načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Každý má rád Julii - Anna Šuláková

Každý má rád Julii

Elektronická kniha: Každý má rád Julii
Autor:

Julii se na cestě po Evropě něco stalo. Po návratu trpí depresemi a sklony k sebepoškozování, které jsou důsledkem jejího nespoutaného nočního života, o němž se za žádných ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  98
+
-
3,3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » E-knihy jedou
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 260
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Julii se na cestě po Evropě něco stalo. Po návratu trpí depresemi a sklony k sebepoškozování, které jsou důsledkem jejího nespoutaného nočního života, o němž se za žádných okolností nesmí dozvědět nikdo z rodiny a blízkého okolí.  Mladá dívka tak balancuje na ostří nože a snaží se neprozradit svá tajemství, což se stává stále obtížnější, jakmile se začne její příběh proplétat se starým známým z cest, s nímž má nevyřešenou minulost, a cizincem, který po nocích v opuštěném domě osaměle hraje na trubku.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1


2

Anna Šuláková

KAŽDÝ MÁ RÁD JULII


3

VĚNOVÁNÍ

Martinovi, prostě za to, že je.


4

PROLOG

Venku se schylovalo k poř a dne letní bouř ce a okolí na ni podne tne řeagovalo. Lide , obklopeni přotivny mi hejny much, se lí ne , te me ř ma tož ne , plouž ili po chodní cí ch a ví ř ili tak kolem sebe stojaty vžduch, kteřy se nepohnul už hodiny. Zpod mřaku vysví taly naželenale papřsky hořke ho slunce a ves keře žví ř ectvo, s vy jimkou doma cí ch psí ku , kteř í neme li mož nost se utřhnout ž vodí tek svy ch podřa ž de ny ch pa nu , se ne kam be ž elo schovat.

Vžduch v mí stnosti byl stejny jako venku. Dusny , hořky a bež pohybu. Ac koliv okno opřy skane kancela ř e želo dokoř a n, bylo bla hove se domní vat, ž e dovnitř žafouka alespon třochu c eřstve ho ve třu. Mí stnost vypadala stejne žas le, jako bloky komunisticky ch panela ku vs ude okolo. Přostoř velky asi osm křa t osm metřu , ve kteře m nebylo jedine nevyuž ite mí sto, pu sobil dojmem, ž e vs echny ty př eplne ne polic ky a papí řy kupí cí se na kancela ř ske m stole, kteřy žaž il jes te Husa ka, musí kaž dou chví li př ete ct a žac í t vyskakovat ž okna. Vs echno v mí stnosti žkřa tka vypadalo, jako by bylo napu l na odchodu.

Jediny , kdo přa ve př icha žel, byl komisař Střaka. Vžhledem

žapadal do sve kancela ř e. Stařy a opotř ebovany . Když otevř el žas le

dveř e - o kteřy ch se mož na kdysi da vno dalo ř í ct, ž e byly bí le , dnes

vs ak nesly bařvu podobnou spí s pomoc ene mu sne hu - a ves el

dovnitř , okamž ite si vs iml, ž e jeho kancela ř je jes te o chlup plne js í

než obvykle. Na hne de řožviklane ž idli, př í mo napřoti jeho

kolec kove mu kř eslu sede la mlada ž ena, kteřa k ne mu otoc ila sve

želene oc i v okamž iku, kdy ves el. Komisař se žaskoc ene žastavil a

přohlí ž el si tu cižinku svy m bystřy m žřakem ostř í lene ho


5

přofesiona la. Zhodnotil situaci a o pouhou vteř inu požde ji ža sebou

pomalu žavř el, př es el ke stolu a nařovnal se, aby vypadal ve ts í .

„Dobřy den, detektive,“ přomluvila na ne j tichy m, avs ak př í jemny m hlasem, že kteře ho vyžař ovala silna osobnost.

„Dobře odpoledne, slec no, c í m Va m mohu poslouž it?“ žeptal se Střaka, jes te sta le třochu vyveden ž mí řy tou na hlou na vs te vou. Na vs te vy v jeho kancela ř i byly žř í dkakdy neohla s ene .

Dí vka sledovala konec ky svy ch přstu a mlc ela, dokud se neposadil ža svu j s anony žařovnany stu l, neopř el se o lokty svy ch velky ch řukou a nenaklonil se třochu blí ž , př esne tak, jak to spřa vní detektivove de la vají . Až tepřve tehdy se i ona na ne j žpř í ma podí vala. S řukama žalož eny ma v klí ne a napřosto klidny m hlasem ř ekla: „Chte la bych nahla sit vřaž du.“

Střaka se př i te ch slovech nařovnal a jako už mnohokřa t, mu v křku žatřnulo.

„Kdo ji spa chal?“

Mlada ž ena k ne mu žvedla sve mandlove , temne želene oc i a její plne , řu ž ove řty se pohnuly v tiche odpove di.

„Ja ,“ ř ekla a její emocí žbaveny hlas se ani jedinkřa t nežachve l.


6

ČÁST PRVNÍ: MILUJ BLIŽNÍHO SVÉHO


7

I.

Fuřiosa se ž nic eho nic žachve la a žvedla hlavu. Jedno c eřne ucho me la vžtyc ene a svy m bystřy m žřakem přopa třa vala okolí . Juliina řuka jí konejs ive př ista la ža křkem a podřbala v hun ate sřsti.

„Klid,“ ř ekla tis e a dí vala se stejny m sme řem, jako mlada , avs ak nedu ve ř iva Bořdeř kolie. Obe tu spolu sede ly už ne jaky c as a požořovaly kolemjdoucí davy lidí , kteře se pomalu žac aly třousit do svy ch vyhř a ty ch domovu . Byl břžky podžim, přostř ed ř í jna. Listí už da vno chytilo na dech pestřy ch bařev a přvní listy žac aly smutne opada vat. Fuřiosa otoc ila svou chlupatou hlavu k dí vce po její m boku a křa tce žakn uc ela.

„Už chces jí t domu ?“ žeptala se jí a fenka se jako na povel žvedla ž naž loutle třa vy, přota hla sve atleticke te lo a dvakřa t hy bla ocasem, aby dala najevo, ž e ano.

Dí vka se tedy pomalu sebřala, opřa s ila sve c eřne dž í ny a vydala se pomaly m křokem ž kopce, na kteře m sede la tak dlouho, ž e se venku už žac alo stmí vat. Fuřiosa poslus ne křa c ela vedle ní . Neme la potř ebu utí kat dopř edu tak, jak to de lali mladí nevybouř ení psi, kteř í touž í ve st. Byla řa da po dí vc ine boku, ve de la, ž e jsou si obe řovny a ž e je meži nimi neřožluc ne pouto.

Julii Deřneřovou žase ani nenapadlo, aby si ž domova břala na přocha žku vodí tko. Ve de la, ž e pes, křa c í cí vedle ní , je stejne divoky a oddany ža řoven , jako byla i ona. Neme lo by smysl se pokous et to žví ř e žkřotit. Tak jak k ní př is lo, mohlo žase i odejí t. Bylo svobodne .

Julie a Fuřiosa se popřve potkaly př ed dve ma lety. Fuřiosa byla tehdy asi pu lme sí c ní , pohuble a plache s te ne , kteře se vylouplo odnikud a ž ne jake ho nežna me ho du vodu se řožhodlo, ž e Julie je př esne ten c love k, kteře ho na sve ceste hleda . Julie, kteřa byla tenkřa t na cesta ch, se take řožhodla, ž e c tyř nohy spolec ní k je př esne to, co přa ve potř ebuje a tak se meži nimi žac alo utva ř et silne pouto, kteře se mu ž e vytvoř it použe meži c love kem a žví ř etem a obžvla s te pak meži dve ma mlady mi ž enami, jež potř ebují spolec nost.

Julie si c asto myslela, ž e to není jen tak obyc ejne žví ř e a byla si ž devadesa ti deví ti cely ch deví ti přocent jista , ž e jeden ž její ch řodic u , musel by t vlk. Dlouho nemohla vymyslet ž a dne jme no, kteře by se k te to neobyc ejne bytosti hodilo, až se nakonec jednoho dne přobudila a kvu li nadcha žejí cí m uda lostem ve de la, jak jí ř í kat.

Stalo se to ne kdy v polovine ža ř í . Julie se žřovna přobudila na u patí hořy, u kteře se př edes ly vec eř uta boř ila. Byla řožla mana , a když otevř ela oc i, žjistila, ž e mí sto na kteře m se řožhodla př espat, není tí m samy m, jako vec eř. Jedina , avs ak velice podstatna ve c byla jinak.

Pokaž de si mí sta na př espa ní vybí řala podle toho, aby bylo dostatec ne odlehle od civiližace a ža řoven , blí žko do vesnice c i me sta, ve kteře m by mohla dokoupit ža soby na cestu. Da vala si požoř, aby se v blí žkosti nenacha žel ž a dny pofideřní motel, nebo vykř ic eny du m. Tentokřa t vs ak byla unavena , a přoto vy be ř mí sta k noclehu odbila.

Až teď, když ží řala do tmavy ch hřoživy ch oc í vysoke ho muž e,

kteřy se tyc il ani ne dva metřy od ní , si uve domila, jakou chybu

ude lala.

„Zdřaví m,“ přonesl hluboky m nakř a ply m hlasem se silny m př í žvukem. Julie žte ž ka polkla a pomalu vstala že spaca ku.

„Nema m ža jem o spolec nost,“ ř ekla a snaž ila se př i tom žní t co nejví c neboja cne . Přavda vs ak byla, ž e sřdce jí uvnitř žbe sile, skořo až bolestive tlouklo do ž ebeř.

„Ale ja jo,“ opa c il muž , naklonil hlavu třochu na střanu a skousl si vysus eny řet. Byl vysoky . Te me ř dvakřa t tolik co Julie a na opa leny ch paž í ch se mu př evalovaly přovažce svalu .

„Va ž ne myslí m, ž e byste me l odejí t,“ vyžvala ho jes te jednou, ale tentokřa t jí mí řne poskoc il hlas. V jeho oc í ch se bly sklo. Př esne na tohle c ekal. Na na žnak slabosti.

Ude lal dva chvatne křoky dopř edu, až se dostal do její te sne blí žkosti a popadl ji ža paž e, kteře v jeho velky ch řukou vypadaly jako chatřne ve tvic ky. Julie sebou žac ala s kubat a snaž ila se muž i vypřostit, její chova ní ho vs ak jen vybuřcovalo k řychlejs í akci. Jednou řukou ji k sobe otoc il ža dy a vs í silou př itiskl ke ska le tak, ž e se Julie s tichy m vyjeknutí m udeř ila do hlavy a cí tila, jak jí po tva ř i ste ka hořka křev. Jake koliv snahy se ž jeho sevř ení vypřostit, byly mařne . Pokaž de , když se jí alespon třochu podař ilo se pohnout, na sledovala dals í řa na o ska lu.

„Bude se ti to lí bit, o to se postařa m,“ žachřc el jí do ucha, př ic emž si dřuhou řukou chvatne řožepí nal opasek a stahoval kalhoty. Ucí tila, jak se o ní žežadu otř elo jeho př iřožení a v duchu tis e žavyla. Me la střach. Takovy , jako jes te nikdy v ž ivote a kaž da její bun ka chte la by t přa ve teď ne kde jinde. Kdekoliv. Tř eba i doma, jen ne tady s ní m.

Zřovna, když jí žac al stahovat kalhotky, odne kud se jako blesk vyř í tila c eřnobí la , chlupata koule a cí leve dome si to žamí ř ila př í mo na muž u v penis. Stac il jeden př í my ža sah a chlap se se střas livy m kř ikem žhřoutil do vyschle třa vy. Julie se s třhnutí m otoc ila přa ve v okamž ik, aby vide la, jak žkřvavena tlama plna smřtí cí ch žubu u toc í podřuhe . Z pu lřoc ní ho s te ne te se v mž iku stal smřtí cí střoj plny žuř ivosti. Zau toc ila žnovu, tentokřa t na muž u v křk a žakousla se mu te sne pod c elist. Stisk se od pohledu nežda l tak silny jako př edchoží , stejne vs ak doka žal muž e umlc et řoždřcení m hřtanu.

„Fuřioso! Stac í !“ žakř ic ela bež řožmy s lení Julie a fena, jako by se v mž iku přobřala že smřtí cí ho třansu, se na ni podí vala hluboky ma, divoky ma oc ima. Dí vka jes te jednou řychle bleskla pohledem na sví její cí ho se muž e, kteřy me l obe dve řuce žaboř ene v řožkřoku, a meži přsty mu přoudila syte řuda křev. Nec ekala na nic, popadla do řuky batoh, do kteře ho žbe ž ne nacpala řožbaleny spaca k a vybe hla da l do otevř ene křajiny.

Utí kala řychle a nežpomalila ani pote , co se ž da lky př estal ožy vat muž ovo agonicke chřc ení . Be ž ela poř a d da l a da l, dokud neme la plí ce v plamenech.

Až když byla dostatec ne daleko, sesunula se meži opadane keř e a žte ž ka oddechovala. Fena se posadila hned vedle ní , tlamu dos iřoka otevř enou a bí le chlupy okolo žřu ž ove le křví . Julii se ude lalo s patne od ž aludku a vyžvřacela se ža keř . Když př ekonala dals í na val nevolnosti a ohen v plicí ch se žme nil ž nic ive ho použe na pa livy , otoc ila hlavu k fene , kteřa si žac ala c istit tlamu. Sledovala ji, jak přavidelny mi pohyby olí žnute tlapy smy va stopy po ža pasu. Nemohla tomu uve ř it. Opřavdu tohle klidne a vyřovnane žví ř e jen př ed malic kou chvilkou utřhlo svy mi žuby penis toho na silní ka a dřuhy m skusem mu pochřoumalo křk tak, ž e ž ne j vycha žely jen chřc ive žvuky?

Zví ř e se na ni podí valo, jako by ve de lo, nad c í m př emy s lí a opatřne do ní střc ilo c uma kem. Od te chví le Julie ve de la, ž e je v bežpec í a není sama. Te lem se jí řožlil blaž eny pocit u levy.

Ani Fuřiosa ji vs ak nedoka žala ochřa nit od vs ech nebežpec í a obžvla s ť ne od te ch, kteřy m se vystavovala dobřovolne .

Dnes me la Julie jiny přoble m, než na silnicke ho muž e. Dnes se jí postavil do cesty nejve ts í nepř í tel. Ona sama. Přoto cele odpoledne střa vila venku, snaž ila se uvolnit, uklidnit a př ekonat ten sví řavy a žhnuseny pocit, kteřy se jí řožle val cely m te lem.

Nepomohlo to. Ne dost.

Když otevř ela domovní dveř e a ves la do panela ku, ve de la, co bude muset ude lat, ac koliv touž ila po tom, aby nemusela. Poc kala na vy tah. Poždřavila sousedku, kteřa s ní dojela do s este ho patřa. Julie žma c kla tlac í tko c í slo jedena ct. Když se dveř e otevř ely, monoto nní hlas vy tahu mí sto: „jedena cte podlaž í ,“ ohla sil „suteře n.“

Tady nic nefungovalo. Nikdy.

Vystoupila a Fuřiosa ji v ža ve su na sledovala. Klí c em otevř ela opřy skane , dř evotř í skove dveř e a vstoupila dovnitř . Jen co ves la do dveř í , sundala si boty, pote kaba t a svetř a přos la malou př edsí n kou do jednopokojove ho bytu. Rožsví tila jen jedno že tř í sve tel, takž e v pokoji bylo přapodivne s eřo.

Hodila na stu l klí c e.

Sundala si ponož ky.

Na lince se va lely jes te že vc eřejs ka neumyte hřnce a talí ř e, na kteřy ch již stac ily žaschnout nec istoty.

Julie žac ala chodit dokola.

Bose nohy se doty kaly plovoucí podlahy a s mlaskavy m žvukem se od ní žase odlepovaly.

Př eta hla si př es hlavu c eřne třic ko.

Bylo jí hořko.

Takove hořko.

Nejřade ji by se vysvle kla ž ku ž e, kdyby mohla a mož na by jí to pomohlo. Mož na , ž e by ta bolest žpu sobena svle ka ní m sve vlastní ku ž e oc istila a nechala žmižet bolest psychickou.

Rožepnula si knoflí k u kalhot a řychle je svle kla.

Př ista ly na posteli.

Př es la ke skř í ni, nata hla si na sebe řožtřhane křaťasy a bí le , volne tí lko. Dř epla si na bobek a žalovila ve spodní c a sti skř í ne , odkud vyta hla malou plechovou křabic ku od kakaa.

Sebřala ji.

Dveř e od skř í ne nechala otevř ene .

Dos la ke kuchyn ske lince a opř ela se o její chladna dví ř ka ža dy. Z křabic ky vyta hla gumu na žas křcení řuky a žkus ene ji uta hla na paž i.

Pote vyta hla ž iletku. Jen jeden, křa tky ř ež. Dva milimetřy pod ku ž i, ví c ne.

Nata hla paž i a na př edloktí se jí žaleskla mapa vytvoř ena ž

řu ž ovy ch a vybledly ch jižev řu žny ch velikostí , hloubek i tvařu .

Podí vala se na sve ho oddane ho ochřa nce, kteřy př is el blí ž a olí žl ji

řuku. Ona to cha pala. Ona jedina ve de la.

„Ochřan me , Rosie,“ ř ekla a s te mito slovy žaboř ila ž iletku do sve ho př edloktí .

S tiplavou bolest na sledoval řudy přamí nek křve, kteřa žac ala odkapa vat na otluc enou plovoucí podlahu. Julie upustila ž iletku a polož ila řuku na chladnou žem. V ten moment se př estala tř a st. Jako by vs echno nape tí , kteře se nahřomadilo v její m nitřu, odplouvalo přyc spolec ne s vyve řají cí mi kapkami křve.

Fuřiosa se nata hla vedle sve dí vky a tmavou hlavu smutne polož ila meži př ední tlapy.

C ekala.

Ve de la, co ma de lat.

Zaž ila to už mnohokřa t.

14.10.2014

Probrat se ze svého úletu bylo tentokrát težší. Ještě že mám Rosie, kdyby nebylo jí, nejspíš bych tentokrát měla na krajíčku. Vždy si říkám, mám to pod kontrolou, ale pravda je, že nemám, jen vím, že to potřebuji. Potřebuji uvolnit ten tlak, který se uvnitř mě hromadí, ani nevím, odkud a kdy se tam začal přesně brát. Jak dlouho už to dělám? Dva, tři roky? Možná víc? Přesně si ovšem pamatuji na okamžik, kdy to začalo. Přes den jsme se pohádali s rodiči a já v noci nemohla spát. Každých deset minut jsem se budila a poléval mě studený pot. Bylo mi špatně, třásla jsem se. Srdce mi bušilo jako po uběhnutí maratonu. Začala jsem zběsile rázovat po pokoji, ve snaze se trochu uklidnit, ale nepomáhalo to a pak najednou mě napadla hloupá myšlenka. Když jsem tenkrát byla smutná, když mi bylo mizerně a z nepozornosti jsem spadla z kola a odřela si lokty i kolena, psychická bolest byla pryč, protože mou mysl zaměstnávala fyzická. V ten moment mi došlo, co musím udělat. Začala jsem zlehka, ale už při prvním řezu mi bylo jasné, že je to přesně to, co potřebuji, abych se uklidnila. Jen lehké pošimrání žiletkou na kůži, takové, které nezpůsobí hluboké krvácení, jen lehké oděrky, které však po naslinění pálí jako čert. Provedla jsem pět rychlých tahů po lýtku a setřela vyražené krůpěje krve prstem. Štípalo to, ale ten pocit nekomfortu mě zaměstnal dostatečně natolik, abych se do pár minut úplně uklidnila a srdeční rytmus se opět vrátil k pravidelnému pumpování sedmdesáti dvou tepů za minutu. Do půl hodiny jsem usnula a nevěděla o sobě.

Pokaždé, když jsem to udělala, říkala jsem si, že je to v pořádku. Můžu toho přeci kdykoliv nechat. Pořád si to myslím. Ale nechci. To je to. Nechci. Proč se vzdávat něčeho, o čem víte, že vám to přinese okamžitou a kýženou úlevu?

Včerejší úlet byl nevyhnutelný. Vlastně jsem to věděla už v okamžiku, kdy jsem tam šla. Věděla jsem, co se stane a taky mi bylo jasné, co bude následovat. Nervozita. Neidentifikovatelný strach z čehosi neznámého. Paranoia. Třes a zhnusení z vlastního já.

Jsem ztracený případ, potácející se na hraně ostří nože mezi tím, co ještě smí a co už by neměl. S každým zaškobrtnutím jsou má chodidla víc a víc rozdrásaná a začíná být stále těžší, přes kaluže vlastní krve, se na té hraně udržet. Já vím. Vím, že pád je nevyhnutelný. A to co dělám, mu rozhodně hraje do karet.


14

II.

Julie ves la na veřandu a žaklepala na dveř e. Otevř el jí napřosto ciží c love k, ale jí bylo jedno, kdo otevř e, hlavne ž e jí dveř e poskytnou otevř enou na řuc . Z přostořu ža nimi se ožy vala hlasita mužika. Tento du m patř il jedne ž mlady ch a bohaty ch nes ťastnic, kteře neme ly co jine ho na přa ci, než poř a dat bujaře oslavy, když její ža mož ní řodic e žřovna nebyli doma. A to se, př ižnejme si na řovinu, de lo velice c asto.

Lidí bylo tolik, ž e te me ř bež mežeřy žaplnili cele spodní patřo. Julie si to bež vyžva ní žamí ř ila kolem nežna me ho kluka, kteřy př is el otevř í t, a ladne přoplula davem alkoholem oma meny ch lidí . Př i ceste sebřala ž bařu sklenici ví na, kteřou do sebe vža pe tí celou obřa tila. Ví no bylo nedobře , třpke a dusive , ale ža řoven poskytovalo mož nost se řychle a te me ř bež na mahy opí t. Přoto, když spatř ila dals í te me ř vřchovatou sklenici, neva hala a vypila ji take . Když užnala, ž e ví na již bylo dostatec ne množ ství , žamí ř ila k řožlehle pohovce, na kteře se povalovaly hlouc ky mlady ch lidí , a posadila se vedle nich. Jeden se k ní naklonil a se žamlž eny m vy řažem jí poda val malou modřou piluli. Vžala si ji, ale mí sto, aby si ji vlož ila do u st, schovala ji do kapsy. Bystřy m, sta le stř í žlivy m žřakem žhodnotila situaci v mí stnosti. Napřavo posta valo ne kolik pa řu , kteře si navža jem přova de jí hloubkovou přohlí dku křc ní ch mandlí . Vlevo hlouc ky studentu , baví cí ch se o ne c em - v řa mci opily ch mož ností - jiste velice inteligentní m. Upřostř ed, přovižořní tanec ní pařket oža ř eny řeflektořy a celou atmosfe řu podkřeslují cí hlasita tanec ní hudba.

Po ne kolika minuta ch bežvy sledne ho c eka ní , přa ve když ví no žac alo pu sobit tam, kde me lo a její hlava žac ala by t až na padne lehka , se žvedla a řožhodla se, ž e se pu jde přojí t po byte .

Neude lala ani pa ř křoku a do cesty se jí postavil vysoky , c eřnovlasy kluk, se dve ma sklenic kami ne c eho, co nevypadalo na nic, co by v sobe me lo mens í obsah alkoholu, než c tyř icet přocent.

„Ahoj,“ poždřavil a usma l se pokř iveny m, sebeve domy m u sme vem.

„Danieli,“ odpove de la mu mí sto poždřavu a on jí v ten samy okamž ik vtiskl do řuky sklenku s nahne dlou tekutinou.

„Nec ekal jsem, ž e př ijdes , když ses minule tak vypař ila v pu lce nas í konveřžace,“ ř ekl, skořo jako by ji obvin oval. Ona mu mí sto odpove di vtiskla sklenici žase žpa tky do velke řuky a snaž ila se přosmy knout kolem. Hřube jí chytil ža paž i a nechal sklenici s alkoholem spadnout na žem, kde se s hlasity m ř inc ení m řožpřskla. Ne kolik lidí se k nim otoc ilo a sledovalo nastalou situaci. Julie po ne m bleskla tak žly m pohledem, ž e jeho stisk povolil a ona me la řuku ope t volnou.

„Přomin , nechte l jsem ti ublí ž it, ja jen...myslel jsem, ž e se na m to lí bilo, ž e bychom tř eba mohli...“ žac al se omlouvat a najednou pu sobil skořo až dojmem žoufalce, kteřy přosí o př í davek. Julie nena vide la, jak použ í val slovo my. Otoc ila se k ne mu c elem.

„R ekla jsem ti už na žac a tku, ž e se to nebude opakovat, myslela jsem, ž es to pochopil.“

„Pochopil, byl to ale pe knej vec eř, nebo ne? Přoc by nemohl by t dals í ?“

„To je přa ve to koužlo, dals í už by tak skve lej nebyl, ve ř mi. Nejsem holka, se kteřou bys byl řa d ví ckřa t,“ snaž ila se ho př esve dc it a jeho vy řaž se jí nežda l př í lis vyřovnany . Chví li ji přopichoval pohledem, nakonec vs ak smutne př iky vl.

„Neví s na hodou, kde je Kate?“ žeptala se, aby dala jasne najevo, ž e už se s ní m nehodla da l bavit.

„Ve svy m pokoji, ale je žanepřa ždne na ,“ odpove de l.

Dř í v než stac il ř í ct ne co dals í ho, Julie už byla v pohybu a žamí ř ila si to př í mo k ž masivu vyřobeny m, tmave hne dy m dveř í m. Neklepala, přoste je otevř ela a ves la dovnitř . Situace, do kteře se tí mto chova ní m uvřhla, ji ani v nejmens í m neodřadila.

Př ed ní na posteli byly dve postavy. Kluk a dí vka. Když ves la dovnitř , dí vka k ní - nařoždí l od kluka, kteřy takove ho c inu nebyl schopen, - žvedla hlavu.

Když požnala, kdo ves el dovnitř , její vy řaž se žme nil ž nas tvane ho, na př í jemne př ekvapeny .

„Julie, př is la jsi,“ ř ekla tichy m, př í jemny m hlasem a např í mila se na posteli tak, jak jí to jen upnuty outfit dovoloval.

„Nede lej př ekvapenou, moc dobř e ví s , ž e vž dycky nakonec př ijdu.“

Dí vc ina u sta se řožta hla v s iřoke m u sme vu a odhalila tak ř adu přavidelny ch, bí ly ch žubu . Posunula se na posteli ke křaji a odlož ila stuhu, kteřou doteď dřž ela v dřobny ch řukou. Julie př istoupila k pelesti a posadila se vedle kluka že střany dřuhe . Dí vala se na Kate, kteřa byla oblec ena jen v upnute m, c eřne m kořžetu, jenž žvy řažn oval její ž enske tvařy. Rty me la silne namalovane c eřvenou řte nkou a po řamena dlouhe , žřžave vlasy, byly nedbale sepnute do culí ku, že kteře ho jí vypada valy neposedne přameny. Chví li si Julii přohlí ž ela žkoumavy m pohledem, pote se svežla na vs echny c tyř i a nata hla se až k uchu toho kluka. Polož ila se po jeho boku a řukou mu sjí ž de la po obnaž ene hřudi, kteřa se žřychlene žvedala nahořu a dolu .

„Co bys ř ekl na to, ž e by se k na m př idal jes te ne kdo?“ žavřne la mu do ucha. Kluk se žavřte l v pevne , avs ak ne bolestive sva žany ch poutech, obepí nají cí ch se kolem jeho řukou i nohou a ž jeho pootevř eny ch u st se vydřal ta hly sten.

„Budu to břa t jako souhlas,“ žas eptala Kate a las kovne ho kousla do křku. Potom se žpoža jeho tva ř e podí vala na Julii, kteřa te me ř s neža jmem sledovala nastalou situaci svy ma temne želeny ma

17

oc ima. Kluk me l hežke , vypřacovane te lo. Jeho tva ř byla pokřyta tak

c tyř denní m střnis te m, ale Julie nemohla žna t bařvu ani vy řaž v jeho

oc í ch, přotož e byly skřyty ža c eřnou pa skou. Nacvic eny mi pohyby si

př eta hla př es hlavu třiko a řožepnula si kalhoty, kteře odhodila do

kouta. Pote se př itiskla k jeho te lu tak, jako to ude lala její

spolec nice. Cí tila, jak je jeho te lo hořke vžřus ení m, kteře vyvola val

pocit ku ž e na ku ž i.

„Ra da te požna va m,“ s eptla mu do ucha a pomalu sklouža vala

přstem po jeho bř is e ní ž , př ic emž nespous te la oc i ž Kate, kteřa se na

ni ví te žoslavne dí vala svy ma modřy ma oc ima.

III.

Lež eli na posteli. Vs ichni tř i. Kate se nata hla přo cigařetu pohoženou na noc ní m stolku. Vlož ila si ji do u st a s křtla žapalovac em, kteřy vydal tichy , syc ivy žvuk. Pak už se mí stností žac ala linout vu ne mentolu. Podí vala se na Julii a nabí dla jí , ta vs ak jen beže slova žavřte la hlavou a da l ží řala na jedine sve tlo, kteře viselo ž na bí lo natř ene ho střopu.

Kate kouř ila, byl to jaky si její řitua l, vtahovat kvanta kouř e do svy ch dí vc í ch plic. Dřuh poka ní , sebemřskac ství . Julie ve de la, ž e to nede la přoto, ž e by jí to chutnalo, ale že stejne ho du vodu, že kteře ho ona potř ebovala vide t vlastní křev.

Byl to třest, jen me ne invaživní .

Kluk lež el spokojene meži jejich obnaž eny mi te ly. Ruce a nohy už neme l sva žane a př es tř í sla mu Kate př ehodila přoste řadlo, přotož e jak kdysi přohla sila její babic ka: „Vide t muž ství ve sve m nežtopoř ene m stavu, je neslus ne a te me ř nevhodne a muž by nikdy neme l dopustit, aby ho takto ž ena vide la.“

On jediny se nepřal se svy mi vnitř ní mi de mony. Spal jako male dí te a Julii žají malo, co se mu asi žda , přotož e ona by jen tak usnout nedoka žala.

„Jak se jmenuje?“ žeptala se do ticha.

„A ža lež í na tom?“ odve tila Kate a vyfoukla dals í obla c ek cigařetove ho dy mu. Julie se na ni otoc ila.

„Nojo, ja žapomne la, žase ta tvoje ve c se jme ny, jmenuje se Filip,“ odpove de la.

Julie me la ne kolik nepsany ch přavidel. Jední m ž nich bylo, nikdy nespat s lidmi, u nichž nežna alespon jejich kř estní jme no.

„De kuju,“ ř ekla a ope t si polož ila hlavu na pols ta ř . Lež ela teď na křaji postele, tak daleko jak jen to s lo, aby se nedoty kala jeho potem nasa kle ho te la. Př i př edstave , ž e by se jí teď dotknul, nebo chte l nedejbož e k sobe př itulit, se jí de lalo s patne .

Kate dokouř ila, vstala ž postele s přoste řadlem obtoc eny m kolem nahe ho te la, dos la k dřuhe střane mí stnosti a vyhodila vajgl ž okna, kteřy m dovnitř přonikal chladny , podžimní vžduch. Otoc ila se na Julii, kteřa jes te sta le lež ela se žřakem upř eny m do střopu. Př is la k posteli a posadila se vedle její hlavy.

„Dřahous ku, přoc to de la s , když se potom uta pí s sama v sobe ?“ žeptala se tis e a pohladila ji po c eřny ch vlasech řožhoženy ch na pols ta ř i. Ona se k ní otoc ila a řa žem se jejich hlavy octly jen pa ř centimetřu od sebe. Když se dí vala do te ch modřy ch oc í , ne co jí to př ipomne lo. Da vnou vžpomí nku, kteřou to vlastne vs echno žac alo.

„Přoste si nemu ž u pomoct,“ odpove de la a ve stejny okamž ik se Katiiny řty dotkly te ch její ch.

Julie byla mys lenkami jinde. V období př ed ne kolika lety.

Na svy ch cesta ch po Evřope .

V Avignonu, př esne ji ř ec eno.

Vžpomí nala na ten vec eř, kdy př ijela navs tí vit staře žna me ž Fřancie.

Když byla Julie jes te mala , její matka a otec c asto cestovali a nade lali si po Evřope mnoho př a tel. Jednimi ž nich byla řodina Ařgentu .

Ařgentovi vlastnili maly domek, vme stnany meži dva velke , př í mo upřostř ed Avignonu. Domek vypadal, jako by tam vu bec nepatř il, jako by tam kdysi sta l, ale postupem c asu na ne j žac aly tlac it sí ly domu okolo a on se tí m pa dem smřsknul a žhřoutil do sebe tak, ž e si ho meži okolní mi velika ny už nikdo nevs í mal. Dal by se snadno př ehle dnout, když vs ak c love k ve de l, kam ma jí t, octl se v na dheřne situovane m domec ku s malou př edžahřa dkou a ždmi obřostly mi bř ec ťanem a plaživy m ví nem.

Rodina Ařgentovy ch byla mala , stejne jako jejich du m, žato vs ak spokojena .

Matka, Isabelle Ařgentova byla nespoutana mysl, u ž asna malí ř ka, kteřa přoda vala sve obřažy snad v kaž de ulici např í c Avignonu. Milovala letní ža pady slunce a řu ž ove ví no, kteřy m řožhodne přo inspiřaci nes etř ila. Naopak nena vide la, když se ne kdo snaž il její dí la až př esmí řu chva lit a stejne tak ž dus e nesna s ela u ř ední ky, kteř í se jí snaž ili přodat ž ivotní pojistku.

Otec, Jean-Pieřře Ařgent, byl u ř ední k. Za stř í žliva te me ř se stopovy m množ ství m smyslu přo humoř, v opilosti vs ak skve ly ř ec ní k a bavic , kteře ho vyhleda valy davy lidí po cele m Avignonu. Me l řa d stařa auta a vu ni benží nu. Na dřuhou střanu nena vide l, když musel př esve dc ovat lidi o vy hodnosti ž ivotní ch pojistek a když byla jeho oblí bena , modřa křavata ve s pinave m přa dle.

Tihle dva se potkali na slavnostech k př í lež itosti žalož ení me sta. Ona přoda vala svoje malby a on byl tehdy jediny , kdo si je od ní koupil. Vy me nny m obchodem, ža její př í žen se tak Isabelle podař ilo přodat pe t ž dvana cti maleb, kteře me la přa ve vystavene . Isabelle usoudila, ž e muž , kteřy ma řa d ume ní , ma jiste i vř ele sřdce a aniž by ve de la, jake povola ní Jean-Pieřře de la , ž e ume ní ž dus e nena vidí a ž e obřaž si koupil jen přoto, aby mohl s mladou ume lkyní žapř í st řožhovoř, nechala se vta hnout do jeho na řuc e, ve kteře žu stala až dodnes.

Tento podivuhodny pa ř me l jedine dí te , kteře pojmenovali Claiře de Lune, podle skladby žna me ho skladatele Achille-Claude Debussyho. Jme no, kteře bylo přvní m př edme tem nena visti vu c i vlastní m řodic u m, se vs ak k dí vce, stejne staře jako Julie ž ne jake ho du vodu na řamne hodilo. Její ža ř ive blond vlasy odřa ž ely me sí c ní svit tak, ž e její te lo vypadalo, jako by bylo že stř í břa a tak její jme no dosta lo napřoste ho naplne ní .

Julie s Claiře si řychle padly do oka a staly se takř ka neřožluc itelnou dvojkou. Když byly male , be haly spolu po žahřade a vymy s lely vs emož ne vylomeniny. Z ne jake ho du vodu to vs ak vž dy byla Claiře, kteřa vymyslela nejnebežpec ne js í ve c a Julie ta, kteřa ža ní schytala vy přask.

Juliina řodina se ve Fřancii žastavila na na vs te vu ne kolikřa t, ve ts inou se snaž ila přova de t na vs te vy v řožmeží dvou let.

Dí vky řostly, ale pokaž de si me ly co ř í ct a to byl jeden ž du vodu , kvu li kteře mu se Julie př i svy ch cesta ch po Evřope řožhodla žastavit přa ve v Avignonu. Požde ji se nedoka žala řožhodnout, žda to byl jeden ž nejhořs í ch, c i nejleps í ch na padu její ho ž ivota, přotož e to byl jeden ž přvní ch velky ch žlomu , kteře se v její m ž ivote uda ly. Teď, když lež ela v přopocene posteli se dve ma te me ř ciží mi lidmi a vžpomí nala na uda losti př edes le , př is lo jí , jako by tam snad cely m te lem byla a vs echno se jí to žac alo vybavovat...

22.7.2013

Musím se svěřit. Musím to sem zapsat, protože tlak v mém těle a především pak v hlavě je téměř nesnesitelný. Někdo to musí vědět. I kdyby to měl být jen papír v mém deníku.

Vydala jsem se na cestu do Avignonu, ve kterém jsem potkala jen Isabelle, která jako obvykle kreslila na zápraží se sklenkou vína v jedné ruce a cigaretou mezi rty. Vypadala starší, než jsem si ji pamatovala. Sešlejší. Jako by události posledních let změnily nejen jejího ducha, ale i tvář. Pořád však vypadala dostatečně mladistvě, aby si jí všimlo nemalé kvantum mužů.

Uvítala mě tak, jak jí bylo podobné, s flaškou vína, která se v průběhu plynoucích hodin rozrostla na dalších několik, když jsme společně seděly a povídaly si až do pozdního večera, či spíš brzkého rána, řekla mi, že Claire je na výletě s kamarády a má se vrátit zítra. Když už jsme obě usoudily, že je čas jít spát, odebrala jsem se do starého pokoje pro hosty a uvelebila se v pohodlném křesle na balkóně. Ještě jsem nechtěla usnout. Bylo mi až příliš dobře. Tady jsem se cítila doma. Z toho pohledu a vzpomínek mi vhrkly slzy do očí, a přestože jsem nechtěla spát, ten důvěrně známý pohled na blednoucí obzor mě nakonec přeci jen ukolébal ke spánku.

Probudila mě až změna atmosféry. Zaprvé, někdo zhasnul světlo, které pronikalo na balkon. Zadruhé, někdo přese mě přehodil kostkovanou deku, která byla cítit vůní moře. Zatřetí, někdo se opíral o zábradlí a jediné, co bylo vidět, bylo červené světélko cigarety, jež osvětlovalo jinak temnou noc kolem. Zavrtěla jsem se v křesle. Postava se při tom zvuku otočila a zadívala se na mě. Zvedla jsem se a přišla k ní.

„Claire?“ zašeptala jsem a hlas měla trochu zhrublý od alkoholu.

Dala si načas. Nejprve pomalu típla cigaretu o spodní hranu zábradlí, poté ji odložila do květináče na parapetu a až pak se na mě otočila.

„Ahoj, Julie,“ šeptla a ve mně se na chvíli všechno sevřelo. Ten hlas byl stále stejně jemně sametový a podmanivý, jako jsem si ho pamatovala.

„Co tu děláš? Tvoje máma říkala, že se vrátíš až zítra,“ řekla jsem tiše a já sama ve svých slovech cítila výčitku.

„Přijela jsem dřív a navíc, už je zítra,“ podotkla a ukázala na blednoucí obzor.

„Kolik je hodin?“

„Asi čtyři,“ odpověděla a pak jsme mlčely.

Opřela jsem se lokty o zábradlí a pozorovala, jak se nebe každou chvílí rozjasňuje víc a víc. Ona sledovala moji tvář. Po Nějaké chvíli zvedla ruku a dotkla se jí.

„Vyrostla z tebe tak krásná holka,“ konstatovala.

Polkla jsem a sklonila hlavu.

„Chtěla jsem tě navštívit,“ řekla jsem a ignorovala její slova.

Podívala jsem se na ni. Měla obličej ještě stále ukrytý ve stínu, ale místo, kde měla vlasy, bylo o něco světlejší, než okolní tma. Jako by ta prapodivná blond barva dokázala i v noci projasnit temnotu.

„Věděla jsem, že se jednou vrátíš,“ zadívala se nahoru na nebe.

„Nevrátila jsem se, přijela jsem se jen kouknout, jak se vám daří. Tak trochu jsem teď na útěku.“

Ona se zvedla, seskočila z parapetu a postavila se vedle mě. Lokty si opřela úplně stejně, jako já.

„Pověz mi o to víc,“ pobídla mě.

„Možná někdy jindy, měly bychom jít spát. Určitě jsi unavená po cestě a já bych měla vyspat ten zbytek alkoholu, který do mě vpravila tvoje máma.“

Tiše se zasmála, ale když jsem se odlepila od zábradlí, natáhla se a přidržela mě na místě. Nic neříkala. Nemusela. Její gesto vyznělo jasně. Ještě ne. Ještě chvíli tady zůstaň. Mlčky jsme zíraly na světlající obzor.

„Víš, vždycky jsem si říkala, proč jsi tak narychlo odjela. Dokonce mě napadlo, že to mělo něco dělat s tím, co jsme spolu prožily. Lámala jsem si hlavu, přemítala, co se pokazilo a proč se to pokazilo, ale nakonec jsem toho nechala, protože jsem stejně uvnitř věděla, že se jednou vrátíš a já ti o tom budu moct povědět,“ řekla a prsty seshora propletla s mými.

„Vzpomínáš si, Julie? Nebo už jsi zapomněla?“ zeptala se a mou ruku si položila na tvář. Chvíli jsem se na ni dívala a v dlani cítila, jak jí krev proudí pod jemnou kůží.

„Claire, je to dávno,“ uhnula jsem očima.

Chtěla jsem být co nejdál od jejího přímého pohledu. Jestli se o její matce dalo tvrdit, že se jí nedá odporovat, pak Claire se nedalo odporovat desetkrát tolik. Bylo v ní něco, co nedovolovalo couvnout, co podmaňovalo a vyvolávalo v těch nejtemnějších hlubinách pocity, o kterých byste nikdy neřekli, že je v sobě máte.

„Tohle se nikdy nezmění, viď? Nikdy si to nepřiznáš?“

„Není co.“

„Už jsi zapomněla, jaké to bylo? Tehdy s Christophem? My dvě a on?“ zašeptala.

Pamatovala jsem si ten den velice dobře. Nešlo zapomenout. Byla

to směsice nevinnosti a zkaženosti, se kterou se člověk už narodí. Byli

jsme mladí, nevěděli co si sami se sebou i ostatními počít a tak jsme

všude chodili spolu. Poznávali svět a taky jeden druhého. Znali jsme se

tak dobře, že bylo těžké rozlišit, kdo je kdo. Byli jsme my. A proto

polibky, které mezi námi probíhaly za letních nocí, tolik splývaly, až se

jednoho večera stalo, že bylo jedno, kdo je s kým. Ta noc byla o sdílení.

Sdílení zážitků a zkušeností.

Bezděky jsem zadržela dech.

Slyšela to. Cítila, jak se mé tělo napjalo a já zase cítila její úsměv na mém krku.

„Řeknu ti něco, co si možná nikdy nepřipustíš, ale jednou to pochopíš. Lidské hlubiny jsou stejně temné, jako jsou naše návyky pevné. To co v sobě máš, nikdy nezměníš. Můžeš to jen přijmout, nebo dál popírat, ale vždycky budeš vědět, že tě to táhne dál. Že to, co máš, tě neuspokojí. Zabaví, na chvíli, ale neuspokojí. To já jsem jediná, která tě opravdu zná, Julie, ta která zná kouty v tobě, o kterých ty nemáš ani zdání. Proto jsem věděla, že se jednou vrátíš. Protože ta temnota, ta hloubka tě vždycky lákala, že ano? Ten chlad, který člověk ucítí, když dopadne na dno. A síla, kterou mu dává vědomí, že níž už klesnout nemůže. Tohle všechno uvnitř moc dobře víš, jen si to musíš ještě připustit. Ale já počkám, až pochopíš, kdo doopravdy jsi.“

Přejela mi rty po ušním lalůčku. Odstrčila jsem ji a o krok ustoupila. Nepohnula se, jen se na mě pořád dívala.

„Mýlíš se, neznáš mě. Možná jsi mě kdysi znala, ale ty časy už jsou pryč,“ odporovala jsem a kroutila při tom hlavou. Viděla jsem úsměv, který se jí objevil na tváři a záblesk v těch pomněnkových očích. Jak moc si byla jistá sama sebou. Jak moc věděla, že má navrch. Člověk, který ji viděl prvně, si pomyslel, že vypadá jako anděl. Krásná dětsky nevinná tvář. Světlé vlasy, kterými se proplétaly nazrzlé kadeře. Modré, andělsky otevřené oči.

Jako děti, když jsme stály vedle sebe, byla ona ta, která vždy

dostala, co chtěla. Já vedle ní vždy vypadala příliš zle, nevypočitatelně.

To, co ona měla ukryto hluboko v sobě, já měla napsáno ve tváři a

každý dal přednost kráse a nevinnosti před vzpurností sálající

z tvrdohlavých očí, které se všichni báli a proto často vyhubovali mě,

za hříchy, které provedl někdo jiný. Ve skutečnosti však právě Claire

byla ta, která vše iniciovala a vždy dosáhla svého.

Při pohledu na ni se v nitru člověka odehrávalo hned několik různorodých pocitů, z nichž nejsilnější byl stud, míchající se společně s touhou. Stud z toho, že vás něco nutí, tak strašlivě chtít jedinou věc. Osobu. Claire.

„Mýlila jsem se v hodně věcech, ale v tomhle ne. Ty mě chceš, přinejmenším stejně tak, jako já chci tebe.“

Udělala krok ke mně.

„Neměly jsme šanci to dokončit, ale to je přesně ten důvod, proč ses po svém útěku vrátila, že ano?“

Až teď jsem si uvědomila, že křečovitě tisknu zuby k sobě, povolila jsem sevření a nechala vzduch proniknout skrz rozbolavělá ústa. Zvedla ruku a setřela mi z tváře zbytky vysrážené soli, kterou za sebou zanechaly slzy. Podívala se na mě a přiblížila svůj obličej blíž. Srdce mi v hrudi tlouklo jako splašené. Chtěla jsem utéct a někam se schovat a zároveň neudělat jediný krok. Měla jsem pocit, že mi hlava vybuchne, když mi horním rtem přejela po spodním. Políbila mě a já se ani nehnula.

Políbila mě znovu, tentokrát ne tak zlehka. A já si uvědomila, že

teď už její polibek opětuji.

Jak dlouho jí to trvalo? Jedno pohlazení a dva polibky? K tomu, aby dostala, co chce a o co hůř, dostala ze mě to, co doopravdy chci já, protože teď jsem to byla já, kdo líbal ji a přejížděl rukou po rovných zádech. Já byla tou, která opisovala křivky jejího těla a nedočkavě sjížděla prsty po triku.

Zatlačila mě zpět do místnosti, do které se již vedraly první známky rána, a tam mě povalila na postel. Mé ruce jí stáhly triko přes hlavu a já zahlédla vítězoslavný úsměv na její jinak andělské tváři. Věděla jsem, že vyhrála, ale bylo mi to jedno, protože každý její polibek na mém těle byl jako déšť, který chladí horkem rozpálenou kůži. Všechny ty chladivé doteky, ze kterých naskakovala husí kůže. Nedočkavé prsty rozepínající knoflík u kalhot a odhazující všechny svršky pryč. Zrychlený dech, jako roztoužený šepot odrážející se od čtyř stěn. Líbala mě na krku a nehty jedné ruky zaryla hluboko do napjatého břicha. Trhla jsem sebou. Odtáhla se a podívala na mě.

„Mám snad přestat?“ zeptala se a přitom mě propichovala zářivýma očima.

„Nikdy,“ odpověděla jsem a dychtivě ji přitáhla blíž.


27

IV.

Dřuhy den, když se Julie přobudila v kaluž i sve vlastní křve, me la hlavu podivne přa ždnou. Fuřiosa oližovala její tva ř a nepř etřž ite do ní s ťouchala c uma kem.

„Jsem vžhu řu, jsem vžhu řu,“ ř ekla žví ř eti, kteře se posadilo po její m boku.

Zkontřolovala svou paž i, kteřa byla nyní podivne modřa , jak do ní kvu li s křtidlu nepřoudila ž a dna křev. Rychle ho odva žala a přohle dla si asi dva centimetřy dlouhou, řožs klebenou řa nu, ve kteře bylo mož ne vide t žbytky žaschle křve.

Vstala, opatřne se opř ela o umakařtovou ste nu a dos la do male koupelny. Napustila umyvadlo vlaž nou vodou a paž i do ní na sledne vlož ila. Bolest v řa ne se žme nila že s tí pave na tupou a pulžují cí , jak se do odkřvene řuky ope t žac ala vřacet okyslic ena křev. Me la řuku ve vode ponoř enou tak dlouho, dokud se jí ope t nevřa tila schopnost plne hy bat přsty. Když omyla řa nu, otevř ela le ka řnic ku a natř ela ji Novikovem, kteřy fungoval jako tekuty obvaž, přo jistotu jes te řa nu př eva žala tenky m přouž kem obvažu a př elepila na plastí . Když vykonala tento te me ř ponde lní řitua l, vypustila do řu ž ova žbařvenou vodu ž umyvadla.

Fuřiosa c ekala u dveř í . Julie dos la ke skř í ni, vyta hla ž ní psí ž řa dlo a třochu ž ne j odsypala do přa ždne misky. Fenka se na jí dlo nads ene vřhla a Julie tak me la chví li přo sebe a mohla uklidit žbytek nepoř a dku, kteřy se jí v byte nakupil. Přvní že vs eho setř ela již žasychají cí křev.

S kaž dy m tahem hadřu si vžpomne la na ve ci, kteře se de ly

př edes le noci. S patny pocit ž nich vs ak už nebyl tak hmatatelny .


28

Odsunul se kamsi do požadí hlavy spolec ne s de mony, kteř í ji dřa sali

ževnitř . Ve de la, ž e dnes to bude dobře . Vs echny vy c itky sve domí

byly ty tam.

Vyž dí mala hadř a umyla na dobí .

Uvař ila si kafe.

Její byt byl maly , ale dalo by se ř í ct, ž e u tulne žař í ženy . Na bí ly ch ždech visely obřažy ž cest, na kteře se sama vydala. Moř e, pla ž e, lesy a planiny. Sní h lež í cí na vřcholcí ch hoř. Me sta a žapadle vesnice. Z a dny ž obřažu vs ak nenesl tva ř c love ka. Nikde ž a dne fotky př a tel, žna my ch, ani řodiny.

Julii bylo dvacet let. Když se v osmna cti po matuřite řožhodla, ž e odejde ž domova a bude cestovat, řodic e jí ř ekli, ž e v takove m př í pade se nemusí vřacet. Samožř ejme to nemysleli va ž ne , ale jako kaž dy řodic , kteřy ma střach o sve dí te , i oni podlehli agřesivní mu na valu vžteku ž toho, ž e si chce žnic it ž ivot a impulživne tak odsoudili jejich vža jemny vžtah k ža niku, ac koliv už hodinu pote by dali cokoliv, aby nikdy neř ekli to, co ř ekli. Ne kteřa slova a obžvla s ť pak ta, kteřa v ža chvatu vžteku kř ic í řodic e na sve nedocene ne de ti, se vs ak nedají vží t žpe t.

I když se po sve m na vřatu nepř estala Juliie s řodic i sty kat a oni ji dokonce ž a dali, aby se vřa tila žpe t, bylo oc ividne , ž e k sobe již nikdy nenajdou tu spřa vnou cestu. Mlada ž ena, posí lena a odpřy skana svy mi ža ž itky se řožhodla postavit se na vlastní nohy a nají t smysl ž ivota, kteřy by se žajiste neshodoval s př edstavami její ch řodic u .

Julie se podí vala na hodiny, kteře tis e tikaly nade dveř mi. Bylo pu l deva te . Dnes již nežby val c as na to se ždřaž ovat s řanní m kafem a tak jen žbe ž ne usřkla a žbytek vylila do dř ežu, po kteře m se hne da tekutina řožlila a žmižela v odpadu. Křysy budou mí t kofeinovou pa řty, pomyslela si a už břala do řuky kaba t.

„Vydřž tady, Rosie,“ ř ekla a pohladila psa po hlave . Zví ř e žavřte lo ocasem a dopřovodilo ji až ke dveř í m.

Vybe hla ven do chladne ho řa na. Slunce dnes sví tilo jasne a hř a lo dí vku do nevyspale tva ř e. Chvatny mi křoky dos la k třamvaji a posadila se na c eřvenou sedac ku. Ty s edive neme la v oblibe . Třamvaj jí žavežla o osm stanic da l, kde vystoupila, př es la silnici a vydala se do kopce. Na ceste se vyhnula dve ma bludny m c tveřcu m, kteře tam byly, co si pamatovala. Byla to jejich de tska hřa, kteřou její de dec ek hřa l už se svy mi de tmi. Julie neme la řa da, když bludne c tveřce ne kdo ignořoval a ac koliv se to ve dvaceti letech mohlo žda t již třochu de tinske , ona se řožhodla tuto třadici nepořus ovat, přotož e, co kdyby na ne jednou s la pla a už se ve sve m ž ivote nikdy nenas la? Nehodlala to řiskovat.

Dnes nes la ani do přa ce, ani nikam jinam. Mí ř ila ža svy m de dec kem, o kteře ho se me la stařat, přotož e babic ka musela na kontřolu do nemocnice.

Antoní n Pa nek byl vysoky a řožlož ity muž s velky ma řukama a temne c okola dovy ma oc ima, kteře jedine přožřažovaly, jak moc žtřaceny ve sve m te le a okolní m sve te je. Me l už ne kolik let diagnostikovanou Alžheimeřovu chořobu spolec ne se se mantickou demencí , což přobí halo tak, ž e k c aste mu žapomí na ní a žme ne osobnosti se př idala jes te neschopnost vyjadř ovat mys lenky slovy a sta le řychleji uby vají cí slovní ža soba.

Julii nevadilo se o ne j stařat, naopak. K tomu pomatene mu staře mu muž i namí sto řožc ilení , kteře mohlo přamenit ž na řoc nosti přa ce s takovy m c love kem, cí tila až neskutec ne silnou ne hu, jež lide ve sve mí řne js í fořme pociťují ke s te n a tku m, koťa tku m, c i přa ve nařoženy m potomku m.

Antoní n Pa nek byl velice eneřgicky a akc ní c love k, kteřy me l potř ebu neusta le ne co žvelebovat, opřavovat a žleps ovat. Přoto, když nastoupila jeho chořoba a on žapomne l, i jak žatlouct hř ebí k do dř eva, užavř el se do sebe a stř í dave upadal do třudomyslny ch stavu . Bylo ma lo ve cí , kteře Antoní n neme l řa d, snad jen lidskou hloupost a žle chova ní .

Libus e Pa nkova byla na řoždí l od Antoní na dřobna , shřbena a nakřa tko ostř í hana paní , libují cí si v řožlic ny ch pokřy vka ch hlavy, sbe řu panenek a neme ne pak shřomaž ďova ní klepu . Na řoždí l od Antoní na, kteře mu se lí bila jaka koliv hežky vypadají cí ve c - a tí m musí me cha pat i kousek ulomene ho domina – me la Libus e ža libu ve sbe řu pořcela nove ho na dobí a postavic ek, kteře žapln ovaly celou vy stavní skř í n , ta hnoucí se od jednoho k dřuhe mu konci jinak přostořne ho oby va ku. Libus e Pa nkova nena vide la hořko a lidi, kteř í me li dostatec ne silnou osobnost na to, aby doka žali řožežnat její manipulativní sklony.

Julie dořažila k babic c iny m dveř í m a žažvonila na žvonek.

„Halo , halo !“ ožval se hluboky řožveřny hlas.

„Naždař, de do! Otevř es mi?“ žeptala se pobavene a na chví li se ž řepřoduktořu ožy val neuřc ity s us tot a na sledne vžda leny ž ensky hlas.

„Zma c kni to c eřveny tlac í tko.“

„Kteřy ?“

„To vedle slucha tka.“

„Tlac í tko?“

Byly slys et hluc ne , dusave křoky a na sledne se řožežvuc el bžuc a k. Julie vybe hla schody a uvide la babic ku, kteřa dřž ela dveř e a ne co de dovi žvy s eny m, neklidny m hlasem vysve tlovala. Když př is la blí ž , vide la, jak se na ni že sve vy s ky sme je, a když se Libus e otoc ila, aby ř ekla, ž e: „Dneska je střas ne neposlus nej,“ vykoukl žpoža dveř í , vypla žl jažyk a hluc ne se jal ví tat nove př í choží ho c love ka. Babic ka mežití m poskakovala kolem a snaž ila se nají t vs echno mož ne . Jak tak spořadicky nacha žela ve ci, kteře si potř ebovala vží t s sebou, hlucha mí sta, ve kteřy ch je hledala a nemohla nají t, přokla dala vy kladem toho, co vs echno mají ti dva ude lat a kde co najdou.

„K obe du tady ma te lí vance.“

Popadla tas ku visí cí na ve s a ku.

„Hlavne mu nežapomen da t přa s ky.“

Nandala si jednu botu.

„Kdybyste me li jes te hlad, v lednici jsou joguřty a s unka, housky jsou v kředenci.“

Dřuha bota a na žořna uka žka toho, kde jsou. Jako by její vnuc ka neve de la, kde je kředenc.

„Tondo! Kam jsi mi dal hu l?“

„Hu l?“ žeptal se de da a tva ř il se př i tom necha pave .

„Jo, hu l,“ př itakala babic ka a na hlavu si př i tom nařažila ví novy klobouc ek.

„Jo ty myslí s takovou tu...“ poma hal si řukama a ukažoval ne co jako klacek. Babic ka netřpe live př ikyvovala.

„Tak ta je v přdeli,“ odpove de l jí vs eve doucne a žac al se pochechta vat, př ic emž se otoc il a odes el do kuchyne .

Libus e žavřc ela a neřvo žne se podí vala na hodinky.

„Ne jaka hu l je napu l žastřc ena v ža honku u dveř í ,“ konstatovala Julie a stařa da ma přotoc ila oc i v sloup.

„Tohle mi de la poř a d, poř a d,“ poste ž ovala si a př itom oteví řala dveř e.

„Neboj, my to spolu žvla dnem, viď, de do?“

„Jooo,“ ožvalo se ž kuchyne , že kteře vykoukla přos edive la hlava a střkají cí si do pusy lí vance.

Jakmile se ža Libus í Pa nkovou žavř ely dveř e, posadila se Julie vedle ne j na řožvřžanou ž idli. Muž k ní př isunul talí ř s lí vanci a ř ekl:

„Vem si, tohle je moc dobřy .“

„Jasne , dí ky,“ odpove de la mu a tak si spolec ne mažali lí vance a da vali je do pusy.

Když je spoř a dali vs echny, de da se kouknul ven a žasne ne požořoval, jak se po střome přoha ní pta ci. Střomy už pomalu ž loutly a c eřvenaly, ale meži listy přosví talo hř ejive podžimní slunce.

„Pu jdeme se přojí t?“ žeptala se ho Julie.

„Tak jo, pu jdeme. Ale musí s pomalu, me bolí tohle,“ ř ekl a př itom si ukažoval na koleno.

„Pu jdeme pomalu, vstan , pomu ž u ti nažout boty, ať se nemusí s ohy bat.“

Spolec ne se vypřavili ven. Julie me la řa da tyhle přocha žky.

Antoní n Pa nek s el pomalu, opí řal se o ne co, c emu by se

s třochou fantažie dalo ř í kat hu l, a př itom se řožhlí ž el na vs echny

střany. Zastavili se u vs ech hežky ch střomu a on si hladil kaž de ho

psa, kteřy přos el kolem a byl ochotny se nechat pohladit.

Kolemjdoucí vř ele ždřavil a da val se s nimi do ř ec i. Ne kdo se

žastavil, přohodil s ní m pa ř slov. Jiny se se žatřpkly m vy řažem řade ji

vžda lil, když Antoní n otevř el pusu a lide pochopili, ž e nema žřovna

dobře vyjadř ovací schopnosti. Když konec ne dos li do blí žke ho

pařku, posadili se na lavic ku a nechali jedny ž poslední ch papřsku ,

aby se opí řaly do jejich tva ř í .

„To je tak křa sny , vidí s to?“ ř ekl de da a žasne ne se koukal na bí le mřaky honí cí se po oblože.

„Na dheřny ,“ př itakala a sledovala vs e, co sledoval on. Potom dlouže mlc eli, nebo on ne co sem tam přohodil. Ve ts inou chte l ne co ř í ct, ale nemohl se poř a dne vyja dř it. To vs ak Julii nevadilo. Rožume la mu. Byl přoste řa d. Ra d, ž e je na sve te , kteřy se žda l by t v tomto okamž iku tak neskutec ne křa sny . Doka žal vide t vs echno kolem ž u plne jine ho u hlu. To co jiny m ucha želo, on vní mal vs emi smysly. Mož na přoto, ž e možek už mu tolik neslouž il a vytřa cela se ž ne j osobita moudřost, vřacel se k vní ma ní jednotlivy ch dojmu , kteře na ne j pu sobily.

Julie se jala vžpomí nat, jak s ní m jako mala be hala po lesí ch a on jí vyřa be l dř eve ne žbřane , se kteřy mi si posle že hřa li. Nebo jak jí vypřa ve l spřoste poha dky, kteře mu kdysi ř í kala jeho babic ka.

„No a co, jak se ma s ?“ žeptal se ž nic eho nic hluboky m, medovy m hlasem a vytřhl ji ž mys lenek.

„Zna s to, stojí to ža přd, ale neste ž uju si.“

Zasma l se a ky val hlavou.

„Hlavne si musí s nají t dobřy ho kluka,“ ř ekl po chvilce.

„Jasne , de do,“ odpove de la a myslela na to, ž e to není tak jednoduche . Dobřy ch kluku je nejspí s spousta, ale kde je ten opřavdu dobřy přo ni? Jes te nikdy nebyla žamilovana , nikdy necí tila tř epeta ní uvnitř bř icha, kteře popisovalo tolik knih, o kteře m se žpí valo v milionech pí sní a natoc ilo se o ne m jes te ví c filmu . Jedine co se blí ž ilo tomu pocitu, bylo s imřa ní pod ž ebřy, kteře cí tila pokaž de , když dosa hla uřc ite ho stupne vžřus ení že žaka žany ch ve cí . Jinak bylo její sřdce chladne , c i spí s vypřahle , jako pous ť, kteřa c eka , až jí žasypou milosřdne kapky des te .

Sede li tam jes te dlouho, př esne ji ř ec eno do doby, než se žata hlo a žac al foukat studeny ví tř. Až tehdy se vřa tili domu .

Antoní n Pa nek se lenos ive posadil do kř esla a Julie mu žapnula televiži. Po chvilce žac al tis e pochřupovat, a přoto se posadila na sedac ku a žac etla se do kní ž ky. Libus e Pa nkova př is la ani ne ža pu l hodiny, a přotož e de da jes te sta le spal, Julie opatřne odes la ž pokoje a nechala ho odpoc í vat. Rychle se s babic kou řožlouc ily, ona se jes te žeptala, jak to s ní m s lo a objala ji na řožlouc enou. Julie si pomyslela, ž e kaž de objetí je jine a ne kteřa jsou me ne př í jemna , než ostatní . Otoc ila se a vyřažila do nyní již sychřave ho odpoledne.

25.7.2013

Ani jsem se nenadála a už jsem byla zase na útěku. Neuplynuly ani dva dny a já byla o několik set kilometrů dál. V jiném městě, daleko od Avignonu. Připadala jsem si jako zločinec, který se plíží pryč z cizího bytu, a taky jsem jím z části nejspíš byla. Po probuzení mě poprvé v životě zachvátila vnitřní panika a obalila mou mysl temným povlakem.

Nahé, z části odhalené tělo Claire leželo ladně na posteli, otočené na druhou stranu. Vlasy rozhozené po bílém polštáři. Rychle jsem vstala a sebrala svoje věci. Luna se neprobudila. Ani když jsem po špičkách ťapala po pokoji, ani když jsem za sebou zavírala dveře, ani

34

když jsem se v koupelně chvatně oblékala. Nenechala jsem vzkaz,

žádnou připomínku mé přítomnosti. Nerozloučila jsem se. Jediná

známka toho, že jsem tam kdy byla, byla proleželá a ještě zahřátá

postel. Nesmí se na mě za to jednou nenávidět.

V.

Byl poždní sychřavy vec eř. Poc así , kteře se v poledne žkažilo, naby valo sta le pochmuřne js í ho chařakteřu. Nepřostupna mřac na žahalila vec eřní oblohu, tak jako matky balí vají do peř in sve nemocne de ti. Z husty ch oblaku se žanedlouho žac alo sna s et jemne , podžimní mřholení , kteře volne př es lo ve vydatny de s ť. Julie Deřneřova přa ve ves la do řelativne žna me ho klubu a řestauřantu v centřu Přahy. Přos la kolem vy c epu a namí ř ila si to do dveř í uřc eny ch použe peřsona lu.

„C au, Julie,“ ř ekl jí kluk, kteřy si vžadu přa ve žapí nal poslední knoflí ky c eřne přacovní kos ile a utahoval si ví novou křavatu.

„Ahoj, Niku, takž e dneska spolu až do řa na?“

Ve ta, kteřou přonesla, byla spí s small talkove ho řa žu a c love k by v ní mařne hledal byť jen s petku př a telske ho soužne ní .

Nikolas Hlinka byl vysoky , řožlož ity kluk, kteřy přa ve vychodil stř ední s kolu. Př es le to se nechal žame stnat jako c í s ní k a bařman v klubu Cloud, aby si vyde lal pa ř dřobny ch na cestu po Evřope , po kteře touž il již od svy ch patna cti let. Nakonec ho vs ak žmohla vidina pene ž a tak se ž břiga dy stala přa ce na plny u važek. Julie si o ne m myslela, ž e de la chybu, ale nikdy mu nechte la řadit, jak ma se svy m ž ivotem nakla dat. Přoto mlc ela, avs ak ža řoven to byl take du vod, přoc s ní m nikdy nežapletla řožhovoř hlubs í ho řa žu, ac koliv Nika mohla leckteřa dí vka považ ovat ža velice př itaž live ho, mnohdy i křa sne ho.

Me l řa d fotbal a bujaře vec í řky. Ze vs eho nejví c nena vide l fleky

na oblec ení a c tení knih. Zasta val na žoř, ž e vs e dobře už stejne

žfilmovali.


36

„Vypada to tak,“ odpove de l a otoc il se na ni přa ve v okamž iku, kdy si i ona př eta hla třiko př es hlavu a žac ala se oble kat do bí le , upnute halenky. Nik na ni žu stal na vteř inu ží řat, když vs ak žachytil její pohled, ba žlive se otoc il střanou a aniž by ř ekl jake koliv slovo, vyplul že dveř í přyc . Julie se sama přo sebe pousma la a da l si žapí nala knoflí c ky na halence. Ra da uva de la lidi do řožpaku a př edevs í m pak muž e. Bylo to její přokletí , př evřa tit kaž dou konveřžaci ve fliřt.

Zastřc ila si halenku do c eřny ch dž í nu a kolem pasu si ova žala s a tek ví nove bařvy, takž e vypadala třochu jako kořža ř i ž filmu . Byl to př edepsany outfit, kteřy ac koliv se mnohdy jevil jako žnac ne otřavny , jes te ví c žvy řažn oval Juliin u tly pas a př ida val jí tak na př itaž livosti.

Odlož ila sve ve ci do skř í n ky a vys la ven do klubu, kteřy se již pomalu žac í nal plnit přvní mi lidmi. Zkus ene se chopila sve přa ce ža bařem a př ipřavila se na dlouhy vec eř.

Julie me la tuhle přa ci řa da. Vybřala si ji, když se vřa tila žpe t do Přahy. Ra da se setka vala s novy mi lidmi a kde jinde potkat tu nejřu žnořode js í sme sku, než přa ve v bařu.

Když byla v žahřanic í , de lala vs echno mož ne , aby se už ivila.

Umy vala na dobí v kuchyní ch, obsluhovala v řestauřaci, přoda vala ve

sta ncí ch, třhala ovoce v sadech. Neba la se přa ce. Ve de la, ž e je to

jedina cesta, jak si vyde lat na to, co chce. Bylo to nutne žlo a

nutne mu žlu se musí c love k postavit žpř í ma. Julie samu sebe

nepovaž ovala ža hloupou. Její okolí s ní nesouhlasilo. Považ ovalo ji

př í mo ža velice inteligentní a nadanou dí vku. To vs ak bylo př edtí m,

než odjela přyc a nesplnila tak vs eobecne oc eka va ní . C ekaly se od ní

velke ve ci. Jí t na univeřžitu, vystudovat s c eřveny m diplomem,

ude lat si kařie řu, mí t řodinu, obs ťastnit manž ela, stařat se o

doma cnost, dostat Nobelovku. Ne, tak vysoka oc eka va ní nejspí s

nikdo neme l, a



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist