načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Kdo mi jde po krku - Michael Koryta

Kdo mi jde po krku

Elektronická kniha: Kdo mi jde po krku
Autor:

Čtrnáctiletý Jace se stane svědkem brutální vraždy. Aby ho zabijáci, chladnokrevní a vyšinutí bratři Blackwellové, nedokázali vypátrat, dostane chlapec novou identitu a je umístěn do ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  189
+
-
6,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PLUS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 334
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: přeložil Milan Žáček
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-259-0786-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Čtrnáctiletý Jace se stane svědkem brutální vraždy. Aby ho zabijáci, chladnokrevní a vyšinutí bratři Blackwellové, nedokázali vypátrat, dostane chlapec novou identitu a je umístěn do výukového programu pro přežití v přírodě v hlubokých lesích kdesi v Montaně. Instruktor Ethan Serbin a jeho žena doufají, že Jacovi dokážou pomoci a i s přispěním osobní strážkyně Jamie Bennettové ochránit chlapce před hrozícím nebezpečím. Blackwellové mu jsou ale na stopě a metodicky odstraňují každého, kdo se jim připlete do cesty. V nehostinné montanské divočině tak začíná boj o přežití. Když navíc začne zuřit lesní požár, všichni se ocitnou v ohnivé pasti. Jakou šanci má teenager proti dvěma nemilosrdným vrahům? Michael Koryta je úspěšný americký autor s českými kořeny, jeho thriller Kdo mi jde po krku byl několikrát zařazen do výběru nejlepších knih roku 2014. Filmová práva ke knize koupilo studio 20th Century Fox.

Zařazeno v kategoriích
Michael Koryta - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Kdo mi jde po krku

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.nakladatelstviplus.cz

www.albatrosmedia.cz

Michael Koryta

Kdo mi jde po krku – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.




Přeložil

Milan

Plus

Žáček



Tahle je pro Ryana Eastona – od Stout Creeku po Republic

Peak, které dělí pár desetiletí a spousta bezva kilometrů.



ČÁST PRVNÍ: UKRYTÝ SVĚDEK

ČÁST

PRVNÍ

UKRYTÝ

SVĚDEK


10

1

Posledního dne svého života stál čtrnáctiletý Jace Wilson na

okraji lomu s pohledem upřeným na chladivou, nehybnou vodu

a konečně pochopil něco, co mu před lety řekla jeho matka: když

dáš najevo strach, můžou tě potkat trable; ale ty se zdvojnásobí,

když o svém strachu budeš lhát. Jace tehdy nevěděl, o čem přes­

ně mluví. Dnes už mu to bylo jasné.

Ze Střechy do vody to bylo asi dvacet metrů a na Jaceově sko­ ku závisel i osud sta dolarů – sta dolarů, které samozřejmě ne­ měl –, a to jenom proto, že projevil náznak strachu. Jasně, byla to pitomá sázka a vůbec by do ní nešel, kdyby se k tomu nena­ chomýtly holky, všechno neposlouchaly a nesmály se. Ale ony u toho byly, a tak už nešlo jenom o sto babek, ve hře bylo zatra­ ceně víc, a on měl dva dny na to, aby vymyslel, jak to provede.

Ne každý, kdo vyzkoušel Střechu, uspěl. Z lomu už vytáh­ li několik těl a ta patřila starším skokanům, vysokoškolákům, možná dokonce potápěčům, nevěděl přesně. Byl si však jistý, že nikdo z nich neměl hrůzu z výšek.

„Do čeho ses to namočil,“ zašeptal, když se ohlédl na trhlinu v drátěném plotu, která vedla ze starého lomu bratří Eastonů na jejich dvůr. Jejich dům s opuštěným lomem přímo souse­ dil a Jace trávil u vody dlouhé hodiny, prozkoumával ji, plaval v ní – a držel se daleko od skalních říms. V lomu nedělal pouze jednu věc: neskákal do vody. Vůbec se nerad přibližoval k jeho strmým srázům; když se nad ně opatrně nahnul, aby letmo po­ hlédl dolů, zatočila se mu hlava, podlomily se mu nohy a co nej­ rychleji se musel odšourat zpátky. Jenže toho dne mu všechny hodiny strávené v lomu na vlastní pěst vnukly lež, kterou právě potřeboval. Když se mu Wayne Potter začal posmívat, že se bojí výšek, protože nechtěl vyšplhat na žebřík, který nějaký údržbář nechal opřený o zeď školy, aby se dostal na střechu, Jace ztratil nervy a odsekl, že svou odvahu nemusí dokazovat nějakým le­ zením na žebříky, protože v jednom kuse skáče do lomu, což, jak si byl jistý, Wayne nikdy neudělal.

Wayne mu na to samozřejmě neskočil. Samozřejmě se hned zmínil o Střeše. A samozřejmě měl staršího bratra, který je tam o víkendu zaveze.

„Fakt jsi debil,“ vynadal si Jace nahlas, když ve starém lomu dokráčel po štěrkové stezce poseté starými nedopalky a plechov­ kami od piva k jedné ze širokých plošin, pod nimiž se nacháze­ lo jezírko, o kterém nepochyboval, že je dostatečně hluboké pro skok střemhlav. Měl v plánu začínat po malých krůčcích. Skočí odtud, což mohlo být tak čtyři a půl metru, a přejde k dalšímu jezírku, kam se skáče z o něco větší výšky, nejméně devítimet­ rové. Rozhlížel se po vodní ploše a už teď se mu točila hlava. Střecha má být nejmíň dvakrát tak vysoká?

„Prostě to zkus,“ řekl. Mluvit sám k sobě bylo fajn, když tady stál sám, dodávalo mu to o něco větší sebedůvěru. „Prostě to zkus. Pádem do vody se nezabiješ. Odsud ne.“

Přesto se po římsách jen procházel tam a zpátky, nechával si skoro metrový odstup od okrajů, jako kdyby se mu měly pod­ lomit nohy a měl se hlavou napřed zřítit dolů a skončit ve vodě se zlomeným vazem.

„Posero,“ zavrčel, protože tak mu dnes řekli, před holkami, a to slovo ho vytočilo natolik, že po žebříku – málem – vyrazil nahoru. Jenže on se místo toho začal bránit odkazem na tenhle opuštěný lom. Když nad tím teď přemýšlel, měl na ten žebřík nejspíš vylézt.

Zarachotil hrom a odrazil se od vysokých skalních stěn i vody. Tady v lomu se rozléhal ponuřeji a nebezpečněji než nahoře na silnici. Vítr silně foukal od chvíle, kdy Jace vyšel ze školy, a teď už se proháněl v prudkých poryvech, vířil kamenný prach a od západu po obloze přiháněl dvě černočerná mračna, v nichž šle­ haly uvězněné blesky.

Teď není dobrý bejt ve vodě, pomyslel si Jace a téhle myšlenky se ihned chytil, protože mu poskytla záminku nikam neskákat. „Kvůli Waynu Potterovi se nenechám usmažit.“

A tak se vydal nazpět a už byl téměř u otvoru v plotu, když se zastavil.

Wayne Potter nezmizí. V sobotu se dostaví i se svým bratrem, vyvedou Jace na Střechu, budou se dívat, jak se počurá strachy, a budou se smát jak magoři. V pondělí Wayne přijde do školy a každému vytroubí, co se stalo, pokud tedy všem nezavolá už předem. Nebo, což by bylo ještě horší, všechny na sobotu pozve, aby se taky podívali. Co když přivede i holky?

Tahle představa v Jaceovi konečně posílila odhodlání. Skočit bylo děsivé, ale neskočit před holkami? To bylo ještě děsivější a ztratil by mnohem víc.

„Měl by ses tam vrhnout,“ řekl si. „No tak, ty posero. Prostě tam skoč.“

Rychle se vrátil, protože přešlapováním v sobě nechával na­ růstat strach, chtěl si pospíšit, mít to rychle za sebou, aby věděl, že to dá. Jakmile zvládne první fázi, zbytek bude hračka. Jen bude přidávat výšku, nic víc. Skopl si boty, pak si stáhl tričko a džíny a nechal je ležet na hromádce kamení.

Když opět zaduněl hrom, palcem a ukazováčkem si pevně stiskl nos – jasně, tohle dělají mrňata, ale byl sám a bylo mu to jedno – a potom ještě jednou zopakoval: „Nejsem žádnej po­ sera.“

Poněvadž si držel nos, slova z něj vyšla vysokým a holčičím hlasem. Naposledy se podíval na vodu dole, zavřel oči, pokrčil kolena a odrazil se z římsy.

Žádný velký skok to nebyl. Navzdory všem obavám to měl rychle za sebou a skončilo to bezbolestně, samozřejmě s výjim­ kou nepříjemného šoku, který mu způsobila studená voda. Zvol­ na se snášel až na dno – voda mu ani trošku nevadila, velice rád plaval, jen do ní prostě nerad skákal – a čekal, až nahmatá hladký, chladný kámen.

Nedočkal se. Nohou se naopak dotkl něčeho zvláštního, ja­ kéhosi předmětu, který byl měkký a tvrdý zároveň, a vyděše­ ně ucukl, protože ať to bylo cokoliv, pod hladinu to nepatřilo. Otevřel oči, zamrkal před náporem vody, a uviděl toho mrtvé­ ho muže.

Seděl téměř vzpřímeně, zády ke skále, nohy roztažené. Hlavu měl svěšenou na stranu, jako by byl unavený. V proudění, které kolem vytvářel Jace, se mu volně vznášely světlé vlasy, v celých pramenech se mu zvedaly z temena a svíjely se v temné vodě. Horní ret měl zkřivený, jako by se někomu smál podlým, uště­ pačným smíchem, a Jace uviděl i jeho zuby. Muž měl kolem kot ­ níků provaz a ten byl přivázaný ke staré jednoruční čince.

Jace se nad ním několik vteřin vznášel ve vzdálenosti nece­ lého půldruhého metru. Možná to bylo tím, jak celý výjev sle­ doval přes kalnou vodu, ale měl dojem, že ho od něj dělí jakási zeď, že ta mrtvola pod vodou musí být výplod jeho fantazie. Teprve když si uvědomil, proč se muži hlava naklání do stra­ ny, přepadla ho hrůza, kterou měl pocítit už na začátku. Měl podříznuté hrdlo, zela v něm mezera tak široká, že jí proudila voda jako otevřeným kanálem. Když Jace tohle všechno spatřil, začal ve vodě zběsile, nemotorně hrabat, aby se co nejdřív do­ stal nahoru. Byl jen něco přes čtyři metry hluboko, ale přesto si byl najednou jistý, že se na hladinu nedostane, že se tady utopí a jeho tělo bude věčně spočívat vedle té druhé mrtvoly.

Ještě než se vynořil, už se pokoušel volat o pomoc, což mělo ošklivé důsledky; vdechl vodu a začal se jí zalykat, měl pocit, jako by se utopil, nedokázal do plic nasát vzduch. Nakonec se přece jen s heknutím nadechl a vyplivl vodu, kterou měl v ústech.

Vodu, která se dotýkala toho mrtvého muže.

Zvedl se mu žaludek a začal prudce plavat, ale uvědomil

si, že zamířil špatným směrem, ke strmým stěnám, po nichž


14

nebude moct vylézt ven. Zpanikařil a otáčel se, dokud pohledem

nespočinul na několika nízkých balvanech. Když pak sklopil hla­

vu a začal plavat, svět se rozduněl dalším hromem. Při prvním

pokusu vytáhnout se na břeh ho zradily ruce a spadl do vody

tak prudce, že znovu zajel hlavou pod hladinu.

No tak, Jaci! Vylez, vylez, musíš vylézt...

Druhý pokus už zvládl a ztěžka dopadl na břicho. Voda se z něj jen řinula, opět ji měl v ústech, kanula mu ze rtů a podruhé po­ myslel na to, jak proudila zející ranou v hrdle mrtvoly. Začal se dávit a vyzvracel se na kamení. Štípalo ho v hrdle a nose. A po­ tom se celý zesláblý odsunul od tůně jezírka, jako by po něm mohla voda chňapnout, chytit ho za nohu a stáhnout ho zpátky.

„Ty vole,“ zašeptal. Chvěl se mu hlas a třásl se po celém těle. Když mu připadalo, že se opět může spolehnout na vlastní nohy, nejistě se postavil. Poryvy bouřkového větru mu ochlazovaly už tak studenou vodu na kůži a v promáčených boxerkách. Objal si trup a hlavou mu bleskla pošetilá myšlenka: Zapomněl jsem si vzít ručník. Teprve tehdy si uvědomil, že navíc vylezl na špatné straně lomu. Hromádka s oblečením ležela na skalní římse za vodou.

To si snad děláš srandu, pomyslel si, zatímco se rozhlížel po strmých stěnách obklopujících jeho stranu jezírka. Nepoleze se po nich snadno. Vlastně si nebyl jistý, jestli se po nich vůbec šplhat dá. Táhl se nad ním svislý hladký kámen. O kus dál, pod jezírkem, byl sráz, který končil u plochy poseté houštím a trním. Bez bot nebo kalhot by ho čekala pomalá a bolestivá cesta. Nej­ rychlejší možnost byla jednoduchá: vrátit se do vody a přeplavat na druhou stranu.

Díval se na hromádku oblečení; byla dost blízko, aby k ní mohl bez obtíží dohodit kamenem. Mobil zůstal v kapse džínů.

Musíš přivolat pomoc, pomyslel si, musíš sem někoho dostat, a honem.

Ale nehýbal se. Představa, že se vrátí do té vody... upíral zrak do kalně zeleného jezírka, tmavšího než kdykoliv před­ tím, když ho znenadání prosvětlil jasný blesk, předzvěst rychle se blížící bouřky.

„Nic ti neudělá,“ říkal si, když se šinul k vodě. „Neobživne a ne­ rafne tě.“

Když ta slova pronesl, došlo mu něco, co při svém zoufalém pokusu o útěk ještě nezpracoval – ne, ten chlap už neobživne, ale taky není mrtvý nijak dlouho. Vlasy, oči, ten odchlípený ret... ani kůže kolem té rány v krku se mu ještě nezačala rozklá­ dat. Jace si nebyl jistý, za jak dlouho k těmhle věcem dochází, ale řekl by, že docela rychle.

Není tam dlouho...

Tentokrát už při hromobití povyskočil. Klouzal pohledem po lomu, prohlížel si horní okraje skalních stěn, pátral po nějakém pozorovateli.

Nikde nic.

Vypadni odsud, poručil si, ale nedokázal se přimět, aby od­ plaval. Neuměl si představit, že se opět ponoří do té vody, že proplave přímo nad tím mužem s činkou přivázanou ke kotní­ kům, s nakloněnou hlavou a proříznutým hrdlem. Vydal se na­ opak dolů ke srázu. Skalní římsa tam propojovala jednu stranu s druhou: jezírko, z něhož právě vylezl, na pravé straně a další jezírko vlevo. Od hladiny levého jezírka Jace dělilo závratných devět metrů, které chtěl zvládnout v rámci tréninku na Střechu. V úzké římse se bůhvíjak uchytila vegetace, ale byl to neprostup­ ný plevel. Připadalo mu, že všechno, co roste v kamení, má trní. Když pak na římsu vstoupil, jen těsně se vyhnul rozbité láhvi. Kůži mu hned při prvních krocích začaly rozdírat trny, šklebil se, ale pomalu si razil cestu kupředu. Teplá krev se mu na no­ hou mísila se studenou vodou. Z oblohy se začaly snášet první dešťové kapky a Jaceovi nad hlavou zarachotil hrom, načež se v několika ozvěnách odrazil od stěn lomu, jako by mu země chtěla odpovědět.

„Jauvajs! Sakra!“ Podařilo se mu stoupnout na trn, který mu zůstal vězet v chodidle, takže si ho hned dalším krokem zaryl hlouběji do kůže. Postavil se na jednu nohu, trn si vytrhl a sle­ doval, jak ranku zalévá krev, když vtom uslyšel zvuk automo­ bilového motoru.

Ze všeho nejdřív ho napadlo, že se blíží hlídač nebo někdo takový. To by bylo fajn. Byla by to přímo paráda, protože i když by od něj dostal vynadáno, že v lomu nemá co pohledávat, za možnost uniknout pryč by to stálo. Dlouho se nehýbal, balanco­ val na jedné noze, rukou si přidržoval krvácející chodidlo a po­ slouchal. Motor se blížil; někdo přijížděl po štěrkové cestě, kte­ rou uzavírala zamčená brána.

Vrací se vrah, pomyslel si Jace a strnulá nerozhodnost se v něm proměnila v panickou hrůzu. Stál uprostřed skalní římsy na tom nejviditelnějším místě celého lomu.

Otočil se a začal se vracet na místo, odkud přišel, pak se ale zastavil. Nenabízel se mu tam žádný úkryt. Skalní stěna byla strmá; neměl se ani za co přikrčit. Obrátil se a opět zamířil dru­ hým směrem, pokusil se projít houštím, aniž věnoval pozornost trní, které mu rozdíralo kůži a na hrudi, pažích a nohách se mu po jeho dotyku spouštěly pramínky krve.

Rachocení motoru už bylo hodně blízko.

Na druhou stranu to nestihne. Byl příliš pomalý.

Jace Wilson pohlédl na hladinu dole, chvatně se pokusil vy­ brat bezpečnou oblast dopadu, ačkoliv voda byla příliš tmavá, než aby viděl, co pod ní číhá, a potom skočil. Jaképak řeči o dvoj­ násobných obavách – měl strach z výšek, ale to blížící se auto? Z toho neměl strach. Toho se přímo děsil.

Tentokrát už to byl skutečný pád, trval dlouho, jako by Jace skočil z opravdu vysokého místa. Když dopadl do vody a klou­ zal pod hladinu, představoval si kameny a kusy pokrouceného plechu, všechno to haraburdí, které zůstává na dně podobných jezírek v bývalých lomech, všechny ty věci, před nimiž ho va­ roval táta. Pokoušel se co nejdřív zastavit, ale při skoku nabral vysokou rychlost a padal, a i když už se snažil stoupat zpátky, dál se řítil do hlubin. Jezírko nebylo ani zdaleka tak hluboké, jak očekával. Dopad jím otřásl, chodidly narazil do kamene a při kontaktu mu do páteře vystřelila prudká bolest. Odstrčil se a ne­ chal se pomalu unášet vzhůru. Hladinu tentokrát nechtěl pro­ razit s velkým hlukem.

Nad vodu vyklouzl přesně ve chvíli, kdy motor utichl. Auto zastavilo. Doplaval k vápencovému plátu, který tam šikmo trčel z vody a pod nímž se otvírala úzká štěrbina, do níž se určitě vejde. Jace k ní doplaval, poté riskl pohled nahoru a uviděl, jak k jezírku přichází jakýsi muž. Byl vysoký a měl široká ramena a dlouhé blonďaté vlasy. Kráčel po pěšině se svěšenou hlavou a chlapce si ještě nevšiml. Lom pod nasouvajícími se bouřkovými

mračny silně potemněl, ale Jace si v dalším záblesku všiml třpytu

jakéhosi odznaku a uvědomil si, že muž má na sobě uniformu.

Policie. Někdo už ji přivolal nebo se o tom sama nějak do­ zvěděla. Jaceovi bylo jedno, z jakého popudu se dostavila. Byla tady. Dočkal se pomoci. Dlouze vydechl a už si plnil plíce, aby na sebe křikem upozornil, když uviděl ty další lidi.

Spatřil dalšího policistu, také světlovlasého, s kratšími vla­ sy, jako by sloužil u vojska. Na opasku měl pistoli a před sebou strkal nějakého muže s pouty na rukou a černou kápí staženou přes hlavu.

Jace výkřik potlačil a celý zkameněl, chodidly a jednou rukou se přidržoval skaliska. Snažil se nehýbat. Nedýchat.

První policista čekal, až k němu ti druzí přijdou. Se založe­ nýma rukama stál a netrpělivě sledoval, jak muž zaslepený kápí klopýtá kupředu. Ten se pokoušel mluvit, ale nešlo mu to. Zpod kápě se linul jen sled podivných, pronikavých zvuků.

Má něco na puse, uvědomil si Jace. Sice přesně nerozezná­ val jednotlivá slova, ale smysl mužova projevu mu byl jasný: úpěnlivě prosil. Byl vyděšený a úpěnlivě prosil. Kňučel a na­ říkal jako štěně. Když se první policista ohnal nohou a muže v kápi – který nic neviděl a nemohl se na úder připravit – ze­ spodu nakopl a tvrdě poslal k zemi, Jace málem vykřikl a musel si skousnout ret, aby zůstal zticha. Druhý policista, ten, který muže přivedl od auta, poklekl, zapřel se mu kolenem o páteř a prudce mu za kápi zvedl hlavu. Sehnul se a něco mu řekl, ale potichu, šeptem. Jace jeho slova neslyšel. Aniž policista přestal k muži promlouvat, natáhl ruku a netrpělivě pokrčil prsty, jako by na něco čekal. První policista mu podal nůž. Žádný kapesní nebo kuchyňský nůž, ale ten typ, co používají vojáci. Bojový nůž. Opravdový nůž.

Jace viděl, jak muž trhl hlavou v reakci na rychlý pohyb če­ pele, a potom si všiml, jak mu zacukaly nohy a zašátral chodi­ dly po zemi ve snaze zapřít se jimi, když se pokusil pozvednout spoutané ruce ke krku a zadržet krev, která se mu vyřinula zpod kapuce. Pak oba policisté muže popadli rychlými a nacvičenými hmaty, zezadu ho chytili za oblečení tak, aby nepřišli do kon­ taktu s krví. Poté ho strčili ze skály; začal volně padat do vody, přesně jako předtím Jace. Předehnal vlastní krev – když prorazil hladinu, nad hlavou mu ještě visel rudý oblak.

Jakmile se ozvalo šplíchnutí, Jace se konečně pohnul. Teď když byli nahoře už jen dva a nic je nerozptylovalo, bylo prav­ děpodobné, že se začnou rozhlížet po okolí. A pravděpodobně uvidí Jace. Ten se stáhl pod skalisko, zavrtal se do tmy, snažil se co nejvíc zasunout pod převis a prsty ohmatával stěny prů­ rvy. Daleko se nedostal. Viděl by ho každý, kdo by se s ním na druhé straně ocitl ve stejné úrovni, ale bylo by k tomu třeba, aby dotyčný také vkročil do vody. Kdyby oba do těch míst sešli, Jaceův úkryt by se proměnil v past. Pak už by neměl kam utéct. Rychle, zběsile a chrčivě dýchal, točila se mu hlava a cítil, že snad bude znovu zvracet.

Neblij, nevydávej žádný zvuky, nemůžeš vydat jedinej zvuk.

Několik vteřin bylo naprosté ticho. Určitě se chystali odejít. Myslel si, že nejspíš odejdou a on odtamtud přece jen vypadne a navzdory všemu se dnes vrátí domů.

V tom okamžiku poprvé zřetelně uslyšel hlas jednoho z nich: „Podívejme. Zdá se, že si tady někdo šel zaplavat. A rozhodl se, že si na břehu nechá oblečení.“

Ten hlas zněl tak vlídně, že Jace chvíli nevěřil, že jím pro­ mlouvá jeden z těch mužů, kteří se právě s nožem v ruce dopus­ tili vraždy. Připadalo mu to nemožné.

Následovalo krátké ticho a potom ten druhý odpověděl: „Ob­ lečení je jedna věc. Ale že by se rozhodl nechat tu i boty?“

„Přijde mi, že na chození bez bot je tu dost drsný terén,“ při­ svědčil první hlas.

Podivně klidné hlasy poté utichly, ale pak se ozvalo ještě něco, zřetelné kovové cvaknutí. Jace s tátou navštěvoval střel­ nici dost často na to, aby poznal, co to bylo: zasunutí náboje do komory.

Muži se vydali kolem okraje lomu a Jace Wilson, přitisknutý k tmavé skalní stěně, se pod nimi rozplakal. 2 Rádio meteorologické služby se zapnulo těsně předtím, než se uvelebili v posteli, a k Ethanovi s Allison promluvil odtažitý, robotický hlas.

Výrazný bouřkový systém, typický pro pozdní jaro, bude domístních hor nadále přinášet silné sněžení... Nejsilnější sněhové srážky očekáváme v nadmořské výšce nad dvěma tisíci dvěma sty metry... Nicméně kolem deseti centimetrů sněhu může do rána napadnout i v oblastech do třinácti set metrů. Těžký mokrý sníh na stromech a elektrickém vedení může mít za následek přerušení dodávekelektřiny. V neděli ráno by mělo sněžení zeslábnout. Až šedesátcentimetrů sněhu se místy očekává při silnějších srážkách na severních a východních úbočích. Horské silnice budou dnes v noci zasněžené a zledovatělé a místy mohou být neprůjezdné, což platí i proBeartoothský průsmyk.

„Víš, co na tobě miluju?“ zeptala se Allison. „Necháváš to zapnu ­ tý, i když se už čtyři hodiny díváme, jak sněží. Víme, co se děje.“

„Předpovědi se můžou měnit.“

„Nooo, to jo, a lidi můžou spát. Tak hurá do toho.“

„Venku by to mohla být docela sranda,“ řekl Ethan. „Někdo se určitě rozhodl, že si ráno před změnou počasí vyrazí na krátkou túru. A samozřejmě se obejde bez mapy, protože to bude fakt jen rychlovka, jak jinak.“

Tohle byl ten druh rozhodnutí, která Ethana obvykle upro­ střed noci vytáhla do hor. Obzvlášť bouře na konci sezony, kdy je počasí už dost dlouho natolik mírné, aby lidi ukolébalo do falešného pocitu bezpečí.

„Ať všichni pitomci zůstanou doma,“ řekla Allison už ospa­ lým hlasem a políbila ho na ruku, načež se přesunula do poho­ dlnější polohy.

„Kéž by,“ odpověděl, přitáhl si ji k hrudi a vychutnával si její teplo. Jakmile nechali dohořet oheň v kamnech, ve srubu se rychle ochladilo. Okno vedle nich rachotilo pod trvalým nápo­ rem plískanice. Na poličce nad postelí, vedle rádia meteorologic­ ké služby, mlčela vysílačka. Zima proběhla v poklidu – přišlo jen jedno tísňové volání. Zimy ale bývaly lepší než jiná roční obdo­ bí; většina turistů do Montany během těchto měsíců nejezdila. Ethanovi se bouře nepozdávala. Poslední den května, léto za rohem, slunečný týden a už měli i deset stupňů nad nulou. Ano, někteří blázni, o kterých se právě zmínila Allison, se do hor klid­ ně mohli vydat. A jakmile někde uváznou, Ethanu Serbinovi se nad hlavou rozchrčí vysílačka a svolá se jeho pátrací tým.

„Mám dobrej pocit,“ zamumlala Allison do polštáře. Už rychle usínala, jak to pro ni bylo obvyklé; ta ženská by nejspíš bez problémů spala i na ranveji rušného letiště, pomyslel si Ethan.

„ Jo?“

„ Jo. Ale pro případ, že bych se náhodou pletla, vypni rádio. Aspoň tu pitomou frekvenci.“

Ve tmě se na ni usmál, ještě jednou ji stiskl a potom zavřel oči. Během několika minut spala, vnímal její táhlé, pomalé ná­ dechy, které cítil i na hrudi. Poslouchal, jak plískanice přechází do sněžení; rachot na okenních tabulkách utichl a nakonec i on začal upadat do spánku.

Když se zapnula vysílačka, Allison se se zaúpěním probudila.

„Ne. Dneska v noci ne.“

Ethan vylezl z postele, poslepu vytáhl přístroj z držáku a z lož­ nice zamířil po studených prknech podlahy k oknu vpředu. Ve srubu byla naprostá tma. Těsně po západu slunce jim přesta­ la fungovat elektřina a neobtěžoval se zapínat generátor; kvůli spánku nemělo cenu plýtvat palivem.

„Serbine? Slyšíte mě?“ Hlas patřil Claudu Kitnaovi, šerifovi parkové oblasti.

„Slyším,“ odpověděl Ethan s pohledem na bílý svět za potem­ nělým srubem. „Kdo se ztratil, Claude, a kde?“

„Nikdo se neztratil.“

„Tak mě nech spát.“

„Mám tady jedno sklouznutí. Někdo se snažil dostat přes průsmyk, zrovna když jsme se ho chystali uzavřít.“

Oním průsmykem Claude myslel Beartoothský průsmyk na silnici číslo 212 mezi Red Lodge a Cooke City. Beartoothská dál­ nice, jak se dvěstědvanáctce také říkalo, byla jednou z nejkrás­ nějších – a nejnebezpečnějších – silnic v zemi, řetězec příkrých serpentin, který se vinul mezi Montanou a Wyomingem a nej­ vyššího bodu dosahoval ve výšce přes tři tisíce metrů. V zimě býval několik měsíců neprůjezdný; uzavírala se celá komunikace a otvírala se nejdřív až někdy koncem května. Pohyb po ní i za toho nejlepšího počasí vyžadoval velkou obezřetnost, a za sně­ hové bouře a ve tmě? No, hodně štěstí.

„Dobře,“ odpověděl Ethan do vysílačky. „A proč mě teda po­ třebuješ?“ Se svým týmem by se pustil do akce, kdyby byl někdo nezvěstný. Sklouznutí ze silnice nebo držkopád, jak Claude rád říkával opravdu ošklivým nehodám, při kterých někdo sletěl ze srázu, mohly vyžadovat zásah záchranářů – případně korone­ ra –, nikoliv však pátracího týmu.

„Řidička, podle který byl dobrej nápad se tamtudy vydávat, říká, že byla na cestě k tobě. Správa parku ji hodila na krk mně. Sedí mi teď tady v pluhu. Chceš ji?“

„ Jela ke mně?“ Ethan se zamračil. „Kdo je to?“

„Nějaká Jamie Bennettová,“ odpověděl Claude. „A musím říct, že na ženskou, která zrovna shodila ze svahu auto z půj­ čovny, se ani nějak zvlášť neomlouvá.“

„Jamie Bennettová?“

„Přesně tak. Znáš ji?“

„ Jo.“ Ethan byl na rozpacích. „ Jo. Znám ji.“

Jamie Bennettová byla profesionální osobní strážkyně. Poté co odešel od vojenského letectva, vyučoval jako soukromý kontraktor techniky přežití a spolupracoval s civilními i vlád­ ními skupinami. Jamie navštěvovala kurz, který učil před ro­ kem. Líbila se mu, byla dobrá a schopná, i když trochu moc velká suverénka, ale neuměl si představit, co ji mohlo přimět, aby se kvůli němu vydala ve sněhové bouři přes Beartooth­ ský průsmyk.

„O co jí jde?“ zeptal se Claude Kitna.

Ethan na to ani v nejmenším nedokázal odpovědět.

„ Jedu za tebou,“ řekl nakonec. „Asi to brzo zjistíme.“

„ Jasný. Ale dávej bacha. Teď v noci je to venku dost drsný.“

„Dám si bacha. Tak zatím, Claude.“

Allison se v ložnici opřela o loket a sledovala ho, jak se ve stí­ nech souká do oblečení.

„Kam jedeš?“

„Do průsmyku.“

„Někdo chtěl utéct od bouračky?“

To se stávalo. Lidé se vyděsili, že budou muset zůstat na jed­ nom místě, propadli panice, vydali se po silnici pryč a v příva­ lech sněhu z ní pak scházeli. Sejít z cesty se zdá nemožné, dokud ve Skalistých horách nezažijete v noci blizard.

„Ne, snažila se sem dostat Jamie Bennettová.“

„Ta strážkyně? Z loňskýho jara?“

„ J o .“

„Co dělá v Montaně?“

„Řekli mi, že jede za mnou.“

„Uprostřed noci?“

„To mi řekli,“ zopakoval.

„To nemůže být nic dobrýho,“ poznamenala Allison.

„ Jsem si jistej, že to bude v pohodě.“

Ale když vyšel ze srubu a ve skučících bílých poryvech kráčel ke sněžnému skútru, věděl, že to v pohodě není.


24

Noční krajina odmítala úplnou tmu oním magickým způsobem,

s jakým dokázal přijít pouze sníh, vstřebávala do sebe hvězdný

a měsíční svit a nabízela je zpátky jako ukořistěné modré

mihotání. Claude Kitna nelhal – vichr se snažil, seč mu síly

stačily, v prudkých poryvech fičel na sever až severovýchod

a hnal před sebou hustý mokrý sníh. Ethan jel sám a pomalu,

i když dvěstědvanáctku tady nahoře znal líp než kdo jiný a ve

špatném počasí po ní najezdil víc hodin než většina lidí. Přesně

proto to nepřeháněl s rychlostí, i když se zdálo, že velký skútr

by zvládl i vyšší tempo. Při záchranných operacích, kterých se

Ethan účastnil a které se měnily v převozy mrtvých těl, se až

v příliš mnoha případech jednalo o havárie sněžných skútrů

a čtyřkolek, protože lidé za volantem těchto strojů do nepohody

až příliš riskovali. Pokud se při výuce po celém světě něčemu

naučil – a doma v Montaně si tohle ponaučení bezpečně vštípil

do hlavy –, byl to fakt, že jestliže se člověk při boji s přírodními

živly příliš spoléhá na nějaký prostředek, koleduje si o pohromu.

K živlům přistupujete s úctou; neovládáte je.

Obvykle dvacetiminutovou jízdu tentokrát absolvoval za hodinu a v Beartoothském průsmyku ho přivítala oranžová signalizační světla, v jejichž záři se na pozadí noční oblohy ostře rýsovaly okolní horské štíty, pluh a jedno policejní auto zaparkované uprostřed silnice. Do svodidel tam byl napasova­ ný černý Chevy Tahoe. Ethan se podíval, v jaké je pozici, vyklo­ nil se na stranu a zavrtěl hlavou. Měla zatraceně namále. Kdyby stejný manévr provedla v některé ze zdejších serpentin, auto by padalo hodně dlouho, než by vrazilo do skály.

Zaparkoval skútr a díval se, jak se sníh vířivě snáší do tma­ vých kaňonů, jak mu signalizační světla dodávají oranžový od­ stín, a napadlo ho, jestli je tam dole v pustině někdo, o kom nevědí, někdo, kdo neměl takové štěstí jako Jamie Bennettová. Klikatou silnici v pravidelných rozestupech lemovaly vysoké tenké tyče, značky, které sněhovým pluhům pomáhají při jízdě ve chvílích, kdy sníh komunikaci proměnil v nerozluštitelnou hádanku. Na závětrné straně silnice se u nich sníh už nahroma­ dil do výšky šedesáti centimetrů, a tam, kde se tvořily závěje, už ležel bezmála metr.

Dveře pluhu se s třesknutím otevřely, a než Ethan stačil vy­ pnout motor, ze sedadla spolujezdce vystoupila do sněhu Jamie Bennettová. Podklouzly jí nohy a málem by spadla na zadek, kdyby se nezachytila dveřního madla.

„Serbine, kde to krucinál žijete, že tady posledního května zuří takováhle sněhová bouře?“

Byla skoro stejně vysoká jako on; zpod lyžařské čepice jí vlály blonďaté vlasy a modré oči se jí v prudkém větru zalévaly slzami.

„Znáte takový ty relace, kterým se říká předpověď počasí?“ opáčil. „Myslím, že je to novinka v experimentálním režimu, ale občas fakt stojí za to na ně kouknout. Jako třeba, co já vím, předtím než se v noci vydáte přes horskej hřeben.“

Usmála se a nabídla mu ruku v rukavici. Stiskl ji.

„Předpověď jsem slyšela, ale myslela jsem, že tu bouři před­ honím. Ale bez obav. Udržuju si pozitivní přístup.“

Tohle byla jedna ze sedmi hlavních zásad pro přežití, kte­ ré Ethan vyučoval v kurzu, kam Jamie chodila. Byla to vlastně hned ta první z nich.

„ Jsem moc rád, že jste si ty moje poučky vzala k srdci. Co tady vůbec děláte?“

Claude Kitna je se zájmem sledoval, udržoval si zdvořilý od­ stup, ale nestál tak daleko, aby neslyšel, o čem se baví. O kus dál na silnici se objevily světlomety dalšího sněžného pluhu. Tenhle vůz se vracel od brány v průsmyku, která měla být zavřená a za­ mčená, protože na Beartoothskou dálnici platil zákaz vjezdu pro veškerá vozidla. Průsmyk v téhle sezoně poprvé otevřeli teprve před čtyřmi dny. Loni byl uzavřený až do dvacátého června. Di­ vočina je nyní sice přístupnější, než bývala, ale to neznamená, že to pořád není divočina.

„Mám pro vás návrh,“ řekla. „Takovou žádost. Možná se vám nebude líbit, ale chci, abyste si mě přinejmenším vyslechl.“

„To je slibnej začátek,“ odpověděl Ethan. „Každá práce, co se přižene s blizardem, musí přinášet pozitivní věci.“

Tehdy to byl vtip. Tam ve vichru a sněhu a v oranžové záři signalizačních světel to byl pouze vtip. Avšak o několik týdnů později, na slunci a v kouři, když si na tuhle větu vzpomněl, ho zamrazilo. 3 Když se dostali zpátky do srubu, Allison už v kamnech stihla rozdělat oheň.

„Mám nahodit generátor?“ zeptala se. „Abychom mohli zase svítit?“

„Klidně to tak nechte,“ odpověděla Jamie.

„Dáte si aspoň kafe?“ pokračovala Allison. „Na zahřátí?“

„Vlastně bych si dala spíš whisky nebo tak něco. Jestli teda máte.“

„ Jak jsem říkala – kafe,“ řekla jí Allison s úsměvem a potom jí do horkého hrnku kávy přilila z láhve Maker’s Mark a hrnek jí podala. Jamie se mezitím pořád pokoušela stáhnout si bundu a rukavice a oklepávala si sníh, který se vzápětí sléval v loužič­ kách na podlaze před kamny.

„Tohle už je lepší. Děkuju vám. Venku mrzne, až praští. Oprav­ du tady přebýváte celý rok?“

Ethan se usmál. „Přesně tak.“

Allison kávu nabídla i jemu a Ethan teplý hrnek vděčně při­ jal a začal ho otáčet v prstech. Vítr si ke kloubům dokázal najít cestu i přes ty nejteplejší rukavice. Allison se s ním snažila na­ vázat oční kontakt, pátrala po důvodu, proč k nim bouře spolu se sněhem přivála i tuhle ženu. Když jen sotva postřehnutelně zavrtěl hlavou, pochopila, že to sám pořád netuší.

„Parádní místo,“ řekla Jamie, zatímco upíjela kávu s pořádnou příměsí whisky. „Říkal jste, že jste ho postavili sami?“

„Ano. S menší výpomocí.“

„ Jmenuje se nějak? Nedělá se to tak u rančů?“

Usmál se. „On to ranč není. Ale říkáme mu Ritz.“

„Na ten mi to tu připadá docela venkovské.“

„O to právě jde,“ vysvětlila Allison. „V tom je ten vtip.“

Jamie se na ni podívala a přikývla. „Mimochodem, za tohle se omlouvám. Takhle sem vtrhnout během noci, uprostřed bou­ ře... A zrovna do Ritzu.“

„Tak to bude něco důležitýho,“ podotkla Allison. Měla na so­ bě volné tepláky a o něco upnutější top s dlouhými rukávy. Byla bosa a Jamie Bennettová ji převyšovala nejméně o patnáct cen­ timetrů. Allison si z bouře nic nedělala – byla ostřílená Mon­ taňanka ze třetí generace, dcera rančera –, ale Ethan cítil, že ji určitým způsobem znepokojuje Jamie. A nikoliv proto, že při­ jela uprostřed noci. Allison byla na tenhle typ návštěv zvyklá.

„To je,“ řekla Jamie a obrátila se opět na Ethana. „Pořád orga­ nizujete ty svoje letní programy?“

„V létě pracuju s dětma,“ odpověděl. „Nikoho jinýho netré­ nuju až do září. Léto, to jsou děti.“

„O tom právě mluvím.“

Nadzvedl obočí. Spolupracoval s probačními úředníky z celé země, přijímal děti, kterým hrozilo, že by mohly skončit za mří­ žemi, a místo toho je vozil do hor. Ano, šlo o kurz přežití, ale taky v tom bylo něco mnohem víc. Ten nápad rozhodně nevze­ šel z jeho hlavy; ve Státech byla podobných programů spousta.

„Mám pro vás jednoho kluka,“ řekla. „Myslím. Doufám, že budete ochotný to udělat.“

V kamnech horkem hlasitě puklo poleno a za skleněnými dvířky se oheň rozplápolal ještě výš.

„Máte pro mě kluka,“ zopakoval Ethan. „To znamená... že máte svědka.“

Přikývla. „Bingo.“

Posadil se před kamna a ona následovala jeho příkladu. Alli­ son zůstávala tam, kde byla, dál se opírala o kuchyňskou linku a nespouštěla je z očí.

„Proč chcete, aby byl u mě?“

„Protože jeho rodiče odmítají tradiční ochranu svědků.“

„Myslel jsem, že na netradiční ochranu svědků jste expert vy.“ Ethan si pamatoval, jak mu říkala, že pracovala u americ­ ké federální policie, ale poté odešla a teď se věnuje ochraně vy ­ soce postavených činitelů. Jako dobře placená osobní stráž­ kyně.

Zhluboka se nadechla. „Můžu vám podat pouze velice ome­ zené informace. Chápete to? Pokusím se vám to přiblížit tak, jak to jen jde, ale nedostanete tolik detailů, kolik by se vám líbilo.“

„Fajn.“

„Tenhle kluk je... něco víc než klíčový svědek. Nedokážu dost dobře popsat, jakou má hodnotu. Teď se však potýkám se situací, kdy on i jeho rodiče cítí poměrně značnou nedůvěru k policejní­ mu sboru. A oprávněně, na základě toho, co viděli. Tomu klu­ kovi hrozí nebezpečí. Velké nebezpečí. A rodiče chtějí se svým synem zůstat, vyhnout se programu na ochranu svědků a obecně prostě mít nad vším kontrolu. Pak na scénu přicházím já, jak už jste sám řekl. Ale...“

Odmlčela se. Ethan jí dopřál pauzu, a když na svá slova nena­ vázala, pobídl ji: „ Jamie?“

„Ale moc mi to nejde,“ dodala potichu. „Mohla bych vám lhát a taky jsem to chtěla udělat. Chtěla jsem vám říct, že si mě ta ro­ dina nemůže dovolit. Což je docela pravda. Ale Ethane, já bych toho kluka chránila i zadarmo, kdybych mohla. A to myslím upřímně. Udělala bych si z toho svoji jedinou práci, klidně...“

Další pauza, hluboké nadechnutí a potom: „ Jsou příliš dobří.“

„Kdo?“

„Ti chlapi, co se po něm pídí.“

Allison se odvrátila, zrovna když Ethan vyhledal její oči.

„A proč teda já?“ zeptal se. „V tomhle jste přece lepší vy.“

„Vy byste ho mohl dostat mimo radar. Naprosto a dokonale. A díky tomu se projeví jejich slabost. Pokud bude mít nablízku mobil, bezpečnostní kameru, počítač, nebo třeba jen nějakou zatracenou počítačovou hru, mám pocit, že ho dostanou. Ale tady... tady je široko daleko jenom divoká příroda, ztratí se tu jak jehla v kupce sena.“

„Tak jako my všichni,“ přitakal Ethan.

„Správně. To rozhodnutí je samozřejmě na vás. Ale byla jsem zoufalá a prostě mě to napadlo. Napřed byla celá tahle bláznivá záležitost jen nezávazný nápad. Ale pak jsem se tím zabývala čím dál víc –“

„Čím dál víc jste se zabývala Ethanem?“ zeptala se Allison. Oba se k ní otočili.

„To byla součást toho všeho,“ pronesla Jamie Bennettová klid­ ným hlasem. „Ale spíš jsem se zajímala o proveditelnost celé té­ hle věci. Na léto ho necháme zmizet. Nebude v situaci, ze které mají jeho rodiče tak nahnáno, nebude v nějakém konspiračním bytě někde ve velkoměstě, vystrašený k smrti. Mám toho kluka už dost prokouknutého. Co má rád, na co bude reagovat, při čem se uvolní. Momentálně uvolněný není, to vás můžu ujistit. Dost ho baví dobrodružné věci. Příběhy o tom, jak někdo dokázal pře­ žít. A to mě samozřejmě v myšlenkách přivedlo k vám. Takže jsem to nadnesla, řekla jim o prostředí, kde se pohybujete, a mys­ lím, že jsem je pro to získala. Tak jsem pro to přijela získat i vás.“

„Nemělo by to snad být naopak?“ nadhodila Allison. „Napřed to probrat s náma a pak pro to získat toho kluka i jeho rodiče?“

Jamie si ji chvíli prohlížela a potom slabě přikývla. „Chápu, proč to takhle cítíte. Ale skutečnost je taková, že se snažím mi­ nimalizovat počet lidí, kteří o existenci toho chlapce něco vědí. Kdybych to řekla vám a rodiče by s tím pak nesouhlasili, v Mon­ taně by zůstali lidi, co by o téhle situace zbytečně dostali infor­ mace. To je riskantní přístup.“

„ Jasný,“ řekl Ethan. „Ale ta Allisonina námitka má taky něco do sebe. Nejde jen o to, že pro to získáte mě nebo nás oba. Tady v horách budou i jiný děti. Jiný děti, který tímhle tahem můžem ohrozit. A na to já musím myslet především.“

„Můžu vám říct, můžu vás ujistit, že nad něčím takovým bych vůbec neuvažovala, kdybych měla pocit, že tím ohrozím jiné děti. V prvé řadě, ten kluk zmizí ze světa dřív, než sem přijede. To už jsem vyřešila do posledního detailu. Umím ho nechat zmi­ zet. Do programu bych ho pak zařadila pod falešnou identitou. Ani vy byste nepoznali, kdo to je. Ani byste to nechtěli zjistit.“

Ethan přikývl.

„Další věc je,“ pokračovala, „že víme, koho sledujeme. Víme, koho ten kluk ohrožuje. Pokud se pohnou ze... ze svojí domácí mety, budu o tom vědět. Do Montany se nepřikradou, aniž bych si toho všimla. A jakmile se dají do pohybu, budete mít totální ochranu pro celou svou skupinu. Pro každého.“

Ethan nic neříkal. Jamie se k němu naklonila.

„A pokud můžu přidat vlastní názor: tomu klukovi by se ho­ dilo pár vašich rad. Nejde jen o jeho ukrývání, Ethane. Toho chlapce to poznamenalo a snaží se neztratit sám sebe. Má velký obavy. Vy ho můžete posílit. Vím to, sama jsem si tím s váma prošla.“

Ethan střelil očima po Allison, ale v jejím prázdném pohledu se nezračil názor pro ani proti. Rozhodnutí bylo na něm. Podí­ val se zpátky na Jamie.

„Poslyšte,“ řekla, „nepřijela jsem jen tak z rozmaru. Ale nebu­ du na vás ani tlačit. O tom scénáři vám říkám pravdu a žádám vás o pomoc.“

Ethan od ní odvrátil zrak a vyhlédl z okna. Stále vydatně sně­ žilo a do úsvitu bylo daleko. V odraze ve skle viděl, jak Allison i Jamie Bennettová čekají, až promluví. Jamie se zdála frus­ trovanější než Allison, protože ta chápala, že Ethana na rychlé rozhodování neužije, že podle něj právě zbrklá rozhodnutí člo­ věka často dostanou do vážných potíží. Posadil se, napil se kávy a sledoval jejich odraz, ženy lapené ve světle lucerny na pozadí vířícího sněhu, součást onoho krásného tajemství skla, které vám může při pohledu ze správného úhlu ukázat jak to, co leží za ním, tak to, co se nachází mimo jeho sféru.

„ Jste přesvědčená, že pokud se bude situace dál ubírat sou­ časným směrem, přijde o život,“ pronesl nakonec.

„ A n o .“

„ Jaký máte plán B? Pro případ, že bych odmítl?“

„Doufám, že neodmí­“

„ Já chápu, v co doufáte. Ptám se vás, co uděláte, když řeknu ne.“

„Pokusím se mu najít program podobný tomu vašemu. S ně­ kým, kdo toho kluka nechá zmizet, s někým, kdo je kompetentní ho chránit. Ale nenajdu nikoho, komu takhle důvěřuju, za koho se můžu osobně zaručit. To je pro mě zásadní.“

Ethan odhlédl od okna a opět upřel zrak do očí Jamie Ben­ nettové.

„Opravdu nedopustíte, aby sem toho kluka někdo pronásle­ doval? Věříte, že mi to můžete zaručit?“

„Stoprocentně.“

„Nic není stoprocentně.“ Ethan vstal a ukázal na potemnělý pokoj za jejich zády. „Tamhle máte pokoj pro hosty. Ze stolu si vezměte baterku a udělejte si pohodlí. Ráno si promluvíme.“

Jamie Bennettová se na něj upřeně dívala. „Nedáte mi od­ pověď?“

„Vyspím se,“ odpověděl Ethan. „A odpověď vám dám pak.“ O samotě v ložnici, tonoucí ve tmě, si na pozadí kvílícího větru šeptali a zvažovali ty nejlepší a nejhorší scénáře. Připadalo jim, že v té druhé kategorii se nabízí mnohem víc možností.

„Řekni mi, co si myslíš, Allison. Co si ty myslíš.“

Chvíli byla zticha. Leželi v posteli naproti sobě, on ji jednou rukou objímal kolem zad a pod jeho rukou se jí s nádechy a vý­ dechy zvedaly a zase klesaly štíhlé svaly. Rozpuštěné vlasy jí spočívaly na polštáři a dotýkala se jimi jeho tváře.

„Nemůžeš říct ne,“ pronesla nakonec.

„Takže si myslíš, že to musím udělat?“

„To jsem neřekla.“

„Tak to vysvětli.“

Zhluboka se nadechla. „Nebudeš moct říct ne. Budeš sledo­ vat všechny zprávy, pátrat po klukovi, kterýho někdo zabil nebo kterej zmizel. Budeš volat Jamie a prosit ji o nový informace, který ti nebude schopná podat. Celý léto ztratíš přemýšlením, jestli jsi ho náhodou neohrozil, kdyžs mu mohl naopak pomoct. Pletu se?“

Neodpověděl.

„Taky tomu věříš,“ řekla. „A to je dobře.“

„ Jestli věřím tomu, co nám řekla? Jasně že věřím.“

„Ne,“ upozornila ho Allison, „věříš, že mu to může pomoct. Že až se vrátí do světa, aby se s tím nějak vypořádal, bude při­ pravenější než před příjezdem sem. Než se dostal k tobě.“

„Myslím, že to funguje,“ odpověděl Ethan. „Někdy... Myslím, že někdy to funguje.“

„ Já vím, že funguje,“ ujistila ho potichu.

Allison to chápala od začátku. Nebo přinejmenším chápala, jak je to pro něj důležité, a byla přesvědčená, že on je přesvědče­ ný, že to funguje. To byl klíčový výchozí bod. Řada lidí, s nimiž o tom mluvil, pochopila teorii programu, ale už ne jeho duši. Možná za to mohl Ethan. Možná to nebyl schopný pořádně vy­ světlit, nebo to možná ani nebylo něco, co se vysvětlit dá, spíš něco, co se musí cítit. Možná vám musí být šestnáct a musíte mít nekompromisního otce, který se po vás jenom vozí a není mož­ né se mu zavděčit, a očekávat dlouhý pobyt v nápravném ústa­ vu pro mladistvé s vědomím, že vás čekají delší pobyty v hor­ ších zařízeních, a potom přijedete do nádherných, ale děsivých hor, naprosto bezradní a nemotorní, a najdete tam něco, co si v sobě ponesete dál, až vás pošlou zase zpátky. Až hory zmizí a ve vzduchu se místo ledovcového chladu budou vznášet zplo­ diny z aut a okolí na vás bude klást nároky, na které vám nebu­ de stačit parašutistická šňůra a schopnost uvázat se zavřenýma očima správný uzel. Kdybyste to něco dokázali najít a udržet v sobě, svíčku sebevědomí v okolní tmě, mohli byste dokázat velké věci. Věděl to. Sám si tím prošel.

Takže ses naučil rozdělávat oheň, řekl jeho táta, když mu Ethan vysvětloval, o co tam šlo, aniž mu byl schopný předat ten pocit, který z toho měl. Ano, naučil se rozdělávat oheň. Ale to, co to s ním udělalo, ten pocit sebejistoty z těchhle dovedností, a ten pocit úžasu z hor... tohle byly dojmy, které popsat nedokázal. Nezbývalo mu než každému dokazovat: od šestnácti nemám potíže se zákonem, měl jsem skvělou kariéru u vojenského le­ tectva, mám sbírku řádových stužek, medailí a pochval. Všechny tyhle věci hořely plamenem toho prvního ohně, který rozdělal, ale můžete tohle vysvětlit?

„Takže to uděláš,“ řekla Allison. „Ráno na to kývneš.“

Místo přitakání měl pro ni otázku. „Co se ti na ní nelíbí?“

„ Já přece neříkala, že se mi nelíbí.“

„Zeptám se ještě jednou a budu doufat, že tentokrát mi od­ povíš.“

Allison si povzdechla a opřela se mu hlavou o hrud. „Ve sně­ hové bouři sjela autem z cesty.“

„Vadí ti, že je špatná řidička?“

„Ne,“ odpověděla Allison. „Vadí mi, že pospíchá a dělá chyby.“

Mlčel. Ten poznatek ho zaujal. Na první pohled se zdál nefér, byl kritický a příkrý, ale vyjadřoval se přesně k těm věcem, na které už tolik let upozorňoval při výcviku. Dobrá rozhodnutí vytvářejí vzorec. To samé platí pro ta špatná.

„ Jen to měj na paměti,“ dodala, „až jí budeš říkat, že do toho půjdeš.“

„Takže teď do toho mám jít?“

„Tys do toho šel od začátku, Ethane. Jenom sis musel projít vše­ mi těmi rituály. Takhle můžeš sám sebe přesvědčit, že je to správ­ ná volba.“

„Tvrdíš, že není?“

„Ne, Ethane. Tvrdím, že vůbec nevím, co se z toho vyvrbí. Ale vím, že na to kývneš.“

Pak konečně usnuli a ráno Ethan Jamie Bennettové řekl, že tu práci vezme, a potom začali shánět odtahovou službu, aby se postarala o její nabourané auto z půjčovny. Byla to obyčejná chyba, říkal si, která nic neznamená.

Ale po Allisonině varování ze sebe nedokázal setřást myšlen­ ku, že jako první se mu Jamie po svém katastrofálním půlnoč­ ním příjezdu svěřila s tím, že předpověď slyšela, ale nedbala jí, protože si myslela, že bouřku předhoní.

A v Beartoothském průsmyku chřestily řetězy a úpěly navijá­ ky, když tuhle Jamiinu chybu vytahovaly ze závějí. 4 Když si pro Iana přišli, nebyl zrovna ve službě, ale pořád měl na sobě uniformu a byl ozbrojený, a to pro lidi obvykle něco znamenalo. Odznak na hrudi, pistole na opasku? V těchhle si­ tuacích se cítil mimořádně silný. Cítil se tak už od akademie, pořád si vzpomínal, jaké to bylo, když si poprvé oblékl unifor­ mu, připadal si jako gladiátor v rauši.

Tak pojďte do mě, kurva, myslel si tehdy a ani léta v něm tuhle suverénnost výrazně nenahlodala. Věděl dost na to, aby chápal, že není nezranitelný – na to se účastnil příliš mnoha policejních pohřbů, potřásl příliš mnoha špatnýma rukama a předával pe­ níze příliš mnoha lidem, kterým je předávat neměl –, ale den co den, hodinu co hodinu se v uniformě pořád cítil silný. Lidé si jí všímali. Někteří vás respektovali, někteří se vás báli, někteří vás dokonce vyloženě nesnášeli, ale stoprocentně si vás všímali.

Na bratrech Blackwellových bylo nejznepokojivější to, že pro ně to jakoby neplatilo. Odznak pro ně nic neznamenal, o pistoli ani nemluvě. Jen po vás sklouzli těma svýma světlemodrýma očima, změřili si vás a nic na sobě nedali znát. Čišela z nich lhostejnost, ba dokonce znuděnost.

Všiml si jejich pick­upu, když zastavil. Černý Ford F­150 s tó ­ novanými skly, míra zatmavení překračovala zákonem stanove­ nou mez. Černá na autě byla i maska chladiče. Předpokládal, že jsou pořád v autě. Vystoupil ze služebního vozu, zhluboka se nadechl a potáhl si opasek s vědomím, že ho pozorují, a chtěl jim připomenout, že má zbraň, ačkoliv se vždycky tvářili, že je to nezajímá. Došel na verandu a otevřel víko chladicího boxu na pivo. Led už sice roztál, ale v relativně studené vodě se stále vznášelo pár plechovek. Vylovil Miller Lite a pivo pil opřený o zábradlí verandy s pohledem upřeným na to jejich zatmavené auto. Čekal, až vystoupí.

Ale nevystupovali.

„Ať si trhnou,“ řekl, když dopil. Ať si tam sedí, jestli o to sto­ jí. Nehodlal za nimi jít a zaklepat na dveře, jako by byl snad ochotný dělat, co si umanou. Takhle to nefungovalo. Sami za ním přijdou, ať se jim to líbí nebo ne.

Zmačkal plechovku a na verandě ji hodil do koše na tříděný odpad, který byl už tak plný, že se odrazila a přistála na zemi. Aniž si jí dál všímal, přešel ke dveřím, odemkl je a při tom mu zatrnulo, když se k jejich černému pick­upu natočil zády. Potom otevřel, vkročil dovnitř a uviděl je ve svém obývacím pokoji.

„Co to má sakra znamenat? Vy jste se ke mně vloupali?“

Neodpověděli mu a tehdy ho poprvé opravdu zamrazilo. Po­ cit ze sebe setřásl a práskl za sebou dveřmi. Snažil se v sobě du­ sit vztek. Pracovali pro něj. Musel to mít na paměti, aby mohl dohlédnout na to, že to na paměti budou mít i oni.

„Hele, kluci,“ zavrtěl hlavou, „vy se jednoho dne namočíte do pěknýho maléru, víte to, že jo?“

Jack Blackwell seděl v Ianově polohovacím křesle. Sklopil si ho, aby si mohl natáhnout nohy. Z obou bratrů byl starší, trochu vyšší, trochu hubenější. Ani jeden nebyl od pohledu žádný sva­ lovec, ale Ian už viděl sílu těchhle šlachovitých těl v akci, viděl drtivé sevření těch nezvykle velkých rukou i to, jak se jim dlouhé prsty umějí proměnit v ocelové pásy. Jack měl rádoby frajerský účes, se kterým vypadal jako idiot, vlasy mu visely až k límci a byly tak světlé, jako by si je odbarvil. Chodil ve vyšisovaném, zmuchlaném oblečení, většinou černém. Jeho mladší bratr volil jiný styl, jako by pro něj bylo důležité se odlišit, ačkoliv se od Jackova boku nikdy příliš nevzdaloval. Patricka by kdekdo mohl považovat za mariňáka, měl vlasy, které nezkracovaly nůžky, nýbrž břitva, nosil košile s nažehlenými puky a vyleštěné boty. Teď stál se založenýma rukama mezi obývacím pokojem a ku­ chyní. Zdálo se, že si snad nikdy nesedá.

„ Je to od vás pěkná pitomost,“ řekl Ian, „uvědomujete si to? Šílenej risk. Vy blbci, jeden soused vás zmerčí, jak sem lezete, druhej zavolá hlídku, a jsme v pěkný kaši. Vám snad muselo jebnout nebo co.“

„Hodně dává kázání,“ pronesl Jack Blackwell.

„Všiml jsem si,“ přisvědčil Patrick Blackwell. „Většinou ohledně inteligence. Nebo spíše jejího nedostatku. Zaregistroval jsi to?“

„To tedy ano.“

Tohle byla jejich běžná praxe. Bavit se spolu, jako by byli sami v místnosti. Šel z nich strach, ze šmejdů. Ian už to slyšel a nikdy se mu to nezamlouvalo.

„Poslyšte, hoši,“ řekl, „měl jsem dlouhej den. Nemám čas vám při týhle šarádě nahrávat na smeče. Řekněte mi, co tady do prdele děláte, a vypadněte odsud.“

„Patrný je i nedostatek pohostinnosti,“ řekl Jack Blackwell.

„V nemalé míře,“ souhlasil Patrick. „Stál si tam na verandě, dopřával si studené pivo a ani nám nenabídl.“

„A to se ani nezdálo, že je to jeho poslední nápoj. Takže pří­ ležitost tady rozhodně je. Ale přesto ji stále nevyužil.“ Jack zavr­ těl hlavou a pohlédl na svého bratra. „Myslíš, že už to má delší dobu? Tuhle absenci slušného vychování?“

„Chceš naznačit, že na vině jsou jeho rodiče? Že si takové chování osvojil?“ Patrick vyšpulil rty a nad celou věcí se řádně zamyslel. „S jistotou to konstatovat nemůžeme. Nicméně mož­ né to je. Možné to je.“

„Hej, vy dva čuráci,“ okřikl je Ian a zabloudil rukou k pistoli. „Tady na mě se žádnejma kravinama nechoďte. Jestli máte něco na srdci, ven s tím. Jinak vypalte.“

Jack se stále díval na Patricka, ale ten pozoroval Iana. Pat­ rick řekl: „Kdybych nevěděl, jak je to ve skutečnosti, mohl bych jeho postoj interpretovat jako vyhrožování. Má dokonce ruku na zbrani. Vidíš to?“

Jack se otočil a upřel na Iana světlemodré oči. „Nevšiml jsem si. Ale máš pravdu. Tohle je výhružná pozice.“

Ian dospěl k závěru, že už jich má tak akorát, a ruka na zbra­ ni mu pomohla načerpat sebevědomí. Sáhl po klice, otočil jí a otevřel dveře.

„Vypadněte.“

Jack Blackwell zhluboka vydechl, pak si snížil opěrku na no­ hy, vsedě se předklonil, sklopil hlavu, rukama se zapřel o ko­ lena.

„Ten kluk je pořád pryč. Už jsi o něm měl mít informace. Mís­ to, kde je.“

Ian zavřel dveře. „Dělám na tom.“

Jack pomalu přikývl – gesto chápajícího a současně zklama­ ného člověka. Otce, který poslouchá výmluvy svého problémo­ vého syna; kněze, který popřává sluchu zpovědi z opakovaného hříchu:

„Tvé zdroje u státní policie, Iane, nejsou tím, čím jsi slíbil, že budou.“

„Veliký humbuk,“ přisvědčil Patrick, „ale zanedbatelný vý­ sledek.“

„Ten kluk není v programu na ochranu svědků,“ řekl Ian. „Věř­ te mi.“

„No, ale zároveň není ani doma. To zase věř ty nám.“

„Tomu rozumím. Ale jak říkám, on do toho programu ne­ vstoupil. Moje zdroje nejsou žádnej humbuk. Jsou přesně tak dobrý, jak jsem sliboval.“

„Vzhledem k důkazům se mi to v této fázi jeví jen těžko uvě­ řitelné.“

„Dejte tomu čas.“

„Čas. Jistě. Chápeš, jak nás tato situace znepokojuje?“ zeptal se Jack.

Ian cítil tupé tepání ve spáncích, pulsování frustrace, které obvykle vedlo k tomu, že někdo prolije krev. Nepatřil k lidem, kteří frustraci zvládají dobře. Už nějakou dobu si uvědomoval, že s tímhle spojenectvím možná udělal chybu, ale i přes všech­ ny své vrtochy a výstřední vystupování byli bratři Blackwellové skvělí. Odváděli profesionální práci, nedopouštěli se chyb a ne­ vystrkovali hlavu. Byli chladnokrevní a krutí, ale on chladno­ krevným a krutým mužům rozuměl a v konečném důsledku mu záleželo pouze na tom, zda dobře odvádějí svou práci. Když nic jiného, bratři Blackwellovi dobří byli. Rychle mu však docházela trpělivost s jejich přístupem.

„Ten kluk,“ řekl, „je problém i pro mě. Nakonec se to všechno vrací ke mně, na to nezapomínejte. Nezapomínejte, kdo vás za tuhle práci platí.“

„Opět to kázání,“ poznamenal Patrick a zavrtěl hlavou. „Sly­ šíš to?“

„Slyším,“ řekl. Jack. „Připadá mi, že zpochybňuje míru naší inteligence. Už zase.“

„Držte huby,“ zavrčel Ian. „Tyhlety kecy, jako kdybych tady nebyl... přestaňte s tím. Řeknu vám to jenom jednou, jasný? Ten kluk není v programu na ochranu svědků. Jestli se tam dostane, dozvím se o tom. Teď v něm není. Takže vy máte za úkol zjistit, kde je. A zjistěte to rychle.“

„Kolovaly nějaké zvěsti,“ řekl Jack. „Vybavuješ si je, Patricku?“

„ Jednání se státními zástupci. Máš na mysli je?“

„No, nebyly to možnosti Chicago Cubs před uzavřením pře­ stupového období. Takže to muselo být toto.“

Ian je poslouchal a přemýšlel, proč sakra neodjel, hned jak uviděl jejich pick­up. Tyhle dva vždycky řídil, alespoň teoreticky, ale to, že by je řídil doopravdy, nikdy necítil. Teď vnímal omyl spjatý s tímhle spojenectvím. Moudrý člověk si nenajímá útočné psy; sám si je vychovává. Proč? Protože jinak jim nikdy nebude moct plně důvěřovat.

„Poslyšte,“ řekl, „netuším, co to tady sakra melete, tyhle zvěsti a ty další kecy. Nikdo to nechce mít vyřízený víc než já. Rodiče vědí, kde ten kluk je, na to můžete vzít jed.“

„Bude se s námi matka bavit, Patricku, co myslíš?“ zeptal se Jack.

„S patřičným povzbuzením se s náma bude bavit každý. Nebo to alespoň říkají roky našich zkušeností.“

„Máš pravdu. Ale říkají rodiče v průběhu rozhovoru s námi to, co potřebujeme, aby říkali?“

„To je mnohem těžší otázka. Koneckonců kromě toho chlapce nic nemají. Za takových okolností může být neúčinný i ten nej­ přesvědčivější přístup. Pak záleží na hloubce jejich citů.“

„Přesně na to poukazuji. I rodiče už teď mají strážce. Podporu policejních orgánů, státního zástupce, který je odhodlaný využít toho chlapce jako klíčového svědka a který jim pravděpodobně nakukal, že je chlapce možné udržet v bezpečí a že stačí, aby se prostě jen objevil u soudu. Možná si pamatuješ, jak nám tady Ian říkal, abychom místo činu opustili bez toho chlapce, že ne­ můžeme marnit čas s klukem, který, cituji: ‚Možná vůbec nic neviděl.‘ A to rodičům poskytlo čas vyhledat pomoc. Řekl bych, a můžeš mne opravit, budeš­li mít pocit, že je to nutné, že rodiče jsou na úvod velice chabá volba.“

„S tím souhlasím,“ odpověděl Patrick. Nespouštěl z Iana pohled. Bože, to jsou ale světlé oči. Ian jejich oči nesnášel, jejich stupid­ ní jazykové hrátky, jejich celkové vystupování. I když se je poku­ síte naštvat, nedokážete to. Ještě nikdy se mu je nepodařilo vy­ točit tak, aby to své nevzrušené, monotónní vyjadřování změnili.

„Tak přijďte s nějakou jinou,“ vyzval je Ian. „Byla to vaše práce. Tak se snažte. Vypadněte z mýho baráku a dělejte to, co máte.“

„Za kolik?“ zeptal se Jack.

Ian na něj vypoulil oči. „ Jak za kolik?“

„Ano. Kolik zaplatíš, Iane?“

„Vy očekáváte, že vám zaplatím, abyste zabili svědka, kterýho jste vy sami nechali naživu? Že vám budu platit, abyste uklidili bordel, co jste sami nadělali?“

„Ten bordel,“ odpověděl Jack s pohledem stále upřeným na podlahu, „vznikl, už když jsme pro tebe pracovali. Ten bordel je součástí dřívějšího bordelu. Bordelu, za jehož uklizení jsi nám platil. Abys ho nemusel uklízet sám.“

„Očekával jsem, že to uděláte líp.“

Jack pohlédl doprava, na Patricka, který byl asi tři metry od něj. Od bratra se zvolna vzdálil o několik kroků.

„My jsme ho zklamali, Patricku.“

„Vypadá to tak.“

Jack se otočil k Ianovi. Teď už se na něj dívali oba, dva mrazi­ vé pohledy. Ian najednou zalitoval, že ty dveře zavíral.

„Ten nový bordel je součástí toho starého, pane detektive O’Neile,“ pokračoval Jack. „Patří vám jeden, patří vám druhý. Zvládáte to sledovat? Považujte nás...“ Mávl rukou mezi sebou a svým bratrem. „Uskutečnila se jedna platba. Blackwellovi byli dva. Dostal jste jednoho, dostal jste druhého. Rozumíte mi? Vi­ díte tu vzájemnou souvislost?“

„ Já pro vás žádný prachy nemám,“ odpověděl Ian. Vyschlo mu v puse a ruku už měl těsně u rukojeti pistole. Bratři nad tím nehnuli ani brvou. Věděl, že si toho všimli, a chtěl, aby jim to nebylo jedno. Proč jim to bylo jedno?

„Pokud se s tím nepoj



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist