načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Když chce žena zhubnout - Irena Fuchsová

Když chce žena zhubnout

Elektronická kniha: Když chce žena zhubnout
Autor:

Kniha povídek, KDYŽ CHCE ŽENA ZHUBNOUT, vychází po osmi letech podruhé. Její první vydání v roce 2005 bylo okamžitě rozebrané, a protože zájem čtenářů o ženu, která chce zhubnout, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99
+
-
3,3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Palmknihy
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 208
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-001-2557-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Kniha povídek, KDYŽ CHCE ŽENA ZHUBNOUT, vychází po osmi letech podruhé. Její první vydání v roce 2005 bylo okamžitě rozebrané, a protože zájem čtenářů o ženu, která chce zhubnout, neustal ani po letech, držíte právě teď ve svých rukou, vydání druhé. A pokud některé čtenářky budou chtít opravdu zhubnout, najdou v této knize zaručený recept, který úspěšně vyzkoušela i sama autorka.

Zařazeno v kategoriích
Irena Fuchsová - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Nakladatelství Beskydy

Irena Fuchsová

Když chce

žena zhubnout


Irena Fuchsová © 2013

Ilustrace na obálce © kreslíř Jiří Novák

Fotografie na zadní obálce © Pavel Nesvadba – www.photonesvadba.com

© Nakladatelství Beskydy 2013

Vydání druhé

ISBN: 978-80-87431-24-5


Divná dovolená

Tuto povídku, která vyšla v sobotu, 17. srpna 2013, v MF DNES,

v příloze Víkend, přidávám jako malý vánoční dárek všemčtená

řům, kteří si „mě“ koupili pod vánoční stromeček 2013.

Vy, co si „mě“ koupíte později, přijměte tuto povídku jako

dárek pod kterýkoli stromeček.

Tříkilometrovou eukalyptovou alej v Kolymbii, kousek od „naše -

ho“ hotelu, bych poznal mezi všemi alejemi na světě. Nejenom

proto, že ji Anna milovala. Když jsme ji z autobusu uviděli před

třinácti lety poprvé, přitiskla se ke mně a zavřela oči.

„Koukej se za mě, Jakube,“ vydechla a mě v tu chvíli, nevím

proč, napadlo, že by se nám to tentokrát mohlo konečně podařit.

Projížděli jsme alejí, zastavili jsme u jednoho hotelu, u dru

hého a na konci aleje, u hotelu Lutania, jsme zbyli v autobuse

jenom my dva. S kufry jsme šli na recepci, kde k nám rozesmátá

recepční rozpřáhla ruce, jako bychom tady byli stálými hosty

a právě se vrátili z výletu.

„Anna! Vítám vás u nás! Vítám vás u nás, Jakube! Já jsem Elena!“

Na internetu ji všichni chválili a nezklamala ani nás. Mluvila

česky velmi dobře a rozuměla i českému humoru! Když jsme

druhý den stáli u recepce a kolem běhaly a křičely děti, jeden

Čech si povzdychl, proboha, Herodesi, kde jsi? Rozesmáli jsme

se všichni, i Elena.

„A vy? Co děti? Nechali jste je doma,“ konstatovala sespikle

neckým mrknutím, a Anna vzdychla.

„Kéž by.“

Elena zvedla vítězně ukazováček, vyšla z recepce a vedla nás

před hotel.

„Máme tady horu! Jezdí sem ženy z celého světa! Vezmou

nějaký dárek, kámen, květinu, a nesou ho tam! Lezou i pokole

nou! Nahoře odevzdají dar a přejí si mít dítě. Hora je slyší. Tam,

jak vidíte ty dva kůly! Tam je naše hora.“

Vracela se zpátky, ale ještě se na nás ve dveřích otočila.

5


„Kámen nebo květina musí být naše! Tady odsud!“

Šli jsme tam hned ten den...

... Podruhé jsme projeli eukalyptovou alejí za tři roky. I s naší

dvouletou Kristýnkou. Od té doby jsme tam jezdili všichni tři

každý rok.

Když bylo Kristýně jedenáct let, Anna zemřela při autone

hodě. Já zestárnul a Kristýna dospěla. Změnila se. Už to nebyla

ona. Jenom její roztomilé pihy po celém obličeji, ty zůstaly

stejné. Nechtěl jsem, aby už odteď byla dospělá, a objednal jsem

se k psycholožce, která mi potvrdila, co jsem si myslel.

„Udělejte všechno pro to, aby se zase stala holčičkou. Ona se

chce vrátit zpátky. A vrátí se. Sice se vrátí jako moudrá holčička,

ale lepší moudrá holčička, než stará.“

Když jsem vyšel z ordinace, sedl jsem si v prázdné čekárně

a zavřel oči. Slyšel jsem, že někdo vešel, ale seděl jsem dál. Pak mi

ten někdo položil ruku kolem ramen a přitiskl mě k sobě. Byla to

voňavá, měkká náruč ženy a já se do ní, s očima stále zavřenýma,

ponořil. Nasával jsem všechno, co mi po odchodu Anny chybělo

a ještě dlouho mi chybět bude. Nasával jsem Petru jako drogu.

Chodila k psycholožce kvůli svému desetiletému synovi, který

chtěl žít po rozvodu s otcem. Respektovala jeho přání, a přišla

o něho. Odmítl se s ní stýkat. I to respektovala, ale pomocpotře

bovala, stejně jako já.

Šli jsme si sednout do kavárny a dvě hodiny si povídali. Měl

jsem pocit, že ona jediná mi rozumí. Že jenom my dva mluvíme

stejnou řečí. A tak jsme se začali opatrně scházet.

„Tati, Petra lže,“ řekla mi Kristýna za čtrnáct dnů a začalapla

kat. „Prý jsi jí řekl, že ji máš rád víc, než jsi měl rád maminku.“

Vyděsil jsem se. Proboha, proč tohle Kristýně říká?! Jel jsem

hned za ní, aby mi to vysvětlila. Zhroutila se, prý nikdy nictako

vého neřekla, ale chápe, proč si to Kristýnka vymyslela, odpouští

jí to a odejde z mého života...

Vydržel jsem to bez ní týden. Pak jsme se sešli a dali si pevná

pravidla. Kristýna je v našem vztahu, u nás obou, na prvním

místě.

6


7

A tak jsem jednou, dvakrát týdně, chodil k Petře, a Petracho

dila k nám. Když jsem měl služební cestu, přespala u nás. Zdálo

se, že si na ni Kristýna zvyká.

Příměří trvalo tři měsíce.

Jednou jsme byli s Petrou na obědě a manželský pár vedle nás

se začal hádat. On ji uhodil do ramene, ona vstala a vyběhla ven.

„Jakube, mě mlátit nebudeš, viď,“ zeptala se Petra a já se

rozesmál.

„Nikdy jsem žádnou ženu neuhodil!“

„Kristýna říkala, že...“ Zarazila se, skousla rty a sklopila oči.

Chtěl jsem vědět, co Kristýna říkala, chtěl jsem to vědět urputně,

tak mi to nakonec řekla.

„Prý jsi svoji ženu mlátil. Kristýna to viděla.“

Nikdy jsem Annu neuhodil. Věděl jsem, že se nezeptám

Kristýny, proč to řekla, protože mi bylo jasné, že to neřekla.

Pochopil jsem, že Petra je psychopatická lhářka, která mě chce

s Kristýnkou rozeštvat. Rozešli jsme se. Tentokrát definitivně.

Přišly prázdniny a my jeli po dvou letech znovu k Eleně.

Autobus zajel před recepci, čekali jsme, až nám řidič vyndá

z úložného prostoru kufry, kolem nás stálo asi deset lidí, kteří

za chvíli stejným autobusem pojedou na letiště, a mně senajed

nou zdálo, že jsem u velkého ibišku zahlédl nějakého známého

v červeném oblečení. Koukali jsme po něm oba, ale nikoho jsme

neobjevili, tak jsme vzali s Kristýnou kufry a šli na recepci, kde

na nás s rozevřenou náručí čekala Elena.

Kristýna se k ní vrhla, objaly se a dlouho, dlouho se držely.

Blbče. Blbče. Blbče!

Dobře se dívej!

A příště si vybírej ženu podle toho, jak se bude s Kristýnou

objímat!

„Elena je podobná mamince,“ řekla Kristýna u večeře.

„Čím, prosím tě?“

Rozesmálo mě to. Ty dvě si totiž nebyly vůbec podobné!

„Když byla maminka nervózní, nebo o něčem přemýšlela,

vzala pokaždé do ruky nějaký papíry nebo tužku. Cokoli. Elena


to dělá také. A má dlouhé prsty, jako měla maminka...“ Sklopila

hlavu do talíře a já rychle odvedl řeč.

„Na pláži byla rodina, co s námi jela z letiště. Co ty jejich dvě

děti? Na letišti jste si povídali...“ Kristýna pokrčila rameny.

„Jsou divní. Když ses šel projít, šla jsem k jejich lehátku a oni

se najednou zvedli, a šli s rodiči do vody! A přitom chvíli před

tím z vody vylezli!“ Přikývl jsem.

„Tak to jsou fakt divní!“

Oba jsme se rozesmáli a lidé od okolních stolů se po nás

káravě podívali. Kývl jsem směrem k nim.

„Kristýno! Pst! Jsme ostře sledovaní!“

Rozesmálo ji to ještě víc, a když si šla za chvíli pro zmrz

linu, schválně se mezi stoly vlnila jako manekýnka a opět neušla

pozornosti.

S Annou jsme každou naši dovolenou pojmenovávali podle

hostů hotelu. Zažili jsme tady dovolenou ukřičenou. Žravou.

Dětskou. Babskou. Záletnickou.

A tahle bude zvědavá...

A byla. Oba jsme měli pocit, že nás všichni pořád pozorují.

Povídají si o nás. Ale zároveň nás vyčlenili. Jako bychom mezi

ně nepatřili. Se mnou se nikdo nebavil a s Kristýnou si nikdo

nehrál...

Po třech dnech jsme přejmenovali zvědavou dovolenou, na

dovolenou divnou.

Jednou jsme se šli s Kristýnou projít k naší hoře a já jí vyprávěl,

co ode mě i od Anny mockrát slyšela. Jak nám hora pomohla.

Kristýna se rozplakala a já si k ní klekl a objal ji. Objímali jsme

se a brečeli. A najednou do nás někdo vrazil. Skupinka hostů

z hotelu nás od sebe oddělila, aby mohli projít, i když cesta byla

široká. Neomluvili se, smáli se a říkali něco o praseti.

Vrátili jsme se do hotelu a vyprávěli to Eleně.

„Divná dovolená,“ řekl jsem já.

„Divní lidé,“ řekla Kristýna.

A pak nás Elena pozvala k sobě domů.

„Přijedu pro vás hned zítra ráno, moji milí!“

8


Poprvé po třinácti letech jsem si uvědomil, že Elena není

jenom perfektní recepční, ale je také žena. Krásná žena. Máro

dinu, domov, děti, manžela...

„Jsi vdaná?“ Zavrtěla hlavou.

„Před pěti lety ode mě odešel. Nemůžu mít děti. Ani hora mi

nepomohla.“

A tak jsme začali trávit dovolenou s Elenou a s její rodinou.

Měla velký dům u moře, kde žila s rodiči, a její sestra a bratr

bydleli v domech kolem.

Neteře a synovci si nadšeně zabrali Kristýnu a my měli čas na

sebe. Hodně času.

Jednou jsme stáli na verandě vedle sebe a pozorovali děti, jak

si hrají v moři. Elena vzala se stolu obálku a hrála si s ní. Kristýna

měla pravdu. Jako bych se díval na ruce Anny.

Vzal jsem obálku, položil ji na stůl a pak jsme se objali a políbili.

Proč ne? Naše divná dovolená se už dávno změnila na dovolenou

zamilovanou...

... Když šli ti dva později za dětmi k moři, řekla si Elena, že

Jakubovi nikdy neřekne, co v den jejich příjezdu vzrušeněšep

tala všem hostům, kteří v tu chvíli stáli kolem recepce, „baba

v červeném“, jak překřtila nepříjemnou Češku, která se konečně

po čtrnácti dnech dovolené, vracela domů.

„Jděte se všichni nenápadně podívat ven! Přijel pedofil! Je to

ten vysoký blonďák! Tu malou pihovatou holku si platí! Znám je

oba! Řekněte to všem, ať si dají pozor na děti!“

9


Výhra

Sotva jsem přišla v pondělí ráno do práce, pozval si mě do své

kanceláře sám Veliký Šéf.

„Paní Lacinová, před rokem jsem vám sice zvýšil plat o dva

tisíce, ale bohužel situace je pro mou firmu v současné doběneu

držitelná. Plat vám musím snížit. Tady je nová smlouva,rozmys

lete si to, dneska je pondělí, ve středu mi ji přinesete podepsanou.“

Zůstala jsem na něj koukat a nic jsem nechápala. On mi chce

snížit plat?! Dřu jako mezek, nakládá na mě všechno možné a plat

mi před rokem zvýšil o dva tisíce jenom proto, že jeho sekretářka,

paní Mlíková, odešla do důchodu a já převzala všechnu její práci!

Podíval se na mě a ironicky se usmál.

„Pokud se vám to nelíbí, nebudu vás u nás držet. Paní Mlíková

se v důchodu nudí, ráda by se vrátila.“

Sklonil hlavu do papírů a já vycouvala ze dveří. Tak takhle je

to! Má za mě náhradu! V našem městě práce není, čeká se, až

se postaví nová automobilka. Prý se to potom zlepší. Asi ano,

ale na mě tam tedy určitě čekají! Veliký Šéf moc dobře ví, že

sklapnu kufry a budu mlčet. Budu dál dělat práci za dvě a ještě

dostanu o dva tisíce míň!

Když jsem šla odpoledne ke školce pro našeho Samíka,nadá

vala jsem si.

„Kdybys nebyla blbá, mohla sis udělat po gymplu nástavbu.

Teď s tebou v práci šoupají, protože máš jenom maturitu!“

Ale jen jsem Samíka uviděla, špatná nálada mě přešla. Byl

moje sluníčko! Když mi v šatně skočil kolem krku, málem jsem se

rozbrečela. Ty můj malý, neboj se, vydržím to! Tak budu dělat za

míň peněz. Tátovi to večer řekneme, bude nám muset něco přidat.

„To nemyslíš vážně?! Nemůžu ti dávat víc. Budeš muset šetřit,

Veroniko. Třeba na švadleně.“

Tohle mi řekl můj drahý Daneček, když jsem ho poprosila,

aby mi dával alespoň o tisícovku víc. Nadechla jsem se a mlčela.

Znala jsem ho dobře. Když řekl, že nemůže, tak opravdu nemůže,

s tím nic nenadělám.

10


Navíc, s tou švadlenou měl pravdu. Chodila k ní moje matka

i tchyně a jaksi se předpokládalo, že tam budu chodit i já. Když

mě k ní moje matka přivedla poprvé, bylo mi patnáct. Ta baba

celé roky určuje, co budu nosit! A nejenom, že poslední dobou

strašně podražila, ona mi navíc nikdy nic neušila tak, jak jsem

chtěla! Kolikrát jsem to musela přešívat a to jsem jí přitom

nakreslila, jak bych to chtěla ušít, ale ona to stejně ušila po svém!

Jednou mi dokonce vítězně hlásila, že v televizi viděla přesně

takové šaty, jaké jsem chtěla!

„A proč jste mi je tedy tak neušila,“ hlesla jsem tehdy tiše

a ona se rozesmála.

„Protože tobě, Verunko, tobě by tenhle střih vůbec nešel! Já

vím nejlíp, co ti sluší!“

Už dávno bych od ní odešla, ale kdykoli jsem matce nebo

tchyni řekla, že k ní přestanu chodit, obě se zhrozily. Prý rodinná

švadlena se neopouští! Ta se předává! Tss, tuhle babu bych sra

dostí předala i svému největšímu nepříteli!

V úterý vyzvedával Samuela ve školce Dan. Chodili spolu

do modelářského kroužku. Staré lokomotivy, to byla Danova

i Samíkova vášeň. A já měla odpoledne pro sebe. Ale tentokrát

jsem neměla na nic náladu a šla jsem rovnou domů.

Ve schránce jsem měla dopis.

Vážená paní Veronika Lancová.

Odesílatel byla nějaká firma z Pardubic. Rychle jsem se

převlékla, sedla si do křesla a dopis jsem otevřela.

Paní Lancová, vyhrála jste 100 000 Kč!

To mě praštilo do očí hned! A vedle mapa krajů a v každém

kraji jedno jméno. Do našeho kraje, bylo vepsané moje.

Veronika Lancová. Kolín.

Mozek, který se mi v první chvíli zatemnil, začal zase pracovat.

Holka, nevěř tomu! To je nějaká bouda! Jako bys to neznala!

Pročetla jsem všechny papíry, které k tomu byly, ale nemohla

jsem si pomoct, pořád mi vycházelo jedno. Opravdu jsem vy

hrála 100 000 korun!

Stotisíc korun!

11


Chvíli jsem seděla jako zkamenělá a pak jsem se usmála. Za

měsíc jsou Vánoce. Rozdělím to na tři díly po třiceti tisících,

dám nám to na tři knížky a šup s tím pod stromeček! A zbylých

deset tisíc si nechám jako rezervu. Bude to moje jistota. Moje

hrdost i moje statečnost!

Už jsem totiž přesně věděla, co udělám, a to jsem ty peníze

ještě neměla!

Nejdřív jsem vyplnila pro tu miloučkou firmu z Pardubic

všechno, co jsem vyplnit měla, ale protože jsem to měla poslat

do týdne, zatím jsem to schovala do krabice s doklady.

Pošlu to až pozítří, abych nevypadala jako hladová!

Pak jsem se oblékla a šla jsem k „rodinné švadleně“. Zazvo

nila jsem a baba vykoukla z okna. Tvářila se překvapeně.

„Já jsem na to ještě ani nesáhla, Veroniko!“

„To je dobře, paní Votrubová! Už na to nesahejte,“ křičela jsem

na celou ulici a sousedky zvědavě vykukovaly z oken. „Hoďte mi,

prosím vás, tu moji látku z okna! Já už u vás šít nebudu! Jste

moc drahá! A nikdy mi to neušijete, jak chci! Nikdy!“

Vytřeštěně na mě koukala a pak zmizela v okně. Za chvíli mi

na hlavě přistál balíček a z okna se ozvalo ječení na celou ulici.

„Já za to nemůžu, že nemáš peníze, Veroniko! Zadarmo ti šít

nebudu!“

Rozesmála jsem se.

„Paní Votrubová, k vám bych si už nedala nic ušít ani zadarmo!

Teď jdu do sekáče a tam se konečně hezky obléknu! A za stovku!

Za tu byste mi neušila ani kapesník!“

Sousedky v oknech se usmívaly a myslím, že by mi nejradši

zatleskaly. Ona totiž ta Votrubová opravdu není žádný zázrak!

Ale nikdo jí do očí nikdy nic neřekl. Až jsem se, díky výhře,

ozvala já. Sice jsem věděla, že se o mém hrdinství do hodiny

dozví tchyně i moje máti, ale bylo mi to srdečně jedno.

Pak jsem šla do sekáče a koupila si tam několik modelů. Dvoje

kalhoty, sáčko, dvě sukně, tři blůzy a dvě trička. Utratila jsem

250 korun, protože měli na všem 70% slevu! Věřili byste tomu?

250 korun a mám půlku skříně!

12


A pak jsem radostně hupkala domů, dvě tašky věcí na sebe

a za sebou rezervu deseti tisíc! Dám dělovou ránu, bum bum,

bum bum!

Samíkovi jsem udělala palačinky a pro Dana jsem nastrou

hala nivu. Když přišli a zouvali se v předsíni, dala jsem na pánev

olej a připravila chleba a česnek.

„Topinky,“ ozval se za mnou zklamaně Dan. Objala jsem ho

a přitiskla se k němu.

„S česnekem, Danečku! Česnek je zdravý! A má povzbuzující

účinky! A také musím šetřit! Před chvíli jsem poslala k šípku

švadlenu a poprvé v životě jsem navštívila sekáč! Mám plnýbal

kon vypraných věcí! Za 250 korun!“

Když jsme seděli u večeře, Dan se na mě zakoukal. A koukal

a koukal. Usmála jsem se.

„Copak?“

Pokrčil rameny.

„Jsi nějaká jiná.“

„Maminka je klásná,“ prohlásil Samuel a Dan přikývl.

„Krásná je, to máš pravdu, ale dneska je ještě k tomu, jiná.“

Vstal, šel do předsíně a za chvíli se vrátil. Na linku položil dvě

tisícikoruny.

„Verunko, já ti tedy budu dávat víc. O dva tisíce. Byli jsme

teď se Samíkem v Delvitě pro nanuka, a já jenom koukal, jak je

všechno drahý. A tu švadlenu si nech! Přece nemusíš nosit věci

ze sekáče.“

Přerušila jsem ho.

„Tu babu nechci už ani vidět! Uvidíš sám, jestli jsem udělala

dobře!“

Když jsem si ráno vzala kalhoty, tričko a sáčko, jenom vykulil oči.

„No, Veru! Ty seš teda kočka! Ukaž se mi!“

Dívali jsme se na sebe a oba si vzpomněli na dnešní noc, která

byla po dlouhé době zase taková, jako když jsme spolu chodili.

A když Dan odcházel, zašeptal mi, že chce večer zase topinky!

Odvedla jsem Samíka do školky, a pak jsem šla vesele do práce.

Určitě tušíte, co dalšího jsem měla za lubem. Aby ne, s rezervou

13


deseti tisíc a se třemi vkladními knížkami po třiceti tisících, se

dělové rány rozdávají o sto šest!

Vešla jsem k Velikému Šéfovi a podala mu smlouvu. Překva

peně se na mě podíval.

„Ale vy jste to nepodepsala?!“

Přikývla jsem.

„Takovou smlouvu nepodepíšu. Dělám svoji práci a k tomu

dělám už rok za paní Mlíkovou. Pokud i dál budu dělat za dvě,

chci plat zvýšit. Na dvacet tisíc. I tak ušetříte. Pokud nechcete,

odcházím. Paní Mlíková určitě zvládne dělat za dvě.“

Veliký Šéf mlčel a já čekala. Pak si odkašlal.

„Vy jste mluvila s paní Mlíkovou?“

„Ne.“

„Já jsem se jí totiž ještě neptal, ale myslím, že se nebude chtít

vrátit.“

Dlouho mlčel a koukal do stolu. Já se zatím prohlížela vote

vřeném oknu a byla jsem se sebou hóódně, ale opravdu hóódně

spokojená!

„Paní Lacinová, udělal jsem chybu,“ ozvalo se najednou od

stolu, a já sebou překvapeně cukla. „Omlouvám se vám. Přijďte,

prosím, za hodinu. Budete mít připravenou novou smlouvu.“

A za hodinu jsem zjistila, že jsem získala plat, o jakém se mi

nesnilo! Zvítězila jsem!

Bum bum, bum bum!

Večer jsem si ještě jednou pročítala svůj nádherný dopis, díky

kterému se mi podařilo tolik věcí změnit! Pečlivě, slovo od slova.

A zjistila jsem, že moje výhra má „malý háček“.

Byl napsaný drobným písmem a byl snadno přehlédnutelný,

určitě proto, že byl pro adresáta výhry velmi důležitý! Podle

tohoto „malého háčku“ jsem totiž nic nevyhrála!

A víte, že mi to nevadilo? Díky vynalézavým podvodníčkům

jsem se naučila za pouhé dva dny, jednu důležitou věc!

Někdy se vyplatí chovat se tak, jako bychom měli za zády sto

tisíc.

14


Blasen není blázen!

„Holky! Pojďte se podívat, co jsem si koupila v sekáči!“

Kolegyně se seběhly a já vytáhla bílé tričko s německými

nápisy. Radka, která by do sekáče nikdy nešla, si ho prohlédla

první.

„Páni... úplně nový! Bavlněný! To bych si koupila i já! K moři

jako dělaný!“

Bylo vidět, že se jí opravdu líbí. Potěšilo mě to.

„No vidíš! Vykašli se příště na drahé butiky a pojď se mnou

do sekáče!“

Přikývla.

„Až tam zase půjdeš, řekni mi! Teď jsem si koupila tričko za

osm set. Hrůza! Břicho mi z něj leze a záda mám holý.“ Podí

vala se po nás a smutně se ušklíbla. „Láďovi jsem se v něm taky

moc nelíbila. Tak jsem mu radši řekla, že bylo ve výprodeji. Za

stovku.“

Zdena se usmála.

„Tak to mně se stát nemůže! Já bych si nic drahého nekoupila,

ani kdybych na to měla. Bylo by mi líto peněz. To jdu radši do

sekáče a udělám si za stovku větší radost než ty za osm set.“

Holky začaly mluvit o sekáčích a já se zamyslela.

Napadlo vás někdy, proč do sekáčů chodí ženy kolem pade

sátky a výš? Já vím proč. Je to jednoduché.

Většinou jsme se narodily v padesátých, šedesátých a sedm

desátých letech, kdy žádný velký výběr v obchodech nebyl. Já

navíc dědila oblečení po sestřenicích a tak mi naši první věckou

pili v obchodě až v mých patnácti letech. Byl to příšerný, tmavě

zelený kabát.

V sedmdesátých letech nám bylo kolem dvaceti, chtěly jsme

se hezky oblékat, ale pokud jsme neměly na švadlenu, nezbylo,

než abychom si samy šily, pletly, přešívaly, batikovaly.

Když mi bylo pětadvacet a měla jsem ročního syna, vzala jsem

dvě velké pleny, do kterých jsem ho utírala po koupání a ušila

si z nich halenu ve tvaru téčka, místo kapes jsem našila zbytky

15


starého vyšívaného ubrusu, hodila jsem tenhle super model do

hnědé barvy DUHA, a chvíli ho vařila.

Vznikla blůza, kterou každý obdivoval a často i záviděl. To

když jsem řekla, jak jsem k takovému výjimečnému modelupři

šla. Dvě velké pleny a zbytky starého ubrusu!

Když přišel listopad 1989, bylo nám kolem čtyřicítky. Aobje

vily se sekáče. A v nich věci, o kterých jsme celý život snily. Pro

dost ženských to byl ráj a pro mě je to ráj pořád. Peněz není

nikdy dost. Pomáháme mladým. Syn se brzy ženil. S Mirkou

se seznámili v tanečních a už se neopustili. Její rodiče i my, jsme

dali dohromady všechny úspory, aby měli svůj byt, protože čekali

dítě. A když se Jakub narodil, pomáhali jsme všichni dál.

Dneska je Kubovi osm let, syn má dobrou práci, ale Mirka

se chytit nemůže. Nikdo nechce holku sice s maturitou, ale bez

praxe. A tak se asi ještě dlouho nemusím bát toho, že bychnevě

děla, kam s penězi.

„Co je to za nápisy?“

„Holky, která umíte německy?“

„Ireno, víš, co je tam napsané?“

Kolegyně prohlížely tričko a Magda četla nápisy, které na

něm byly.

„Ficken. Bumsen. Blasen.“

Zdena, která měla v Německu provdanou sestru a trochu

německy uměla, zavrtěla hlavou.

„Tak to mi vůbec nic neříká! Ireno, nechci tě strašit, ale mám

pocit, že to bude nějaká sprosťárna!“

Mávla jsem rukou.

„No a co? Když se mě bude někdo ptát, řeknu, že jsem blázen!“

Rozesmály jsme se, ale hned jsme ztichly, protože do dveří

nakoukl náš šéf.

„Ireno, přijďte ke mně!“

Hned zase zmizel. Podívaly jsme se na sebe. Že by průšvih?

Stavila jsem se v sekáči cestou z pošty, to je pravda, ale ne

zdržela jsem se tam. Popadla jsem tričko, které tam na mědo

slova čekalo, a letěla do práce. Šéf věděl, že nechodíme na obědy

16


a ohříváme si, co si přineseme z domova, tak přimhouřil oko,

když jsme si při pracovních pochůzkách ve městě nakoupily, co

jsme potřebovaly. Nevyužívaly jsme toho, to věděl také.

Že by se naštval, že courám po sekáči a teď ještě holky zdržuju?

„Neboj! To bude dobrý,“ mrkla na mě Magda a Zdenazahro

zila ke dveřím pěstí.

„Jestli ti vynadá, budeme stávkovat! A celý podnik klekne!

Řekni mu to!“

Přikývla jsem sice s úsměvem, ale strach jsem trochu měla.

„Jen abych neklečela já! Na hrachu a bez odměn!“

Za chvíli jsem zaťukala na šéfa, a když vevnitř zahučel, vešla

jsem. Ukázal na židli a mlčel. Koukal na mě a bylo vidět, že neví,

jak začít. Radši jsem si sedla.

Káčo pitomá, nadávala jsem si. Taky jsi mohla do sekáče jít

až odpoledne!

Odkašlal si a konečně začal.

„Ireno, kam jedete na dovolenou?“

Vykulila jsem na něho oči. Cože?!

„Chalupa. Na jinou dovolenou nemám. Přihlásila jsem vnuka

na náš firemní tábor, a protože je snacha bez práce, zaplatila jsem

mu to. A mladým jsme přidali na dovolenou. Pojedou k moři.“

Byla to pravda. Náš podnik každý rok pořádal pro dětizaměst

nanců tábor, a mně se tam Jakuba podařilo protlačit, i když to

byl vnuk. Bylo to sice o něco dražší, ale tábor za to stál. Byl

prvotřídní! A hlavně tam jeli dva Jakubovi spolužáci a všichni

tři se těšili, že spolu budou v chatičce.

„Koukám, Ireno, že jste nejenom dobrá kuchařka, ale i dobrá

tchyně.“

Pořád jsem ničemu nerozuměla. Co to mele? No, v každém

případě mi nechce vynadat, to by mě nechválil!

„Řeknu vám, Ireno, když v poledne cítím, jak si ohříváte oběd,

sbíhají se mi sliny!“

Cítila jsem, že se červenám.

„Ale to ne! Přece i holky si ohřívají svoje jídlo...“

Na oko jsem se bránila, ale věděla jsem, že má pravdu.

17


Vařila jsem ráda a dobře. Byl to můj koníček. Však jsem se

za mlada, něco najezdila na pionýrské tábory! Pamatuju si, jak

z našeho podniku jezdila na každý turnus delegace, prý nakont

rolu! Ale všichni jsme věděli, že přijeli na slavnostní oběd, který

jsem pro ně připravila!

Šéf byl o něco starší než já, a protože v té době dělal předsedu

tehdejšího ROH, tak samozřejmě v delegacích nechyběl! Trochu

mi začalo svítat a jeho další slova mi dala za pravdu.

„Ireno, máme strašný průšvih! Za týden jedou děti na první

turnus a kuchařka, co s nimi měla jet, je v nemocnici. Nemůžeme

nikoho sehnat. Každá je už zadaná, nebo se jí nechce. A tak

jsem si vzpomněl na vás.“

Zavrtěla jsem hlavou.

„Ne...“

Zvedl ruku.

„Počkejte, Ireno, počkejte! Neříkejte hned ne! Peníze, co jste

zaplatila za vnuka, vám vrátíme. Kluk bude mít tábor zadarmo!

Vám dám na tři týdny zvláštní placené volno! Budete brát stejný

plat, jako byste byla v práci a dovolená vám zůstane! A za tři

týdny, co budete vařit, vám dám deset tisíc. Víc nemůžu!“

To neznělo vůbec špatně!

Manžel potřeboval se švagrem něco dělat na chalupě ašvag

rová by tam mohla být s dětmi a o chlapy by se postarala místo

mě! Byla by štěstím bez sebe! Pro děti je tam ráj! A já bych zatím

tři týdny vařila na táboře! Co to říkal?

Placené volno, dovolená mi zůstane a ještě budu mít deset

tisíc kapesného?

A tak jsem přikývla.

Kuba byl šťastný, že bude mít babičku na táboře, mladým

jsem dala peníze, které mi vrátili za tábor, manželovi jsem slí

bila, že mu dám deset tisíc na novou sekačku – spokojení jsme

byli všichni, i bílé tričko ze sekáče! Dostalo totiž v kufru čestné

místo! Kuchařka přece musí mít bílou zástěru a pod ní bílé

tričko! A jestli jsou na tričku nápisy, slušné či neslušné, to pod

zástěrou vidět nebude.

18


Tábor byl nádherný, počasí jak objednané, kuchyň moderní,

děti spokojené. Měla jsem k ruce čtyři studentky, které mipomá

haly. Připadala jsem si jako šéfkuchař! Po snídani jsem jimroz

dělila práci a pak jsem se zavřela s hospodářkou a domlouvaly

jsme jídelníček, a co bude potřeba koupit.

Měly jsme na starosti sto padesát malých strávníků a třicet

dospělých, takže práce bylo dost. Ale všechno jsem se svými

pomocnicemi zvládla.

A úspěchy naší kuchyně na sebe nedaly dlouho čekat!

Už třetí den jsem dostala při táborovém ohni, Řád Mňamsvíč

kové a za další tři dny, Řád Mňam bramborové polévky. Musely

jsme ji s holkami dělat čtyřikrát za sebou. Děti se po ní mohly

utlouct.

A pak mi zavolal šéf.

Že prý přiveze zástupce německé firmy, se kterou měl nášpod

nik uzavřít důležitou smlouvu. Abych se prý s obědem vytáhla,

že zůstanou i na večeři, po které dostanu, Řád Mňam nejlepší

kuchařky.

Když jsem to holkám v kuchyni říkala, ťukala jsem si na čelo,

ale ony to vzaly vážně a že prý se musíme vyznamenat!

A taky že jsme se vyznamenaly! Hlavně já. A nejenom jídlem.

Ale popořádku.

Němci se v poledne olizovali doslova za ušima a děti také.

Hned po obědě pro mě šéf přišel a představil mě. Němci se mi

klaněli a řeknu vám, že jsem jejich chvále rozuměla moc dobře,

i když mě chválili německy!

Potěšilo mě to a s holčičkami jsme se pustily do přípravy

večeře hned odpoledne, a myslím, že jsme tentokrát doslova

překonaly samy sebe!

Když se po večeři rozlehl z jídelny potlesk, měla jsem pocit,

že začalo pršet. Moje čtyři kuchařinky otevřely dveře z kuchyně

do jídelny, a já viděla děti, jejich vedoucí, svého šéfa a Němce,

jak stojí u stolů a tleskají.

Bylo to nádherné! Šéf na druhém konci jídelny vytáhl, Řád

Mňam nejlepší kuchařky a zamával na mě, abych si pro něj šla.

19


Rychle jsem stáhla zástěru, protože jsem ji přece jenom měla

upatlanou, narovnala jsem si tričko ze sekáče přes bílé kalhoty

a vyšla jsem z kuchyně. Moje čtyři kuchařinky šly za mnou jako

družičky! Procházely jsme jídelnou, všichni stáli a tleskali a děti

křičely bravo a sláva, jako bych byla Harry Potter!

Tleskali i Němci s mým šéfem, ale jak jsem k nim pomalu

docházela, přestávali tleskat, koukali po sobě, něco si šeptali

a na některých bylo vidět, že zadržují smích.

Šéf mi připnul na tričko, nad nápis FICKEN, Řád Mňam

nejlepší kuchařky, pogratuloval mi, dali jsme si pusu a pak mi

podávali ruce i Němci.

Ale byli divní! Tvářili se potutelně! Něco si šeptali! Smáli

se! Ukazovali na moje tričko, pokyvovali hlavami a prý ja, ja,

gut, gut!

„Ficken! Ja! Gut!“

„Bumsen! Gut! Ja!“

„Und blasen! Ó! Ó! Ó! Gut! Gut! Gut!“

A pak všichni začali smíchy, doslova řvát!

Chytla jsem jejich tlumočníka a zatáhla ho stranou. Vypnula

jsem prsa a ukázala na nápisy.

„Přeložte mi to! A rychle!“

Smál se, už když jsem ho tahala od Němců a teď se rozchechtal

na celé kolo.

„Radši to nechtějte vědět, paní Ireno!“

Zvedla jsem oči v sloup.

„No nazdar! Zdena měla pravdu! Říkala, že to bude nějaká

sprosťárna!“

Zavolala jsem k sobě hlavního vedoucího Oldu a poprosila ho,

aby poslal děti z jídelny. Dal rozchod a během pěti vteřin jsme

zůstali v jídelně jenom my dospělí.

Ukázala jsem na tlumočníka.

„Tak! A honem! Co to mám na tričku za sprosťárny? Co je to

za nápisy?“

Všichni čekali, až tlumočník začne překládat. Ale tomu se do

toho moc nechtělo. Kdykoli se podíval na některého Němce,

20


začal se chechtat a Němci se chechtali s ním. Přitáhla jsem ho

k sobě a pevně ho držela.

„Tak šup! Šup!“

Tlumočník ukázal na první slovo.

„Ficken...“

Němci sborově zařvali smíchy, ale on je pohybem ruky utišil.

„Ficken znamená, slušně řečeno, že máte ráda milování.“

Zčervenala jsem. Pak jsem pokrčila rameny.

„No a co? A kdo nemá, že?“

Němci chtěli, aby jim tlumočník přeložil, co jsem řekla. Když

to udělal, uznale zatleskali a někteří zvedli palec na znamení

obdivu. Tlumočník pokračoval dál.

„Bumsen znamená, také slušně řečeno, že máte ráda milování

s mužem.“

Přikývla jsem.

„I to je pravda.“

Tlumočník opět přeložil Němcům, co jsem řekla a ti opět

zatleskali. Zbývalo poslední slovo. Šťouchla jsem do tlumočníka,

protože jemu se do překladu evidentně nechtělo.

„No?! A to třetí?“

„Blasen... blasen...“

Zdálo se mi to nebo ne? Tlumočník zčervenal! Němci ztichli

a nespouštěli ze mě oči.

„Že jsem blázen, ne?“

Zažertovala jsem, abych mu dodala odvahu, ale on zrudl

ještě víc.

„Ne. Blasen... blasen znamená, že... že... slušně řečeno... že

máte ráda orální sex.“

Zatracené tričko ze sekáče! Už se nedivím, že bylo jako nové!

Zůstala jsem stát s pusou otevřenou a nezmohla se na jediné

slovo. Jídelna vybuchla v takový smích, že děti vběhly dovnitř,

zvědavé, čemu se všichni smějí...

Když tábor skončil, a já se vrátila do práce, dozvěděla jsem se,

že Němci s námi uzavřeli takovou smlouvu, že máme na příštích

deset let o výdělek postaráno! Ale to nebylo všechno!

21


Dodnes všichni v podniku říkají, že Němci s námi smlouvu

uzavřeli nejenom kvůli mému vaření, ale hlavně kvůli tomu, co

jsem jim nabízela na tričku!

Prý říkali, kdo si počká, ten se dočká!

22


Divadlo

Sotva jsem si zula v předsíni boty, ozval se zvonek. Natáhla jsem

se ke klice a otevřela dveře.

„Ty jsi zase doma? To ještě nemáš práci? Proč si něco nehledáš?

Že tě to baví, válet se doma!“

Paní tchyně.

Pokrčila jsem rameny a pozvala ji dál. Co jí mám říkat? Od

rána jsem byla na nohou. Hned v osm jsem šla na Úřad práce,

kde mi dali tři adresy. Projela jsem metrem a tramvají padesát

korun, protože jsem tam chtěla být rychle. Volná místa byla

da leko od sebe, a než bych se tam po Praze doškobrtala po

svých...

Stejně to bylo zbytečné. Místa už byla obsazená. Ale tohle

všechno jsem tchyni neřekla.

„Tady ti nesu něco pro Vašíka. Ne abys to dala dětem nebo to

dokonce snědla sama! Když byl malý, mohl se po nich utlouct!“

Slavnostně položila na stůl v kuchyni talíř se čtyřminádher

nými koblihami. Vařit a péct uměla. Jenom kdyby nebyla tak

jedovatá! Hned po svatbě mi můj muž řekl, že kdybych měla

jinou povahu, s jeho maminkou bych se nesnesla. Bydleli jsme

totiž kousek od jeho rodičů a tchyně k nám často chodila.Jak

mile zjistila, že jí neodporuju, vylévala si na mně špatnou náladu,

sotva otevřela dveře. A špatnou náladu měla pořád.

I dneska.

Dřív mi to nevadilo, chodila jsem do práce, a když jsem přišla,

měla jsem do večera co dělat. Ale teď to bylo jiné. Děti jsou

velké, mají své kamarády, své zájmy a doma se moc nezdrží. A já

jsem skoro rok bez práce. Naučila se k nám chodit každý den

a doslova mě „dusila“.

„Proč něco takového Vašíkovi neuděláš sama,“ ukázala nakob

lihy a jedovatě se usmála. „Neumíš to, co?“ Přeměřila si mě od

hlavy k patám a ušklíbla se. „Hubená jsi, až to hezký není! Ale

to je tím, že neumíš vařit! A s těmi vlasy si už taky konečně něco

udělej! Už ti není dvacet, abys je pořád nosila dlouhý! Vypadáš

23


jako coura! Měla by sis nechat udělat trvalou, jako to mám já!

Ach jo... Neumíš koblihy, neumíš si najít práci... Ale hlavně, že si

vytrháváš obočí a barvíš vlasy! Na to máš čas a peníze, co? Kam

ten náš kluk dal oči! Taková... Ani koblihy mu neudělá!“

Abych jí vykládala, že se Vašík snaží zhubnout a poslední

dobou sladké omezil, mě ani nenapadlo. Okamžitě by se toobrá

tilo proti mně. Že chci jejího syna vyhladovět, že na něm chci

šetřit, když teď nemám práci a nemám peníze...

Jako bych ji slyšela. Mlčela jsem a ona pokračovala. Ale už

jsem ji neposlouchala. Přemýšlela jsem, co bych ještě dneska

mohla udělat pro to, abych si nějakou práci našla. Kam bych

měla jít. Za kým. Kam zatelefonovat.

Pravda je, že jsem toho moc nabídnout nemohla. Je miosm

atřicet a mám jenom základní vzdělání. V našem podniku jsem

se z uklízečky vypracovala až na pracovnici kopírky. Celý den

jsem byla zavřená v malé místnosti, která se naštěstí dala větrat

a kopírovala jsem.

Jenomže postupně se přecházelo na počítače a na tiskárny,

kopírka byla na každém poschodí a mě vyhodili. Byla jsem bez

práce už skoro rok.

„A nezvedne zadek a nezvedne! Ona si myslí, že jí práci přijde

někdo nabídnout pod nos! Kdyby aspoň doma uklízela! Ale to

ne! Má tady bordel, že bych se tu štítila vzít si něco k jídlu! Ale

to by tu něco k jídlu muselo být! Sedí a sedí!“

Oddychla jsem si. Tchynin hlas byl slyšet z předsíně. Konečně

bouchla dveřmi a já se unaveně zvedla.

Tak jo. Zvedám líný zadek a jdu si hledat práci, maminko!

Procházela jsem Václavák a koukala po cedulkách naobcho

dech a restauracích. Šla bych klidně mýt nádobí, jenomže tahle

místa byla obsazená Ukrajinkami, kterým stačilo málo peněz.

Pak jsem si řekla, že projdu ulicí Ve Smečkách, a Štěpánskou

se vrátím na Václavák. Zastavila jsem se před obchodem skabel

kami, koukla po cenách a radši jsem šla dál. Hned vedle byly

fotografie z představení Činoherního klubu.

Nárožný, Chýlková, Vetchý.

24


Jak já už nebyla dlouho v divadle! Než jsme měli děti, chodili

jsme s Vašíkem každou chvíli. Ale potom nám zůstala jenom

televize. Tchyně děti hlídat nechtěla a moje maminka bydlí na

Moravě. A já přitom divadlo tak milovala!

Chtěla jsem jít dál, ale v tu chvíli vyšla před divadlo štíhlá,

krátkovlasá dívka a rozhlížela se po ulici s rukou před očima.

Přesně jako v pohádce o Bystrozrakém.

„Koho vyhlížíš, Romanko?“

Vysoký mladík s kudrnatou hřívou, který vyšel za ní, ji objal

kolem ramen. Romanka si vzdychla.

„Musím sehnat rekvizitářku! Tak ji hledám!“

Oba se zasmáli a zašli do chodby. Zbystřila jsem. V Činoherním

klubu hledají rekvizitářku?

„Slečno!“

Oba se na mě otočili a dívka ukázala na zavřené okénko

pokladny.

„V pokladně jsou až od tří hodin.“

„Vy potřebujete rekvizitářku?“

Hlas se mi tak třásl, že jsem si musela odkašlat a radši jsem

to zopakovala.

„Vy potřebujete rekvizitářku? Já bych o to místo měla zájem.“

Pozorně si mě prohlédla. Asi jsem obstála, protože se usmála.

„A večery by vám nevadily? A také jezdíme někdy na zájezdy.“

Zavrtěla jsem hlavou.

„Děti jsou velké. A bydlím kousek odsud.“

Romana zavýskla a objala kudrnáčka.

„Hurá! To koukáš, jak jsem rychlá, co?“ Pak ke mně natáhla

ruku. „Dobrý den. Já jsem Romana.“

Dvakrát jsem polkla, než jsem ze sebe vypravila svoje jméno.

Pane bože, já snad budu mít po roce práci! A v divadle, které

miluju!

A pak to šlo raz dva. Když jsem v kanceláři řekla, že mě

vždycky bavilo něco vyrábět, že umím šít, že mám velké děti

a práce večer mi nevadí, že bydlím kousek od divadla a žediva

dlo miluju, stačilo jim to.

25


Vyplnili se mnou papíry, ukázali mi rekvizitárnu, Romanka

mi vysvětlila, v čem spočívá práce rekvizitářky, představila mi

druhého rekvizitáře, který mezitím přišel, oba mě uklidnili, že

mi zezačátku budou všichni pomáhat a že si herci svoje rekvi

zity ohlídají, abych se nebála, že se do všeho postupně dostanu,

a navíc, teď se začíná zkoušet nová hra, do které se budou

připravo vat rekvizity během tří měsíců, takže budu mít čas se

rozkoukat.

A tak jsem začala pracovat v divadle. Vašík byl rád, že jsem

konečně sehnala práci a těšil se, že mi bude chodit popředsta

vení naproti, a děti byly nadšené, že budou moct občas přijít

s kamarády na přístavky.

A tchyně? Ta se pohrdavě usmívala.

„Za chvíli tě vyhodí! Jen co tě poznají! Co by dělali se ženskou,

jako jsi ty? V takovým nóbl divadle, kde hrajou samý hvězdy! Ty

nejsou zvědaví na ženskou, která nic neumí!“

Nechala jsem ji při tom. Co jí budu vykládat o tom, jak mě

herci mají rádi, jak mi děkují, když připravím rekvizity tak, že

stačí přijít a natáhnout ruku, jak mě režisér chválí, protoževyro

bím rekvizitu přesně, jak chtěl, jak je se mnou spokojenývýtvar

ník, protože stačí, aby naznačil, co potřebuje a já to do druhého

dne seženu...

I kdybych jí tohle všechno řekla, stejně by na mě nadávala.

Uběhlo pár měsíců. Měla jsem za sebou první premiéru, už

jsem věděla, jak to v divadle chodí a nic mě nemohlo překvapit.

Připadala jsem si jako ryba ve vodě. Peněz sice nebylo hodně, ale

zase jsem měla nepravidelnou pracovní dobu a to mi vyhovovalo.

Moje hry se nehrály každý večer, střídaly se s těmi, které dělal

kolega rekvizitář, drobný, šedovlasý pán, který byl v Činoherním

klubu celý život. Byl to hlavně on, kdo mě do všeho zasvětil. Při

zkouškách jsme se spolu střídali a podle potřeby si vycházeli

navzájem vstříc, abychom nemuseli být v divadle oba, když práci

stačil udělat jeden.

Vašík za mnou většinou po představení chodil a rychle mi

pomohl uklidit rekvizity z jeviště, aby kluci z techniky mohli

26


začít bourat scénu. Cestou domů jsme se někdy stavili na pivo,

nebo si dali na Václaváku klobásku, a když jsme se loudalipůl

noční Prahou a povídali si, bylo to, jako když spolu podruhé

chodíme...

Tchyně byla v té době v lázních. Když se vrátila a několikrát

za mnou přišla a já nebyla doma, urazila se a přestala k námcho

dit. Myslím, že nikomu z naší rodiny její návštěvy nescházely.

Asi za měsíc po příjezdu z lázní, řekla Vašíkovi, aby ji odvezl

za Vlastou, se kterou byla na pokoji. Vlasta pocházela z jižních

Čech a byla to důchodkyně, paní doktorka. Vašík souhlasil, azep

tal se mě, jestli mám volno a chci jet s nimi. Přikývla jsem

a tchyně nespokojeně zavrčela.

„Tak to tedy ne! Nebudu se s ní v autě mačkat!“

Vašík se usmál.

„Tak to si budeš muset vybrat, mami. Buď pojedeš s námi

autem, nebo si jeď za paní doktorkou vlakem!“

Zalapala po dechu. To bylo poprvé, co se mě Vašík zastal. Bylo

na ní vidět, že se z toho nemůže vzpamatovat a já se v duchu

musela smát. Netušila, jak jsme se s Vašíkem poslední dobou

sblížili! Nevšimla si změny, která se s námi oběma stala!

Já získala sebevědomí. Byla jsem v divadle šťastná! A Vaší

kovi lichotilo, že pracuju v Činoherním klubu a znám našenej

lepší herce a oni znají mě. Ale hlavně nás oba sblížily naše noční

cesty Prahou. Viděli jsme se po dvaceti letech novýma očima

a to se v manželství nestává často!

Několikrát jsme mluvili i o tom, jak se ke mně tchyně celé

roky chovala a Vašík se mi dokonce omluvil za to, že se mě nikdy

pořádně nezastal.

„Ale ty sis nikdy nestěžovala, Jituš,“ řekl nakonec a já seroze

smála.

„Vašíku! Vzala jsem si tebe, ne tvoji maminku! Ty za ni přece

nemůžeš!“

Tchyni jsme nakonec za paní doktorkou odvezli. V autě mě

upozornila na to, abych před paní doktorkou radši mocnemlu

vila, prý abych se neztrapnila!

27


Poslušně jsem přikyvovala. Vašík jí sice chtěl něco říct, ale

zmáčkla jsem mu loket, aby mlčel. A tak jsme se oba jenom tiše

zasmáli. Maminka prostě jiná nebude.

Paní doktorka byla podobný typ jako ona. Jedovatá a zlá. Ty

dvě se hledaly! Šli jsme si všichni sednout na kávu do restaurace,

a protože bylo hezky, sedli jsme si ven. Sedíme a já najednou

vidím herce od nás z divadla, Petra Nárožného, Ondru Vetchého

a Jaromíra Dulavu, jak jdou přes náměstí přímo k nám.

Paní doktorka je uviděla také, a hned začala vykládat, v čem

je naposledy viděla v televizi. Ale to už na mě všichni tři křičeli

a mávali.

„Jitko, ahoj! Co tady děláš?“

Přišli k nám, pozdravili jsme se, a protože Vašíka znali z divadla,

představila jsem jim tchyni a paní doktorku.

Říkali, že kousek odsud něco natáčeli a teď se jdou podívat

k Rudovi Hrušínskému, který má kousek od náměstí, galerii.

Ondra Vetchý se vytratil k pultu a za chvíli mi přinesl největší

bonboniéru, kterou tady měli. Prý za to, jak jsem na ně hodná.

A že by ode mě něco potřeboval.

Odvedl mě do restaurace za pult a tam mi ukázal zvláštní brčko,

spojené se lžičkou. Že prý by si takhle nějak představovalrekvi

zitu do hry, kterou jsme teď spolu zkoušeli. Obracela jsem brčko –

lžičku v ruce a přemýšlela, jak to vyrobit. Nakonec jsem přikývla.

„To půjde. Už vím, jak to udělám!“

„Jupííí“, vykřikl Ondra a dal mi pusu na tvář. Rozesmála jsem

se. „Jupííí“ je totiž jeho oblíbený křik, když je s něčím hodně

spokojený!

Dovedl mě zpátky ke stolu, odkud nás vytřeštěně pozorovala

tchyně s paní doktorkou, a rozloučili jsme se. Ale než ti tři odešli,

stačili mě vychválit do nebes, jaká jsem vynikající rekvizitářka,

a jak mě mají všichni rádi.

Vašík obdivoval bonboniéru a já mu se smíchem říkala, co po

mně chce „Jupííí“ Ondrášek. Přitom jsem si všimla, že tchyně

sedí jako zasažená bleskem a přiznám se, že jsem z toho měla

škodolibou radost. Nic lepšího se nemohlo stát!

28


Zato paní doktorka se na mě vrhla s otázkami, kdo u nás ještě

hraje, koho znám, jaké jsou naše hvězdy v civilu, kdo s kým žije,

kolik má dětí...

Vyptávala se tak, že jsem si připadala jako u výslechu. Tchyně

poslouchala, ale neřekla ani slovo. Nemluvila ani v autě, když

jsme se vraceli do Prahy. Když jsme jí zastavili před domem,

vystoupila. Na chodníku se na nás otočila.

„Vašíku, děkuju ti, že jsi mě za Vlastou dovezl.“

Ona poděkovala?! To byl pro nás oba šok! Zásadně nám totiž

nikdy za nic neděkovala! Ale to nebylo všechno!

„Jitko, vzala bys mě, prosím tě, někdy k vám do divadla?“

Poprvé po dvaceti letech mi řekla jménem! Vhrkly mi do očí

slzy. Beze slova jsem přikývla a pak už Vašík radši jel.

Od té doby mám novou tchyni.

A když tak nad tím uvažuju, za to, že pracuju v Činoherním

klubu, můžu poděkovat jí! Nebýt toho, že mě tehdy svýmijedo

vatostmi vyprovokovala k tomu, abych šla ještě do města ahle

dala si práci, nikdy bych ten den kolem našeho divadla nešla,

nikdy bych nepotkala Romanku, a nikdy bych svou nádhernou

práci rekvizitářky nenašla!

29


Labužník

„To snad není pravda!“

Prohledávala jsem mrazák, ale balíček, kde jsem mělazmra

zené čtyři řízky, jsem nenašla. Šklebil se na mě jiný, s cedulkou

GULÁŠ. Chtěla jsem se ještě podívat dozadu, ale v tu chvíli

jsem si vzpomněla, kam řízky zmizely, a mrazák jsem zavřela.

Začátkem týdne přijel švagr. Chystal se, že u nás přespí a tak

se po večeři vydali s mým mužem do hospůdky na rohu „na

jedno“, jak mi s potutelnými úsměvy oznámili.

Nevadilo mi to, chtěla jsem žehlit a přitom se dívat na televizi

a věděla jsem, že stihnu obojí, protože pánové při jednom pivu

určitě nezůstanou.

„Než přijdete, udělám guláš!“

Můj muž si mě k sobě přitáhl.

„Guláš? Když máme návštěvu? Řízečky by nebyly?“

Švagr se rozesmál.

„Pořád je řízkový maniak, Zuzi? To jsi ho to za ty rokyneod

naučila?“

Pokrčila jsem rameny. Neodnaučila. Proč taky. Řízky jsme

prostě měli každou neděli. Už dvacet let. A jak je vidět, můj

Toníček na ně má chuť i v úterý!

Když odešli, vyndala jsem zmrazené čtyři řízky, v mikrovlnce

je trochu rozmrazila, a než se na prkénku rozmrazily úplně,při

pravila jsem všechno na obalování. Za chvíli byly hotové, jen

je hodit do fritovacího hrnce. Spokojeně jsem začala žehlit.

Až skončí film, udělám je, aby byly teplé, až ti dva flamendři

přijdou.

Odhad mi vyšel. Řízky, zabalené v alobalu, vydržely, i když

se pánové skoro o půl hodiny opozdili. Ale co mi nevyšlo, je

nedělní oběd. Prostě jsem nekoupila maso na řízky.

No co, řekla jsem si. V neděli jsme měli řízky za dvacet let

našeho manželství, skoro po tisící! Tak se pro jednou nic nestane!

Udělám guláš. Toník to pochopí, zvlášť když za to může jeho

brácha! Kdyby nepřijel, nedělní řízky by byly!

30




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist