načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Kdo má pod čepicí - Marie Rejfová

Kdo má pod čepicí

Elektronická kniha: Kdo má pod čepicí
Autor:

Když se malířka z Prahy Josefína Divíšková přestěhuje do Brodu a smíří se s tím, že život učitelky na malém městě je jedna velká otrava, její kolega z práce je nalezen mrtvý. ... (celý popis)


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: Mystery Press
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 50
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Když se malířka z Prahy Josefína Divíšková přestěhuje do Brodu a smíří se s tím, že život učitelky na malém městě je jedna velká otrava, její kolega z práce je nalezen mrtvý. Kvůli své zvědavé povaze a vrozenému talentu dostávat se do problémů téměř na každém kroku, se Josefína zaplete do vyšetřování případu. Musí si poradit nejen s řadou humorných situací, ale i s příšerně sympatickým komisařem Tvrdíkem z pražské kriminálky.

Související tituly dle názvu:
Kdo jinému jámu kopá Kdo jinému jámu kopá
Rejfová Marie
Cena: 257 Kč
Kdo má pod čepicí Kdo má pod čepicí
Rejfová Marie
Cena: 39 Kč
S kotvou na čepici 1 S kotvou na čepici 1
Malý Jan
Cena: 251 Kč
S kotvou na čepici 2 S kotvou na čepici 2
Malý Jan
Cena: 310 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Tato kniha je beletristické dílo. Jména, postavy, organizace, místa a události

v ní uvedené jsou buď výplodem autorovy představivosti, nebo jsou použity

ve fiktivním kontextu.

Tato kniha, ani žádná její část, nesmějí být kopírovány, zálohovány ani

šířeny v jakékoli podobě a jakýmkoli způsobem bez písemného souhlasu

nakladatele.

Copyright © Marie Rejfová, 2017

Cover © Daniel Špaček, 2017

Czech Edition © Mystery Press, Praha 2017

ISBN 978-80-88096-75-7 (epub)

ISBN 978-80-88096-76-4 (mobi)

ISBN 978-80-88096-77-1 (PDF)


4

Josefína mrkla na radniční věž na opačné straně náměstí.

Hodiny unaveně odbily osmou, jako by i ony ztratily chuť

v tomhle mrazivém dni cokoliv dělat. Proklestila si cestu

skupinkou důchodců namačkaných na hlavní dveře poštovního

úřadu a rozladěně přidala do kroku, což byl vzhledem

k ledovce pokrývající dláždění chodníku dost riskantní čin.

Ale neměla na vybranou. Z těch tří týdnů, které učila na místní

umělecké škole, přišla do práce včas jen třikrát. Uvádělo to

v nelíčený úžas nejen její kolegy ze sboru, ale i ředitelku Evu

Vágnerovou, jejíž výraz „tohle už přesahuje všechny meze“,

nevěstil vůbec nic dobrého. Josefína ale svou absenci

považovala za úspěch.

Konečně. Zahnula za roh, přešla malý parčík a vydala se kolem

železného plotu, za nímž stála škola. Tak jako každé ráno i

dnes přejela rukou po pokroucených kovaných tyčích statečně

odolávajících pravidelným nájezdům bezdomovců. Znovu ji

uspokojil fakt, že žádná nechybí, a v daleko lepší náladě vešla

do budovy.

Ovanul ji teplý proud vzduchu a vůně terpentýnu. Kromě bytu

školníka a tanečního sálu se v přízemí nacházela malá výstavní

síň. Ze stěn na člověka zíraly obrazy žáků, na podlaze i

improvizovaných podstavcích stály neuměle vymodelované

skulptury, vázy, kachle a další dětské výrobky z keramiky.

Uvědomila si, že na ni ve třídě čeká halda výkresů, které musí

ještě dnes zapaspartovat, a obrátila oči v sloup. Místo toho, aby

stála u plátna, bude se patlat s lepidlem...

Někde nahoře bouchly dveře a ven se spolu s chlapeckým

smíchem vyvalily pečlivě odměřované klavírní stupnice. Zula

si kozačky a jen tak v ponožkách opatrně vystoupala do

prvního patra. Zvuk klavíru utichl. Rozhlédla se kolem jako

zloděj a potichu se proplížila kolem ředitelny. Jemné cinkání

ozývající se zevnitř prozrazovalo, že její šéfová si právě uvařila

čaj, což pro Josefínu znamenalo skoro deset minut k dobru. Po


5

špičkách vyběhla do podkroví, kde byla prostorná třída

výtvarné výchovy a ateliér v jednom.

„Pane Žemličko,“ zaslechla kolegu Ivana Chatrného, „to, co mi

tady říkáte, mě opravdu nezajímá. Řeknu ředitelce, že kašlete

na svojí práci.“

„Takovejch pár maličkostí a vy s tím hned za Vágnerovou!“

pronesl vztekle druhý hlas.

„Maličkostí! To je tak těžký na noc zapnout alarm?! To snad

nemyslíte vážně!“ rozčiloval se Ivan.

Jako sochař stojí Chatrný za starou bačkoru, pomyslela si

Josefína, když potichu zaplula do miniaturní šatny hned vedle

třídy, ale v tomhle má pravdu. Školník Žemlička měl rozhodně

vřelejší vztah k alkoholu než ke svým povinnostem.

„To je pořád dokola: zapni alarm, vypni pec, zapni pojistky,

vypni topení...,“ vrčel dotyčný.

„Na shledanou!“ přerušil ho Ivan nekompromisně.

Kolem šatny prošel školník zlostí rudý až k uším odstávajícím

od jeho plešaté hlavy.

„Dobrý den,“ pozdravila ho a vykoukla za ním na chodbu.

„Jo!“ štěkl přes rameno místo odpovědi a ztratil se na vrcholu

schodiště.

„Josefíno?“ ozval se Ivanův hlas.

„Ano?“ Vklouzla do svých křiklavě fialových balerín.

Odmítala nosit šeredné pantofle, které ředitelka všem

zaměstnancům pořídila ze školních fondů. Svlékla si kabát,

stáhla tmavé vlasy do culíku a vešla do třídy.

Ivan se skláněl nad dlouhým pracovním stolem plným dětských

obrázků a s jazykem vystrčeným mezi zuby lepil papírový

rámeček na poslední z nich. V triku a úzkých džínách vypadala

jeho vytáhlá hubená postava ještě neduživěji než obvykle.

Bledý obličej, jemuž dominoval špičatý nos, rámovaly světle

hnědé vlasy, stylizované do bohémsky pačesatého účesu.

Působil křehce, jako by se jeho tělo mělo každou chvíli

rozpadnout. Nešlo jí na mysl, jak někdo tak subtilní dokáže


6

celý den bušit majzlíkem do kamene. Vůbec jediné

pochopitelné na tomhle třicátníkovi bylo jeho příjmení.

Když vešla, vrhl na ni zamilovaný pohled. V duchu si

povzdychla a rozhodla se, že bude na Ivana Chatrného dnes

milá. Už jen proto, že udělal práci za ni.

Přistoupila k němu a usmála se: „Ženu se do práce a už mám

hotovo.“

„Nemohl jsem ráno spát,“ řekl se špatně předstíraným klidem a

narovnal se.

To ti tak budu věřit, pomyslela si, ale faktem zůstalo, že jí

ušetřil spoustu času, rozčilování a upatlané ruce.

„Díky,“ obdarovala ho svým nejroztomilejším úsměvem.

Musela při tom zaklonit hlavu jako turista pod Eiffelovou věží.

„Vstávání do práce je snad ta nejhorší věc na světě.“

Významně na ni pohlédl. „Člověk si zvykne na všechno.

Zvlášť, když se do práce těší.“

A jejda, zatrnulo jí.

„Odjakživa jsem žila na volné noze,“ pokusila se stočit hovor

jiným směrem. Než bude pozdě. „O praktické věci se staral

manžel.“

„Poslední dobou se do školy těším hodně,“ pokračoval, aniž by

jejím slovům věnoval sebemenší pozornost.

V počínající panice mrkla ke dveřím. Mohl by někdo přijít...

„Muž vozil Vincenta – to je náš syn – každé ráno do školy,“

pravila překotně. „Zařizoval věci kolem domu, financí.“ A své

milenky, dodala v duchu.

Pokročil k ní. Krční obratle jí samou námahou luply.

„Je právník.“ Nevzdávala se. „Praktické věci mu šly vždycky

líp od ruky.“

„Napadlo mě,“ podrbal se rozpačitě na krku, „nechtěla

byste...“

Krindapána.

„Nechtěla byste zajít na večeři?“


7

„Já...,“ koktala. „Dnes?“ Protáhla se kolem něj k psacímu

stolu, který užívali společně, a vzala do rukou malou červeně

glazovanou misku. Na jedné straně byl namalovaný drobný

černý ptáček.

„Hezká,“ pokusila se odvést řeč stranou.

„Ráno mi ji dala matka,“ přiblížil se k ní tak opatrně, jako by

čekal, že mu ten kus keramiky hodí do obličeje. „Jestli na

dnešek nic nemáte?“

„Nemám, ale...,“ marně přemýšlela, jak z celé situace

vybruslit.

„V sedm?“

Tak.

„Tak jo,“ přikývla. Nějak to dopadne. Ostatně, od rozvodu si

s žádným mužem ven nevyšla.

„Paráda!“ zavýskl jako kluk, ale rychle se vzpamatoval a

pokusil se zatvářit distingovaně.

K Josefínině nesmírné úlevě nedostal k dalším projevům

náklonnosti už další příležitost, protože v ten okamžik se

chodbou rozlehl klapot podpatků a do místnosti vkráčela žena

v těsném kostýmku. Když spatřila Josefínu, zarazila se a

mimoděk mrkla na hodinky.

„Dobrý den,“ pozdravila ji Josefína s úsměvem od ucha k uchu

a položila nádobku zpět na stůl. Rozhodit Evu Vágnerovou

hned takhle po ránu bylo nečekaně příjemné. Nesnášela

ředitelčinu pečlivě udržovanou vizáž dámy z lepší společnosti a

snobské manýry. Možná, kdyby nosila pantofle jako ostatní...

Ředitelka nehnula brvou a obrátila se k Ivanovi: „Jste hotový?“

„Úplně,“ ošil se.

Změřila si ho zkoumavým pohledem. Sahala mu sotva po

ramena, ale v ten moment to byl on, kdo nabral trpasličích

rozměrů. Nikdo netušil, jak to tahle žena dělá, ale seděla na

postu ředitelky jako žába na prameni. Nezničitelná a věčná.

„Dobře,“ řekla, aniž by z něho spustila zrak. „V devět hodin

vám, Josefíno, přijdou děti na keramiku.“


8

Při troše úsilí Josefíně úsměv z tváře nezmizel. Hodiny se

školkáči, jak nazývala své nejmenší svěřence, nebyly sice

z jejích nejoblíbenějších, ale lepší než drátem do oka, jak by

řekli její pubertální synovci Ládík a Bertík.

„Vím,“ zalhala a jala se uklízet pracovní stůl.

Do Ivana jako když píchne. „Pomůžu vám!“ přiskočil k ní.

„V pohodě.“ Ustoupila krok stranou a nechala ho, aby se činil

místo ní. Byl opravdu legrační. Možná, že ten večer nebude

úplně marný.

„A poznamenejte si, že zítra dopoledne bude porada,“

připomněla se ředitelka.

„Ano, ano,“ odvětila natěšeně, jako by ji nazítří čekalo

ohromné povyražení.

Jenže ve skutečnosti to pro ni znamenalo obavy, aby nezaspala,

nekvalitní spánek zpestřený několika nočními pochody na

záchod a ranní let přes město.

Ivan srovnal výkresy do úhledného komínku a dal si ruce

v bok. Eva Vágnerová si striktně zakládala na tom, aby chodby

městského úřadu a stěny tamních kanceláří krášlily práce dětí

z její umělecké školy. Dělo se tak již léta, bez ohledu na to,

jakého měl Brod starostu.

„Odnesu je během dopoledne,“ zamumlal.

Ředitelka nesouhlasně našpulila rudé rty, ale neřekla nic a

odešla.

Když její kroky odezněly dole pod schody, Josefína si sedla a

ospale si položila hlavu do dlaní. „Budete vařit kafe, Ivane?“

„Pro vás cokoliv, Josefíno,“ nasadil výraz varietního

kouzelníka a jakýmsi eskamotérským kouskem se v jeho ruce

objevila igelitová taška s reklamou na známý časopis pro pány.

Zatřepal s ní, ale místo bílých králíčků vytáhl pytlík mleté

kávy.

„Čerstvá,“ pronesl triumfálně.

Zatleskala.


9

Položil sáček na stůl, natáhl se pro výkresy a nacpal je do

tašky.

Bylo jich pouze deset. Ale i kdyby se do třídy nahrnula jen

polovina z nich, nepřestala by Josefína počítat minuty, které

zbývaly do konce hodiny.

„Paní učitelko,“ popotáhl chlapeček v modrém tričku v čele

stolu a utřel si nudle hřbetem ruky špinavým od keramické

hlíny. „Mně to nejde.“

„Máš hotovou kuličku, Pavlíku?“ přešla k němu.

„Mně to nejde,“ kníkl znovu nad neforemnou hroudou.

„Ježíšmarijá!“ plácla se do čela drobná holčička s kudrnatými

blonďatými vlásky a růžovým sobem na bílém pleteném

svetříku. „On neumí kouli!“

Děti se rozesmály.

„Janičko!“ napomenula ji Josefína. „Vezmi si váleček a udělej

placičku.“

„Laura mi ho nechce půjčit! A Honzík taky ne!“ žalovala na

ostatní děti.

„To není pravda!“ ozvaly se dotčené děti.

„Je!“ Janička zkrabatila andělský obličej zlobou a založila si

ruce na prsou. „A mě už to nebaví!“

„Přestaň!“ zvýšila hlas Josefína a ukázala na dívčinu

dokonalou kuličku. „Vyhlaď si to vodou!“

Raději se otočila k dětem pracujícím na druhé straně stolu.

Tahle Janička Pařízková bylo učiněné boží dopuštění.

Programově rozmazlovaná příliš zaměstnanými rodiči si dělala,

co chtěla, bez ohledu na okolí. Tím doháněla k naprostému

šílenství učitelky v mateřské škole a „hlídací tety“, které se u

nich doma střídaly jako roční období.

„Tak, Lucinko,“ Josefína se sehnula k holčičce se zrzavým

copem a milionem pih na nose. „Obtáhni si drátkem šablonu.

Opatrně, abys kočičce neuřízla ocas. Přidám ti ještě na ouška a

čumáček.“ Sehnula se k igelitovému pytli položenému na zemi,


10

v němž uchovávala vlhkou hlínu, a zajela prsty do mazlavé

hmoty.

„A proč neděláme pejska?“ zeptala se dívenka.

Josefína pokrčila rameny a položila před holčičku ždibec

šamotky. „Kočičky jsou taky hezké.“

„To jsou,“ popotáhl nosem Pavlík. „Ale smrdí.“

„Ne, ne!“ oponoval brýlatý Honzík a zavrtěl se na židli, jako

by měl v zadečku osiny.

„Jo, jo!“ nedal se Pavlík.

„Našemu tátovi smrdí nohy,“ přispěla do hovoru růžolící

Laura, zatímco s vyplazeným jazykem usilovně měnila kuličku

v mikroskopicky tenkou placku. „Proto s ním maminka už

nespinká v posteli.“

„Lauro! Máš to moc tenký!“ vzala jí váleček z rukou Josefína.

„Janičko,“ obrátila se zpět k blondýnce a strnula. Holčička

podle pokynů pracovala na kuličce, na tom by nebylo nic

špatného, avšak to, v čem si namáčela prsty, nebyl plastový

kelímek od jogurtu, jaký používaly ostatní děti, nýbrž červená

miska kolegy Ivana.

„Kdes to vzala?!“ zvolala rozzlobeně Josefína, i když předem

znala odpověď.

„Na stole,“ odvětila Janička prostě. Tvářila se ještě netečněji,

než pletený sobík na svetříku, který mezitím získal tmavě

hnědý odstín.

„Okamžitě tu mističku vrať tam, kde byla!“ křikla Josefína.

Čert aby vzal tohle dítě! „Jestli pan učitel zjistí –“

„Slyšela jste to?!“ Kdosi ji náhle uchopil za předloktí.

Leknutím až nadskočila. Spatřila kolegyni Renatu

Hadrbolcovou, kyprou učitelku zpěvu s altem objemným jako

její hrudník.

„Ivanova matka je mrtvá!“ šeptala tak nahlas, že to muselo být

slyšet až na druhý konec třídy.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist