načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Kaziměsti - Martin Bečan

Kaziměsti
-11%
sleva

Elektronická kniha: Kaziměsti
Autor: Martin Bečan

- Čtveřice přátel naskočí jednoho dne do přijíždějící tramvaje číslo 0 a ta je zaveze do Nikam. Zjišťují, že město, ve kterém žijí a studují, má druhou tvář. Sněží v něm ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  159 Kč 142
+
-
4,7
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » FRAGMENT
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 252
Vydání: 1. vydání
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-253-3377-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Čtveřice přátel naskočí jednoho dne do přijíždějící tramvaje číslo 0 a ta je zaveze do Nikam. Zjišťují, že město, ve kterém žijí a studují, má druhou tvář. Sněží v něm papír, tramvajové koleje tvoří horské dráhy, krysy se mění ve stíny a jsou v něm domy, ulice a celé čtvrti, o kterých většina lidí nemá tušení. Zlákáni plejádou divů a zázraků se rozhodnou sem přestěhovat. Jenže město je nakaženo nemocí...

Zařazeno v kategoriích
Martin Bečan - další tituly autora:
Kaziměsti Kaziměsti
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Kaziměsti

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.fragment.cz

www.albatrosmedia.cz

Martin Bečan

Kaziměsti – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Martin Bečan



5

1

Tramvaje do nikam

Když se probudíte v posteli plné dlažebních kostek, donutí vás to zamyslet se, kolik jste toho předešlý večer vypili a kdy jste se vrá­ tili domů. V první moment se vám to může zdát dokonce vtipné, jenže ta pravá legrace začíná teprve ve chvíli, kdy si uvědomíte, že jste se celou noc učili a spolubydlící, který se vyčerpaně hroutí s čelem zašpiněným od růžového zvýrazňovače na stole plném papírů, je stejně překvapený jako vy.

Původně jsem měl za to, že se k nám nad ránem, kdy jsme tvrdě spali – já ve své posteli a Cesmín s hlavou na stole – vplížili kluci z vedlejšího pokoje a zasypali mě dlažebními kostkami v rámci odplaty za tu potravinovou fólii na záchodové míse.

Když se na to ale dívám zpětně, říkám si, že nejspíš vůbec nešlo o odplatu. Je dost dobře možné, že v době našeho spánku zůstaly dveře pokoje zavřené. Myslím si – ne, jsem si téměř jistý – že tehdy, před těmi několika měsíci, si ke mně město našlo poprvé cestu a dalo mi najevo, že mě zve dál a chce mi ukázat svoji pravou tvář.

Podobně podivných věcí se mi od té doby přihodilo ještě něko­ lik, ale do souvislosti si je dávám až te, na samém konci. Týden po probuzení s dlažebními kostkami jsem ve velké posluchárně ve škole našel ve zdi za odpadkovým košem výklenek plný sta­ rých keramických izolátorů a za závěsem nejbližšího okna ocelo­ vé traverzy, které by klidně mohly být součástí sloupu vysokého napětí.

Po dalším týdnu jsem si všiml, že kašna na náměstí je plná ži­ vých škeblí, a později, pár dní na to, když jsme se v půl čtvrté ráno vraceli na kolej, objevili jsme já a Cesmín mezi paneláky zahradu obehnanou vysokou kamennou zdí. Nebylo v ní nic než lavička, roztrhaná žíněnka a starý omlácený sádrový trpaslík. Na lavičce jsme dopili víno, vykouřili cigaretu a odešli. Zahradu jsme potom už nikdy nenašli.

Všechno to byly pouhé náznaky a příslib toho, co mělo teprve přijít. Nemusel jsem ale čekat dlouho. Už v polovině října se měs­ to rozhodlo, že si s námi dál nebude hrát, spustí padací most přes svůj vodní příkop a umožní nám vstoupit. Jen bych očekával, že si vybere kterýko liv jiný den než ten, který byl od samotného rána obzvláš nechutný.

Člověk zvracející do odpadkového koše totiž nejspíš není první věcí, kterou byste si po ránu přáli vidět. Já jsem tomu pohledu ale neunikl. Opíral jsem se o chladivé zdivo starého jezuitského kon­ viktu a sledoval jsem Cesmína, jak oběma rukama svírá kovovou obrubu, naklání se nad koš a vydává u toho zvuky, ze kterých se dělalo špatně i všem kolemjdoucím.

Ti procházeli se zhnusenými výrazy kolem nás a šeptali si, že určitě patříme k těm rádoby umělcům, kteří se scházejí v ne da­ lekém klubu, pojmenovaném po filmu od Alfreda Hitchcocka.

V každý jiný den by nejspíš měli pravdu. Do konviktu se totiž už dávno nastěhovalo povícero uměleckých kateder z univerzity, a tak nebývá nic výjimečného vidět studenty filmových a divadel­ ních věd a dalších zbytečných oborů, jak ihned po přednáškách zamíří do Vertiga, kde celou noc vedou hlubokomyslné debaty, aby se nad ránem vydrali z podzemí, mžourali do slunce a snažili se najít nejbližší odpadkový koš k vyzvracení.

Tohle dopoledne ale bylo všechno úplně jinak. Podíval jsem se na skripta a stoh papírů s poznámkami, které mi Cesmín nacpal do ruky, když se vypotácel ze školy. Po celonočním učení byl v ža­ lost ném stavu. Třásl se, v obličeji byl bledý a pod očima měl obrovské kruhy. Byl taky nezvykle neupravený, neoholený a jeho tmavé vlasy, jindy úzkost livě vyžehlené a natužené, se mu vlnily, kroutily a padaly do obličeje.

„Seber se,“ řekla Parma, která stála vedle něj a snažila se mu vlasy odhrnovat z čela. „Příště už to určitě zvládneš. Já půjdu pro jistotu s tebou a ukážu tomu dědkovi kozy, třeba ho to trošku obměkčí.“

Cesmínův zmučený výraz se proměnil v jakousi zkřivenou gri­ masu. Nejspíš mělo jít o úsměv. Parmice ho hladila po zádech a držela mu vlasy tak, aby si je neušpinil od zvratků. Zima, která stála po Cesmínově druhém boku, využila chvíle, kdy se přestal dávit, a snažila se mu papírovým kapesníkem otřít pusu. I s vyso­ kými podpatky byla maličká, a tak se musela pořádně natáhnout.

Když se potom odvrátil od koše a posadil se na obrubník chod­ níku, Parma se k němu okamžitě přitočila a vnutila mu láhev s vodou. Odlepil jsem se ode zdi, přisedl si k němu a popsané a pokreslené papíry mu položil do klína.

„Díky,“ vydechl a podíval se na mě.

Zalovil jsem v kapse svého ošoupaného hnědého saka, vy táhl jsem krabičku a podal mu jednu cigaretu. Sám jsem si připálil taky.

„To myslíš vážně?“ ozvala se Parma a cigaretu mu vzala. Pohorše­ ně se na mě podívala a potom si sama potáhla. „Proč mu to dáváš, když vidíš, v jakém stavu?“

Byla moc pěkná, když se zlobila. A ne jen tehdy. Krásná byla i normálně, a to tím panenkovským způsobem.

Veliké oči měla posazené daleko od sebe, pusu malou, i když prořízlou, a navrch se mohla chlubit tím nejsymetričtějším obli­ čejem, jaký jsem kdy viděl. Jen namísto zlatých panenkovských loken nosila na krátko střiženého tmavého ježka, díky kterému ještě víc vynikaly její výstavní lícní kosti.

Oblečená chodila do černého a většinu času s sebou vláčela svůj rozložitý fotoaparát. Analogový, ne digitální. Spolubydlící z vedlej­ šího pokoje jednou při obědě v menze prohlásil, že kromě toho, že vypadá jako mimozemšan, je navíc ještě pozérka. A nebyl sám, kdo si to myslel. Mně ale vždycky připadala neuvěřitelně krásná.

„Nech to být,“ odpověděl jsem jí a potom jsem se naklonil k Ces mínovi, abych ho poplácal po zádech. „Nic si z toho nedělej, na příští termín ti pomůžu s učením.“

Chtěl jsem mu ale místo toho říct, že příště už ho nebudu tahat po barech a hospodách, že mu zakážu vodit si na kolej kohokoliv na noc a že ho přinutím, aby se začal učit dřív, než teprve noc před zkouškou.

Cesmín to pochopil. Bylo mu jasné, co tím myslím, a věděl taky, proč jsem mu to neřekl na plnou pusu. Žádný z nás se totiž ne­ chtěl vystavit Parminu hněvu, kterým by nás zahrnula, kdyby zjis­ tila, že se Cesmín flákal a já jsem ho v tom podporoval.

Občas mívala sklony k přehánění. Chození do školy a učení na zkoušky, i když se jednalo jen o průběžné testy a zkoušení, brala smrtelně vážně.

„Nepůjdeme se někam najíst? Mám docela hlad,“ ozvala se Zima, zatímco si hrála na provazochodkyni a balancovala na obrubníku. Sledoval jsem, jak s rozpaženýma rukama klade jednu nohu před druhou a nebezpečně se kymácí ze strany na stranu.

„Zvládneš to, Kopřivo?“ zeptal jsem se Cesmína, když jsem mu pomáhal na nohy.

Přikývl.

Vydali jsme se po kočičích hlavách ulicí dolů, pryč od historické univerzitní budovy, v níž na některém z mnoha poschodí seděla Cesmínova noční můra. Po pár krocích se ještě Parma naposledy otočila, aby si vyfotila hlouček studentek, které vykuřovaly před vchodem.

Jednu z nich už jsem předtím viděl. Byla starší než její spolužač­ ky a taky mnohem krásnější. Myslím, že jsem ji zahlédl na některé z přednášek.

Šli jsme mlčky. Když jsme míjeli Vertigo, jeho vstupní dveře se otevřely a ven se vypotácel opilý mladík. Měl na sobě sako ne nepodobné tomu mému. Parma si toho taky všimla a zašklebila se na mě.

Na konci ulice jsme zahnuli doprava a vešli do podloubí, které ústilo na Náměstí Republiky. Zpomalili jsme. Podloubí už pár let, napřed nelegálně a potom legálně, sloužilo jako improvizovaná galerie pro pouliční umělce.

Bylo tam k vidění všechno od graffiti po origami, zavěšené u stro­ pu. Do jednoho ze zákrutů, kam dopadalo jen minimum světla, někdo namaloval malá modrá dvířka. Když jsem kolem nich pro­ cházel, přejel jsem po malbě zlehka rukou.

Čekal jsem, že na bříškách prstů ucítím hrubou zrnitou omítku a taky tu zvláštní suchou, ale kluzkou texturu, jakou barvy někdy mívají. Místo toho jsem však prsty přejel po chladivém plechu. Nebyl to obraz, ty dveře byly pravé.

Jak dlouho už tam ale byly? Nikdy předtím jsem si jich nevšiml, i když tím podloubím chodím docela často. Možná jsem je jenom přehlédl, kdoví.

Ostatní se kus vzdálili a tak jsem udělal pár dlouhých kroků, abych je dohnal. Než jsme podloubí opustili, ještě jednou jsem se ohlédl a na modře natřená plechová dvířka jsem se zadíval.

Vážně tam byla vždycky?

Po pár minutách jsme se přes náměstí dostali do úzké uličky, která vedla kolem knihovny a malého parčíku. Budova knihovny byla původně postavená jako zbrojnice a ve svých dobách byla od sklepa po půdu nacpaná vojenskou municí.

Parčík měl taky zpočátku sloužit naprosto jinému účelu. Prak­ ticky za každého počasí te býval obsazený bezdomovci, opilci a feáky, a nejinak tomu bylo i dnes. Několik starých otrhaných mužů začalo téměř okamžitě pokřikovat na Zimu.

Sedělo jich tam na jedné z posprejovaných laviček asi pět. Tís­ nili se jeden vedle druhého a nechávali mezi sebou kolovat láhev laciné pálenky. Podařilo se jim Zimu vyvést z míry natolik, že si přestala dávat pozor na cestu. Kdybych k ní na poslední chvíli nepřiskočil a nechytil ji, tak by si v podpatkách na všudypřítom­ ných kočičích hlavách vyrazila zuby.

„Tohle je v době vymírajících časopisů nejspíš jediná možnost, jak se na ulici dostanou k pornu,“ utrousila Parma na půl pusy, aniž se ohlédla.

Zima po ní šlehla jedovatým pohledem.

Ačkoliv se za dobu svého spolubydlení na koleji stihly celkem rychle spřátelit – podobně jako já s Cesmínem – kvůli oblečení si do vlasů vjížděly neustále. Postavil jsem Zimu na nohy a potom jsem zavrtěl hlavou na znamení, aby to přešla a nepouštěla se s Parmou do hádky.

I když mi vadilo, jak se Zimou občas jednala, musel jsem dát Parmici zapravdu. Neublížilo by jí, kdyby si jednou vzala slušnější oblečení a ubrala na líčidlech. Taky by jí prospělo, kdyby si přestala barvit vlasy na růžovo a alespoň jednou nechala doma ty fialové kontaktní čočky.

Párkrát jsme jí to s Cesmínem taktně naznačili, ale nepadlo to na úrodnou půdu. Dokonce ani Parmina upřímnost ji nepřiměla k tomu, aby maličko polevila se svojí snahou vypadat jako umě­ lohmotná panna.

Když jsem si byl jistý, že nabyla ztracenou rovnováhu, natáhl jsem ruku a ukázal bezdomovcům vztyčený prostředník. Na chví­ li jsem se lekl, že po mě mrští skleněnou lahví, kterou v rukou držel ten nejšpinavější z nich. Levná pálenka, která chutná jako koncentrované peklo a příčí se v krku, pro ně ale měla příliš vel­ kou cenu. A tak vzduchem létaly jen kurvy a zasraní čuráci.

Zima si vyšlapovala, kabelku zavěšenou v lokti a nos odvrácený od Parmy. Uvažoval jsem, jak dlouho jim to zabere tentokrát. Při podobných slovních přestřelkách se Parma většinou po chvíli omluvila, jednou jim to mlčení ale vydrželo celé tři dny.

Slunce se vyhouplo výš, objevilo se nad střechami starých vy­ sokých domů a zaplavilo ulici příjemným dopoledním světlem. Parma nakrčila nos, z kabelky vytáhla sluneční brýle a nasadila si je. Šla vedle Cesmína, držela se ho za paži, druhou rukou si hrála se svým přívěskem ve tvaru ryby a velice okatě ignorovala Zimu.

Zahnuli jsme za roh, na jednu z hlavních ulic, které protínaly město. Na chodnících se tlačili lidé, spěchající pozdě do práce nebo z práce na oběd a taky studenti, kteří se rozhodli neprospat celý den a i s kocovinou se vydali do školy.

Po nerovné silnici rachotila auta a vyhýbala se tramvajím, kte­ ré jezdily v obou směrech jedna za druhou. Počkali jsme na me­ zeru v provozu a přeběhli na druhou stranu. Byl jsem naprosto přesvědčený o tom, že Zima zase zakopne a svalí se na zem. Kupodivu ale cestu přes ulici zvládla bez jakékoliv újmy.

Na druhé straně jsem rychle přiskočil k Cesmínovi a vyprostil ho

z Parmina sevření. Zastavili jsme se a Parmice obrátila oči v sloup.

Stáli jsme před hospodou, která měla před vchodem vystavenou

ceduli s křídou napsanou nabídkou denního menu. Jako vždycky

na něm byla uzená žebra. A jako vždycky jsme s Cesmínem umaza­

li ve slově žebra háček.

„Že vás to ještě baví,“ povzdychla si Parma.

Uzená zebra jí nikdy moc vtipná nepřipadala. Byla ale ráda, že se Cesmínovi zlepšila nálada. Potom se ho zase chytila za paži, zavelela k odchodu a vydala se po chodníku dál.

Najíst jsme se chtěli jinde. Na uzenou zebru nás nikdy moc ne­ užilo a Ponorka, která byla pár desítek metrů zpátky směrem do centra, na nás byla moc velký pajzl. Nikdy jsem nepochopil, proč ji mají všichni v takové oblibě. Odjakživa mi bylo jedno, že za hluboké totality byla centrem undergroundové kultury. Pořád to byla hnusná putyka.

„Stejně si ale myslím, že ti to měl dát. Učil ses na to tak dlouho,“ začala znovu o zkoušce Parma.

„U něj nezáleží na tom, jak dlouho se učíš,“ usmál se nervózně Cesmín. „Je to výstavní příklad zakomplexovaného debila.“

„Jak to?“

„Slyšel jsem, že mu jeho žena přišla na aférku s jedním stu­ dentem –“

„Jakože s klukem?“ skočila mu do řeči Zima.

„S klukem. Utekla od něj a přestala se s ním stýkat i jeho dcera. Od té doby žije sám, protože nebyl s to najít si někoho nového. A tak se z něj stal nervák se zálibou v trýznění studentů a špat­ ným vkusem – kdybyste viděli ty jeho hadry – který vyhodí polo­ vinu svojí výplaty za cigára bez filtru.“

Parma si odfrkla a začala brblat něco o neférovém jednání, za­


13

sednutí si na Cesmína a úrovni vysokého školství. Stále se ho držela. I cizí člověk si musel hned všimnout, že se k němu tiskne víc, než se na kamarádku slušelo. Můj pohled se setkal se Zimi­ ným. Myslela na totéž.

Kdyby existovala možnost, že by jí mohl Cesmín city opětovat, nejspíš by se do něj byla Parmice zamilovala. Ale vzhledem k to mu, že to nepřicházelo v úvahu, vyvinul se u ní nějaký ochranářský mateřský pud. Žádný z nás jí o tom ale nikdy neřekl, protože by nejspíš oběma na místě zarazila podpatek do čela.

Míjeli jsme zrovna irskou hospodu, když jsem zaslechl kvílení napínaných trolejí a hluk blížící se tramvaje. Šli jsme za sebou po chodníku lemujícím levou stranu ulice. Parma ještě pořád něco vykládala Cesmínovi, Zima šla pár kroků za nimi a já se loudal jako poslední. Hlavu jsem měl zakloněnou a prohlížel jsem si opravené fasády domů.

Když jsem uslyšel rachocení, mimoděk jsem se ohlédl přes ra­ meno. Tramvaj byla ještě relativně daleko, její číslo se už ale pře­ číst dalo. Zdálo se mi to? Zastavil jsem se a k přijíždějící tramvaji se otočil. Vypadalo to, že mě ten den už podruhé klamaly oči.

„Hej, Lazare!“ zaslechl jsem za sebou Parmin hlas. „Tak jdeš?“

„Odkdy po městě jezdí nula?“ zeptal jsem se.

„Cože?“

Na její otázku jsem zareagoval napřaženou paží se vztyčeným prstem, který mířil přímo nad čelní sklo tramvaje. Všichni tři mí přátelé se o pár kroků vrátili a te společně se mnou upínali zrak k blížícím se vagonům. Tramvaj se dostala už tak blízko, že bylo možné bez problémů přečíst její označení.

Na informační tabulce nad řidičem, kde normálně svítí číslo tramvaje, červené světelné body vytvořily nulu. A v místě, kde bývá uvedená konečná stanice, stálo jedno slovo: Nikde.

„To je nějaká porucha?“

„Třeba je to jenom zkušební jízda.“

„Nebo něco jako ta tramvaj na prevenci HIV, která jezdí vždycky v prosinci.“

Ani jeden z návrhů se mi nezdál pravděpodobný. Poruchou jsem si nebyl jistý, ale zkušební jízdy tramvají bývají označené nápisem „manipulační jízda“ a HIV tramvaj je každý rok vyzdobe­ ná červenými stužkami, aby už z dálky byla jasně rozpoznatelná.

Potom jsem si všiml, že se blinkry na levé straně tramvaje roz­ svítily a začaly blikat jasným oranžovým světlem. To by nebylo nic divného, kdyby koleje v tom místě nevedly jen rovně a na nejbližších několika stech metrech byla křižovatka nebo zatáčka.

„Kam plánuje odbočit?“

Sotva jsem to stačil doříct, prohnala se tramvaj kolem nás. Všichni čtyři jsme k ní byli připoutaní pohledem. Nemůžu si být ničím jistý, v té rychlosti se to dalo snadno přehlédnout, ale ne­ zdálo se, že by v ní někdo seděl. A potom mi tramvaj odpověděla.

Když nás minula, jela ještě několik desítek metrů rovně. Potom ale bez jakéhokoliv varování nadskočila, vymanila se z kolejí, prud ce zatočila vlevo, přejela silnici i chodník a projela přímo skrz jeden z domů.

V očekávání bortících se budov a létajících sutin jsem se za­ vřísknutím vyskočil a všechny strhl k zemi. Bylo ticho. Ležel jsem na hromadě těl a zíral do Ziminých vytřeštěných očí. Nikdo se ani nepohnul. Potom nám došlo, že neslyšíme zvuk hroutícího se domu, že k nám nedoletěla ani jedna cihla a že se nedusíme pra­ chem plným rozdrcené omítky.

Zdvihl jsem hlavu a všiml si staré ženy s fialovými vlasy a taš­ kou na kolečkách, jak stojí uprostřed chodníku a nevěřícně si nás prohlíží. Nikdy jsem moc nerozuměl tomu, co se podobným sta­ řenám honí hlavou. V jednom kuse nadávají mladým lidem s ba­ revnými vlasy nebo nedejbože s piercingy a tetováním do panká­ čů a chuligánů a samy si na stará kolena barví vlasy na modro a na fialovo.

Nechal jsem stařenu jejímu údivu a zapátral jsem očima kolem místa, kde tramvaj prorazila do domu díru. Musel jsem nevěřícně nakrčit čelo. Dům tam stál úplně netknutý a po chodníku před ním chodili lidé, jako by se vůbec nic nestalo. S otazníkem ve tváři a hlavou plnou nejrůznějších teorií a možností jsem se po stavil a pomohl na nohy i ostatním.

„Nejsem blázen, že ne? Viděli jste to taky.“ Nestál jsem o odpo­ vě, chtěl jsem ujištění. Ujištění, že jsem viděl, co jsem viděl, a že to mám v hlavě v pořádku.

Přikývli. Některým, zejména Parmě, to trvalo déle, nakonec ale přikývli všichni tři.

„Já,“ ozvala se konečně Parma a v hlase jí zaznívaly pochyb­ nosti, „jsem si stoprocentně jistá, že ta tramvaj vykolejila a vy­ bourala se.“

Byla zmatená, a tak si ani neuvědomila, že objímá a konejší Zimu, která se k ní choulila a v obličeji byla i přes to všechno líče­ ní sinalá. Kdybyste ji vzali a postavili před bíle natřenou ze, splynula by s ní. Vypadala příšerně, všichni jsme vypadali. Roztrž­ ky kvůli oblečení byly zapomenuty, te bylo na pořadu dne něco mnohem vážnějšího.

„Do prdele... Co to bylo?“ Parmina nevymáchaná pusa nás vrá­ tila blíž realitě.

„Já nevím,“ řekl Cesmín, zatímco si s úzkostlivou pečlivostí oprašoval kalhoty. „Ale asi jsme to viděli jenom my. Takže je něco špatně s náma, nebo se všema ostatníma. A nevím, která možnost je horší.“

Nikdo mu neodpověděl, ale všichni jsme mysleli na to samé. Žádný z kolemjdoucích lidí nic neviděl. Ti, kterým tramvaj proje­ la přímo před nosem a málem je srazila, pokračovali nevzrušeně dál a ničeho si nevšímali. Žádný z desítek chodců, řidičů v autech, matek s kočárky a důchodců se psy neviděl, jak tramvaj s číslem nula opustila svoje koleje a zmizela bůhví kde.

„Půjdeme se tam podívat?“ nadhodil jsem.

Pomalu jsme vykročili a opatrně se blížili k šedivé budově. Zna­ li jsme to tam. A to moc dobře. V sousedním žlutém domě totiž byla Strašidla, legendární hospoda a Mekka místních studentů. Bylo to zajímavé místo. Zašlý nábytek, oprýskaná omítka, nevkus­ né malby na stěnách a palmy v okenních výklencích, neustále se dusící v hustém cigaretovém kouři.

A i když jsou v okolí Strašidel podniky, do kterých si člověk může zajít ve stejném oblečení jako příští den do školy, aniž by smrděl jako popelník, často se ve Strašidlech nedá najít volné místo k sezení.

„Já to nechápu,“ prohlásil Cesmín, když ohmatával šedivou ze obytného domu, ve kterém tramvaj zmizela.

Parma a já jsme mu stáli každý po jednom boku a dělali to samé. Zdivo ale bylo neporušené, nikde ani prasklina. Chvílemi jsme chodili kolem zdi a nakláněli hlavy na levou stranu a potom zase na pravou, přibližovali se a zase oddalovali s nadějí, že objevíme skrytý průjezd, který je viditelný jen z jednoho úhlu.

Zkoušeli jsme dokonce šlapat na dlaždice, jestli se pod někte­ rou z nich neskrývá mechanismus, který by nám tajný průjezd otevřel. Když už jsme si začínali myslet, že jsme se doopravdy zbláznili, zatahala mě Zima za loket.

„Vedou sem koleje,“ zašeptala, nejistá si tím, co vlastně objevila.

„Kde? Já žádné nevidím.“

„Tady, podívejte se. Vedou přímo sem.“

Měla pravdu. Z místa, kde tramvaj vyskočila ze svých původ­ ních kolejí, vedly koleje další, stáčely se a mířily přímo k nám. Takže tramvaj nevykolejila, ale prostě jenom odbočila? Jenže proč jsme si těch kolejí nikdy nevšimli? Všichni čtyři chodíme touhle cestou téměř každý den a nikdy jsme nezaregistrovali koleje ve­ doucí napříč silnicí, natož tramvaje, které by po nich jezdily.

Potom jsem zdvihl oči a uviděl troleje, na které jsem upozornil i Cesmína, Parmici a Zimu. Oddělovaly se od nám známých trolejí ve stejném místě jako nové koleje a přesně kopírovaly jejich dráhu.

Otočil jsem se zpátky k domům a právě tehdy jsem si jí všiml. Úzké uličky mezi šedivým a žlutým domem. Byla široká tak ako­ rát, aby se do ní vešla tramvaj. Koleje s trolejemi mířily přímo do ní. Všichni čtyři jsme zůstali nehybně stát a prohlíželi si koridor z betonu a dlaždic, který se nám vynořil před očima.

A přece to nevypadalo, jako by se od sebe teprve před minutou domy posunuly a umožnily tramvaji průjezd. Ulička působila sta­ ře a koleje se neleskly, byly zašlé. Dlaždice byly popraskané a ko­ čičí hlavy prorostlé mechem a plevelem.

Stáli jsme tam, zírali na uličku a na sebe navzájem, pohazovali po sobě tázavými pohledy a krčili rameny. Během těch dvou tří minut jsme si stačili všimnout, že žádný z kolemjdoucích o uličku ani jednou nezavadil pohledem.

Přešlapovali jsme na místě, kouřili, a když už jsem otvíral pusu, abych prolomil ticho, s hlasitým zaskřípěním se otevřely vchodo­ vé dveře šedivého domu a ven se vybelhal starý muž s bekovkou na hlavě. V jedné ruce měl vycházkovou hůl.

„Zeptejte se ho na to někdo,“ nadhodil tiše Cesmín. „Jestli tady bydlí, tak o tom určitě bude něco vědět.“

Jeden po druhém jsme se podívali na Parmu. Ta ale jen pokrčila rameny, zakroutila hlavou a nehlasně naznačila, že zrovna ona se s tím důchodcem ani omylem vybavovat nebude.

„Ježíši,“ ulevil jsem si a zastoupil starému muži cestu. „Dobrý den, promiňte. Nemáte chvilku?“

„No, dobrý den,“ podíval se na mě nedůvěřivě. „Záleží na tom, co po mě chcete.“

„Rád bych se na něco zeptal. Podle všeho tu bydlíte, takže byste nám snad mohl pomoct.“

„Povídejte.“

„Jak dlouho už je tu tahle ulička?“

„Jaká ulička?“

„Tahle,“ ukázal jsem mezi šedivý a žlutý dům.

Muž se podíval tím směrem a zamračil se. Potom pohlédl i na mě, Cesmína, Parmu a Zimu.

„Asi vám úplně nerozumím,“ odpověděl.

„Zajímá nás, jestli tu byl tenhle průjezd odjakživa.“

Zamračil se ještě víc. Potom stáhl rty do úzké linky. Potáhl si be­ kovku dozadu a opět si nás prohlédl. Tentokrát to byl nepříjemný, zkoumavý pohled.

Viděl hnědovlasého čahouna s narezlými vousy, nevhodně oble­ čenou dívku s růžovými vlasy a divnýma očima a taky dívku, která vlasy neměla vůbec. A ten poslední podle něj vypadal, že určitě bere drogy. V obličeji byl nezdravě bledý a pod očima měl příšerné kruhy. Stařec nabyl přesvědčení, že ho chceme na stará kolena potrápit a znepříjemnit mu život.

„Prdel si dělejte z někoho jiného,“ odsekl. „Maucta.“

Potom se vydal se pryč. Po pár metrech ale ještě zastavil, otočil se, zdvihl svoji vycházkovou hůl a pohrozil nám. Vesmír možnos­ tí a nemožností se vrátil a přelil se do hlav i ostatním. Myslí se nám honily otázky, myšlenky a nejrůznější teorie.

Vypadalo to, jako bychom ten zvláštní kus ulice mezi domy vi­ děli jen my čtyři. Možná nám někdo na té neplánované chodbovi­ ci minulý týden hodil něco do pití a tohle byl jen pozdní trip. Nebo taky mohl být na tripu okolní svět.

„Milej chlápek,“ zkonstatoval jsem. „Tak co, půjdeme se tam podívat?“

Tu otázku jsem nemusel vůbec pokládat. Nebylo o čem debato­ vat. Úplně nová ulice se vám nevynoří před očima každý den. Později by tam ten průjezd už nemusel být, a kdyby se nám ho už nikdy nepodařilo najít, nejspíš bychom se ukousali zvědavostí.

Rozhlédli jsme se na všechny strany, a když jsme opět shledali, že jsme všem lidem okolo úplně ukradení a že si nás ani jedna živá duše nevšímá, vykročili jsme.

Aby se člověk v pohádce dostal do nebezpečné a strašidelné části temného lesa, musí překročit bludný kořen. Já, Zima, Parma a Cesmín jsme žádný kořen sice nepřekročili – pokud se ovšem nepočítají zdřevnatělé rostliny, vyrůstající ze spár v chodníku – museli jsme ale projít kolem Strašidel. A jestli za kořenem čeká les, co potom leží za Strašidly?

Podle všeho nic výjimečného. Každý z nás si tak trošku myslel, že když překročíme hranici mezi známým chodníkem a nezná­ mým průjezdem mezi domy, něco se stane. Ale nestalo se nic. Jen Cesmín na poslední chvíli uskočil bobku, který na něj se­ shora pustil jeden obzvláš vypasený holub. To se ale nejspíš ne­ počítá.

Všechno v uličce vypadalo normálně. Kočičí hlavy, kterými byla vydlážděná, se ničím nevymykaly, a oba dva domy měly na zdech do uličky stejnou barvu i strukturu jako z přední strany. Jen okna tu chyběla. V tu chvíli jsem si nebyl úplně jistý, jestli mě to uklid­ nilo, nebo spíš zklamalo.

Šli jsme dál a na domy po několika metrech navázaly zahrady.

Táhly se napravo i nalevo a těsně přiléhaly k zadním traktům

domů. Jedna od druhé byly oddělené jednoduchým drátěným

plotem. Stejný plot lemoval i uličku.

V místě, kde končily domy a začínaly zahrady, přecházely kočičí

hlavy plynule v cestu z udusané hlíny a občasného trsu trávy.

Středem se stále vinuly koleje a nad našimi hlavami je kopírovaly

troleje, které byly podle všeho uchycené pomocí ocelových lan za

koruny stromů.

V zahradě po naší levé ruce věšela malá zavalitá žena prádlo.

Natřepávala a rovnala bílé voňavé cíchy, vrávorala s nimi na stoličce, která stála pod prádelními šňůrami a drobnými tučnými prsty se je pokoušela přichytit kolíčkem. Zavolal jsem na ni, ale ani neotočila hlavu.

Na zahrady potom navázaly zahrady další, které přiléhaly k do­

mům kus cesty před námi. Průčelí těch domů určitě mířilo na ulici podobnou té, kterou jsme opustili před chvílí. V duchu jsem si představil plánek města. Pokud mě ale pamě neklamala, tak v tom místě měla stát novogotická katedrála a arcidiecézní muzeum, to vše obehnané parkem a řekou. Žádná ulice tam být neměla.

A přesto jsme na ni vstoupili. Byla liduprázdná, táhla se zleva

doprava a zprava doleva a konce jsem nemohl dohlédnout. Nad střechami protějších domů jsem viděl vykukovat špičku katedrály, stejně velikou jako na hlavní ulici. Ušli jsme ale kus cesty směrem k ní. Měla by být blíž a tudíž větší. Zdálo se ale, že je pořád stejně daleko.

„Nejsou ty domy na konci ulice nějak... zvláštní?“

Napřed jsem nechápal, co tím Cesmín myslí, ale potom jsem si

toho všiml taky. Domy, které nám byly nejblíže, vypadaly úplně stejně jako ty, na které jsme byli z města zvyklí – několikapatro­ vé, se zdobenými portály s basreliéfy a erby, s opravenými prů­ čelími a tu a tam nějakým maličkým chrličem.

Čím vzdálenější od nás ale domy byly, tím stařeji působily. Nejbližší domy byly jen neudržované a ošuntělé. S narůstající vzdáleností se ale měnil nejen stav domů, ale i jejich architekto­ nický sloh. Jako by ty nejvzdálenější domy pocházely z nejstar­ ších období lidské existence. Cihly a tvárnice přecházely v kámen a potom... Bylo možné, aby ty nejzazší domy byly ze dřeva?

Ale to nebylo všechno. S narůstající vzdáleností domy stárly, to byla pravda. Zároveň to ale vypadalo, jako by si byly blíž.

„Naklánějí se k sobě!“ vypískla Zima. Promluvila poprvé od ná­ lezu trolejí. A téměř okamžitě si přitiskla ruce na ústa. Překvapilo ji, jak zvláštně zkresleně její hlas v prázdné ulici zní.

Měla nicméně pravdu. Domy k sobě nestály blíž, nakláněly se. Nejprve jen maličko, nepatrně. Čím dál od křižovatky ale stály, tím víc se k sobě ty vysoké kolosy nakláněly. A úplně na konci, tak daleko, kam jsme byli schopní dohlédnout, se k sobě staré dřevěné domy přiblížily natolik, že se jejich střechy dotkly a vy­ tvořily tunel. Co je asi na jeho konci?

„Mně se tady nelíbí, pojte pryč.“

Parma byla nesvá. Všichni jsme byli nesví. Koukal jsem do její­ ho krásného bledého obličeje, když mě upoutalo něco za ní. Bylo to štíhlé, vysoké, žluté a nahoře modré, stálo to na kamenném ostrůvku uprostřed ulice (Proč jsme si toho nevšimli hned?) a ved­ ly k tomu koleje. Byla to tramvajová zastávka.

Ta konstrukce s odpadkovým košem dole, jízdními řády upro­ střed a cedulí s názvem zastávky nahoře vypadala úplně stejně jako všechny ostatní ve městě. Jen ten název byl jiný. Parma za­ klonila hlavu, podívala se vzhůru a nahlas přečetla: „Tunelice.“

„Tunelice,“ zopakoval jsem po ní. Ulice a tunely, tunely a ulice. Můj pohled zabloudil k dřevěným domům, které se k sobě tiskly a mačkaly.

„Jsou tu i jiné divné názvy,“ řekla s knedlíkem v krku Zima

a zača la číst. „Podivná, Mlhopád a Nesvět. Potom Medovín, Na

věčnosti a velká spousta dalších.“

Stála vedle Cesmína, vytahovala se na špičky a pročítala jízdní

řád. Já s Parmou jsme jim koukali přes rameno. Všiml jsem si, že

se Parmě leskne čelo.

„Normální zastávky jsou tady ale taky,“ přidal se Cesmín. „Třeba Žižkáč, Náměstí Republiky, Fakultní nemocnice, Palackého a Hřbi­ tovy. Zvláštní. Ta zastávka vypadá úplně stejně jako všechny, které jsem dote ve městě viděl. I ten jízdní řád je podle všeho vytisk­ nutý na stejném papíře a stejným fontem.“

„Jenže o Podivné a těch dalších jsem nikdy neslyšela,“ vydechla Zima.

„To nikdo z nás,“ poplácal jsem ji po paži. „Podíváme se tam?“

Parma se ke mně pomalu otočila. Čelo se jí pořád lesklo.

„Kam se chceš podívat?“

„Třeba na tu Podivnou. Kolik je hodin? Podle všeho by měla za chvilku přijet další tramvaj.“

„Já nevím, Lazare. Mně se to celé nějak nezdá, pojme se vrátit. Nahání mi to tu husí kůži. Navíc jsme chtěli jít na oběd a Cesmín se potřebuje vyspat a –“

„Franto, bu přece trochu chlap...“

V tu chvíli mě napadlo, jestli je doopravdy možné někoho uhra­ nout pohledem. Nejspíš ne, protože kdyby by to možné bylo, krev by se mi dávno uvařila a mozek mi vytekl z hlavy ušima. Kousl jsem se do rtu a dál už nic neříkal.

Parma svoje jméno bytostně nenáviděla. Často své rodiče pro­ klínala za to, že jí takové jméno dali, a všichni v jejím okolí měli pod pohrůžkou smrtí výslovný zákaz ji tak oslovovat. Vždycky jsem měl ale za to, že přehání. Mohla dopadnout daleko hůř, třeba jako Zima nebo já. Nebo mohla mít švihlé rodiče se zálibou v botanice a skončit s nějakou hrůzou jako Cesmín.

Tak či onak, věděl jsem, že ji to oslovení naštve, rozčílí a nabudí a na chvíli vyžene strach z těla pryč. Taky jsem byl nesvůj a mož­ ná, možná jsem se i bál. Ale daleko víc jsem umíral touhou zjistit, kam nás může ta tramvaj dopravit.

Než stačil kdokoliv říct cokoliv dalšího, ozvalo se dunění, skří­ pot a svist napínaných trolejí a po ulici ze směru, kterým jsme přišli, přijela tramvaj. Byla totožná se všemi ostatními tramva­ jemi, které po městě jezdily. Jen namísto cílové stanice bylo opět napsáno slovo Nikde. A nulu te vystřídala mínus dvanáctka. Dorachotila až k nám a se skřípěním brzd zastavila. Natáhl jsem ruku, stiskl zelené tlačítko na dveřích a ty se okamžitě otevřely.

„Jedeme?“ zeptal jsem se, a aniž bych čekal na odpově, položil jsem nohu na první ze tří schůdků a nastoupil.

Cesmín jen pokrčil rameny a vydal se za mnou. Když byl uvnitř, všiml jsem si, že se Zima pokouší vyškrábat za námi. Její boty ale souboj se schůdky prohrávaly. Cesmín jí nabídl ruku a pomohl jí dovnitř. Parma stála venku se založenýma rukama a dosti vý­ mluvným pohledem.

Potom světlo nade dveřmi zčervenalo a vagonem se začalo roz­ léhat hlasité nepříjemné hvízdání, které signalizovalo zavírání dveří a brzký odjezd. Bleskově jsem se vyklonil ze dveří, chytil Parmu za ruku, a než si stačila uvědomit, co se s ní děje, už jsem ji společně s Cesmínem vtahoval do tramvaje.

„Tunelice. Příští zastávka – Podivná,“ oznámil nám známý žen­ ský hlas z reproduktoru.

„Tak jste vylízaní, nebo odkud?!“ rozječela se Parma na celý va­ gon. „Co si o sobě jako myslíte?! Víte, kolik ty šaty stály? A jak si vůbec –“

Potom sebou tramvaj trhla a rozjela se. Parma ztratila balanc, udělala dva kroky, zamotaly jí nohy a třískla sebou rovnou na jednu z volných sedaček. Posedali jsme si kolem ní zrovna ve chvíli, kdy tramvaj zajížděla do boční uličky, které si, opět a jako mnoha dalších věcí, žádný z nás do té chvíle nevšiml.

Cesmín se snažil si Parmu udobřit.

„Nesnáším tě,“ vyštěkla na něj, ale neodehnala ho.

Mlčky jsme jeli dál uličkou lemovanou domy. Snažil jsem se vy­ hýbat Parminu pohledu, a tak jsem si prohlížel vnitřek tramvaje. Nebyla nijak zvláštní. Byla tam šedivá podlaha, nepohodlné modré sedačky a ohmatané červené tyčky na držení. Na černém panelu u stropu, vytvořené z červených bodů, ubíhaly názvy následujících zastávek.

Nakonec jsem se k Parmě přece jen otočil a už už jsem otvíral pusu, abych se jí omluvil. Tramvaj sebou ale škubla, zarazila nás do sedaček a naklonila se dozadu. Došlo mi to, až když jsem se podíval ven. Mířili jsme vzhůru. Šero úzké uličky za okny potom zničehonic vystřídalo prudké světlo. Vyjeli jsme nad střechy.

„Jsme strašně vysoko!“ vyjekla Zima.

„Jsme výš než vysoko,“ vydechl užasle Cesmín. „Jsme nad městem!“

Tramvaj nás nevynesla jen nad střechy. Koleje vedly stále výš, nad úroveň prvních a druhých pater domů, nad střechy, komíny a antény a ještě výš, kde už nebylo nic. Jen koleje a na nich tram­ vaj jedoucí do nikam.

„Támhle je svatej Václav!“ vyhrkl jsem a přitiskl obličej na sklo.

Ostatní mě následovali. S rukama na skle a očima vyvalenýma jsme sledovali, jak se tramvaj blíží k hlavní věži nádherné novo­ gotické katedrály, která měla být přes sto metrů vysoká.

„To je... úžasný,“ rozlil se mi na tváři úsměv.

Kolem okna se mihla šestice holubů. Přísahal bych, že jeden z nich byl ten, který na začátku uličky upustil na Cesmína bobek. A Cesmín si to podle všeho myslel taky, protože otevřel okénko, vystrčil z něj ruku a pohrozil holubovi pěstí.

„Dostanu tě!“ křičel.

Vzápětí ale zase ruku stáhl a přeběhl na druhou stranu tramva­ je, kde s dětským zaujetím vyjmenovával názvy všech ulic, které z té výšky poznával. Já a Zima jsme se k němu přidali. A dokonce i Parmice, i když se hodně snažila, aby to tak nevypadalo, se na své sedačce nazdvihla a vykukovala z okna, očividně přemožená nádherným výhledem, který se nám naskytl.

Potom ale, než jsme se nadáli, se tramvaj přiblížila k věži nato­ lik, že jí hrozila srážka. Všiml jsem si, že se koleje stáčí, obtáčí věž a potom padají prudce dolů. Až příliš to připomínalo horskou drá­ hu. Polkl jsem. Bylo jasné, co bude následovat. Než tramvaj objela věž a naklonila se dopředu, stačil jsem jen zakřičet: „Chytněte se něčeho!“

Potom jsme se všichni rozječeli. Nejen Zima, nejen Parma, ale i já s Cesmínem. Koleje vedly dolů téměř svisle a tramvaj se po nich pustila bez sebemenšího zpomalení. Svištěli jsme dolů a naše vy­ děšené a nadšené hlasy se slévaly v jeden. Krev se mi nahrnula do hlavy, vnitřnosti do hrudi a jejich obsah ještě výš. Svět za okny tramvaje se proměnil v barevnou šmouhu. Řítili jsme se k zemi. A potom, naprosto nečekaně, tramvaj místo nárazu plynule zpo­ malila a zastavila.

„Podivná. Příští zastávka – Mlhopád,“ ozvalo se z reproduktorů.

2

Nekrmte kanály

Ve chvíli, kdy se dveře tramvaje otevřely, vystřelil Cesmín ven, aby se vyzvracel. Ten den už podruhé. Parma vyběhla okamžitě za ním. Taky mi bylo zle. Horské dráhy jsem odmalička miloval, a kdybych řekl, že jsem si tuhle jízdu neužil, lhal bych. Ale sklon dráhy jedoucí Nikam byl i na můj žaludek moc, a nechtěl jsem si ani představovat, co by nás čekalo, kdyby se dveře tramvaje za vřely dřív, než bychom stačili vystoupit.

Na nic jsem nečekal, vytáhl jsem drobnou Zimu ze sedačky, ho­ dil si ji přes rameno a z tramvaje vystoupil. Bylo to rychlejší, než pomáhat zmatené kamarádce sejít schody jeden po druhém. Tramvaj se zavřela a rozjela ve chvíli, kdy jsem Zimu postavil na zem. S hlučným rachocením se po kolejích vrátila nad střechy a zmizela nám z dohledu.

Cesmín stál v předklonu na chodníku, dlaněmi se opíral o stěnu domu s cihlovým průčelím a zhluboka dýchal. Parma se k němu přiblížila a napřáhla ruku. Supěla. Byla na něj naštvaná za to, že ji vtáhl do tramvaje. I když jsem to technicky vzato vlastně udělal já.

„Nech ho!“ okřikl jsem ji.

Ruku ale sama od sebe svěsila dřív, než jsem to stačil doříct.

„Oba vás nesnáším!“ vyštěkla.

Potom začala Cesmína hladit po zádech a snažila se z něj vypáčit,

jak se cítí a jestli je mu už lépe. Bylo mu lépe. Nezvracel – neměl

co – a svěží dopolední vzduch Podivné ulice mu dělal dobře. Bě­

hem chvíle jsme se vzpamatovali (a uklidnili) všichni čtyři. Opět

jsme stáli na nám neznámé ulici a rozhlíželi se na obě strany.

V Podivné jsme se ale cítili o poznání lépe než v Tunelicích.

Nebylo tam jako po vymření – nedaleko od nás se přede dveřmi

jednoho z domů loučila zamilovaná dvojice a na balkoně jiného

domu vykuřoval postarší proplešatělý muž. Domy samotné vypa­

daly zachovale a udržovaně, žádný z nich nebyl dřevěný a nedro­

lil se a – to bylo hlavní – ani jeden z domů se nenakláněl dopředu a nezakrýval oblohu. Tedy, alespoň ne v téhle části ulice.

„Porozhlédneme se tady?“

Vydali jsme se doleva. Když jsme překračovali nástupní ostrů­

vek, utopený v moři kočičích hlav, zvony ve svatém Václavu za­ čaly odbíjet jedenáctou. Nikdy nezvonily v poledne, ani jednou. Má to prý co dělat s pověstí o obléhání města husity. Je ale docela možné, že to má zcela jiný důvod. Vzhledem ke všemu, co se nám zatím stalo, bych se tomu ani nedivil.

Stačili jsme ale ujít jenom několik metrů a zastavili jsme se.

V zemi před námi, mezi kočičími hlavami, byl kanál. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby nebyl obehnaný kovovou zábranou. Na jednotlivých tyčkách a šprušlích byly připevněné cedule s ná­ pisy vyvedenými tučným červeným písmem. Na té největší bylo napsáno: „Nekrmte kanály!“ Další potom říkaly: „Zákaz vykrmo­ vání!“ a „Držte si odstup!“

„To jako vážně?“ ozvala se Parma. Obcházela zábranu a četla si

nápisy. „Je to bu hodně nepovedený vtip, nebo umělecká insta­ lace s rádoby intelektuálním poselstvím.“

„Já ti nevím, podívej,“ rozmáchl jsem se rukou tak, abych obsáhl celou ulici. „Odtud to vypadá, že je takhle oplocený každý kanál.“

„Zmlkněte!“ sykl zničehonic Cesmín. Dřepěl u kanálu a zíral do

tmy v otvorech těžkého poklopu.

„Vy to neslyšíte?“ přidala se Zima a přidřepla si vedle Cesmína.

„Co máme slyšet?“

„Vrčí to,“ zašeptal.

„Jak jako vrčí?“

„Prostě vrčí. Přestaň kecat a poslouchej.“

Vyměnil jsem si s Parmou tázavý pohled a oba jsme se – bez jedi ného zvuku – přidali k těm dvěma. Dřepli jsme si a zaposlou­ chali se.

Zpočátku jsem neslyšel nic. Když jsem ale napínal uši opravdu pečlivě, všiml jsem si toho. Vážně to připomínalo vrčení, možná psí. Ale bylo zvláštní, cizí, bublavé. Popravdě to znělo jako obří pes, který vrčí zpod hromady hutného mazlavého bahna.

„Nemá u sebe někdo z vás něco k jídlu?“ zeptal se nevinně Cesmín.

„Děláš si srandu?!“ Parma se napřímila. „Opovaž se tam něco házet! Co když jsou tam obří krysy nebo nějaká podobná havě?“

„Mám tě rád, ale občas jsi strašnej suchar.“

Na to Parmice jenom mávla rukou.

Potom se Cesmín otočil ke mně a Zimě. Zima pokrčila rameny a já u sebe měl jen cigarety, žvýkačky a lahev s vodou. Natáhl se pro lahev. Odšrouboval víčko, prostrčil ruku mezi tyčkami, nahnul lahev nad kanál a zeptal se: „Mám?“

„Jo.“

Všichni čtyři jsme si málem podělali kalhoty. Sotva proud vody zmizel v otvorech masivního poklopu, ozval se z hlubiny pod námi řev tak hlasitý a divoký, že se mi snad na chvíli i zastavilo srdce. Zároveň do poklopu zespodu narazilo něco tak tvrdě, že nadskočil několik centimetrů do vzduchu a potom se zase s ra­ chotem vrátil na své původní místo. Dál už si vzpomínám jen na to, že jsme utíkali pryč, protože se ze tmy pod poklopem vynořilo něco dlouhého a ostrého v barvě zažloutlých zubů.

Rozrazili jsme vchodové dveře nejbližšího z domů, nacpali se dovnitř a dveře za sebou zabouchli.

„Příště víc přemýšlej!“ křičela Parma na Cesmína, který se hroutil u poštovních schránek, a mlátila ho kabelkou.

Neprotestoval. Zima se svezla na zem vedle něj a snažila se po­ padnout dech. Docela by mě zajímalo, jak zvládla v tom, co měla na nohách, přeběhnout celou ulici a nic si nezlomit. Parma potom udělala dva kroky ke mně a společně jsme vyhlédli sklem ve dve­ řích ven.

A už v tom kanále žilo cokoliv, stáhlo to své tesáky zpátky dolů, do smrduté černé tmy. Ulicí se pořád ale rozléhalo vrčení a k němu se přidaly nespokojené hlasy. Na balkonech a v oknech se objevi­ ly tváře lidí, kteří pátrali po zdroji všeho toho kraválu.

Uvědomil jsem si, že většina domů musí být opuštěná, protože zvědavců a pohoršených obyvatel nebylo tolik, kolik bych očeká­ val. Dokonce jsem si všiml, že okna některých domů jsou zatluče­ ná prkny.

„Já chci pryč,“ řekla po chvíli ticha Zima.

„Jsem pro. Jen musíme chvilku počkat, až všichni zase zalezou.“

Ani jeden z nás netoužil po sprše nadávek, které bychom se dočkali, kdyby si nás někdo s rozzuřeným podzemním netvorem spojil. Po dvaceti minutách za sebou zavřela balkonové dveře i ta bělovlasá stařena, která dalekohledem přejížděla křížem krážem ulici. Pomalu jsem otevřel a zkontroloval, jestli je vzduch čistý.

„Kolem toho kanálu ale nejdu,“ zašeptal Cesmín.

„Ty máš nejmíň co mluvit!“ sjela ho Parma. „Já tamtudy ale taky

nechci jít.“

„Půjdeme druhou stranou. Třeba tam bude někde odbočka

zpátky do civilizace.“

Nebyla. Po několika desítkách metrů se ulice větvila ve tvaru

písmene Y. Žádná ze dvou nových ulic ale, soudě podle jejich názvů

a stavu jedné z nich, určitě do nám známých částí města nevedla. Ta vlevo se jmenovala Podivnější. Ta vpravo Nejpodivnější.

A právě Nejpodivnější dělala svému jménu největší čest – po

celé její šířce, od chodníku k chodníku, byl vstup do Nejpodivněj­ ší zatarasený neprostupnou hradbou džungle.

Stromy vyšší než okolní domy se tísnily jeden vedle druhého

a byly porostlé mechem a lišejníky. Jejich listy byly tak obrovské, že pod jeden jediný bych se bez problémů schoval já a ještě by zbylo dost místa pro někoho dalšího.

Z korun stromů visely dolů zelené cáry něčeho, co jsem v životě

neviděl, a téměř se to dotýkalo špiček kapradin, které vyrůstaly

z mezer v kočičích hlavách, a jejichž nejnižší kusy mi sahaly do

pasu.

„A co je zase tohle?“ povzdychla si Parma nešastným hlasem.

Stáli jsme před rohovým domem, po jehož levé straně z Po divné

vybíhala Podivnější a po pravé Nejpodivnější. Byl vysoký, obložený

červenými a oranžovými cihlami a úplně nahoře pod střechou ho strážilo několik chrličů. Přímo před námi v místě, kde by člověk očekával vchodové dveře, stála ohromná skříň. A nad ní byl přes cihlové obložení švabachem vyvedený nápis „Almara“.

Pokrčil jsem rameny a almaru obešel. Byla veliká, starobylá, vy­

robená z tmavého masivního dřeva a nádherně vyřezávaná. Celá

její zadní stěna těsně přisedala ke stěně domu. Skříň vyrobená

lidskýma rukama bila do očí a kontrastovala s kusem divoké a člověkem nezasažené přírody, která si uzurpovala ulici jen pár kroků od ní.

Natahoval jsem zrovna ruku ke dveřím skříně, když se otevřely a zevnitř se vypotácela dvojice smějících se mužů. Ten druhý mi dveře přidržel, kývl hlavou na pozdrav, a když jsem se jich chytil, připojil se k tomu prvnímu a společně odešli.

Ze skříně se zároveň s muži vyvalila hudba, smíchaná se spous­ tou lidských hlasů a vůní jídla. Na vnitřní straně dveří almary byla připíchnutá nabídka denního menu, a když jsem strčil hlavu dovnitř, spatřil jsem spoře osvětlené schodiště vědoucí dolů.

„To je hospoda!“ vykřikl jsem nadšeně. „Půjdeme dovnitř? Stejně jsme se chtěli někde najíst.“

Vypadalo to ale, že jsem jediný, komu se do útrob almary chce. Parmice na mě opět házela ten svůj pohled „Si děláš srandu, ne?“ a Cesmín se po příhodě s kanálem radši nevyjadřoval. Zima se zdála být nerozhodná. Ano, chtělo se jí domů, ale taky byla první, kdo se toho dne zmínil o obědu.

„Mají tu horskou dráhu, domy snad z pravěku a zvířata v kaná­ lech,“ řekla po chvíli. „Co myslíš, že nás čeká tam dole?“

„Nevím. Ale vždycky se můžeme vrátit, ne?“

„No jenom jestli.“

„Tak jdeme?“

„Jestli tam dole umřu, tak se vrátím a budu tě strašit,“ řekla, prošla kolem mě a zmizela ve skříni.

Otočil jsem se na patě a vydal se za ní. Parma nevěřícně vyprs­ kla, chytila Cesmína za paži – a asi mu do ní zaryla nehty, protože heknul bolestí – a oba se k nám připojili. Museli jsme se ale napřed prodrat spoustou kožichů a kabátů, které visely po obou stranách vnitřního prostoru almary. Několik jich bylo dokonce zavěšených na začátku schodiště.

To bylo poněkud příkré a vedlo hlouběji, než bych býval čekal. My­ slel jsem si, že se hospoda bude nacházet ve sklepních prostorách domu. Ale koneckonců, když mohou tramvajové koleje vést vysoko nad domy, proč by hospoda nemohla být hluboko v podzemí?

S každým dalším schodem jsem očekával Parminu výtku. Když už jsem slyšel, jak se nadechuje, aby mi něco řekla, schodiště skončilo a bez jakéhokoliv přechodu v podobě chodby se rozšířilo do nevelké podzemní místnosti.

Byla celá obložená dřevem. Ale ne úhledně, jak by se dalo oče­ kávat. Prkna byla natlučena jedno přes druhé, některá byla ohob­ lovaná a namořená, jiná zase vypadala, jako by právě vyjela z pily. A lišily se i jejich velikosti – byly tam malé destičky i obří kusy dřeva, ze kterých by šlo pohodlně vyrobit čelo postele. Zajímavěj­ ší byl ale strop. Visely z něj další kabáty, kožichy a pláště, stejně jako v almaře nad schody. A mezi tou záplavou oblečení se po­ hupovaly malé lucerničky.

Přímo naproti schodům byl bar, ke kterému když se chtěl člo­ věk dostat, musel se proplést mezi stoly, většinou obsazenými. Moc jsem to hospodskému nezáviděl. Ale záviděl mu Cesmín – jeho plnovous. Hospodský byl sice skoro plešatý, ale jeho vousy byly majestátní. Cesmín těžce nesl, že jemu nic na tváři neroste.

Nejzajímavější na interiéru Almary byly ale tunely, dolíky a jes­ kyně, taky pobité dřevěnými prkny, které v různých výškách vybí­ haly z hlavní místnosti do všech stran. Tři nebo čtyři byly až těsně pod visícími kožichy a vedly k nim dlouhé žebříky. A v každém takovém hnízdě – protože to opravdu jako hnízda vpadalo – byly stoly a dřevěné lavice.

„Tady, sem,“ sykl jsem na ostatní a všichni jsme zapadli do hnízda, které bylo nejblíž vchodu. Kožichy a malé lampičky byly i tady.

Posedali jsme si kolem stolu, který nápadně připomínal veli­ ký šuplík otočený dnem vzhůru, ke kterému někdo přibil čtyři nohy.

„Tak co,“ zeptala se Zima, „najíme se tu, nebo utečeme?“

Než jí kdokoliv z nás stačil odpovědět, objevil se v hnízdě číš­ ník a začal nám rozdávat jídelní lístky. Když jsme si objednali pití, s úsměvem se otočil a zamířil zpátky k baru. Parmice, Zima i Cesmín ho sledovali a ani jeden z nich chvíli nepromluvil. Všichni tři byli až příliš uchvácení jeho zadními partiemi.

„Ten určitě dělá každý den dřepy,“ ozval se potom Cesmín a vy­ táhl z kapsy telefon. „Hej, oni tu nemají wi­fi!“

Naklonil jsem se k němu. Zářivě oranžové prostředí aplikace v Cesmínově mobilu hlásilo chybu. Namísto políček s fotkami po lonahých mužů se na displeji skvěly jen šedé čtverečky s lo­ gem aplikace.

„To ho vážně hodláš nahánět takhle? Proč ho prostě neoslovíš přímo?“

„A co když je to heterák?!“ obořil se na mě Cesmín. „Potom budu za idiota. Když ho najdu tady, budu mít jistotu. Jenže já ho nena­ jdu, protože v téhle díře nechytám ani mobilní data.“

„Nerozčiluj se,“ řekla klidně Parma a telefon mu vzala, „praskne ti cévka a budeš tahat nohu.“

„Dej mi pokoj,“ zabručel Cesmín. Zjevně jí ještě neodpustil ty rány kabelkou.

„A kromě toho koukal na mě,“ přidala se Zima.

„Kdo by na tebe taky nekoukal, když máš výstřih až po pupek, a k tomu sukni, která se promění v opasek, jakmile se posadíš.“

„Ty jsi kráva, Parmice.“

Dál jsem se do jejich výživného rozhovoru zapojovat nechtěl, a tak jsem zabořil nos do jídelního lístku.

Po chvíli nám číšník donesl pití. Byl docela hezký, ale určitě ne tolik, aby kvůli němu museli ti tři tolik vyšilovat. Byl přibližně stejně starý jako my a zajímavé na něm byly jen jeho kudrnaté vlasy, kterým Cesmínovy vlny nesahaly ani po kotníky.

Když jsme si objednali jídlo, Cesmín se ho zeptal, jak je to v Alma ře s připojením k internetu a velice okatě přitom poklepal na svůj telefon.

„Wi­fi?“ nakrčil obočí. „V celém Podivnu a ani jinde v Součtvrtí přece internet nechytíte. Jste tu snad noví?“

Potom se zarazil a pečlivě si nás jednoho po druhém prohlédl. Bylo jasné, že se snaží vybavit si, jestli nás už někdy předtím viděl.

„Tak moment, jste tu noví!“ rozšířily se mu oči v nadšeném úžasu.

„No, tady v Almaře jsme poprvé.“

„V Almaře ne. Myslím noví ve městě, nebo spíš v těch částech města, o kterých běžní lidé nic neví. Vidíte, jak město vypadá doopravdy.“

Mlčeli jsme.

„Tak jinak.“ Posadil se k nám, očividně dychtivý a nedočkavý, až se bude moci pustit do vysvětlování. „Nedávno jste zjistili, že ve městě jsou domy, ulice a celé čtvrti, kolem kterých jste každý den chodili, ale nikdy si jich nevšimli. Nejspíš to všechno začalo něčím podivným, jako živou mořskou hvězdicí, která se objevila v kaluži slané vody ve vašem obýváku. A potom vás sněhová bouře zahna­ la do neznámé boční uličky a vy jste zjistili, že ten sníh není sníh, ale papír. Mám pravdu?“

„Tak nějak to bylo,“ odpověděl mu Cesmín se zářivým úsměvem. „Jen nás sem nezahnala papírová bouře, ale přivezla tramvaj. Hvězdici jsme taky žádnou neviděli, ale Lazar měl jednou v poste­ li dlažební kostky.“

„A předevčírem nad ránem jsme našli opuštěnou zahradu, která tam nikdy předtím nebyla. A promiň, ale vážně jsi říkal, že jsou tu celé čtvrti? Au!“

Cesmín mě pod stolem kopl do holeně. Parma při zmínce o na­ šem nočním dobrodružství přimhouřila oči a svým jedovatým po­ hledem přejížděla z jednoho na druhého.

Číšník to zdvořile přešel a řekl: „Skočím do kuchyně s vašimi objednávkami a řeknu tátovi – to je ten hospodský – že se tu chvilku držím. Potom se vrátím. Snad vám to nebude vadit, ale víte, nováčky tu moc často nevídáme. A jmenuju se Vašek, rád vás poznávám.“

„Cesmín,“ zamrkal na Vaška Cesmín.

„Parma. To je pseudonym,“ oznámila Parmice a natáhla k Vaško­ vi hřbet ruky, aby ho mohl políbit. Když se k tomu neměl, ruku zase stáhla.

„Ty jsi malířka nebo tak něco?“

„Fotografka.“

„Lazar,“ potřásl jsem si s ním rukou.

„A já jsem Zima.“

„Zvláštní jméno. Ale krásné,“ usmál se na ni, a když odcházel, měl na tváři široký úsměv a při chůzi se skoro vznášel, tak moc byl nadšený z toho, že jsme se tu dole my čtyři objevili.

„Prej zvláštní jméno,“ vyprskla Parma. „Každej tu má zvláštní jméno, ale nikdo si toho nevšimne, dokud člověk nemá výstřih až k mindě.“

„Dej pokoj,“ syknul jsem na ni.

Zima jí ukázala prostředník a potom prohlásila něco o zakomple­ xovaných plochých chudinkách. Všichni jsme mlčeli do té doby, než se Vašek vrátil.

„Tak mě napadlo,“ řekl, „nebyl v té zahradě kocour?“

„Kocour?“ podívali jsme se s Cesmínem na sebe a došlo nám, že Parmice si nás potom pěkně podá. „Ne. Jen stará žíněnka a trpas­ lík. A taky jezírko, ale ta voda byla pěkně hnusná.“

„Zajímavé,“ řekl si spíš pro sebe. „Že by ta bestie už konečně chcípla? Ale abych ti odpověděl. Ano, jsou tu celé čtvrti. Tady jste v Podivnu, které se skládá z Podivné, Podivnější a Nejpodivnější. Do té ale za žádnou cenu nechote, tamní hmyz je... monstrózní. No a potom je tu Nesvět, Martyrium, Medovín a Černá cesta. A navrch k tomu spousta uliček, domů, parků, dveří a branek a tak vůbec. Tyhle místa na mapě nenajdete, jsou Nikde. Říkáme jim Součtvrtí.“

„Hm, ale proč?“

„Proč co?“

„Proč... to všechno?“

„Proč si těch částí města všimne jen někdo? Proč jste si toho všimli vy?“

„Přesně.“

„Já se v Podivné narodil, stejně jako můj táta. A můžu ti říct, že nikdo z nás, co tu žijeme, nemáme nejmenší tušení, proč se to děje, jak se to děje a jak dlouho se to děje. Víme jenom, že takhle vypadá úplně každé město. V každém městě je víc nebo míň lidí, kteří vidí, jak to které město vypadá doopravdy.“

„A v každém městě sněží papír a tramvaje tvoří horské dráhy? A co ty hvězdice a dlažební kostky?“ zeptala se Zima.

„Taky vám zní tak ujetě to, o čem se tu bavíme?“ rozhodila ruka­

ma Parma.

Všichni jsme se na ni podívali, ale nikdo neodpověděl. Začínala

nám docházet realita.

„Všechny ty domy, co se k sobě naklání, a škeble v kašně na ná­

městí. Jsou ty věci jenom představy, nebo doopravdy existují?“


37

„Samozřejmě, že existují. A tohle ještě nic není. Dějí se tu daleko divnější věci. A pokud nemáte dost silný žaludek, nejspíš byste se měli skrytým místům, jako je Podivno, radši vyhýbat.“

„Jaké divnější věci?“ zeptal se Cesmín a poprvé za celou dobou přestal na Vaška dělat cukrbliky.

„No...“ protáhl, „lidi se tu mění.“

„Mění?“

„Ne všichni, samozřejmě. A ne pořád. Ale čas od času se to stá­ vá. U každého ta změna vypadá i probíhá jinak. Spousta z těch lidí se potom stěhuje na Nejpodivnější. A neptejte se mě, co na tom zeleném pekle vidí, vážně to nevím. Třeba se vám to povede zjis­ tit, až se tu usadíte.“

„A proč si myslíš, že bychom se sem chtěli ještě někdy vracet nebo nedej bože se sem stěhovat?“ ozvala se Parma.

„Protože te víte o něčem, o čem ví jen hrstka obyvatel města. Možná se začnete cítit jako privilegované osoby a budete mít po­ třebu vyhledávat podobné lidi. Taky vás okouzlí ty prázdné ulice a zvláštní barvy, jaké má slunce těsně před západem. Budete chtít rozlousknout tajemství města. Budete zkrátka zvědaví,“ vypočítá­ val na prstech. „Nehledě na to, že nájmy jsou tu levné a Almara je nejlepší hospoda široko daleko.“

„A proč jsme si té uličky všimli zrovna my? A proč te?“

„Protože město samo se rozhodlo, že vás pozve dál,“ ozval se náhle hluboký hlas.

Byl to provozní, Vaškův otec, a nesl nám naše obědy.

„Václav Apolinář starší, těší mě,“ představil se, a když jsme se mu představili i my, zarazil se. „To jsou všechno přezdívky, nebo jsou vaši rodiče magoři?“

„Tati! Panebože...“

„Já mám jméno po pradědovi, je to taková rodinná tradice. Nebo spíš prokletí,“ řekl jsem. „A Parma... ta nesnáší svoje křestní jméno. I když já osobně si myslím, že na Františce není nic špat­ ného.“

Parmici šlehaly z očí blesky a mně bylo jasné, že vypucování žaludku se nevyhnu.

„Cesmínův táta je botanik,“ objasnila Apolináři staršímu původ zbylých jmen Zima, „a moji rodiče doopravdy jsou magoři.“

„Pane Apolináři,“ nedalo mi to, „řekl jste, že město se rozhodlo, že nás pozve. Město je sple budov a ulic. Kámen a asfalt se snad rozhodovat nemůže, ne?“

„A jste si tím tak jistý, mladíku?“

Ne. Po všem, co se nám dnes stalo, jsem si nebyl jistý vůbec ničí



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist