načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Kde končí řeka - Nora Roberts

Kde končí řeka

Elektronická kniha: Kde končí řeka
Autor:

Dcera zlatého hollywoodského páru Olivia zažila jako dítě děsivou noc, kdy ji přízrak s tváří otce připravil o matku. Na přání příbuzných pak vyrůstala ukrytá před zraky ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » ALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 398
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: River’s end
Spolupracovali: z anglického originálu ... přeložila Soňa Tobiášová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 80-7218-742-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Dcera zlatého hollywoodského páru Olivia zažila jako dítě děsivou noc, kdy jí přízrak s tváří otce připravil o matku. Na přání příbuzných pak vyrůstala ukrytá před zraky veřejnosti uprostřed přírody na severozápadním pobřeží Pacifiku. Po letech se za pomoci mladého spisovatele pokouší osudnou noc rekonstruovat, ale strašný přízrak je jí opět v patách. Román populární americké autorky je kombinací milostného a hororového žánru.

Popis nakladatele

Dcera zlatého hollywoodského páru Olivia zažila jako dítě děsivou noc, kdy ji přízrak s tváří otce připravil o matku. Na přání příbuzných pak vyrůstala ukrytá před zraky veřejnosti, uprostřed přírody na severozápadním pobřeží Pacifiku. Po letech se za pomoci mladého spisovatele pokouší osudnou noc zrekonstruovat, ale přízrak jí je opět v patách.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Copyright © 1999 by Nora Roberts

Translation © Soňa Tobiášová, 2002

Copyright © ALPRESS, s. r. o.

Všechna práva vyhrazena.

Žádnou část knihy není dovoleno užít

nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat bez písemného

souhlasu držitele práv, s výjimkou krátkých citací

nebo odkazů, které tvoří součást kritického hodnocení.

Z anglického originálu RIVER’S END

přeložila Soňa Tobiášová

Redakční úprava Jana Pleskotová

Grafická úprava obálky Helena Kočí

Vydalo nakladatelství Alpress, s. r. o., FrýdekMístek,

v edici Klokan, 2002

shop@alpress.cz

Vydání první

ISBN 978-80-7543-757-0


Mamince a tátovi.

Díky, že jste moji.


V hloubi lesa krásný stín,

já ale sliby vyplním

a dál se vydám před spaním

a dál se vydám před spaním...

Robert Frost




Prolog

Netvor se vrátil. Páchl po krvi a hrůze.

A ona neměla na vybranou. Musela utíkat, tentokrát přímo k němu.

Zázračný zelený les, který dřív považovala za svou svatyni, se změnil v noční můru. Majestátní stromy už nepřipomínalyvelkolepost přírody, ale působily jako past, v níž ona mohlauvíznout, ale on se dobře skrýt. Třpytivý mechový koberec se jínajednou lepil k botám jako bažina. Rozrážela křehké kapradiny, klopýtala o nahnilá polena. Prostor kolem ní i v ní začalvyplňovat děsivý zelený stín, jenž šeptal její jméno.

Livvy, lásko moje, budu ti něco vyprávět...

Několikrát vzlykla a znovu prožívala ten starý strach a pocit ztráty. Krev na jejích rukou už studila jako led.

Začalo pršet. Dešťové kapky bubnovaly do větví a na mechem obrostlých kmenech se měnily v pramínky. Svět zavoněl vlhce, přezrále a hladově.

V tu chvíli zapomněla, zda je oběť, nebo lovec. Jeninstinktivně tušila, že v útěku je její spása.

Buďto najde ona jeho, anebo on ji. Pak bude konečně po všem. Jen se nesmí zachovat jako zbabělec. A pokud je nasvětě aspoň trochu spravedlnosti, muž, kterého miluje, budeještě naživu.

Sevřela jeho krev v pěsti a držela se jí jako poslední naděje.

Rychlými kroky rozrážela mlžný opar. V hrudi, ve spáncích i konečcích prstů jí bušilo srdce pekelným rytmem.

Nad hlavou zaslechla praskot, a když uskočila, dopadla na zem větev zatížená vodou, větrem a časem.

Malá smrt pro nový život.



Stiskla v ruce jedinou zbraň, co měla, a byla rozhodnutá ji použít, aby přežila.

V temně zeleném přísvitu lesa zahlédla stín netvora, kterého znala ze svých těžkých snů.

Byl pokrytý krví a díval se na ni.

Olivie

Kdo by měl za zlé prostému dítěti,

že bez díků bere každý vdech?

Co může vědět o smrti?

William Wordsworth



Beverly Hills, 1979

Olivii byly teprve čtyři, když se netvor objevil. Pronikal dojejích snů, které byly příliš skutečné, a krvavýma rukama ničilnevinnost, po níž obludy nejvíc touží.

Jedné letní noci, kdy měsíc plně zářil jako dětské srdce a vzduch voněl po růžích a jasmínu, vpadl do jejich domu, aby zabíjel a nechal za sebou neproniknutelnou tmu a zápach krve.

Od té chvíle se všechno změnilo. Nádherný dům sbezpočtem pokojů a akry lesklých podlah nesl už navždycky stopu jeho přízraku a Oliviiny ztracené nevinnosti.

Maminka tvrdila, že netvoři neexistují. Že se jí to jen zdá a sny jsou jen sny. Ale tu noc, kdy obludu viděla, slyšela i cítila, ji maminka nemohla utěšit.

Nezůstal nikdo, kdo by seděl u její postele, hladil ji povlasech a vyprávěl pohádky před usnutím.

Nejlepší příběhy vymýšlel tatínek. Takové bláznivé, orůžových žirafách a dvouhlavých kravách. Jenže pak onemocněl a dělal nepěkné věci. Taky začal mluvit silným, hrubým hlasem, který mu ani nepatřil. A odstěhoval se. Maminka říkala, že musí pryč, dokud se zase neuzdraví. Jen občas za ní chodil na návštěvu, ale po celou dobu s nimi seděla v pokoji maminka, teta Jamie nebo strejda David.

Jednou se Olivie směla podívat do jeho nového domu na pláži. Jamie a David ji tam zavedli a ona užasle pozorovala, jak se za prosklenou stěnou zvedají obrovské mořské vlny a pak se táhnou do nekonečna, až tam, kde nadobro splývaly s nebem.

Pak ji chtěl tatínek vzít na pláž a stavět si s ní z písku hrady. Ale teta řekla ne. To se nesmí. Začali se hádat, nejdřív jen tak tiše, jako by dítě bylo hluché. A Olivie se opravdu zařekla, že nechce slyšet, jak zvyšují hlas, jak otec tetě ošklivě nadává a strýc varuje: Pozor, Same, pozor. Tímhle si nepomůžeš! Zírala dál na moře,protože ji ty jejich hlasy pálily v hrdle a svíraly žaludek.

Nakonec teta prohlásila, že už musí domů, a odnesla ji zpět do auta. Olivie zamávala přes její rameno, ale tatínek jen stál a díval se za ní s rukama zaťatýma v pěst.

Už nikdy do toho domu nesměla.

Jenže všechno začalo mnohem dřív.

Asi tu noc, kdy tatínek vešel do jejího pokoje a probudil ji. Chodil sem tam a něco si pro sebe mumlal. Znělo to drsně, ale ona se nebála, vždyť to byl přece její tatínek. Ani když muměsíc ozářil divně zkřivenou tvář a lesklé oči. Neměla strach.

Vzrušeně se posadila na posteli. Na nočním stolku hrála skříňka s Modrou vílou z Pinokia písničku „Až bude padat hvězdička“.

Olivie se ospale usmála. „Povíš mi pohádku, tati?“

„Něco ti povím, miláčku.“ Otočil se a zadíval se na dceru – na malý uzlík rozcuchaných blond vlasů s velkýmahnědýma očima –, ale neviděl víc než svůj vztek. „Budu ti vyprávět o krásné čubce, co se naučila lhát a podvádět.“

„A kde ta čubička bydlela, tati?“

„Cože?“

„Ta krásná čubička.“

To už děsivě vycenil zuby. „Ty mě neposloucháš! Jsi stejná jako ona! Řekl jsem čubka, krucinál, kurva!“

Olivie sebou trhla a v ústech pocítila podivnou kovovoupachuť. Ještě netušila, že je to strach, který zatím nepoznala. „Co je to kurva?“

„Tvoje matka. Ta tvoje mizerná matka.“ Jedním prudkým pohybem smetl z jejího stolku hrací skříňku a několik dalších pokladů. Všechno se roztříštilo na podlaze.

Olivie se schoulila do klubíčka a dala se do pláče.

Rozkřičel se na ni a zároveň se omlouval. Hned přestaň řvát! Prý koupí novou hrací skříňku. Když se k ní naklonil, bylcítit zvláštně, jako salon po nějaké party pro dospělé, než Rosa stihla uklidit.

Pak přiběhla maminka. Měla rozpuštěné vlasy a bílý župan za ní vlál.

„Same, co to proboha děláš?! No tak, Livvy, zlato, no tak,nelač. Tatínek to tak nemyslel.“

Při pohledu na ty dvě světlé hlavy ho zachvátila lítost.Pocítil šok z toho, že drží pěsti zaťaté, a dokonce jimi touží uhodit. „Už jsem se jí omlouval.“

Když ale přistoupil blíž, aby dítě utišil, jeho žena prudce vzhlédla a i v příšeří byla v jejích očích jasně patrná nenávist. „Nepřibližuj se k ní!“ vykřikla a Olivie se rozeštkala ještě víc.

„Vždyť je to moje dcera. Už mám po krk těch tvýchrozkazů a zákazů, Julie.“

„Už jsi zase sjetý. Nedovolím, aby ses k ní v takovém stavu přibližoval.“

Pak už Olivie slyšela jen hrozby, třesk a matčiny bolestnévýkřiky. Vyklouzla z postele a šla se schovat do skříně podhromadu plyšových hraček.

Později se dověděla, že maminka otce zamkla v pokoji,zavolala policii a vlezla si do skříně k ní. Vzala ji do náruče aslibovala, že všechno bude zase dobré.

Od té doby s nimi tatínek nebydlel.

Když ji někdy v noci probudily ošklivé vzpomínky, vplížila se k matce do ložnice, snad jen aby se ujistila, že v domě není sama, a možná se i přesvědčila, jestli se tatínek nevrátil.

Občas spali v jiných domech nebo v hotelích. Maminka musela kvůli práci hodně cestovat a teď začala Olivii vozitsebou. Lidé říkali, že je hvězda, a Olivie se tomu vždyckysmála. Hvězdy jsou přece ta malá světýlka na nebi a maminka tam teda musí být taky.

Točila filmy a spousty lidí se chodily dívat, jak hraje někohojiného. Tatínek to dělal taky a Olivie mnohokrát slyšela, jak se při tom seznámili, jak se zamilovali, měli svatbu a pak holčičku.

Když se jí po tatínkovi moc stýskalo, prohlížela si svatební fotografie, na nichž viděla maminku jako princeznu v bílých zářivých šatech a tatínka jako prince v černém.

Byl tam obrovský poschoďový dort a taky teta Jamie vmodrých šatech, skoro stejně krásná jako maminka. Představovala si samu sebe na těch fotografiích, v růžových šatech a s květinami ve vlasech, jak drží rodiče za ruce a usmívá se. Na těchobrázcích se přece všichni smáli a byli šťastní.

V noci, kdy přišel netvor, slyšela Olivie ve snu výkřiky. Fňukala a šila sebou na lůžku. Neubližuj jí, myslela si.Neubližuj mamince, tati. Prosím, prosím.

Probudil ji nějaký rámus a ozvěna zoufalého volání.Zatoužila po matce.

Vstala, promnula si oči a zamířila do ložnice. Velká modrá postel s bílými květy byla prázdná. Jen ta maminčina vůně ji utěšila. Chvíli si pohrávala s flakónky na toaletce a předstírala, že se voní jako dospělá.

Jednou prý bude stejně krásná jako maminka. Každý to říkal. Olivie si prozpěvovala, pózovala před zrcadlem a představila si, že má také takové princeznovské šaty. Když ji to konečněomrzelo, zívla a vydala se hledat matku.

Všimla si, že se dole svítí. Nakoukla přes zábradlí. Vstupní dveře byly pootevřené. Možná mají návštěvu a zbyde na ni taky nějaká sladkost. Tiše jako myška scházela po schodech a dlaň si držela na ústech, aby potlačila hihňání.

Zaslechla matčinu oblíbenou skladbu z Šípkové Růženky.

Z haly se vcházelo do obývacího pokoje s vysokým klenutým stropem a velkými okny s výhledem do zahrady, kterou maminka tak milovala. Měl bílou mramorovou podlahu a krbobložený tmavě modrým kamenem. Křišťálové vázy obvyklepřekypovaly květinami.

Ale teď byly stolky převrácené, vázy rozbité a květiny pošlapané. Na stěnách v barvě slonové kosti zahlédla červené šmouhy.

Hrozivý pach sevřel Olivii žaludek, zatímco smyčcenastuovaly k závěrečnému crescendu.

Zadívala se na křišťálové střepy na podlaze, vzlykavě šeptem zavolala matku a postoupila o krok dál. Vtom ji zahlédla.

Ležela na zemi, částečně skrytá za velkou pohovkou, sjednou rukou podivně napřaženou. Medově zlaté vlasy mělasleené krví, spoustou krve, bílý župan také zarudlý a rozpáraný na cáry.

Nedokázala zaječet. Olivii lezly oči z důlků, srdce hrozilo, že vyskočí z hrudi, a po nohách jí stekl proud teplé moči. Alezakřičet nedokázala.

Pak nestvůra skloněná nad její matkou, s rukama i tváří od krve, zvedla hlavu. Měla lesklé skleněné oči.

„Livvy,“ řekl její otec, „proboha, Livvy.“

Když s námahou vstal, spatřila v jeho rukou stříbrné arudé nůžky.

Ani teď nekřičela, jen se dala do běhu. Tahle nestvůra je opravdová, pomyslela si, a ona se musí schovat. Za sebouzaslechla dlouhý zoufalý kvil raněného zvířete.

Utíkala rovnou do své skříně s hračkami a schovala se pod plyšáky. Tiše zírala na dveře a cucala si palec, zatímco ta obluda běhala po domě a volala ji jménem.

Dveře bouchaly a netvor skučel, vzlykal a funěl, jako zuřivý býk s krvavými rohy.

Olivie, panenka mezi panenkami, se jen přikrčila,rozhodnutá počkat na maminku, až ji z toho děsného snu probudí. Tak ji také Frank Brady našel. Málem ji mezi těmi medvídky, psy a pannami přehlédl. Nehýbala se, nevydala žádný zvuk. Vlasy jí padaly k ramenům jako zlatý déšť a rámovalybezbarvou tvářičku s velkýma jantarovýma očima a tmavým obočím.

Oči její matky, pomyslel si s lítostí, které často viděl nafilmovém plátně a před chvílí posmrtně strnulé a zkalené.

Dítě se dívalo skrze něho, a protože rozpoznal šok, raději si dřepl a nepokoušel se je ze skříně vytáhnout.

„Jmenuju se Frank,“ řekl tiše a pozoroval ji. „Neublížím ti.“ Měl chuť přivolat parťáka nebo někoho z týmu, ale mohl by ji ještě víc polekat. „Jsem policajt.“ Pomalu zvedl ruku a dotkl se placky na náprsní kapse. „Víš, co dělají policajti, zlato?“

Stále tak nehybně zírala, ale v jejích očích přece jen něcoproblesklo. Vnímá mě, uvědomil si. „Pomáhají lidem. Přišel jsem pro tebe. To jsou všechno tvoje panenky?“ usmál se a zvedlžabáka Kermita. „Toho znám. Taky se díváš na Sezame, otevři se? Můj šéf zas vypadá jako Oskar Bručoun, ale neříkej mu to.“

Když neodpovídala, začal vytahovat další figurky, které si z dětského seriálu pamatoval, a žabáka si posadil dokonce na klín. Oliviin strnulý pohled ho trhal za srdce.

„Nechceš jít taky ven za Kermitem?“ Natáhl ruku a čekal.

Napřáhla svou jako loutka na šňůrce. Nejdříve se ho jendotkla a pak se mu stulila do náruče. Najednou se roztřásla atvářičku zabořila do Frankova ramene.

Dělal poldu už deset let, ale tyhle věci pořád špatně snášel.

„Už je dobře, děvenko. Už je to pryč.“ Pohladil ji po vlasech a lehce s ní zahoupal.

„Je tady nestvůra,“ zašeptala.

Frank opatrně vstal. „Už ne.“

„Tys ji zahnal?“

„Odešla.“ Rozhlédl se po místnosti, vzal deku a zabalil ji do ní.

„Musela jsem se schovat. Hledal mě. Měl maminčinynůžky. Chci maminku.“

Ach bože dobrý, pomyslel si jenom.

Při zvuku kroků z chodby se Olivie přitiskla k Frankově šíji a zakvílela. Pohladil ji po zádech a obrátil se ke dveřím.

„Franku, měla by tu být ještě... Tys ji našel.“ Detektiv Tracy Harmon se zadíval na holčičku v partnerově náruči a prohrábl si vlasy. „Prý měla sestru. Jamii Melbourneovou. Její muž David je nějaký hudební manažer. Snad bydlí kousek odsud.“

„Tak jim to musíme oznámit. Zlatíčko, pojedeme za tetou Jamie?“

„A je tam maminka?“

„Ne. Ale určitě by chtěla, abys tam jela.“

„Chce se mi spát.“

„Tak klidně spi. Zavři oči a spi.“

„Viděla něco?“ zeptal se Tracy.

„Jo.“ Frank hladil dítě, které už mělo oči zavřené. „Myslím, že toho viděla až moc. Ještě štěstí, že ji ten bastardnenašel. Zavoláme sestře. Musíme ji odvézt dřív, než tovyčmuchají novináři.“ Vrátil se. Netvor s tatínkovou tváří a maminčinými nůžkami byl zpátky. Viděla, jak se krade domem, z nůžek, které syčely jak had, kapala krev. Blížil se ke skříni a tatínkovým hlasem opakoval její jméno.

Livvy, Livvy, miláčku, pojď ven, povím ti pohádku.

„Ne, tati! Ne, ne, ne!“

„Livvy, tiše, už je dobře. To jsem já, teta Jamie.“

„Nepouštěj ho sem, prosím. Nebo mě najde.“ Livvy se spláčem schovala do tetiny náruče.

„Nepustím, slibuju. Jen klid.“ Zničená Jamie přitiskla tvář k neteřině jemné šíji a houpala ji ve světle stolní lampy, dokud se holčička nepřestala třást. „U mě budeš v bezpečí.“

Schovala tvář do Oliviiných vlasů a tiše plakala. Zadržovala vzlyky, které se jí divoce draly hrdlem, a jen mlčky slzamismáčela zlaté vlásky.

Julie. Bože, Julie.

Chtělo se jí nahlas volat sestru, ale bylo tu dítě, na kterémusela brát ohledy.

Julie se tolik snažila dcerku ochránit a teď byla mrtvá.

Jamie kolébala děcko, dokud neusnulo. Myslela na svoukrásnou, inteligentní sestru se zastřeným smíchem, štědrým srdcem a výrazným talentem, jejíž život skončil v pouhých dvaatřiceti letech. A podle těch dvou detektivů ji o něj připravil muž, který z lásky k ní zešílel.

Sam Tanner byl opravdu šílený, pomyslela si Jamie a zaťala pěsti. Vinou žárlivosti, drog a zoufalství. Teď zničil objekt své touhy nadobro.

Ale dítěte se nikdy nedotkne.

Jamie položila Olivii zpátky do postele, přikryla ji a jemně se dotkla její hlavy. Zavzpomínala na noc, kdy se holčičkanarodila. Jak se Julie mezi kontrakcemi usmívala.

Snad jen Julie MacBrideová se mohla v tak vypjatouchvíli radovat. A nervózního krasavce Sama s vystrašenýma očima dokonce ještě útěšně hladila po rozcuchaných černých vlasech.

A když jí pak přinesl děcko ukázat před prosklenou stěnu, v očích se mu leskly slzy radosti a dojetí.

Ano, tehdy se zdáli tak dokonalí, všichni tři spolu i jeden pro druhého.

Jamie přešla k oknu, ale dívala se do prázdna. Juliina hvězda tehdy stoupala a Samova už jasně zářila. Potkali se při natáčení a bláznivě se do sebe zamilovali. Vzali se po čtyřech měsících a tisk na ně pěl ódy.

1

Měla z toho obavy, ale Julie vždycky přesně věděla, co chce, a tehdy to byl Sam Tanner. Nějakou dobu také všechnovypadalo jako v pohádce, kterou Julie vyprávěla dcerce před spaním.

Jenže pohádka se brzy začala měnit v noční můru – a to jen pár bloků od mého domu, pomyslela si Jamie a bolestně zavřela oči.

Pod oknem zableskly reflektory auta a Jamie polekaněuskočila. David, uvědomila si, a rychle se ohlédla, zda Olivie spí. Pak spěchala z pokoje a s manželem se setkala v hale, kdyžsbíhala ze schodů.

Chvíli tam jen mlčky stál a vyděšeně zíral před sebe. Byl to vysoký muž se širokými rameny, tmavými vlasy ašedozelenýma očima, u kterého Jamie vždycky hledala sílu a oporu. Teď jako by se zhroutil do sebe a v podivně rozbředlé tváři mucukaly svaly.

„Ach bože, Jamie. Bože můj.“ Hlas se mu zlomil, a tím se všechno jen zhoršilo. „Potřebuju se napít.“ Odvrátil se a nejistě vklopýtal do předního salónu.

Musela se chytit zábradlí, aby neztratila stabilitu. Teprve po chvíli se vydala za ním. „Davide?“

„Potřebuju jen minutku.“ Ruce se mu silně třásly, když se natáhl po láhvi whisky a trochu si nalil. Jednou rukou se opřel o stůl a obrátil do sebe obsah sklenice, jako by šlo o medicínu. „Ježíši, ten ji ale zřídil.“

„Davide.“ Jamiino sebeovládání, za které se od příchodupolicie schovávala, vzalo v tu ránu za své. Se zoufalým štkaním klesla na podlahu.

„Proboha, promiň.“ Přispěchal k ní a přitáhl ji k sobě. „Já se omlouvám, Jamie.“

Seděli na podlaze v útulném salónu, zatímco venku pomalu svítalo. Jamie se otřásala vzlyky tak silně, jako by se měla celá rozpadnout.

Postupně se pláč měnil ve steny a šepot sestřina jména, až utichl docela.

„Dovedu tě nahoru. Potřebuješ si odpočinout.“

„Ne, ne.“ Pláč jí pomohl. Přesvědčovala se, že pomohl, i když ji opustil celou rozbolavělou. „Livvy by se mohla probudit. Bude mě potřebovat. Musím to zvládnout.“

1

Opřela se o křeslo a osušila si tvář. Hlava i žaludek jibolely jak otevřené rány, ale pokusila se vstát. „Řekni mi, cos viděl. Všechno.“ Když zavrtěl hlavou, vztyčila bradu. „Musím tovědět, Davide.“

Zaváhal. Připadala mu tak bledá a křehká. Zatímco Julie byla vysoká a vláčná, Jamie spíš menší a jemná. David přesto věděl, že jejich křehkost je jen zdání. Často žertoval, že sestryMacBrideovy mohou slézat hory a brouzdat po lesích.

„Tak pojď na kafe. Povím ti všechno.“

Jamie, stejně jako její sestra, odmítala služebnictvo, které by s ní žilo pod jednou střechou. Soukromí domova by si nedala nikým narušit. Hospodyně měla dorazit až za dvě hodiny, a tak připravila kávu sama, zatímco David u kuchyňského stoluzamyšleně zíral z okna.

Mlčeli. Jamie si v hlavě promítala povinnosti nového dne. Telefonát rodičům bude ze všeho nejhorší. Pak zařizovánípohřbu, a to co nejdiskrétněji, protože tisk už jistě chytá slinu. Musela udržet televizní štáby z dosahu, aspoň dokud bude v domě Olivie.

Položila na stůl dva hrnky s kávou. „Tak povídej.“

„Skoro všechno už nám řekl detektiv Brady,“ promluvilDavid. „Nešlo o vloupání. Musela ho pustit dovnitř. Podleoblečení se chystala do postele, ale ještě nespala. Nejspíš si v obýváku prohlížela nějaké fotografie a výstřižky z novin. Víš, jak ráda je posílala rodičům.“

Promnul si tvář a pak se chopil kávy. „Museli se pohádat. Podle toho, jak to tam vypadalo, i poprat. Použil nůžky.“ V očích se mu objevilo zděšení. „Jamie, on musel zešílet.“

Zadíval se na ni a vzal ji za ruku. Jamie mu pevně stisklaprsty. „Bylo to... rychlé?“

„Nevím. Nikdy jsem nic takového neviděl. Řádil jak zvíře.“ Na chvíli zavřel oči. Stejně by se to doslechla. I v novinách se to jistě objeví, pravda i lži. „Jamie, on ji... pobodal a pak jí podřízl krk.“

Zbledla, ale neuhnula pohledem. „Určitě se bránila. Musela se bránit. Určitě ho zranila.“

„To nevím. To se ukáže až po pitvě. Říkají, že Olivie asi něco viděla a pak se před ním ukryla.“ Napil se kávy v naději, že to uklidní jeho rozjitřený žaludek. „Chtěli by si s ní promluvit.“

„Ona tím nemůže znova projít.“ Tentokrát sebou Jamie trhla a pustila manželovu ruku. „Je to ještě děcko, Davide. Nesmíme ji do toho zatahovat. Vědí přece, že to udělal on,“ řekla shořkou zlobou. „Moji neteř nebude vyslýchat policie.“

David si dlouze povzdechl. „Tvrdí, že už ji tak našel. Žepřišel a ona už byla mrtvá.“

„Lže!“ V očích se jí zablýsklo a do tváří se vrátila barva. „Je to hnusný vrah. Za to bude pykat! Nejradši bych ho zabila sama. Poslední rok jí dělal ze života peklo a nakonec jizavraždil. I doživotí je málo.“

Měla chuť něco rozbít nebo rozcupovat. Najednou ztuhla, protože na prahu spatřila stát Olivii s vytřeštěnýma očima.

„Livvy.“

„Kde je maminka?“ Spodní ret se jí zachvěl. „Já chci maminku.“

„Livvy.“ Zlost okamžitě ustoupila bolesti a bolest bezmocnosti. Jamie se sehnula a vzala dítě do náruči.

„Ten netvor ublížil mamince. Už je jí dobře?“

Jamie přes dětskou hlavičku zoufale pohlédla na manžela. Vztáhl ruku a přistoupil k ní, takže tam stáli v objetí společně.

„Maminka musela odejít, Livvy.“ Jamie jí vtiskla polibek do vlasů. „Nechtěla, ale musela.“

„A vrátí se brzo?“

V Jamii se něco zlomilo, jako když se vlna převalí přes ostrou skálu. Ne, miláčku. Ona už se nevrátí.“

„Vždycky se vrátila.“

„Teď už nemůže. Půjde do nebe a stane se andělem.“

Olivia si vtiskla pěstičky do očí. „Jako ve filmu?“

Jamie se posadila, aby se jí tak nechvěly nohy. „Ne, tentokrát ne.“

„Netvor jí ubližoval, ale já jsem utekla. Proto se nevrátí.Zlobí se na mě.“

„Ne, ne, tak to není, Livvy.“ Jamie se snažila přijít na lepší odpověď a vzala dětskou tvářičku do dlaní. „Ona chtěla, aby ses schovala. To bylo moc chytré, žes utekla a schovala se dobezečí. To si maminka přála ze všeho nejvíc. Kdybys toneudělala, byla by moc smutná.“

1

„Tak to přijede zítra.“ To byl jediný časový údaj, kterýdokázala pochopit.

„Livvy.“ Po souhlasném kývnutí své ženy si David přitáhl neteř na klín. Ulevilo se mu, když si položila hlavu na jeho hruď. „Ona se nevrátí, ale bude se na tebe dívat z nebíčka.“

„Já nechci, aby byla v nebíčku.“ Rozplakala se tiše. „Chci domů, chci vidět maminku.“

Když se k ní Jamie natáhla, David zavrtěl hlavou. „Nech ji vyplakat,“ zašeptal.

Jamie stiskla rty a přikývla. Pak vstala a vydala se do svého pokoje zavolat rodičům. Tisk se té zprávy nemohl nabažit. Jak smečka vlků toužících po krvi. Aspoň tak je viděla Jamie, která se před novináři musela zabarikádovat v domě. Přesto uznávala, že se našlo i pártakových, co byli zdrceni a psali o nich decentně a s úctou.

Julii MacBrideovou přece všichni milovali. Obdivovali ji, toužili po ní, někteří záviděli – ale většinou ji milovali.

A Jamii to nepřišlo fér. Zvlášť když Olivie seděla jakomlčenlivá panenka na pohovce v obýváku nebo chodila po domě bledá jako tělo bez duše. Copak nestačilo, že přišla tak strašným způsobem o matku? A ona o sestru, dvojče a nejlepšípřítelkyni zároveň?

Ale protože sama žila ve třpytivém světě Hollywoodu užcelých osm let, věděla dobře, že to nestačí.

Julie byla symbolem krásy, talentu a úspěchu venkovského děvčete, které se promění v princeznu po boku filmovéhoprince a žije s ním v přepychovém paláci v Beverly Hills.

Ti, kteří platili lístky u pokladen a hltali články včasopisech, ji považovali za svou. Julie s oslnivým úsměvem azastřeným hlasem.

Ale neznali ji. Třebaže byla v rozhovorech s novináři vždycky otevřená. Slávu nepovažovala za danou a vážila si jí. Ale i přes všechny ty popsané stránky a filmové záznamy jí nikdo z nich neviděl do duše. Netušili, jaký má smysl pro humor a bláznivé nápady, jak miluje hory a lesy státu Washington, kde vyrostla, svou rodinu a jak bezmezně je oddaná své malé dcerce.

A jak zoufale miluje muže, který ji zavraždil.

Právě to nemohla Jamie pochopit. Ona ho tu noc pustiladovnitř, opakovala si. Poslechla hlas srdce a otevřela člověku,který dávno nebyl tím co dřív.

Udělala by na jejím místě totéž? Měly toho tolikspolečného. Částečně proto, že byly dvojčata, jistě, ale hlavně proto, že spolu vyrostly uprostřed lesů, které obě tak milovaly, kdespaly často pod hvězdami a sdílely sny tak přirozeně, jako kdysi matčino lůno.

Teď jako by v Jamii něco umřelo. Její laskavější polovina. Ta svěží a zranitelná. Věděla dobře, že už nikdy nebude stejná jako dřív.

Musí v sobě najít hlavně sílu, pomyslela si. Kvůli Olivii. Ta na ní závisela. I David ji bude potřebovat. Julii měl také moc rád, vždyť na ni myslel jako na sestru, a jejich rodiče přijal za své.

Pohlédla vzhůru do patra. Právě byli v pokoji s Olivií. I oni ji budou potřebovat. Přes nezlomnou povahu se budou chtít v následujících týdnech opřít o jedinou dceru, která jim zbyla.

Když se ozval zvonek, Jamie sebou trhla. Pak zavřela oči a zlobila se na sebe. Ještě nedávno se považovala za nebojsu a najednou se lekala i stínů. Pomalu se nadechla a vydechla, aby se uklidnila.

David zjednal ostrahu a novináři na pozemek nesměli. Ale občas se nějaký stejně odvážil ke dveřím. Chtěla zvonekignorovat, ale uvědomila si, že by mohl znervóznit Olivii nebobabičku s dědou.

Vitráží ve dveřích zahlédla tváře detektivů, kteří jí ránopřišli oznámit sestřinu smrt.

„Moc neradi vás rušíme, paní Melbourneová.“

Jamie pohlédla na muže, který promluvil. „Detektiv Brady, že ano?“

„Ano, pustíte nás dál?“

„Jistě.“ Duchapřítomně ustoupila z dosahu kamer předdomem. Frank si uvědomil, že její sebeovládání obdivuje už od té noci, kdy ji spatřil poprvé.

Zděšeně vyběhla z domu, ještě než zastavili, vzpomněl si. Ale jakmile spatřila v jeho náruči dítě, zarazila se a ovládla emoce. Vzala neteř pevně do náruče a odnesla ji nahoru.

Teď v salónu si tu ženu znovu prohlížel.

Věděl, že byly s Julií dvojčata a že je Jamie jen o pár minut starší. Přesto se jedna druhé podobaly méně, než by člověk čekal. Julie celá zlatě zářila. Dalo by se říct, že šlo ooslnivou krásku.

Sestra nebyla tak nápadná. Její vlasy měly tmavší odstín a nosila je ostříhané k ramenům. I oči, spíš hnědé nežmedové, postrádaly ta smyslně těžká víčka. Byla také o víc než deset centimetrů nižší než její sestra a poněkud oblejší, i když stále štíhlá.

Franka napadlo, jestli Julii někdy tu dokonalost a slávu záviděla.

„Dáte si něco k pití? Kávu?“

Tracy jako první pochopil, že by se chtěla něčím normálním zaměstnat, než přistoupí k jednání. „Kávu neodmítnu, paní Melbourneová, pokud vás to příliš neobtěžuje.“

„Ne... teď je tady pořád nějaká k dispozici, hned ji přinesu, posaďte se.“

„Drží se,“ prohodil Tracy, když na chvíli osaměli.

„A ještě dlouho bude muset.“ Frank vyhlédl oknem kmístu, kde se v hloučku tlačili novináři. „Takovýhle cirkusAmerika dlouho nezažila. Obdivovaná hvězda rozřezaná na kusypřímo ve svém paláci.“

„A navíc dalším filmovým miláčkem,“ dodal Tracy. Chtěl vytáhnout z kapsy balíček cigaret, ale rozmyslel si to. „Možná nás k němu ještě jednou pustí, než si vybere právníka.“

„Tak musíme být připraveni.“ Frank spustil záclony, když se do místnosti vrátila Jamie s tácem v ruce.

Posadil se až po ní a raději se neusmál. Z jejích očí vyčetl, že si na zdvořilostní masky nepotrpí. „Díky za laskavost, paní Melbourneová, víme, že je to pro vás moc těžké.“

„A jako by to nikdy nemělo skončit.“ Počkala, až si Tracy kávu silně osladí. „Chtěli jste se mnou mluvit o Julii.“

„Jistě. Věděla jste, že vaše sestra volala před třemi měsícikvůli domácí roztržce policii?“

„Ano.“ Klidnýma rukama zvedla vlastní šálek. „Sam přišel domů v divné náladě. Měl násilnické sklony.“

„Ano?“

„Už dřív sestru slovně napadal.“ Snažila se hlídat si tónhlasu. „Vlastně celý minulý rok.“

„Měl podle vás pan Tanner problémy s drogami?“

„Sám dobře víte, že ano.“ Zadívala se dlouze na Franka. „A pokud jste to ještě nezjistil, měl byste dělat jinou práci.“

„Promiňte, potřebujeme vědět, co všechno jste o jeho problémech věděla vy. Možná jste se setrou osobní záležitosti probíraly.“

„Ale samozřejmě. Byly jsme si blízké. Vyprávěla mi všechno.“ Jamie se zadívala stranou. „Myslím, že to začalo už před pár lety. Kokainem na večírcích. Julie to nesnášela a hádali se kvůli tomu. Pak se hádali čím dál častěji. Poslední dva Samovy filmy neměly valný úspěch, ani u kritiky, ani finančně. Aherci jsou křehké nádoby. Julie si dělala starosti, jak je Sam vzteklý a podrážděný. Ale i když se ho snažila uklidnit, její kariéra byla na vzestupu, což on špatně snášel.“

„Žárlil na ni,“ dodal Frank.

„Ano, místo aby byl pyšný. Začali chodit na večírky a doklubů. Sam potřeboval být víc vidět a Julie ho v tom podporovala, třebaže byla spíš domácký typ. Já vím, že to jde těžkodohromady – úspěšná krasavice, co je nejšťastnější doma s dcerkou nebo na zahradě, ale taková byla Julie.“

Hlas se jí zlomil. Odkašlala si a napila se kávy. „Pak začala pracovat na novém filmu Stíny a dým s Lucasem Manningem. Měla to být náročná role, i fyzicky. Julie si nemohladovolit trávit po čtrnácti hodinách práce noc v nějakém klubu. Chtěla si odpočinout a být taky s Olivií. A tak se Sam chodil bavit sám.“

„O vaší sestře a Manningovi vznikaly různé fámy.“

Jamie pohlédla na Tracyho a přikývla. „Ano, jako vždycky, když se dva atraktivní lidé objeví vedle sebe na plátně. Lidi rádi klepou. Sam Julii taky hlídal a Manningovi nemohl přijít na jméno. Ale ty zvěsti byly nepodložené. Julie považovalaLucase za přítele a schopného profesionála.“

„A Sam to špatně snášel?“ zeptal se Frank.

Jamie s povzdechem odložila kávu a snažila se nevnímat úpornou bolest hlavy. „Ještě před třemi čtyřmi roky by se tomu smál. Teď ji špehoval a obviňoval. Že prý se snaží řídit jehoživot, flirtuje s jinými muži, pak že s nimi i chodí. Na Lucase byl zvlášť vysazený. A Julii tím opravdu ranil.“

„Některé ženy by se pod tlakem opravdu uchýlily k novému příteli...“ Frank sledoval, jak Jamie stiskla rty.

„Julie brala manželství vážně a svého muže milovala. A jak se ukázalo, stála při něm, dokud ji nezabil. Ale jestli to chcete obracet a dělat z ní lacinou ženskou...“

„Paní Melbourneová,“ Frank zvedl ruku, „jestli máme ten případ uzavřít a zjednat pro vaši sestru spravedlnost, musíme se ptát. Musíme znát všechny podrobnosti.“

Donutila se zhluboka dýchat. „Je to jednoduché. Její kariéra stoupala, jeho se třásla v základech. Tím víc bral drogy aobviňoval ji. Tehdy večer volala policii, protože ji napadl v Oliviině pokoji. Bála se hlavně o dítě.“

„A pak zažádala o rozvod.“

„Bylo to pro ni bolestné rozhodnutí. Ale doufala, že Sam půjde na léčení. Použila tu rozluku jako poslední varování. Už se na něho nemohla spolehnout a chtěla před ním dcerku ochránit.“

„A přece se zdá, že mu tu osudnou noc otevřela...“

„Ano.“ Jamii se zachvěly ruce, a tak hrnek raději odložila. „Milovala ho. Přese všechno ho pořád milovala a věřila, že když skoncuje s drogami, zase se k sobě vrátí. Přála si další děti.Proto se rozluku snažila utajit před tiskem. Kromě rodiny o nívěděli jen právníci. Doufala, že to tak zůstane co nejdéle.“

„Myslíte, že by mu otevřela, i kdyby byl pod vlivem drog?“

„To se přesně stalo, nebo ne?“

„Chci si jen udělat obrázek,“ odpověděl Frank.

„Muselo to tak být. Chtěla mu pomoct a věřila, že hozvládne. Nebýt Livvy, asi by se s ním nikdy nerozvedla.“

Ale tu noc měla v domě dítě, pomyslel si Frank, a tohleznamenalo riziko. „Znala jste je tedy oba dobře.“

„Ano.“

„Byl by podle vás Tanner schopný svou ženu zabít?“

„Sam Tanner, kterého si brala, by pro Julii skočil i pod vlak.“ Jamie se znova napila kávy, ale hořkost z krku nespláchla. „Ten, kterého máte ve vazbě, je schopen čehokoli. Zabil moji sestru. Znetvořil ji, podřízl jako zvíře. Přeju mu za to smrt.“

Frank pohlédl do očí plných nenávisti a přikývl. „Chápu vaše pocity, mladá paní.“

„To sotva, detektive, a ani nemůžete chápat.“

Frank na to nic neřekl, ale všiml si, jak se Tracy v křeslezavrtěl. „Paní Melbourneová, pomohlo by nám, kdybychom si mohli promluvit s Olivií.“

„Jsou jí čtyři roky.“

„Já vím. Ale zároveň je i hlavní svědek. Musíme vědět, coviděla nebo slyšela.“ Na její tváři se zračila nedůvěra a váhavost, a tak se rozhodl naléhat. „Paní Melbourneová, nechci vám ani neteři působit další bolest, ale ona je klíčový svědek.“

„Jak po mně můžete chtít, abych ji o tom nechala znova vyprávět?“

„Stejně to má hluboko v paměti. Všechno, co viděla a slyšela. Musíme se jí na to zeptat. Už mě zná a cítila se se mnou vbezečí. Budu postupovat opatrně.“

„Bože můj.“ Jamie si přitiskla prsty na oči a snažila se jasněji uvažovat. „Musím být u toho. Zůstanu s ní a zarazím vás,kdybych měla dojem, že je to na ni příliš.“

„Dobře. To bude stejně nejlepší. Slibuju, že se budu ptátcitlivě. Také mám dítě.“

„Pochybuju, že někdy bylo svědkem vraždy.“

„To ne, ale je to syn policajta.“ Frank si povzdechl a vstal. „Děti vědí vždycky víc, než si přejeme.“

„Asi ano.“ Sama s tím neměla moc zkušeností, pomyslela si cestou ze salónu a nahoru po schodech. David zatím dětinechtěl a ona také byla raději jen oddanou tetou své malé neteři.

Teď se bude muset všechno naučit. Všichni se budou muset přizpůsobit.

„U dveří do ložnice detektivy zastavila. Opatrně pootevřela a nakoukla dovnitř. Olivie seděla s rodiči na podlaze askládala puzzle.

„Mami. Můžeš na minutku?“

Žena, která se objevila, měla stejně drobnou postavu jakoJamie, jen o trochu atletičtější. Podle opálení a sluncemvyšisovaných hnědých vlasů bylo zřejmé, že ráda pobývá venku. Frank ji odhadl na čerstvou padesátnici, která jindy, bez známekúna>2

vy a žalu, vypadá mnohem mladší. Její jemně modré, ale pláčem

zarudlé oči přejely z jednoho muže na druhého.

„To je moje maminka, Valerie MacBrideová, a tohle jsoudetektivové, kteří... no, kteří to mají na starosti,“ dokončila Jamie větu. „Chtějí si promluvit s Livvy.“

„Ne.“ Val se napřímila a rychle za sebou zavřela dveře. „To nejde, je moc malá. To nedovolím. Nikdo jí nebude ty hrozné věci připomínat.“

„Paní MacBrideová...,“ promluvil Frank, ale žena se kněmu prudce obrátila.

„Proč jste ji neochránili? Jak to, že jste od ní toho vrahouna nedrželi co nejdál? Moje holčička je po smrti.“ Zakryla si tvář dlaněmi a tiše se rozplakala.

„Počkejte tady, prosím,“ řekla Jamie a vzala matku kolemramen. „Pojď dolů, mami. Na chvíli si lehneš.“

Když se Jamie po chvíli vrátila, vypadala zase o něcopřepadleji. Byla uplakaná, ale tváře si stihla osušit. „Tak ať to máme za sebou.“ Narovnala se v ramenou a otevřela dveře.

Muž, který seděl na zemi v tureckém sedu, zvedl hlavu. Měl pohlednou, úzkou tvář a zlaté a stříbrné vlasy. Jantarovou barvu očí po něm očividně zdědila nejen mladší dcera, ale i vnučka. Při pohledu na muže za Jamiinými zády natáhl dlouhou ruku se širokou dlaní a ochranářsky ji položil na Oliviino rameno.

„Tati.“ Jamie se přinutila k úsměvu. „Detektivové Brady a Harmon. To je můj otec, Rob MacBride.“

Rob vstal, a třebaže zdvořile podal oběma ruku, držel seraději mezi nimi a vnučkou. „Co se děje, Jamie?“

„Chtějí mluvit s Livvy.“ Ztišila hlas a chytla otce za ruku, než mohl protestovat. „Je to pro ně důležité,“ zdůraznila. „Prosím, tati, mamce není dobře. Leží dole v hostinském pokoji. Já tu zůstanu s Livvy. Zajdi tam zatím za ní, prosím...“ Bylo jasné, že se ovládá jen ztěžka, a tak se na chvíli odmlčela. „Musíme to zvládnout, už kvůli Julii.“

Sklonil se a opřel si čelo o její. Chvíli tak mlčky stál a nechal se držet za ruku. „Půjdu se na ni podívat.“

„Kam jdeš, dědo? Ještě jsme to nesložili.“

Ohlédl se a snažil se zahnat slzy, které se mu draly do očí. „Za chvíli jsem zpátky, Livvy. Ne abys mi zatím vyrostla.“

2

Zahihňala se tomu, ale jakmile spatřila Franka, okamžitě si strčila palec do pusy.

To byl ten policajt s dlouhýma rukama a zelenýma očima, vzpomněla si. Vypadal moc smutně, ale měl hezký hlas.

„Ahoj, Livvy.“ Frank si dřepl vedle dítěte. „Pamatuješ si na mě?“

Přikývla a promluvila s palcem v puse. „Ty jsi Frank a zahnal jsi netvora. Už se nevrátí?“

„Ne.“

„A najdeš mi maminku? Musela do nebe a určitě se tam ztratila. Najdeš ji?“

„Kdybych tak mohl.“ Frank si sedl na podlahu a zkřížil nohy jako předtím Livvyin dědeček.

Do očí se jí už draly slzičky a třpytily se na dlouhých řasách. „To protože je hvězda? Hvězdy musí být na nebi.“

Za zády zaslechl Jamiino tiché zasténání. Rozhodl se získat důvěru dítěte, a tak se dotkl jeho tvářičky. „Někdy se lidempoštěstí, že se jim ukáže krásná nová hvězda. A když zase zmizí, jsou z toho moc smutní. To je v pořádku. Víš, že hvězdy jsou na nebi i ve dne?“

„Ale nevidíme je.“

„Ne, ale jsou tam, a mohou vidět nás. Tvoje maminka se na tebe taky bude pořád dívat.“

„Já chci, aby přišla domů. Uděláme si na zahradě party s panenkami.“

„Tvoje panenky mají rády party?“

„Každý to má rád.“ Vzala do ruky žabáka, kterého si přinesla z domova. „On papá brouky.“

„Vážně? Samotné, nebo s čokoládovým sirupem?“

Oči se jí rozsvítily. „Já mám ráda všechno s čokoládovýmsirupem. Ty máš doma taky holčičku?“

„Ne, kluka, a ten taky jedl brouky.“

Zasmála se a konečně vytáhla palec z pusy. „To ne.“

„Ale ano. Měl jsem strach, že z toho zezelená a začnehopsat.“ Frank namátkou sáhl po dílku puzzlu a vložil ho nasprávné místo. „Mám skládanky rád. Proto jsem se asi stalpolicajtem. My pořád řešíme nějaké hádanky.“

„Tohle je Popelka na bále. Má překrásné šaty a kočár z tykve.“

„Někdy si skládám obrázky v hlavě, ale často potřebuju od někoho nápovědu. Myslíš, že bys mi mohla pomoct, Livvy? Řekneš mi, co se stalo tu noc, když jsem za tebou přišel?“

„Otevřel jsi skříň. Myslela jsem, že jsi netvor, ale nejsi.“

„Kdepak. A řekneš mi, co bylo předtím, než jsem tě našel?“

„Schovávala jsem se dlouho, moc dlouho, a on nevěděl, kde jsem.“

„To je taky moc dobrá schovávačka. A ten den sis hrála se žabákem, nebo se skládankou?“

„Se vším. Maminka nemusela pracovat, tak jsme šly dobazénu. Dokážu zadržovat dech moc dlouho, protože jsem jako ryba.“

Potáhl ji za vlasy a koukl jí za krk. „No jo, vždyť máš žábry.“

Vykulila očka. „Maminka to taky říkala! Ale já je nevidím.“

„Takže plaveš ráda?“

„Moc ráda. Ale jenom na mělčině a do vody můžu smaminkou nebo s Rosou. Až vyrostu, půjdu i na hloubku.“

„A ten den jsi tu měla nějaké kamarády?“

„Ten den ne.“ Našpulila rty a znalecky usadila další dílek skládanky na místo. „Někdy k nám chodí Billy, Cherry nebo Tiffy, ale ten den jsme si hrály s maminkou. Po spaní nám Rosa upekla sušenky. A maminka si četla scénář a smála se do telefonu: ‚Lou, je to báječné!‘“ Livvy nasadila tak dospělý tón, až Frank překvapením zamrkal. „‚Já jsem celá Carly. Konečně mám šanci zahrát si v dobré komedii. Tu smlouvu podepiš.‘“

„Pane...“ Frank se chvíli zmítal mezi úžasem a obdivem,zatímco Livvy klidně skládala dál. „To je teda něco. Mášvýbornou paměť.“

„Tatínek říká, že bych mohla být papoušek. Pamatuju sihodně věcí.“

„To vidím. A víš, v kolik hodin jsi ten den šla spát?“

„Vždycky chodím v osm hodin. Maminka mi vyprávělapohádku o dívce ve věži, co měla strašně dlouhé vlasy.“

„A později ses probudila. Mělas žízeň?“

„Ne.“ Znovu zvedla palec ke rtům. „Zdál se mi ošklivý sen.“

2

„Náš Noah taky mívá zlé sny. Ale když mi je vypráví, už se tolik nebojí.“

„Noah je tvůj chlapeček? Kolik je mu roků?“

„Už deset. Chceš vidět fotku?“

„Hmm.“ Přisunula se blíž, zatímco se Frank probíral přihrádkami náprsní tašky. Pak si se zájmem prohlédla školní fotografii rozježeného kluka se širokým úsměvem. „Je hezký. Mohl by si taky přijít někdy hrát.“

„Možná. Někdy se mu zdají zlé sny o mimozemšťanech.“

Promiň, Noahu, pomyslel si Frank a vrátil peněženku do kapsy, že jsem vyzradil tvoje tajemství. „Ale když o nichvypráví, uleví se mu. Povíš mi taky o tom snu?“

„Někdo křičí. Nemám ráda, když se tatínek s maminkou hádá. Ale je nemocný a my si musíme moc přát, aby seuzdravil a mohl se k nám vrátit.“

„V tom snu jsi slyšela, jak na sebe rodiče křičí?“

„Někdo tam křičel. Ale nerozuměla jsem co. Ani jsem tonechtěla poslouchat. Chtěla jsem k mamince. Pak někdo zaječel jako ve filmech, na které se v noci dívá Rosa, a já jsem sevzbudila. Nebylo slyšet nic, protože to přece byl jen sen. Šla jsem za maminkou.“

„Kam?“

„V posteli nebyla. Chtěla jsem si k ní lehnout, protože jí to nevadí. Pak jsem...“

Zmlkla a nápadně se soustředila na puzzle.

„Neboj se, povídej dál.“

„Já nesmím sahat na maminčiny lahvičky. Ale žádnou jsem nerozbila.“

„Kde jsou ty lahvičky?“

„V ložnici, u zrcadla. Prý jsou to hračky pro velké holky, pak taky nějakou dostanu. Jen chvilku jsem si s nimi hrála.“

Vrhla na Franka tak úpěnlivý pohled, že se musel usmát. „To nevadí. Cos dělala potom?“

„Šla jsem dolů. Bylo rozsvíceno a dveře ven otevřené.Myslela jsem, že někdo přišel na návštěvu a třeba dostanu kousek dortu.“ Po tvářích se jí začaly koulet slzy jak hrachy. „Už tonechci povídat.“

„Neboj se, Livvy, mně můžeš povědět všechno. Tak je to správné.“

A bylo. Při pohledu do jeho zelených očí se nebála říct nic. „Moc divně to tam páchlo a všechno bylo rozbité. Červené, mokré a ošklivé. Na zemi ležely květiny a střepy. Já nesmím chodit bosa tam, kde jsou střepy. Ale maminka ležela napodlaze a taky byla celá mokrá a červená. Stál u ní netvor a v ruce měl nůžky.“

Roztáhla malé prstíky a nepřítomně se na ně podívala. „‚Livvy, bože, Livvy‘,“ snažila se napodobit otcův hlas. „Utekla jsem, ale on pořád volal. Všechno rozbíjel, jak mě hledal, aplakal. Schovala jsem se do skříně.“ Z tváře jí skanula dalšíslzička. „Počůrala jsem se.“

„To nic, miláčku, to vůbec nevadí.“

„To velké holky nedělají.“

„A ty jsi velká a statečná.“ Když se na něj chabě usmála, slíbil si, že už nikdy nedovolí, aby na to musela vzpomínat znovu.

Připoutal její pozornost zpět k puzzlům a vyprávěl jí veselou historku o mluvících dýních, dokud se zase nezasmála.Nechtěl, aby poslední myšlenka před jeho odchodem byla plná strachu a krve.

Když se pak ode dveří ještě ohlédl, upřela na něho Olivie prosebný a děsivě dospělý pohled, jak to umí jen velmi malé děti.

Cestou dolů po schodech si uvědomil, že touží dostat Sama Tannera stejně jako Jamie Melbourneová.

„Vedl jste si moc dobře.“ Jamie byla na pokraji zhroucení. Toužila se schoulit do klubíčka a plakat jako její matka. Nebo se zavalit prací a povinnostmi jako její manžel. Všechno, jen to znovu neprožívat spolu s Olivií.

„Je to výjimečná holčička.“

„Začíná se podobat své matce.“

Frank se zastavil a pohlédl Jamii zpříma do očí. „Řekl bych, že taky trochu svojí tetě.“

Na její tváři bylo znát překvapení, ale vzápětí sipovzdechla. „Včera v noci ji zase budily zlé sny. Zastihla jsem ji, jak sedí a zírá před sebe těma prázdnýma očima s palcem v puse...Palec si cucala naposled jako miminko.“

„Na tom teď nesejde. Paní Melbourneová, možná byste v tak těžké chvíli měla uvažovat o návštěvě psychologa. Nejen kvůli Olivii, ale kvůli vám všem.“

„Asi ano. Teď ale musím zařídit spoustu jiných věcí. Achtěla bych vidět Tannera.“

„To není dobrý nápad.“

„Chci vidět muže, který zavraždil moji sestru. Chci se mu podívat do očí. To bude moje soukromá terapie, detektive.“

„Uvidíme, co se dá dělat. Díky za váš čas a spolupráci. Aještě jednou upřímnou soustrast.“

„Postarejte se, aby za to zaplatil.“ Otevřela jim dveře aobrnila se před výkřiky žurnalistů a náhodných zvědavců z ulice.

„Zůstaneme v kontaktu,“ řekl Frank na rozloučenou.

Jamie zavřela dveře a celou vahou se o ně opřela. Přestala vnímat, jak dlouho tam vlastně se svěšenou hlavou stojí, dokud ji nevylekala těžká ruka na rameni.

„Musíš si trochu odpočinout, Jamie.“ David ji vtáhl donáručí. „Vezmi si prášek a běž si lehnout.“

„Ne, ne, žádné prášky. Musím mít čistou hlavu.“ Ale pak si ji položila na jeho rameno a trocha tíhy z ní přece jen spadla. „Právě tu byli ti detektivové.“

„Mělas mě zavolat.“

„Chtěli mluvit se mnou a taky s Livvy.“

„S Livvy?“ Odtáhl se a pohlédl jí do očí. „Proboha, snad jsi je nenechala vyslýchat to dítě?“

„To nebyl výslech, Davide.“ Začala ji zmáhat lítost, ale i na ni byla příliš unavená. „Detektiv Brady to s dětmi umí a já jsem s ní zůstala celou dobu. Chtěli jen vědět, co viděla. Je tojediný svědek.“

„Sakra. Vždyť už ho mají pod zámkem. Byl na místě činu s vražednou zbraní v ruce a k tomu zfetovaný, jako skoro celý minulý rok.“

Při Jamiině ustaraném pohledu směrem ke schodům sezarazil. Jen klid, připomněl si. Všichni tím musejí projít comožná nejvíc v klidu. „Mají přece dostatek důkazů, aby ho zavřeli na doživotí,“ dodal tišeji.

„Teď mají i Livvyino svědectví, že ho viděla a slyšela.Netuším, co bude dál. Ani na to nechci myslet.“

„Promiň.“ Znovu si ji přitáhl blíž. „Já jen nechci, abykdokoli z nás trpěl víc, než je nutné. Příště mě radši zavolej. Asibysme ji taky měli zavést k dětskému psychologovi, jestli ji tonějak nepoškodilo.“

„Možná máš pravdu. Ale Bradyho má docela ráda, cítí se s ním v bezpečí.“ Na chvíli zabořila tvář do jeho krku. „Moji matku to celé dost rozčílilo. Musím za ní.“

„Dobře.“ Přejel jí dlaněmi po pažích a propletl si s ní prsty. „Pozítří nám prý vydají Juliino tělo. Pohřeb může být další den. Začal jsem to zařizovat, jestli jsi na to připravená.“

„Ach Davide,“ řekla vděčně, „tos nemusel. Chtěla jsem tam dneska zavolat.“

„Já vím, jak sis to asi představovala. Aspoň můžu taky něco udělat. Měl jsem ji přece moc rád.“ Políbil ji na konečky prstů.

„Já vím.“

„Organizování mi jde. Taky jsem připravil zprávu pro tisk. Budou ji po nás chtít.“ Útěšně ji pohladil po zádech. „Možná bys to napsala líp, ale já myslím, že co nejjednodušší vyjádření stačí. Pak ti to dám přečíst. To ostatní můžu ale zařídit sám.“

„Nevím, co bych si bez tebe počala, Davide.“

„To nebudeš muset nikdy zažít.“ Jemně ji políbil. „Zajdi za matkou a slib mi, že si taky trochu odpočineš.“

„Slibuju.“

Počkal, dokud nevyšla do patra, a pak se zadíval prosklenými dveřmi na srocení lidí před domem. Připomněli mu supy nad čerstvou mrtvolou. Olivie nemohla usnout, protože nebyla vůbec ospalá. Ale teta Jamie si přála, aby to zkusila, a tak tiše ležela v posteli, která jí nepatřila.

V tomhle hezkém pokoji vždycky spávala, když přišla nanávštěvu. Fialkové tapety i záclony s bílými puntíky měla ráda, ale nebyl to domov.

Řekla babičce, aby s ní šla domů, že si udělají party nazahradě, dokud se maminka nevrátí. Ale babičce se zaleskly oči a přitiskla ji k sobě tak silně, až to zabolelo.

Tak už o domově radši nemluvila.

Když zaslechla hlasy z pokoje, kde teď bydleli babička sdědou, potichu vyklouzla ven. Teta povídala, že si šli takyzdřímnout, ale kdyby nespali, mohli by s ní třeba ven. Koupat se, hrát si s míčem nebo lézt po stromech.

Děda povídal, že u nich doma rostou některé stromy až do nebe. Olivie tam kdysi byla na návštěvě, ale už se na to skoro nepamatovala. Možná by jí děda mohl nějaký vysoký stromnajít a ona by vylezla až nahoru a zkusila zavolat maminku. Třeba by ji slyšela, kdyby se dostala tak blízko k nebi.

Když otevřela dveře, uviděla babičku plakat. Teta jí držela za ruce. A dědeček se tvářil hrozně strašidelně. Mluvil, jako by chtěl slovy spíš sekat. Olivie se rychle přikrčila.

„Mně je jedno, proč to udělal. Jestli zešílel z drog nebo ze žárlivosti. Připravil nás o dítě. A za to musí platit každý den svého mizerného života. A stejně to nebude dost.“

„Měla přijet domů.“ Babičce dál kanuly slzy z tváří. „Když nám řekla, že jim to se Samem neklape, měli jsme si ji i s Livvy vzít na čas domů. Nemuselo to tak dopadnout.“

„Netušili jsme, že by jí mohl ublížit.“ Děda zaťal ruce do pěstí. „Kdybych to věděl, přišel bych si to s ním vyřídit sám.“

„Už to nezměníme, tati,“ promluvila Jamie znaveně,protože sama cítila část té viny. Ona věděla a neřekla nic. Julie ji o to prosila. „Teď bychom všichni našli něco, co se dalo změnit. Ale už je pozdě a musíme to prostě vydržet. Tisk...“

„Tisk ať jde do hajzlu.“

Olivie na chodbě vykulila oči. Dědeček neslušná slova nikdy neříkal. Ještě víc ji překvapilo, když teta jen mlčky přikývla.

„Jen aby oni neposlali do hajzlu nás. Tak už to chodí. ZJulie buď udělají světici, anebo děvku. Nebo obojí. Už kvůli Livvy to musíme trochu kontrolovat. V novinách začnou spekulovat, vymýšlet si historky o jejím manželství i o vztazích s jinými muži. Zvlášť s Lucasem Manningem.“

„Julie nebyla žádná laciná holka,“ vyštěkla babička.

„Já vím, mami. Ale tak se to dělá.“

„Je mrtvá,“ pronesl děda ztěžka. „Julie je mrtvá. Copak to musejí ještě zhoršovat?“

Olivie začala pomalu ustupovat ode dveří. Věděla, coznamená být mrtvý. Jako když kytky zvadnou, uschnou a musejí sevyhodit. Nebo Tiffyin starý pes Casey. Hodili ho do jámy nazahradě a zasypali hlínou.

Kdo je mrtvý, ten už se nikdy nevrátí.

Couvala pozpátku chodbou a na plicích ji pálilo. V hlavě jí vířily obrazy rozbitého skla a krve, obludy a rozevřených nůžek.

Pak ze sebe ten žhnoucí dech vyrazila, dala se doběhu azačala křičet.

„Maminka není mrtvá. Maminku nemůžete zahrabat do díry. Ona se vrátí. Ona se brzo vrátí.“

Utíkala pryč od hlasů, které ji volaly jménem, dolů poschodech a do haly. Začala lomcovat vstupními dveřmi, tvářesmáčené slzami. Musí se dostat ven a najít strom, který sahá skoro do nebe, aby mohla zavolat na maminku.

Otevřela a vyběhla na dvorek. Byla tam spousta lidí a Livvy nevěděla, kudy dál. Všichni začali křičet najednou. Vlna jejich hlasů se přes ni převalila a začala ji bodat do uší. Přitiskla si na ně dlaně a s pláčem volala maminku.

Desítky kamer tu scénu hladově hltaly. Pásly se na jejímstrachu a zoufalství.

Někdo křičel, aby to děcko nechali na pokoji. Ale reportéři se přesto jak v horečce hrnuli dopředu. Slunce odražené odčoček fotoaparátů ji oslepovalo. Viděla jen barevnou změť cizích tváří. Vrhaly se na ni s příkazy a otázkami.

Sem se dívej, Olivie! Sem!

Ubližoval ti tatínek?

Slyšelas, jak se rodiče perou?

Tady, Olivie. Dívej se na kameru!

Livvy omámeně ztuhla. Pak ji někdo zezadu uchopil a ona se mohla schoulit do tetiny voňavé náruče.

„Já chci maminku. Chci maminku,“ šeptala, zatímco ji Jamie pevně tiskla k sobě.

„Je to ještě dítě.“ Jamie se už neovládla a zoufale vykřikla. „Jděte všichni k čertu, vždyť je to malé děcko.“

Obrátila se zpět k domu a horlivě zavrtěla hlavou, když jí chtěli rodiče s mužem přijít na pomoc. „Ne, zůstaňte uvnitř. Nedávejte jim další příležitost. Už to stačilo.“

„Donesu ji nahoru.“ Jamiina matka už měla oči suché aklidné. „Mělas pravdu. Musíme se s nimi nějak vypořádat.“Vtiskla Olivii polibek do vlasů a začala stoupat po schodech. Museli čelit přítomnosti, a teď byla ze všeho nejdůležitější Olivie. Tentokrát holčička tvrdě, vyčerpaně usnula, zatímco babička bděla u jejího lůžka. Tohle, uvědomila si, je dnes jejíhlavní povinnost.

V méně útěšném prostředí na ni vzpomínal Frank Brady. Stále se mu vracel ten důvěřivý pohled velkých hnědých očí.

Pro Franka byl teď ze všeho nejdůležitější Sam Tanner.

I přes dlouhé hodiny v cele a abstinenční příznaky jeho vzhled téměř neutrpěl. Jako by jen ztvárňoval roli zhrzeného

3

milence, nevinného a trpícího, a pořád tak pohledného, že by se

nad ním ženská část publika musela ustrnout.

Husté, tmavé hlasy měl rozcuchané a jasně modré oči potemnělé. Díky návyku na kokain sice trochu pohubl, ale to mu jen dodávalo punc romantického snílka s vpadlými tvářemi.

Třebaže se mu rty občas zachvěly, ruce měl klidné.

Zkrvavené oblečení mu vyměnili za sepranou šedou košili a pytlovité kalhoty. Nesměl mít pásek ani tkaničky, kdyby se snad pokusil o sebevraždu. Ještě se nevzpamatoval ze šoku a drogového absťáku, takže svou situaci nevnímal příliš jasně.

Přivedli ho k výslechu do poloprázdné místnosti s béžovými stěnami, zařízené jen stolem se třemi židlemi. Dusný vzduch mohlo jen sotva osvěžit pítko s vlažnou vodou v rohu.

Frank se posadil naproti a mlčel. Tracy, opřený o zeď, sizamyšleně zkoumal nehty. Z té dusné atmosféry se Samovizačala lepit košile k tělu.

„Nepamatuju si z toho víc, než jsem vám řekl,“ vyrazil ze sebe, aby prolomil to ticho. Po prvním výslechu si bylnaprosto jistý, že bude propuštěn. Že bude moci jít a zjistit, co sestalo s Julií a Olivií.

Ach bože, Julie. Při každé myšlence na ni viděl tu krev,potoky krve.

Frank jen trpělivě přikývl. „Tak co kdybyste mi to řeklznova. Pěkně od začátku.“

„Mám to zas opakovat? Šel jsem domů...“

„Ale vy jste tam už nebyl doma, Tannere, nebo ano?“ To se trochu nerudněji ozval Tracy.

„Pořád je to můj domov. Rozluka měla být dočasná – nežvyřešíme nějaké problémy.“

„Přesně tak.“ Tracy dál studoval své nehty. „Proto vaše žena podala žádost o rozvod a zajistila si dítě do vlastní péče, proto jste měl jednou za čas vyhrazené návštěvy a koupil si tenpalác na pláži.“

„To jsou jen formality.“ Samovi naskakoval na tváři střídavě ruměnec. Toužil po svojí dávce, aby se mohl víc soustředit. Proč nikdo nechtěl pochopit, jak těžké je někdy přemýšlet? „A dům v Malibu jsem koupil jako investici.“

3

Tracy si odfrkl, ale Frank zvedl ruku. Jako dlouholetí parťáci už měli dávno nacvičený rytmus práce. „Jen ho nechmluvit, Tracy. Přerušováním ho rozhodíš. Potřebujeme znátdetaily, pane Tannere.“

„Dobře. Takže jsem šel domů,“ přejel si dlaněmi po stehnech a pocítil odpor k hrubé látce kalhot. Byl zvyklý na prvotřídní materiál a věřil, že si ho zaslouží.

„Proč jste tam šel?“

„Cože?“ Zamrkal a zatřepal hlavou. „Proč? Chtěl jsemmluvit s Julií. Potřeboval jsem ji vidět, něco si vysvětlit.“

„Byl jste na drogách?“ Frank se zeptal klidně, téměř jakopřítel přítele. „Ale upřímně, Same. Pokud jde o příležitostnéfetování...,“ zvedl a zase spustil ramena, „nebudeme vás kvůli tomu popotahovat. Chceme jen vědět, v jakém jste byl stavu.“

Tohle Sam vždycky popíral, protože by ho to společensky znemožnilo. Lidi z branže věděli, jak to chodí, ale u diváků by to zrovna nezabralo.

Ale trochu koksu na mejdanu? V čem je problém? Vždyť o nic nešlo, to taky pořád říkal Julii, když ho kvůli tomupeskovala. Bože, Julie, napadlo ho znova a přitiskl si prsty na oči. Ona je vážně mrtvá?

„Pane Tannere?“

„Co?“ Oči, po kterých vzdychaly ženy na celém světě,zmateně zamrkaly. Byly zarudlé a nepřítomné.

„Vzal jste si něco, než jste šel za svou ženou?“ Než to mohl popřít, Frank se naklonil nad stůl. „Než odpovíte, musím vám říct, že jsme ve vašem autě drogy našli. Nechceme vás obvinit z přechovávání, ale buďte otevřený.“

„Nevím, o čem to mluvíte.“ Otřel si hřbetem ruky ústa. „To tam mohl dát kdekdo. Třeba vy.“

„Chcete říct, že jsme podstrčili falešné důkazy?“ Tra



Nora Roberts

NORA ROBERTS


10. 10. 1950

Nora Roberts (tento její pseudonym je zkráceninou jejího vlastního jména Eleanor Marie Robertson) se narodila 10. října 1950 v Silver Springu v Marylandu jako nejmladší z pěti dětí. Navštěvovala nějaký čas Katolickou školu, kde se jí dostalo jisté disciplíny od jeptišek. Ona sama dnes říká: " Můžeš mít všechen talent světa, ale když nebudeš mít disciplínu sednout si a psát, nepovede se ti napsat a publikovat žádnou knihu."

Vdala se mladá a usadila se v Keedysville v Marylandu. Krátce pracovala jako právní sekretářka. "Uměla jsem psát rychle, ale neuměla jsem hláskovat. Byla jsem nejhorší právní sekretářka vůbec," říká dnes. Když se jí narodili synové, zůstala doma a zkusila každé řemeslo, které se nahodilo.

Vánice v únoru 1979 ji přinutila najít jiné východisko. Zůstala doma zasněžená se svými syny. Mladšímu byly tři roky, staršímu šest let. Neměla tehdy žádnou možnost poslat je do školky. Během vánice vytáhla tužku a zápisník a začala psát jeden z příběhů. Tehdy začala její kariéra spisovatelky. Několik jejích rukopisů však bylo zamítnuto, ale později přeci jen uspěla. Její první kniha, Irský plnokrevník (Irish Thoroughbred), vyšel v nakl. Silhouette v roce 1981.

Se svým druhým manželem Brucem Wilderem se seznámila, když ho najala, aby jí postavil domácí knihovnu. V červenci 1985 se vzali. Od té doby rozšířili svůj dům, hodně cestovali po světě a otevřeli spolu knihkupectví.

Během svého života byla Nora vždycky obklopená jen muži. Nejen že byla nejmladší ze všech svých sourozenců, ale byla dokonce jediná dcera. A právě život strávený mezi muži dal Noře docela dobrý pohled na mužskou mysl, který dnes její čtenáři tolik obdivují.

V roce 2007 se 4 její knihy dočkaly filmového zpracování.

Nora je členem několika spisovatelských skupiny a vyhrála nespočetné ceny od jejích kolegů a nakladatelského průmyslu.

Dalším jejím velice známým pseudonymem je J.D. Robb, který byl samostatně představen zde. Nora psala také pro magazín příběhy "Melodie of Love" pod pseudonymem Jill March. Ve Velké Británii je známá také jako Sara Hardesty.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist