načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Když Aleš nosí moji sukni -- aneb třiasedmdesát mých stříbrných blogů - Irena Fuchsová

Když Aleš nosí moji sukni -- aneb třiasedmdesát mých stříbrných blogů

Elektronická kniha: Když Aleš nosí moji sukni -- aneb třiasedmdesát mých stříbrných blogů
Autor:

Kniha s dlouhým názvem, ale také s dlouhou řadou pohledů na život, na muže, ženy, děti, na lásku, na stáří, na vraždy, na manželství, na dojíždění, na herce, na novináře, na ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99
+
-
3,3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Palmknihy
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 200
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-001-2555-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Kniha s dlouhým názvem, ale také s dlouhou řadou pohledů na život, na muže, ženy, děti, na lásku, na stáří, na vraždy, na manželství, na dojíždění, na herce, na novináře, na politiky, na otce a dcery, na rozvedené muže a jejich děti atd. V této knize si každý z vás určitě svůj blog najde...

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Nakladatelství Beskydy

Irena Fuchsová

Když Aleš nosí

moji sukni

aneb třiasedmdesát mých

stříbrných blogů


Irena Fuchsová © 2012

Fotografie na zadní obálce © Marcela Brunclíková – Foto Vidrna

© Nakladatelství Beskydy 2012

IsBN: 978-80-87431-15-3


Tuhle knihu věnuju svým dětem, Filipovi a Ritě.

A Honzíkovi Dvořákovi z redakce Blog iDNEs.cz. Protože domyslel název téhle knihy. stříbrné blogy jsou jeho nápad.

Když jsem dělala poslední korektury, poslala jsem mu e-mail.

„Honzíku, proč vlastně moje stříbrné blogy?“

A představte si, Honzík seděl v tu chvíli ve vlaku, a v Kolíně, odkud jsem mu poslala e-mail, měl přestupovat, a jak miodepisoval, málem nepřestoupil! Nicméně mi odepsal toto:

„No, proč, drahá přítelkyně? Proč stříbrný? Tak teda motivy byly dva – prvotní byl rytmus a libozvučnost – slyšíte to, jak to frčí? A pak jsem přece nahlas přemejšlel, jak by se to daloobhájit a přišlo mi, že je to vlastně ouplně logický, páč je to výběr vašich blogů, tedy to nejlepší, tedy co? Rodinné stříbro, přece!“ 1.

7

Chceš ukázat nohu, Ondrášku?

Před několika lety jsme v Činoherním klubu zkoušeli hru, která

se po premiéře nehrála příliš dlouho, proto je zbytečnévzpomí

nat, jak se jmenovala, kdo ji napsal a kdo režíroval. Podstatné

bylo, že zkoušení bylo pro nás všechny dost náročné.

sešla jsem se jednou před zkouškou v dámské šatně s kolegyní

herečkou, a ta na mě vychrlila všechno, co jí na zkouškách vadí

a po deseti minutách skončila v úplné depresi.

„Premiéra je za čtrnáct dní. Když na to přijde, já se klidně

nebudu těch čtrnáct dní koupat!“

V tu chvíli mi došlo, jak strašné pro ni musí zkoušení být, když

je schopná udělat něco tak zoufalého, a nabídla jsem jí pomoc.

„Jestli chceš, ukážu ti nohu. A uvidíš, že jsou horší věci, než

nějaké zkoušení, které za čtrnáct dní skončí.“ Popotáhla a pak

přikývla.

„Tak jo. Ukaž.“ sedla jsem si vedle ní a vyhrnula jsem levou

nohavici džín a ukázala jí vyhublé lýtko, které v roce 1954 bacil

dětské obrny doslova vycucl. Chvíli koukala a pak se usmála.

„Díky. Už mi je líp.“

Když jsem si po zkoušce opakovala text s Ondřejem Vetchým,

který v této hře také hrál, řekla jsem mu pro pobavení i dopo

lední příhodu a on ji hned začal „dotahovat“.

„To se roznese po Praze, a až budou mít někde před premiérou,

a budou na nervy, tak se bude říkat, ty vole, jdi do Činoheráku,

tam mají nápovědu, ta ti ukáže nohu a hned ti bude líp!“

Uběhlo čtrnáct dní, měli jsme poslední generálky. Napovídám

při zkouškách z první řady, protože jeviště Činoherního klubu je

malé a nápověda se tam nevejde. Nevejde se tam ani připředstave

ní, takže v Činoherním klubu se odjakživa hraje bez nápovědy, což

je pro mě ideální, protože dojíždím z Kolína. Ale vraťme se k noze.

Na jevišti probíhá jedna z posledních generálek. Já sedím

uprostřed první řady. Ondřej Vetchý je sražen na prkna, ježzna

menají alergický záchvat pro každého, kdo nesnáší prach. Leží

se zavřenýma očima kousek ode mě. Nakloním se k němu.

„Ondrášku, chceš ukázat nohu?“ Víčka mu zaškubou.

„Děkuju, miláčku. Ale ještě neuzrál čas.“

Tenhle blog jsem napsala proto, aby ti, co se hroutí pod nepřízní

toho, co je potkává, byli stateční a vydrželi. Ale pokud mají pocit,

že jejich čas uzrál, ukážu jim nohu...

Sobota 5. březen 2011, 20.04 h

Ty vole, já mám pé em es jak krávu

Když jsem tuhle hlášku uslyšela v narvaném kupé pátečního

odpoledního rychlíku z Prahy do Brna, zbystřila jsem. Dívenka

s blonďatým mikádem seděla přímo proti mně, takže naděje, že

se dozvím, co to pé em es je, byla velká.

„Já měla pé em es před tejdnem a myslela jsem, že mě táta

zabije,“ usmála se chápavě na blondýnku její rezavá kamarádka.

„Furt něco chtěl, tak jsem ho v duchu někam poslala, ale von to

uslyšel a honil mě kolem baráku!“

„Já bych chlapům přála polovičku mýho pé em es a vezli by je

do nemocnice!“

„Chlapi nemaj představu, co ženský musí s pé em es vytrpět!“

Já vím, že je neslušné poslouchat, co si druzí povídají, ale

zrovna tak je neslušné, povídat si nahlas tak, že vás slyší všichni,

co s vámi sedí v narvaném kupé, protože vás prostě nejdenesly

šet. Fakt je, že tuto neslušnost většinou vítám, protože se díky ní

ve vlaku často dozvím věci, které bych se jinde dozvědětnemu

sela, to vám jako dojížděčka od roku 1994 na trati Kolín–Praha

a zpět, mohu stoprocentně zaručit!

A tak jsem ty dvě dívky, co seděly naproti mně, pozorně

poslouchala dál, a jejich pé em es mi pěkně vrtalo hlavou. Co

to je? Znám to? Mám to taky? Proboha?! Třeba mám pé em es

taky, a ani o tom nevím?!

Bohužel, dívenky začaly mluvit o nějakém Danovi, kterýpři

šel na ples se svojí novou holkou, ale z plesu odešel s tou starou,

a o pé em es jsem se už nic bližšího nedozvěděla.

8

Zeptala jsem se večer dcery, protože jsem tušila, že vlakové pé

em es bude znát, a Rita se na mě podívala pohledem, kterým se

na mě dívá často, a ve kterém je skryto sedm slov.

„si děláš srandu, nebo jsi tak blbá?“

Ano, přesně takhle se na mě dívá moje éterická a půvabná

slečna inženýrka! Když jsem jí nedávno řekla, jak si její pohled

překládám, popřela to, urazila se, pět minut se mnou nemluvila,

a stejně na mě takhle kouká dál.

„Mami, ty nevíš, co to je pé em es!?“ Udělala jsem na ni stejný

pohled, jakým častuje ona mě.

„Asi bych se tě, Ritunko, neptala, kdybych to věděla.“

„To je přece, P R E M E N s T R U A Č N Í s Y N D R O M,“

artikulovala pomalu, protože jí bylo jasné, že mi bude chvíli

trvat, než si to přeložím do slovníku stařenky, která se narodila

přesně v polovině minulého století.

„Aha. Děkuju.“

Byla jsem spokojená. Zase jsem o něco chytřejší. A protože

teď už vím, co to pé em es je, můžu vám říct jednu úsměvnou

historku, starou třicet let, o které jsem dodneška netušila, že se

týká právě pé em es! Ale pozor! Ne ledajakého pé em es!Ales

poň uvidíte, že stařenky nejsou žádná béčka!

Měla jsem před třiceti lety kolegyni, která si v podstatě denně

stěžovala, že zase špatně spala, že je nervózní, bolí ji hlava

a pokaždé skončila tím, že to buď má dostat, nebo to zrovna má,

nebo má po tom. Jednou jsem to už nevydržela.

„Prosím tě, ty si pořád stěžuješ na menstruaci, jako kdybys

menstruovala celý měsíc!“ Chvíli přemýšlela a pak přikývla.

„A víš, že jo? Já to mám vlastně furt!“

Úterý 8. březen 2011, 20.32 h

9

Hele, vozíčkáři, zase

jsem to za vás doma schytala!

„Nebuď chcípák, ta v televizi se dostala na vozejku až na

Mount Everest a ty nejsi schopná dojít na nákup!“

Tak tohle mám na talíři po každé reportáži o tom, jak se

nějaký snaživý vozíčkář nebo snaživá vozíčkářka šplhají někam

na horu, nebo se krkolomně prohání na invalidních vozejkách

po skalních útesech.

Jak mám vysvětlit panu Fuchsovi, že se někteří tihle snaživci

dostali na vozejk po úrazu? Že do té doby byli zdraví, někdy itré

novaní? Že mě s nimi nemůže srovnávat, protože moje tělo napadl

bacil dětské obrny v mých čtyřech letech a zakousl se do něho

tak, že ho ode mě nikdy nikdo neoderve, i kdyby chtěl sebevíc!

Nevysvětlím mu to, protože chodím. Nejsem na vozejku, jako

snaživí horolezci-vozíčkáři. Pan Fuchs nepochopí, že s ním

nechci jezdit na dovolené a vstřebávat zážitky, protože to pro

mě znamená chodit a chodit. A jak mám k tomu ještě cokoli

vstřebávat, když ujdu dvakrát pět set metrů, a jsem ráda, že si

sednu? Nevstřebám nic. A ještě dostanu atak z únavy. Tečka.

Dětská obrna, proti které se začalo očkovat v letech 1957–1960,

je hnusně zákeřná tím, že napadne nervovou soustavu. Mně byly

čtyři roky, byl srpen, ten má tahle mrcha obzvlášť ráda a určitě

má ráda i posvícenské koláčky, protože v Kolíně bylo ten den

posvícení. slaví se tu neděli, která je blíž k svátku Bartoloměje,

protože v Kolíně máme chrám svatého Bartoloměje.

Chtěli jsme jít ke starým lázním na kolotoč, tak mi babička

oblékala bílé podkolenky a mně levá noha pořád padala. Jed

nou. Podruhé. Potřetí jsem dostala od babičky pohlavek a ura

zila jsem se. Na dvou fotografiích z posvícení se tvářím naštvaně.

Dost naštvaně. Jako bych tušila, že se do mě právě zakousl bacil

dětské obrny a tím mi změnil celý život!

Večer jsem nic nejedla, byla jsem ubrečená, usínala jsem,

a druhý den jsem se nemohla postavit. To už se bacil zvědavě

producíroval v mém čtyřletém těle a rozhodoval se, kde všude

se uvelebí.

10

Další den jsem se už postavila, pak jsem začala chodit, ale

protože to nebylo ono, odvedli mě k doktorovi.

Ve středočeském kraji bylo v té době hodně případů dětské

obrny. Některé děti i umřely. Já dopadla docela dobře. A zhruba

do čtyřicítky jsem se tak i cítila. Zdravé nervy totiž vyšlou do

zničených nebo částečně zničených nervů takzvané výhonky.

A tyto výhonky udržují obrnáře v relativním pocitu zdraví. Ale

po čtyřicítce začnou tyhle výhonky odumírat a to tak, ženená

vratně.

Takže obrnář, který se do té doby švihácky promenádoval

na berlích, jde na vozejk, protože ho už ruce na berlíchneune

sou. Výhonky, které v nich do té doby měl, mu právě odumřely.

Laicky řečeno se z většiny obrnářů (i ze mě) stávají po čtyřicítce

chcípáčkové, protože začneme trpět tzv.postoliomyelitickým

syndromem. Ten se například projevuje i ataky únavy, a tak se

nedivte, že mě děsí představa, jak se dostávám na invalidním

vozejku, za pomocí svých svalů, na sebemenší kopeček...

Ale vysvětlujte tohle panu Fuchsovi, který nepochopí, že jsem

byla v pětatřiceti letech schopná ujet na kole i sedmdesát kilo

metrů za den i vylézt na sněžku, a najednou mám atak z toho,

že projdu supermarketem!

Podle něho jsem líná a vymýšlím si! Nic mi není! A nikdy mi

nic nebylo! A když to občas, konečně, začne jakžtakž chápat, tak

je jako na potvoru v televizi reportáž o dalším snaživci navoze

jku, který se, se svaly jako beton, doslova vznáší cestou necestou

na nejvyšší horu světa, zatímco já jsem ráda, že vůbec jdu...

Přátelé vozíčkáři, kolegové postižení, držme při sobě! Buďte

k nám solidární! sakra, to by vám to kolo vod vozejku upadlo,

kdybyste se o nás, obrnářích, občas při svých výstupech na

Mount Everest, zmínili? stačí, když řeknete, že ti, co mají dět

skou obrnu, jsou větší chcípáci než vy, i když vypadají proti vám

relativně zdravě!

Pak snad i pan Fuchs konečně pochopí, co má doma...

Středa 9. březen 2011, 00.17 h

11

Příště si dej před Merunou

pozor na to, co říkáš. Meruna je gay.

Mě opravdu nemůže nikdo podezírat, že bych měla něco proti

gayům. Proboha, proč? Od čtyř let jsem slyšela od rodičů a od

babičky, že náš soused je zase zavřený, protože je na kluky.

A když zrovna zavřený nebyl, nosil mně a bráškovi dárky, chodil

k nám na návštěvu, dostal večeři, šel s tátou na pivo, babička

mu prala.

V kolínském divadle, kde jsem pracovala od roku 1968, byla

také pořádná hrst gayů, ale všichni „zakuklení“, jak říkám těm,

kteří to o sobě neřeknou, i když to o nich všichni víme a oni vědí,

že to víme.

V roce 2002 mi vyšla kniha povídek, Když muž miluje muže,

ilustrovaná mým kamarádem Martinem Foretníkem, gayem

z Brna, byla brzy rozebraná, a protože o ni byl pořád zájem,

vydali jsme ji s mým panem nakladatelem podruhé, v roce

2009.

Píší mi moji čtenáři – gayové, od nás i z ciziny, naposledy

Miloš ze Švýcarska, který mě se svým brazilským manželem zve

pořád na návštěvu, prý se o mě budou starat jako o princeznu.

Mohla bych pokračovat, ale chci psát o Meruně.

Ten den jsem jela z Kolína do Prahy s dcerou Ritou. Byly

jsme v kupé samy, povídaly si, a pak přišel pan průvodčí, kte

rého znám, usmál se na mě, nasál vzduch a pochválil mi parfém.

Řekla jsem mu, co je to za značku a pochválila jsem mu jeho

vůni. Navzájem jsme se očichali, pak nám zkontroloval jízdenky

a odešel.

Rita je ode mě zvyklá na ledacos, tak si jenom odevzdaně

vzdychla.

„Co to bylo?“

„Co asi? Můj známý. Gay.“

Tuhle historku jsem ještě ten den vypravovala u baru vČino

herním klubu. Bylo tam víc lidí, už ani nevím, co to tehdy bylo

za akci, bylo tam i několik herců, kteří u nás nehrají, někteří

z kolegů přidali své zkušenosti s gayi, já si vzpomněla i na jiné

12

vlakové historky s průvodčími-gayi, zasmáli jsme se a pak jsme

šli zkoušet.

Po zkoušce za mnou přišel jeden kolega, že mi chce něco

důvěrného říct.

„Příště si dej před Merunou pozor na to, co říkáš. Meruna je gay.“

Jako by mi říkal, příště před Merunou nemluv o tom, kdo umřel

na rakovinu. Meruna ji má. Naplněná soucitem jsem přikývla.

„Jo. Jo. Dám si příště pozor.“

Kolega odešel, soucit zmizel a nastoupil vztek.

Jsem blbá! Proč jsem mu neřekla, hele, tak příště přede mnou

nevykládejte vtipy o postižených, jo? Jsem přece postižená! Proč

jsem mu to neřekla, sakra?

Protože tě to nenapadlo, uklidňovala jsem se rychle, protože

nemám ráda, když mám vztek. A protože ti vtipy o postižených

nevadí. Všichni přece vědí, že jsi postižená.

Tak proč tedy ten blbeček Meruna taky neřekne, že je gay,nepo

slechla jsem se a vztekala se dál. Být gayem přece není nemoc!

To kolem něho budou všichni furt chodit po špičkách?!

Je mladý, vzpomeň si na sebe, pokračovalo moje klidné já.

Nohu máš po obrně od čtyř let a až v pětatřiceti jsi byla schopná

o ní mluvit. V pětatřiceti! Do té doby, když se tě někdo zeptal,

co to, že kulháš, jsi odpovídala, blbě jsem šlápla! Pamatuješ se?

Až v pětatřiceti ses svobodně nadechla a bez problémů jsipřizná

vala, co schováváš v kalhotách a pod dlouhými sukněmi!

Dala jsem si za pravdu. Opravdu to tak bylo. Až když jsem

měla dvě děti, syna a dceru, spadly ze mě komplexy. Definitivně.

Dospěla jsem. Narovnala jsem se. Nadechla se.

A Meruna je ještě mladý.

Tak dobře.

Příště si dám před Merunou pozor na to, co říkám. Když je

tedy ten zakuklený gay...

Čtvrtek 10. březen 2011, 21.52 h

13

Benjamin (1977–?)

aneb smrt v přímém přenosu

„Nemohla byste mi dojít koupit do večerky jedno krabicový víno?“

Pospíchala jsem domů, přijela jsem pozdě z Prahy apotřebovala jsem vyvenčit psa. Blonďáčka, který mě zastavil a prosebně

ke mně natahoval ruku, jsem znala z parku, kam po ránu chodím

venčit našeho drsnosrstého jezevčíka.

„Nemohla byste mi dojít koupit do večerky jedno krabicový víno,“ opakoval úpěnlivě. Ty máš tedy k abstinentovi daleko,pomyslela jsem si, a zavrtěla jsem hlavou.

„Nemůžu, pospíchám domů, pes je tam od rána sám.“ Znovu

ke mně natáhl ruku s penězi.

„Já tam totiž zůstal něco dlužný, oni by mi to nedali, dojdete

mi tam, prosím vás?“ Zrychlila jsem.

„Musím vyvenčit psa, nemůžu.“ Vyděšeně se podíval nachodník kolem sebe.

„Jakého psa?! Kde?“ Zastavila jsem se.

„Bože, dítě, vy už máte ten svůj mozek úplně vypitý! Pes je

doma! A já ho musím vyvenčit! Pospíchám!“ Omluvně zvedl ruce.

„Dobře, dobře... nezlobte se!“

Od té doby mě zdravil, zeptal se na pejska, jaká je to rasa,jednou si řekl o cigaretu, já mu ji dala, a on se mě na oplátku zeptal,

co dělám.

„Nápovědu v divadle,“ řekla jsem, a když jsme se za dva dny v parku zase potkali, vítězně na mě ukázal.

„Učitelka!“ Zavrtěla jsem hlavou.

„Zkuste to ještě jednou.“ Chvíli přemýšlel.

„Něco v kultuře... řekněte mi, co!“

„stejně to zapomenete. Máte pitím zničený mozek.“

„Mám,“ souhlasil smutně a já mu řekla, ať tolik nepije.

Asi za měsíc jsme se v parku potkali zase.

„Udělám vám radost,“ hlásil mi z dálky a mě napadlo, že se

spletl. Určitě chtěl říct, udělejte mi radost a dejte mi cigaretu!

„Udělám vám radost,“ opakoval, když se u mě zastavil a sotva

dýchal. „Mám čtrnáct dní horečku.“

14


Opravdu vypadal nemocně, ale spíš mě zarazilo, jak smutné

má své bleděmodré, hezké oči.

„A proč myslíte, že mi tím uděláte radost?“

„Umřu.“ Chvíli jsme proti sobě stáli beze slova.

„Proč mě urážíte? Proč si myslíte, že budu mít radost, až umřete?“

Začal se omlouvat.

„To jsem řekl blbě. Já vím, že nebudete mít radost. Ale stejně

zhebnu.“

„A proč byste měl umírat?“

„Játra. Mám zničený játra.“

„Kolik vám je?“

„Třicet dva.“

„Proboha, tak tolik nepijte! Můj bratr umřel, ještě mu nebylotři

cet! Taky si zničil játra! Kdyby nepil, tak... Máte obrovskou šanci!

Játra se dokážou zregenerovat!“ Přikývl.

„Já vím... Ale máma bude ráda, až umřu. Nesnáší mě.“

Bože...

„Neříkejte mi, že vaše matka bude ráda! To mi neříkejte! Jste

přece její dítě!“ Jeho oči zesmutněly ještě víc.

„Vona mě nesnáší. Nikdy mě neměla ráda. Bude ráda, až zhebnu.“

„Tak to je tedy pěkná mrcha!“ Překvapeně se na mě podíval

a pak se rozzářil.

„Fakt? Mrcha? Tak to jste první, kdo to řekl! Všichni nadávají

jenom mně...“

„Jestli bude ráda, že umřete, tak je to mrcha. Nikde přece není

psáno, že musíme své rodiče milovat! Když jsou špatní.“

Podívala jsem se na rozzářeného Benjamina – už jsem věděla,

jak se jmenuje, i že bydlí s rodiči – a trochu jsem směr naší debaty

změnila.

„Ale ono je to oboustranné, Benjamine! Ani rodiče nemusími

lovat své děti jenom proto, že jsou jejich rodiče. I děti jsou totiž

někdy špatné!“

Naše debata poněkud ztěžkla a ten mladý muž měl opravdu

horečku. Nemůžu si hrát na soudce, pomyslela jsem si a radši

jsem přešla na jeho pití.

15


„slibte mi, že nebudete tolik pít.“ Vzdychl.

„To nemůžu.“

„Tak mi aspoň slibte, že to trochu omezíte!“ Podezíravě se na mě podíval.

„Jak trochu?“

„No... že třeba místo patnácti piv, vypijete jenom osm!“ Když

radostí nadskočil, bylo mi jasné, že jsem mu nasadila laťku

hodně příznivě.

„Tak dobře! To vám slibuju!“

Jak by se mu dalo pomoct? Někam ho zavřít, aby nepil? Je mu

teprve třicet dva!

„Benjamine, proč někde nepracujete?“ Zatvářil se nešťastně.

„To máte těžký. Já jsem nikdy nikde nepracoval. Od školy. Ale teď budu chodit sbírat brouky!“

Brouky?!

„Vsadím se, že ti vaši brouci mají v sobě alkohol, co? Budete ho z nich vymačkávat? Nebo vycucávat?“ Urazil se.

„Ne! Ne! Žádný alkohol! To jsou brouci vzácní! A já je budu hledat.“

Asi za dva měsíce čekám ráno na autobus a vidím ho, jak si

vesele vykračuje po mostě. Á, náš hledač brouků! Když měuviděl, vesele si poskočil a já si řekla, stal se zázrak! Poprvé, co ho

znám, je střízlivý! Jak je to možné?! Brouci! To ti brouci ho

odnaučili pít! Došel ke mně a rozjařeně mě vyvedl z omylu.

„Byl jsem na záchytce! Jdu ze záchytky!“ Vzdychla jsem si.

„Bože, dítě, a já myslela, že jste konečně přestal pít, a že...“

smutně mě přerušil.

„Ale víte, co se mi stalo? Ztratil jsem brouky!“ Víc říct nestačil,

protože mi přijel autobus.

Přišla zima. V prosinci 2010 jsem ho viděla ležet před lékárnou.

Byl mráz, sněžilo. Vešla jsem dovnitř.

„Venku leží Benjamin. Mám zavolat záchranku já nebo jizavoláte vy?“ Paní lékárnice přikývla.

„Zavoláme my. Teď tady byl. To už je tenhle týden podruhé.“

V lednu jsem ho potkala skoro na stejném místě.

16


„Víte, odkud jdu,“ zeptal se mě rozjařeně, evidentně střízlivý.

Věděla jsem to, a on mi to další větou potvrdil. „Ze záchytky. Už

dvanáctý nezaplacený pobyt!“

Ušklíbla jsem se.

„To se máte čím chlubit, Benjamine. Ale dejte si pozor! Na

příštím zastupitelstvu dám návrh, aby za dvacet nezaplacených

pobytů na záchytce, byl trest smrti.“ Vykulil na mě svoje výji

mečně střízlivé, bleděmodré a pořád hezké oči.

„To byste udělala?!“ Přikývla jsem.

„Jako zastupitelka to udělám.“ Když viděl, že to myslím vážně,

smutně sklonil hlavu.

„Hm... tak to abych se nad sebou zamyslel.“

Pak jsem ho dlouho neviděla. Až dneska.

„Kde jste byl, Benjamine?“ smutně vzdychl.

„Já byl... tam.“

„Kde?“

„V nemocnici. Dvakrát mě nahazovali. A když jsem se pro

bral podruhý, tak vedle na posteli ležel strejda, tedy, ne můj

strejda, my mu říkáme strejda, chodil s námi do hospody. Ležel

vedle mě. Otevřel oči, podíval se na mě, řekl, ty seš tady taky,

a umřel.“

„Umřel, když vás uviděl?“ Benjamin se rozesmál.

„Proboha, to snad ne! Jako že umřel, protože mě uviděl? To

ne. Von byl hodně nemocnej. To mi potom řekli.“

Zadívala jsem se na něj. Je o něco mladší než můj syn. Má

hezké oči. Příjemný hlas. A obličej, ve kterém má zapsané všechny

prochlastané roky.

„Benjamine, prosím vás, přestaňte pít.“

„To ne! Nepřestanu. Mně to chutná. Ale nebudu pít tolik.“

„Hm... Tak jo. Napíšu o vás fejeton. Dám ho do knihy, co mi

teď vyjde. A jestli se jim podaří vás ještě párkrát nahodit, tak

vám tu knihu dám...“

Pátek 11. březen 2011, 23.55 h

17


Sem bejvalá komouška,

tak si do mě poďte kopnout!

Kolik nás dneska ještě je? Milion určitě, když uvážíme, že před

listopadem 1989 měla KsČ (Komunistická stranaČeskosloven

ska) cca 1 700 000 členů a po 17. listopadu 1989 se její členská

základna rozpadla, jako když propíchnete nafouknutý balónek.

Nebyli jsme tam všichni z prospěchu, ze strachu a už vůbec

ne z přesvědčení.

Když mi nedávno opět přišel e-mail, ve kterém si do mě kopli,

zeptala se mě dcera, která na podobné e-maily občas odpovídá

za mě, proč jsem tam vlastně vstupovala.

„Protože Petr Herman, herec kolínského divadla, na mě v roce

1977 v divadelním klubu ukázal a řekl, jedině tahle holka nás

může zachránit. Musí se dát k nim.“

Dcera se ušklíbla.

„Aha, takže zase ta tvoje obětavost.“

Když si do mě nedávno v diskuzi pod mým blogem opět kdosi

kopl, a pro změnu se mě tam zastal můj syn, dostala jsem vztek.

Rodiče by neměli nechávat svým dětem dluhy. Dokážu se bránit

sama.

Ano, jsem bejvalá komouška. Nemusela jsem tam lézt. Ale to

nešlo, nelézt tam, když v té době v kolínském divadlerozhodo

valo šest členů strany o nás všech, co jsme v divadle pracovali!

V roce 1970 byly v celé zemi, tedy i v kolínském divadle,

tzv. prověrky. Každý člen KsČ musel na těchto prověrkách říct

(jednoduše řečeno), že souhlasí s tím, že k nám 21. srpna 1968

přišli Rusové.

ZO KsČ (Základní organizace KsČ) v kolínském divadle

měla tehdy kolem 30 členů, protože během roku 1968 vstoupilo

do strany víc jak dvacet lidí, herci, dramaturgové, režiséři a další

zaměstnanci divadla, v domnění, že teď už to bude jenom lepší

a lepší.

A při těchto prověrkách v roce 1970 byli tihle všichni ze

strany zase rychle vyškrtnuti nebo vyloučeni, protoženesouhla

sili s tím, že k nám 21. srpna 1968 přišli Rusové. Zůstali ale

18


pracovat v divadle dál, pouze režisér Karel Lhota, který v roce

1969 zrežíroval hru, Máme tady husary! (hrála se 4 × a pak byla

zakázaná), dostal výpověď a s ním i jeho manželka, herečka

Vlasta Mlynářová.

V polovině sedmdesátých let přišel do divadla příkaz z KV KsČ

(Krajský výbor). Pokud nezaložíte ZO ssM (Základní organi

zace socialistického svazu mládeže) bude divadlo zrušené.

Když jsem se v září 1975, po půlroční mateřské dovolené,

vrátila do divadla, svazáci už „byli založení“, ale nebyli aktivní

politicky, angažovali se umělecky. Na jeviště, do zkušebny a do

divadelního klubu zvali různé umělce, kapely, divadla.

Tehdejší předseda ZO ssM (herec) bydlel v Kolíně v pod

nájmu, a když splnil úkol a založil v divadle ZO ssM, byl mu

v Kolíně přidělený byt, který okamžitě vyměnil za Prahu, apro

tože si půl roku před tím všiml frustrované nápovědy, které se

nepovedlo manželství, poprosil ji, aby vstoupila do ZO ssM

a stala se hospodářkou.

Udělala jsem to a na večerních akcích jsem prodávala vstu

penky, byla jsem pořadatelkou, dělala vyúčtování, vybírala pří

spěvky, a když šikovný herec zamával Kolínu, strčil mi do ruky

své veslo předsedy...

Ve druhé polovině sedmdesátých let začalo přituhovat adva

cítka vyloučených či vyškrtnutých herců a režisérů se oprávněně

bála, že budou z divadla vyhozeni. A tak se všichni stali svazáky.

Měli jsme nejvyšší věkový průměr členské základny v republice,

protože našemu nejstaršímu svazákovi bylo pětačtyřicet...

Nicméně jsme kolem této ohrožené dvacítky trochu zklidnili

vlny a navíc jsme si mysleli, že budeme mít jako svazáci vliv na

to, co se v divadle děje, protože v té době stále o všemrozhodo

valo šest komunistů, kteří při prověrkách v roce 1970 souhlasili

s tím, že k nám 21. srpna 1968 přišli Rusové. Bohužel jsme se

mýlili. Ovlivnit jsme nemohli vůbec nic ani jako svazáci.

Koncem sedmdesátých let začalo přituhovat ještě víc, a když

jsme jednou v klubu řešili opět to, že šest lidí pořád rozhoduje

o nás, ale bez nás, padla věta herce Petra Hermana, jednoho z té

19


dvacítky vyloučených ze strany, který se ve svých dvaačtyřiceti

letech stal svazákem.

„Jedině tahle holka nás může zachránit. Musí se dát k nim.“

Tak jsem té divadelní, šestičlenné komunistické buňce řekla,

že k nim chci jít.

Rok trvalo, než mě OV KsČ (Okresní výbor) schválil jako

kandidáta. Nechtěli mě, patřila jsem ke kolínským bohémům,

můj bratr 21. srpna 1968 položil před ruský tank ruskou vlajku

a 21. srpna 1969 rozdával na kolínském náměstí lístečky, nakte

rých bylo napsáno: PsT! Nakonec mě vzali.

Rok jsem byla mezi těmi šesti zoufale sama a jediné, co jsem

mohla dělat, že jsem vynášela ze stranických schůzí všechno,

o čem se tam jednalo, a na stranické schůze jsem přinášelavšech

no, co mi herci a režiséři poradili. Pomalu nás přibývalo, takže

nakonec bylo v osmdesátých letech v ZO KsČ (Základníorgani

zace Komunistické strany Československa) dvanáct komunistů.

Šest „našich“ a šest „jejich“.

Když v roce 1987 končil starý předseda ve své funkci, před

sedkyní ZO KsČ chtěla dělat jistá osoba z „jejich“ šestky. Věděli

jsme, že by to byla smrtící tsunami, tak jsem to vzala já a naše

šestka posílila.

Vám, kteří jste si právě teď do mě kopli, vám chci říct, že mě

21. listopadu 1989 zvolili všichni zaměstnanci kolínského diva

dla (cca 100 lidí) do stávkového výboru. Kdepak jste ten den

byli vy, kopálisti?

Byla jsem možná jediná předsedkyně ZO KsČ v celérepub

lice, která byla zároveň ve stávkovém výboru. Byla jsem možná

jediná v naší republice, kdo zažíval události listopadu 1989 na

obou stranách barikády. V kolínském divadle i v budově OV

KsČ (Okresní výbor KsČ), který byl hned vedle divadla.

Všechno z těch sametových dnů jsem si psala. To nešlo

nepsat.

Nejsem výjimka. Lidí, kteří „tam“ vlezli, aby mohli ve svéfab

rice, v družstvu, na dílně, ve škole, v divadle, v kanceláři, alespoň

něco ovlivnit, bylo hodně. snažili jsme se, aby ti, kteří s námi

20


pracovali, nemuseli hrbit záda, aby se zbytečně nebáli, aby se

nemuseli doprošovat kladných posudků, aby mohli mluvit do

věcí, které se jich týkaly... furt jsme se o něco snažili. Furt.

Po listopadu nám ale bylo okamžitě jasné, že jsme všichni

v jednom pytli, ať jsme se chovali před listopadem sebelépe. stali

se z nás bejvalí komouši.

Když mě v roce 1990 v divadle navrhli na kandidátku OF,

odmítla jsem. Ještě v roce 1993 jsem dostávala anonymy asou

družky, opírající se o hole, si na mě občas v kolínských ulicích

plivly.

K 1. 1. 1993 byl umělecký soubor v kolínském divadle zrušený

a dost lidí to v Kolíně umělcům z divadla přálo. Připravili jsme

je v listopadu 1989 o jejich teplá místečka. Otočili jsme jejich

životy na ruby. Tak táhněte z divadla i z Kolína!

Pro mě se nic nezměnilo. Byla jsem celý život nápověda a na -

povídala jsem dál. Ale co ti, kteří byli jedničkami ve svém oboru,

ale byli to bejvalí komoušové, takže museli jít od válu? Dove

dete si představit, kolik lidí, kterým bylo tehdy jako mně, tedy

kolem čtyřiceti, sklaplo kufry a stáhlo se, protože byli bejvalí

komoušové? stáhli se, protože se do nich kopalo, i když nikdy

neudělali nic špatného. Naštěstí někde měli lidé rozum, a nechali

bejvalé komouše pracovat či ředitelovat dál, protože byli prostě

dobří...

Málem bych zapomněla. Na jaře 2010 za mnou přišelkama

rád a zeptal se mě, jestli nechci kandidovat v komunálníchvol

bách za sdružení Změna pro Kolín. Řekla jsem mu, že jsem

bejvalá komouška a on řekl, že to o mně ve sdružení všichni vědí,

a nemají s tím problém. Tak jsem souhlasila.

Asi za týden mi volal jeden známý, který se začátkemdevade

sátých let hodně zasadil o to, že byl v Kolíně umělecký soubor

zrušený a varoval mě.

„Nekandiduj. Doplatíš na to!“

Ale já kandidovala. Ze tří stovek kandidátů jsem přikomunál

ních volbách na podzim 2010 dostala v Kolíně tolik hlasů, že

jsem byla na čtvrtém místě. sdružení Změna pro Kolín vyhrálo

21


komunální volby. Máme svého starostu. A já jsem vZastupitel

stvu města Kolína.

Ale protože sem bejvalá komouška, tak se do mě furt kope.

Tak si do mě poďte kopnout taky.

Sobota 26. březen 2011, 00.08 h

Když se nula k nule přidá,

jednička z toho určitě nebude

Jak moc vás změnilo to, že jste slavná, ptá se v novinovémrozho

voru redaktorka mladé herečky, kterou podle fotografie neznám,

protože nekoukám na seriály. A mladá herečka jí skromněopo

nuje, že ji tedy sláva opravdu, ale opravdu nijak nepoznamenala,

že si hlídá, aby nezpychla, a že i její kamarádi mají za úkol hlídat,

aby ji sláva nezměnila! s povzdechem otáčím stránku, říkám si,

škoda papíru a trnu, aby na mě z dalších stránek nevykoukla

další, zaručeně velká celebrita z našeho českého rybníku...

V podstatě bych tenhle blog psát nemusela, stačilo by, kdy

bych napsala smutné konstatování jistého starého herce, které

jsem od něho slyšela před několika lety, a které je natolik trefné,

že jsem ho dala na první stránku své knihy, Když divadlo sundá

masku:

„Na malým glóbusu nejde do naší zemičky ani zapíchnout

špendlík, jak je malá, ale voni si furt hrajou na to, že Hollywood

po nich brečí...“

Určitě by to stačilo, ale musím pokračovat, páč mám kopřivku

z toho, co jsem zažila dneska a musím se z toho odkopřivkovat,

tj. vypsat.

Když jsem v roce 1968 nastoupila do kolínského divadla, kde

jsem chtěla pracovat jako nápověda, dozvěděla jsem se, ženápo

věda půjde do důchodu za dva roky. Nevzdala jsem to, a dva roky

jsem ráno uklízela hlediště a večer jsem byla v šatně nebo jsem

uváděla. Celé dva roky jsem s úctou chodila kolem hereckých

22


šaten a považovala jsem za čest, když jsem se s některými herci

seznámila natolik, že jsme si začali tykat.

Tato moje přirozená úcta k herecké profesi, úcta k hercům, ve

mně zůstala. Nezmenšila se, nezvětšila, prostě ve mně je.

Když byl umělecký soubor v kolínském divadle k 1. 1. 1993

zrušený, chvíli mi trvalo, než jsem se z nedobrovolného „roz

vodu“ vzpamatovala, nicméně už v květnu 1994 jsem nastoupila

jako nápověda do Činoherního klubu, kam z Kolína dojíždím

stále.

Jsem tedy u divadla od roku 1968. A myslím si, že herce

znám. Nejenom herce z oblasti, ale i herce z Činoherního klubu.

A právě proto, že je znám, úpím s kopřivkou po celém těle, když

čtu podobné rozhovory, a že jich je, panečku, že jich je, a pokaždé

si říkám, dobře, jsou to mladé holky, jsou ještě blbé, mají pocit,

když se mihnou v seriálu a pozná je pokladní v BILLE, že na ně

v Hollywoodu čekají...

samozřejmě, že jsem si všimla, že podobně blbí jsou i mladí

muži – herci. Nicméně, na obranu obou pohlaví musím říct, že

jim redaktoři a redaktorky svými otázkami dobře nahrávají.

Když vás teď poznávají lidé na ulici, jak to snášíte?

Když vás zastaví policajti, pomůže vám, že vás poznají z te

levize?

Co vám je na vaší popularitě nepříjemné?

Co vám vaše popularita přinesla?

Bože.

Když vidím ty namyšlené ksichtíky v televizi a slyším jejich

výroky, mám kopřivku nejenom po těle, já ji mám i v těle!

Nechte mě domluvit! samozřejmě, že se na tyhle pořadynekou

kám! Proč bych na ně koukala, když z nich mám kopřivku? Ale

stane se mi, že do nich při přepínání programů občas “spadnu”,

a chvíli mi trvá, než se z nich vyhrabu! Nezapomeňte, prosím, že

mám nohu po obrně!

Dlouho jsem si myslela, že je míček víc u ženských, ale dneska

jsem učinila na vlastní oči a uši toto zjištění: Když je míček

u chlapů, tak tam tedy opravdu JE!

23


Byla jsem dneska v Praze na autogramiádě, kam mě pozval

Klub sběratelů autogramů. Nádherná akce, perfektně zorgani

zovaná, nás, co jsme se podepisovali, bylo asi pětadvacet, asbě

ratelů kolem čtyř stovek, stáli v dlouhém hadu kolem stolů, kde

jsme seděli, podepisovalo se, fotografovalo, povídalo, a najednou,

skoro hodinu po začátku, začal někdo od mikrofonu mluvit.

Byl to mladý muž, evidentně potěšený spoustou lidí před

sebou, kynul jim s úsměvem, a omlouval se, že dorazil až teď,

ale měl včera generálku na dnešní Českou Miss, a šel spát pozdě,

ale teď je konečně tady a těší se na podepisování... a pak padla

perla!

„Děkuju, že jste na mě počkali!“

V tu chvíli jsem se osypala. strašně. Když jsem jela po dalších

dvou hodinách do Kolína, drbala jsem se všude! Naštěstí jsem

seděla v kupé sama. Na nádraží jsem si vzala taxi, doma jsem šla

hned k počítači a věřili byste, že za tu dobu, co tohle píšu,kop

řivka zmizela?

Sobota 19. březen 2011, 17.15 h

Pánové, kam zmizela vaše mužnost?

Kde je? Kam se ztratila? A kdy? Zmizela totiž strašně nená

padně. Ještě v roce 1994 vám nechyběla, i v roce 1995 jste ji

měli, řekla bych, že jste byli mužní i v roce 1996, 1997, 1998 a...

... a pak najednou konec. Vaše mužnost byla fuč. Pokud vás

zajímá, proč si to myslíme my, mladé i méně mladé ženy, které

dojíždíme do zaměstnání vlakem, čtěte dál.

Začala jsem dojíždět z Kolína do Prahy v květnu 1994. Ze

začátku jsem jezdila pantografem, a pokud jsem jela večer, sedala

jsem si pouze do vagonu, kde byli alespoň dva tři muži. Cítila

jsem se s nimi bezpečně. Do vagonu, kde seděly samé ženy, bych

si nikdy nesedla. Copak bychom se ubránily, kdyby nás někdo

obtěžoval, ohrožoval, napadal...?

24


Po roce jsem začala jezdit i rychlíky. Když jsem jela z Prahy do

Kolína večer nebo v noci, byla jsem spokojená, když jsemobje

vila kupé, kde seděli dva muži, na kterých bylo vidět, že se znají.

Přisedla jsem si k nim a věděla jsem, že tahle cesta bude klidná.

Nic se mi nestane.

Když bylo kupé muži zaplněné, sedala jsem si hned vedle, co

nejblíže k nim, aby slyšeli, kdyby se něco dělo v mém kupé, kde

muži nebyli.

Roky ubíhaly. A přišel podzim 2009.

Moje dcera Rita, která také dojíždí z Kolína do Prahy, mi

jednou večer zavolala.

„Mami, představ si, co se mi stalo. Nastoupila jsem v Praze

do vlaku a procházela jsem vagonem. Najednou se proti mně

objevil kluk s batohem na zádech, a poprosil mě, jestli bych mu

nedala dvacet korun. Řekla jsem, že mu nic nedám, a on na mě

málem naplil a řval, ty krávo jedna, tak si ty prachy sežer! To ti

bylo tak hnusný! Měla jsem z něj fakt strach, jak začal najednou

sprostě řvát! Klidně mě tam mohl zabít! Byli jsme v tom vagoně

sami! Naštěstí šel dál...“

Za dva dny jsem nastoupila v Praze do vlaku já, vlezla jsem do

kupé, kde seděla jedna dívka, sundávala jsem si bundu, a vtom

do kupé přišel kluk s batohem na zádech, a slušně dívkupopro

sil o dvacet korun. Řekla, že nemá, on se od ní otočil, já mu

řekla, že taky nemám a on na mě začal ječet.

„Tebe jsem se na nic neptal, ty krávo stará!“ Pak vyšel z kupé

a šel vedle a za chvíli jsme slyšely, jak řve sprostě odtamtud...

Během čtrnácti dnů jsme si ho my, dívky a ženy, co dojíž

díme, zmapovaly. Ano, dívky a ženy, protože na muže si tenhle

hajzl netroufl, a nikdy nešel do kupé, kde seděl muž.

Několikrát se mi stalo, že jsem nastoupila do vagonu a uvi

děla ho, jak přichází chodbou z druhé strany. Vešla jsem rychle

do kupé, kde seděl muž, a ten hajzl prošel kolem. Je pravda,

že si vybíral hlavně dívky, staré krávy míjel bez povšimnutí,

ale stejně jsem neriskovala a raději pokaždé využila kupé

s mužem.

25


Jednou procházel vagonem a nikdo mu nic nedal. Když došel

na konec vagonu, začal sprostě řvát a vyřídil si to s námi, ženami,

najednou.

A pak, po třech, čtyřech týdnech, jak se objevil, tak zase

zmizel.

A já si teprve potom uvědomila to, proč píšu tenhle blog.

Když jsem se před ním „schovávala“ do kupé, kde seděl muž,

a ten hajzl nás přešel, z kupé, kde seděl muž, jsem zase odešla

a sedla si do jiného, kde seděla jedna nebo dvě ženy.

Teprve tehdy jsem si uvědomila, že si už pěkně dlouho sedám

pouze do kupé, kde sedí žena nebo ženy. Když jedu večer, doslova

se sesedáváme, my, ženy mladé i méně mladé, do jednoho kupé.

Žádná z nás si nesedne tam, kde sedí muž nebo muži.Uvědomu

jeme si to a často si to i řekneme, aniž bychom se znaly.

„Pěkně se slejzáme k sobě, co?“

Čím to je, že se cítíme více v bezpečí, když jsme v kupé jenom

samé ženy? Kdy a proč došlo, nejenom u mě, k téhle změně, když

jsem se ještě koncem devadesátých let cítila bezpečně v kupé

s muži?

Nevím. Neumím to vysvětlit, ale je to tak.

A tak se vás, pánové, ptám ještě jednou, kam zmizela vaše

mužnost a proč?

Pátek 1. duben 2011, 21.50 h

Už nikdy svoje dítě neuvidíš, ty hajzle!

Nejsme všechny mrchy, které takhle řvou na otce svého dítěte.

Některé se nerozvádíme právě proto, že náš muž má svoje děti

rád a děti mají rády jeho.

„Nedovedu si představit, jak by bez sebe byli,“ říkáme si.

„Počkám, až vyrostou.“

snad nic nepokazím, když teď prozradím fígl, který jsem

nedávno poradila jednomu známému. Ten fígl na jeho bývalou

26


ženu zabral! Je totiž dost dobrý. Nemůžu se, bohužel, chlubit

jeho autorstvím. Nevymyslela jsem ho.

Poslouchala jsem před pár lety dva muže v kupé, protože

v kupé většinou poslouchat musíte, i kdybyste nechtěli. Šeptali

si. Jeden měl oči smutné a ten, co ho utěšoval, měl oči moudré.

Z Prahy do Kolína jsem měla čas pochopit, o co jde. smutné

oči přišly o dítě, protože se zamilovaly. A zamilovaly se, protože

už svoji ženu nemilovaly. A nemilovaly ji, protože se z nívyklu

bala pěkná mrcha, což se ukázalo krátce po svatbě a definitivně

se to potvrdilo, když jí řekl, že se chce rozvést.

„Už nikdy svoje dítě neuvidíš, ty hajzle,“ zaječela a jemuzatr

nulo. svého tříletého syna miloval a syn miloval jeho. Ale copak

je dobré, aby dítě žilo s rodiči, kteří spolu nemluví, a když spolu

mluví, tak se hádají?

„Už nikdy svoje dítě neuvidíš, ty hajzle,“ křičela na smutné

oči ta mrcha. Ano, myslím si o matkách, které nedovolují otcům

svých dětí se s nimi stýkat, že to jsou mrchy. A všimněte si,pro

sím, že to jsou většinou matky, které mají pouze jedno dítě!

Ženy, které mají dětí víc, většinou mrchy nejsou. Prožily

s otcem dětí delší dobu (pochopitelně, když mají víc dětí), jsou

proto smířlivější, také je jim jasné, že jejich ekonomická situace

nebude na nějaké vyskakování, a tak se snaží, aby otec o své děti

zájem neztratil, a děti neztratily zájem o svého otce. Aby od

něho měly co nejvíc. Po ekonomické i po citové stránce. To není

vypočítavost. To je realita.

Ale matky, které mají jenom jedno dítě a vztah s otcem dítěte

většinou netrval dlouho, tyto matky, které postavily svůj život na

dvou nohách - dítě a manžel, tyto matky balancují po manželově

odchodu pouze na jedné noze a velmi rychle si musí najít tolik

potřebnou druhou nohu, a tou je vše, co si dovedete představit

za větou, kterou jsem už několikrát napsala.

„Už nikdy svoje dítě neuvidíš, ty hajzle!“

Proč by měl být otec, který se chce se svým dítětem stýkat

i po rozvodu, špatný? Tisíce otců o své děti nestojí, proč by tedy

měli být ti, kteří se chtějí se svým dítětem stýkat, špatní? Ne tito

27


muži, ale matky, Už nikdy svoje dítě neuvidíš, ty hajzle!, mají ve

své duši problém.

Žena, Už nikdy svoje dítě neuvidíš, ty hajzle!, našla smysl svého

života v tom, že ten hajzl už svoje dítě nikdy neuvidí. Bude se

mu mnoho let mstít za to, že ji přestal milovat, pokud ji vůbec

někdy miloval. Že odešel. Že si dovolil, zamilovat se do jiné.

Ano, tohle je jediná možnost ženy, Už nikdy svoje dítě neuvidíš,

ty hajzle!, jak se stát důležitou. Kvůli ženě, Už nikdy svoje dítě

neuvidíš, ty hajzle!, zasedají soudy. Kvůli ženě, Už nikdy svoje

dítě neuvidíš, ty hajzle!, otec svého dítěte trpí. To ona má hlavní

roli, která je často první, a také poslední hlavní rolí v jejím životě.

... Moudré oči našly pro oči smutné řešení, když jsme projížděli

Cerhenicemi. Všechno sedělo. Když vlak zastavil v Kolíně a já

vystupovala, smutné oči už nebyly smutné.

A teď vám, pánové, prozradím fígl moudrých očí. Fígl, určený

ženám, Už nikdy svoje dítě neuvidíš, ty hajzle!

smutné oči přijdou za ex-manželkou, kterou není nikdo jiný,

než žena, Už nikdy svoje dítě neuvidíš, ty hajzle!, a zkroušeně

stojí za dveřmi.

„Monika (nová přítelkyně smutných očí) má narozeniny.Po

zvali jsme hosty. Nemůžu si Petříčka teď v sobotu vzít. Nevadí

ti to?“

A žena, Už nikdy svoje dítě neuvidíš, ty hajzle!, zbystří. Tak

to tedy ne! Jen si Petříka na tu odpornou oslavu narozenin ty

svý mrchy, pěkně vem! Nebudu ti nic usnadňovat! Pěkně ti to

osladím, ty hajzle! „Tak to mi tedy vadí! Tak to tedy v žádným

případě! Mám už na víkend svoje plány. V sobotu v osm ráno

bude stát Petr před barákem. A v neděli v osm večer ho zase

přivezeš. To by se ti líbilo, co? Abys...“

Ale to už smutné oči sklesle přikyvují, zavírají dveře svého

ex-bytu a pak vesele sbíhají po schodech na ulici. Nasednou do

auta, kde sedí jejich Monika, zajedou za roh, zastaví a bouřlivě

ji obejmou.

„Miláčku, vyšlo nám to! Dá nám Petříka už v sobotu ráno!

A budeme ho mít až do neděle do večera!“

28


A oba jsou šťastní, protože oba mají Petříka rádi a chtějí s ním

prožít nádherný víkend...

A ještě jednu radu měly moudré oči pro oči smutné!

„Vymysli si, že Monika na Petříka žárlí a zakazuje ti, aby sis ho

bral. Vsaď se, že ti ho bude doslova cpát každý víkend!“

Tak to, pánové, zkuste!

Neděle 3. duben 2011, 21.32 h

Haf, haf, haf! Já jsem lepší, než je chlap!

Když čubička pejskovi řekne ne, je to prostě ne a pejsek to

respektuje. Nechápu, jak si někteří muži můžou myslet, když

žena řekne ne, že vlastně říká ano. To bývávalo, pánové!

Dřív žena nemohla říct hned, ano! Dřív by si totiž takovou

ženu, která řekne hned, ano, nikdo nevzal a ještě by se o ní říkalo,

že je kurva! Ano, vím, kurva je ostré slovo, ale moje babička

(* 1898) ho občas používala, například když mluvila o sousedce,

se kterou se pořád hádala – když byly rozhádané, nesměla jsem

sousedku zdravit, a když spolu mluvily, babička se na mě zlobila,

že jsem ji nepozdravila, ale fakt bylo někdy těžké poznat, jaká je

právě na jejich sousedské frontě situace.

Když jsem babičku ve svých deseti letech napomenula

a nabídla jí, aby místo kurvy říkala prostitutka, podívala se na

mého otce a smutně pokývala hlavou.

„Karle, ta holka moc čte. To není pro život dobrý.“

... Prostě, dřív se opravdu stávalo, že žena sice řekla ne, ale

myslela ano. Ale to dnešní muže neomlouvá! Když dneska

žena řekne ne, je to, pánové, úplně stejné ne, jaké zavrčí nebo

vyštěkne hárající čubička na dotěrného pejska.

HAF! HAF! HAF!

NE! NE! NE!

Dnes je dnes. A jestli to, pánové, nechápete, tak si přečtěte,

jak se chová pes!

29


Náš jedenáctiletý drsnosrstý jezevčík Athos netrpí při každé

hárající čubičce. Má své favoritky. Nejvíc trpí, když se hárá

Baruška, Darja, samanta a Zdenička. Přestává jíst. Leží u dveří.

Kvičí. Přes zavřené okno ucítí, že jedna ze jmenovaných čubiček

jde ven a domáhá se jít za ní takovým tklivým způsobem, že mu

většinou vyhovím.

Baruška, Darja, samanta i Zdenička bývají při hárání na vo

dítku. Náš Athos je na vodítku furt, protože je to tvrdohlavý,

nevychovaný jezevec, kterého jsme navíc rozmazlili a můžeme

ho proto pouštět bez vodítka jenom na chalupě.

Vyjdu s ním tedy před dům a on mě táhne k Barušce, Darje,sa

mantě či Zdeničce – podle toho, která z nich se zrovna hárá.Baruš

ka, Darja, samanta a Zdenička prochází během hárání několika

fázemi, ale když jsou ve fázi, že Athose nechtějí, štěknou po něm,

oženou se, a náš milý jezevčík poslušně odcválá o kus dál, a po

Barušce, Darje, samantě či Zdeničce jenom zpovzdálí pokukuje,

ale dalšího bližšího kontaktu se vyvaruje. Příště to zkusí znovu. No,

a proč by to nezkusil? Baruška, Darja, samanta nebo Zdenička

se po něm zase oženou a Athos zase poslušně odcválá o kus dál.

Pánové, ještě jsem neviděla psa, který by fenku, která se hárá,

napadl, když se po něm ožene, štěkne po něm, prostě mu dárezo

lutně najevo, že ho nechce. Žádný pes, malý, velký, mladý, starý,

se na fenku, která ho odmítne, nerozzlobí, všichni od ní poslušně

odejdou a ke štěstí jim stačí, že alespoň slastně očichávají místa,

kde před chvílí dáma jejich čichu stála nebo se dokonce, ó ty

moje psí štěstí, vyčůrala!

Psa, který by napadl hárající fenku za to, že ho odmítla, jsem

nikdy neviděla, ale zato jsem mnohokrát za svůj život stařenky

viděla i zažila na vlastní kůži, jak dokáže být sprostý i fyzicky

násilný muž, kterému žena, a je jedno, jestli žena vlastní nebo

cizí, řekne, že ho nechce!

A ještě v něčem byste se, pánové, mohli u pejsků poučit. Buďte

k nám, ženám, hraví a trpěliví!

Máme s naším desetiletým Athosem takovou hru. Mně občas

„upadne“ prázdná krabička od léků, od zubní pasty, prázdná role

30




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist