načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Každodenní kvantová realita - David A. Grandy

Každodenní kvantová realita
-4%
sleva

Elektronická kniha: Každodenní kvantová realita
Autor:

Většina lidí již o kvantové fyzice slyšela. A většina lidí by předpokládala, že kvantová realita popisuje svět zcela odlišný od toho našeho. David A. Grandy ukazuje, že kvantové ... (celý popis)
Produkt teď bohužel není dostupný.

»hlídat dostupnost
Alternativy:


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: ANAG
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 9788072638857
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Většina lidí již o kvantové fyzice slyšela. A většina lidí by předpokládala, že kvantová realita popisuje svět zcela odlišný od toho našeho. David A. Grandy ukazuje, že kvantové hádanky je možné nalézt v každodenních zkušenostech. Při přenášení kvantové teorie do každodenního života zmizí teorie matematického formalismu, což však nemusí znamenat ztrátu analytické přísnosti. Pokud je kvantová realita opravdu tak elementární a všudypřítomná, jak naznačuje mnoho myslitelů, pak existují alternativní či doplňkové perspektivy, které se mohou objevit se šířením těchto pohledů a jasnějšího chápání kvantové reality, tedy každodenní reality. Každodenní kvantová realita je krokem tím správným směrem.

Související tituly dle názvu:
Každodenní kvantová realita Každodenní kvantová realita
Grandy David A.
Cena: 204 Kč
Kvantová kreativita Kvantová kreativita
Goswami Amit
Cena: 248 Kč
Kvantová teorie nikoho nezabije Kvantová teorie nikoho nezabije
Chown Marcus
Cena: 106 Kč
Kvantová láska Kvantová láska
Berman Laura
Cena: 284 Kč
Kvantová teorie nikoho nezabije Kvantová teorie nikoho nezabije
Chown Marcus
Cena: 204 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

David A. Grandy

KAŽDODENNÍ

KVANTOVÁ

REALITA


KAŽDODENNÍ

KVANTOVÁ

REALITA

DAVID A. GRANDY

Nakladatelství ANAG


Všechna práva jsou vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozmnožována,

uložena v rešeršním systému, nebo dále předávána, a to v jakékoliv formě,jakýmkoliv způsobem, elektronicky, mechanicky, kopírováním, nahráváním apod. bezpředchozího písemného souhlasu vydavatele. Záměrem všech přispěvovatelů je pouze

zprostředkování informací všeobecné po vahy, které vám mohou být nápomocny při

vašem hledání emocionální a duševní rovnováhy. V případě, že použijete jakoukoliv

informaci z této knihy pro sebe, což je vaše přirozené právo, nepřebírajípřispěvovatelé a vydavatel žádnou zodpovědnost za vaše činy. Copyright © 2010 by David A. Grandy Původně vyšlo jako EVERYDAY QUANTUM REALITY Czech language translation rights licensed from the English language publisher, Indiana University Press Foto na obálce © shutterstock.com Překlad © Bronislava Grygová, 2014 © Nakladatelství ANAG, 2014

ISBN 978-80-7263-885-7


pro Janet


Každou minutu jsme svědky zázraku navzájem souvisejících

zkušeností, a přesto nikdo neví lépe než my, jak tento zázrak

funguje, protože my sami jsme touto sítí vztahů.

MAURICE MERLEAU-PONTY


OBSAH

PŘEDMLUVA ..................................................8

PODĚKOVÁNÍ .................................................10

O AUTOROVI .................................................11

ÚVOD ........................................................13

1 KVANTOVÁ NEURČITOST ................................21

2 DUALITA VLN A ČÁSTIC ..................................30

3 DVĚ VŠEDNÍ ANALOGIE ..................................44

4 DVOJŠTĚRBINOVÝ EXPERIMENT .........................55

5 DVOJŠTĚRBINOVÉ ANALOGIE ............................69

6 KAŽDODENNÍ SUPERPOZICE .............................79

7 SVĚDECTVÍ HUDBY ......................................84

8 KAŽDODENNÍ RELAČNOST ..............................93

9 REALITA VYTVOŘENÁ POZOROVATELEM ...............106


10 REALITA BEZ HRANIC ...................................117

11 NELOKALITA ...........................................125

12 KVANTOVÁ HRA, KVANTOVÝ SMUTEK ..................138

POZNÁMKY .................................................146

LITERATURA ................................................157


8

PŘEDMLUVA

V  této knize chci dokázat, že každodenní zkušenosti opakují

záhadné rysy kvantové fyziky anebo jsou jejich analogií.Kvan

tovou neurčitost, částicově-vlnový dualismus, nelokalitu a tak

dále můžeme vnímat v  běžném a  známém prostředí. Když

jsem tyto myšlenky prezentoval, mnohé zajímalo, jak vážně

to myslím. Znamená to, že tyto podobnosti a analogie nejsou

ničím víc než pozoruhodnými náhodami, nebo kvantové jevy

tvoří každodenní život? Doufám, že tato kniha osvětlí, že věřím

v to druhé. Pokud jsou kvantové jevy tak všudypřítomnéa fun

damentální, jak naznačuje věda, proč by se neměly vyskyto

vat v běžném životě? Tvrdit opak by znamenalo uměle omezit

kvantovou sféru, zmenšit ji a ubrat jí na důležitosti, o nížho

voří fyzikové a filozofové.

To znamená, že kdokoliv může oživit záhady kvantového

světa uvažováním o  prastarých, ale obvykle nepovšimnutých

záhadách všedních zkušeností. Oba soubory záhad se navzá

jem podněcují, protože jsou spojité. Protože realita dohro

mady funguje jako celek, rafinovaně působí proti našim po

kusům osvobodit se od určování reality, kterou nevyhnutelně

vyvíjíme. Ve vědě tento náš sklon nebýt zainteresováni – jako

bychom byli nestrannými pozorovateli – vedl k postupnéon

tologii neboli ontologii segmentu (parthood ontology), v  níž

je každá jednotlivá část považována za chybějící neboizolovabr />

9

nou od ostatních, kromě případů, kdy se části dostávají fyzicky

do interakce. Proto byla příroda vykreslena jako mechanické

nakupení oddělených, samostatných částí. Jedním z  velkých

skutků kvantové revoluce je poznání, že úzce zaměřenouana

lýzu můžeme chápat jen jako výchozí bod, ve kterém se jevy

zájmů široce rozvětvují do svých kontextů a stávají sekontex

tově zapojenou entitou. Tato kniha sleduje, jak se kvantové

jevy rozvětvují do známých, každodenních souvislostí.

Často se mě ptají, kterou interpretaci kvantové mechaniky

upřednostňuji. Jsem zastáncem kodaňského výkladu,přinejmen

ším do té míry, že staví do popředí inherentně danou vlastnost

přírody riskovat. Tento názor nejenže je podepřen empiric

kým výzkumem, ale, co je stejně důležité, dává prostornásle

dujícím úvahám. Niels Bohr, hlavní tvůrce tohoto výkladu, si

uvědomil, že kvantové jevy vůbec nejsou odtrženy od běžného

života, už jen proto, že naše chápání těchto jevů musí býtvy

jádřeno jazykem vycházejícím z každodenní zkušenosti. Věda,

a  to i  kvantová fyzika, není nějakým jiným způsobem chůze

nebo mluvení; protože její odborné výrazy vycházejí ze zásoby

zkušeností, volně sdílených všemi lidmi, okruh pochopení je

završen pouze tehdy, jsou-li ezoterické pojmy navráceny zpět

do každodenního života. Tato kniha je pokusem nabídnout

pár „obrázků a ... spojení“, jak je nazýval Bohr, na cestěk do

sažení tohoto cíle.

Předmluva


10

PODĚKOVÁNÍ

K  vydání této knihy významným způsobem přispělo mnoho

lidí. Děkuji anonymnímu recenzentovi Indiana University

Press za podporu a  vedení. Robert Sloan, Chandra Mevis,

Nancy Lightfoot a Elaine Durham Otto mi pomohli dohledem

nad vypilováním a proměnou díla do knižní podoby.Nesmír

ným přínosem pro mě bylo přátelství a pomoc Saraha Marca

Charlese Ingersonových. V  posledních letech s  láskou tvrdě

pracovali na tomto i dalších projektech. Připravili rejstříky,ob

jasnili technické pojmy, nabídli konstruktivní návrhy a mnoha

dalšími způsoby přispěli ke zvýšení kvality finálního díla.

Rovněž děkuji Chadu McKellovi, který starostlivě přečetl

a také okomentoval větší část rukopisu, sledoval pramenya vy

tvořil většinu ilustrací. Rád bych poděkoval Brigham Young

University za velkorysou podporu výzkumu. Je to dobré místo

pro práci, které nabízí mnoho příležitostí pro využití schop

ností novými způsoby. Lance Chase a  Dan Burton zasluhují

speciální zmínku. Vždy byli laskaví a  povzbuzující a zane

chali trvalou stopu na mém myšlení, o osobnosti ani nemluvě.

Nakonec děkuji své rodině, zejména své ženě Janet. Její neo

chvějná láska umožnila vznik této knihy.


11

O AUTOROVI

David A. Grandy je profesorem filozofie na Brigham Young

University. Je autorem knih The Speed of Light (Indiana Uni

versity Press, 2009), Leo Szilard: Science as a  Mode of Being

a spolu s Danem Burtonem Magic, Mystery, and Science(Indi

ana University Press, 2004).


Každodenní kvantová realita


13

ÚVOD

Většina lidí už slyšela o  kvantové fyzice a  jejích pozoruhod

ných, téměř bizarních tvrzeních. Za těmito tvrzeními stojí

snaha ukázat, že kvantová realita je svět vzdálený každoden

nímu životu a že tyto dvě reality spolu nijak nesouvisejí. V této

knize tento názor zpochybňuji poukázáním na to, že řada

kvantových záhad je již dlouho součástí běžného života. Ten,

kdo se rád zamýšlí nad známými pojmy a  zkušenostmi, ne

vyhnutelně narazí na záhady a někteří budou hloubat nadté

maty, která jsou nám nyní podsouvána jako otázky týkající se

výlučně kvantové fyziky. Trvám na tom, že žádná výjimečnost

neexistuje a že každý může najít kvantovou hádanku nebo její

obměnu v každodenním životě.

Jedním z častých názorů je ten, že kvantová fyzika jeprud

kým odklonem od běžného, obyčejného chápání klasické

(předkvantové) fyziky. I když to může být v některýchpřípa

dech pravda, postulováním deterministického světa plného

neživých objektů základní principy klasické fyziky přímood

porují neústupnému každodennímu pocitu, že jsme něco víc

než pouhé neživé objekty. Klasická fyzika dává smysl jen tehdy,

když se nepřímo osvobozujeme od jejího tvrzení, že všechno

vychází z mechanické souhry hmotných částic. Osvobodíme-li se


14

od tohoto metafyzického předpokladu, uvidíme jeho omezení

v  novém světle. Tento předpoklad pro nás neplatí vždy. Pokud by tomu tak bylo, nikdy bychom nebyli těmi moudřejšími.

V souladu s jedním z Epikurových poznatků, kdybychom byli

neživými subjekty, nikdy bychom o tom nevěděli, protožebychom byli neživí až k smrti a samozřejmě i hluší vůči otázce,

zda jsme neživé automaty, nebo bytosti, jejichž základní povaha přesahuje mechanickou nutnost.

1

Soudím, že klasická fyzika má smysl jen tehdy, když záměrně přehlédneme její předpoklad mechanistické neživotnosti, což také často činíme. Ale kvantová fyzika tím, že zpochybňuje tvrzení o  deterministickém vesmíru, nám dává důvod přehodnotit metafyzické základy klasické fyziky, protože tento determinismus je úzce spjat s  myšlenkou mechanistické neživotnosti. Doufám, že ukážu, že kvantová fyzika otevírá prostor myšlenkám, které jsou současně nové i  staré: nové v tom smyslu, že jsou v protikladu k myšlenkám klasické fyziky, a staré ve smyslu, že se shodují s každodenní zkušeností – s  tím, co někteří myslitelé označují za předpojmovou nebo předteoretickou zkušenost.

Teoretici kvantové fyziky už dlouho tvrdí, že běžné objekty – stoly, křesla a podobně – patří do kvantové reality stejně jako elektrony, fotony a atomy. Rychle ovšem dodávají, že extrémní nepatrnost kvantových jevů jim brání projevovat se v každodenním životě nějak významněji. George Greenstein a Arthur Zajonc říkají:

„Ukrytý za samostatnými a  nezávislými objekty smyslového

světa je zapleten svět, ve kterém jednoduché pojmy identitya lokality už dávno neplatí. Možná jsme si nevšimli onoho úzkého

vztahu běžného na této úrovni existence, ale bez ohledu na to, že

je přehlížíme, ony přetrvávají. Události, které se nám zdají náhodné, mohou ve skutečnosti souviset s jinými událostmi, které

se odehrávají jinde.“

2

Tudíž i když kvantové jevy působí nenápadně a jsouvšudyřítomné, neprojevují se v každodenním životě zřetelně. Proto jsme vůči nim slepí. Věřím, že je to pravda jen částečně. Jistě, kvantové jevy jsou nepatrné, řekněme v porovnání sesešívačÚvod


15

kou na mém stole, ale proč by jim tento fakt měl bránit projevit

se způsobem, jakým já vnímám sešívačku? Neměly by se tyto

jevy projevit vzhledem ke své elementární všudypřítomnosti

nejen v  mikroskopických strukturách materiálních objektů,

ale také v  malé struktuře našich percepčních schopnostívnímat a následně ve způsobu, jakým vnímáme svět?

Pokud je tomu tak, naše přehlížení kvantových jevů by

mohlo mít dvojí původ. Zaprvé, jsou příliš malé, abychom je

mohli zaregistrovat na úrovni makrosvěta, alespoň pokudočekáváme, že se zjeví jako jevy zcela oddělené od nás; zadruhé,

a to je důležitější, dlouho nám unikaly, protože jsou nám tak

důvěrně známé. To znamená, že nejsou od nás úplně odděleny, ale spíše úzce včleněny do našeho bytí. Určují tedyzpůsob, jak poznáváme věci, způsob, jakým je můžeme poznávat,

i  když je známe. Jinak řečeno, odehrávají se jako věci, které

vnímáme a  známe, dokonce i  když ovlivňují naše vnímání

a  kognitivní schopnosti. Takže místo toho, aby byly ezoterickými jevy na okraji reality, jsou tak důvěrně známé, žezůstávají nepovšimnuté.

Byl by to planý dohad, kdybych nemohl poskytnoutněkolik příkladů každodenní kvantové reality a tím demonstrovat,

jak se kvantové hádanky odhalí všem lidem, nejen několika

vyvoleným se správným tréninkem a technickým vybavením.

To je úkolem této knihy. Minimálně může být chápána jako

netradiční úvod do kvantové teorie.

Ve snaze překlenout zdánlivé rozdíly mezi všedním životem a kvantovou vědou se budu zabývat zkušenostmi a pojmy,

které jsou obecně považovány za nematoucí a bezproblémové.

Považujeme je za takové proto, že je snadné o nich hovořit nebo

je realizovat. Jenže tahle jednoduchost je zavádějící. Například

Svatý Augustin prohlásil, že dokud se ho nikdo nezeptal na

definici času, věděl, co to je – dokázal určovat čas a  držet se

plánu. Ale jakmile ho požádali o definici času, byl v koncích.

3

Každý souhlasí s  tím, že čas běží. Ale jak rychle? „Tahle

otázka nemá smysl,“ říká Paul Davies. V  nejlepším případě

můžeme říct, že běží „sekundu za sekundou, den za dnem“,

ale to jsou jen prázdné formulace. Potřebujeme přístroj, který

by „zaznamenával tok času“, ale my ho nemáme; hodinyjedÚvod


16

noduše odtikávají „časové intervaly“, tvrdí Davies.

4

Jejichhodnota spočívá v jejich pravidelnosti, ve schopnosti produkovat

stejné přírůstky času, které můžeme pozorovat. Ale nedovolují

nám z  času vystoupit a  podívat se, co to je. Jestli se čas pohybuje, jsme součástí tohoto pohybu a  nemůžeme se bezstarostně chytit nějaké nehybné a nečasové plošiny, z níž bychom

mohli rychlost času měřit. To je důvod, proč Augustinpovažoval definici času za obtížnou – protože je obsažena v  samé

zkušenosti myšlení, které se ho snaží definovat.

Pokud nás kvantová teorie něco naučila, pak to, že jsme propojeni s  jevem, který se snažíme pochopit, a  důsledkem tohoto zapletení, vzájemného prolínání a  pronikání subjektu a objektu je složitost a nejistota. Stručně řečeno, spolu sesvětem jsme spoluviníci a  tato spoluvina spouští všechny druhy jevů podobných kvantovým, z  nichž většinu vidíme kolem sebe a  nevšímáme si jich. Jsou jen částí pozadí, na němž se ukazují méně živelné, ale mysl více zaměstnávající jevy.

V každé z následujících kapitol se soustřeďuji na jednuz kvantových myšlenek a  snažím se dát ji do souvislosti s  aspekty všedního života. Tato kniha je tedy jakýmsi úvodem dokvantové teorie, avšak bez přísně vědeckého nazírání; podíváme se na ni jinou optikou. Tento přístup by neměl být pochopen jako pouhý způsob, jak vyjít vstříc čtenářům neobeznámeným s  kvantovou teorií. Jak jsem uvedl, tvrdím, že kvantová realita, tradičně spojovaná s  fyzikou částic, může být všeobecně promítnuta do obyčejného života a pojmů. Odpadá tedymatematický formalismus kvantové teorie, ale to neznamená ztrátu analytické přísnosti. Pokud je kvantová realita skutečně tak elementární a  všudypřítomná, jak naznačují Greenstein a Zajonc, pak by měly být alternativní pohledy možné a jejich šíření by mohlo vést ke zralejšímu pochopení kvantové – a tím i všední – reality.

Tato kniha je krokem tímto směrem. Předtím, než se do ní ponoříte, mi dovolte nastínit směr argumentace. První dvě kapitoly sondují základní kvantové pojmy či záhadya docházejí k  závěru, že podobné hádanky řešíme denně. Neměla by nás překvapit ani kvantová neurčitost, ani dualita vln a částic. Neurčitost je neodstranitelným aspektem všední zkušenosti,

Úvod


17

a  to natolik, že si nikdy nemůžeme být jisti jejím původem

– zda je zabudována do světa na jeho základní úrovni, nebo je

pouze důsledkem naší neschopnosti pochopit realitu ve všech

jejích aspektech. Mohlo by se zdát, že dualita vln a  částic se

z  každodenního života jaksi vymyká, ale není tomu tak. Nejenže je tato myšlenka chybná z pojmového hlediska, ale není

vůbec těžké – jak si ukážeme v kapitole 3 – najít známézkušenosti, které balancují mezi částicovou přesností a  vlnovou

nejednoznačností.

V  kapitole 4 se podíváme na dvojštěrbinový experiment, u  něhož tvrdím, že obrazec vlnové interference není o  nic víc překvapující než Gaussova křivka znázorňující distribuci takzvaných náhodných událostí (nahodilostí), jako je například házení mincí. Oba závěry jsou výsledkem toho, co Erwin Schrődinger nazval „principem pořádku z  nepořádku“, což je pozoruhodný princip či poznání, pokud jej přijímáme bezrozmýšlení, a  též princip, který se shoduje s  míněním inspirovaným kvantovou teorií, že realita drží pohromadě díky nějakému druhu nekauzálního nebo předkauzálního pojiva.

5

Na to

navazuje kapitola 5, v níž jsem načrtl tři všednodenní analogie

dynamiky vlnové interference částic, z nichž každá znovuopakuje posun od kauzálně nespojených událostí k modelu nebo

momentu naznačujícímu předkauzální interakci a expanzivní

jednotu.

Tuto předkauzální jednotu je snadné přehlédnout, protože se mezi hmotnými objekty obyčejné zkušenosti nijak nápadně neprojevuje. Kupříkladu golfové míčky se dostávají do područí času a  prostoru způsobem, který jim zabraňuje neomezeně pronikat jeden druhým – žádné dva míčky, z nichž každý by zůstal beze změny, nemohou být na stejném místě ve stejný čas. Pokud by to platilo pro všechno na světě, pak bychom zcela jistě mohli říct, že kauzální interakce – interakce ovládaná časoprostorovými omezeními – je univerzálním pravidlem. Ale zdá se, že kvantových subjektů se tato omezení často netýkají. Nezměrné množství částic existuje v superpozičním stavu (navrstvené na sebe), v  nějakém smyslu se šíří časem a prostorem, navzdory klasickým vlastnostem částic. Jinakřečeno, pravděpodobnostně ztělesňují nespočetné časoprostorové

Úvod


18

možnosti, z tradičního pohledu vzájemně neslučitelné. Tento

bizarní způsob chování přirozeně odlišuje atomové částice

od golfových míčků, ale to nutně neznamená, že každodenní

zkušenost není nějakým způsobem podobně bizarní. Obdobu

nenajdeme, když porovnáváme objekty mikrosvěta s  objekty

makrosvěta, ale v  tom, jak pozorujeme základní zkušenost

vědomí – chápání přírody, jak je nám vštěpováno. Na rozdíl

od klasických částic mají kvantové částice smyslovou stránku

a  mysl nebo vědomí jsou, v  některých případech, nevšímavé

k prostoru a času. To je podstatou kapitoly 6.

V kapitole 7 přicházím s tématem kvantového zapletení– způsobem, jakým se částice vzájemně ovlivňují mimo čas napříč libovolně velkými prostorovými intervaly – argumentuji tím, že podobné zapletení nebo interpretace postupně hraných tónů tvoří náš zážitek hudby. Z hudby máme zvláštní potěšení, protože ruší mechanické pojetí času a tím nás učí, že události, i když je můžeme odlišit v prostoru a čase, nejsou úplněoddělitelné a soběstačné. V hudbě se na nás minulost i budoucnost valí při každém tónu hraném v daném okamžiku, a celákomozice je tak právě obdařena novými možnostmi a  významy. Jak řekl Nietzsche, hudba je klíčem k  žití v  současnosti, protože likviduje imaginární rozdíl mezi minulostí, přítomností a  budoucností, a  tím nás dostává do kontaktu s  prapůvodní dynamikou života.

6

Experimenty dokazující kvantové zapletení sice k otázce, jak nejlépe prožít svůj život, mlčí, ale přesto

nás nutí přehodnotit naše chápání času a prostoru.

Kapitola 8 se zabývá příbuznou otázkou relačnosti, kvantově motivovaným pocitem, že vztahy a  korelace jsou přinejmenším stejně zásadní jako objekty, které jsou těmito vztahy svázány. Důvod je prostý: některé vlastnosti jsou svou povahou spojeny. To znamená, že když formují jeden objekt, nezadržitelně a  okamžitě se týkají i  druhého objektu. Uvedu několik příkladů běžně souvisejících vlastností, ze kterých jedna – barva – není tak samozřejmá. Na rozdíl od prvního dojmu barvy nejsou izolovanými fakty; každá pramení z trvalé rovnováhy naší celkové barevné zkušenosti, z  toho, jak naše fyziologie vyrovnává jednu barvu s ostatními, aby tak zajistila maximální zapojenost všech barev.

Úvod


19

Zde se jedná o  explicitní vazbu na vizuální zážitek a  stále více se spoléhám, že tato zkušenost rozvine mé myšlenky.Klíčovým bodem je to, že optická vize se opírá o světlo a záhadný charakter světla, jak uvádí moderní fyzika, se přenáší dokaždodenního zážitku vidění. Protože se světlem zprostředkovaná vize jeví tak nehmotná a  fyzicky nevtíravá, je těžké připustit kvantovou možnost, že měníme věci pouhým pohledem na ně. V některých kruzích je toto kontroverzní tvrzení nazýváno pozorovatelem vytvořená realita a  ta je tématem kapitoly 9. Přestože s  tímto tvrzením plně nesouhlasím, trvám na tom, že opačný názor –  mýtus zcela nezúčastněného pozorovatele – je hluboce mylný, a po pravdě řečeno, naše účast v přírodě je tvůrčí, a  proto nevyhnutelně vlivná. Dokonce i  vidění zanechává na světě stopu, něco, co známe z  našeho evolučního pochopení vizuální nádhery přírody.

V  kapitole 10 potvrzuji častý názor studentů kvantové teorie, že realita je mnohem otevřenější, než předpokládáme, ale argumentuji tím, že kvantová realita se shoduje s  naivní, nekonečnou nevinností raného dětství. Pro novorozence má ještě příroda neomezené možnosti. Později budou některé eventuality vyloučeny (dítěti se řekne, že příroda se chová tak, a  ne onak) a  jako dospělí se snažíme vytřídit kvantové jevy prostřednictvím velice hustého síta možností. Proto máme potíže pochopit dvojštěrbinový experiment, který je návratem k méně vytříděným zkušenostem raného dětství.

V  kapitole 11, opět se světlem zprostředkovaným viděním na mysli, se zabývám nelokalitou. To je ta nejvíc šokující zpráva kvantové revoluce, ale i ona má svou obdobu vevšedním životě. Tvrdím, že pojem atomistického světla (náš pocit, že fotony jsou kapsle světla podobné střelám) je z  logického hlediska neudržitelný, jakmile si uvědomíme roli světla v zážitku vidění. S pádem této koncepce se začíná objevovat nová myšlenka, která se shoduje s  kvantovým zjištěním, že různé části světla (tj. fotony) jsou schopny vstupovat do vzájemných interakcí nekonečně dlouho přes libovolně velké prostorové intervaly. Většině lidí to připadá neuvěřitelné v  důsledku výroku Alberta Einsteina, že žádný kauzální jev se nemůže šířit rychleji než světlo. Ale jak jsem uvedl dříve, zdá se, že

Úvod


20

zde máme co do činění s  jakýmsi druhem předkauzálního

sjednocujícího principu, což přinejmenším tvrdili někteří

myslitelé. Můj výklad vychází z  tvrzení Mauricea Merleau

Pontyho, že tato zásada zodpovídá za plynulou jednotu vizuální

expanze, kde různé prvky expanze vzájemně reagují vizuálně

– ne kauzálně, aby umožnily zkušenost vidění. Bez nadčasové

vizuální interakce mezi různými objekty rozloženými v pro

storu nenastane inteligentní a smysluplné vidění. Vidění je tak

všední analogií kvantové nelokality.

Poslední kapitola oslavuje hravost a smutek, z kvantového

hlediska dvě protikladné nálady. Mým záměrem je předložit

myšlenku, že kvantová fyzika opakovaně zdůrazňuje některé

z  nejstarších a  nejuniverzálnějších zážitků všedního života.

Takže shrnutí je následovné: kvantové jevy jsou nám bližší, než

se většina lidí domnívá. Byli jsme vedeni k přesvědčení, že se

vyskytují na pozadí nekvantové reality, že jsou exotickýmivý

jimkami z pravidel světské lidské zkušenosti. Tvrdím, že vůbec

nejsou vzdálené ani exotické, ale spíše se nám tím, že jsou od

začátku součástí naší podstaty, ztratily z dohledu. Ale teď, kdy

je věda znovu objevila na nejvyšší křivce spirály, se můžeme na

krajinu naší každodenní zkušenosti podívat novýma očima.

Úvod


21

1

KVANTOVÁ NEURČITOST

Bez této neměřitelné a neustálé nejistoty

by lidský život postrádal napětí.

Winston Churchill

Život je především o nejistotě. Když se ráno probudíme, nikdy

nevíme jistě, jaký den nás čeká, i  když si jej starostlivě naplánujeme. Následující hodina, minuta, dokonce i  příští sekunda

mohou být překvapením. Jak řekl Svatý Pavel: „Přes sklo vidíme

nejasně.“

1

Víra a prozíravost jen matně osvětlují budoucnost.

Tváří v tvář základní životní nejistotě – něčemu, co všichni známe z první ruky – proč by měla idea kvantové neurčitosti šokovat? Může to být ze dvou důvodů, z  nichž oba vycházejí z údajného odstranění nejistoty vědou. První má co do činění s  povahou vesmíru. Klasická (předkvantová) věda definovala vesmír jako mechanický systém nebo stroj. V zásadě jsou stroje předvídatelné. Jsou vyjádřeny pravidly procesu – mechanickými zákony – které nikdy neselžou. Když předmět A  narazí do předmětu B silou x, předmět B se posune o y centimetrů, a to se děje konstantně a neměnně. Protože vesmír je neživým strojem bez vlastní iniciativy, nic jiného se nestane.

Z toho plyne jistota, alespoň pro toho, kdo zná zákonymechaniky. Tato osoba může v  zásadě měřit polohu a  hybnost každé částice ve vesmíru současně, doplnit údaje do rovnic,

které ztělesňují zákony, a provádět výpočty pro danou situaci.

Budoucnost by pak mohla být úplně předvídatelná a minulost

úplně vysvětlena na základě současných informací. Neurčitost by tak byla zcela eliminována. Významný vědec 18. století

Pierre Laplace tvrdil, že všechny události nevyhnutelně plynou

z předchozích příčin:

„Současný stav vesmíru bychom měli považovat za důsledek

předešlých stavů a  za příčinu toho, co bude následovat. Vzhledem k jakémusi okamžiku inteligence, která by mohla pochopit

všechny síly, jimiž je příroda oživována, a příslušnou situacibytostí, které ji tvoří – inteligence dostatečně velké na to, abypodrobila tato data analýze – mohla by zahrnout do stejného vzorce

pohyby největších orgánů a  toho nejlehčího atomu; pro ni nemůže být nic neurčité, a budoucnost stejně jako minulost bude

pro její oči přítomností.“

2

Druhý důvod, který je včleněn do možnosti odstraněníneurčitosti, se shoduje s prvním důvodem. Vševědoucí účastník – osoba chápající „všechny síly, které oživují přírodu“ – jepozorovatelem přírody. To znamená, že sám sebe nezahrnuje do systému, protože by to mohlo vystupňovat složitost věcí. Nebo se zahrne do systému za předpokladu, že jeho přítomnostneznamená žádný významný rozdíl. Vyvázne, nebo si myslí, že vyvázne, když bude předstírat, že hraje roli autoritativního diváka.

V návaznosti na kvantovou teorii zní tohle všechno trochu naivně. Copak vesmír není nic jiného než důmyslný stroj? Můžeme skutečně nazírat přírodu, jako bychom od ní byli odděleni? Někteří bystří lidé na první otázku stále odpovídají kladně. Druhá otázka však budí všeobecný nesouhlas: většina lidí řekne, že jsme součástí přírody, ať se nám to líbí, nebo ne. Myslím, že oba pohledy – mechanistický vesmír i postojpozorovatele – jsou zjednodušujícími domněnkami o  světě, který za několik století zaplatil úžasnými vědeckými dividendami. Nyní jsou bohužel zpochybňovány samotnou vědou, kvantová fyzika je přivedla na hranici pravdivosti – a ještě dále.

Kvantová neurčitost


23

Ale vraťme se k  závažnějšímu bodu: život je naplněn nejistotou, tak je docela překvapující, že kvantová neurčitost by

měla být považována za něco neobvyklého, něco, co jde proti

proudu každodenního chápání a zkušenosti. Věřím, žekvantová neurčitost a  každodenní nejistota jsou různými kousky

stejné skládačky. V  obou případech vede hledání jistoty

k nejistotě.

Odkud se bere kvantová neurčitost ?

Nejznámějším vyjádřením kvantové neurčitosti je, že nikdo

nemůže současně změřit polohu a  hybnost částice s  úplnou

přesností. To je základní aspekt slavného principu neurčitosti Wernera Heisenberga, vysloveného v polovině dvacátých

let 20. století. Hned na začátku Heisenberg ilustroval tento

princip prostřednictvím následujícího myšlenkového experimentu. Představte si vědce snažícího se současně změřit polohu a rychlost pohybujícího se elektronu s úplnou přesností.

Pro změření přesné polohy se musí elektron osvětlit alespoň

jedním fotonem, nejlépe takovým, jehož krátká vlnová délka

přesně padne na elektron. Ale krátké vlnové délky fotonů jsou

velice aktivní, a tak výše zmíněný ideální foton je vším, jenom

ne ideálním pro měření rychlosti. Když narazí do elektronu,

nekontrolovatelně změní svou hybnost. Samozřejmě můžeme

dosáhnout lepšího určení rychlosti snížením energie fotonu,

ale to by znamenalo delší vlnovou délku, z čehož plyne méně

přesné změření polohy. Vždycky se najde nějaký kompromis,

neodmyslitelné omezení, jak dosáhnout celkové přesnosti.

Čím více jsme se rozhodli dozvědět se o jedné vlastnosti, tím

méně se dozvíme o druhé.

Při vypracování podrobností principu neurčitosti objevil

Heisenberg malé, ale neodstranitelné množství neurčitosti,

spojené s  těmito druhy dvojího měření. Nejprve si myslel, že

neurčitost je epistemická – pouze funkce naší neschopnosti

měřit elektron ve všech jeho aspektech. Jinými slovy, v každém

okamžiku svého pohybu má elektron přesnou polohua rychlost. Je to jenom spiknutí přírody, že před námi skrývá některé

Kvantová neurčitost


24

detaily, alespoň na kvantové úrovni. Detaily existují, ale některé z nich mizí z dohledu, narušíme-li je naší technologií.

V  krátké době se Heisenberg vzdal intervenčního nebo epistemického modelu kvantové neurčitosti. Společně s Nielsem Bohrem a dalšími se rozhodl pro radikálnější, ontologický model. Tento model předpokládá, že pozičně-hybná výměna je vlastní samotnému elektronu: v malé míře, která odpovídá výše uvedeným minimálním množstvím neurčitosti, se dvě vlastnosti vzájemně vylučují. To znamená, že pro elektron neexistují současně přesná poloha a  přesná rychlost. Jinak řečeno, přesnost je rozdělena mezi dvě vlastnosti, a  to takovým způsobem, že jedna vlastnost v  průběhu svého měření existuje přesně, zatímco druhá je nepřesná. Nikdy není dost přesnosti – dost jistoty – přesně určit obě vlastnosti ve stejném okamžiku.

Co znamená „existovat nepřesně“? Heisenberg přirovnal takovou existenci k  aristotelovskému směru – což znamená druh tendence nebo možnosti existence.

3

Měření, tvrdil dále,

uskutečňuje nebo dokončuje tendenci výběrem jedné pozice

hodnoty z  množiny možných pozicí. Zatímco před měřením je elektron pravděpodobnostně nejasný nebo rozptýlený

napříč mnoha pozicemi jakýmsi schizofrenním způsobem,

v okamžiku měření se předpokládá jediná, správně definovaná

pozice.

To znamená, že nezměřený elektron nemá přesnou polohu a  rychlost. Existuje nepřesně napříč spektrem možností poloh a rychlostí. Nejdůležitějším bodem je, že neurčitosta neřesnost jsou včleněny do přírody samotné; na kvantové úrovni je nepřesnost běžným stavem přírody s  ohledem na polohu, rychlost a  další vlastnosti, které zde nepotřebujeme uvádět. Tento názor je však v  příkrém rozporu s  dřívějším Heisenbergovým tvrzením, že neurčitost vyplývá z naší neschopnosti současně zachytit rychlost a polohu elektronu, přičemž oběveličiny existují přesně před měřením.

Je příroda v  podstatě (před měřením) přesně a  jasně vymezená, nebo je nejasná a neurčitá? Zatímco myslitelé o této otázce stále diskutují, důkazy upřednostňují druhou možnost: kvantová neurčitost je přírodě vlastní. Ovšem pokud je

Kvantová neurčitost


25

to pravda, může se stát, že z  tohoto důvodu nemůžeme tuto

skutečnost poznat jistě. Pokusím se dokázat, že i v každodenní

realitě je nejistota. A co více – existuje nejistota o nejistotě. Je

to obraz naší neschopnosti plně poznat, co se děje? Nebo je to

prostě fakt přírody?

Zenonův šíp

Jakkoliv někdo definuje kvantovou neurčitost s  ohledem na

polohu a  rychlost, podobný rébus vyplývá z  jakéhokoliv po

kusu připsat přesnou hodnotu polohy všedním pohybujícím

se objektům – objektům s rychlostí. Pro ilustraci tohoto bodu

se obrátíme na Zenona z Eley, Řeka proslaveného svýmipara

doxy, které odolávají jednoduchým řešením. Jeden filozof vědy

je přirovnal k  cibuli, kdy se po sloupnutí jedné vrstvy objeví

další. Řešit Zenonovy paradoxy na jedné úrovni znamená, že

se na hlubší úrovni objeví náročnější hádanky.

4

Podívejme se na Zenonův paradox letícího šípu, kterýzpo

chybňuje běžné představy o prostoru, času a hybnosti.

5

Zabírá

letící šíp v  každém okamžiku svého letu místo odpovídající

jeho délce? Odpověď ano by mohla vést k názoru, že v daném

momentě se šíp určitě nachází v prostoru, a proto v klidu.Ne

nachází se na dvou místech, pouze na jednom místě, alespoň

v nejkratších okamžicích. Ale vzhledem k tomu, že konkrétní

okamžik se v ničem neliší od jakéhokoliv jiného okamžiku ve

směru letu šípu, z toho vyplývá, že šíp je v klidu během celého

svého letu. To znamená, že pokud je interval letu složenýz ho

mogenních okamžiků, které všechny naleznou šíp v klidu, kdy

najde šíp čas k pohybu?

Tento závěr je, samozřejmě, v  rozporu s  očekáváním, ale

to je proto, že obecně o pohybujících se objektech pečlivěne

přemýšlíme. Stejně jako Augustin, s ohledem na čas,pohybu

jeme se ve světě pohybujících se objektů, a tak předpokládáme,

že naše znalosti v  tomto ohledu se pokládají za pochopení.

Zkuste si představit absolutně přesné souřadnice polohy letí

cího šípu. Snažíme se to instinktivně provést prostřednictvím

představy, že sami měříme konce šípu v  nejkratším možném

Kvantová neurčitost


26

momentu. Ale pokud je pohyb šípu plynulý a bezproblémový,

vždy dostaneme libovolně mnoho hodnot polohy, bez ohledu

na to, o jak krátký časový interval se jedná. (V duchu dalšího

Zenonova paradoxu, matematicky můžeme rozdělit jakýkoliv

časový interval libovolně mnohokrát a pak spárovat jednotlivé

časové hodnoty s  odpovídajícími hodnotami polohy.) Samozřejmě, protože se jedná o myšlenkový experiment, můžeme si

představit, že provádíme okamžité měření, a  tak oddělit jedinou hodnotu. Ale Zenon by mohl namítat, že pokud jsoutaková měření možná, jak se mohou okamžité momenty – časově

neprodloužené momenty – nahromadit časově?

Za předpokladu, že by okamžité měření bylo nějakýmzpůsobem možné, mohli bychom opravdu oddělit přesné souřadnice polohy? Všechna měření fyzikálních objektů, a  to i  stacionárních, zahrnují aproximaci, byť minimální. Protože hrot šípu je fyzický, a ne matematický, zabírá prostor a prostor – to znamená prostorovou rozlohu – zahrnuje libovolný počet hodnot polohy. Kvůli své prostorové rozloze nebo velikostinemůže hrot šípu udat absolutně přesnou hodnotu své polohy, i když je šíp v klidu, a když je v pohybu, objeví se další potíže.

Lze říct, že chyby měření tohoto druhu jsou tak nepatrné, že jsou zanedbatelné. To je samozřejmě většinou pravda, ale co může být zanedbatelné v  makrosvětě, často se ukáže důležité v  mikrosvětě. Faktem v  každém případě není velikost chyby, ale to, že chyba nebo neurčitost je nevyhnutelným a stálepřehlíženým rysem každodenní reality. Všimněte si, že aniv běžném životě nelze určit, zda je neurčitost přírodě vlastní, nebo je jen výsledkem nepřesného měření. Mohu si představit, že můj deštník má naprosto přesnou délku, ale protože postrádám technologii měření, která by to dokázala – žádná technologie není absolutně přesná – mohu si snadno představit i to, že deštník nemá přesně danou délku. To je, jinými slovy, nejistota neurčitosti. Takže zpět k Zenonově první otázce, zda šíp v letu zabírá místo odpovídající jeho délce. Odpověď může znít: „Možná, ale protože jeho délku nemůžeme přesně určit, stejně tak nemůže být známá ani jeho pozice v prostoru.“

Stručně řečeno, neurčitost je nevyhnutelným rysem života. Víme to instinktivně, protože víme z  každodenní zkušenosti,

Kvantová neurčitost


27

že život není vždy možné zredukovat na něco pečlivěnaplánovaného. Ale když přijmeme vědecké tvrzení, že jsme vzdálení

diváci „strojové“ reality, dojdeme k předpokladu, že neurčitost

je naším nedostatkem: kdybychom mohli vidět do jádra věcí,

nikdy bychom nebyli překvapeni. Kvantová mechanika tento

postoj zpochybňuje, nicméně, jak jsem naznačil, k témužzpochybnění dochází i analýza jakéhokoliv jevu na zdánlivě určité

makroúrovni. Ať už v kvantové fyzice, nebo ve známé oblasti

všední zkušenosti je hledání jistoty plné nekonečnýchpřekvaení a nejistot.

Neurčitost, každodenní podoba kvantové reality

I  když nejistota neurčitosti (naše neschopnost zjistit, zda nejistota je pouze naše chyba, nebo vnitřní rys reality) vždycky

formovala lidské poznání, v  minulých stoletích jsme si podrobili nejistotu představováním si vědecky abstraktního světa,

kde se všechny věci chovají deterministicky. Nyní všakkvantová mechanika vrací vědu zpět k tomu, co A. N. Whitehead

nazval „nepřekonatelnými fakty“ běžného života, a tím spojuje

vědu s každodenní zkušeností. Neboť navzdory neupřímnévědecké frázi o  deterministickém vesmíru, život nevypadá deterministicky. To znamená, že není lineární a strnulý. Stephen

Jay Gould, proslulý paleontolog, to vyjádřil slovy o evolučním

procesu se všemi jeho možnostmi a  riskantními zvraty. Odmítaje determinismus i jeho pravý opak – úplnou nahodilost

– uvedl:

„Rozmanitost možných cest dokazuje, že možné výsledky nelze na začátku předvídat. Každý krok následuje za příčinou,

ale žádný konec nemůže být specifikován na začátku, a  nic by

se nikdy nemohlo přihodit dvakrát stejným způsobem, protože

každá stezka vede přes tisíce nepravděpodobných úseků. Změňte

jakoukoliv událost, jen malinko a zdánlivě bezvýznamně,a evoluce bude probíhat radikálně odlišným způsobem.“

6

Podle Goulda je evoluční proces evolučním dramatem,protože „každá stezka vede přes tisíce nepravděpodobných etap“,

Kvantová neurčitost


28

a totéž lze říci o životě jednotlivých organismů. Při ohlédnutí za

minulostí máme pocit, že věci mohly dopadnout i jinak.Litujeme minulých chyb a cítíme vděk za události (z nichž některé

se zdály naprosto nepravděpodobné), které zvrátily věci naším

směrem. Předvídajíce budoucnost máme pocit, že život – jak

řekl William James – je „skutečným dobrodružstvím se skutečným nebezpečím“, které může nebo také nemusí „zvítězit“.

7

Samozřejmě, někdy se snažíme zvrátit tyto pocity, když prohlásíme, že osud, atomy, okolí nebo geny vládnou našimi životy, a  tak se naše životy od samého počátku odvíjejí podle

nějakého scénáře, ale pocity samotné jsou živelné a  vytrvalé.

Přetrvávají i navzdory takovým prohlášením, čímž podněcují

nejistotu.

Mohli bychom porovnat tuto doznívající nejistotu s neredukovatelným množstvím neurčitosti, kterou objevil Heisenberg. Heisenbergův kolega Bohr viděl kvantovou neurčitost

jako jiskru života

8

a  naše každodenní neschopnost odsunout

nejistotu bokem – uhasit ji jako oheň, který by nás mohl spálit

– může být jiskrou na nejvyšší obrátce spirály. Nezdá se, žebychom byli schopni ji úplně uhasit, ať už se snažíme předvídat

tok každodenních událostí, či se snažíme potlačit pocity nebo

obavy, že život je vnitřně nejistým, riskantním a  otevřeným

procesem.

Na tomto místě musím upozornit, že kvantová mechanika

nejen podtrhuje neurčitost, ale také ji ztělesňuje. Je to proto,

že víc než jakékoliv jiné vědecké teorie implicitně uznává svůj

lidský původ tím, že přináší (lidského) pozorovatele do náruče

přírody, ne jako neškodného diváka, ale jako aktivníhoúčastníka. Michael Lockwood tvrdí, že kvantová fyzika „ztělesňuje

v  sobě, jako žádná jiná vědecká teorie, radikálně novou koncepci vztahu mezi pozorovatelem a  realitou... ve skutečnosti

zahrnuje fyziku pozorování nebo měření jako nedílnou součást

teorie samotné“.

9

Takže poprvé v západní vědě fyzici přirozvíjení kvantové mechaniky sami sebe včlenili do svého vlastního

modelu reality, a tak zkomplikovali tento model realitou. Je-li

obyčejný život plný nejistoty, mělo by nás překvapovat,vzhledem k naší nevyhnutelné přítomnosti v přírodě, žemikroskoická realita je stejně ovlivněna neurčitostí? Pokud neexistuje

Kvantová neurčitost


29

způsob, jak nebýt součástí přírody, neměla by nejistota, kterou

najdeme v jedné oblasti, vítězit i v oblasti druhé?

Myslím, že neurčitost objevenou v kvantové sféře můžeme

najít i v každodenním životě, alespoň pokud si budeme všímat

každodenní zkušenosti bez zavádění naší interpretacemyšlenek z klasické vědy, které kvantová fyzika nyní vyvrací.K takzvanému nesouladu mezi každodenní zkušeností a kvantovou

teorií dochází jen proto, že sevření klasickou vědou – jejímetafyzikou – je mnohem těsnější, než si běžně uvědomujeme.

Na rozdíl od světa představovaného klasickou vědou má běžný

život nejistý pocit a průběh a tato nejistota je nedílnou součástí

kvantové teorie. Zvažte mnohokrát citované Bohrovo tvrzení,

že ten, kdo není šokován kvantovou teorií, jí nerozumí.

10

Bohr

míní, že kvantová fyzika znamená více než suverénní znalost

pravidel a zásad, tedy něco jako měkký polštář, který nás uvádí

do ideologické dřímoty. Spíše se jedná o permanentníschopnost přírody překvapovat, šokovat, plodit paradox a nejistotu

a znovu nás probouzet. Lepší popis nám život nemohl dát: kdo

není občas šokován a překvapen, nemůže pochopit jehopodstatu – neuvědomuje si, že nemůže být zredukována na druh

dokonalého porozumění, které by vzalo životu jeho schopnost

šokovat, překvapovat a plodit nejistotu.

Nick Herbert píše, že „hledání kvantové reality je hledáním jediného obrazu, který pravdivě ukáže naše nové poznatky o  tom, jak svět skutečně funguje“.

11

Až do 17. století

lidé přirovnávali vesmír k božskému organismu, po Galileovi

a Newtonovi ho přirovnali ke stroji a s rozvojemtermodynamiky v 19. století začal vypadat jako motor plýtvající energií.

Ale, jak říká dále Herbert, kvantová fyzika nám nedává jediný

obraz, do kterého můžeme obrazně vecpat celý vesmír. Jsem

přesvědčen, že je tomu tak proto, že kvantová realita je nám

velmi blízko – příliš svázaná s každodenními hlavolamy, které

řešíme – než abychom se od ní mohli oddělit a pozorovat jinezávisle a objektivně. Proto se ani nejedná o soubor problémů,

které lze bezezbytku vyřešit pomocí jasně definovaných postupů, ale spíše jde o  sepětí s  pokračujícím životem, který je

sám naplněný nejistotou.

Kvantová neurčitost


30

2

DUALITA VLN A ČÁSTIC

S nezměrným nadšením se můžeme těšit na to, žev nadchá

zejících letech zjistíme, co se skrývá v jádru atomu – ačkoliv

mám podezření, že jsme to tam ukryli my sami.

A. S. Eddington

I když o moderní fyzice vědí jen málo, většina lidí už slyšela

o dualitě vln a částic. A co víc, lidé vědí, že je to velice záhadný

pojem, i když netuší, co si s ním počít. Ale s trochou pomoci

a  motivace by si mohli lámat hlavu nad souvisejícím problé

mem – a jeden z nich sahá až ke kořenům západní vědy – jehož

neúspěšné vyřešení naznačuje vlnově-částicový dualismus: má

realita nějakou nejmenší část, nebo může být ještě dělena na

stále menší části?

Starověcí řečtí atomisté považovali nejmenší nedělitelnou

část – atom – za základní kámen reality. Jiní myslitelé, jakona

příklad stoikové, namítali, že realita je nekonečně dělitelnáne

boli kontinuální. Žádná škola nemohla dokázat svou hypotézu,

ale každý mohl sledovat v průběhu staletí jejich vzestup a pád.

Každému však bylo jasné, že oba náhledy jsou nesprávné:pří

roda nemůže mít nejmenší část, a přesto ji nemůže nemít.Nic

méně se na počátku 20. století tato možnost prosadila. Dnes

toto tvrzení označujeme jako dualitu vln a částic.


31

Abychom plně pochopili dualitu vln a částic, musímekaždou část pojmu rozebrat – částici a vlnu – filozoficky. Částice je v  pojetí starých Řeků atom, nedělitelný stavební kámen přírody. Jako taková existuje vlastním přičiněním: jestli siodmyslíme nebo „smažeme“ zbytek vesmíru, pořád tu bude. Má přesnou polohu a  také přesně vymezené hranice. Nakonec, když mluvíme o  částici, automaticky si představíme hmotný subjekt. Částice mají hmotu, jsou to materiální věci.

Tato poslední vlastnost, materiálnost, je součástí dědictví fyziky 19. století, která potvrdila starověkou řeckou myšlenku hmotných atomů. Pokud jde o  energii, fyzika 19. století k  ní měla jiný přístup. Energie přicházela ve vlnách, které neměly žádnou nejmenší částici a jejichž hranice nebyly přesně dány. Navíc vlny neexistovaly samy o  sobě, ale parazitovaly na nehmotném médiu.

Standardním příkladem chápání vlnového jevu v 19. století je světlo. Vědci je pochopili jako vibraci v  kosmickém éteru, který byl pojímán jako velice jemná látka vyplňující každý kout a skulinku vesmíru. Světlo nevibrovalo nezávisle na éteru. Bylo to vibrování nebo vlnění éteru. A zatímco materiální éter byl obecně považován za složený z částic neboli atomistický, vlnění světla, nehmotná energie, bylo považováno za neatomistické.

Toto čisté schéma – atomická hmota a neatomická energie – se začalo rozpadat, když se fyzikům nepodařiloexperimentálně prokázat existenci éteru. Nicméně většina vědců i nadále v jeho existenci věřila, protože jiná možnost byla nemyslitelná. Pokud by éter neexistoval, pak by nemohl vibrovat a světlo by nebylo možné. Ale světlo je všudypřítomné a  věda už dávno potvrdila jeho vlnovou povahu.

Mladý Albert Einstein našel východisko z této slepé uličky tím, že odmítl éter a  stanovil neměnnost rychlosti světla ve všech inerciálních soustavách souřadnic. Tento krok všakneudělal pojetí světla srozumitelnějším. Naopak, světlo bylo ještě méně srozumitelné; představit si vlnění světla bez éteru bylo jako představit si vodní vlny bez vody. Přesto jakmile sefyzikové smířili s Einsteinovou teorií, tato ztráta srozumitelnosti se zdála být nízkou cenou zaplacenou za ohromný zisk, kterého

Dualita vln a částic


32

bylo dosaženo. Nejenom to, teorie připravila vědce i  na další

překvapivá odhalení o světle, která, podobně jako Einsteinova

teorie, zastínila precizní obraz světla z 19. století.

Tyto objevy vycházely z kvantové teorie a ukázaly světlo jako částicový fenomén. Většina fyziků, zastánců tradice „světlo jako vlna“, zprvu pokládala toto tvrzení za nehorázné. Také znepokojující bylo sílící poznání, že světlo je dualistické:v některých případech se jeví jako částice a v některých jako vlna. Jak jsem již uvedl, tyto dva pojmy byly dlouho považovány za vzájemně se vylučující. Když se objevil důkaz, že světlo máčásticovou povahu, fyzikové uvažovali, jak světlo může zahrnovat tolik protichůdných vlastností. Jak by mohlo být atomistické a neatomistické současně, jak by mohlo být přesně a současně nepřesně ohraničené, existující nezávisle a současně existující v závislosti na něčem?

Po více než století přemýšlení o těchto problémech museli vědci ještě pochopit vlnově-částicovou povahu světla. Jejich neúspěch v tomto ohledu může mít méně společného sesvětlem jako takovým než s pojmy a kategoriemi, do nichž se snaží světlo vtěsnat. Znamená to, že některé aspekty vlnovéa částicové koncepce neobstojí z  filozofického pohledu: mohou být inkoherentní. Jedním z těchto aspektů je atomistická teze, na které je myšlenka částice postavena. Samostatný, přesněohraničený atom má legendární historii, samozřejmě, ale při podrobnějším prozkoumání se přikloní k vlnově-částicovédualitě stejně jako světlo.

Rozklad

Louis de Broglie, jeden z  architektů vlnově-částicové duality,

byl první, kdo tvrdil, že představa částice nebo atomu se narušuje sama.

1

Proč? Protože dva způsoby myšlení o  fyzické

hmotě – jak kontinuální, neatomistický, tak i přerušovaný,atomistický způsob – se k sobě ve skutečnosti přibližují.

Dualita vln a částic


33

„Realita nemůže být interpretována pouze z  hlediska kontinuity: v  rámci kontinuity musíme rozeznávat jednotlivé subjekty

(atomy). Ale tyto jednotlivé subjekty nejsou v souladus myšlenkou, která by nám dala jejich jasnou diskontinuitu: mají rozměr,

neustále na sebe reagují, a co je víc překvapující, zdá se býtnemožné lokalizovat je a  definovat dynamicky s  dokonalou přesností v  každém okamžiku. Toto pojetí jednotlivých subjektů,

spíše vágně načrtnuté na pozadí kontinuity, je pro fyziky něco

zcela nového a pro některé z nich i šokujícího. Přesto určitě ladí

s koncepcí, ke které by mohly vést filozofické úvahy.“

2

Starověcí atomisté elegantně oddělili diskontinuitu odkontinuity umístěním nedělitelné částice ve vzduchoprázdnu, jehož prázdnota nabídla nulový odpor k možnosti kontinuity nebo nekonečné dělitelnosti. Ale v  moderní fyzice není tato dichotomie udržitelná, protože částice se chovají někdy jako kontinuální a někdy jako vlnové. Jak naznačuje de Broglie, tato neurčitost kategorií, ačkoliv jistě výsledek vědeckého objevu, je nicméně důsledkem nepřesného myšlení, protože pojem nespojité částice je plný filozofických hádanek, které narušují rozdíl mezi spojitostí a nespojitostí.

V  de Broglieho úvahách je primárním hlavolamem toto: jestliže jsou atomy nedělitelné a mají prostorovou velikost (jak to bylo koncipováno v dávných dobách), mohlo by se zdát, že jejich vnitřní struktura musí byt homogenní nebo kontinuální ve všech oblastech. Ale pak se kontinuita staneznázorněním základní reality a my stojíme před úkolem vysvětlit, proč vnitřně souvislý atom nelze rozdělit. Proč je souvislá materie u  částí, ale žádné části? A  co víc, zjistíme-li, že částice – že atom není základem – co dál? Ano, říká de Broglie, máme tady co dělat se „začarovanou nekonečností, protože novéelementární částice, z nichž ta původní (atom), o které nyní víme, že byla nazvána elementární neprávem, je zřejmě složena, budou předmětem stejných otázek a stejných potíží“.

3

Pokusme se představit tento argument důsledněji. Fyzická hmota je buď spojitá, nebo nespojitá. Za předpokladu, že je nespojitá, skončíme u  atomů jako nedělitelných částí hmoty. Ale atomy zabírají místo, což znamená, že jejich atomistický povrch vymezuje (1) kontinuální, nebo (2) diskontinuální

Dualita vln a částic


Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné

verze je možné v elektronickém obchodě společnosti

eReading.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist