďku, ty se tváříš, jako by se ti odsud nechtělo!“

„Ale ne... jenom jsem se zamyslel. Těším se. To víš, že se taky

těším.“

Helena vstala a šla si sednout k mému stolu.

„Něco ti řeknu. Jsem vdaná dvanáct let a jsem štěstím bez

sebe, když Ota někam na pár dnů odjede. Nevím, co dřív! Jestli

mám jít za kamarádkou nebo do kina, do divadla, na večeři se

sestrou! Ale už třetí den začnu přemýšlet, co mu uvařím, až

přijede! A na našich školeních je to zrovna tak! První večer si

lebedím v postýlce sama, druhý večer s knížkou, třetí večerkou

kám na televizi a čtvrtý večer mu posílám jednu esemesku za

druhou!“

Rozesmála se a znovu se protáhla. Příjemně voněla a já se na

ni díval a musel jsem se také usmívat. Bylo mi s ní dobře. Nebyla

nijak zvlášť hezká, ale uměla se krásně smát! A byla nesmírnělas

kavá! Chápavá! Dokázala každého vyslechnout a poradit. Bylo

na ni spolehnutí.

A hlavně nedělala z ničeho vědu. Jestli byl problém řešitelný,

tak ho vyřešila. Pokud ne, zvolila takové řešení, že jsme z něj

byli všichni paf!

Prohrábla si husté hnědé vlasy a nespokojeně pokrčila nos.

„Večer si je musím umýt a pak budu koukat do stropu a nebudu

moct usnout. Před odjezdem ze školení prostě neusnu a neusnu!

Jako by se mi v hlavě rovnalo všechno, co do nás naládovali!“

„Tak přijď ke mně! Budu balit a můžeme si povídat. A až se ti

bude chtít spát, tak půjdeš! Pokoj máš hned vedle!“

„To je nápad! Luďku, já tě zabiju! Nervuju se už od včerejška,

jak zase nebudu spát! Proč jsi mi to nenavrhl už dřív?“Rozpa

čitě jsem pokrčil rameny.

25


„Neřekla jsi mi, že nemůžeš poslední den spát.“ Zase seroze

smála a já s ní. To mi bude chybět! Jak já bych se se svojí ženou

rád smál!

„Máš pravdu! Odpouštím ti svoje nervování! A večer jsem

u tebe hned po zprávách!“

Nebyli jsme jenom kolegové, byli jsme i přátelé. I když jsem neměl

ve zvyku mluvit o svém soukromí, myslím, že Helena věděla o mém

manželství víc než moji rodiče. Uměla se ptát a uměla poslouchat.

Pracovali jsme už několik let v týmu, který byl pro naši firmu

dost důležitý. Proto nás také každé dva měsíce posílali na týdenní

školení. Jednou do Prahy, někdy do Budapešti, do Paříže. Teď

jsme byli pro změnu ve Vídni.

Když Helena večer zaklepala na můj pokoj, už jsem ji čekal.

Na stole byla ve dvou hrnkách udělaná káva, kterou jsme měli

oba rádi, a nechyběla miska s čokoládovými bonbóny, které jsme

ke kávě oba rádi jedli.

Když viděla můj otevřený kufr na zemi, rozhlédla se kolem.

„Koukám, že už máš sbaleno!“

„Jenom dám navrch župan a pyžamo a je to.“ Pozval jsem ji

ke stolku, nabídl jí kávu a bonbóny a ona se pohodlně uvelebila

v křesle.

„Tak povídej. A chci vědět všechno!“

Vytřeštil jsem na ni oči.

„Co?! Co chceš vědět? Co mám povídat?“

„Luděčku, já přece vím, že nejsi v manželství spokojený. A vím, že

se s Monikou nikdy nerozvedeš, protože jsi typ, který vydrží vešpat

ném manželství až do smrti. Budeš radši celý život nešťastný, viď?“

Koukal jsem na ni a nechtělo se mi nic předstírat. Měla pravdu!

Přikývl jsem a Helena se spokojeně napila kávy.

„Já ti chci pomoct! A pomůžu ti! Vsaď se, že se z příštíhoško

lení budeš domů těšit! Chceš se vsadit?“

„Nechci, Heleno. Věřím ti víc než naši šéfové a to je co říct,

protože oni ti věří bezmezně!“ Mávla rukou.

„Nezamlouvej to. Popiš mi celý svůj den. Ráno vstaneš. Zazvoní

ti budík? Vzbudí tě Monika? Nebo se vzbudíš sám? Povídej! Mě

26




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist