načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Kdo z nich? - Kateřina Bláhová

Kdo z nich?
-11%
sleva

Elektronická kniha: Kdo z nich?
Autor:

Často se říká, že dějiny píší vítězové. A ačkoliv nacistické Německo v čele s Hitlerem druhou světovou válku prohrálo, o tom, co se odehrávalo v Protektorátu Čechy a Morava, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  89 Kč 79
+
-
2,6
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Santini
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 102
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-880-1428-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Často se říká, že dějiny píší vítězové. A ačkoliv nacistické Německo v čele s Hitlerem druhou světovou válku prohrálo, o tom, co se odehrávalo v Protektorátu Čechy a Morava, máme zprávy převážně z jeho spisů. V takových záznamech se ovšem objevují pouze ti, jejichž činnost v protinacistickém odboji byla Němci odhalena. Oficiální verze událostí se tak mohou velice významně lišit od skutečnosti. Byli totiž i takoví, o jejichž existence nemělo Gestapo ani tušení, tudíž jejich činy nenávratně zmizely v propadlišti dějin. Co se tedy skutečněodehrávalo od ledna do června 1942? Kromě známých aktérů bouřlivých událostí spojených s atentátem na Heydricha se totiž kolem až příliš často objevuje jako přelud drobná černovlasá žena.

Zařazeno v kategoriích
Kateřina Bláhová - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1


2


Kdo z nich?

Kate ina Bl hov řáá

Z esk ho origin lu Kdo z nich? čéá

Odpov dn redaktorka Jana P tkověááá

Grafick prava Jana P tkováúáá

Vydalo nakladatelstv : P tkov Anna – íáá

Santini 28. 6. 2015

eknihysantini.cz

Vyd n prvn áíí

ISBN 978-80-88014-28-7 (pdf)

ISBN 978-80-88014-12-6 (epub)

ISBN 978-80-88014-61-4 (mobi)

3


Obsah

1940.....................................................................................................7

15. jna 1941................................................................... ří..............12

6. ledna 1942............................................................................26

3. nora 1942...................................................................... ú......33

4. b ezna 1942................................................................... ř......35

12. b ezna 1942................................................................. ř......39

25.b ezna 1942............................................................... ř........47

27.b ezna 1942................................................................. ř.......53

3.dubna 1942 - Velikono n pond l ........číěí ..........58

7.dubna 1942............................................................................62

8.dubna 1942............................................................................67

14.dubna 1942..........................................................................70

20.dubna 1942.........................................................................75

25.dubna 1942..........................................................................81

1. kv tna 1942............................................................... ě...........84

3. kv tna 1942.............................................................. ě...........87

5. kv tna 1942.............................................................. ě..........90

17. kv tna 1942............................................................ ě...........93

18. kv tna 1942............................................................ ě...........95

25. kv tna 1942........................................................ě .............96

26. kv tna 1942.............................................................ě ........97

27. kv tna 1942............................................................. ě........99

Tou dobou v nemocnici na Bulovce..................109

28. kv tna 1942.....................................................................114ě

29. kv tna 1942.....................................................................117ě

1. ervna 1942.........................................................................120 č

2. ervna 1942 ........................................................................122 č

3. ervna 1942........................................................................125č

4


4. ervna 1942........................................................................128 č

10. ervna 1942.....................................................................132 č

12. ervna 1942......................................................................137 č

15. ervna 1942.....................................................................143 č

18. ervna 1942.....................................................................149 č

19. ervna 1942........................................................................171 č

20. ervna 1942....................................................................175 č

24. ervna 1942...................................................................180 č

25. ervna 1942...................................................................184 č

26. ervna 1942....................................................................191 č

Mezit m na vlakov m n dra .................................193 íéáží

Epilog – o 20 let pozd ji............................................196ě

Bonusy........................................................................................201

5


6


1940

Je krátce před Vánocemi a nad Londýnem leží

hustá mlha. Všichni myslí jen na zakoupení vánočních

dárků pro své nejbližší, a chvílemi si ani neuvědomují, že

by mohlo někoho zajímat něco jiného. Nicméně takoví

lidé tu jsou. Nacházíme se totiž v roce 1940

a v sídle exilové vlády Československé republiky se

projednává závažné rozhodnutí.

7


V kanceláři ministerstva obrany spolu hovoří v nejvyšším

utajení dva muži. Edvard Beneš, prezident

československé exilové vlády, právě bouchl pěstí do

stolu: „To je ....“

„Rozhodně špatné,“ doplní druhý muž, plukovník

František Moravec.

Beneš se toho chytne: „To tedy je. Vůbec nic se neděje!

Čekám od vyhlášení protektorátu, kdy začne nějaký

pořádný odboj – a ten buď je, ale takový, že se nechají

všichni hned chytit, anebo vůbec není! Berou všechno na

lehkou váhu, nic si nezorganizují, to je to!“

„Takže by to vlastně chtělo,“ přerušil ho náhle Moravec,

„někoho, kdo by to tam trochu zorganizoval a popíchnul

všechny vlastenecké, ale váhající Čechy, k akci, a

zároveň nám podával zprávy, co přesně se tam děje.“

„ Ano, ale jak ho tam chceš sehnat?“

„Myslím, že bychom si ho tam sami dodali.“

„Ale jak?“

Plukovník se zamyslel: „Musel by seskočit."

„Důvěřuji tvému úsudku, ale ten člověk musí mít na

daném místě alespoň nějaké známosti, které mu

pomohou se ukrýt.“

„Zkontaktoval jsem pro tuto misi přímo dokonalého

člověka – bude samozřejmě potřebovat specializovaný

výcvik, ale je to statečný, zkušený agent britské tajné

služby a specialista na skryté vedení války. Její krycí kód

je KT20. Před půl rokem byla dokonce nasazena do akce

AH. Bohužel to nevyšlo, ale kvůli okolnostem, které

nemohla předpokládat.“

8


„Její? Byla? Nemohla? Chceš mi říct, Moravče, že je to

nějaká dáma?! To nemáme dost mužů?“

„Kathleen Titlarková,“ řekl Moravec chladně, „je

nejlepší.“

Beneš rezignoval a sedl si do křesla. „Jen doufám, že víš,

co děláš.“

Druhý den sedí Beneš s Moravcem opět ve stejné

místnosti. Tentokrát tam s nimi ale je asi pětadvacetiletá,

schopně vyhlížející dívka v tmavozeleném úpravném

kostýmku. Kathleen Titlarková neboli agent KT20.

Zřejmě na povel Edvarda Beneše vypráví svůj příběh:

„Narodila jsem se v Československu, ale když se v

Německu Hitler chopil moci a začalo pronásledování

židů, matka, která je židovka, se začala obávat o naše

bezpečí. A když byl můj tatínek, který pracoval na klinice

v Selbu, zabit oddíly SA při pouliční přestřelce,

odstěhovaly jsme se s matkou a sestrou do Anglie. Bylo

mi tehdy šestnáct.“

Za Moravcova spokojeného přikyvování pokračovala:

„Brzy jsem začala pracovat jako agent SIS a po misi ve

Španělsku jsem byla nasazena do Německa, konkrétně do

Berlína, sledovat akce NSDAP. Pracovala jsem tehdy pod

jménem Katja Lerch. Posílala jsem zprávy, a když jsem

dostala pokyn vykonat akci AH – tedy atentát na Hitlera,

začala jsem se připravovat, ale akce byla bohužel

odvolána.“ Zavrtěla hlavou. „Škoda.“

„Nikoli,“ přerušil ji Moravec, „ta akce byla zrušena kvůli

vysoké rizikovosti. Byla pravděpodobnost 1:1000, že by

se vám to podařilo.“

9


„Tak jako tak,“ řekla Kathleen, „Hitler zůstal naživu a já

se musela vrátit do Anglie.“ Domluvila a podívala se

tázavě na prezidenta. Beneš byl nezvykle zamlklý a

nakonec prohlásil: „Dobrá, svěřuji vám ten úkol.

Předpokládám, že vás pan Moravec seznámil se

způsobem vypracování?“ Když přitakala, Beneš

pokračoval: „Absolvujete tedy dvoutýdenní výcvik a poté

nastoupíte do akce. Mimochodem – máte vy vůbec

v protektorátu nějaké známé?“

„Ano, mám,“ řekla okamžitě Kathleen. „Spolehlivé lidi.

Alespoň doufám.“

Beneš se na ni upřeně zadíval a řekl: „I tak se ale

obávám, že po vás chceme nemožné.“ Kathleen lehce

nadzvedla obočí. „Pane prezidente,“ usmála se, „konat

nemožné je mou specialitou.“

„Tak tedy hodně štěstí,“ popřál jí Moravec. Kathleen se

rozloučila a odešla.

„To děvče – vlastně agent KT20 - má opravdu úroveň!“

řekl nadšeně Beneš.

„Říkal jsem to,“ odtušil tiše Moravec.

Vše šlo opravdu podle plánu. Za dva týdny

absolvovala Kathleen kurz seskoku padákem a mnoho

dalších.

Dnes, 4. ledna 1941, stojí výcvikový instruktor

s Kathleen na letišti u velkého výsadkového letounu a

snaží se jí předat poslední pokyny. Kathleen (která pro

tuto akci přijala jméno Kateřina Skřivanová) byla už

oblečena v seskokové kombinéze a dlouhé černé vlasy

měla spletené do copu, který jí sahal až do půli zad.

10


Náhle nahodil mechanik letounu vrtuli

a Kathleen nezbývalo než se rozloučit. Po obvyklých

frázích se naklonila k instruktorovi

a zašeptala mu: „Jestli se to podaří, zařiďte, abych tam

nebyla dlouho sama.“

Pak se zasmála, všem přítomným zamávala a přibouchla

za sebou dveře letadla. To se rozjelo po ranveji, asi po

dvou stech metrech vzlétlo a rychle se ztratilo mezi

ocelově šedými mraky, kterými byla toho dne pokryta

celá obloha. Lidi přihlížející jejímu odletu ani nenapadlo,

že ji možná vidí naposled.

„Tak se to povedlo,“ oznámil vzrušeně Moravec, když

bez zaklepání vpadl o čtyři týdny později do kanceláře

Edvarda Beneše. „Co se povedlo?“ otázal se zdvořile

Beneš.

„No přece výsadek Colleen - vysazení Kathleen

Titlarkové alias agenta KT20 do protektorátu!“

„Ach tak!“ Beneš se náhle probral: „Proč neposlala

zprávu dřív?“

„Vhodný úkryt pro vysílačku nenajdete za den. Hlavní je,

že se to podařilo.“

Kathleen od první chvíle v protektorátu

nezahálela. Jen co se trochu porozhlédla, už začala

pomalu, ale jistě a se vší opatrností, kontaktovat domácí

odboj.

11


15. jna 1941 ří

12


V kanceláři ministerstva obrany v Londýně je opět rušno.

Nikdo přesně neví, a ani vědět nebude, jak přesně

probíhalo toto jednání mezi prezidentem a ministrem

obrany. Zatímco oknem k nim proudily závany letního

vzduchu, prezident Beneš si sedl do koženého křesla za

mohutným psacím stolem a bedlivě spolu s plukovníkem

Moravcem naslouchal zprávám vedoucího odboru

šifrování a tajných informací. Ten v tuto chvíli nervózně

přechází napříč místností a seznamuje muže v místnosti

se svými novinkami.

„Klobouk dolů – byl to dobrý nápad poslat ve výsadku

Colleen zrovna agenta KT20. Jeho zprávy jsou časté,

smysluplné a nabité informacemi.“

„A co domácí odboj?“ skočil mu do řeči plukovník

Moravec.

„Zformovali se do jakéhosi ÚVODu - nebo tak nějak - a

pokoušeli se i o nějaké záškodnické akce.“

„Pokoušeli?“ přerušil ho Moravec s důrazem na poslední

slabice. „Snad pokoušejí - ne?“ „Bohužel ne, pane.

Poslední taková akce proběhla před několika týdny.

KT20 vysílal cosi

v tom smyslu, že lituje, ale že to za současné situace

nejde.“

„Co se to tam proboha děje!“ vykřikl Beneš. „Přece jsme

ji neposílali na prázdniny! Ze strany britské vlády je na

mne vyvíjen stále větší tlak, a pokud neudělá domácí

odboj rychle něco,

o čem by se doslechli i v zahraničí, bude Protektorát

Čechy a Morava označen za přisluhovače nacistů a nikdy

13


se nedočká vojenské pomoci. Musí něco udělat. Něco

velkého.“

„To po ní chtít nemůžete – vždyť je tam sama!“ namítl

šéf tajných informací.

„Není sama. Má tam přece celý odboj!“

„Víte, pane Beneši,“ obrátil se nečekaně plukovník na

prezidenta, „na čem jsme se domluvili před půlrokem –

pokud se výsadek Colleen podaří, uskutečníme další. Co

kdybychom poslali někoho, aby jí pomohl? Aby vykonal

tu ,velkou‘ věc, o které jste mluvil. Ale co by to vlastně

mělo být?“

„Myslím,“ řekl prezident zamyšleně, „že nic menšího

než atentát.“

V místnosti se rozhostilo napjaté ticho. Vedoucí odboru

špionáže se dokonce zastavil ve svém přecházení a

upřeně se na Beneše zadíval.

„Ale to by se rovnalo sebevraždě!“ vydechl nakonec.

„Více než dost našich vojáků je ochotno se obětovat,“

řekl Beneš. „Otázka zní, kdo bude vybrán.“

Od slov k činům uběhla krátká doba. Pro operaci

(pojmenovanou Anthropoid) byli vybráni dva muži –

rotmistr Jozef Gabčík a rotný Karel Svoboda. Okamžitě

začali s intenzivním výcvikem. Ten se skládal z ženijní

části (ničení infrastruktury, komunikací, průmyslových

objektů či transportních prostředků) včetně průzkumu,

výroby a používání trhavých či hořlavých náloží a

ručních bomb. Další částí byl vzdušný výcvik (seskok

padákem, jeho balení, balení kontejnerů, jejich příjem ze

vzduchu atd.) a výcvik ve střelbě (mířená i letmá střelba

14


z různých druhů pěchotních zbraní včetně odstřelovací

pušky či lehkého kulometu), v boji holýma rukama a

výcviky topografický a spojovací (Morseova abeceda a

Q-kód), vytyčování přistávacích ploch atd. Celý kurz

SOE trval 6 týdnů. Při cvičném doskoku padákem se

jednoho dne Svoboda zranil a na Gabčíkovo doporučení

byl nahrazen Janem Kubišem.

Jako cíl atentátu byl nakonec po mnohém váhání vybrán nový říšský protektor Reinhard Heydrich.

Na začátku listopadu 1941 si plukovník Moravec zavolal oba budoucí parašutisty Anthropoidu k sobě do kanceláře. Zapůsobili na něj velmi dobrým dojmem. Sebevědomý, asi osmadvacetiletý Gabčík i vysoký, usměvavý Kubiš s novou rotmistrovskou čepicí, nedbale nasazenou na hustých tmavých vlasech. Plukovník Moravec se nemohl zbavit dojmu, že jsou ti dva chlapci moc mladí a trošku lehkomyslní. Vybídl je, aby se posadili, oni však zůstali stát. Plukovník Moravec začal trochu okázale: „Tak, chlapci, absolvovali jste výcvik a já musím říci, že skvěle. Váš výsadek Anthropoid bude celkem pátým výsadkem tohoto typu na území Protektorátu Čech a Moravy.“ „Promiňte, pane plukovníku,“ oslovil ho zdvořile Gabčík, „ale jaké výsadky byly provedeny před námi?“ „Na začátku prosince budou vysazeny zpravodajské desanty Silver A, Silver B a Out Distance. S těmi byste ale, pokud vše půjde dobře, neměli přijít do styku. Já s vámi ale chci mluvit o vůbec prvním výsadku na území protektorátu, jaký kdy byl proveden.“

15


Neušlo mu, jak při těchto slovech oba mladíci zpozorněli.

Kubiš se dokonce mírně naklonil: „A to, pane

plukovníku?“

„Colleen byl výsadkem zpravodajským a tvořil ho jeden

člověk. Jen díky informacím, které nám poskytuje,

můžete být zapojeni do akce. Agent KT20 působil jako

agent britské špionáže, ale pochází z Československa.

V protektorátu pracuje již tři čtvrtě roku. Bude čekat na

místě vašeho přistání a zajistí jídlo, úkryt a vše potřebné.

Věřím, že si budete vzájemně rozumět.“

Při poslední větě se Moravec záhadně usmál.

„Jistě, pane plukovníku,“ pronesl trochu prkenně Gabčík,

kterému to neušlo, a spolu s Kubišem se chystal

k odchodu.

„Ještě moment, chlapci,“ zvolal náhle Moravec a gestem

si je přivolal: „Snad vám nemusím opakovat, že se tato

akce rovná sebevraždě. Nemůžu říci, zda se podaří, zda

vám budou lidé vděční, či snad jestli to vůbec k něčemu

bude. Vezměte to na vědomí. Má sekretářka vám vydá

vaše falešné doklady. Můžete jít.“

Kubiš s Gabčíkem se rozloučili a pomalu zavřeli dveře.

„To mi nejde na rozum,“ vrtěl hlavou Kubiš, když

scházeli po schodech dolů na sekretariát. „Kdyby alespoň

řekl něco určitého. Kdo myslíš, že je ten KT20? Ten

Colleen?“

„To opravdu nevím,“ řekl Gabčík myšlenkami někde

jinde, „ale všiml sis, jak se plukovník tvářil, když nám

řekl, že si s ním určitě budeme rozumět?“

„Ten má něco za lubem. Dej na má slova,“ vyhrkl Kubiš.

16


„Jen aby nás to jeho vtipkování nestálo krk předčasně,“

podotkl Gabčík ustaraně.

I když byli účastníci výsadku Anthropoid

připraveni již v listopadu, k akci samotné došlo až

29.prosince 1941. Pozdě večer stáli Gabčík s Kubišem u

bombardovacího letounu Halifax. Na povel pilota Šustra

se usadili do tmavé, nevlídné kabiny v prostoru letadla

a zabouchli dveře. Za pár vteřin zaslechli hučení motoru,

letadlo se rozjelo a s trhnutím vzneslo do vzduchu.

Při letu bylo hučení motorů tak silné, že téměř bránilo

jakémukoliv hovoru, a proto se oba přátelé zabývali

svými těžkými myšlenkami a (téměř zbytečnou)

kontrolou vybavení. To obsahovalo:

Dvě pistole Colt ráže 38 se čtyřmi plnými náhradními

zásobníky a stovka nábojů

6 průbojných bomb plněných plastickou trhavinou

2 zásobníky rozbušek

2 granáty Mills vz.36M Mk.I

4 elektrické rozbušky

Samopal Sten Mk.II se stovkou nábojů

32 liber plastické trhaviny

4 dýmovnice

Cívku ocelové struny

Tři časovací tužky

Zavírací nůž

Kapesní pochodový kompas běžného typu

Balíček první pomoci s kapesním obvazem

Kapesní svítilnu s náhradní žárovkou a baterií

17


Pár bandáží, jimiž se zpevňovaly kotníky

Plechovku tablet Horlick (pro úpravu vody)

Plechovku sušeného masa

Dávku nouzové stravy v podobě čokolády obohacené o

vitamíny

Pár kožených rukavic s bavlněnou vložkou

Oblek pro přelet (kombinéza z nepromokavé,

kamuflážové textilie, kterou měli na sobě)

Jednu tableta B (Bezedrin, droga potlačující únavu)

Jednu tableta K (sedativum, uklidňující a podporující

spánek)

Jednu tableta L se smrtícím účinkem (cyankáli)

Lopatku v plátěném obalu

Přilbu s vycpávkou, padák

Plochou nerezovou lahvičku s alkoholem

Vše bylo pečlivě urovnáno, a tak brzy nic ke kontrole

nebylo. S výbavou bylo vše

v pořádku. Gabčík myslel na to, co všechno mají před

sebou. Nic z toho nebylo snadné

a naděje na úspěch akce byla mizivá. Kubiš myslel

hlavně na jejich údajného pomocníka, agenta KT20.

Sevřelo se mu hrdlo, když si uvědomil, že o něm vlastně

nic nevědí. Jen to, že na ně bude někde čekat. Snad on o

nich ví víc, než oni o něm. Aby nějak zabil čas, sepsal si

Kubiš vše, co o KT20 ví on. Na jeho seznamu stálo:

KT20:

Je to agent špionáže

18


Bude na nás čekat poblíž vesnice Nehvizdy, kde

bychom (nejspíš) měli přistát

Bude mít prý s sebou lékárničku

Má pro nás úkryt v Praze

To bude zázrak, jestli ho najdeme!

Podal pak papírek Gabčíkovi, který si ho pozorně přečetl,

a pak ustaraně pokýval hlavou.

Trvalo to dobré tři hodiny, než se parašutistům

nad hlavami rozsvítila červená žárovka jako znamení, že

se mají připravit. Na tuto chvíli čekali už hodně dlouho.

Navlékli si batohy

s padáky, celí bledí a nervózní. V podlaze kabiny letadla

se otevřela díra pro výskoky. Oba parašutisté spustili

otvorem nohy a posadili se na okraj.

„Brzy o nás uslyšíte, uděláme, co jen bude možné!“

zvolal k oběma dvěma pilotům Gabčík

a po druhém světelném signálu, zelené žárovce, oba i s

Kubišem zavřeli oči a skočili ven

z letadla, do husté mlhy.

Je přesně 29. prosince 1941, 2:24 hod. a výsadek

Anthropoid právě proběhl.

Oba parašutisté po deseti metrech volného pádu

otevírají padáky a míří k zemi. V mlze a navíc ve tmě

není vidět téměř nic, přesto ale Kubiš rozeznává obrysy

nějaké vesničky. Oba přátelé nasměrují své padáky na

louku vedle vísky a mžourají dolů, aby odhadli svou

19


vzdálenost od země. V mlze však zemi stále pořádně

nevidí. Vtom se Kubišovi asi dva metry pod nohama

objevil mokrý sníh. Kubiš se předpisově sbalí do

parakotoulu a už je na pevné zemi. Někde zblízka slyší

bolestný výkřik a po hlase pozná Gabčíka. Rychle sbalí

padák a vydá se pátrat po kamarádovi. Nalezne ho

nedaleko, leží ve škarpě ohraničující konec louky.

Okamžitě k němu zamířil.

„Alespoň ty jsi v pořádku,“ vydechl Gabčík, když poznal

svého kamaráda.

„Ale ty ne! Co se stalo?“

„Když jsem dopadal, nevšiml jsem si toho dolíku a něco

jsem si udělal s nohou. Zlomené to nebude - spíš mám

vyvrtnutý kotník.“

„Můžeš vstát?“

Gabčík se postavil, vzápětí ale zezelenal a padl zpátky k

zemi.

„Tak to je pěkné,“ bručel si pro sebe Kubiš, když skládal

kamarádův padák. Okamžitě přemýšlel, co dál. Nakonec

prohlásil: „Uprostřed louky jsem viděl takovou malou

kůlnu

- musíme tě tam dostat. Já pak najdu naše věci a počkáme

do rozednění.“

Po Gabčíkově souhlasné odpovědi se vydali na cestu k

nedaleké kůlně. Mlha se naštěstí začala trochu zvedat, a

tak ji Kubiš snadno našel. Urazil zámek a posadil

Gabčíka, kterého celou cestu podpíral, na jakousi

hromadu pytlů. Vyšel opět ven a okamžitě narazil na

objemný batoh, který posádka letadla shodila za nimi

hned po jejich seskoku. V kůlně vyndal z batohu tabulku

20


čokolády a rozdělil ji. Oba přátelé se nemohli dočkat

rána.

„Že se to muselo stát zrovna teď - že? Mohl jsem

si to udělat kdykoli při nácviku, ale ne, musím si to

udělat tady,“ vztekal se Gabčík, sedící na hromadě

starých pytlů v kůlně.

„To už je osud,“ poznamenal otráveně Kubiš. „Otázka je,

co budeme dělat.“

„No, nemůžeme tady v té kůlně sedět donekonečna. Dřív

nebo později odsud musíme odejít. A já bych hlasoval

pro to dřív.“

Kubiš pochybovačně zavrtěl hlavou: „Myslíš, že s tím

kotníkem někam dojdeš?“

„Nejspíš budu muset. Čekat, než se mi to zahojí,

nemůžeme.“

„To tedy ne, ale kam chceš jít?“

Gabčík se zamyslel: „Musíme se nejdřív přesvědčit, jestli

jsme opravdu v Nehvizdech.“

„To bude utajení za všechny prachy - promiňte mi

prosím, že se ptám, ale kde to vlastně jsme?“

„Samozřejmě trochu nenápadněji.“

„Ale jak?“

„To nás určitě napadne později, ale teď odsud

vypadneme.“

„Jasně, šéfe,“ prohodil Kubiš a zdvihl ze země těžký

batoh. Gabčík se nejistě zapotácel. „Zvládneš to?“ zeptal

se Kubiš ustaraně.

Gabčík se nuceně usmál: „Ale jo. Kdybys mi mohl

pomoct...“

21


Že v pět hodin ráno asi nebude nikdo vzhůru, jim

došlo, až když stanuli na okraji vesnice. Ulice, kterými

procházeli, byly naprosto vylidněné.

„Taky si připadáš tak pitomě jako já?“ zeptal se Gabčík

Kubiše, který ho z jedné strany nenápadně podpíral. „Tak

co budeme dělat?“ zašeptal nervózně Kubiš. „Asi

budeme muset počkat.“

„Pst!“

Oba se otočili. Z uzounké uličky mezi domy vyšla nějaká

černovlasá dívka v teplém kabátě. A znovu na ně

zavolala: „Pst!“

Posunek její ruky byl zřejmý - chtěla, aby k ní šli. Oba

parašutisté se na sebe nejistě podívali.

„Tak co?“ zašeptal Kubiš. „Co teď uděláme?“ Dívka na

ně znovu zakývala. Gabčík si povzdechl: „To je dilema.

Ta holka může být kdokoli. Češka, Němka, pomocnice,

udavačka... Je to divné.“

Kubiš s povzdychem opřel Gabčíka o sloupek a rozhodl

se to risknout.

„Promiňte, slečno,“ oslovil ji, když k ní došel, „čekáte

tady na někoho?“

Ona si ho pečlivě přeměřila od hlavy až k patě.

„Slečno? Chtěla jste nám něco?“

Znovu si ho pečlivě prohlédla a pak se zeptala: „Co se

stalo vašemu příteli?“

„Vyvrtl si na poli kotník. Já nevím přesně.“ Vzápětí své

věty zalitoval. Rychle přemýšlel, jak proboha vysvětlí, co

dělali normální dva muži v pět hodin ráno uprostřed pole,

ale dívce to evidentně divné nepřišlo:

„A jak přesně si to udělal?“

22


„Spadl do příkopu,“ odpověděl pohotově Kubiš.

„Pod tím sněhem toho není moc vidět, že?“

„To tedy ne.“

„Alespoň, že vám se při výsadku nic nestalo.“

Kubiš se na ni šokovaně podíval. A rychle hmátl do

kapsy, kde měl skrytou pistoli. Ona ho gestem zarazila,

usmála se, vyndala z kapsy kabátu malý lístek a ukázala

ho Kubišovi. Pak vytáhla zapalovač a papírek spálila. Na

lístku stálo: KT20

Kubiš na ni ohromeně zíral. „Cože?? Chci říct -

jak jste se..,“ začal, ale ona ho přerušila: „Podívejte, mě

také zajímá spousta věcí, ale tady i stěny mají uši. Proto

teď vezmeme váš batoh a pojedeme ke mně domů.“

Kubiš se nepohnul. „Jak to víte?“ zeptal se šeptem a

pokračoval. „Tedy myslím tím, můžete nám nějak

dokázat, že jste to, co naznačujete, že jste?“

Nejistě se na ni zadíval, ale ta se rozhlédla kolem a

zašeptala tak tichounce, že se Kubiš musel naklonit, aby

ji slyšel: „Samozřejmě, že vám to dokážu, pane. Jmenuji

se Kateřina Skřivanová, jsem členka výsadku Colleen a

tady v protektorátě pracuji už tři čtvrtě roku. Vy jste byl

se svým přítelem shozen někdy teď během noci.“

Tázavě se na Kubiše zadívala a ten zavrtěl hlavou.

„Promiňte,“ řekl, „ale to jste si mohla nějakým způsobem

zjistit.“

„Paravýcvik jsem prodělala tam, co vy. SOE mě cvičila

na letišti v Ringway ve Skotsku.“ Kubiš stále nic neříkal.

23


„Na seskok vás možná připravoval jistý Rudolf Hrubec -

přezdívá se mu Třepetálek, ale nikdo není tak pitomý,

aby mu tu přezdívku prozradil.“

Kubiš se úlevně rozesmál. „Ano - to je přesné. Rád vás

poznávám, slečno Skřivanová.“

„Tykej mi,“ usmála se Katka. „Teď, když už najisto víme,

kdo jsme, byla bych ráda, kdybys mě představil svému

příteli a já mohla doma ošetřit ten jeho kotník, jak jsi o

něm mluvil.“ Kubiš přikývl a oba dva agenti vyšli z

uličky. Gabčík, stále opřený o sloupek, měl v obličeji

lehce nazelenalou barvu. Bylo vidět, že ho kotník hodně

bolí. Když mu Kubiš vysvětlil, kdo vlastně Katka je,

potřásl si s ní rukou.

Katka si Gabčíka prohlédla: „No - na ten kotník se

rozhodně budu muset podívat. Teď vezmu váš batoh a

pomůžu vám dostat se pryč. Naštěstí není nádraží

daleko.“

Cestou ke Katčinu autu vypadali jako ze závodů

komických trojic. Katka

s obrovským batohem a Kubiš podpírali, každý z jedné

strany, teď už omdlévajícího Gabčíka. Za hodinu vyjeli

vlakem ku Praze.

Po cestě toho moc nenamluvili. Oba muži byli příliš

otřesení a udivení, a Katka žádný hovor nezačínala.

Poprvé promluvila, až když už projížděli tramvají

uličkami Prahy.

„Tady,“ řekla, „pracuji jako ošetřovatelka starých lidí a

bydlím v přístavbě pro personál starobince. Vy tam

ostatně budete bydlet taky. Jistě chápete, že vás nemohu

24


ubytovat někde lidem na očích, ale snad to nebude zase

tak zlé. A už jsme tady!“

Vystoupili, a po pár minutách chůze stanuli před velkou

šedivou budovou.

„Pojďte. Ale potichu - většina pořádných lidí ještě spí.

Nejdříve tam dopravíme..,“ hodila hlavou směrem ke

Gabčíkovi „a potom vaše věci.“

Kubiš chápal, že si musí pospíšit, rychle zvedl Gabčíka a

podepřel ho zleva, zatímco Katka zprava. Gabčíkovi ta

cesta rozhodně neprospěla. Jeho přítel a nová známá ho

spíše nesli než pomáhali s chůzí. Katka je provedla

těsnou mezerou mezi popelnicemi na jakýsi neudržovaný

zadní dvorek a nevýraznými dveřmi nouzového východu

do budovy. Pomalu procházeli bílou chodbou, pak

zabočili na požární schodiště, po kterém sešli do

nejnižšího patra.

„Je to přestavěný sklep,“ vysvětlovala Katka. „ Ale snad

se vám tam bude líbit.“

Ve skutečnosti pokoj vypadal velmi pěkně. Byly tam dvě

postele, stůl, židle a na podlaze koberec. O světlo se

starala dvě malá okna úplně u stropu. Katka uložila

Gabčíka opatrně na postel.

„Pamatujete si cestu?“ zeptala se Kubiše. Když přitakal,

poslala ho pro věci a sama zůstala se zraněným.

„Tak co slečno - přežiji to?“ zeptal se Gabčík Katky s

úsměvem hned, jak jeho kamarád zabouchl dveře. Katka

však neodpověděla, jen se na něj nepřítomně podívala.

Když ji Gabčík oslovil podruhé, oba se rozesmáli.

Jakmile se Kubiš vrátil s těžkým batohem (začal

Gabčíkovi ten vymknutý kotník pomalu závidět), našel ty

25


dva ve veselém hovoru na nedefinovatelné téma. Gabčík

měl zraněnou nohu obvázanou a položenou na židli.

Kubiš zakašlal, aby dal najevo svou přítomnost. Katka

okamžitě vstala a začala pomáhat s vybalováním. Hned

potom se vytratila pro „něco teplého k jídlu“.

„ Tak co jí říkáš?“ zeptal se Kubiš svého ležícího

kamaráda. Gabčík se však díval na dveře, kudy Katka

před chvílí odešla, a neodpověděl.

6. ledna 1942

Od setkání výsadků Anthropoid a Colleen už uplynul více

než týden. Všichni tři se od té doby poznali, ale neměli

moc příležitostí si popovídat. Parašutisté byli celé dny

zavření v pokoji a Katka je kvůli pracovní vytíženosti

26


navštěvovala zřídkakdy. Dnes si však řekli, že je načase

vyměnit si ty nejdůležitější informace.

Je večer a tajná porada právě začala. Katka

zatáhla závěsy na oknech a pak si přisedla k oběma

parašutistům ke stolu. Gabčík ji vybídl, aby o sobě

vyprávěla a ona mu vyhověla. „Chápejte, že jsou určité

věci, které vám povědět nemůžu. Ale bude toho i tak

dost. Než jsem se ocitla v protektorátě, myslela jsem, že

můj úkol bude velmi jednoduchý. Přes své známé

kontaktovat různé odbojové skupiny. Utajení bylo

samozřejmě nezbytné, ale celkem se mi dařilo.

Zorganizovala jsem poměrně dost lidí a vypadalo to pro

nás celkem dobře - tedy do té doby, než se objevil

Heydrich.“ Katka ztišila hlas. „Nasadil do akce mnohem

více policistů než kdykoliv předtím. Odhalili jednu z

našich dvou vysílaček, Spartu. Tím pronikli do

informační sítě a pozatýkali většinu vedoucích spojek.

Hodně lidí dali sledovat, a našli se

i tací, které gestapo přemluvilo ke spolupráci. Ze

spojenců se stali udavači, kteří za svůj život prodali

několik desítek jiných. Z našich podzemních organizací

to nejvíce odnesl PVVZ.“

„Co je PVVZ?“

„Petiční Výbor Věrni Zůstaneme. Víc než polovina členů

je buď zatčena, nebo sledována. Máme teď naprostý

nedostatek lidí k jakýmkoli akcím. Většina vlastenců

pochopitelně nemá dost kuráže na to, aby se k nám

přidala. A já jim to nemám za zlé. Je to hodně riskantní

podnik. Balancujeme na ostří nože.“

Katka se odmlčela a pak pokračovala:

27


„Když gestapo na někoho přijde, nezatknou jen jeho, ale

všechny příbuzné i známé. Ty, které nezabijí, odvezou do

koncentráků. To si neumíte představit. Seznamte se s

Heydrichovou politikou „cukru a biče“. Drobné výhody

pro věrné a kruté tresty pro... ty ostatní. Na většinu lidí to

skvěle zabírá. Všichni, kteří by neměli strach o sebe, mají

strach o své blízké. Jak říkám, vypadá to pro nás hodně

bledě, ale snažím se dát odboj znovu do kupy. Prostě

plním rozkazy.“

Dlouho bylo ticho. Pak se ozval Kubiš: „A jaké instrukce

jsi dostala ohledně nás?“

„ Jen to,“ řekla Katka, „ že se mám postarat o dva

parašutisty, kteří přistanou poblíž Nehvizd někdy 29.12.

brzy ráno, a že mě budou znát podle kódu.“

„Nic víc?“ vytřeštil oči Gabčík.

„Než jste promluvili, nic víc.“

„Co tím myslíš?“ vypálil na ni Kubiš.

Jen se usmála. „Máte už cizí přízvuk, víš? Dávejte si

pozor.“

Oba muži se po sobě podívali a pak se Gabčík z náhlého

popudu zeptal:

„Co všechno víš o Reinhardu Heydrichovi, Katko?“

Ta se na něj udiveně podívala a pak, když svou otázku

neupřesnil, zvolna spustila:

„Je to vrah, stoprocentně oddaný Říši a Hitlerovi. Každý

den úřaduje na Pražském hradě,

v zimě tam i bydlí. Jinak se usídlil na zámku v

Panenských Břežanech nedaleko Prahy. Má

v Národní politice fotku - chtěli byste ho vidět?“

28


Za chvíli na ně z titulní stránky novin shlížel dlouhým

přezíravým pohledem člověk ve slavnostní vojenské

uniformě s trojitou větvičkou dubu - znakem říšských

protektorů.

Gabčík se na postavu díval, jako by šlo o něco čerstvě

zdechlého. Kubiš se začetl do článku

u fotografie. Katka je nechala se dívat, pak ale neovládla

svou zvědavost a zeptala se:

„Můžete mi prozradit, proč přesně jste vy dva vlastně

tady?“

„Ty to nevíš?“ zeptal se překvapeně Gabčík.

„Co vím, to jsem vám řekla.“

Gabčík si promýšlel odpověď, ale Kubiš do toho vpadl:

„Máme na tady toho pána,“ ukázal prstem na Heydrichův

obličej, „spáchat atentát.“

Po této větě se oba muži vpili do Katky pohledem. Ta se

podívala na ně a potom na fotografii v novinách.

„Tak přece...,“ řekla nakonec. „Ale nemyslete si, nebude

to jednoduché.“

„Však my víme,“ odpověděl Gabčík, „a jsme myslím

schopni skoro všeho, abychom úkol splnili.“

„To nemůžete vědět,“ Katka zvedla oči. Gabčíkův pohled

jí byl z nějakého důvodu příjemný. „Doufám, že nám

pomůžeš,“ vsunul se do debaty Kubiš. „V opačném

případě si jdeme balit.“ „Samozřejmě vám pomůžu. Je to

moje práce.“

Rychle vstala. „Měli bychom už jít spát. Je po půlnoci a

myslím, že jsme si prozatím řekli vše, co potřebujeme

vědět.“

29


U dveří se otočila a podívala se na oba své svěřence

sedící u stolu.

„Potřebujete pohádku, nebo usnete sami?“ zeptala se

ironicky.

„Myslím, že usneme i bez ní,“ odpověděl Gabčík stejným

tónem. „Ale pusu na dobrou noc bych neodmítl.“

Katka se ušklíbla a zavřela dveře. Ještě dlouho poté jí

zvonil v uších Gabčíkův smích.

Od tohoto rozhovoru se scházeli už každý večer. Za tři

týdny se Gabčík mohl postavit na obě nohy, a tak s

Kubišem přemluvili Katku, aby je šla, jak to vyjádřil

Kubiš, vyvenčit.

Ve středu v sedm hodin ráno tedy vyšli všichni tři

do ulic. Z nebe se snášelo cosi mezi sněhem a deštěm a

do tváří jim ledově foukalo. Kubiš byl rád, že bůh ví po

kolika letech zase vidí matičku Prahu. Každou chvíli

kolem nich procházeli lidé. Naštěstí nebyli oba muži ani

Katka ničím nápadní. Pomalu zamířili na Václavské

náměstí. Vévoda české země svatý Václav na ně shlížel

ze svého podstavce tiše a majestátně. Na budově

Národního muzea se červenalo několik plakátů. V jejich

záhlaví se rýsoval černý hákový kříž. Parašutisté k nim

zamířili, ale Katka je zadržela: „Ne, prosím, nenuťte mě

znovu je číst. Jsou to samé ty nacistické tlachy.“

Nápor pozdně lednového větru se zvyšoval. Kolem uší

jim hvízdalo, přesto ale pokračovali dál ke Karlovu

mostu. Náhle se Gabčík zapotácel. Katka okamžitě

přiskočila a podepřela ho. „Je ti něco?“ zeptala se

30


úzkostně, ale Gabčík se okamžitě zase postavil zpříma,

setřásl ze sebe její ruku: „Jen mi ten kotník na chvíli

podjel. Už je to v pořádku.“

A jako by nechtěl slyšet námitky svých přátel, vydal se

mírně napřed ostrým krokem směrem na Karlův most.

Bylo vidět, že kulhá. Kubiš a Katka se po sobě podívali a

vyrazili za ním. Dohnali ho až na vltavském nábřeží.

Chvíli stáli a dívali se na líně tekoucí vodu. Katka náhle

prohlásila: „Určitě neuškodí, když tu chvíli zůstaneme.

Ty,“ otočila se na Gabčíka, „se s tím kotníkem raději

posaď.“ A ukázala na blízkou lavičku.

„Kotník je úplně v pořádku!“ protestoval Gabčík.

Katka se na něj ostře podívala. „Ty víš dobře, že není.

Posaď se.“

„Ano, mami,“ odsekl nasupeně Gabčík, ale poslechl a

posadil se. Kubiš se uchechtl.

„Počkejte tady,“ Katka odběhla k malému stánku naproti

přes ulici.

Vrátila se s třemi kornouty pražených kaštanů. Bylo

příjemné sedět na lavičce v závětří, jíst horké kaštany a

pozorovat Vltavu. Sochy svatých na mostě na ně shlížely.

Mlčeli. Bylo pomalu deset hodin, když kaštany dojedli.

Katka se najednou prudce zvedla a šla rychlým krokem k

cestě. Oba přátelé ji následovali. „Jestli máte oba dobrou

náladu,“ řekla pochmurně „tak vám ji zkazím. Koukejte -

protektor jede!“

Oba se rychle podívali směrem, který jim ukázala. Po

silnici jelo více aut, ale ani na vteřinu nezapochybovali,

které je to Heydrichovo. Byl to černý mercedes se

zavírací střechou. Na kapotě auta vlály dvě nacistické

31




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist