načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Každý, kdo unese oštěp… -- První a poslední Mussoliniho vítězství – válka o Habeš, 1935–36 - Roman Cílek

Každý, kdo unese oštěp… -- První a poslední Mussoliniho vítězství – válka o Habeš, 1935–36

Elektronická kniha: Každý, kdo unese oštěp…
Autor:
Podnázev: První a poslední Mussoliniho vítězství – válka o Habeš, 1935–36

- „Každý, kdo unese oštěp…“? Slova v názvu knihy mají autentickou podobu a habešský císař je použil v mobilizačním rozkaze poté, kdy do jeho země vtrhly početné a ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99
+
-
3,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 84.5%hodnoceni - 84.5%hodnoceni - 84.5%hodnoceni - 84.5%hodnoceni - 84.5% 100%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » EPOCHA
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2009
Počet stran: 263
Rozměr: 22 cm
Úprava: 16 stran obrazové přílohy: ilustrace, mapy, portréty, faksim.
Vydání: 1. vyd.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Epocha, 2009
ISBN: 978-80-870-2736-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Italský vpád do Habeše (Etiopie) v letech 1935-1936. Příprava, průběh a zahraničněpolitické souvislosti italsko-habešské války v publikaci zkušeného autora literatury faktu. Úvodní kapitoly stručně nastiňují Mussoliniho cestu k moci, vnitropolitický vývoj v Itálii v letech od nástupu fašismu do roku 1935, shrnují důvody italské expanze do Afriky. Přípravy i dramatický průběh války, ve které proti sobě stáli zcela nerovnocenní protivníci, přibližuje publikace prostřednictvím dobových svědectví a ohlasů (např. reportáže amerického žurnalisty a válečného zpravodaje Webba Millera či zápisky Adolfa Parlesáka, pravděpodovně jediného československého účastníka italsko-habešské války). Autor zároveň dává nahlédnout do zákulisí mezinárodní politiky v době neodvratně směřující k celosvětovému konfliktu. Epilog líčí konec italského panství v Habeši v roce 1941.

Popis nakladatele

„Každý, kdo unese oštěp…“? Slova v názvu knihy mají autentickou podobu a habešský císař je použil v mobilizačním rozkaze poté, kdy do jeho země vtrhly početné a dobře vyzbrojené italské divize. Drama expanzivního výpadu fanaticky zfašizované země do východoafrického prostoru, a to včetně všech příčin i důsledků, patří ke klíčovým a budoucnost ovlivňujícím událostem v období mezi světovými válkami. Zkušený autor literatury faktu, který pro tuto edici již popsal i časově související španělskou občanskou válku a tamní zahraniční intervenci (Krvavá předehra, 2005), ve strhujícím obraze zavádí čtenáře nejen přímo na bojiště, ale také do zákulisí dění: mezi válečné zpravodaje, do pracoven státníků, exponentů tajných služeb i zbrojního průmyslu a činitelů nadnárodních organizací.

Italský vpád do Habeše představuje jednu z nejdůležitějších událostí v meziválečném období, která jasně naznačovala, jaké budou další úmysly zemí, v nichž se zmocnili vlády tyrani.

Tehdy, v roce 1935, se jednalo o Habeš.

O pouhé tři roky později se bude zápolit o československé pohraničí.

 

(první a poslední Mussoliniho vítězství - válka o Habeš 1935-1936)
Předmětná hesla
italsko-habešská válka (1935-1936)
Etiopie -- Dějiny -- 1931-1940
Zařazeno v kategoriích
Roman Cílek - další tituly autora:
Smrtící okamžik pravdy Smrtící okamžik pravdy
Doteky strachu Doteky strachu
Doteky zoufalství Doteky zoufalství
Doteky hněvu Doteky hněvu
Smrt Trojského koně Smrt Trojského koně
Doteky stínů Doteky stínů
 
K elektronické knize "Každý, kdo unese oštěp… -- První a poslední Mussoliniho vítězství – válka o Habeš, 1935–36" doporučujeme také:
 (e-book)
Promarněné vítězství -- Rusko-japonská válka 1904–1905 Promarněné vítězství
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

EDICE

Polozapomenuté

války

K

a

ž

d

ý

,

k

d

o

u

n

e

s

e

_

u

p

d

a

t

e

.

i

n

d

d

1

2

.

3

.

2

9

1

7

:

4

:

4

4

2.3.2009 17:40:44


K

a

ž

d

ý

,

k

d

o

u

n

e

s

e

_

u

p

d

a

t

e

.

i

n

d

d

2

2

.

3

.

2

9

1

7

:

4

:

4

8

2.3.2009 17:40:48


K

a

ž

d

ý

,

k

d

o

u

n

e

s

e

_

u

p

d

a

t

e

.

i

n

d

d

3

2

.

3

.

2

9

1

7

:

4

:

4

8

2.3.2009 17:40:48


ROMAN CÍLEK

PRVNÍ A POSLEDNÍ

MUSSOLINIHO VÍTĚZSTVÍ

– VÁLKA O HABEŠ

1935–1936

Každý,

kdo unese

oštěp...

K

a

ž

d

ý

,

k

d

o

u

n

e

s

e

_

u

p

d

a

t

e

.

i

n

d

d

5

2

.

3

.

2

9

1

7

:

4

:

4

9

2.3.2009 17:40:49


Copyright © Roman Cílek, 2009Cover © Karel Kárász, 2009Czech Edition © Nakladatelství Epocha, Praha 2009ISBN 978-80-87027-36-3

K

a

ž

d

ý

,

k

d

o

u

n

e

s

e

_

u

p

d

a

t

e

.

i

n

d

d

6

2

.

3

.

2

9

1

7

:

4

:

5

2.3.2009 17:40:50


Všichni hoši, kteří jsou dosti silní, aby unesli oštěp,

a  všichni mužové ostatní buďtež posláni do Addis Abeby či rovnou na místa bojů! Vyňati jsou jen ti, kdož nemohou chodit a  nejsou schopni unést svůj oštěp, dále muži zcela slepí.

(Mobilizační rozkaz habešského císaře z října 1935)

Vládychtivost je náruživější než všechny ostatní vášně. (Publius Cornelius Tacitus, římský historik a politik)Když byla vojna italsko-hab

ešská, tož na pastvě jsme

válčili...

(Ludvík Vaculík, český spisovatel)

K

a

ž

d

ý

,

k

d

o

u

n

e

s

e

_

u

p

d

a

t

e

.

i

n

d

d

7

2

.

3

.

2

9

1

7

:

4

:

5

2.3.2009 17:40:50

OBSAHProlog

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

9

I. Rozkolísání a hrozba . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13

Příběh muže, který řekl:„Učiním ze svého života mistrovské dílo!“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 20

II. Vzhůru do Afriky! Proč?

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

51

Příběh muže, který řekl:„Musím to vidět zblízka a od první vteřiny.“ . . . . . . . . . . . . . . . . . 89

III. „Jděte!“ aneb překročení Rubikonu

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

107

IV. Od října do Vánoc: první poločas války

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

129

V. Vstříc neodvratné katastrofě

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

159

Příběh muže, který řekl:„Prožil jsem pokoření Habeše až do úplného konce.“ . . . . . . . . . . 189

VI. Trpké ovoce italského triumfu

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

197

Příběh muže, který řekl:„Chci něco učinit!“ – a také to učinil . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 221

VII. Přímočará cesta do pekel

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

229

Epilog

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

241

Chronologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 257Použité prameny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 262

K

a

ž

d

ý

,

k

d

o

u

n

e

s

e

_

u

p

d

a

t

e

.

i

n

d

d

8

2

.

3

.

2

9

1

7

:

4

:

5

2.3.2009 17:40:50

9

Prolog

K

a

ž

d

ý

,

k

d

o

u

n

e

s

e

_

u

p

d

a

t

e

.

i

n

d

d

9

2

.

3

.

2

9

1

7

:

4

:

5

2.3.2009 17:40:50 Každý, kdo unese oštěp...

Bylo úterý 19. dubna 2005.Krátce po šesté hodině, ještě než rozednívání stačilo plně ukončit af

rickou noc, se k  provizorně pro tento účel zpevněné přistávací dráze, nacházející se poblíž města Aksum v Etiopské vysočině ve výšce přes dva tisíce metrů nad mořem, s temným hlukem přiblížil letoun. A to letoun ne ledajaký: mamutí stroj ruské výroby Antonov-124, největší vzdušný dopravní prostředek, jaký si lze v  současné době komerčně najmout. Stroj několikrát obkroužil místo přis

tání, jako kdyby váhal nad tím, zda

se smí dotknout svým způsobem posvátné země, a pak bezpečně dosedl. Ke slovu se poté dostaly dva obří jeřáby, které během půlhodiny vyňaly z útrob letounu a složily na zem předmět o váze téměř šedesáti tun.

Ozval se potlesk vybrané skupiny diváků.A také zpěv modliteb místních duchovních...„Nestydím se říci, že mé nitro ovládá silné pohnutí, a  jistě nejsem

s těmito svými pocity osamocen. Nestyďme se to vyslovit: prožíváme his-torické okamžiky, na které jsme netrpělivě a tak dlouho, nesmírně dlou-ho čekali,“ vyjádřil se etiopský ministr kultury Tešome Toga.

Tak dlouho...?Z hlediska dopravní operace, zajišťované na klíč italskou fi

rmou Lat

tanzi, se jednalo o zpoždění v řádu týdenním, neboť pro přistání na le-tišti, jež nebylo vybaveno dostatečným radarovým zařízením, se muselo zvolit optimální počasí bez deště a s přijatelnou silou nárazového větru. Zato z hlediska historického to bylo zpoždění v časové hodnotě bezmá-la sedmi desetiletí. Neboť oním šedesátitunovým zavazadlem, uloženém v hliníkovém obalu, byla první část gigantického obelisku o celkové výšce čtyřiadvaceti metrů a váze sto padesáti tun, který v podobě náhrobní sté-ly připomínal úžasnou minulost aksumské říše, která se na území dnešní Etiopie rozkládala zhruba od 3. do 8. století po Kristu a je považována také za kolébku etiopské civilizace. Její panovníci odvozovali svůj původ od biblického krále Šalomouna a legendární královny ze Sáby. Obelisk, jehož stáří se odhaduje na 1700 let a  je považován za největší monolit na světě, byl umístěn v posvátném městě Aksum – a to až do roku 1937, kdy ho Benito Mussolini nechal rozřezat na tři části a dopravit do Říma. Tady byl znovu sestaven a  umístěn před ministerstvem pro africké zá-ležitosti v centru města jako tr

iumfální připomínka italského tažení do

Habeše a současně i patnáctého výro

čí fašistického příchodu k moci. Po

K

a

ž

d

ý

,

k

d

o

u

n

e

s

e

_

u

p

d

a

t

e

.

i

n

d

d

1

2

.

3

.

2

9

1

7

:

4

:

5

2.3.2009 17:40:50 Prolog 11

skončení světové války sice římské úřady přislíbily, že do osmnácti měsí-ců bude lup vrácen, ale z rozličných důvodů docházelo potom ke stálým odkladům.

Až nyní se slib naplnil.„Pozdě, ale přece jenom. Po první části obelisku sem budou brzy,

zřejmě v nejbližším týdnu, dopraveny i obě zbývající. Teprve pak bude uzavřen čin historické spravedlnosti, jímž se stát, který zde zastupuji, pokorně vyrovnává se svou ne vždy obdivuhodnou minulostí,“ prohlásil na letištní ploše italský velvyslanec Guido di Tella.

Myslel-li to upřímně, pak mu právem náležel potlesk.Zůstává však otázkou, zda jakákoliv omluvná slova a jakýkoliv potlesk

dokáží cokoli podstatného změnit na hist

orické skutečnosti, zatížené ne

jen mnoha mrtvými, četným utrpením

a krutě promyšlenou zákeřností,

ale i  farizejskou věrolomností těch, jimž jako mocným představitelům přihlížejícího světa nelze ani v několikageneračním odstupu času odpus-tit jejich nečinnost.

Lhostejnost vůči bezpráví vždy plodí ničivé důsledky.Nebylo tomu jinak ani tehdy, kdy se jeden za druhým vršily předstup

ně blížící se celosvětové tragédie: v polo

vině třicátých let a době nedlou

ho poté následující.

K

a

ž

d

ý

,

k

d

o

u

n

e

s

e

_

u

p

d

a

t

e

.

i

n

d

d

1

1

2

.

3

.

2

9

1

7

:

4

:

5

2.3.2009 17:40:50

K

a

ž

d

ý

,

k

d

o

u

n

e

s

e

_

u

p

d

a

t

e

.

i

n

d

d

1

2

2

.

3

.

2

9

1

7

:

4

:

5

2.3.2009 17:40:50

13

I.

Rozkolísání

a hrozba

K

a

ž

d

ý

,

k

d

o

u

n

e

s

e

_

u

p

d

a

t

e

.

i

n

d

d

1

3

2

.

3

.

2

9

1

7

:

4

:

5

2.3.2009 17:40:50

Poslepu jsme vstupovali do století bez tradic, které se začínalo vypínat nad ostatní svými nezpůsoby.

(Jean-Paul Sartre, francouzský fi lozof )

Končí svět včerejška a budoucn

ost je víc než nejistá.

(Stefan Zweig, rakouský spisovatel)

Přátelství je dcerou ctnosti. Zločinci se mohou spřáhnout, ale ne s přátelit.

(Francisco Goya, španělský malíř)

K

a

ž

d

ý

,

k

d

o

u

n

e

s

e

_

u

p

d

a

t

e

.

i

n

d

d

1

4

2

.

3

.

2

9

1

7

:

4

:

5

2.3.2009 17:40:50 Rozkolísání a hrozba 15

Rozporuplný to byl tehdy čas.Třicátá léta dvacátého století se b

lížila k  poločasu, společenské kru

hy a  všechny ty, kteří do tohoto velkého světa jen fandovsky nakuko-vali, ovládal džez, módní výstřelky, skoro až třeštivý vztah k  hvězdám fi

lmového plátna a  okázalé projevy ženské emancipace, ale v  pohledu

ze širšího zorného úhlu jako kdyby toho najednou nebylo příliš mnoho k  oslavování. Od konce světového konfl

iktu uplynulo již sedmnáct let,

v ženevském sídle Společnosti národů

se z úst státníků ozývala zanícená

slova o míru, odzbrojování a potřebě vzájemné úcty mezi národy, ale na-vzdory tomu se nad Evropou, kontinentem, kde ono minulé zabíjení ve velkém započalo a také skončilo, ja

ko kdyby se chvílemi výše, chvílemi

níže vznášel tu dusivý, jindy pouze znepokojivý mrak utkaný z nejistot a strachu.

A nešlo jen o ten mrak.Do vědomí všech, kteří byli schopni naslouchat a vnímat, se vedraly

i salvy a výstřely, jimiž byl onen čas neblaze poznamenáván.

Na rozhraní června a července 1934 se v rámci skoro až zběsile bez

uzdného vražedného dění, ne zcela přesně označovaného jako „noc dlouhých nožů“, vyrovnali Hitler a  jeho blízcí způsobem konečným se svými názorovými opozičníky a  všemi, kteří jim tak či onak překáže-li. O pouhých několik týdnů později vyvolaly nacistické bojůvky v Ko-rutanech, Štýrsku, Vídni a na dalších místech ozbrojené povstání, jehož cílem bylo připojení Rakouska k hitlerovské „třetí říši“. Puč se nezdařil, ale přinesl četné oběti,

mezi něž patřil i spolkový kancléř Engelbert Dol

fuss, zavražděný přímo ve své úřadovně. To vše se událo v létě. Ale ani podzim nepřinesl zklidnění. Ozvaly se výstřely, jimiž chorvatští a make-donští teroristé, někteří z nich údajně vybaveni československými pasy, v  odpoledních hodinách 9. října 1934 při slavnostním průjezdu přepl-něnými marseillskými ulicemi zastřelili, přesněji se dá říci, že popravili, jugoslávského krále Alexandra I. Karadjordjeviče, Sjednotitele, a v jeho doprovodu také francouzského ministra zahraničí Louise Barthoua.

Ach Bože, povzdechli si pamětníci.Vždyť je to zase jako tehdy zkraje tisíciletí!Jako tehdy před válkou!Spousta různorodých ohnisek neklidu, řešení politických svárů ná

silnostmi, atentáty, prudký vzestu

p nyní už běžnými prostředky těžko

K

a

ž

d

ý

,

k

d

o

u

n

e

s

e

_

u

p

d

a

t

e

.

i

n

d

d

1

5

2

.

3

.

2

9

1

7

:

4

:

5

2.3.2009 17:40:50 Každý, kdo unese oštěp...

zastavitelných vůdcovských osobností, od nichž se v budoucnu dalo oče-kávat leccos a jen máloco z toho povzbudivého.

Političtí komentátoři, kteří tehdy výrazně ovlivňovali mezinárodní

veřejné mínění, se často rozcházeli

v hodnocení. Ti optimističtěji založe

ní z nich se domnívali, že mraky se časem rozptýlí, musí rozptýlit, pro-tože přece není možné, aby se Evropané nepoučili z předchozích nebla-hých zkušeností, ti skeptičtější dávali najevo, že rozkolísání hodnot se blíží ke kriticky nevratné hranici a ve vzduchu lze čím dál výrazněji zací-tit hrozivý pach střelného prachu, čemuž nelze vzdorovat pohodlnickým zastrčením hlavy do písku.

Vůdcovské osobnosti...Padlo-li v  jakékoli souvislosti toto

sousloví, nebylo pochybnosti,

o  kom je řeč. Dva muži vzešlí z  do té doby bezvýznamných míst: ten první z  nich se narodil v  roce 1889 v  poklidném rakouském městečku Braunau am Inn v Horním Rakousku, druhý o šest let dříve v chudé osa-dě poblíž vesničky Dovia di Predappio, nacházející se v italském regionu Emilia-Romagna

nedaleko jaderského pobřeží.

Adolf Hitler a Benito Mussolini.Führer a duce.Pro běžné účely se stalo zvykem v

nímat je jako bezmála jednobuněč

nou dvojici, zatíženou společnými velkozločiny – tedy násilnickým po-tlačením občanských práv ve svých zemích a vyvoláním útočné války, ale z  osobnostního hlediska byli ti dva absolutně odlišnými jedinci. Pouze jedno měli v hrubých rysech společné: bezhraničnou a ničeho se neštítí-cí touhu po moci, s čímž souvisela i jejich posedlá představa, že byli pro úkol, který si předsevzali, předurčeni jakýmsi až k zbožštění se blížícím posláním. Vnější okolnosti i jejich vlast

ní cíle je právě tehdy, v polovině

třicátých let, nutily k  opatrnickým prvním krůčkům ve věci navázání strategické spolupráce, a to i přesto, že jejich vzájemný vztah byl a zůsta-ne napořád nepříliš srdečný a z Mussoliniho strany se zpočátku dokonce dalo hovořit o pohrdání.

Ale situace v Evropě byla prostě taková, jaká byla.A oni dva byli takoví, jací byli.Proto si dříve či později museli podat ruku – a když tak učinili, začali

to mnozí z předvídavějších a intuicí nadaných svědků doby vnímat jako

K

a

ž

d

ý

,

k

d

o

u

n

e

s

e

_

u

p

d

a

t

e

.

i

n

d

d

1

6

2

.

3

.

2

9

1

7

:

4

:

5

2.3.2009 17:40:50 Rozkolísání a hrozba 17

hrozbu, ačkoli prvotní krůčky mocenských námluv nedopadly zřejmě tak, jak by si jeho hlavní účastníci

, každý samozřejmě ze svého zájmové

ho hlediska, představovali.

Setkali se však.A budou se za příznivých a postupně pak méně příznivých a nakonec

už zcela nepříznivých vnějších okolností setkávat ještě mnohokrát – až do jejich úplného mocenského i lidského konce.

Benátky, polovina června 1934.Pro onen první symbolický stisk dlaní nebyl tedy, a i to je svým způ

sobem charakteristické, zvolen ani Berlín, ani Řím, ale jedna z kolébek evropské civilizace. Netřeba snad ani plýtvat slovy popisem toho, ko-lik okázalé pompéznosti se vloži

lo do příprav i průběhu každé minuty

veřejných částí tohoto představení, kde hlavními a  při každém jejich kroku nasvícenými aktéry byli jen a jen oni dva mocní, zatímco všich-ni ostatní tvořili pouze kompars. Setkání mělo symbolizovat ničím ne-narušenou jednotu myšlenek i činů.

Italský a německý tisk, shodně již

dávno předtím zbavený jakékoli názorové různorodosti, slovy jen ne-patrně odlišnými zdůrazňoval, že „benátské setkání dvou velkých spo-jenců je nesporně historickou událostí, která změní tvářnost Evropy“. V novinách, podřízených od titulků až po tiráž zájmům propagandy, se málokdy říká pravda, výjimka však ja

ko vždy potvrzuje pravidlo: v tom,

co se z  tiskových centrál v  Berlíně a  Římě prostřednictvím ofi

ciálních

zpravodajů z  Benátek posílalo do světa, se tentokrát nacházel aspoň malý dílek pravdy.

Šlo jen o to, zda se ta „tvářnost Evropy“ změní k lepšímu.Či tomu bude naopak.Pohledy politiků i komentátorů z jiných koutů světa si v duchu myš

lenky, že přání dokáže ovlivnit myšlenku, všímaly spíš toho, v  čem se mocipáni z  Berlína a  Říma neshodli a  co by tedy přinejmenším aspoň dočasně otupovalo ostří už zmíněné hrozby. Protřelé, vlivné a  neoby-čejně ostrým jazykem vybavené francouzské novinářce a  spisovatel-ce Geneviève Tabouisové, šéfce zahraničněpolitické rubriky v  deníku L’ O e u v r e

, se říkalo Kassandra a  připomínala se tím z  řecké mytologie

pocházející krásná dcera Priamova, proslavená jako věštkyně především nedobrých zpráv. V tomto případě však Tabouisová zapřela svou pověst

K

a

ž

d

ý

,

k

d

o

u

n

e

s

e

_

u

p

d

a

t

e

.

i

n

d

d

1

7

2

.

3

.

2

9

1

7

:

4

:

5

2.3.2009 17:40:50 Každý, kdo unese oštěp...

a  bez vlastního komentáře zaznamenala atmosféru, která tehdy vládla v sídle pařížského ministerstva zahraničí na Quai d’Orsay.

„Většina novinářů již tiskovou konferenci opustila,“ napsala, „nicmé

ně ministr Louis Barthou stále dává pr

ůchod své dobré náladě. Právě to

tiž obdržel telegram, v němž mu francouzský velvyslanec v Římě Henri de Jouvenel sděloval podrobnosti ze zákulisí benátského vystoupení dua Mussolini–Hitler. Ještě než se jal z telegramu citovat, padají z úst přítom-ných úvahy o  tom, proč k  setkání došlo. Dochází se k  názorové shodě. Šestadvacátého května oznámil př

ece Mussolini v  paláci Montecitorio,

sídle poslanecké sněmovny, že všechny rezervy, které má Itálie k dispo-zici, budou napříště věnovány na přípravu války v Africe. Protože se ale duce obává odmítavého stanoviska evropských velmocí, chce získat ja-koukoliv podporu aspoň ze strany Hitlera. Proto ministerstva zahraničí těch dvou zemí – palác Chigi a  Wilhel

mstrasse – dostala za povinnost

zorganizovat schůzku v Benátkách.

Ministr Barthou hovor snad ani nevnímá.Je plně ponořen do četby velvyslancova telegramu, z něhož nám po

sléze cituje útržky. Henri de Jouvenel nejprve potvrzuje Mussoliniho pravděpodobný předpoklad, že Hitler bude ochoten stát se spojencem a podepsat všechny závazky, které by Itálie chtěla, aby Německo převzalo. Pokud by k tomu došlo, Itálie a Německo by mohly výhrůžkou společně vedené války libovolně paralyzovat os

tatní mocnosti. Diplomat pak na

značuje, že duceho celkový záměr se pravděpodobně nezdařil a pro po-pis dění v Benátkách volí uvolněný tón. Když prý führer 10. června 1934 vystoupil z letadla, pozdravil duceho zvoláním: ‚Ave imperator!‘ A Mus-solini tiše poznamenal: ‚Ave imitator!‘ K tomu velvyslanec v telegramu pro ministra Barthoua v osobní poznámce dodává: ‚Plná míra této ironie vynikne, až Vaše Excelence spatří fotografi

e ze schůzky, kde duce je přes

ně podle protokolu oblečen ve vyparáděné uniformě vrchního velitele fašistické milice, zatímco Hitler je v  civilu a  má na sobě krátký béžový gumák, vhodný tak pro obchodního cestujícího.‘

Barthou se předčítáním náramně baví.‚První rozhovor mezi oběma diktátory,‘ pokračuje hlášení velvyslan

ce, ‚ukázal jen rozpory. Mussolini se v podstatě zeptal, co by říšský kanc-léř soudil o společném akčním plánu v příští válce. Nejsme připraveni, odpověděl na to Hitler. A když Mussolini nedosáhl, aby se Hitler vzdal

K

a

ž

d

ý

,

k

d

o

u

n

e

s

e

_

u

p

d

a

t

e

.

i

n

d

d

1

8

2

.

3

.

2

9

1

7

:

4

:

5

2.3.2009 17:40:50 Rozkolísání a hrozba 19

své nátlakové politiky vůči Rakousku, odešel ze závěrečného jednání krajně podrážděn a ujišťoval své spo

lupracovníky, že je zbytečné pokra

čovat a bylo by nejlepší, kdyby pan Hitler odjel z Benátek pokud možno co nejdříve. Zdálo se prý, že Hitler byl stejným způsobem rozladěn. Bar-thou poté předčítá závěrečnou část velvyslancova raportu: ‚Hovoří se zde o tom, že schůzka nepřinesla očekávané výsledky. Mussolinimu se Hitler jevil jako exaltovaný mluvka a  popleta, který nesledoval pozorně rady, jež by mu rádi udíleli. Na druhé straně führer, který je jinak pln obdivu k ducemu, v němž uznává staršího druha: tvůrce fašistického režimu, byl uražen nedostatkem respektu a Mussoliniho protektorským tónem.‘

Očividně je Barthou tím, co čte, doslova nadšen.“Tolik Kassandra.Ani ona, Geneviève Tabouisová, nositelka přezdívky mytologické

věštkyně, nedokázala v té červnové chvíli roku 1934 odhadnout, že dvaa-sedmdesátiletý ministr Louis Barthou, rodák z  Oloron-Sainte-Marie, původním povoláním advokát a příležitostný literát, umírněný stoupe-nec spolupráce mezi evropskými státy,

by byl v dané chvíli méně nadšen,

kdyby věděl, co přijde.

Kdyby věděl, že jen zhruba dvacet týdnů zbývá do okamžiku, kdy

on sám – jak již víme – zemře při atentátu, zorganizovaném v Marseille temnými silami balkánských radikálů, a to přímo po boku jugoslávského krále Alexandra I. Sjednotitele.

Kdyby věděl, že i přes všechny překážky a dílčí neshody se bude spo

jenectví Mussoliniho a Hitlera nadále rozvíjet a světu to přinese otrávené plody.

A kdyby věděl, že válka tak jako tak přijde.Již v příštím roce.Byť zatím ne přímo v Evropě, ale tam, kde si to duce a jeho paladýno

vé už delší čas a z mnoha důvodů přáli, tedy ve východním cípu Afriky. Jinak řečeno: že jedinec jménem Benito

Mussolini, jehož život, ohlédne

me-li se nyní po něm, se podobá křivolaké křivce, opět uplatní nespor-nou sílu a průbojnost své zpupné vůle.

Prosadí si svou válku.Mussoliniho válku.

K

a

ž

d

ý

,

k

d

o

u

n

e

s

e

_

u

p

d

a

t

e

.

i

n

d

d

1

9

2

.

3

.

2

9

1

7

:

4

:

5

2.3.2009 17:40:50 Každý, kdo unese oštěp...

PŘÍBĚH MUŽE, KTERÝ ŘEKL:„UČINÍM ZE SVÉHO ŽIVOTA MISTROVSKÉ DÍLO!“

Osud má dva způsoby, jak nás drtit.1. Odmítáním našich přání.2. Jejich plněním.

(Henri Fréderic Amiel, švýcarský fi

lozof )

Benito Mussolini je nedostižným příkladem toho, jak se člověk může stát zmarněným opakem svých původních ideálů.

(Jasper Ridley, britský historik)

Lež prostředkem a lež cílem – i to jsou dějiny.

(Josef Čapek, český malíř a spisovatel)

Vysmívejme se, troufneme-li si, pojmům jako osud a předurčení.Ale nelze je zcela podceňovat.U chlapce, který přišel na svět nedlouho po poledni dne 29. červen

ce 1883, jako kdyby vskutku bylo mnohé dáno již předem, a  to hned z několika hledisek. Byla neděle a v kraji se slavil svátek poutníků. Slun-ce vstupovalo do konstelace Lva. Místem zrození byla chudá osada, spíš tedy samota, ležící na malém kopci u vesnice Dovia ve farnosti Predap-pio. Územním členěním spadala tato končina do středoitalského kraje Romagna nedaleko jaderského pobřeží,

který býval už odnepaměti jako

oblast vášnivých svárů, násilí, revolucí, anarchismu a  extremistických hnutí nazýván také Sicílií kontinentální Itálie. Dítě, o kterém hovoříme, se zrodilo z  nesourodého svazku. Otec Alessandro Gaspare Mussolini byl kovářem, ale nadšeněji než svému ře

meslu se jako vášnivý socialista

věnoval politické a  agitační činnosti, byl členem obecní správy, spolu-budoval družstevní hnutí, několikrát stál pro svou činnost před soudem

K

a

ž

d

ý

,

k

d

o

u

n

e

s

e

_

u

p

d

a

t

e

.

i

n

d

d

2

2

.

3

.

2

9

1

7

:

4

:

5

2.3.2009 17:40:50 Příběh muže, který řekl: „Učiním ze svého života...“ 21

a  patřil k  hlavním aktérům radikální skupiny, kterou nazval „randez-vous horkých hlav“ a  jejichž schůzky

– jak se tím nikdy netajili – se

konaly v  doprovodu lahví zdejšího silného červeného vína. Ač se otec Alessandro často zaklínal svým

vyhroceným ateistickým přesvědčením

a hlubokým odporem ke kléru, za manželku si vybral ženu z opačného názorového pole: učitelku místní základní školy z Dovie Rosu Maltonio-vou, dceru laického veterináře a přesvědčenou katoličku.

Pozoruhodná genová směs.A  s  tím související odlišné představy o  budoucnosti prvorozeného

syna.

„Bude revolucionářem,“ určil otec.„Bude učitelem,“ určila matka.Skoro by se mohlo zdát, a  nechť to není vnímáno jako výsměch, že

jejich potomek byl poslušný: obě tyto představy vždy aspoň dočasně na-plní. Ještě tu však byla otázka křestního jména. A  tady lze poznat, kdo z rodičů měl v dané chvíli rozhodující slovo. S přemáháním a po něko-lika bouřlivých scénách sice otec dovolil, aby byl syn pokřtěn v kostele, ale při zápisu do matriky prosadil ni

koli pouze jedno křestní jméno, ale

rovnou tři, a žádné z nich jen tak náhodné.

Benito Amilcare Andrea.Benito jednoznačně na počest Benita Juareze, mexického revolu

cionáře, který nechal popravit císaře Maximiliana. Amilcar a  Andreo k uctění památky dvou významných představitelů socialistického hnutí v „rudé Romagni“ – Amilcara Ciprianiho a Andrea Costy.

Takhle se to tehdy v červenci 1883 událo.Čtrnáct měsíců po smrti revolucionáře a italského národního hrdiny

Giuseppe Garibaldiho, čtyři měsíce po smrti teoretika diktatury prole-tariátu Karla Marxe. „V jistých obdobích života bude Mussolini tyto dva muže značně obdivovat,“ zaznamenává o tom ve své studii britský histo-rik Jasper Ridley, „ale oni by se ho oba – vzhledem k tomu, čím se nako-nec stane – nejspíše zřekli.“

Ale k tomu je ještě daleko.Byť mnohé náznaky lze brzy vypozorovat.V  devíti letech se Benito stal žákem saleziánské internátní ško

ly sv. Františka ve Faenze, ale př

edčasně ji opustil s  rozporuplným

K

a

ž

d

ý

,

k

d

o

u

n

e

s

e

_

u

p

d

a

t

e

.

i

n

d

d

2

1

2

.

3

.

2

9

1

7

:

4

:

5

1

2.3.2009 17:40:51 Každý, kdo unese oštěp...

hodnocením: inteligentní chlapec s nadměrným zájmem o umění a lite-raturu, ale současně i neukáznitelný rváč. Že by se v něm odehrával svár niterného dědictví otce a matky? Další co do časového rozsahu sedmi-letou studijní zastávkou se stal civilní učitelský institut ve Forlimpopoli. Svým způsobem to bylo pro něho rozhodující období. Přetrvávala v něm sice vznětlivost a jednou dokonce bodl spolužáka kapesním nožem, ale obzor jeho znalostí se značně ro

zšiřoval, ucelenější podoby nabýval jeho

zájem o revoluční socialismus, pravidelně četl milánský vyhraněně levi-cový list

Avanti!,

pokoušel se také sám psát a v lednu 1901, kdy zemřel

jím hluboce obdivovaný Guiseppe Verdi, sepsal o  něm pojednání, jež poté i veřejně přednesl. Zvládl v té době také první sexuální zkušenosti, poprvé s tlustou prostitutkou, pak již vesměs se spolužačkami, a do de-níku si zapsal chlapácké krédo, které svým způsobem opravdu naplní: „Nahá žena navždy vstoupila do mého života a do mých snů.“

V  únoru 1902, už s  diplomem v  kapse, se stal učitelem na základní

škole v Gualtieri Emilii poblíž Parmy. Zdejší místní správu ovládali sice socialisté, ale mladému kantorovi, kterému se líbilo, že je oslovován po-jmem „profesor Mussolini“, se zdá

li tito lidé příliš málo radikální, což

při mnoha příležitostech dával najevo a  při veřejných shromážděních, například na sjezdu učitelů v  Bologni, vyzýval posluchače, aby „podle zářného vzoru Garibaldiho směřovali sv

é skutky k socialistické revoluci“.

I pro levicové radní se stával jako

učitel nepřijatelným. Nejen vzhledem

k jeho názorům, ale také proto, že

se v Gualtieri prozradil jeho milost

ný vztah s  ženou, jejíž manžel sloužil

na jihu Itálie jako voják. K  tomu

všemu navíc mu hrozil povolávací rozkaz do armády a měl starosti i se svým otcem, který byl v Predappiu zadržen pro vyvolávání nepokojů při místních volbách.

Benito vyřešil vše rázným rozhodnutím.V červenci 1902 opustil svou školu a odjel do Švýcarska.„V  nesmírně tvrdých podmínkách ná

mezdního staveb

ního dělníka

či přímo nezaměstnaného, který obča

s mívá hlad a  spává třeba i  pod

mostem, se tu snažím doučit vznešenému umění být socialistou,“ napsal v dopise jednomu ze svých italských přátel.

Doputoval do Švýcarska, země, která svým liberálním přístupem

přitahovala různorodě smýšlející emigraci ze všech koutů světa, doučit

K

a

ž

d

ý

,

k

d

o

u

n

e

s

e

_

u

p

d

a

t

e

.

i

n

d

d

2

2

2

.

3

.

2

9

1

7

:

4

:

5

1

2.3.2009 17:40:51 Příběh muže, který řekl: „Učiním ze svého života...“ 23

socialismu – a  také to ve skutečně těžkých hmotných i  osobních pod-mínkách během dvou let zvládl: stával se v socialistických, anarcho-so-cialistických, odborářských a protiklerikálních kruzích nepřehlédnutel-nou osobností. Zdokonalil se ve znalosti cizích jazyků, dokázal nyní už plynně číst a  konverzovat francouzsky i  německy, seznámil se s  řadou pozoruhodných lidí, prý mezi ně patřil také Lenin, ale někteří historici to považují za uměle vytvořenou legendu. Podvakrát za dobu své švýcar-ské éry zvažoval nabízející se možnost odjezdu daleko od starého kon-tinentu: nejprve na Madagaskar, pak dlouhodoběji, možná natrvalo do Spojených států. Vždy z  toho sešlo a  zůstává tudíž jen lákavá možnost pohrát si s  myšlenkou, jak by jeho odjezd ovlivnil italskou a  potažmo i evropskou a světovou historii.

Ale neodjel, prostě zůstal.V obou případech v tom snad nebyly ideové důvody, ale prostě se mu

nechtělo opustit některou z  milenek, kt

erá zrovna v  té době byla jeho

favoritkou. Ještě jeden milostný vzta

h, důležitější než mnohé předchozí,

ho zde potkal. V  březnu 1904, kdy se v  Lausanne zúčastnil slavnostní-ho shromáždění na počest třiatřicátého výročí vzniku Pařížské komuny, mu byla představena Ruska židovského původu Angelika Balabanovo-vá, významná postava mezinárodního socialistického hnutí a  budoucí tajemnice Komunistické internacionály. Samozřejmě se ti dva sblížili a Balabanovová, v té době ještě přesvědčená marxistka a Leninova spo-lubojovnice, na něho měla po určitou dobu značný vliv a  postarala se mu i o možnost večerního vzdělávání na zdejší univerzitě. Doba, kdy se Balabanovová po návratu do porevolučního Ruska odvážně postaví proti nehumánním metodám bolševického režimu, což již znovu vyžene do exilu, odkud prokleje nejen Lenina

a  Stalina, ale i 

někdejšího milence,

nyní vůdce fašistů, kterého nazve „podlým zrádcem, na kterého je třeba plivnout“, se zdála být ještě v nedohlednu.

Blíž byl Mussoliniho návrat do Itálie.Už nebyl bezejmenným utečencem, nulou bez významu. V  odbor

ných kruzích se hodně mluvilo zejména o jeho propagandistickém spis-ku s  názvem

Člověk a  božství

, jehož již první věta sama o  sobě říkala

vše: „Bůh není!“ V textu se autor dovolával Voltairova tvrzení, že nikoliv Bůh stvořil lidi, ale lidé si stvořili Boha. V  závěru pak sepsal Mussoli-ni až jakýsi manifest: „Někteří fi

lozofové zastávají názor, že náboženství

K

a

ž

d

ý

,

k

d

o

u

n

e

s

e

_

u

p

d

a

t

e

.

i

n

d

d

2

3

2

.

3

.

2

9

1

7

:

4

:

5

1

2.3.2009 17:40:51 Každý, kdo unese oštěp...

nezahyne. S tím lze nesporně souhlasi

t. Samozřejmě, že též v socialismu

bude existovat náboženství: bude to druh oduševnělého křesťanství bez kultu, ale pevného v morálce bratrství. Sám socialismus bude tedy nábo-ženstvím budoucnosti.“

Jak jednoduché řešení!Svůj ateistický postoj dokázal Mussolini zúročit nadmíru působivě.

Na jednom veřejném shromáždění vytáhl hodinky, obrátil pohled vzhů-ru a zvolal: „Dávám Bohu pět minut času na to, aby mě rovnou zde na místě srazil bleskem. Když to nedokáže

, můžeme s  konečnou platností

prohlásit, že neexistuje.“

Čekal v napjatě ztichlém sále pět minut.Žádný blesk z  oblohy nesjel: přijal to tedy jako své osobní vítězství

nad Bohem a s kamennou tváří, jak ji známe i z jeho pozdějších podobi-zen, vyslechl nadšený potlesk.

Řečeno nadsázkou: navzdory Mussoliniho rozhodnutí, že Bůh není,

lze se pozeptat, jaká tolik zatracovaná vy

šší síla tak překvapivě rozhodla

o tom, že Benito Mussolini po čase přestane být socialistou, ochráncem práv chudobných a bezbranných. Že se svým zarputilým a bezohledným usilováním o roli elitářského despoty stanem opakem svých prapůvod-ních ideálů. Že sám Lenin, bezcitný stratég moci, jemuž chyběl byť jen zlomek Mussoliniho charisma, bude muset nedlouho před svou smrtí projevit lítost nad tím, že „věc socialistické revoluce byla značně osla-bena ztrátou Mussoliniho, který patřil k  těm nejschopnějším, s  jakým se historie jihu Evropy setkala“. Že se Mussoliniho kariéra, jak napíše zasvěcený americký publicista John Gunther, stane „nejdivočejší kombi-nací přeběhlíka, zuřivce a  g

eniálního člověka v  moderní historii“. Vida

– slovo přeběhlík, v  současnu tak často používané, nacházelo už tehdy své reálné uplatnění.

Ještě chvíli musíme na zázrak přeměny počkat.Návrat ze Švýcarska, kde se už v  mnoha kantonech stal nežádoucí

osobou, jeho strmý politický vzestup přibrzdil. Především proto, že mu-sel splnit svou základní povinnost vůči

státu, jehož podstatu nenáviděl.

V lednu 1905 oblékl uniformu příslu

šníka 10. střeleckého pluku se síd

lem ve Veroně – městě milenců. Dalo by se předpokládat, že jako člověk, který ještě před časem prohlašoval, že „hanebný militarismus je třeba

K

a

ž

d

ý

,

k

d

o

u

n

e

s

e

_

u

p

d

a

t

e

.

i

n

d

d

2

4

2

.

3

.

2

9

1

7

:

4

:

5

1

2.3.2009 17:40:51 Příběh muže, který řekl: „Učiním ze svého života...“ 25

pokořit dezercí“, prožije většinu prezenční služby přinejmenším za mří-žemi kasárenského vězení. Opak je pravdou a mladý revolucionář byl 6. září 1906, kdy odcházel do zálohy, vyhodnocen jako vzorný a ukázněný voják. Po letech to ve svých sebeohlédnutích vysvětlí vcelku pochopi-telně: „Smysl pro hierarchii odpovídá mé přirozenosti. A  také jsem si uvědomil, že se muž musí nejprve naučit poslouchat, aby pak poznal, jak velet.“

Chtěl jednou velet.A tak se nyní, po vojně, skoro až horečně znovu pustil do práce a do

háněl čas, který ztratil. Střídal učite

lská zaměstnání, v Tolmezzu u Bená

tek byl nakrátko dokonce ředitelem školy, střídal – jak měl celoživotně ve zvyku – rovněž milenky, stěhoval se

z místa na místo, veřejně vystu

poval a psal nespočetně článků, v rychlém sledu přijímal různé lokální funkce a občas také míval potíže s policií a krátký čas po řádném odsou-zení prožil i ve vězení. Svůj slovník odporu proti všemu a všem vědomě přiostřoval. „Socialismus je nucen, nechce-li zemřít, být násilně barbar-ským,“ sdělil posluchačům v jedné ze svých přednášek – a sklidil za to od některých svých názorových souputníků pochvalu, od jiných přece jen rozpaky.

Trval ale na svém.Sklon k  přímočarému násilí jako nátlakovému politickému nástroji

se stával součástí jeho prvoplánového uvažování a zůstane, jak poznáme, této metodě zcela věrný i tehdy, až už nebude zápolit o lepší podobu svě-ta pod praporem socialismu.

Byl takový ostatně i v soukromém životě.Vše se snažil dělat jinak než ostatní „obyčejní“ lidé. Vždyť dokonce

i  svou mnohokrát pak jím až do posledních vteřin života podváděnou manželku, ještě ne osmnáctiletou dceru přítelkyně svého nedávno ovdo-vělého otce, si vzal natřikrát a předtím

přišel požádat o její ruku s pistolí

v ruce a s tvrzením, že když mu nebude vyhověno, zastřelí svou vyvole-nou i sám sebe. Nátlaku takového kalibru se těžko odolává. Světlovlasá Rachele, co do vzhledu tvořící s uhrančivě tmavým Benitem pozoruhod-ný pár, nakonec přikývla a  Mussolini si mohl zaznamenat do deníku: „Sedmnáctého ledna 1910 jsem si vzal

bez civilního či církevního sou

hlasu Rachele Guidiovou. Najali jsme si ve Forli zařízený byt a  prožili tam krátké líbánky.“

K

a

ž

d

ý

,

k

d

o

u

n

e

s

e

_

u

p

d

a

t

e

.

i

n

d

d

2

5

2

.

3

.

2

9

1

7

:

4

:

5

1

2.3.2009 17:40:51

Každý, kdo unese oštěp...

Zrychlené líbánky ne

zůstaly bez následku.

Prvního září 1910 ve tři ráno, tedy symbolicky na den a skoro i hodi

nu přesně devětadvacet let před vypuknutím druhé světové války, se jim narodila dcera Edda, pozdější choť italského ministra zahraničí hraběte Ciana.

Zájem o ženy zůstával konstantou jeho života, ale jinak okruh svých

činností Benito Mussolini neustále rozšiřoval. Zejména při pobytu v  Trentinu, městě s  převážně italským obyvatelstvem, ležícím tehdy na samém jižním cípu rakousko-uherské monarchie, nejenže zastával funk-ci tajemníka zdejší socialistické ko

mory práce a šéfoval týdeníku

L’Av v e -

nite del Lavoratore (Budoucnost dělníka)

, ale dost času věnoval také svým

literárním pokusům. Dokončil čtenáři úspěšně přijatý historický román Claudia Particella, milenka kardinálova

, vytvořil také řadu novel. Za při

pomenutí stojí krátká povídka Svatební „jízda“ , nahozená do bloku – jak

autor sám uvádí – během jediného odpoledne 9. května (!) 1909 na hra-dě Toblino, jemuž ji autor také věnoval. V první osobě ztvárněný příběh nešťastné lásky, završené tragickou autonehodou, končí slovy, jimž nelze při uvědomění si Mussoliniho budoucnosti a jeho konce nepřikládat až osudový význam:

„Ach! – vydechl jsem... Po dlouhé pauze jsem se zahleděl do své duše.

Byla klidná jako voda v hlubině klášterní studně.“

Doba, kterou žil, měla však ke klidu hladiny v klášterní studni velmi

daleko. Na podzim 1911 vpadli italští

vojáci do Libye a italsko-turecký

konfl

ikt o koloniální území v Africe skončil o rok později příměřím, kte

ré s určitými ústupky bylo nesporným italským vítězstvím.

V tom čase nebylo klidu ani v Mussoliniho rozervané duši.Posílil své politické postavení a mohl už provždy opustit zúžené hřiš

tě regionální politiky. Signál k  tomu poskytl kongres II. internacioná-ly v Basileji, kde se socialisté v listopadu 1912 shodli na důrazném, ale promyšlenějším odporu vůči vládnoucím kruhům ve svých zemích. Po následné římské konferenci vedení Italské socialistické strany, kde do-šlo ke střetu frakce „umírněných reformistů“ s „neústupnými,“ byl Be-nito Mussolini komcem roku 1912 pověřen funkcí ředitele v  Miláně sídlícího ústředního

stranického listu

Av a nt i !

, čímž postoupil nejen na

K

a

ž

d

ý

,

k

d

o

u

n

e

s

e

_

u

p

d

a

t

e

.

i

n

d

d

2

6

2

.

3

.

2

9

1

7

:

4

:

5

1

2.3.2009 17:40:51 Příběh muže, který řekl: „Učiním ze svého života...“ 27

stranickém, ale také společenském žebříčku. Byl tudíž donucen obstarat si smoking a frak, tedy oblečení, jímž jako správný revolucionář až do-sud opovrhoval.

Co do výše prodejnosti novin byl nesporně direktorem schopným: po

dařilo se mu ji výrazně zvýšit a přiblížila se občas až ke sto tisíci výtiskům. Rubem tohoto úspěchu byl diktátorský způsob, jímž z redakce i správní-ho aparátu vytlačil každého, kdo mu tak či onak překážel či se provinil odlišným stanoviskem. A obsah listu? Prudký příklon k radikálně revo-lučnímu tónu, propagujícímu i četné protidemokratické formy násilí. Ře-čeno tehdejším slovníkem tím byla míněna z  Francie převzatá metoda „přímé akce“, na což jeho spolustraník Giuseppe Alessandro Modigliani zareagoval sepsáním osobního dopisu, v němž bylo naznačeno mnohé, co nadčasově překračovalo rámec pouze vn

itrostranického ideového sváru:

„Měl jsem dnes potěšení slyšet tě poprvé a  přiznávám, že jsi dostál

své pověsti skvělého řečníka. Avšak v určitých okamžicích jsem si kladl otázku, zda při metání některých téměř anarchizujících blesků neskrý-váš pod hávem revolucionáře něco, co se blíží spíše jakobínství starého stylu než socialistické kritice nového stylu.“

Modigliani se dotkl podstaty toho, co již brzy přijde.Jakobínství...!Ve svém myšlenkovém a  charakterovém základu měl zřejmě Benito

Mussolini mnohem dál k  vznešeným a  úctyhodným ideálům rovnosti – volnosti – bratrství, než k jakobínskému pojetí krvavého revolučního teroru, jehož symbolem se jednou provždy stalo ostří gilotiny.

Nástup doby, kdy se to naplno projeví, ovlivnily v červnu 1914 – tedy

už na dohled od počátku světové války – dramatické události související s generální stávkou a označované jako „rudý týden“. Došlo k četným sráž-kám stávkujících nejen s politickými oponenty z řad mladých konzerva-tivců a příslušníků střední třídy, ale i s policií a armádou. Na obou stra-nách pomyslné barikády umírali lidé, v evropských metropolích vypuklo zděšení a v londýnských

Times

napsali, že se jedná o „teror dělnické men

šiny“. Vedení socialistické strany poslé

ze usoudilo, že události překročily

rámec původních sociálních požadavků a vyzvalo pracující k ukončení odporu vůči státní moci a k návratu do zaměstnání. Straničtí radikálové to označili za kapitulaci s tím, že původně nadějný „rudý týden“ se změ-nil v ostudné fi

asko, které se dlouho, možná již nikdy nepodaří napravit.

K

a

ž

d

ý

,

k

d

o

u

n

e

s

e

_

u

p

d

a

t

e

.

i

n

d

d

2

7

2

.

3

.

2

9

1

7

:

4

:

5

1

2.3.2009 17:40:51

Každý, kdo unese oštěp...

Mussolini se sice po určitém váhání rozhodnutí nejvyššího stranického orgánu podřídil, ale vnitřně se s 

ním neztotožnil a při zpětném hodno

cení svého života přizná, že červen 1914 otřásl jeho vírou v socialistickou stranu, což posléze povede i k rozchodu se socialismem jako názorovým postojem. Rodil se v něm tehdy zárodek nutnosti použít ke gruntování reformaci společnosti jiné než socialistické ideje.

Zárodek fašismu.„Je často třeba větší odvahy k  tomu svůj názor změnit, než za ním

pevně stát,“ napsal kdysi v  devatenáctém století německý dramatik Christian Friedrich Hebbel. Projeví Mussolini přeměnou podstaty svého usilování dostatek odvahy? Toť sporná věc, ale zcela jistě bude mít tato změna pro Itálii katastrofální následky.

Zůstává jedním z  mnoha paradoxů Mussoliniho života, že zhruba

v téže časové kapitole jeho života se s obdivem zajímá o postavu dávno již mrtvého muže, který je v mnoha směrech jeho myšlenkovým i mrav-ním protipólem. Stodvacetistránková publikace s názvem

Jan Hus – muž

pravdy vyšla v  Římě v  rámci protiklerikální historické edice Mučedníci

volné myšlenky

. Autor zde vyzdvihuje Husovu odvahu postavit se uvnitř

církve proti diktátu mocných a setrvat na svých názorech až do konce, tedy i cestou ke kostnické hranici připravené k podpálení, ale nebyl by to ani on, kdyby sebestředně nevyužil tohoto tématu k pohledu na svou vlastní osobu. „Jak bych se v takové situaci zachoval já?“ klade si řečnic-kou otázku a pak ji ještě rozšiřuje: „Je-li možné, že člověk z masa a kostí, tedy žádná nadpřirozená bytost, dokáže pro pravdu, pro čistotu svého svědomí přinést i nejtěžší oběť, co je pak s mým svědomím, s mým zápa-sem za pravdu a poctivost?“

Nečekal, že mu na ten dotaz někdo odpoví.Ale lze si snadno představit, jak by se ke konečné bilanci Mussoliniho

života postavil sám Mistr Jan Hus.

V době, kdy se nyní už třicetiletý novinář a revolucionář zabýval Hu

sem, válka na evropské půdě se již stávala neodvratnou. Osmadvacáté-ho června 1914 zahynuli při sarajevsk

ém atentátu následník rakouského

trůnu arcivévoda František Ferdinand d’Este a jeho choť hraběnka Žofi

e

Chotková. Incident zapůsobil jako sp

ouštěcí mechanismus, ale i  kdyby

K

a

ž

d

ý

,

k

d

o

u

n

e

s

e

_

u

p

d

a

t

e

.

i

n

d

d

2

8

2

.

3

.

2

9

1

7

:

4

:

5

1

2.3.2009 17:40:51



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist