načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Kdo jinému jámu kopá - Marie Rejfová

Kdo jinému jámu kopá

Elektronická kniha: Kdo jinému jámu kopá
Autor:

SLEČNA MARPLOVÁ PO ČESKU? MLADÁ. SVÉRÁZNÁ. UČITELKA.   Poklidný život městečka ležícího na brdském pomezí rozvíří smrt výstřední učitelky. Josefína ... (celý popis)
Produkt teď bohužel není dostupný.

»hlídat dostupnost
Alternativy:


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: Mystery Press
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 272
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

SLEČNA MARPLOVÁ PO ČESKU? MLADÁ. SVÉRÁZNÁ. UČITELKA.   Poklidný život městečka ležícího na brdském pomezí rozvíří smrt výstřední učitelky. Josefína Divíšková, mladá malířka původem z Prahy a rovněž učitelka, jež v Brodu nalezla dočasné útočiště, začne rozplétat nitky případu stylem (a s humorem) jí vlastním.

Související tituly dle názvu:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

kdo jinému jámu kopá



Mystery Press

2017

marie rejfová


Tato kniha je beletristické dílo. Jména, postavy,

organizace, místa a události v ní uvedené

jsou buď výplodem autorovy představivosti,

nebo jsou použity ve fiktivním kontextu.

Tato kniha, ani žádná její část, nesmějí

být kopírovány, zálohovány ani šířeny

v jakékoli podobě a jakýmkoli způsobem

bez písemného souhlasu nakladatele.

Copyright © Marie Rejfová, 2017

Cover © Daniel Špaček, 2017

Czech Edition © Mystery Press, Praha 2017

ISBN 978‑80‑88096‑70‑2 (PDF)



9


jedna

/ Sobota 7. 8.

Josefína vystoupala na vrchol vachrlatých štaflí a zadržela dech.

Vůbec neměla ráda výšky a vědomí, že tu balancuje v šatech se sukní

nad kolena, jí na klidu nepřidalo. Sál brodského kulturního domu se

plnil jen zvolna, ale přesto na sobě cítila pobavené pohledy prvních

příchozích. V lepším případě se zřítí, v tom horším bude zítra celé

město znát barvu jejích kalhotek.

„Tak,“ hekla, když se jí podařilo zatlačit poslední připínáček

do  trámu nad pódiem. Kartonové pivní soudky a  veselé půllitry

s pěnou z vaty ověnčené girlandami ze zeleného krepovanéhopa

píru, které imitovaly chmelové štoky, obilné klasy z filcu a juty – to

vše se jí nad hlavou pohupovalo v lehkém průvanu. Brodskýmini

pivovar Klempíř dnes slavil pět let existence a od ní se očekávalo, že

výzdoba bude po všech stránkách perfektní. V minulých dnech jí

to neustále připomínalo tolik různých lidí, až nabyla přesvědčení,

že bez toho se tenhle oblíbený místní podnik nemůže přehoupnout

přes další pětiletku.

„Paráda.“ Promnula si otlačené bříško palce. Taneční zábava

mohla vypuknout.

9


„Čtyřicet ku šedesáti, že to spadne,“ ozvalo se z hloubky pod ní.

Když pohlédla dolů, spatřila tmavovlasého mladíka s krosnou

na zádech. „Myslela jsem, že se vracíš do Prahy až ráno.“

„Ne, dneska.“

„Aha.“ Ne, že by jí to vadilo. Ty dva dny v měsíci, během kterých

u ní v koupelně běžela pračka s Vincentovými svršky, vždy bohatě

stačily k tomu, aby si uvědomila, jak ráda má svůj klid. „A to už to

prádlo bylo suchý?“

„Trika jo. Ponožky jsem popohnal fénem,“ odpověděl. „Bacha,

jde sem teta.“

Štafle se pod ní nepříjemně zakymácely. Čert vem tuhle akci.

Místo aby stála u  plátna, nedělala poslední dny nic jiného, než že

malovala připitomělé chmelové šištičky. Slezla na  zem a  pohlédla

na štíhlou ženu ve futrálovitém kostýmu zelenkavé barvy.

„Vincente,“ odtušila příchozí a upřela zrak na Josefíninu výzdobu.

„Obávám se, že to spadne.“

Josefína se rozhodla její poznámku ignorovat. Už takhle měla

náladu na  bodu mrazu. Poslední, co si teď přála, byla výměna ná

zorů se svou perfekcionistickou sestrou. Přidržela se hrany pódia

a nenápadně se rozhlédla, aby zjistila, kolik lidí bude sledovat její

ekvilibristický výkon.

„To bych nedělala,“ poznamenala Miroslava. „Urazíš si podpatky.“

„Díky za radu.“ Josefína seskočila na taneční parket. Chodidly jí

projelo štiplavé mravenčení, ale jinak mohla s uspokojenímprohlá

sit, že Baťa odvedl dobrou práci. Hrábla na dno krabice, ve které si

přinesla všechny své výtvory, a  vytáhla plakát s  programem. Mezi

řádky odhalujícími náplň večera poskakovali tlustí trpaslícis červe

nými nosy a šplíchajícími korbílky v rukou.

Vincent jí pohlédl přes rameno. „Je jich jenom pět.“

„Partnerem večera není Walt Disney, ale hornický spolek,“

poučila ho Miroslava.

10 11


Pokýval hlavou. „Vždyť to říkám, chybí Sněhurka.“

Miroslava otevřela ústa, ale dřív, než stačila cokoliv říct, vlét

lo mezi ně stvoření s  červenými, nakrátko střiženými vlasy oděné

do  duhově batikovaných šatů. „To je prostě nádhera!“ zvolalo. „Ty

soudky! Josefíno, vy jste se překonala.“

Alena Výborná byla učitelkou němčiny a  společenských věd

na místním gymnáziu, a kromě sousedů nucených žít ve stejné ulici

– a Miroslavy –, ji celé město milovalo. V prvním případě byl na vině

zpěv velryb linoucí se každé ráno z  okna ložnice Výborných, v  tom

druhém pragmatická povaha Josefíniny sestry, která většinu Aleniných

aktivit považovala za skrytou metodu, jak se vyhnout povinnostem.

A  dnes Josefína konečně pochopila, co jí na  téhle ženě vadí –

byla to urputná snaha myslet za  každou cenu pozitivně. Byla pře

svědčená, že kdyby na světě existovaly růžové brýle, Alena Výborná

by si s nimi otevřela obchod.

„Jedeš autobusem?“ obrátila se na  syna nevěřícně zírajícího

na rozevlátou pedagožku.

„Stopem,“ odpověděl.

„Vždyť ano!“ zvolala Alena a zabořila mu ukazováček do prsou.

„Ať si kdo chce co chce říká, je to nejlepší způsob cestování.“

Miroslava se naklonila k Josefíně. „To tvrdí jen proto, že nemá

řidičák. Nutí manžela, aby ji všude vozil,“ zašeptala jí do ucha.

Josefína si pobaveně odkašlala.

V  tu chvíli kohosi iniciativního napadlo otevřít hned několik

oken najednou a vzápětí se jim k nohám sneslo několik papírových

půllitrů.

„Ach jo,“ povzdychla si.

Miroslava otevřela pusu, ale v  ten moment se z  hloučku lidí

od  vchodu odtrhl vysoký, asi pětadvacetiletý mladík a  začal sbírat

popadané kusy papíru. „Pomůžu vám, pomůžu,“ opakoval přitom

dokola.

10 11


Josefína k němu pospíšila. „Děkuju.“

Tvář se mu roztáhla do širokého úsměvu. Držel půllitry na prsou,

jako by to byla svátost. Potom ukázal na její hlavu. „Pomůžu.“

„Co?“ nechápala. Natáhla ruce po výzdobě. „Děkuju, ale musím

to pověsit.“

Přistoupil k ní a sáhl jí do vlasů.

Instinktivně couvla, ale pak si všimla, že mladík drží mezi prsty

kousek vaty.

„Měla jste na hlavě pivní pěnu!“ zasmála se Alena. „Což je dobré,

protože výtažek z chmele zpomaluje šedivění vlasů.“

„To slyším poprvé,“ pokrčila čelo Miroslava. „Že by chmel –“

„Fajn,“ skočila jí do řeči Josefína. Docházela jí trpělivost. Zvedla

bradu k mladíkovi. „Vrátíte mi ty obrázky?“

Z jeho úst se vydral jen vrzavý smích.

„Nevím, Josefíno, jestli s ním něco zmůžete,“ zavrtěla Výborná

hlavou. „Jeho rodiče mají obchod s pečivem hned u –“

„Pavle, my to ale opravdu potřebujeme,“ přerušila ji Miroslava.

Oslovený ale z Josefíny nespouštěl oči.

„Vypadá to, mamčo, že máš ctitele,“ poznamenal Vincent.

„Víte co, tak si to pro mě za  mě nechte.“ Josefína mávla rukou

a  odvrátila se od  mladíka. Na  tohle opravdu neměla náladu. „Vin

cente, prosím tě, mohl bys odtáhnout ty štafle?“

„Kam?“ Vysoukal se na pódium.

„Nevím, někam.“ Rozhodila ruce. Původní plán strávit večer tady

na zábavě bral pomalu za své. Půjde domů. Dá si vanu, sklenku vína,

možná najde v lednici něco poživatelného...

Z  příjemných myšlenek ji vyrušila Alena, která se jí zavěsi

la na  rámě. „Prý půjdete s  námi na  Vyhlídku, Josefíno. Bude to

prima. Neustále svému muži říkám, že taková pořádná túra je

jako dělaná pro člověka, který většinu času stráví za stolem nebo

v autě.“

12 13


Josefína zapátrala v paměti, ale nemohla si vybavit, co manžel

Výborné dělá. Nikdy ho neviděla, ale takhle to znělo, jako by byl buď

účetní, nebo řidič kamionu. Netroufla si hádat, který z nich bys že

nou jejího druhu vydržel. Měla neodbytný pocit, že v obou případech

by zákonitě došlo k ublížení na zdraví. Před očima jí naskočil obraz

Aleny lapající po dechu s kalkulačkou v ústech a posléze zapasované

za přední nárazník nákladního vozu.

„Proč si ten kluk nesundá tu krosnu, to nechápu,“ ozvala seMi

roslava.

Vincentovi se podařilo hodit štafle přes rameno a  právě se po

koušel strefit mezi těžké brokátové závěsy zakrývající prostorza pó

diem. Nohy se mu pletly do  kabelů od  zesilovačů a  klátil se jako

opilec.

„Dej bacha!“ křikla Josefína.

„Co?“ otočil se k  ní a  jako zázrakem se mu podařilo nepokosit

stojany na mikrofony a neprorazit bicí.

Alena se znovu rozesmála. „Těším se na to úterý jak malá holka.

Možná se Miroslavě podaří zlákat ještě někoho. Sázela bych na Bětu

Benčákovou. Není sice stavěná na túry, ale určitě by jí to pomohlo

shodit nějaké to kilíčko.“ Potom donutila Josefínu otočit se k  sálu,

který byl již plný lidí, a bok po boku korzovat napříč tanečnímparke

tem. Ušly sotva tři kroky a pomatený mladík se rozeběhl pryč i s její

výzdobou.

Lepší je utéct, máš pravdu, pomyslila si Josefína. Měla to udělat

také, dokud byl čas. S tím, že se zúčastní výletu s hejnem učitelek,

souhlasila jen proto, aby mohli její dva šestnáctiletí synovci Ládík

s  Bertíkem vyrazit na  zapřenou do  brodského autobazaru. Patřil

otcům jejich spolužáků, pánům Voborníkovi a  Pařízkovi, kteří se

hlásili k místní smetánce. Mladý Pařízek se v areálu firmypravidel

ně proháněl v motokáře a Ládíka s Bertíkem Dostálových to vozítko

přitahovalo jako vosy med. Miroslava ale nadšení synů nesdílela

12 13


a  nehledě na  mlčenlivý nesouhlas svého muže Karla jim návštěvy

u  Pařízků zakázala. Josefína jim na  úterý poskytla krytí výměnou

za přístupové heslo k jejich počítači.

„Měla bych to tu dodělat,“ nadhodila.

Alena rozdávala úsměvy na všechny strany. „Nesmysl,“namí

tla. „Přišla spousta příjemných lidí. Třeba tamhle – vidím paní

Pařízkovou.“

Josefína pohlédla na štíhlou blondýnu v odvážných koktejlových

šatech u jednoho ze vzdálenějších stolů. Jolanu Pařízkovou znala ze

základní umělecké školy, kde učila její dceru Janičku malovat, avšak

velmi brzy zjistila, že nebýt témat jako počasí a nakupování, neměla

by si s manželkou místního podnikatele co říct.

„Víte co, běžte sama. Opravdu musím pokračovat v práci,“ řekla

rychle a vymanila se z Alenina sevření.

Alena Výborná neztratila glanc a nasadila výraz chápajícíhodu

chovního udílejícího rozhřešení. „Samozřejmě. Uvidíme se později.

Skočím za paní Pařízkovou. Ten její kluk je pěkné kvítko. Ale to je

tak, když matku dítěte víc zajímá, kolik silikonu si nechá naoperovat

na hrudní koš, než prospěch vlastního syna.“ Potom si to zamířila

rovnou k Jolaně Pařízkové.

„Vletí ti do pusy moucha,“ klepl ji Vincent do ramene.

Zavřela ústa. „Některý lidi jsou divný,“ zašeptala.

„A ty se mi divíš, že nemám holku,“ ušklíbl se. „Mít tohle doma,

tak se oběsím.“

„Nepřeháněj,“ napomenula ho. Co začal její syn studovatna vy

soké škole informatiku, dívky přestaly hrát v jeho životě prim.Posu

nuly se až na druhé místo za krabice s čipy a integrovanými obvody

nadupanými umělou inteligencí. Josefína to poznala v  okamžiku,

kdy v prvním semestru překročila práh Vincentova pokoje na koleji.

Všude se povalovaly dráty a torza počítačů. Na stole pokrytémvše

lijakými součástkami svítily dva laptopy a několik dalších zařízení,

14 15


u nichž se neodvážila hádat, k čemu slouží. Jen upatlaná plotýnka,

špinavé oblečení a  prázdné zavařovací sklenice, ve  kterých Vincen

tův spolubydlící Kamil vozil z domova guláš, napovídaly, že v téhle

místnosti nežijí dva roboti ale lidé. Dokonce se jim podařilo jakýmsi

nepochopitelným způsobem zařídit, aby nemuseli pokoj opouštět

ani o  prázdninách. Kromě vrátného a  několika doktorandů, kteří

podobným způsobem zahnívali o dvě patra níž, byly koleje prázdné,

což oběma mladíkům naprosto vyhovovalo.

„Paní Divíšková,“ odkašlal si kdosi za jejími zády.

„Ano?“ Otočila se a spatřila mohutného muže s hezkouplnoštíh

lou ženou po boku. Strážmistra Švece poznala okamžitě, neboť druhý

takový policista v Brodu opravdu nebyl. Dvoumetrový chlapíks ru

kama jako lopaty a pěstěným knírem vypadal spíš jako členmotor

kářského gangu než řadový policista. Ženu, která ho doprovázela,

si v plejádě brodských občanů nedokázala nikam zařadit, což bylo

matoucí, protože měla dojem, že za tu dobu, co zde žila, viděla snad

každého. Černé vlasy sepnuté do rafinovaně zapleteného účesuvel

kou rudou sponou, černé šaty důmyslně zdůrazňující majitelčiny

přednosti, rudé lodičky a psaníčko – dokonalá kombinace. Josefína

stačila jen obdivně polknout.

„Prý patří vám,“ řekl Švec a podal jí papírové půllitry. „PavelŘá

bek mi je před chvílí strčil do ruky.“

„Děkuju,“ řekla Josefína.

„Nebudu muset znovu tahat ty štafle...?“ zabrblal Vincent.

„Manžel vám tam vyleze,“ ozvala se strážmistrova společnice.

„Švecová, dobrý večer.“

„Divíšek,“ odpověděl Vincent podle bontonu.

Josefína přijala nabízenou ruku. „Dobrý večer.“

Strážmistr ukázal nad pódium. Některá místa na trámu byla

prázdná. „Chtělo by to pořádně přichytit. To jste tam dala připí

náčky?“

14 15


Jeho tón jí připomněl Miroslavu a  to stačilo, aby se rozhodla

s výzdobou nedělat už vůbec nic.

„Ano,“ přikývla.

„Takže ty teď leží na zemi,“ pokračoval Švec tónem, jaký nejspíš

používali Black Angels při vyřizování svých účtů.

„Za hodinu bude každého zajímat spíš to, co má na dně sklenice,

než to, co mu visí nad hlavou nebo co mu propíchlo podrážku,“pro

nesla paní Švecová smířlivě a povzbudivě se na Josefínu usmála. „Být

vámi, paní učitelko, vůbec bych si s tím nedělala hlavu.“

Josefína na ni úkosem pohlédla. Má pravdu, uvědomila si.Ne

mělo cenu se vzrušovat. Stačí pár promile a estetické cítění i vnímání

bolesti většiny přítomných se posune úplně jiným směrem.

„Mami, já pofrčím,“ ozval se Vincent. „Děláme teď s  Kamilem

na takovým zlepšováčku a chceme to mít co nejdřív hotový.“

„Jasně,“ přikývla. „Skočím si pro kabelku a  kousek tě doprovo

dím.“ Musí odsud zmizet, dokud pár obrázků ještě visí. Pohlédla

na strážmistra a jeho ženu. „Na shledanou. A díky.“

„Mějte se,“ odvětila paní Švecová.

Josefína strčila do Vincenta a o chvíli později oba vešlido před

sálí, kde to hučelo jako v úle.

„Máš všechno?“ zeptala se.

Nahnul se k ní. „Co?“

„Minule sis u mě zapomněl hromadu věcí!“ křikla mu do ucha.

Shodil batoh ze zad, divže neskalpoval jakousi starší dámu,a za

čal se přehrabovat v jeho obsahu.

Zatrnulo jí. Znala svého syna natolik, aby věděla, že ztrapnění se

na veřejnosti může přijít v jakoukoliv chvíli. Před pár týdny dovezl

cosi, co vypadalo jako podomácku vyrobená bomba. Alespoň to si

mysleli lidé v  restauraci, kde jí kovovou krabičku předával. Nepo

mohlo vysvětlení, že se jedná o  repliku komunikátoru z  původní

série Star Treku, ani hlas pana Spocka oznamující přesný pozemský

16 17


čas. Červenala se ještě několik hodin potom. Popadla ho za  loket

a dotáhla ho za roh do postranní chodby u toalet.

„Co děláš?“ nechápal. „Chci se jenom podívat, jestli mám pe

něženku.“ Znovu zalovil v batohu. „Jo, je tady.“ Narovnal se. „Hele,

mami, jdu. Ať nestopuju za tmy.“

„Dobře.“ Vrhla na něj kajícný pohled. „Zavolej mi.“

„Jasně. Ahoj,“ řekl a vydal se chodbičkou zpět k hlučícímu davu.

Postoupila dál ke dveřím toalet a opřela se o stěnu. Rozhodla se

počkat, až většina hostů vstoupí do sálu, a potom odejde. Nechtělo

se jí vracet a sledovat, jak zbytek její výzdoby padá na hlavustráž

mistra Švece.

„Nech mě domluvit,“ zaslechla mužský hlas. Uvědomila si, že

dveře na  pánské záchodky jsou pouze přivřené. „Vrať se do  Prahy.

Nejde, abys jen tak přijela do Brodu a ukazovala se tu. Chápu, že se

mnou potřebuješ mluvit, ale je tu Alena. Co?“ Neznámý se odmlčel.

„Co blázníš? To nemyslíš vážně! Takhle po telefonu –“ Víc neslyšela,

jelikož na konci chodby se objevila Jolana Pařízková.

„Dobrý večer, paní učitelko,“ pronesla a s plavným vlněním boků

vyrazila k Josefíně. „Že jste nepřišla na slovíčko.“

Josefína si připadala jako myš chycená do kouta. Nasadilapat

řičně vyčerpaný výraz. „Práce s výzdobou, to víte.“

„Je vám dobře?“ Jolana k ní přistoupila tak blízko, že si Josefína

mohla tipnout, jak veliké košíčky má její podprsenka.

„Jsem jen unavená,“ odvětila.

Blondýna se dotkla její ruky. „Na to je nejlepší se trochu pobavit.“

„Co... Ne,“ zakoktala Josefína. „Na shledanou.“ Prosmýkla seko

lem Jolany a prodrala se k východu z kulturního domu.

Teprve venku na  ulici se dokázala uvolnit. Občas ji přepadal

pocit, že lidé na malém městě jsou zvláštním způsobem postižení,

a ona potom v panice utíkala k sestře domů. I dnešního večera byla

ráda, když se před ní konečně objevila stará vila obklopená velkou

16 17


zahradou. Žila tu už téměř dva roky – přesně od té doby, kdy zjistila,

že její manžel nepřespává v  kanceláři, ale u  milenky. Ne, že by to

Josefíně zase tolik vadilo. Vincent už byl velký a ona měla alespoň

víc času na malování. Horší bylo, že spolu s Divíškem odešlypo roz

vodu i peníze, na které byla zvyklá. Pár měsíců potom sobě i svému

okolí více či méně úspěšně nalhávala, že dokáže vyjít i s málem, ale

nakonec musela jejich pražský byt opustit. Vincent se přestěhoval

na kolej a ona k Miroslavě do Brodu.

Proběhla cestičkou mezi rododendrony a  vstoupila do  domu.

Její byt se nacházel v  přízemí. Odemkla a  s  úlevou hodila lodičky

na podlahu malé předsíně. Byl tu klid. Otevřeným oknemv obýva

cím pokoji dovnitř proudil vzduch provoněný letním večerem.

Přešla do  koupelny a  roztočila kohoutky u  vany. Chviličku po

zorovala bublající proud vody dopadající na  černé tělíčko špuntu.

Vzpomněla si na babičku a její páteční koupele. Jako malá sedávala

na koši na prádlo, zatímco v bublinkách ležela tmavovlasá žena.Ci

garetu a hrnek s kávou odkládala na široké prkno položené přes okraj

vany. Dělala si manikúru nebo četla. Když byla ve zvlášť dobrémroz

položení, vyprávěla Josefíně příhody z barrandovských ateliérů, kde

pracovala jako maskérka. Nebylo možné spočítat, kolik pikantních

podrobností ze života herecké smetánky opustilo umakartové jádro

koupelny a díky stoupačkám pobavilo i další obyvatele panelového

domu na Jižním městě. Dívenka ani nedutala a hltala každébabičči

no slovo. Čas od  času jí bylo dovoleno, aby připustila teplou vodu

nebo doběhla pro časopis.

Kromě ztráty iluzí o lidech z televizní obrazovky Josefínu tyto

lázeňské seance poznamenaly natolik, že si do  společného života

s advokátem Divíškem přinesla nejen ono babiččino koupací prkno,

ale i totálně nepraktický zvyk číst si ve vodě.

Shýbla se pod umyvadlo, vytáhla zažloutlou bukovou desku

a přejela prsty po jejím hladkém povrchu. Pravý dolní roh byl pokrytý

18 19


nejrůznějšími poznámkami a  čísly. Sportka, adresy, kontakty

na známé a kolegy z práce – to vše bylo vyryto do laku dřevana věč

nou památku.

Umínila si, že do  tohoto improvizovaného diáře zanese také

něco svého. Jen ještě přijít na to, co by to mělo být.

18 19


21


dvě

/ Úterý 10. 8.

Slunce stálo vysoko a bez slitování utápělo krajinu ve vlnách

srpnového vedra. Les, který pokrýval kopce nedaleko Brodu,

praskal a  šustil horkem. Ve  vzduchu byla cítit vůně pryskyřice

a jehličí.

„No není tady krásně?“ pronesla kyprá brunetka zadýchaně už

asi po sté a setřela si ze zarudlého obličeje kapky potu.

Josefína na ni pohlédla. Pořád ještě netušila, jestli BětuBen

čákovou místní příroda opravdu tak dojímá, nebo jen hledázá

minku k tomu, aby zastavily. Ale vzhledem k tomu, že v úzkém

kruhu učitelek brodského gymnázia, které se pravidelně scházely

v cukrárně na náměstí, netrpěla podobnými výlevy, tipovala spíš

to druhé.

„Je.“ Josefína kývla. „Ale měly bychom přidat do kroku.Mirosla

va s paní Výbornou jsou už dost vepředu.“

Běta se nepohnula. „V sobotu jsem vás hledala na zábavě, ale prý

jste odešla hned na začátku.“

„Nebylo mi dobře,“ zalhala Josefína. Mezi štíhlými kmeny smrků

se vznášelo hejno komárů a tiše se k nim blížilo.

21


„Zas o  tolik jste nepřišla. Hráli hezky, ale...“ Běta zavrtěla hla

vou. „Kdyby v sále nepobíhala Alena v těch svých ukrutných šatech,

unudila bych se k smrti.“

Josefína na ni po očku mrkla. „Znáte se s Alenou dlouho?“

„Od  vysoké školy,“ odpověděla Běta. „Vždycky byla trochu pra

štěná, ale to mi nikdy nevadilo.“ Ohnala se rukou. Hejno komárů

zavířilo a vzápětí se vrátilo do původní formace. „A proč vy si s námi

vlastně netykáte, Josefíno? Jsme přece všechny kantorky.“

A to je na tom to nejděsivější, pomyslela si Josefína. Přinutila

roztáhnout tvář do  širokého úsměvu. „Pojďte, musíme je dohnat,“

řekla a vykročila po lesní pěšině.

Za nejbližší zatáčkou narazila na svou sestru. Stála na kraji cesty

a s rukama v bok zírala do nejbližšího mlází.

„Takovým tempem na  Vyhlídku nikdy nedojdeme,“ zkonstato

vala. Ve  vysokých pohorkách a  pumpkách vypadala jako z předre

voluční reklamy na tatranky.

„Myslela jsem, že je to výlet, a  ne přespolní běh,“ namítla Jo

sefína.

Miroslava ji sjela přísným zrakem a  potom se znovu obrátila

k mladým smrčkům, odkud se v tu chvíli vymotala další členka jejich

osazenstva s několika vysušenými bedlami v ruce.

V uších Aleny Výborné se houpaly dlouhé extravagantnínáuš

nice naprosto nevhodné do přírody, jak nezapomněla poznamenat

Miroslava. Josefína byla ráda, protože jinak by se terčem kritiky

docela určitě staly její páskové sandále a triko s nápisem Jsem štíhlá

a žádoucí.

„A co kdybychom si tady, holky, daly kafíčko?“ usmála se Alena

a s prskáním si ze rtů pokusila sundat neviditelnou pavučinu. „Proč

to ty potvůrky dělají tak lepkavý, to nepochopím.“ Položila houby

do trávy jako svátost.

„Aby jim to drželo,“ opáčila Josefína.

22 23


Alena zanechala snahy zbavit se pavoučích vláken a shodila ze

zad batoh, ze kterého bez ohledu na Miroslavin nesouhlasný výraz

vytáhla obří nerezovou termosku.

„Přestávka na kafe?“ zalapala po dechu Běta, která k nim konečně

dorazila.

„Bude vám po něm ještě větší horko.“ Miroslava zvedlaukazová

ček. „Dejte si ho až nahoře.“

„Uvolni se, Mirko. Je tu krásně. Zhluboka dýchej a  užívej si

tenhle okamžik,“ řekla Alena a podala Josefíně kalíšek plný lákavě

vonící kávy.

Odpovědí jí bylo jen slabé zavrčení.

Josefína se na sestru neodvážila podívat a rychle sáhla po hrnku,

jako by měla v nejbližší chvíli od Miroslavy dostat ránu ukazovátkem.

Usrkla a blaženě polkla. První hezká věc, která ji toho dne potkala.

Ne, vlastně druhá, uvědomila si. Ráno kolem deváté ji vzbudiltele

fon. Za normálních okolností by Vincenta sepsula jako malého kluka

za to, že jí volá takhle brzy, ale tentokrát jí k tomu nedal šanci. Jeho

hlas zněl tak šťastně, že se nezmohla na jediné ostřejší slovo. Jenže

vytáhnout z něj bližší informace se jí bohužel nepodařilo. Vyhýbal

se odpovědi, jak jen mohl, a nelogicky blábolil. Kdyby ho neznala,

myslela by si, že někoho má.

Láska dělá z  lidí blbečky, vzpomněla si na  slova své mondénní

babičky. Ale vždycky je to lepší, než být blbcem od narození.

Usmála se a dopila poslední doušek kávy.

„Ještě necelé dva kilometry po zelené a jsme na Vyhlídce,“ vytrhla

ji z myšlenek Miroslava a mrkla na hodinky. „Bude půl třetí, takže

s vaší rychlostí a neustálými zastávkami tam dorazíme ve tři. Zpět

do Brodu půjdeme po červené. Je to vesměs po rovince, takže −“

„Počkej,“ skočila jí do řeči Běta s marně skrývanou panikou.„My

slela jsem, že se vrátíme stejnou cestou do Podlesí a zpátky do Brodu

pojedeme zase autobusem.“

22 23


„Ne.“

„No,“ usmála se Alena a  nalila si další hrnek kávy. „Možná, že

do večera budeme doma.“

„Když natáhneme krok, ve čtyři hodiny – v půl páté jsmev Bro

du,“ rozhodla Miroslava.

Josefíně začala docházet trpělivost. „Víte co,“ přehlédla notně

otráveným pohledem dámské osazenstvo, „já se tady od vás odpojím.

Naskicuju si pár obrázků a sejdu do Podlesí na autobus.“

„Co blbneš,“ zaťukala si Miroslava na čelo. „Koukej jít s námi.“

Teď už tuplem ne, nakrkla se Josefína v duchu. Být učitelka je

sama o  sobě dost hrozná věc, ale být ještě k  tomu nesnesitelná...

„Uvidíme se doma,“ houkla a vykročila zpět po cestě.

„Nahoře to bude hezký!“ křikla za ní Běta.

Panoramata, docela určitě, Josefína obrátila oči v sloup. „Jestli,

Běto, chcete, můžeme se vrátit spolu,“ zavolala přes rameno. Rozbít

Miroslavě pečlivě naplánovaný výlet, způsobit rozkol v její skupině

– to by byla pomstička.

„Běta není žádná třasořitka a  vyšlápne to s  námi!“ odpověděla

za nebohou kolegyni Miroslava.

„Fajn.“ Josefína pokrčila rameny a vydala se k Podlesí. Najde si

hezkou mýtinku. Minutku si orazí, možná že skutečně něconaski

cuje, a pak si počká na autobus do Brodu. Třeba by opravdu mohla

zkusit malovat v plenéru. Krajiny jdou dobře na odbyt. Namaluje pár

olejů, zbohatne, dá výpověď v základní umělecké škole, odstěhuje

se do Prahy, nebo tady třeba zůstane, koupí si byt −

Josefína s úlekem uskočila jako když ji píchne. Z keře po její levé

straně vylétl drozd a  s  vyčítavým křikem zmizel kdesi v  korunách

stromů.

„Ptáku blbej,“ zaklela tiše a prošla vysokými keři ještě o kousek dál.

Pak se překvapeně zastavila. Smrky zde vystřídal bukový les.

Kořeny stromů obrůstal mech napájený pramínkem vody, který se

24 25


prodíral po  kamenitém podloží. Sytě zelené listí propouštělo jen

málo světla a poskytovalo příjemný stín. Jako by se najednou ocitla

úplně na jiném místě. I vzduch tu byl jiný. Cítila v něm hlínu,vlh

kost a podhoubí. Chuť kreslit ji nadobro přešla. Posadila se do trávy,

dala si bradu do dlaní a jen tak v klidu odpočívala.

Neměla ponětí, jak dlouho tam seděla, když les kolem ní na

plnilo hysterické ječení. Prohnalo se údolím a s několikanásobnou

ozvěnou se zase vrátilo zpět. Patřilo Bětě.

Josefína se rozběhla k místu, kde se rozloučila s ostatními, ale

nikdo tam nebyl.

„Mirko!“ zakřičela. „Kde jste?!“

„Tady!“ zaslechla Miroslavin hlas odněkud z pravé strany.

Prodrala se mlázím do vysokého lesa a rozhlédla se. „Kde?!“kři

kla znovu. Lehký vánek rozhýbal vrcholky smrků, ale ani onneza

hnal podivné ticho, které se usadilo všude kolem. O kus dál spatřila

starou oplocenku. Skrz letité plaňky prorůstala vysoká tráva a husté

maliní. V jednom rohu byl plot pobořený. Zpoza něj se ozýval hlas

přidušený pláčem.

S neblahým tušením zamířila přímo tam. V ústrety jí vyšla Běta

s mobilem u ucha a obličejem zkřiveným hrůzou.

„Co se stalo?“ zeptala se Josefína bez dechu.

Běta zvedla ruku. „Dobře,“ vzlykla do přístroje. „Vyjdu na cestu,

abyste věděli, kde nás najdete.“

Josefína se kolem ní prosmýkla a vešla do oplocenky. Pohled,

který se jí naskytl, byl otřesný. V podrostu ležela Alena – očivy

třeštěné do nebe. Vedle ní klečela Miroslava a masírovala jíhrud

ník.

„Raz, dva, tři...“ Tvář měla bledou vyčerpáním.

Josefína stála jako přimrazená. Když jí mozek opět začalpraco

vat a ona si všimla nalévající se podlitiny kolem Alenina krku, polilo

ji horko. Chytla se za ústa a cítila, jak začíná upadat do šoku.

24 25


„Bože můj,“ hlesla, vycouvala ven a sesula se na zem. Žaludek se jí

kroutil nevolností jako na kolotoči. „Pane bože.“ Přišla si jako v nějakém

přiblblém filmu. Za chvíli se probere a všechno bude zase v pořádku.

Jenže ono to v  pořádku nebylo. Les stále mlčel a  Miroslavino

počítání nebralo konce. Měla by se zvednout a jít sestře pomoct, ale

nedokázala se vzchopit. Zírala do trávy a čas plynul.

„Josefíno!“ křikla Miroslava.

Potácivě se zvedla na nohy.

Miroslava k ní zvedla zrak, aniž by ustala v oživování. „Musíš

mě vystřídat, už nemůžu.“

„Jo,“ zašeptala Josefína a klekla si vedle Aleny.

„Připrav se,“ řekla Miroslava. „Napočítám ještě tři.“

Kdesi v údolí se rozezněla houkačka a potom další. Josefínaza

tlačila na Alenin hrudní koš.

„Pořádně!“ Miroslava prudce oddychovala. „Vší silou! Raz, dva,

tři!“

Josefína zabrala. Uběhly další hrozné minuty a ona cítila, jak jí

paže bolestivě tuhnou.

O něco později se ozvaly kroky a dva lidé v červeném oděvu je

odstrčili stranou. Zvedla se a nechala záchranáře dělat, co umí.

„Sakra práce,“ ozval se vedle ní hluboký hlas.

Byl to policista Švec ještě s jedním kolegou v hodnosti rotného.

Ten obrovskému strážmistrovi sahal sotva po  ramena. Nemohla si

pomoct, ale přišlo jí to legrační.

„Negativní.“ Hlas zdravotníka ji vrátil do reality.

Běta se za jejími zády rozplakala: „Říkala, že si po tom kafi musí

odskočit. Když dlouho nešla...“

„Teď všichni odsud pryč,“ zavelel Švec, „místo bude zajištěno

do příjezdu výjezdové skupiny.“

„Mám tam batoh,“ namítla Miroslava a zamračeně sledovala, jak

strážmistr mezi stromy napíná červenobílou pásku.

26 27


„Musíte počkat, než přijede výjezdovka,“ zopakoval rotný.

„Vaše jméno?“ Zpražila ho pohledem, pod kterým by se do země

zavrtal snad i policejní prezident.

Překvapeně zamrkal. „Rotný František Procházka.“

Chvilku na něj zírala a pak si unaveně sedla na zem.

Josefína jí záviděla její pevné nervy. Ona sama stále balancovala

na hranici duševního zhroucení.

Jeden ze záchranářů k ní přistoupil a otevřel kufřík. „Dám vám

něco na uklidnění. Máte vodu na zapití?“ zeptal se a podal jí prášek.

Bezmyšlenkovitě přikývla a  strčila si pilulku do  úst. Uvízla jí

v krku.

Když se přestala dusit, pohlédla uslzenýma očimana zdravotní

ka, který ji po celou dobu bušil mezi lopatky. „Aspoň jste sem nejeli

zbytečně,“ řekla a potom se konečně rozbrečela.

26 27


29


tři

Josefína měla pocit, že se čas nekonečně vleče. Když na  místo

neštěstí přiběhl schvácený Rudolf Výborný, uběhla sotva hodina

od  okamžiku, kdy Běta s  Miroslavou našly Alenu. Výborný byl vy

soký hubený padesátník s  příjemnými rysy, nyní však staženými

prodělaným otřesem.

„Rudolfe,“ škytla Běta a opřela se o něj celou svou vahou. „Je to

hrůza. Vůbec to nechápu.“

Z  ruky mu vypadly klíčky od  auta. Nevybíravě Bětu odstrčil

a rozhlédl se po přítomných ve snaze nalézt odpovědi.

„Rudolf Výborný?“ otázal se strážmistr Švec.

Jako kdyby se v obchodě ptal na rohlíky, ušklíbla se Josefína

s myslí otupělou sedativy. Trochu empatie by neškodilo, mamute,

nadávala mu v duchu.

„Ano. Co se vlastně stalo? Já... Pořád tomu nerozumím.“ Vý

borný rozhodil ruce v gestu marnosti.

Josefínu zaplavila nová vlna lítosti. Nejtěžší chvíle ho teprve

čeká. A ta pitomá Běta Benčáková to dělá ještě horší. Má si sednout

na zadek a být zticha jako my všichni ostatní. Krucinál fagot, to

je den!

„Pojďte se mnou,“ řekl Švec a odvedl Výborného k policejní

pásce.

29


Josefína odvrátila zrak.

„Ježíši Kriste!“ Uslyšela vzápětí. „Aleno!“

Ticho, které ještě před chvílí svazovalo vše kolem, přerušilo

rozpustilé trylkování. Josefíně to přišlo nefér. Alespoň někdy by ti

ptáci mohli zachovat dekorum. Když se poté okolím rozezněla další

policejní houkačka, brala to jako adekvátní satisfakci.

„Pražáci jsou tady,“ oznámil všem rotný tu novinu. „Půjdu jim

naproti.“

Strážmistr Švec kývl a dál nespouštěl zrak z Výborného, který

se posadil ke stromu zády k ostatním.

Miroslava se zvedla a začala přecházet sem a tam s rukamaslo

ženýma na prsou. „Kdyby aspoň nebylo takové horko,“ zašeptala.

Josefína vyndala z batohu láhev s pitím a podala ji sestře.

Miroslava se hltavými doušky napila. „Příště si ten čaj tolik

neslaď, nebudeš mít potom tak brzo žízeň,“ vydechla a otřela sišpič

kou prstů mokré rty.

„Příště si tam dám rum,“ zavrčela Josefína, vzala sestře láhev

z ruky a mrskla ji zpět do batohu.

„Ještě víčko.“ Miroslava jí hodila uzávěr.

Spadlo do trávy hned vedle Výborného klíčů.

Josefína je beze slova vzala a přešla k Rudolfovi. „Promiňte, vaše

klíče,“ zašeptala.

Zvedl k  ní oči. Měl je světle hnědé. A  netečné. „Aha. Děkuji,“

zamumlal a strčil si klíče do kapsy košile.

Něco v jeho hlase ji přimělo, aby zbystřila smysly. No jasně,do

šlo jí. Byl to Rudolf Výborný, koho slyšela za dveřmi záchodkův pi

vovaru. Mluvil o Aleně. S nějakou ženou...

„Můžeme ti, Rudolfe, nějak pomoct?“ přispěchala Běta se svou

troškou do mlýna a položila Výbornému ruku na rameno.

Vstal a ze své takřka dvoumetrové výšky chladně pohlédlna ky

prou paní Benčákovou. „Ne,“ řekl.

30 31


„Běto.“ Josefína se na ni zamračila. Jak má téhle ženě naznačit,

že je jako osina v zadku?

„Před příjezdem kriminálky byste se spolu neměli bavit,“vstou

pil do hovoru strážmistr Švec.

„Umřela mu žena,“ pronesla Běta a  výhrůžně se postavila před

mohutného policistu. „Trochu lidského přístupu −“

„Určitě je to tam zdupaný jak na  Václaváku,“ ozval se za  jejich

zády mužský hlas.

Když se otočili, spatřili skupinu lidí prodírající se mlázím.

„Místo činu jsme zajistili,“ namítl rotný Procházka lehceukřivdě

ným tónem a nadzvedl větev před starším mužem v bílé kombinéze

a s velkým kufříkem.

„Kolik lidí se tam motalo?“ Zpoza smrčků se s  klením protáhl

pětačtyřicátník v džínách a triku.

Josefína strnula překvapením. Komisaře Tvrdíka poznala před

více než rokem, když v Brodu vyšetřoval vraždu jejího kolegy ze školy.

Byl to schopný policista. Nejen, že se mu podařilo případrozlousk

nout v extrémně krátké době – ke spokojenosti nadřízených i široké

veřejnosti –, ale vedl si dobře i  v  Josefínině posteli, kde strávil ně

kolik nocí ke spokojenosti jich obou. Kromě vzpomínek jí po něm

zbylo jen rozladění a lyžařská čepice, kterou hodila někam na skříň.

„Svědci poskytovali první pomoc, než přijela záchranka.K žád

nému pochybení nedošlo, komisaři,“ hájil svou čest rotný.

„Fajn,“ zarazil ho policista a rozhlédl se po osazenstvuu oplocen

ky. Když spatřil Josefínu, viditelně se zarazil.

Potlačila rozpaky a vrátila se k Miroslavě.

„Teď se to snad už pohne.“ Josefína se opřela o strom a sledovala,

jak vyšetřovací tým mizí v oplocence.

„Spěcháš na autobus?“ utrousila její sestra.

Josefína po  ní střelila pohledem. „Víš, že dokážeš bejt hodně

nepříjemná, když chceš?“

30 31


Miroslava ukázala prstem k  místu za  červenobílou páskou.

„Jestli chtějí zjistit, kdo to Aleně udělal, musí pracovat přesně. A to

chce čas.“

Povinnost a přesnost, to byly dvě zásady, podle kterýchMirosla

va Dostálová řídila život svůj i ostatních. Jednala samozřejmě s těmi

nejlepšími úmysly, ale bohužel neměla ani nejmenší tušení, jak lidem

kolem sebe ztrpčuje život. K  jejímu velkému štěstí byl Karel Dostál

prototyp manžela flegmatika a Ládík s Bertíkem dostatečně vynalézaví

na to, aby našli způsob, jak se vytratit z domu bez vědomí jejich matky.

„Amen,“ houkla Josefína a raději se přesunula zpět k Bětěa Vý

bornému.

„Mobil oběti do laborky.“ Zpoza podrostu se vynořil komisařa ja

kási drobná blondýnka, která nesla Alenin batoh. „Švec se zdejšími

proleze les, jestli nenajde to, čím ji uškrtili. Vezměte si s Kosákem

pár lidí a mrkněte na příjezdové cesty. Je sucho a jestli něčím přijel,

mohly by tam být stopy po pneumatikách,“ řekl, stáhl si chirurgické

rukavice a dal si je do zadní kapsy kalhot.

„A ty autobusy?“ zeptala se blondýnka a mávla na tmavovlasého

muže, který s mobilem u ucha vylezl z oplocenky.

„Zjistím si je sám,“ odpověděl. „Až doktor skončí, můžetezavo

lat havrany. Ta černá audina, co stojí pod lesem, je vaše?“ obrátil se

k Výbornému.

„Ano,“ kývl oslovený. „Skočil jsem do auta, hned jak mi volali...

Přijel jsem z Brodu.“

„Pojďte se mnou stranou,“ naznačil mu komisař a přejelpohle

dem Miroslavinu skupinku. „Vyslechnu si vás jednotlivě.“

Jak je libo, odsekla mu v duchu Josefína a sehnula se pro šišku.

„Chudák Rudolf,“ vzdychla Běta. „Sám v  baráku. Ještě že jezdí

do Prahy přednášet na techniku, jinak by se v Brodu zbláznil.“

„Mají děti?“ zeptala se Josefína a vyhlédla si pěkně široký smrk,

do kterého by se mohla strefit.

32 33


Běta Benčáková zavrtěla hlavou. „Alena je mít nemohla. Proto

šla učit.“ Popotáhla. „Rudolf je pragmatický člověk. Myslím, že se

s tím za ta léta smířil a bral to jako danou věc.“

„Málokterý muž se smíří s tím, že nebude mít potomka,“vstou

pila do hovoru Miroslava. „I ten nejracionálnější člověk pod sluncem

– až na slabé výjimky, samozřejmě – chce, aby jeho rod pokračoval.“

„Myslíš?“ Běta si povzdychla. „Rudolf by byl báječný táta.“

Josefína mrštila šiškou o  kmen stromu. Odrazila se jako ping

pongový míček a zahučela do křoví. „Je vám jasný, že kus od vás ještě

pořád leží jeho žena?“

Běta zrudla. „Nechtěla jsem, aby to vyznělo...,“ koktala.„S Ru

dolfem se známe strašně dlouho...“

„Prosím tě,“ skočila jí do řeči Miroslava, „každý v Brodu ví, že si

na něj pořád myslíš.“

„No dovol!“ ohradila se Běta prudce. „S Alenou jsme byly nejlepší

kamarádky!“

„Alena byla hodně praštěná, ale pochybuju, že by se přátelila

s někým, kdo jí maso, nevěří horoskopům a necvičí pilates,“ odvětila

Miroslava.

Josefína potěžkala další šišku. Možná, kdyby to byl šutr a ona

ho hodila Miroslavě na hlavu...

Běta vysunula bradu. „Možná, že jen závidíš, že jsem se s  ní

bavila víc než ty.“

„Běto,“ Miroslava zalomila rukama jako při pololetním zkoušení,

„Alena dobře věděla, že jí z tvé strany žádné nebezpečí nehrozí.“

V jednu chvíli to vypadalo, že Běta Benčáková na Miroslavusko

čí. Pak se ale vzpamatovala a  bledá vzteky pronesla: „Ty sis o  sobě

vždycky myslela, jak jsi strašně chytrá, viď? Jenomže ono to nebude

tak slavný, jak to vypadá. Dokážeš lidi akorát buzerovat.“

Možná, že ten kámen ani nebude potřeba. Benčáková to zvládne

za mě, pomyslela si Josefína pobaveně.

32 33


Avšak k  jejímu překvapení Miroslava nehnula brvou a  jen po

krčila rameny. „Já jen konstatuji fakta,“ pronesla. „Kdyby to bylo

jinak, dávno bys, milá Běto, žila s Výborným a neseděla doma jako

stará panna.“

I když Josefína i tentokrát mířila přesně, Miroslava se šikovně

vyhnula a šiška zasáhla bradu Rudolfa Výborného.

„Au!“ vyjekl.

„Ježíši, pardon!“ Josefína se chytla za ústa. Marně hádala, co je

trapnější, jestli celá tahle prapodivná situace, nebo jen Tvrdíkův

pobavený výraz.

34 35


34 35


37


čtyři

„Trefa to byla dobrá,“ usmál se komisař a zapálil si cigaretu.

Josefína pokrčila rameny. „Mířila jsem na ségru.“

„Pořád je to takovej generál?“ Opřel se o strom.

Vypadá dobře, pomyslela si Josefína. Oči jako tůně, ležérnípo

stoj, ještě kovbojskej klobouk a mohl by dělat reklamu na Marlbora.

„Zrovna teď by tě upozornila, že v lese se za takového sucha nekouří,“

napodobila sestřin autoritativní tón.

Mrkl na  Miroslavu. Zrovna o  něčem zaujatě diskutovala s rot

ným Procházkou. Policista kolem sebe vrhal prosebné pohledy, ale

nikdo neměl odvahu jít mu na pomoc. Tělo Aleny odnesli předně

kolika málo okamžiky a Výborný odešel s nimi. Běta seděla opodál

a s tatrankou v ruce zírala na místo, kde zmizela jeho vysoká postava.

„Prý ses od  nich kousek odtud odpojila,“ nadhodil a  vypustil

kouř z plic.

Aha, výslech začíná. Tak jo, nadechla se. „Před půl třetí – ne

vím přesně v kolik, protože na hodinky koukala Miroslava – jsem se

rozhodla, že to otočím do Podlesí na autobus. Jezdí ve tři. Napadlo

mě, že si chvíli v lese odpočinu a udělám skicu, tak jsem asi dvě stě,

dvě stě padesát metrů odtud našla takový hezký místečko u potoka.

Nevím, jak dlouho jsem tam seděla, když se ozvalo Bětino ječení.“

Odmlčela se.

37


„Zhruba ve tři čtvrtě na tři,“ řekl. „Tvoje sestra se podívalana ho

dinky, když se Alena Výborná dlouho nevracela.“

Kývla. „Když jsem doběhla k oplocence, Miroslava se pokoušela

Alenu oživit a Běta šla naproti policajtům a záchrance. Ostatní ti už

řekne Švec.“

„U toho potoka nebo potom, když jsi běžela k místu činu,“ zeptal

se zamyšleně, „neslyšela jsi něco nebo neviděla někoho?“

Zavrtěla hlavou. „Jen obyčejný zvuky, normální v lese.“

Odklepl cigaretu. Zpod keříčku borůvčí se vyhrnula hordareza

vých mravenců a začala prozkoumávat nezvyklou nadílku.

„Jak dobře jsi znala Výbornou?“ Zašlápl popel špičkou boty.Mra

venci si to nenechali líbit a zahájili útok na jeho tenisku.

Zavrtěla hlavou. „Jen povrchně.“

Dřepl si a  pokusil se hmyzí útočníky smést rukou. „A  jejího

muže?“ Zvedl k ní zrak.

„Toho vůbec,“ odvětila prostě a s klidem mu pohlížela do očí.Ni

kdy v nich moc dobře neuměla číst a teď tomu nebylo jinak.

„Jau! Normálně mě koušou! Bestie!“ Vyskočil a  podal jí nedo

kouřenou cigaretu. Rukama i  kopáním se všemožně snažil dostat

mravence z nohavice, ale vypadalo to, že příroda má navrch. Josefíně

se v tu ránu začala lepšit nálada.

Milá zlatá, prolétlo jí myslí jedno z  babiččiných koupelových

mouder, pamatuj si, že většina mužů je zábavná, i když se o to ani nesnaží.

Stačí se jen pohodlně posadit a dát si drink. Je to lepší než televize.

Přistoupila k  nim Miroslava. „Tanec svatého Víta?“ nadhodila

bez mrknutí oka.

Josefína vyprskla smíchy.

Komisaři Tvrdíkovi očividně došlo, že bude taktičtější nechat

se pokousat, než být i  nadále terčem zábavy, a  bleskurychle se

pochlapil.

„Odvezu vás do Brodu,“ zabručel a vzal Josefíně cigaretu z ruky.

38 39


„To byste byl opravdu laskav,“ řekla Miroslava.

„Fajn,“ houkl. Rozhlédl se po zemi a potom nedopalek zadusil

o malý kámen ležící opodál.

Mlčky ho pozorovala. „Vy ostatně musíte vědět, že se v tako

vém horku nesmí ve volné přírodě kouřit. Jedna cigareta a oheň je

na světě.“

„Nebojte se, paní Dostálová,“ prohlásil s vážnou tváří. „Ložisko

případného požáru důkladně pokropím.“

Ještě zjistit, jak uprostřed lesa dostat drink, a  bude vše podle

tvých představ, babi, usoudila Josefína.

Miroslava otevřela ústa k odpovědi, ale pak odkráčela k Bětě.

Sotva odešla, vytáhl si nohavici džín až ke kolenu. „Doprčic.Za

číná to pěkně svědit,“ sykl.

A drbal se celou cestu, co je vezl zpátky do města. Josefína ho

pozorovala ze zadního sedadla. Všimla si, že mu v hnědých vlasech

přibyly šediny.

Mlčení, které ve  voze vládlo, přerušila až Miroslava. „Taková

kousnutí by se měla hned pokapat citrónem nebo octem.“

Mrkl do  zpětného zrcátka. „Příště si na  výjezd vezmu síťovku

citrónů, paní Dostálová, slibuju,“ odvětil s notnou dávkou sarkasmu.

„Neříkejte mi, že soudní lékař u sebe nemá nějakou slabšíkyse

linu,“ nevšímala si jeho tónu.

„Nemá,“ řekl. „Mrtvoly louhuje až na patologii.“

Josefína se zakuckala.

„Jako dítě jsem jednou úplně nahá spadla do kopřiv,“ pokusila se

zachránit situaci Běta. „Vzpomínám si, že mě máma potom položila

do vany plné studené vody.“

„Pomohlo to?“ zeptala se Josefína. Nohou zavadila o  kus látky

povalující se na podlaze vozu. Ohnula se a vytáhla propocenoukost

kovanou košili.

„Ne,“ vzdychla Běta, „bolelo to ještě víc.“

38 39


Když vjeli na brodské náměstí, radniční věž odbíjela šest hodin.

Ulice byly plné lidí spěchajících z práce nebo do obchodů. Kolem

barokní kašny posedávaly partičky dětí, které si užívaly prázdniny.

„Mohl byste mi přibrzdit u zeleniny?“ Běta zabodla ukazováček

do předního skla.

„Citróny?“ rýpla si Josefína. „Pan komisař je už asi potřebovat

nebude.“

Střelil pohledem do zpětného zrcátka a zastavil u kraje chodníku.

„Zítra v devět vás čekám na policii, paní Benčáková,“ řekl a vystoupil,

aby Bětě otevřel dveře na druhé straně.

„Klame mě zrak, nebo jsou tamhle Albert s Láďou?“ zvolalaná

hle Miroslava a vyskočila z auta, zatímco se Běta soukala ven. „Já je

přerazím!“

Josefína se ohlédla, kam její sestra míří. Na klandru uprostřed

party povykujících puberťáků seděli její povedení synovci. V tuhle

dobu měli být podle jejich dohody dávno doma a předstírat, že celý

den sekali latinu, pacholci, nadávala v duchu.

Komisař nasedl do auta a pobaveně sledoval, jak Miroslavaráz

ně kráčí po náměstí. „Chudáci,“ povzdychl si. „Mohl bych ji sebrat

za týrání, až jim nafackuje.“

„Ona je nemlátí,“ zavrtěla hlavou Josefína. „Má dalekorafinova

nější způsoby.“

„Tak omezování osobní svobody?“ otočil se k ní.

„Zavez mě domů,“ usmála se. „Jsou věci, který vidět nemusím.“

„A že už jsi toho dneska viděla dost, co?“ zvážněl.

Josefína netušila, co na to říct.

„Tak jo, jedeme,“ dodal po chvíli, obrátil se a nastartoval.

Propletli se spletí úzkých uliček a  po  chvilce zastavili u Dostá

lovic vily.

„Koukám, že si ještě pamatuješ cestu,“ nedalo jí to.

„Mám v popisu práce pamatovat si věci,“ řekl a vystoupil z auta.

40 41


„Jasně,“ zašeptala si pro sebe a vylezla ven.

„Jak se vůbec máš?“ zeptal se, když proti sobě stanuli na chodníku.

Nasadila ten nejoptimističtější výraz, jaký uměla. „Skvěle. A ty?“

„Jo, všechno v pořádku.“ Strčil si ruce do kapes.

„Super,“ usmála se a došla k brance.

„Přijď taky zítra na služebnu.“ Otevřel dveře od auta. „Jo a Pepíku?“

„No,“ otočila se.

„Hezký triko,“ řekl a zmizel ve voze.

Dřív než stačila jakkoliv zareagovat, nastartoval a odjel. Prošla

brankou do zahrady a vydala se pečlivě uhrabanou cestičkou vinoucí

se mezi keři a květinovými záhonky k domu.

„Mirka s tebou nedorazila?“ ozval se hlas nad její hlavou.

Podívala se vzhůru. V  koruně staré jabloně se kymácel Karel

Dostál s pilou v ruce. „Ahoj,“ pozdravila ho. „Ona ti nevolala?“ Bylo

by divné, kdyby její sestra včas neinstruovala celou rodinu, že večeře

neproběhne v obvyklých pět hodin.

„Jo,“ přitakal. „Poslala mi z cizího čísla zprávu, že si mají kluci

namazat chleba.“ Hodil na zem pilu a nahmatal špičkou boty začátek

žebříku. „Tak jsem se lekl, jestli se něco nestalo.“

Miroslava nejspíš přinutila rotného zapůjčit jí mobil, když ten

její ležel v batohu u těla oběti, došlo Josefíně. Teď ale neměla chuť

cokoliv komukoliv vysvětlovat. Žebřík se pod Karlovou vahou po

vážlivě naklonil.

„Mirka je v  pořádku,“ uklidnila ho a  rychle přiskočila ke stro

mu. „Ale Alenu Výbornou někdo v lese uškrtil.“ Jak snadné je něco

takového říct, divila se sama sobě. Jako by oznamovala, že jí došla

neapolská žlutá.

Z poslední příčky málem spadl. „Co?“ vykulil oči. Vypadal jako

medvídek mýval nad prázdným lavorkem na vodu.

„Mirka za chvíli dorazí i s klukama. Já jsem utahaná a mám toho

za celý den plný zuby,“ řekla spěšně a vykročila ke dveřím do domu.

40 41


„Počkej!“ zavolal za ní.

Ale to už Josefína vklouzla dovnitř. Dveře za  ní se zavrzáním

zapadly a ona vytáhla z přední kapsy batohu klíče od bytu. BylaMi

roslavě a  jejímu muži vděčná, že ji u  sebe nechali, ale čas od  času

přicházely chvíle, kdy si přála z téhle vily utéct. Jako právě teď.

Odemkla. Malou předsíní se prohnal průvan. Hodila batoh

na koberec a rozsvítila v koupelně. Osobu, která na ni pohlédla zezr

cadla, málem pozdravila, než jí došlo, že je to ona sama. Zírala na ni

žena se strhaným obličejem zarudlým od prudkého slunce. Situaci

nezachránily ani dlouhé tmavé vlasy – nyní rozcuchané a zpocené.

Pečlivě pěstěný vzhled bohémské malířky vzal za své, podobně jako

Josefínino sebevědomí.

„Štíhlá a žádoucí,“ pronesla s úšklebkem. Líp už opravdu vypadat

nemohla. Vyplázla na sebe jazyk.

Potom přešla do  obývacího pokoje, sesula se do  hlubokého

ušáku a dala si nohy na stůl. Okno do zahrady bylo otevřené. Skrz

povlávající záclony pozorovala Karla, jak se snaží vyprostit žebřík

z vrcholu jabloně. Rumploval s ním a hlasitě nadával. Náhle sežeb

řík zakymácel, udělal elegantní oblouk a ozvala se rána. Josefína se

nechtěla jen tak zbůhdarma hýbat a tiše doufala, že se nestalo nic,

co by ji přinutilo zvednout se z měkkého křesla.

„Sakra práce! Do prkýnka dubovýho, já se na to vy...!“ klel její

švagr.

„Karle! Proč házíš ten žebřík do  jiřin?“ Miroslavin hlas zazněl

jako prásknutí biče.

„Mohla bys mi pomoct?“

„Vydrž,“ zarazila ho. „Kluci – vy rovnou nahoru do pokoje.A dob

ře si rozmyslete, co mi budete vyprávět, jinak končíte s počítačem.“

Odpovědí jí bylo brblání, které se z  venkovního prostoru roz

lilo na  chodbu a  spolu s  hlasitým dupáním zaniklo v  prvním pat

ře. Josefína natočila hlavu ke dveřím a tiše doufala, že se její sestra

42 43




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist