načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Každý umírá sám – Hans Fallada

Každý umírá sám

Elektronická kniha: Každý umírá sám
Autor: Hans Fallada

Rodičovský žal vyústí do rozhodnutí zapojit se podle svých možností a povahy do odporu proti nacistickému režimu. Jejich rozhodnutí dostane formu korespondenčních lístků s protinacistickými hesly a výzvami k odporu, které manželé umisťují ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  399
+
-
13,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Edice Knihy Omega
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 643
Rozměr: 21 cm
Úprava: ilustrace, portréty, faksimile
Spolupracovali: přeložila Veronika Křemenová
Skupina třídění: Německá próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-739-0137-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Rodičovský žal vyústí do rozhodnutí zapojit se podle svých možností a povahy do odporu proti nacistickému režimu. Jejich rozhodnutí dostane formu korespondenčních lístků s protinacistickými hesly a výzvami k odporu, které manželé umisťují porůznu na schodištích berlínských činžáků. Tato činnost je pro režim vlastně pramálo nebezpečná a místy až tragikomicky malicherná, přesto ale přináší důležitý pocit osvobození, důkaz jisté "moci bezmocných" a ve výsledku přece jen změní myšlení alespoň několika lidí. Autor vypráví osudy hlavních hrdinů a několika vedlejších postav a paralelně sleduje postup vyšetřovatelů gestapa, kteří se případem zabývají. Tím udržuje napětí takřka ve stylu kriminálních románů, především ale podává plastický obraz atmosféry všudypřítomného strachu a zamyšlení nad významem osobní statečnosti a oběti, byť byla sebemenší a sebevíce beznadějná.

Popis nakladatele

Červen 1940 v Berlíně. Nacistická propaganda oslavuje vítězství nad Francií, zatímco v bytě manželů Anny a Oty Quangelových v Prenzlauer Berg panuje hluboký zármutek. Jejich syn padl na frontě. Oba manželé dlouho věřili "vůdci" a věrně jej následovali. Nyní však poznávají v jeho slibech lži a podvody. Oba začínají psát pohlednice na znamení odporu, ke kterému chtějí vyburcovat ostatní: "zastavte válečnou mašinerii!" S nasazením života roznášejí pohlednice dům od domu. Záhy se jim dostáva na stopu SS a gestapo. A také pro vlastní sousedy se stávají nebezpečím...

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Hans Fallada - další tituly autora:
Tales from the Underworld Tales from the Underworld
Každý umírá sám za sebe Každý umírá sám za sebe
Little Man, What Now? Little Man, What Now?
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Hans Fallada

Každý umírá sám


Unshortened re-edition based on the original typescript

of  rst published in .

© Auf bau Verlag GmbH & Co. KG, Berlin 

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu nakladatele.

Překlad © Veronika Křemenová, 

Obálka © Jiří Miňovský – ARBE, 

© DOBROVSKÝ s.r.o., 

ISBN: 978-80-7585-887-0 (pdf)


Hans Fallada

Každý umírá sám

Přeložila Veronika Křemenová


5

PŘEDMLUVA

Události popisované v této knize vycházejí v základních rysech ze

spisů Gestapa o ilegální činnosti jednoho dělnického manželského

páru v letech  až . Pouze však v základních souvislostech,

protože román má své vlastní zákony a nemůže úplně ve všem

vycházet ze skutečnosti. Proto autor záměrně nepátral po autentic

kých informacích ze soukromého života těchto dvou lidí a vylíčil

je tak, jak je sám viděl. Tyto dvě postavy jsou tedy výtvorem auto

rovy fantazie, stejně jako všechny ostatní postavy v tomto románu.

Přesto autor věří ve „vnitřní pravdu“ vyprávěného příběhu, i když

některé podrobnosti zcela neodpovídají skutečným okolnostem.

Některým čtenářům bude připadat, že se v této knize hodně

mučí a umírá. Autor si dovoluje upozornit na to, že téměř vý

lučně píše o lidech, kteří bojovali proti Hitlerovu režimu, o nich

a o jejich pronásledovatelích. V těchto kruzích se v letech  až

, i předtím a poté, umíralo velmi často. Zhruba třetina děje

této knihy se odehrává ve věznicích a psychiatrických léčebnách,

a i zde bylo umírání zcela obvyklým jevem. Autorovi se také

často nelíbilo, že musí realitu líčit tak chmurným způsobem, ale

optimističtější popis by byl lží.

Berlín, . října  H. F.


PRV NÍ DÍL

Quangelovi


9

1. K APITOLA

Poštou přišla špatná zpráva

Listonoška Eva Klugeová pomalu stoupá po schodišti činžovního domu v Jablonskistraße . Nejde tak pomalu proto, že by ji tolik unavilo roznášení pošty, ale protože má v brašně dopis toho druhu, které lidem nosí k smrti nerada, a právě teď, o poschodí výše, musí jeden takový předat Quangelovým. Paní Quangelová už ji určitě vyhlíží. Již více než dva týdny netrpělivě čeká, jestli nedostane nějaký dopis polní pošty.

Než listonoška doručí na psacím stroji napsaný dopis, musí ještě o patro níž předat Persickeovým deník Völkischer Beobachter. Persicke je stranický funkcionář, politický vůdce nebo něco podobného. I když je Eva od té doby, co pracuje na poště, také členkou strany, pořád se jí ještě všechny tyhle funkce pletou. U Persickeových je každopádně nutné zdravit „Heil Hitler“ a dávat si velký pozor na pusu. To se ale koneckonců musí všude. Eva by asi jen stěží našla člověka, kterému by mohla říct, co si doopravdy myslí. Ona se o politiku vůbec nezajímá. Je prostě žena a jako taková si myslí, že děti se na svět nepřivádějí proto, aby je pak někdo zabíjel. A domov bez muže také nestojí za nic. Eva v tuhle chvíli nemá už nic. Ani své dva syny, ani muže, ani domov. Místo toho musí držet pusu, být velmi opatrná a roznášet hnusné dopisy polní pošty, které nejsou psané rukou, ale na stroji a na nichž je jako odesílatel uvedený plukovní adjutant.

Zazvoní u Persickeových, řekne „Heil Hitler“ a předá tomu starému ožralovi jeho noviny. Persicke má na klopě připnutý stranický odznak a insignii, na rozdíl od Evy, která si ten svůj vždy zapomene nasadit, a zeptá se jí: „Co je nového?“

Eva opatrně odpoví: „Ještě nevím. Myslím, že Francie kapitulovala.“ A honem se zeptá: „Je u Quangelových někdo doma?“

Persicke její otázce nevěnuje vůbec žádnou pozornost. Vyrve jí časopis z ruky. „Vždyť to tady stojí: Francie kapitulovala. Proboha, ženská, vy to říkáte, jako kdybyste prodávala housky! To musíte říct pořádně nahlas! A pěkně každému, ke komu jdete, tohle přesvědčí i ty největší remcaly! Vyhráli jsme i druhou bleskovou válku a teď hurá do Anglie! Do tří měsíců vyřídíme i Anglány a pak se uvidí, jak si díky našemu Vůdci budeme žít! Ostatní ať si krvácejí a my budeme pány světa! Pojď dál, děvče, a dej si s námi panáka! Amálie, Erno, Auguste, Adolfe, Baldure – všichni sem! Dneska si dáme volno, dneska se nepracuje! Dneska budeme pěkně zapíjet, dneska kapitulovala Francie a odpoledne možná půjdeme do čtvrtého patra k tý starý židovský bábě, ať nám navalí kafe a koláč! Říkám vám, když se teď položila i Francie, už nám nikdo nebude stát v cestě! Teď jsme pány světa a všichni ostatní musejí skákat, jak my pískáme!“

Zatímco se Persicke, obklopený svojí rodinou, pouští do stále zanícenějších výkladů a začíná do sebe házet první panáky, je Eva dávno o patro výš a zvoní u Quangelových. Dopis už drží v ruce, a jakmile ho předá, chystá se hned pokračovat v roznášení zbylé pošty. Má štěstí. Neotevře jí paní, která s ní většinou prohodí pár vlídných slov, ale pán, jenž má ostře řezaný obličej připomínající ptáka, úzké rty a chladné oči. Beze slova jí vezme dopis z ruky a přibouchne jí dveře před nosem, jako kdyby byla nějaká zlodějka, před kterou se musí mít na pozoru.

Eva ale jen pokrčí rameny a zase se vydá po schodech dolů. Někteří lidé už jsou zkrátka takoví. Co v Jablonskistraße roznáší poštu, nepromluvil na ni tenhle člověk jediné slovo, ani „Heil Hitler“ nebo „Dobrý den“, přestože i on, pokud ona ví, má funkci u Pracovní fronty. Ale co, ona ho nezmění. Nedokázala změnit ani svého vlastního muže, který všechny peníze propije po hospodách a prosází na koně a doma se objeví jen tehdy, když je úplně na mizině.

U Persickeových ze samého rozrušení nechali otevřené dveře na chodbu. Z jejich bytu je slyšet cinkání skleniček a hlasitý vítězoslavný jásot. Listonoška dveře tiše zavře a pokračuje dolů po schodech. Přitom si říká, že je to vlastně dobrá zpráva, protože díky rychlému vítězství nad Francií bude dřív mír. Potom se jí oba chlapci vrátí a ona jim zase bude moci vytvářet domov.

Tyto naděje jí ale kazí nepříjemný pocit, že potom se k moci dostanou lidé jako Persickeovi. A mít takové lidi za pány, pořád muset držet pusu a nikdy nesmět říct, co má člověk na srdci, jí také nepřipadá jako bůhvíjaká vyhlídka.

V rychlosti si ještě vzpomene na muže s chladným supím obličejem, jemuž také přinesla dopis polní pošty a který teď možná dostane nějakou lepší funkci ve straně. A potom pomyslí na starou židovku Rosenthalovou ze čtvrtého patra, které Gestapo před dvěma týdny odvedlo manžela. Je jí té paní líto. Rosenthalovi dřív měli na Prenzlauer Allee obchod s prádlem. Pak jim ho ale arizovali a teď Gestapo odvedlo pána, přestože je mu určitě už skoro sedmdesát let. Ti dva staří lidé nikomu nic špatného neudělali. Dokonce někdy dali zákazníkům zboží na dluh, i Evě, když neměla peníze, aby koupila dětem prádlo, a horší ani dražší zboží než v jiných obchodech Rosenthalovi neměli. Ne, Evě nejde do hlavy, proč by někdo jako starý Rosenthal měl být horší než Persickeovi jenom proto, že je Žid. A teď ta stará paní sedí nahoře v bytě sama jako kůl v plotě a už se ani neodvažuje vyjít na ulici. Teprve když se setmí, jde se židovskou hvězdou na klopě nakoupit a možná má i hlad. Ne, myslí si Eva, i kdybychom desetkrát zvítězili nad Francií, není u nás žádná spravedlnost...

Listonoška vejde do dalšího domu a tam pokračuje v roznášení pošty.

Dílenský mistr Otto Quangel mezitím přinesl dopis polní pošty do pokoje a položil ho na šicí stroj. „Na!“ řekne. Výsadu otevírat tyto dopisy vždy přenechává své ženě, protože ví, jak moc na svém jediném synu Ottovi visí. Teď stojí naproti ní, tenký dolní ret má stažený mezi zuby a čeká, až se manželce rozzáří obličej. Svým mlčenlivým, tichým a projevy něhy zcela postrádajícím způsobem svou ženu velmi miluje.

Anna otevřela dopis. Obličej se jí na malý okamžik skutečně rozzářil, ale její úsměv vyhasl, jakmile uviděla, že je dopis napsaný na stroji. Ve tváři se jí objevil strach a četla pomaleji a pomaleji, jako by měla hrůzu z každého nadcházejícího slova. Její muž se předklonil a vyndal si ruce z kapes. Zuby zatíná do dolního rtu a tuší, že se přihodilo něco zlého. V pokoji je hrobové ticho. Žena začíná dýchat čím dál tím hlasitěji...

Najednou se jí z hrdla vydere tichý výkřik. Takový od ní její muž ještě nikdy neslyšel. Hlava jí prudce klesne na prsa, uhodí se o cívku na šicím stroji a dopadne mezi hromady látky, rovnou na ten nešťastný dopis.

Otto Quangel udělá dva rychlé kroky a zastaví se. S rychlostí pro něho zcela nezvyklou jí položí na záda svou velkou, upracovanou ruku. Cítí, jak se žena chvěje po celém těle. „Anno!“ osloví ji. „Anno, prosím tě!“ Chvilku počká a pak sebere odvahu k otázce: „Co je s Ottou? Je zraněný? Jak? Těžce?“

Manželka se třese po celém těle, ale nevydá ani hlásku. Ani nezvedne hlavu a nepodívá se na manžela.

Otto Quangel se dívá na její vlasy, které za roky manželství značně prořídly. Teď jsou oba staří. Jestli se synovi něco stalo, nebude mít nikoho, koho by milovala, jenom jeho – ale on cítí, že toho na něm k milování už moc není. Nikdy nebude schopen slovy vyjádřit, co pro něho manželka znamená. Ani teď ji nedokáže pohladit, chovat se něžně a utěšit ji. Jen položí svou těžkou, silnou ruku na její prořídlé vlasy, pootočí jí hlavu tak, aby se mu dívala do obličeje, a tiše se zeptá: „Řekneš mi už konečně, co nám píšou, Anno?“

I když má teď oči v těsné blízkosti těch jeho, nevnímá ho, má je napůl zavřené. Obličej má nažloutle bledý, jeho obvykle svěží barva z něj vyprchala. Také její kůže má mrtvolný vzhled. Tváře a ústa se jí třesou stejně jako celé tělo zachvácené podivným vnitřním zemětřesením.

Jak se teď Quangel dívá do toho důvěrně známého, ale najednou tak cizího obličeje, jak mu srdce tluče čím dál silněji, jak cítí, že ji nedokáže ani trochu utěšit, zmocní se ho hrozný strach. Ten strach se tváří v tvář hlubokému žalu jeho ženy jeví jako směšný. Je to strach z toho, že by mohla začít vzlykat ještě mnohem hlasitěji a divočeji, než pláče teď. Quangel si vždycky potrpěl na ticho. Z bytu Quangelových nikdy nebývala slyšet hlasitá slova, a už vůbec ne projevy emocí. Ne! Strach mu nedovolí dát dohromady kloudnou větu. Zopakuje tedy jen to, co už řekl před chvílí: „Tak co nám píšou? Řekni mi to, Anno!“

Dopis tu pochopitelně leží otevřený, ale on se neodváží po něm sáhnout. Musel by přitom pustit manželčinu hlavu. Ví, že už má na čele dvě krvavé skvrny, a hlava by jí potom zase spadla na šicí stroj. Přemůže se a ještě jednou se zeptá: „Tak co je s Otíkem?“

Jako kdyby tohle zdrobnělé pojmenování, které její manžel téměř nikdy nepoužíval, přivolalo Annu ze světa její bolesti zpátky do tohoto života. Párkrát vzlykne, dokonce i otevře oči, dříve blankytně modré, ale nyní vybledlé. „S Otíkem?“ zašeptá. „Co by s ním mělo být? Nic není s Otíkem, protože už žádný Otík není, tak je to!“

„Ách!“ Otto ze sebe vyrazí hluboký povzdech. Bezděčně upustí manželčinu hlavu a sáhne po dopisu. Upřeně hledí na text, ale nedokáže ho přečíst.

Manželka mu vytrhne dopis z ruky. Během zlomku vteřiny se jí zmocní zuřivost a začne dopis trhat na kusy, kousky a kousíčky, a přitom mu rozčileně křičí do obličeje: „Ty chceš to svinstvo číst? Ty nehorázné lži, které píšou všem? Že zemřel hrdinskou smrtí za svého Vůdce a za svůj národ? Jaký to byl skvělý voják a kamarád? Tohle si od nich necháš vykládat, když oba víme, že Otík ze všeho nejradši vylepšoval svá rádia a plakal, když musel na vojnu? Za tu dobu, co byl v kasárnách, mi tolikrát říkal, jak jsou tam zlí a že by si radši nechal useknout celou pravou ruku, jen aby se odtamtud dostal pryč! A teď mi bude někdo vykládat něco o skvělém vojákovi a hrdinské smrti! Jsou to lži, samé lži! Ale za to můžete vy s tou vaší posranou válkou, ty a ten tvůj Vůdce!“

Manželka teď stojí před ním. Je menší než on, ale z očí jí šlehají hněvivé blesky.

„Já a ten můj Vůdce?“ zamumlá Otto Quangel, zcela šokovaný takovým útokem. „Proč to má být najednou ten můj Vůdce? Vždyť nejsem ani ve straně, jenom v Pracovní frontě, a tam musejí být všichni. A volili jsme ho vždycky oba a ty máš také funkci ve Svazu nacistických žen.“

Mluví pomalu a rozvážně, ne snad proto, aby se bránil, ale aby vysvětlil fakta. Zatím nechápe, proč ho manželka zničehonic tak osočila. Až doposud se vždycky ve všem shodli...

Teď se ho ale rozzlobeně zeptá: „K  čemu jsi hlava rodiny a rozhoduješ o všem a všechno musí být podle tebe? I když chci ze sklepa jen bednu na brambory na zimu, musí to být taková, jakou chceš ty, a ne taková, jakou chci já. A v takhle důležité věci rozhodneš špatně! Ale ty jsi takový tichošlápek, chceš mít pořád jenom klid a hlavně nebýt nápadný. Děláš to, co dělají všichni ostatní, a když křičí ‚Vůdce přikázal, my poslechneme!‘, tak za nimi běžíš jako ovce. A my musíme běžet za tebou! Ale teď je můj Otík mrtvý a žádný vůdce světa ani ty mi ho nevrátíte!“

Otto Quangel to vše vyslechl bez jediného slova. Nikdy nebyl ten typ muže, který by se rád hádal, a navíc měl pocit, že by z něj teď mluvila jen bolest. Byl skoro rád, že se na něj zlobí a že ještě nenechala volný průchod smutku. Jediné, co na tato obvinění odpověděl, bylo: „Někdo to bude muset říct Trudel.“

Trudel byla Otíkova dívka, skoro už snoubenka. Otíkovým rodičům říkala „maminko“ a „tatínku“. Často k nim večer chodila, i teď, když byl Otík pryč, a povídala si s nimi. Přes den pracovala v továrně, kde se šily uniformy.

Zmínka o Trudel hned přivedla Annu Quangelovou na jiné myšlenky. Podívala se na hodiny na zdi a zeptala se: „Stihneš to ještě předtím, než ti začne směna?“

„Dneska mám směnu od jedné do jedenácti,“ odpověděl Otto. „To s t i h n u .“

„Dobře,“ řekla Anna. „Jdi, ale jenom ji sem pozvi a o Otíkovi jí nic neříkej. Řeknu jí to sama. Jídlo budeš mít nachystané ve dvanáct.“

„Jak si přeješ,“ odpověděl Otto, ale zatím neodešel. Místo toho se podíval Anně do nažloutle bledého, nemocného obličeje. Ta jeho pohled opětovala a chvilku se na sebe mlčky dívali. Dva lidé, kteří spolu v naprosté svornosti prožili třicet let. On byl tichý a mlčenlivý a ona do jejich soužití vnášela trochu života.

Ačkoli se teď na sebe dlouze dívali, neměli si co říct. Potom kývl hlavou a opustil byt.

Slyšela, jak zaklaply dveře od bytu. Jakmile odešel, otočila se zase směrem k šicímu stroji a začala uhlazovat útržky osudného dopisu. Pokusila se je poskládat k sobě, ale rychle jí došlo, že by to trvalo hodně dlouho, a ona teď ze všeho nejdřív musí dodělat jídlo pro manžela. Nasypala tedy útržky opatrně do obálky a tu vložila do zpěvníku. Až Otto odpoledne odejde do práce, bude mít čas útržky dopisu poskládat k sobě a slepit. I když jsou to všechno jen hloupé, nehorázné lži, je to přece jenom poslední zpráva o Otíkovi! Dopis si schová a také ho ukáže Trudel. Došlo jí, že potom možná bude moci plakat, bylo to, jako by jí srdce sžíraly plameny. Kdyby mohla plakat, pomohlo by jí to. Rozzlobeně potřásla hlavou a vykročila ke sporáku.

2. K APITOLA

Co měl na srdci Baldur Persicke

Když Otto Quangel procházel kolem bytu Persickeových, právě se od nich ozývalo vítězoslavné pokřikování. Quangel rychle pokračoval v chůzi, aby se s nikým z jejich rodiny nemusel vidět. Už deset let bydleli ve stejném domě, ale Quangel se odjakživa snažil vyhýbat jakýmkoli setkáním s těmito lidmi už v době, kdy byl Persicke jen bezvýznamný, neúspěšný hostinský. Pak se ale z Persickeových stali významní lidé, starý Persicke má totiž ve straně několik funkcí a oba nejstarší synové jsou v SS. Po nanční stránce se jim zjevně dařilo dobře.

To byl další důvod, proč se před nimi mít na pozoru. Všichni, kterým se takto dařilo, se museli ve straně těšit oblibě, což mohli jedině tehdy, když pro ni něco dělali. Něco dělat ale znamenalo udávat druhé. Například hlásit, že ten a ten poslouchal zahraniční rozhlas. Quangel by proto rád už dávno odnesl z Ottovy komůrky rádia a dal je do sklepa. Maximální opatrnost byla nutná, a to zvláště v této době, kdy se lidé navzájem špehovali, Gestapo mělo všechno pod kontrolou, koncentrační tábor v Sachsenhausenu se stále rozrůstal a gilotina měla každý den co na práci. On sám žádné rádio nepotřeboval, ale Anna je z bytu odnést nechtěla. Myslela si totiž, že stále platí přísloví: Kdo má čisté svědomí, nemusí se bát. To už ale dávno neplatilo. Pokud to ovšem vůbec kdy byla pravda.

Tohle se Ottovi Quangelovi honilo hlavou, když rychle kráčel dolů po schodech, přecházel dvůr a vyšel na ulici.

Persickeovi tolik pokřikovali proto, že Baldur, zlaté tele rodiny, který teď chodí na gymnázium, a pokud se to otci díky jeho známostem podaří zařídit, půjde dokonce na národně politickou internátní střední školu Napola, našel v deníku Völkischer Beobachter zajímavou fotograi. Na fotograi je Vůdce a říšský maršál Göring a pod fotograí je napsáno: „Při přijetí zprávy o kapitulaci Francie.“ A podle toho oba na obrázku také vypadají: Tlustý zářící Göring se směje od ucha k uchu a Vůdce se radostí dokonce plácá do stehen.

Persickeovi se radovali a smáli stejně jako oba muži na fotograi, ale bystrý Baldur se zeptal: „Tak co, nevidíte na té fotce něco zvláštního?“

Rodina vrhne na Baldura pohledy plné očekávání. Všichni jsou natolik přesvědčení o intelektuální převaze tohoto šestnáctiletého mladíka, že se ani neodvažují vyjádřit nějakou domněnku.

„No tak!“ pobízí je Baldur. „Přemýšlejte trochu. Tu fotku dělal fotograf od novin. A byl snad u toho v tu chvíli, kdy dorazila zpráva o kapitulaci? Ta přišla určitě telefonicky, kurýrem, nebo možná dokonce od francouzského generála, ale nikdo ani nic z toho není na té fotce vidět. Oba stojí úplně sami v zahradě a radují se...“

Baldurovi rodiče a sourozenci pořád ještě tiše sedí a upřeně se na něho dívají. Jsou úplně oněmělí úžasem. Starý Persicke by ze všeho nejraději zase začal nalévat kořalku, ale neodvažuje se to udělat, dokud Baldur mluví. Velmi dobře ví, jak Baldur dokáže být nepříjemný, když okolí nevěnuje dostatečnou pozornost jeho politickým přednáškám.

Syn mezitím pokračuje. „Takže ta fotka je naaranžovaná a neudělali ji ve chvíli, kdy přišla zpráva o kapitulaci, ale o pár hodin později nebo možná až následující den. A teď se podívejte, jak se Vůdce raduje a jak se samou radostí dokonce plácá do stehen! Copak věříte tomu, že by se tak významný člověk jako Vůdce z takové zprávy tolik radoval ještě druhý den? Ten už teď dávno myslí na Anglii a na to, jak dostat Anglány. Kdepak, celá ta fotka je jenom divadýlko, od převzetí zprávy až po plácání rukama. To znamená, že má oklamat hlupáky!“

Celá rodina teď na Baldura zírá, jako kdyby právě oni byli ti hlupáci, kteří mají být oklamáni. Kdyby to nebyl Baldur, ale někdo cizí, udali by ho za takový výrok Gestapu.

Baldur ale pokračuje: „Vidíte, a to je na našem Vůdci to výjimečné: nenechá nikoho nahlédnout do svých plánů. Teď si všichni myslí, že se raduje z kapitulace Francie, a on už přitom možná shromažďuje lodě k invazi do Anglie. Vidíte, to se od našeho Vůdce musíme naučit: neměli bychom každému servírovat pod nos, co máme v úmyslu!“ Ostatní horlivě přikyvují. Zjevně už jim došlo, kam tím Baldur míří. „Jo, sice přikyvujete,“ řekne Baldur rozzlobeně. „Ale děláte něco úplně jiného! Není to ani půl hodiny, co jsem tátu slyšel před listonoškou říkat, že nám má stará Rosenthalová naservírovat kafe a koláč.“

„Jo, ta stará židovská svině!“ přisvědčí otec Persicke, ale z jeho hlasu je slyšet lehce omluvný tón.

„No jo,“ připustí syn. „Nebude to žádná škoda, jestli se jí něco stane. Ale proč bychom měli někomu něco takového vykládat? Jistota je jistota. Nebo se podívejte třeba na toho nad námi, na toho Quangela. Člověk z toho chlapa nedostane ani slovo, ale jsem si jistý, že vidí a slyší všechno a určitě ví, kam to má jít nahlásit. A jestli nahlásí, že Persickeovi neumějí držet hubu, nejsou spolehliví a nedá se jim nic svěřit, budeme vyřízení. Přinejmenším ty určitě, táto, a já nehnu ani prstem, abych tě dostal z koncentráku, z Moabitu, z Plötze nebo odjinud, kde zrovna budeš sedět.“

Všichni mlčí, a dokonce i tak namyšlený člověk jako Baldur cítí, že tohle mlčení neznamená souhlas všech zúčastněných. A tak ještě rychle dodá, aby na svou stranu získal aspoň sourozence: „Chceme to dotáhnout trochu dál než táta, ale jak toho můžeme dosáhnout? Přece jedině přes stranu! A proto to musíme dělat jako Vůdce. Musíme klamat lidi, ale působit přitom přátelským dojmem a potom najednou udělat něco, co nikdo nečeká. Vyřídit je a odstranit. Ve straně by se nemělo říkat, že s Persickeovými si každý může dělat, co chce!“

Baldur se ještě jednou podívá na fotograi se smějícím se Hitlerem a Göringem, lehce přikývne a nalije si kořalku na znamení, že jeho politická přednáška je u konce. Pak se smíchem dodá: „Jen se, táto, nerozčiluj, že jsem ti řekl svůj názor!“

„Je ti teprve šestnáct a jsi můj syn,“ ohradí se dotčeně otec.

„A ty jsi můj starouš a příliš často se ožíráš, takže mi už nemůžeš imponovat,“ odpoví pohotově Baldur Persicke. Nejenže tím všechny rozesměje, ale získá tak na svou stranu i svou permanentně ustaranou matku. „Jen počkej, táto, jednoho dne budeme mít všichni svá vlastní auta a ty se budeš každý den napájet sektem.“

Otec chce zase něco říct, ale tentokrát jenom ohledně sektu, který mu nechutná tolik jako kořalka. Ale Baldur rychle a trochu tišším hlasem pokračuje: „Vůbec nemáš špatné nápady, táto, jenom bys o nich neměl mluvit s nikým jiným než s námi. Z Rosenthalové možná opravdu půjde něco vyrazit, ale mělo by to být něco víc než kafe a koláč. Budu o tom přemýšlet, na to se musí jít opatrně. Příležitost možná cítí i ostatní a možná mají lepší šance než my.“

Mluví stále tišeji a ke konci ho skoro není slyšet. Baldurovi Persickemu se zase podařilo získat všechny na svou stranu. Dokonce i otce, který byl nejdříve uražený. A tak prohlásí: „Připijeme si na kapitulaci Francie!“ A protože se se smíchem plácá do stehen, dojde jim, že tím myslí něco úplně jiného, a to starou Rosenthalovou.

A tak se všichni nahlas rozesmějí a házejí do sebe jednoho panáka za druhým. A že tenhle bývalý hostinský i jeho děti mají výdrž.

3. K APITOLA

Muž jménem Barkhausen

Dílenský mistr Quangel vyšel na Jablonskistraße a před domovními dveřmi uviděl postávat Emila Barkhausena. Vypadalo to, jako by Emil Barkhausen neměl na práci nic jiného než se poakovat, zevlovat nebo šmírovat. Nic na tom nezměnila ani válka, která s sebou přinesla nové pracovní povinnosti a nucenou zaměstnanost. Emil Barkhausen se odjakživa poakoval po ulicích.

A teď se tu poakoval zase. Byl vychrtlý, měl na sobě obnošený oblek a v bezbarvé tváři rozmrzelý výraz. V tuto hodinu v Jablonskistraße skoro nikdo nebyl. Když zahlédl Quangela, ožil, vykročil k němu a podal mu ruku. „Kam míříte, Quangele?“ zeptal se. „V tuhle dobu přece do továrny ještě nechodíte, ne?“

Quangel jeho ruku přehlédl a téměř nesrozumitelně zabručel: „Spěchám!“

A vydal se směrem k Prenzlauer Allee. Tenhle dotěrný žvanil mu tak ještě chyběl!

Barkhausen se ale nenechal tak snadno odbýt. Mečivým hlasem se zasmál a prohlásil: „Tak to máme stejnou cestu, Quangele!“ A když Quangel s pohledem upřeným před sebe spěchal pryč, dodal: „Doktor mi totiž kvůli zácpě nařídil hodně pohybu a mě nebaví procházet se sám.“

A začal dlouze a dopodrobna líčit, co všechno už podstoupil, aby se zbavil zácpy. Quangel ho vůbec neposlouchal. Zaměstnávaly jej dvě myšlenky a jedna mu neustále vyháněla z hlavy tu druhou. Že už nemá žádného syna a že Anna řekla: Ty a ten tvůj Vůdce. Quangel si přiznal, že toho chlapce nikdy nemiloval tak, jak by měl otec milovat svého syna. Od narození ho vnímal jako rušitele svého klidu a vztahu s Annou. Pokud teď pociťoval bolest, tak jen proto, že s obavami myslel na Annu a trápil se tím, jak se s jeho smrtí vyrovná a jak se kvůli tomu všechno změní. Anna mu přece řekla: Ty a ten tvůj Vůdce!

Nebyla to pravda. Hitler nebyl jeho vůdce, respektive už nebyl jeho vůdce v době, kdy ho tak Anna ještě vnímala. Když Ottu Quangelovi v roce  zkrachovala malá truhlářská dílna, jednomyslně se shodli na tom, že je Vůdce vytáhl z bryndy. Poté, co byl čtyři roky bez práce, se stal dílenským mistrem v jedné velké továrně na nábytek a každý týden domů přinesl čtyřicet marek. S těmi penězi bez problémů vyšli. A to díky Vůdci, který zase uvedl hospodářství do pohybu. Na to měli vždycky stejný názor.

Do strany kvůli tomu ale nevstoupili. Anně se nechtělo utrácet peníze za stranické příspěvky, protože i tak museli na každém kroku platit – na Dílo zimní pomoci, na všechny možné sbírky, na Pracovní frontu. Ano, v továrně mu dali malou funkci v Pracovní frontě, což byl další důvod, proč nevstoupili do strany. Quangel totiž při každé příležitosti viděl, jaké se pořád dělaly rozdíly mezi straníky a nestraníky. I ten nejhorší člen strany měl větší hodnotu než ten nejlepší občan. Člověk, který byl ve straně, si mohl dovolit vlastně všechno a hned tak se mu něco nestalo. Říkali tomu „věrnost za věrnost“.

Ale on, dílenský mistr Otto Quangel, byl pro spravedlnost. Každý člověk byl pro něj člověkem a to, jestli byl, nebo nebyl ve straně, na to nemělo žádný vliv. Když byl v dílně nucený neustále snášet to, že jeden člověk dostává za každou drobnou chybu na vyráběném polotovaru vynadáno, zatímco jinému při práci procházelo i to největší lajdáctví, vždycky ho to hrozně rozčilovalo. Přitiskl zuby na dolní ret a rozzlobeně si ho okusoval. Kdyby mohl, zbavil by se i téhle malé funkce v Pracovní frontě!

Anna to dobře věděla, a proto nikdy neměla říkat: Ty a ten tvůj Vůdce! U Anny bylo všechno úplně jinak. Své funkce ve Svazu nacistických žen se ujala zcela dobrovolně, nebyla k tomu donucená okolnostmi jako on. Velmi dobře chápal, proč to udělala. Celý život byla jenom služka – napřed na venkově a potom tady ve městě. Celý život musela skákat, jak pískali druzí, a nechat se od nich komandovat. Ani v manželství neměla žádné větší slovo. Ne že by ji příliš komandoval, ale všechno se muselo točit kolem něj, když byl živitelem rodiny. Nyní ale měla svou funkci ve Svazu nacistických žen, a přestože i tady přijímala rozkazy shora, měla pod sebou spoustu dívek, žen, a dokonce dam, které teď komandovala ona. A těšilo ji, když narazila na línou ženskou s rudě nalakovanými nehty a mohla ji poslat do továrny. Pokud by se tedy o někom z Quangelových dalo říct „ty a ten tvůj Vůdce“, tak především o Anně.

I ona už samozřejmě dávno přišla na to, že to má své mouchy. Všimla si například toho, že některé z těch uhlazených dámiček se prostě do práce poslat nedaly, protože měly vlivné přátele na vyšších místech. Také ji rozčilovalo, že když se rozdávalo teplé oblečení, přicházely si pro něj pořád tytéž ženské a byly to pochopitelně ty, které měly stranickou knížku. Anna si také myslela, že Rosenthalovi jsou slušní lidé a takovýto osud si nezaslouží, ale ani jí nepřišlo na mysl, aby se kvůli tomu vzdala své funkce ve Svazu nacistických žen. A teprve nedávno prohlásila, že Vůdce vůbec neví, jaká jeho lidé dělají svinstva. Vůdce nemůže vědět všechno a jeho lidé ho zkrátka obelhávají.

Teď ale zemřel Otík a Otto Quangel s obavami vycítil, že od této chvíle bude všechno úplně jinak. Vidí před sebou Annin nemocný, nažloutlý obličej a zase slyší ta její obvinění. V tuto neobvyklou hodinu je na cestě do práce, navíc se na něj přilepil ten žvanil Barkhausen, dnes večer k nim přijde Trudel, potečou slzy a bude se dlouze povídat... A on, Otto Quangel, má přece tak rád klidný život s pravidelným režimem, kdy je každý pracovní den stejný a pokud možno bez jakýchkoli mimořádných událostí. Už i neděli vnímá skoro jako narušení zaběhnutého pořádku. A teď by se měl život na neurčitou dobu ubírat úplně jiným směrem a Anna už možná nikdy nebude taková jako dřív. Slova „ty a ten tvůj Vůdce“ vyšla z jejího nejhlubšího nitra a zněla nenávistně.

Ještě jednou si musí všechno pořádně promyslet, ale Barkhausen mu v tom brání. Teď ještě ke všemu řekne: „Prý jste dostali dopis polní pošty, ale nepsal ho váš Otto. Je to pravda?“

Quangel se na něj ostře podívá svýma tmavýma očima a zabručí si pod vousy: „Žvanile.“ Protože se ale nechce s nikým hádat a už vůbec ne s takovou nulou a takovým ákačem, jako je Barkhausen, neochotně odpoví: „Lidi toho hodně nakecají.“

Emil Barkhausen se neurazí. Urazit Emila Barkhausena totiž vůbec není jednoduché. Teď nadšeně souhlasí: „To máte pravdu, Quangele! Proč ta zatracená pošťačka Klugeová nedrží hubu? Ale ne, ona musí všem vykládat: Quangelovi dostali dopis polní pošty, který byl napsaný na stroji! Nestačí jí snad, že může povídat o tom, že Francie kapitulovala?“ Barkhausen chvilku nic neříká a potom se polohlasně a překvapivě účastným tónem zeptá: „Zraněný, pohřešovaný, nebo...?“

Odmlčí se. Quangel ale po delší odmlce odpoví jen nepřímo: „Takže Francie kapitulovala? Tak to mohla klidně udělat o den dřív, to by můj Otto ještě žil...“

Barkhausen zareaguje nečekaně: „Ale právě proto, že tisíce lidí zemřely hrdinskou smrtí, se Francie tak rychle vzdala. A proto teď miliony lidí zůstanou naživu. Na takovou oběť musí být každý otec hrdý!“

Quangel se zeptá: „Vaše děti jsou moc malé na to, aby šly do války, že ano?“

Barkhausen dotčeně odpoví: „Vždyť to víte, Quangele! Kdyby ale všechny najednou zemřely třeba proto, že by je zabila bomba, byl bych na to hrdý. Vy mi nevěříte, Quangele?“

Dílenský mistr na tuto otázku neodpoví, ale pomyslí si: I když jsem nebyl dobrý otec a nikdy jsem Ottu nemiloval tak, jak jsem ho milovat měl, pro tebe jsou tví haranti jenom přítěž. Věřím ti, že bys byl rád, kdybys o ně o všechny díky nějaké bombě najednou přišel. Bezvýhradně ti to věřím!

Nic takového ale nahlas neřekne a Barkhausen, kterého omrzelo čekání na odpověď, prohlásí: „Jen si to vezměte, Quangele. Napřed Sudety a Československo a Rakousko a teď Polsko a Francie a půlka Balkánu. Stane se z nás nejbohatší národ světa! Co je proti tomu pár set tisíc mrtvých? Všichni zbohatneme!“

Quangel se nezvykle prudce zeptá: „A co si s tím bohatstvím počnu? Najím se ho? Budu líp spát, když budu bohatý? Když budu bohatý, nebudu muset chodit do továrny? A co potom tedy budu celý den dělat? Ne, Barkhausene, já nechci být nikdy bohatý a určitě ne za takovouto cenu. Takové bohatství nestojí ani za jednoho jediného mrtvého!“

Najednou ho Barkhausen popadne za paži. Oči se mu rozzáří a naléhavým tónem zašeptá: „Jak můžeš takhle mluvit, Quangele? Víš přece, že tě za takové kecy můžu poslat do koncentráku. Právě jsi promluvil proti našemu Vůdci! Co kdybych to nahlásil?“

Také Quangel se polekal svých vlastních slov. Ta záležitost s Ottou a Annou ho rozhodila víc, než si až doposud myslel, protože jinak by ho jeho vrozená a neustále rostoucí opatrnost takhle neopustila. Vypadá to ale, že si Barkhausen jeho úleku nevšiml. Quangel vykroutí paži z Barkhausenova slabého sevření a při tom se pomalu a lhostejně zeptá: „Proč se tak rozčilujete, Barkhausene? Copak jsem řekl něco, co byste musel nahlásit? Neřekl jsem vůbec nic. Jsem smutný, protože můj jediný syn Otto padl a moje žena se teď hodně trápí. Nahlaste to, jestli chcete, klidně to udělejte! Já půjdu hned s vámi a podepíšu, že jsem to řekl!“

Během svého nezvykle dlouhého monologu si Quangel pomyslí: Ať se na místě propadnu, jestli Barkhausen není donašeč! Zase jeden z těch, před kterými se člověk musí mít na pozoru! Ale před kým se člověk vlastně nemusí mít na pozoru? A co teď bude s Annou, také nevím...

Mezitím došli k tovární bráně. Quangel zase nepodá Barkhausenovi ruku. Řekne jenom: „Tak nashle!“ a chce odejít.

Barkhausen ho ale pevně popadne za kazajku a naléhavě zašeptá: „Sousede, o tom, co bylo, už nebudeme mluvit. Nejsem žádný donašeč a nechci nikoho přivést do neštěstí. Ale teď mi udělej laskavost. Musím manželce přinést trochu peněz na jídlo a v kapse nemám ani fenik. Děti dneska ještě nic nejedly. Půjč mi deset marek. Slibuji, že ti je příští pátek určitě vrátím!“

Quangel se zase vykroutí z Barkhausenova sevření. Pomyslí si: Tak takový ty jsi! Takhle ty vyděláváš peníze! A uvažuje dál: Nedám mu ani marku, protože jinak si bude myslet, že z něj mám strach, a už mě nikdy nepustí z merku. Nahlas odpoví: „Nosím domů jen třicet marek týdně a všechny nutně potřebuji. Nemůžu ti půjčit žádné peníze.“

Ani se na něj nepodívá a beze slova projde tovární bránou. Vrátný Quangela zná a nechá ho projít, aniž se ho na cokoli zeptá.

Barkhausen ale stojí na ulici, dívá se za Quangelem a přemýšlí, co má udělat. Nejraději by šel na Gestapo a podal na Quangela oznámení, protože by za to mohl dostat pár cigaret. Bude ale lepší, když to neudělá. Dnes se příliš unáhlil. Je dobře, že Quangela nechal, aby se vykecal zadarmo, po smrti syna je na tom bídně.

Špatně ale Quangela odhadl. Ten se nenechá jen tak obalamutit. Většina lidí má dneska strach. Vlastně ho mají všichni, protože všichni někde dělají něco zakázaného a pořád se bojí, že se o tom někdo dozví. Člověk je jen musí překvapit v ten správný okamžik a pak je má v hrsti a oni platí. Ale tenhle Quangel s obličejem jako dravý pták, ten takový není. Ten nejspíš nemá strach z ničeho a určitě se nenechá obalamutit. Ne, na toho chlapa se vykašle. Možná by se ale v nejbližších dnech dalo něco podniknout s jeho starou. Se ženskou smrt jediného syna pěkně zamává! To pak určitě začne žvanit.

Takže v následujících dnech si vezme na paškál tu ženskou, ale co udělá teď? Musí Otti přinést nějakou škváru, protože dnes ráno tajně sebral z kredence poslední chleba a snědl ho. Žádné mergle ale nemá, a má teď tak rychle něco shánět? Jeho žena je pěkná semetrika a umí mu udělat ze života peklo. Dříve šlapala chodník na Schönhauser Allee a dokázala být i milá a příjemná. Teď s ní má pět harantů, tedy většina z nich nejspíš není jeho, a nadává jako dlaždič. Ta mrcha taky nejde pro ránu daleko, mlátí nejen děti, ale dokonce si někdy dovolí i na něj. Potom se porvou a ona samozřejmě dostane nařezáno mnohem víc, ale ještě se z toho nepoučila.

Ne, k Otti se bez peněz vrátit nemůže. Najednou si vzpomene na starou Rosenthalovou, která teď bydlí úplně sama ve čtvrtém patře v Jablonskistraße  a nemá vůbec nikoho, kdo by ji ochránil. Že mu jen ta stará Židovka nepřišla na mysl dřív! To bude lepší zdroj peněz než ten starý lakomec Quangel! Je to dobračka, to ví už z dřívějška, když ještě Rosenthalovi měli obchod s prádlem. Nejdřív to s ní tedy zkusí po dobrém. Pokud to ale nezabere, vlítne té bábě přímo do bytu a tam už si něco najde, ať už to budou šperk, prašule nebo něco k jídlu. Prostě cokoli, čím by si Otti zase udobřil.

Zatímco kuje svůj plán a představuje si, co v bytě u Rosenthalové asi najde, protože Židi mají všechno a schovávají to před Němci, kterým to ukradli, kráčí Barkhausen čím dál tím rychleji zpátky do Jablonskistraße. Přijde ke schodišti a dlouze se dívá směrem nahoru. Byl by nerad, kdyby ho tady v přední části domu někdo viděl. On sám bydlí v zadním traktu, kterému se říká zahradní dům. Bydlí v suterénu, v podstatě ve sklepním bytě. Jemu samotnému to nevadí, jen kvůli ostatním lidem je mu to někdy trapné.

Na schodišti je ticho, a  tak Barkhausen rychle vyrazí nahoru. Z bytu Persickeových se ozývá hluk, jásot a smích, protože Persickeovi už zase slaví. S někým, jako jsou Persickeovi, by se měl v brzké době seznámit, protože mají ty správné styky, které by mohly pomoci i jemu. Takový příležitostný donašeč, jakým je on, by je ale určitě vůbec nezajímal a dívali by se na něj spatra. Hlavně mladíci z SS a Baldur jsou neskutečně namyšlení. Starý Persicke působí o trochu lepším dojmem. Někdy mu podstrčí pět marek, až bude nalitý...

V bytě Quangelových je ale ticho a o patro výš u Rosenthalové také není nic slyšet, i když položí ucho na dveře. Rychle zazvoní jako pošťák, který má naspěch.

Nikde se ale nic nepohne a po jedné nebo dvou minutách čekání zazvoní Barkhausen podruhé a potřetí. Má uši našpicované, ale nic neslyší, a tak zašeptá do klíčové dírky: „Paní Rosenthalová, otevřete! Nesu vám zprávu od vašeho manžela! Rychle, než mě někdo uvidí. Paní Rosenthalová, já vás slyším, no tak otevřete!“

Mezitím zase několikrát zazvoní, ale zcela bez úspěchu. Najednou ho popadne vztek. Přece nemůže odtáhnout s nepořízenou. S Otti není radno si zahrávat. Ať mu ta stará Židovka kouká navalit zpátky to, co mu ukradla! Dlouze zazvoní a zařve do klíčové dírky: „Otevři, ty stará židovská svině, nebo ti zmaluju držku, že tě nikdo nepozná! Jestli neotevřeš, dostanu tě ještě dneska do koncentráku!“

Kdyby teď měl u sebe benzín, hned by té mrše podpálil dveře!

Najednou ale Barkhausen zmlkne. Uslyšel, jak se v některém ze spodních pater otevřely dveře a někdo vyšel na chodbu. Nikdo jej tu nesmí vidět. Někdo určitě jde, musí být potichu.

Ten člověk ale kráčí po schodech nahoru. Přestože jde pomalu a klopýtá, nezadržitelně se blíží. Je to určitě někdo od Persickeových. Ožralý Persicke by mu teď zrovna chyběl. Barkhausen by se rád schoval na půdě, ale železné dveře jsou zamčené, a tak se nemá kam ukrýt. Zbývá jen jediná naděje: že ten ožrala projde kolem něj, aniž si ho všimne. Pokud je to starý Persicke, tak by to mohlo vyjít.

Jenomže to není starý Persicke. Je to ten odporný hulvát Baldur, nejhorší z celé té sebranky! Věčně tu chodí v uniformě vedoucího Hitlerjugend a čeká, že ho budou druzí zdravit jako první, i když je naprostá nula. Baldur pomalu vyjde až nahoru a přidržuje se zábradlí, protože je opilý. Barkhausena, který se krčí u zdi, si ale navzdory skelnému pohledu všimne. Promluví na něj ale až ve chvíli, kdy stojí přímo před ním. „Co tu slídíš? Tohle ti tu trpět nebudu! Padej zpátky do sklepa k tý svý děvce! Dělej, vypadni!“

Zvedne nohu v okované botě, ale hned ji zase postaví na zem. Na to, aby dokázal Barkhausena kopnout, je příliš opilý a neudrží rovnováhu.

Takový nepřátelský tón Barkhausena vyděsí. Uctivě zašeptá: „Prosím za prominutí, pane Persicke! Chtěl jsem si jen trochu vystřelit z té staré Židovky!“

Baldur se zamyslí tak hluboce, až se mu na čele udělají vrásky. Po chvilce odpoví: „Krást jsi chtěl, ty hajzle, a říkáš tomu vystřelit si ze staré Židovky. Takže teď pěkně půjdeš přede mnou!“

Barkhausen díky svému vycvičenému sluchu postřehl, že Baldurova hrubá slova nezní tak ostře jako před chvílí. Omluvně se usměje a vysvětlí: „Já přece nekradu, pane Persicke, jen dělám malou reorganizaci.“

Baldur Persicke mu ale úsměv neopětuje. S takovými lidmi se nepaktuje, i když by někdy v budoucnu mohli být užiteční. Opatrně slézá po schodech za Barkhausenem.

Oba muži se tak zaberou do svých úvah, že si nevšimnou, že dveře u Quangelovic bytu jsou jenom přivřené. Jen co ti dva projdou kolem, dveře se zase otevřou. Anna Quangelová vyjde na chodbu a poslouchá.

U Persickeovic dveří natáhne Barkhausen ruku k německému pozdravu: „Heil Hitler, pane Persicke! A moc vám děkuji!“

Za co vlastně děkuje, neví přesně ani on sám. Možná za to, že ho Baldur nenakopal nebo že ho neshodil ze schodů. A on, Barkhausen, je takový ubožák, že by si to musel nechat líbit.

Baldur Persicke na pozdrav neodpoví. Zírá na Barkhausena skelnýma očima a donutí ho zamrkat a sklopit zrak. Pak se ho zeptá: „Takže ty sis chtěl vystřelit ze staré Rosenthalové?“

„Ano,“ odpoví Barkhausen tiše a dívá se na zem.

„A jak sis z ní chtěl vystřelit?“ vyptává se dál Baldur. „Jenom jí něco šlohnout?“

Barkhausen sebere odvahu a rychle se podívá do tváře svého protivníka. „No...“ zaváhá. „A taky bych jí rád zmaloval držku.“

„Jo tak,“ odpoví Baldur. „Jo tak!“

Oba chvilku stojí a mlčí. Barkhausen přemýšlí, jestli už může jít, ale vlastně ještě nedostal příkaz k odchodu. A tak se sklopeným zrakem tiše čeká.

„Pojď dovnitř,“ řekne zničehonic Persicke a obtížně při tom vyslovuje. Ukáže nataženým prstem směrem k otevřeným dveřím jejich bytu. „Možná bych ti mohl něco zajímavého říct. Uvidíme.“

Barkhausen podle příkazu napochoduje do Persickeovic bytu. Baldur Persicke lehce vrávorá, ale zachovává vojenské držení těla. Za oběma muži se hlasitě zavřou dveře.

Nahoře se Anna Quangelová odlepí od zábradlí a pomalu se vrací do bytu. Opatrně za sebou zamkne dveře. Vlastně ani neví, proč rozhovor těch dvou poslouchala – napřed ve chvíli, kdy spolu mluvili před bytem paní Rosenthalové, a potom dole před Persickeovic dveřmi. Obvykle se chová úplně stejně jako její manžel, který se o sousedy ani v nejmenším nezajímá. Annin obličej je pořád ještě chorobně bledý, podrážděně mrká očima. Už několikrát měla chuť si sednout a vyplakat se, ale nedokáže to. Hlavou se jí honí myšlenky jako: utrhne mi to srdce, mám pocit, jako bych dostala ránu do hlavy, a svírá se mi žaludek. Mnohem intenzivnější je ale následující pocit: neměli mi zabít mého chlapce. To jim jen tak neprojde. Dokážu být i jiná, než jak na první pohled působím...

Sama neví, co myslí tím, že dokáže být i jiná. Tohle poslouchání na chodbě ale mohlo znamenat začátek její proměny. Otto už nebude o všem rozhodovat sám, pomyslí si ještě. Taky můžu někdy dělat to, co chci já, i když on s tím nebude souhlasit.

Anna honem běží dodělat jídlo. Většinu potravin, které dostávají na lístky, sní Otto. Už to není žádný mladík a musí pořád pracovat víc, než na kolik mu stačí síly, zatímco ona může sedět a vydělávat si šitím. Proto považují takovou dělbu potravin za samozřejmost.

Zatímco Anna vaří, vyjde Barkhausen z Persickeovic bytu. Cestou dolů po schodech ho opustí veškerá podlézavost, kterou před Persickeovými projevoval. Vzpřímeně kráčí přes dvůr, v žaludku ho hřejí dva panáky a v kapse má dvě desetimarkové bankovky. Jednu z nich dá Otti, aby už neměla špatnou náladu.

Když ale Barkhausen vejde do svého suterénního bytu, nemá Otti vůbec špatnou náladu. Na stole je bílý ubrus a ona sedí na pohovce s mužem, kterého Barkhausen nikdy předtím neviděl. Ten cizí, dobře oblečený muž rychle přitáhne k tělu paži, kterou měl ovinutou kolem Ottiných ramen. Nemusel to ale vůbec dělat, protože v tomto ohledu nebyl Barkhausen nikdy přehnaně citlivý.

Pomyslí si: No to teda zírám, koho ta stará mrcha ulovila. To bude přinejmenším bankovní úředník nebo učitel...

V kuchyni kňourají a povykují děti. Barkhausen ukrojí každému dítěti silný krajíc chleba z bochníku, který leží na stole. Potom se sám pustí do snídaně. Je tu nejen chleba, ale i salám a kořalka. Takový nápadník opravdu přijde vhod! Vrhne na muže na pohovce spokojený pohled. Ten muž se ale zjevně necítí tak uvolněně jako Barkhausen.

Jakmile se Barkhausen nají, rychle opustí byt. V  žádném případě nechce takového nápadníka otrávit! Je dobré, že si teď celých dvacet mařen může nechat pro sebe. Barkhausen se vydá do Rollerstraße. Doslechl se totiž, že je tam hospoda, kde si prý nedávají pozor na pusu. Možná by tam mohl přijít k něčemu zajímavému. Ryby se teď v Berlíně dají chytat všude. A pokud se to nepodaří ve dne, může se zadařit v noci.

Když Barkhausen pomyslí na noc, začnou mu pod povislým knírem smíchy cukat koutky úst. Ten Baldur Persicke, všichni ti Persickeovi, to je ale sebranka! Na něj si ale nepřijdou! Jen ať si nemyslí, že si ho koupí za dvacet merglí a dva panáky! Možná jednoho dne přijde okamžik, kdy bude mít všechny Persickeovy v hrsti. Teď jim však musí podlézat a být dostatečně mazaný.

Přitom si Barkhausen vzpomene, že než přijde noc, musí ještě najít jistého Enna, protože Enno je pro něco takového ten pravý člověk. Ale žádný strach, určitě Enna najde. Každý den obchází své tři nebo čtyři lokály, kde se scházejí drobní sázkaři. Ennovo pravé jméno Barkhausen nezná. Zná ho jen z těch několika lokálů, kde mu všichni říkají Enno. Musí ho najít, protože Enno nejspíš bude ten pravý člověk.

4. K APITOLA

Trudel Baumannová prozrazuje tajemství

Do továrny se Otto Quangel dostal snadno, ale docílit toho, aby mu zavolali Trudel Baumannovou, bylo velmi těžké. Nejenže se v této továrně, stejně jako v té Quangelově, postupovalo formou úkolové práce, ale v každé dílně bylo nutné stihnout určitý objem povinností nebo úkolů, takže často záleželo na každé minutě.

Nakonec ale Quangel svého cíle dosáhl. Nadřízený Trudel je koneckonců dílenský mistr stejně jako Quangel a nelze jen tak odepřít pomoc kolegovi, zvlášť když mu právě padl syn. Quangel to musel zdejšímu mistrovi prozradit, protože jinak by s Trudel nemohl mluvit. A tak jí to teď navzdory manželčině prosbě musí říct sám, protože jinak by se to dozvěděla od svého mistra. Snad se to obejde bez křiku a bez omdlévání. Vlastně je s podivem, jak se drží Anna, a Trudel je také statečné děvče.

Trudel konečně přichází a Quangel, který nikdy neměl žádný jiný vztah než se svojí manželkou, musí uznat, že vypadá přitažlivě. Má tmavé, vlnité vlasy, kulatý obličej, který navzdory práci v továrně neztratil zdravou barvu, veselé oči a bujné poprsí. Dokonce i teď, když má na sobě dlouhé modré pracovní kalhoty a starou, mnohokrát spravovanou halenu se spoustou přichycených nití, vypadá přitažlivě. Nejkrásnější je na ní asi způsob, jakým se pohybuje. Z každého jejího kroku, z každého pohybu je cítit radost ze života.

Je s podivem, pomyslí si Quangel, že si takový maminčin mazánek jako Otto vůbec dokázal najít tak krásnou holku. Pak se ale začne trochu kát. Co vlastně o Ottovi vím? Vlastně jsem ho nikdy pořádně neznal. Možná byl úplně jiný, než jsem si myslel. Ale v rádiích se určitě vyznal, vždyť se o něj všichni mistři přetahovali.

„Zdravím, Trudel,“ řekne Otto Quangel a podá jí ruku. Její teplá, měkká ruka rychle vklouzne do jeho.

„Zdravím, tatínku,“ odpoví Trudel. „Tak co je u vás nového? Začalo se po mně mamince stýskat? Nebo psal Otto? Zastavím se u vás co nejdřív.“

„Musíš přijít dneska večer, Trudel,“ opáčí Otto Quangel. „Jde totiž o to, že...“

Nedokáže tu větu dokončit. Trudel rychle sáhla do kapsy modrých kalhot, vytáhla z ní kalendář a začala v něm listovat. Poslouchá ho jen na půl ucha. Teď není vhodný okamžik, abych jí to řekl. A tak Quangel trpělivě čeká, dokud Trudel nenajde, co hledala.

Otto a Trudel se setkali v dlouhé chodbě, v níž táhne a která má bíle natřené stěny odshora dolů polepené plakáty. Quangelův zrak bezděčně spočine na křivě nalepeném plakátu, který visí přímo za Trudel. Přečte kousek textu. Je to tučný nadpis „Jménem německého lidu“, pak následují tři jména a „byli odsouzeni k smrti oběšením za vlastizradu a velezradu. Poprava proběhla dnes ráno ve věznici Plötzensee.“

Otto Quangel zcela bezděčně uchopí Trudel oběma rukama a odtáhne ji stranou, aby už nestála před plakátem. „Co se děje?“ podiví se Trudel, ale potom se otočí týmž směrem, kterým se dívá on, a také začne číst. Pak vydá zvuk, který může znamenat všechno možné: protest proti tomu, co si právě přečetla, nelibost nad tím, že ji Quangel odstrčil, nebo lhostejnost, ale každopádně už se nepostaví na své původní místo. Strčí kalendář zpátky do kapsy a prohlásí: „Dnes večer to nejde, tatínku, ale zítra kolem osmé se u vás zastavím.“

„Musíš přijít dnes večer, Trudel,“ naléhá Otto Quangel. „Přišla totiž zpráva o Ottovi.“ Její tvář ztuhne. Vidí, že z jejího obličeje mizí úsměv. „Otto totiž padl, Trudel.“

Je zvláštní, že týž zvuk, který ze sebe po vyslechnutí této zprávy vydal Otto Quangel, se teď ozve z hrudi Trudel. Je to hluboké „Ách!“. Na okamžik se na Quangela zadívá očima plnýma slz a roztřesou se jí rty. Potom se otočí obličejem ke zdi a opře si o ni čelo. Pláče, ale nevydává přitom žádné zvuky. Quangel vidí, jak se jí třesou ramena, ale neslyší žádný pláč.

Statečné děvče! pomyslí si. Tolik Ottu milovala. I on byl svým způsobem statečný. Nikdy se těch svinstev neúčastnil, nikdy se od lidí z Hitlerjugend nenechal poštvat proti svým rodičům, vždycky byl proti hrám na vojáky a proti válce. Zatracená válka!

Zarazí se a je zděšený tím, co ho právě napadlo. To už se teď mění i on? To už bylo skoro jako Annino „ty a ten tvůj Vůdce!“.

Potom si všimne, že se Trudel opírá čelem právě o ten plakát, od kterého ji předtím odtáhl. Nad její hlavou stojí tučný nadpis „Jménem německého lidu“ a její čelo zakrývá jména tří oběšených...

A náhle mu před očima vyvstane představa, jak někde jednoho dne visí stejný plakát s jeho jménem a jmény Anny a Trudel. Rozmrzele potřese hlavou. Vždyť je jen obyčejný, manuálně pracující člověk, který chce mít svůj klid a o politice nechce nic vědět, Anna se stará o domácnost a tak pěkné děvče jako Trudel si brzy najde nového přítele.

Ta vidina je ale velmi vtíravá, a ne a ne mu zmizet z hlavy. Naše jména na stěně, pomyslí si a přepadne ho velmi zmatený pocit. Ale proč vlastně ne? Viset na šibenici určitě není o nic horší, než když člověka roztrhá granát nebo koupí kulku do břicha a chcípne. Nic z toho není důležité. Důležitá je teď jediná věc: musím zjistit, jak to s tím Hitlerem vlastně je. Nejdříve to vypadalo, že je všechno v pořádku, a teď je najednou všechno špatně. Najednou vidím jen samé utiskování, nenávist, útlak a bezpráví, tolik bezpráví... Pár tisíc, řekl ten zbabělý donašeč Barkhausen. Jako kdyby záleželo na tom, kolik jich je! I kdyby neprávem trpěl jen jeden jediný člověk a já bych to mohl změnit, ale neudělal to, protože jsem zbabělý a příliš mi záleží na tom, abych měl klid, potom...

Najednou ztratí odvahu pokračovat ve svých úvahách. Má strach, opravdový strach z  toho, kam ho takováto myšlenka dotažená do konce může přivést. Možná by se potom změnil celý jeho život!

Místo toho zase upřeně hledí na Trudel, nad jejíž hlavou stojí nápis „Jménem německého lidu“. Neměla by se při pláči opírat právě o tento plakát. Otto Quangel neodolá pokušení, popadne ji za ramena, otočí ji zády ke stěně a co nejjemněji zašeptá: „No tak, Trudel, ne o tenhle plakát.“

Trudel chvilku nechápavě zírá na vytištěná slova. Už má suché oči a ani se jí netřesou ramena. Potom se jí do pohledu zase vrátí život, ale už v nich nemá ten starý, radostný lesk, který v nich mívala dřív. Je v nich vidět jen jakási tmavá, chmurná záře. Pevně, ale jemně položí ruku na místo, kde je napsáno slovo „oběšením“. „Nikdy nezapomenu, tatínku, že jsem pro Ottu brečela právě před takovýmto plakátem. Možná, i když bych něco takového samozřejmě nechtěla, možná takhle jednou někde na nějakém plakátu bude stát moje jméno.“

Upřeně pohlédne na Quangela. Ten má pocit, jako by si Trudel úplně neuvědomovala, co říká. „Holka!“ vykřikne zděšeně. „Vzpamatuj se! Jak bys mohla na nějakém takovém plakátu... Jsi mladá a máš celý život před sebou. Zase se budeš smát, budeš m í t d ě t i...“

Trudel odmítavě potřese hlavou: „Nebudu mít děti, dokud nebudu mít jistotu, že mi je nikdo nezastřelí. Že jim nějaký generál nebude moci nařídit: ,Pochodujte a umírejte!‘ Tatínku...“ Trudel udělá krok dopředu a uchopí jeho ruku do své. „Tatínku, copak teď opravdu budeš moct dál žít tak jako doposud, když ti zastřelili tvého Ottu?“

Upřeně a naléhavě se na něj dívá a on se zase brání čemusi neznámému, co na něj začíná útočit. „Francouzi,“ zamumlá Otto.

„Francouzi!“ vykřikne Trudel podrážděně. „Jak se můžeš na něco takového vymlouvat? Kdo přepadl Francouze? Tak kdo, tatínku? Jen to řekni!“

„Ale co teď můžeme dělat?“ brání se Otto Quangel zoufale jejímu naléhání. „Nás je jen pár, ale všechny ty miliony lidí stojí za ním, a teď, když zvítězil nad Francií, bude mít ještě víc příznivců. Nemůžeme dělat vůbec nic!“

„Můžeme toho udělat hodně!“ zašeptá Trudel hlasem plným odhodlání. „Můžeme rozbíjet stroje, můžeme pomalu a špatně pracovat, můžeme strhávat jejich plakáty a na jejich místo nalepit jiné, kterými budeme lidem vzkazovat, že se stali oběťmi lží a podvodů.“ A ještě tišším hlasem zašeptá: „Ale hlavní je, že jsme jiní než oni, že nás nikdy nikdo nepřinutí, abychom byli a uvažovali jako oni. A nestanou se z nás nacisté ani tehdy, kdyby zvítězili nad celým světem!“

„A čeho tím dosáhneme, Trudel?“ zeptá se Otto Quangel tiše. „Nechápu, čeho bychom tím mohli dosáhnout.“

„Tatínku,“ začne Trudel. „Já jsem to nejdřív taky nechápala a úplně to nechápu ani teď. Ale víš, my jsme tady v podniku tajně vytvořili komunistickou buňku, je malinká, jsou v ní jen tři muži a já. A jeden z těch tří se mi to snažil vysvětlit. Řekl, že jsme jako dobré semeno v poli plném plevele. Kdyby nebylo dobrého semene, byl by v poli jen samý plevel. A dobré semeno se může rozšířit...“

Trudel se najednou zarazí, jako kdyby se něčeho strašně lekla.

„Co se děje, Trudel?“ zeptá se Otto. „S tím dobrým semenem to vůbec není špatný nápad. Budu o tom přemýšlet. Musím teď totiž přemýšlet o spoustě věcí.“

Trudel ale odpoví s pocitem nesmírného studu a lítosti: „Tak teď jsem to s tou buňkou vyžvanila. A to jsem svatosvatě přísahala, že to vůbec nikomu neprozradím!“

„Nedělej si z toho hlavu, Trudel,“ snaží se ji uklidnit Otto Quangel. „Takové věci mi jdou jedním uchem tam a druhým ven. Už o ničem nevím.“ Se zuřivou odhodlaností teď upřeně hledí na plakát. „I kdyby teď přišlo celé Gestapo, tak prostě o ničem nevím.“ Potom ještě dodá: „A jestli chceš a nějak ti to pomůže, abys byla klidnější, můžeš dělat, že už nás od této chvíle neznáš. Takže za Annou už dnes večer nemusíš chodit, já jí to nějak vysvětlím, aniž jí prozradím něco, co bych neměl.“

„Ne,“ odpoví Trudel, která mezitím získala pevnou půdu pod nohama. „Ne. Přijdu za maminkou ještě dnes večer. Ale ostatním budu muset říct, že jsem se podřekla, a možná si s tebou někdo z nich přijde promluvit, aby zjistil, jestli jsi také spolehlivý.“

„Jen ať za mnou přijdou!“ prohlásí Otto Quangel výhrůžně. „O ničem nevím. Nikdy v životě jsem se o politiku nezajímal. Na shledanou, Trudel. Dnes večer se už nejspíš neuvidíme, protože se skoro nikdy nevracím z práce před dvanáctou.“

Trudel podá Ottovi ruku a vrací se chodbou zpátky do továrny. Už z ní tolik nevyzařuje život, ale pořád je plná síly. Skvělá holka! pomyslí si Quangel. A statečná!

Potom Quangel stojí sám na chodbě se svými plakáty, které tiše šustí ve věčném průvanu. Chystá se k odchodu. Ale předtím ještě udělá něco, co ho samotného překvapí: se zuřivou odhodlaností pokývne směrem k plakátu, u kterého Trudel plakala.

V příštím okamžiku se za svůj čin zastydí. Takové hloupé frajerství! A potom spěchá domů. Je nejvyšší čas. Bude dokonce muset jet tramvají, což kvůli své spořivosti, která až hraničí s lakotou, dělá krajně nerad.

5. K APITOLA

Enno Kluge se vrací domů

Ve dvě hodiny odpoledne byla Eva Klugeová hotová s roznáškou pošty. Zhruba do čtyř hodin dělala vyúčtování plateb a peněžních poukázek. Protože byla hodně unavená, udělala spoustu chyb a musela počítat znovu a znovu. S odřenýma nohama a bolavou hlavou se vydala na cestu domů. Vůbec se jí nechtělo myslet na to, co všechno ještě bude muset udělat, než si konečně bude moci jít lehnout. Cestou domů vyřídila nějaké nákupy na lístky. U řezníka musela stát hodně dlouho ve frontě, takže když pomalu stoupala po schodech ke svému bytu na Friedrichshainu, bylo už skoro šest hodin.

Na schodu před jejím bytem stál drobný muž ve světlém kabátu a sportovní čepici. Měl bezbarvý obličej bez jakéhokoli výrazu, lehce zanícená oční víčka, světlé oči a bledou, nevýraznou tvář, která druhým nikdy dlouho neutkví v paměti.

„Ty, Enno?“ zvolala zděšeně a bezděčně v ruce sevřela klíče od bytu. „Co ode mě proboha chceš? Nemám ani peníze, ani jídlo a do bytu tě také nepustím!“

Drobný muž chlácholivě pokynul rukou. „Proč se hned tak rozčiluješ, Evo? Proč na mě jdeš hned tak zhurta? Chci ti jen popřát dobrý den, Evo. Dobrý den, Evo!“

„Dobrý den, Enno!“ odpověděla, ale jen s velkou nevolí, protože svého muže znala už mnoho let. Chvilku čekala a potom se krátce a rozzlobeně zasmála. „Tak jsme si



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.