načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Kdo se bojí Jiřiny Jiráskové… - Zdena Šírová

Kdo se bojí Jiřiny Jiráskové…

Elektronická kniha: Kdo se bojí Jiřiny Jiráskové…
Autor: Zdena Šírová

Deníkově pojaté vzpomínky autorka předkládá jako očité svědectví o závěrečné životní fázi jedné z největších legend českého stříbrného plátna ve snaze o pravdivé ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  189
+
-
6,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XYZ
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2013
Počet stran: 297
Rozměr: 22 cm
Úprava: 18 stran obrazové přílohy: ilustrace (převážně barevné), portréty
Skupina třídění: Divadlo, film, tanec (obecně)
Biografie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, XYZ, 2013
ISBN: 978-80-738-8841-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Deníkově pojaté vzpomínky autorka předkládá jako očité svědectví o závěrečné životní fázi jedné z největších legend českého stříbrného plátna ve snaze o pravdivé zachycení posledního roku života herečky Jiřiny Jiráskové. Autorka na jednu stranu "přiznává" obdiv k hereckému umění Jiřiny Jiráskové a na druhou stranu je schopna detaily ze soukromého života nemocné herečky, která se dnes již nemůže brátit, ji z toho piedestalu neustále shazovat. Doplněno fotografickou přílohou. Vzpomínky ošetřovatelky Zdeny Šírové na poslední rok života herečky Jiřiny Jiráskové.

Popis nakladatele

Jiřina Jirásková, známá česká herečka, se bezpochyby nesmazatelně zapsala do dějin českého divadla i filmu. Kdo by si nepamatoval divácky oblíbené filmy jako například Sestřičky, Fany či úspěšnou sérii Slunce, seno… Autorce knihy Kdo se bojí Jiřiny Jiráskové, Zdeně Šírové, se zcela nečekaně naskytla možnost, aby s touto výjimečnou ženou strávila několik měsíců před její smrtí. Stala se tak jednou z jejích nejbližších důvěrnic. Společně s autorkou tedy můžeme nahlédnout do soukromí slavné herečky a poznat ji i mimo divadelní prkna, která znamenají svět. (nemělo by se to říkat, ale--)

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Zdena Šírová - další tituly autora:
Kdo se bojí Jiřiny Jiráskové? Kdo se bojí Jiřiny Jiráskové?
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Zdena Šírová


Ten vuz uz jel,

je prece zazrak,

ze tu vubec byl...

© Zdena Šírová, 2013

© NAKLADATELSTVÍ XYZ, 2013

ISBN 978-80-7388-841-1


Prolog 5

Prolog

T

éměř prázdné rozzářené jeviště, zcela zaplněný setmělý sál.

Pomalu doznívají jemné tóny závěrečného valčíku. Poslední

scéna. Herecký koncert dvou hlavních protagonistek končí.

Úplná tma.

Naprosté ticho.

Vzápětí bouřlivé ovace celého hlediště. Skandovaný aplaus zvedá diváky ze sedadel.

Opona, potlesk, kytice, „bravo“ a četné zdravice...

Nekončící děkovačka, slzy dojetí, pálící oči i dlaně.

Jedinečná, neopakovatelná a nezapomenutelná atmosféra živého představení, v němž exceluje legendární Jiřina Jirásková.

O čtvrt hodiny později.

V klubu Divadla Bez zábradlí je živo. Večerní hosté popíjí objednané nápoje, polohlasně si navzájem sdělují nejčerstvější dojmy a  srdečně se baví. Pro umělce je vyhrazen podlouhlý stůl, v jeho čele zůstává jedna židle volná.

Najednou hluk nápadně utichá, pozornost přítomných upoutaly místo skleniček vstupní dveře, do nichž právě vchází drobná, malá žena. Na  zvídavé pohledy odpovídá vznešeným pokynem hlavy a usedá na neobsazené místo.

Kdo se bojí Jiřiny Jiráskové?6

Dcera i já se snažíme působit co nejméně zvědavě, jen po očku sledujeme dění kolem. Syn se odvážně zvedl a šel vzácnou dámu pozdravit. Aby mohl s maličkou postavičkou bez námahy komunikovat, dřepnul si k ní.

Paní Jirásková jej s úsměvem objala, začali si povídat. Naklání se k sobě, on jí něco vysvětluje. Pak se oba dívají směrem k nám. Zachytila jsem významný pohled a zapomněla dýchat.

Paní Jiřina vstává a vydává se napříč místností. David ji pyšně následuje. Když není nejmenších pochyb, kam míří, způsobně povstáváme i my a mírnou úklonou zastíráme rozpaky.

„Dobrý den, já jsem Jirásková,“ představuje se s upřímnou snahou pomoci cizím osobám orientovat se v  českém šoubyznysu. „Tak vy jste Davidova maminka? Velmi mě těší, že vás poznávám.“

Obyčejný smrtelník se někdy dostane do situace, kdy mu hvězda věnuje podpis či podá ruku, pokud vystojí patřičnou čekací dobu. Ale aby obdivovaná celebrita přišla za ním, to se stává málokdy. Slastně vychutnávám povznášející pocit, chci jej udržet co nejdéle v paměti.

Byla jsem přesvědčena, že se nikdy nebude opakovat.

(Sonáta pro lžíci, 27. června 2011)






Jiřinka a David 11

Byl teplý letní den roku 2008.

Po  probuzení si jako vždy zapíná internet, aby zjistil nejčerstvější novinky. Hlavní událostí dne je nepříjemná zpráva, že Jiřina Jirásková má po  těžké operaci a  leží na  jednotce intenzivní péče v pražské fakultní nemocnici. Celý článek napjatě informoval o velmi vážném, kritickém zdravotním stavu, ale hlavně o její zoufalé opuštěnosti a samotě – Jiřina Jirásková nemá rodinu ani děti, skoro nikdo za ní nechodí, je úplně sama...

V té době pobýval v České republice teprve dva roky, neznal ničivé dopady bulvárních médií a věřil všemu, co je v nich napsáno.

Řekl si – tak to ne, pokud je paní Jiráskové blbě a  smutno, musím s tím něco udělat.

Změnil denní program, zrušil několik schůzek a vyrazil do nemocnice za hereckou legendou. Po cestě koupil velkou podlouhlou bonboniéru, ačkoliv si nedělal nejmenší iluze, že se mu ji podaří předat. Přinejhorším zabalenou krabici položí někde na  schody nebo ji opře o zeď nemocniční chodby a nepozorovaně odejde.

U  recepčního okénka se směle zeptal, jestli tam leží Jiřina Jirásková, a čekal okamžitý vyhazov. Místo toho mu kulatá paní s pěti dioptriemi mile odpověděla na pozdrav a úplně v klidu, bez jakéhokoliv vzrušení, které jím naopak cloumalo jako uragán, mu sdělila, že půjde tamtěmi dveřmi, venku zabočí doleva, pak doprava a tam to je.

Snažil se vypadat nenápadně a  poslušně se vydal tichým nemocničním areálem k  určenému místu. V  pavilonu A11 byly až

Kdo se bojí Jiřiny Jiráskové?12

do přízemí slyšet tlumené hlasy ozývající se odněkud se shora. Jak tiše stoupal schodištěm, ruch sílil.

Ve  druhém patře se konal pravý nefalšovaný „rej paparáců“. Před výtahem se tísnilo asi padesát lidí, lesklo se tu minimálně sedmdesát kamer a přibližně 110 fotoaparátů.

Do toho vešel odvážný mladík s bonboniérou pod paží.

Všichni na okamžik ztichli a měřili si ho pátravým pohledem. Díky profesionální rutině rychle rozpoznali, že do  jejich reportérské branže nepatří, známá mediální osobnost také není, tak je přestal zajímat. Začali znovu bzučet jako masařky, které se potřebují dostat k přikryté štangli salámu.

Jeden zvídavý pán ověšený objektivy a  blesky se pro jistotu zeptal, ke komu patří. Zcela přirozeně odpovídá, že k nikomu, že jde za paní Jiráskovou. Pikantní odpověď pána zřejmě uspokojila, otočil se na druhou stranu a víc si ho nevšímal.

V tu chvíli se otevřely lítačky, z nichž vyšel bíle oděný primář. Neuspořádaný shluk čekajících mužů a žen se okamžitě proměnil v šišatý ragbyový míč a lepil se na lékaře jako na mucholapku. Přisáté mikrofony mu zabraňovaly mluvit, takže jen stručně oznámil zdravotní stav slavné pacientky, stroze předal velení vrchní sestře a zmizel tak rychle, jak se objevil.

Následující ceremoniál vzala pevně do  svých rukou zdatná zdravotní pracovnice. Funkce velitelky se zhostila rázně a důsledně, s nikým se nemazlila.

„Takže, panstvo, prosím následujte mě a  jeden po  druhém se připravte na natáčení.“

Vedla celé stádo na chodbu za lítačkami, kde už se rozprostírala jednotka intenzivní péče. Mírně pootevřené dveře ještě víc přivřela, zůstala sotva patnácticentimetrová úzká skulina.

„Vážení a  milí, povolujeme odtud zpátky jeden krok, druhý krok, tady se otočíte, dveře zůstanou v téhle poloze a můžou být v  záběru za  vašimi zády. Přesně se postavte na  vymezené místo, pustíme se do toho. Máte každý minutu, maximálně dvě.“

Jiřinka a David 13

Šlo to jak na běžícím pásu, přesně dle sestřiččiny režie.

Přímé vysílání zahájil pán s chlupatým oranžovým mikrofonem.

„Nacházíme se na  chodbě jednotky intenzivní péče pražské Všeobecné fakultní nemocnice, kde za  těmito dveřmi leží v  kritickém stavu herečka Jiřina Jirásková,“ monotónní zpravodajské hlasy změnily nemocniční prostory v provizorní nahrávací studio.

Spuštěný kolovrat klapal rychle a  stejnoměrně, za  chvíli se chodba začala vyprazdňovat. Mediální supi nafotili železná futra, natočili pohled do malé škvíry a spokojeni s vykonanou prací jeden po druhém odcházeli.

Až na Davida.

Když dotáčela poslední reportérka svůj spot do  večerních zpráv, vrchní sestra si ho najednou všimla.

„A vy jste kdo?“

„Já nejsem nikdo, já jsem přišel za paní Jiráskovou.“

„Vy nejste od médií?“

„Ne, já jsem paní Jiřince přinesl dárek,“ ukazuje bleděmodrou krabici.

Rázná paní neskrývá překvapení.

„Aha... a koho mám ohlásit?“

„To je úplně jedno, ona mě stejně nezná.“

„No...“ zcela evidentně váhá, „ale já potřebuji nějaké jméno.“

„Moje jméno jí nic neřekne, nikdy o mně neslyšela.“

Tohle nemůže dopadnout dobře, teď ho vyhodí.

Už se dostal daleko, tady cesta končí, dál nepovede.

„Ale já vás tam bez ohlášení pustit nemůžu.“

Neuvěřitelné, zatím je pořád tady.

„Tak dobře, když myslíte, že to k něčemu bude, jmenuji se David Šír.“

„Vydržte, prosím,“ proklouzla do pootevřených dveří.

Začal se opatrně rozhlížet, kam položí bonboniéru, až se vrátí se slovem „bohužel“. Šance na  jakoukoliv jinou odpověď byla nulová.

Kdo se bojí Jiřiny Jiráskové?14

Netrvalo ani půl minuty, přísná paní se vrátila a její nečekaná věta „máte pět minut“ mu totálně vyrazila dech.

Než se vzpamatoval, z jedné sestřičky byly dvě, přes hlavu mu soukaly zelené prostěradlo a nohy cpaly do gumových galoší.

V  tuto chvíli prožíval něco, co se nedá správně popsat, co ho za celý den ani za celý život nikdy ani ve snu nenapadlo, v co nikdy nedoufal, že se může stát.

Za  několik málo okamžiků se osobně seznámí s  Jiřinou Jiráskovou!

Posvátné dveře, od kterých ještě před chvílí odháněli všechny profesionální akreditované novináře, se před ním otevřely. Sestra ho vedla velkým bílým pokojem kolem vysokých bílých postelí se spoustou hadiček a přístrojů oddělených od sebe bílými plachtami. Zastavili se u posledního lůžka v rohu. Na něm spatřil malinké tělíčko staré babičky. Překvapilo ho, jak byla postel proti miniaturní ležící postavičce obrovská. Poznal ji, samozřejmě, ovšem jeho představa nalíčené, upravené a vždy šperky ověšené dámy se od obrazu před ním hodně lišila. Nenamalovaná, unavená a zjevně vyčerpaná, ničím nepřipomínala legendu stříbrného plátna.

Otočila k němu hlavu.

I  když uvítací pohled nebyl zrovna příjemný, byl štěstím bez sebe. Výraz bledého obličeje dával jasně najevo, že tato audience nebude dlouho trvat. V  pudu sebezáchovy, kdy k  přežití zbývá několik vteřin, se nadechl a zeširoka začal:

„Paní Jirásková, dobrý den, vy mě neznáte, já jsem David Šír, jsem z  Jihoafrické republiky a  přinesl jsem vám malý dáreček, abych vám mohl říct, že vás mám strašně moc rád, a  abych vám připomněl, že vás miluje celý národ, že vás potřebujeme, a abych vám udělal radost a dodal vám sílu zpátky do života.“ Během své plamenné řeči položil čokoládový box na její uzoučký hrudník.

S  námahou zvedla ruce, ale širokou bonboniéru přesto pevně uchopila.

On stále mlel, ona vypadala jako němá.

Jiřinka a David 15

„Prosím, uzdravte se brzo a  brzo se nám vraťte, protože máte před sebou ještě spoustu krásných rolí.“

Konečně zmlknul.

Vyslechla bez přerušení celé povídání.

Hleděla na něho nevěřícně, pravděpodobně se jí hlavou honilo, co je to tu za  cizího drzého spratka, který ji obtěžuje pár hodin po  těžké operaci. Podívala se na  bonboniéru, vrátila oči k  jeho obličeji, znovu k  bonboniéře a  zase k  němu. Pak lesklou krabici malinko zvedla a pronesla svůj vznešený ortel

„Tak tohleto... nikdy v životě nerozbalím.“

Hlas naprosto jasně vyjadřoval neskonalou vděčnost, která mu dodala odvahu k opětovnému vyslovení vřelých citů.

„Mám vás strašně rád.“

Upřela na něj nechápavý pohled.

„A proč mě máte rád?“

Nevěděl, co říct.

„Na  hloupou otázku neumím odpovídat,“ vylétlo z  něj nepřipraveně, „...protože... protože jste toho tolik pro celý národ udělala, vyrůstal jsem na  vašich fi lmech, jako malý jsem poslouchal vaše pohádky, které jste namluvila, jste úžasná, nenahraditelná, jedinečná...“

Ze zvlhlých očí stéká průhledná slza. Podívala se na sestřičku, která nenápadně přihlížela od nedalekého přístroje.

„A... tohle to se mi musí stát až teď, když už jsem stará...“

Nedostižná legenda se přímo před očima mění v  obyčejného člověka. Vzal její ruku do  své a  usmál se na  ni. Pevně ho uchopila.

„Pane Šíre,“ přerušuje krásné rozpoložení vrchní sestra, „nezlobte se, ale budu vás muset požádat...“

„Jasně, už jdu.“

„Sestři,“ začala Jiřinka chlubivě, „představte si, že tento krásný mladý muž za mnou přijel až z Jihoafrické republiky a přinesl mi tohle,“ ukázala bonboniéru.

Kdo se bojí Jiřiny Jiráskové?16

Sestřička reagovala stejně, jako když se nadšené dítě chlubí dárkem od Ježíška. David se chtěl poslušně vzdálit od postele, ale Jiřinčin stisk ruky nepovolil.

„Dejte mi na sebe kontakt, já bych na vás chtěla mít spojení.“ Nečekaný požadavek ho zbavil zemské tíže. Vznášel se na  motýlích křídlech a hledal po kapsách tužku.

„Přijďte se za  mnou ještě někdy podívat,“ pokračovala. Znělo to spíše omluvně, protože hned dodala: „Pokud nechcete, tak nemusíte, ale kdybyste mě ještě někdy navštívil, byla bych ráda.“

„Samozřejmě, Jiřinko, to víte, že přijdu, a budu se moc těšit.“

K  jeho největšímu překvapení si položila ukazováček pravé ruky na tvář a řekla:

„Dejte mi sem pusu.“

Sestřička ho doprovázela až před bílé lítací dveře a byla v šoku víc než on.

„Máte štěstí,“ řekla uznale, jako by se loučila s  odvážným hrdinou akčního fi lmu, „tohle se ještě nikdy nikomu nepodařilo.“ Čtvrtek tentýž týden.

Na  druhou návštěvu se vydal mnohem odvážněji a  sebevědoměji. Ze slušnosti počkal dva dny, aby nepůsobil jako vlezlý potrhlý fanoušek, a znovu kráčel do nemocnice

Bez potíží vplul do  areálu, věděl, kde co najde, s  kým se má bavit, s kým se naopak bavit nemusí, na nic se neptal. U informačního okénka ani nezpomalil chůzi. Suverénně zaťukal na správné dveře. Vrchní sestra jej přijala mile, vlídně, ale podle předpisů.

„Dobrý den,“ s úsměvem odpověděla na pozdrav, ale čekala.

„Mohl bych, prosím, jít za paní Jiráskovou?“ Neosobním chováním známé paní byl trochu zaskočen.

„Koho mám ohlásit?“

Nemocniční řád musí být dodržován.

„David Šír,“ uvědomil si vážnost situace a svou viditelnou nedočkavost mírně krotil.

Jiřinka a David 17

Sestra to ohodnotila souhlasným pokynutím hlavy a  odešla do  stejných prostor jako minule. Do  deseti vteřin byla zpátky a pronesla jednu jedinou větu.

„Paní Jirásková bude vaší návštěvou poctěna.“

Znovu zelená prostěradla přes hlavu, znovu zelené galoše, znovu obrovská bílá postel s  malou babičkou. Tentokrát však nebyl hlídán čas, žádné „máte pět minut“. Sestra úslužně přistavila židli hned vedle nemocné, potichu za sebou zavřela, nikdo nerušil.

Povídali si celou hodinu. David držel Jiřinku za  ruku a  ona vyprávěla historky k  nezaplacení. Dost ho překvapilo, že víc jich bylo ze soukromí než z  natáčení. Pamatuje si, jak trávila Silvestr a Štědrý den v Americe s Milošem Formanem, obdivně popisovala jeho ranč v Connecticutu. New Yorkem je okouzlena a uchvácena dodnes stejně jako David.

S ženskou nadsázkou dávala k dobru, s kým kdy chodila, vzpomínala na školní i pozdější mladé lásky...

Mezi plynulým vyprávěním najednou zaostřila pohled, volnou ruku položila na  jeho, významně ji stiskla, a  jako by vsunovala do souvětí souřadného shodný přívlastek, prohodila bez nejmenšího zaváhání:

„Já jsem byla strašně na chlapy.“ A po omluvném vyznání pokračovala v načaté větě, aniž by hnula brvou.

Za pár minut vzpomínala na nějaký nepovedený mejdan. Novým pevným stiskem upozorňuje svého posluchače, který ani nedýchá a  hltá každé její slovo jako nejdražší lahůdku, k  větší ostražitosti. Neopakovatelným výrazem tváře zároveň vylučuje jakoukoliv pochybnost o pravdivosti pronášených slov.

„Já jsem strašně na  prachy.“ Její umění neporušit souvislou řeč a  přitom ji soustavně vtipně prošpikovávat působilo na  mladého herce stejně, jako kdyby nový začínající astronaut dostával odbornou lekci o beztížném stavu ve vesmíru přímo od Neila Armstronga.

Přitáhla Davida blíž k  sobě, aby náhodou moucha sedící na okenní tabulce nezaslechla očité přiznání další neřesti.

Kdo se bojí Jiřiny Jiráskové?18

„Já bych si pro groš nechala i koleno vrtat.“

Vážné sdělení podala tak komicky, že způsobně sedící návštěva nemohla dělat nic jiného, než se rozesmát.

Přidala se k  němu, ale jen velmi opatrně, smály se spíš její oči. Jizvy na  těle ostražitě hlídaly nemocné vnitřnosti, kterými nesměla hýbat.

Než stačil zareagovat na důvěrné odhalení pravé povahy lakomé herečky, zazvonil mobil na nočním stolku.

Zvedla ho s tím svým klasickým „ano“, a hned vzápětí spustila. „Jardo, to jsem ráda, že voláš. Představ si, koho tady mám...“

Pan Jarda zcela jistě volal kvůli něčemu jinému, možná kvůli důležité a neodkladné věci, ale nenechala ho mluvit.

„Mám tady velice vzácnou návštěvu až z Jihoafrické republiky. Přijel za mnou šikovný hezký chlapec...“ V rozplývání se a zveličování jeho předností nebyla k zastavení. Hýřila superlativy, chválou, dobrou náladou i  autoritativním hlasem, který mezi řádky naprosto jasně velel: nepřerušovat!

Chudák Jarda! Skoro pět minut musel poslouchat o  někom neznámém, kdo ho vůbec nezajímal. Když se Jiřinka dostatečně zadýchala, zmlkla a  malou chvilku přitakávala na  rozhovor. Pak zaklapla.

Při odkládání telefonu vypadala, že přemýšlí.

„To byl Jaromír Hanzlík, pozdravuje tě.“

Do  stereotypního nemocenského života zavítala nová míza. Nemocnou ohromně povzbudila a hlavě ji uklidnila. Stále má kolem sebe plno starých i nových kamarádů...

Překvapilo ji a  zároveň potěšilo, že mladý člověk z  druhého konce světa projevuje tak velký zájem o její české umělecké dílo.

Dovídá se, že měl v  Africe kazetu, kterou namluvila. Byly to pohádky Karla Jaromíra Erbena. Na  jedné straně Zlatovláska, na  druhé Jabloňová panna. Jako malý kluk je poslouchával před spaním.

„Skoro každou noc jste mě, paní Jiřinko, v Africe uspávala.“

Jiřinka a David 19

Poodtáhla hlavu k okraji polštáře a nevěřícně svraštila hladké čelo.

„To že jsem namluvila?“ urputně vzpomíná, „Jabloňovou panu? Víš to jistě, nespletl ses?“

Než se nadál, byla hodina pryč. I když mu zdravotní personál nepřikazoval odchod, ze slušnosti se zvedl sám.

Oba věděli, že se nevidí naposled.

„Určitě za vámi zase brzy přijdu, Jiřinko.“

„Ráda tě uvidím, ahoj.“

Ona mu od druhé návštěvy přirozeně tykala, on jí přirozeně vykal. Uplynul víkend, přehoupl se nový týden.

Na  jednotce intenzivní péče už paní Jiráskovou nenašel. Byla převezena do jiné budovy na nějaké rehabilitační oddělení. Podle nových instrukcí se vydal přes ulici do dalších neprozkoumaných částí Všeobecné fakultní nemocnice.

Službu konající sestřičce vysvětlil, kdo je a  za  kým jde. Bez jakéhokoliv zdržování nebo dalších dotazů jej zavedla do pokoje, který už víc připomínal obytnou místnost.

Širokánské monstrum obklopené nejrůznějšími hadičkami a  přístroji bylo nahrazeno normálním lůžkem. Velké, sluncem zalité okno proti dveřím oslňovalo oči, takže musel přimhouřit víčka, aby se lépe zorientoval.

Stolek, židle, televize... je tu všechno, co člověk potřebuje k bydlení. Na  rozdíl od  tmavé ponuré jednotky intenzivní péče zde bylo velmi příjemné prostředí.

Davidův příchod Jiřinku opět povzbudil a  její dobrou náladu ještě víc podpořil, takže se za chvíli ozýval prostorem oboustranný smích a neustálé povídání.

Bavili se spolu o  jejich fi lmových rolích, vlastně jen pokračovali v  minule načatém tématu, které je pro ni tak přirozené jako dýchání. On jí zase svým neodolatelným nadšením dokázal, co pro něj znamenají její herecké koncerty a  co všechno o  jejich rolích

Kdo se bojí Jiřiny Jiráskové?20

ví. Některé měl v Africe nahrané na kazetách a opatroval je jako oko v hlavě.

Na  první příčky se jednoznačně řadí nezapomenutelná Fany. Jako malý kluk měl pochopitelně rád hodnou Fanynku a  tu její zlou sestru přímo nenáviděl. Jak rostl, postupně si uvědomoval, že paní herečka tu zlou hrát musí, protože role jí to přikazuje, a měl je rád obě dvě. Prostřednictvím dvou legendárních českých hvězd začal vlastně na  africkém kontinentě vnímat skutečné herectví a oceňovat jeho hloubku.

„Jiřinko, léta jsem žil v  zahraničí, nemohl jsem vidět všechny české fi lmy, ale Fany jednoznačně považuji za jeden z nejúchvatnějších hereckých dvojkoncertů v dějinách české kinematografi e.“

Jiřinka se na  něj dlouho dívala, velmi zvážněla. Uchopila ho za  ruku a  snažila se opatrně jej zasvětit do  nejpřísněji střežené tajnosti.

„Nemělo by se to říkat...“ Okamžitě zvážněl také a  dle jejího výrazu očekával nepříjemnou zprávu, pečlivě ukrývanou několik desítek tisíc let. Jiřinka ve stejném tónu pokračovala: „...ale to je dobře zahranej biják!“

Protože dle výrazu nemocné tváře byl připraven na  nejhorší, hned se s úlevou souhlasně usmál.

„Já ten fi lm mám taky hodně ráda,“ připojila svůj upřímný úsměvný dodatek.

Uprostřed povídání Jiřinka najednou zpozorněla.

„Víš co?“ Kratinká pauza, „tak mě napadlo, kdybys chtěl, samozřejmě ti to nijak nevnucuji, ale kdybys náhodou chtěl, tak bychom si mohli tykat.“

Ještěže seděl. Zalapal po vzduchu a zmohl se jen na blekotání, z  něhož se při použití mikroskopu dalo usoudit, že by mu bylo velkou ctí...

„V tom případě se ale na to musíme pořádně připravit,“ řekla s lišáckým pohledem a chtěla se posunout. Vzepřela se na rukou, patrně s odhodláním posadit se, ovšem pokus se nezdařil.

Jiřinka a David 21

„Nejdřív mně pojď pomoct a zvedni mě.“

Odmítá absolvovat slavnostní ceremoniál vleže, ale sama nemá dost síly zaujmout přímější polohu. Nadzvedl ji a nastlal polštáře pod záda, aby se mohla pohodlně opřít. Královna potřebuje trůn.

Ještě se několikrát zavrtěla, a když se cítila bezpečně usazená, zavelela:

„Teď obejdi postel a otevři tady tu skříňku na druhé straně.“

Sluníčko za oknem pobaveně sledovalo zajímavý proces v nemocničním pokoji, který se ani trochu nepodobal striktní ranní vizitě.

„Najdeš tam fl ašku whisky a dvě skleničky.“

Zmínka o  ukrytém alkoholu v  nemocničních prostorách ho překvapila stejně, jako kdyby mu někdo prozradil, že se v  hliněných vojenských zákopech schovává princezna Jasněnka.

Zamířil přikázaným směrem.

„Vytáhni oba kelímky, nalej sobě i  mně, tu fl ašku tam vrať a  skříňku zase zavři. Ať nikoho ani nenapadne se tam podívat. Dělej jakoby nic.“

Uposlechl, nalil whisky, vrátil láhev a čekal na další instrukce.

„Teď pojď zase sem, jeden ten kelímek mi podej a sedni si tady naproti mně.“

Když bylo vše připraveno, došlo k  dramatické napínavé pauze. Ještě o něco víc napřímila schoulená hubená záda, nadechla se z plných plic. V jedné ruce držela kelímek, druhou natáhla proti Davidovi a nejsvátečnějším hlasem, jakého byla v posteli schopna, pronesla:

„Já jsem Jiřina,“ pozorně vyslechl tu novinu.

„Já vím,“ dodal velmi inteligentní poznatek, „strašně moc mě těší, já jsem David.“

Třepali si rukama tak vehementně, až se nápoj vylekal a dobrovolně zalezl do ústní dutiny, kde se cítil lépe než v rozkmitaném pohárku.

„Budu ti říkat Dejvi.“

Třetí návštěva byla nejhezčí.

Kdo se bojí Jiřiny Jiráskové?22

Čtvrté setkání začalo naopak úplně katastrofálně.

Další dny obohatily kalendář. David se znovu chystal jít potěšit milou a  vždy příjemnou paní Jiráskovou. I  sestřičky na  novém oddělení si jej z  minulé návštěvy dobře pamatovaly a  usmívaly se v  ústrety. Jedna šla bez nejmenšího zaváhání zaťukat a  otevřít dveře od Jiřinčina pokoje.

Vypadala úplně stejně, jako když ji viděl naposled před týdnem, ovšem přijetí bylo tentokrát hodně jiné, než očekával.

„Ahoj, Jiřinko,“ řekl hned u  dveří a  slušně čekal na  výzvu ke vstupu.

Pacientka zcela bez zájmu hleděla před sebe. Když uslyšela hlas, otočila jenom hlavu. Tělo se nepohnulo ani o milimetr.

„Kdo jste?“

Neosobní cizí tón zamrazil jako bodnutí ostrého rampouchu.

Upřela na něj nepříjemný a zdálo se, že i dotčený pohled.

Nevěděl hned, co odpovědět, myslel, že třeba jen špatně vidí na dálku. Stále ještě v klidu začal vysvětlovat:

„Jiřinko, to jsem já, David, přišel jsem tě znovu navštívit.“

Stál jako přilepený vteřinovým lepidlem. Ledový kamenný výraz se neměnil.

„Kdo jste, člověče, co mně sem lezete?“

„Jiřinko, vždyť to jsem přece já,“ už ho polilo horko, „minulý týden jsem tu u  tebe byl,“ začal znepokojeně panikařit. Nevěděl, jestli zapomněla, že si začali tykat. Neohrabaně se vrátil k neosobnímu vykání a snažil se jí nějak připomenout.

„Byl jsem tady za vámi minulý týden, vy si mě nepamatujete?“

Příjemná vysoká sestřička, která zkameněla stejně jako on, stála pořád ve dveřích, ale byl natolik v šoku, že ji vůbec nevnímal.

„Sestři, co mi to sem pouštíte? Toho člověka jsem v životě neviděla. Okamžitě ho vyhoďte!“

Ani jedna ze dvou nehybných soch mezi futry nevěděla, co dělat.

Nové „přátelství“ s hereckou legendou skončilo dřív, než začalo. David v mrákotách pomalu couval z dveřního rámu na chodbu.

Jiřinka a David 23

Vypadal víc opařený, než kdyby mu na  hlavu někdo vylil hrnec rozpáleného oleje. Nejraději by se zahrabal do  sněhové závěje i  s  hlavou, aby už nikdy nemusel ven. Prožíval nejtrapnější okamžik svého mladého života.

Udělalo se mu strašně špatně, před očima se roztančily černé kruhy. Netušil, co se mohlo stát, a  tuhle hrůzostrašnou změnu absolutně nechápal.

Dostal opravdový strach. Co jí udělal? Co jí kdo o  něm řekl? Začala ji snad přízeň smělého fanouška obtěžovat? Uvědomila si snad, že nabídla tykání cizímu klukovi, který si to nezasloužil, a  teď ji to mrzí? Rozmyslela si snad, jak vřele ho přijala, chce z toho ven, tak teď všechno zasklívá? Nebo na něj opravdu úplně zapomněla?

Bílý jako stěna se už viděl na zpáteční cestě, jak letí pryč jako zpráskaný pes... Přesto se ještě před nevyhnutelným odchodem odhodlal o jeden zoufalý pokus:

.„Jiřinko, vy si na  mne opravdu nepamatujete? Jsem ten kluk z jižní Afriky, co vás má rád, byl jsem tu za vámi už několikrát.“

Jediný sval v obličeji se u ní nehnul, z nepříjemného pohledu očí vanul studený vítr.

„V  životě jsem vás neviděla, vůbec nevím, kdo jste, co mně sem lezete?“

Po  kratičké pauze, která byla pro Davida delší než poledník, rozpřáhla náruč.

„Pojď sem, ty blbče, dej mi pusu, to jsem tě dostala, co?“

Trvalo hezkou chvíli, než oněmělé hlediště pochopilo hlavní motiv dnešní hry. Právě se stali svědky, a  David zároveň i  obětí, bezchybného hereckého výkonu.

Jedna z  nejlepších českých hereček všech dob si jej dokonale namazala na chleba. Opravdu se bál, bušilo mu srdce, bylo mu zle. Dostala jej na kolena, přestože stál.

Po nenadálém přiznání se výstražně blikající radar v hlavě poněkud utišil. Podívali se se sestřičkou na  sebe a  oba si oddechli.

Kdo se bojí Jiřiny Jiráskové?24

David se váhavě blížil k posteli a jako náměsíčný políbil její tvář.

Krátký dusivý sen pomalu mizel.

Paní herečka, dlouho upoutaná na lůžko, si jen vyzkoušela novou roli.

Neuvěřitelné, jak jí uvěřil!

Po prvním jednání se přestávka malinko protáhla, až po ní se mu vrátila barva.

V  nemocničním pokoji se znovu rozproudil vzduch. Přivítací manévr hodila za hlavu jako už nepotřebnou prázdnou krabičku od  zápalek a  bavila se úplně normálně o  úplně běžných záležitostech.

„Dejvi, odkud ty vlastně jsi?“

Vyprávěl jí o Brně, o Německu, o Africe, o dětství, o rodině... Ptala se na  rodiče, na  prarodiče. Řekl jí, že ani jednoho dědečka nikdy nepoznal.

„Jedna babička umírá v  domově důchodců, druhá babička se mnou kvůli mým rodičům odmítla udržovat jakékoliv rodinné vztahy.“

Jiřinka pozorně poslouchala, jeho slova nepřerušovala. Možná si uvědomila, že svůj umělecký projev trochu přehnala, že byl pro začínajícího hereckého adepta příliš emotivní, a teď mu chtěla dopřát uklidnění.

Míjelo krásné odpoledne, on seděl na židli, ona na posteli pohodlně opřená do polštářů a dlouho si povídali. Bylo jim fajn.

Najednou Jiřinka opatrně začala:

„Dejvi, tak mě napadlo, pokud bys chtěl, samozřejmě, že to můžeš odmítnout, jenom ti to nabízím, ale tak jsem si řekla,“ chodila kolem načatého tématu jako kolem horké kaše, „...že kdybys náhodou chtěl, že bych ti mohla dělat babičku.“

Těch šoků je na něj dnes nějak moc.

„Já bych ti babičku dělala strašně ráda.“




Jiřinka a David 25

Po propuštění z nemocnice se po ní slehla zem.

Několikrát se pokoušel zavolat, ale nikdy neměla čas. Její soukromou adresu neznal, stejně by mu k ničemu nebyla. Netroufl by si obtěžovat, pokud by nebyl pozván.

Osud mu dopřál navázat známost s  hereckou legendou, další je ve hvězdách. Paní Jiřinka se vrátila zpátky do života, na jeviště i před kameru, a na mladého kamaráda z nemocnice zapomněla.

Přehoupl se rok 2008.

Kratinké přátelství dostávalo nostalgickou podobu. Nesmazatelně se zapsalo do  Davidova srdce, kde se dokonale zabydlelo a usnulo jako Karafi átovi Broučci v zimním období. Nečekané setkání umožnila na konci babího léta 2009 druhá operace.

Jednoho smutného dne, stejně jako před rokem, informovaly internetové stránky o  zhoršeném zdravotním stavu a  náhlé hospitalizaci oblíbené české herečky.

Jiřina Jirásková má po  další těžké operaci, tentokrát ji lékaři udržují v umělém spánku.

Okamžitě se rozběhl s kytkou růží do nemocnice, ale nedostal se daleko. Bylo mu oznámeno, že sestra paní Jiráskové striktně zakázala jakékoliv návštěvy. Výjimku tvoří pouze osoby uvedené na krátkém seznamu, kde jeho jméno, bohužel, není.

Poprosil sestřičku, jestli by se nemohla Jiřinky zeptat, zda by ho přijala.

„Řekněte jí, prosím, že jsem tady.“

„Bohužel, to nemůžu, paní Jirásková spí.“

„A můžu se teda vrátit, až se probudí?“

„To bude trvat dlouho, udržujeme ji v umělém spánku.“

Novou šanci uvidět Jiřinku nechtěl jen tak bez boje vzdát.

„Kdy asi tak si myslíte, že bude reálně možné, abych ji mohl navštívit?“

„To já nevím, a  ani vám takové informace nesmím podávat. Zkuste se přijít zeptat příští týden.“

Kdo se bojí Jiřiny Jiráskové?26

Chodil do nemocnice téměř denně, pokaždé se stejným výsledkem. Jiřinka je udržována v umělém spánku, pokud se neprobudí, jsou jakékoliv pokusy o návštěvu stejně k ničemu.

Ale nevzdával to.

Asi za dva týdny se při dalším naléhání dozvěděl, že Jiřinka už je při vědomí. Bylo to v pondělí 12. října 2009.

Davidovy dvacáté šesté narozeniny.

Při vstupu do  pokoje si připadal podobně jako při té úplně první návštěvě.

Uplynul víc než rok, co se naposled viděli, a vůbec nevěděl, jak ho přijme. Obával se ale zbytečně.

Měla z něj upřímnou radost a dávala neskrývaně najevo, že ho má opravdu ráda a ráda ho vidí.

Příjemné teplo v pokoji dovolovalo holým lýtkům i kotníkům vykukovat z pokrývky ven. Pokřivený palec divně uhýbal napříč prstů, vypadalo to, že jsou bolavé. Napadlo ho udělat jí masáž chodidel.

„Jiřinko, já ti promasíruji nohy, chceš?“

Nečekal na  odpověď, posadil se na  postel a  během hezkého povídání jí jemně masíroval ztuhlé končetiny. Sice to nijak nekomentovala, ale bylo znát, že jí takovou pozornost hodně dlouho nikdo nenabídl a těšilo ji to.

Zrovna dnes má narozeniny, ale s  kamarády slaví až večer a rozhodl se udělat dnes radost Jiřince.

„Ty jsi za mnou přišel na svoje narozeniny?“

Chtěl jí vysypat do  klína, že za  ní chodí už nejméně čtrnáct dní, že se o ni bál, že ho k ní nechtěl nikdo pustit...

Místo toho jen zcela přesvědčivě odpověděl:

„No jasně.“

„Do nemocnice?“

„Přece narozeniny se dají slavit i v nemocnici. Nejde o to, kde jsi, ale s kým.“

Jiřinka a David 27

„To máš pravdu, Dejvi,“ pohladila mu tvář.

Zvoní její mobil položený na  stolečku Podal jí telefon, aby se nemusela zbytečně natahovat.

„Ano... ahoj... kde jsi? Dobře... pá.“ Zaklapla a  podívala se mu do očí.

„Máš rád Janu Brejchovou?“

Při vzpomínce na  nesmrtelnou a  legendární královnu Elišku nejde nic jiného, než se usmát.

„Kdo by neměl rád Janu Brejchovou? Samozřejmě, vždyť je to Paní herečka.“

„A chtěl by ses s ní setkat?“

„Strašně rád, to víš, že bych chtěl, ale já přece...“

„Tak teď budeš mít možnost, je na  schodech, za  tři minuty je tady.“

Ohromeně se postavil.

„Jiřinko, neměl bych už raději jít?“ zakoktal ve  velkých rozpacích.

„Ne, chci tě představit.“

Krásnější oslavu narozenin si nemohl přát. Vlastně je paradoxně vděčný za opakované Jiřinčiny hospitalizace, ve svém běžném pracovním kolotoči si nedokázala udělat čas.

Podařilo se to až v dubnu 2011, kdy jej poprvé pozvala na návštěvu do svého vinohradského bytu.

V prosinci téhož roku se osmělil pozvat ji na pražskou premiéru svého vlastního představení do Semaforu.



Sobota, 10. prosince 2011.

Do  posledního místečka zaplněný sál legendárního divadla Semafor praskal ve  švech. Nejen počtem návštěvníků, ale také hvězdným obsazením. Už odpolední představení, kterého se zú

Kdo se bojí Jiřiny Jiráskové?28

častnil ředitel divadla pan Jiří Suchý s  paní Jitkou Molavcovou, odstartovalo ještě úspěšnější večer.

Zákulisní prostory vyzařovaly slavnostní atmosféru, zatímco srdce matky se strojilo do svěrací kazajky. Stejně bylo i mému synovi.

„Mami...!“ běží z levého portálu.

„Neboj, Davku,“ musím působit naprosto klidně, „dopadne to výborně.“

Pozval sdělovací prostředky, spoustu významných celebrit, oslovil i paní Jiřinu Jiráskovou.

„Ona tam opravdu sedí,“ šeptá svému kolegovi do  ucha, jako by nevěřil tomu, co na vlastní oči vidí.

„Přišla jako první, v sále ještě nikdo není,“ neuvěřitelná zpráva letí od úst k ústům.

Zaujala vyhrazené místo uprostřed třetí řady a  rozhlížela se po  okolí. Elegantně ustrojená dáma, pečlivě učesaná, s  perfektně upravenou a  nalíčenou tváří, nádherné šperky, noblesní chování z ní vyzařuje i na dálku.

„Běž ji přivítat,“ stručný jasný pokyn mě vyšoupl z  portálu k postranním dveřím spojujícím hlediště s jevištěm.

S  nejkouzelnějším úsměvem, jakého jsem byla v  uměleckém prostředí schopna, se blížím k vzácnému hostu.

„Dobrý den, paní Jirásková,“ zdravím dost hlasitě, abych přehlušila nadměrné klokotání krve v žilách.

Odpoví rovněž hlasitě.

Zapadá celá do  tohoto prostředí tak přirozeně, jako zapadá slunce nad obzorem. Každý záhyb její bytosti je s divadlem neviditelně propojen. Na někdejší setkání dávno zapomněla a projevila milé překvapení, že se může seznámit s Davidovou maminkou.

„Moc si vaší návštěvy představení vážíme,“ nejvýstižněji formulovaná věta splynula s šedými židlemi.

„To se nedalo odmítnout,“ řekne skoro nadšeně, jako by ji nikdy nikdo nelákal do  divadla s takovou úpěnlivou silou vůle, s jakou to udělal David.

Jiřinka a David 29

Je na ní ale znát, že mírně pochybuje.

„Miluji humor Felixe Holzmanna, od  jeho smrti si nikdo netroufl znovu jej profesionálně vrátit na jeviště. Jsem moc zvědavá, jak to Dejvi zvládne.“

„Mohu vám zatím nabídnout něco k pití?“

„Poprosím o koňak,“ jednoznačně dává najevo, že je na takové úsluhy zvyklá.

U  barového pultu, bohužel, koňak v  sortimentu prodávaného občerstvení není. Nikdo nevěděl, jak je pro paní Jiráskovou tato tekutina důležitá.

„Můžu přinést whisky?“ ptám se omluvně.

„No, co se dá dělat,“ povzdechne, ale skleničku s  povděkem přijme.

Za několik minut se posadil po pravé ruce paní Jiráskové pan režisér Jiří Adamec s manželkou a já se nenápadně vytratila.

Za několik minut zazněl první ze tří gongů.

Hned úvodní vstup známého muže v kulatých brejličkách a typickém tralaláčku na  scénu rozesmál a  roztleskal nevěřící publikum, v  němž kromě hereckých kapacit usedla i  nejbližší rodina pana Holzmanna, jeho dcera Irena s manželem a jeho žena Bärbel.

Z bočního balkonu jsem bedlivě sledovala reakce přítomných.

S přibývajícími minutami mě zaplavoval nesmírný pocit pýchy a úlevy.

O přestávce paní Jirásková zůstává sedět v sále. Za neustálého snímání televizních kamer a blikání blesků fotoaparátů si povídá s  manželi Adamcovými, s  manželi Nárožnými, podepisuje různé fotografi e odvážných fanoušků a velmi kladně hovoří o dosavadním průběhu večera.

Patřičně jej ohodnotí až po jeho ukončení.

Při fi nální scéně David před závěrečnou písničkou děkuje všem přítomným, děkuje rodině pana Holzmanna i dalším významným hostům. Všechny jednotlivě vyjmenovává.

Všechny kromě paní Jiřinky.

Kdo se bojí Jiřiny Jiráskové?30

Diváci v  úzkosti, že zapomněl na  největší celebritu, začínají zvedat ruce, posunky ukazují do středu třetí řady.

„Já ji vidím,“ řekne David nahlas, ale bez přerušení dokončí svůj připravený monolog.

Pak se teprve celá jeho pozornost přesune k  Jiřině Jiráskové. Jí věnuje největší díl děkovného projevu, sekne sebou na  kolena, nešetří uznáním, že si při své vytíženosti i vleklé nemoci našla čas na jeho představení.

Děkuje tisíckrát, ale paní Jirásková jej přeruší.

Vstane ze své židle a  nahlas, tak aby všichni přítomní dobře slyšeli a  rozuměli, řekne větu, která se zlatým písmem zapíše do holzmannovského projektu.

„My velice, velice a velice děkujeme tobě!“

Celý sál se připojuje bouřlivým potleskem.

Paní Jiřinka vydržela bez cigarety téměř tři dlouhé hodiny, což její plíce zvyklé na  pravidelnou stravu dost těžko nesly. Musela si nezvyklou újmu na  zdraví vykompenzovat ihned po  ukončení slavnostního večera. Ze suterénního podlaží ji výtah dopravil do  přízemí, kde pro ni byl v  malé uzavřené místnosti připraven nový drink i velký popelník.

David za ní přiběhl hned, jak se dostal ze zajetí novinářů.

Srdečně se oba objali. Herecká ikona nešetřila superlativy.

„Kde se v  tobě bere ta profesionalita?“ nevěří tomu, co sama viděla, „vždyť jsi toho ještě tolik nenahrál!“

Chvála, chvála, samá velká chvála.

Jediná malá výtka k dnešnímu představení byla pronesena paní Jiřinkou těsně před jejím odchodem z divadla.

„Dejvi, proč není do představení zařazena moje nejoblíbenější scénka?“

Trochu se zarazil.

„Která, Jiřinko?“

„Mám strašně ráda Aluminiový klíček. Ten umím skoro celý zpaměti.“

Jiřinka a David 31

Nejšťastnější den Davidova života se protáhl do  pozdní noci. Dostává pozvání do  televize, redaktoři populárních časopisů o něm hodlají uveřejňovat články.

Po odvysílání nedělních VIP zpráv dostává nepřeberné množství gratulací a vznáší se na vavřínech.

„Určitě, určitě si vás pozveme do vysílání.“

„Ještě před Vánocemi s vámi uděláme interview.“

„Uznání takových kapacit, jako je Jiří Adamec, Petr Nárožný, Jiřina Jirásková a  Irena Pavlásková, jsou tou nejlepší referencí na vaše divadelní představení.“

I rodina pana Holzmanna je příjemně a mile překvapena.

V našem blízkém okolí zavládla obrovská radost a nedočkavost příštích dnů.

Desátý prosinec 2011 mohl změnit celý Davidův život.

Než se však začaly realizovat všechny slíbené a plánované akce, které by novou hereckou tvář ukázaly široké veřejnosti, zasáhla celý český národ smutná zpráva.

V neděli 18. prosince 2011 zemřel pan prezident Václav Havel.



Zvláštní příloha.

Úmrtí pana prezidenta je vlastně pro mne i  pro Davida spjato s  Jiřinou Jiráskovou. Pro zajímavost zde uvádím článek, který jsem zaslala do jihoafrických Krajských informací.

JAK JSEM VNÍMALA SMRT VÁCLAVA HAVLA

Kdo prožil nádhernou euforii sametové revoluce, nikdy na  ni nezapomene. Osvobozující heslo „Havel na  Hrad“ zaznívalo tehdy v  každém městě, i  na  přeplněném brněnském náměstí Svobody. Držela jsem na rukou šestiletého synka a ukazovala mu tribunu:

Kdo se bojí Jiřiny Jiráskové?32

„Davídku, to je jedna z nejlepších českých hereček, paní Jiřina Jirásková.“

Stála vzpřímeně a nekompromisně hovořila k davu, který hltal každé její slovo.

„Jestliže herci zavřeli divadla a přestali hrát, je to největší uznání a podpora, jakou mohou studentům dát. Herec musí hrát. Je to jeho bytostní poslání. Nevěřte těm, kdo říkají opak...“

Její slova zůstala v mém srdci po celý život. Vlastenecká plamenná řeč významné české herečky nikdy nevymizela z mé paměti. I když jsem dlouhá léta žila na druhém konci světa a novou domácí politiku moc nesledovala.

Osud tomu chtěl, abych právě letos pobývala na  několikaměsíční návštěvě v  Praze, kde jsem nikdy předtím nežila. Dotek přímé účasti na  velkých událostech mě doslova nutí podělit se o silný zážitek se svými krajany v JAR. Možná jej se mnou budou vnímat trochu jinak než ze strohých novinových či internetových zpráv.

V den úmrtí bylo na Václavské náměstí svoláno na osmnáctou hodinu neformální setkání občanů. U  sochy sv. Václava již hořelo množství svíček, zařadili jsme se se synem (dnes už osmadvacetiletým) do  širokého zástupu a  čekali, až se dostaneme ke schůdkům. Dav houstl, během několika minut nebylo možné se pohnout, natož pak uvidět známé, s nimiž jsme měli smluvené setkání. V  tomto neprodyšném chumlu dokázaly volné ruce rozbalit dvacetimetrovou červenomodrobílou vlajku, společnými silami ji zvednout a držet nad hlavami po celou dobu, kdy ztichlým náměstím hlasitě zněla „Modlitba pro Martu“.

Začínající proud směřuje na Národní třídu a dál na Kampu.

Břeh u řeky rudě plál táborovým ohněm. Jasná záře osvětlovala vedlejší stěnu s obrovským bílým plakátem, snad ještě větším než rozestřená vlajka. Na něm důvěrně známý podpis zakončený srdíčkem.

Jiřinka a David 33

Ve  středu dvacátého prvního se David vypravil hned ráno na Karlův most, aby mohl osobně kráčet za autem a pohřebními hosty. Dostal se asi dva metry za  nejbližší rodinu a  byl by tam zůstal po celou dobu smutečního průvodu, kdyby se jej ostražitý pořadatel nedotázal, zda patří k příbuzenstvu.

Já utíkala rovnou ke Hradu a považuji za skvělý sportovní výkon, že jsem se přes neprostupnou tlačenici, začínající na konci Nerudovy ulice, prodrala až k soše TGM.

Ve čtvrtek večer jsme oba vystáli nejdelší, ale zároveň nejpůsobivější frontu, jakou jsem kdy viděla. Dle mého odhadu měřila nejméně dva kilometry a  trvalo téměř dvě hodiny, než jsme se dostali do Vladislavského sálu.

Kolem vládnoucí atmosféru nelze popsat jinak než: pokora, úcta, vděčnost. Nikoho nenapadlo předbíhat, nikdo nespěchal, nikdo se s nikým nehádal.

Davidovi vypadlo z  kapsy několik stočených bankovek. Byla už úplná tma, stačilo na ně šlápnout a nepozorovaně zvednout.

„Pane, ztratil jste peníze,“ říká tiše žena stojící za našimi zády.

V té chvíli jako by odněkud zblízka promluvil známý hlas: Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí.

Překvapený David rozpačitě děkuje, paní se mile usmívá.

„Pan prezident by z vás měl radost,“ upřímně dodává syn.

Teplota kolem nuly, mírné mlhové opary stoupaly od úst, začalo nepříjemně mrholit. Několik lidí rozevřelo deštníky, ale nikoho nenapadlo odejít. Před námi stáli mladí rodiče se třemi dětmi, nejmenší holčička v tatínkově náruči usnula. Vojáci nabízeli promrzlému zástupu horký čaj.

„Kolik stojí?“ zkřehlé ruce ochotně hledají peněženky.

„Nic, potřebujete se zahřát,“ neúředně odpovídali muži v úředních uniformách.

Dojemnost neopakovatelných okamžiků vháněla slzy do  očí. Přede dveřmi majestátní budovy opět mihotavá světla svíček, v chodbě zarámovaný obraz s černou páskou, uprostřed nobles

Kdo se bojí Jiřiny Jiráskové?34

ního historického sálu katafalk, rakev přikrytá státní vlajkou. Nesčetné množství pokládaných kytek urovnávali příslušníci hradního vojska do úhledných řad.

Právě se střídala čtyřčlenná čestná stráž.

Slavnostní důstojné díkůvzdání nepotřebuje velká slova.

Lidé sem přišli, protože sem přijít chtěli. Přišli vzdát poslední poctu a rozloučit se.

Bylo jich hodně.

„Děkujeme, pane prezidente!“

Před dvaadvaceti lety jsem v  Brně zažila nezapomenutelnou euforii, jaká se zrodila při nástupu Václava Havla na Hrad.

Po  dvaadvaceti letech mi bylo dopřáno být přímo v  hlavním městě, znovu zvonit klíči, slzet při české hymně a  vzdávat hold výjimečnému člověku.

Tentokrát jej z Hradu vynášeli.

Následující Štědrý den byl poznamenán smutkem. Kouzlo vánočních světýlek se mísilo s  kouzelnými koberci stále hořících svící. Pokrývaly celou pasáž Národní třídy a  téměř třetinu Václavského náměstí.

Odpoledne vytáčí syn číslo paní Jiřiny Jiráskové, která se zúčastnila včerejší smuteční kremace. Povídají si spolu téměř půl hodiny. Potěšilo ji velice, že její mladý kolega a přítel, jak Davida každému představuje, má vrozený smysl pro zodpovědnost ke své vlasti a hluboký cit pro český národ, i když většinu života strávil v Africe.



Uběhlo hodně vody, než se ochromený život v  České republice dostal do normálních kolejí. Ta voda s sebou odnesla téměř všechny sliby, plány i  objednané akce, které byly v  důsledku státního smutku odvolány nebo zrušeny.

Jiřinka a David 35

Paní Jiřinka se však už neodmlčela. Shodou okolností se k  ní na návštěvu David dostal hned v první polovině ledna. A nebyla to návštěva ledajaká.

Pan režisér Adamec vezl v  pátek třináctého ke  vzácné herečce vzácnou návštěvu a  v  mezičase měl v  hotelu Dorint Don Giovanni smluvenou pracovní schůzku s  Davidem. Asi po  dvou hodinách skončili, teď čekají před domem na Kouřimské, což je dle ústní domluvy telefonicky oznámeno Jiřince. Ta je v nejlepším rozmaru a ještě nechce výjimečnou odpolední siestu končit. Pozvala oba nahoru.

David s takovou možností vůbec nepočítal. Neměl s sebou ani malou kytičku a  okamžitě po  vstupu do  nablýskaných prostor to považoval za hřích. Tenhle byt a čerstvé květiny patří nerozlučně k sobě...

Jiřinka seděla vznešeně a vzpřímeně ve svém křesle. Vypadala, jako kdyby sestoupila napůl z  pohádky, napůl z  módního mola. Dokonale načesaná od  kadeřníka, dokonale ustrojená do  drahé toalety, dokonalý make-up. Zářila nejen zlatými šperky, ale i nadmíru povznášející náladou. Dokonalá dáma, na níž by ani nejcitlivější radar neobjevil nejmenší chybičku.

Noblesa trůnu byla tentokrát znásobena proti ní sedící postavou v černém dlouhém hábitu.

„Dovolte mi, Vaše Důstojnosti, představit vám jednoho mladého nadaného herce z Jihoafrické republiky,“ říká paní Jirásková velmi slavnostním tónem.

Dřív než se kdo nadál, popíjeli ve čtyřech koňáček a povídali si. Tedy, povídala hlavně Jiřinka, pan arcibiskup s  panem režisérem prohodili občas nějaké to slovíčko.

David seděl jako v  Jiříkově vidění a  nevěděl, na  koho se dřív koukat. Nemohl uvěřit, že se ocitl ve společnosti proslulého televizního režiséra, legendární fi lmové hvězdy a důstojného pražského arcibiskupa.

Jiřinka byla zcela evidentně v ráži, Vaše Důstojnost sem, Jeho Důstojnost tam, dávala okatě najevo, že si je patřičně vědoma vy

Kdo se bojí Jiřiny Jiráskové?36

sokého společenského postavení svého výjimečného hosta. S  nebývalou vervou vyprávěla báječné historky, on se jemně usmíval, zábava plynula ve velmi decentní poloze.

Najednou jako by si vzpomněla na  veledůležitou událost, nadechla se a zeširoka spustila:

„Vaše Důstojnosti,“ naklonila se trochu dopředu, „vy mě znáte. Vy víte, že já bych se nikdy neopovážila zhřešit proti...“ ...aniž by udělala jakoukoliv pauzu... „Davide, dej ty kytky někam do prdele, odnes to do kuchyně, nevidím na Jeho Důstojnost!“

Nonšalantní pomlka všechny tři muže naprosto odrovnala.

„No vidíte, Vaše Důstojnosti?“ vykouzlila na tváři náhlé komické zděšení. „Já, stará hříšnice, bych za normálních okolností něco takového nikdy nevypustila z úst.“

Pan režisér s  Davidem vybuchli smíchy, ani pan arcibiskup Kryštof nedokázal reagovat jinak. Zvlášť když si Jiřinka začala kajícně sypat popel na  hlavu a  pokorně sepjala ruce ve  zbožném rozjímání.



Kdykoliv se na  mobilním telefonu objeví známé číslo legendární herečky, David zajásá.

„Dejvi, já bych tvoje představení chtěla vidět ještě jednou. Kdy budete hrát v Praze?“

Zalknul se radostí.

„V sobotu 10. března.“

„Můžeš mi sehnat dva lístky?“

„Určitě, bude to pro nás obrovská čest.“

Už dlouho přemýšlel, jak by paní Jiřinku dostal znovu do  Semaforu, a ona mu vlastně přihrála sama. Proto se hned začerstva rozhodl požádat ji o zvláštní prosbu.

„Prosím tě, Jiřinko, mohla bys mi představení pokřtít?“

„Pokřtít představení?“

Jiřinka a David 37

„Proč ne? Když se mohou křtít DVD, CD nebo knížky, může se přece křtít i divadelní představení.“

„No,“ trochu váhá, ale najednou se rozesměje, „to máš vlastně pravdu. Proč by se nemohlo křtít představení?!“

„Líbí se mi originální nápady.“ Jenže je si plně vědom, že tento je moc odvážný. Bude mít úspěch jedině s významným hostem.

„Ujednáno, Dejvi. Máš hezké plány,“ řekne potěšeně.

„Ty jsi zlatá, Jiřinko, děkuji moc,“ sám nevěří, jak rychle se dá nesplnitelná teorie proměnit ve splnitelnou praxi.

„Stanu se kmotřičkou a také patronkou,“ pronesla pyšně.

„To bude úžasné!“

„Opravdu?“

„Určitě. Přijde i pan režisér Troška, budete sedět vedle sebe.“

„Tak to se moc těším.“

Svůj slib splnila beze zbytku. Sice odmítla jít na jeviště a křtící ceremoniál se konal přímo v hledišti, ale o to zajímavější raritu divákům připravila. Když nešel Mohamed k hoře, přišla hora k Mohamedovi. Protagonisté večera přinesli do sálu láhev Jiřinčina oblíbeného koňaku, ona pokropila plakát i kolemsedící obecenstvo.

Za všeobecného veselí vyprodaného sálu ukončila první pražskou reprízu celovečerního divadelního představení s názvem převzatým z nejpopulárnější scénky VČERA, DNES A ZÍTRA.

Opět se nad Davidovou tvorbou rozzářilo sluníčko a  usmálo se zasuté štěstí.

Nad paní Jiřinkou se naopak začíná stahovat silná bouřka.

Brzy přijde doba, která vnese do  našich tvořivých dnů úplně jiné starosti...







Druha cast



Jiřinka a já 43

Byl studený zimní den roku 2012.

Přibývající šero zalézá do všech koutů.

V místnosti vládne mírné napětí.

Celé odpoledne řešíme neřešitelnou situaci. Paní Alenka těžce onemocněla a připravuje se na složitou operaci. Nemůže dál plnit funkci pečovatelky, kterou důsledně a svědomitě zastávala několik let. Paní Boženka přijíždí na  týdenní střídání až ze Šumavy, ale delší termíny nezvládne. Je jí přes osmdesát.

Neznám žádnou ze zmíněných žen, ale je mi divné, že by to byly jediné dvě spřízněné duše v okolí slavné hvězdy.

„Určitě má spoustu jiných přátel.“

„To jistě má, ale ne takových, kteří by byli ochotni věnovat jí dvacet čtyři hodin denně. Potřebuje stálou péči.“

Teď už mě opravdu nic chytrého nenapadá.

„A co dát inzerát do novin?“

Moje hloupá otázka málem zvedla syna ze židle. Naklonil se ke  mně, jako by se potřeboval přesvědčit, jestli mi náhodou nepřeskočilo.

„Uvědomuješ si vůbec, o  kom se tady bavíme? Nejde o  paní Vokurkovou z Kotěhůlek u Zlámaný Lhoty. Jde o Jiřinu Jiráskovou, poklad národa. Jak by ten inzerát asi tak podle tebe měl vypadat? Herecká legenda hledá k  sobě spolehlivou opatrovnici. Značka – diskrétně a bez foťáků?“

„Nepřeháněj.“

Kdo se bojí Jiřiny Jiráskové?44

„Nepřeháním, moc dobře víš, že je to blbost. Takováhle kapacita si nemůže vzít do bytu cizího člověka. Musí to být někdo, komu bude bezmezně důvěřovat.“

„Ale já jsem pro ni přece také cizí člověk, viděla mě dvakrát v životě. Vůbec neví, kdo jsem.“

„Jsi moje máma, a to má velkou hodnotu. Ví, že já bych jí neposlal nikoho, na koho by se nemohla stoprocentně spolehnout.“

„Nikdy jsem neopatrovala starého člověka, nemám žádné pečovatelské zkušenosti,“ nerozhodně krčím rameny.

„A co babička vyškovská? Brávali jste si ji z domova důchodců.“

„Vždycky jenom na  několik dnů,“ odporuji nesouhlasně, „byl to obyčejný neznámý člověk.“

„Jiřina Jirásková je také jenom člověk.“

„Ale není neznámá, je to výjimečná osobnost, která určitě potřebuje jinou péči než kdejaká nemocná stařenka.“

„Můžeš to zkusit jen na několik dnů.“ Výmluvný tlak sílí a mé argumenty slábnou.

O svou vlastní maminku jsem se postarat nedokázala. Zemřela úplně opuštěná, i  když měla dvě dcery, pět vnoučat a  šest pravnoučat.

Že by mi život v  jiné formě servíroval to, co jsem měla před lety udělat, co bylo mojí povinností a v čem jsem zklamala? Že by to byla další zkouška osudu?

Loni v  červnu jsem přicestovala s  leteckou společností Spojených emirátů do Prahy. Původní úmysl – přesně za rok se vrátit zpět do Jihoafrické republiky – s největší pravděpodobností nedodržím. Celková situace se vyvíjí jinak, musím tu zůstat alespoň do jubilejního výročí a pomoct Davidovi s přípravou zářijového galavečera.

Mám prakticky čtyři týdny volného času, než začnou další zájezdová představení.

„Paní Jirásková nemá žádné příbuzné?“

„Ne.“

„Ty bys chtěl, abych ji opatrovala?“

Jiřinka a já 45

„Ano.“

„Ale...“

„Můžeš klidně jenom na zkoušku. Domluvte se na nějaké lhůtě a uvidíš sama, jestli to zvládneš, nebo ne.“

„Spíš uvidíme, jestli ona mě tam vůbec bude chtít.“

„O to se neboj, bude nadšená.“

Nedá se říct, že bych se bála, ale bojím se.

„Já jí zavolám.“

„Počkej ještě.“

„Na co?“

„Na to, až se rozhodnu.“

„Mami,“ klekl si před židlí, „jsi v současné době jediná, která může Jiřince



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist